načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Underground – František Kotleta

Fungujeme! Vážení zákazníci, e-shop je plně v provozu. Od 18. 5. 2020 jsou navíc všechny naše prodejny a výdejny otevřeny. Bližší informace naleznete zde
Underground

Elektronická kniha: Underground
Autor: František Kotleta

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  215
+
-
7,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 300
Rozměr: 18 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká literatura
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 195. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7241-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek.

Popis nakladatele

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek.

Zařazeno v kategoriích
František Kotleta - další tituly autora:
Bratrstvo krve 1: Hustej nářez Bratrstvo krve 1: Hustej nářez
Ve stínu říše -- Antologie české fantastiky Ve stínu říše
Řetězová reakce Řetězová reakce
 (e-book)
Poutník z Mohameda: Alláhův hněv Poutník z Mohameda: Alláhův hněv
 (e-book)
Stalingrad Stalingrad
Underground Underground
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Underground_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 3.3.2020 10:55:54Underground_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 3.3.2020 10:55:54

Process BlackProcess Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Underground_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 3.3.2020 10:57:19Underground_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 3.3.2020 10:57:19

Process BlackProcess Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Underground_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 3.3.2020 10:53:21Underground_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 3.3.2020 10:53:21

Process BlackProcess Black


Copyright © František Kotleta, 2020

Illustration © Adéla Miklíková, 2020

Cover art © Lukáš Tuma, 2020

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2020

ISBN 978-80-7557-241-7 (print)

ISBN 978-80-7557-837-2 (ePub)

ISBN 978-80-7557-838-9 (mobi)

ISBN 978-80-7557-839-6 (pdf)


5

U-metro

„Ne, Veselé párečky, ne,“ vyjekl nešťastně Urban, když jsme na místo dorazili. Sledoval při tom blikající ceduli, na které pan Páreček tancoval s flaškou Kečupu a zpovzdálí ho sledovala nesmělá paní Hořčice. Jakmile tabule problikla, vyměnili se a pan Páreček držel v náručí paní Hořčici. Nebylo to zrovna pokročilé umění animace. Spíš naopak, cedule záměrně působila jako retro z předminulého století.

„Nikdy jsem ty sračky nežral,“ odplivl si Cejnar a poškrábal se na nose nehtem pravého malíčku. Měl za ním nejspíš stoletou špínu.

„Když se lidské maso uvaří, je zdravotně nezávadné a kaloricky skoro tak výživné jako maso vepřové,“ pokrčil rameny Klouzák. Nejspíš se jmenoval jinak, ale to nikdo nevěděl. Každý mu prostě říkal Klouzák. Nosil brýle s obrovskými obroučkami a snažil se tvářit chytře. Za to občas dostal od ostatních nádeníků přes držku. Ale zase se při tom mohl tvářit, že má morální převahu. A dělal to. Jen co si nechal zpátky nastřelit zuby a slepit čelist. Měl totiž pojištění od GEZu, pro který prý dělal dvacet let ochranku. Byl to šťastnej parchant.

„Můžete chvilku držet hubu?“ ozval se dron o velikosti vážky, který se třepotal kousek od nás. Hlas patřil kapitánu Adamovi. Dělal pro Bezpečnost, která si nás na zátah ve výrobně podezřelé

6

František kotleta

z používání lidského masa zaplatila. Bezpečáci ne

měli špinavou práci rádi. Proto za ně většinu záta

hů v undergroundu dělali nádeníci. Byli levnější,

a když se někomu něco stalo, ostatní parťáci si roz

dělili jeho odměnu a pak část propili v Heming

way Baru na jeho počest. Teda zpravidla. Kdyby

to schytal kripl jako Klouzák, pilo by se na to, aby

shořel v pekle hned po tom, co mu hromada čertů

rozmrdá prdel vidlemi.

„Vachtene, mohl bys ty debily nějak zorgani

zovat, aby se tam nepostříleli navzájem?“ pokra

čoval hlas z dronu. Pokrčil jsem rameny, ale pak

jsem si uvědomil, že mikrokamera dronu zabírá

jen část okolí, což nemusí být zrovna můj ksicht,

a tak jsem zamumlal, že v  pohodě, a vytáhl bou

chačku. Byla suverénně nejmenší ze všech – sta

rá dobrá K22 ze slovenské zbrojovky Grand Power.

Měla ráži 0.22. Většina nezkušených lidí ji dokáza

la snadno podcenit právě kvůli malorážkovým ná

bojům. Jenže když člověk věděl, jak a kam střílet,

zabil chlapa stejně spolehlivě jako s devítimilimet

rovým glockem. Navíc měla zásobník na deset ná

bojů a  neřvala jako čubka, které to člověk udělal

poprvé do análu bez promáznutí. V boji na malém

prostoru byla dokonalá a dodnes nepřekonatel

ná. Před sty lety podobné bouchačky používala

izraelská komanda. Tenkrát šlo o model Bereta

vz.  71. Tichá, elegantní zbraň se dala snadno no

sit skrytě, a hlavně sloužila spolehlivěji než zbra

ně s větší ráží. Slovenské káčko na tom bylo stejně.

Navíc jsme jich ve válce měli hromadu k dispozici,

a i když šlo o skoro pravěkou pistoli, v ruinách Os

travy mi přirostla k srdci.

UndergroUnd

Klouzák držel v prackách samopal Heckler &  Koch, stejně jako Cejnar. Byly tak staré a tak špatně se o ně starali, že pravděpodobnost víc než tří výstřelů za sebou byla asi taková jako možnost, že nás obsadí Nigerijské císařství. Urban odjistil novou čezetu CZ65.

„Čekáte na kolkovanou žádost?“ zavrčel hlas z dronu.

„Fajn, připravte se,“ pronesl jsem a přesunul se k zadním dveřím ústředí Veselých párečků. Nacházelo se nedaleko stanice U-metra Hřibova, kde se křížily žlutá, zelená a fialová linka. Pobočky měl starý Páreček snad všude na trase U. V pozemních a nadzemních linkách se nevyskytoval, možná věděl proč.

„Dobrý, jdeme,“ zašeptal jsem a přiložil na kovové dveře potažené rzí detonátor. Z krabičky zajiskřilo pár nanočástic železa, které působením kyslíku rozežraly zámek a jeho okolí. Dveře lehce vrzly, jak se po odstranění zámku otevřely. Rozkopl jsem je a vešli jsme dovnitř.

* * *

Chlad a ticho. Jen v dálce hučel nějaký větrák nebo motor. Šel jsem první, za mnou Urban, Klouzák a  nakonec Cejnar. Prosmýkli jsme se chodbou osvětlenou jen poblikávajícími zářivkami a  po  chvíli se dostali k dalším kovovým dveřím. Sáhl jsem na kliku – nebylo zamčeno.

„Čekáte na něco?“ ozvalo se nedůtklivě z dronu.

Odolal jsem nutkání ho rozmáznout o stěnu. Kapitán Bezpečnosti Karel Adam, jehož hlas z dronu František kotleta rezonoval, nás platil příliš dobře na to, abych ho poslal do prdele. Ale koledoval si o to usilovněji než subík u nohou dominy o zavrtání jejího podpatku do svého análního otvoru.

Nohou jsem otevřel dveře a vpadli jsme dovnitř.

„Panebože,“ vyjekl Urban a okamžitě začal zvracet.

„Ty vole, to je hustý,“ pronesl na to konto Klouzák.

* * *

Lidská těla ležela naložená v gelové lázni. Každé mělo v pravé ruce zapojenou nitrožilní výživu. Lidé spali, respektive hibernovali. Kapačky musely být narvané hromadou opiátů nebo jim museli vypnout centra bolesti pomocí aplikovaných nanočástic. Těla totiž na několika místech neměla kůži. Na těchto částech volně vyrůstaly kusy masa a  lidé tak vypadali jako nabobtnalé zmutované zrůdy. Někdo si s nimi nechutně geneticky pohrál. Přímo z těla jim vyrůstaly nové svaly. Když dosáhly vhodné velikosti, někdo je odřezal, aby tak získal potřebnou surovinu.

„Veselé párečky... kurva,“ pokračoval v blití Urban.

„Vidím hovno. Co tam máte?“ ozval se dron.

„Továrnu na lidský maso,“ odvětil jsem.

„Kurva, já to tušil,“ zarezonoval hlas bezpečáka, zatímco jsem se přiblížil k dalším dveřím a otevřel je.

„Co tady, do piči...?“ pronesl překvapeně chlápek v gumové řeznické zástěře. Stál zrovna nad dalším tělem v gelové nádrži a odřezával krvavý

UndergroUnd

flák lidského do párečků. Jen co mě spatřil, pustil prorostlou ženskou ruku a rozběhl se ke mně. Nebyl sám. Za ním vyrazilo dalších pět chlápků vybavených velmi ostrými a velmi dlouhými řeznickými nástroji. Ustoupil jsem bokem, abych nepřekážel nádeníkům, a vpálil mu do těla dvě kulky. Zpomalily ho, ale nezastavily. Byl to přece jenom kus chlapa a myslím, že mu bylo jasné, že v tuhle chvíli už je to jenom my versus oni.

„Argh!“ rozeřval se a rozmáchl dlouhým zakrváceným nožem.

„Prásk!“ slíznul ode mě jednu do stehna a pak další do kolena. Následně se strašným řevem sletěl k zemi. Převrhl při tom vanu s  tělem naloženým v gelu.

„Ratatata!“ rozeřval se Klouzákův samopal. Dostal to druhý z řezníků. Po čtyřech ranách ale samopal štěkl naposled. Překonal svůj rekord. Klouzák zapičoval tak strašně, že by ho za to vyloučili i z Reformované katolicko-pravoslavné církve svatého Pavla Novotného, která si jinak na sprostých slovech zakládala, a udělal pár strategických úkroků zpět do druhé místnosti. Já zatím oddělal třetího chlápka střelou přímo do čelisti.

„K zemi, vy čuráci, než vás pozabíjíme všechny!“ zařval jsem a pro jistotu střelil dalšího řezníka do břicha. Útočná vlna v gumových zástěrách se zastavila. Cejnar s Urbanem mi za chvíli stáli po boku a mířili na dosud nezraněné zaměstnance pana Párečka. Urban přitom ještě trochu ublinkával.

„Vachtene, co to, kurva, předvádíš?“ ozvalo se z dronu. František kotleta

„Ovládám situaci,“ odpověděl jsem poněkud nejistě.

„Ne, ty žádnou situaci neovládáš, ty děláš kokotiny. Sejměte ty debílky a rychle najděte starýho Párečka. U soudu by stejně dostali trest smrti, tak proč zatěžovat systém, kurva,“ nařídil Adam.

Řezníci pochopili. Podívali se po sobě a znovu zaútočili. Spustili jsme přehradní palbu. Přesto jeden z chlapů dokázal seknout Cejnara do ruky. Vystříklo z ní trochu krve. Další po mně skočil, ale uhnul jsem a pak ho kopl levým kolenem do hlavy. Křuplo mu v  ní, a jak spadl k zemi, dorazil jsem ho kulkou do páteře. I když ta rána kolenem by možná stačila. Měl jsem ho nanochromové, dárek od vlády potom, co mě vytáhli z trosek Ostravy. Možná poslední věc, co kdy vláda České republiky zaplatila, než se odebrala na smetiště dějin, tedy do plzeňského exilu, což bylo prakticky to samé. Cejnar dorazil ostatní. Mířil přesně a zkušeně. Šetřil náboje, ne jejich životy. Přeskočili jsme mrtvoly a otevřeli dveře do chlaďáku. Obrovskýho chlaďáku. Kurevsky velkýho chlaďáku plnýho rozemletýho lidskýho, určenýho do Veselých párečků.

* * *

„Deset procent kuřecího tam píšou,“ vyjekl Urban a při pohledu na kusy masa v kovových krabicích se zase poblil.

„Nežer před akcí,“ ušklíbl se Klouzák a rozhlédl se po chlaďáku. Nebezpečí bylo zažehnáno, už byl zase vepředu. Ten svůj zasekávací šunt měl

UndergroUnd

přehozený přes rameno. Někdo by tomu debilovi měl vysvětlit, jak se starat o svou zbraň.

„Tady ho nenajdeme,“ zavrčel jsem a vyrazil do  další chodby. Vonělo to v ní vařeným masem s tajnou směsí sedmi druhů koření, jak se alespoň psalo na reklamních plakátech pana Párečka. Tedy vonělo by mi to, kdybych nevěděl, z čeho ta vůně pochází. Výrobna byla v tuhle chvíli ovšem prázdná, stejně jako mašiny na výrobu párků. Tipnul jsem si, že znám důvod. Lidi, co makali ve  výrobně, nevěděli, z čeho maso pochází, a do zadní části továrny neměli přístup. Vraceli se, až když jim ti mrtví chlápci před chlaďákem připravili dost suroviny do střívek.

„Jednou jsem jich sežral deset. Bylo to na oslavě mýho synovce. Vzali ho do školy sponzorovaný DEZATEGem,“ vydechl Urban a vyplivl nějaké žaludeční šťávy.

„Ticho,“ pronesl jsem a všichni ostatní mě poslechli. Jednak na mě Adam dal, a navíc jsem byl jediný z téhle party, kdo zažil válku. Dost možná tu nejposranější válku v dějinách Evropy, která skončila prostě proto, že všechny přestala zajímat, včetně těch, kdo v ní bojovali, ale pořád to byla válka s letadlama, raketama, dělostřelectvem, bombardovacími drony a všemi těmi předraženými serepetičkami, co jsou nakonec úplně k hovnu, když se musí postavit chlap proti chlapovi uprostřed ruin poté, co všem došel benzín i elektřina a všechny ty supermoderní hračky někdo sundal z oblohy.

Na chodbě se objevil nápis „Kanceláře“ s  šipkou mířící k dřevěným dveřím, na kterých věkem František kotleta zažloutlý leták oznamoval, že pan Páreček zahájil prodej Veselých párečků. Na předchozích dveřích, které jsme míjeli, bylo na malých umělohmotných 3D párečcích napsáno: Účtárna, Pokladna, Marketing a PR. Zkusil jsem otevřít dveře v posledním kanclu. Nešlo to. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem detonátor nechal v kapse. Nanočástice by mohly ty dřevěné dveře zapálit.

„Klouzáku, vyraž to,“ řekl jsem.

Cejnar se uchechtl, Urban protočil oči.

„Di do piči,“ zavrčel Klouzák. Pokrčil jsem rameny a vyrazil dveře. Čekal tam na nás pan Páreček. Moc vesele se netvářil. Byl mrtvý.

* * *

„Glock s tlumičem. Asi slyšel střelbu a došlo mu, co a jak,“ pronesl Klouzák a začal prohledávat šuplíky v kanceláři. Glock ležel na zemi pod rukou pana Párečka. Jak se tenhle šedesátiletý tlouštík s holou hlavou, stylizující se do role dobrosrdečného výrobce lahůdek, doopravdy jmenoval, snad netušila ani jeho žena, paní Párečková. Tu asi brzy čeká docela šok. Vzala si ho před pár týdny, poté co vyhrála show CN Praha hledá nejhezčí prdelku. Popošel jsem k Párečkovi a dotkl se jeho kůže. Ještě byla teplá.

„Našli jste Párečka?“ ozval se dron.

„Jo, zabil se,“ odpověděl jsem.

„Taky dobrý, ušetřil vám náboje. Vypadněte pryč. Posílám tam čističe. Vaše práce skončila,“ zabzučel dron, zakroužil místností a odletěl směrem ke dveřím, kudy jsme sem přišli. Cejnar pokrčil

UndergroUnd

rameny a podíval se na Klouzáka, který se pořád hrabal v papírech.

„No co, vyčistí to tu do poslední molekuly, můžeme si vzít něco na památku,“ prohlásil Klouzák a narval si do kapsy alespoň pár propisek.

„Nehraj si na prezidenta a jdeme,“ zavrčel jsem a vyrazil za dronem. Prošli jsme kolem mrtvol i uleželého lidského v nádržích.

„Co s nimi bude?“ zeptal jsem se dronu, když jsme procházeli kolem nádrží s gelem.

„To není tvůj problém. Už máte svý koruny na účtech, takže vypadněte a držte hubu, nebo...“

„Nebo nám ty peníze z účtů zmizí a zmizí i naše účty a zmizíme i my,“ přerušil jsem ho.

„A to je přesně tvůj problém, jsi zvědavý a nevíš, kdy držet hubu,“ povzdechl si bezpečák prostřednictvím dronu. Úplně jsem viděl, jak se při tom škle bí. U neonu nás dron konečně opustil. Páreček zrovna vytáčel sólo s flaškou Kečupu.

„Neskočíme na pivo? U Kozatý Pavlíny mají nový Němky. Tyhle emigrantky udělají za padesát halířů neuvěřitelný věci,“ nadhodil Cejnar.

„Ne, vole, já na pivo s nikým nechodím,“ pokrčil jsem rameny rozpačitě. Nezdvořilost jsem vynahrazoval upřímností. Urban s Cejnarem se podívali na Klouzáka, pak na sebe, a nakonec Cejnar zavrtěl hlavou: „Jo, blbej nápad, tak čau.“

Klouzák se usmál a sundal si z ramen batoh, který měl celou dobu u sebe, a narval do něj samopal a pak bednu s nápisem „Veselé párečky prémiové“, kterou po cestě přibral k těm propiskám.

„Ty vole,“ vydechl jsem a raději zmizel bez dalších keců do protější ulice. František kotleta

* * * Cejnar s Urbanem nebyli pitomci, asi bych s nimi to pivo i přežil, ale já nerad mluvil s lidma. Teda s většinou lidí. Když jim člověk věnoval pár vět navíc, mysleli si, že jsme přátelé, a končilo to pozváním na rodinný oběd, u kterého běhali otravní parchanti. To už bych šel nakonec asi spíš na pivo s Klouzákem. U něho byla jistota, že by případné děti prodal na pokusy PRAGUETECHu a manželku měl spořádaně nafouklou, v horším případě živou, ale v okovech v komoře.

* * * Vlezl jsem do U-metra. Smrdělo to tam stejně jako vždycky. Opřel jsem se o umělohmotnou tyč a prohlédl si nálepky se vzkazy. Metro jich bylo plné, stejně jako lidí, kteří pospávali na sedačkách nebo pod nimi. Když jsem se do Prahy dopotácel z války, taky jsem v něm chvilku bydlel. U-metro jezdilo zdarma. Každej, kdo žil na dně a ještě hlouběji, ho mohl využívat. Velkolepé gesto péče Rady korporací o obyvatele nejšťastnějšího města na světě. Pokud by to náhodou někomu nebylo jasný, blikalo to docela často na feedu CN. City News běžely v každém vagónu pro jistotu dvakrát. Obraz se promítal v zadním okně a pak holograficky na stropě. Z reproduktorů v celém voze se linul hlas moderátorky oznamující, co nového se stane ve večerních seriálech, a pod tím běžely titulky se zprávami. Ignoroval jsem to jako většina cestujících. Jenom jeden chlápek s hlavou napůl vyholenou a s tetováním

UndergroUnd

Rytířů pekelné šlehy na to zaujatě civěl. Evidentně si dal pekelnou šlehu. Raději jsem sjížděl vzkazy přilepené na tyči.

Veselá Molly! Posloužím každému. Mám dvě

kundy. Nepoznáš, která je umělá! Jsem kaž

dý večer na rohu Příbramské a Krushakovy.

VEP vám vymeje mozek. Naprogramujou vás,

abyste zabili svý dítě. Mně se to stalo!

Digitální mrd! Stanice U-metra Vítězství,

podnik U Medvídků nabízí digitální výplach

a nelicencované kyberprostitutky! Levnější ni

kde nenajdete!

Nabírám lidi na stavbu. Financováno AR

KASem. Hledej Gejzu. Podzemí Vladislavské

4567.

Při četbě mi do očí pořád problikával feed CN: „Rada přijala plán na zlepšení života obyvatel města. Vyšší důchody pro každého, kdo odpracuje dvacet let v korporaci. Primátor plán s nadšením přijal!“ Snažil jsem se to nevnímat, ale vysílání bylo stále zdokonalováno tak, aby mu nikdo nedokázal uniknout, a problikávalo mi do oční sítnice ze všech sil a řvalo do uší. Jenže lidský mozek technologii stejně vždycky předběhne a naučí se ignorovat, co mu není po chuti. Dokázal jsem to všechno většinou odstínit a věnovat se inzerátům. Ostatní cestující na  tom byli podobně, také raději četli papírky, včetně šílených výkřiků, konspiračních teorií František kotleta a vyřizování si účtů mezi bývalými milenci. K tomu někteří snaživci připojili i malý holovysílač, který všem, kdo chtěli i nechtěli, promítal domácí porno s těmi, kdo byli terčem papírové pomluvy. Možná že některé kousky byly dokonce i  reál né. Možná. Nikdo už tomu ale nevěřil, a v tom byl ten problém. Všechno je lež. Všechno. Nikdo nemohl věřit tomu, co četl, co slyšel, a vlastně ani tomu, co viděl. Udělat video, jak si to primátor Sierbach rozdává se psem, by i mně trvalo asi minutu. Na síti se na to dal najít tucet programů, které se každou chvíli zdokonalovaly. Oproti videím ale tyhle papírové inzeráty působily opravdově. Někdo skutečný, někdo konkrétní musel vzít do ruky kus věci a jinou věcí na ni něco napsat, zatímco na  síti to mohl být program, virus nebo kdokoliv, kdo síť neboli pranet, tedy pražský internet, ovládal. A potom sem navíc musel dojít a věc přilepit. Bylo v tom něco opravdového.

„Hej, chlapáku, oskenoval jsem tě a jsi zdravej na úrovni C4. Dej se k bezpečákům! Vyděláš hromadu korun!“

Otočil jsem se po hlase. Patřil malému dronu, na  kterém se skvěl znak Bezpečnosti. Šlo svým způsobem o policejní jednotky města, ale platilo je pět korporací, které zajišťovaly většinu byznysu v Praze a tvořily Radu korporací. Radu, která městu zároveň prakticky vládla. Zpravidla cokoliv, co vymyslela Rada složená z ředitelů DEZATEGu, VEPu, ARKASu, PRAGUETECHu a GEZu už primátor jenom odsouhlasil. Dieter Sierbach takhle Praze formálně vládl už dvacet let. Co pět let vyhrál elektronické volby s převahou desítek procent. V životě jsem ale nepotkal nikoho, kdo by

UndergroUnd

po  síti ve volbách hlasoval. Nikdo z lidí okolo mě nevěřil, že vyplnění dvou kolonek na monitoru by mohlo něco změnit.

„Hej, chlapáku, vím, že máš sluch v pořádku, tak mě neignoruj. Bezpečnost dává náborový příspěvek padesát korun. Taky ti zajistí bydlení a lístek na S-metro!“

„Jdi do prdele,“ zavrčel jsem a rukou praštil do dronu. Odletěl metr ode mě, než se zase ve vzduchu stabilizoval, vztekle zabzučel a šel otravovat mladého kluka, který se okázale drbal na koulích. Ten měl pro jistotu na uších obstarožní gigantická sluchátka, takže nevnímal ani CN, ani náborový dron, který mu agresivně kroužil před očima.

Ve stanici Veleslavín jsem z U-metra vypadl. Pořádně jsem se mohl nadechnout až po půl kilometru prodírání se mezi stánky a přístřešky, které ve  stále se rozrůstajícím  podzemí vznikaly pro nové a nové obyvatele. Ať už přitáhli z  venkova, nebo pro ně byl život na úrovni S příliš drahý. Úroveň S začínala kolem dvacátého patra pražských mrakodrapů. Tam vedla autodráha i S-metro. A co víc – občas byla vidět skutečná obloha. Níž ji nešlo spatřit prakticky nikdy. Už jenom proto, že ji přebily všudypřítomné zářivky. „Světlo zdarma pro všechny obyvatele úrovně U. Jenom díky Radě korporací!“ probliklo občas ve feedu CN.

Propletl jsem se uličkami úzkými tak akorát na  to, aby jimi projela rikša, a dostal se konečně z  metra na ulici. Vypadalo to tu stejně jako pod úrovní země a smrdělo podobně, ale každý, kdo tu žil pár let, poznal, že vylezl z totálního srabu do běžného srabu všedního dne. František kotleta

Zabzučely mi mobilní hodinky. Hovor jsem nevzal, přesto se brzy objevil hologram Adamova ksichtu. Bezpečáci tohle mohli. Prostě si sami zvedli hovor. Je člověk ignorovat nemohl.

„Kunda, čuráku, mám tu hlášení, že jsi zaútočil na náš náborový dron!“ rozeřval se.

„Máte je čím dál agresivnější. Málem mi vletěl do ucha,“ odvětil jsem.

„Hovno. Mám tu záznam,“ pronesl a pustil sotva deset minut starý záběr mě samotného.

Mlčel jsem. Adam mě sral. Dohazoval mi kšefty a myslel si, že jsem „jeho člověk“. Byli jsme spolu ve válce. Dokonce i v jedný jednotce – vojenská policie. Jenže zatímco on v zázemí vyplňoval papíry, mě poslali vyšetřovat do první linie a nějak se při tom odehrál poslední skutečný polský útok a já zůstal trčet v obklíčení s K22, s kufříkem důkazů a přenosným detektorem pravdy.

„Kurva, posloucháš mě? Makáš pro mě. Tvůj průser je můj průser,“ prskal dál z hodinek Adamův hologram.

„Nemakám pro tebe. Jenom si mě najímáš, to je rozdíl, kapitáne,“ řekl jsem klidným hlasem a podíval se na obrazovku CN. Zrovna na ní Albert Viktor, šéf Rady korporací, otevíral novou nemocnici někde u stanice S-metra Kolín. Vedle něj stáli jeho stejnojmenný syn a manželka. Mohlo jí být kolem sedmdesáti, ale díky plastickým operacím a genové terapii vypadala na dvacet. Ředitel DEZA TEGu si naopak pěstoval svou vizáž charismatického, lehce prošedivělého padesátníka.

„Kurva, smažu to, ale nedělej problémy. U Párečka jsi to zvládl dobře, ale za tenhle opruz ti

UndergroUnd

strhnu deset procent z domluvené odměny,“ pronesl rezignovaně bezpečák a vypnul se.

„Čuráku,“ odplivl jsem si, když zmizel, a přidal do kroku. Mířil jsem k Červenému vrchu. Dřív tam také byla stanice metra, ale lidi si kolem ní příliš rychle a nekontrolovaně proráželi další příbytky, až se před třemi lety zavalila. Byla z toho pěkná polízanice. Bezpečáci zatkli každého, kdo žil okolo, a většina z těch, kdo v oblasti bydleli, se už nevrátila. Říkalo se, že je přesunuli někam jinam – na okraj města, kde vázlo zásobování a lidi z úrovně U makali v továrnách na umělý maso, aby něco z toho dostali do vlastního žaludku. Každopádně stanice metra Červený vrch zmizela ze všech průvodců, ukazatelů spojení a taky zmizela každá zmínka ze sítě. V tomhle byla Rada neuvěřitelně efektivní. Proto síti nikdo nedůvěřoval. Byla to oficiální čistá krásná nástěnka. I to porno na ní bylo nějak moc nablýskaný.

„Nové Veselé párečky! Větší podíl skutečného kuřecího masa! Veselé párečky de luxe od koncernu ARKAS!“ objevila se reklama na CN. Pan Páreček tam tancoval s flaškou Kečupu, jako by jeho původní majitel neskončil s prostřelenou kebulí. ARKAS byl v převzetí skutečně rychlý. Předpokládám, že kdybych si teď na síti vyhledal firmu Veselé párečky, nejspíš by tohle konsorcium bylo uvedeno jako majitel značky od začátku. Komu teď ale bude kouřit páreček paní Párečková, jsem netušil a bylo mi to jedno. Věřil jsem, že její dokonalá prdelka se v tomhle světě neztratí.

„Hej, pane, dáte si Veselej páreček? Máme je teď ve slevě, než nám přivezou verzi de luxe. Kupujte,

20

František kotleta

nebudou!“ křiknul na mě černoch ve stánku. U něj

stály dvě děti a ládovaly do sebe každé jeden párek

v rohlíku s kečupem.

* * *

Raději jsem přidal do kroku a zastavil se až u Kafe

térie Krvavého Alího. Alí byl Peršan a provozoval

tu kavárnu, kde dělal kafe ze všeho možného, do

konce i z pravé kávy. Tu ovšem neměl v nabídce.

Jídlo ze  skutečných přírodních surovin se smě

lo prodávat jenom s licencí, kterou uděloval Úřad

primátora. S Alím jsme ale byli kamarádi už pár

let a já patřil mezi jeho pravidelné zákazníky. Ka

várnu měl vyrobenou ze starého autobusu. Kousek

odtud vlastnil sklep, kde hydroponicky pěstoval

kávovníky a pražil to nejlepší kafe, co jsem v živo

tě pil. Kde na to bral vodu, jsem neměl ponětí. Voda

byla ten důvod, proč nikdo bez licence nesměl vy

rábět jídlo tradičním způsobem. Byla to nejdražší

a nejcennější, co Praha měla. A na evropské pomě

ry jí měla hodně. Proto se sem v posledních dvaceti

letech nastěhovalo tolik lidí, kteří prodali všech

no, co měli, jenom aby si koupili občanství. Většina

jídla se vyráběla průmyslově z laboratorního zá

kladu a za přírodní jídlo nebo alespoň to s částeč

nou složkou skutečného masa či zeleniny se platil

majlant. Proto také různí koumáci hledali cesty,

jak na tom vydělat. Páreček rozhodně nebyl prv

ní ani poslední.

„Meltu s?“ zeptal se mě Alí, když jsem se na

chomýtl k prodejnímu pultu. Sedl jsem si do ko

žené sedačky, která tu zůstala ještě z původního

UndergroUnd

autobusu, a pokýval hlavou. „Melta s“ byl kód pro pravou kávu. Natáhl jsem si nohy a přehodil košili přes opěradlo. V podniku seděli jenom dva chlápci, kteří popíjeli instantní náhražku kafe značky Veselý černoušek, a za nimi tři postarší dámy pomaličku ukrajovaly lžičkami z kopečku šlehačky. Podle zasněných pohledů nejspíš vzpomínaly na staré časy.

„Na Mínu?“ zeptal se Alí, když přede mě postavil skutečnou kávu. Nasál jsem do nosu její opojnou vůni. Ve skutečnosti jsem na kafe neměl chuť. Potřeboval jsem ale cítit něco jiného než vařené lidské maso a zápach U-metra.

„Raději ne, už tak jí dlužím víc, než je zdrávo,“ zavrtěl jsem hlavou a hodil na stůl padesát ha léřů. Dalo se za to pořídit jídlo na týden, ale ta káva za to vážně stála. Alí minci rychle uložil bezpečně do kapsy a hodil mi místo ní na stůl malou papírovou kartičku.

Půlnoční rituál digitálních čarodějek!

Sobota 14. prosince v zavřeném metru

na Červeném vrchu!

„Kolik ti platí?“ zeptal jsem se.

„Halíř za deset kartiček. Půlku ale vysypu do  koše. Dávám to jenom lidem, co to hned nevyslepičí Bezpečnosti,“ zašeptal.

Vytáhl jsem z kapsy zapalovač a škrtl pod kartičkou. Během chvíle shořela a popel spadl na podlahu.

„Na to mě neužije. Když se budu nudit, skočím za Veselou Molly. Má teď prý dvě kundy,“ odvětil jsem a znovu nasál vůni pravé kávy. František kotleta

„Pche, Jasmína od metra Kolbenova má kundy tři a dva anály. Bratranec jí opíchal všechny. Říká se tomu Jasmínina zlatá pětka,“ ušklíbl se Alí, ale pak se otočil na patě a vyrazil ke dveřím. Do nich se totiž zrovna cpal Ježíš. Měl na sobě tradiční červený oblek, čepičku s rolničkami a v ruce velký kříž z umakartu.

„Somrování zakázáno,“ zahlaholil na něj a zastoupil mu cestu.

„Houhou, veselé Vánoce, vybírám na sirotky,“ oponoval statečně Ježíš.

„Jsem buddhista a sirotci mě nezajímají, pokud jim není čtrnáct a nemají umělý kozy jak dva vozy. Jdi do hajzlu, prostě, Ježíši, než ti narvu ten kříž do prdele,“ pronesl Alí výhružným tónem. Vypadal při tom jako Pilát Pontský i Jidáš dohromady. Spasitel to vzdal a vycouval ze dveří autobusu.

„Že mu v tom není horko,“ povzdechl jsem si. Bylo skoro dvacet stupňů. Na prosinec docela vedro. Většinou touhle dobou bývalo kolem patnácti a lidi nesmrděli tolik jako přes léto, kdy dole na úrovni U panovalo kolem padesáti stupňů.

„Nemá pod tím nic. Včera jsem ho viděl, jak ukazoval bimbase dámám, co ke mně chodí na kakao se šlehačkou,“ mávl rukou Alí a já dopil svou kávu. Naposledy jsem přivoněl k usychajícímu škraloupu uvnitř hrnku, položil ho na stůl a s tichým rozloučením vyrazil. Domů jsem to neměl víc než dvě ulice a dobré tři, možná čtyři Ježíše.

23

Čarodějky

Mína vlastnila byt v prvním patře jednoho z měst

ských mrakodrapů. Šlo o vzácnost, protože většina

domů v Praze patřila korporacím. Tenhle ne a pod

le toho padesátipatrový barák i vypadal. Nájemci

a vlastníci bytů a kójí pod úrovní S postavili kolem

částí mrakodrapu, kde nepřiléhal k vedlejším do

mům, bednění ze starých odstavených tramvají, le

šenářských trubek, plechu a všeho, co se dalo najít

a ukrást, aby byli chráněni před věcmi, které z vyš

ších pater na střední úrovni odpadávaly. Občas to

byla i lidská těla. Život na úrovni S nebyl vždycky

nejlehčí. Každý se snažil udržet si místo v korpo

raci, aby měl zdravotní pojištění, výplatu a naději

na důchod, a ne vždy dokázal být člověk po celý ži

vot dostatečně užitečný. Někteří na dno odcháze

li dokonce dobrovolně. Život v undergroundu byl

v mnoha ohledech méně stresující.

Bednění se během času proměnilo na další

byty, stánky, obchody a restaurace. Tak to prostě

na dně chodilo. Každý prostor se dřív nebo pozdě

ji využil, každá díra se nakonec ukázala být do

stačující k životu. Prošel jsem kolem vietnamské

restaurace. Holky Thrangovy tu zrovna z proteino

vé hmoty hnětly masové kuličky. Technicky vzato

mělo jít o dvojčata. Jedna ale měla poruchu štítné

žlázy a vypadala jako reklamní balón. Druhá byla

zase kost a kůže, a navíc měla na obličeji podivné František kotleta červené skvrny, na které neúčinkovala ani tradiční česká medicína – paralen a pančovaný rum.

Prosmýkl jsem se kolem strávníků a prsty přeběhl po číselníku na dveřích. Kamera projela můj ksicht a v kombinaci s kódem udělal zámek „cvak“. Otevřel jsem dveře a nechal automatiku, aby je zaklapla. Do schránky jsem hodil hodinky. Ležel jich tam ještě půltucet. Schránka je dokázala odstínit. Vzhledem k tomu, že je Bezpečnost uměla na dálku zapnout, určitě s nimi dokázali i mnohem nepříjemnější věci – třeba špehovat všechno v okolí přístroje  – a to Míně nebylo úplně po chuti. Vyzul jsem si boty a vstoupil na hustý koberec. Ručně tkaný tepich – starší snad než N-metro – znázorňoval louku plnou kvetoucích máků. Prošel jsem chodbou a vešel přímo do obývacího pokoje. Vypadal spíš jako běžná kancelář. Jenom všude v policích podél stěn se válely knihy. Hromady knih. Šlo o Mínino největší bohatství. Prachatí lidé z úrovně N za staré knihy platili majlant. Kdyby Mína chtěla, mohla by střelit celou knihovnu a koupit si byt v některém z nejvyšších pater. Peníze, to byla jízdenka do míst, kde byl čistý vzduch a slunce. Jenže Mína vždycky tvrdila, že tady se narodila a tady umře, ať už to znamenalo cokoliv, protože v tomhle bytě se určitě narodila těžko. Táhlo jí na osmdesát, ale vypadala možná na padesát. Její skutečný věk prozrazovaly hlavně vrásky kolem očí. Tedy, hádal jsem ho. Za ty roky, co jsem pro ni pracoval, jsem nikdy nenašel odvahu zeptat se jí na skutečný počet křížků, které měla ve své listině života. A nebyl jsem jediný.

Z Míny mělo hodně lidí strach. Říkalo se, že kdysi byla mocná, že pracovala v jedné z největších

25

UndergroUnd

korporací, možná přímo pro DEZATEG, ale pak

se rozhodla odejít nebo ji vyhodili. Někdo jiný tvr

dil, že dělala pro vládu, když tahle země ještě něja

kou měla. Těžko říct. Nikdy jsem nezjistil, ani jak

se doopravdy jmenovala předtím, než si začala ří

kat Mína. A vlastně mi to bylo jedno. Když jsem

se dostal po válce do Prahy, dost věcí se změnilo.

Republika se rozpadla. Už předtím jedna ekono

mická krize střídala druhou. Vláda už nezvláda

la splácet ani úroky z toho, co si napůjčovali naši

předkové a nechali na nás, ať si jejich rozmařilost

vyžereme do dna. Nevyžrali jsme. Stát se prostě

rozpadl a přestal fungovat. Dlužník umřel. A ne

byl jediný. Celá Evropa se v posledních desetile

tích rozmrdala na malinkaté státečky, které si to

občas rozdaly mezi sebou, stejně jako my a Poláci

nebo Slováci a Maďaři. Mína tvrdila, že na počát

ku všeho stál převrat v Rusku. Dokud měla Ev

ropa strach z Ruska, drželi všichni jakž takž při

sobě. Potom, co v Moskvě Ibrahim Kadyrov vyhrál

volby a vyhlásil Moskevský chalífát, který pod vli

vem Saudské Arábie přestal kohokoliv ohrožo

vat nebo alespoň vyhrožovat a věnoval se pilování

práva šaría, vrátili se Evropané k tomu, co jim šlo

vždycky – dávat si mezi sebou do držky. Náš svět

se rozpadl na malé uzavřené kousky, které šly ka

ždý svou cestou primárně postavenou na tom, že

ti ostatní mu do ní nemají co kafrat. Už jenom

proto, že nikdo nikoho vlastně nepotřeboval. Glo

bální obchod šel totiž už dávno do kytek. Každou

věc, co si člověk představil, jsme si díky technolo

gii mohli vyrobit nebo vypěstovat v obřích labo

ratořích, od letadel z 3D tiskáren po banánovou

26

František kotleta

hmotu z genetických rychlokultivátorů. Všechny

země se postupně odstřihly od globálního interne

tu a jako si znovu oplotily hranice, tak si oploti

ly i vlastní digitální sítě. Číňané na to měli skvělé

know-how, které v rámci šíření svého dobrého jmé

na prodávali docela levně. Pro vlády to byla ideální

situace, kdy opět získaly kontrolu nad informace

mi. A jak se velké státy drolily na malé, drolily se

i národní internety. Česko, jak mělo ve zvyku, se

rozpadlo mírově. Většina venkova se stejně vylid

nila už před desítkami let a zarostla cedry a bří

zami, Ostrava shořela a z většiny měst se staly

vesnice. Když před pětadvaceti lety v posledních

měsících války padla už desátá vláda, majitelé nej

větších firem se prostě naštvali a nechali rozehnat

parlament. Stejně nikoho nezajímal. Praha vyhlá

sila samostatnost a neutralitu, zbytek země se ně

jak přizpůsobil. Poláci si nechali severní Moravu

a pak tu válku s námi zabalili, protože stát, pro

ti kterému bojovali, to zabalil už o něco dřív. Své

zbývající vojáky poslali na východní hranici stří

let ruské uprchlíky z chalífátu. A pak se to posralo

i v Polsku. Alespoň to před lety hlásili na CN. Teď

už nehlásí nic – kreténi na zbytku planety niko

ho nezajímají. Každý ví, že žijeme v nejšťastnějším

městě na světě. Co potřebujeme, to vyrobí továr

ny na  průmyslový 3D tisk vlastněné PRAGUE

TECHem. Umělé maso, zeleninu i ovoce vypěstují

DEZATEG nebo ARKAS. A když začne do pozem

ní a podzemní části města proudit moc imigran

tů, vyřeší to Bezpečnost. Nebo nedostatek místa

k životu. Tečka. O životě lidí mimo Prahu se pro

to člověk spíš dozvěděl ze seriálů, jako byl Ďuro,

UndergroUnd

poslední Slovák, Mexičtí bandité mrdají v Los Angeles či Francouzské paničky z Azurového pobřeží, než ze zpráv.

* * * Mína měla návštěvu. Poznal jsem to snadno. Vždy když ji někdo cizí navštívil, zapalovala vonnou tyčinku. Vzduch v jejím bytě pořád voněl santalovým dřevem, ale při návštěvách byla vůně mnohem hutnější a výraznější. Používala k tomu skutečné vonné tyčinky z Indie a Indonésie. Byly staré, ale pořád voněly velmi intenzivně. Hodil jsem na věšák košili a sundal si pouzdro se zbraní. Obojí jsem dal do šuplíku z masivního dřeva. Tak jako tyčinky, ani nábytek netvořily umělé náhražky. Bylo to rozkošně starosvětské, stejně jako hudba, kterou poslouchala. Z malého reproduktoru se linuly písně Davea Brubecka z alba The Essential. Pomalu jsem vešel do obývacího pokoje a při pohledu na návštěvu zůstal překvapeně stát.

* * * Nikdy jsem digitální čarodějku neviděl takhle zblízka. Jenom na plakátech nebo záznamech jejich vystoupení, které měl občas někdo odvahu pustit v metru, ale takhle naživo to bylo přece jenom něco neskutečného. Měla dlouhé černé kalhoty a na nohou tenisky. Přes tělo jenom pruh černé kůže, který procházel mezi nezakrytými ňadry. Obě měla potetované jedničkami a nulami, jejichž shluk tvořil obrázek, který mohl být stejně tak František kotleta motýlem jako rorschachovskou skvrnou. Na levé rameno splývaly dlouhé černé vlasy, druhou stranu měla podholenou. Na obou spáncích se leskly chromové implantáty. Stejné měla i mezi prsty na rukou.

„Možná bys neměl tak nepokrytě zírat a mohl by ses posadit,“ usmála se na mě Mína a prohrábla si své modré vlasy. Ona sama na sobě měla tmavě modrou košili, volné kalhoty stejné barvy a vysoké černé boty. Rozhodně se neoblékala jako starý člověk a nepůsobila tak. Vrásky kolem očí ovšem prozradily svoje a nejeden člověk, který ji znal, tak spekuloval o genové terapii. Kdyby rozprodala svou knihovnu, mohla by si ji určitě dovolit.

Zamumlal jsem něco na pozdrav a posadil se do křesla. Natáhl jsem se po keramické konvici a nalil si vlažný mátový čaj. Pocházel ze skutečné máty, kterou Mína pěstovala v jednom z pokojů, kde rostlo víc podobných bylin a zeleniny, předpisům navzdory.

„Pan Vachten toho moc nenamluví. Většinou to nebývá na škodu,“ představila mě Mína a propletla prsty obou rukou.

„Fairy Fay, jsem...“

„Digitální čarodějka, vím,“ přerušil jsem ji.

„Jste fanoušek?“ zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jen sleduji věci okolo sebe,“ odvětil jsem a napil se.

Černovláska se rozpačitě podívala na Mínu, která ji oblažila uklidňujícím úsměvem: „Je to ideální člověk na řešení vašich problémů. Proto pro mě pracuje. Nechcete přece fanouška nebo dokonalého

UndergroUnd

gentlemana, ale muže, který si umí poradit v ošemetné situaci, ne?“

„Ano, to potřebuji. Už jsem se bohužel v téhle oblasti v pár podobných lidech nabízejících stejné služby zklamala,“ ušklíbla se čarodějka.

„Nikdo nenabízí stejné služby jako já, slečno. Nikdo,“ pronesla Mína tónem hlasu, který zněl stejně sebejistě jako výhružně pro kohokoliv, kdo by to chtěl zpochybňovat. Nejspíš to byla pravda. Mína byla, no, prostě... jak to říct. Byla něco jako poslední naděje. Zařizovala služby, pomáhala lidem v nesnázích a brala za to slušnou provizi. Když jsem se vrátil z války do Prahy, žil jsem v nejhlubších částech úrovně U. Přespával jsem v metru, živil se z ruky do huby a pak mě prostě jednou na ulici zastavila Mína a nabídla mi práci. Práci, které jsem rozuměl a uměl ji dělat. Proč si mě vybrala, jsem netušil. Dělalo pro ni dost lidí, ale mě tenkrát vytáhla z bahna a nechala bydlet ve svém obrovském bytě. Někteří lidi, kteří pro ni makali, si mysleli, že si mě vydržuje na sex. Nebyla to pravda, a když to někdo řekl nahlas, už pro ni nemakal. Vlastně už nemakal pro nikoho, protože kdo byl takový pitomec, aby nasral Mínu, toho nezaměstnal nikdo, kdo měl trochu rozumu.

Fairy Fay spokojeně pokývala hlavou a pak si mě prohlédla.

„Mou poslední ochranku postřelili. To jen abyste věděl,“ usmála se na mě. Nejspíš mě chtěla otestovat. Luskla prsty a mezi námi se objevilo 3D video zachycující ji samotnou, jak jde po ulici. Pocházelo z implantátů mezi jejími prsty. Černovláska se nacházela někde na úrovni N. Šla přes nákupní František kotleta galerii, kolem rostly stromy a svítilo slunce. Lidé, kteří se proplétali kolem ní, voněli i ze záznamu. Měla na sobě lehký baloňák, který zakrýval tetování na jejích prsou. Za ní se šoural chlápek v černém saku, pod kterým se mu boulily dvě pořádné bouchačky. Už z dálky vzbuzoval hrůzu, což měl nejspíš v plánu. Kolem projely dvě dívky na kolečkových bruslích a Fairy Fay na chvíli zastínilo prolétající vznášedlo. Obraz byl snímán několika kamerami na jejím těle a zřejmě pár drony, které sledovaly ji i vše okolo ní. A pak se to stalo. Ze vznášedla začal někdo střílet. Video nemělo zvuk, ale podle reakcí okolo jdoucích lidí střelba stejně nebyla slyšet. Bouchač za ní zareagoval velmi rychle, odrazil se a skočil na ni. Obraz se zamlžil a ztmavl a pak dívka luskla prsty a zmizel.

V klidu jsem se napil mátového čaje.

„Měl dva průstřely hrudníku, ale přežil to. Následně ovšem ukončil spolupráci a já zůstala bez ochranky,“ pronesla Fay.

„Nechtěli vás zabít. Ta střelba nemířila na vás, ale těsně vedle. Kdyby si nehrál na hrdinu, nic by se nejspíš nestalo jemu ani vám. Střelec vás chtěl jenom vystrašit. Nebo...,“ zamyslel jsem se a pokračoval: „Jenom testoval vaši bezpečnost pro případ únosu. Ale vraždit nechtěl,“ pronesl jsem a podíval se na Mínu. Usmála se a pokývala hlavou.

Fairy Fay to překvapilo.

„Ale...,“ nadhodila zmateně.

„Což ale neznamená, že na vás nakonec nezkusí něco víc než jen překvapivou střelbu bokem, slečno. Naše dohoda platí. Pan Vachten se o vás postará,“ pronesla Mína a vstala. To znamenalo, že



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist