načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Učenci – Petr Luňák

Učenci
-16%
sleva

Kniha: Učenci
Autor: Petr Luňák

Richard Míča úspěšně přečkal vysokoškolská studia v době, kdy celá společnost procházela nečekanou změnou a obyčejné každodenní starosti se zdály nedůležité. Nyní už jako vysokoškolský pedagog překonává další nástrahy, kterých není v ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  298 Kč 250
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma TIŠTĚNÁ
KNIHA

hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8% 20%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 229
Rozměr: 208,0x141,0x21,0 mm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Hmotnost: 0,3835kg
Jazyk: česky
Vazba: Pevná s přebalem lesklá
Datum vydání: 201911
ISBN: 978-80-7363-971-6
EAN: 9788073639716
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Richard Míča úspěšně přečkal vysokoškolská studia v době, kdy celá společnost procházela nečekanou změnou a obyčejné každodenní starosti se zdály nedůležité. Nyní už jako vysokoškolský pedagog překonává další nástrahy, kterých není v univerzitním prostředí málo. Zvládne si vybudovat kariéru bez toho, aby zaprodal sám sebe? A co teprve, když se do toho všeho zamotá láska...

Popis nakladatele

Humoristická kniha Petra Luňáka Učenci se hlásí k žánru univerzitního románu oblíbeného v anglosaských zemích, ale spíše ojedinělého v domácím kontextu. Autor v ní vědomě boří český literární komplex a satiricky se vyrovnává s jeho mindráky. Učenci jsou pokračováním románu Hrdinové (2014), napsaného společně s Markem Pečenkou, a obě knihy spojuje postava nyní už vysokoškolského pedagoga Richarda Míči s výraznými autobiografickými rysy. S velkou bravurou a ironií je v knize zobrazena zvláštní atmosféra raných 90. let, její rozpaky a naděje, oportunismus i ochota "učenců" zaujmout i zcela nevědecký přístup k životu, když jde o kariéru nebo lásku. (akademická groteska)

Kniha je zařazena v kategoriích
Petr Luňák - další tituly autora:
Hrdinové Hrdinové
 (e-book)
Hrdinové Hrdinové
Plánování nemyslitelného - Československé válečné plány 1950-1990 Plánování nemyslitelného
 (e-book)
Učenci Učenci
 (e-book)
Plánování nemyslitelného -- Československé válečné plány 1950-1990 Plánování nemyslitelného
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

62 kapitola 6 „Zkrátka, je to osud,“ říkal Richard už poněkolikáté, zatímco Koller už poněkolikáté doléval oběma dalších pár hltů fernetu. Před odletem do Spojených států ranní linkou přes Mnichov mu kolega nabídl nocleh ve svém staromládeneckém bytě na jednom pražském sídlišti. Večer trávili notně zalitou diskusí.

„Pochopitelně, jak jinak,“ souhlasil ochotně Koller.

„Ale já to myslím vážně. Jediným logickým vyústěním posledních událostí v mém životě je moje cesta. A ty události možná nejsou zcela nahodilé a mají hlubší smysl,“ pletl se Richardovi trochu jazyk.

„Jasně, souhlasím, to dá rozum.“

„Rozumem se člověk pozoruje, ale poznává se pouze prostřednictvím vědomí, tak nějak to říká Tolstoj, ne?“ vytrhl Richard z kontextu pár vět velkého Rusa.

„Kydy.“

„Žádný kydy. Teď seď na zadku a poslouchej.“ Ve spoře osvětlené místnosti bylo šero: alespoň neuvidí Kollerův sarkastický obličej.

„A  seš si jistej, že ten svůj životní příběh chceš vyprávět zrovna mně?“ ptal se Koller, který jako obvykle vycítil, co se chystá. „U mě pro osudové příběhy a jejich pokračování moc pochopení nenajdeš.“

„Celé to začalo a skončilo v létě roku osmdesát osm,“ začal Richard rovnou. „Byl srpen a já se šel podívat na filozofickou fakultu, jestli už jsou vypsaný termíny na nějakou zkoušku. Šel jsem po schodech do prvního patra a tam, jestli si vzpomínáš, je takový výklenek, kde je teď Masarykova socha.“

„Ano, vím to přesně. Kdysi tam byla busta toho syfilitika.“

„Syfilis asi neměl, ale to je jedno. Každý, kdo vešel do tý budovy, a směřoval do vyšších pater, se k němu musel přiblížit minimálně na tři metry. Já jsem šel na historickou katedru, která je ve druhým patře. Prošel jsem okolo a pokračoval dál, až jsem si uvědomil, že na odpočívadle před tou sochou, zády ke schodišti si ji někdo usilovně prohlíží. To bylo zvláštní, protože my všichni, co jsme tam tehdy studovali, jsme si na toho Lenina už zvykli a ani ho nebrali na vědomí. Co může na té odporné opičárně někoho tak zajímat?“

„Prvoplánová registráž, musím říci,“ poznamenal Koller. „Doufám, že to bude zajímavější a dojde na nějaký šťavnatý – promiň osudový – vylomeniny.“

„Byla oblečena až příliš sportovně a to nebyla věc, kterou bych já jako začínající středoevropský intelektuál zrovna ocenil,“ pokračoval Richard.

„Dal ses ní do řeči, předpokládám.“

„Ne hned. Nejprve jsem vyšel o půl patra výše a z dalšího odpočívadla jsem si ji dobře prohlédl. Menší postava, rovné tmavé vlasy do půli zad. Tupý nos. Působila trochu cizokrajně, ale zase ne úplně. Když už jsem ji měl dostatečně prohlédnutou, sešel jsem zpátky na odpočívadlo před sochou.“

„A promluvil na ni,“ suše napovídal Koller.

„Ale kde. Nějak mě zaregistrovala, nebo si možná všimla, že ji pozoruji stejně upřeně jako ona tu sochu. Prostě se otočila ona na mě a povídá: Ahoj! Já ji samozřejmě taky pozdravil a hned se jí zeptal, co ji na tom mistrovském díle tak upoutalo. Odpověděla měkce hlubokým hlasem, že se jen snaží přijít na to, kdo to je. Myslel jsem si, že žertuje, ale ona se tvářila úplně vážně. Vždyť je to tady napsaný, řekl jsem a ukázal na podstavec. To asi ano, odpověděla, ale cyrilicí, a tu já neumím číst. Tak jsem se to pokoušela rozluštit podle tváře. Mohl by to být třeba Čajkovskij, i když ten měl myslím vlasy, nebo Dostojevský – u toho ani nevím, jak vypadal.“

„Poučils ji, předpokládám.“

„Jistě, řekl jsem, seznamte se: Vladímir Iljíč Ljénin, vůdce sovětské revoluce a zakladatel sovětského státu, vyslovil jsem s přehnaným ruským akcentem.“

„A co ona na to?“

„Rozesmála se, ale neměl jsem pocit, že by ji upoutaly mé nesporné komediální vlohy. Spíše vypadala, že se směje tý věci jako takový, a tak jsem se jí zeptal, co je na tom tak k smíchu. Ona prý, že jak může být vůdcem revoluce, nebo dokonce státu někdo, kdo se jmenuje Ljénin... Proto musel udělat revoluci a nastolit komunismus, protože v demokracii by se svým jménem neuspěl. Navíc ráčkoval. Byl jsem duchaplný.“

„Dneska by mu třeba v Americe ani neprošlo, že je plešatý,“ řekla ona. „Vlastně ani Thomas Jefferson by se možná dneska nestal prezidentem, protože měl vadu řeči a pod parukou možná nic, takže by byl pro rádio i televizi nepoužitelný.“

„Zeptal jsem se jí, jestli je z nějaký diverzní centrály anebo rovnou z Marsu. “

„Chachá, doufám, že mě uchráníš klišé, že ti řekla, že z Venuše.“ Koller se zatím nenudil, shledal s potěšením.

„Odpověděla, že je z Moravy,“ pokračoval. „Podíval jsem se na ni blíže a viděl, že je nejen snědší, ale má i trochu asijské rysy. Což by vůbec nemuselo znamenat, že není z Moravy. Je přece známo, že Mongolové došli až na Moravu, kde byli poraženi slavným rekem Jaroslavem ze Šternberka. Vyjádřil jsem tedy podiv nad tím, že u nich nepoznají Ljénina a ona na to, že je to tam docela běžné. V některých místech by prý nepoznali ani Stalina nebo Brežněva, i když Gorbyho znají všichni bez rozdílu, říkala.“

„Tak co byla zač?“

„Měla cizokrajný rysy, mluvila česky s lehkým nádechem akcentu, a přitom tím jazykem občas povídala věci, který by Čech ani Moravan ani neuměl říct. Například ji moc zajímalo, proč Češi a Slováci tak hodně hospodují. Jak jsem ji tak poslouchal, pomyslel jsem si, že by to bylo fajn, kdyby byla odsud. Třeba někde na konci světa, na Kopanicích nebo Pálavě můžou žít takovýhle zvláštní jedinci. Ale takovýhle lidi u nás nežili a nežijou. Byla z Ameriky, přesněji řečeno z Pensylvánie.“

Richard pocítil fyzickou potřebu. Když se vrátil, byl nábytek trochu přestavěn, jako by se konal večer u krbu. Dvě prodřená koženková křesla, která byla předtím u stěny, se nacházela uprostřed pokoje naproti sobě a mezi nimi stůl, na němž už stála čerstvě odzátkovaná láhev whisky a otevřená plechovka s rybími očky. U zásuvky pod oknem byl puštěný teplomet.

„Jak se jmenovala?“ chtěl Koller vědět.

„Jenelle García.“

„Takže Mexičanka nebo Kubánka?“

„Napůl Filipínka, po otci.“

„Ale jak přišla k tý češtině?“

„Česky se naučila od babičky, emigrantky odněkud z Kyjovska, takže vlastně tak trochu z Moravy byla. Babička vloni umřela a nechala jí adresu na nějakou vzdálenou sestřenici někde na jižní Moravě. Jenelle ji týden předtím navštívila, přičemž zjistila, že má prý vážné mezery v češtině.“

„Měl jsem za to, že mluvila docela dobře.“

„Taky že mluvila, jen s maličkými chybičkami, ale asi na ni mluvili nářečím, a tak se vydala do Prahy, aby zjistila, kde by se naučila česky tak, aby rozuměla úplně všemu. Někde dostala kontakt na letní školu slovanských studií filozofické fakulty. A to ji přivedlo na naši staroslavnou univerzitu a její vypečenou fakultu.“

„Hupsli jste na to ještě ten den?“

„Ten večer jsme na to nehupsli.“

„To děláš dobře. Thomas Mann myslím říkal, že dobrý příběh je jen příběh pomalý.“

„Nechal jsem zkoušku zkouškou a šli jsme se projít do města. Absolvovali jsme nějakou výstavu a koncert v kostele svatýho Mikuláše na Malý Straně, taky jsme šli do zoo. Ona mi přitom vyprávěla, jak se chtěla v životě věnovat profesionální hře na klarinet, což je prý asi jediná věc, ke který má možná talent.“

„To je velice levnej erotickej symbol, hra na klárinet,“ rozšafně konstatoval Koller. „Až tenhle příběh budeš vyprávět někomu dalšímu, tak tuhle pasáž vynech. Nestojí za zlámanou grešli.“

„Taky mi vyprávěla o své lásce k básním Miklóse Radnótiho, o kterém jsem já do té doby vůbec neslyšel. Radnóti, doplnil jsem si znalosti, byl pokřtěný maďarský Žid, který zemřel při pochodu smrti v roce 1944. Sbírka jeho básní byla objevena v kapse jeho kabátu, až když jeho tělo exhumovali ze společného hrobu. Jednu jsem se i naučil...“ Richard se nadechl.

„Proboha ne,“ zakvílel Koller. „Žádné básně. Uchraň se banalit, aby tenhle příběh alespoň trochu obstál. Ale jakmile do toho začneš tahat poezii, je vše ztraceno. Co ještě říkala?“

„Že třeba támhleten ptáček má takový krásný pinkový křidýlka.“

„Blil bych.“

„Druhého dne měla letět časně ranním letem do Frankfurtu a potom dál přes oceán. Dohodli jsme se, že se přes den zase někde projdeme a potom, už se zavazadly, pojedeme na kolej, odkud já ji doprovodím na letiště. Když jsme přijeli do těch odpornejch kolejních budov, první, co udělala, bylo, že si sundala boty a začala po těch zašlejch chodbách chodit bosa. Jako by si tý špíny a hnusu okolo sebe vůbec nebyla vědomá, jako by neexistoval stejně jako to fízlovství a předposranost všude okolo. Trochu mě dráždila ta její americká naivita a čirá dobrota srdce.“

„K věci,“ dožadoval se Koller.

„Tak jo, hupsli jsme na to.“

„A co říkala potom? To je strašně důležitý, co v týhle situaci ženský říkají.“

„Řekla, že mám, s prominutím, krásný pták.“

„Takhle to řekla?“

„Přesně takhle. Říkal jsem ti, že občas dělala v češtině kiksy.“

„Nádherně řečeno a svým způsobem správně. Čistě logicky vzato, není přece sebemenší důvod skloňovat našeho malého přítele jinak než třeba žaludek nebo krk.“

„Možná, i když jsem jednou zaslechl v romské části svého rodného města, jak stará cikánka říká mladé, že píča není koleno. Asi ji tím měla k počestnosti, o gramatiku určitě nešlo... Pak jsem ji doprovodil na letiště.“

„Nechala ti na sebe kontakt?“

„Samozřejmě, na lístečku. A řekla mi, že bude moc ráda, pokud jí napíšu a že zůstaneme kamarády, když nemůžeme být na tu dálku milenci, a že přijede na tu letní školu slovanských studií příští rok.“

„Takže jste se zase viděli.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.