načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ultra a dál -- Jak se připravit na běhy od 50km po 100 mil - Scott Jurek; Hal Koerner

Ultra a dál -- Jak se připravit na běhy od 50km po 100 mil

Elektronická kniha: Ultra a dál -- Jak se připravit na běhy od 50km po 100 mil
Autor: ;

Americký běžec Hal Koerner je podle časopisu Outside nejšťastnější běžec na světě, a navíc se slušnou řádkou titulů. Ať spojení "nejšťastnější běžec" znamená cokoli, faktem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5% 82%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 196
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Hal Koerner’s field guide to ultrarunning
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Anna Kudrnová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3604-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Americký běžec Hal Koerner je podle časopisu Outside nejšťastnější běžec na světě, a navíc se slušnou řádkou titulů. Ať spojení "nejšťastnější běžec" znamená cokoli, faktem je, že Koerner patří k nejlepším motivátorům v oblasti dlouhých běhů. Jeho kniha představuje ideální cestu, jak se od maratonských běhů posunout na vyšší úroveň, vzdálenosti delší než 50 či 100 km. Autor čerpá nejen ze své praxe, ale i ze zkušenosti vynikajících běžců na dlouhé tratě. Začínající závodníky nebo milovníky dlouhých výběhů podrobně seznamuje se vším, co se vám při tréninku na extrémní výkon hodí. O kvalitě knihy svědčí mimo jiné i skutečnost, že předmluvu ke knize napsal slavný vegan a běžec Scott Jurek.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Scott Jurek; Hal Koerner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

hal koerner

Ultra a dál



© 2014 by Hal Koerner

Translation © Anna Kudrnová, 2015

Cover photo © Tim Kemple


Mé rodině a manželce Carly.

Jsou se mnou od prvního dne.


Úvodní slovo spoluautora

Nikdy na ten den nezapomenu. Řekl bych, že Hal si tu epizodunepama

tuje, ale mně se pevně vryla do paměti. Ze začátku sezóny jsme běželi

závod na 50 km ve státním parku Chatfield na severozápad od Denveru

ve státě Colorado, a vtom mě Hal asi na třicátém kilometru doběhl. Jak

mě tak míjel, přátelsky a klidně, jak to umí jen on, mě povzbudil, ať se

ho chytnu. Chvíli jsem se ho udržel a povídali jsme si o jeho plánech na

sezónu. Potom nasadil tempo, kterému už jsem nestačil.

Od té doby mě předběhlo hodně závodníků, ale tohle bylo před deseti

lety, kdy se mi něco podobného nestávalo moc často. A ještě nikdy měne

předběhl tenhle přátelský, zdvořilý, nadšený mladík, v němž se hned dal

tušit talent a dlouhá budoucnost v rychle se rozvíjející disciplíně —ultra

maratonu. Přesto mi to ani v nejmenším nevadilo. Naopak, pamatuju si, že

když tenhle běžecký úkaz přidal do kroku, usmál jsem se pro sebe a měl

jsem pocit, jako bych symbolicky předával štafetový kolík další generaci

zapálených ultraběžců. Později jsem se Halovi s touhle myšlenkou svěřil,

pověděl jsem mu, že v mých představách převzal štafetu ultramaratonské

budoucnosti. Dnes, s odstupem deseti let, se ukazuje, že jsem trefil hřebík

na hlavičku. Hal se opravdu významně podílel na budoucí podobě této nově

vznikající disciplíny.

Šest let po závodě v Chatfieldu, kdy už měl Hal na kontě párvítěz

ství na největších závodech, jsem napsal pro Running Times reportáž

o Ashlandu, městě ve státě Oregon, „nové Mekce ultramaratonu“. Chtěl


jsem si o Ashlandu udělat úplný obrázek, a tak jsem tam zajel, abych na

vlastní kůži zažil, jaké to tam je. Dostalo se mi vřelého přijetí od party

běžců okolo obchodu Rogue Valley Runners, která, jak jsem brzyzjis

til, proslula spíš jako „komunita, kterou vybudoval Hal“. Přestože se do

města mnozí z nejlepších ultramaratonců stěhovali kvůli tamním horským

běžeckým trasám, vděčí Ashland za svou výjimečnou komunitu mladých

ultra běžců právě Halovi a jeho rozsáhlým znalostem, přátelskémuvystu

pování, nakažlivému úsměvu a smíchu. Královsky jsem si užíval běh stě

mito lidmi a jejich společnost, vychutnával jsem si kamarádské škádlení

a humor, které Hal inicioval, podporoval a šířil.

Touto příručkou se kruh uzavřel: Hal teď předává zkušenosti a historky

další nastupující generaci ultraběžců. Doufám, že si při čtení knihybu

dete připadat, jako by vám Hal vyprávěl při dlouhém tréninkovém běhu

nebo jako kdybyste se stavili v jeho obchodě v Ashlandu a na něco se ho

zeptali. Hal má pro nováčky, zkušené i budoucí ultramaratonce spoustu

rozmanitých příběhů a poučení a já mám radost, že jsem ho díkyspoleč

nému úsilí mohl poznat ještě lépe a novým způsobem. Jak jsem se někdy

i doslova přesvědčil, je to kamarád do nepohody.

Adam W. Chase


předmluva

scott Jurek

Jedním z lákadel ultramaratonu je jedinečně pestré seskupení lidí asrdečná atmosféra v komunitě. Bez rozmanité skupiny lidí, kteří měovlivnili a povzbudili, bych se asi nikdy neodhodlal k tomu velkému kroku

a nezúčastnil se svého prvního ultramaratonu.

Hal Koerner k těmto osobnostem bezpochyby patří a já mám tu čest

ho nazývat svým dlouholetým přítelem. Už si nevzpomenu, jestli jsme

se poprvé potkali na 50kilometrovém horském závodě ve Virginii nebo

na padesátimílovce ve skalnaté Arizoně. Hal byl vytáhlý kluk z Colorada

a měl čepici naraženou tak nízko, že mu bylo sotva vidět bradu, ale pod

kšiltem se vždycky zubil od ucha k uchu a úsměv ho nepřešel ani vnejhorších krpálech, až to jednoho skoro rozčilovalo. A ještě něco je na Halovi

pozoruhodného. Je to nenapravitelný pohodář. Ráno před závodempravidelně dorazil na start nedlouho před výstřelem startovní pistole. Ale ať

už přišel jakkoliv pozdě, ani náznakem ho to nerozhodilo a v klidu si na

poslední chvíli vypil kávu a sesbíral láhve a gely, než s úsměvemvystartoval. Hal se prostě nikdy nestresoval s prkotinami — tedy s výjimkou výběru závodního úboru. Vždycky je sladěný od hlavy až k patě takdokonale, že by to ani nejlepší módní stylista nezvládl lépe.

Za patnáct let jsme s Halem naběhali spoustu kilometrů, v tréninku

i v závodech. A přestože uplynulo tolik roků, moc se nezměnilo. Hal je

pořád stejný přátelský chlapík, který svým úsměvem šíří dobrou náladu,

a zároveň, když na to přijde, dokáže přepnout do soutěžního módu apřijmout výzvu.


Stejný uvolněný a zároveň soutěživý přístup uplatňuje i v této příručce.

Ať už patříte mezi ultramaratonské nováčky, nebo ostřílené matadory,

Halovy praktické tipy vám dodají sebedůvěru ke zdárnému dosažení cíle

nebo k novému osobnímu rekordu. Hal sdílí prakticky vyzkoušenéznalosti o všem možném, od techniky seběhů až po setkání s divokou zvěří

na trati. Kniha obsahuje i speciální oddíl o holení a „Halově kápézetce“ —

čest obojí vysvětlit přenechám samotnému panu Koernerovi.

Právě praktické a moudré rady uvedené v tomto průvodci pomohly

Halovi na stupně vítězů v mnoha závodech, včetně dvou po sobě jdoucích

vítězstvích na Western States. Není pochyb, že Hal patří knejpravověrnějším „ultrákům“, a přestože vám spatra odříká všelijaká čísla oultramaratonech jako ti nejpilnější běžečtí statistikové, v nejtěžších a nejlépe obsazených závodech mu nejvíc posloužil jeho zdravý rozum a chladná hlava.

Na Halovi mám nejraději jeho otevřenost a vtip: to na trati vždyckypotěší. I svou knihu obdařil štědrou dávkou obojího a rady servíruje bezpříkras stejně jako svou oblíbenou whiskey. Dá vám však víc než jen dobrá

doporučení. Skvělé poučení a dokonale sestavené plány vám pomohou lépe

pochopit a provozovat náš sport, jenže pravdou zůstává, že ultramaraton je

příliš vrtošivý a individuální podnik na to, aby se nějaké pravidlo dalotesat do kamene. Vždyť se říká: „Ultra je z devadesáti procent v hlavě, a těch

zbývajících deset procent? Ty jsou taky v hlavě!“ Často se stane, že nad

silnýma nohama zvítězí silná mysl. Hal to ví. V této knize se s vámi podělí

o zásadní informace z první ruky, ale především vám dá sebedůvěru —

a právě ta vám možná nakonec bude nejvíc platná, až v závodě nastanenevyhnutelný okamžik pravdy.

Ačkoliv Hal probírá jednotlivá témata velice důkladně, musím přiznat

drobné zklamání, že se do knížky nevešla kapitola o přípravě na bujarépozávodní oslavy a následné regeneraci. V této disciplíně je totiž Halpřeborník, což jistě potvrdí každý, kdo se s ním po závodě pokoušel držet krok.

Stejně jako Hal i já pevně věřím, že ultramaraton může uběhnoutkaždý, a pokud se budete řídit radami z této příručky, nejenže doběhnete do


cíle, ale ještě si cestou užijete spoustu legrace. To je celý Hal: naprosto

odhodlaný splnit úkol, který má před sebou, a zároveň rozhodnutý sice

lou cestu řádně vychutnat. Upřímně doufám, že si tento přístup vezmete

k srdci a prožijete svou cestu stejně radostně. A v krizi, když se vám bude

zdát, že to nepůjde, když budete pochybovat, jestli vám ještě zbyla nějaká

síla — zaberte ještě víc. O to v ultramaratonu jde.

Opřete se do toho!


Úvod

Ještě dnes si vybavuju, jak mě bičoval vichr a po řece Snake tančily bílé

hřebeny vln, když jsem běžel podél bouřícího toku po černém pásusilnice, která, jak se ukázalo, měla být „lehkým“ úsekem stokilometrového

závodu Washington State University. Mám-li se ohlédnout po dvacetiletech a nějakých 150 ultramaratonech, připadá mi úžasné a matoucí, že to

všechno začalo na tomhle nehostinném a opuštěném místě poblíž města

Pullman, daleko od všech a všeho, co jsem znal — nejspíš proto se mi

tam nejvíc líbilo.

Vždycky jsem toužil po dobrodružství. Jako kluk jsem provozoval všechny možné sporty, ve skautu jsem dosáhl nejvyšší hodnosti akoketoval s vytrvalostní cyklistikou — nakonec jsem však zjistil, že samotné nohy mě dostanou na místa, o kterých se mnohým z mých vrstevníků ani nezdálo. Tehdy ve Washingtonu to bylo zasvěcení. Vzpomínám si, jak se mi ulevilo, když jsem běžel schovaný pod velkorysým baldachýnem mohutných cedrů a elegantních douglasek. V tu chvíli bych nezklamal nikoho, ani sám sebe, kdybych závod nedokázal dotáhnout do konce. Upřímně řečeno, byl jsem naprosto žalostně nepřipravený, ale z nějakého záhadného důvodu jsem byl ochotný vsadit všechny karty zrovna natenhle směšně dlouhý závod.

Neměl jsem sebemenší tušení, jak na něco takového trénovat; když jsem si vybíral závod, namátkou jsem tenhle zvolil mezi desítkamikrátkých inzerátů na zadní straně časopisu UltraRunning. Popis wsu 100k zrovna neoplýval podrobnostmi: „Šedesát dva mil, většinou pozpevněných silnicích, ve zvlněném terénu s 600m klesáním a 500m stoupáním po suchých, prašných, štěrkových cestách.“ Myslel jsem si, že víc vědět nepotřebuju.

Svatá prostoto.


Tato kniha, nebo průvodce, chcete-li, se zrodila ze spousty potu a hlíny,

několika bravurních tahů, špetky medailové pýchy a zábavných i méně

zábavných chyb a chvil, kdy jsem jen o chlup unikl nebezpečí; zkrátka

z toho, co jsem zažil za dvě desetiletí své běžecké kariéry. Když to shrnu,

nešlo to vždycky hladce. Jenže kdyby nebyly chyby, z čeho bychom se

učili? Chci vám nabídnout příručku, jakou bych si přál mít k ruce při svých

prvních závodech. Její obsah sice neotupí bolest unavených nohou, které

tolik kilometrů popoháněla zběsile šrotující hlava, ale přesto doufám, že

vás pobaví, poučí a hlavně inspiruje.

Tehdy v Pullmanu jsem přesně na metě maratonu ztratil vedení a pak

na posledním stoupání do města začal bojovat o medaile. A přestože jsem

sledoval, jak se můj vítězný běh mění v belhání a následně chůzi, musím

říct, že na mém žebříčku deseti nejlepších závodů zastává tenhle čestné

místo. Jistě, pár dní poté jsem nemohl chodit a dělalo mi potíže dokonce

i vstát a posadit se, ale ultramaraton mě chytil. Momenty toho dne se mi

nesmazatelně vryly do paměti, což opět dokazuje, že to byl závod, který

mi změnil život. Při průběhu cílem jsem zažil jeden z mála okamžiků

v životě, kdy jsem nepochyboval o svém vnitřním směřování a anineřemýšlel, co dělat dál. Tahle magická energie ve mně zůstala a vyslala

mě na nohy podruhé, a pak zase... A považte, přátelé, kouzlo stále trvá.

Na těchto stránkách vám přiblížím své důvody a motivaci, prostě to,

co mi umožňuje klást jednu nohu před druhou i ve chvílích, kdy každá

buňka mého těla křičí, abych to vzdal. Samozřejmě můžete knížku přečíst

celou, ale pokud vám to vyhovuje víc, je uspořádaná tak, abyste ji mohli

rychle prolistovat a vyčíst z ní, co zrovna potřebujete vědět. Mimoto vám

kniha nabídne nápady, s nimiž si můžete sami pohrát, až se rozhodnete

hodit opatrnost za hlavu a otestovat hranice svých běžeckých možností.

Doufám, že až dočtete, pochyby o sobě a úzkost na vaší osobní cestě za

poznáním vám budou připadat o něco méně hrozivé — stejně jakoultramaratonské vzdálenosti.

kapItola 1

JAK ZAČÍT

Podle jedné definice znamená „ultra“ něco extrémního. Proto asine

překvapí, že když lidé poprvé uslyší tento přívlastek v souvislosti sbě

žeckým závodem, představí si, že musí jít o stomílovou nebo ještě delší

zničující štreku. Ačkoliv některé ultrazávody opravdu měří 100 mil

a bezpochyby závodníky i vyčerpají, faktem zůstává, že ultramaraton

je prostě jakákoliv vzdálenost delší než maraton, tj. 42,2 km (26,2 mil).

Na druhou stranu, běžci někdy žertují, že absolvovali ultramaraton,pro

tože uběhli kilometr cestou na start maratonu od auta nebo z hotelu,pří

padně po závodě běželi na záchod, čímž si běh prodloužili o 300 metrů.

Vtipálkům tedy připomínám, že ultramaratonem míním samotný závod.

Trati ultramaratonů nejčastěji měří 50 km, 50 mil, 100 km, 100 mil, nebo

se jedná o vícedenní závody.

proč běhat ultramaratony?

Každý má své důvody, a ty jsou diametrálně odlišné a individuální

stejně jako samotní ultraběžci. Mě na ultramaratonu zčásti láká to, že

mě — fyzicky i psychicky — zavede na místa, o jejichž existenci jsem

neměl tušení. Měl jsem příležitost zaběhat si na některých znejkrás

nějších míst světa, od divočiny severovýchodního Idaha a úchvatného

coloradského pohoří San Juan přes nedotčenou přírodu aljašskéhovni

trozemí až po majestátní evropské hory a mnohá další. Ultrazávody

pro mě představují záminku objevovat místa, jaká jsem nikdy neviděl

a kam bych se bez běhu asi v životě nepodíval.

Co se psychiky týče, ultrazávody mě dokážou přenést do úplnějiného, jedinečného prostoru, kde plně prožívám přítomnost a vše ostatní tak nějak ustoupí do pozadí. To se vám ve všedním životě nepovede snadno. Vždycky se na ten pocit těším a raduji se z něj, když přijde.

Další věc, která mě přitahuje, je hluboké uspokojení z činnosti, jež

mě dovádí až na hranice schopností. Obecně vzato, spousta z nás má

život dost pevně nalinkovaný nebo dokonce předurčený. Ránovstaneme, jedeme stejnou cestou do práce a vykonáváme svézaměstnání — všechno je to bezpečné, naplánované a zajištěné. Víme, jak

život vypadá: je předvídatelný. Navíc máme nástroje, které toho hodně

udělají za nás. Zato průběh ultrazávodu se dá předvídat mnohem,mnohem méně a všechno záleží na vás: na vašich schopnostech, tělu, síle,

na tom, jak se zachováte v krizi. To se nedá ošidit. Proto přinášídokončení ultramaratonu obrovský pocit úspěchu.

Potom je tu radost, že můžete sdílet kilometry a cestu s podobnězaloženými lidmi. I mě k ultramaratonu vlastně přitáhla komunita, kterou jsem mezi běžci objevil. Jde o jeden z mála sportů, kde startujete po boku těch nejlepších a často máte příležitost si popovídat sešpičkovými závodníky. Obec ultramaratonců roste, jistě, ale pořád v ní vládne pospolitost a není tak neosobní jako jiné aspekty života. Spoustuultramaratonů pořádají řadoví běžci a závody tak mají uvolněnouatmosféru, která je ve světě běhu výjimečná. Po závodě si například můžete sednout do trávy, pochutnat si na čerstvém burgeru a poslouchat, jak někdo hraje na kytaru. Běžci a diváci často zůstávají na místě ještěhodiny po závodě, kolikrát až do noci. Přátelská atmosféra ultramaratonů sahá daleko za samotný závod.

A konečně, na rozdíl od maratonu, kdy běžíte po čtyřproudé silnici se spoustou lidí a minimem prostoru, při ultramaratonu leckdynespatříte celé kilometry ani živáčka, a s těmi běžci, které potkáte, se dobře seznámíte. Terén, těžkosti i triumfy ultrazávodů umí vytvářet přátelství. Příroda vás sblíží. Většina mých dosavadních přátelství vlastně vznikla a pokračuje v tomto duchu, i když se často kamarádím s přímýmisoueři. Když máte s někým běžet dvacet hodin, nevyhnutelně se o soběnavzájem hodně dozvíte.

kdo může běhat ultramaratony?

Vy. Ultramaratony jsou otevřené všem. Musíte sice natrénovat, abyste si

vypracovali aspoň základní kondici, a musíte mít chuť, ale není důvod se

nechat odradit dlouhou vzdáleností. Dostat se od několikakilometrového

běhu k mnohakilometrovému není zas tak těžké, jak byste si mohlimy

slet. Chce to jen nadšení, chuť a chytrý trénink, a ultramaraton uběhne

skoro každý. Pokud vás lidé okolo podporují, pomůže to, ale motivace

a odhodlání musí vycházet z vás samých.

Mají někteří lidé lepší předpoklady pro ultramaraton než jiní? Ovšemže.

Někdo se už narodí s nadáním, které mu dává před ostatními náskok,fy

zický či psychický. To ovšem nevylučuje ostatní. Ve všech sportechna

jdete na vrcholové úrovni jedince, kteří mají neuvěřitelný talent, to by

však v žádném případě nemělo bránit komukoliv jinému, aby disciplínu

také s úspěchem vyzkoušel.

Jak na vzdálenostI —

50 km, 50 mIl až 100 km a 100 mIl

Jak jsem zrovna zmínil, ultramaraton znamená cokoliv delšího než 42,2

km a vybrat si můžete z několika oblíbených délek trati. Většina běžců,

kteří se rozhodnou poměřit síly s ultra, má za sebou nějaký ten maraton;

to bych vám poradil i já. Dá se slézt z gauče a rovnou se vrhnout naul

tramaraton? No, řekněme, že i to už jsem viděl, ale nikomu bych tone

doporučoval.

Jak poznáte, že Jste ultraběžec

• Vždycky vám na noze chybí alespoň jeden nehet.

• Nosíte batůžek plný vody.

• Mažete si jelení lůj všude možně, jen ne na rty.

• Na občerstvovací stanici si můžete v klidu posedět u pizzy.

• Když se stojí na veřejné záchodky dlouhá fronta, hned se začneterozhlížet po křoví.

• Na běh potřebujete zároveň čelovku i sluneční brýle.

• Nakupujete vazelínu v rodinném balení.

• Přihlásíte se na maraton jen proto, abyste si odbyli část dlouhéhotréninku.

• V závodě použijete víc párů bot.

• Bojíte se, jak při letištní kontrole vysvětlíte svou zásobu prášků asolných tablet.

• Celý obsah spíže máte rozdělený do zapínacích sáčků.

Dobrá zpráva zní, že základní kilometráž potřebná k přípravě namaraton se zas tolik neliší od toho, co je nutné odběhat na některý kratšíultramaraton. V ultramaratonském tréninku nejde jen o kilometry — je to

spíš psychická záležitost, kdy se rozhodnete pro určitou trať a odhodláte

se ji uběhnout.

Běžná cesta k ultra vypadá takhle: Uběhnete maraton a pak sirozplánujete určitý časový úsek, například rok, ve kterém podniknete logické

kroky k delším a delším vzdálenostem, od 50 km přes 50 mil a 100 km

až ke 100 mílím.

Ať už se rozhodnete připravit na jakkoliv dlouhý závod, budetemuset věnovat alespoň pět dní v týdnu systematickému tréninku dlouhému

minimálně 14 týdnů. Přihoďte k tomu rozumné dvoutýdenní ladění před

závodem, a máme pro začátek 16týdenní tréninkový plán. I ten nejkratší

ultrazávod je dlouhý a vyčerpávající. Pokud tedy chcete doběhnout do

cíle (a doběhnout dobře), musíte na tom zapracovat.


50 km — Jak se dostat za hranici maratonu

Padesátka měří jen o osm kilometrů víc než maraton, a proto vyžaduje

podobný tréninkový objem. Na maraton se úspěšně připravíte s 80 až 150

kilometry týdně, a totéž platí i pro padesátku. Jestliže máte na kontěmaraton, zjistíte, že na padesátku je třeba trénovat podobně, jako jste zvyklí. Jen dlouhý běh může být o něco delší, než jste zvyklí, jak vidno ztréninkového plánu. Možná se tak setkáte s nezvyklým pocity: obrovskýmvyčerpáním nebo nutností zabrat, když vám dojdou síly.

Padesátikilometrové závody představují skvělý základ pro ty, kdo si

dělají zálusk na stovky nebo stomílové tratě, a kromě toho slouží jako

„rychlostní trénink“ pro zkušené ultraběžce, kteří chtějí zapracovat na

rychlejší kadenci a uběhnout celou trasu rychle. A jelikož se padesátka za

normálních okolností běhá přes den, někteří závodníci si vybírají vysoce

technické, kopcovité nebo jinak náročné závody.

50 mil (80 km) až 100 kilometrů —

zásadní je čas strávený na nohou

Tyto závody představují bránu ke stomílovým závodům, ale jsou dostvýživné samy o sobě a nedá se popřít, že mají něco do sebe a těší se značné

oblibě. Budete ze sebe muset vydat všechno a ještě víc.

K padesáti mílím je to od padesáti kilometrů velký skok, jak délkou, tak

povahou závodu. Uběhnete dva maratony po sobě, a co je možná ještěpodstatnější, z psychického hlediska učiníte krok do neznáma. Většina mých

oblíbených závodů měří právě padesát mil. Zatímco trasa stovek astomílovek se často všelijak klikatí, vrací nebo křižuje, trať padesátimílovek často

sestává z jediného okruhu nebo se běží z místa A do místa B, a spoustazačínajících ultraběžců si s touto vzdáleností poradí. Při závodě si sáhnete na

dno sil fyzicky i psychicky; psychika někdy rozhodne, zda budete bojovat

o umístění, nebo to vzdáte.

Ve Spojených státech se často běhají závody na 50 mil, zato


stokilometrových tratí je méně (i když se počty účastníků zvyšují, protože

některé populární stomílovky dovolují registraci jen závodníkům, kteří se

kvalifikují časem na 100km závodě). Tak jako tak, 100 km je klasickou tratí

pro mistrovství světa a oblíbenou disciplínou v celé Evropě a Asii. Patříte-li

mezi lidi, kteří rádi běhají odněkud někam, stovka vám může sednout, jen

se připravte, že budete muset trénovat na silnici.

Kupodivu mým vůbec prvním ultramaratonem byl závod na 100 km ve státě Washington. Na mezinárodní scéně jsem první zkušenosti s touto tratí získal na známějších závodech Night in Flanders v Belgii a Trailwalker v Hongkongu. Nicméně přelomem se pro mě v roce 2001 stal závod Catalina 100k, a svůj výkon jsem se rok co rok snažil zopakovat na Miwok 100k, americké klasice.

Podle mých zkušeností se 100 km nese ve stejném duchu jako 100

mil. Stovka vás hodně přiblíží k metě 160 kilometrů a prozkouší vás zase

jiným způsobem. Když se k ní dostanete přes padesátku, dalších padesát

kilometrů vám poskytne příležitost vyzkoušet své schopnosti a objevit

vlastní hranice. Paradoxní je, že ačkoliv stovka tělo zatíží víc nežpadesátka, a pravděpodobně se nevyhnete krizím, delší vzdálenost má i svou

výhodu: je dost času, abyste se zase vzchopili a načerpali nové síly. Z toho

můžete mít úžasný pocit — jako byste se vrátili zpátky na začátek.

V mnoha ohledech funguje závod na sto kilometrů jako zkouška na sto

mil, a také se stomílovce podobá více než padesáti mílím. I pokud udržíte

stálé tempo a vše půjde podle plánu, stovka vám bude trvat o dvě až tři

hodiny déle než padesátimílovka, a to z ní dělá docela jiný zážitek. Dvacet

kilometrů rozdílu možná nezní jako moc, ale na konci závodu se pěkně

vlečou, a z časového hlediska je to pro některé běžce ještě celý maraton!

Zatímco závod na 50 mil vás jen zběžně prozkouší, stovka sinekomromisně vyžádá, abyste se důkladně seznámili se svým tělem, věděli, jak se na takové trati celou dobu stravovat, a uvědomili si, že všechno je relativní (trasa, nadmořská výška i počasí).

Z toho plyne, že stovka poslouží jako fantastický trénink na sto mil. Jen pamatujte, že po tak dlouhém závodě budete regenerovat 4 až 8 týdnů — pokud se tedy připravujete na stomílovku, zohledněte ve svých plánech potřebné zotavení.

Co se kilometráže týče, budete muset dolní i horní mez týdenního

objemu o něco zvýšit a běhat 100 až 160 km týdně. Jak uvidíte vtréninkových plánech, nedoporučuji vám žádné šílené objemy — pokud příliš

rychle šlápnete na plyn, riskujete zranění a mimoto se povysokoobjemovém týdnu budete dlouho zotavovat. Sám jsem výborně zaběhl stovku při kilometráži nižší než 150 km za týden. Klíčem je, abyste zůstali zdraví, silní a trénovali systematicky. Musíte dobře zaběhnout dlouhé tréninky a důkladně před nimi zregenerovat z předchozího dlouhého běhu. 100 mil — jak to všechno složit dohromady Chcete-li se připravit na 100 mil, měli byste cílit na týdenní objem 130 až 180 kilometrů s 80km dlouhým během. Já sám ale někdy v tréninku běhám nejvíc jen 50 nebo 60 kilometrů, protože mezi stomílovkamiabsolvuji hodně 50mílových a delších závodů. I vám bych vřele doporučil, abyste do tréninkového plánu na 100 mil zařadili nějaký 50mílový závod. Kromě toho, že naběháte potřebné kilometry, vám závod poskytnepříležitost vyzkoušet si, jak se vypořádat s nervozitou; dále otestujete výživu,donutíte se k větším výkonům, než jaké byste podali v tréninku, a budete se muset popasovat s všelijakými zádrhely, které vám trať přichystá. Závod byste měli do tréninku zařadit strategicky. V tréninkovém plánu uvedeném v této knize je označeno, do kterých fází tréninku se závod dobře hodí.

Jestliže nenajdete závod podle svých představ, budete si muset 80kilometrů zaběhnout na vlastní pěst, a to ani nemluvím o 40-, 50- a 60kilomet-

rových trénincích. Uvědomte si, že má-li být dlouhý běh skutečně efektivní,

někdy nezbývá než dojet na vhodné místo. Pokud hodláte trénovat apřipravovat se, ale ani se nepřiblížíte k podmínkám závodu, moc si nepomůžete.

Kupříkladu před závodem s obrovským převýšením vám velmi prospěje,

když v rámci dlouhého běhu vyběhnete podobné kopce. A podobně: jestli

si malujete, jak se poženete letním vedrem v teplých krajích nebo ledovým

větrem někde na severu, měli byste tyto podmínky nějakým způsobem


napodobit v tréninku. Dokonce bych řekl, že byste požadavky trati měli

mít na mysli každý den.

Měli byste si také důvěrně zvyknout na běhání v noci. Je to ta pravá

chvíle, kdy se hodí zapojit do hry vodiče, protože vás s velkoupravděodobností budou v noční části závodu doprovázet. Když vyběhnete ven

na noční trénink, přestože padáte únavou, a pokusíte se najít druhý dech,

podstatně si zocelíte mysl i tělo. S rostoucí kilometráží se noční běh změní

z novinky v rutinu.

Příprava na stomílový závod také předpokládá, že si zvyknete trávit na

nohou ještě delší dobu, nehledě na počet uběhnutých kilometrů. Alespoň

jednou byste si měli vyzkoušet běžet 10 až 12 hodin v kuse; mimo jiné to

velice prospěje i regeneraci a vytrvalostní síle. Dlouhé běhy vtréninkovém plánu vám poskytnou příležitost nashromáždit cenné hodiny pohybu.

Jak vybrat první závod

Když se registrujete na závod, na vaše rozhodnutí držet se plánu bude mít

vliv mnoho faktorů. V předchozím oddíle jste se v kostce dočetli, kolik

času a úsilí je třeba vynaložit, abyste uběhli ultramaraton. Až budetezvažovat, která vzdálenost je nejlepší, berte ohled na časový faktor.

První ultra se vyplatí běžet blízko místa, kde bydlíte, abyste se mohli

připravit na všechna specifika trati (nebo alespoň většinu) a využili svůj

trénink v této konkrétní oblasti. Počasí, klima i nadmořská výška se totiž

velice těžko napodobují. Pro někoho, kdo žije v nížině, může být trénink na stomílový horský závod příliš velké sousto. A naopak, pokud žijete v horách, většinu času šplháte po vrcholcích a běháte po horskýchpěšinkách, tento trénink — jakkoliv skvělý — ve vás ještě nemusí vybudovat efektivitu potřebnou ke zvládnutí např. Comrades Marathonu, 90kilome- trového závodu po zvlněné silnici v Jihoafrické republice.

Nezapomínejte, že při prvním ultramaratonu se máte hodně co učit —

máte-li tedy možnost trénovat v podobném terénu, lépe si s ním poradíte

a hodně vám to pomůže závod úspěšně dokončit. To nejlepší, co pro sebe




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist