načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Úkryt v zoo -- Skutečný příběh z válečné Varšavy - Diane Ackermanová

Úkryt v zoo -- Skutečný příběh z válečné Varšavy

Elektronická kniha: Úkryt v zoo -- Skutečný příběh z válečné Varšavy
Autor:

Skutečný příběh ředitele varšavské zoologické zahrady Jana Żabińského a jeho ženy Antoniny, kteří po vybombardování zoo během invaze Němců do Polska v roce 1939 využili zájem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 277
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložil Václav Petr
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3305-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román o hrdinských činech manželů Jana a Toničky Żabińských, kteří za války ve varšavské zoo, jíž byl Jan ředitelem, ukrývali na tři stovky Židů. V roce 1939 je zoologická zahrada vybombardována během invaze Němců do Polska. V téměř zničené zoo zakládají manželé vepřín a chystají se zde založit také stanoviště podzemního odporu. Zpočátku se snaží pomáhat Židům v ghettu a nosí jim balíčky s jídlem, postupně začínají ukrývat pronásledované, poskytují jim přechodné útočiště, ale i několikaletý úkryt, ať už ve své vile nebo v samotné zoo. Autorka čerpá především z deníků manželky ředitele zoo, ze vzpomínek jejího manžela i z rozhovorů s dosud žijícím synem manželů Żabińských. Skutečný příběh o záchraně tří stovek Židů za druhé světové války ve Varšavě.

Popis nakladatele

Skutečný příběh ředitele varšavské zoologické zahrady Jana Żabińského a jeho ženy Antoniny, kteří po vybombardování zoo během invaze Němců do Polska v roce 1939 využili zájem nacistů o zvířata a zachránili tak přes tři stovky Židů. Autorka zdůrazňuje hrdinství manželského páru, protože v té době byl obyvatel Varšavy odsouzen k smrti i za to, že podal žíznivému Židovi sklenici vody. Příběh je důsledně propracovaný, systematicky zdokumentovaný. Autorka vyzpovídala i dosud žijícího syna manželů Żabińských Ryszarda, lidi z varšavské zoo a ženy, jež byly současnicemi Żabińských a účastnily se akcí polského podzemního hnutí odporu. Zkušenost nadané romanopiskyně a básnířky mění historický popis událostí v umělecké dílo. Kniha získala v roce 2008 cenu Orion Award, a příběh byl dokonce zfilmován, u nás se v kinech objevil v březnu roku 2017 pod názvem Úkryt v zoo. Antoninu Żabińskou v něm hraje populární americká herečka Jessica Chastainová.

Předmětná hesla
Żabiński, Jan, 1897-1974
Żabińska, Antonina, 1908-1971
* 1939-1945
Spravedlivý mezi národy (ocenění)
Židé -- Polsko -- 1939-1945
Židé -- Záchrana -- 1939-1945
Zoologické zahrady -- Polsko
Holocaust (1939-1945) -- Polsko
Varšava (Polsko) -- Dějiny -- 1939-1945
Zařazeno v kategoriích
Diane Ackermanová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


Diane Ackermanová

ÚKRYT V ZOO

Skutečný příběh z válečné Varšavy


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Ackerman, Diane

[Zookeeper’s wife. Česky]

Úkryt v zoo : skutečný příběh z válečné Varšavy / Diane

Ackermanová ; přeložil Václav Petr. - 1. vydání. - V Praze : Stanislav

Juhaňák - Triton, 2017

Přeloženo z angličtiny

ISBN 978-80-7553-356-2 (pdf) 929 * 06.05 * (=411.16) * 59:069.029 * 323.12“1939/1945“ * 94(438) - Żabiński, Jan, 1897-1974 - Żabińska, Antonina, 1908-1971 - Spravedlivý mezi národy (ocenění) - Židé - Polsko - 1939-1945 - Židé - záchrana - 1939-1945 - zoologické zahrady -- Polsko - holocaust (1939-1945) - Polsko - Varšava (Polsko) - dějiny - 1939-1945 - biografické příběhy 94(430/439) - Dějiny zemí střední Evropy [8] 929 - Biografie [8]

Diane Ackermanová

ÚKRYT V ZOO

Skutečný příběh z válečné Varšavy

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © 2007 by Diane Ackerman

All rights reserved.

Photo courtesy of the Warsaw Zoo.

Photo insert: Photos courtesy of the Warsaw Zoo and the author.

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2017

Translation © Václav Petr, 2017

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-356-2 (pdf)

Věnováno Toničce a její rodině,

lidem i zvířatům

9

ÚVODNÍ POZNÁMKA AUTORKY

Jana a  Antoninu Żabińské, manžele, křesťany a  ošetřovatele zvířat ve var

šavské zoo, děsil německý rasismus. Využili nacistické posedlosti vzácnými

zvířaty a zachránili přes tři stovky lidských životů. Jak to u některýchproje

vů mimořádného milosrdenství bývá, na jejich skutky dějiny zapomněly.

Hrdinství těchto dvou lidí je nicméně o to pozoruhodnější, že pokud by vás

v Polsku za 2. světové války okupační úřady přistihly, jak podávátežíznivé

mu Židovi sklenici vody, odsoudily by vás k smrti.

Při popisu životních osudů těchto manželů jsem čerpala z četnýchpra

menů, které uvádím v literatuře, ale především ze vzpomínek (založených

na „deníku a  chaotických poznámkách“) manželky ředitele zoo Antoniny

(Toničky) Żabińské, jež hýří nádherným kouzlem zoologické zahrady.Infor

mace jsem ovšem získávala i z dalších zdrojů: z Toniččinýchautobiografic

kých knih pro děti, jako je Život v zoo, z knih a vzpomínek Jana Żabińského

a také z rozhovorů, které Tonička a Jan poskytli tisku a jež byly zveřejněny

v polštině, hebrejštině a jidiš. Kdykoliv se v textu zmiňuji o tom, že Tonička

nebo Jan „uvažovali“, „žasli“ nebo něco „cítili“, cituji z jejich vlastních textů

a rozhovorů. Měla jsem k dispozici i rodinné fotografie (právě na jejichzá

kladě vím, že Jan nosil hodinky na svém „chlupatém levém zápěstí“ a  že

Tonička měla zálibu v puntíkovaných šatech) a měla jsem tu čest véstroz

hovory se  synem Żabińských Ryszardem, nejrůznějšími lidmi z  varšavské

zoo a Varšavankami, jež Toničku znaly, byly jejími vrstevnicemi a sloužily

v polském podzemním hnutí odporu. Byl mi také umožněn přístupk tex

tům Lutze Hecka, muzejním exponátům a  sbírkovým předmětům, napří

klad v pozoruhodném Muzeu varšavského povstání či v americkém Muzeu

holokaustu ve Washingtonu, k archivním materiálům Státníhozoologické

ho muzea, k pamětem a dopisům shromážděným během války podzemní

skupinou archivářů, kteří (v bednách a mléčných konvích) zachránilidoku

menty, jež jsou dnes uloženy v Židovském historickém institutu ve Varšavě.

DIANE ACKERMANOVÁ

Dále jsem čerpala z  jedinečného izraelského programu Spravedliví mezi

národy (Righteous Among the Nations), znamenitého projektu institutu

Shoah Foundation, z dopisů, deníků, kázání, pamětí, článků a dalších textů

obyvatel varšavského ghetta. Studovala jsem samozřejmě ideologiia úmysly nacistů ovládnout národy, ale zajímaly mě i nacistické představyo přeměně světových ekosystémů prostřednictvím vyhubení některých místních

rostlinných a živočišných druhů (včetně lidí), představy o důslednéochraně jiných ohrožených druhů a biotopů, a dokonce o vzkříšení druhůvyhubených ve volné přírodě, například pratura či zubra.

1

Hltala jsem průvodce

polskou zvířenou a květenou (sledovat svět polské přírody představujeneutuchající příval nemalých překvapení), průvodce polskými obyčeji,kuchyní a  folklórem, knihy o  nacistických drogách, vědcích a  zbraních a  další

materiály. S  nadšením jsem se poučila o  chasidismu, kabale a  pohanské

mystice počátku 20. století, o nacistických okultních kořenech i o takpraktických otázkách, jako jsou dějiny polské společnosti či typy tehdejšíchbaltských stínítek na lustry.

Jsem vděčná za poznatky, jež mi poskytla moje neocenitelná polskáporadkyně Magda Dayová, která prvních šestadvacet let života strávila veVaršavě, a její dceři Agátě M. Okuliczové-Kozarynové. Na své cestě do Polska jsem shromažďovala dojmy z białowieżského pralesa a ze samotnévaršavské zoo, kde jsem se toulala a slídila kolem staré vily a kráčela v Toniččiných stopách po okolních ulicích. Zvlášť jsem zavázaná současnému ředitelivaršavské zoologické zahrady dr. Maciejovi Rembiszewskému a jeho ženě Ewě Zabonikowské, že mi velkoryse a ochotně věnovali čas, a takézaměstnancům zoo, kteří mě přijali a sdíleli se mnou své znalosti a prameny. Děkuji také Elizabeth Butlerové za její neúnavnou a  vždy příjemnou spolupráci a profesoru Robertu Janu van Peltovi za pozornou kritiku.

Jako ke všem ostatním svým knihám i k příběhu samotnému jsempřistupovala velice osobně: oba moji prarodiče z  matčiny strany pocházeli z Polska. S každodenním životem Poláků mě důvěrně seznámil můjdědeček, jenž vyrůstal v předměstské čtvrti Letnia v haličské Przemyśli a odešel z Polska před začátkem 2. světové války, a moje matka, jejíž někteřípříbuzní a přátelé se skrývali nebo živořili v pracovních táborech. Můj dědeček, který žil na malém statku, mi svěřil lidové příběhy, jež si lidé předávali po generace.

ÚKRYT V ZOO

Jeden z nich vyprávěl o městečku s malým cirkusem, kde náhle pošel lev.

Ředitel cirkusu se zeptal chudého starého Žida, zda by nechtěl sehrát roli

lva. Muž souhlasil. Potřeboval totiž peníze. Ředitel jej ubezpečil: „Stačí,

když si oblékneš tuhle lví kůži a posadíš se támhle do klece. Lidi nepoznají,

že nejsi lev.“ Žid udělal, oč byl požádán. Pro sebe si ovšem zabrumlal: „Už

jsem zažil všelijaká zaměstnání!“ Jeho myšlenky náhle přerušil jakýsi zvuk.

Otočil se právě včas. Zahlédl jiného lva. Lev se vplížil do klece a upřel na něj

hladový zrak. Muž se roztřásl a přikrčil, netušil, jak se zachránit. Učinil to

jediné, co jej napadlo: jal se nahlas odříkávat hebrejskou modlitbu. Jakmile

ze sebe vypravil začátek Šema J i s r a’e l (Slyš, Izraeli), druhý lev pohotověnavázal slovy Adonaj Elohejnu (Hospodin je náš Bůh) a  oba lvi dokončili modlitbu společně. Když jsem tu historku tehdy slyšela, ani ve snu měnenapadlo, jak podivuhodně výmluvným způsobem se lidový příběh může vztahovat k reálným historickým událostem.

KAPITOLA

1

léto 1935

V odlehlé varšavské čtvrti prokmitly sluneční paprsky úsvitu kolem kmenů

rozkvetlých lip a  rychle šplhaly po skle a  bílých štukových zdech vily

z 30. let. V posteli z dřeva břízy bělokoré, používaného jinak k výroběkánoí, lékařských lopatek na jazyk a windsorských židlí, spal ředitelzoologické zahrady a jeho žena. Po jejich levici se tyčila dvě vysoká okna nadvnitřním parapetem, dost širokým na to, aby se na něm dalo sedět a aby se pod

něj vešel malý radiátor. Podlahu z parketové mozaiky proteplovalyorientální koberečky, zatímco jednotlivé parkety do sebe navzájem šikmo zapadaly

jako ptačí pera. V jednom rohu místnosti stálo napříč křeslo, rovněžz březového dřeva.

Vánek pohnul voálovou záclonou a světelné proužky se přelily dopokoje, aniž by vrhaly stíny. Stěží viditelné předměty zvolna ukotvily Toniččino vědomí ve smyslovém světě. Záhy se zvolna rozezněl zpěv gibonů a pak již propuklo pandemonium jejich rezonančních vaků, při kterém by nevydržel spát nikdo, dokonce ani ospalý student nebo novorozenec. Určitě nemanželka ředitele zoo. Každý den ji čekaly obvyklé domácí práce, ale věděla si rady i s přípravou jídla, uměla zacházet se štětcem a jehlou. Navíc bylanucena řešit problémy zoologické zahrady, někdy i kuriózní (napříkladuklidňovat hyení štěňata). Tyto záležitosti představovaly pro její vzdělánía přirozené nadání výzvu.

Její manžel Jan Żabińský, který běžně vstával o něco dříve, si natáhlkalhoty a košili s dlouhými rukávy, na chlupaté levé zápěstí si nasadil hodinky a oddusal po schodech dolů. Byl vysoký a štíhlý, s nápadným nosem,tmavýma očima a svalnatými rameny dělníka, stavěný podobně jako Toniččin otec Antoni Erdman. Erdman byl polský železniční inženýr, který měl stálé pracoviště v Petrohradu a cestoval za prací po celém Rusku. Podobně jako Jan i  Toniččin otec byl neobyčejně inteligentní, takže dceři i  její nevlastní

ÚKRYT V ZOO

matce uměl zajistit slušné společenské postavení. Když bylo Toničce v roce

1917 devět let a v Rusku vypukla revoluce, patřila jejich rodina meziinteligenci. A stejně jako Antoni i Jan byl inženýrský typ, i když pěstoval trochu

jiné vztahy – mezi lidmi a zvířaty. A zajímal se také o vztah mezi lidskou

a živočišnou přirozeností.

Tmavě hnědé vlasy vytvářely Janovi věneček kolem začínající pleši, proto se před letním žárem a zimním chladem chránil kloboukem. Naexteriérových fotografiích obvykle nosil na hlavě fedoru, s níž působil dojmemstřízlivé cílevědomosti. Na některých interiérových snímcích je Jan zachycen u svého psacího stolu nebo v rozhlasovém studiu s pevně sevřenýmičelistmi. Nevypadá jako muž, jehož by bylo možné snadno urazit. Dokonce i ve dnech, kdy byl hladce oholen, mu na tvářích ulpíval náznak počínajícího tmavého strniště, zejména na tenké kůži mezi horním rtem a nosem. Plný, úhledně ohraničený horní ret se souměrnými zvýšenými okraji, jež si ženy zdůrazňují rtěnkou, vytvářel přirozený Kupidův luk – jediný Janův ženský znak.

Když Toničce zemřeli rodiče, teta ji poslala studovat hru na klavír na městské konzervatoři a  zároveň na školu v  uzbeckém Taškentu, kterou Tonička dokončila v patnácti letech. Necelý rok poté se s tetou přestěhovaly do Varšavy, kde začala Tonička chodit do kurzů cizích jazyků, kreslení a malování. Chvíli učila, složila zkoušky z archivnictví a třídila šanony na Vysoké škole zemědělské ve Varšavě, kde se seznámila s Janem, o deset let starším zoologem. Jan studoval kreslení a  malování na Akademii výtvarných umění a sdílel s Toničkou zaujetí pro zvířata a umění s animalistickou tematikou. Když se v roce 1929 uvolnilo místo ředitele zoo (zakládajícíředitel po dvou letech zemřel), Jan a Tonička se chopili příležitosti. Jejichtouhou bylo vybudovat novou zoo a  strávit život mezi zvířaty. V  roce 1931 vstoupili do svazku manželského a přestěhovali se za řeku do Pragy neboli Pražské čtvrti. Byla to drsná chudinská průmyslová čtvrť, kde se mluvilo svébytným slangem, ale měli to odtamtud jen patnáct minut cestytrolejbusem do centra.

V minulosti bývaly zoologické zahrady v soukromém vlastnictvía představovaly prestižní záležitost. Každý si mohl pořídit kabinet kuriozit, jenže sehnat největšího krokodýla, nejstarší želvu, nejtěžšího nosorožce činejvzácnějšího orla vyžadovalo finanční prostředky a člověk musel být tak trochu

DIANE ACKERMANOVÁ

blázen. Polský král Jan III. Sobieský v 17. století choval na svém dvořemnoho exotických zvířat. Bohatí šlechtici někdy prokazovali zámožnost tím, že

si na panstvích zřizovali soukromé menažerie, zvěřince.

Polští vědci snili o  zoo v  hlavním městě, jež by obstálo v  konkurenci s  ostatními evropskými zoologickými zahradami, zejména s  velkolepými a  světově proslulými zahradami německými. I  polské děti se dožadovaly zoo. Evropa se kochala dědictvím pohádkových příběhů o mluvícíchzvířatech, někdy téměř reálných, jindy rozkošně vybájených. Podněcovalydětskou fantazii a umožňovaly dospělým utíkat se v duchu do dětského světa. Toničku zoologická zahrada těšila, protože se podobala kouzelné knize, na jejíchž stránkách mohli lidé diskutovat s oživlými pohádkovými tvoryi nebezpečnými obludami. Jen málo lidí někdy vidělo divoké tučňáky sjíždět po břiše do moře nebo „stromové dikrobrazy“ z  kanadských Skalistých hor, ježaté jako gigantické borové šišky. Tonička byla přesvědčená, že když je návštěvník v zoologické zahradě spatří na vlastní oči, rozšíří se mu pohled na přírodu a  bude k  ní přistupovat osobněji  – zvířata obdrží vlastnosti a jména. V zoo žily tyhle divoké, kruté, krásné a přátelské „obludy“ v zajetí.

S nadcházejícím úsvitem zpíval každé ráno špaček směsiciodposlouchaných melodií, střízlíci v dálce notovali rozložené akordy arpeggia a do toho se jako zaseklé hodiny vmísily svým monotónním kukáním kukačky.Giboni vzápětí rozhoukali polnice s takovou vehemencí, že vlci a psi hyenovití začali výt, hyeny hašteřivě drmolit, lvi řvát, krkavci zvonivě krákat, pávi ječet, nosorožec frkat, lišky kňučet a hroši chrochtavě kvičet. Následněpřešli giboni k duetu – samci prokládali své houkání jemným výskáníma samice vyluzovaly ve svém „velkém volání“ proudy dlouhých not. Vevaršavské zoo žilo několik zamilovaných giboních dvojic a  formální písně jódlujících párů sestávaly z komplexní předehry, mezihry, cody, duetů a sól.

Tonička a Jan se nenaučili žít jen podle času chronometrického, alei sezónního. Stejně jako většina ostatních lidí i oni se řídili hodinami, ale jejich každodenní práce se nikdy tak docela nepodobala rutině. Musela se totiž přizpůsobit dvěma realitám zároveň, jedné zvířecí, druhé lidské. Když se časové plány vzájemně neshodly, Jan se vracel domů až pozdě a  Tonička vstávala uprostřed noci, aby pomáhala rodit některé mládě, napříkladžirafí (což je vždycky ošemetné, protože žirafa rodí vestoje, mládě padá hlavou napřed a  matka navíc pomoc odmítá). Každý den přinášel něco nového,

ÚKRYT V ZOO

a  i  když řešení problémů mohlo být vyčerpávající, Tonička si zpestřovala

život vítanými okamžiky překvapení.

Prosklené dveře Toniččiny ložnice se otevíraly na terasu v prvním patře zadní části domu. Z terasy se dalo vstoupit do všech tří ložnic a úzkéskladovací místnůstky, které ze zvyku říkali podkroví. Když se Toničkapostavila na terasu, shlížela do korun jehličnanů a  keřovitých šeříků vysázených poblíž šesti vysokých oken obývacího pokoje, do něhož okny pronikallehký vánek od řeky a příjemné aroma. Za teplých jarních dnů se fialovákuželovitá květenství pohupovala jako kadidelnice. Do domu se vlévala sladká narkotická vůně, naštěstí s pravidelnými přestávkami, jež poskytovaly nosu mezi jednotlivými vonnými útoky čas k oddychu. Člověk stojící na terase a vdechující plnými doušky vzduch v úrovni vrcholku jinanudvoulaločného a smrků se stával obyvatelem korunového patra. Když jste pohlédli přes přetížené větve starého dubu, mohli jste si všimnout, jak se za úsvitu za bažantnicí  – zhruba padesát metrů k  hlavní bráně zoo a  až k  Ratuszowě ulici  – třpytí na jalovcích kapičky rosy jako tisícovky optických hranolů. A pokud byste přešli ulici a vstoupili do Pražského parku (Park Praski), což mnozí Varšavané za teplých dnů také činili, obklopila by vás ochromujícímedová vůně linoucí se z krémově žlutých svazečků tyčinek lip a včelí rumba.

Lípy již tradičně ztělesňovaly letního ducha  – lípa se polsky řekne lipa a lipiec znamená červenec. Kdysi byly lípy posvátnými stromy bohyně lásky. S příchodem křesťanství nad nimi převzala patronát Maria, k níž seu svatyní pod lipami na okrajích vozovek dodnes modlí poutníci a prosí jio štěstí. Ve Varšavě jsou lípami oživeny parky a jsou jimi zastíněny hřbitovya tržiště; řadami vysokých lip s přilbicovitými korunami jsou lemovány hlavní třídy. Včely, uctívané jako služebnice Boží, jsou lipami přitahovány.Vzhledem k tomu, že poskytují medovinu a med a včelí vosk pro svíčkypoužívané při bohoslužbách, církev dbala na vysazování lip na pozemcíchsouvisejících s farami a kostely. Spojitost včel s církví bývala svého času tak silná, že na přelomu 15. a 16. století obyvatelé Mazovska přijali zákon, podle kterého se krádeže medu a vandalská poškození úlů trestaly smrtí.

V Toniččině době Poláci již tak násilně nevystupovali, ale na včely stále nenechali dopustit. Na odlehlém okraji zoo vybudoval Jan několik úlů ve shluku podobném kmenovým chatrčím. Hospodyňky používaly med jako sladidlo do ledové kávy, připravovaly krupnik, horkou vodku s  medem,

DIANE ACKERMANOVÁ

a pekly piernik, polosladký kořeněný medový koláč, nebo pierniczki,medové kořeněné sušenky. Vařily také lipový čaj k léčbě nachlazení a utišenípocuchaných nervů. Právě v této sezóně, kdykoli Tonička mířila přes park na

trolejbusovou zastávku, do kostela nebo na tržiště, kráčela alejemi silně

prosycenými vůní lipových květů a bzučícími „polopravdami“ – v místním

slangu totiž lipa znamená i „milosrdnou lež“.

Jako věty psané neviditelným inkoustem se na druhé straně řekypostupně zvedal z  ranní mlhy obrys Starého města  – nejprve jen střechy, jejichž řezané terakotové tašky se překrývaly jako holubí pera, a pak patro trávově zelených, růžových, žlutých, červených, rezavých a béžových obytnýchbloků podél ulic dlážděných kočičími hlavami a vedoucích na Trhové náměstí. Ve 30. letech sloužilo Pražské čtvrti i venkovní tržiště poblíž závodu navodku v Ząbkowské ulici, projektovaného tak, aby připomínal nedobytný hrad. Tamní tržiště však nebylo tak bujaré jako na Starém městě, kde se podžlutohnědými plátěnými roletami scházely tucty prodejců nabízejících své zboží, řemeslné výrobky a potraviny, kde se ve výkladních skříníchvystavoval baltský jantar a kde vám mohl za pár grošů vytáhnout cvičený papoušek šťastné číslo z nádobky se srolovanými papírky.

Hned za Starým městem se rozkládal labyrint uliček velké židovské čvrti, kde ženy nosily paruky a muži nakroucené postranní lokny a kde se konaly náboženské obřady. Židovská čtvrť se vyznačovala směsicí dialektů a vůní, titěrnými obchůdky, barveným hedvábím a budovami s plochýmistřechami a černě či mechově zeleně natřenými železnými balkonky,poskládanými jeden nad druhým jako divadelní lóže. Místo lidí však v  těchto lóžích odpočívaly truhlíky s rajčaty a květinami. Daly se tam sehnat zvláštní druhy pierogů, těžko žvýkatelné kreplachy: jako pěst veliké taštičky plněnékořeněným dušeným masem a  cibulí, jež se nejprve vaří, pak pečou, pak smaží a v poslední fázi se přidává poleva a něco na zpevnění jako u baget.

Tato čtvrť představovala tlukoucí srdce východoevropské židovskékultury se židovským divadlem a filmem, židovskými novinami a časopisy,židovskými výtvarnými umělci a  vydavateli, představiteli politických hnutí, sportovními a literárními kluby. Po celá staletí poskytovalo Polsko azylŽidům prchajícím z Anglie, Francie, Německa a Španělska před perzekucí. Na některých polských mincích z 20. století byste našli hebrejské nápisya v jedné legendě se říká, že Židé považovali Polsko za atraktivní zemi proto, že její

ÚKRYT V ZOO

jméno připomíná hebrejský imperativ po lin („zde spočiň“). Přesto doVaršavy 20. století, města s  1,3 milionu obyvatel, z  nichž třetinu tvořili Židé,

prosákl antisemitismus. Židé se převážně usazovali ve své čtvrti, méně

i v luxusních lokalitách na mnoha místech města, ale i tam si většinouzachovávali specifické oblečení, jazyk a kulturu a někteří z nich se vůbecnenaučili polsky.

Když se Tonička opřela o  letním ránu o  širokou plochou římsu terasy vykládané  meruňkově zbarvenými kachličkami, zmáčela si rukávy červených šatů. Kachličky totiž udržovaly chlad, takže se na nich srážela rosa. Ne všechno bučení, kvílení, vřeštění a řvaní se ozývalo zvenčí – některé zvuky přicházely z podzemních útrob vily, jiné z verandy, terasy a podkroví.Żabińští svůj domov sdíleli s osiřelými novorozenci nebo nemocnými zvířaty, ale i  s  domácími mazlíčky. Krmení a  výchova těchto nájemníků připadla Toničce a její zvířecí svěřenci se domáhali potravy.

Od zvířat nebyl oddělen ani samotný obývák. Hranice mezi „tam venku“ a „uvnitř“ smazával dlouhý úzký salon se šesti vysokými okennímitabulemi, jež si člověk mohl snadno splést s krajinomalbami. Na mnoha policích velké dřevěné kredence u pokojové zdi byly vystaveny knihy, časopisy,hnízda, pera, drobné lebky, vajíčka, rohy a další předměty. Vedle shlukuhranatých křesel s  červeným čalouněním stál na orientálním koberečku klavír. Do nejteplejšího rohu v nejzazším konci místnosti byl zasazen krbs topeništěm a na temně hnědých kachličkách zdobících krbovou římsu spočívala sluncem vybělená zubří lebka. Vedle oken byla v místě, kam dopadaloodolední slunce, umístěna pohodlná křesla s vysokým zadním opěradlem.

Jednoho novináře, který zavítal do vily kvůli rozhovoru s Janem,překvaily dvě kočky vstupující do obýváku, jedna s  obvázanou tlapkou, druhá s obvázaným ocasem, za nimiž dovnitř vpochodoval papoušek s ochranným kovovým límcem a  kulhající krkavec se zlomeným křídlem. Ve vile se to zvířaty jen hemžilo. Jan to vysvětlil prostě: „Nestačí provádět výzkumzpovzdálí. Pochopit chování a psychologii zvířat můžete jen tehdy, když s nimi žijete.“ Jan konal každý den na kole vizitu po celé zoo, provázený v těsném závěsu velkým losem Adamem, svým neodmyslitelným společníkem.

Velmi důvěrný život s lvíčaty, vlčaty, opičími batolaty či orlími mláďaty se skrze mísení zvířecích pachů, škrábání a  volání s  pachy lidského těla a  kuchyně a  lidským klábosením a  smíchem vyznačoval jakousi alchymií

DIANE ACKERMANOVÁ

soudržného rodinného brlohu. Zpočátku se nový člen domácnostistravoval a spal podle starého rozvrhu, ale postupně si zvířata zvykla žítv časovém souladu a jejich biorytmy se navzájem přiblížily. Neplatilo to však pro

dýchání, neboť ospalé tempo nočních nádechů a výdechů a popotahování

se řídilo zmateční partiturou zoologické kantáty.

Tonička se identifikovala se zvířaty, fascinovalo ji, jak jejich smyslytestují svět. Záhy se s Janem naučila v přítomnosti predátorů, jako jsou divoké kočky, zpomalit, neboť v důsledku postavení očí vpředu na hlavě mají šelmy dobré prostorové vidění a  sklon při rychlých pohybech uskakovat. Býložravci, jako jsou koně, mohou zásluhou bočního postavení očí sledovat celé své okolí (a zahlédnout plížícího se predátora), ale snadno propadajípanice. Chromý orel volavý, přivázaný ve sklepě, v podstatě fungoval jakookřídlený triedr. Hyení štěňata dokázala pozorovat přicházející Toničku v narosté tmě. Jiná zvířata její příchod cítila, poznala její pach, slyšela i nejtišší zašelestění jejích šatů, hmatovými vousky vnímala váhu jejích kroků, jimiž vibrovala podlaha, či dokonce detekovala zrnka prachu, jež ve vzduchurozvířila. Tonička jim záviděla rozsah jejich starobylých, dokonale sladěných smyslů; člověka, který by disponoval jejich přirozenými vlohami, by lidé na Západě považovali za čaroděje.

Tonička s oblibou opouštěla lidské tělo a sledovala svět očima tohokterého zvířete. Často si své poznatky z této perspektivy zapisovala, intuitivně odhadovala zvířecí zájmy a praktické dovednosti, způsob, jak zvířata vidí, cítí, čeho se bojí, co vnímají, jak si pamatují. Vžila se do jejich vidění světa natolik, že nastala jakási transmigrace smyslů. Očima rysích mláďat, jež sama vypiplávala, byla Tonička schopná hledět na svět hřmotných klátivých bytostí.

... s malýma či velkýma nohama, kráčejícíma v měkkých sandálech nebo

pevných botách, tichých nebo hlučných, s jemným pachem tkaniny nebo

silným pachem krému na boty. Pantofle z jemné látky se pohybovaly tiše

a nenásilně, nenarážely do nábytku a v jejich okolí se dalo přebývat bez

ohrožení... ozývalo se „či-či, či-či“, [dokud] se nevynořila plavovlasá

hlava a nesklonila se dolů s párem očí za velkými čočkami brýlí...Netrvalo jim dlouho pochopit, že pantofle z jemné látky, rozevlátá plavovlasá

hlava a vysoko položený hlas jsou jedním a týmž objektem.

ÚKRYT V ZOO

S přemísťováním vlastního já si Tonička často pohrávala, seřizovala své smysly s jejich. O své svěřence se však starala oddaně a se zájmem a něco z  tohoto jejího naladění způsobilo, že se zvířata v  její přítomnosti vždy uvolnila. Neuvěřitelnou schopností uklidnit neukázněná zvířata sivysloužila respekt ošetřovatelů i manžela, jenž byl sice přesvědčen, že její nadání lze vysvětlit vědecky, ale i tak na něho působilo zvláštně a tajuplně. Byl sice vědcem každým coulem, ale přiznával, že Tonička vysílá na zvířata jakési „metafyzické vlny“ téměř šamanistické empatie: „Je tak citlivá, že téměř čte v jejich myslích... Stává se jimi... Má jedinečný a velmi nezvyklý dar,vzácný způsob, jak si všímat a chápat zvířata, jakýsi šestý smysl... Měla ho už od dětství.“

Každé ráno si Tonička v kuchyni nalila šálek černého čaje a jala sesterilizovat kojenecké láhve a gumové savičky pro nejmladší členy domácnosti. Jako ošetřovatelka v zoo měla to štěstí, že adoptovala dvě rysí koťataz Białowieże, jediného pralesa, který ještě v Evropě přetrval, tedy z ekosystému, jemuž Poláci říkají puszcza. To slovo evokuje představu prastarýchpanenských hvozdů, neposkvrněných lidskou rukou.

Białowieżský prales překračuje území, jež dnes tvoří hranici mezi Polskem a Běloruskem, spojuje obě země na úrovni legend a mýtů. Tradičně sloužil jako proslulé loviště králů a carů (kteří zde měli přepychový lovecký pavilon). V Toniččině době spadal prales do rámce působnosti vědců,politiků a pytláků. V jeho hvozdech přežila největší suchozemská zvířataEvroy, evropští bizoni neboli zubři, jejichž populační úbytek v Polsku podnítil k činnosti hnutí ochránců přírody. Jako přirozeně bilingvní Polka narozená v Rusku, která se vrátila do Polska, se Tonička cítila v zeleném pásuspojujícím dva režimy jako doma. Procházela se ve stínu pětisetletých stromů, kde se k člověku hvozd přisaje důvěrně jako klíště, a stane se z vás zranitelný, ale naprosto svébytný organismus bez viditelných hranic. Nedotčené akrypanenského pralesa, prohlášené za nedotknutelné, vytvářejí říši, již letadla přelétávají v  mnohakilometrových výškách, aby nevyplašila zvěř a neznečistila listoví. Když návštěvník pohlédne průzorem v  korunách stromů, může ve veliké výšce zahlédnout letadlo, podobající se drobnému tichému ptáku.

Lov v pralese byl nezákonný, ne však vymýcený. Mláďata ztrácela matky a nejvzácnější z nich končila v zoo, kam obvykle dorazila v bedně označené

DIANE ACKERMANOVÁ

nápisem „živé zvíře“. Zoo sloužilo jako záchranný člun a během dubnové,

květnové a  červnové porodní sezóny Tonička očekávala vrtošivá mláďata,

každé s vlastní zvláštní dietou a zvyklostmi. Patřilo k nim měsíční vlčíštěně, o které by se za normálních okolností starala matka a rodinnípříslušníci až do jeho dvou let. Čisté a  přátelské mládě jezevce vděčně chodilo na

dlouhé procházky a konzumovalo hmyz a bylinky. Pruhovaná selátkadivokého prasete nepohrdla ani jediným zbytkem ze stolu. Koloušek jelenalesního byl krmený z láhve až do poloviny zimy a klouzal s rozjíždějícíma se

nohama po dřevěné podlaze.

Toniččinými oblíbenci se stali Tofi a Tufa, třítýdenní rysí koťátka, která bylo nutné šest měsíců krmit z láhve a jež se zhruba rok o sebe vůbecnedovedla postarat (a i pak se chodila venčit na vodítku po nejrušnějších ulicích Pražské čtvrti, kde na ně kolemjdoucí chodci zírali s otevřenou pusou).Divokých rysů bylo již v Evropě velmi málo, a tak se Jan vypravil pro koťata do Białowieże osobně a Tonička se nabídla, že je bude vychovávat v bytě. Když jednoho letního večera přijelo k hlavní bráně taxi, jeden z hlídačůpřispěchal Janovi pomoci vyložit dřevěnou bednu. Společně ji donesli do vily, kde již Tonička dychtivě čekala se sterilizovanými láhvemi, gumovýmisavičkami a teplou kojeneckou formulí. Když lidé nadzdvihli víko, vykoukly na ně zlobně dvě skvrnité chundelaté koule, syčely na ně a pokoušely se poškrábat a pokousat každou ruku, která se k nim natáhla.

„Lidské ruce s tolika hýbajícími se prsty je děsí,“ vysvětlovala mírněTonička. „A taky se bojí zvýšeného hlasu a ostrého světla lampy.“

Koťata se třásla, „polomrtvá strachem“, zapsala si Tonička do deníku. Něžně uchopila jedno kotě za poddajnou horkou kůži na zátylku a zvedla ho ze slaměné vystýlky. Kotě bezvládně viselo a utišilo se. Sebrala i druhé.

„Mají to ráda. Připomíná jim to matku, když jim sevře kůži tlamou a přenáší je z místa na místo.“

Tonička je položila na podlahu do jídelny. Koťata hopkala po místnosti, pár minut studovala kluzkou novou krajinu a pak se ukryla pod šatník, jako by to byl skalní převis, a  poté pozvolna couvala do nejtemnějšího kouta, který našla.

V roce 1932 se Tonička řídila polskou katolickou tradicí a vybrala svému novorozenému synovi jméno světce – Richard, polsky Ryszard, což sezkracovalo na Ryś, polský výraz pro rysa. Její syn sice nepatřil k  „čtyřnohé,

21

ÚKRYT V ZOO

chlupaté a  okřídlené“ brigádě zoo, ale stal se součástí domácnosti. Stal se

prostě dalším, ještě rozpustilejším kotětem, breptajícím a lnoucímk člově

ku jako opička, lezoucím po čtyřech jako medvídě, blednoucím v  zimě

a tmavnoucím v létě jako vlče. Jedna z Toniččiných dětských knížekpopi

suje domácnost se třemi batolaty, jež se učí chodit současně a jimiž jsou syn,

lvíče a  malý šimpanz. Vzhledem k  tomu, že se jí zdála roztomilá všechna

savčí mláďata od nosorožců až po possumy, starala se o ně jako savčí matka

a ochránkyně mnoha dalších. Nepředstavovala tak nijak bizarní výjimku ve

městě, jehož odvěkým symbolem je napůl žena, napůl zvíře: mořská panna

třímající meč. Tonička sama prohlásila, že se zoo rychle stalo jejím„zele

ným královstvím zvířat na pravém břehu Visly“, hlučným Edenemobklope

ným městem a parkem.

KAPITOLA

2

„Adolfa někdo musí zastavit,“ trval na svém jeden z ošetřovatelů. Jan věděl,

že nemyslí Hitlera, ale „Adolfa únosce“, což byla přezdívka pro vůdce tlupy,

makaka rhesuse vedoucího válku s  nejstarší samicí Martou, jejíhož syna

Adolf unesl a daroval ho své oblíbené samici Nelly, která již jedno vlastní

mládě měla. „Není to správné. Každá matka by měla kojit svoje vlastnímládě, a proč připravovat Martu o její jen proto, aby Nelly měla dvě?“

Jiní ošetřovatelé navrhovali založit zpravodaje o  zdravotním stavu nejznámějších chovanců zoologické zahrady, jako byla žirafa Róza, fena psa hyenovitého Marie či miláček zoo hřebeček Sahib, který se pásls náladovými koni Przewalského. Sloní choboty bývají někdy napadeny herpetickými viry a u zvířat žijících v zajetí se snadno šíří ptačí retroviry či choroby typu tuberkulózy z  člověka na papoušky, slony, gepardy a  jiná zvířata a  z  nich zase na lidi. V Janově preantibiotické éře byl bedlivý zdravotní dozor ještě důležitější, neboť vážná onemocnění mohla zlikvidovat celou populacizvířat i lidí. V tom případě volali veterináře zoo dr. Lopatynského, který vždy dorazil v kožené bundě na svém chrchlajícím motocyklu, s koženou kuklou s vlajícími klapkami na uši, tváře zčervenalé větrem a cvikr na nose.

O čem dalším se diskutovalo na každodenních setkáních? Na staréfotografii stojí Jan vedle napůl vykopaného hrošího výběhu, částečněobehnaného silnými dřevěnými žebry, jaká se používají k  ohýbání lodního trupu. Vegetace v pozadí naznačuje, že je léto, a veškeré kopání je třeba dokončit, než půda ztvrdne, což se v  Polsku stává již v  říjnu, takže Jan nejspíš požadoval zprávy o postupu prací a musel sekýrovat předáka.Další povinností ředitele zoo bylo zabránit krádežím, a vzhledem k tomu, že obchod s exotickými druhy zvířat vzkvétal, drželi zde stráž dnem i nocí ozbrojení hlídači.

Janovy velkolepé představy o podobě zoo prostupují jeho četnýmiknihami a  rozhlasovými vystoupeními. Snil o  tom, že jednoho dne se bude jeho zoo podobat přirozeným biotopům, v  nichž budou vedle sebe ve

ÚKRYT V ZOO

stejných výbězích žít přirození nepřátelé, aniž by se vzájemně napadali. Pro

uskutečnění snu o  prapůvodním příměří bylo nezbytné získat akry půdy,

vykopat spojovací příkopy a kreativně promyslet instalatérské práce. Jan se

chystal vybudovat novátorské zoo světového významu v  samotném srdci

varšavského společenského a  kulturního života a  v  jisté fázi dokonce pomýšlel na zřízení zábavního parku.

Mezi základní úkoly tehdejších i  moderních zoo patří starost o  tělesné i duševní zdraví zvířat, o jejich bezpečí a především o to, aby je mělizaměstnanci pod kontrolou. Zoologické zahrady se vždycky potýkalys důmyslnými mistry útěku, bleskurychlými typy, jako je skálolez skákavý, kterýdokáže přeskočit stojícího člověka a přistát na skalní římse o velikosti podrážky. Tyto nervózní, statně stavěné a  podsadité antilopky s  klenutým hřbetem váží sotva dvacet kilogramů, jsou však hbité a skáčou na špičkách tupězakončených vertikálních kopýtek jako primbaleríny. Když se vylekají,poskakují kolem celého výběhu a mohou přeskočit oplocení. A stejně jakovšechny ostatní antilopy jsou schopné skákat z  místa kolmo vzhůru. Podle legendy vynalezl v roce 1919 jeden barmský muž lidský ekvivalent tohoto způsobu skákání – skákací tyč pogo. Vymyslel ji pro svoji dceru, aby mohla cestou do školy překonávat kaluže.

Když si jaguár téměř poradil s příkopem v současné varšavské zoo,obehnal mu dr. Rembiszewski výběh elektrickým ohradníkem, jaký používají farmáři na ochranu úrody před vysokou zvěří, přizpůsobený danýmpodmínkám a vyšší. Elektrické ohradníky byly v Janově době dostupné, takže jistě nějaký ocenil a  diskutoval o  jeho účinnosti v  souvislosti s  terénem v oplocených výbězích velkých koček.

Každý den po snídani Tonička zamířila ke správní budově zoo, abyuvítala VIP návštěvníky, protože kromě péče o domácnost a nemocná zvířata provázela významné hosty z Polska i zahraničí a vyřizovala oficiálnízáležitosti s tiskem či vládními představiteli. Vodila návštěvy po zahradě, bavila je humornými historkami a kuriozitami, které vstřebala z knih a Janových vyprávění nebo zažila na vlastní kůži. Ukazovala jim, jaké biotopy sepodařilo napodobit: mokřady, pouště, lesy, louky, stepi. Některé biotopyzahaloval stín, do jiných pražilo slunce. Strategicky rozmístěné stromy, keře a skalky nabízely chovancům úkryty před ostrými zimními větry, jež byly schopné odnést i střechu stodoly.

DIANE ACKERMANOVÁ

Okružní cestu začínala Tonička u hlavní brány v Ratuszowě ulici, od níž vedla dlouhá přímá promenáda lemovaná výběhy, v nichž zrak příchozích okamžitě upoutala podivně se klátící hladina růžového rybníka. To si v mělké vodě pyšně vykračovali plameňáci s dozadu ohnutými kolenními klouby a  zobáky podobajícími se černým peněženkám na drobné. Nebyli tak nápadní jako divocí plameňáci, kteří jsou jásavě korálově růžovív důsledku konzumace korýšů, ale návštěvníky zaujali. Působili jako recepční zoologické zahrady, ozývající se chraptivým mručením, chrochtáním a troubením. Hned za nimi stály řady klecí s ptáky z celého světa –hlasitými pestrobarevnými exotickými opeřenci, jako jsou majny, arové,marabuové či jeřábi královští, ale i s domácími ptáky, jako jsou titěrný kulíšeknejmenší nebo obrovitý výr velký, který je schopen svými pařáty ulovit králíka.

Pávi a malí jelenovití se toulali po zoo podle libosti, ale jakmile se lidé přiblížili, odběhli, jako kdyby je vytlačila neviditelná vlna. Na vrcholkumalého travnatého návrší se slunila gepardí samice, zatímco poblížposkakovala a zápasila její skvrnitá koťata, tu a tam vyrušená volně se pohybujícími jelenovitými a  pávy. Tato volně se pohybující potenciální kořist musela dráždit lvy, hyeny, vlky a jiné predátory v klecích, kteří si tím ostřili svéživočišné smysly. Černé labutě, pelikáni a další mokřadní a vodní ptáci pluli po hladině rybníka ve tvaru čínského draka. Po levé straně se ve volných venkovních výbězích pásli zubři, antilopy, zebry, pštrosi, velbloudia nosorožci. Po pravé straně si mohli návštěvníci prohlédnout tygry, lvy a hrochy. Po štěrkové cestě se pak vraceli zpět podél žiraf, plazů, slonů, opic, tuleňů a medvědů. Vila stála na doslech od voliér téměř zakrytá stromy těsně před šimpanzími ubikacemi, jež se nalézaly na východ od výběhu tučňáků.

Stepní biotopy hostily mimo jiné africké psy hyenovité, roztěkanédlouhonohé psovité šelmy, které byly neustále v pohybu a otáčely své širokéhlavy sem a tam, podezřívavě čichaly a natáčely velké napjaté boltce navšechny strany. Jejich vědecké jméno Canis pictus (malovaný pes) vystihuje jejich krásnou srst, nesouvisle postříkanou žlutými, černými a červenýmiskvrnami, ne však jejich dravost a houževnatost. Psi hyenovití jsou schopnistrhnout prchající zebru a  štvát antilopu mnoho kilometrů. Varšavská zoo se jimi mohla pochlubit první v Evropě, na což byla opravdu hrdá, i kdyžafričtí zemědělci považují tyto šelmy za kruté škůdce. Ve Varšavě byli psihyenovití vnímáni jako barevní šoumeni, z nichž každý se vyznačoval jinými

ÚKRYT V ZOO

barevnými vzory, a před jejich výběhem se vždy tvořily zástupyobdivovatelů. V zoo se rovněž podařilo odchovat první hříbě zebry Grévyho. Pravlastí

této zebry je Etiopie. Na první pohled vypadá tento kopytník normálně, než

si uvědomíte, že je na rozdíl od učebnicových zeber větší a  pruhovanější,

s úzkými pruhy, jež se kolem trupu vertikálně sbíhají a na nohou pokračují

horizontálně až k samotným kopýtkům.

A pak tu byla Tuzinka, dosud pokrytá kojeneckým chmýřím, tehdyjedno z dvanácti slůňat, jež se kdy narodila v zajetí. Její jméno bylo odvozeno z tuzin, polského výrazu pro tucet. Když Kasia porodila jednoho chladného dubnového dne v půl čtvrté ráno Tuzinku, Tonička asistovala jako porodní bába. V  deníku popsala Tuzinku jako gigantický uzlíček, největší zvířecí mládě, jaké kdy viděla, vážící 110 kilogramů, vysoké metr, s modrýmaočima, osrstěné černým chmýřím, s velkýma ušima ve tvaru okvětních plátků macešky a ocasem, který se zdál být v poměru k trupu příliš dlouhý. Byl to vratký a zmatený novorozenec vržený do smyslového bazaru života.V modrých očích maličké slonice prokmitávaly jiskřičky překvapení, jichž siTonička všimla i u jiných zvířecích novorozenců, kteří upřeně civěli,fascinovaní a vyvedení z míry okolním prudkým světlem a povykem.

Při sání se Tuzinka stavěla pod matku, zadní nohy pokrčené a  jemnou tlamičku nataženou vzhůru. V očích se jí usazoval výraz signalizující, že na světě kromě proudu teplého mléka a  uklidňujícího tlukotu matčina srdce nic jiného neexistuje. Tak také fotografové slůně zachytili v  roce 1937 na černobílé pohlednici, z níž se stal – spolu s hadrovým slůnětem – oblíbený suvenýr. Na starých snímcích jsou patrní nadšení návštěvníci naklánějící se k  Tuzince a  její matce, která jim natahuje vstříc chobot přes malý vodní příkop ohraničený krátkými kovovými kolíky. Vzhledem k tomu, že sloni neskáčou, může je spolehlivě zastavit dva metry hluboký a nahoře dvametry široký příkop. Je to spolehlivé za předpokladu, že sloni nenaplní příkop bahnem a nepřebrodí se, což se někdy stávalo.

Zvířecí pachy vytvářely ze zoo krajinu čichových vjemů, z nichž některé byly jemné, zatímco jiné zpočátku téměř zvedaly žaludek. Mezi nimivynikal pach hyen, jež si na určitých stanovištích značkují terén páchnoucím výměškem análních žláz, známým v obchodním žargonu jako „hyenímáslo“. Každá taková reklamní značka má trvanlivost zhruba měsíc a dospělý samec ji obnovuje přibližně stopadesátkrát do roka. Pak tu bylo vyjádření

DIANE ACKERMANOVÁ

dominantního postavení u  hrocha, jež spočívá ve vyprazdňování střev za

současného mávání ocáskem, jímž je trus rozmetán do širokého okolí. Býk

pižmoně severního se ze zvyku postřikuje vlastní močí. Lachtanům se zase

zachycuje mezi zuby hnijící potrava, a tak je jejich dech do vzdálenostijednoho metru nesnesitelný. Kakapo soví, nelétavý papoušek s tmavě zeleným

peřím a nečekaně světlýma očima a oranžovým zobákem, je cítit jako staré

pouzdro na klarinet. V  období sloní říje zvané musth se samcům tvoří

v malé spánkové žláze poblíž očí výměšek se silným sladkým aroma. Peří

alkounka chocholatého voní jako tangerinka zejména během hnízdnísezóny, kdy se dvořící se páry vzájemně pošťuchují zobákem po peří na šíji,

z  něhož se line citrusový pach. Všechna zvířata si navzájem telegrafovala

pachové kódy, stejně charakteristické jako hlasové projevy, a  Tonička po

chvíli uvykla výraznému aroma jejich agendy – biologickým hrozbám,výzvám a novinovým zprávám.

Tonička věřila, že by se lidé měli více napojit na svoji zvířecí přirozenost a  že zvířata „touží po lidské společnosti, snaží se přivábit lidskou pozornost“. Tato touha byla podle ní oboustranná. Ve svých imaginárníchprůnicích do prostředí zvířat dokázala jako zaklínadlem zapudit lidský světsporů a  chřestění šavlemi a  vstoupit do světa, v  němž rodiče náhle přestali existovat. Hrála si na honěnou a kutálenou s rysími koťaty, krmila je z ruky a ulevilo se jí, když cítila na svých prstech jejich drsné teplé jazýčkya naléhavý tlak tlapek. Hranice mezi krotkým a divokým se smazávala dokonce ještě víc. Neustále si tak upevňovala pouto, které ji vázalo k zoologickézahradě a jež vnímala jako trvalé, „věčné“.

Zoo poskytovalo Toničce i výchozí kazatelnu pro ochranářskou činnost. Prováděla jakousi kazatelskou činnost za pochodu, evangelismus na březích Visly, turné nižších bohů. Návštěvníkům zahrady nabízela spojení s přírodou přes jedinečný most. K tomu příchozím stačilo překročit mřížím podobný most přes řeku a  vstoupit do přívětivější části města. Když jim Tonička vyprávěla napínavé příběhy o  rysech a  jiných zvířatech, rozsáhlá mlhavá zeleň světa se na krátký okamžik posluchačům zaostřila jako určitá tvář či motiv, jako pojmenovaná bytost. Tonička s  Janem rovněž vybízeli režiséry k filmování, k pořádání hudebních a divadelních představení v zoo a  půjčovali jim na požádání zvířata jako herce  – nejoblíbenějšími se stala lvíčata. „Naše zoo bylo plné života,“ psala. „Měli jsme mnoho návštěvníků:

27

ÚKRYT V ZOO

mladé lidi, milovníky zvířat i pouhé hosty. Uzavřeli jsme četné partnerské

vztahy: s  polskými i  zahraničními univerzitami, polským ministerstvem

zdravotnictví, a dokonce s Akademií výtvarného umění.“ Místní výtvarníci

vytvořili pro zoo stylizované plakáty ve stylu art deco a  manželé Żabińští

zvali umělce bez ohledu na zaměření, aby přišli a popustili uzdu svéimagi

naci.

KAPITOLA

3

Jednoho dne se Jan vydal na pravidelnou objížďku zoo na kole. Losa Adama

nechal popásat se na trávníku a keřích a vstoupil do vyhřátého ptačíhopavilonu, provoněného vlhkým senem a  vápnem. Poblíž jedné klece stála

drobná žena a pohybem loktů napodobovala ptáky, jak si čechrají peřía naarují se. Svými vlnitými tmavými vlasy, celistvým trupem a tenkýmanohama vykukujícíma zpod lemu pracovní zástěry téměř splňovala požadavky

kladené na chovance ptačího pavilonu. Šilhající papoušek na ni pokyvoval

z visuté hrazdy a skřípavě se tázal: „Jak se jmenuješ? Jak se jmenuješ?“ A žena

mu melodickým hlasem odpovídala: „Jak se jmenuješ? Jak se jmenuješ?“Paoušek se k ní sklonil a pozorně si ji prohlížel, pak otočil hlavua hypnotizoval ji druhým okem.

„Dobrý den,“ pozdravil Jan. Dzień dobry. Tímto způsobem Polácinavazují co nejzdvořileji rozhovor. Žena se představila jako MagdalénaGrossová. Jan její jméno dobře znal, protože sochy si u ní objednávali na zakázku zámožní Poláci i zahraniční obdivovatelé. Nevěděl, že by se někdypokoušela sochat zvířata, ale Grossová do onoho dne rovněž netušila, že by tomohla zkusit. Později se Toničce svěřila, že když poprvé navštívila zoo, zvířata ji natolik upoutala, že bezděky začala rukama modelovat pomyslnousochařskou hlínu. Rozhodla se proto, že si vezme svoje potřeby a vydá se nasafari  – a  osud ji zavedl právě do pavilonu aerodynamických ptáků s  tělypodobnými futuristickým vlakům. Jan jí podle polského zvyku lehce políbil ruku a ubezpečil ji, že mu bude ctí, když madam bude považovat zoo za své venkovní sochařské studio a zvířata za neposedné modely.

Podle všech vyprávění se vysoká, štíhlá, plavovlasá Tonička podobala odpočívající valkýře, zatímco malá, tmavovlasá židovská Magdaléna hýřila energií. Tonička u Magdalény vnímala pozoruhodnou směsici protikladů: empatičnost a zranitelnost, odvahu a skromnost, ztřeštěnost a přísnoudiscilinovanost, ale i nadšení pro život – to Toničku přitahovalo nejvíce, protože sama nebyla tak stoicky klidná a důstojná jako Jan. Obě ženy vášnivě milovaly

ÚKRYT V ZOO

výtvarné umění a hudbu, měly však i podobný smysl pro humor, bylyvíceméně vrstevnicemi a sdílely i společné přátele – a tak se z jejich kontaktůrozvinulo opravdové přátelství. Co Tonička servírovala na stůl, když se Magdaléna

dostavila na čaj? Většina Varšavanů nabízí hostům černý čaj a sladkosti,a Tonička pěstovala růže a nakládala spoustu zásob, takže někdy tu a tamnachystala tradiční polský moučník  – jemné koblihy plněné vrstvou džemu

z růžových okvětních plátků, zalité pomerančovou polevou vonící po ohni.

Magdaléna se přiznala, že cítila stagnaci, postrádala inspiraci, jejíkreativita byla tatam, když tu náhle jednoho dne přišla do zoo a spatřila tampolašeně pobíhat hejno plameňáků. Dál za nimi se potulovala snová škála ještě podivnějších tvorů pohádkových tvarů a barev tak jemných odstínů, že je žádný malíř nenamíchá. Toto představení ji zasáhlo plnou silou jako zjevení a inspirovalo ji k sérii zvířecích soch, za něž se jí dostalomezinárodního uznání. V létě roku 1939 vypadalo zoo nádherně a Tonička začala spřádat plány na příští jaro, kdy měla s Janem tu čest pořádat ve Varšavě výroční sjezdMezinárodního sdružení ředitelů zoologických zahrad. Znamenalo to ovšem snažit se vytěsnit na okraj vědomí děsivé obavy, například: vydrží náš svět ještě v  téhle podobě? O rok dříve, v září roku 1938, Hitler uchvátil Sudety, část Československa hraničící s  Německem a  obývanou převážně Němci. Francie a Velká Británie souhlasily, ale Poláci se obávali o své vlastnípohraničí. Německé teritorium, jež bylo postoupeno v letech 1918–1922 Polsku, zahrnovalo východní Slezsko a oblast dříve známou jako Pomořanskýkoridor, čímž bylo do důsledku odděleno Východní Prusko od zbytkuNěmecka. Důležitý německý přístav v Baltském moři byl prohlášen „Svobodným městem Gdańsk“, otevřeným Němcům i Polákům.

O měsíc později Hitler obsadil Československo

2

a požadoval návratGdańsku a  právo vybudovat extrateritoriální dálnici a  železnici přes Koridor.

Diplomatické jednání počátkem roku 1939 vedlo v  březnu k  znepřátelení

obou stran a Hitler tajně pověřil své generály vypořádat se s „polskouotázkou“. Vztahy mezi Polskem a  Německem se postupně hroutily a  Poláci si

uvědomili, že válka visí na vlásku – myšlenka strašná, nikoli však nová.Polsko bylo Německem okupované od středověku již mnohokrát, naposledy

v letech 1915–1918, takže boj Slovanů proti Teutonům získal status národní


30

DIANE ACKERMANOVÁ

tradice. Polsko trpělo strategickou polohou ve východní Evropě, jehohra

nice bobtnaly a zase se smršťovaly, neboť země byla mnohokrátobsazova

ná, drancovaná a rozparcelovaná. Některé vesnické děti uměly pět jazyků,

aby se mohly domluvit se sousedy. Tonička ani v nejmenším nechtělamys

let na válku, zvlášť proto, že ji poslední válečná zkušenost připravila o oba

rodiče. Jako většina Poláků i ona se utěšovala pevným spojenectvíms Fran

cií, která disponovala silnou armádou, a ochranou, kterou jejich zemislibo

vala Velká Británie. Povahou byla optimistka, a  tak se soustředila na svůj

šťastný život. Koneckonců, v  roce 1939 jen málo polských žen mohlo být

vděčných za dobré manželství, zdravého syna a uspokojivou kariéru.Tonič

ka se navíc těšila z dalšího bohatství. To jí poskytovala zvířata, kterápova

žovala za svoje nevlastní děti. S pocitem, že jí bylo požehnáno,a s povzne

senou náladou Tonička vzala počátkem srpna synka Ryśe, jeho starou

chůvu a fenku bernardýna Zośku na prázdniny na chalupu v malé vesničce

Rejentówka, zatímco Jan zůstal ve Varšavě a dohlížel na zoo. Rozhodla se

také přibrat starou růžovou samičku papouška kakadu Koko, která měla

sklon dostávat závrať a často padala z bidýlka. Vzhledem k tomu, že Koko

měla ve zvyku vyškubávat si nervozitou pírka na prsou, navlékla jí Tonička

kovový ochranný límec, který fungoval jako megafon pro její skřehotavé

výkřiky. Tonička doufala, že „svěží lesní vzduch a konzumace divokýchko

řínků a  větviček“ může neduhy vyléčit a  vrátit jejímu peří barvu. Plně

vzrostlí rysi nyní zůstali doma, ale Tonička s  sebou vzala jiného nového

chovance, jezevčí mládě pojmenované Borsunio („malý jezevec“), příliš

malé na to, aby zůstalo bez dozoru. Nejvíc ze všeho však chtěla pozvednout

náladu Ryśovi a  zbavit ho myšlenek na Varšavu, kde se neustále mluvilo

o válce. Chtěla, aby alespoň tohle léto strávil nevinnými hrami na venkově,

a sama si samozřejmě chtěla oddechnout také.

Venkovská chalupa Żabińských stála v lesní kotlině, téměř šest a půlki

lometru od širokého meandru řeky Západní Bug a jen pár minut od jejího

malého přítoku Rządzy. Když Tonička a  Ryś přijeli, byl horký letní den,

v ovzduší se vznášelo aroma borovicové pryskyřice, vítr si pohrávals kve

toucími akáty a  petúniemi, poslední sluneční paprsky ozařovaly vrcholky

starých stromů a  v  nejnižších patrech lesa se již šeřilo. Hlasité cvrkání

ozvučných komor v zadečcích cikád se mísilo se slábnoucím volánímkuka

ček a kvílením hladových komářích samiček.


31

ÚKRYT V ZOO

O chvíli později se Tonička mohla na jedné z menších verand ponořit do omamného stínu révy „s drobnými, stěží viditelnými kvítky, vonícímipříjemněji než růže, než šeřík a  jasmín, než nejkrásnější vůně  – zlatá polní lupina“, zatímco „jen o pár kroků dál se za vysokou trávou tyčila mohutná lesní stěna... mladé zelené doubky, tu a  tam protkané bílými břízami...“ Tonička a Ryś spočinuli v tichu zeleně, jež se zdála být vzdálená od Varšavy celé světelné roky. Nešlo totiž o pouhé kilometry, ale o obrovskouvzdálenost vnitřní, osobní. V chalupě dokonce neměli ani rozhlas: veškeréinformace, novinky a zábavy zajišťovala příroda. Mezi populární místníkratochvíle patřily procházky lesem a počítání osik.

Každé léto je chalupa očekávala s nádobím, květináči, vanou,pokrývkami a nadbytkem sušených zásob. Nájemníci k tomu přispívali ansámblem lidských a zvířecích postav, jež proměňovaly bungalov v burlesku. Poté, co postavili velkou ptačí klec na stoličku na verandu a nakrmili samičkupaouška kakadu kousky pomeranče, Ryś nasadil jezevci obojek a  vodítko a  pokusil se ho přesvědčit, aby s  ním šel na procházku. Jezevec Borsunio vskutku vykročil, ale opačným směrem: rychle táhl Ryśe za sebou. Stejně jako ostatní zvířata v jejich rodinném kruhu i Borsunio přilnul k Toničce. Mluvila o něm jako o „dítěti v pěstounské péči“ a učila ho přijít na zavolání, brouzdat se s nimi v řece a šplhat na paniččinu postel, kde ho krmilaz láhve. Jezevec se naučil zaškrábat na přední dveře, že chce ven na toaletu, ale také sedět po lidském způsobu zadkem ve vaně, zatímco mu oběma rukama stříkali na hrudníček napěněnou vodu. Tonička si poznamenala do deníku, jak se instinkty jezevčího mláděte slučovaly s lidskými zvyky a jeho vlastní neopakovatelnou osobností. Tak například toaletu používal Borsuniosvědomitě. Na každé straně domu si vyhrabal jamku a z dlouhých procházek pádil domů, jen aby je mohl použít. Jednoho dne však Tonička nemohla jezevce najít, prošla všechna obvyklá místa, kde přes den pospával –hledala v zásuvce ve skříni na ložní prádlo, v posteli mezi prostěradlema peřinou, v zavazadle Ryśovy chůvy – ale bezúspěšně. V Ryśově ložnici sezastavila, podívala se pod postel a  přistihla jezevce, jak vystrkuje ven Ryśův dětský nočník. Jezevec se vzápětí vyšplhal na bílou smaltovanou mísua použil ji k účelu, k němuž byla určena.

Ke konci letních prázdnin se cestou domů z písečné Helské kosyv Baltském moři zastavili Ryśovi kamarádi Marek a Zbyszek (synové lékaře, který

DIANE ACKERMANOVÁ

bydlel na opačné straně Pražského parku) a  překotně vyprávěli o  spoustě

lodí kotvících v gdyňském přístavu, o uzených rybách a výletních plavbách

a o všech změnách, k nimž došlo na pobřeží. Když se Tonička usadilav matně osvětleném obýváku a kolem ní se začal snášet příkrov noci, zaslechla,

jak chlapci na schodech v  krytém vchodu klábosí o  letních dobrodružstvích. Uvědomila si, že pro Ryśe, jenž zavítal k Baltskému moři před třemi

lety, nejspíš moře existuje jen jako mlhavá vzpomínka, zahrnující bouřlivý

příboj a pronikavou horkost poledního písku.

„Nevěřil bys, jak rozkopali celou pláž! Příští rok tam už civilisty nepustí,“ prohodil Marek.

„Ale proč?“ ptal se Ryś.

„Bude se stavět opevnění. Kvůli válce!“

Starší bratr na něho přísně pohlédl, Marek objal Ryśe kolem ramen a na znamení nezájmu pravil: „Koho by zajímala pláž. Pověz nám raději něco o jezevci!“

A tak Ryś začal povídat, zpočátku se zadrhával, pak do toho vložilnadšení a zrychlil. Mluvil o lesních pirátech a důmyslných výtržnostechjezevčího mláděte a vše završil historkou o tom, jak Borsunio převrhl kbelíkstudené vody na spící sousedku, které se vplížil do postele. Kluci se hroutili, popadali se smíchy za břicha.

„Slyšet, jak se smějí, působí docela dobře,“ pomyslela si Tonička, „ale tyhle neustálé narážky na válku, jimž Ryś musí čelit, jsou pro něj zatímnejasné. Slova jako torpédo a opevnění si dosud spojuje s hračkami –s krásnými lodičkami, které si pouští po hladině zálivů obklopených písečnými valy, jež si buduje podél břehů Rządzy. A s kouzelnou hrou na kovboje a indiány, při níž sestřeluje lukem a šípy borové šišky... ale té druhé možnosti –skutečné válce – ještě nerozumí, díky nebesům.“

Starší kluci byli přesvědčeni, stejně jako Tonička, že válka patří do světa dospělých, ne dětí. Tonička cítila, že by je Ryś nejraději podrobil křížovému výslechu. Buď však nechtěl vypadat jako hlupák, nebo ještě hůř



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist