načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Učit (se) příběhem - Jan Hábl

Učit (se) příběhem

Elektronická kniha: Učit (se) příběhem
Autor: Jan Hábl

Komenský napsal mnoho kvalitních spisů, ale žádný nedosáhl takové obliby a didaktické účinnosti jako narativně-alegorický Labyrint. Otázka zní, v čem spočívá kouzlo narativní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 120
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2013
ISBN: 978-80-729-4901-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Komenský napsal mnoho kvalitních spisů, ale žádný nedosáhl takové obliby a didaktické účinnosti jako narativně-alegorický Labyrint. Otázka zní, v čem spočívá kouzlo narativní formy? V čem je jeho formativní síla? Co činí příběh (v tomto případě alegorický) didakticky funkční? Kniha předkládá některé odpovědi. Nejedná se o vyčerpávající pojednání narativu jako literárního fenoménu, ale spíše o interdisciplinární případovou studii, v níž je literární útvar (Komenského Labyrint) analyzován s didaktickými brýlemi na očích. Studie chce přispět literárními postřehy do pedagogické diskuse ohledně efektivity příběhu jako didaktického prostředku.

Popis nakladatele

Příběh má zvláštní moc. Říká se, že pravda oděná do příběhu projde každými dveřmi. To je zřejmé i z věhlasu Komenského díla   Labyrint světa a ráj srdce . Komenský napsal mnoho kvalitních spisů, ale žádný nedosáhl takové obliby a didaktické účinnosti jako narativně-alegorický   Labyrint . Otázka zní, v čem spočívá kouzlo narativní formy? V čem je jeho formativní síla? Co činí příběh (v tomto případě alegorický) didakticky funkční? Kniha předkládá některé odpovědi. Nejedná se o vyčerpávající pojednání narativu jako literárního fenoménu, ale spíše o interdisciplinární případovou studii, v níž je literární útvar (Komenského   Labyrint ) analyzován s didaktickými brýlemi na očích. Pedagogika ví, že příběhy fungují, ale obvykle se neptá proč. Tato studie usiluje o propojení těchto otázek, respektive chce přispět literárními postřehy do pedagogické diskuse ohledně efektivity příběhu jako didaktického prostředku. 

Jan Hábl (nar. 1975) je manžel, otec, pedagog, komeniolog a bratrský farář. Po studiích filozofie výchovy při University of Wales působil na Univerzitě v Hradci Králové. V současné době přednáší v oborech na rozhraní pedagogiky, antropologie, etiky a historie vzdělávání na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. K jeho publikacím patří monografie  Ultimate Human Goals in Comenius and Modern Pedagogy  (2011),  Lekce z lidskosti v životě a díle Jana Amose Komenského  (2011). Je též autorem mnoha drobnějších studií, například  Teaching Essentials through Parables  (2007), Etika výchovná a nevýchovná. Otázky pedagogické prevence sociálně nežádoucích jevů  (2010) a   Vzdělání mravné a nemravné. Vztah poznání a ctnosti v Komenského pedagogice  (2011).

(Komenského Labyrint a didaktické možnosti narativní alegorie)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Hábl - další tituly autora:
Učit (se) příběhem Učit (se) příběhem
Aby člověk neupadal v nečlověka -- Komenského pedagogická humanizace jako antropologický problém Aby člověk neupadal v nečlověka
I když se nikdo nedívá I když se nikdo nedívá
Aby člověk neupadal v nečlověka -- Komenského pedagogická humanizace jako antropologický problém Aby člověk neupadal v nečlověka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

[1]

Cena

HOST

33

JAN HÁBL

UČIT (SE) PŘÍBĚHEM

TEORETICKÁKNIHOVNA

TEORETICKÁ

KNIHOVNA

UČIT (SE)

PŘÍBĚHEM

Jan Hábl

1 / Úvod: „Slýchal‑lis kdy co o Kretenském labyrintu?“:

Příběh a pedagogika ........................................................ 7

2 / „Nu, tu máš, poutníče,

milý ten svět...“: Didaktické kouzlo narativní alegorie 13 „To když já přemýšlím...“:

Zrození modelového čtenáře „I vyšel sem od sebe sám“: Mythos neboli děj „Zčásti jinotajně, zčásti zjevně“: Alegorie „Jak vtipně, nedbám...“:

Humor a satira „Světlé vymalování“: Jazyk a další literární prostředky „Rád se podívám, jaký jest toho světa běh“: Vypravěčská perspektiva „Co mám? ... Co umím? ...

Kde jsem?“: Narativ a identita Shrnutí: Kouzlo Labyrintu 3 / Příběhopustou krajinou: Metanarativní exkurs ...........56

Komenského „velký příběh“

Vzestup a pád moderní metanarace Pedagogika bez „příběhu“ 4 / Závěr: Didaktická narativizace ..................................... 67

5 / Dodatky .......................................................................... 71

Biografický: „Na všecky strany zle“ čili příběh vzniku Labyrintu Ediční: „Labyrint žije“ čili vydavatelské osudy Labyrintu Experimentální:

„Něco se stalo. Něco s mým světem“: Didaktická ukázka experimentálního textu O autorovi ......................................................................... 103

Literatura ......................................................................... 105

Summary ...........................................................................113

Educating Through Story:

Comenius’ Labyrinth and the Didactic Potential of Narrative Allegory Jmenný rejstřík .................................................................115

BRNO 2014

TEORETICKá KNIHOVNA [33] Jan Hábl

Učit (se)

příběhem

Komenského Labyrint a didaktické možnosti narativní alegorie

[4]

Lucince, Vojtíškovi a Barunce

Recenzovali:

doc. Pavel Hošek, Th.D.

PhDr. Jana Hubková, Ph.D.

© Jan Hábl, 2013

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2013, 2014 (elektronické vydání)

ISBN 978‑80‑7491‑308‑2 (Formát PDF)

ISBN 978‑80‑7491‑309‑9 (Formát ePub)

ISBN 978‑80‑7491‑311‑2 (Formát MobiPocket)

[5]

Obsah

1 / Úvod: „Slýchal‑lis kdy co o Kretenském labyrintu?“:

Příběh a pedagogika ........................................................ 7

2 / „Nu, tu máš, poutníče, milý ten svět...“:

Didaktické kouzlo narativní alegorie ........................... 13

„To když já přemýšlím...“: Zrození modelového čtenáře ......... 14

„I vyšel sem od sebe sám“: Mythos neboli děj ........................ 17

„Zčásti jinotajně, zčásti zjevně“: Alegorie ................................19

„Jak vtipně, nedbám...“: Humor a satira ...............................33

„Světlé vymalování“: Jazyk a další literární prostředky .......38

„Rád se podívám, jaký jest toho světa běh“:

Vypravěčská perspektiva .........................................................45

„Co mám? ... Co umím? ... Kde jsem?“:

Narativ a identita ....................................................................48

Shrnutí: Kouzlo Labyrintu ......................................................53

3 / Příběhopustou krajinou: Metanarativní exkurs ..........56

Komenského „velký příběh“ .....................................................57

Vzestup a pád moderní metanarace .......................................59

Pedagogika bez „příběhu“.........................................................63

4 / Závěr: Didaktická narativizace ....................................67

5 / Dodatky .......................................................................... 71

Biografický: „Na všecky strany zle“ čili příběh

vzniku Labyrintu .....................................................................71

Ediční: „Labyrint žije“ čili vydavatelské

osudy Labyrintu .......................................................................82 [6]

Experimentální: „Něco se stalo. Něco s mým světem“:

Didaktická ukázka experimentálního textu ..........................89

Školování ..................................................................................90

O autorovi ................................................................................... 103

Literatura ................................................................................... 105

Summary .................................................................................... 113

Jmenný rejstřík .......................................................................... 115


[7]

1 / ÚvOd: „slýchal‑lis kdy cO

O kretenském labyrintu?“:

Příběh a PedagOgika

Příběh má zvláštní moc. Říká se, že

pravda oděná do příběhu projde každými dveřmi. To je zřej‑ mé i z věhlasu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce. Komenský napsal mnoho kvalitních spisů, ale žádný nedo‑ sáhl takového uznání a obliby jako Labyrint, a to jak u laic‑ ké, tak i odborné veřejnosti. O tom svědčí nejen množství vydání, ale též nevídaná hojnost referencí, které se obje‑ vují v poezii vyjadřující obrozenecké sentimenty. Pro ilu‑ straci uvádím několik ukázek od různých autorů, českých i slovenských:

Co všecka strast teď? Tříbení jen sil.

Co štěstí země? Snů jen mihotání.

Co svět? Jen labyrint; a v nebi cíl,

až opustíme zemi putování.

1)

Tak kráčels velký labyrintem světa

ve stopách přírody, prost blahých snův,

a s Tebou s rájem v srdci učňů četa

v hrad všakých uměn, branou jazykův...

2)

• 1) Úryvek básně z jubilejní historické hry pro lidové jeviště z roku 1892 s názvem

J. A. Komenský od Jana Pelíška, viz S. Souček: „Komenského Labyrint u nás

a v cizině“, in Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského, 1924, č. 7. 2) Úryvek z básně „Památce J. A. Komenského“ od Adolfa Hejduka, viz S. Souček:

„Komenského Labyrint u nás a v cizině“, cit. dílo. [8]

Nevzali jsme s sebou

nic, po všem veta

jen bibli Kralickou,

Labyrint světa.

3)

Ó vychyť z víru, z „labyrintu“ kraja!

Nech vojdem jako ty — do srdca svojho rája!

4)

Rovněž z řad odborníků všech možných oborů zaznívají jen samé superlativy: „jedna z nejpěknějších knih celé literatury české“,

5)

„vytříbený pohled světový, mohutný a uchvacující

vzlet obrazotvornosti [...] hluboký a upřímný cit“.

6)

Podob‑

ně Antonín Škarka soudí, že Labyrint „převyšuje všechna ostatní díla naší starší literatury“. Jan Patočka dokonce říká, že Labyrint je dílo, které nemá v „českém písemnictví precedentu“.

7)

Je tedy evidentní, že se v Labyrintu Komenskému po‑ dařilo jednak vystihnout téma, které promlouvalo (a stále promlouvá) českému člověku z duše, a jednak zvolit účin‑ nou formu. Domnívám se, že právě v tom spočívá jeho kouz‑ lo. Na rozdíl od jiných Komenského děl je Labyrint příbě‑ hem, a to — kromě jiného — didaktickým příběhem, což je pro téma této knihy velmi důležité. Pojem „didaktický“ zde nemíním v moderním slova smyslu, tj. jako teorii, která se zabývá metodickými a jinými aspekty výuky, ale ve smyslu širším, jak jej užíval Komenský ve svých pozdějších Didak‑ tikách. Jde spíše o obecný filozoficko ‑výchovný přístup nebo o „vzdělavatelný“ záměr, který se nese celým dílem.

Své didaktické karty vykládá Komenský na stůl již v úvod‑ ní kapitolce nazvané „K čtenáři“, kde odhaluje, že nepůjde o nic menšího než o hledání „nejvyššího dobra“ (summum 3) Sloka z básně Jana Kollára. Poprvé vydáno roku 1832 v pražském Časopise Čes

kého Muzea. 4) Z básně P. O. Hviezdoslava nazvané „Ján Amos Komenský“, viz S. Souček: „Ko

menského Labyrint u nás a v cizině“, cit. dílo. 5) Jugmannův citát viz F. Bílý: „Úvod“, in Labyrint světa a ráj srdce (Praha: Česká

grafická unie, 1939). 6) Tamtéž, s. 9. 7) J. Patočka: „Jan Amos Komenský. Nástin životopisu“, in Komeniologické stu

die, III (Praha: Oikoymenh, 2003), s. 400.

[9]

bonum) v lidském životě. Tím je naznačena šíře jeho edukač‑ ního záměru. Čtenář bude uveden do oblasti praktické filo‑ zofie, tj. etiky — toho si všímá již Josef Jungmann, když ve své Historii literatury české řadí Labyrint mezi „spisy mrav‑ né“.

8)

Ale půjde též o apologetickou lekci, neboť autor bude

hájit „pravé“ dobro a „pravou“ pravdu oproti všem nepravos‑ tem.

9)

Komenský připouští, že to není snadný úkol, ale záro‑

veň není nedosažitelný. Komenský vyznává, že po vzoru Ša‑ lamounově sám hledal „pravé mysli upokojení“, ale ne mohl jej nikde nalézt, až jednou se mu otevřely oči, aby „spatřil mnohotvárnou marnost a bídný klam všude skrytý pod vněj‑ ší září a slávou toho na první pohled tak nádherného světa a naučil se pokoj a bezpečí mysli hledat jinde“.

10)

Komenský dále čtenáři sděluje, že když přemýšlel, jak si tyto věci „jasněji předestřít před oči“ a také je „odkrýt i jiným“, napadl ho „příběh“, což je Makovičkův překlad pojmu „traktát“ ve vydání z roku 1663. Ovšem v dedikaci Karlu staršímu ze Žerotína Komenský komplikuje žánrové zařazení Labyrintu, když říká, že se jedná také o „drama“. Antonín Škarka k tomu poznamenává, že označení „knižní drama“ je namístě pro svou „dějovou rušnost, rychlé stří‑ dání výjevů a scén, a pro převahu dialogické nebo mono‑ logické formy...“. Komenský tak podle Škarky překročil hranice tradičního naučného traktátu a vytvořil dílo „be‑ letristické“, které ve své době ani ve starší literatuře nemě‑ lo obdoby.

11)

Makovičkův překlad se proto jeví jako vnitřně

konzistentní. 8) Srov. F. Bílý: „Úvod“, cit. dílo; L. Nový: „Dialektika vnějšího a vnitřního v La

byrintu světa“, Studia Comeniana et historica, 1983, roč. 13, č. 26, s. 95. 9) V Komenského Labyrintu však nelze ještě hovořit o racionalistické apologetice

typické pro období modernity. Vzhledem k narativní metodě, kterou užil, se jeho

obhajoba blíží spíše ke konceptu nereduktivní apologie, jak o ní hovoří ve své stu

dii I. Dolejšová (Noble): Accounts of Hope. A Problem of Method in Postmodern

Apologia (Bern — Berlin — Bruxelles: Peter Lang, 2001), European University

Studies, Ser. XXIII, Theology, sv. 726. 10) Citováno z překladu Lukáše Makovičky z roku 2010. Z čistě estetických důvodů

budu ve většině případů citovat z tzv. amsterodamského vydání z roku 1663, které

vyšlo pod odbornou revizí Antonína Škarky v roce 1974. Citace z jiných překladů

budou vždy uvedeny. 11) A. Škarka: Slovesné umění J. A. Komenského, in Vybrané spisy Jana Amose Ko

menského (VSJAK), 7 (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974), s. 35n. [10]

Obsah příběhu ve své známé dualitě autor prozrazuje již v podtitulu názvu — nejprve uvidíme „matení a motání, ko‑ lotání a lopotování, mámení a šalbu, bídu a tesknost...“ to‑ hoto světa a potom „pravé a plné mysli upokojení a radosti“, ke kterému se lze dobrat ve vlastním srdci.

Tento záměr mohl realizovat teoreticky v tradiční traktá‑ tové formě, jak bylo v Komenského době zvykem, tj. popsat problém, analyzovat jej a reagovat náležitým argumentem. To také Komenský učinil ve svých mnohých jiných spisech tohoto období i pozdějších — viz například Hlubinu bezpeč‑ nosti nebo Pres boží a rovněž důkladnou analýzu stavu „věcí lidských“ v úvodních kapitolách Velké i České didaktiky nebo „věcí veřejných“ v Obecné poradě.

12)

V Labyrintu však volí

jinou formu. Místo teoretického pojednání vystaví narativní kulisy, předloží syžet, nechá promlouvat alegorické postavy a vznáší otázky typu: „Slýchal‑lis kdy co o Kretenském laby‑ rintu?“ Didaktický, psychologický i estetický efekt je mocný.

Dobří pedagogové a vychovatelé o této moci příběhu in‑ tuitivně vědí a odnepaměti ji hojně užívají. Pedagogicky ře‑ čeno — komunikují svá kurikula narativní formou. Vzpo‑ meňme například příběhy Mojžíšovy, Homérovy, Platónovy nebo Ježíšovy, jejichž „učení“ má dodnes významný kulturní vliv. Joseph Hillis Miller si všímá, že neznáme „žádné lidské společenství [...], které by nemělo své příběhy a vyprávěcí zvyklosti, své mýty, [...] kmenové legendy nebo příběhy o hr‑ dinech z lidu“.

13)

Ani nástup racionalistického paradigmatu

modernity nedokázal eliminovat narativní poetiku z pedago‑ gického prostoru (i když v terciálním sektoru školství se to téměř podařilo).

14)

Klíčová otázka zní, v čem spočívá kouzlo

narativní formy? V čem je jeho formativní síla? Co činí pří‑ běh (v tomto případě alegorický) natolik didakticky funkční?

Tato kniha má dva hlavní záměry. Jednak chce být skromným pokusem o formulaci a demonstraci některých 12) Panegersia, V: 28, in J. A. Komenský: Obecná porada o nápravě věcí lidských,

sv. I (Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992), s. 89. 13) J. H. Miller: „Narativ“, Aluze [online], 2008, roč. 12, č. 1, s. 30, dostupné z: <www.

aluze.cz/2008_01/05_studie_miller.php> (14. 7. 2012). 14) Vycházím z vlastní pedagogické zkušenosti. Na vysokých školách se téměř výlučně

„přednáší“. Rovněž písemné projevy jsou výlučně vědecké, nikoliv narativní.

[11]

odpovědí na výše zmíněné otázky. Nepůjde o vyčerpávají‑ cí pojednání narativu jako literárního fenoménu, ale spíše o interdisciplinární případovou studii, kde budu literární útvar (Komenského Labyrint) číst s didaktickými brýlemi na očích. Pedagogika ví, že příběhy fungují, ale obvykle se neptá proč. Specifickou výjimku v tázání po funkčnosti na‑ rativních forem představuje výzkum Nicole Speerové a jejího badatelského kolektivu, který k tématu přistoupil z hledis‑ ka neuropsychologického. S pomocí funkční magnetické re‑ zonance (fMRI) se vědci pokusili zjistit, jaké mozkové oblas‑ ti jsou při čtení příběhu aktivovány. Dospěli k následujícím závěrům: 1. Čtenáři si v mozku aktivují specifické vizuální, motorické a konceptuální funkce reálných činností, zatím‑ co čtou o podobných aktivitách v textu. 2. Mozkové oblasti začleněné v procesech cílového směřování lidské aktivity, pohybu a manipulace s předměty v reálném světě zvýšily svou aktivitu v momentech, kdy se s nimi čtenáři setkali v textu vyprávění. 3. Mozek čtenářů simuluje akce, které odpovídají osobě představitele příběhu, cíli, prostoru i času. Aktivita mozku je totiž stejná jako v případě, když popiso‑ vané akce čtenáři dělají sami.

15)

Taková zjištění povzbuzují

k dalšímu interdisciplinárnímu zkoumání potenciálu nara‑ tivních forem. Proto zde chci tázání literární propojit s tázá‑ ním pedagogickým, respektive přispět literárními postřehy do pedagogické diskuse ohledně efektivity příběhu jako di‑ daktického prostředku.

Čtenář zběhlý (nejen) v komeniologické literatuře se možná podiví, proč k tomuto účelu vybírám zrovna Laby‑ rint, dílo dokonale rozebrané, až rozpitvané snad ze všech možných interpretačních úhlů. Proč zanášet knižní trh dal‑ ším výkladem? Mám k tomu dva důvody. První je subjektiv‑ ní a estetický. Mám Labyrint rád, je krásný. Druhý vychází z osobní pedagogické zkušenosti. Zjišťuji, že navzdory lite‑ rárně zgramotňujícímu úsilí českého školství, Komenského Labyrint téměř nikdo nezná. Ví se o něm, referuje se o něm v rámci tzv. povinné četby (proslulé didaktické strategii), 15) N. Speer et al.: „Reading stories activates neural representations of visual and

motor experiences“, Psychological Science, 2009, roč. 20, č. 8, s. 989nn. [12] cituje se z něj, ale ve skutečnosti není čten. Proto se osměluji k tomuto „popularizačnímu“ pokusu.

16)

Mým druhým záměrem je představení pojmu didaktic‑ ké narativizace. „Zpříběhovatění“ didaktického materiálu. Tento návrh vyplývá z předchozího. Je‑li příběh didaktic‑ ky funkční, pak je žádoucí nejen jeho didaktická analýza, ale též maximální využití. Cokoliv (ve smyslu učiva), co je možné sdělit narativní formou, nechť je do této formy trans‑ ponováno. Součástí argumentu ve prospěch narativizačních postupů bude analýza současného „bez ‑narativního“ peda‑ gogického diskursu. Budu se ptát po metanarativních příči‑ nách a souvislostech ne/užívání narativních metod v didak‑ tickém procesu. Proč paradigma modernity narativní formě příliš nepřálo? Jakým způsobem ovlivňuje pedagogiku ztrá‑ ta metanarativního rámce?

Kromě některých biografických a edičních poznámek hodlám v přílohové části předložit konkrétní aplikaci prin‑ cipu didaktické narativizace na konkrétním alegorickém příběhu, respektive experimentálním textu inspirovaném, jak jinak, Komenského Labyrintem. Z hlediska formy i ob‑ sahu se jedná o ukázku materiálu určeného primárně pro děti mladšího školního věku. Jeho užití předpokládám pře‑ devším v oblasti etického vychovatelství. 16) Je také možné, že Labyrint potkal osud děl „klasických“, jak říká S. Souček („Ko

menského Labyrint u nás a v cizině“, cit. dílo), který je typický tím, že dílo „nudilo

ve škole, kde ještě nebyla jeho doba, a je pomíjeno později“.

[13]

2 / „nu, tu máš, POutníče,

milý ten svět...“: didaktické kOuzlO

narativní alegOrie

Pedagogika si je dobře vědoma mnoho‑

vrstevnatosti lidské osobnosti. Ví, že člověk je bytost ro‑ zumová, ale též emocionální, morální, estetická, vztaho‑ vá (sociální), tělesná, duchovní apod. Záleží na přístupu či badatelském úhlu pohledu, z něhož budeme lidskou by‑ tost nahlížet. Jiných složek lidství si všimne biolog, jiných psycholog, jiných třeba sociolog a ještě jiných profesionální kulturní antropolog. Dobrá pedagogika jakožto humanitní a syntetická disciplína se snaží brát výsledky bádání ostat‑ ních vědních oborů v potaz, poněvadž usiluje o pokud mož‑ no co nejcelistvější rozvoj lidství, respektive péči o člověka. Jednotlivým vrstvám lidství odpovídají specifické didaktické strategie, které mají za cíl danou vrstvu či složku rozvíjet. Kognitivní dovednosti se obvykle učí pomocí jiných metod než třeba sociální či morální. Z hlediska psychologické účin‑ nosti bývá příběh, respektive jeho vyprávění, řazen v didak‑ tických příručkách k tzv. aktivizačním strategiím.

1)

To je

pro téma této práce velmi relevantní. Že příběh aktivizu‑ je, motivuje, vtahuje, angažuje apod., je všeobecně známo. Otázka zní „jak“? Jak si příběh podmaňuje čtenáře? Jakým způsobem se dotýká či působí na výše zmíněné vrstvy lid‑ ství? V následujících osmi podkapitolách předkládám své dílčí odpovědi vycházející z analýzy Komenského Labyrintu. 1) Srov. J. Skalková: Obecná didaktika (Praha: ISV nakladatelství, 1999); D. Hanesová:

„Aktivizujúce metódy v kresťanskom vzdelávaní“, Evanjelikálny teologický časopis,

2002, č. 2; Z. Kalhous — O. Obst a kol.: Školní didaktika (Praha: Portál, 2002). [14]

„T O KDyŽ Já PŘEMýŠLíM...“:

ZROZENí MODELOVéHO ČTENáŘE

Příběh vyžaduje po čtenáři či posluchači

spoustu práce a úsilí. Nejprve zve, aby člověk vstoupil do slo‑ žité interpretační hry, která vždy vyžaduje interakci. Uvaž‑ me například, co všechno autor (příběh) po čtenáři žádá, když zahájí vyprávění slovy:

To když já přemýšlím, anť my se (nic nevím jak) na jakéms ná‑

ramně vysoké věži octneme, takže sem se sobě pod oblaky býti

zdál; z níž já dolů pohlédna, vidím na zemi město jakési, na

pohledění pěkné a stkvělé a široké velice [...] A bylo okrouhle

vystavené, zdmi a valy opatřené, a místo příkopy hlubina jakási

tmavá, ani břehů, ani dna, jakž mi se zdálo, nemající. Nebo jen

nad městem světlo bylo, za ohradou dále čirá tma (kapitola V.). Při vstupu do tohoto světa musí čtenář nejprve s autorem uzavřít dohodu, že bude akceptovat pravidla jeho hry. Vzni‑ ká tak intimní, poněkud tajuplný a často latentní svazek mezi tzv. modelovým autorem a modelovým čtenářem. Nej‑ prve zaznívá hlas vypravěče (nikoliv Komenského, tj. em‑ pirického autora), obsahující množinu instrukcí a sdělení, které jsou čtenáři postupně předkládány a které poslouchá, pokud se rozhodne jednat jako modelový čtenář. Čtenář je vyzýván ke specifické iniciativě, aby činil „dohady ohled‑ ně intence textu“.

2)

Z hlediska mentální angažovanosti jde

o fundamentální čtenářský počin. Čtenář se doslova „spolu s textem rodí, je hybnou silou interpretační strategie tex‑ tu“.

3)

Ještě jinde Umberto Eco poznamenává, že mnoho tex‑

tů (a myslím, že ten Komenského mezi ně patří) usiluje o to navrhnout vlastně dva modelové čtenáře — na první rovině jde o to porozumět, co text říká sémanticky, na druhé kritic‑ ké rovině jde o to ocenit způsob, jakým to text říká.

4)

V případě Labyrintu musí čtenář nejdřív přistoupit na to, že se jedná o imaginární svět. Ví, že takové město ve sku‑ tečnosti neexistuje a že autor na vysoké věži „pod oblaky“ 2) U. Eco: Meze interpretace, přel. L. Nagy (Praha: Karolinum, 2004), s. 68. 3) Týž: Šest procházek literárními lesy, přel. B. Grygová (Olomouc: Votobia, 1997),

s. 26. 4) Týž: Meze interpretace, cit. dílo, s. 64.

[15]

nikdy nebyl, ale přistupuje na autorovo předstírání a sám též předstírá, že autorovi věří. Teprve pak může z vyprá‑ vění přijmout autorem připravený užitek — nejen estetic‑ ký, ale i morální a jiný. Nepřekvapí ho setkání s Všezvě‑ dem, procházka na hradě Fortuny nebo uzda všetečnosti. Avšak pravidla fikčních světů nejsou libovolná.

5)

Kdyby Ko‑

menského poutník potkal v labyrintu Červenou Karkulku nebo Beowulfa, bylo by to stejně rušivé a nepatřičné, jako kdyby Karkulka na své výpravě potkala Robina Hooda. V lepším případě by čtenář byl zmaten, v horším rozhoř‑ čen autorovým porušením dohody, což dokládá aktivizační schopnost příběhu.

Příběh po čtenáři vyžaduje ještě další práci, která jej chtě nechtě angažuje. Clive Staples Lewis (s odkazem na Samue‑ la Alexandra) si povšiml jisté epistemické zákonitosti: Vní‑ mající či poznávající „já“ nikdy nemůže zakoušet ( enjoy) daný stav mysli a zároveň jej nazírat v reflektujícím odstu‑ pu (contemplate).

6)

Jakkoliv je možné přecházet z jednoho

modu poznání do druhého, nelze je zakoušet oba najednou. Zakoušení například emoce nebo krásy je docela jiný druh činnosti než jejich reflektování. Proces čtení příběhu — ať už na modelové či empirické rovině — je ten druh epistemic‑ ké činnosti, při níž čtenář zakouší, tj. jeho mysl je upřena, napojena či pohlcena imaginární realitou. Zakouší něco, co skrze čistě racionální diskurs zakusit nelze.

7)

Čtenář musí dále dokončovat nedokončené, které každé vyprávění nutně obsahuje. Umberto Eco v této souvislosti poznamenává, že „každé vypravování je nevyhnutelně a osu‑ dově rychlé“, protože má‑li vybudovat svět plný událostí a po‑ stav, nemůže o tomto světě vypovědět všechno. „Vyprávění jen naznačuje,“ pokračuje Eco, „a pak žádá od čtenáře, aby zaplnil celou řadu mezer sám.“ Jinými slovy, text je „líným nástrojem, který vyžaduje od čtenáře, aby za něj sám udělal 5) K tématu narativní „konstrukce“ fikčních světů viz práci L. Doležela: Narativní

způsoby v české próze (Praha: Československý spisovatel, 1993). 6) Lewis se k Alexandrově odkazu hlásí ve své autobiografii Surprised by Joy (česky:

C. S. Lewis: Zaskočen radostí. Podoba mého dřívějšího života, přel. J. Soprová

a H. Webrová [Praha: Česká křesťanská akademie, 1994]). Blíže k tomuto tématu

P. Hošek: C. S. Lewis, mýtus, imaginace a pravda (Praha: Návrat, 2003). 7) Srov. P. Hošek: C. S. Lewis, mýtus, imaginace a pravda, cit. dílo. [16] část jeho práce“.

8)

Když například Komenský v VIII. kapi‑

tole řekne: „I vedou mne a přivedou k ulici, v níž pravili, že manželé bydlí“, nemusí pro svůj záměr objasňovat, že dlažba ulice byla kamenná nebo že cesta z náměstí (v předchozí ka‑ pitole) do této ulice trvala půl hodiny, případně, že manželi myslí muže a ženu. Vyvolá‑li text potřebu dotvořit jakýkoliv detail či souvislost, je to čtenářova práce. Toho si všiml už Roman Ingarden: „Limitovaným množstvím vět, respektive slov vstupujících do struktury díla, není možno totiž vyjádřit jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem nekonečné množství vlastností a situací individuálních představovaných předmě‑ tů.“

9)

Čtenář si musí představovat, předvídat, hodnotit, dedu‑

kovat, vztahovat, věřit, srovnávat, třídit, projektovat atd.

10)

Tedy „myslet narativně“, jak říká Jiří Trávníček.

11)

To vytvá‑

ří nezbytnou emocionální i estetickou stránku čtení, která přibírá do hry naděje, obavy nebo napětí a která plyne ze čte‑ nářova ztotožnění s osudy postav či s vyprávěním samotným. Z hlediska didakticko ‑aktivizačního se jedná o mentální čin‑ nosti, které mají cenu zlata, neboť angažují čtenáře velmi komplexním způsobem. S odkazem na Chrise Crawforda si toho všímá Jiří Trávníček: „Myslíce narativně, pohybujeme se v situacích, zatímco myslíce pouze logicky, jsme odkázá‑ ni na pojmy, tj. na abstraktní schémata. V tom spočívá [...] půvab i přednost narativního myšlení.“ Z hlediska ontoge‑ neze lidské psychiky je totiž jakýmsi vrcholem či nejvyšším stadiem lidského myšlení, které v sobě zahrnuje tři nižší for‑ my, jak pokračuje Trávníček: „Vyprávění příběhu není jen enkláva uvnitř jazyka (jazykové myšlení), je to též časově‑ ‑příčinný sled situací, v nichž vystupují jednotliví aktéři (so‑ ciální myšlení), a zároveň je určen svým místem (prostorové myšlení).“

12)

Odtud kouzlo příběhu.

8) U. Eco: Šest procházek literárními lesy, cit. dílo, s. 9. 9) R. Ingarden: O poznávání literárního díla, přel. H. Jechová (Praha: Českosloven

ský spisovatel, 1967), s. 46. 10) Srov. „mentální strukturu paraboly“, jak ji načrtává Mark Turner s pomocí příběhů

Tisíce a jedné noci (M. Turner: Literární mysl. O původu myšlení a jazyka, přel.

O. Trávníčková [Brno: Host, 2005], s. 19n). 11) J. Trávníček: Vyprávěj mi něco. Jak si děti osvojují příběhy (Praha — Litomyšl:

Paseka, 2007), s. 18. 12) Tamtéž.

[17]

„I VyŠEL SEM OD SEBE SáM“:

MyTHOS NEBOLI DěJ

Již Aristotelés si ve své Poetice všiml, že

jedním z nejdůležitějších aspektů dobrého příběhu je děj.

13)

V jeho terminologii mythos, což se překládá různými pojmy — osnova, skladba událostí, plot (angl.), syžet (rus.) —, spolu s fa‑ bulí tvoří jádro každého příběhu.

14)

K triviu každého příběhu

patří vstup či zahájení, zápletka a závěrečné rozuzlení. Nebo jinak, má‑li být příběh „vyprávěníhodný“, musí obsahovat: 1. výchozí situaci — Josef K. se probouzí ve své posteli, Neo je probuzen počítačem, člověk je stvořen Hospodinem, pout‑ ník se ocitne v labyrintu; 2. její nevratnou změnu (zápletku, zvrat, konflikt) — Josef K. je absurdně obžalován, Neo polkne pilulku pravdy, stvoření se vzepře Stvořiteli, poutník dostane brýle mámení; 3. její řešení — Josef K. se domáhá spraved‑ livého procesu, Neo se probudí do „pravé“ reality, stvoření je spaseno, poutník nalezne ráj srdce. Vše ostatní, například ja‑ zykové prostředky, časové rámce, umístění, postavy atd., je dle Aristotela vedlejší a doplňkové. Rozhodující je kvalitní mythos.

Komenského osnova je v tomto ohledu epicky nezálud‑ ná. Coby raně renesanční text nedisponuje Labyrint kom‑ plikovanými dějovými strategiemi, ale zachovává osvědčený rámec: začátek, střed, konec — vstup, zápletka, rozuzlení. Čtenář je jednoduše uveden do situace:

Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu roz‑

díl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná [...] zdála mi se toho

nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu

lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil [...]

I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal, mysle odkud a jak

začíti (kapitola I., II.). Následně přichází centrální zápletka navozená skutečností, že čtenář ví, že alegoričtí průvodci hlavního hrdiny ‑poutníka jej budou chtít po celou pouť klamat (a ovládat), on však dle 13) V této práci budu vycházet z Rezkova vydání Poetiky, viz Aristoteles: Rétorika,

poetika, přel. A. Kříž (Praha: Petr Rezek, 1999). K otázce děje viz s. 350nn. 14) W. Schmid upřesňuje pojmosloví s referencí k B. Tomaševskému: „fabule je to‚

,co se skutečně přihodilo, syžet to, jak s tím byl seznámen čtenář‘“; viz W. Schmid:

Narativní transformace, přel. P. Málek (Brno: Ústav pro českou literaturu Akade

mie věd České republiky, 2004), s. 13. [18] vlastních slov „naštěstí“ dostává tajnou šanci jejich úkladům uniknout. „Brylle mámení“, které mu totiž násilím nasadi‑ li, úplně nedosedly na oči, takže poutník, když „hlavu po‑ zdvihna a zraku podnesa“ (zakloní hlavu a dívá se koutkem oka), je schopen vidět realitu „čistě přirozeně“, tj. takovou, jaká skutečně je. Tato zápletka je pak víceméně rytmicky prodlužována, když poutník prochází městem a nahlíží jeho „labyrintovitost“ ve všech sférách, až do klíčového rozuzle‑ ní, kdy nalezne východisko, respektive je nalezen a vyve‑ den z labyrintu. Rozuzlení má opět svůj rytmus a délku, neboť se jedná o víceméně přesnou zrcadlovou inverzi všeho předchozího.

15)

Je zřejmé, že se nejedná o příliš rafinovaný děj a napína‑ vou zápletku. Komenský nevyužívá všech možností, které epický žánr skýtá, respektive o kterých dnes víme. Jednot‑ livé epizody se poněkud schematicky opakují podle předví‑ datelného rámce. Poutník přichází do některé z uliček la‑ byrintu, vidí, co chtějí jeho klamatelé, aby viděl skrze brýle mámení, on pak ovšem nahlédne vlastníma očima, jak se věci mají pravdivě, a nakonec zklamaně odchází hledat dál. Tak je tomu po celou první část, až do nalezení ráje. Navíc druhá část příběhu se Komenskému „zvrtla“ v takřka jedno‑ litý monolog, jen občas přerušovaný vstupy Spasitele, čímž značně ubylo na epičnosti a dramatičnosti vyprávění, na‑ opak přibylo popisně ‑výkladové traktátovosti.

Nicméně základní dějové kontury Labyrint přece jen má. Čtenář se tak může účastnit na struktuře vyprávění. Z hledis‑ ka psychologického zde není rozhodující, zda bude překvapen rozuzlením, ale že se účastní děje. Jiří Trávníček si všímá, že toto je jeden z elementárních způsobů, jakým si člověk (nej‑ prve v dětství) osvojuje příběhy. Než vstoupí do hry zvěda‑ vost, vnímání kauzality, vnímání času a jiné fenomény nara‑ tivu, je pro čtenáře (prvotně posluchače) rozhodující „účast na struktuře“. Což zná každý rodič, který svým dětem vypráví od 15) Toto tradiční rozdělení díla do dvou protikladných částí relativizuje L. Doležel:

„Kompozice ‚Labyrintu světa a ráje srdce‘ J. A. Komenského“, Česká literatura,

1969, č. 17. Namísto dvou částí vidí v Labyrintu části tři, přičemž kritériem roz

lišení stanovil Doležel typ vypravěče. K tomuto problému se vrátím v kapitole

pojednávající o vypravěčské perspektivě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist