načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Umění řezničiny -- Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství – Lindsey Fitzharrisová

Umění řezničiny -- Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství

Elektronická kniha: Umění řezničiny
Autor: Lindsey Fitzharrisová
Podnázev: Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství

Ještě v první polovině 19. století nemocnice byly spíše divadlem hrůzy a utrpení. Všudepřítomný byl pach smrti, operace bez narkózy se odehrávaly za účasti obecenstva. Pacienti masivně umírali na infekci a sepsi. A ti, kteří přežili, si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  185
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 57.5%hodnoceni - 57.5%hodnoceni - 57.5%hodnoceni - 57.5%hodnoceni - 57.5% 60%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 289
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Alena Fry
Skupina třídění: Lékařské vědy. Lékařství
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2958-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ještě v první polovině 19. století nemocnice byly spíše divadlem hrůzy a utrpení. Všudepřítomný byl pach smrti, operace bez narkózy se odehrávaly za účasti obecenstva. Pacienti masivně umírali na infekci a sepsi. A ti, kteří přežili, si doživotně nesli traumata z lékařské péče. Chirurgové až do té doby připomínali spíše řezníky než lékaře, při svých výkonech místo utišujících prostředků používali násilí. Významný zlom nastal až v 60. letech 19. století, kdy na scénu viktoriánského lékařství vstoupil chirurg Joseph Lister s tvrzením, že původcem infekcí jsou bakterie, a začal prosazovat antiseptický systém v péči o pacienty, ale také užívání anestetik při bolestivých výkonech. Listerova metoda zachránila stovky pacientů a položila základy moderní chirurgie.

Popis nakladatele

Nemocnice 19. století představovala spíš bránu smrti než místo léčení. Úmrtnost byla masivní. Chirurgové pracovali bez anestezie za řevu pacientů a jejich nejcennější vlastností nebyla pečlivost, ale rychlost. Operační sál bylo divadlo s jevištěm a operace krvavou exhibicí pro lačné oči diváků. Scéna se mění teprve mezi lety 1860 až 1875. Chirurg Joseph Lister se přiklání k nehoráznému tvrzením Louise Pasteura, že původcem infekcí jsou bakterie, a svádí odvážný a nerovný boj o prosazení antisepse a sterilizace. Dramatický příběh, který se odehrával v přízračných kulisách viktoriánské Anglie, líčí oceňovaná kniha sugestivním, téměř beletristickým stylem.

(Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství)
Předmětná hesla
Lister, Joseph, 1827-1912
ChirurgovéVelká Británie – 19.-20. století
Dějiny lékařstvíVelká Británie – 19.-20. století
Sterilizace (hygiena) – Velká Británie – 19.-20. století
Dezinfekce – Velká Británie – 19.-20. století
antiseptika – Velká Británie – 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Lindsey Fitzharrisová - další tituly autora:
Umění řezničiny - Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství Umění řezničiny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

joseph lister a temný

věk viktoriánského

lékařství Umění řezničiny

lindsey fitzharrisová

přeložila alena fry




umění řezničiny


lindsey fitzharrisová

Umění

řezničiny

joseph lister a temný

věk viktoriánského

lékařství

přeložila alena fry


THE BUTCHERING ART: JOSEPH LISTER'S QUEST TO TRANSFORM THE GRISLY WORLD OF VICTORIAN MEDICINE BY LINDSEY FITZHARRIS

Copyright © 2017 by Lindsey Fitzharris

Published by arrangement with Scientific

American / Farrar, Straus and Giroux, New York

Translation © Alena Fry, 2019

ISBN 978-80-7432-958-6 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7637-132-3 (Epub)

ISBN 978-80-7637-134-7 (Mobi)

ISBN 978-80-7637-133-0 (PDF)

Mé babičce Dorothy Sissorsové,

mé životní prémii

Obsah

prolog: Věk utrpení / 11

1. Pod mikroskopem / 29

2. Domy smrti / 47

3. Zašitá střeva / 67

4. Oltář vědy / 81

5. Napoleon chirurgie / 99

6. Žabí nohy / 119

7. Čistota a studená voda / 138

8. Všichni jsou mrtví / 159

9. Bouře / 180

10. Skleněná zahrada / 194

11. Královnin absces / 214

epilog: Temná opona se zvedla / 235

Poděkování / 245

Poznámky / 249

Rejstřík / 277

prolog:

Věk utrpení

Když uznávaný, avšak postarší vědec konstatuje,

že je něco možné, má téměř jistě pravdu.

Když konstatuje, že je něco nemožné, téměř jistě se mýlí.

Arthur C. Clarke

1

13

Odpoledne dvacátého prvního prosince roku 1846 proudily stovky

lidí do operačního sálu londýnské fakultní nemocnice University

College Hospital, kde se je nejvyhlášenější chirurg ve městě chystal

ohromit amputací v polovině stehna. Vstoupili a neměli přitom nej

menší tušení, že se zakrátko stanou svědky jednoho z nejzásadněj

ších momentů v dějinách lékařství.

Sál až po strop zaplnili studenti medicíny a zvědaví diváci. Mnozí

z nich s sebou dovnitř přinesli prach a špínu londýnského každoden

ního života viktoriánské doby. Jak poznamenal chirurg John Flint

South, nával a strkanice o místa na operačním sále připomínaly boje

o sedadla v divadle.

2

Lidé se mačkali jako sardinky. Ti v zadních řa

dách se ustavičně strkali, aby lépe viděli, a kdykoli jim někdo zabloko

val výhled, hulákali: „Hlava, hlava!“ Pódium v sále jako tento bývalo

někdy zaplněné tak, že se nemohlo začít s operací, dokud se částečně

nevy klidilo. I když byl prosinec, uvnitř panovalo téměř nesnesitelné

dusno. Tlačenice způsobila úmorné horko.

3

Publikum tvořila pestrá směska lidí. Někteří ani nebyli lékaři či stu

denti. První dvě řady na operačním sále obvykle obsadili „nemoc

niční obvazovači“. Tento termín označoval pomocníky, kteří dopro

vázeli chirurgy na obchůzkách a nosili s sebou bedýnky s potřebami

na ošetřování ran. Za nimi pak postávali žáci, již se v zadních řadách

bez ustání strkali a šuškali si, a také ctění hosté a další členové široké

veřejnosti.

4

Lékařský voyeurismus nebyl v té době nic nového. Objevil se za re

nesance v chabě osvětlených anatomických amfiteátrech, kde se před

ohromeným auditoriem pitvala těla popravených delikventů jako trest

navíc za jejich zločiny. Diváci, kteří se museli prokázat vstupenkou,

14

sledovali, jak anatomové řežou do nafouklých břich rozkládajících

se mrtvol, z nichž se spolu s vnitřnostmi a krví řinul také smrdutý

hnis.

5

Hrůznou podívanou občas provázely nepatřičné, byť melodické

tóny flétny. Veřejné pitvy byly skutečně svého druhu divadelní předsta

vení, zábava podobně populární jako kohoutí nebo medvědí zápasy.

Ne každý na to ovšem měl žaludek. Francouzský filozof Jean-Jacques

Rousseau o této zkušenosti prohlásil: „Jak hrůzostrašný pohled skýtá

anatomický amfi teátr! Páchnoucí mrtvoly, sinalé, mokvající maso,

krev, odporná střeva, příšerné kostry, morové výpary! Věřte, že toto

není místo, kam půjdu pro obveselení.“

6

Operační sál University College Hospital vypadal víceméně stejně

jako jiné sály ve městě. Tvořilo ho pódium částečně obehnané půl

kruhovými ochozy, které se jeden nad druhým zvedaly k velkému

stropnímu světlíku osvětlujícímu prostor dole. Když těžké mraky

zakryly slunce, ozařovaly scénu tlusté svíce. Uprostřed místnosti

stál dřevěný stůl potřísněný výmluvnými svědectvími předchozích

řezničin. Podlahu pod ním pokrývaly piliny, aby nasákly krev, která

měla zanedlouho prýštit z amputované končetiny. Řev pacientů, již

se svíjeli pod nožem, se po většinu dnů disharmonicky mísil s všed

ními zvuky z ulice: s dětským smíchem, hovorem lidí, rachocením

kočárů.

Ve čtyřicátých letech 19. století byly chirurgické zákroky špinavou

záležitostí obnášející skrytá nebezpečí. Za každou cenu tak bylo třeba

se jich vyvarovat. Mnozí chirurgové kvůli rizikům úplně odmítali

operovat a svůj záběr raději omezovali na léčbu zevních neduhů, jako

byly kožní nemoci a po vrchní rány. Invazivní postupy se uplatňovaly

jen zřídka, což byl jeden z důvodů, proč se v operační den do sálů

valily takové davy lidí. Například v Glasgowském královském špitále

15

(Glasgow Royal Infirmary) bylo roku 1840 provedeno pouze sto dva

cet operací.

7

Chirurgický zásah vždy představoval až poslední mož

nost a přistupovalo se k němu jen tehdy, když už šlo o život.

Lékař Thomas Percival chirurgům doporučoval, aby si mezi zákroky

měnili zástěru a utírali stůl i nástroje, nikoli ovšem z hygienických

důvodů, nýbrž proto, aby se vyhnuli „všemu, co by mohlo vyvolávat

zděšení“.

8

Jeho radu si k srdci brali jen málokteří. Chirurg v zástěře

pokryté zaschlou krví si jen výjimečně omyl ruce nebo nástroje a do

sálu s sebou nosil nezaměnitelný pach tlejícího masa, jemuž přísluš

níci profese dobromyslně přezdívali „starý dobrý nemocniční puch“.

V časech, kdy chirurgové věřili, že hnis je přirozenou součástí procesu

hojení, většinu úmrtí zavinily pooperační infekce. Operační sály tak

fungovaly jako vstupní brána smrti. Bylo bezpečnější nechat se operovat

doma než ve špitále, kde byla úmrtnost třikrát až pětkrát vyšší než v do

mácím prostředí. Ještě roku 1863 prohlásila Florence Nightingaleová:

„Skutečná úmrtnost v nemocnicích, zejména ve velkých přelidněných

městech, je výrazně vyšší, než bychom očekávali vzhledem k úmrtnosti

v důsledku stejných chorob u pacientů léčených mimo nemocnici.“

9

Domácí léčba však byla drahá.

Infekce a špína ovšem nebyly jediným problémem. Operace byly

velmi bolestivé, a lidé proto po staletí hledali způsoby, jak utrpení

zmírnit. I když se oxid dusný uznával jako analgetikum už od roku

1772, kdy jej chemik Joseph Priestley poprvé syntetizoval, v chirurgii

se „rajský plyn“ běžně nepoužíval, jelikož neměl spolehlivé výsledky.

Ani mesmerismu – pojmenovaném po německém lékaři Franzi An

tonu Mesmerovi, který tuto hypnotickou techniku v sedmdesátých

letech 18. století vymyslel – se nepodařilo proniknout do hlavního

proudu tehdejší lékařské praxe. Mesmer a jeho stoupenci věřili, že

16

přikládáná rukou má na pacienty tělesný účinek. Ten údajně vyvolá

val příznivé fyziologické změny, které pacientům pomáhaly při uzdra

vování, a nadto mohly člověku propůjčit paranormální schopnosti.

Většina doktorů se však přesvědčit nenechala.

Ve třicátých letech 19. století mesmerismus zažil krátké znovu

vzkříšení v Británii, když lékař John Elliotson z University College

Hospital začal pořádat veřejná představení, během nichž dvě jeho

pacientky, Elizabeth a Jane O'Keyovy, předpovídaly osud jiných ne

mocničních pacientů. Pod Elliotsonovým hypnotickým vlivem tvr

dily, že vidí „Velkého Jackyho“ (též známého jako Smrťáka), jak se

vznáší nad postelemi těch, kdo později skutečně zemřeli. Seri óz ní

zájem o Elliotsonovy metody měl ale jepičí život. Roku 1838 šéf

redaktor předního světového lékařského časopisu The Lancet sestry

O‘Keyo vy rafinovaně přiměl, aby se přiznaly k podvodu, a Elliot

sona tak odhalil jako šarlatána.

Skandál byl v paměti návštěvníků University College Hospital

ještě onoho odpoledne 21. prosince, když věhlasný chirurg Robert

Liston oznámil, že se na svém pacientovi chystá otesto vat účinnost

éteru. „Dnes, pánové, vyzkoušíme yankeeský trik, jak člověka zne

citlivit!“ prohlásil cestou do středu pódia.

10

Sotva promluvil, sál

ztichl. Stejně jako mesmerismus, také použití éteru pro uvedení do

tlumeného stavu vědomí bylo považováno za podezřelou cizáckou

techniku. Yankeeský trik se éteru přezdívalo, protože se jako obecné

anestetikum poprvé uplatnil v Americe. Objeven byl roku 1275, ale

jako látka s omamnými účinky byl syntetizován až v roce 1540. Ně

mecký botanik a chemik Valerius Cordus tehdy navrhl systém, kdy

do etanolu přimíchal kyselinu sírovou. Jeho současník Paracelsus

s éterem experimentoval na slepicích a zjistil, že po požití kapaliny

17

upadají do delšího spánku, z něhož se ovšem bez újmy probouzejí.

Z toho vyvodil, že látka „mírní vše utrpení, aniž by působila jaké

koli škody, a ulevuje od vší bolesti, jakož i sráží veškerou horečku

a u všech chorob zabraňuje komplikacím“.

11

Přesto trvalo ještě něko

lik staletí, než byla vyzkoušena i na lidech.

Ten okamžik nastal roku 1842, kdy se Crawford Williamson Long

stal prokazatelně prvním lékařem, který éter uplatnil jako obecné

ane stetikum, a sice v Jeffersonu v americké Georgii při operaci s cí

lem vyříznout nádor z pacientova krku. Long bohužel výsledky svých

pokusů publikoval až roku 1848. Mezitím si už slávu zajistil bos

tonský zubař William T. G. Morton, když v září 1846 éter použil při

trhání zubu. Novinová zpráva o úspěšné a bezbolestné proceduře pak

přiměla jistého význačného chirurga, aby Mortona požádal o asis

tenci při operaci na odstranění velkého tumoru ze spodní čelisti pa

cienta v Massachusettské všeobecné nemocnici (Massachusetts Ge

neral Hospital).

Osmnáctého listopadu 1846 dr. Henry Jacob Bigelow o tomto

průlomovém momentu napsal v časopise The Boston Medical and Sur

gical Journal: „Již dlouho bylo zásadním úkolem lékařské vědy vymy

slet nějakou metodu, jak zmírnit bolest při chirurgických zákrocích.

Nyní byl konečně objeven účinný prostředek k tomuto účelu.“

12

Bige

low dále vylíčil, jak Morton pacientovi před začátkem operace podal

přípravek, který nazýval „Létheon“. Jednalo se o plyn pojmenovaný

po řece Léthé z klasického řeckého bájesloví. Duše mrtvých, které se

z ní napily, zapomněly na svůj pozemský život. Morton si složení

plynu krátce po operaci nechal patentovat a jeho složky držel v taj

nosti dokonce i před chirurgy. Bigelow nicméně prozradil, že z něj

cítil nepříjemně nasládlý pach éteru. Zprávy o zázračné látce, která

18

dokázala člověka během operace uvést do bezvědomí, se rychle rozší

řily a chirurgové po celém světě si pospíšili, aby účinky éteru otesto

vali na vlastních pacientech.

V Londýně mezitím americký lékař Francis Boott obdržel od Bi

gelowa dopis s podrobným popisem klíčových událostí v Bostonu.

Fascinovaný Boott následně přesvědčil zubního chirurga Jamese Ro

binsona, aby éter uplatnil při jedné z četných extrakcí. Experiment

to byl natolik úspěšný, že Boott ještě téhož dne uháněl do University

College Hospital, aby o něm pověděl Robertu Listonovi.

Liston byl skeptický, ale ne tolik, aby promarnil příležitost vyzkou

šet na sále něco nového. Když už nic jiného, postará se alespoň o dob

rou podívanou, pro jaké ho ostatně znali po celé zemi. Souhlasil tedy,

že éter použije při své příští operaci, naplánované za dva dny.

Liston se na londýnské scéně objevil v době, kdy značný vliv a moc

v lékařské obci měli v rukou „lékaři džentlmeni“. Patřili k vládnoucí

elitě a tvořili vrchol lékařské pyramidy. Počínali si tudíž jako strážci

své profese a přijímali mezi sebe jen ty, kteří podle nich měli dobré

vychování a vysoké mravní zásady. Oni sami byli intelektuální typy

s minimální praktickou průpravou a při léčbě pacientů se spoléhali

na svou mysl, nikoli na ruce. Jejich vzdělání se opíralo o klasická

studia. Tehdy navíc nebylo nijak neobvyklé, když lékaři předepsali

léčebný postup, aniž by provedli jakékoliv vyšetření. Někteří dokonce

poskytovali poradenství výhradně prostřednictvím dopisů a s pa

cienty se nikdy osobně nesetkali.

Naproti tomu chirurgové stavěli na dlouhé tradici učňovského vý

cviku, jehož úroveň velkou měrou závisela na schopnostech mistra.

Jejich řemeslo bylo praktického rázu a spočívalo ve výuce pravidel

19

a příkladů. Mnozí chirurgové v prvních desetiletích 19. století ani ne

navštěvovali univerzitu. Někteří byli negramotní. V hierarchii hned

pod nimi se nacházeli apatykáři, kteří vydávali léky. Teo reticky sice

mezi chirurgem a apatykářem existovala jasná hranice, v praxi ovšem

ten, kdo se vyučil u chirurga, mohl plnit i roli apatykáře a naopak.

Tím vznikla neoficiální čtvrtá kategorie, „chirurg -apatykář“, jež se

blížila dnešním všeobecným lékařům. Chirurg-apatykář byl dokto

rem první instance pro chudé, zejména mimo Londýn.

Počínaje rokem 1815 se v lékařské obci – částečně jako odpověď

na obecný požadavek na sjednocení roztříštěného systému v zemi –

začal rozvíjet určitý druh systematického vzdělávání. Studenti chi

rurgie v Londýně museli na základě reformy navštěvovat přednášky

a po dobu nejméně šesti měsíců docházet na nemocniční oddělení.

Teprve pak jim řídící profesní orgán, Královské kolegium chirurgů

(Royal College of Surgeons), udělil licenci. Po celé metropoli začaly

najednou vyrůstat fakultní nemocnice. První se objevila roku 1821

ve čtvrti Charing Cross. Roku 1834 ji následovala University College

Hospital a roku 1839 King‘s College Hospital. Chtěl-li někdo jít ještě

o krok dál a stát se členem Královského kolegia chirurgů, musel strá

vit alespoň šest let odborným studiem, včetně tří let v nemocnici,

předložit písemný záznam o přinejmenším šesti klinických přípa

dech a podstoupit vyčerpávající dvoudenní zkoušku, která někdy za

hrnovala i pitvu či operaci mrtvoly.

Chirurgové tak v prvních desetiletích 19. století započali přerod

z nevalně vyškolených techniků v moderní chirurgické specialisty.

A Robert Liston, jakožto vyučující v jedné z právě založených londýn

ských fakultních nemocnic, se na této průběžné proměně přímo po

dílel.

20

Při výšce sto osmdesát osm centimetrů Liston o dvacet centi metrů

převyšoval průměrného britského muže.

13

Pověst si vybudoval díky

hrubé síle a rychlosti v době, kdy obě tyto vlastnosti byly zásadní

pro pacientovo přežití. Návštěvníci, kteří se přišli podívat na operaci,

ji mohli propást, pokud by jen na okamžik odvrátili zrak. Listonovi

kolegové tradovali, že když amputoval, „zvuk pilky následoval po zá

blesku nože v takovém mžiku, až to vypadalo, že oba kroky provedl

souběžně“.

14

Levou paži měl prý tak silnou, že ji mohl používat jako

škrtidlo, zatímco se oháněl nožem v pravé ruce. Vzhledem k tomu, že

se pacienti hrůze a mukám, jež jim chirurgův útok přinášel, nezřídka

vzpírali, vyžadoval takovýto kousek ohromnou sílu i zručnost. Lis

ton dokázal oddělit nohu za méně než třicet sekund a aby měl obě

ruce volné, často svíral při práci zkrvavený nůž mezi zuby.

Jeho rychlost však byla současně dar i prokletí. Jednou nešťast

nou náhodou pacientovi spolu s nohou uřízl i varle. Jeho nejslavnější

(a možná jen smyšlená) nehoda se měla přihodit při operaci, během

níž si počínal tak rychle, že svého asistenta připravil o tři prsty a při

výměně čepelí prořízl jednomu divákovi kabát. Asistent i pacient

později zemřeli na gangrénu a vyděšený přihlížející vypustil duši

přímo na místě. Jedná se zřejmě o jedinou operaci v historii s tříset

procentní úmrtností.

Riziko šoku a bolesti skutečně chirurgické úkony před nástupem

anestetik limitovalo. V jistém chirurgickém textu z 18. století autor

konstatuje: „Bolestivé metody jsou vždy až posledním řešením v ru

kou toho, kdo ve své profesi vyniká opravdovou dovedností; a jsou

prvním, či spíše jediným prostředkem toho, jehož vědění se omezuje

na umění operovat.“

15

Pacienti zoufalí natolik, aby si lehli pod nůž,

byli podrobeni nepředstavitelnému utrpení.

21

Traumata operačního sálu si ale vybírala daň i u přítomných stu

dentů.

16

Skotský porodník James Y. Simpson během studia na Edin

burské univerzitě (University of Edinburgh) utekl od amputace prsu.

Pohled na nástroj podobný háku, jak zvedá měkké tkáně, a na chi

rurga, který se chystá udělat kolem prsu dva rozmáchlé řezy, byl na

Simpsona příliš. Protlačil se davem dozadu, vyběhl ze sálu, prohnal

se nemocniční branou a zastavil se až na Parlamentním náměstí, kde

sotva dechu popadaje prohlásil, že odteď by rád studoval práva. Na

štěstí pro budoucí generace si Simpson – který později objevil chloro

form – nechal změnu kariéry rozmluvit.

I když Liston až příliš dobře věděl, co pacienty na operačním stole

čeká, často hrůzy zlehčoval, aby jim šetřil nervy. Jen pár měsíců před

experimentem s éterem uřízl nohu dvanáctiletému chlapci jménem

Henry Pace, který trpěl tuberkulózním edémem pravého kolene. Hoch

se chirurga zeptal, jestli ho operace bude bolet, a Liston mu odpověděl:

„O nic víc než vytržení zubu.“

17

Když přišel čas amputace, přinesli Listo

novi asistenti Henryho se zavázanýma očima do sálu a pevně ho přivá

zali ke stolu. Chlapec napočítal šest tahů pilkou, než mu noha odpadla.

O šedesát let později historku vyprávěl studentům medicíny na Uni

versity College London – a když seděl v témže špitálu, v němž přišel

o nohu, nepochybně měl ten hrůzný zážitek stále ještě před očima.

18

Liston se podobně jako mnozí jiní chirurgové v době před nástu

pem anestetik dokázal vůči nářku a protestům pacientů, připoutaných

k operačnímu stolu potřísněnému krví, obrnit. Jednou přišel muž na

odstranění kamene z močového měchýře, ale před započetím zákroku

v hrůze utekl a zamkl se v umývárně. Liston mu byl ihned v patách,

vy razil dveře a ječícího pacienta přivlekl zpátky do sálu. Tam ho rychle

při vázal, vsunul mu do penisu zahnutou kovovou trubičku a pokračoval

22

až do měchýře. Pak mu strčil prst do konečníku, aby kámen nahmatal.

Jakmile se mu to podařilo, vytáhl jeho asistent trubičku a nahradil ji

dřevěnou tyčkou, která měla chirurgovi sloužit jako vodítko, aby pa

cientovi při řezání hluboko do měchýře nezpůsobil smrtelné natržení

konečníku nebo střev. Sotva byla tyčka na místě, začal Liston šikmo

řezat skrz příčně pruhovaný sval šourku, dokud na ni nenarazil. Po

mocí sondy otvor rozšířil a roztrhl přitom pacientovi prostatu. V tu

chvíli dřevěnou tyčku vytáhl a kámen kleštěmi z měchýře vyjmul.

Tohle všechno Liston – o němž se říkalo, že má nejrychlejší nůž

v londýnském West Endu – stihl za méně než šedesát vteřin.

.

Nyní, pár dní před Vánoci, stál ostřílený chirurg Liston před davem

shromážděným v novém operačním sále University College London

a v rukou držel nádobu s čirým, kapalným éterem, díky němuž při

operacích možná odpadne nutnost počínat si rychle. Jestliže látka

skutečně dostojí tvrzením Američanů, může se ráz chirurgie navždy

změnit. Přesto se Liston nedokázal ubránit pochybnostem, zda éter

není pouze další dryáčnický produkt, který bude na poli chirurgie jen

sotva – pokud vůbec – k nějakému užitku.

Napětí se dalo krájet. Jen patnáct minut před Listonovým pří

chodem se jeho kolega William Squire obrátil k nabitému sálu s vý

zvou, aby se přihlásil dobrovolník, na němž by provedl zkoušku.

Místnost zaplnil nervózní šepot. Squire měl v ruce aparát, který

vypadal jako skleněná arabská vodní dýmka opatřená gumovou ha

dičkou a maskou ve tvaru zvonu. Přístroj vyrobil Squireův strýc,

23

londýnský lékárník, a o dva dny dříve jej zubní chirurg James Ro

binson použil při trhání zubu. Obecenstvu však připadal podivný

a nikdo si netroufal nechat jej na sobě otestovat.

Podrážděný Squire přikázal sálovému zřízenci Shelldrakeovi, aby

pokus podstoupil on. Nebyla to dobrá volba, neboť Shelldrake byl

„tlustý, opuchlý a s játry nepochybně uvyklými tvrdému alkoholu“.

19

Squire mu přístroj opatrně přiložil na masitý obličej. Po několika

hlubokých nádeších éteru zřízenec údajně seskočil ze stolu, vyběhl

z místnosti a z plných plic přitom proklínal chirurga i publikum.

Žádné další testy se už nekonaly. Nadešel nevyhnutelný okamžik.

Ve dvě hodiny a dvacet pět minut přinesli na nosítkách Fredericka

Churchilla, šestatřicetiletého majordoma z Harley Street.

20

Mladý muž

trpěl chronickou osteomyelitidou holenní kosti – bakteriální kostní in

fekcí, jež způsobila, že mu oteklo pravé koleno a nepřirozeně se ohnulo.

První operaci se podrobil už o tři roky dříve. Tehdy mu zanícenou část

otevřeli a odstranili „řadu vrstvených výrůstků nepravidelného tvaru“

o velikosti od hrášku po velkou fazoli. Dvacátého třetího listopadu

1846 se Churchill do nemocnice vrátil. O několik dní později Liston

provedl řez a do kolene mu strčil sondu. Neumytýma rukama nahma

tal kost, aby se ujistil, že není uvolněná. Pak nakázal, aby ránu omyli

teplou vodou, ovázali ji a nechali pacienta odpočívat. V dalších dnech

se ale Churchillův stav zhoršoval a brzo pocítil ostrou bolest, která mu

vystřelovala od boku až k prstům na noze. Když se to po třech týdnech

opakovalo, Liston rozhodl, že noha musí pryč.

Churchilla přinesli na nosítkách do operačního sálu a položili na

dřevěný stůl. Dva asistenti zůstali poblíž pro případ, že by éter neza

působil, a vyděšeného pacienta by tak museli držet, až mu bude Lis

ton končetinu amputovat. Na Listonovo znamení přistoupil Squire

24

a přidržel Churchillovi masku před ústy. Za několik minut už o sobě

pacient nevěděl. Squire mu pak přes obličej položil éterem nasáklý

kapesník, aby se během zákroku neprobudil. Kývl na Listona a řekl:

„Myslím, pane, že to bude stačit.“

Liston otevřel dlouhé pouzdro a vytáhl z něj rovný amputační nůž,

který sám vynalezl. Jistý pozorovatel v publiku toho odpoledne pozna

menal, že nástroj musel patřit k Listonovým nejoblíbenějším, protože

měl na rukojeti malé zářezy značící, kolikrát ho už předtím použil.

21

Liston nehtem palce přejel přes čepel, aby si ověřil, je-li ostrá. Když se

ujistil, že mu poslouží, jak má, nařídil svému asistentovi Williamu

Cadgeovi, aby „si vzal na starost tepnu“, a pak se obrátil k davu.

„A nyní mi, pánové, měřte čas!“ vykřikl. Jako při řetězové reakci

vytáhli diváci z vest kapesní hodinky a s cvaknutím je otevřeli.

Liston se otočil zpět k pacientovi a levou rukou mu sevřel stehno

jako ve svěráku. Jediným rychlým pohybem udělal hluboký řez nad

pravým kolenem. Jeden z asistentů kolem nohy hbitě utáhl škrtidlo,

aby zastavil proud krve, zatímco Liston strčil prsty pod lalok roz

říznuté kůže a zatlačil ji nahoru. Nožem udělal další sérii rychlých

tahů, až obnažil stehenní kost. Pak se na chvilku zastavil.

Když přišlo na to přeříznout holou kost, mnozí chirurgové se zalekli.

Charles Bell o něco dříve v 19. století nabádal studenty, aby řezali po

malu a rozvážně.

22

I ti, kteří byli v řezání zběhlí, však mohli před am

putací končetiny ztratit nervy. Roku 1823 prohlásil Thomas Alcock,

23

že lidstvo „se otřásá při pomyšlení, že by si muži, již s výjimkou každo

denního používání vidličky a nože neumějí zacházet s žádnými jinými

nástroji, měli troufat bezbožnýma rukama operovat trpícího bližního“.

Připomněl hrůzostrašnou historku o chirurgovi, jemuž se pilka tak

pevně zaklínila v kosti, že se s ní nedalo ani hnout. Jeho současník

25

William Gibson zase nováčkům doporučoval cvičit na kusu dřeva, aby

se takovým příšerným scénářům vyhnuli.

24

Liston podal nůž jednomu z chirurgických obvazovačů a ten mu

na oplátku podal pilku. Tentýž asistent pak vytáhl nahoru svaly, aby

z nich pacientovi posléze vytvořili přiměřený pahýl. Veliký chirurg

udělal pilkou půltucet tahů, než končetina odpadla přímo do nasta

vených rukou druhého asistenta, který ji pohotově odhodil do bedny

plné pilin vedle operačního stolu.

První asistent mezitím na okamžik povolil škrtidlo a odhalil přeru

šené tepny a žíly, jež bude potřeba podvázat. Při amputaci v polovině

stehna se jich obvykle musí sešít jedenáct. Liston ambulantním uz

lem podvázal hlavní tepnu a pak obrátil pozornost k menším cévám,

jež jednu po druhé vytáhl pomocí ostrého háčku zvaného tenaculum.

Asistent ještě jednou uvolnil škrtidlo a Liston dokončil šití masa.

Odstranit Churchillovi pravou nohu Listonovi zabralo všeho

všudy dvacet osm vteřin. Pacient se během nich nepohnul ani nevy

křikl. Když se mladý muž o několik minut později probral, údajně se

zeptal, kdy operace začne. Odpovědí mu byl pohled na zvednutý pa

hýl – k velkému pobavení diváků, kteří žasli nad tím, čeho byli právě

svědky. Liston, tvář rozzářenou vzrušením, pravil: „Pánové, tento

yankeeský trik naprosto předčí mesmerismus!“

Věk utrpení se chýlil ke konci.

.

O dva dny později přečetl chirurg James Miller svým studentům me

dicíny v Edinburghu chvatně načrtnutý dopis od Listona, „nadšeně

26

proklamující rozbřesk nového světla nad chirurgií“.

25

Během prvních

měsíců roku 1847 se na operační sály hrnuli chirurgové i zvědaví pro

minenti, aby se stali svědky zázraku éteru. Všichni – od sira Charlese

Napiera, koloniálního guvernéra území, jež je dnes jednou z pákistán

ských provincií, po prince Jérôma Bonaparteho, nejmladšího bratra

Napoleona I. – se o účincích éteru přišli přesvědčit na vlastní oči.

Vznikl termín „éterizace“. Její uplatnění v chirurgii oslavovaly noviny

po celé zemi a zprávy o jejím efektu se rychle šířily. „Dějiny lékařství

dosud nepřinesly nic, co by se vyrovnalo naprostému úspěchu, jenž

provází užití éteru,“ prohlašoval týdeník Exeter Flying Post.

26

Listonův

úspěch do světa vytruboval také londýnský People’s Journal: „Ach, jaká

radost pro každé citlivé srdce... je oznámení o tomto ušlechtilém ob

jevu, o schopnosti tišit pocit bolesti a před zraky i pamětí jako závo

jem zastřít všechny hrůzy operace... POKOŘILI JSME BOLEST!“

27

Stejně zásadní jako Listonův triumf s éterem byla ovšem toho dne

přítomnost mladého muže jménem Joseph Lister, který se v operač

ním sále nenápadně posadil vzadu. Když tento ctižádostivý student

medicíny, užaslý a ohromený tou dramatickou podívanou, vyšel na

Gower Street, uvědomil si, že povaha jeho budoucí profese se tímto

navždy mění. On ani jeho spolužáci už nebudou nikdy muset přihlí

žet „tak příšernému a nervy drásajícímu výjevu“ jako student chirur

gie William Wilde, jenž jen se zdráháním sledoval operaci, při níž

pacientovi bez anestetik vyřízli oko.

28

Stejně tak nebudou pociťovat

potřebu utéct jako John Flint South, který vzal nohy na ramena po

každé, když nářky pacientů masakrovaných chirurgovým nožem za

čaly být nesnesitelné.

29

Když si Lister razil cestu davem mužů, kteří si potřásali rukama

a vzájemně si blahopřáli k volbě povolání i k tomuto pozoruhodnému

27

vítězství, byl si nicméně naléhavě vědom, že bolest představuje jen

jednu z překážek úspěšné operace.

Věděl, že neustálá hrozba infekce už tisíce let omezuje rozsah chi

rurgových možností. Například otevření břicha právě kvůli infekci

téměř bez výjimky končívalo smrtí. Hrudník byl rovněž nedotknu

telný. Zatímco lékaři léčili především vnitřní neduhy – odtud dodnes

používaný termín „interní medicína“ –, chirurgové se zaměřovali na

tržné rány, zlomeniny, kožní vředy či popáleniny. Pouze při amputa

cích chirurg pronikal nožem hluboko do těla. Přežít operaci byla

jedna věc. Plně se z ní zotavit však byla věc druhá.

Jak se posléze ukázalo, v průběhu dvou desetiletí bezprostředně po

zpopularizování anestezie se výsledky chirurgických zásahů zhoršily.

Chirurgové, kteří si teď byli jistí, že mohou operovat, aniž by půso

bili bolest, totiž stále ochotněji sahali po noži, a zvyšovala se tak

četnost pooperačních infekcí a šoku. S rostoucím počtem zákroků

byly operační sály špinavější než kdykoli předtím. Chirurgové ještě

neměli ponětí o příčinách infekce, a tak týmiž neumytými nástroji

operovali jednoho pacienta za druhým. Čím více lidí se shromáž

dilo na operačním sále, tím menší byla pravděpodobnost, že budou

dodržena byť nejzákladnější hygienická opatření. Mnozí z těch, kdo

ulehli pod nůž, buď zemřeli, nebo se už nikdy úplně neuzdravili

a dožili jako invalidi. Byl to obecný problém. Pacienti po celém světě

se slova „špitál“ děsili stále víc, zatímco i ti nejobratnější chirurgové

ztráceli důvěru ve vlastní schopnosti.

30

Joseph Lister, jenž jako divák přihlížel triumfu Roberta Listona

s éterem, byl svědkem toho, jak padla první ze dvou hlavních pře

kážek úspěšných operací – odteď se už mohly provádět bez bolesti.

Hluboce vnímavý Lister, povzbuzený tím, co viděl toho odpoledne

28

21. prosince, brzy započal svou profesní dráhu a zbytek života zasvě

til objasňování příčin a povahy pooperačních infekcí a hledání jejich

řešení. Ve stínu jednoho z posledních velkých umělců řezničiny se

v chirurgii schylovalo k další revoluci.

29

1. Pod mikroskopem

Nepřehlížejme další velkou pravdu, totiž že věda není jen základem

sochařství, malířství, hudby a poezie, ale je i sama o sobě poetická...

Ti, již se zaobírají vědeckými výzkumy, nám ustavičně ukazují, že

jsou si nikoli méně, ale naopak jasněji než jiní vědomi poezie svých

předmětů.

Herbert Spencer

1

Malý Joseph Lister si stoupl na špičky a přiložil oko k okuláru otcova

nejnovějšího kombinovaného mikroskopu. Oproti skládacím verzím,

jež si výletníci strkali do kapes a brali s sebou na vyjížďky po pobřeží,

byl tento nástroj mnohem impozantnější. Elegantní, pěkně vypada

jící, výkonný: zkrátka symbol vědeckého pokroku.

Když se Lister mikroskopem podíval úplně poprvé, užasl nad složi

tým světem, který se jeho zraku až do té chvíle skrýval. Byl nadšený

ze zdánlivě neomezeného množství předmětů, jež mohl pod zvětšo

vacím sklem pozorovat. Jednou z moře vytáhl garnáta a s posvátnou

úctou sledoval, jak mu „prudce bije srdce“ a „pulzuje aorta“.

2

Zatímco

se stvoření svíjelo před jeho pohledem, všiml si, jak jeho krev pomalu

cirkuluje pod povrchem končetin a podél zadní stěny srdce.

30

Lister se bez velkých fanfár narodil 5. dubna 1827. Na svět přišel

jako v pořadí čtvrté dítě – a druhý syn – z celkem sedmi potomků

zbožného kvakerského páru, Josepha Jacksona Listera a jeho ženy

Isabelly. O šest měsíců později se nicméně jeho matka rozněžnila

v dopise manželovi: „Malý byl dnes mimořádně roztomilý.“

3

Jak Lister rostl, měl k prozkoumávání miniaturních světů pod

mikroskopem mnoho příležitostí. Kvakeři vyznávali prostý způsob

života. Lister se nesměl účastnit lovů, sportovat ani navštěvovat di

vadla. Život byl dar, který se patřilo zasvětit Bohu a pomoci bližním,

nikoli honbě za pošetilostmi. Řada kvakerů proto své síly napřela

k vědeckému bádání, jedné z mála kratochvílí, jež jim víra povolo

vala. Nebylo nijak neobvyklé, že se i v těch nejskromnějších podmín

kách našel intelektuál, který dosáhl významných vědeckých výsledků.

Takovým byl i Listerův otec. Ve čtrnácti letech zanechal školy a na

stoupil do učení k vlastnímu otci, který obchodoval s vínem. Ačkoli

se mnozí kvakeři ve viktoriánské době zdržovali konzumace alkoholu,

jejich víra ji výslovně nezakazovala. Počátky podnikání Listerovy ro

diny sahaly o několik staletí zpět, do časů, kdy abstinence mezi kva

kery ještě nebyla tak rozšířená. Joseph Jackson sice byl společníkem

otcova obchodu s vínem, ale světové proslulosti za Listerova dětství

dosáhl díky objevům v optice. Ta jej poprvé zaujala už jako malého

chlapce, když odhalil, že bublina uvězněná ve skle okna v otcově stu

dovně funguje jako jednoduchá lupa.

Na počátku 19. století se většina mikroskopů prodávala jako hračky

pro džentlmeny, uložené v drahých pouzdrech vystlaných měkkým sa

metem. Některé byly upevněné na čtvercový dřevěný podstavec opat

řený šuplíky, v nichž se ukrývaly další čočky, tyčky a jiné příslušen

ství, jež obvykle zůstalo nepoužité. Většina výrobců svým movitým

31

zákazníkům zároveň poskytla sadu hotových sklíček s řezy zvířecí

kostí, rybími šupinami nebo křehkými květinami. Ovšem jen má

lokteří z těch, kdo si za oněch časů mikroskop pořídili, tak učinili za

nějakým seriózním vědeckým účelem.

Joseph Jackson Lister byl výjimka. Mezi lety 1824 až 1843 se stal

zaníceným příznivcem mikroskopu a vytkl si za cíl napravit mnohé

z jeho nedostatků. Většina čoček zkreslovala, protože světlo různých

vlnových délek se při průchodu sklem láme pod odlišnými úhly.

Kolem pozorovaného předmětu tak byla patrná fialová kontura, jež

u mnohých vyvolávala nedůvěru v objevy pod mikroskopem. Joseph

Jackson neúnavně pracoval na korekci této vady a roku 1830 ofi

ciálně představil svou achromatickou čočku, která rušivou konturu

odstranila. I když byl zaneprázdněn obchodem, dokázal si nějakým

způsobem vyšetřit čas, aby čočky sám vybrousil a dodal všechny ma

tematické výpočty nezbytné pro jejich výrobu několika předním lon

dýnským výrobcům mikroskopů. Jeho počin mu roku 1832 vysloužil

členství v Královské společnosti.

V přízemí domu, v němž malý Lister trávil dětství, se nacházelo

„muzeum“ – místnost zaplněná stovkami fosilií a jiných exemplářů,

které během let nashromáždili různí příslušníci rodiny.

4

Otec trval

na tom, aby mu ráno, když se oblékal, každé dítě předčítalo. Domácí

knihovna sestávala ze sbírky náboženských a vědeckých svazků. Je

den z prvních dárků Josepha Jacksona synovi byla knížka bajek, po

hádek a přírodopisných střípků o čtyřech dílech s názvem Večery doma

aneb Dětský raneček otevřen.

Lister zůstal ušetřen mnoha nebezpečných léčebných procedur, jež

během dospívání na vlastní kůži okusili někteří jeho současníci. Jeho

otec totiž věřil ve vis medicatrix naturae neboli „léčivou sílu přírody“.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.