načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Umrlčí cesta - Peter May

Elektronická kniha: Umrlčí cesta
Autor:

Pokud byste někoho zabili, pamatovali byste si to. Nebo snad ne? Na opuštěnou pláž na hebridském ostrově Harris moře vyplaví neznámého muže. Je těžce podchlazený a sotva naživu. ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 382
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Coffin road ... přeložil Filip Drlík
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1775-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pokud byste někoho zabili, pamatovali byste si to. Nebo snad ne? Na opuštěnou pláž na hebridském ostrově Harris moře vyplaví neznámého muže. Je těžce podchlazený a sotva naživu. Neví, kdo je ani jak se tam dostal. Jeho jediným vodítkem je mapa takzvané Umrlčí cesty. Netuší, kam ho zavede, ale ví, že se po ní musí vydat. Detektiv George Gunn vstupuje na břeh ostrůvku ležícího dvacet mil západně od Vnějších Hebrid se zlou předtuchou. Ve staré kapli tu byl nalezen muž utlučený k smrti a detektiv musí zjistit, kdo to udělal a proč. Dospívající dívka leží ve svém pokoji v Edinburghu a zoufale se snaží zjistit pravdu o smrti svého otce, průkopnického vědce. Čím víc se dozvídá o povaze otcova výzkumu, tím víc tuší, že za jeho zmizením stál někdo jiný. Příběh sleduje tři nebezpečné cesty k šokující pravdě — a ke zjištění, že nevědomost nás může stát život. ----- Peter May je jeden z nejlepších spisovatelů současnosti. Pokaždé když čteme jeho novou knihu, řekneme, že je nejlepší, jakou kdy napsal, a neomlouváme se za to, že se opakujeme. -  Undiscovered Scotland   Skvělý román, dobře vypracované postavy a chytrá zápletka, která se točí okolo fascinující vědecké otázky. Jen těžko si lze představit, že by v roce 2016 vyšly lepší thrillery, než je tento.  - The Sydney Morning Herald   Peter May (nar. 1951) pochází z Glasgow, nyní žije ve Francii. Pracoval jako novinář a televizní scenárista. V současné době se živí jako spisovatel. Celosvětový věhlas mu přinesla šestidílná série čínských thrillerů. V nakladatelství Host už vyšly tři díly této série:  Pán ohně  (2015),  Čtvrtá oběť  (2015) a  Sál smrti  (2016), stejně jako autorova bestsellerová trilogie z ostrova Lewis, zahrnující romány  Skála  (2013),  Muž z ostrova Lewis  (2014) a Šachové figurky  (2014), nebo samostatný román  Ostrov Entry (2015). V současnosti píše May závěrečný díl šestidílné řady Akta Enzo , odehrávající se ve Francii. Z této série vyšly česky už dva díly:  Výjimeční lidé  (2015) a  Kritik  (2016). Román  Útěk (2016) vyšel mimo série, podobně jako další autorův román Umrlčí cesta , který nakladatelství Host připravuje na podzim roku 2016.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Umrlčí cesta" mají také často zájem o tyto tituly:
Útěk Útěk
May, Peter
Cena: 187 Kč
Druhou nohou v hrobě Druhou nohou v hrobě
Nedoma, David
Cena: 151 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PRVNÍ KAPITOLA
DRUHÁ KAPITOLA
TŘETÍ KAPITOLA
ČTVRTÁ KAPITOLA
PÁTÁ KAPITOLA
ŠESTÁ KAPITOLA
SEDMÁ KAPITOLA
OSMÁ KAPITOLA
DEVÁTÁ KAPITOLA
DESÁTÁ KAPITOLA
JEDENÁCTÁ KAPITOLA
DVANÁCTÁ KAPITOLA
TŘINÁCTÁ KAPITOLA
ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
PATNÁCTÁ KAPITOLA
ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
SEDMNÁCTÁ KAPITOLA
OSMNÁCTÁ KAPITOLA
DEVATENÁCTÁ KAPITOLA
DVACÁTÁ KAPITOLA
DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA










PETER MAY
UMRLČÍ CESTA





PETER MAY UMRLČÍ CESTA





UMRLČÍ CESTA
BRNO 2016





Coffin Road © Peter May, 2016
Translation © Filip Drlík, 2016
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016
(elektronické vydání)
iSBn 978-80-7491-871-1 (Formát Pdf)
iSBn 978-80-7491-872-8 (Formát ePub)
iSBn 978-80-7491-873-5 (Formát MobiPocket)
Příběh v této knize je smyšlený. Jména, postavy, firmy,
organizace, místa a události jsou buď produktem
autorovy představivosti, nebo jsou použity ve smyšleném
prostředí. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami,
živými či mrtvými, událostmi či místy, je čistě náhodná.





Věnováno včelám










„Vědci [...] vydávají publikace o neonikotinoidech a
dlouhodobých účincích geneticky modifikovaných plodin,
čímž spouštějí vlny stížností na adresu příslušných
výrobců [...] a následně zjišťují, že jejich kariéra je
najednou v ohrožení.“
Jeff RuCh, výkonný ředitel PeeR
(Public Employees for Environmental Responsibility)










11
PRVNÍ KAPITOLA
Ze všeho nejdřív si uvědomuju chuť soli. Plní mi ústa.
Agresivně. Pronikavě. Prostupuje celou mou bytostí
a tlumí všechny ostatní smysly. Do chvíle, než se mě
zmocní chlad. Přeběhne mi po zádech a sevře mě do
své náruče. Drží mě tak pevně, že se nedokážu pohnout.
Můžu se jen třást. Prudce a nekontrolovaně. V hloubi
mysli však vím, že je to dobře. Moje tělo se snaží vyrobit
teplo. Kdybych se netřásl, byl bych mrtvý.
Trvá celou věčnost, než se mi podaří otevřít oči.
Okamžitě jsem oslepen světlem. Hlavu mi zasáhne
spalující bolest. Zornice se rychle stahují, aby mi pomohly
zaostřit na svět. Ležím na břiše, na rtech i v nose cítím
písek. Prudce zamrkám a slzy mi vymývají oči. Potom
vidím jen písek, který se táhne až k rozmazanému
horizontu. Je rozdělený do úzkých pruhů. Platinově bledý.
Téměř vybělený.
Začínám vnímat vítr. Tahá mě za oblečení a posílá
nesčetná zrnka písku v tenoučkém závoji po pláži, v
proudech a vírech jako voda.
Přinutím se zvednout na kolena, zdá se, že v těle
nemám cit. Mými svaly pohybuje spíš paměť než vůle.
Hned nato můj žaludek vyvrhne svůj obsah na písek.
Byl plný hořké mořské vody, která mě teď pálí v ústech
a hrdle. Hlavu mám svěšenou mezi rameny, podpírají





12
ji třesoucí se paže. Vnímám jasně oranžovou barvu plo -
vací vesty, která mi nejspíš zachránila život.
V té chvíli poprvé zaslechnu moře, je hlasitější než
vítr. Odděluje se od dotěrného zvuku v mojí hlavě, od
toho otřesného zvonění, v němž se topí téměř všechno
ostatní. Jen bůh ví, jak se mi to podařilo, ale stojím na
zesláblých nohou, v džínách a teniskách a svetru pod
záchrannou vestou, ztěžklý mořem, jehož váha mě
táhne k zemi. Snažím se ovládnout dech a přitom se mi
třesou plíce. Za pláží a fialovými a hnědými dunami
vidím vzdálené kopce a šedé skály vyrůstající z tenké,
rašelinné půdy lpící na jejich úbočích.
Za mnou se mělké, tmavě zelenomodré moře přelévá
přes další pole písku ke vzdáleným tmavým obrysům
hor, které stoupají k zamračenému a nepřívětivému nebi.
K obloze roztříštěné střepinami slunečního světla, které
se leskne v oceánu a které ozařuje kopce. Záblesky tmavě
modré barvy mi připadají překvapivé a neskutečné.
Netuším, co je to za místo. Poprvé od chvíle, kdy se
mi vrátilo vědomí, si po náhlém, ostrém a bolestivém
bodnutí úzkosti uvědomuju, že nemám sebemenší
tušení, kdo jsem.
Toto dusivé zjištění přehluší vše ostatní. Chlad, slaná
chuť, pálení od žaludku až do úst. Jak je možné, že
nevím, kdo jsem? Jistě to bude jen nějaké dočasné zmatení.
Ale čím déle tu stojím v poryvech větru, téměř
nekontrolovatelně se třesu, cítím bolest, chlad a znepokojení,
tím více si uvědomuju, že jediný smysl, který se mi
nenavrátil, je ponětí o vlastní totožnosti. Jako kdybych
obýval tělo cizího člověka, do jehož nezmapovaných vod
mě naprosto nevědomého vyplavilo moře.





13
S uvědoměním přichází i něco temného. Není to
vzpomínka nebo pocit, ale povědomí o něčem tak
strašném, že si na to ani v nejmenším netoužím vzpomenout,
ani kdybych mohl. Něco zastřeného... čím? Strachem?
Vinou? Ze všech sil se snažím zaostřit.
Nalevo ode mě stojí chata, téměř na samém kraji
mořského pobřeží. Z kopců nad ní se žene potok. Je
hnědý od rašeliny a vykrajuje si klikatou cestu
hladkým pískem. Z upraveného zeleného svahu vyrůstají
náhrobky, zdánlivě náhodně roztroušené za vysokou
kamennou zdí a plotem s ostnatým drátem. Duchové
staletí vše pozorují z ticha věčnosti. Sledují mě, jak se
potácím po písku a zapadám do něj téměř po kotníky.
Daleko napravo ode mě, na vzdáleném břehu, stojí
kousek nad pláží karavan a vedle něj silueta člověka.
Rýsuje se na pozadí kopců ve slunečním světle. Je příliš
daleko na to, abych mohl určit, jakého je pohlaví, velikosti
nebo podoby. Zvedá ruce k bledému obličeji a s nimi
i oba lokty. Uvědomím si, že dotyčný přiložil ke
zvědavým očím dalekohled a sleduje mě. Chvíli přemáhám
nutkání zakřičet o pomoc, ale jsem si vědom toho, že
i kdybych měl sílu, můj hlas by zanikl ve větru.
Místo toho se tedy zaměřím na cestu, která se vine
skrz duny k temné stuze štěrkové jednoproudé silnice.
Ta přiléhá k linii blízkého břehu a mizí v dálce za mysem.
Musím vynaložit obrovskou vůli, abych se probrodil
pískem a špičatou pobřežní trávou svazující duny, abych
vykulhal po úzké cestičce, která se mezi nimi táhne k
silnici. Na chvíli se ocitám v úkrytu před neutuchajícími
poryvy větru. Zvednu hlavu a vidím, že po cestě mi jde
naproti nějaká žena. Je postarší. Vítr jí z kostnatého





14
obličeje stahuje dozadu ocelově šedé vlasy. Její kůže je
pevně napnutá a dává tak vyniknout jejím výrazným
rysům. Má na sobě parku se staženou kapucí, černé
kalhoty a růžové tenisky. Kolem nohou jí poskakuje drobný
uštěkaný psík, který rychle kmitá krátkými nožičkami,
aby ji dohonil a srovnal se s jejími delšími kroky.
Když mě zahlédne, zničehonic se zastaví. Vidím v
jejím obličeji úlek. Zpanikařím a téměř okamžitě mě
svírá strach z toho, co leží za tím černým závěsem
neznámé minulosti. Přibližuje se ke mně, teď už spěchá
a tváří se ustaraně. Přemýšlím, co jí můžu říct, když
nemám nejmenší ponětí, kdo ani kde jsem, ani jak jsem
se sem dostal. Ona mě však od nutnosti hledat slova
zachrání.
„Pane bože, pane Macleane, co se vám stalo?“
Tak to jsem tedy já. Maclean. Zná mě. Na okamžik
mě zalévá pocit úlevy. Nic si však nevybavuju. Poprvé
slyším svůj hlas, tichý a ochraptělý. Ani já sám ho téměř
neslyším. „Měl jsem nehodu na lodi.“ Slova mi
nečekaně unikají z úst. Přemýšlím, jestli vůbec mám nějakou
loď. Na ženě však není znát překvapení.
Bere mě za paži a vede mě po cestě. „Pro boží rány,
chlape, vy z toho budete mít smrt. Zavedu vás k chatě.“
Její uštěkaný psík mi málem podrazí nohy. Pobíhá mi
kolem nich a skáče po mně. Žena ho okřikne, ale zvíře
jí nevěnuje žádnou pozornost. Slyším ji mluvit, z úst jí
vycházejí slova, ale nedokážu se na ně soustředit. Kdyby
na mě mluvila rusky, nepoznal bych to.
Procházíme kolem hřbitovní brány. Z nové, lehce
vyvýšené polohy mám výhled na pláž, na kterou mě
pohodil příliv. Jsou to skutečně obrovské, rozvířené





15
mělké prsty z tyrkysu položené mezi stříbrnými břehy
vinoucími se ke kopcům, jejichž silueta se vlní na jihu.
Obloha se trochu protrhala, světlo je ostřejší a jasnější,
a oblaka v odstínech bílé, šedé a cínové na modrém nebi
vypadají jako namalované štětcem. Pohybují se rychle
ve větru a vrhají na písek pod nimi závodící stíny.
Za hřbitovem se zastavujeme u asfaltového pruhu,
který se svažuje mezi křivými ploty, pokračuje za
kovovým roštem zabraňujícím dobytku v průchodu, až
k jednopatrové chatě. Ta se hrdě vypíná mezi dunami
a vyhlíží na písečnou plochu. Na vyřezané nalakované
ceduli upevněné mezi dvěma kůly stojí černými
písmeny nápis „Chata v dunách“.
„Chcete, abych šla s vámi?“ slyším její hlas.
„Ne, jsem v pořádku. Mockrát vám děkuji.“ Vím však,
že v pořádku rozhodně nejsem. Jsem prochladlý zevnitř
a uvědomuju si, že jestli se přestanu třást, mohl bych
usnout a nikdy se neprobudit. Potácím se dolů po cestě
a jsem si vědom, že mě žena sleduje. Neohlížím se. Za
brankou z trubek je cesta, vede k nějaké zemědělské
stavbě. Na konci cesty stojí kůlna s betonovou
podsadou, přímo naproti dveřím v průčelí chaty. Bílý skotský
horský poník, který se krmí řídkou trávou za plotem,
zvedá hlavu a také mě zvědavě sleduje, jak lovím v
mokrých kapsách klíče. Pokud je toto moje chata, tak od ní
určitě někde mám klíče, nebo snad ne? Nemohu je najít,
a tak rovnou zkusím vzít za kliku. Dveře nejsou
zamčené. Když se otevřou, málem mě porazí čokoládový
labrador, který nadšeně štěká a odfrkuje. Oči má doširoka
otevřené a usmívá se, opírá se mi tlapami o hrudník
a olizuje mi obličej.





16
A pak mizí pryč. Proběhne brankou a žene se dunami.
Volám na něj: „Brane! Brane!“ Slyším svůj vlastní hlas
a připadá mi, že patří někomu jinému. S náhlým
píchnutím naděje si uvědomím, že znám jméno svého psa.
Možná že se mi brzy vybaví i všechno ostatní.
Bran moje volání nevnímá a za chvíli mi mizí z
dohledu. Přemýšlím, kolik hodin jsem asi byl pryč a jak
dlouho byl ten pes zavřený v domě. Ohlédnu se k silnici
a podívám se na asfaltový plácek za domem a dochází
mi, že na něm neparkuje žádné auto, což mi na takto
odlehlém místě přijde zvláštní.
Vtom ucítím nával nevolnosti, tělo mi opět
připomíná, že se musím rychle zahřát a svléknout ze sebe
všechno oblečení.
Dopotácím se do předsíně, která podle všeho
funguje i jako sklad. Je v ní pračka a pod oknem a pracovním
stolem stojí sušička. Pod plechovými kryty jemně přede
topný elektrický kotel. U zdi po mé levici je dřevěná
lavice, nad kterou visí řada kabátů a bund. Pod lavicí jsou
pohorky a holínky a na podlaze je zaschlé bláto. Skopnu
z nohou boty, strhnu ze sebe záchrannou vestu a
vratce se potácím do kuchyně. Když procházím otevřenými
dveřmi, přidržím se jejich rámu.
Člověk se cítí neskutečně zvláštně, když vstoupí do
domu, o němž ví, že je jeho, ale nic v něm mu nepřipadá
povědomé. Řada pracovních stolů a kuchyňských
skříněk nalevo. Dřez a plotna. Mikrovlnná trouba a
elektrická trouba. U protější stěny stojí pod oknem s širokým
výhledem na pláž kuchyňský stůl. Je pokrytý novinami
a starými dopisy. Notebook je otevřený, ale přepnutý
do režimu spánku. Mezi těmi věcmi jistě najdu nějaké





17
indicie, které mi prozradí mou totožnost. Mám však na
starost naléhavější záležitosti. Naplním varnou konvici
a zapnu ji a potom se průchodem vydám do obývacího
pokoje. Francouzská okna vedou na dřevěnou verandu
se stolem a židlemi. Výhled je překrásný. Z kruhového
okénka na protější zdi je vidět hřbitov. V rohu stojí
kamna na dřevo. Kolem skleněného konferenčního stolku
jsou postavené dvoumístné kožené sedačky. Dveře
vedou do chodby, která se táhne po celé délce chaty jejím
středem. Napravo jsou další dveře, za nimiž je velká
lož nice. Postel není ustlaná. Když vstoupím dovnitř,
všimnu si hromady oblečení na židli. Předpokládám, že
je moje. Další dveře místnost spojují s koupelnou se
sprchou. Vím, co musím udělat.
Roztřesenými prsty ze sebe sundávám mokré šaty
a nechávám je ležet tam, kde dopadly na zem.
Zesláblýma nohama se dostanu do sprchy.
Voda se ohřívá velice rychle. Jakmile pod ni vstoupím,
málem se z tepla, které mi zalije celé tělo, podlomím.
S roztaženými pažemi a dlaněmi opřenými o dlaždice
se snažím udržet na nohou. Zavřu oči. Cítím se slabý,
a tak jen stojím pod proudem vody až do chvíle, kdy mi
její horko začne prosakovat až do duše.
Netuším, jak dlouho tam jsem, ale poté co jsem se
přestal třást, se spolu s teplem vrátil černý mrak úzkosti,
který se na mě tak bolestivě snesl na pláži. Pocit něčeho
nevyslovitelného, na co si nedokážu vzpomenout.
Zároveň s ním i krušné vědomí, že stále netuším, kdo jsem.
Ještě znepokojivější však je, že ani nevím, jak vypadám.
Vyjdu ze sprchy a rychle se otírám velkou měkkou
osuškou. Zrcadlo nad umyvadlem je zamlžené, takže





18
když se do něj chci podívat, vidím jen růžovou šmouhu.
Natáhnu si župan zavěšený na dveřích a vrátím se do
ložnice. Mám pocit, že v domě je horko a chybí v něm
vzduch. Podlaha pod nohama je teplá. Jakmile mi
teplo naplní celé tělo, pocítím všechna bolavá místa. Svaly
na rukou, nohou a trupu jsou ztuhlé a bolí. V
kuchyni hledám kávu, podaří se mi najít sklenici instantní.
Dám do hrnku několik lžiček a zaliju je horkou vodou
z konvice. Vidím sklenici s cukrem, ale netuším, jestli
si ho do kávy dávám. Usrknu kouřící černou tekutinu,
málem si popálím rty, a říkám si, že ne — chutná mi
taková, jaká právě je.
Téměř s obavami si šálek odnesu zpátky do ložnice
a položím ho na toaletní stolek. Sundám si župan a jdu
se postavit před vysoké zrcadlo na dveřích šatní skříně,
abych se podíval na odraz zírajícího cizince.
Nedokážu ani popsat, jak odtrženě si člověk připadá,
když se na sebe dívá, ale nepoznává se. Jako kdybyste
patřili někam mimo to cizí tělo, které právě obýváte. Jako
kdybyste si ho prostě jen půjčili, nebo si ono půjčilo vás,
jako byste k sobě vzájemně nepatřili.
Na mém těle mi nic nepřijde povědomé. Mám tmavé
vlasy, nejsou dlouhé, jsou však docela kudrnaté a
kroutí se mi na čele v mokrých vlnách. Ten muž, který mě
zkoumá pronikavě modrýma očima, mi připadá
pohledný, jestli ho tedy dokážu hodnotit objektivně. Poměrně
vysoké lícní kosti a důlek na bradě. Moje rty jsou bledé,
ale celkem plné. Pokouším se usmát, ale v mém šklebu
není ani náznak radosti. Odhalím tak zdravé, silné
bílé zuby a přemýšlím nad tím, jestli jsem si je nechal
bělit. Znamenalo by to, že jsem marnivý? Odněkud se





19
nečekaně vynoří vzpomínka na někoho, koho jsem znal
a kdo pil kávu brčkem, aby si neobarvil oslnivě bílé zuby,
v nichž bělidlo zanechalo mnoho pórů. Ale možná toho
muže neznám, možná jsem se o tom jen někde dočetl,
nebo jsem to viděl ve filmu.
Zdá se, že jsem štíhlý a v kondici, jen mám trochu
větší břicho. Můj penis je ochablý a velice malý — doufám,
že je jen scvrklý zimou. Najednou se usmívám, a
tentokrát doopravdy. Takže jsem marnivý. Nebo si možná
jenom nejsem jistý svou mužností. Je bizarní, když člověk
nezná sebe sama a najednou musí hádat, kdo je. Nejde
o vaše jméno, ani o vzhled, ale o vaši podstatu. Jsem
chytrý, nebo hloupý? Jsem vznětlivý? Jak snadno začnu
žárlit? Jsem štědrý, nebo sobecký? Jak je možné, že nic
z toho nevím?
A co se věku týká... Proboha, kolik mi je let? Jak těžko
se to určuje. Vidím, že kolem spánků už začínám
šedivět a kolem očí už mám jemné mimické vrásky. Kolem
pětatřiceti? Čtyřicet?
Na levém předloktí mám jizvu. Není čerstvá, ale je
dost vystouplá. Nějaké staré zranění. Nějaká nehoda. Na
hlavě mám škrábanec. Mezi černými vlasy mi pomalu
protéká krev. Na rukou a předloktích vidím také několik
malých červených pupínků s malými stroupky ve středu.
Že by to byla nějaká kousnutí? Ale nebolí ani nesvědí.
Ze sebehodnocení mě vytrhne štěkání u dveří. Bran
se vrátil ze své výpravy mezi duny. Natáhnu si župan
a jdu mu otevřít. Nadšeně kolem mě poskakuje, otírá se
mi o nohy a cpe mi čumák do dlaní. Hledá v nich útěchu
a uklidnění. Uvědomím si, že je určitě hladový. V
předsíni je plechová miska, kterou naplním vodou. Když ji





20
začne žíznivě hltat, jdu hledat psí krmení a najdu ho
ve skříňce pod dřezem. Pytel malých žlutohnědých
granulí a další misku. Povědomý zvuk krmiva rachotícího
o misku přivolá hladově čenichajícího Brana do
kuchyně. Ustoupím a dívám se, jak se krmí.
Alespoň můj pes mě poznává. Můj pach, zvuk mého
hlasu, výrazy v mém obličeji. Jak dlouho už tu s ním asi
žiju? Myslím, že je docela mladý. Dva roky, možná méně.
Takže ho nemám dlouho. Kdyby mohl mluvit, kolik by
mi toho dokázal říct o mně, o mojí minulosti, o mém
životě v době, než do něj vstoupil? Znovu se
rozhlédnu. Tady bydlím. Na zadní stěně v kuchyni poznávám
mapu skotských Vnějších Hebrid. Netuším, odkud to
vím. Nacházím se právě tam? Někde v tom bouřemi
zmítaném souostroví v nejzazším severozápadním koutě
Evropy? Mezi věcmi na stole najdu roztrženou obálku.
Zdvihnu ji a vytáhnu z ní přeložený list. Účet za
elektřinu. Rozbalím ho a dozvím se, že byl odeslán
Nealu Macleanovi na adresu Chata v dunách, Luskentyre,
ostrov Harris. Najednou tedy znám celé své jméno
a bydliště.
Sednu si k notebooku a přejedu prsty po track padu,
abych ho probral ze spánku. Plocha je prázdná, je na ní
pouze ikona pevného disku. Z docku otevřu poštovní
schránku. Je prázdná. Dokonce ani v koši nic není. Ve
složce s dokumenty také není nic než blikající
prázdnota, stejně jako v koši v docku. Jestli je tohle můj
počítač, zdá se, že v něm o mně není ani zmínka. To tvrdé,
bílé světlo mi téměř bolestivě září do očí. Zaklapnu
notebook a rozhodnu se ho prozkoumat později ještě
jednou.





21
Přesunu pozornost ke knihám lemujícím poličky
v knihovně pod mapou. Vratce se postavím a jdu se
podívat. Jsou to příručky. Oxfordský slovník angličtiny,
tezaurus, tlustá encyklopedie. Slovník citátů. Potom
řady levných brožovaných knih, detektivek a červené
knihovny, vegetariánské kuchařky, recepty ze severu
Číny. Ohmatané zažloutlé stránky. Instinkt mi napovídá,
že nejsou moje. Na knihovně leží hromádka knih, které
mi připadají novější. Dějiny Hebrid. Výpravná
fotografická kniha pojmenovaná jednoduše Hebridy. Jsou mezi
nimi i nějaké turistické mapy a letáky a ohmataná
brožura s poutavým názvem Záhada Flannanových ostrovů.
Podívám se nahoru na mapu na stěně a hledám je na
zubatém pobřeží Vnějších Hebrid. Chvilku mi trvá, než
je najdu, ale jsou tam. Flannanovy ostrovy. Osmnáct,
možná dvacet mil západně od ostrova Lewis a Harris,
kus na sever od souostroví St. Kilda. Skupinka ostrovů
v obrovském oceánu.
Opět se podívám na brožuru ve svých rukou, otevřu
ji a hledám úvod.
Flannanovy ostrovy, někdy známé také jako Sedm
lovců, jsou malé souostroví nacházející se zhruba
dva atřicet kilometrů západně od ostrova Lewis. Své
jméno obdržely po irském knězi, svatém Flannano­
vi, kte rý žil v 7. století. Od automatizace majáku na
Eilean Mòr, největším z ostrovů, v roce 1971, jsou ne­
obydlené. Jde také o dějiště záhady, která se zde ode­
hrála v roce 1900, kdy všichni tři strážci majáku beze
stopy zmizeli.





22
Znovu se dívám na mapu. Ostrovy mi připadají drobné,
ztracené a osamělé v širém oceánu. Nedokážu si
představit, jak se na nich dalo žít, trávit celé týdny nebo
měsíce pouze ve společnosti dalších strážců majáku.
Natáhnu k nim chvějící se prsty, jako kdyby papír mohl
komunikovat s mojí pokožkou. Nic si však nevybavím.
Opět ruku spustím a zabloudím pohledem na
jihozápadní pobřeží ostrova Harris, kde najdu Luskentyre
a žlutě vyznačenou pláž nazývanou Tràigh Losgaintir. Za
ní je kus moře pojmenovaný Hlas Taransay a samotný
ostrov Taransay, jehož hory jsem zahlédl za sebou, když
jsem se poprvé na pláži zvedl na nohy.
Co se stalo předtím, než mě tam moře vyplavilo? Měl
jsem na sobě záchrannou vestu, takže jsem musel být
na lodi. Kam jsem jel? Co se stalo s lodí? Byl jsem sám?
Z tolika otázek jsem ještě zmatenější, a tak se odvrátím.
Hlava se mi plní bolestí.
Bran sedí v průchodu a sleduje mě. Když se na něj
podívám, zvedne ke mně v naději hlavu. Moji pozornost
však zaujme lahev whisky na stole. Proud zlatého světla
jí propůjčuje vnitřní zář. Ve skříňce nad linkou najdu
sklenici a téměř celou ji naplním. Bez přemýšlení a
váhání do ní přileju trochu vody z kohoutku. Takto mám
tedy rád svou uisge beatha. Zcela nevědomky se o sobě
dozvídám útržky informací. Dokonce znám gaelský
výraz pro whisky.
Chutná skvěle, je teplá a kouřová a nenápadně
nasládlá. Prohlédnu si etiketu. Caol Ila. Ostrovní whisky.
Světlá a rašelinná. Odnesu si sklenici a lahev do
obývacího pokoje, položím lahev na konferenční stolek
a jdu k francouzskému oknu. Dívám se na písečné duny





23
a světlo, které je zalévá mezi stíny rychle se pohybujících
mraků. Vtom si všimnu záblesku na opačném břehu.
Letmý odraz světla o sklo. Rozhlédnu se po pokoji,
vzpomněl jsem si totiž, že na římse nad krbem jsem zahlédl
dalekohled. Dojdu pro něj, položím sklenici vedle lahve
a zvednu čočky k očím. Chvíli mi to trvá, ale nakonec
ho nacházím: pozorovatele na opačném břehu, kterého
jsem předtím viděl z pláže. Dalekohled mi prozrazuje,
že je to muž. Vidím ho dost zřetelně. Dlouhé vlasy mu
vlají ve větru a na úzkém, zlém obličeji má řídké vousy.
Sleduje mě a vidí, že i já sleduju jeho.
Pořád se ještě trochu třesu, a proto mi dělá problém
dalekohled udržet. Pohled na muže se mi rozostřuje.
A přesto vidím, že on dalekohled sklání, otáčí se a jde
ke karavanu za svými zády. V zadní části vozu vidím
satelitní anténu a jakýsi malý rádiový vysílač. Vlevo
zahlédnu otlučený land rover s plátěnou střechou. Obojí
se nachází na vyvýšeném, odhaleném místě. Uvědomím
si, že té oblasti úrodné travnaté půdy u pobřeží
ostrovů se říká machair. Na jaře na nich rozkvétá mnoho
divokých květin a krmí se na nich ovce, které díky tomu
na talíř přijdou sladké a předsolené.
Položím dalekohled zpět nad krb, vezmu sklenici
a sednu si na gauč obrácený k výhledu na pláž.
Přemýšlím, kolik je asi hodin. Je těžké určit, jestli je ráno nebo
odpoledne. Poprvé si uvědomím, že na ruce nemám
hodinky. Ale podle vybledlého proužku kolem levého
zápěstí na opálené, větrem ošlehané paži je jisté, že je
mám ve zvyku nosit.
Oknem teď proudí sluneční paprsky. Cítím jejich
teplo na chodidlech i celých nohou. Pomalu usrkávám ze





24
sklenice. Bran vyskočí na sedačku vedle mě a položí mi
svou hlavu do klína. Nepřítomně ho hladím po hlavě
a krku, abych nás oba utěšil, a pak už ani nevím, jestli
jsem dopil svou whisky.





25
DRUHÁ KAPITOLA
Netuším, jak dlouho jsem spal. Vědomí se ke mně vrací
z temného, bezesného spánku a přináší s sebou fyzickou
bolest stále otřeseného těla a uvědomění, že si nic
nepamatuju. Ani o sobě, ani o tom, co se mi stalo předtím,
než mě moře vyplavilo na Tràigh Losgaintir.
Kromě toho jsem ovšem i vyplašený. Srdce mi prudce
buší. Uvědomuju si, že slunce zašlo za kopce a zmizelo
někde na západě. Zanechalo v umírajícím dni růžový
soumrak připomínající prach. Něco mě probudilo.
Nějaký zvuk. Bran se probere a zvedne hlavu. Chvíli větří,
ale zdá se, že není vyplašený.
Hlas přicházející z předsíně volá moje jméno.
„Neale?“ Je to ženský hlas. Není sama. Slyším kromě ní
i muže. Zavírají za sebou venkovní dveře. Okamžitě
vyskočím a přitom ze mě spadne prázdná sklenice od
whisky a skutálí se po podlaze. Bran se zvedne a
zmateně mě pozoruje.
Ještě než moji návštěvníci stihnou otevřít dveře do
kuchyně, zmizím do chodby a odbočím do ložnice.
„Neale, jsi doma?“ Už jsou v kuchyni. Probírám se
obleče ním na židli v ložnici. Najdu džíny, a když si je
natahuju, poskakuju z nohy na nohu. Padám naznak na postel,
abych si je přetáhl přes stehna a zapnul knoflíky.
„Hned jsem u vás.“ Oblékám si tričko. Nemám čas
hledat ponožky ani boty. Rychle odcházím z ložnice,





26
ale ještě postřehnu svůj odraz v zrcadle. Moje opálená
kůže vypadá bledě a vlasy jsou rozcuchaná změť kudrn.
Když vcházím, stojí v obývacím pokoji. Zjevně mě
znají. Mně však ani jeden z nich není ani trochu
povědomý.
Oba jsou mladší než já. Brzo jim bude, nebo
nedávno bylo třicet. On má plavé vlasy zkrácené po stranách.
Nahoře jsou delší a gel je drží nad úzkým čelem. Je
pohledný a zjevně mu záleží na tom, jak vypadá. Má
úhledně zastřižené vousy, které jsou o něco delší než strniště.
Pokrývají štíhlou tvář se zelenýma očima mandlového
tvaru. Je mi jasné, že jeho mikina s kapucí je značková.
Má na sobě dokonale padnoucí džíny, a tenisky Adidas
tak zářivě bělostné, jako kdyby je právě vytáhl z krabice.
Trochu se hrbí, protože má ruce v kapsách bundy, ale
podle ramen a úzkých boků poznávám, že je dobře
stavěný. Usmívá se na mě, a jeho úsměv je široký, přátelský
a nakažlivý. Kývne hlavou k ložnici. „Ježíši Kriste, to tam
máš ženskou? Doufám, že jsme tě při něčem
nevyrušili.“ Jeho přízvuk se výrazně liší od toho mého. Pochází
ze severu Anglie, ale je kultivovaný. Příslušník střední
třídy. Hádám, že navštěvoval prestižní nezávislou školu.
„Omlouvám se.“ Nervózně si prohrábnu vlasy. „Usnul
jsem.“ Můj hlas zní ve srovnání s mužovým hlasem
hrubě. Mám skotský přízvuk, ale ostrovan zřejmě nejsem.
Možná pocházím z centrální části Skotska.
Žena se směje. „To je od tebe pěkné. Pozveš nás po -
pít, a pak si takhle vytuhneš.“ Má podobný přízvuk jako
já, ale ten její je výraznější. Její hlas je jemný a docela
sytý. Trochu chraplavý. Svůdný. Žena je o patnáct
centimetrů menší než on, ale pořád je poměrně vysoká. Měří





27
odhadem tak sto šedesát pět, možná sto sedmdesát
centimetrů. Krátké, klučičí, kaštanové vlasy jí rámují
drobný obličej. Její tmavě hnědé oči jsou zvýrazněné
červenohnědými stíny. Na rtech má rudou rtěnku. Je
štíhlá, má rovná ramena a na sobě obnošenou koženou
bundu a bílé tričko. Nohy má zakryté módními
volnými džínami. „Když jsme viděli, že před domem nestojí
auto, mysleli jsme si, že tu nejsi.“
Takže mám auto, ale netuším, kde je. Najednou se
mě zmocňuje potřeba říct jim všechno. Což vlastně není
skoro nic. Jen to, že mě moře vyplavilo na pláž a že
netuším, kdo jsem. Ti lidé mě znají. Mohli by mi toho
hodně říct. Ale bojím se, že tím oživím ten černý mrak
úzkosti, který nade mnou visí. Kvůli událostem, které
si nepamatuju. Ty věci se mi vymazaly z mysli a já se
bojím, že si je možná ani nechci připomínat. Řeknu jim
tedy pouze: „Zapomněl jsem.“
„Přesně to taky říkala Sally: ‚Vsadím se, že zapomněl.‘“
Muž velice dobře napodobuje její přízvuk.
„Tak kde máš to auto?“ ptá se Sally.
Začínám panikařit. „Naboural jsem ho.“
„No do prdele.“ Sehne se a pohladí Brana po hlavě.
Ten jí tlačí svou hlavu do dlaně. „Co se stalo? Proto máš
rozbitou hlavu?“
Instinktivně si sáhnu na hlavu. Krev už zaschla a na
zraněném místě je strup. Nechci to však dál rozebírat.
„Nic vážného se nestalo. Pro auto si půjdu zítra.“
„Jak ses dostal domů?“ zeptá se mě muž.
O překot uvažuju. Nikdy nezůstane u jedné lži. Velice
rychle si uvědomuju, že nejsem dobrý lhář. „Lidi z dílny
mě zavezli zpátky.“





28
Sally se podiví: „Až z Tarbertu? Páni, to od nich bylo
hezké. Měl jsi zavolat. Jon by pro tebe zajel.“
Jon si rozepne mikinu a sedne si s roztaženýma
nohama na druhou pohovku. Natáhne ruku a položí
ji na polštářky vedle sebe. „A teď k věci, kde je to pití,
co jsi nám sliboval?“ V tu chvíli jsem mu vděčný za to,
že změnil téma hovoru.
Sally si sundá bundu a přehodí ji přes opěradlo
pohovky. Potom si sedne vedle Jona, který jí ovine paži
kolem ramen. Je mi jasné, že nejsou jen pravidelní
návštěvníci, kteří jsou u mě jako doma, ale že jsou i spokojený
pár. „Jo, Neale, nezdržuj to, umíráme žízní.“
„Jasně,“ odpovídám a jsem rád, že můžu utéct do
kuchyně. „Co si dáte?“
„To stejné jako vždycky,“ volá na mě ona.
Opět zpanikařím. Měl bych vědět, co pijí. Jak jim vy -
světlím, že to nevím? Znovu se dívám do skříněk a
tentokrát hledám pití, ale nacházím jenom plechovku piva.
Potom otevřu lednici. Ve dveřích stojí ze dvou třetin
plná lahev vodky. Jsem si podivně jistý, že vodka není
můj šálek kávy. Hledám v poličkách tonik. Nic. „Asi mi
došel tonik,“ volám zpět a doufám, že jsem se strefil.
Sally si nahlas povzdechne. „Vy muži! To si musím
všechno dělat sama?“
Vklouzne potom průchodem do kuchyně. Pobaveně
jí září oči. Spiklenecky si přiloží prst k ústům, a než
vůbec stihnu zareagovat, obtočí mi paže kolem krku
a přitáhne si mě k sobě. Otevřenými ústy se přitiskne
k mým rtům a protlačí jazyk do mých úst. Její vůně a
dotek jsou vzrušivě povědomé. Po překonání prvotního
úleku zjišťuju, že sám od sebe reaguju. Sjíždím jí ru-





29
kama po zádech a přitahuju si ji pevně k sobě. Potom
se odtrhneme. Chvíli lapám po dechu a jsem polekaný.
Sally nahlas pronese: „Díval ses do spížky?“
Rozhlížím se. Ani v nejmenším netuším, kde je spíž.
„Ne.“
Rozmrzele zamlaská, vezme mě za ruku a odvede do
předsíně. „Tak se podíváme.“ Provinile se ohlédnu přes
rameno, abych se ujistil, že nás Jon nevidí. Nějakým
způsobem jsem byl zatažen do mileneckého spiknutí,
na němž jsem se sám určitě podílel, ne jen včera, ale
nepochybně i dlouho předtím. Teď mi však v té
nevědomosti tato náhlá aféra připadá vzrušující a téměř
omamná.
Nalevo od pračky stojí skříň, vysoká až do stropu.
Sally ji otevírá a odhaluje tak police plné plechovek a
sušených potravin, lahví a zavařenin. Skloní se ke spodní
polici a vytáhne z ní plastové balení s šesti lahvemi
toniku. „Neale, ty bys vážně zapomněl i hlavu, kdybys ji
neměl našroubovanou na krku.“ Usmívá se a letmo mě
líbá na rty. Potom rychle odkráčí do kuchyně.
„Nachystám to. Ty se klidně vrať, nalij si whisky a dělej Jonovi
společnost.“
Jdu zpět, zvednu zpod konferenčního stolku
sklenici a položím ji vedle lahve. Nechci pít. Potřebuju mít
čistou hlavu.
Jon se ušklíbne. „Vidím, že sis dával do nosu, než
jsme dojeli. Proto jsi usnul?“
Pokouším se usmát. „Ne. Dal jsem si jen jednu. A už
je to docela dlouho.“ Zvednu se a přejdu k francouzským
oknům. Kývnu k protějšímu břehu. „Tamten chlápek
v karavanu mě sledoval dalekohledem.“





30
Jon opovržlivě mlaskne. „Buford? Divný týpek. Oby -
vatelé Seilebostu podle všeho šli za městskou radou
a chtěli ho odtud nechat vystěhovat. Ale je na veřejné
pastvě nebo co a odvolává se na svá turistická práva.“
Sally se vrátí, podá mu sklenici a sedne si vedle něj. „Je
to blázen, když má ten karavan zaparkovaný zrovna tam.
Celý ho dokola přibil a přikotvil k zemi, aby mu ho vítr
neodfoukl. Jako kdyby bydlel ve větrném tunelu,“ řekne
Jon a zvedne svou sklenici. „Na zdraví.“
Sally si s ním přiťukne a se zvednutým obočím se
podívá na mě. „Ty se k nám nepřipojíš?“
Jon se usmívá. „Myslím, že už měl dneska dost.“ Pak
dodá: „Hádám, že ses včera na Flannanovy ostrovy
nedostal. Venku bylo otřesně. Podle místních začaly
rovnodenní bouře.“
Nenapadá mě, proč bych se chtěl plavit k
Flannanovým ostrovům, ale mám pocit, že bude bezpečnější,
když potvrdím, že jsem se k nim nevydal. „Ne, nedostal
jsem se k nim.“
„To jsem si myslel.“
Sally si srkne vodky s tonikem. Slyším cinkání ledu
v její sklenici a vidím, že v ní má plátek citronu.
Opravdu se v mojí kuchyni vyzná.
„Tak jak to vypadá s tvou knihou?“ zeptá se Jon.
Každá věta mi připadá jako past. „S mojí knihou?“
Bezelstně se mračím, nebo alespoň doufám, že to tak
vypadá.
Sally ho kárá. „Spisovateli přece nemůžeš klást
takové otázky.“
„Copak, snad ti inspirace nezmizela stejně jako ti
strážci majáku, o kterých píšeš? Když jsme o tom mluvili





31
naposledy, říkal jsi, že už to máš skoro hotové,“ směje
se Jon.
Pokouším se vyhnout dalším pastem. „Čekám, že to
dodělám někdy koncem měsíce.“ Najednou si uvědo -
mím, že vlastně ani nevím, jaký je měsíc. Rozhlédnu
se po pokoji. Vidím nástěnný kalendář. Na obrázku je
pestrobarevná malba, chaty na skalnatém útesu a lodě
kotvící v rozbouřené zátoce. Pod ní je měsíc září,
rozložený do třiceti políček.
Sally uhýbá pohledem. „To asi znamená, že odtud
brzo odjedeš.“
Přikyvuju a předstírám lítost. „Asi ano.“
Trvá celou věčnost, než odejdou. Sedíme a povídáme
si. Spíš je to vlastně tak, že Jon mluví a já poslouchám
a snažím se nezapojit do konverzace, ze které bych se
nemohl vykroutit. Soustředím se ze všech sil. Navzdory
tomu, že jsem předtím spal, jsem vyčerpaný. Tělo mám
dotlučené. Jsem si vědom toho, že mě Sally pozoruje.
Tiše mě hodnotí, jako kdyby četla moje myšlenky, nebo
spíš jejich nepřítomnost.
Ačkoli to Jonovi podle všeho nedochází, Sally
bezpochyby cítí, jak netrpělivě se jich chci zbavit. Nakonec
je to totiž ona, kdo se zvedne a řekne, že by už měli jít.
„Neal je unavený,“ řekne mu. „Můžeme se vidět jindy.“
Jon vyprázdní svou sklenici a zvedne se. „Možná že
to ťuknutí na autě bylo o trochu větší, než jsi nám
přiznal, co?“
Jenom se usměju a jdu je vyprovodit ke dveřím.
„Omlou vám se, že jsem dneska nebyl moc zábavný
společník,“ řeknu a od prahu se snažím najít jejich auto.
Žádný vůz však nikde kolem nevidím.





32
Sally mě letmo políbí na tvář a Jon mi potřese rukou.
„Pěkně se dneska vyspi,“ říká. „Zítra ti bude líp.“
Očividně jim neuniklo, že nejsem ve své kůži. Při té myšlence
musím přemáhat úsměv. Jak bych mohl být ve své kůži,
když nevím, kdo jsem?
Stojím na schodku, vítr mi čechrá vlasy a dívám se,
jak jdou nahoru po cestě a odbočují doleva. Na
vzdálené straně jednoproudé silnice stojí dům, z něhož je
vidět na mou chatu a pláž za ní. Poprvé si prohlížím
exteriér svého vlastního domku. Vypadá tradičně, ale
je nepochybně nanejvýš dva roky starý. Dobře
zaizolovaný, s okny s dvojitými skly, uvnitř teplý a útulný.
Domov, v němž byly skloubeny ochranné vlastnosti
moderní stavby s prvky typickými pro toto
nehostinné prostředí. Jak jsem se tu objevil? Žil jsem vždycky
o samotě?
Na chvíli mě z úvah vyruší Bran pobíhající mezi
dunami. Štěká na zajíce a prohání je. Když se ohlédnu,
vidím, že Jon a Sally jdou po příjezdové cestě k domu
téměř na vrcholku kopce. Uvědomuju si, že jsou to moji
sousedi. Než vejdou dovnitř, Sally se otočí a zamává na
mě. Jejich dům má dvoupatrovou prosklenou verandu
kopírující štít domu. Představuju si, jak překrásný
výhled odtamtud asi mají. Ačkoli vzhledem k tomu, že Jon
a Sally jsou mí sousedé, naskytl se mi výhled od nich
jistě už mnohokrát.
Podél klikaté silnice mizející za kopcem se pod
oblačnou oblohou krčí jen hrstka domů. Křivku obzoru
ohraničují kamenné zdi a nenarušuje ji jediný strom.
Dál na západě se v zapadajícím slunci za pláží a mořem,
které jako by zářilo jakýmsi vnitřním světlem, rýsují





33
hory Taransay. Obloha za nimi se díky čerstvému jiho -
západnímu větru vyjasňuje.
Volám na Brana, který hned běží zpátky za mnou.
Když se oba vrátíme dovnitř, jdu do kuchyně,
rozsvítím a slyším psa, jak lemtá z misky v předsíni.
Takže píšu knihu.
Přejdu na druhou stranu ke knihovně a zvednu
brožuru o záhadě Flannanových ostrovů. Sednu si a pročtu
si ji. Píše se v ní, že největší ze sedmi ostrovů, Eilean
Mòr, což v gaelštině znamená „Velký ostrov“, má nejvyšší
bod osmaosmdesát metrů nad mořem a na konci
devatenáctého století byl vybrán pro stavbu majáku, který
by projíždějící plavidla bezpečně navedl kolem mysu
Wrath a dál k úžině Pentland Firth. Ostrov má méně
než šestnáct hektarů a zbudovaný maják měří třiadvacet
metrů. Poprvé se rozsvítil 7. prosince roku 1899,
rozsvěcoval se rychle po sobě každých třicet vteřin a vysílal do
vzdálenosti čtyřiceti čtyř kilometrů paprsek o síle sto
čtyřiceti tisíc kandel.
Téměř přesně o rok později, 15. prosince roku 1900,
kapitán parníku Archtor, směřujícího do Leithu na
východním pobřeží Skotska, vysílačkou ohlásil, že
světlo nesvítí. Ale ať už zprávu převzal v centrále
Cosmopolitan Line Steamers kdokoli, zapomněl ji nahlásit
Northern Lighthouse Board, organizaci zodpovědné
za provoz všech skotských majáků. Teprve 26. dne
následujícího měsíce na ostrově konečně — se
zpožděním kvůli špatnému počasí — přistála další skupina
strážců. Zjistili, že muži, které měli vystřídat: James
Ducat, Thomas Marshall a Donald McArthur, zmizeli
beze stopy.





34
Čtu dál a cítím, jak mě záhada přitahuje. V brožuře
je v plném znění otištěna barvitá báseň napsaná dvacet
let po události Wilfridem Wilsonem Gibsonem.
Představuje si v ní, že náhradní strážce při kotvení sledovali
tři obrovští ptáci, kteří se jich polekali a sletěli ze
skály do moře. Když muži vešli do majáku, pach
vápenných omítek a asfaltu, který je přivítal, byl „stejně
povědomý jako náš každodenní chléb“, tentokrát v něm
však byla cítit smrt. Na stole našli nedotčené maso, sýr
a chleba. Na zemi ležela převrácená židle. V postelích
strážců nikdo nespal a nikde na ostrově po nich nebylo
ani památky.
Tuto přikrášlenou verzi událostí v brožuře
vyvracejí úryvky skutečných výpovědí pomocného strážce
Josepha Moorea, který do majáku po zakotvení lodi
Hesper vstoupil jako první. Nezmínil jídlo na stole ani
převrácenou židli a napsal:
Vydal jsem se nahoru a po příchodu ke vstupní bráně
jsem zjistil, že je zamčená. Šel jsem tedy ke vchodu přes
kuchyni a sklad. Dveře do kuchyně byly otevřené. Když
jsem vešel, zkontroloval jsem krb. Několik dní se v něm
netopilo. Potom jsem postupně prošel ostatní místnosti
a našel postele, které strážci museli opustit časně zrána.
Dál už jsem nehledal, protože jsem až příliš dobře věděl,
že se stalo něco vážného. Běžel jsem k přístavišti. Když
jsem dorazil, informoval jsem pana McCormacka, že
místo je opuštěné. On se pak s několika muži také vydal
nahoru, aby se o tom ujistil, ale bohužel můj první dojem
pouze potvrdil. Já a pan McCormack jsme pak pokračo­
vali do místnosti se světelným tělesem, kde bylo všechno





35
v naprostém pořádku. Osvětlovací těleso bylo vyčištěné.
Nádrž byla plná, okna zatažená.
Zdá se, že na ostrově jsou dvě přístaviště. Jedno na
východní straně a druhé na západě. Na východní straně
bylo všechno v pořádku. U západního přístaviště
zmizela bedna s lany a vybavením, zábradlí bylo prohnuté,
pod ním byl odtržený tunový kus kamene a záchranný
kruh byl vytržený z úchytu. To vše ve výšce třiatřiceti
metrů nad mořem. Lana ležela rozházená po
kamenech pod přístavištěm. Vyšetřovatelé došli k jedinému
závěru — že se přes útesy převalila velká vlna a smetla
muže do moře.
Podle mé brožury má však tato teorie jednu mezeru.
Je jí skutečnost, že podle předpisů musel v majáku vždy
nejméně jeden ze strážců zůstat. Těžké boty a pláštěnky
dvou strážců zmizely, ale pršiplášť třetího z nich,
Donalda McArthura, stále visel na skobě v předsíni. Jestliže
porušil předpisy a vyšel ven, musel jít bez kabátu. Nikdo
nedokázal vysvětlit proč.
Zavřu brožuru a přejedu si dlaní po obličeji. Poprvé
si uvědomím, že moje tváře a brada jsou pokryté
strništěm. Kdy jsem se asi holil naposledy? Soustředím se
však na záhadu zmizelých strážců a přemýšlím nad tím,
co jsem o nich mohl napsat. Říkám si, že toho muselo
být hodně, když se podle všeho blížím ke konci.
Sednu si před svůj notebook a probudím ho z
režimu spánku. Stejně jako posledně mě vítá téměř
prázdná obrazovka. Tentokrát hledám důkladněji. Otevřu
prohlížeč a pročesávám jeho historii. Žádnou však
nenacházím. Program byl nastavený na anonymní režim.





36
Složky s cookies i staženými soubory jsou prázdné.
Podívám se do horní části displeje a zjistím, že jsem
připojený k internetu. Hned při tom pohledu si také
uvědomuju, jak mi počítač na stole a jeho software
připadají známé. Počítače pro mě nepředstavují žádnou
cizí technologii. Vyznám se v nich. Kontroluju složku
Naposledy otevřené a vidím, že je prázdná, až na
poštovního klienta a prohlížeč, které jsem otevřel v
posledních hodinách. Uvědomuju si, že jsem za sebou určitě
zakrýval stopy. Ať už jsem počítač používal k
čemukoli, nechtěl jsem, aby se o tom dozvěděl kdokoli jiný.
To vše mě přivádí k zoufalství, právě teď, když se
pokouším zjistit, co jsem se tak pečlivě snažil skrýt před
ostatními.
Rozčileně si povzdechnu a už se chystám počítač
vypnout, když vtom postřehnu složku, která se
nevinně krčí mezi složkami Stažené soubory a Hudba. Je
označená jednoduše a prostě jako Flannanovy ostrovy.
Dvakrát na ni kliknu a přede mnou se otevře dlouhý
seznam souborů. První kapitola, Druhá kapitola... až
po Dvacátou kapitolu. Opět dvakrát klikám, tentokrát
na První kapitolu, čímž dojde ke spuštění textového
editoru Pages. Dokument se otevře. Vidím vyplněná
záhlaví i zápatí a nadpis označující první kapitolu, ale
nikde ani kousek textu. Překvapeně zírám na prázdnou
stránku a potom se rozhodnu otevřít druhou kapitolu.
Stejný případ. S narůstajícím pocitem dezorientace
otevírám postupně všechny dokumenty a zjišťuju, že jsou
do posledního prázdné.
Opírám se a hledím na prázdnou obrazovku.
Připadám si čím dál zmatenější. Ať už jsem Jonovi a Sally





37
a všem ostatním řekl cokoli, nepíšu knihu o záhadě
Flannanových ostrovů. Jsem podvodník.
Cítím, jak ve mně sílí pocit beznaděje; bublá jako
tekutá láva, která se chystá při výbuchu vzteku
vytrysknout na povrch. Náhle se zvednu a převrátím židli jako
v básni Wilfrida Wilsona Gibsona. V tomto domě musí
být něco, co mi prozradí víc o tom, kdo jsem. Něco tu
musí být! Přece jen tu bydlím. Nejsem duch. Musím za
sebou nechávat stopy.
Další půlhodinu procházím všechny zásuvky a
skříňky, vytahuju z nich věci jako smyslů zbavený. Hledám
něco, cokoli, a vlastně netuším co. Vytahuju z
knihovny jednu knihu za druhou, chytám je za hřbet a třesu
s nimi pro případ, že by se něco mohlo skrývat mezi
jejich stránkami. Než dojdu do pokoje, podlaha je zcela
pokrytá věcmi, odpadem mého zoufalství.
V chodbě se však zastavím. Moji pozornost přitáh -
la mapa položená na konferenčním stolku vedle lahve
whisky. Mapa britské agentury Ordnance Survey,
úhledně složená v lesklém naprasklém obalu. Jdu ke stolku
a zvednu ji. Turistická mapa jižního Harrisu. Je
pořádně ohmataná a v některých ohybech roztržená. Je velká
a těžko se s ní zachází. Otevřu ji a odhalím nespočet
křivek vyznačujících tvar a podobu spodní části
ostrova Harris: krajiny poseté nespočtem jezer, rozeklaných
vodních ploch odrážejících bouřlivou oblohu. Červená
linka znázorňuje hlavní silnici A859 s vedlejšími
silnicemi zakreslenými přerušovanými černožlutými
čarami. Pláž Tràigh Losgaintir, na kterou mě teprve před
několika hodinami vyplavilo moře, je veliký žlutý
trojúhelník. Vedle něj najdu hřbitov i svůj dům. Potom si





38
všimnu tlusté, svítivě oranžové čáry podél přerušované
linie z jižního konce pláže. Vede téměř přímo do kopců
a za ně do shluku jezer na východním pobřeží. Tu
křivku jsem nepochybně nakreslil já sám zvýrazňovačem.
Ale jistě už před nějakou dobou. Je dost vybledlá a já
přemýšlím, jak dlouho už tu jsem, že za tu dobu barva
stihla takto vyblednout. Držím ji pod světlem a
mžourám na malá písmenka. Zvýrazněná cesta se nazývá
Bealach Eòrabhat. Gaelsky. Nemám však ponětí, co to
znamená. Nedokážu si představit důvod, proč jsem si
tuto cestu oranžově vyznačil. Tak či tak mám teď
přinejmenším kde hledat. Tím zítra začnu. Protože dnes
už s tím v takové tmě nic neudělám.
Položím rozevřenou mapu na stůl a odejdu do
ložnice, kde pokračuju v hledání. Kromě čistého a špinavého
oblečení v ní nic není. Druhá ložnice na opačném konci
chodby podle všeho slouží jako šatna. Je v ní další
oblečení. Na skříni leží kufr, ale je prázdný. Až ve chvíli, kdy
se chystám odejít, si všimnu tašky zavěšené na háčku
z vnitřní strany dveří. Je to plátěná brašna. Sednu si s ní
na postel, abych se do ní podíval. Konečně nějaká
osobní věc. Když rozepínám přezky a vytahuju zevnitř
nepopsaný zápisník a peněženku, třesou se mi prsty. Jsou
v ní jen peníze. Moje rozhořčení hraničí se vztekem. Jen
bankovky a pár mincí. Žádné kreditní karty ani vizitky,
žádné rodinné fotografie. Nic. Hodím s tou zatracenou
věcí o zeď a schovám si obličej do dlaní. Zkroutím prsty
jako pařáty, které se mi zarývají do kůže. Zvednu hla -
vu a křičím do ticha domu. „Krucinál! Kdo sakra jsem?“
Nikdo mi samozřejmě neodpovídá, a tak jen sklesle
sedím v zoufalém tichu. Možná jsem přece jen duch.





39
Možná jsem tam někde na moři zemřel. Venku bylo
otřesně, jak říkal Jon. A já jsem zrušil svoji výpravu na
Flannanovy ostrovy. Nebo jsem to alespoň řekl. Co když
jsem se na ně vydal? Jak jsem se k nim dostal a jaký
účel moje návštěva měla? Rozhodně to nebyly rešerše
ke knize. Ale něco se stalo. Vím to, cítím to. Něco
příšerného. Možná jsem se utopil. Možná se na pláž vyplavilo
jen moje tělo. Můj duch pak vstal z písku, aby tu strašil.
Možná to je důvod, proč si nemůžu na nic vzpomenout.
Zatínám pěsti a zarývám si nehty do dlaní. Podle
bolesti, kterou cítím, vím, že nejsem duch. Dívám se, jak
Bran cválá po chodbě, zastavuje se ve dveřích a sleduje
mě. „Řekni mi to, Brane,“ mluvím na něj. „Řekni mi,
kdo jsem. Co tady dělám?“ Pes nakloní hlavu s
nastraženýma ušima na bok. Ví, že mluvím na něj, a možná
vnímá tázavý tón mého hlasu. Nemá pro mě však
žádné odpovědi.
Emocionálně i fyzicky na dně se strnule zvednu
a Bran mě následuje do ložnice. Nemám už ani energii
na to, abych šel zhasnout světla do kuchyně. Místo toho
ze sebe stáhnu džíny a tričko a padnu na postel. Kdybych
mohl, plakal bych. V očích však nemám žádné slzy, jen
sucho a palčivou bolest. Ústa mám vyprahlá. Měl bych
se napít vody. Měl bych se najíst. Jsem ale příliš
unavený. Lehám si na záda. Do tmavé ložnice se z chodby line
odražené světlo. Zavírám oči a jen matně vnímám, jak
Bran vyskakuje na postel a stáčí se mi u nohou.










41
TŘETÍ KAPITOLA
Už podruhé mě budí hluk, který neslyším, ale který při -
chází z mého podvědomí a probouzí mě z nejhlubšího
spánku. Rychle se vynořuju zpod hladiny nevědomí a ve
spáncích mi pulzuje krev. Mrkám ve tmě. Zorničky se
mi stahují a zaostřují na světlo dopadající ve zkoseném
obdélníku na podlahu a protější stěnu chodby. Světlem
prochází něčí stín.
„Kdo je tam?“ Poznávám svůj hlas, ale připadá mi
oddělený od mého těla. Myslím, že bych se měl bát, ale
nebojím se. Bran vydává zvláštní chrochtavý zvuk.
Vidím, že otáčí hlavu do tmy a prudce čenichá. Není však
vyplašený a zůstává v posteli. Z obývacího pokoje vchází
do chodby silueta. Ihned mi dochází, že je to Sally.
„Ježíši!“ Nevím přesně, proč šeptám. „Vyděsila jsi mě
k smrti.“
„Proč? Myslel sis, že nepřijdu?“
„Nevěděl jsem, že tě můžu čekat.“
„Blbečku!“ Poznávám, že se usmívá. Obracím se na
bok. Začíná se svlékat a její oblečení padá na zem, poté
se přede mnou zjeví hladké křivky jejích boků a tmavé
kruhy dvorců kolem ztvrdlých bradavek.
„Co Jon?“
„Co s ním? Nečekal jsi snad, že se k nám přidá, že ne?“
Usmívá se a lehá si do postele vedle mě.
„Nebude mu divné, že jsi zmizela?“





42
„Pořád bere ty léky. Vždycky ho to úplně vypne. Vzbu -
dí se nejdřív za osm hodin.“ Uvědomuju si, že bych měl
vědět, na co bere léky, a tak se dál neptám.
Nevím, jestli mám být polekaný nebo nadšený.
Blízkost jejího nahého těla mě okamžitě vzruší. Vůně
jejího parfému, to teplo vyzařující z hladké pokožky, která
najednou klouže po mém těle. Pohybuje se mezi mýma
nohama a naše stehna se třou o sebe. Pokládá se na mě
celým tělem. Cítím tlak jejích pevných ňader na
hrudníku a její dech na obličeji. Bere moje tváře do
chladných dlaní a chystá se mě políbit. Napadá mě, že jsme
se spolu takto milovali už mockrát předtím, ale pro mě
je to jako poprvé. Mám pocit, že ve mně vykřesala oheň.
Ten běsní a hoří a pohání neuhasitelnou touhu pozřít ji.
Chytnu ji za ruce a náhle ji obrátím na záda. Slyším
ji zavzdychat překvapením. Jen velice matně si
uvědomuju, že Bran seskočil z postele a rozmrzele odchází do
chodby. Moje ústa opět nacházejí ta její. Neukojitelně
lačníme jeden po druhém. Svíjí se pode mnou, když
přejíždím ústy po jejím těle. Po ňadrech, bradavkách
a měkkém chmýří v rozkroku. Její vůně je omamná.
Cítím, jak nad sebou ztrácím kontrolu. Jsem jako posedlý
a chci se jí zmocnit.
Ona mi to však oplácí stejně. Bojujeme o to, kdo se
zmocní koho. Válčíme ústy a dlaněmi a všechno myšlení
obětujeme na oltáři fyzické touhy. Končíme bez dechu
v horečném závěru. Potom zadýchaní a lesklí od potu
zíráme doširoka otevřenýma očima na stíny na stropě
a čekáme na návrat příčetnosti.
Nakonec promluví ona, jako kdyby teprve popadla
dech. „To bylo úžasné.“





43
Přikyvuju a nedostává se mi slov. Potom si
uvědomím, že mě nevidí, a přitakám: „Ano.“
Zvedne se a opře o loket. V přítmí mi upřeně hledí
do obličeje a jemně mi jezdí prsty po hrudníku. „Bylo to
lepší než poprvé. Lepší než naposledy. Co to do tebe
vjelo, Neale? Připadáš mi... Nevím. Jiný.“
Hlavou mi proletí deset různých odpovědí. Všechny
jsou vyhýbavé nebo drzé a ani jedna z nich se neblíží
pravdě. Nervozita mě šimrá jako motýli v břiše. V této
chvíli se musím podělit, protože jsem si jistý, že už to
déle nevydržím. Pořád se však bojím čelit tomu, na co
si ani nedokážu vzpomenout. Nakonec řeknu jen: „Jsem
jiný.“
Otočím se k ní. Usmívá se, ale zároveň se nechápavě
mračí. „Vážně? A v čem?“
Zhluboka a ztěžka se nadechnu. „Říká se, že identitu
člověka tvoří pouze součet jeho vzpomínek. To ty z nás
dělají to, kým jsme. Když o ně přijdeš, zůstane ti jenom
prázdnota. Jako počítač bez softwaru.“
Zdá se, že se nad tím chvíli zamýšlí. „Zkouším si
představit, jaké by to bylo,“ říká. „Divné. Myslím, že
vzpomínky jsou jenom zkušenosti. Ze zkušeností se
učíme. Takže bez nich...“ zasměje se, „bychom byli zase
dětmi.“
„Ale ne v případě, že bys přišla jen o vzpomínky na
sebe. Na to, kdo jsi a co jsi. Všechno, co ses v životě
na učila, ti zůstane. Jenom už v té rovnici přestaneš
figurovat ty sama.“ Předpokládám, že se to vlastně snažím
nějak vysvětlit sám sobě. Ale není to snadné a obávám
se, že jsem se moc daleko nedostal. Její úsměv zmizel.
Už se jen zmateně mračí.





44
„Co se mi snažíš říct, Neale?“
Povzdychnu si. Nemůžu vzít svá slova zpátky. „Sally,
vím, že jsem Neal Maclean jen díky tomu, že jsem to
jméno viděl na účtu za elektřinu. Vím, že se jmenuješ
Sally, jenom proto, že tě tak Jon oslovil.“
Směje se. „To má být nějaký vtip?“ A dodá: „Nevím,
proč se směju. Protože to není vtipné.“ Při té myšlence
se jí úsměv z tváře vytratí. „Neale, děsíš mě.“
„Jen ti říkám, jak to je, Sally. Před osmi, možná deseti
hodinami, nevím přesně, jsem se probral vyplavený na
pláži. Byl jsem promočený, zmrzlý až na kost a naživu
jsem byl jenom díky tomu, že jsem na sobě měl
záchrannou vestu. Netuším, kde jsem předtím byl ani jak jsem
se sem dostal.“ Sednu si a přitáhnu kolena k hrudníku.
Schovám hlavu do dlaní a oddechuju do nich. Potom se
k ní obrátím. Naléhavost mého pohledu ji poleká.
„Nemohl jsem si vzpomenout, kdo jsem a co se stalo. Pořád
si nemůžu vzpomenout.“
Její ztrápený výraz jí na obličeji vytváří hluboké
stíny. „Jak je to možné?“
„To nevím, ale možné to je. Jsem ta prázdnota, která
zůstane, když člověku sebereš vzpomínky. Nejde jen o to,
že si nemůžu vybavit svůj předchozí život, ale zkrátka
nevím, kdo jsem. Jaký jsem. Co dokážu.“ Na chvíli
zaváhám a téměř se bojím tu myšlenku vyjádřit slovy. „Mám
pocit, jako kdybych udělal něco...“ Hledám správný
výraz. „Příšerného. Nevím. Šokujícího. Kdykoli se
pokusím vypáčit ze svého podvědomí vzpomínky, ztratím se
v černém oparu lítosti. Vím, že za ním je všechno
jasné. Ale nemůžu se dostat skrz něj. Navíc si nejsem jistý,
jestli vůbec chci.“





45
Nastane dlouhé ticho.
„Dnes odpoledne ses vážně choval divně,“ řekne Sally.
Přikývnu.
„Nevyboural ses, že?“
„Ne.“
„Tak kde jsi nechal auto?“
„To nevím.“
Chvíli jí trvá, než to vše stráví. „Určitě ses nakonec
vydal na Flannanovy ostrovy.“
Krčím rameny. „Nevím, proč bych to dělal.“
„Jezdíš tam pořád, Neale. Sbíráš materiál pro svou
knihu.“
„Žádnou zatracenou knihu nepíšu!“ Můj zvýšený hlas
ji poleká.
„Jak to myslíš?“
„To jsi mi řekla ty a Jon. Že píšu knihu. O záhadě
Flanna nových ostrovů.“
„Jenom proto, že jsi nám to řekl ty.“
Kroutím hlavou. „Když jste odešli, prohledal jsem
svůj počítač. Našel jsem dvacet šablon pro kapitoly, ale
v žádné z nich nebylo ani s


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.