načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Údolí včel - Vladimír Körner

Údolí včel
-14%
sleva

Kniha: Údolí včel
Autor:

Baladická novela Údolí včel (1978) se odehrává v druhé polovině třináctého století. Líčí životní střet dvou přátel a křižáků Ondřeje z Vlkova a Armina von Heide. Scénář k ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
pravděpodobně doručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  69 Kč 59
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-02-01
Počet stran: 152
Rozměr: 125 x 195 mm
Úprava: 150 stran
Vydání: Vyd. 5., V Albatrosu 1. [i.e. Vyd. 5., V Plusu 1.]
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
ISBN: 9788025901359
EAN: 9788025901359
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavním hrdinou je mladý zeman Ondřej, který zběhne z křižáckého řádu v Polsku a tajně se vrací do Čech. Za ním přichází jeho bývalý přítel, aby ztrestal Ondřejovu zradu na řádu a Bohu. Pomstu dokoná v Ondřejův svatební den. 09.12.1997 Vá. Sugestivní příběh středověké lásky, který je zároveň obrazem náboženského fanatismu své doby.

Popis nakladatele

Baladická novela Údolí včel (1978) se odehrává v druhé polovině třináctého století. Líčí životní střet dvou přátel a křižáků Ondřeje z Vlkova a Armina von Heide. Scénář k stejnojmennému filmu Františka Vláčila (1967) napsal Vladimír Körner o deset let dříve než novelu. Dvojici protagonistů v něm ztvárnili Petr Čepek a Jan Kačer.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Vladimír Körner - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Údolí včel" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

I. ŘÁDOVÝ SLIB

Mezi mechem a  křovinami probleskoval tichý a  přátelský ostrůvek

uprostřed lesa: planina se včelami. Měly tu klát, ovocné sádky, jívy i olše

kolem potoka, a tak ani daleko nelétaly, zdomácněly tu. Jejich bzukot

naplňoval vzduch i mysl chlapce sklánějícího se nad slaměnými koši. To

on je přenesl na mýtinku z okolního pralesa a včely mu lezly popředloktí, šimraly kůži a dnes ho ještě žádná z nich nepobodala, patřil k nim.

I pro tuto chvíli nejškaredějšího dne nad rodným Vlkovem. Z dálek

opačného konce údolí dotíral zvuk zvonu, slavnostně, a přece bídněji

než zvuky umíráčku před čtyřmi léty. Tam, ve zvonici nového kostela,

byli teď všichni lidé z domu, tam, pod náhrobními kameny, ležela vhlíně matka. Když ji ukládali, žaloval zvon ještě na prastarých trámech

a kaple vypadala jako přibita lijáky i lesními požáry. Nyní řvala střecha

čerstvými šindeli a zvonice kamenným zdivem, deště ani požáry jinemohly ohrozit. Ten pevný kostelík dal vybudovat k matčině památce

otec a vysvětit jej přišli němečtí mniši.

Zvon duněl údolím, včelstvo opouštělo chlapce i svou včelí královnu

dlící v šeru věchýtku a bzučelo zezlátlým vzduchem.

Chlapec smetl opozdilou včelku z ruky a přihrbil se. Nedalo se

neposlouchat, nedalo se plakat. Hned ráno utekl z domu a natrhal

si holýma rukama ostřici a stařinu. U včel bylo jediné místečko, kde

byl v bezpečí. Stačilo by zafoukat do řežavějícího pahýlu a slaměné

věchýtky by vzplály, zdivočelé včely by ho ochránily před lidmi lépe

než nejhlubší křoviny lesa, než jakékoliv doupě či vykotlaný strom.

Kdekoliv by ho vyčenichali otcovi lovečtí psi a sluhové by ho přitáhli

třeba v lýkových provazech k novému kostelu. Zde ne! Včely byly

nejvěrnější, ubodaly by psy i čeleď, a možná i samotného chlapce,

a možná k smrti!

Ještě nemusel zapalovat slámu, zbytečně foukal do fagule, se

slábnoucím cinkotem se blížilo něco děsnějšího než volání umíráčku.

K rozlehlému dvorci, který čekal zcela sám pod lesem, se blížil svatební

průvod. Už vjeli na roubenou cestu k tvrzi, objevili se v průseku.Vpředu jezdec ve vyšívaném kabátě s  nakadeřenými vlasy a  vedle něho

nevěsta. Vrata statku zvala dokořán, jako vyvrácena pro kteréhokoliv

žebráka či zloděje, který by sem zašel, aby se nasytil.

Chlapec se nemusel skrývat, nepostrádali ho. Jezdec v čelesestouil z koně a nikterak se nerozhlédl. Jako pápěří uchopil nevěstu a nesl ji k bráně. Sloupoví bylo věnčeno snad všemi květy pokročilého léta. A lístky z ochozů se sypaly na hlavy shromážděných, na otcovy měděné vlasy a stříbrné spony. Šlapal po květech tak lehce i s nevěstou

v náručí, jako by překračoval korýtko s vyteklou vodou.

Zacházeli dovnitř a  průvod je následoval, až nezbyl před vraty

žádný člověk. Zvony už nebylo vůbec slyšet, včely se vracely ke klátu

s  prvním sladkým nákladem, ale jejich bzukot již neusmiřoval. Poklid

přírody záhy porušil výbuch svatebního veselí, bubínky, ječení zobcové

flétny a nade vším letěl k chlapci smích, který zraňoval, patřil jeho otci.

Nehledal chlapce, nepoštval po něm psy. Smál se. Ten smích byl

rouháním na mrtvé mamince, musí ustat! Zmizet tak jako vlčí mládě

v lesích, raději žít s liškami a vlky, přidat se k vraždící lidské tlupě, co

vylupuje pocestným oči a vypaluje ovčince, navěky se skrýt. Přesto

se chlapec vytrvale díval k bráně otevřené dokořán a řežavějící uhlík

11

mu pálil prsty. Zbytečně doufal, nebude zapotřebí žádné jiskérky, aby

zdivočela včely.

Musel k vratům nakonec sám, s košíkem čerstvě natrhanýchkvě

tin, hůř než cizí tulák, který prosí. Smích ani neustal. Tak malýa ne

patrný stál s  košíčkem v  bráně a  čekal, kdy pán z  Vlkova pohlédne

také k němu.

– Čemu se smějete? – ptal se ten muž ještě olbřímí a statný a tloukl

plným pohárem o stůl. – Ticho, holoto! –

Pak povstal a zamrkal ztěžklými víčky, poslední ze všech rozpoznal

tu postavičku v projasňujícím se jícnu brány.

– Tady jseš! – zvolal a ještě nepostřehl vzdor ve tváři svého dítěte,ješ

tě nebyl ani natolik omámený vínem. – Všichni tě hledají, Ondřeji, – říkal

a šel chlapci vstříc, aby ho uvedl ke stolu. – Pojď k nám, co tu stojíš? –

A snad proto, že jeho hlas zněl tak vlídně, zavládlo hrobové ticho.

Svatebčané seděli kolem dřevěného stolu venku před zdivem vnitřního

domu, před nimi plné poháry a mísy s jídlem. Štíhlá mladá nevěsta

s dosud dětskými rysy v obličeji vypadala již smrtelně znavena vpřed

tuše svatební noci. Ve vlasech měla jedinou květinu, malé ruceozdo

beny prstenem. Modlila se?

– Tak pojď mezi nás, – zval smířlivěji otec, – podívej se, těš se, synku!

Tvoje nová matka. –

Chlapec se nehýbal, vnímal nastalé ticho a mlčel v jícnu vrat.

Ještě by se dalo prchnout, zahodit košík a třeba se vyšplhat na jedli

za strouhou, tam by ho hned nedostihli psi a větve ve vrcholku by se

s dospělými pronásledovateli prolomily.

A  tu mu otec položil ruku na paži a  bylo to horší než šlehanec

opratí. – Neboj se, – vybídl pán z Vlkova, – pojď blíž. No tak, co stojíš?

Polib nevěstu! –

A pohlazení provázející slova bylo jako stisk, který škrtí hrdlo.Chla

pec ustoupil před otcem a zvedl v chabé obraně květinový koš před

sebe. Ale otec mu jej vzal z rukou.

– Donesl jsi svatební dar? – zeptal se. – Tak jí ho dej. –

I malá nevěsta zvedla v očekávání pohled i hlavu přes stůl jako dítě,

když potká jiné dítě, aby mu dalo úsměvem najevo svou náklonnost.

Neboť chlapec, který se k ní blížil, nebyl o mnoho mladší než ona.

Uchopila podávaný dar a odhrnula stvoly květin, začala sypat jejich

lístky na hlavy žebráků pod stolem a vzápětí její ruce ucukly a koš

sletěl na zem.

Ozval se výkřik, pronikavější tím, že se neuleklo pouhé dítě, ale již

zasažená žena.

Netopýři, kteří byli naskládáni pod květinami, se rozpadlineslyšně po udupané zemi a hýbali se omámeni sluncem a prachem. Pán

z  Vlkova po nich dupal, až se ozýval pískot a  krev mu postříkala

ozdobný střevíc.

Marně, lidé překotili stůl i poháry a nejstarší služka, jediná vědma na

Vlkově, zabědovala:

– Zlé znamení, hospodáři! Zahoďte poháry a  utíkejte všichni! Dívenka nebohá... bude z ní jalovice, bude ti rodit jenom příšery a vlky! –

Pán z Vlkova zavrávoral a jediným rychlým pohybem uchopil

chlapce, který chtěl proběhnout mezi ním a zdí k vratům, zvedl ho

do výšky, mnohem pevněji než prve nevěstu, a udeřil dětským tělem

o potřísněnou zeď.

Zadunělo to. Letící tělo narazilo do trámu a pomalu se sesouvalo k otcovým nohám, kde zůstalo nehybně ležet. Bylo dokonáno, lidé

oněměli. Ze světlých chlapcových vlasů a úst vytékala krev. Jasnorudý

pramének spěchající k hrdlu.

– Panebože, – hlesl pán z  Vlkova, když se podíval pod sebe,

– nedopusť, abych ho zabil. –

A zdálo se, že se chlapec v bezvědomí usmívá skoro blaženě, na

čele už nebylo zloby, ve tváři žádný škleb. Otec k němu poklekl, bral tu

krvácející hlavičku do svých dlaní jako před léty, kdy ještě žila matka,

a pozvedl k sobě.

– Bože, – říkal k obloze třesoucím se hlasem ve strašlivém pohnutí,

– neber mi ho. Dám ti ho! Slibuji, že ti ho zaslíbím, bude sloužit k tvé

slávě, jenom mu zachovej život... –

Slova přísahy vsakovalo poklidné slunce nad Vlkovem, nemohladobr />

13

lehnout až k bezmračnému srpnovému nebi, a přesto se oči ležícího

chlapce pohnuly a tápaly zpátky ke slunečnímu světlu, uhnuly odotcova obličeje kus stranou ke zdi.

Tam stála malá nevěsta a plakala... až po bradu ovázaná bělostným

plátnem a s čelenkou ve vlasech, líbezná jako maminka uložená v rakvi.

A nastalo ticho, jen přes nádvoří fučel vítr. Kované dveře se otevřely

a po freskovém sále se šířilo zcela jiné světlo. Pronikavé svou ostrostí,

nezamlžené prachem a poletujícími plevami jako na rodné tvrzi, bylo

to věčné světlo v nádobě s hořícím olejem.

– Poklekni, Ondřeji z Vlkova, a dívej se před sebe! –

Oba bílí mniši opustili chlapce již před branami cihlového hradu

a předali za něj truhlu i otcův list. Vzali mu tu všechno, i řemínek smatčinými runami a stvolem vyschlého vřesu. Klečel na podlaze zvyviklaných cihel a středem sálu přicházel velmistr řádu s černou orlicí a zlatě

lemovaným jeruzalémským křížem na hrudi i na štítě, provázený svými

komtury a mistry.

– Chceš na sebe vzít kříž a následovat mne? – volal mnich předříkávající

formuli řádového slibu a klečící chlapec odpovídal jediné, co mu poručili:

– Ano, pane, to chci! –

Při stěnách v refektáři stáli řádoví rytíři v bílých pláštích s černými

kříži, bez hnutí, s rukama položenýma na jílcích mečů. Zdáli se neživí

jako postavy světců namalovaných na zdech. Sloužící mnich měl plášť

modravě šedý, jen s tříramenným křížem, a jeho volání se zdálozahlcené jako v jeskyni:

– Rozdej bohatství, co máš, a odevzdej řádu, aby svět věděl, že

s námi sloužíš! –

– Ano, pane, chci, – odpovídal chlapec, bál se, že ho začnou trýznit,

už mu svlékli šaty a navlékli hrubou košili a převázali provazem, věčné

světlo zablikalo. Dvoranou protahoval vítr.

– Slibuješ Bohu a svým řádovým bratřím, že budeš poslušný?Budeš vzývat boží slitování posty, vzdechy, modlitbami i svatými skutky

v boji proti nevěřícím? –

– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej Bůh, – sliboval chlapec a hlas


14

nad jeho hlavou se stával zvučnějším, vítr při zemi zábl, miska solejem syčela.

Mnich ztišil hlas:

– Zatratíš své tělo i své srdce a nebudeš po vůli žádnému muži, ani

ženě, ani sobě? –

– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej Bůh, – šeptal rovněž chlapec

a šepot narážel o strop a slábl, žebra klenby se spojovala na žulové

hlavici a v pískovcové tváři usmívající se Panny. Jediná žena, kterou uctívali tito muži, a snad proto z nich čišel takový mír.

I fráterův hlas nad chlapcovou hlavou se stával radostnějším, ožilý

kamenným úsměvem Panny.

– Nebudeš znát svého otce ani matky a zaslíbíš se jediné matce na

nebesích. Nedotkneš se pozemské ženy! –

– Ano, to chci, – zaradoval se i chlapec a světlo z misky skákalo

kolem stěn a po obličejích ostatních rytířů. Z daleka, odněkud znádvoří sem dolehl až teď jednotvárný, neustálý zvuk, jaký ještě chlapec

nikdy neuslyšel, a považoval to za zvláštní vítr v nesmírném lese. Byl to hukot mocnější než táhlý vichr či praskot ohně.

– Veliká a mocná je síla řádu, – předříkával mnich, ale jeho slova se

rozbíjela v tom vzdáleném, sílícím šumu, který vnímal chlapec. – Vítězí

nad lidskou pýchou i zlobou svých nepřátel... –

Chlapec otvíral oči, přestával vnímat zábnutí v  kolenou a  pozvedal

hlavu. Nikdo ho neuhodil a  ani neokřikl. Z  klenby se na něho usmívala

světice v kameni, asi tak se dívá v této chvíli pod náhrobní deskoui maminka. Ano, tak vypadala, taková je. Poznával ji, teď půjde za ní, navždy...

Ozval se zřetelný náraz tříštící se vlny. Nikdo nezakřičel, když se

vzduchem blýskl široký meč v rukou řádového velmistra a udeřilchlapce po rameni.

Náraz se ztišil, kov meče nepřerazil klíční kost, neboť spočinul

naplocho.

– Deus meus, – pravil řádový velmistr a znamením kříže proťalvolnou rukou vzduch nad klečícím, – salvum fac servum tuum. Můj Bože,

chraň svého sluhu! –


15

Chlapec se sklonil ještě hlouběji a políbil velkému mistrovi nohy.

Do hukotu tam kdesi daleko venku již slábnoucího letí volání šedého

mnicha jako skřek vzlétnuvšího krahujce:

– Vstaň, bratře, a raduj se! Neboť já jsem Ježíš, světlo vaše... –

Chlapec povstal a také nehybní řádoví rytíři se pohnuli při stěnách,

velebné šumění z dálek odumřelo.

Kam se poděl ten zvuk? Snad ustal vítr v lesích, kterých tu kolem nebylo?

Ano, tam to bylo. Za nepatrnou dunou, půl německé míle odřádového hradu. Tam ho vyvedl ten cizí rytíř s bledým obličejem a sjeruzalémským křížem.

Dál už nedošli, stanuli na nejsevernější hranici řádu, stvrzoval jijediný kámen v holé písčině, řádový milník s křížem zvrásněným větry a solí a zlomky starého data.

Tady! Chlapec se nadýchl a oněměl nad tím, co spatřil. Daleko zobzoru se odpoutala vlna, zvedla se do výše a letěla k nim na břeh zprvu

o překot, napohled tiše... pak šplouchla a ohodila je tříští, a za ní hned

druhá, další, nespočet úderů a mocností, které se tak tiše rozplývaly

při doteku země.

– Tys ještě neviděl moře? – zeptal se ten cizí bratr. – Nikdy ne? –

– Nikdy, – odpovídalo dítě, – až teď. –

Řádový bratr přihlížel, jak chlapec nabírá písek do dlaní a jak mu uniká mezi prsty, jak se raduje a pobíhá k vlnám, neusmál se té dětské radosti. Jeho tvář byla bez radosti a pohnutí, její strohost byneproměnil ani úsměv. I v jeho slovech zůstal nezvěstný kraj dětství:

– Taky bych je chtěl vidět poprvé, jako ty. Tvýma očima, – dodal, ale nebylo v tom stínu lítosti. Rozhlížel se po pobřeží i po dohlédnutelném moři, jako by mu patřilo. Byli tu sami. On a to svlečené dítě, očišťující se v chladné vodě, které přijímalo první křest.

Zakřičel racek, pak přiletělo celé hejno. Ptáci zbarvení bílomodře jako kov brnění a hladina moře. Žádný hmyz tu neobtěžoval, povětřím nezabzučela jediná moucha, ani včely. Nic. Mrtvo napohled, pevný řád.

– Zůstaň u břehu, – řekl řádový bratr chlapci, – neběhej za ním. Samo si přijde k tobě... jako by bylo živé. –



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist