načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Údolí ticha – Radka Zadinová

Údolí ticha

Elektronická kniha: Údolí ticha
Autor: Radka Zadinová

- Erika má v jednu chvíli všechno, co si jen muže prát: láskyplný domov, nejlepší kamarádku, a navíc s ní chce chodit Viktor, který je snem všech holek. Jenže než se stihne ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 305
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2434-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Erika má v jednu chvíli všechno, co si jen muže prát: láskyplný domov, nejlepší kamarádku, a navíc s ní chce chodit Viktor, který je snem všech holek. Jenže než se stihne vzpamatovat, všechno je pryč a otec ji odváží na místo zvané Zámeček, k babičce, kterou nikdy nepoznala… Erika se musí vyrovnat s tím, že se jí život převrátil naruby a všechno, čemu věřila, zmizelo. Teď ji čeká život plný odpovědnosti za malou Haničku v místě, kde ji nikdo nezná. Když se setká s Gabrielem, začíná se zeď, kterou kolem sebe vystavěla, pomalu bortit. Jenže Gabriel jí příliš připomíná Viktora a všechno, co jí provedl. Nedůvěřuje mu a má proč. Přelétá od jedné dívky ke druhé a s žádnou to nemyslí vážně. Proč mu zrovna Erika tolik zamotala hlavu? Pak se však v Zámečku objeví Robert, kluk z Eričiny minulosti. Koho z těch dvou si Erika vybere? A má vůbec šanci prožít lásku, když před ní neustále utíká?

Zařazeno v kategoriích
Radka Zadinová - další tituly autora:
Přežít svou smrt Přežít svou smrt
Dívka odnikud Dívka odnikud
 (e-book)
Dívka odnikud Dívka odnikud
Noc, kdy padaly hvězdy Noc, kdy padaly hvězdy
Rozcuchané štěstí Rozcuchané štěstí
 (e-book)
Zahrada zapomnění Zahrada zapomnění
 
K elektronické knize "Údolí ticha" doporučujeme také:
 (e-book)
Smrtící tajnosti Smrtící tajnosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Údolí ticha

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Radka Zadinová

Údolí ticha – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


RADKA ZADINOVÁ



CPress

Brno

2019

RADKA ZADINOVÁ



Nečekané dary

Co člověk nečeká, jsou bolesti,

a přece pořád věří na štěstí,

co člověk nečeká, jsou rána plná závrati,

kdy náruč máme prázdnou

a slova trochu váznou...

Co člověk nečeká, je maska,

kterou si na tvář každé ráno dáme,

a pak sami sebe potkáváme

v tom bludišti jménem svět,

kde city začínají zvolna rezivět...

Co člověk nečeká, je láska,

která nás spoutá do okovů z pěny,

co člověk nečeká, jsou změny

A možná proto všechno tolik bolí,

když lásku směňujeme

za cokoli...

Co člověk nečeká, je naděje,

která se kdesi v nitru lehce zachvěje,

která nás vede slepé stále dál,

a tam někde možná najdeme,

co nikdo nečekal...



7

dyž se loučíme s někým, koho nejspíš už neuvidíme, je

to pocit tak trochu jako bychom umírali. A každá ta

ková smrt samozřejmě bolí. Něco v  nás umírá, znovu a znovu, a my tomu nemůžeme zabránit, ať už se nám to líbí, nebo ne.

V šestnácti je svět kolem nás většinou ustálený. Nic moc se nemění. Proto každá změna, která přijde, člověka tolik zaskočí. A  možná to potom bolí o  to víc. Protože jsme to prostě nečekali.

Jsme zvyklí na něco, co udává tempo našemu životu. Rodina, škola, místo, kde žijeme. Jsme zvyklí na to, co každé ráno, den co den, vidíme. Čím žijeme. A  každá nepatrná událost, která ten koloběh naruší, nás vyvede z rovnováhy. Zem se nám pod nohama zachvěje, dech se nám vzpříčí v  hrdle, víme, že se něco děje, ale nerozumíme tomu – a  máme strach. Z  ničeho určitého, a  přece nás svírá tak pevně, až se nemůžeme nadechnout.

Chci být pořád ta obyčejná, bezstarostná holka, jakou jsem byla ještě poměrně nedávno. Ale vím, že už taková nikdy nebudu. Čas se vrátit nedá. Nedá se změnit to, co už se stalo. A  nezáleží na  tom, jak moc usilovně po  tom toužíme.

Jak moc si to přejeme každé ráno předtím, než otevřeme oči.

Nejspíš mě mělo napadnout, že se s mámou něco děje, ale nenapadlo. V  šestnácti vás takové věci prostě nenapadají. Myslíte víc na sebe než na jiné. A tak to asi má i být. Jen osud na to někdy nebere ohled.

Pořád si říkám, že kdybych si věcí kolem sebe víc všímala, třeba by se to nakonec nestalo. Ale i když si snažím namluvit, že bych to mohla změnit, vím, že ve skutečnosti by se nezměnilo vůbec nic. Dopadlo by to stejně a stejně by to i  bolelo. Asi je lepší, že jsem si hodně dlouho neuvědomila, že je něco jinak. Že bych se měla začít bát...

iktor ji zaujal hned, jak se ve škole objevil. Ten první

školní týden přinesl změny v mnoha směrech. Tehdy

samozřejmě netušila, jak se jmenuje. Nevěděla ani o jeho přítomnosti v šatnách, možná proto o něj doslova zakop­ la. Vylétla ze šaten a v uších jí drnčelo zvonění. Spěchala do třídy, aby nepřišla pozdě. On také pospíchal.

Na rozdíl od ní však mířil na opačnou stranu – k ředi­ telně. To v tu chvíli samozřejmě nevěděla.

Vběhla mu do náruče, až to kříslo. Jejich hlavy o sebe zaduněly, takže se jí zatmělo před očima, a on na tom nej­ spíš byl dost podobně. Zrovna se pro něco shýbl, protože jinak byl o dost vyšší než ona a hlavou by mu drcla ma­ ximálně někam do svalnaté hrudi. Chtěla mu začít nadá­ vat, ale sotva se na něj podívala, všechna slova jí na rtech odumřela. Měl zřejmě stejný problém, protože na ni zíral s otevřenou pusou a nic neříkal.

Ani jeden z  nich si nevšiml, že ohlušující zvonění dávno ustalo a  na  chodbách panuje až přízračné ticho. Jen na sebe zírali.

Patřil ke klukům, které prostě nejde přehlédnout. Vy­ soký, svalnatý (nejspíš fotbalista, napadlo ji), s neuspořá­ danou kšticí, která mu neposlušně padala do  očí. Jeho vlasy měly barvu zrajícího obilí a  dosahovaly mu až na ramena.

Nedělala si iluze, že by ho zaujala zrovna ona.

Tak obyčejná. Tak nezajímavá.

S chlapeckou postavou a rozcuchaným účesem.

Jako obvykle na sobě měla džíny a tílko, a na něm fla­ nelovou modročerně kostkovanou košili, svou oblíbenou.

Sklopila hlavu a  ofina skryla zrádný ruměnec na  její tváři. Nebo v  to alespoň doufala. Ale on k  ní přistoupil a jemně jí nadzvedl bradu ukazováčkem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše a díval se jí do očí tak naléhavě, že se jí zničehonic roztřásla kolena.

„Já jo,“ hlesla. „A ty?“

Usmál se. A ten úsměv Erice prostě ukradl srdce.

eď stála před zrcadlem a  zvažovala svoje možnosti.

Vzpomínala na  tu chvíli, kdy tam stáli, ticho je ob­

klopilo jako mlčenlivý svědek jejich nečekaného setkání a  přestalo jim záležet na  tom, že by oba měli být někde úplně jinde.

Dívala se na svůj odraz a kriticky zaznamenávala ne­ dostatky, které se naučila přehlížet. Vlasy jí dosahovaly sotva k  bradě, v  krátkém rozcuchaném mikádu jí pole­ tovaly kolem hlavy. Ofina jí padala přes levé oko a měla stejnou délku jako zbytek účesu. Na pravé straně si vlasy obvykle zastrkávala za ucho. Měla je špinavě hnědé, vy­ šisované od slunce do neurčitého odstínu. Vypadala jako neposlušný skřítek a její oči jako by to dokazovaly, už jen tím, jak nezbedně jí v  nich jiskřilo. Ale někdy, někdy jí zrcadlo vracelo odraz křehké dívky, která má strach.

Strach z toho, že nikdy nepozná, co je to láska.

Denně viděla, jak by měla vypadat. Stačilo se podívat na  její rodiče. Na  kamarádky, které měly víc štěstí než ona. Na spolužačky. Ale i když po ní toužila, ta tolik oče­ kávaná láska zkrátka nepřicházela.

Až jednou přišel Viktor.

Od  toho dne, co do  sebe narazili v  šatnách, ho ne­ mohla pustit z hlavy. Byl o dva roky starší – to už stihla zjistit. Nedokázala na něj přestat myslet. Jestlipak on my­ slí na ni? Ví, jak se jmenuje? Do které třídy chodí?

Ona o něm věděla všechno. Všechno, co šlo zjistit.

Nebylo toho moc, ale jí to stačilo. Její nejlepší kama­ rádka Darina měla oči vykulené navrch hlavy, když jí vyprávěla o nečekaném setkání. A zřejmě jí maličko i zá­ viděla. Protože Viktor se stal předmětem debat snad všech dívek ze školy.

Proč by měl mít zájem zrovna o ni?

Srdce v ní pokleslo pochybami.

Někde v  bytě průvan prudce přivřel dveře a  ohlušu­ jící rána vytrhla Eriku ze zamyšlení. Odtrhla svůj pohled od zrcadla a podívala se ke dveřím svého pokoje. Zvýšené hlasy k ní dolehly téměř okamžitě. Takže to nebyl průvan.

Zamračila se.

Ještě poměrně nedávno si neuměla představit, že by se rodiče vůbec někdy hádali. Ale to se změnilo. Teď se há­ dali téměř každý den a ona se zbaběle schovávala ve svém pokoji a snažila se ty zvýšené hlasy za zavřenými dveřmi nevnímat. Snažila se předstírat, že je všechno jako dřív. Jenže ji to nesmírně unavovalo.

Nedalo se předstírat, že se nic nezměnilo, když to na ni řvalo skoro ze všech míst, kam se podívala. Máma měla v očích vždycky takový zvláštní, napůl zasněný vý­ raz. Kdysi to patřilo k  věcem, které měla na  své mámě nejraději.

Teď měl táta v očích starosti a máma smutek. Na ně­ čem zásadním se nemohli shodnout – ale Erika nestála ani jednomu za  to, aby jí řekli, co se stalo. A  mámin užaslý, zasněný výraz se změnil. Pořád jí seděl v očích, ale teď už se netýkal táty. Jako by se jim oběma vzdalovala. Nemohli ji zastavit, nemohli se k ní dostat blíž. Stáhla se do svého vnitřního světa a o ten se s nikým dělit nechtěla.

Táta se zlobil. Erika to poznala, ale nechápala, proč se zlobí. Ani on jí nic nevysvětloval. Možná se domníval, že to není zapotřebí. Že se zase všechno vrátí do starých kolejí.

Ale nevrátilo.

Ten vlak už prostě nešel zastavit. Jakmile se rozjel, vě­ děla, že z něj nikdo z nich nedokáže vystoupit a že pojedou dál, dokud na to budou mít sílu. Jenže jak dlouho potrvá, než jim všechny síly a všechno odhodlání dojdou?

Hlasy utichly. Ticho bylo snad ještě horší než křik.

Křičel vlastně jen táta. Máma mlčela a nechala kolem sebe jeho slova dopadat jako hromobití. Věděla, že ve sku­ tečnosti jí neublíží.

Protože ji miloval.

Ještě donedávna si Erika myslela, že ta láska je něco, co nikdy nezmizí. Teď už si tím tak jistá nebyla.

Táta byl o dost starší než máma. Té vlastně nemohlo být o  moc víc než teď Erice, když zjistila, že čeká dítě. Nejspíš to pro ni tenkrát muselo být těžké. Ale měla tátu. Nikdy Erice nevyprávěli o tom, jak se seznámili. I když by ji to moc zajímalo.

Erika nikdy nepoznala ani jednoho ze svých praro­ dičů. Ti tátovi už nežili. A s těmi máminými se nestýkali. Máma o nich nikdy nemluvila. Jako by snad ani neexis­ tovali...

Co se mohlo stát, že se máma tátovi najednou vzda­ luje? Že ho nechce pustit do svého světa? Co chrání tak důležitého, že je to důležitější než on a Erika?

Ozvala se další rána. Erika poznala, že práskly do­ movní dveře. Vzdalující se kroky už slyšet nemohla, ale věděla, že táta hádku vzdal a  šel se uklidnit ven. V  po­ slední době to dělal často. Tak často, až si začínala myslet, že jednoho dne se třeba z těch útěků před vlastní ženou už nevrátí...

Dívala se na dveře a přemítala, jestli je má otevřít a jít za mámou. Dřív by to udělala. Ale v tomhle bytě už nic nebylo jako dřív. Všechno se změnilo.

I ona.

Nechtěla myslet na hádky. Chtěla myslet na Viktora.

Vzdychla si a přistoupila k oknu. Z výšky 10. patra se, skrytá za záclonou, dívala dolů na ulici. Mezi chodce se brzy vmísila vysoká a robustní postava jejího otce. Mířil ulicí k parku. Chtěl být sám. Ale ve městě, ve kterém život neutichá ani v noci, nikdy nemůžete zůstat sám.

A on to věděl.

Erika to věděla také, a proto nechápala, proč táta po­ řád utíká. Dívala se za  ním, dokud se jí neztratil z  očí. Jeho postava se v  dálce rozplynula jako duha, která se ještě před chvílí majestátně tyčila nad sídlištěm. Zpod mraků vykouklo nesmělé slunce a začalo osoušet mokré chodníky a silnice.

Tramvaje pod oknem cinkaly, auta troubila, lidé se smáli, někteří křičeli, jiní se zlobili a  všechen ten hluk doléhal nahoru zkreslený výškou a  ztlumený zavřenými okny. Vítr si pohrával s  listím, které padalo ze stromů a vytvářelo neopakovatelnou atmosféru podzimu, kterou měla tak ráda.

Pokud se tedy nezměnila v  blátivou kaši jako třeba zrovna teď, po té nečekané ledové spršce, která ji donutila změnit plány.

Původně měla namířeno ven, ale když se nebe zatáhlo a  venku se náhle setmělo, rozmyslela si to. Posadila se na  postel a  vzala do  ruky učebnici. Měla by se učit. Ale copak to jde, když se jí v hlavě motá pořád jen Viktor?

Doufala, že ho brzy zase potká.

Doufala v zázrak.

Že se na ni opět usměje a řekne...

Uprostřed všech těch nesmyslných úvah o  klukovi, který sotva věděl, jak se jmenuje, usnula. Zdálo se jí, že je zase malá, sedí mámě na klíně a ona jí vypráví jednu ze svých nezapomenutelných pohádek...

enže ráno jí bylo pořád šestnáct a  čekal ji poslední

školní den před víkendem. Věděla, že to bude prů­

švih, protože měli psát dvě důležité úvodní písemné práce – a ona se ani na jednu z nich nepřipravila. Hlavu měla plnou jiných věcí, než jsou domácí úkoly.

Do školy šla s jasnou představou, že pro tohle táta mít pochopení nebude. V noci ho slyšela, i když se snažil ne­ nadělat hluk. Zřejmě stejně jako ona nemohl spát. Poté, co se probudila ze svého snu, si během plížení na záchod všimla ztlumeného světla v kuchyni a nahlédla pootevře­ nými dveřmi dovnitř. Seděl za stolem, nepřítomně míchal lžičkou v hrnku a mračil se na prázdný prostor před sebou.

Chtěla se zeptat, co ho trápí.

Chtěla se k němu posadit ke stolu a prostě s ním jenom být.

Ale nakonec se zase vyplížila zpátky do  svého po­ koje a křečovitě stiskla víčka k sobě. Chtěla zapomenout na výraz v jeho tváři.

Že je něco špatně tušila už dlouho. Že je to tak zlé, to nečekala.

Proč jí nikdo z nich nedokázal říct, co se děje?

Když se ráno vymotala z deky, odhodila ji na stranu. Spustila nohy z postele a protřela si oči. Občas se jí zdálo, že je pořád tou malou holkou, co se v  tomhle pokoji probouzela před deseti lety, natěšená, že tu najde sou­ rozence – kterého se však nikdy nedočkala. Naděje v  ní umírala každé ráno společně s úsměvem a radostí v očích. Pokaždé, když pohlédla k  protější stěně, kde odjakživa stála druhá válenda, a spatřila, že postel je prázdná, něco z jejích očí se pomalu vytrácelo. Je to už pár let, co doufat přestala.

Táta to čekání vzdal první. Věděla to, i  když o  tom nikdy nemluvil.

Jen máma doufala dál. Máma doufat nepřestala. A  Erika věděla, že doufat nikdy nepřestane. Máma si přála mít další dítě víc než cokoli dalšího. Jenže někdy ani to, že si něco moc přejeme, nezaručí, že to také do­ staneme.

Erika si vzdychla a vstala z postele. Bylo načase přestat se utápět ve vzpomínkách a začít se připravovat na cestu do školy. Nebo zase přijde pozdě.

Tak jako onehdy.

Za  její pozdní příchod mohlo samozřejmě hlavně její nečekané setkání s Viktorem. Ale tím se doma nepochlu­ bila.

Rodiče v  poslední době stejně nezajímalo nic jiného než spor, který spolu vedli. Kdyby Erika do školy přestala chodit úplně, trvalo by dlouho, než by si to uvědomili. Někdy jí připadalo, že se dívají skrz ni, že vůbec nevní­ mají, že tam s nimi je, že je vidí, že slyší, jak se hádají.

Jak táta na mámu křičí.

Jak se máma dívá do  jeho tváře, mlčí a  její oči jsou pevné, tvrdé jako skála.

Jak se z nich vytrácí křehkost.

Tak dávno už si společně nezahráli karty nebo Člo­ věče, nezlob se. Teď společné večery plné smíchu a poro­ zumění nahradilo ticho. Tak těžké a  dusivé, že se Erika raději zavírala ve svém pokoji a vymlouvala se na to, že se musí učit.

Což samozřejmě nedělala.

Ale rodiče nejspíš vůbec nezajímalo, co doopravdy dělá. Ponořili se do svých hádek a svět kolem nich přestá­ val existovat.

Erika stála před skříní a  hodnotila svůj nevelký vý­ běr šatníku. Nikdy neměla velké nároky ohledně oblečení a  stačilo jí to málo, na  co právě koukala. Jenže zrovna dneska jí to vadit začalo. Co si má kruci obléct, když tu nic extra zajímavého nevidí?

Znechuceně se natáhla po džínách a obyčejném černém tílku, kterých měla nespočet. Potom zalovila mezi ramínky, až našla svetřík, který na sobě měla snad jen jednou.

Kriticky si ho prohlížela a  pak si ho oblékla. Vpředu měl jen dva knoflíky, byl delší a  rozhodně ji nezahřeje. Když se však viděla v zrcadle, rozhodla se, že si ho dnes vezme. Obepínal její štíhlé tělo a připadala si v něm nově a  žensky. A  o  to šlo. Chtěla, aby Viktor zaznamenal, že i  když vypadá jako kluk, je v  ní schovaná holka toužící po obdivu, lásce a pozornosti...

Usmála se na  svůj odraz v  zrcadle a  najednou se jí zdálo, že tu holku naproti sobě skoro nepoznává. Kdy se tolik změnila? Kdy se jí v očích usadilo to napjaté, nedo­ čkavé očekávání? Kdy se tam vplížily pochybnosti? A kdy se z  jejích rtů vytratil smích, o  který dřív nikdy neměla nouzi?

Teď se její rty zvlnily spokojeností a radostí. Těšila se na  to, jak se její život změní. Tak dlouho na  to čekala! A teď to mělo přijít.

Jo, osud má skutečně cit pro ironii. To ale v tu chvíli, kdy stála před zrcadlem, ještě nevěděla...

o  šaten dorazila mezi posledními. Samozřejmě to

udělala úmyslně. Jenže tentokrát to vypadalo, že je­

diné, čeho docílí, bude, že přijde pozdě. Otálela, dokud z prostoru šaten nezmizel poslední student, dokud neuti­ chly všechny hlasy, jejichž kakofonie jí připomínala včelí úl. Hukot pomalu utichal a do napjatého ticha se ozvalo nepříjemné drnčení zvonku.

Už zase.

Vzdychla si. Čekala marně. Měla to vědět – a  nejspíš to opravdu věděla. Odkopla boty do  rohu a  nazula si pantofle. Pak se shýbla pro svůj batůžek, který se válel na dřevěné lavici kousek od ní. Když se otočila, aby vyšla ze šaten, zjistila, že cestu jí blokuje vysoká ramenatá po­ stava. Téměř do něj vrazila. Opět.

Couvla a s obavou na něj pohlédla.

„Ztratila ses?“ zeptal se s  úsměvem a  přistoupil k  ní blíž, jako by si nepřál, aby mu utekla.

Nevěděla, proč se jí srdce mohlo zbláznit a zběsile na­ ráželo do žeber, až se tou bolestí zajíkala.

„Co tu děláš?“ zeptala se hloupě. Vždyť přece čekala, že ho tu potká. Tak proč se ptá?

„A co ty?“ opáčil pobaveně a nenásilně ji tlačil ke zdi. Ani si neuvědomila, že před ním nepřestává couvat. Dokud nenarazila zády na otlučenou zeď, kde naštěstí ne­ byly žádné věšáky na bundy. I kdyby tam ale byly, nejspíš by to nezaznamenala. Zírala na  něj a  nedostávalo se jí dechu ani slov.

Díval se na ni a nepřestával se culit. „Přišla jsi o řeč?“

„Ne,“ vydechla zahanbeně. A  pak se bojovně napří­ mila. „Proč to děláš?“

Zůstal stát a  prohlížel si ji. Tolik po  tom v  bezpečí svého pokoje toužila, ale teď, tady, tak blízko – nejraději by se jeho zvědavým a pátrajícím očím někam schovala.

„Co?“ zeptal se tiše. „Co dělám?“

Polkla. „Díváš se.“

Úsměv mu zjemnil tvář. „A to se nesmí?“

Celá diskuze byla hloupá. Věděla to, ale co mohla dělat?

„Smí,“ hlesla a nevěděla, kam s očima. „Jenže...“

Zakroutil hlavou na protest. „Žádné jenže tu nevidím. Jsme tu jen my dva.“

Ano, to si rozechvěle uvědomovala.

A pořád stál tak blízko, že musel slyšet, co vyvádí její splašené srdce.

„Víš vůbec, jak se jmenuju?“ zeptala se, zcela ochro­ mená jiskřičkou naděje, která se v ní zvolna zrodila.

„Ne,“ přiznal. „Ale budu rád, když mi to řekneš.“

„Třeba nechci,“ pronesla škádlivě.

Nadzvedl jí bradu a  mučivě dlouho se jí díval přímo do očí. „Chceš,“ pronesl pomalu.

Najednou měla chuť mu odporovat. „Proč myslíš, že víš, co chci?“

Vzduch kolem nich ztěžkl očekáváním. Nejistotou. Napětím.

„Protože vím,“ pokrčil ramenem a  pustil její bradu. Pak od  ní odstoupil. Skoro si myslela, že ji tam, nalepe­ nou na otlučenou zeď, políbí. Ale to samozřejmě neudě­ lal. Srdce se jí zachvělo zklamáním a zároveň se jí ulevilo. Nevěděla, co by dělala, kdyby to opravdu udělal...

Polkla.

Z  omámení ji vytrhlo zuřivé drnčení zvonku. Uvě­ domila si, že zvoní už podruhé. Tentokrát věděla, že to do třídy včas nestihne. Ale on také nepospíchal.

Zatímco přemýšlela, co mu vlastně má říct, důkladně si ji prohlížel. Na to při prvním setkání neměl čas.

Ona ho během toho týdne, který uplynul od  chvíle, kdy se poprvé potkali, zpovzdálí sledovala každý den. Ne­ musela se dívat teď, nemusela přiznat, že se o něj zajímá.

„Já jsem Erika,“ pronesla, když zvonek konečně pře­ stal řvát a uši jim zalehly těžkým, rozpačitým tichem.

Pousmál se. „To jméno se k  tobě hodí. Je stejně zají­ mavé jako ty,“ mrkl na ni.

Dech se jí zastavil v hrdle. A pak se zase donutila začít dýchat. Neřekla nic.

„Ty se mě na  jméno nezeptáš?“ podivil se, když nic neříkala.

„Ne,“ zrozpačitěla. „Já vím, kdo jsi.“

Obočí mu vylétlo vzhůru a pak se zase vrátilo zpátky na své místo. Stiskl rty, protože chtěl zastavit domýšlivý úsměv, který se mu tam už už dral. „Hmm...“

Začala vrtět hlavou. „Nenajdeš holku, která by nevě­ děla, jak se jmenuješ, odkud jsi...“

„Vidíš, a já si myslel, že právě takovou najdu,“ vyvedl ji z rovnováhy. „Tady.“

Došlo jí, co tím myslel. Zčervenala. „Chtěla jsem vě­ dět, kdo mi málem rozbil hlavu,“ zamumlala. „Nic víc.“

Znovu k ní o krok přistoupil. „Nic víc?“ opakoval na­ lé h avě . „Vá ž n ě? “

Ucukla očima. „Jen si se mnou hraješ. Proč bys to ji­ nak dělal?“

Jako by ho polila ledovou vodou. „Máš pravdu,“ při­ pustil a jeho hlas náhle studil jako počasí za zašlými okny. „Proč bych to jinak dělal?“

Nejdřív jí nedošlo, že po ní chce odpověď. Pak se za­ mračila. „To já nevím. To bys měl vědět ty.“

Ještě chvíli čekal. „Nejspíš jsem doufal, že budeš jiná.“ Díval se na ni a z očí mu mizela vlídnost. „Ale ty jsi stejná. Stejná jako všechny ostatní...“

Než se vzpamatovala, otočil se a  odešel. Tak rychle, že se snad nestihla ani pořádně nadechnout. Zdrceně se svezla na dřevěnou lavici, u které stála. Zeď za jejími zády studila. Ale jí na tom nezáleželo. Co to provedla?

Odehnala ho od sebe dřív, než ji stihl poznat.

A teď si myslí...

Co si vlastně myslí?

Zírala tupě před sebe a přemýšlela, kde udělala chybu. Proč se tohle děje vždycky jen jí. Proč všechny kluky od­ radí dřív, než jim umožní, aby viděli, co je v ní. Ne to, co je vidět. Ale to, co nikdo nevidí.

To, co tak dovedně skrývá uvnitř, že to někdy prostě není k nalezení.

dyž se zvonek rozdrnčel potřetí, věděla, že první ho­

dinu prošvihla a těžko to bude vysvětlovat. Ale nedo­

kázala se z té lavice zvednout a jít do třídy. Musela myslet na Viktora. Na jeho oči. Na pohrdání v nich. Na zklamá­ ní, které se tam mihlo a pak zmizelo.

Na bolest.

Co čekal?

A co čekala ona?

Zvedla se, když se do šaten trousili ti, kteří si tu něco zapomněli. Míjela spolužáky i  studenty vyšších ročníků a nevnímala hlasy, které se kolem ní rozléhaly. Netušila, jak došla do  třídy. Ani jak přečkala další hodinu. Ani všechny ostatní potom.

Ale nějak je přečkala.

A pak se zase ocitla v šatnách. Tentokrát proto, aby si vzala svoje věci a zamířila zpátky domů.

Do té neutěšené skořápky domova, který už domovem vlastně ani nebyl.

Ze školy odcházela mezi posledními. Proto ji udivilo, když zjistila, že Viktor postává kousek od školy a na ně­ koho čeká. Chtěla se mu vyhnout, ale neměla možnost to udělat, protože ji zahlédl hned, jak vyšla ven.

Přece před ním nebude utíkat.

Šla se vztyčenou hlavou, ale do tváře se mu dívat nedo­ kázala. Očima zbaběle uhnula a když ho míjela, doufala, že ji neprozradí zoufalý tlukot srdce. Už zase se zbláznilo. Málem jí vyskočilo z hrudi.

Téměř to dokázala. Té m ě ř...

Chytil ji za paži, když ho míjela, a přitáhl si ji k sobě. To ji donutilo se na něj podívat.

„Co blbneš?“ namítla a chtěla se z jeho sevření vyvlék­ nout, ale nepovedlo se jí to. Sevřel její ruku pevněji.

„Čekám tu na tebe,“ oznámil jí. „Už hodinu.“

Udiveně zapátrala v jeho tváři po nějakém vysvětlení, ale zřejmě předpokládal, že ho není zapotřebí.

„To není můj problém,“ utrousila nakonec paličatě.

„Nechceš vědět proč?“ zeptal se naléhavě a  její po­ známku ignoroval. Jako by nic neřekla.

„Dobře,“ rezignovala. „Tak tedy proč?“

Zmateně sledovala jeho prsty, které pustily její paži, sjely po  rukávu její bundy níž a  propletly se s  jejími. Cukla rukou, ale věděla, že je to marné. Přitáhl si ji blíž a naléhavě se jí díval do očí.

„Ty to vážně nevíš?“

Erika zpanikařila. Tyhle hry hrát neuměla. Ještě ni­ kdy... S nikým... Ne, tady šlo o něco, čemu nerozuměla.

„Vážně ne,“ přiznala.

Povzdychl si. Znělo to netrpělivě. Vydal se pomalu na cestu a ona, chtě nechtě, musela jít také. „Kam jdeme?“ zeptala se, ačkoli zatím většinu jejích otázek ignoroval a skoro na žádnou neodpověděl.

Ani teď se odpovědi nedočkala.

„Spěchám domů,“ nadhodila. „Musím se učit.“

Sotva to řekla, uvědomila si svou chybu.

S  pochybami se na  ni podíval. „V  pátek?“ opáčil. „Tomu mám fakt věřit?“

Stiskla rty pevně k  sobě a  rozhodla se, že už na  něj nepromluví.

Šli mlčky skoro půl hodiny. Už ani nevnímala, kam jdou. Nezáleželo jí na tom. Svíral pevně její dlaň a na tom jediném záleželo. Zvykala si na  pocit, že ji někdo drží. Kdy naposledy se vedla s někým za ruku?

Nevzpomínala si.

Potkali několik spolužáků z  její třídy a  jednoho z  té jeho. Nevšímali si jejich přihlouplých úsměšků a  pozná­ mek. Ale věděla, že v pondělí už o nich bude mluvit celá škola. A on to musel vědět také.

Zdálo se však, že ho to vůbec netrápí.

Úkosem se na něj podívala. „Tobě to je jedno?“

Konečně se zastavil. Stáhl ji na jednu z laviček a ona si teprve pak uvědomila, že jsou v parku. Stromy tlumily neustálý lomoz velkoměsta a  křik dětí. V  místě, kam ji zavedl, panoval podivný klid.

Otřásla se zimou. A  podivným neklidem, který rezo­ noval jejím nitrem. Vzhledem k tomu, jaký klid je obklo­ poval, jí to připadalo skoro k smíchu.

Ani tentokrát jí neodpověděl.

„V i k tore? “

Dívala se na  něj, jak propátrává stromy kolem nich. „Něco hledáš?“ zeptala se napjatě.

Konečně se na ni podíval. „Snažím se najít odpovědi na tvoje otázky,“ připustil. „Ale marně. Já prostě nevím.“

„Co nevíš?“ nechápala.

Díval se na  ni, až z  toho zrozpačitěla. Snad aby za­ hnal ty rozpaky, zvedl ruku a zlehka ji pohladil po tváři. „Musíme mluvit?“ zeptal se tiše. „Nemůžeme prostě jen mlčet?“

Uměla mlčet. Znala všechny formy toho slova i  veš­ keré důsledky, kam může vést. Věděla, že když člověk mlčí, je to někdy horší, než když mluví. Ale někdy prostě neexistovala slova, která by se dala vyslovit. Možná, že právě tohle byla jedna z těch chvil.

A možná, že právě tehdy si k sobě poprvé našli cestu. Beze slov, v tichu, ve snášejícím se šeru, které zvolna do­ padalo na zem a vyhánělo z parku poslední opozdilce.

čkoli si řekli sotva pár slov a  toho času spolu zase

tolik nestrávili, něco se změnilo. Uvědomila si to po­

každé, když ho přistihla, jak se na  ni dívá přes chodbu školní budovy, když se náhodou ocitli ve stejný čas na stej­ ném místě. Nebo když ji míjel v  chumlu svých nových kamarádů a nečekaně se na ni usmál přes jejich hlavy, ne­ hledě na to, co ten hřejivý úsměv způsobí.

Nikdo tomu nerozuměl. Vlastně ani ona tomu nerozu­ měla. Na dotěrné otázky přestala odpovídat, když zjistila, že jí ostatní stejně nevěří.

Jejich vztah se zkrátka vymykal zvyklostem. Nechodili spolu. Ne přesně ve  smyslu toho slova. Ale trávili spolu rádi svůj čas. Většinou mlčeli. Moc toho nenamluvili, ale Erice to nevadilo. Viktor vůbec nesplňoval její představy o klukovi, kterému svět padá k nohám.

Byl úspěšný (ve  fotbale nejlepší na  škole, což se brzy dozvěděla od Dariny), dobře se učil (premiant třídy), vy­ padal sexy a v očích měl něco, co každé holce podrazilo nohy. A jeho úsměv...

Když se usmál, věděla, že mu odpustí cokoli. Ale vlastně nebylo co odpouštět. Ačkoli někdy poznala, že nemá ná­ ladu na její otázky, nikdy se nezlobil, když je pokládala. Že na ně většinou neodpovídal, to už byla věc jiná.

Darina se jí brzy po jejich první schůzce zeptala, jaké to je, chodit s  Viktorem. Ale copak jí mohla pravdivě odpovědět? Nevěděla, jaké to je, protože oni dva byli jen kamarádi. Dva lidé, kterým spolu bylo hezky. A kteří spolu strávili spoustu času, aniž by k tomu potřebovali slova.

Čas plynul poklidně vpřed a ona netušila, do čeho se řítí. Zvykla si na to, že ostatní předpokládají, že s Vikto­ rem chodí, a už jim jejich domněnky nevyvracela. On si s tím hlavu nelámal, tak proč by to měla dělat ona?

Cítila vděčnost za  ty nenadálé úniky, kterých se ne­ mohla nabažit. Doma na  ni padalo tísnivé ticho nebo ji dusily hádky, které z jejich bytu navždycky vyštvaly po­ city bezpečí, štěstí a  lásky, jež tam až donedávna cítila. Utíkala z domova do Viktorovy blízkosti a nepřemýšlela nad tím, jestli se dá těmi útěky něco vyřešit, nebo to jimi jen zhoršuje.

A  pak, asi tři týdny poté, co začal školní rok, jely všechny ročníky na  týdenní brigádu do  pohraničí. Če­ sat jablka. Navzdory dřině, která je čekala, se Erika tě­ šila. Domov se pro ni stal něčím, kam se nechtěla vracet. Možná doufala, že za  ten týden se situace doma zklidní a všechno se vrátí do okamžiku, který to odstartoval. Ale tentokrát se vydají jinou cestou. Žádné hádky. Bude jim spolu zase tak dobře jako celý dosavadní život, kdy v pod­ statě nepotřebovali nikoho dalšího.

Kdy celý jejich svět znamenal jen tři slova: máma, táta, Erika.

Kdy tahle tři slova stačila k vyjádření lásky, štěstí, ra­ dosti a něhy. Kam se všechny ty okamžiky poděly? Kam se ztratila něha? Kam radost? Kdo zničil štěstí, které ještě nedávno všichni cítili? A kdo zradil lásku?

Rodiče se jí vzdalovali a ona se jim v tom už nesnažila bránit. Teď měla Viktora. A Darinu.

Čekala před školou se svým batohem, kde měla věci na celý týden. Nějaké staré džíny, tílka, mikiny a pár lep­ ších hadříků pro volný čas. Darina se objevila pár minut po  ní, spěchala a  ohýbala se pod tíhou dvakrát tak vel­ kého báglu, než byl ten Eričin.

„Co všechno v tom vláčíš, proboha?“ zděsila se se smí­ chem Erika. „Jedeme pryč jen na týden.“

Kousek od nich se srocovali studenti vyšších ročníků. Z jejich třídy tu ještě kromě Eriky a Dariny nikdo nebyl.

Darina se zaúpěním shodila bágl z bolavých zad. „Kdy­ bych tušila, jak to bude těžký, půlku toho nechám doma,“ přiznala. „Myslela jsem, že se sem nedoplazím.“

Erika si zkusila bágl potěžkat, ale pod jeho tíhou jen zavrávorala. „Tohle by mě zlomilo,“ připustila.

Darina si ji s despektem prohlédla. „Tebe jo. Mě ne,“ utrousila. Erika jí dosahovala sotva k  bradě. A  to mě­ řila 163 cm. Nebyla moc vysoká, ale zase tak malá také ne. Darina však měřila skoro 190 cm, na dívku až moc. Výška se tak stala jejím prokletím. Už ani nedoufala, že najde kluka, který by se jí líbil a  zároveň byl vyšší než ona.

Viktor by tohle kritérium splňoval. Možná proto ho Erice nemístně záviděla. A  i  když spolu kamarádily už od  základní školy, vlastně jí ho ani nepřála. Se svými do pasu dlouhými tmavými vlasy a tváří, která konkuro­ vala modelkám v časopisech, se domnívala, že se k němu hodí o moc víc než drobná Erika, kterou by leckdo mohl považovat za kluka.

Jenže Viktor si Dariny nevšímal. I  když se mu okatě pletla do cesty a snažila se upoutat jeho zájem, ignoroval veškeré její marné pokusy. A to ji hnětlo. Víc, než si chtěla připustit.

Prostranství před školou se plnilo studenty, štěbetají­ cím houfem hlasů, barev a zvuků. Po chvíli se do změti hlasů přidalo bublání motorů několika autobusů, které je měly dopravit na místo určení. Ještě bylo poměrně brzy. Sotva se rozednívalo, ale čekala je dlouhá cesta, kterou mnozí z nich prospí zkroucení na sedačkách autobusů.

Erika sledovala vyšší ročníky, jak se hrnou do prvního z nich. Viktora mezi nimi neviděla. To ji maličko zasko­ čilo. Ale jen do  chvíle, než ji zezadu kolem pasu objaly jeho teplé dlaně. Otočil ji tváří k sobě a ona ze všeho nej­ dřív zaznamenala jeho úsměv a oči, ze kterých na ni pa­ dala něha a radostné očekávání.

„Ahoj,“ i její rty zvlnil jemný úsměv. „Co tady děláš?“

Jako obvykle se nenamáhal jí odpovědět. Místo toho se shýbl a na její překvapená ústa vtiskl rychlý, palčivý poli­ bek. To nečekané gesto ji natolik zaskočilo, že se ani nebrá­ nila. Slyšela, jak Darina a několik dalších spolužáků, kteří stáli poblíž, zalapalo po dechu. Ona sama svůj dech zachy­ tit nestihla. Cítila jeho teplé rty na svých, zdálo se jí, že se jí sotva dotýkají. Jako když ptáci mávnou křídly a vznesou se do oblak, tak rychlé to bylo. Než se stihla vzpamatovat, už se zase narovnával a potutelně se na ni usmíval.

„Ahoj skřítku,“ zamumlal. A pak ji pustil a odcházel, jako by právě nerozbouřil zem pod jejíma nohama, jako by právě nerozbil veškerou její obranu a  svět se neotřásl v základech...

Nerozuměla tomu. Proč ji poprvé políbil zrovna teď? Tady? Před všemi těmi zvědavými, mlčenlivými svědky, kteří ani nepočkají, až zmizí uvnitř autobusu, aby si za­ čali vyměňovat své nepodložené domněnky?

Tváře jí zrudly studem. Sklopila oči a  shýbla se pro svůj batoh. Darina ji propalovala cizíma, nepřátelskýma očima.

„Tvrdila jsi, že spolu nechodíte,“ obvinila ji vzápětí, když se i ony vydaly k autobusu.

Erika trhla ramenem a  pohodila hlavou. Vlasy jí za­ vlály kolem obličeje. „Taky že nechodíme,“ vzdychla. Je jasné, že tohle jí teď už opravdu nikdo neuvěří.

Proč to Viktor udělal?

Proč ji na to alespoň nějak nepřipravil? Proč neřekl... Ale co by vlastně měl říkat?

To nevyslovené cosi jí svíralo hruď v  ocelové obruči. „Já vlastně nevím, co to mezi námi je,“ řekla nakonec Darině, když seděly uvnitř na sedačkách vedle sebe.

Darina si ji prohlížela a marně se snažila přijít na to, co mohlo zaujmout právě Viktora natolik, že o tuhle holku stál. „Něco určitě,“ prohlásila znechuceně. „Proč by tě ji­ nak líbal?“

Erika odvrátila hlavu. „Nevím,“ zamumlala. „Nevím, proč to udělal,“ přiznala neochotně. „My spolu moc ne­ m luv íme.“

Darina ji popadla za  rameno a  neurvale ji obrátila zpátky k  sobě. „A  co děláte místo toho?“ naléhala. „Ty s ním spíš?“

Erice se v očích objevila panika. Tváře jí zrudly a první, čeho byla schopná, bylo, že se vylekaně rozhlédla kolem sebe a pátrala, jestli někdo mohl Darinu slyšet.

„Buď zticha,“ zavrčela, čímž v Darině vzbudila pode­ zření, že nějakým způsobem odhalila Eričino tajemství.

Ústa se jí otevřela úžasem. „Jako fakt? Spíte spolu?“

Erika ji zlostně propalovala očima. „Ne. Jak tě to pro­ boha napadlo? Sotva se známe...“

Darina se ušklíbla. „To není překážka,“ utrousila jedo­ vatě. „Pokud vím, ještě nedávno jsi říkala...“

Erika jí skočila do  řeči. „Vím, co jsem říkala. A  pořád si za tím stojím. S Viktorem jsem nespala,“ šeptala zuřivě. „Přece mě znáš, ne? Do dnešního rána mi nedal ani pusu.“

Darina ji zlostně pozorovala. „A tomu mám věřit? Že ti dá první pusu zrovna ve chvíli, kdy je u toho celá škola?“

„Nevím, proč to udělal,“ namítla hněvivě Erika. Už se zlobila i ona. Na Viktora, na Darinu, i na sebe. Proč se čer­ vená? Stydí se snad? Přece nemá důvod. Ale takhle to vy­ padá, že ten důvod má. Že má co tajit. Že se má za co stydět.

„Dřív jsme si říkaly všechno,“ prohlásila Darina a znělo to skoro smutně. Po hněvu už v jejím hlase nezů­ stalo skoro nic. Spíš jako by se cítila nesmírně unavená a zklamaná. „Teď mi neříkáš nic.“

Erika zatnula zuby, aby nevybuchla a  nezničila to křehké pouto, které je ještě spojovalo. Kam se ztrácí veš­ keré její jistoty? Domov, přátelství s Darinou?

„Protože není o čem mluvit,“ opakovala. „Vážně spolu nechodíme. Nebo jestli ano, tak já o tom nevím,“ připus­ tila posléze.

„Jak nevíš?“ nechápala Darina.

„Chová se ke mně jako kamarád a většinou mlčí,“ při­ znala Erika. „Chodíme na  procházky, do  kina. Je nám spolu fajn. Ale to je tak všechno, Dari. Dneska mě zasko­ čil stejně jako všechny ostatní. Nechápu, proč to udělal ani proč zrovna dnes.“

Darina si ji zamyšleně prohlížela. „Možná by ses ho měla zeptat,“ navrhla.

Ano, to by měla udělat. Ale odpoví jí?

Zahleděla se opět z  okna, autobusy se zvolna daly do  pohybu. Všichni studenti už seděli uvnitř uvelebení na  sedačkách. Hlasy kolem se slily do  nepřehledného šumu smíchu, šeptání i  výkřiků. Pedagogové se ten ha­ las ani nesnažili tišit. Věděli, že po chvíli hlasy utichnou. Cesta všechny ukolébá ke spánku.

Erika se znovu podívala na  Darinu. „Já mám asi strach,“ připustila tiše. „Co když se pletu?“

„V čem?“ zeptala se Darina s pochopením.

„Co když si se mnou jen hraje?“ rozvedla své obavy Erika.

Darině v  očích blýsklo něco, co okamžitě potlačila, a Erika nebyla schopná říct, jestli ji to znepokojilo nebo vyděsilo. „Myslíš?“

„Nevím, co si mám myslet. Po dnešku nevím už vůbec nic,“ řekla Erika.

Viktor vyhledával její společnost, ale nikdy neměla po­ cit, že by ho nějak přitahovala. Že by se na ni díval jinak než jen jako na kamarádku. Proč by ji potom ale líbal?

A  proč by si k  tomu vybral zrovna chvíli, kdy všude kolem stáli jejich společní kamarádi a spolužáci?

Chtěl tím zdůraznit, co k ní cítí? Vyvrátit pochyby a do­ mněnky, které o nich ve škole kolovaly? Proč jí ale nic neřekl?

Proč ji na to nepřipravil?

Musela vypadat zaskočeně, protože to nečekala. Byl právě v tom úmysl?

Doufala už dřív, že ji políbí, ale on to nikdy neudělal. Potlačila své zklamání a zvykala si na to, že zůstanou jen přátelé. Její srdce se sice pokaždé rozbušilo planou nadějí, když se ocitl v její blízkosti, ale navenek nedávala znát, co pro ni jeho společnost znamená. Co s ní dělají jeho oči. Jak se pokaždé rozechvěje, když se jí nečekaně dotkne, když ji vezme za ruku...

Kruci, toužila po lásce, ale když ji začínala poznávat, už si nebyla jistá, jestli je to přesně to, co chtěla. Tolik ji to mátlo. Tolik ji zraňovalo, že neví, co k ní Viktor cítí. Jestli se v něm neplete.

Tolik očekávání, ze kterého vlastně zatím nic neměla.

Až dosud.

Jenže zrovna o  takovou pozornost, jakou dnes vzbu­ dili, nestála.

Co vlastně chce?

Usnula uprostřed všech těch úvah a vůbec jí nevadilo, že její hlava naráží do okenní tabule pokaždé, když auto­ bus najede na nějaký hrbolek na silnici. Probrala se těsně předtím, než dojeli na místo určení...

bytovna vypadala nepřívětivě. Stará, věkem zšedlá

budova se nakláněla ke straně pod tíhou let, která ji

těžce tlačila k zemi. Okna bez záclon působila zašle a od­ pudivě. Omítka se odlupovala ze zdí a  místy mohli za­ hlédnout holé cihly. Dveře, ze kterých vyšel správce, vy­ daly ošklivý, uši rvoucí skřípavý zvuk. Darina nevěřícně zírala, kam je pedagogický dozor vede.

„Dělají si srandu, ne?“ zamumlala, když se plazily v chumlu zaskočených studentů k baráku.

„Obávám se, že ne,“ podotkla Erika a vzhlížela vzhůru. Budova vypadala, jako by se měla každou chvíli zřítit.

Kolem nich se prosmýkla Pavla, která dívky odtlačila na  stranu. „Ta aby někde nebyla první,“ poznamenala kousavě Darina a mrskla se svým těžkým batohem o zem. „Dál nejdu.“

Erika se také nerozhodně zastavila. „Jak nejdeš?“ ze­ ptala se s údivem.

Darina znechuceně pozorovala ostatní studenty, jak se tlačí ke vchodu. „Chceš se tam s nima mačkat?“ podotkla a opřela se o špinavou zeď, u které postávaly. Erika ji na­ podobila a hodila svůj batoh také na zem.

„Dobře, počkáme,“ souhlasila.

Dívaly se, jak budova polyká všechny studenty, kteří vešli dovnitř. Nejdřív čtvrté ročníky, pak ty nižší. I Viktor jim brzy zmizel z očí. Nakonec přede dveřmi zůstalo jen pár opozdilců.

„Půjdeme?“ zeptala se Erika a shýbla se ke svému báglu.

„Hmm,“ přitakala nenadšeně Darina. Popadla své za­ vazadlo a loudaly se za ostatními.

Pokoje nevypadaly o nic přijatelněji než chodba. A ta působila zašle, pochmurně a strašidelně. Erika se obávala, že je nacpou do rozlehlých ratejen, kde bude jedna rozvr­ zaná postel vedle druhé, ale výsledek je příjemně překva­ pil. Pokoje byly malé, stísněné, po  dvou, po  třech nebo po čtyřech. Kromě postelí už se do nich nic moc dalšího nevešlo, ale to jim nevadilo. Do  jediné rozvrzané skříně naházely svoje věci a  unaveně se svalily každá na  svou postel.

Protože se loudaly, pokoje po dvou už byly obsazené. Čekaly tedy, koho k nim přiřadí z vyšších ročníků. Zbylé dvě postele ještě nikdo neobsadil.

Pak dorazily dvě dívky a  Erika si uvědomila, že jsou ze třetího ročníku. Viktorovy spolužačky. Neznala je, ale ony znaly ji.

„Ahoj,“ prohlásila první z  nich, drobná hnědooká a hnědovlasá dívka. „Já jsem Alice.“ Pak se obrátila ke své kamarádce. „A tohle je Dana.“

Darina představila sebe i Eriku. Když k Erice Alice při­ stoupila, usmála se. „Tebe znám,“ poznamenala přátelsky. „I když jenom z vyprávění.“

Darina se přisunula blíž, aby jí nic neuniklo. „Z  vy­ právění?“

Alice se po ní ohlédla. Pak se podívala znovu na Eriku. „Chodíš přece s Viktorem, ne?“ ujistila se nervózně.

Erika na ni zaskočeně zírala. Co má proboha říct?

„Nejspíš asi jo,“ zamumlala nakonec rozpačitě. „Já vlastně pořádně nevím, jestli spolu chodíme. Jsme spíš kamarádi,“ vychrlila ze sebe a pak litovala, že vůbec něco říkala. Tvář jí zalila zrádná červeň.

Darina ji pozorovala a Alice se na ni dívala s pochope­ ním. „On to vidí jinak,“ podotkla s úsměvem. „Neustále o tobě ve třídě mluví.“

Erika cítila, jak ji její srdce opět zrazuje. Naléhavě jí bušilo do žeber, až tu bolest skoro nemohla snést. „A co říká?“

Alice se na ni něžně usmála. „Že se do tebe zamiloval hned, jak tě poprvé uviděl...“

Erika pozpátku zacouvala k  posteli a  svezla se na  ni. Tak on celé třídě vypráví, že se do Eriky zamiloval – ale jí to nikdy neřekl. Proč?

Copak to může těm třem, které se na ni dívají s tako­ vým očekáváním, říct?

Proč s jinými Viktor dokáže mluvit, ale když je s Eri­ kou, slova jaksi nenachází?

Do očí jí vhrkly slzy, které se snažila potlačit. Přece se tady teď nerozbrečí...

Alice k ní přistoupila. „Tys to nevěděla?“

Nějak to uhádla. Už nebylo co skrývat. Erika mlčky za­ vrtěla hlavou. Pak její rty vypustily sotva slyšitelné slovo. „Ne.“

„Měl ti to říct,“ poznamenala Dana. A  za  těmi slovy Erika slyšela i  to, co nevyslovila: Měl ti to říct dřív než nám...

Bude si muset s  Viktorem promluvit. Zeptat se ho... Na co vlastně?

Měla by se cítit šťastně, ale tak se vlastně necítila už dlouho. Nejspíš pochopily, že potřebuje být sama a nějak to vstřebat. Přestaly si jí všímat a začaly si vybalovat svoje věci a povlékat postele. Darina ještě chvíli postávala po­ blíž Eriky, ale nakonec to čekání vzdala i ona.

Erika využila chvíle, kdy byly všechny zabrané do svých činností, a  vytratila se z  pokoje. Zamířila po  chodbě ke schodišti. Měly pokoj v prvním patře, přízemí zabraly vyšší ročníky. Nebudou přece šplhat po schodišti, od toho mají prváky a druháky.

V přízemí se snažila splynout s přítmím, které tam pa­ novalo. Netoužila, aby ji někdo viděl, jak jde pryč. Nikdo jim sice nezakázal opustit budovu, ale tušila, že jen proto, že dozor neočekával, že by to některý student udělal. Měli si vybalit věci, a ne courat po okolí.

Vyběhla ze dveří, které její odchod zpěvavě zavrzaly do  ticha. Snažila se rychle zmizet za  rohem, ale právě když si myslela, že je v bezpečí, narazila do někoho, kdo se tam schovával.

Výkřik, který se jí dral z úst, zastavila čísi teplá dlaň. Vzhlédla a poznala ho.

„Viktore,“ hlesla, když měla ústa zase volná a  jeho dlaň z nich sklouzla. „Co tu proboha děláš?“

Usmál se. „A co ty?“

Zamračila se. „Já se tu schovávám,“ přiznala. Zlobila se na něj. Mohl za všechen zmatek, jenž cítila. Za všechny pochybnosti, za rozpačité ticho, které se rozhostilo v po­ koji, za  zklamání, které cítila, když pochopila, že to, co měla vědět jako první, se dozvěděla jako poslední...

Viktor ji k sobě přitáhl blíž. „Já vlastně taky,“ řekl.

Erika se mu snažila vykroutit. „Pusť mě,“ sykla rozzlo­ beně, když ji pustit odmítl.

„Ty se zlobíš?“ divil se.

„A ty se divíš?“ opáčila vztekle. „Všem vyprávíš, že ses do mě zamiloval – jen mně jsi se jaksi zapomněl zmínit...“

Zčervenal. „Kdo ti to řekl?“

Erika se opírala o jeho hruď dlaněmi a snažila se od něj odtlačit, ale svíral ji pevně, nedokázala s ním hnout ani o milimetr. „To je snad jedno, ne?“ namítla hněvivě. „Je to pravda?“

„Co?“ zeptal se škádlivě. „Že jsem se do tebe zamilo­ val nebo že o tom nedokážu mlčet?“

Unaveně si opřela čelo o  jeho rameno. „Takže to je pravda,“ zamumlala. Pak vzhlédla. „Proč jsi mi nic neřekl?“

Díval se jí do očí. Ty jeho ji naléhavě prosily o odpuš­ tění. „S tebou mnohem raději mlčím,“ přiznal. „Ale říct jsem ti to měl,“ připustil provinile.

„Tak proč jsi to neudělal?“ naléhala. „A  proč jsi mě ráno přede všemi políbil?“

Uhnul pohledem. „To jsem neplánoval,“ připustil. „Ale jak jsi tam tak stála...“

Netušila, proč se zdráhá mu věřit. Něco v jeho pohledu ji mátlo.

„Čekala jsem na to od chvíle, co jsme se poznali,“ za­ šeptala. „A ty to uděláš, když je kolem nás celá škola...“

„Chtěl jsem jenom, aby věděli... Aby pochopili... Že patříš ke  mně,“ připustil. „Chtěl jsem ti jen říct ahoj,“ pokračoval rozpačitě. „Ale pak prostě...“

Mlčela a čekala. Nijak mu to neusnadňovala.

Vzdychl si. „Najednou jsi tam stála a já viděl jen tebe. A tak moc jsem tě chtěl políbit, že jsem se nedokázal za­ stavit,“ řekl. Chtěla mu věřit. Moc mu chtěla věřit.

„Líbilo se mi to,“ přiznala. „Přála bych si, abys to udě­ lal znovu.“

Usmál se. „Ano?“

Oči jí zajiskřily šibalstvím. „Ano.“

Zatáhl ji hloub do roští, které obklopovalo ubytovnu v její zadní části. Než se k ní sklonil, aby jí vtiskl na rty jejich druhý polibek, tentokrát bez obecenstva, zadívala se mu upřeně do očí. „Viktore? Jak to s námi tedy je?“

Zastavil se jen kousek od jejích úst. „Jak to myslíš?“

„Chodíme spolu nebo ne?“ zeptala se na rovinu. Už ji unavovaly dohady. Otázky, na které neuměla odpovědět. Zmatek, který cítila, když na něj myslela.

„Já myslel, že to víš,“ odpověděl.

Zamračila se. „Odpověz mi,“ požádala pevně.

V těch pár vteřinách, než odpověděl, zalitovala, že se vůbec ptala. Ale pak mu rty zjemnila něha. „A co podle tebe znamená tohle?“ zamumlal předtím, než její rty po­ hltil něžnými, hřejivými ústy a tím ji připravil o všechny pochybnosti, které snad ještě měla.

Líbal ji se zavřenýma očima. Ona ty svoje otevřela a dívala se na jeho tvář. Zajela dlaněmi do jeho vlasů a se­ vřela pevně jeho hlavu, jako by se bála, že od  ní zase rychle uteče. Jeho rty se jí dotýkaly uspěchaně, rychle, chvěly se – nervozitou? Zmateně se rozhlédla kolem sebe a on se od ní odtáhl.

„Nikdo tu není,“ zašeptala. „Nikdo nás nevidí.“

Přitakal. Smutně a  náhle jako by se jí vzdálil. Řekla něco špatně?

Vzal ji za ruku a prodírali se roštím zase zpátky. „Mys­ líš, že nás hledají?“ zeptala se, aby prolomila tíživé ticho, které se mezi nimi rozhostilo.

„Možná,“ utrousil na půl úst.

„Protože já se vrátit zpátky ještě nechci,“ přiznala. Za­ stavil se a prohlížel si ji.

Pak jí nečekaně zajel oběma rukama do vlasů a prudce si ji přitáhl blíž k sobě. „Jsi jiná,“ zamumlal. „Jsi moje.“

Nerozuměla mu. Možná se ho v tom okamžiku skoro i bála.

„Jak to myslíš?“

Stejně tak prudce, jako si ji k  sobě přitáhl, ji i  pustil. „Na tom nezáleží,“ odbyl ji. „Pojď...“

Vraceli se zpátky v mlčenlivém tichu. Už zase jen těžko hledali slova, ale tentokrát Erika žádná slova nepotře­ bovala. Řekl jí všechno, co potřebovala vědět. Co vědět chtěla. K čemu potom další slova?

Někdy mlčet znamená víc než všechna slova dohro­ mady.

Vešli dovnitř a dveře se za nimi se skřípotem zavřely. V chodbě se pohybovalo několik tmavých postav. V tom šeru nepoznala, o koho jde.

Viktor ji zlehka líbl na čelo a ona se vydala po scho­ dech nahoru do svého pokoje. Díval se za ní, dokud se mu neztratila v ohybu schodiště. Nevšiml si, že k němu kdosi přistoupil a sleduje jeho pohled.

„Zbláznil ses?“

Viktor se otočil po hlase a očima se zapíchl do svého spolu žá ka. „Ne.“

Robert zavrtěl hlavou. „Děláš chybu, brácho,“ utrousil znechuceně. „Tohle nedopadne dobře.“

„Proč myslíš?“ odsekl Viktor naštvaně. Už ho unavo­ valo, jak mu každý říkal, co by dělat měl – a co ne.

„Ta holka je do  tebe blázen,“ poznamenal Robert. „Doufám, že víš, co děláš.“

Ale na tohle mu Viktor odpovědět nedokázal. Už ně­ jakou dobu to totiž nevěděl. Co to v Erice jen bylo, že za­ pomněl na všechnu opatrnost? Proč ho to táhlo zrovna k ní?

Netušil.

Nechal Roberta postávat v  tmavé chodbě a  zamířil ke svému pokoji. Už nechtěl poslouchat názory druhých. Nechtěl slyšet, že dělá chybu.

Protože to ve svém nitru dávno věděl.

Ale zastavit ho to nemohlo. Už ne...

o obědě všichni zamířili k nedalekému jabloňovému

sadu. Zdál se nekonečný jako nebe nad nimi. Někte­

ří ze spolužáků zaúpěli, když viděli, co je čeká. Erika to přijala s nepředstíraným klidem. Trhat jablka přece není zase taková dřina, jak se domnívala. Nakonec to byla do­ cela legrace. Povykovali na sebe usazení v korunách níz­ kých stromků, házeli jablka do košíků a ty pak spouštěli druhým, kteří je přendávali do beden.

Někdo měl štěstí na velké plody a bedny se pak plnily jako nic. Ti, kdo tolik štěstí neměli, si nepřestávali stěžo­ vat, ale moc jim to nepomohlo. I  malá jablka se musela otrhat.

Erika pracovala ve  dvojici s  Darinou jako vždycky. Ty dvě byly nerozlučné už od první třídy základní školy. Vždy ve  stejné lavici. Žádné tajemství je nemohlo spojit víc než čas, který spolu strávily.

Erika seděla uhnízděná nahoře ve větvích a spouštěla Darině dolů další košík s  jablky, když se ozval signál, že pro dnešek mají končit. Darina vysypala koš s  jablky do bedny ve chvíli, kdy k nim přišel Viktor.

„Pomůžeš mi s  tím?“ zeptala se ho nestydatě, i  když musela vědět, že nepřišel za  ní, ale za  Erikou. Nemohl dost dobře odmítnout. Přece ji nenechá táhnout bednu samotnou. Shýbl se a popadl bednu za druhý konec. Vy­ dali se k valníku, kam jablka vysypávali z beden.

Erika ještě chvíli seděla v  koruně stromu a  dívala se za nimi. Pak začala slézat dolů. Chytila se poslední větve nad zemí a spustila nohy dolů. K zemi chyběl sotva metr, nebála se skočit. Jenže ve chvíli, kdy se už skoro pustila, ji náhle v pase sevřely čísi pevné dlaně a ona se zajíkla. Její ruce se odlepily od větve a ona přistála na cizí hrudi. Zapo­ tácel se a skoro upadl, protože nepočítal s váhou jejího ne­ stabilního těla. Opřela se o jeho hruď dlaněmi a vzhlédla.

Tohohle kluka neznala. Ale viděla ho často ve Vikto­ rově společnosti, takže to byl nejspíš jeho kamarád.

„Co to vyvádíš, prosím tě?“ vydechla. „Zvládla bych to i bez tvé pomoci.“

Myslela si, že ji pustí, ale pořád ji pevně držel kolem pasu. „Já o tom nepochyboval,“ poznamenal chladně.

Z jeho očí sálal vztek. Nerozuměla tomu.

„Už mě můžeš pustit,“ napověděla mu sarkasticky.

Zrozpačitěl a  pustil ji. „Jo, to bych mohl,“ připustil potom. „Já jsem Robert,“ představil se nakonec, protože na něj nedočkavě zírala a očekávala vysvětlení.

„E r ika.“

Pousmál se. „To vím,“ přiznal. „Tebe tu zná každý.“

Zamračila se. „Evidentně,“ ucedila přes ztuhlé rty. Ta­ hle popularita ji začínala pěkně štvát. „Tobě o mně Viktor taky vyprávěl?“ zeptala se nakonec.

„Spíš se zeptej, komu ne,“ vyzval ji se smíchem. „Kaž­ dému vykládá, že je do tebe blázen.“

To se jí nějak nezdálo. Že by kluk tohle veřejně přizná­ val? Něco jí na celé té situaci začínalo vadit.

„Ale ty tomu nevěříš,“ pronesla tiše.

Chvíli mlčel. Pak zabodl oči někam za její záda. „A zá­ leží na tom snad?“ opáčil.

Z nějakého důvodu si myslela, že by na tom mělo zá­ ležet. Jen nevěděla proč. Pak se na  ni zase podíval a  rty mu zvlnil nesmělý úsměv. „Neber mě vážně,“ doporučil jí. „Někdy prostě strkám nos, kam nemám.“

Dívala se na něj a snažila se pochopit, co tím myslel. „Vy se znáte už z dřívějška, že jo?“ zeptala se. Robert se nechoval jako někdo, kdo Viktora zná teprve tři týdny. Viktor totiž na  tuhle školu po  prázdninách přestoupil. První dva roky studoval jinde.

Nejistě na  ni pohlédl. „Jo,“ připustil nakonec zdrá­ havě. „Známe se od dětství.“

„Takže o něm víš všechno?“

Tvář se mu uzavřela do nečitelné masky. „Dost.“

Vydali se za  ostatními. Chvíli šli mlčky. „Ty máš ně­ jakou holku?“ zeptala se nakonec Erika. Zaskočila ho. Po očku na ni pohlédl.

„Ne, já ne.“

„Promiň, jestli...“

Nenechal ji domluvit. „Ne, to nic. Prostě to nedopadlo, rozešli jsme se.“

Mlčky kývla hlavou, jako by tomu rozuměla. I  když tomu rozumět nemohla. Ona se ještě nikdy s nikým ne­ rozešla. Protože až donedávna s nikým nechodila. Viktor byl první kluk, který o ni projevil zájem.

Možná proto měla Darina zlost. Ona si na  nezájem kluků stěžovat nemohla. Ale zrovna u Viktora nepocho­ dila. Musela spolknout hořkost z  prohry, a  to se nedělá snadno. Občas neuhlídala výraz své tváře, takže Erika věděla, že v  jejich přátelství začínají vznikat první trh­ liny. Dokážou ho ještě zachránit nebo ztroskotá kvůli je­ dinému klukovi, který v  Erice viděl něco, co tam nikdo jiný neviděl?

Došli s Robertem k ostatním a zamíchali se mezi spo­ lužáky. Brzy jí zmizel z očí. Hledala Darinu a našla ji zavě­ šenou právě do Viktora. Konečně si ukradla kousek jeho pozornosti pro sebe. Smála se a skláněla k němu koketně hlavu. Nezdálo se však, že je mu její blízkost příjemná. Očima pátral kolem sebe ve  snaze najít někoho, kdo ho před tou holkou zachrání.

Erika se pousmála. Došla k nim a zlehka kamarádku odstrčila. „Dovolíš?“

Darina semkla rty k sobě a uraženě odstoupila od Vik­ tora, aby na  své místo pustila Eriku. Pohled, který k  ní vyslala, mrazil. Tohle jí nikdy neodpustí...

Ale v té chvíli na tom Erice nezáleželo. Viktor si uleh­ čeně oddechl. „Jsi rád, že mě vidíš?“ neodpustila si a utekl jí pobavený úsměv.

„Vždycky jsem rád, že tě vidím,“ ujistil ji. „Ale teď jsem tak nějak ještě raději,“ připustil a oba se rozesmáli.

Než šli k večeři, každý se ve společných umývárnách snažil dát do  pořádku. Na  každém patře byly naštěstí dvoje. I tak tam vládl chaos a nával.

Erika nepospíchala. Jídlo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist