načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ulička Apple Tree Yard - Louise Doughty

Ulička Apple Tree Yard

Elektronická kniha: Ulička Apple Tree Yard
Autor:

Příběh o nevěře s nedozírnými následky Genetička Yvonne Carmichaelová má všechno – skvělou kariéru i skvělé manželství. Ale jednoho dne potká tajemného muže, do něhož se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Petra Diestlerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0456-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Atraktivní genetička Yvonne vede celkem šťastný a úspěšný život, který si zkomplikuje ve chvíli, kdy se bezhlavě zamiluje do tajemného charismatického muže. A pro svého milence je ochotná udělat cokoliv. Běh událostí, které brzy přestane mít pod kontrolou, jí neodvratně vede k pádu orámovanému obviněním z vraždy. Román byl nominován na cenu Iana Fleminga za nejlepší thriller roku. Thriller anglické autorky líčí marný pokus atraktivní genetičky Yvonne žít dvojí život. Za nevěru nakonec mladá žena zaplatí hodně vysokou cenu, její život směřuje ke ztrátě dosavadních jistot a nakonec i k obvinění z vraždy.

Popis nakladatele

Příběh o nevěře s nedozírnými následky Genetička Yvonne Carmichaelová má všechno – skvělou kariéru i skvělé manželství. Ale jednoho dne potká tajemného muže, do něhož se bezhlavě zamiluje a je pro něj ochotná udělat cokoli, včetně sexu na veřejnosti, v postranní uličce Apple Tree Yard. Je pevně přesvědčená, že oba své životy dokáže udržet striktně oddělené. Netuší, že právě spustila lavinu, která její štěstí rozbije na padrť, převrátí jí celý život a přivede ji až na lavici obžalovaných a k obvinění z vraždy.

Zařazeno v kategoriích
Louise Doughty - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

motto



Praha 2015


Přeložila Petra Diestlerová

© Louise Doughty, 2013

Translation © Petra Diestlerová, 2015

ISBN 978-80-267-0456-0


Pro každého,

kdo prochází kolem s vědomím,

že pravda je jiná.


Stejně jako oko, ucho a loket ani genom v sobě nemá

na první pohled zjevný prvek plánu a je plnýkom

promisů, nahodilostí a rozkladu.

Steve Jones

Když procházíme životem, bezděky se přitom často

přehlédneme, přeslechneme nebo věci mylněpocho

píme jen proto, aby příběhy, které namlouváme sami

sobě, dávaly smysl.

Janet Malcolmová


7

Prolog

Ten okamžik narůstá; bytní a narůstá – ten okamžik, kdy si

uvědomím, že jsme prohráli. Přede mnou stojí ta mladáadvo

kátka, slečna Bonnardová: drobná ženuška, jak si nejspíšvzpo

mínáš, pod právnickou parukou schovává světlehnědé vlasy.

Pohled má chladný, hlas tichý, ale jasný. Černý talár na ní

působí spíš elegantně než hrozivě. Vyzařuje klid a věrohodnost.

Už sedím na lavici svědků druhý den a jsem unavená,oprav

du unavená. Později mi dojde, že slečna Bonnardová zvolila

tuhle denní dobu záměrně. Odpoledne promarnila spoustu

času tím, že se mě vyptávala na moje vzdělání, manželství,

koníčky. Probrala už tolik všemožných témat, že si zpočátku

neuvědomím, jak je tenhle nový směr vyptávání důležitý. Ten

okamžik narůstá pomaličku, beze spěchu stoupá k vrcholu.

Hodiny na zadní stěně soudní síně ukazují 15.50. Vzduch

uvnitř je těžký. Všichni jsou unavení, včetně soudce. Ten se

mi zamlouvá. Pečlivě si píše poznámky a zdvořile zvedá ruku,

kdykoli potřebuje, aby svědek zvolnil. Často posmrkává a kvůli

tomu působí trochu zranitelně. Na právní zástupce je přísný,

ale s porotou jedná laskavě. Jedna z porotkyň se zakoktala,

když skládala přísahu, a soudce se jen usmál, pokývl na ni

a řekl: „Klid, nemusíte s tím pospíchat.“ Porota se mi taky

zamlouvá. Podle mě jde o přijatelný výběr různých typů lidí;

mírně převažují ženy, jsou tam tři černoši a šest Asiatů, všichni

ve věku od zhruba dvaceti po pětašedesát. Těžko věřit, že mě

tahle neškodná skupinka spoluobčanů může poslat do vězení;

a ještě těžší je tomu uvěřit v tuhle chvíli, kdy se všichni na

židlích hroutí únavou. Nikdo z nich nesedí pozorně a zpříma


8

jako na začátku procesu, kdy byly všechny tváře bystré apřekypovaly adrenalinem z vlastní důležitosti. Stejně jako mě je

zpočátku zaskočilo, že zasedání soudu jsou poměrně krátká:

začíná se nejdřív v deset ráno, pak je pauza na oběd a jednání se

odročuje nejpozději ve čtyři. Ale nyní to všichni chápeme. Věc

je v tom, jak pomaličku všechno probíhá – to je nejúnavnější:

teď už je proces v plném proudu a tíží ho hromadypodrobností. Všichni si připadají zavalení. O co té mladé advokátce jde,

nechápou o nic lépe než já.

A tam, ve dřevem obložené kóji pro obžalované, za tlustými vrstvami zpevněného skla, sedíš ty: můj spoluobžalovaný. Než mě předvolali, seděli jsme bok po boku, ačkoli oddělení dvěma členy justiční stráže, kteří usedli mezi nás. Bylo mi důrazně doporučeno, že se po tobě nemám dívat ani koutkem oka, zatímco bude probíhat výslech dalších svědků – vypadala bych prý jako spoluspiklenkyně. Když ale vypovídám já, ty se na mě díváš, klidně a bez emocí, a tvůj vyrovnaný, téměřprázdný pohled mi je útěchou, neboť vím, že mě v duchu nabádáš, abych zůstala silná. Vím, že když mě vidíš takhle osamělou na vyvýšeném místě, pod odsuzujícími pohledy jiných lidí, vyvolává to v tobě touhu mě chránit. Těm, kdo tě neznají, možná nepřipadá, že se na mě soustředíš, jenže já ten tvůj zdánlivě zběžný pohled viděla už mnohokrát. Vím, co se ti honí hlavou.

Do soudní síně číslo 8 neproniká denní světlo a mě toznervózňuje. Strop pokrývá sestava mřížkovaných čtvercovýchzářivek a po zdech se táhnou svítící bílé trubice. Všechno působí asepticky, moderně a stroze. Dřevěné obložení, sklápěcí sedadla potažená zelenou látkou, nic z toho neladí s děním: osudové drama, kvůli němuž tu jsme, kontrastuje s ubíjející banalitou zavedených procedur.

Rozhlédnu se kolem. Zapisovatelka, usazená o jednu řadu níž, před soudcem, hrbí ramena. Susannah sedí na galerii pro


9

veřejnost, vedle hloučku studentů, kteří přišli asi před hodinou,

a dvojice důchodců, kteří chodí pravidelně od začátku procesu,

ale pokud vím, nemají s naším případem nic společného: jsou

to zřejmě milovníci divadla, kteří si nemůžou dovolitvstupenky na představení ve West Endu. Dokonce i Susannah, která

se na mě dívá starostlivě jako vždycky, čas od času mrkne na

hodinky a nemůže se dočkat, až to pro dnešek skončí. Nikdo

nepředpokládá, že by v této fázi mohlo dojít k nějakémuzásadnímu obratu.

„Ráda bych se nyní vrátila ve vaší kariéře o kousek zpátky,“ říká právě slečna Bonnardová. „Doufám, že se mnou budete mít trpělivost.“ Při výslechu se mnou bez výjimky mluvila s vybranou zdvořilostí. To však nemění nic na tom, že mě ta žena děsí – tou svou nepřirozenou vyrovnaností vyvolávající dojem, že ví něco nesmírně užitečného, co jsme se my ostatní zatím nedozvěděli. Odhaduju, že je jí skoro o dvacet let méně než mně, nanejvýš pětatřicet – nebude o moc starší než můj syn a dcera – musela v advokátní komoře zažít velmi rychlý vzestup.

Jeden z porotců, černoch středního věku oblečený v růžové košili, který sedí úplně na konci vpravo, nápadně zívne. Mrknu po soudci, který se dívá vážně, ale víčka mu těžknou. Jenom můj vlastní obhájce, Robert, působí naprosto bděle. Trochu se mračí, husté bílé obočí má svraštěné a nespouští ze slečny Bonnardové zrak. Později mi bude vrtat hlavou, jestli si v tu chvíli něčeho nevšiml, zda ze zdánlivé lehkosti jejího tónu nevycítil hrozbu.

„Mohla byste soudu jenom připomenout,“ pokračujeadvokátka, „kdy jste se poprvé zúčastnila slyšení před parlamentní komisí? Jak je to dávno?“

Neměla bych cítit úlevu, ale nedokážu si pomoct – tohle je lehká otázka.

„Před čtyřmi lety,“ odpovím sebejistě.


10

Mladá žena cosi důležitě hledá ve svých poznámkách. „To bylo před Zvláštní komisí Dolní sněmovny pro...“

„Ne,“ zarazím ji, „vlastně to bylo před Stálou komisíSněmovny lordů.“ Tady se ocitám na bezpečné půdě. „Stálé komise už byly zrušeny, ale v té době měla Sněmovna lordů čtyři, každou zaměřenou na jinou oblast veřejného života. Já předstoupila před Stálou komisi pro vědu, abych podala zprávu o pokrocích počítačového sekvenování při mapování genomu.“

Skočí mi do řeči: „Dřív jste ale pracovala na plný úvazek v Beaufortově institutu, ne? Myslím předtím, než jste odešla na volnou nohu. Tedy, přesný název toho ústavu je tušímBeaufortův institut pro výzkum genomu...“

Tahle nesouvisející poznámka mě na chvilku zaskočí. „Ano, ano, pracovala jsem tam na plný úvazek osm let, než jsem si zkrátila pracovní dobu na dva dny v týdnu a přešla do spíše poradenské role, kde...“

„Není to jeden z nejprestižnějších výzkumných ústavů v zemi?“

„Společně s těmi v Cambridgi a v Glasgowě v mém oboru nejspíš ano, byla jsem velmi...“

„Můžete soudu prosím prozradit, kde se Beaufortův institut nachází?“

„Je na Charles II Street.“

„To je ulice souběžná s Pall Mallem, která vede k parku na St. James’s Square?“

„Ano.“

„Tam je celá řada různých institucí, že? Výzkumné ústavy, soukromé kluby, vědecké knihovny...“ Pohlédne na porotu a s pousmáním dodá: „Sídla moci, jak se říká...“

„Myslím, že se nedá... Já...“

„Promiňte, jak dlouho jste v Beaufortově institutu pracovala?“

Nedokážu potlačit náznak podráždění, který se mi vkradl


11

do hlasu, ačkoli před tím mě rovněž důrazně varovali. „Stále

tam pracuju. Ale na plný úvazek osm let.“

„Ach ano, promiňte, to jste už vlastně říkala. A během těch osmi let jste každý den dojížděla do práce autobusem ametrem?“

„Převážně metrem, ano.“

„Chodila jste z Piccadilly?“

„Ano, obvykle ze stanice metra Piccadilly.“

„A v pauzách na oběd nebo na kávu byla kolem spousta podniků, kam se dalo zaskočit, ne? Nebo po práci na skleničku a podobně?“

Po těch slovech zástupkyně obžaloby, paní Priceová, netrělivě vydechne a chystá se zvednout ruku. Soudce přes brýle pohlédne na mladou obhájkyni a ona k němu místo odpovědi natáhne dlaň. „Odpusťte, mylorde, už se k tomudostávám...“

Mylorde. Všechny moje předchozí zkušenosti s trestním právem se omezovaly na televizní seriály, takže jsem očekávala Vaše Ctihodnosti. Jenže tohle je Old Bailey, Centrální trestní soud Anglie a Walesu. On je tady lord – a ona lady. Možná vám ty paruky a obřadný způsob, jakým se na sebe ti lidé obracejí, budou připadat podivné nebo hrozivé, varovali mě. Mě však paruky neděsí o nic víc než zastaralá oslovení; připadají mi směšné. Strach mi nahání spíše zdejší byrokracie, to, jak zapisovatelka donekonečna buší do kláves – všechny ty přenosné počítače, mikrofony, představa, že svazky dokumentů o mé osobě s každým proneseným slovem narůstají – úmorná drtivost zavedených postupů. To mi nahání strach. Tozpůsobuje, že si připadám jako polní myška lapená mezi obrovitými otáčivými čepelemi kombajnu. Připadám si tak, přestože jsem jako svědkyně nepochybně velmi dobře připravená. O to se postaral můj manžel. Za čtyři sta liber na hodinu najalšpičkového obhájce, aby mě proškolil. Většinu času mám na paměti,


12

že se musím dívat na porotu, když odpovídám, místo abych se

instinktivně obracela k advokátovi, který vede výslech. Držím

se rady, že abych na tohle nezapomínala, mám natočit špičky

bot směrem k porotě. Stojím zpříma, zachovávám klid,nezanedbávám oční kontakt. Všichni v mém týmu se shodli, že si

vedu velmi dobře.

Advokátka vzala na vědomí autoritu soudce a nyní seznovu dívá na mě. „Takže celkem pracujete ve čtvrti Borough of Westminster, nebo tam aspoň pravidelně jezdíte, jak dlouho? Přibližně dvanáct let? Nebo déle?“

„Nejspíš déle,“ odpovím a v tu chvíli se začne sbírat tenokamžik, pocit neklidu kdesi hluboko uvnitř, který vnímám jako nepatrné sevření v oblasti solar plexu. Diagnostikuju ho u sebe už ve chvíli, kdy ještě úplně netuším, odkud se bere.

„Takže,“ naváže ta žena a její hlas zní nyní tiše, vlídně. „Lze důvodně předpokládat, že vzhledem ke všemu tomu chození od metra a přestávkám na oběd a tak dále se v té čtvrti velmi dobře vyznáte?“

Ten pocit narůstá. Začíná se mi prohlubovat dech. Cítím, jak se mi zvedá a klesá hruď, zpočátku neznatelně, ale čím usilovněji se snažím ovládnout, tím je to nápadnější.Atmosféra v soudní síni houstne, všichni to cítí. Soudce se na mě upřeně dívá. A zdá se mi to, nebo se ten porotce v růžové košili na okraji mého zorného pole na židli trochu narovnal a předklonil? A náhle se neodvažuju pohlédnout na porotu zpříma. Neodvažuju se pohlédnout ani na tebe na lavici obžalovaných.

Přikývnu, protože najednou nedokážu promluvit. Je mijasné, že za pár vteřin začnu hyperventilovat. Vím to, přestože se mi to ještě nikdy v životě nestalo.

Hlas advokátky je tichý a hebký. „Znáte tamější obchody, kavárničky...“ Na šíji mi vyrazí pot. Kůže pod vlasy se mi scvrkává. Žena se odmlčí. Všimla si, jak jsem rozrušená, a chce,


13

abych věděla, že moje tušení je správné: vím, kam těmitootázkami směřuje, a ona ví, že to vím. „Úzké postranní uličky...“

A to je ten okamžik. To je okamžik, kdy se všechno srachotem zřítí, a já to vím a t y to na lavici obža lovaných chápeš ta k y, protože si položíš hlavu do dlaní. Oba víme, že vzápětípřijdeme o všechno – naše manželství skončila, máme po kariérách, já přišla o respekt svých dětí, a co víc, v sázce je i naše svoboda. Všechno, kvůli čemu jsme dřeli, všechno, co jsme se snažili chránit: to všechno se ocitne v troskách.

Teď už nezastírám, že sípavě lapám po dechu a vtahuju ho do sebe hlubokými doušky. Můj obhájce – chudák Robert – se na mě zmateně a poplašeně dívá. Obžaloba před procesempředložila svůj plán útoku a v úvodním prohlášení ani vevýpovědích svědků, které předvolala, se nevyskytlo nicneočekávaného. Jenže já teď čelím tvojí advokátce, která je součástí týmu obhajoby, a tvoje obhájkyně měla s mým obhájcem dohodu. Co se to děje? honí se Robertovi očividně hlavou. Podívá se na mě a já to vyčtu z jeho tváře: ona přede mnou něco zatajila. Nemá tušení, k čemu se schyluje, je mu jen jasné, že on o tom nic neví. Tohle musí být noční můra každého obhájce – že ho něco zaskočí nepřipraveného.

Zpod vyvýšeného prostoru pro svědky, od nejbližších stolů, na mě nyní hledí rovněž tým obžaloby: vrchní zástupkyně Koruny se svým mladším kolegou, žena ze státní prokuratury u stolku za nimi a ještě v další řadě pak hlavní vyšetřovatel z metropolitní policie, vedle něj policista pověřený případem a ten, který má na starosti důkazní materiál. U dveří trůní na svém invalidním vozíku otec oběti s policistkou pro styk s příbuznými, která ho dostala na starost. Postavy tohoto dramatu znám stejně důvěrně jako vlastní rodinu. Všichni se dívají na mě – všichni, lásko, kromě tebe. Ty se na mě už nedíváš.

„Znáte také velmi dobře,“ otáže se slečna Bonnardová tím


sametově hebkým hlasem, „malou zadní uličku zvanou Apple

Tree Yard, že?“

Nesmírně pomalu zavřu oči, jako bych stahovala rolety

za celým svým životem do tohoto okamžiku. V soudní síni

zavládne hluboké ticho, dokud kdosi v lavicích přede mnou

nezašoupe nohama. Obhájkyně se na chviličku odmlčí pro

zesílení účinku. Ví, že nechám po pár úderů srdce oči zavřené:

abych to všechno vstřebala, abych se pokusila uklidnit svůj

přerývaný dech a koupila si pár dalších vteřin, jenže čas nám

mezi prsty protéká jako voda a už žádný nezbývá, už anichvi

lička. Je konec.


PRV NÍ ČÁST

X a Y



17

1

Abych začala na úplném začátku – tak ty začátky byly vlastně

dva. Začalo to toho studeného březnového dne veWestminsterském paláci, v kapli Panny Marie v kryptě, pod topenými

světci a pečenými světci a světci podrobovanými kdejakému

představitelnému mučení. Začalo to následující noc, kdy jsem

ve čtyři ráno vstala z postele. Netrpím nespavostí v pravém

smyslu slova. Nikdy jsem se noc za nocí nepřevalovala anezmítala beze spánku na lůžku ani netrávila celé týdny podpříkrovem otupělosti, malátná a s našedlou pletí. Prostě se čas od

času nečekaně a nevysvětlitelně probudím – a k tomu došlo

i tenkrát v noci. Prudce jsem otevřela oči, moje myslnaskočila do plného vědomí. Proboha, pomyslela jsem si, ono se to

doopravdy stalo... Procházela jsem si to, co se stalo, a pokaždé,

kdy ž jsem si to prochá zela, mi to připada lo nesmyslnější. Ztěžka jsem se převalila pod pokrývkou, zavřela oči a okamžitě je

opět otevřela s vědomím, že nejméně hodinu už znovu neusnu.

Dobrá znalost sebe sama je jednou z hlavních výhodstoupajícího věku. Je to naše cena útěchy.

V takovou hodinu nelze dosáhnout žádného jasnéhopochoení či rozhodnutí. Nedočkáme se ničeho jiného nežnekonečného přemílání a převalování myšlenek, z nichž každá jezmatenější a nepolapitelnější než ta předchozí. A tak jsem vstala.

Můj manžel tvrdě spal a chraptivě, ztěžka přitomoddechoval. „Muži se v noci mohou propadnout do vegetativníhostavu,“ řekla mi jednou Susannah. „Jde o dobře známé zdravotní postižení.“

A tak jsem se zvedla a vyklouzla z lůžka, chladný vzduch


18

v ložnici mě zamrazil na kůži, než jsem z háčku na dveřích

sundala huňatý fl ísový župan, vzpomněla si, že pantofl e jsem

nechala v koupelně, a zaklapla za sebou dveře, tiše, neboť jsem

nechtěla probudit svého manžela, muže, kterého miluju.

Možná v takovou hodinu nelze dosáhnout žádného jasného pochopení či rozhodnutí, ale pořád je tu počítač. Ten můj stojí v mansardě se šikmým stropem na jednom konci a skleněnými dveřmi vedoucími na maličký ozdobný balkonek s výhledem do zahrady na druhém. Máme s manželem každý vlastnípracovnu. Jsme jedna z takových dvojic. V té mé visí na zdi plakát s dvoušroubovicí, na zemi leží marocký kobereček a na stole mám keramickou misku na kancelářské sponky, kterou pro mě vyrobil náš syn, když mu bylo šest. V koutě se vršíhromada výtisků časopisu Science, která sahá až k desce pracovního stolu. Nechávám ji v rohu, aby se nezhroutila. V manželově pracovně stojí psací stůl se skleněnou deskou, má tam vestavěné bílé regály a jedinou černobílou fotografi i sanfranciskéhotrolejbusu kolem roku 1936, v dubovém rámečku, pověšenou na zdi za počítačem. Jeho práce ani vzdáleně nesouvisí strolejbusy – je odborníkem na genetické anomálie u myší –, ale stejně jako by si nikdy nepoložil na křeslo plyšáka, nepověsil by si na zeď obrázek myši. Jeho počítač je hladký bezdrátový obdélník. Propisky a papíry si ukládá do malého šedého zásuvkového kontejneru pod stolem. Odbornou literaturu má v knihovně seřazenou podle abecedy.

Zapnout počítač uprostřed noci přináší jisté uspokojení: tiché zahučení, modré světélko, které zabliká do tmy, akce aatmosféra naplněné vědomím toho, co jiní lidé právě v tuhle chvíli nedělají a já bych taky neměla. Když jsem zapnula přístroj, přešla jsem k malému olejovému radiátoru u zdi – vpracovní době bývám doma obvykle sama, takže mám tady nahoře vlastní topení. Nastavila jsem ho na nízký výkon a v radiátoru to zacvakalo a zapípalo, jak se olej uvnitř začal zahřívat. Vrátila


19

jsem se ke stolu, svezla se do křesla potaženého černou kůží

a otevřela nový dokument.

Milý X,

jsou tři hodiny ráno, můj manžel dole spí a já sedím v podkroví a píšu ti dopis – dopis muži, s nímž jsem se setkala jen jednou a téměř určitě ho už nikdy neuvidím. Uvědomuju si, že je trochu zvláštní psát dopis, který si nikdy nikdo nepřečte, ale jediný člověk, s nímž budu kdy schopná o tobě mluvit, jsi ty.

X. Těší mě, že je to genetický opak – jak nepochybně víš, chromozom X určuje ženské pohlaví. To ypsilon ti s přibývajícím věkem způsobí nárůst ochlupení kolem uší a možná vyvolá i sklon k barvosleposti na červenou a zelenou, která postihuje řadu mužů. I v tom je cosi uspokojivého, když si představím, kde jsme spolu dneska byli. Tuhle noc, právě v tuto chvíli, vidím ve všem synergii. Všechno mě těší.

Mým oborem je sekvenování proteinů, což je zvyk, kterého se člověk těžko zbavuje. Proniká do ostatních oblastí jeho života – věda je v tomhle ohledu dost podobná náboženství. Když jsem začínala s postdoktorandským studiem, viděla jsem chromozomy všude, v cestičkách dešťových kapek stékajících po okně, spárované a vlající v rychle mizejících bílých čarách za letadlem.

Písmeno X má velkou spoustu využití, můj milý X – od trojitého XXX v upoutávkách na fi lmy pro dospělé po ten nejnevinnější polibek, značku, kterou dítě maluje na blahopřání k narozeninám. Když bylo mému synovi asi tak šest, pokrýval ta blahopřání celými hejny takových X a ke konci je psal stále menší a menší, aby se jich tam vešlo co nejvíc, jako by chtěl dát najevo, že se na přání nikdy nevejde dost X, aby mohla vyjádřit, kolik polibků na světě je.


20

Neznáš moje jméno a já nemám v úmyslu ti je prozradit, ale začíná na Y – což je další důvod, proč se mi zamlouvá říkat ti X. Nedokážu se zbavit dojmu, že tvoje pravé jméno by pro mě bylo zklamáním. Graham? Nebo Kevin? Jim? X je lepší. S tím se dá podniknout cokoli.

V tomto bodě dopisu jsem usoudila, že potřebuju na záchod,

takže jsem se zvedla ze židle, odešla z místnosti a o dvě minuty

později se vrátila.

Tady jsem musela udělat přestávku. Zdálo se mi, že zdola něco slyším. Můj manžel často chodí v noci na záchod – který muž po padesátce to nedělá? Ale moje opatrnost nebyla namístě. Kdyby se probudil a zjistil, že nejsem v posteli, nepřekvapilo by ho, že sedím tady nahoře u počítače. Vždycky jsem měla mizerné spaní. Proto jsem toho taky tolik stihla. Některé ze svých nejlepších odborných textů jsem napsala ve tři ráno.

Je to laskavý muž, ten můj manžel, mohutný, začíná plešatět. Oběma našim dětem už táhne na třicítku. Dcera žije v Leedsu a taky se věnuje vědě, i když v jiném oboru než já, její specializací je hematologie. Syn momentálně bydlí v Manchesteru, prý kvůli tamější hudební scéně. Skládá vlastní písničky. Myslím, že je celkem nadaný – jsem koneckonců jeho matka –, ale možná ještě úplně nenašel svoji životní cestu. Nejspíš je pro něj docela těžké, že má akademicky úspěšnou sestru – navíc mladší než on, i když ne o mnoho. Podařilo se mi ji počít, když mu bylo pouhých šest měsíců.

Ale ty se nejspíš o můj rodinný život nezajímáš o nic víc než já o ten tvůj. Pochopitelně jsem si všimla toho tlustého zlatého snubního prstenu a ty jsi zaznamenal, že jsem ho viděla, a v tu chvíli jsme si vyměnili krátký


21

pohled, který stanovoval pravidla toho, co se chystáme

udělat. Představuju si tě v pohodlném předměstském

domě podobném tomu mému a tvoji manželku jako jednu

z těch štíhlých přitažlivých žen, které vypadají mladší,

než doopravdy jsou, upravenou a výkonnou, patrně

blondýnku. Tři děti, hrubým odhadem, dva chlapci

a jedna holčička, která je zřítelnicí tvého oka? Jsou to jen

spekulace, ale jak jsem vysvětlila, jsem vědec a spekulace

jsou moje práce. Z empirických faktů o tobě vím jen jedno

jediné. Sex s tebou je jako nechat se požírat vlkem.

Ačkoli topení bylo nastavené na nízký výkon, v místnosti

bylo záhy teplo a mě v tom polstrovaném kancelářském křesle

začala zmáhat ospalost. Už jsem psala skoro hodinu aprůběžně text redigovala, a najednou mi ztěžkla hlava, unavovalo

mě sezení a unavoval mě vlastní kousavý tón. Přejela jsem ten

dopis pohledem, tu a tam nějakou větičku upravila auvědomila si přitom, že na dvou místech jsem nebyla zcela upřímná.

V prvním případě šlo o drobnou nepravdu, jeden z těch aktů

vytváření vlastní mytologie, kdy nějakou drobnost ve zkratce

umenšíte nebo zveličíte, když se snažíte jinému člověku o sobě

něco vysvětlit – účelem není klam, ale spíš stručnost. Šlo o tu

pasáž, kde jsem tvrdila, že nejlepší texty píšu ve tři ráno. To

není pravda. Jistě, občas uprostřed noci vstanu a pustím se do

práce, ale v tu dobu nikdy neodvádím nejlepší výkon.Nejlée píšu kolem desáté dopoledne, krátce po snídani sestávající

z topinky s hořkou marmeládou a extra velkého hrnku černé

kávy. Ta druhá věc, v níž jsem se nedržela úplně přesně pravdy,

je samozřejmě mnohem vážnější. Byla to ta zmínka o mém

synovi.

Zavřela jsem dokument a pojmenovala ho DPHzadost3. Poté

jsem ho ukryla do složky s názvem Dopisyucetnictvi. Dopřála

jsem si chvilku, abych při tomto maskovacím počínání


22

rovala samu sebe – stejně jako když jsem si v té kapli znovu

nanášela rtěnku. Svezla jsem se v křesle níž a zavřela oči.Ačko

li venku pořád panovala tma, už jsem slyšela slabé cvrlikání

a pípání – optimistickou předehru ptactva, které se za svítání

protahuje a třepotá v korunách stromů. Tohle byl jeden zdůvo

dů, proč jsme se odstěhovali na předměstí, ten malý štěbetající

sbor, ačkoli po pár týdnech jsem si uvědomila, že mi to leze na

nervy stejnou měrou, jakou mě to kdysi těšilo.

Jednorázovka, nic víc. Nikomu se nestala žádná újma. Zástoj.

Pouhá epizoda. Ve vědě se dokážeme smířit s existencíodchy

lek. Teprve když se anomálie opakují, zarazíme se a pokusíme

se v nich najít zákonitost. Věda jako taková je však plnánejis

toty a odchylky je prostě třeba vzít jako fakt. Odchylky nás

vlastně utvářejí, viz úsloví o výjimce, která potvrzuje pravidlo.

Kdyby neexistovalo pravidlo, nemohla by být ani výjimka. To

jsem se právě ten den pokoušela vysvětlit Zvláštní parlamentní

komisi.

*

Ve vzduchu byl cítit sníh, to si z toho dne pamatuju, ačkoli

sněžit ještě nezačalo. Ta štiplavá, mimořádně pronikavámrazi

vost, která se vznáší ve vzduchu těsně před chumelenicí – příslib

sněhu, napadlo mě, když jsem mířila k budově parlamentu.

Byla to příjemná myšlenka, protože jsem měla nové zimní

boty, polokozačky z lakované kůže, ale na podpatku, takové

boty, které ženy středního věku nosí, protože si díky nimpři

padají méně jako ženy středního věku. Co dál? Co tě na mně

upoutalo? Vzala jsem si šedé úpletové šaty, světlé a přiléha

vé, s límečkem. Přes ně jsem si oblékla projmuté vlněné sako,

černé se stříbrnými knofl íky. Před odchodem jsem si umyla

hlavu: to možná pomohlo. Nedávno jsem si nechala udělat

stupňovitý sestřih a do jinak nenápadně hnědých vlasů přidat

několik proužků melíru v odstínu pražených mandlí. Dá se


23

říct, že jsem byla spokojená sama se sebou, takovým všedním,

každodenním způsobem.

Jestli tenhle popis vlastní osoby toho dne vyznívá trochu samolibě, tak proto, že taková jsem – totiž byla jsem taková, dokud jsem tě nepotkala a dokud se nestalo všechno, co z toho vzešlo. Několik týdnů předtím mi udělal návrh chlapec opolovinu mladší než já – o tom později –, což s mým sebevědomím provedlo hotové divy. Odmítla jsem ho, nicméně fantazie,které jsem si nějakou dobu potom v duchu přehrávala, mě pořád hřály u srdce.

Před parlamentní komisí jsem měla mluvit už potřetí, takže jsem věděla, jak to chodí – vlastně jsem jim přednášela už předchozí odpoledne. Ve vchodu do Portcullis House, té nové budovy s kancelářemi poslanců, jsem se protáhla otáčivými dveřmi, položila kabelku na posuvný pás před bezpečnostním zařízením a přitom jsem na strážného s úsměvem kývla a poznamenala, že jsem si tentokrát zase vzala ten masivní stříbrný náramek, abych dostala masáž zadarmo. Natočila jsem t vář k přístroji, kter ý mě měl v yfotografovat na dennínávštěvnickou propustku. Stejně jako den předtím jsem oblouk rozpípala a zvedla jsem ruce, aby mi mohutná členka ostrahy mohla udělat osobní prohlídku. Jelikož jsem až patologicky zákonů dbalá osoba, představa, že mě je nutné prohledat, mě docela vzrušuje. Jak tady, tak na letišti jsem vždycky trochu zklamaná, když nespustím alarm. Strážná mi rázně sklouzla dlaněmi po každé paži a pak sepjala ruce jako k modlitbě, aby mi jejich hranou mohla přejet mezi ňadry. Muži z ostrahy přihlíželi, což podle mě dodávalo té prohlídce větší sexuální náboj, než kdyby ji prováděli sami.

„Máte pěkné boty,“ prohodila strážná, když každou z nich oběma rukama zlehka zmáčkla. „Ty se budou určitě hodit.“ Narovnala se, otočila a podala mi propustku na stužce.Přetáhla jsem si ji přes hlavu a pak jsem se musela trochu sklonit,


24

abych ji mohla přitisknout ke čtečce propustek, jež otvírala

druhou sadu skleněných dveří.

Před komisi jsem měla předstoupit až za půl hodiny –dostavila jsem se s dostatečným předstihem, abych si stihla koupit velké cappuccino a posadit se na chvíli pod fíkovníky v atriu k malému kulatému stolku. Posypala jsem si pěnu na kávě krustičkou hnědého cukru a pak, zatímco jsem si pročítala poznámky z předchozího dne, jsem vyjedla zbývajícíkrystalky ze sáčku nasliněným ukazováčkem. U stolků kolem seděli poslanci se svými hosty, státní úředníci, zaměstnanci kantýny, kteří měli právě přestávku, novináři, badatelé, sekretářky a zaměstnanci administrativy... Tady se odehrávalakaždodenní činnost vlády, zavedené rutiny, drobné detaily; tohle bylo lepidlo, které drží všechno pohromadě. Mě si zavolali, abych komisi pomohla rozhodnout o vhodných zákonných omezeních pro technologie klonování – většina lidí se totiž pořád domnívá, že právě o tohle v genetice jde, jako byneznamenala nic jiného než pokusy s rozmnožováním: kolik dokážeme vyrobit naprosto stejných ovcí nebo zcela totožných myší či rostlin. Nekonečné zásoby pšenice, hranatá rajčata, prasata, která nikdy neonemocní a my z nich taky nebudemenemocní – pořád stejné otřepané diskuse, jaké se omílají už léta. Od mého prvního vystoupení před komisí uběhly tři roky, ale když mě požádali o názor tentokrát, věděla jsem, že budu zaseopakovat přesně tytéž argumenty.

Tímhle vším se snažím říct, že jsem ten den měla dobrou náladu, ale v jiných ohledech byl naprosto obyčejný.

Jenže doopravdy obyčejný nebyl, že? Seděla jsem tam, upíjela kávu, zastrkovala si vlasy za ucho, když jsem se skláněla ke svým poznámkám, a celou dobu jsem neměla tušení, že mě pozoruješ.

*


25

Později jsi mi tuhle situaci podrobně popsal ze svého pohledu.

V jednu chvíli jsem prý zvedla hlavu a rozhlédla se, jako by

někdo vyslovil moje jméno, než jsem se opět sklonila kdokumentům. Říkal sis, proč jsem to asi udělala. A za pár minut

jsem se poškrábala na pravé noze. Pak jsem si hřbetem prstů

přejela pod nosem, než jsem sebrala ze stolku papírovýubrousek, položený vedle kelímku s kávou, a vysmrkala se. Tohle

všechno jsi sledoval od svého stolku o kousek dál, v naprosté

jistotě, že i kdybych náhodou pohlédla tvým směrem,nepoznala bych tě, protože jsem tě neznala.

V 10.48 jsem zavřela složku, ale neobtěžovala jsem se strkat ji zpátky do kabelky, z čehož jsi poznal, že mám namířeno k nějaké nedaleké komisi či do zasedací místnosti. Než jsem se zvedla, složila jsem papírový ubrousek a zastrčila ho i se lžičkou do prázdného kelímku – žena, která má ráda pořádek, napadlo tě. Vstala jsem ze židle a chvatným pohybem, jako bych je oprašovala, jsem si zepředu i zezadu uhladila šaty. Pročísla jsem si prsty vlasy po obou stranách obličeje. Kabelku jsem si přehodila přes rameno a zvedla složku. Když jsem odcházela, ještě jsem se letmo ohlédla, jen abych si ověřila, že jsem nic nezapomněla. Později mi povíš, že právě tohle ti prozradilo, že mám děti. Ty pořád někde něco nechávají, a jakmile si člověk zvykne kontrolovat před odchodem stůl, těžko se tohonávyku zbavuje, přestože děti dávno vyrostly a odešly z domova. Ne uhodl jsi ale, jak jsou moje děti staré, to jsi předpokládal špatně. Domníva l ses, že jsem si je pořídila pozdě, kdy ž už jsem měla rozjetou kariéru, zatímco doopravdy jsem je měla brzo, dřív, než jsem na kariéře začala doopravdy pracovat.

Sebejistým krokem, tedy podle tebe, jsem odešla od stolu jako žena, která má namířeno za jasným cílem. Měl jsimožnost mě sledovat, zatímco jsem procházela širokým vzdušným atriem a po otevřeném schodišti nahoru k místnostem, kde zasedaly komise. Vykračovala jsem si rázně, hlavu jsem držela


26

zpříma, nerozhlížela jsem se kolem. Zdálo se, že nemám ani

tušení, že by mě mohl někdo pozorovat, a to ti připadalopřitažlivé, jak jsi říkal, neboť jsem díky tomu působila sebejistě

a trochu naivně zároveň.

Tušila jsem něco, když jsem tam ten den pila kávu? zajímal ses později a tlačil mě k tomu, abych řekla, že jsem vycítila tvoji přítomnost; přál sis, abych o tobě věděla. Ne, v té kavárně ne, přiznala jsem, neměla jsem tušení. Přemýšlela jsem o tom, jak bych mohla co nejjednodušeji vysvětlit komisi složené z laiků, proč je tolik našich genů nefunkčních a na kódování proteinů nemají vliv. Přemýšlela jsem, jak nejlépe vysvětlit, jak málo toho víme.

Ani náznak? Vůbec žádný? Trochu tě to ranilo, nebo jsi to aspoň předstíral. Jak jsem tě mohla nevycítit? Ne, tam ne, opakovala jsem, ale možná, snad, nejsem si jistá, jsem něco cítila při tom zasedání.

Moje vystoupení proběhlo podle plánu a dopoledne se pro mě chýlilo ke konci. Právě jsem uzavřela odpověď na otázku ohledně rychlosti vývoje klonovacích technologií – tatozjišťovací jednání jsou veřejně přístupná a média o nich podávají zprávy, takže členové komise musejí klást otázky, s nimiž si veřejnost dělá starosti. Nastala krátká pauza, neboť předsedkyně komise požádala o chvilku na nahlédnutí do svých poznámek, aby si ověřila, že má správně pořadí otázek. Jeden z poslanců nalevo od ní – jmenoval se Christopher něco, jak prozrazovala plastová jmenovka před jeho místem – rozčileně zagestikuloval. Já trpělivě čekala. Ze džbánku před sebou jsem si nalila do skleničky ještě trochu vody a napila se. A přitom jsem si uvědomila zvláštní pocit, jakési šimravé napětí vramenou a na šíji. Připadalo mi, jako by se kdesi za mnou vmístnosti vynořilo něco nového – jako by vzduch náhle zhoustl. Když se na mě předsedkyně znovu podívala, všimla jsem si, že zatěkala pohledem přes moje rameno k řadě židlí za mnou.


27

Pak se vrátila k dokumentům a znovu zvedla hlavu se slovy:

„Omlouvám se, paní profesorko, hned to bude.“ Naklonila se

k úředníkovi po své levici. Nikdy jsem nezískala profesuru na

žádné z britských univerzit – ten titul mi náležel pouze během

toho roku, kdy se můj manžel v Bostonu účastnil výměnného

vědeckého programu a já jsem učila v Americe. Měla mě oslovit

„doktorko“.

Ohlédla jsem se. Na sedadlech za mnou seděli ve dvouřadách rešeršisté jednotlivých poslanců, se zápisníky a psacími podložkami, ctižádostiví začátečníci, kteří se sem dostavili v naději, že se dozvědí něco, co by jim pomohlo postoupit na kariérním žebříčku výš. A potom jsem koutkem oka zahlédla, jak se dveře v rohu místnosti tiše, bez klapnutí zavírají. Někdo z místnosti právě odešel.

„Děkuju vám všem za trpělivost,“ řekla předsedkyně a já se otočila zpátky k výboru. „Christophere, omlouvám se, vaše otázka měla opravdu číslo šest, ale já vycházela z rukopisné první verze a špatně jsem to po sobě přečetla.“

Christopher Ten-a-ten si odfrkl, předklonil se na židli a začal pokládat svůj dotaz hlasem tak zvučným, že jasně prozrazoval jeho naprostou nevědomost třeba jen o základech genetiky.

*

Komise se asi o dvacet minut později rozešla na oběd. Požádali

mě, abych se po přestávce ještě vrátila, ačkoli většinu témat,

jež se týkala mého oboru, jsme už vyčerpali. Jenom hráli na

jistotu, aby mě nemuseli v tom týdnu předvolávat ještě jednou

a platit mi další den výdajů. Úředníci a rešeršisté se začalitrousit ze dveří, zatímco jsem vstávala a ukládala si papíry. Několik

poslanců odešlo soukromým východem a zbytek komise se

o čemsi tiše radil. Jediná reportérka na místě vyhrazeném pro

tisk si čmárala do bloku nějaké poznámky.

Chodba před zasedačkou byla rušná – všechny komise si


28

zjevně udělaly časnou přestávku na oběd – a já na chvilku

zaváhala, jestli se vydat do kavárny v atriu dole, nebo úplně

odejít z budovy; čerstvý vzduch mi prospěje, usoudila jsem. Jíst

ve stejné restauraci jako poslanci a jejich hosté pro mě dávno

ztratilo punc novosti a zajímavosti. Zatímco jsem váhala,chodba se trochu vyprázdnila a já spatřila na jedné lavici naproti

dveřím nějakého muže. Seděl a tiše mluvil do mobilu, ale díval

se na mě. Když poznal, že jsem si ho všimla, cosi do telefonu

úsečně pronesl a pak si ho zastrčil do kapsy. Zatímco se zvedal,

nespouštěl ze mě zrak. Kdybychom se už někdy potkali, ten

pohled by mohl naznačovat: Aha, to jsi ty. Jenže my jsme se

vůbec neznali, a tak ten pohled říkal něco úplně jiného –, ale

stále s jistým prvkem poznání. Taky jsem se na něj zadívala

a v tom okamžiku bylo všechno rozhodnuto, ačkoli trvalo ještě

hodně dlouho, než jsem to pochopila.

S pousmáním jsem se obrátila, a když jsem se chystalavykročit chodbou pryč, ten muž se mi zařadil po bok a prohodil: „Hovořila jste tam velmi výmluvně. Umíte dobře vysvětlovat složité otázky. To spousta vědců nedokáže.“

„Mám v přednášení praxi,“ odpověděla jsem, „a musela jsem během let podávat řadu vysvětlujících zpráv rozpočtovým výborům. Člověk nikdy nesmí připustit, aby si jejich členové připadali hloupí.“

„Ne, to by asi opravdu nebyl dobrý nápad...“

Ještě to nevím, ale ten muž jsi ty.

Šli jsme spolu chodbou jako přátelé nebo kolegové a hovor mezi námi plynul tak snadno, tak přirozeně – náhodnýkolemjdoucí by se mohl domnívat, že už se známe léta –, a přece se mi trochu krátil dech a připadala jsem si, jako bych setřásla jednu vrstvu kůže, jako by ze mě něco odpadlo, možná roky, nebo snad běžný odstup. Proboha, mihlo se mi hlavou, tohle se mi nestalo už léta.

„Býváte při těchto odborných svědectvích někdy nervózní?“


29

Dál jsi se mnou mluvil úplně normálně a já se bezděčně držela

směru, který jsi zvolil.

Sešli jsme po schodech do přízemí, a přestože nikdo z nás toho druhého záměrně nevedl, nebo jsem se to aspoňdomnívala, prošli jsme přes atrium k hornímu konci jezdicích schodů, které vedly do tunelu procházejícího pod celou hlavní parlamentní budovou. Byl to úzký eskalátor, příliš úzký na to, abychom na něm mohli stát vedle sebe, a ty jsi mi dal gestem přednost. Tehdy jsem dostala šanci si tě prohlédnout, všimnout si velkých hnědých očí a přímého pohledu, brýlí s ocelovými obroučkami v retro stylu, nebo prostě staromódních, to jsem nepoznala, drsných hnědých vlasů, které se jemně vlnily, už nepatrně prošedivělých. Odhadla jsem, že jsi o pár let mladší než já, ale ne o moc. Byl jsi taky o hlavu vyšší než já, jenže to je většina lidí. Jelikož jsem stála na schodech o stupínek níž než ty, působil jsi v té chvíli jako obr. Usmíval ses na mě shora, jako bys mi chtěl dát najevo, jak je to celé pošetilé. Když jsme dojeli dolů, znovu ses jedním sebejistým krokem zařadil vedle mě. Nebyl jsi nápadně hezký, ale na tvých pohybech bylo něcopřitažlivého, pružnost a jistota. Měl jsi na sobě tmavý oblek, který mým neznalým očím připadal drahý. Ano, na tom, jak ses nesl, bylo cosi poutavého, jakýsi mužský půvab. Pohyboval sesuvolněně, zdálo se, že se cítíš příjemně ve vlastní kůži – dokázala jsem si představit, že na tenisovém dvorci dokážeš podat slušný výkon. Byla jsem si celkem jistá, že nejsi poslanec.

„Takže býváte? Myslím nervózní?“

Tepr ve kdy ž jsi tu otá zku zopa kova l, uvědomila jsem si, že se mezi námi při sestupu rozhostilo ticho. „Ne,“ odpověděla jsem. „Ne před těmihle lidmi. Vím toho daleko víc než oni.“

„To asi ano.“ Vzal jsi mou odbornou zdatnost na vědomí nepatrným pokývnutím.

Mlčky jsme prošli tunelem, kolem kamenného lva na jedné a jednorožce na druhé straně, a vynořili se na kolonádě. Bylo


30

to strašně zvláštní. Šli jsme, lidé nás míjeli, cítili jsme se spolu

uvolněně a docela důvěrně –, a přece jsme se jeden druhému

nepředstavili. Žádná jména, nic normálního – a nyní chápu, že

z toho jsi to poznal. Přeskakovali jsme společenské fáze astanovovali, že běžná pravidla pro nás neplatí a platit nebudou.

Tohle samozřejmě chápu jenom ve zpětném pohledu.

Když jsme vstoupili do té části kolonády, která je obrácená do volného prostoru nádvoří Nového paláce, zachvěla jsem se a překřížila si ruce na hrudi. Připadalo mi naprosto přirozené odbočit doleva a projít Velkou severní branou do Westminster Hall, Velkého sálu. Během té polední pauzy tam bylo nabito – školní výpravy, studenti, hemžící se turisté. Ocitli jsme se ve veřejné části parlamentního areálu. Když jsme tou rozlehlou kamennou halou procházeli, nalevo od nás se táhly za provazy dlouhé řady návštěvníků, kteří chtěli proniknout na galerie: skupinka postarších žen, dva muži v gumových pláštěnkách, mladá dvojice, která stála v těsném objetí tváří v tvář a každý měl ruce zastrčené v zadních kapsách džínů toho druhého.

Na konci síně jsme se zastavili. Ohlédla jsem se na dveře vedoucí ven, na ten bílý vzduch zarámovaný jako obraz.Kolikrát v životě pocítí člověk okamžitou přitažlivost k někomu, s kým se právě setkal, podívají se jeden druhému do očí a jeho se zmocní náhlé a neochvějné přesvědčení, že je mu souzeno toho člověka poznat? Třikrát, čtyřikrát? Mnoha lidem se tostane, jenom když jedou na nádraží nebo v obchodním domě po eskalátoru nahoru, zatímco někdo jiný sjíždí na druhé straně dolů. A někteří to nezažijí nikdy.

Obrátila jsem se zpátky k tobě a ty ses na mě zase podíval. To bylo všechno.

Na chvilku ses zarazil a pak ses zeptal: „Už jste viděla kapli v kryptě?“ Tvůj tón byl lehký, konverzační.

Nepatrně jsem zavrtěla hlavou.

„Nechtěla byste se tam podívat?“


31

Ocitla jsem se na okraji útesu, teď to vím.

„Jistě,“ opáčila jsem a napodobila tvoji nenucenost. Říká se tomu zrcadlení. Děláme to pořád.

Mírně jsi ke mně naklonil hlavu. „Tak pojďte se mnou,“ vyzval jsi mě. Když ses obracel, položil jsi mi ruku na loket, velmi zlehka ses mě přes rukáv saka dotýkal a naváděl mě správným směrem, téměř bez kontaktu. I potom, co jsi ruku odtáhl, jsem v tom místě cítila otisk tvých prstů. Společně jsme vystoupali po širokých kamenných schodech na konci síně. Nad nimi, pod pestrou vitráží Pamětního okna, stálapříslušnice ostrahy, podsaditá žena s brýlemi a kudrnatými vlasy. Stá hla jsem se trochu dozadu, kdy ž ses na ni obrátil. Něco jsi jí říkal. Slova ke mně nedolehla, ale bylo zřejmé, že s ní žertuješ a docela dobře ji znáš.

Když ses ke mně vrátil, držel jsi v ruce klíč s černýmplastovým přívěskem ve tvaru obdélníku. „Připomeňte mi, že ho mám Martě zase vrátit, nebo budu v maléru,“ prohodil jsi.

Obrátili jsme se. Šla jsem za tebou dolů po užšímkamenném schodišti a skrze černé mříže k těžkým dřevěným dveřím. Odemkl jsi je tím klíčem. Vešli jsme dovnitř. Dveře za námi dunivě zaklaply. Stáli jsme na vrcholku dalšího kamenného schodiště, tentokrát hodně úzkého, které ve spirálách vedlo dolů. Šel jsi první. Schody končily u dalších masivních dveří.

*

Kaple v kryptě je malá a bohatě zdobená, oblouky klenby se nad

hlavami návštěvníků sklánějí jako nízko visící větve stromů,

strop pokrývají propracované zlaté ornamenty. Před oltářem

stojí zábradlíčko z tepaného železa, vytvarované do složitých

vzorců, a zdobené baptisterium s křtitelnicí – prozradíš mi, že

poslanci si tu mohou nechávat křtít děti nebo uzavírat sňatky.

Pokud jde o pohřby, nevíš to určitě. Zdi a stěny kaple jsou

dlážděné, sloupy mramorové a celé to působí jako překrásně


32

vyzdobené, ale utajované místo – možná protože je to kostel

pod zemí: skryté vzývání božstva.

Projdu uličkou a okolní prázdnota ve mně rozptýlí veškeré pocity posvátna. Nejsou tu lavice, jen řady skládacích židlí. Kaple působí nepoužívaně. Moje kroky se rozléhají ozvěnou. Smyslem existence kostela je, že tam kdokoli může kdykoli vstoupit – tenhle je však pod zámkem a otevírá se pouze pro poslance. Jdeš uličkou za mnou, pomalu, s odstupem, podrážky tvých bot dopadají tiše. Slyším, jak tvůj krok kontrastuje sostrým klapotem mých podpatků. Ačkoli jsem k tobě zády, dál mi povídáš o kapli: že doopravdy se jmenuje kaple Panny Marie v kryptě, ale všichni jí říkají podzemní kaple. Její stěny překrývala po staletí jedna vrstva omítky za druhou, avšak při požáru v roce 1831 omítka opadala a odhalilo se bohatství zdejší v ý zdoby, k němuž mimo jiné patří velké v yřezávanéreliéfy zachycující mučednické výjevy. A přímo nad námi – pořád k tobě stojím zády, ale vybízíš mě, abych zvedla hlavu – jeden světec opékaný, další topený... Svatý Štěpán, svatá Markéta, říkáš. Upozorníš mě na pohanské chrliče. Barbarství, říkám si, středověké barbarství. Vzpomenu si, jak jsme s manželemjednou jeli na dovolenou do severního Španělska, kde to vypadalo, jako by si každé městečko připomínalo inkvizici vlastním, často velmi názorným muzeem tortury. Mramor, kamenné sochy, pestře vzorované kachle, latinské nápisy, celý ten episkopální rituál – ne, necítím ani špetku duchovního usebrání, jenmírnou intelektuální zvědavost a – co to jen je, přemítám, když se pomalu otáčím na podpatku... A přitom si uvědomím, že to dělám, protože se rozhostilo ticho. Otáčím se, protože už nemluvíš; neslyším kroky na dlažbě. Neslyším ani tvůj dech.

Nevypařil ses. Nezmizel jsi, neukryl ses za sloupem nebo v baptisteriu. Nehybně stojíš a díváš se na mě.

Oplatím ti ten pohled, a přestože nikdo z nás nic neřekne, vím, že tohle je ta chvíle, kdy se všechno smekne stranou.


33

Tvoje boty, zvuk podrážek tvých bot, kroky, ozvěny, blíží se ke mně. Když se zastavíš vedle mě, pozvedneš jednu ruku a mně připadá naprosto přirozené zvednout na oplátku tu svou. Vezmeš mě za ni. Tím dotekem se mě zmocníš. Odvádíš mě zpátky uličkou do zadní části kaple. „Chtěl bych vám něco ukázat.“

Obejdeme nějaký paraván a za ním se objeví další těžkédřevěné dveře, tentokrát úzké a hodně vysoké, nahoře zaklenuté.

„Běžte první, je tam trochu těsno,“ vybídneš mě.

Otevřu dveře – s jistou námahou, neboť jsou opravdu hodně těžké. Za nimi objevím místnůstku s velmi vysokým stropem. Přímo přede mnou se nachází zářivě modrá skříňka, která vypadá trochu jako kartotéka, ale pokrývá ji řada elektrických tlačítek a světélek. Vedle se o zeď opírá špinavý mop postavený na rukojeti a kovové štafl ičky. Na levé straně se nahořetáhnou tlusté provazce tuctů elektrických kabelů a mizí ve stropě. „Bývala to komora na smetáky,“ vysvětlíš, jakmile vklouzneš dovnitř za mnou.

Prostor je tak malý, že se ke mně musíš přitisknout, abychom mohli zavřít dveře.

„Tady,“ řekneš.

Na zadní straně dveří je připevněna malá černobílá fotografi e nějaké ženy a pod ní mosazná tabulka. Emily Wilding Davisonová. Stojím tváří k té destičce a zády k tobě. Jsi přímo za mnou, velmi blízko, tak blízko, že tě cítím, přestože se mě nedotýkáš – chci říct, že cítím, že se mě jen taktak nedotýkáš. Zvedneš ruku přes moje rameno a ukážeš na tabulku. Když promluvíš, tvůj dech mi čechrá vlasy.

„Skrývala se tady tu noc v roce 1911, kdy bylo sčítání lidu,“ řekneš a já bez ohlédnutí rychle prohlásím: „Ano, ten příběh znám,“ ačkoli na podrobnosti si nevzpomínám. Je to příběh o sufražetce; patří mně, ne tobě. Emily Wilding Davisonová se vrhla při derby v Epsomu pod kopyta králova koně.


34

la proto, aby ženy jako já, které žijí v této zemi na počátku

jednadvacátého století, mohly brát věci jako samozřejmost: že

volíme, že pracujeme, že od svých mužů očekáváme, že budou

vyklízet myčku. Nemusíme manželovi při sňatku odevzdat

veškerý svůj majetek. Dokonce si ho ani nemusíme vzít, pokud

nechceme. Můžeme spát, s kýmkoli se nám zlíbí –pochopitelně v hranicích své osobní morálky – stejně jako muži. Nikdo

nás už neodvede na vesnickou náves a neukamenuje nás, ani

nám do úst nestrčí kovové mučicí nástroje, když přílišmluvíme, nebo nás neutopí v rybníce, protože nás muž, kterého jsme

odmítly, nařkl z čarodějnictví. Jsme v bezpečí, určitě, dneska,

v téhle době, v téhle zemi jsme v bezpečí.

Když se k tobě obracím, tvoje dlaně mi sklouznou ze stran k hlavě, prsty se mi zaboří do vlasů a já zvednu ruce a zlehka ti je položím na paže, zatímco ty mi jemně zakláníš hlavu a zavíráš mi oči.

Políbíme se – tvoje ústa jsou měkká, plná, přesně taková, jaká by ústa měla být – a já si uvědomuju, že jsem věděla, že k tomuhle dojde, od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděla na chodbě před zasedačkou, že zbývalo jen zodpovědět otázku jak a kdy. Popojdeš dopředu a opřeš se o mě, takže se přitisknu na dveře. Pomalý tlak tvého těla na mém: vytlačuje ze mě dech a já se poprvé od doby, kdy mi bylo něco přes dvacet, vracím do toho divokého opojení, které cítíte při polibku, jenž je něžný, a přece tak neúprosný, že skoro nemůžete dýchat. Nedokážu uvěřit, že líbám úplně cizího člověka, pomyslím si, a vímpřitom, že v té nevíře je polovina toho vzrušení. Neodtrhnu se jako první – budu to dělat dál, dokud nepřestaneš, protože mě to úplně pohlcuje, ten pocit: tiše, se zavřenýma očima se všechny moje smysly soustřeďují na dotek našich jazyků. Stala se ze mě jenom ústa.

A potom, po dlouhé chvíli, uděláš něco, čím se mi zalíbíš, když o tom později přemýšlím. Zarazíš se. Přestaneš mě líbat,


35

odtáhneš se, a když otevřu oči, uvidím, že se mi do nichdíváš. Pořád máš jednu ruku v mých vlasech, tvoje prsty se do

nich boří. Druhou jsi mi položil do pasu a usmíváš se. Nikdo

z nás nepromluví, ale já pochopím, co děláš. Díváš se mi do

tváře, aby sis ověřil, jestli jsem s tímhle vším svolná. Oplatím

ti úsměv.

Pořád nevím, kdo byl odpovědný za to, co se stalo pak. Byl jsi to ty, já, nebo my oba najednou? Moje ruce sklouznou níž – nebo jsi je tam stlačil? – k místu, kde tvůj tlustý kožený pásek svírá přezka. Snažím se pásek uvolnit, ale prsty se mi třesou a kůže je tuhá a nepoddajná a odmítá vyklouznout ze svorky. Musíš mi pomoct. Další neobratný moment nastane, když mě zatáhneš za výstřih. Pořád mám na sobě sako a ty netušíš, že pod ním není sukně s halenkou, ale šaty. Přestaneš, sundáš si brýle a zastrčíš si je do kapsy saka, a já se zatím sehnu, rozepnu si zip na jedné kozačce a stáhnu si ji. Pak se znovu skloním, neohrabaně, protože druhou botu na úzkém podpatku mám pořád na sobě, a stáhnu si z jedné nohy punčocháče a kalhotky. Když do mě pronikneš, pocit kůže na kůži je jemněelektrizující, jako statická elektřina z čerstvě vypraného oblečení. Jediná naše nahá část, jediný bod, kde je moje tělo v kontaktu s tím tvým, je uvnitř mě. Nic neříkáme.

I dneska mě vzpomínka na ten okamžik dokáže zmrazit uprostřed činnosti, ať už se zabývám čímkoli, a já se strnule zadívám do prázdna, pořád ohromená tím, jak přirozené to bylo, jak se něco, co se vždycky zdálo tak obtížené zákazy a konvencemi, mohlo odehrát pouze díky tomu, že jsme svá těla zbavili fyzických překážek. V jeden okamžik se líbáme, což je samo o sobě něco mimořádného, a vzápětí souložíme.

Nedosáhnu orgasmu. Na to jsem příliš zaskočená. Nejspíš se mi to líbí, ale líbí není správné slovo. Zachvátí mě stejné bezdeché vzrušení, jaké lidé patrně zažívají na horské dráze, kde je možné cítit rozkoš z hrůzy, protože nebezpečí je jen


36

zdánlivé; ať vyletíte jakkoli vysoko, jste v bezpečí. Jdu s tebou.

Následuju tě. Jsem k smrti vyděšená, ale cítím se v naprostém

bezpečí. Nikdy předtím to takovéhle nebylo.

Potom ještě chvíli stojíme. Pořád se tiskneš ke mně. Uvědomím si, že oba nasloucháme. Kolik klíčů od té kaple asi existuje? Natahujeme uši, zda nezaslechneme zvuk kroků na dlážděné podlaze nebo hlasy. Všude vládne ticho. Oba zároveň krátce vydechneme, je to něco mezi odkašláním a pobaveným vyprsknutím. Ten výdech tě ode mě odtrhne. Poodstoupíš,stahuješ se v tom těsném prostoru dozadu, strčíš si ruku dokapsy, znovu si nasadíš brýle a pak mi podáš bavlněný kapesník. Usměješ se na mě, já ti úsměv oplatím, a zatímco se zapínáš, strčím si kapesník mezi nohy.

Musíš z té komůrky vyjít první. Já zvednu z podlahy svoji botu a vydám se za tebou. Kulhavě klopýtám přes kapli,rozcuchaná, silonky i kalhotky omotané kolem kotníku, s botou v ruce a kapesníkem nacpaným mezi nohama. Přineseš mi jednu z těch židlí a posadíš mě na ni jako zdravotníkzásahovky oběť autonehody. Ucouvneš, pobaveně se na mě podíváš s povytaženým obočím a já se napůl zvednu a pustím botu na podlahu, abych si mohla oběma rukama vytáhnout kalhotky i punčocháče. Trochu s tím zápolím, protože ta svlečená nohavice punčochových kalhot se přetočila naruby, a nyní si samozřejmě připadám směšně a palčivě si uvědomuju, že při všech poprvé je svlékání vášnivé a vzrušující, ale oblékání po aktu obvykle trapné. Už je to tolik let, co jsem naposledy zažila nějaké poprvé, že jsem na tohle úplně zapomněla.

Když se znovu posadím, klekneš si mi k nohám na jedno koleno a zvedneš moji botu – hlavou se mi mihne rozpačitá prchavá myšlenka, že ty punčocháče, které mám na sobě,nejsou nové – a pak mi ji obuješ, zapneš ji, s úsměvem ke mně vzhlédneš, zatímco stále svíráš oběma rukama moje lýtko, a řekneš: „Padne jako ulitá.“


37

Taky se usměju a položím ti dlaň na tvář. Líbí se mi, že se ujímáš vedení, protože teď se celá třesu. Všiml sis toho a ztvého úsměvu poznám, že se ti to líbí. Zvedneš ruku, položíš mi ji na šíji a přitáhneš si moji tvář dolů k sobě k dlouhému polibku. Po chvilce mě z té pozice rozbolí za krkem, ale vychutnávám si to, protože mě líbáš, jako bys to pořád myslel vážně, a oba víme, že nyní už to není nutné.

Potom se odtáhneš a řekneš: „Měli bychom jít vrátit Martě klíč.“

Rozhlédnu se po své tašce a dojde mi, že musí být pořád v té komoře – vůbec si nevzpomínám, kdy jsem ji odložila. „Moje kabelka,“ vyhrknu a ukážu tím směrem. Přineseš mi ji, pak nade mnou stojíš a díváš se, jak se v ní přehrabuju. „Počkej chvilku,“ požádám tě.

Hledám taštičku se šminky. Nemám v ní pudřenku, aleprastaré oční stíny, které tam přechovávám, mají na vnitřní straně víčka zrcátko. Zvednu si ho k obličeji a prozkoumám svou tvář po maličkých kruzích, jako bych hledala vodítka k tomu, co jsem za člověka. Vyhrabu rtěnku, zlehka si přetřu rty a zamnu je o sebe. Vynořit se z krypty s tlustým nánosem rtěnky by bylo trochu nápadné, pomyslím si a ta úvaha mě samotnou překvapí. Jeden by si myslel, že tohle dělám pořád.

Když vstanu, nohy se mi pořád třesou. Celou dobu jsi měsledoval s pobaveným výrazem, jako by tě těšilo, že jsi mě natolik vyvedl z míry, jako by tě bavilo sledovat, jak složité pro mě je poskládat se zpátky do persóny, která dokáže čelit vnějšímusvětu. Mrkneš na hodinky. „Čas na rychlou kávu?“ zeptáš se, ale z tvého tónu usoudím, že to říkáš jen ze zdvořilosti. Mám dost duchapřítomnosti – a později si k ní pogratuluju –, abych řekla: „Vlastně potřebuju vyřídit pár věcí mimo budovu a odpoledne se musím vrátit k další výpovědi,“ a ty nasadíš výrazpředstíraného zklamání, jenže pak ti něco zabzučí v kapse, vytáhneš telefon, odvrátíš se ode mě, zmáčkneš pár tlačítek... Když se


ke mně zase otočíš, poznám, že pro tebe je ta věc uzavřená.

Zpráva, kterou jsi právě dostal, tě přiměla myslet na další úkol,

který musíš splnit.

Když míříme ke dveřím, nyní hlasitým a rázným krokem

lidí na odchodu, zarazím tě: „Počkej chvilku.“ Jdeš kousek

přede mnou a já si všimnu, že máš vzadu pomačkané sako.

Uhladím je jednou rukou, dvěma hbitými, rychlými pohy

by. Ohlédneš se na mě přitom přes rameno a pousměješ se.

„Díky,“ řekneš, ale jsou to roztržité díky. Podržíš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist