načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Umrlčí cesta - Peter May

Umrlčí cesta

Elektronická kniha: Umrlčí cesta
Autor: Peter May

Detektivní příběh se odehrává na Hebridách a sleduje tři cesty k nalezení skrytých a nebezpečných pravd. Na opuštěnou pláž na hebridském ostrově Harris moře vyplaví neznámého ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 382
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Coffin road ... přeložil Filip Drlík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1775-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní příběh se odehrává na Hebridách a sleduje tři cesty k nalezení skrytých a nebezpečných pravd. Na opuštěnou pláž na hebridském ostrově Harris moře vyplaví neznámého muže. Je těžce podchlazený a sotva naživu. Neví, kdo je, ani jak se tam dostal. U sebe má mapu takzvané Umrlčí cesty. Netuší, kam ho zavede, ale ví, že se po ní musí vydat. Detektiv George Gunn vstupuje na břeh ostrůvku ležícího dvacet mil západně od Vnějších Hebrid se zlou předtuchou. Na skále tu byl nalezen muž utlučený k smrti a detektiv musí zjistit, kdo to udělal a proč. Dospívající dívka leží ve svém pokoji v Edinburghu a zoufale se snaží zjistit pravdu o smrti svého otce, průkopnického vědce. Čím víc se dozvídá o povaze jeho výzkumu, tím víc tuší, že za jeho zmizením stál někdo jiný. Umrlčí cesta sleduje tři nebezpečné cesty k šokující pravdě - a ke zjištění, že nevědomost nás může stát život.

Popis nakladatele

Pokud byste někoho zabili, pamatovali byste si to. Nebo snad ne?

Na opuštěnou pláž na hebridském ostrově Harris moře vyplaví neznámého muže. Je těžce podchlazený a sotva naživu. Neví, kdo je ani jak se tam dostal. Jeho jediným vodítkem je mapa takzvané Umrlčí cesty. Netuší, kam ho zavede, ale ví, že se po ní musí vydat.

Detektiv George Gunn vstupuje na břeh ostrůvku ležícího dvacet mil západně od Vnějších Hebrid se zlou předtuchou. Ve staré kapli tu byl nalezen muž utlučený k smrti a detektiv musí zjistit, kdo to udělal a proč.

Dospívající dívka leží ve svém pokoji v Edinburghu a zoufale se snaží zjistit pravdu o smrti svého otce, průkopnického vědce. Čím víc se dozvídá o povaze otcova výzkumu, tím víc tuší, že za jeho zmizením stál někdo jiný.

Příběh sleduje tři nebezpečné cesty k šokující pravdě — a ke zjištění, že nevědomost nás může stát život.

-----

Peter May je jeden z nejlepších spisovatelů současnosti. Pokaždé když čteme jeho novou knihu, řekneme, že je nejlepší, jakou kdy napsal, a neomlouváme se za to, že se opakujeme. -  Undiscovered Scotland

 

Skvělý román, dobře vypracované postavy a chytrá zápletka, která se točí okolo fascinující vědecké otázky. Jen těžko si lze představit, že by v roce 2016 vyšly lepší thrillery, než je tento.  - The Sydney Morning Herald

 

Peter May (nar. 1951) pochází z Glasgow, nyní žije ve Francii. Pracoval jako novinář a televizní scenárista. V současné době se živí jako spisovatel. Celosvětový věhlas mu přinesla šestidílná série čínských thrillerů. V nakladatelství Host už vyšly tři díly této série:  Pán ohně  (2015),  Čtvrtá oběť  (2015) a  Sál smrti  (2016), stejně jako autorova bestsellerová trilogie z ostrova Lewis, zahrnující romány  Skála  (2013),  Muž z ostrova Lewis  (2014) a Šachové figurky  (2014), nebo samostatný román  Ostrov Entry (2015). V současnosti píše May závěrečný díl šestidílné řady Akta Enzo , odehrávající se ve Francii. Z této série vyšly česky už dva díly:  Výjimeční lidé  (2015) a  Kritik  (2016). Román  Útěk (2016) vyšel mimo série, podobně jako další autorův román Umrlčí cesta , který nakladatelství Host připravuje na podzim roku 2016.

Zařazeno v kategoriích
Peter May - další tituly autora:
Pán ohně Pán ohně
 (e-book)
Čtvrtá oběť Čtvrtá oběť
Běžkyně Běžkyně
 (CDmp3 audiokniha)
Umrlčí cesta - CDmp3 - (Čte Jiří Dvořák) Umrlčí cesta - CDmp3
 (e-book)
Běžkyně Běžkyně
Ochráním tě Ochráním tě
 
K elektronické knize "Umrlčí cesta" doporučujeme také:
 (e-book)
Druhou nohou v hrobě Druhou nohou v hrobě
 (e-book)
Útěk Útěk
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 (e-book)
Černé světlo Černé světlo
 (e-book)
Žízeň Žízeň
 (e-book)
Vlčí úžina Vlčí úžina
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PRVNÍ KAPITOLA DRUHÁ KAPITOLA TŘETÍ KAPITOLA

ČTVRTÁ KAPITOLA

PÁTÁ KAPITOLA

ŠESTÁ KAPITOLA

SEDMÁ KAPITOLA

OSMÁ KAPITOLA DEVÁTÁ KAPITOLA DESÁTÁ KAPITOLA

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

DVANÁCTÁ KAPITOLA TŘINÁCTÁ KAPITOLA

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

PATNÁCTÁ KAPITOLA

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

OSMNÁCTÁ KAPITOLA DEVATENÁCTÁ KAPITOLA DVACÁTÁ KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

PETER MAY

UMRLČÍ CESTAPETER MAY UMRLČÍ CESTA

UMRLČÍ CESTA

BRNO 2016

Coffin Road © Peter May, 2016

Translation © Filip Drlík, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

iSBn 978-80-7491-871-1 (Formát Pdf)

iSBn 978-80-7491-872-8 (Formát ePub)

iSBn 978-80-7491-873-5 (Formát MobiPocket)

Příběh v této knize je smyšlený. Jména, postavy, firmy,

organizace, místa a události jsou buď produktem auto

rovy představivosti, nebo jsou použity ve smyšleném

prostředí. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami,

živými či mrtvými, událostmi či místy, je čistě náhodná. Věnováno včelám

„Vědci [...] vydávají publikace o neonikotinoidech a dlou

hodobých účincích geneticky modifikovaných plodin,

čímž spouštějí vlny stížností na adresu příslušných vý

robců [...] a následně zjišťují, že jejich kariéra je najed

nou v ohrožení.“

Jeff RuCh, výkonný ředitel PeeR

(Public Employees for Environmental Responsibility)

11

PRVNÍ KAPITOLA

Ze všeho nejdřív si uvědomuju chuť soli. Plní mi ústa.

Agresivně. Pronikavě. Prostupuje celou mou bytostí

a tlumí všechny ostatní smysly. Do chvíle, než se mě

zmocní chlad. Přeběhne mi po zádech a sevře mě do

své náruče. Drží mě tak pevně, že se nedokážu pohnout.

Můžu se jen třást. Prudce a nekontrolovaně. V hloubi

mysli však vím, že je to dobře. Moje tělo se snaží vyrobit

teplo. Kdybych se netřásl, byl bych mrtvý.

Trvá celou věčnost, než se mi podaří otevřít oči. Oka

mžitě jsem oslepen světlem. Hlavu mi zasáhne spalu

jící bolest. Zornice se rychle stahují, aby mi pomohly

zaostřit na svět. Ležím na břiše, na rtech i v nose cítím

písek. Prudce zamrkám a slzy mi vymývají oči. Potom

vidím jen písek, který se táhne až k rozmazanému hori

zontu. Je rozdělený do úzkých pruhů. Platinově bledý.

Téměř vybělený.

Začínám vnímat vítr. Tahá mě za oblečení a posílá ne

sčetná zrnka písku v tenoučkém závoji po pláži, v prou

dech a vírech jako voda.

Přinutím se zvednout na kolena, zdá se, že v těle ne

mám cit. Mými svaly pohybuje spíš paměť než vůle.

Hned nato můj žaludek vyvrhne svůj obsah na písek.

Byl plný hořké mořské vody, která mě teď pálí v ústech

a hrdle. Hlavu mám svěšenou mezi rameny, podpírají ji třesoucí se paže. Vnímám jasně oranžovou barvu plovací vesty, která mi nejspíš zachránila život.

V té chvíli poprvé zaslechnu moře, je hlasitější než

vítr. Odděluje se od dotěrného zvuku v mojí hlavě, od

toho otřesného zvonění, v němž se topí téměř všechno

ostatní. Jen bůh ví, jak se mi to podařilo, ale stojím na

zesláblých nohou, v džínách a teniskách a svetru pod

záchrannou vestou, ztěžklý mořem, jehož váha mě táh

ne k zemi. Snažím se ovládnout dech a přitom se mi

třesou plíce. Za pláží a fialovými a hnědými dunami vidím vzdálené kopce a šedé skály vyrůstající z tenké, rašelinné půdy lpící na jejich úbočích.

Za mnou se mělké, tmavě zelenomodré moře přelévá

přes další pole písku ke vzdáleným tmavým obrysům

hor, které stoupají k zamračenému a nepřívětivému nebi.

K obloze roztříštěné střepinami slunečního světla, které

se leskne v oceánu a které ozařuje kopce. Záblesky tmavě

modré barvy mi připadají překvapivé a neskutečné.

Netuším, co je to za místo. Poprvé od chvíle, kdy se

mi vrátilo vědomí, si po náhlém, ostrém a bolestivém

bodnutí úzkosti uvědomuju, že nemám sebemenší tu

šení, kdo jsem.

Toto dusivé zjištění přehluší vše ostatní. Chlad, slaná

chuť, pálení od žaludku až do úst. Jak je možné, že nevím, kdo jsem? Jistě to bude jen nějaké dočasné zmatení.

Ale čím déle tu stojím v poryvech větru, téměř nekon

trolovatelně se třesu, cítím bolest, chlad a znepokojení,

tím více si uvědomuju, že jediný smysl, který se mi nenavrátil, je ponětí o vlastní totožnosti. Jako kdybych

obýval tělo cizího člověka, do jehož nezmapovaných vod mě naprosto nevědomého vyplavilo moře.

S uvědoměním přichází i něco temného. Není to

vzpomínka nebo pocit, ale povědomí o něčem tak strašném, že si na to ani v nejmenším netoužím vzpomenout,

ani kdybych mohl. Něco zastřeného... čím? Strachem?

Vinou? Ze všech sil se snažím zaostřit.

Nalevo ode mě stojí chata, téměř na samém kraji

mořského pobřeží. Z kopců nad ní se žene potok. Je hnědý od rašeliny a vykrajuje si klikatou cestu hlad

kým pískem. Z upraveného zeleného svahu vyrůstají náhrobky, zdánlivě náhodně roztroušené za vysokou

kamennou zdí a plotem s ostnatým drátem. Duchové

staletí vše pozorují z ticha věčnosti. Sledují mě, jak se

potácím po písku a zapadám do něj téměř po kotníky.

Daleko napravo ode mě, na vzdáleném břehu, stojí kou

sek nad pláží karavan a vedle něj silueta člověka. Rýsu

je se na pozadí kopců ve slunečním světle. Je příliš daleko na to, abych mohl určit, jakého je pohlaví, velikosti nebo podoby. Zvedá ruce k bledému obličeji a s nimi i oba lokty. Uvědomím si, že dotyčný přiložil ke zvěda

vým očím dalekohled a sleduje mě. Chvíli přemáhám nutkání zakřičet o pomoc, ale jsem si vědom toho, že i kdybych měl sílu, můj hlas by zanikl ve větru.

Místo toho se tedy zaměřím na cestu, která se vine

skrz duny k temné stuze štěrkové jednoproudé silnice.

Ta přiléhá k linii blízkého břehu a mizí v dálce za mysem.

Musím vynaložit obrovskou vůli, abych se probrodil

pískem a špičatou pobřežní trávou svazující duny, abych

vykulhal po úzké cestičce, která se mezi nimi táhne k silnici. Na chvíli se ocitám v úkrytu před neutuchajícími

poryvy větru. Zvednu hlavu a vidím, že po cestě mi jde naproti nějaká žena. Je postarší. Vítr jí z kostnatého

obličeje stahuje dozadu ocelově šedé vlasy. Její kůže je

pevně napnutá a dává tak vyniknout jejím výrazným ry

sům. Má na sobě parku se staženou kapucí, černé kalhoty a růžové tenisky. Kolem nohou jí poskakuje drobný

uštěkaný psík, který rychle kmitá krátkými nožičkami,

aby ji dohonil a srovnal se s jejími delšími kroky.

Když mě zahlédne, zničehonic se zastaví. Vidím v je

jím obličeji úlek. Zpanikařím a téměř okamžitě mě

svírá strach z toho, co leží za tím černým závěsem ne

známé minulosti. Přibližuje se ke mně, teď už spěchá

a tváří se ustaraně. Přemýšlím, co jí můžu říct, když ne

mám nejmenší ponětí, kdo ani kde jsem, ani jak jsem

se sem dostal. Ona mě však od nutnosti hledat slova

zachrání.

„Pane bože, pane Macleane, co se vám stalo?“

Tak to jsem tedy já. Maclean. Zná mě. Na okamžik

mě zalévá pocit úlevy. Nic si však nevybavuju. Poprvé

slyším svůj hlas, tichý a ochraptělý. Ani já sám ho téměř neslyším. „Měl jsem nehodu na lodi.“ Slova mi nečekaně unikají z úst. Přemýšlím, jestli vůbec mám nějakou loď. Na ženě však není znát překvapení.

Bere mě za paži a vede mě po cestě. „Pro boží rány,

chlape, vy z toho budete mít smrt. Zavedu vás k chatě.“

Její uštěkaný psík mi málem podrazí nohy. Pobíhá mi

kolem nich a skáče po mně. Žena ho okřikne, ale zvíře jí nevěnuje žádnou pozornost. Slyším ji mluvit, z úst jí vycházejí slova, ale nedokážu se na ně soustředit. Kdyby na mě mluvila rusky, nepoznal bych to.

Procházíme kolem hřbitovní brány. Z nové, lehce

vyvýšené polohy mám výhled na pláž, na kterou mě pohodil příliv. Jsou to skutečně obrovské, rozvířené

mělké prsty z tyrkysu položené mezi stříbrnými břehy

vinoucími se ke kopcům, jejichž silueta se vlní na jihu. Obloha se trochu protrhala, světlo je ostřejší a jasnější,

a oblaka v odstínech bílé, šedé a cínové na modrém nebi vypadají jako namalované štětcem. Pohybují se rychle ve větru a vrhají na písek pod nimi závodící stíny.

Za hřbitovem se zastavujeme u asfaltového pruhu,

který se svažuje mezi křivými ploty, pokračuje za kovovým roštem zabraňujícím dobytku v průchodu, až k jednopatrové chatě. Ta se hrdě vypíná mezi dunami

a vyhlíží na písečnou plochu. Na vyřezané nalakované

ceduli upevněné mezi dvěma kůly stojí černými písme

ny nápis „Chata v dunách“.

„Chcete, abych šla s vámi?“ slyším její hlas.

„Ne, jsem v pořádku. Mockrát vám děkuji.“ Vím však,

že v pořádku rozhodně nejsem. Jsem prochladlý zevnitř

a uvědomuju si, že jestli se přestanu třást, mohl bych usnout a nikdy se neprobudit. Potácím se dolů po cestě

a jsem si vědom, že mě žena sleduje. Neohlížím se. Za

brankou z trubek je cesta, vede k nějaké zemědělské

stavbě. Na konci cesty stojí kůlna s betonovou podsa

dou, přímo naproti dveřím v průčelí chaty. Bílý skotský

horský poník, který se krmí řídkou trávou za plotem,

zvedá hlavu a také mě zvědavě sleduje, jak lovím v mok

rých kapsách klíče. Pokud je toto moje chata, tak od ní

určitě někde mám klíče, nebo snad ne? Nemohu je najít,

a tak rovnou zkusím vzít za kliku. Dveře nejsou zamče

né. Když se otevřou, málem mě porazí čokoládový lab

rador, který nadšeně štěká a odfrkuje. Oči má doširoka

otevřené a usmívá se, opírá se mi tlapami o hrudník

a olizuje mi obličej.

A pak mizí pryč. Proběhne brankou a žene se dunami.

Volám na něj: „Brane! Brane!“ Slyším svůj vlastní hlas

a připadá mi, že patří někomu jinému. S náhlým píchnutím naděje si uvědomím, že znám jméno svého psa. Možná že se mi brzy vybaví i všechno ostatní.

Bran moje volání nevnímá a za chvíli mi mizí z do

hledu. Přemýšlím, kolik hodin jsem asi byl pryč a jak dlouho byl ten pes zavřený v domě. Ohlédnu se k silnici

a podívám se na asfaltový plácek za domem a dochází mi, že na něm neparkuje žádné auto, což mi na takto

odlehlém místě přijde zvláštní.

Vtom ucítím nával nevolnosti, tělo mi opět připo

míná, že se musím rychle zahřát a svléknout ze sebe všechno oblečení.

Dopotácím se do předsíně, která podle všeho fungu

je i jako sklad. Je v ní pračka a pod oknem a pracovním

stolem stojí sušička. Pod plechovými kryty jemně přede

topný elektrický kotel. U zdi po mé levici je dřevěná lavice, nad kterou visí řada kabátů a bund. Pod lavicí jsou pohorky a holínky a na podlaze je zaschlé bláto. Skopnu

z nohou boty, strhnu ze sebe záchrannou vestu a vrat

ce se potácím do kuchyně. Když procházím otevřenými dveřmi, přidržím se jejich rámu.

Člověk se cítí neskutečně zvláštně, když vstoupí do

domu, o němž ví, že je jeho, ale nic v něm mu nepřipadá povědomé. Řada pracovních stolů a kuchyňských skříněk nalevo. Dřez a plotna. Mikrovlnná trouba a elektrická trouba. U protější stěny stojí pod oknem s širokým výhledem na pláž kuchyňský stůl. Je pokrytý novinami

a starými dopisy. Notebook je otevřený, ale přepnutý do režimu spánku. Mezi těmi věcmi jistě najdu nějaké

17

indicie, které mi prozradí mou totožnost. Mám však na

starost naléhavější záležitosti. Naplním varnou konvici

a zapnu ji a potom se průchodem vydám do obývacího

pokoje. Francouzská okna vedou na dřevěnou verandu

se stolem a židlemi. Výhled je překrásný. Z kruhového

okénka na protější zdi je vidět hřbitov. V rohu stojí kam

na na dřevo. Kolem skleněného konferenčního stolku

jsou postavené dvoumístné kožené sedačky. Dveře ve

dou do chodby, která se táhne po celé délce chaty jejím

středem. Napravo jsou další dveře, za nimiž je velká

lož nice. Postel není ustlaná. Když vstoupím dovnitř,

všimnu si hromady oblečení na židli. Předpokládám, že

je moje. Další dveře místnost spojují s koupelnou se

sprchou. Vím, co musím udělat.

Roztřesenými prsty ze sebe sundávám mokré šaty

a nechávám je ležet tam, kde dopadly na zem. Zesláb

lýma nohama se dostanu do sprchy.

Voda se ohřívá velice rychle. Jakmile pod ni vstoupím,

málem se z tepla, které mi zalije celé tělo, podlomím.

S roztaženými pažemi a dlaněmi opřenými o dlaždice

se snažím udržet na nohou. Zavřu oči. Cítím se slabý,

a tak jen stojím pod proudem vody až do chvíle, kdy mi

její horko začne prosakovat až do duše.

Netuším, jak dlouho tam jsem, ale poté co jsem se

přestal třást, se spolu s teplem vrátil černý mrak úzkosti,

který se na mě tak bolestivě snesl na pláži. Pocit něčeho

nevyslovitelného, na co si nedokážu vzpomenout. Záro

veň s ním i krušné vědomí, že stále netuším, kdo jsem.

Ještě znepokojivější však je, že ani nevím, jak vypadám.

Vyjdu ze sprchy a rychle se otírám velkou měkkou

osuškou. Zrcadlo nad umyvadlem je zamlžené, takže když se do něj chci podívat, vidím jen růžovou šmouhu. Natáhnu si župan zavěšený na dveřích a vrátím se do ložnice. Mám pocit, že v domě je horko a chybí v něm vzduch. Podlaha pod nohama je teplá. Jakmile mi teplo naplní celé tělo, pocítím všechna bolavá místa. Svaly na rukou, nohou a trupu jsou ztuhlé a bolí. V kuchyni hledám kávu, podaří se mi najít sklenici instantní.

Dám do hrnku několik lžiček a zaliju je horkou vodou

z konvice. Vidím sklenici s cukrem, ale netuším, jestli

si ho do kávy dávám. Usrknu kouřící černou tekutinu,

málem si popálím rty, a říkám si, že ne — chutná mi

taková, jaká právě je.

Téměř s obavami si šálek odnesu zpátky do ložnice

a položím ho na toaletní stolek. Sundám si župan a jdu

se postavit před vysoké zrcadlo na dveřích šatní skříně,

abych se podíval na odraz zírajícího cizince.

Nedokážu ani popsat, jak odtrženě si člověk připadá,

když se na sebe dívá, ale nepoznává se. Jako kdybyste pa

třili někam mimo to cizí tělo, které právě obýváte. Jako kdybyste si ho prostě jen půjčili, nebo si ono půjčilo vás, jako byste k sobě vzájemně nepatřili.

Na mém těle mi nic nepřijde povědomé. Mám tmavé

vlasy, nejsou dlouhé, jsou však docela kudrnaté a krou

tí se mi na čele v mokrých vlnách. Ten muž, který mě

zkoumá pronikavě modrýma očima, mi připadá pohled

ný, jestli ho tedy dokážu hodnotit objektivně. Poměrně vysoké lícní kosti a důlek na bradě. Moje rty jsou bledé,

ale celkem plné. Pokouším se usmát, ale v mém šklebu není ani náznak radosti. Odhalím tak zdravé, silné

bílé zuby a přemýšlím nad tím, jestli jsem si je nechal

bělit. Znamenalo by to, že jsem marnivý? Odněkud se


19

nečekaně vynoří vzpomínka na někoho, koho jsem znal

a kdo pil kávu brčkem, aby si neobarvil oslnivě bílé zuby,

v nichž bělidlo zanechalo mnoho pórů. Ale možná toho

muže neznám, možná jsem se o tom jen někde dočetl,

nebo jsem to viděl ve filmu.

Zdá se, že jsem štíhlý a v kondici, jen mám trochu vět

ší břicho. Můj penis je ochablý a velice malý — doufám,

že je jen scvrklý zimou. Najednou se usmívám, a tento

krát doopravdy. Takže jsem marnivý. Nebo si možná je

nom nejsem jistý svou mužností. Je bizarní, když člověk

nezná sebe sama a najednou musí hádat, kdo je. Nejde

o vaše jméno, ani o vzhled, ale o vaši podstatu. Jsem

chytrý, nebo hloupý? Jsem vznětlivý? Jak snadno začnu

žárlit? Jsem štědrý, nebo sobecký? Jak je možné, že nic

z toho nevím?

A co se věku týká... Proboha, kolik mi je let? Jak těžko

se to určuje. Vidím, že kolem spánků už začínám šedi

vět a kolem očí už mám jemné mimické vrásky. Kolem

pětatřiceti? Čtyřicet?

Na levém předloktí mám jizvu. Není čerstvá, ale je

dost vystouplá. Nějaké staré zranění. Nějaká nehoda. Na

hlavě mám škrábanec. Mezi černými vlasy mi pomalu

protéká krev. Na rukou a předloktích vidím také několik

malých červených pupínků s malými stroupky ve středu.

Že by to byla nějaká kousnutí? Ale nebolí ani nesvědí.

Ze sebehodnocení mě vytrhne štěkání u dveří. Bran

se vrátil ze své výpravy mezi duny. Natáhnu si župan

a jdu mu otevřít. Nadšeně kolem mě poskakuje, otírá se

mi o nohy a cpe mi čumák do dlaní. Hledá v nich útěchu

a uklidnění. Uvědomím si, že je určitě hladový. V před

síni je plechová miska, kterou naplním vodou. Když ji


20

začne žíznivě hltat, jdu hledat psí krmení a najdu ho

ve skříňce pod dřezem. Pytel malých žlutohnědých granulí a další misku. Povědomý zvuk krmiva rachotícího

o misku přivolá hladově čenichajícího Brana do kuchyně. Ustoupím a dívám se, jak se krmí.

Alespoň můj pes mě poznává. Můj pach, zvuk mého

hlasu, výrazy v mém obličeji. Jak dlouho už tu s ním asi

žiju? Myslím, že je docela mladý. Dva roky, možná méně.

Takže ho nemám dlouho. Kdyby mohl mluvit, kolik by

mi toho dokázal říct o mně, o mojí minulosti, o mém

životě v době, než do něj vstoupil? Znovu se rozhléd

nu. Tady bydlím. Na zadní stěně v kuchyni poznávám mapu skotských Vnějších Hebrid. Netuším, odkud to vím. Nacházím se právě tam? Někde v tom bouřemi zmí

taném souostroví v nejzazším severozápadním koutě

Evropy? Mezi věcmi na stole najdu roztrženou obálku.

Zdvihnu ji a vytáhnu z ní přeložený list. Účet za elek

třinu. Rozbalím ho a dozvím se, že byl odeslán Nealu Macleanovi na adresu Chata v dunách, Luskentyre,

ostrov Harris. Najednou tedy znám celé své jméno

a bydliště.

Sednu si k notebooku a přejedu prsty po track padu,

abych ho probral ze spánku. Plocha je prázdná, je na ní pouze ikona pevného disku. Z docku otevřu poštovní

schránku. Je prázdná. Dokonce ani v koši nic není. Ve

složce s dokumenty také není nic než blikající prázd

nota, stejně jako v koši v docku. Jestli je tohle můj po

čítač, zdá se, že v něm o mně není ani zmínka. To tvrdé,

bílé světlo mi téměř bolestivě září do očí. Zaklapnu

notebook a rozhodnu se ho prozkoumat později ještě jednou.

21

Přesunu pozornost ke knihám lemujícím poličky

v knihovně pod mapou. Vratce se postavím a jdu se

podívat. Jsou to příručky. Oxfordský slovník angličtiny,

tezaurus, tlustá encyklopedie. Slovník citátů. Potom

řady levných brožovaných knih, detektivek a červené

knihovny, vegetariánské kuchařky, recepty ze severu

Číny. Ohmatané zažloutlé stránky. Instinkt mi napovídá,

že nejsou moje. Na knihovně leží hromádka knih, které

mi připadají novější. Dějiny Hebrid. Výpravná fotogra

fická kniha pojmenovaná jednoduše Hebridy. Jsou mezi

nimi i nějaké turistické mapy a letáky a ohmataná bro

žura s poutavým názvem Záhada Flannanových ostrovů.

Podívám se nahoru na mapu na stěně a hledám je na

zubatém pobřeží Vnějších Hebrid. Chvilku mi trvá, než

je najdu, ale jsou tam. Flannanovy ostrovy. Osmnáct,

možná dvacet mil západně od ostrova Lewis a Harris,

kus na sever od souostroví St. Kilda. Skupinka ostrovů

v obrovském oceánu.

Opět se podívám na brožuru ve svých rukou, otevřu

ji a hledám úvod.

Flannanovy ostrovy, někdy známé také jako Sedm

lovců, jsou malé souostroví nacházející se zhruba

dva atřicet kilometrů západně od ostrova Lewis. Své

jméno obdržely po irském knězi, svatém Flannano­

vi, kte rý žil v 7. století. Od automatizace majáku na

Eilean Mòr, největším z ostrovů, v roce 1971, jsou ne­

obydlené. Jde také o dějiště záhady, která se zde ode­

hrála v roce 1900, kdy všichni tři strážci majáku beze

stopy zmizeli. Znovu se dívám na mapu. Ostrovy mi připadají drobné,

ztracené a osamělé v širém oceánu. Nedokážu si před

stavit, jak se na nich dalo žít, trávit celé týdny nebo mě

síce pouze ve společnosti dalších strážců majáku. Na

táhnu k nim chvějící se prsty, jako kdyby papír mohl komunikovat s mojí pokožkou. Nic si však nevybavím. Opět ruku spustím a zabloudím pohledem na jiho

západní pobřeží ostrova Harris, kde najdu Luskentyre

a žlutě vyznačenou pláž nazývanou Tràigh Losgaintir. Za ní je kus moře pojmenovaný Hlas Taransay a samotný

ostrov Taransay, jehož hory jsem zahlédl za sebou, když jsem se poprvé na pláži zvedl na nohy.

Co se stalo předtím, než mě tam moře vyplavilo? Měl

jsem na sobě záchrannou vestu, takže jsem musel být na lodi. Kam jsem jel? Co se stalo s lodí? Byl jsem sám? Z tolika otázek jsem ještě zmatenější, a tak se odvrátím.

Hlava se mi plní bolestí.

Bran sedí v průchodu a sleduje mě. Když se na něj

podívám, zvedne ke mně v naději hlavu. Moji pozornost však zaujme lahev whisky na stole. Proud zlatého světla jí propůjčuje vnitřní zář. Ve skříňce nad linkou najdu

sklenici a téměř celou ji naplním. Bez přemýšlení a vá

hání do ní přileju trochu vody z kohoutku. Takto mám

tedy rád svou uisge beatha. Zcela nevědomky se o sobě dozvídám útržky informací. Dokonce znám gaelský výraz pro whisky.

Chutná skvěle, je teplá a kouřová a nenápadně na

sládlá. Prohlédnu si etiketu. Caol Ila. Ostrovní whisky.

Světlá a rašelinná. Odnesu si sklenici a lahev do obývacího pokoje, položím lahev na konferenční stolek

a jdu k francouzskému oknu. Dívám se na písečné duny

23

a světlo, které je zalévá mezi stíny rychle se pohybujících

mraků. Vtom si všimnu záblesku na opačném břehu.

Letmý odraz světla o sklo. Rozhlédnu se po pokoji, vzpo

mněl jsem si totiž, že na římse nad krbem jsem zahlédl

dalekohled. Dojdu pro něj, položím sklenici vedle lahve

a zvednu čočky k očím. Chvíli mi to trvá, ale nakonec

ho nacházím: pozorovatele na opačném břehu, kterého

jsem předtím viděl z pláže. Dalekohled mi prozrazuje,

že je to muž. Vidím ho dost zřetelně. Dlouhé vlasy mu

vlají ve větru a na úzkém, zlém obličeji má řídké vousy.

Sleduje mě a vidí, že i já sleduju jeho.

Pořád se ještě trochu třesu, a proto mi dělá problém

dalekohled udržet. Pohled na muže se mi rozostřuje.

A přesto vidím, že on dalekohled sklání, otáčí se a jde

ke karavanu za svými zády. V zadní části vozu vidím

satelitní anténu a jakýsi malý rádiový vysílač. Vlevo za

hlédnu otlučený land rover s plátěnou střechou. Obojí

se nachází na vyvýšeném, odhaleném místě. Uvědomím

si, že té oblasti úrodné travnaté půdy u pobřeží ostro

vů se říká machair. Na jaře na nich rozkvétá mnoho

divokých květin a krmí se na nich ovce, které díky tomu

na talíř přijdou sladké a předsolené.

Položím dalekohled zpět nad krb, vezmu sklenici

a sednu si na gauč obrácený k výhledu na pláž. Přemýš

lím, kolik je asi hodin. Je těžké určit, jestli je ráno nebo

odpoledne. Poprvé si uvědomím, že na ruce nemám

hodinky. Ale podle vybledlého proužku kolem levého

zápěstí na opálené, větrem ošlehané paži je jisté, že je

mám ve zvyku nosit.

Oknem teď proudí sluneční paprsky. Cítím jejich tep

lo na chodidlech i celých nohou. Pomalu usrkávám ze

24

sklenice. Bran vyskočí na sedačku vedle mě a položí mi

svou hlavu do klína. Nepřítomně ho hladím po hlavě

a krku, abych nás oba utěšil, a pak už ani nevím, jestli

jsem dopil svou whisky.

25

DRUHÁ KAPITOLA

Netuším, jak dlouho jsem spal. Vědomí se ke mně vrací

z temného, bezesného spánku a přináší s sebou fyzickou

bolest stále otřeseného těla a uvědomění, že si nic ne

pamatuju. Ani o sobě, ani o tom, co se mi stalo předtím,

než mě moře vyplavilo na Tràigh Losgaintir.

Kromě toho jsem ovšem i vyplašený. Srdce mi prudce

buší. Uvědomuju si, že slunce zašlo za kopce a zmizelo

někde na západě. Zanechalo v umírajícím dni růžový

soumrak připomínající prach. Něco mě probudilo. Ně

jaký zvuk. Bran se probere a zvedne hlavu. Chvíli větří,

ale zdá se, že není vyplašený.

Hlas přicházející z předsíně volá moje jméno. „Nea

le?“ Je to ženský hlas. Není sama. Slyším kromě ní

i muže. Zavírají za sebou venkovní dveře. Okamžitě vy

skočím a přitom ze mě spadne prázdná sklenice od

whisky a skutálí se po podlaze. Bran se zvedne a zma

teně mě pozoruje.

Ještě než moji návštěvníci stihnou otevřít dveře do

kuchyně, zmizím do chodby a odbočím do ložnice.

„Neale, jsi doma?“ Už jsou v kuchyni. Probírám se oble

če ním na židli v ložnici. Najdu džíny, a když si je natahu

ju, poskakuju z nohy na nohu. Padám naznak na postel,

abych si je přetáhl přes stehna a zapnul knoflíky.

„Hned jsem u vás.“ Oblékám si tričko. Nemám čas

hledat ponožky ani boty. Rychle odcházím z ložnice,

ale ještě postřehnu svůj odraz v zrcadle. Moje opálená kůže vypadá bledě a vlasy jsou rozcuchaná změť kudrn.

Když vcházím, stojí v obývacím pokoji. Zjevně mě

znají. Mně však ani jeden z nich není ani trochu pově

domý.

Oba jsou mladší než já. Brzo jim bude, nebo nedáv

no bylo třicet. On má plavé vlasy zkrácené po stranách. Nahoře jsou delší a gel je drží nad úzkým čelem. Je pohledný a zjevně mu záleží na tom, jak vypadá. Má úhledně zastřižené vousy, které jsou o něco delší než strniště.

Pokrývají štíhlou tvář se zelenýma očima mandlového

tvaru. Je mi jasné, že jeho mikina s kapucí je značková. Má na sobě dokonale padnoucí džíny, a tenisky Adidas

tak zářivě bělostné, jako kdyby je právě vytáhl z krabice.

Trochu se hrbí, protože má ruce v kapsách bundy, ale

podle ramen a úzkých boků poznávám, že je dobře stavěný. Usmívá se na mě, a jeho úsměv je široký, přátelský

a nakažlivý. Kývne hlavou k ložnici. „Ježíši Kriste, to tam máš ženskou? Doufám, že jsme tě při něčem nevyrušili.“ Jeho přízvuk se výrazně liší od toho mého. Pochází

ze severu Anglie, ale je kultivovaný. Příslušník střední

třídy. Hádám, že navštěvoval prestižní nezávislou školu.

„Omlouvám se.“ Nervózně si prohrábnu vlasy. „Usnul

jsem.“ Můj hlas zní ve srovnání s mužovým hlasem hru

bě. Mám skotský přízvuk, ale ostrovan zřejmě nejsem.

Možná pocházím z centrální části Skotska.

Žena se směje. „To je od tebe pěkné. Pozveš nás po

pít, a pak si takhle vytuhneš.“ Má podobný přízvuk jako já, ale ten její je výraznější. Její hlas je jemný a docela

sytý. Trochu chraplavý. Svůdný. Žena je o patnáct centi

metrů menší než on, ale pořád je poměrně vysoká. Měří


27

odhadem tak sto šedesát pět, možná sto sedmdesát

centimetrů. Krátké, klučičí, kaštanové vlasy jí rámují

drobný obličej. Její tmavě hnědé oči jsou zvýrazněné

červenohnědými stíny. Na rtech má rudou rtěnku. Je

štíhlá, má rovná ramena a na sobě obnošenou koženou

bundu a bílé tričko. Nohy má zakryté módními volný

mi džínami. „Když jsme viděli, že před domem nestojí

auto, mysleli jsme si, že tu nejsi.“

Takže mám auto, ale netuším, kde je. Najednou se

mě zmocňuje potřeba říct jim všechno. Což vlastně není

skoro nic. Jen to, že mě moře vyplavilo na pláž a že ne

tuším, kdo jsem. Ti lidé mě znají. Mohli by mi toho

hodně říct. Ale bojím se, že tím oživím ten černý mrak

úzkosti, který nade mnou visí. Kvůli událostem, které

si nepamatuju. Ty věci se mi vymazaly z mysli a já se

bojím, že si je možná ani nechci připomínat. Řeknu jim

tedy pouze: „Zapomněl jsem.“

„Přesně to taky říkala Sally: ‚Vsadím se, že zapomněl.‘“

Muž velice dobře napodobuje její přízvuk.

„Tak kde máš to auto?“ ptá se Sally.

Začínám panikařit. „Naboural jsem ho.“

„No do prdele.“ Sehne se a pohladí Brana po hlavě.

Ten jí tlačí svou hlavu do dlaně. „Co se stalo? Proto máš

rozbitou hlavu?“

Instinktivně si sáhnu na hlavu. Krev už zaschla a na

zraněném místě je strup. Nechci to však dál rozebírat.

„Nic vážného se nestalo. Pro auto si půjdu zítra.“

„Jak ses dostal domů?“ zeptá se mě muž.

O překot uvažuju. Nikdy nezůstane u jedné lži. Velice

rychle si uvědomuju, že nejsem dobrý lhář. „Lidi z dílny

mě zavezli zpátky.“


28

Sally se podiví: „Až z Tarbertu? Páni, to od nich bylo

hezké. Měl jsi zavolat. Jon by pro tebe zajel.“

Jon si rozepne mikinu a sedne si s roztaženýma

nohama na druhou pohovku. Natáhne ruku a položí ji na polštářky vedle sebe. „A teď k věci, kde je to pití,

co jsi nám sliboval?“ V tu chvíli jsem mu vděčný za to,

že změnil téma hovoru.

Sally si sundá bundu a přehodí ji přes opěradlo po

hovky. Potom si sedne vedle Jona, který jí ovine paži kolem ramen. Je mi jasné, že nejsou jen pravidelní návštěvníci, kteří jsou u mě jako doma, ale že jsou i spokojený pár. „Jo, Neale, nezdržuj to, umíráme žízní.“

„Jasně,“ odpovídám a jsem rád, že můžu utéct do ku

chyně. „Co si dáte?“

„To stejné jako vždycky,“ volá na mě ona.

Opět zpanikařím. Měl bych vědět, co pijí. Jak jim vy

světlím, že to nevím? Znovu se dívám do skříněk a tento

krát hledám pití, ale nacházím jenom plechovku piva.

Potom otevřu lednici. Ve dveřích stojí ze dvou třetin

plná lahev vodky. Jsem si podivně jistý, že vodka není

můj šálek kávy. Hledám v poličkách tonik. Nic. „Asi mi

došel tonik,“ volám zpět a doufám, že jsem se strefil.

Sally si nahlas povzdechne. „Vy muži! To si musím

všechno dělat sama?“

Vklouzne potom průchodem do kuchyně. Pobaveně

jí září oči. Spiklenecky si přiloží prst k ústům, a než vůbec stihnu zareagovat, obtočí mi paže kolem krku

a přitáhne si mě k sobě. Otevřenými ústy se přitiskne k mým rtům a protlačí jazyk do mých úst. Její vůně a do

tek jsou vzrušivě povědomé. Po překonání prvotního

úleku zjišťuju, že sám od sebe reaguju. Sjíždím jí ru

29

kama po zádech a přitahuju si ji pevně k sobě. Potom

se odtrhneme. Chvíli lapám po dechu a jsem polekaný.

Sally nahlas pronese: „Díval ses do spížky?“

Rozhlížím se. Ani v nejmenším netuším, kde je spíž.

„Ne.“

Rozmrzele zamlaská, vezme mě za ruku a odvede do

předsíně. „Tak se podíváme.“ Provinile se ohlédnu přes

rameno, abych se ujistil, že nás Jon nevidí. Nějakým

způsobem jsem byl zatažen do mileneckého spiknutí,

na němž jsem se sám určitě podílel, ne jen včera, ale

nepochybně i dlouho předtím. Teď mi však v té nevě

domosti tato náhlá aféra připadá vzrušující a téměř

omamná.

Nalevo od pračky stojí skříň, vysoká až do stropu.

Sally ji otevírá a odhaluje tak police plné plechovek a su

šených potravin, lahví a zavařenin. Skloní se ke spodní

polici a vytáhne z ní plastové balení s šesti lahvemi to

niku. „Neale, ty bys vážně zapomněl i hlavu, kdybys ji

neměl našroubovanou na krku.“ Usmívá se a letmo mě

líbá na rty. Potom rychle odkráčí do kuchyně. „Nachys

tám to. Ty se klidně vrať, nalij si whisky a dělej Jonovi

společnost.“

Jdu zpět, zvednu zpod konferenčního stolku skle

nici a položím ji vedle lahve. Nechci pít. Potřebuju mít

čistou hlavu.

Jon se ušklíbne. „Vidím, že sis dával do nosu, než

jsme dojeli. Proto jsi usnul?“

Pokouším se usmát. „Ne. Dal jsem si jen jednu. A už

je to docela dlouho.“ Zvednu se a přejdu k francouzským

oknům. Kývnu k protějšímu břehu. „Tamten chlápek

v karavanu mě sledoval dalekohledem.“

Jon opovržlivě mlaskne. „Buford? Divný týpek. Oby

vatelé Seilebostu podle všeho šli za městskou radou

a chtěli ho odtud nechat vystěhovat. Ale je na veřejné pastvě nebo co a odvolává se na svá turistická práva.“

Sally se vrátí, podá mu sklenici a sedne si vedle něj. „Je

to blázen, když má ten karavan zaparkovaný zrovna tam. Celý ho dokola přibil a přikotvil k zemi, aby mu ho vítr neodfoukl. Jako kdyby bydlel ve větrném tunelu,“ řekne

Jon a zvedne svou sklenici. „Na zdraví.“

Sally si s ním přiťukne a se zvednutým obočím se

podívá na mě. „Ty se k nám nepřipojíš?“

Jon se usmívá. „Myslím, že už měl dneska dost.“ Pak

dodá: „Hádám, že ses včera na Flannanovy ostrovy nedostal. Venku bylo otřesně. Podle místních začaly rovnodenní bouře.“

Nenapadá mě, proč bych se chtěl plavit k Flanna

novým ostrovům, ale mám pocit, že bude bezpečnější, když potvrdím, že jsem se k nim nevydal. „Ne, nedostal jsem se k nim.“

„To jsem si myslel.“

Sally si srkne vodky s tonikem. Slyším cinkání ledu

v její sklenici a vidím, že v ní má plátek citronu. Opravdu se v mojí kuchyni vyzná.

„Tak jak to vypadá s tvou knihou?“ zeptá se Jon.

Každá věta mi připadá jako past. „S mojí knihou?“

Bezelstně se mračím, nebo alespoň doufám, že to tak

vypadá.

Sally ho kárá. „Spisovateli přece nemůžeš klást ta

kové otázky.“

„Copak, snad ti inspirace nezmizela stejně jako ti

strážci majáku, o kterých píšeš? Když jsme o tom mluvili


31

naposledy, říkal jsi, že už to máš skoro hotové,“ směje

se Jon.

Pokouším se vyhnout dalším pastem. „Čekám, že to

dodělám někdy koncem měsíce.“ Najednou si uvědo

mím, že vlastně ani nevím, jaký je měsíc. Rozhlédnu

se po pokoji. Vidím nástěnný kalendář. Na obrázku je

pestrobarevná malba, chaty na skalnatém útesu a lodě

kotvící v rozbouřené zátoce. Pod ní je měsíc září, rozlo

žený do třiceti políček.

Sally uhýbá pohledem. „To asi znamená, že odtud

brzo odjedeš.“

Přikyvuju a předstírám lítost. „Asi ano.“

Trvá celou věčnost, než odejdou. Sedíme a povídáme

si. Spíš je to vlastně tak, že Jon mluví a já poslouchám

a snažím se nezapojit do konverzace, ze které bych se

nemohl vykroutit. Soustředím se ze všech sil. Navzdory

tomu, že jsem předtím spal, jsem vyčerpaný. Tělo mám

dotlučené. Jsem si vědom toho, že mě Sally pozoruje.

Tiše mě hodnotí, jako kdyby četla moje myšlenky, nebo

spíš jejich nepřítomnost.

Ačkoli to Jonovi podle všeho nedochází, Sally bez

pochyby cítí, jak netrpělivě se jich chci zbavit. Nakonec

je to totiž ona, kdo se zvedne a řekne, že by už měli jít.

„Neal je unavený,“ řekne mu. „Můžeme se vidět jindy.“

Jon vyprázdní svou sklenici a zvedne se. „Možná že

to ťuknutí na autě bylo o trochu větší, než jsi nám při

znal, co?“

Jenom se usměju a jdu je vyprovodit ke dveřím.

„Omlou vám se, že jsem dneska nebyl moc zábavný spo

lečník,“ řeknu a od prahu se snažím najít jejich auto.

Žádný vůz však nikde kolem nevidím.


32

Sally mě letmo políbí na tvář a Jon mi potřese rukou.

„Pěkně se dneska vyspi,“ říká. „Zítra ti bude líp.“ Očivid

ně jim neuniklo, že nejsem ve své kůži. Při té myšlence musím přemáhat úsměv. Jak bych mohl být ve své kůži, když nevím, kdo jsem?

Stojím na schodku, vítr mi čechrá vlasy a dívám se,

jak jdou nahoru po cestě a odbočují doleva. Na vzdálené straně jednoproudé silnice stojí dům, z něhož je vidět na mou chatu a pláž za ní. Poprvé si prohlížím

exteriér svého vlastního domku. Vypadá tradičně, ale je nepochybně nanejvýš dva roky starý. Dobře zaizolovaný, s okny s dvojitými skly, uvnitř teplý a útulný.

Domov, v němž byly skloubeny ochranné vlastnosti

moderní stavby s prvky typickými pro toto nehostinné prostředí. Jak jsem se tu objevil? Žil jsem vždycky

o samotě?

Na chvíli mě z úvah vyruší Bran pobíhající mezi du

nami. Štěká na zajíce a prohání je. Když se ohlédnu, vidím, že Jon a Sally jdou po příjezdové cestě k domu

téměř na vrcholku kopce. Uvědomuju si, že jsou to moji

sousedi. Než vejdou dovnitř, Sally se otočí a zamává na

mě. Jejich dům má dvoupatrovou prosklenou verandu kopírující štít domu. Představuju si, jak překrásný výhled odtamtud asi mají. Ačkoli vzhledem k tomu, že Jon

a Sally jsou mí sousedé, naskytl se mi výhled od nich jistě už mnohokrát.

Podél klikaté silnice mizející za kopcem se pod ob

lačnou oblohou krčí jen hrstka domů. Křivku obzoru

ohraničují kamenné zdi a nenarušuje ji jediný strom.

Dál na západě se v zapadajícím slunci za pláží a mořem,

které jako by zářilo jakýmsi vnitřním světlem, rýsují

33

hory Taransay. Obloha za nimi se díky čerstvému jiho

západnímu větru vyjasňuje.

Volám na Brana, který hned běží zpátky za mnou.

Když se oba vrátíme dovnitř, jdu do kuchyně, rozsví

tím a slyším psa, jak lemtá z misky v předsíni.

Takže píšu knihu.

Přejdu na druhou stranu ke knihovně a zvednu bro

žuru o záhadě Flannanových ostrovů. Sednu si a pročtu

si ji. Píše se v ní, že největší ze sedmi ostrovů, Eilean

Mòr, což v gaelštině znamená „Velký ostrov“, má nejvyšší

bod osmaosmdesát metrů nad mořem a na konci deva

tenáctého století byl vybrán pro stavbu majáku, který

by projíždějící plavidla bezpečně navedl kolem mysu

Wrath a dál k úžině Pentland Firth. Ostrov má méně

než šestnáct hektarů a zbudovaný maják měří třiadvacet

metrů. Poprvé se rozsvítil 7. prosince roku 1899, rozsvě

coval se rychle po sobě každých třicet vteřin a vysílal do

vzdálenosti čtyřiceti čtyř kilometrů paprsek o síle sto

čtyřiceti tisíc kandel.

Téměř přesně o rok později, 15. prosince roku 1900,

kapitán parníku Archtor, směřujícího do Leithu na vý

chodním pobřeží Skotska, vysílačkou ohlásil, že svět

lo nesvítí. Ale ať už zprávu převzal v centrále Cosmo

politan Line Steamers kdokoli, zapomněl ji nahlásit

Northern Lighthouse Board, organizaci zodpovědné

za provoz všech skotských majáků. Teprve 26. dne ná

sledujícího měsíce na ostrově konečně — se zpoždě

ním kvůli špatnému počasí — přistála další skupina

strážců. Zjistili, že muži, které měli vystřídat: James

Ducat, Thomas Marshall a Donald McArthur, zmizeli

beze stopy.

34

Čtu dál a cítím, jak mě záhada přitahuje. V brožuře

je v plném znění otištěna barvitá báseň napsaná dvacet

let po události Wilfridem Wilsonem Gibsonem. Před

stavuje si v ní, že náhradní strážce při kotvení sledovali

tři obrovští ptáci, kteří se jich polekali a sletěli ze ská

ly do moře. Když muži vešli do majáku, pach vápen

ných omítek a asfaltu, který je přivítal, byl „stejně po

vědomý jako náš každodenní chléb“, tentokrát v něm

však byla cítit smrt. Na stole našli nedotčené maso, sýr

a chleba. Na zemi ležela převrácená židle. V postelích

strážců nikdo nespal a nikde na ostrově po nich nebylo

ani památky.

Tuto přikrášlenou verzi událostí v brožuře vyvrace

jí úryvky skutečných výpovědí pomocného strážce

Josepha Moorea, který do majáku po zakotvení lodi

Hesper vstoupil jako první. Nezmínil jídlo na stole ani

převrácenou židli a napsal:

Vydal jsem se nahoru a po příchodu ke vstupní bráně

jsem zjistil, že je zamčená. Šel jsem tedy ke vchodu přes

kuchyni a sklad. Dveře do kuchyně byly otevřené. Když

jsem vešel, zkontroloval jsem krb. Několik dní se v něm

netopilo. Potom jsem postupně prošel ostatní místnosti

a našel postele, které strážci museli opustit časně zrána.

Dál už jsem nehledal, protože jsem až příliš dobře věděl,

že se stalo něco vážného. Běžel jsem k přístavišti. Když

jsem dorazil, informoval jsem pana McCormacka, že

místo je opuštěné. On se pak s několika muži také vydal

nahoru, aby se o tom ujistil, ale bohužel můj první dojem

pouze potvrdil. Já a pan McCormack jsme pak pokračo­

vali do místnosti se světelným tělesem, kde bylo všechno

v naprostém pořádku. Osvětlovací těleso bylo vyčištěné.

Nádrž byla plná, okna zatažená.

Zdá se, že na ostrově jsou dvě přístaviště. Jedno na vý

chodní straně a druhé na západě. Na východní straně

bylo všechno v pořádku. U západního přístaviště zmi

zela bedna s lany a vybavením, zábradlí bylo prohnuté,

pod ním byl odtržený tunový kus kamene a záchranný

kruh byl vytržený z úchytu. To vše ve výšce třiatřiceti metrů nad mořem. Lana ležela rozházená po kamenech pod přístavištěm. Vyšetřovatelé došli k jedinému

závěru — že se přes útesy převalila velká vlna a smetla

muže do moře.

Podle mé brožury má však tato teorie jednu mezeru.

Je jí skutečnost, že podle předpisů musel v majáku vždy

nejméně jeden ze strážců zůstat. Těžké boty a pláštěnky

dvou strážců zmizely, ale pršiplášť třetího z nich, Donal

da McArthura, stále visel na skobě v předsíni. Jestliže

porušil předpisy a vyšel ven, musel jít bez kabátu. Nikdo nedokázal vysvětlit proč.

Zavřu brožuru a přejedu si dlaní po obličeji. Poprvé

si uvědomím, že moje tváře a brada jsou pokryté strni

štěm. Kdy jsem se asi holil naposledy? Soustředím se

však na záhadu zmizelých strážců a přemýšlím nad tím,

co jsem o nich mohl napsat. Říkám si, že toho muselo

být hodně, když se podle všeho blížím ke konci.

Sednu si před svůj notebook a probudím ho z reži

mu spánku. Stejně jako posledně mě vítá téměř prázdná obrazovka. Tentokrát hledám důkladněji. Otevřu

prohlížeč a pročesávám jeho historii. Žádnou však nenacházím. Program byl nastavený na anonymní režim.

Složky s cookies i staženými soubory jsou prázdné.

Podívám se do horní části displeje a zjistím, že jsem

připojený k internetu. Hned při tom pohledu si také

uvědomuju, jak mi počítač na stole a jeho software připadají známé. Počítače pro mě nepředstavují žádnou

cizí technologii. Vyznám se v nich. Kontroluju složku Naposledy otevřené a vidím, že je prázdná, až na poš

tovního klienta a prohlížeč, které jsem otevřel v posledních hodinách. Uvědomuju si, že jsem za sebou určitě

zakrýval stopy. Ať už jsem počítač používal k čemuko

li, nechtěl jsem, aby se o tom dozvěděl kdokoli jiný.

To vše mě přivádí k zoufalství, právě teď, když se po

kouším zjistit, co jsem se tak pečlivě snažil skrýt před

ostatními.

Rozčileně si povzdechnu a už se chystám počítač

vypnout, když vtom postřehnu složku, která se nevinně krčí mezi složkami Stažené soubory a Hudba. Je

označená jednoduše a prostě jako Flannanovy ostrovy.

Dvakrát na ni kliknu a přede mnou se otevře dlouhý

seznam souborů. První kapitola, Druhá kapitola... až

po Dvacátou kapitolu. Opět dvakrát klikám, tentokrát na První kapitolu, čímž dojde ke spuštění textového

editoru Pages. Dokument se otevře. Vidím vyplněná

záhlaví i zápatí a nadpis označující první kapitolu, ale

nikde ani kousek textu. Překvapeně zírám na prázdnou

stránku a potom se rozhodnu otevřít druhou kapitolu.

Stejný případ. S narůstajícím pocitem dezorientace otevírám postupně všechny dokumenty a zjišťuju, že jsou do posledního prázdné.

Opírám se a hledím na prázdnou obrazovku. Připa

dám si čím dál zmatenější. Ať už jsem Jonovi a Sally

a všem ostatním řekl cokoli, nepíšu knihu o záhadě

Flannanových ostrovů. Jsem podvodník.

Cítím, jak ve mně sílí pocit beznaděje; bublá jako

tekutá láva, která se chystá při výbuchu vzteku vytrysknout na povrch. Náhle se zvednu a převrátím židli jako

v básni Wilfrida Wilsona Gibsona. V tomto domě musí

být něco, co mi prozradí víc o tom, kdo jsem. Něco tu musí být! Přece jen tu bydlím. Nejsem duch. Musím za

sebou nechávat stopy.

Další půlhodinu procházím všechny zásuvky a skříň

ky, vytahuju z nich věci jako smyslů zbavený. Hledám

něco, cokoli, a vlastně netuším co. Vytahuju z knihovny jednu knihu za druhou, chytám je za hřbet a třesu

s nimi pro případ, že by se něco mohlo skrývat mezi je

jich stránkami. Než dojdu do pokoje, podlaha je zcela

pokrytá věcmi, odpadem mého zoufalství.

V chodbě se však zastavím. Moji pozornost přitáh

la mapa položená na konferenčním stolku vedle lahve

whisky. Mapa britské agentury Ordnance Survey, úhledně složená v lesklém naprasklém obalu. Jdu ke stolku

a zvednu ji. Turistická mapa jižního Harrisu. Je pořádně ohmataná a v některých ohybech roztržená. Je velká

a těžko se s ní zachází. Otevřu ji a odhalím nespočet

křivek vyznačujících tvar a podobu spodní části ostro

va Harris: krajiny poseté nespočtem jezer, rozeklaných

vodních ploch odrážejících bouřlivou oblohu. Červená

linka znázorňuje hlavní silnici A859 s vedlejšími silni

cemi zakreslenými přerušovanými černožlutými čarami. Pláž Tràigh Losgaintir, na kterou mě teprve před několika hodinami vyplavilo moře, je veliký žlutý troj

úhelník. Vedle něj najdu hřbitov i svůj dům. Potom si všimnu tlusté, svítivě oranžové čáry podél přerušované linie z jižního konce pláže. Vede téměř přímo do kopců

a za ně do shluku jezer na východním pobřeží. Tu křivku jsem nepochybně nakreslil já sám zvýrazňovačem.

Ale jistě už před nějakou dobou. Je dost vybledlá a já

přemýšlím, jak dlouho už tu jsem, že za tu dobu barva

stihla takto vyblednout. Držím ji pod světlem a mžou

rám na malá písmenka. Zvýrazněná cesta se nazývá

Bealach Eòrabhat. Gaelsky. Nemám však ponětí, co to

znamená. Nedokážu si představit důvod, proč jsem si

tuto cestu oranžově vyznačil. Tak či tak mám teď přinejmenším kde hledat. Tím zítra začnu. Protože dnes

už s tím v takové tmě nic neudělám.

Položím rozevřenou mapu na stůl a odejdu do ložni

ce, kde pokračuju v hledání. Kromě čistého a špinavého

oblečení v ní nic není. Druhá ložnice na opačném konci

chodby podle všeho slouží jako šatna. Je v ní další oble

čení. Na skříni leží kufr, ale je prázdný. Až ve chvíli, kdy

se chystám odejít, si všimnu tašky zavěšené na háčku

z vnitřní strany dveří. Je to plátěná brašna. Sednu si s ní

na postel, abych se do ní podíval. Konečně nějaká osobní věc. Když rozepínám přezky a vytahuju zevnitř nepopsaný zápisník a peněženku, třesou se mi prsty. Jsou v ní jen peníze. Moje rozhořčení hraničí se vztekem. Jen

bankovky a pár mincí. Žádné kreditní karty ani vizitky,

žádné rodinné fotografie. Nic. Hodím s tou zatracenou

věcí o zeď a schovám si obličej do dlaní. Zkroutím prsty jako pařáty, které se mi zarývají do kůže. Zvednu hla - vu a křičím do ticha domu. „Krucinál! Kdo sakra jsem?“

Nikdo mi samozřejmě neodpovídá, a tak jen sklesle

sedím v zoufalém tichu. Možná jsem přece jen duch.


39

Možná jsem tam někde na moři zemřel. Venku bylo

otřesně, jak říkal Jon. A já jsem zrušil svoji výpravu na

Flannanovy ostrovy. Nebo jsem to alespoň řekl. Co když

jsem se na ně vydal? Jak jsem se k nim dostal a jaký

účel moje návštěva měla? Rozhodně to nebyly rešerše

ke knize. Ale něco se stalo. Vím to, cítím to. Něco příšer

ného. Možná jsem se utopil. Možná se na pláž vyplavilo

jen moje tělo. Můj duch pak vstal z písku, aby tu strašil.

Možná to je důvod, proč si nemůžu na nic vzpomenout.

Zatínám pěsti a zarývám si nehty do dlaní. Podle bo

lesti, kterou cítím, vím, že nejsem duch. Dívám se, jak

Bran cválá po chodbě, zastavuje se ve dveřích a sleduje

mě. „Řekni mi to, Brane,“ mluvím na něj. „Řekni mi,

kdo jsem. Co tady dělám?“ Pes nakloní hlavu s nastra

ženýma ušima na bok. Ví, že mluvím na něj, a možná

vnímá tázavý tón mého hlasu. Nemá pro mě však žád

né odpovědi.

Emocionálně i fyzicky na dně se strnule zvednu

a Bran mě následuje do ložnice. Nemám už ani energii

na to, abych šel zhasnout světla do kuchyně. Místo toho

ze sebe stáhnu džíny a tričko a padnu na postel. Kdybych

mohl, plakal bych. V očích však nemám žádné slzy, jen

sucho a palčivou bolest. Ústa mám vyprahlá. Měl bych

se napít vody. Měl bych se najíst. Jsem ale příliš unave

ný. Lehám si na záda. Do tmavé ložnice se z chodby line

odražené světlo. Zavírám oči a jen matně vnímám, jak

Bran vyskakuje na postel a stáčí se mi u nohou.



41

TŘETÍ KAPITOLA

Už podruhé mě budí hluk, který neslyším, ale který při

chází z mého podvědomí a probouzí mě z nejhlubšího

spánku. Rychle se vynořuju zpod hladiny nevědomí a ve

spáncích mi pulzuje krev. Mrkám ve tmě. Zorničky se

mi stahují a zaostřují na světlo dopadající ve zkoseném

obdélníku na podlahu a protější stěnu chodby. Světlem

prochází něčí stín.

„Kdo je tam?“ Poznávám svůj hlas, ale připadá mi

oddělený od mého těla. Myslím, že bych se měl bát, ale

nebojím se. Bran vydává zvláštní chrochtavý zvuk. Vi

dím, že otáčí hlavu do tmy a prudce čenichá. Není však

vyplašený a zůstává v posteli. Z obývacího pokoje vchází

do chodby silueta. Ihned mi dochází, že je to Sally.

„Ježíši!“ Nevím přesně, proč šeptám. „Vyděsila jsi mě

k smrti.“

„Proč? Myslel sis, že nepřijdu?“

„Nevěděl jsem, že tě můžu čekat.“

„Blbečku!“ Poznávám, že se usmívá. Obracím se na

bok. Začíná se svlékat a její oblečení padá na zem, poté

se přede mnou zjeví hladké křivky jejích boků a tmavé

kruhy dvorců kolem ztvrdlých bradavek.

„Co Jon?“

„Co s ním? Nečekal jsi snad, že se k nám přidá, že ne?“

Usmívá se a lehá si do postele vedle mě.

„Nebude mu divné, že jsi zmizela?“


42

„Pořád bere ty léky. Vždycky ho to úplně vypne. Vzbu

dí se nejdřív za osm hodin.“ Uvědomuju si, že bych měl vědět, na co bere léky, a tak se dál neptám.

Nevím, jestli mám být polekaný nebo nadšený. Blíz

kost jejího nahého těla mě okamžitě vzruší. Vůně jejího parfému, to teplo vyzařující z hladké pokožky, která najednou klouže po mém těle. Pohybuje se mezi mýma nohama a naše stehna se třou o sebe. Pokládá se na mě

celým tělem. Cítím tlak jejích pevných ňader na hrudníku a její dech na obličeji. Bere moje tváře do chladných dlaní a chystá se mě políbit. Napadá mě, že jsme

se spolu takto milovali už mockrát předtím, ale pro mě

je to jako poprvé. Mám pocit, že ve mně vykřesala oheň.

Ten běsní a hoří a pohání neuhasitelnou touhu pozřít ji.

Chytnu ji za ruce a náhle ji obrátím na záda. Slyším

ji zavzdychat překvapením. Jen velice matně si uvědo

muju, že Bran seskočil z postele a rozmrzele odchází do

chodby. Moje ústa opět nacházejí ta její. Neukojitelně lačníme jeden po druhém. Svíjí se pode mnou, když přejíždím ústy po jejím těle. Po ňadrech, bradavkách

a měkkém chmýří v rozkroku. Její vůně je omamná. Cí

tím, jak nad sebou ztrácím kontrolu. Jsem jako posedlý

a chci se jí zmocnit.

Ona mi to však oplácí stejně. Bojujeme o to, kdo se

zmocní koho. Válčíme ústy a dlaněmi a všechno myšlení

obětujeme na oltáři fyzické touhy. Končíme bez dechu v horečném závěru. Potom zadýchaní a lesklí od potu

zíráme doširoka otevřenýma očima na stíny na stropě

a čekáme na návrat příčetnosti.

Nakonec promluví ona, jako kdyby teprve popadla

dech. „To bylo úžasné.“

43

Přikyvuju a nedostává se mi slov. Potom si uvědo

mím, že mě nevidí, a přitakám: „Ano.“

Zvedne se a opře o loket. V přítmí mi upřeně hledí

do obličeje a jemně mi jezdí prsty po hrudníku. „Bylo to

lepší než poprvé. Lepší než naposledy. Co to do tebe

vjelo, Neale? Připadáš mi... Nevím. Jiný.“

Hlavou mi proletí deset různých odpovědí. Všechny

jsou vyhýbavé nebo drzé a ani jedna z nich se neblíží

pravdě. Nervozita mě šimrá jako motýli v břiše. V této

chvíli se musím podělit, protože jsem si jistý, že už to

déle nevydržím. Pořád se však bojím čelit tomu, na co

si ani nedokážu vzpomenout. Nakonec řeknu jen: „Jsem

jiný.“

Otočím se k ní. Usmívá se, ale zároveň se nechápavě

mračí. „Vážně? A v čem?“

Zhluboka a ztěžka se nadechnu. „Říká se, že identitu

člověka tvoří pouze součet jeho vzpomínek. To ty z nás

dělají to, kým jsme. Když o ně přijdeš, zůstane ti jenom

prázdnota. Jako počítač bez softwaru.“

Zdá se, že se nad tím chvíli zamýšlí. „Zkouším si před

stavit, jaké by to bylo,“ říká. „Divné. Myslím, že vzpo

mínky jsou jenom zkušenosti. Ze zkušeností se učí

me. Takže bez nich...“ zasměje se, „bychom byli zase

dětmi.“

„Ale ne v případě, že bys přišla jen o vzpomínky na

sebe. Na to, kdo jsi a co jsi. Všechno, co ses v životě

na učila, ti zůstane. Jenom už v té rovnici přestaneš fi

gurovat ty sama.“ Předpokládám, že se to vlastně snažím

nějak vysvětlit sám sobě. Ale není to snadné a obávám

se, že jsem se moc daleko nedostal. Její úsměv zmizel.

Už se jen zmateně mračí.

„Co se mi snažíš říct, Neale?“

Povzdychnu si. Nemůžu vzít svá slova zpátky. „Sally,

vím, že jsem Neal Maclean jen díky tomu, že jsem to jméno viděl na účtu za elektřinu. Vím, že se jmenuješ

Sally, jenom proto, že tě tak Jon oslovil.“

Směje se. „To má být nějaký vtip?“ A dodá: „Nevím,

proč se směju. Protože to není vtipné.“ Při té myšlence

se jí úsměv z tváře vytratí. „Neale, děsíš mě.“

„Jen ti říkám, jak to je, Sally. Před osmi, možná deseti

hodinami, nevím přesně, jsem se probral vyplavený na pláži. Byl jsem promočený, zmrzlý až na kost a naživu jsem byl jenom díky tomu, že jsem na sobě měl záchrannou vestu. Netuším, kde jsem předtím byl ani jak jsem

se sem dostal.“ Sednu si a přitáhnu kolena k hrudníku.

Schovám hlavu do dlaní a oddechuju do nich. Potom se

k ní obrátím. Naléhavost mého pohledu ji poleká. „Nemohl jsem si vzpomenout, kdo jsem a co se stalo. Pořád

si nemůžu vzpomenout.“

Její ztrápený výraz jí na obličeji vytváří hluboké stí

ny. „Jak je to možné?“

„To nevím, ale možné to je. Jsem ta prázdnota, která

zůstane, když člověku sebereš vzpomínky. Nejde jen o to,

že si nemůžu vybavit svůj předchozí život, ale zkrátka

nevím, kdo jsem. Jaký jsem. Co dokážu.“ Na chvíli zavá

hám a téměř se bojím tu myšlenku vyjádřit slovy. „Mám pocit, jako kdybych udělal něco...“ Hledám správný výraz. „Příšerného. Nevím. Šokujícího. Kdykoli se poku

sím vypáčit ze svého podvědomí vzpomínky, ztratím se v černém oparu lítosti. Vím, že za ním je všechno jasné. Ale nemůžu se dostat skrz něj. Navíc si nejsem jistý, jestli vůbec chci.“

45

Nastane dlouhé ticho.

„Dnes odpoledne ses vážně choval divně,“ řekne Sally.

Přikývnu.

„Nevyboural ses, že?“

„Ne.“

„Tak kde jsi nechal auto?“

„To nevím.“

Chvíli jí trvá, než to vše stráví. „Určitě ses nakonec

vydal na Flannanovy ostrovy.“

Krčím rameny. „Nevím, proč bych to dělal.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist