načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Union Jack -- putování Anglií, Walesem,Skotkem a Irskem - Jiří Kostúr

Union Jack -- putování Anglií, Walesem,Skotkem a Irskem

Elektronická kniha: Union Jack -- putování Anglií, Walesem,Skotkem a Irskem
Autor:

   „Union Jack“ je název vlajky Spojeného království Velké Británie. Cestopis putování po Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku navazuje na „spanilou“ jízdu, kterou jsme ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jiří Kostúr
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 182
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

   „Union Jack“ je název vlajky Spojeného království Velké Británie. Cestopis putování po Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku navazuje na „spanilou“ jízdu, kterou jsme předchozího roku absolvovali s Mírou Skalickým Skalákem a jeho ženou Šárkou po Turecku. Nyní tedy po Britských ostrovech a Irsku. Jedeme zas se Skalákovým Meďourem a mým terenním Jimnym. Doprovází nás jako loni Skalákovic boxerka Silona. Navštívili jsme spoustu pamětihodností jako je anglický megalitický Stonehonge, Avebury či irský Knowth, New Grange, římské památky z doby kolonizace starověké Británie či řadu měst a míst s vyhlášenýma katedrálama a klášterama, kterých je v zemích britské koruny halda. Nevynechali jsme pochopitelně i nádherná přírodní místa, jako je např. skotská vysočina Highland s jejími jezery, irská skvělá pobřeží atd. Turistické cestovní zájezdy vidí oproti nám jen nepatrný zlomek. Naše cestování je samozřejmě kořeněno humorným špíčkováním v naších vztazích tak jako vždy. E-knihu doprovází přes 200 barevných fotografii.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Kostúr - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

„Union Jack“

putování

Anglií, Skotskem a Irskem


3

Jiří Kostúr

Union Jack

putování Anglií, Walesem,Skotkem a Irskem

Vydáno v roce 2016

Nakladatelství Jiří Kostúr (jiri.kostur@seznam.cz)

© Jiří Kostúr, 2015

Obálka: Jiří Kostúr

Fotografie: Jiří Kostúr

ISBN: 978-80-88139-03-4 (PDF)

ISBN: 978-80-88139-04-1 (EPUB)

ISBN: 978-80-88139-05-8 (MOBI)


4

Obsah:

Úvodem

7. září

8. září

9. září

10. září

11. září

12. září

13. září

14. září

15. září

16. září

17. září

18. září

19. září

20. září

21. září

22. září

23. září

24. září

25. září

26. září

27. září

28. září

29. září

30. září

1. října

2. října

3. října

4. října

5. října

6. října


5

Úvodem:

Letos v září roku 2014 jsme se Skaláky zamířili svůj nejnovějšíex

plorerský výboj za Lamanšský kanál do ostrovní říše „Union Jacka“.

Tak se říká vlajce království Velké Británie, která sdružuje mimoAn

glie a Severního Irska také Wales a Skotsko.

Ve Skotsku zrovna, když jím před přejezdem trajektem do Irska

budeme projíždět, se bude konat referendum o jeho samostatnosti.

Šance stoupenců vystoupení nebo nevystoupení Skotska z britského

svazku jsou tak 50 na 50. Jestli eventuální skotská nezávislost bude

pro Skoty pozitivní nebo negativní, to nedokážu posoudit. Kdyby se

ale v části obce Chmelná, kde bydlím, konalo referendum o odtržení

od kočkopsa městyse Křemže, tak budu hlasovat rukama a nohama

pro, abysme se zbavili tamní kocourkovské zastupitelské pakáže,

která nám odtamtud vládne. Skoti mají v Severním moři ropu,

Chmelná zas největší rozlohu obecních lesů. Teď však na to kašlu,

hurá opět do světa!

Napřed musím ale frčet přes České Budějovice do Prahy, kdemá

me se Skalákem a Šárkou sraz. Koná se tam v sobotu 6. září v di

vadle Archa oslavný koncert k příležitosti dokončení dokumen

tárního seriálu o českém androši, který v rozsahu 40 dílů natočila

Česká televize. Protože ve „Fenomenu undergroundu“ máme seSka

lákem každý svou roli, já v dílu o časopisu VOKNO, tak jsme tam

pozvaní. Jinak bysme už teď ve Francii najížděli s Meďourem aJim

nym na trajekt v přístavu Calais do anglického Doveru.

Do Prahy jsem přijel už v pátek večer a zaparkoval auto za pa

nelákem na Zahradním městě, kde bydlí přítelkyně. Chuťovkou bylo,

že jsem musel vytahat a odnosit k ní do bytu skoro všechny cestovní

propriety jako deky, krosnu atd., abych nesváděl zloděje a auťák mi

někdo nevybrakoval. Bylo toho požehnaně, protože většinu potravin

vezeme se Skaláky vždycky už z Česka, oni v jejich karavanu a já

přepravku a kartonovou krabici ve svém japonském teréňáku. Přes

kartony s plechovkáčema Ambrosius v zadním prostoru a na zadním

sedadle jsem přehodil akorát kus hadru, ty přinejhorším koupímně

kde v Kauflandu cestou na Plzeň. Předesílám dopředu, že mi jeho

melessové ze Zahradního města nechali na pokoji.

Koncert v Arše proběhl normálka, hrálo tam dost androšskýchka

pel, mimo Plastiků a Skalákovy Hever and Vazelína Bandu si ostatní


6

už nepamatuju. Celou trachtaci sponzoroval miliardář Janeček, což

je tedy přitažené trochu za vlasy: miliardář a český underground.Korunu všemu ale nasadil Čuňas, který s náma už po Evropě nejezdí –

objímal se tam a poplácával po rameni s generálním ředitelem České

televize Petrem Dvořákem, jenž těsně před listopadovým plyšákem

vstoupil do KSČ. Nejspíš ho bývalý plukovník BIS bere také jako

bojovníka Studené války tak jako jednoho důstojníka StB, když

v jednom dílu „Fenoménu“ žvanil, že je to stejné jako když se po II.

světové válce bratrsky sešli veteráni z armády generála Pattona apříslušníci Wermachtu a povídali se, jaká to byla švanda, když po sobě

stříleli. To je verze Čuňase a v tom dílu s estébákem to vypadalo, že

se František bude snad s ním líbat jako Husák s Brežněvem. Utelevizního Dvořáka se nedivím, za funkci poradce seriálu „Fenomén

undergroundu“ káply jistě slušné prachy!

7. září

V neděli ráno jsem zase vynášel všechny odnesené věci nazpátek do

auta. Rozloučil jsem se s přítelkyní a najel na Jižní spojku a pakodbočil na Smíchov a po Plzeňský do Motola, kde Skalák na mě čekal

u pumpy OMV. Měl nějakou závadu na elektroinstalaci, kterouodstraňoval.

Šárka včerejší koncert vyspávala ještě vzadu v Meďouru. Jak mi Míra sdělil, tak z Archy pořád nechtěla odejít a on se nakonec dožral, nechal ji tam a odjel na Císařský ostrov, kde s Meďourem parkoval. „Ve 4 ráno mi volal Pepa Janíček, že není schopná pohybu, kam mi ji maj dovízt!“ dozvídal jsem se podrobnosti přesunu pijanky zMeziříčka, která se mi v Arše už v rozjařeném stavu chlubila, že mánového milence. „Koho?“ zajímal jsem se. „Seznámila jsem se s tím miliardářem Janečkem,“ bylo mi pyšně oznámeno.

Závada na kabelech u topení byla odstraněna, ale Meďouru se na plzeňské dálnici utrhnul pro změnu kus dezénu na jedné zadnípneumatice. Stavěli jsme hned na nejbližší benzínce, kde Skalák celý upocený měnil kolo. To už Šárka byla probuzená, ale rodinnánáladička nebyla ještě v normálu. Soudím tak proto, že při odchodu na záchod Šárka pronesla: „Tak mě klidně někde vyhoď!“

Odpověď Míry: „Vysadím tě v Blatný!“ Tam bydlí Šárčiny rodiče. Popichoval jsem ze srandy Skaláka: „Teď máš šanci se ji zbavit!“

Šárky jsme se nezbavili. Kdo by nám nakonec vařil? Dneska jsme to nepotřebovali, sjeli jsme z dálnice k Přimdě a v nějaké hospodě u silnice jsme zašli na oběd. Homolkovi už spolu mluvili. Já si dal na měsíční rozloučení s Českem vepřovou na houbách s knedlíkem. „Ty houby šli teprve hledat!“ okomentoval jsem dlouhou pauzu, než jídlo přinesli. Číšnici, když přišla pro talíře a ptala se, jestli krmě byladobrá, jsem řekl: „Měli jste mi říct, já jsem věhlasný houbař!“ Před přejezdem do Německa se s námi hraniční Rozvadovrozloučil zástupem obligátních malovaných sádrových trpaslíků vystavených Vietnamci podél silnice. Původně Skalák plánoval jet přes Cheb a Franfurkt, protože neměl zaplacenou dálniční krabičku pro snímání kilometráže ze sledovacích ramp firmy Kapsh. Chtěl si sice u pumpy koupit dálniční známku, ale ty se pro velké karavany nerodávají. Já desetidenní dálniční známku měl zakoupenou, u Tábora je kus dálnice a na Prahu vede D 1. D 5 na Plzeň nakonec Míra riskl a na hranici ho nezmáčkli kvůli pokutě jako v Rakousku, když jsme před pěti lety jeli na Sicílii. Teď už jsme to prali na Norimberk a dál Německem. 8. září Na noc jsme si ustlali u nějakého městečka v oblasti mezi Heidelbergem a Manhaimem. Kolem Manhaimu pojedeme proto, že jsem Skaláka ukecal, abychom to vzali přes Lucembursko, když míříme na sever Francie.

Nocležnický flek se nacházel u úzké silničky na odpočinkovém plácku pod ořechem, kde se nacházel prázdný kamenný podstavec s dvěma lavičkama a odpadním košem. Na podstavec jsem pak ráno donutil vylézt Skaláka, aby zapózoval pro reprezentativní fotku.Šárka se už vyspala z kocoviny a taky jsem vyblejsknul třetího člena jejich osádky, o němž nebyla ještě řeč. Ano, je to jejich psice fena boxera Silona. Už v cestopise o Turecku jsem zmiňoval, že já jitituluju jménem Solvína.

8

Jan z Nepomuku zvaný Skalák

9

Že Šárce i ta kocovinka sluší?

10

Naše hlídačka Solvínka

Autor s už anglickými holuby Vedle plácku se nacházelo kukuřičné pole, kam jsem po probuzení zašel hodit bobek. Před ním byla vinice, tu jsem pak navštívil apřinesl plnou igelitku orosených hroznů. Zelené kuličky jsou sicedrobné, ale dobré.

Slunce už za zadkem aut vychází a rozptyluje zářijovou mlhu.Probudil jsem se v půl sedmý, opravil magneťák v autě, který Johnem Lee Hookerem vzbudil Míru, jenž se vytentočkoval a zase zalezl, že je brzy. Ochmelka Šárka ještě vyspává včerejší opici. Němci užvenčí své psy.

Šviháme to na Saarbrücken. Předjel jsem hlemýždě Skaláky vkopci, že se na prvním parkovišti domluvíme kvůli tankování – vNěmecku jsou pumpy poměrně daleko od sebe. Zajel jsem čekat kbenzínce Agip, kde mi zazvonil mobil, a bylo mi oznámeno, že Skaláci odbočili k pumpě mimo dálnici a že je v městečku blešák. „Doprdele, to tam budete dvě hodiny, jak znám Skaláka!“ rozčiloval jsem se. Odpovědělo mi tajené pousmání Šárky.

Skutečně jsem čuměl na Agipu 2 hodiny. A mohl čekat i déle,kdybych nezavolal, kde jsou, a že na ně kašlu a jedu na Saarbrücken sám. Jenže oni už projeli buď kolem, anebo vjeli na dálnici až za mnou, protože jsem dostal odpověď, že už jsou 50 km před Trierem a že tedy na mě počkají na lucemburské hranici. Byl jsem pěkněnasířenej kvůli té dvouhodinové ztrátě, ale aspoň jsem si přečetlpáteční Lidovky.

Načepoval jsem u Agipu benzín, byl pěkně mastnej: 1,69 euro. Další hlášení bylo, že ne na hranici, ale že čekají u pumpy asi 40 km před Trierem, která je na trase jediná. Když jsme se konečně zase spojili, tak byl „suchý“ oběd, ještě se nevařilo, Šárka vyspávala stále motolici ze sobotní Archy. Napravila si reputaci dvěma křemenáči, které našla a které večer budou do polívky. Vyrazili jsme kolem řeky Mosel, kde byl pěkný rozhled na vinice, kde se pěstuje známé moselské víno. Na hranicích Lucemburska u benzínky Totál oznamovala cedule, že tady natural stojí 1.31 eu. Za stejnou cenu jsem pak čepoval na předměstí Lucemburska u firmy Q 8, co už známe z Itálie a Sicílie. Bude to nejspíš nejlevnější benzín, ve Francii už stojí 1,50 eu. O Anglii ani nemluvím, to bude určitějako v Turecku: 50 Kč za litr!

Na velkém náměstí v Lucembursku – každý jistě ví, že hlavní město je stejnojmenné jako ten prťavý státní útvar - bylo nainstalované tržiště. Naštěstí to nebyl blešák, Skalák by se z něho jinak nehnul. Já jsem aspoň u nedaleké katedrály mohl na schodištipředvést krkolomný kaskaderský kousek: špatně jsem šlápl v gumových pantoflích na dolejší schody a za řehotu Skaláka se válel nachodníku. Naštěstí jsem se moc nepraštil a Míra je hovno pohotovýpaparacci, protože nestihl zaznamenat kamerou, jak jsem křepce vstal. Cestovat se zlomeným krčkem kyčelního kloubu by se mi zrovnanechtělo.

Luxembourg má pro nás Čechy dva historické významy. JanLucembourský, otec Karla IV, inspiroval český živel svým okřídleným heslem: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Pravda je, že tím heslem se řídili jen husiti, český národ většinou úslužně smekne čepici a leze podmanitelům do zadku. Vysílání pro americké vojáky Rádia Luxembourg mělo pozitivnější dopad, nejen mě inspirovalo Elvisem Presleym a Billem Haileyem opatřit si kytaru avyřvávat rockenrolly. Hudebník se sice ze mě nestal, ale předbolševikem jsem na prdel nepadal!

Turistické atrakce jsou i v Lucembursku. Na jednom náměstíčku

byla nainstalovaná umělecká výstava figurín ze slisovanýchvšemožných plechovek a o kus dál předváděla trojice jogínů popřenífyzikálních zákonů tíhy. Zajímalo by mě, když svou celodenní produkci

ukončí, jak zamaskují tu sestavu trubek, kterou mají ukrytou v bílých

hábitech a rukávech. Něčím se člověk živit musí!

Ve městě se má nacházet náměstíčko pojmenované po JanuPalachovi. To jsme se vydali hledat se Skalákem už sami, Šarka odpadla a čekala na nás se Solvínou v parčíku ve stínu velkého buku. Vytával jsem se na náměstí policajta a vojáka, kteří hlídali velkývládní palác, a ty na mě koukali jako tvrdý Y. Ignorant Míra se smál, když slyšel moje anglická slova: Czech student, fire, year 1968,Ocuation SSSR.

Skalák se na nic nikdy ze zásady nevyptává, tak jsem zašel doturistického informačního střediska. Tam jsem dostal informaci, kde se náměstí nachází, ovšem mladá slečna mi sdělila, že bohužel Palach Square je zrovna v rekonstrukci. Měla pravdu, ten prťavý plácekmezi domy byl obehnán ohradou, což by úplně nevadilo, jenžemístoisná cedule s Palachovým jménem byla sundaná. Takže s fotky, jak Lucemburčané ctí jméno kluka, který je po Janu Husovi společně s Janem Zajícem českým národním hrdinou, nebylo nic. Se smůlou s tou opravou nás se Skalákem smířily vypalovačky bluesovéformace Luisiana Bandu, který hrál v sousedství.

13

Sochy z plechovek

14

Fyzikální zákony neexistují

Luisiana Band

Před odjezdem z města jsme vyzkoušeli na parkovišti, kde jsme parkovali, komunikační instrumenty: vysílačky, abysme necpali zbytečně prachy mobilním operátorům. Skalák s Čuňasem si jezakoupili ve Vídni před odjezdem do Itálie a Čuňas tu svou teďzapůjčil pro mě. Operační vzdálenost vysílaček má být snad 30 km, pamatuju si ale, že oba majitelé nadávali, že jim může utrhnout uši kravál kamionů, projíždějících kolem vysílajícího.

Na parkovišti to zatím šlapalo, avšak to jsme to zkoušeli seSkalákem vzdálení od sebe 20 metrů. Prozatím jsem zapomínal přepínat příjem a vysílání, nicméně při slovech: „Tady orel, tady orel!“ jsem se cejtil jako velitel sledovačky ze IV. Správy StB z Ústí nad Labem, která na mě byla nasazena jednou v Lomu u Mostu. Já ji odhalil a tak ve čtyřech autech, které obšancovaly hospodu „Zdařbůh“, v níž jsem bydlel, znělo: „Tady kukačka, tady kukačka, bacha skřivánku, Řidič zabočuje za roh k tobě!“ Já jezdil v tu dobu jako řidič v nemocnici Most a tamní StB mi přidělilo stejné krycí jméno. Z Lucemburska jsme nejeli hned nejkratší cestou do Francie, ale vzali jsme to severozápadně po dálnici do Belgie směrem na Brusel. Do belgického hlavního města teď zajíždět až nebudeme, já bych tam chtěl nakouknout při zpáteční cestě. Z belgické dálnice jsme pak odbočili k hraničnímu městu Boullon a ve Francii zamířili kCharleville –Mezieres. Kam až jsme dojeli, to v deníkových poznámkách nemám zapsáno. Akorát jsem ten den uzavřel slovy: přespání na polní cestě: kůň s kravkou a kozy. 9. září Od Charleville jsme dopoledne dojeli do St. Quentin. Tam vsupermarketu jsem koupil dvě lahve vína na večerní oslavu mýchvčerejších dvaasedmdesátin. Pochopitelně jsme si se Šárkou zakoupili camembert a další francouzské sýry. Skalák, známý sejrařfob, sireciročně zakoupil nějaký salát, nemyslím hlávkový.

Udělali jsme si sváču, prozatím jsem zkonzumoval českýcamembert firmy COOP. Pokračujeme na Amiens. Z vysílačky občas chrastí přejezd kamionů, ale taky se ozývá konverzace Homolků, kteří jedou přede mnou. Ptal jsem se: „Tu vysílačku máte zapnutou, když isouložíte?“ Odpověď nepřišla, Skalák mlel o něčem jiném.

Kratší cesta by byla přes Arras, ale v Amiens má být největšíkatedrála ve Francii. Když jsme před třemi lety projížděli takéNormandií a pak dolů do Španělska a Portugalska, Amiens jsme vynechali, vystačili jsme si s katedrálami napřed s Notre Damem v Paříži a pak v Remeši a Rouenu. Já už viděl předtím katedrálu i v Chartres. Notre Dam v Amiens je fakt obrovský. Má stejné ploché věžefrancouzské gotiky jako zmíněné katedrály. Že ji stojí doopravdy vidět, svědčí to, že jsme zaplatili parkovné 0.50 euro na půlhodiny apřetáhli to o další půlhodinu. J e tady též pěkné nábřeží u řeky Somme.

Chtěli jsme zajet i k historickému kapitulačnímu vagonu, kde na začátku II. světové války Francouzi s maršálem Petainem podepsali Německu kapitulaci. Hitler nechal přitáhnout tentýž vagon na stejné místo, v němž pro změnu Německo podepsalo kapitulaci za I.světové války. Bohužel ta jizlivá historická rekvizita se nachází hodinu cesty od Amiens směrem na Paříž, jak jsme se dozvěděli vinformačním centru.

17

Katedrála v Amiens

18

Francouzská gotika v Amiens

Nábřeží u řeky Somme

Vyvezl jsem nás na směr na Abbeville, kde si Míra nechal přehodit rezervu za tu nepotřebnou pneumatiku. Za deset minut práce vyplázl 30 euro! Z Abbeville jsem vedl naši ekipu už k Atlantiku směr na Berk. Samozřejmě se všude nacházela naleštěná přímořská letoviska. Na Berk Plage jsme nahodili koupel, oceán byl překvapivě teplý, i když jako polívka Levantského moře loni v Turecku to nebyla. Proto to bylo ale osvěživé, akorát známá bolest jako před dvěma roky na francouzském pobřeží pod Bretaní: od odlivu je voda pomalu kilometr daleko od pláže.

Na plaži nebyl skoro nikdo, tak se Šárka šla smočit s obnaženými ňadry. Když se vrátila k ručníku, zakrývala si prsa srandovněrukama, co jí měly nahradit podprdu. Já stál opodál a řekl jsem:„Potvrzuješ, že se před náma už nestydíš!“ Z Berk jsme hledali nějaký místo pro přespání podle našeho vkusu a ne na parkovišti před hotely a penziony, kde se navíc parkování platí. Projeli jsme Merlimont Plage, Le Touquet Paris Plage, všude snobárna, tak jsme nakonec skončili při letišti u hromady hlíny.

Vypila se jen jedna láhev červeného, šampáňo nebylo ještěvychlazené. Nahradil ho ale Šárčin guláš. K vínu Šárka naservírovalačervené olivy a sýr jadel. Tím ale Skaláka rozhodila, že dvě hodiny zas otravoval svým antisejrařským odporem.

Zátokou u letiště se proháněla čerstva briza, museli jsme se uvenkovního stolku navlíknout do tepláků a svetru s bundou. Dostal jsem 3 esemesky od dcer Jany a Rút a přítelkyně. Jsem holtdvaasedmdesátiletý kmet. 10. září Ráno, když jsem vykonával ulehčení útrob, přihasil si to k hromadě hlíny velký bagr a začal ji odklízet. Ještě chrnící Skaláci měliprímovní budíček. „Tu hromadu odklízej kvůli nám, abysme ji nemuseli přelejzat, když jdem na hajzl,“ oznámil jsem. K snídani jsme se odlifrovali na nedaleké parkoviště. Vytáhl jsem svůj poslední zbytek medu starý víc jak pět let, kdy jsem skončil s včelařstvím, byl pořád dobrý. Pak jsme za Etaples (další zbytečné zkoušení pláže) našli konečně relativní flek v Cecil Carnic před dunami u pěšiny. Atlantik byl znovu vzdálený od odlivu. Skalák to zhodnotil: „Když přijedeme do Francie, tak je kvůli nám odliv!“

Před půl dvanáctou jsem šel udělat fotku dun s průhledem na oceán a byl už příliv a odkryté dno bylo z poloviny zaplněné. Skalákům jsem řekl, že do hodiny příliv dosáhne úrovně vyplavených chaluh na pobřeží. A taky jo, v půl jedné už tam voda vystoupala. Dlouho jí to ale nevydrželo. Když jsem se za hodinu šel vykoupat, odliv byl znovu v permanenci a oceán se znovu vzdaloval. Teplota vody byla tady o něco studenější a nebylo úplně teplo jako včera. Šárka se předvedla k obědu napřed zeleninovou polívkou s vajíčkem, ke které později přidala výborné rizoto. Se Skalákem jsme už vedli místopisnou disputaci o jižní Anglii atp. Dostalo se i na muslimskou tematiku. Skalák ji pojednal takhle: „Krasný ženský by měli povinnost chodit nahý a škaredý nosit burku!“

Při odjezdu na Bologne sur Mer zapadl Meďour v písku, na kterém parkoval, což jsem víceméně předpokládal. Ke slovu přišla lopata jako loni v Turecku. Zdvihák nebyl zapotřebí, protože jsem přinesl z blízkého dvora pro najetí starou dřevotřískovou desku z kůlny. Když Meďour vyjel na cestu, vrátil jsem ji zpátky.

21

Atlantický oceán

Odpolední siesta

22

Z Bologne sur Mer jezdí lodě také do Anglie, aspoň v mapě je to

vyznačené. Byl tam ale hustý provoz, tak jsme se na Port vybodli a

jeli po dálnici na Calais. Byla sice označená modře, tak by měla být

placená, ale nebyla, nejspíš kvůli velkému úseku zúženému na jednu

polovinu. V Česku je D 1 stále placená, i když řada opravovaných

úseků je také svedená do jednoho pruhu. Holt, jinej kraj, jinej mrav!

V Calais jsme hned najeli do Car Port Ferry, abysme zjistili, jak je

to s přeplavbou s trajekty. O Eurotunelu pod Lamanšským kanálem

jsme vůbec neuvažovali, převoz vlakem je sice časově kratší, aleta

ké podstatně dražší. To už jsem zjistil doma na internetu.

V budově terminálů lodních společností se zjistilo, že Solvíněchy

bí v jejím psím pasu jedno razítko. Velká Británie na převozdomá

cích mazlíčků je velmi vysazená, dřív psi a kočky museli strávitmě

síc v karanténě, než byli na britské ostrovy vpuštěni. Šárka ovšem

tvrdila, že na internetu o nějakém očkování proti nějaké echikonoze

nic nebylo.

Dneska tedy z plavby do Doveru sešlo, protože jsme se muselivrá

tit do Calais a vyhledat veterináře. Dostali jsme mapku, kde by se

zdejší zvěrolékaři měli nacházet, jenže už bylo dost hodin, tak jsem

pochyboval, že bude nějaká ordinace ještě otevřená. Šárka si alepo

věst internetové negramotnosti vylepšila tím, že nás nepochopitelně

navedla podle té mapky opravdu na Bulvár bývalého francouzského

prezidenta de Gaulla. Navíc ordinace veterinářky byla ještě otevřená

a podařilo se nám ji ukecat, že Solvíně píchla očkovací vakcínu a do

pasu vtiskla chybějící razítko. Ovšem nebylo nám to dneska už nic

platné, protože jsme museli přijít ještě zítra v 18 hod. Okomentoval

jsem to: „Hele, a co kdybysme Solvínu v Calais někde přivázali a

vyzvedli ji, až se budeme z Anglie vracet!“ Odpovědí mi byl tvrdý

pohled Šárčiných očí.

V terminálu jsem měl také já kontraverzi s úředníkem jedné lodní

společnosti. Plavbu přes kanál provozují tři firmy, měl jsem zjištěné

časy odjezdů i ceny lodních lístků včetně přepravy auta. Noční nebo

brzké ranní plavby byly nejlacinější. A tady se dozvím od úředníka

DFDS Seaways, že i noční provoz je jednou tak dražší, než bylo

uvedeno na jejich ceníku na internetu. Měl jsem ty ceníky vytištěné a

ukázal je tomu byrokratovi. Ten mě škodolibě informoval, že to jen

platí, když je zakoupený lodní lístek přes internet. Naštěstí si sou

sední firma My Ferry Link na internetové preferování nepotrpěla a

cena lístku je jen o několik euro dražší.

23

Nocleh jsme vykonali na štěrkovém plácku nedaleko oceánu pár

kilometrů za Calais. Byl opět odliv. Šampaňské nebylo stálevychla

zené, tak ho nahradil panák zemanovice, tedy becherovky, kterou

Skaláci vezli. Jestli pak zítra opustíme konečně evropský kontinent?

11. září

Stále je slunečno. K oceánu to máme kousek, příliv vrátil vzdálený

oceán zase až v poledne.

Jeli jsme se Skalákem na kolech obhlídnout centrum Calais. Má

pěknou radnici a nachází se v něm i pevnost. Hledali jsme taky hy

permarket Carefure, kde by mohli mít pumpu s levnějším benzínem,

což by nám uspořilo jednu nádrž před drahými anglickými cenami za

libry. Na Carefure jsme ale nenarazili.

Radnice v Calais

Po návratu jsem se vykoupal, oceán ošplouchával opět v půl jedné přílivovou čáru. Taky jsem navrhoval jet až zítra ráno, kdy odjezd v 5.45 je nejlacinější. Koštovalo by to ale vstávat před čtvrtou, protože se musí být v přístavu na molu hodinu před odjezdem. Skaláci se tvářili na takové vstávání za kuropění velmi skepticky. Navíc sevyskytl další problém.

Skalákovi loni v Turecku blbla spojka, nemohl hned vyřaditrychlost, kterou měl zasunutou pro zaparkování. A teď v Calais sezničehonic objevil stejný malér, kdy nastartovaný Meďour se hnedrozježdí. Spojka se jen prošlápne naprázdno a zasunutá rychlost se nedá vyrvat. Do hydraulického systému spojky se dostává někudy vzduch.

Míra rozdělal spojkový válec, tlakové gumičky a pružina vypadaly, že jsou v pořádku. Dole v motorovém prostoru se hydraulika odvzdušňuje, tak tam Skalák zalezl a já rukou mačkal spojkový pedál, aby se vzduch ze systému vytlačil. Zkusili jsme nastartovat, sláva, spojka zabrala a pustila zasunutý první rychlostní stupeň. Po nafoukání vzduchu do brzdového systému, Skalák s Meďourem vycouval, vypnul motor – a kýho výra, teď zase nešla pro změnu vysunout zpátečka. Že bych musel jet do Anglie sám?

Nové rozdělání válce a odvzdušňování proběhlo ještě nejménětřikrát. Vzduch v spojkovém systému se mrcha objevoval pořád. Bylo jasné, že my s tím nic neuděláme, budeme muset v Calais najítnějaký servis. Jenže jak se tam s tou obludou Mercedesem dostaneme, když se nedá řadit?

Jel jsem před Meďourem, který jel aspoň na třetí rychlostní stupeň. Na každé křižovatce jsem autem blokoval dopravu, aby Míra mohl bez zastavování projet. Když jsme jeli dopoledne na kolech, tak jsme u jednoho supermarketu viděli servis, teď jsme k němu zamířili a Meďour přistál u něho na velkém parkovišti. Jenže ouha, v tzv.Autoateliéru Mercedesy neopravovali. Dali nám aspoň adresu na servis Garage du Moulin. Klika byla, že se k němu jelo stále rovně. Jel jsem napřed, abych ho našel. Ten servis byl především pro značku Peugeo te. Skalák se Šárkou se s Meďourem konečně objevili a zaparkovali naproti servisu na místě, který jsem jim tam držel. Zašli jsme do dvorany, kde senacházela spousta auťáku, kancelář servisu obsluhovala mladáFran-couzska. Já byl v devětašedesátem roce ve Francii, kde jsem pracoval půl roku na pile, ale dneska neumím francouzsky už ani žblebtnout. S angličtinou, kterou používám jen při cestování a to ještě sporadicky, nejsem na tom o mnoho lépe. Míra umí německy, ale francouzská mademoisell ne. Konverzace se nakonec povedla tak, že došlo k přivolání automechanika, který i s úřednicí vyšel na ulici k Meďouru.

Servisman postupoval jako my, výsledek byl stejný. Ukazoval na válec spojkové hydrauliky, že vada bude asi v něm. Nemají ho ale pro mercedesy hned k dispozici, musel by se objednat. „A jak dlouho to bude trvat?“ ptal jsem se. Mademoisell řekla: „Možná tři dny.“ Vykulili jsme se Skalákem oči. Do prčič, budu muset jet do Anglie napřed!

Napadla mě spásná myšlenka, ale jak ji s nedostatečnou výbavou angličtiny sdělit? Skalák totiž mluvil po Turecku o tom, že mu jeho osobní automechanik profoukl spojkový potrubí nějakým přístrojem. Protože názorná gestikulace může nahradit slovní vyjádření, tak jsem servismanovi ukázal na potrubí a fouknul nahlas do sevřené ruky jako do trubky. Zabralo to, chlapík řekl: „Qui“ a ukazoval Skalákovi, jestli bude moct zajet do dvora k dílnám.

My se Šárkou a se Solvínou zasedli do mého Jimnyho, protožebylo už po páté hodině, museli jsme zajet k veterinářce na tu 18 hodinu. K našemu překvapení jsme tam ale vůbec zajíždět nemuseli, protože ten časový údaj totiž znamenal jen to, že po něm si můžeme užzakoupit lodní lístky. A co karavan?

Meďour byl profouknutý za pět minut a spojka šlapala jakohodinky. Frčeli jsme tedy do přístavu a u firmy My Ferry Line zakoupili lístky: já zaplatil 39.20 euro a Skaláci 77. Navíc zítřejší odjezd ráno do Doveru byl v 7.30, takže místo budíčku ve 4 hod. můžemechruat do půl šesté!

Nocovali jsme zas na tom plácku za městem. Po cestě jsemSkaláky předjel a jel po levé straně silnice, že nacvičuju jízdu poBritských ostrovech, kde se jezdí vlevo. Na oslavu konečného odjezdu přišel ke slovu znovu panák zemanovice. Míra je už taky prostatik, chodí furt tak jako já obšťastňovat okraj křoví. 12. září Nařízený budík na mobilu fungoval, vzbudil mě přesně v 5.30. Vylezl jsem z auta, a buch, buch na vrata na kastli Meďoura. Šárka, která měla buzení taky zapnuto, hlásila: „Už jsme vzhůru!“

26

V přístavu proběhlo vše O.K. Počasí bylo zamračené, mlžnaté.Tra

jekt firmy My Ferry Line je o něco nižší než loď faerské společnosti

„Smyril line“, kterou jsme se v roce 2006 přepravovali se synem na

Island. Tam cesta včetně zastávky na Faerských ostrovech trvá tři

dny, do Doveru jen hodinu a půl. Anglická pevnina je vzdálená 31

km a za slunečného počasí je vidět. Včera jsem si ten proužekpo

břeží prohlížel v dalekohledu, ale ten ho o moc víc nepřiblížil.

S touhle drahotou jsme z Calais nejeli

27

Měli jsme ale stejný luxus

Skalák po brzkém vstávání v mrákotách, Šárka je jiná čipera



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist