načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Učedník - Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth

Učedník

Elektronická kniha: Učedník
Autor: Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth

Druhý kriminální případ s postavou svérázného policejního psychologa Sebastiana Bergmana. Tentokrát Sebastian hledá svoji ztracenou dceru, ale také pachatele brutálních vražd žen. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 543
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Lärjungen
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Petra Hesová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-729-4905-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý kriminální případ s postavou svérázného policejního psychologa Sebastiana Bergmana. Tentokrát Sebastian hledá svoji ztracenou dceru, ale také pachatele brutálních vražd žen. Psycholog Sebastian nepatří k sympatickým kladným hrdinům kriminálních románů. Naopak. Sám se sebou má dost problémů. Ztratil při tsunami ženu a dceru, získal pověst sebestředného sukničkáře, balancujícího životem tak jakoby na hraně... A nyní zjistil, že je otcem ještě jedné dcery - Vanji, policejní specialistky na vyšetřování vražd, která sice o něm jako o otci neví, ale jinak ho velmi dobře zná z práce. Sebastian se snaží k dceři přiblížit. Do toho však musí řešit vážný případ brutálních vražd žen. Stopy vedou k psychopatickému Hindemu, jenže toho již před lety Sebastian pomohl dostat do vězení.

Popis nakladatele

Sebastian Bergman znovu objevil smysl svého života. Zjistil totiž, že má dospělou dceru Vanju. Poprvé od chvíle, kdy mu tsunami vzala jeho ženu Lily a dceru Sabine, cítí, že má důvod žít. Jeho situace je však složitá — Vanja je jednou z nejlepších policistek v zemi, pracuje v celostátní komisi pro vyšetřování vražd, kde on sám dřív působil, a Sebastiana Bergmana z duše nenávidí. Ten proto řeší dilema: má dceři říct, že je její biologický otec, nebo si to má navždy nechat pro sebe?
Sebastian Vanju týdny zpovzdálí sleduje, ale pak si uvědomí, že jediná možnost, jak se jí přiblížit, je stát se znovu součástí vyšetřovacího týmu. Jeho členové se právě snaží dopadnout pachatele několika brutálních vražd, jež ve všech detailech připomínají vraždy Edwarda Hindeho, chladnokrevného, psychopatického manipulátora, kterého Sebastian dostal před lety za mříže. Jako nepopiratelný odborník na Hindeho se Sebastian navzdory osobním nevraživostem do týmu vrací, aby pomohl najít jeho napodobitele, a brzy poznává otřesnou pravdu — se sérií vražd je spjatý víc, než by ho kdy napadlo, a je pouhý krůček od toho, aby navždy ztratil i druhou dceru.
Učedník  je po  Temných tajemstvích  druhou knihou ze série o policejním psychologovi a sebestředném sukničkáři Sebastianu Bergmanovi. Po celém světě se dosud prodaly téměř dva miliony knih celé série a dvě stě tisíc výtisků Učedníka  jenom ve Švédsku. Práva na románovou sérii byla prodána již do dvaceti zemí. Třetí díl s názvem  Fjällgraven (Hrob v horách, 2012) připravujeme k českému vydání na podzim 2014. 

Michael Hjorth vždycky miloval filmy a knihy a je jedním z nejvýznamnějších současných skandinávských scenáristů a producentů. Je spoluzakladatelem produkční společnosti Tre Vänner, která stojí mimo jiné za prvním opravdu úspěšným švédským sitcomem  Svensson Svensson   (1994) nebo filmem   Snabba cash  (Snadný prachy, 2010). Hjorthova tvorba se pohybuje napříč žánry, od komedií přes horory až k detektivkám.  

Hans Rosenfeldt pracoval jako ošetřovatel lvounů, řidič, učitel a herec. V roce 1992 začal psát scénáře pro televizi a od té doby vytvořil scénáře k asi dvaceti televizním seriálům, včetně mezinárodně úspěšného seriálu  Bron  (Most, 2011). Podílel se rovněž na přípravě rozhlasových a televizních pořadů. Miluje psaní, hraní videoher a čas strávený se svou rodinou — manželkou a třemi dětmi.

Další popis

Sebastian Bergman zjistí, že má dospělou dceru, a jeho život tak dostává nový smysl. Poprvé od chvíle, kdy pod vlnou tsunami ztratil svou ženu Lily a dceru Sabine, se cítí být s někým spřízněn. Nyní bojuje s rozhodnutím, zda dceři říci, že je její biologický otec, nebo si to nechat pro sebe. Situace se zkomplikuje poté, co Sebastian zjistí, že Vanja je členkou švédské kriminálky, a že spolu dokonce již pracovali jako kolegové, a to na případu vraždy Rogera Erikssona, během jejíhož vyšetřování si Sebastian stihl Vanju značně znepřátelit. Týdny ji zpovzdálí sleduje, až zjistí, že jediný způsob, jak se k ní přiblížit, aniž by ji opět odpudil, je dostat se znovu do vyšetřovacího týmu. Ten právě pracuje na sérii brutálních vražd žen, které až do posledního detailu nápadně připomínají vraždy spáchané Edwardem Hindem, sériovým vrahem, kterého Sebastianpřed mnoha lety dostal za mříže. Hinde je ovšem stále ve vězení s přísnou ostrahou, což tým vede k přesvědčení, že narazili na jeho napodobitele. Jako nepopiratelný expert na Hindeho se Sebastian navzdory osobním nevraživostem do týmu znovu vrací a brzy dospěje k otřesnému poznání, že je s případem svázán mnohem více, než si původně myslel: všechny oběti s ním nějak přímo souvisejí a jeho dcera by se mohla ocitnout v bezprostředním nebezpečí.


Zařazeno v kategoriích
Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth - další tituly autora:
Temná tajemství Temná tajemství
Učedník Učedník
Hrob v horách Hrob v horách
 (e-book)
Poslední zkouška Poslední zkouška
 (e-book)
Hrob v horách Hrob v horách
Hrob v horách Hrob v horách
 (e-book)
Temné tajomstvá Temné tajomstvá
 
K elektronické knize "Učedník" doporučujeme také:
 (e-book)
Němá dívka Němá dívka
 (e-book)
Vlk Vlk
 (e-book)
Páté roční období Páté roční období
 (e-book)
Půlnoční slunce Půlnoční slunce
 (e-book)
Temná tajemství Temná tajemství
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Učedník je stejně napínavý

a poutavý jako první román

této série. Dva brilantní

intelekty rozehrávají souboj

na život a na smrt.

Tahák pro všechny fanoušky

detektivek!

Lisa Öxlerová, Buchwelt

JORTH & ROSENFELDT

R

HJOR

TH

& R

OSENFELDT

FELDT & HJORTH

ROSEN



MICHAEL HJORTH & HANS ROSENFELDT

Učedník



Učedník


Michael Hjorth & Hans Rosenfeldt

Lärjungen

Copyright © Michael Hjorth & Hans Rosenfeldt, 2011

First published by Norstedts, Sweden, in 2011

Published by agreement with Norstedts Agency

Translation © Petra Hesová, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-332-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-333-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-334-1 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-335-8 (Formát MobiPocket)


7

Když taxík chvíli před půl osmou večer odbočil do Tollénovy

ulice, měl Richard Granlund pocit, že ten den už o moc horší být nemůže. Čtyři dny v Mnichově a okolí. Obchodní cesta.

Němci pracují v červenci víceméně jako obvykle. Schůzky se

zákazníky měl od rána do večera. Továrny, zasedací místnos

ti a nekonečná řada šálků kávy. Byl unavený, ale spokojený.

Výrobní pásy možná nejsou to nejpřitažlivější, čím se člověk

může zabývat, jeho práce zřídka budí zvědavost a nikdy nebývá přirozeným předmětem hovoru při setkáních a večeřích, ale prodávají se dobře, pásy. Prodávají se opravdu dobře.

Letadlo z Mnichova mu letělo v 9.05. Ve Stockholmu měl být

v 11.20. Na chvíli se zastaví v kanceláři — vydechnout, dát se dohromady. Doma bude kolem jedné. Pak si dá s Katharinou oběd a odpoledne stráví společně na zahradě. Takový byl plán.

Ale jen do doby, než Richard zjistil, že let na stockholmské

letiště Arlanda v 9.05 byl zrušen. Postavil se do fronty v zá

kaznickém oddělení Lufthansy a dostal náhradní letenku

na 13.05. To znamenalo další čtyři hodiny na letišti Franze

Josefa Strausse v Mnichově. Za břicho se zrovna nepopadal.

S odevzdaným povzdechem vytáhl telefon a napsal Katharině

zprávu. Oběd si bude muset dát bez něj. Ale snad budou i tak moct strávit několik hodin na zahradě. Jaké je počasí? Mohli by si třeba dát večer na verandě skleničku. Může domů něco

koupit, když teď má čas.

Katharina odpověděla ihned: To zpoždění je nepříjemné,

stýská se mi. Ve Stockholmu je nádherně a koktejl zní báječně. Překvap mě. Pusu.

Richard zamířil do jednoho z obchodů, které stále lákaly

nálepkou duty-free, i když byl přesvědčen, že pro naprostou

většinu cestujících už to označení není platné. Našel regál

s hotovými, předem namíchanými nápoji a vybral lahev, kte

rou znal z televizní reklamy. Mojito Classic.

Po cestě k obchodu s novinami a časopisy zkontroloval

svůj let na odletové tabuli. Brána dvacet šest. Na cestu tam si

nechá deset minut.

Richard se posadil do kavárny, dal si sendvič a kávu a při

tom listoval novým číslem časopisu Gardens Illustrated. Čas

se vlekl. Chvíli si prohlížel výlohy letištních obchodů, koupil

další časopis, tentokrát zaměřený na technické vymoženos

ti, a pak šel do jiné kavárny a vypil tam lahev minerálky. Po

návštěvě toalety byl konečně čas jít k odletové bráně. Tam ho čekalo další překvapení. Let ve 13.05 má zpoždění. Nový

čas nástupu je 13.40. Předpokládaný odlet ve 14.00. Richard

znovu vytáhl telefon. Napsal Katharině o dalším zpoždění

a vyjádřil své rozhořčení nad létáním obecně a nad létáním

s Lufthansou obzvlášť. Našel volné sedadlo a posadil se. Žád

ná zpráva nepřišla.

Vytočil její číslo.

Nikdo to nebral.

Možná se s někým sešla ve městě na oběd, pomyslel si Ri

chard, zastrčil telefon a zavřel oči. Nebyl důvod rozčilovat se

nad stavem věcí, stejně se s tím nedá nic dělat.

Ve tři čtvrtě na dvě dívka za pultem vyzvala cestující k ná

stupu na palubu a omluvila se za zpoždění. Když se usadili

v kabině a personál předvedl rutinní bezpečnostní instruktáž, kterou stejně nikdo neposlouchal, promluvil k nim kapitán.

Jedna z kontrolek neukazuje správně. Nejspíš je to jen závada

zářivky, ale není možné riskovat. Technik, který se na to podívá,

je už na cestě. Kapitán se omluvil a poděkoval za pochopení.

V letadle se rychle oteplilo. Richard cítil, že z něj chápavost

i nálada — přes to všechno stále vcelku dobrá — vyprchávají

stejným tempem, jakým se mu na zádech a v podpaží tvoří propocené skvrny. Opět se přihlásil kapitán. Měl dobré zprávy, porucha byla zažehnána. A pak trochu horší zprávy — letadlo propáslo čas vyměřený pro vzlet, a tak to vypadá, že bude před nimi na ranvej vpuštěno devět jiných letadel. Ale jakmile na ně přijde řada, odletí do Stockholmu.

Kapitán poprosil o prominutí.

Na letišti Arlanda přistáli v 17.20.

O dvě hodiny a deset minut později.

Nebo o šest hodin.

Záleží na tom, jak se na to člověk dívá.

Po cestě k výdeji zavazadel Richard znovu zavolal domů.

Žádná odpověď. Zkusil Katharinin mobil. Po pěti zazvoněních

se ozvala hlasová schránka. Asi je na zahradě a neslyší to, ří

kal si Richard. Vešel do prostorné haly, ve které se nacházel

zavazadlový pás. Podle obrazovky nad ním měla být zavazadla

z letu LH2416 vyložena za osm minut.

Zabralo to dvanáct.

A ještě další čtvrthodinu, než si Richard uvědomil, že jeho

taška chybí.

Následovalo další čekání ve frontě, aby u okénka pro zákazníky Lufthansy nahlásil ztracené zavazadlo. Poté, co zaměstnancům společnosti zanechal lístek od zavazadla, adresu a tak přesný popis své tašky, na jaký se zmohl, zamířil do příletové

haly a šel ven sehnat si taxi. Když procházel kyvnými dveřmi,

udeřilo ho vedro. Opravdu je léto. Čeká je pěkný večer. Při pomyšlení na sklenku něčeho dobrého na verandě v záři večerního slunce se mu vracela dobrá nálada. Stoupl si do fronty na vůz společnosti Taxi Stockholm, Kurir nebo 020. Když po pár minutách odbočovali u obchodního centra Arlandastad, poučil ho řidič o tom, že dnes je ve Stockholmu šílený provoz.

Naprosto šílený. Zároveň zpomalil na necelých padesát kilo

metrů v hodině a ta napohled nekonečná řada aut na silnici E4 směrem na jih je pohltila.

Takže když taxík konečně vjížděl do Tollénovy ulice, měl

Richard Granlund pocit, že už to o moc horší být nemůže.


10

Zaplatil řidiči kartou a vyrazil rozkvetlou, dobře udržova

nou zahradou k domu. Za dveřmi odložil peněženku a igeli

tovou tašku.

„Haló!“

Bez odpovědi. Richard si zul boty a šel do kuchyně. Podíval

se k oknům, jestli Katharinu neuvidí venku, ale nikdo tam ne

byl. V kuchyni také ne. Ani tam neležel žádný lístek se vzkazem, který by mu Katharina nechala na obvyklém místě. Richard

vytáhl telefon a zkontroloval ho. Neměl žádné zmeškané ho

vory ani nové textové zprávy. V domě bylo dusno, opíralo se

do něj slunce. Katharina neroztáhla markýzy. Richard odemkl

dveře na verandu a nechal je dokořán. Pak šel po schodech do patra. Dá si sprchu a převlékne se. Cítil se špinavý a propocený.

Sundal si kravatu a na schodech si začal rozepínat košili, ale

když došel k ložnici, zarazil se. Katharina ležela na posteli. To

bylo první, čeho si všiml. Pak následovaly tři rychlé poznatky.

Leží na břiše.

Je svázaná.

A mrtvá.

Brzdící souprava metra se otřásala. Maminka s kočárkem sto

jící před Sebastianem Bergmanem se pevněji chytila tyče a ner

vózně se rozhlédla. Od chvíle, kdy na stanici Sankt Eriksplan

nastoupila, byla strnulá, a ačkoli její plačící chlapeček po pár

stanicích usnul, nezdálo se, že by ji to uklidnilo. Zjevně jí bylo

nepříjemné tísnit se mezi tolika cizími lidmi. Sebastian zazna

menal několik věcí, které na to poukazovaly. Stále přešlapo

vala z místa na místo, aby do někoho nestrčila — jasná snaha

udržet okolo sebe alespoň minimální osobní prostor. Lehce

orosený horní ret. Ostražitý pohled, který ani na chvilku někde nespočinul. Sebastian jí věnoval uklidňující úsměv, ale ona od něho rychle odvrátila oči a nadále bedlivě sledovala okolí, bdělá a napjatá. Sebastian se rozhlédl po přeplněném vagonu,

který se s kovovým skřípěním znovu zastavil v tunelu, těsně

za stanicí Hötorget. Po několikaminutové pauze v temnotě se

vlak pomalu dal do pohybu a sunul se ke stanici T-Centralen.

Sebastian obvykle metrem nejezdil a během špičky či turistic

ké sezony už vůbec ne. Bylo to příliš nepohodlné a rušné. Za

nic na světě si nedokázal zvyknout na toto lidské společenství se všemi jeho zvuky a pachy. Většinou chodil pěšky nebo jezdil

taxíkem. Držel si od lidí odstup. Stál stranou. Tak to alespoň bývalo. Ale teď už nic nebylo jako dřív.

Nic.

Sebastian se naklonil ke dveřím na konci vagonu a na

hlédl do vedlejšího vozu. Malým okénkem ji viděl. Blond vlasy,

tvář skloněná nad novinami. Uvědomil si, že když ji vidí, sám pro sebe se usmívá.

Jako vždycky na T-Centralen přestupovala. Rychlými kro

ky scházela po kamenném schodišti na červenou linku. Bylo

pro něj snadné ji sledovat. Stačilo udržovat si odstup a proud cestujících a turistů s mapami ho schoval.

Držel se dál.

Ale nechtěl ji ztratit z dohledu.

Všimnout si ho však nesmí.

Bylo to balancování na ostří nože, ale už mu docela začínalo

jít. Když souprava metra na červené trase o dvanáct minut později zastavila ve stanici Gärdet, Sebastian chvíli počkal a teprve potom z bleděmodrého vagonu vystoupil. Tady bylo třeba dát si větší pozor. Na peroně se už nepohybovalo takové množství

lidí, většina pasažérů vystoupila na některé z předchozích sta

nic. Sebastian si vybral vagon tak, aby k němu byla otočená

zády, až bude vystupovat. Šla rychle, a když si jí opět všiml, byla už v polovině eskalátoru. I pro matku s kočárkem byl

Gärdet podle všeho cílovou stanicí, a tak se Sebastian rozhodl,


12

že se bude držet za ní, kdyby se ta, kterou sleduje, z nějakého

důvodu ohlédla. Žena poklidným tempem tlačila kočárek za

lidmi, kteří proudili k pohyblivým schodům, nejspíš doufala,

že se tak vyhne tlačenici vpředu. Když Sebastian tu neznámou

matku s dítětem následoval, napadlo ho, že jsou si podobní.

Dva lidé, kteří si vždy potřebují udržet odstup.

Žena.

Mrtvá.

U sebe doma.

V běžných případech to nebyl důvod volat celostátní komisi

pro vyšetřování vražd a tým Torkela Höglunda.

Ve většině případů se totiž jednalo o tragický konec rodin

né hádky, sporu o svěření dítěte do péče, žárlivé scény nebo

alkoholového večírku ve špatné společnosti.

Každý, kdo pracuje u policie, ví, že pokud jde o ženy za

vražděné u sebe doma, často je pachatelem někdo z jejich

nejbližších. Když tedy krátce po půl osmé večer přijala Stina

Kaupinová hovor na lince sto dvanáct, uvažovala, že možná

právě mluví s vrahem.

„Linka sto dvanáct, jak vám mohu pomoci?“

„Má žena je mrtvá.“

Dál bylo tomu muži jen těžko rozumět. Hlas měl zastřený

zármutkem a šokem. Dlouhé okamžiky byl tak potichu, že si

Stina myslela, že zavěsil. Potom zaslechla, jak se snaží pravidel

ně dýchat. Adresu z něj Stina musela páčit. Muž ve sluchátku

pouze opakoval, že jeho manželka je mrtvá a je tam plno krve.

Všude je krev. Mohli by přijet? Prosím? Stině vyvstal v mysli

obrázek muže ve středních letech, se zakrvácenýma ruka

ma, který si pomalu, ale jistě začíná uvědomovat, co spáchal.


13

Nakonec přece jen získala adresu domu v Tumbě. Požáda

la volajícího — a pravděpodobného vraha —, aby zůstal na

místě a ničeho v domě se nedotýkal. Pošle na místo policii a záchrannou službu. Pak hovor ukončila a přeposlala záleži

tost södertörnské policii v Huddinge, která na místo vyslala policejní hlídku.

Erik Lindman a Fabian Holst v policejním autě právě do

jedli svou poněkud opožděnou večeři z rychlého občerstvení,

když vtom dostali rozkaz vydat se do Tollénovy ulice číslo

devatenáct.

Za deset minut byli na místě. Vystoupili z policejního vozu

a zahleděli se směrem k domu. Ani jeden z nich se nijak zvlášť nezajímal o zahradničení, ale i tak si všimli, že někdo věnoval mnoho hodin a spoustu peněz tomu, aby dosáhl té oslnivé nádhery, která celou dřevostavbu obklopovala.

Když byli v půli cesty přes zahradu, otevřely se domovní

dveře. Ruce obou mužů reflexivně sklouzly k pouzdru na pra

vém boku. Člověk ve dveřích měl rozepnutou košili a na uniformované policisty hleděl s téměř nepřítomným výrazem v očích.

„Záchranka není třeba.“

Policisté si vyměnili rychlý pohled. Muž ve dveřích byl jasně

v šoku. Lidé v šoku jednají podle vlastních pravidel. Nepřed

vídatelně. Nelogicky. Ten člověk samozřejmě vypadá zničeně a neškodně, ale riskovat to nebudou. Lindman pokračoval

vpřed, zatímco Holst zvolnil krok a nechával ruku v blízkosti služební zbraně.

„Richard Granlund?“ zeptal se Lindman a udělal posledních

pár kroků k muži, který měl pohled upřený někam šikmo za něj.

„Záchranka není potřeba,“ pokračoval muž bezvýrazným

hlasem. „Ta žena, se kterou jsem mluvil, říkala, že pošle zá

chranku. Ale to není potřeba. Zapomněl jsem to říct...“

Lindman už byl u něj. Vzal ho jemně za paži. Fyzický kon

takt způsobil, že sebou muž ve dveřích trhl a otočil se k němu.

Díval se na něj zkoumavě, jako by si policisty všiml až teď


14

a uvažoval, jak se k němu mohl dostat tak blízko. Žádná krev na rukou nebo oblečení, všiml si Lindman.

„Richard Granlund?“

Muž přikývl.

„Přišel jsem domů a ležela tam...“

„Domů odkud?“

„Cože?“

„Odkud jste přišel domů? Kde jste byl?“ Možná že to byl

špatně zvolený okamžik — vyslýchat člověka, který je očivid

ně v šoku —, ale údaje získané při prvním kontaktu mohou být následně postaveny proti těm, které se objeví během pozdějších výslechů.

„V Německu. Pracovně. Moje letadlo mělo zpoždění. Tedy... nejdřív ten let zrušili a pak měl zpoždění a já nabral další

zpoždění, protože moji tašku...“

Muž se odmlčel. Zdálo se, že ho právě něco napadlo. Podíval

se na Lindmana mnohem jasnějším pohledem než předtím.

„Mohl jsem ji zachránit? Kdybych se neopozdil, zůstala by naživu?“

To bylo u případů úmrtí obvyklé. Co by kdyby. Lindman

se s tím setkal už mnohokrát. V mnoha případech, které při své práci zažil, zemřeli lidé proto, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Přecházeli ulici v okamžiku, kdy se blížil opilý řidič. Spali v přívěsu právě tu noc, kdy začal unikat pro

pan-butan. Zkracovali si cestu přes koleje, zrovna když přijížděl

vlak. Padající elektrická vedení, zdrogovaní násilníci, auta na

špatné straně silnice. Náhody, nahodilosti. Zapomenuté klíče

mohou člověka zdržet přesně těch několik vteřin, během nichž by nehlídaný železniční přejezd stihl přejít. Zpožděné letadlo může způsobit, že vaše žena zůstane sama dostatečně dlouho na to, aby vrah stihl udeřit. Přemítání o tom, co by kdyby.

U smrtelných případů obvyklé. Nezodpověditelné.

„Kde je vaše paní, Richarde?“ zeptal se místo toho Lindman klidným hlasem. Zdálo se, že muž ve dveřích nad tou

otázkou uvažuje. Musí přehodit výhybku a vyměnit zážitky

z cesty domů i případnou vinu, kterou právě pocítil, za to, co

je tady a teď. Za tu hrůzu.

Které nedokázal zabránit. V tu chvíli v jeho hlavě všechno

zapadlo na své místo.

„Nahoře,“ kývl Richard za sebe a rozplakal se. Lindman po

hledem vyzval kolegu, aby vyrazil nahoru do patra, a sám ná

sledoval plačícího muže do domu. Člověk si nemůže a neměl

by si být nikdy jistý, ale Lindman měl pocit, že muž, kterého

drží kolem ramen a směruje ho ke kuchyni, rozhodně není

vrah.

U paty schodiště vytáhl Holst služební zbraň a držel ji svě

šenou podél nohy. Jestliže totiž ten zdrcený člověk, o které ho

se kolega postaral, svou ženu nezabil, je tu pořád jisté riziko, že vrah či vražedkyně — i když případy, kdy vraždila žena,

byly mnohem méně obvyklé — může stále být v domě. Nad

schodištěm se nacházela menší místnost, osvětlená střešní

mi okny. Byla tu pohovka pro dva, televize a blu-ray přehrá

vač. Na stěnách visely police s knihami a filmy. Čtvery dveře.

Dvoje zavřené a dvoje otevřené. Z vršku schodiště viděl Holst

nohy té mrtvé v ložnici. Na posteli. To znamená, že bude tře

ba informovat kriminálku, pomyslel si, když rychlým krokem

procházel do vedlejšího pokoje, pracovny. Nikdo tam nebyl. Dvoje zavřené dveře vedly na toaletu a do šatny. Oba prostory

byly také prázdné. Holst zastrčil zbraň a blížil se k ložnici. Na

prahu se zastavil.

Výzva z celostátní komise pro vyšetřování vražd už nějaký

ten týden po služebnách koluje — mají být vyrozuměni v pří

padě úmrtí, které splňuje jistá kritéria.

Je-li oběť nalezena u sebe v ložnici.

Je-li spoutána.

Má-li proříznuté hrdlo.


16

Vyzvánění Torkelova telefonu přerušilo zpěv posledního ver

še popěvku „Hodně štěstí, zdraví“ a Torkel odešel do kuchyně,

aby hovor přijal. V pozadí slyšel čtyřnásobné provolávání slávy.

Vilma má narozeniny.

Je jí třináct.

A je to puberťačka.

Vlastně jí bylo třináct už minulý pátek, ale ten byl vyhrazen

pro večeři s kamarádkami a filmový večer. Starší, nudnější

příbuzní, třeba její otec, museli přijít ve všední den. Společně

s Yvonne koupil Torkel dceři mobilní telefon. Nový. Její vlastní.

Doteď měla Vilma mobil buď po starší sestře, nebo po něm

a Yvonne, když dostávali nové v práci. Teď má svůj. Android,

vybavila se Torkelovi Billyho slova, když ho požádal, aby mu

pomohl vybrat typ a značku. Yvonne prohlásila, že Vilma s tím

telefonem od pátku v podstatě i spí.

Jídelní stůl se na jeden večer proměnil ve stůl s dary. Star

ší sestra jí koupila řasenku, oční stíny, lesk na rty a make-up.

Vilma to dostala už v pátek, ale teď je přinesla, aby celou na

hromaděnou sklizeň dárků předvedla. Torkel zvedl řasenku

slibující až desetkrát výraznější řasy a přitom poslouchal in

formace, které mu hlas v telefonu sděloval.

Vražda. V Tumbě. Svázaná žena s proříznutým hrdlem

v ložnici.

Torkelovi připadalo, že je ještě brzy na to, aby se Vilma za

čala líčit, ale vyslechl si od ní, že ona je v šestce prosím jediná,

kdo se nemaluje, a že v sedmičce už je naprosto nemyslitelné

přijít do školy bez make-upu. Torkel se nevzpouzel dlouho.

Časy se mění, věděl, že má být vděčný za to, že o tom nemusel

diskutovat, už když šla Vilma do čtvrté třídy. Někteří rodiče

jejích spolužaček museli. A tu diskusi očividně prohráli.

Vše ukazovalo na to, že se jedná o třetí oběť.

Torkel ukončil hovor, položil řasenku zpátky na stůl a vrátil

se do obývacího pokoje. Vilmu, která si povídala s babičkou


17

a dědečkem, si zavolal k sobě. Nevypadala, že by jí nějak zvlášť

vadilo, že se musí omluvit z rozhovoru se staršími příbuzný

mi. Kráčela k Torkelovi s jistým očekáváním ve tváři, jako by si myslela, že pro ni v kuchyni nachystal překvapení.

„Musím jít, zlato.“

„To kvůli Kristofferovi?“

Několik vteřin trvalo, než Torkel otázku vůbec pochopil.

Kristoffer byl Yvonnin nový přítel. Torkel věděl, že se už něko

lik měsíců scházejí. Dnes večer se s ním poprvé setkal. Učitel

na gymnáziu. Necelých padesát. Rozvedený s dětmi. Vypadal jako fajn chlap. Torkela nenapadlo, že by někdo mohl jejich setkání chápat jako choulostivé, nepříjemné nebo nějakým

způsobem problematické, a proto si s tím dceřinu otázku

hned nespojil. Vilma si tu krátkou chvíli přemýšlení vyložila

jako důkaz, že hádala správně.

„Říkala jsem jí, ať ho nezve,“ pokračovala a vypadala rozmrzele.

Torkela naplnila něha k dceři. Chce ho chránit. Je jí třináct

a chce ho ušetřit zármutku. V jejím světě je to nejspíš velice

trapná situace. Určitě by svého bývalého přítele nechtěla po

tkat s někým jiným. Pokud tedy nějakého má, Torkel si nebyl

jistý. Jemně ji pohladil po tváři.

„Musím do práce. S Kristofferem to nemá nic společného.“

„Určitě?“

„Rozhodně. Musel bych jet, i kdybychom tu spolu byli jen my dva. Víš, jak to je.“

Vilma přikývla. Bydlela s ním dost dlouho na to, aby vě

děla, že když to bylo nutné, zmizel a byl pryč tak dlouho, jak bylo třeba.

„Někdo umřel?“

„Jo.“

Torkel nechtěl říkat nic dalšího. Už kdysi se rozhodl, že po

zornost svých dětí nebude získávat tím, že jim bude vyprávět

napínavé a zrůdné podrobnosti ze svého zaměstnání. Vilma to

18

věděla. Takže se dál nevyptávala a pouze přikývla. Torkel se

na ni vážně zahleděl.

„Myslím, že je fajn, že máma někoho potkala.“

„A proč?“

„Proč ne? Přece nemusí být sama jen kvůli tomu, že není

se mnou.“

„A tys někoho potkal?“

Torkel na chvilku zaváhal. Potkal někoho? Dlouhou dobu

udržoval určitý druh vztahu s Ursulou, svou vdanou kolegyní,

ale nikdy si přesně neřekli, o co se vlastně jedná. Spali spolu,

když byli na cestách za prací. Ve Stockholmu nikdy. Žádné spo

lečné večeře nebo každodenní rozhovory o osobních, soukro

mých věcech. Sex a hovory o práci. Tím to končilo. A teď už ani

to. Před pár měsíci přizval Torkel k vyšetřování svého dávného

kolegu Sebastiana Bergmana a od té doby spolu s Ursulou jen

pracují. Torkelovi to vadilo. Víc, než si chtěl připustit. Ne snad

proto, že jejich vztah, či jak to vlastně nazvat, jasně probíhal

podle jejích pravidel, s tím se dalo žít, ale stýskalo se mu po ní.

Víc, než by čekal. To ho dráždilo. A navrch k tomu všemu se zdá

lo, že se opět sblížila se svým mužem Mickem. Před pár týdny

se spolu dokonce vypravili na víkendovou cestu do Paříže.

Takže potkal někoho?

Nejspíš ne a každopádně nehodlal probírat složitost mezi

lidských vztahů s někým, kdo je zrovna v pubertě.

„Ne,“ odpověděl. „Nikoho jsem nepotkal. Ale teď už vážně

musím jet.“

Objal ji. Pevně.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ pošeptal jí. „Mám tě

moc rád.“

„Já tebe taky,“ odpověděla. „I svůj mobil.“ Rty čerstvě na

třené leskem mu lehce přitiskla na tvář.

Ještě když Torkel nasedal do auta a vyrážel směrem k Tum

bě, usmíval se. Zavolal Ursule. Byla už na cestě.

19

Torkel se v autě přistihl, jak doufá, že půjde o něco jiného.

A o někoho jiného. Aby se ukázalo, že neexistuje pojítko mezi

tou dnešní a ostatními mrtvými ženami. Doufal, že to bude

jiný případ. Ale nebylo to tak. Torkel to poznal, když nahlédl

do ložnice. Nylonové punčochy, noční košile, umístění oběti.

Je to třetí.

Výraz „od ucha k uchu“ dostatečně nevystihoval ránu zející

v oblasti krku. Táhla se spíš od jedné strany páteře ke druhé.

Jako když člověk otvírá konzervu a nechá jen kousíček, aby

mohl ohnout víčko. Hlava byla téměř odříznutá. Způsobit ně

komu takové zranění vyžaduje značnou sílu. Krev byla všude,

vysoko na zdech i po podlaze.

Ursula už vše fotografovala. Opatrně chodila po místnosti

a dávala si přitom pozor, aby v krvi nešlapala. Pokaždé byla

na místě první. Když to jen trochu šlo. Vzhlédla, kývla na po

zdrav a fotila dál. Torkel jí položil otázku, na kterou už znal

odpověď.

„To samé?“

„Rozhodně.“

„Cestou sem jsem zase volal do Lövhagy. Pořád sedí.“

„To víme, ne?“

Torkel přikývl. Stál ve dveřích ložnice, hleděl na mrtvou

ženu a říkal si, že se mu ten případ nelíbí. Už takto stál v ji

ných dveřích jiných ložnic a viděl jiné ženy v noční košili,

s rukama a nohama svázanýma nylonovými punčochami,

znásilněné a s proříznutým hrdlem. První se našla v roce 1995.

Následovaly ještě tři, než se ke konci jara 1996 podařilo chy

tit vraha.

Hinde byl odsouzen na doživotí ve věznici Lövhaga.

Ani se neodvolal.

A pořád tam je zavřený.

Nové oběti však byly přesnými kopiemi těch jeho. Ruce

a nohy měly svázané stejným způsobem. Přehnané násilí

v oblasti krku. Dokonce i modrý vzorek na bílé noční košili odpovídal. To znamenalo, že člověk, kterého hledají, je nejen sériový vrah, ale také napodobitel. Někdo z jakéhosi důvodu

kopíruje vraždy staré patnáct let. Torkel se podíval do zápis

níku a otočil se k Ursule. Tenkrát, v devadesátých letech, byla u toho. Ona, Sebastian a Trolle Hermansson, který mezitím nedobrovolně odešel do penze.

„Manžel prohlásil, že kolem deváté ráno mu odpověděla na

textovou zprávu, ale v jednu prý už ne,“ řekl Torkel.

„To je možné. Je mrtvá víc než pět hodin a míň než patnáct.“

Torkel pouze přikývl. Věděl, že Ursula má pravdu. Kdyby

se zeptal, poukázala by na posmrtnou ztuhlost, která ještě nezasáhla dolní končetiny, na autolýzu a počínající tmavnutí bělimy, ale to byl pitevní žargon, který se, navzdory mnoha le

tům stráveným u policie, nikdy neobtěžoval naučit. Když se ho

na to někdo zeptal, musel se spokojit s obyčejnou švédštinou.

Ursula si hřbetem ruky setřela pot z čela. V podkroví bylo

o několik stupňů tepleji než dole v přízemí. Červencové slunce celý den žhnulo. V pokoji bzučely mouchy, které přivábila

krev a hnilobný proces — pouhým okem zatím neviditelný,

přesto však probíhající.

„Co ta košile?“ zeptal se Torkel, když naposledy přelétl po

hledem postel.

„Co je s ní?“ Ursula svěsila fotoaparát a zkoumavě si nemoderní bavlněný kus oděvu prohlížela.

„Je stažená.“

„To mohl udělat manžel. Aby ji trochu zakryl.“

„Zeptám se, jestli na ni sahal.“

Torkel opustil místo ve dveřích. Musel se vrátit k zoufalé

mu muži v kuchyni. Ten případ se mu opravdu ani trochu ne

líbil.


21

Dlouhán prospal několik hodin. Přišel domů a padl do po

stele. Tak to dělal vždycky. Rituály. Tělem mu proudil adrena

lin. Nebyl si jistý, co se dělo, připadal si, jako by za tu krátkou

chvíli činnosti spotřeboval zásobu energie na celý týden. Ale

teď je vzhůru. Budík už zvonil. Je čas dát se do práce. Znovu.

Vylezl z postele. Ještě toho zbývá tolik udělat. A je nevyhnutelně

nutné provést všechno správně. Ve správný čas. Ve správném

pořadí.

Rituály.

Bez nich by existoval jen chaos. Chaos a děs. Rituály ský

tají kontrolu. Díky nim není to špatné tak špatné. Ani bolest

pak tolik nebolí. Rituály odhánějí temnotu.

Muž připojil fotoaparát Nikon k počítači, rychle stáhl všech

třicet šest fotografií a otočil je do správné polohy. Na první si

plačící žena zakrývala překříženýma rukama prsa a čekala, až

jí dá noční košili, aby se mohla obléct. Z nosní dírky jí kapala

krev na spodní ret. Dvě rudé kapky jí dopadly na pravé ňadro

a zanechaly tam stopy jako déšť na okenní tabulce. Ze začát

ku se odmítala svléknout. Myslela si, že by ji oblečení snad

mohlo ochránit. Zachránit.

Na šestatřicátém, posledním obrázku zírala prázdným po

hledem přímo do objektivu. Přidřepl tehdy k posteli a naklonil

se nad ni, tak blízko, že ucítil teplo krve řinoucí se z otevřené

rány na krku. V tu chvíli už většina krve z těla vytekla, vsákla

se do oblečení a matrace.

Zběžně prošel fotografie mezi tím. Oblečená košile. Nylono

vé punčochy. Uzly. Bez kalhotek. Před aktem. Po aktu. Práce

nožem.

Strach.

Uvědomění.

Výsledek.

Snímky vypadaly dobře. Bude moct použít všech třicet

šest. To bylo nejlepší. Navzdory téměř neomezené kapacitě


22

digitálního fotoaparátu hodlal zůstat v mezích určených klasickým fotografickým filmem. Třicet šest obrázků. Ani víc, ani méně.

Rituál.

Když Torkel scházel ze schodů, spatřil Billyho, jak klečí před

domovními dveřmi a zkoumá zámek. Billy se otočil k šéfovi.

„Dveře se zdají nepoškozené. Všechno nasvědčuje tomu, že

ho pustila dovnitř.“

„Když jsme dorazili, bylo otevřeno na terasu,“ prohlásil

Torkel.

„To udělal manžel poté, co přišel domů,“ vysvětlil Billy. „Ří

kal, že dveře na terasu byly zamčené.“

„Je si jistý? Vypadal v šoku a docela mimo.“

„Zněl jistě...“

„Ještě se ho zeptám. Kde je Vanja?“

„Venku, zrovna dorazila.“

„Nahoře v pracovně je počítač,“ kývl Torkel ke schodům, po nichž právě sešel, „vezmi ho s sebou, třeba v něm něco najdeš.

Nejlépe něco, co prokáže spojitost s ostatními.“

„Takže je to třetí?“

„Hodně tomu nasvědčuje.“

„Přizveme někoho, nebo...?“ Billy nechal otázku viset ve vzduchu. Torkel pochopil, že se vlastně ptá: přizveme Sebastiana Bergmana? Torkela samotného ta myšlenka také napadla, ale okamžitě ji zavrhl. Nevýhody Sebastianovy přítomnosti byly vždy zjevné a hodně převyšovaly výhody. Jenže teď se si

tuace mění. Třetí oběť.

„Uvidíme.“

„Já myslel, že když vezmeme v úvahu, koho napodobuje...“

„Už jsem řekl, uvidíme.“

Z tónu, jakým to bylo oznámeno, Billy pochopil, že nemá

cenu se dál vyptávat. Přikývl a vstal. Billy Torkelovu nervozitu chápal. Nemají žádnou stopu, lépe řečeno mají jich dost — otisky prstů i bot, sperma a vlasy —, a přesto nejsou ani o kousek blíž tomu, aby pachatele zatkli. A to ani devětadvacet dní poté, co našli první oběť, spoutanou a usmrcenou stejným

způsobem. Nenucenost, s jakou po sobě vrah zanechával forenzní důkazy, nasvědčovala tomu, že si je vědom svého čis

tého trestního rejstříku. Byl příliš organizovaný, než aby se to dalo pokládat za nedbalost. Takže šlo o pachatele dosud ne

trestaného, v každém případě ne za zločin, a ochotného risko

vat. Nebo nuceného riskovat. Obě možnosti byly znepokojivé.

Znamenalo to, že s největší pravděpodobností udeří znovu.

„Vezmi s sebou Vanju a znovu všechno projděte.“

Kdyby dokázali najít souvislost mezi oběťmi, bylo by té

měř vyhráno. V takovém případě už by o pachateli něco věděli a mohli by začít stahovat smyčku. Nejhorší by bylo, kdyby si

vrah vybíral ženy náhodně: zahlédne nějakou ve městě, sleduje ji, zmapuje terén, vše naplánuje a pak čeká na vhodnou příležitost. Pokud to tak bylo a vybíral si ženy tímto způsobem, nedostanou ho, dokud neudělá chybu. A zatím ji neudělal.

Billy několika rychlými kroky vyběhl schody, zběžně pohlédl

k ložnici, kde dosud pracovala Ursula, a zamířil do pracov

ny. Byla dost malá, měla tak šest metrů čtverečních. Psací stůl s kancelářskou židlí stál v rohu. Pod židlí leželo na zemi plexisklo, aby kolečka nepoškrábala parkety. Na nízké lavici stála tiskárna, modem, router, papíry, pořadače a kancelářské potřeby. Na zdi nad stolem visel dlouhý rámeček, do kterého se vešlo osm fotografií. Oběť, jménem Katharina — píšící se s „th“, pokud si Billy dobře vzpomínal —, sama na snímku, stojící před jabloní a hledící s úsměvem do objektivu. Černé

vlasy zastrčené pod slamákem, bílé letní šaty. Jako reklama

na švédské léto. Možná to bylo v Österlenu. Muž — Richard —

rovněž sám na jedné fotografii. Stál na zádi plachetnice. Slu

neční brýle, dohněda opálený, soustředěný. Na zbývajících

šesti snímcích byli spolu. Nerozluční, s úsměvem se objímající.

Podle všeho dost cestovali. Jedna z fotografií byla pořízena na

sněhobílé písečné pláži s palmami v pozadí a na dalších Billy poznal New York a Kuala Lumpur. Zřejmě neměli žádné děti.

Tak tentokrát nikdo o mámu nepřišel, říkal si. Chvíli před

snímky zůstal stát. Prohlížel si láskyplné úsměvy na tvářích

obou manželů. Na všech fotkách se objímali. Možná takto před

objektivem pózovali vždycky. Možná to byla jen komedie pro

okolí s cílem ukázat, jak úžasně jim spolu je. Ale v tom případě

to nebylo znát — jak tam stáli v objetí, vypadali oba dooprav

dy zamilovaně. Billy ty fotografie muže se ženou nedokázal

setřást z mysli. V tom jejich štěstí bylo něco, co ho zasáhlo.

Vypadali tak spokojeně. Tak zamilovaně. Tak živě. Billy se ně

čím takovým nikdy rozhodit nenechal. Bez obtíží si dokázal

udržet profesionální odstup od obětí. Samozřejmě že ho to

vždy ovlivnilo, soucítil s pozůstalými, ale zármutek většinou

nepronikl tak hluboko. Přesně věděl, proč je to tentokrát ji

nak. Nedávno potkal jednu dívku a její veselý pohled a svůdný

úsměv mu připomínaly ženu na fotografiích. To dělalo celou

tragédii v mnoha ohledech skutečnější. Billy pomyslel na My.

Jak si ráno přitáhla přikrývku a rozespale ho objala. Jak se

ho snažila přimět, aby s ní zůstal ještě chvilku a ještě chvilku

a ještě chvilku, až najednou bylo ráno pryč. Obrázek usmívající

se My se hodil k romantickým snímkům ženy před ním, ale

rozhodně ne k té groteskně pokroucené, spoutané a znásilně

né ženě vedle. A přesto je to jedna a tatáž. Na vteřinu místo ní

viděl My, jak leží otočená obličejem dolů ve velké kaluži krve.

Od vrátil se a zavřel oči. S takovým strachem se ještě nesetkal.

Nikdy.

A už ani nesetká. To věděl. Nesmí si to násilí a hrůzu při

pustit a nechat se jimi nakazit. Zničilo by to lásku. Naplnila by se strachem a neustálým neklidem. Bylo mu nad slunce jasné, že je nutné oddělit soukromý život od práce. Jinak by mohl o všechno přijít. Může My objímat, pevně držet, ale ne s ní sdílet své pocity. Jsou příliš temné a bezedné, než aby je směl vpustit do jejich vztahu. Až přijde domů, bude ji dlou

ho držet v náručí. Hodně dlouho. Ona se bude ptát proč. A on

bude lhát. Bohužel. Ale pravdu jí říct nechtěl. Billy se otočil,

vzal notebook ležící na stole a zamířil dolů za Vanjou.

Dlouhán zadal počítači pokyn k vytištění všech fotografií

a z tiskárny se okamžitě začalo ozývat výkonné bzučení. Zatímco se fotografie formátu 10 × 15 centimetrů tiskly na kvalitní

lesklý papír, muž si připravil v počítači novou složku, zkopí

roval ji a pak se přihlásil na internetovou stránku, chráněnou

heslem, jako správce. Vložil složku. Stránka měla nic neříkající

název Fygorh.se. Vlastně to byla pouze náhodná kombinace písmen, vybraná s jediným cílem: nedostat se v jakémkoli

vyhledávači ve výsledcích hledání příliš vysoko. Kdyby někdo,

kdo se stránkou nemá nic společného, na ni přece jen zablou

dil, našel by na první pohled špatně rozložený text, na pohyblivém a křiklavém pozadí sotva čitelný. Texty, měnící zcela nahodile font a barvu, byly výňatky z knih, vládních usnesení,

vědeckých pojednání a z jiných webových stránek, ale i čiré nesmysly bez odstavců, a dokonce i bez mezer. Mezi tím vším problikávaly tu a tam, bez jakékoli základní myšlenky, podivné fotografie a nákresy. Stránka vypadala jako digitalizovaná

verze nesmyslů nastrkaných přes sebe. Byla podobná výlepo

vým plochám, s nimiž se člověk občas setká v přístřešcích na autobusových zastávkách či na venkovních elektrických roz

vaděčích, kde je na jednom místě přilepeno tisíc různých věcí. Nikdo se na stránku nedokázal soustředit delší dobu. Dlouhán se podíval na počitadlo návštěv. Z třia sedmdesáti lidí, kteří z nějakého nevysvětlitelného důvodu na stránku zaví

tali, tam setrval ten, který se zdržel nejdéle, minutu a dvacet

šest vteřin. Přesně tak si to dlouhán přál. Nikdo se nezvládl

proklikat až na pátou stranu ani nevěnoval pozornost červe

nému čtverečku uprostřed odstavce týkajícího se památkové péče kolem Katrineholmu. Když na něj člověk klikl, objevila

se nová stránka, která vyžadovala heslo a uživatelské jméno. Po jejich zadání se objevila složka s fotografiemi, kterou právě

vložil. Byla pojmenovaná nic neříkající číslicí 3.

Tiskárna dokončila svou práci. Muž sebral vytištěné snímky,

prolistoval je a spočítal. Všech třicet šest. Vzal velkou svorku

na papír a sepnul s ní horní okraje fotografií. Přešel pokoj,

na jehož druhém konci visela na stěně dřevotřísková deska.

Svorku se snímky zavěsil na hřebíček v pravém horním rohu

nástěnky. Nad hřebíkem byla černou tuší vyvedená číslice 3

v kroužku. Zběžně se podíval na sousední fotografie, které vi

sely na hřebíčku s číslicí 1 a 2. Byly na nich ženy. U sebe v ložni

ci. Polosvlečené. Plačící. Bez sebe strachy. Svorka nejvíc vlevo

obsahovala pouze čtyřiatřicet snímků. Dva se mu nepodařily. Před aktem. Byl moc horlivý. Odklonil se od rituálu. Pak sám

sebe proklínal. Svatosvatě si přísahal, že se to nebude opakovat. Druhý štos fotografií už byl úplný. Teď znovu zvedl fotoaparát

a pořídil snímek nástěnky s jejím hrůzným obsahem. Fáze číslo jedna je hotová. Odložil foto aparát na stůl a ze země přede

dveřmi zdvihl černou sportovní tašku.

Zamířil do kuchyně.

Postavil tašku na prázdný kuchyňský stůl, rozepnul zip

a vytáhl z ní sáček s kusem kartonu — od punčoch, které použil. Značka Philippe Matignon Noblesse 50 Cammello,

světle hnědé.

Jako obvykle.

Jako vždy.


27

Otevřel skříňku pod dřezem, obal vyhodil a skříňku zase

zavřel. Znovu přistoupil k tašce a vytáhl z ní nůž v igelitovém

sáčku, který položil do dřezu. Opět otevřel skříňku pod ku

chyňskou linkou a vyhodil zakrvácený pytlík. Zavřel dvířka

a otočil kohoutkem. Širokou čepel začala omývat vlažná voda.

Krev se začala srážet a stékala z kovu, mírným levotočivým ví

rem mizela v odpadu. Uchopil čepel a nůž otočil. Poté si vzal

čisticí prostředek a kartáč, aby umyl zbytek. Zbraň důkladně

utřel a uložil ji zpět do tašky. Otevřel třetí zásuvku odshora

vedle trouby a vytáhl z ní roli třílitrových igelitových sáčků.

Jeden z nich odtrhl, roli uložil zpátky, zavřel zásuvku a vložil

sáček do tašky k noži. Pak vyšel z kuchyně.

Billy obešel dům a našel Vanju stát na trávníku. Byla otoče

ná zády ke dveřím na terasu a k velkým proskleným oknům.

Před ní se rozprostíral pečlivě posekaný trávník sahající až ke

dvěma rozkvetlým záhonkům. Billy názvy rostlin neznal a há

dal, že ani Vanja není z té kvetoucí nádhery zrovna u vytržení.

„Jak to jde?“

Vanja sebou trhla. Neslyšela ho přicházet.

„Žádnou navštívenku tu nenechal, jestli myslíš tohle.“

„Dobře...“ odpověděl Billy trochu zaraženě. Vanje došlo, že

to od ní znělo mimořádně tvrdě. Kolegova otázka se možná

vůbec netýkala práce. Zná ji, až moc dobře. Ví, jak nenávidí

tento druh zločinu. Ne kvůli krvi a sexuálnímu násilí. Viděla

toho už hodně a horší věci. Ale jde o to, že to je žena.

Mrtvá.

Ve svém domě.

Ženy by neměly být znásilňovány a vražděny doma. Jsou

přece vystaveny nebezpečí všude jinde a stále. Než se vydají


28

na cestu domů z restaurace, měly by se pokud možno pře

vléct. Mají se vyhýbat podchodům, parkům a osamělým ces

tám. Neměly by si pouštět hudbu z iPodu do uší. Svoboda

pohybu se jim zmenšuje, omezují se možnosti. Ve vlastním

domě by proto měly mít klid.

Cítit se uvolněně.

V bezpečí.

„Našla jsem tohle,“ řekla Vanja, otočila se a šla zpět k terase.

Billy ji následoval. Vstoupili na namořenou dřevěnou podlahu

terasy, minuli čtyři ratanové židle a stůl se sklopeným zele

ným slunečníkem uprostřed. Billymu to připomínalo spíš zahrádku v restauraci než zahradní nábytek. Zastavili se u dvou

dřevěných rozkládacích židlí. Člověk si dokázal představit, jak

v nich majitelé domu v záři večerního slunce sedávali, každý

se svou sklenkou v ruce.

„Tamhle.“ Vanja ukazovala na okno úplně vlevo. Billy se tam

zahleděl. Zvenku byla vidět větší část přízemí. Viděl Torkela,

jak mluví s Richardem Granlundem, i techniky, kteří prochá

zeli zbytek domu, ale to mu Vanja sotva chtěla ukázat.

„Co myslíš?“ zeptal se.

„Tamhle,“ řekla znovu a ukázala, tentokrát konkrétněji,

k oknu. Najednou si toho Billy všiml. Měl to přímo před nosem.

Otisk na okenní tabulce, téměř čtvercového tvaru, rozprostíra

jící se na několika centimetrech čtverečních, a pod ním ještě

menší skvrnka. Po obou stranách je lemovaly otisky ve tvaru půlměsíce. Ten vlevo byl nakloněný lehce doprava a pravý zase

doleva, jako dvě závorky okolo zbylých stop. Billy hned viděl,

co jsou zač. Někdo — nejspíš vrah — se díval oknem dovnitř,

naklonil se čelem a nosem na sklo a zároveň si oběma rukama

stínil, což na skleněné tabulce zanechalo mastné otisky.

„Je vysoký,“ konstatoval Billy a předklonil se, aby tu pozici

názorně předvedl. „Vyšší než já.“

„Pokud to udělal on,“ kývla Vanja k otisku na okně, „zna

mená to, že z tamtoho domu na něj bylo vidět.“ Ukázala na sousední stavbu za květinovými záhony. „Někdo si ho mohl

všimnout.“

Billy o tom pochyboval. Že by někdo viděl pachatele upro

střed všedního dne a v červenci? Všechny vily v okolí se zdály být o prázdninách opuštěné. I teď se na ulici shromáždilo nanejvýš pár zvědavců a jen několik lidí si vzpomnělo, že musí jít něco udělat na zahradu, zrovna když přijela policie. Byla to jedna ze čtvrtí, které se v létě víceméně vylidní. Zdejší obyva

telé mají jak peníze, tak čas odjet na chatu, plachtit nebo do

zahraničí. Věděl to pachatel? Počítal s tím?

Pravděpodobně.

Samozřejmě že půjdou ode dveří ke dveřím. Obejdou hod

ně dveří. Pokud vraha dovnitř pustila Katharina, jak se Billy domníval, nejspíš přišel k domu zepředu. Klepat na dveře

terasy je podivné, víc to člověka vyleká a šance, že vás pustí dovnitř, je výrazně menší. Takže šel nahoru zahradní cestič

kou. I tam na něj muselo být vidět. Stejné to bylo i na dvou

předchozích místech činu, alespoň pokud vědí, ale nijak jim

to nepomohlo. Nikdo nic a nikoho neviděl. Žádné auto, žádná osoba, která by se na místě divně projevovala. Nikdo se neptal na cestu, neplížil se kolem, neprojížděl na kole, nevezl zásilku.

Nic a nikdo.

V sousedství bylo všechno přesně jako obyčejně, až na tu

malou výjimku, že tam byla brutálně zavražděna žena.

„Torkel chce, abychom jeli zpátky,“ řekl Billy. „Když budeme

mít štěstí, tak objevíme společného jmenovatele.“

„Zdá se, že štěstí potřebujeme. Vrah stupňuje tempo.“

Billy přikývl. Mezi první a druhou vraždou uplynuly tři

týdny. Druhou a třetí dělilo jen osm dní. Billy s Vanjou se vydali přes trávník připomínající spíš golfový green, protože na něm navzdory vytrvalému suchu a vedru nebylo jediné žluté místo. Vanja pohlédla na kolegu, který rázoval vedle ní ve své

tmavomodré mikině s kapucí a s laptopem v ruce.

„Promiň, jestli jsem předtím zněla naštvaně.“


30

„To je v pohodě, přece jsi byla naštvaná.“

Vanja se pro sebe usmála. S Billym se tak snadno pracuje.

Ložnice.

S taškou v ruce šel dlouhán přímo k prádelníku pod ok

nem. Tašku na něj postavil a otevřel vrchní skříňku. Z pravé

strany vytáhl pečlivě složenou noční košili a uložil ji do tašky. Z levé vzal balíček Philippe Matignon Noblesse 50 Cammello

světle hnědé a také ho nechal zmizet v černé sportovní taš

ce. Zapnul zip a tašku uložil do skříňky mezi ostatní prádlo. Přesně tam zapadla.

Samozřejmě.

Zabouchl dvířka.

Vrátil se do kuchyně.

Vytáhl z komory pečlivě poskládaný papírový sáček, roz

ložil ho a zamířil k lednici. Ve dvířkách byla skleněná lahev limonády, s ovocnou příchutí a obsahem třicet tři centilitrů,

a balíček kulatých sušenek. Ve spodní průhledné zásuvce lednice ležely banány. Vzal dva a vložil je do papírového sáčku spolu s limonádou, sušenkami a čokoládovou oplatkou, kterou vzal z horní přihrádky. Potřetí otevřel dveře od skříňky pod dřezem a vytáhl z ní prázdnou plastovou lahev, v níž

býval chlornan. Když lahev dával do papírového sáčku, ucítil

slabý zápach dezinfekce. Potom sáček vzal a postavil ho do předsíně, vpravo od domovních dveří.

Otočil se a zahleděl se do bytu. Cítil klid. Poprvé za několik

hodin. Rituál byl proveden. Je hotov. Připraven.

Na další.

Na čtvrtou.

Teď musí jen počkat.


31

Bylo pár minut po půlnoci, když Vanja mířila k místnosti,

kterou nikdy neoznačili jinak než právě jen jako „zasedací

místnost“. Na šedozeleném koberci, který pokrýval celou

podlahu, stál uprostřed oválný konferenční stůl a okolo něj šest židlí. Ovládací panel pro telefonické hovory, videokon fe

rence a stropní projektor stál uprostřed stolu, který byl až na

několik lahví minerálky a čtyři sklenice prázdný. Ani na jedné

straně místnosti nebyla prosklená stěna, kterou by viděli na

zbytek policejní stanice. A ani dovnitř nebylo vidět. Na jedné

z delších stěn visela tabule a Billy dohlížel na to, aby se na

ní ocitlo všechno, co má se současným případem spojitost. Právě tam věšel fotografii Kathariny Granlundové. V tu chvíli

Vanja vešla do místnosti, posadila se na židli a položila před

sebe na stůl tři složky.

„Cos měl dneska večer na programu?“ Vanjina otázka Billy

ho trochu překvapila. Čekal, že se bude ptát na případ. Zda

přišel na nějakou spojitost mezi těmi třemi mrtvými ženami.

Jestli už se někam posunuli. Ne že by se Vanja nezajímala o své

spolupracovníky, ale byla to ta nejcílevědomější policistka, kterou Billy znal, a málokdy se při práci pouštěla do nezávaz

ného klábosení a rozebírání soukromých věcí.

„Byl jsem na divadelním festivalu,“ odpověděl Billy a posadil

se. „Odešel jsem hned po přestávce.“ Vanja se na něj podívala

pohledem, v němž se úžas mísil s nevěřícností.

„Vždyť ty do divadla nechodíš.“

To byla pravda. Při několika příležitostech, kdy se nebavili

o práci, označil Billy divadlo za „mrtvé umění“ a myslel tím

to, že podobně jako se člověk vzdal koní a povozů, když přišla

auta, měl by nechat v klidu a důstojně odejít i divadlo, poté

co se zrodil film.

„Seznámil jsem se s jednou holkou a ta tam chtěla jít.“

Vanja se pousmála. Jasně, je v tom holka.

„A co říkala, když ses takhle vytratil?“


32

„Nevím, jestli mi to uvěřila. Už během prvního jednání mě

musela budit... Co jsi dělala ty?“

„Nic, byla jsem doma a četla si o Hindem.“

Vanjina odpověď je přivedla zpět k důvodu, proč sedí v do

cela opuštěné budově na Kungsholmenu, když je nový den

starý teprve pár minut.

O tři čtvrtě hodiny později museli uznat, že se k vyřešení

případu nepřiblížili ani o píď. Tři oběti neměly jediného spo

lečného jmenovatele. Věk se lišil, dvě byly vdané, jedna roz

vedená, jedna měla děti. Nevyrostly na jednom místě, necho

dily do stejných škol, nepracovaly ve stejném oboru, nebyly

členkami stejných spolků ani organizací, nesdílely společné

záliby. Mezi jejich manželi či bývalými manželi také nebylo

zjevné spojení a zdálo se, že nebyly v kontaktu na Facebooku

ani prostřednictvím jiných sociálních médií.

Neznaly se.

Neměly nic společného.

V každém případě nic, co by Billy a Vanja dokázali objevit.

Billy zklamaně zaklapl počítač a unaveně se natáhl na žid

li. Vanja se zvedla a šla k tabuli. Prohlížela si snímky tří žen.

Každá na jednom snímku naživu, mrtvá na několika. Úplně

vpravo visela další vertikální řada fotografií. Z devadesátých

let. Děsivě podobná těm novým.

„Přesně je kopíruje.“

„Jo, myslel jsem na to. Jak je to možné?“ Billy se zvedl

a stoupl si vedle Vanji. „Myslíš, že se znají?“

„Ne nevyhnutelně, ty fotky vyšly.“

„Kde?“ zeptal se udiveně Billy. Stěží si dokázal představit

noviny, které by tak hrůzné fotografie otiskly, a v roce 1996

nebyl internet ještě zdaleka tak bezedným zdrojem informa

cí, jakým je dnes.

„Mimo jiné v Sebastianových dvou knihách,“ pokračovala

Vanja a obrátila se čelem k němu. „Četl jsi je?“

„Ne.“


33

„To bys měl. Jsou totiž dobré.“

Billy neodpověděl a jen přikývl. Když uvážil, co si Vanja

o Sebastianovi myslí, tak je to asi to jediné pozitivní, co by o něm dokázala říct. Billy váhal, jestli se má zeptat. Bylo hodně hodin a Vanja se už večer zdála rozladěná. Ale najednou slyšel sám sebe vyslovit:

„Myslíš, že ho přizveme?“

„Sebastiana?“

„No.“

„Fakt doufám, že ne.“

Vanja se vrátila ke stolu, posbírala papíry ze složek, které

měla s sebou, a zamířila ke dveřím.

„Stejně ale musíme do Lövhagy za Hindem. Říkala jsem si, že tam zajedeme spolu.“ Otevřela dveře, ale ještě se zastavila.

„Uvidíme se zítra. Zavoláš prosím tě Torkelovi a povíš mu, že

jsme skoro na nic nepřišli?“

Aniž by počkala na odpověď, odešla a Billy osaměl. Takže

sdělovat špatné zprávy je jeho úkol. Jako obvykle. Podíval se na hodinky. Byla téměř jedna. S povzdechem vzal do ruky mobil.

Sebastiana vzbudilo to, že se něco dotýká jeho obličeje. Ote

vřel oči, rychle se zorientoval v neznámé ložnici a překulil

se na záda. Mezitím si v hlavě přehrával večer, který ho sem

zavedl. Sledoval Vanju až domů. Viděl, jak vchází do domu.

Už už se chystal přesunout na svou obvyklou vyhlídku, když

se najednou zase objevila venku. O pár vteřin později přijelo policejní auto a ona do něj nastoupila. Něco se stalo.

Někde ji potřebovali.

On nebyl potřeba nikde.


34

Unaveně se vydal domů, do svého příliš velkého bytu, ale

najednou se začal cítit nervózně. Byl jen jeden způsob, jak

se zbavit úzkosti a rozmrzelosti. Tak prošel oznámení v novi

nách a rozhodl se pro přednášku „Večer s Jussim Björlingem“

v kulturním domě ABF. Bylo to naprosto nezajímavé, ale stejně jako v případě jiných kulturních událostí, i tady byla převáž

ná část publika ženského pohlaví a Sebastian se po krátkém

zvažování posadil do třetí řady, vedle osamocené čtyřicátnice

bez snubního prstýnku. O přestávce zapředl hovor. Potom si

dali nealkoholický koktejl a pokračovali v rozhovoru. Rozhodli se pro společnou večeři. Následovala krátká procházka k jejímu bytu ve Vasastanu. Pak se spolu vyspali. A teď ho pro

budila. Ellinor Bergkvistová. Prodavačka v obchodním domě

Åhléns. Prodává kuchyňské vybavení, vzpomněl si. Kolik je

vůbec hodin? Venku je světlo, ale to nic neznamená. Je přece půlka léta.

Ellinor ležela na boku, otočená k němu. Hlavu měla opře

nou o dlaň, loktem se zapírala o polštář a ukazováčkem druhé ruky mu přejížděla přes obličej. Póza, kterou možná vi

děla v nějaké romantické komedii. Ve filmu okouzlující, ve

skutečnosti nesmírně otravné. Neukázněná kadeř jahodově

blond vlasů jí spadala přes oko a ona s úsměvem, který měl

být zřejmě „rošťácký“, zastavila ukazovák na špičce jeho nosu

a malinko přitlačila.

„Dobré ráno, ospalče.“

Sebastian si povzdechl.

Nevěděl, co je horší. Jestli to, že s ním mluví jako s mimi

nem, které se právě probudilo z potřebného šlofíčku, nebo ta

aura romantické, čerstvě zamilované příchylnosti, která z ní

vyzařovala. Nejspíš to druhé. Už během té krátké procházky k jejímu bytu tušil, že by to tak mohlo dopadnout.

Vzala ho za ruku.

Držela ho za ruku.

Celou cestu.


35

Vypadali jako zamilovaná dvojice procházející se za noci

letním Stockholmem. Klišé. Pět hodin po tom, co se poprvé

setkali. Úděsné. Sebastian zvažoval, že to celé odpíská a pů

jde. Ale nakonec se rozhodl, že už do toho vložil příliš času

a energie na to, aby celou záležitost přerušil dřív, než dostane

to, co chce. Co potřebuje.

Sex byl nudný a z jeho strany nezúčastněný, ale aspoň po

tom na pár hodin usnul. Alespoň něco. Sebastian otočil hla

vu ke straně, aby dostal špičku jejího prstu dolů z nosu a od

kašlal si.

„Kolik je hodin?“

„Za chvíli bude půl sedmé. Co chceš dneska podniknout?“

Sebastian si opět povzdechl.

„Bohužel musím do práce.“

Byla to lež. Nepracoval. Už několik let, pokud člověk nepo

čítá ten malý záskok v komisi pro vyšetřování vražd před pár

měsíci ve Västeråsu. Teď nedělal nic. A hodlal v tom pokračo

vat. Vlastně neměl chuť cokoli dělat, a už vůbec ne s Ellinor

Bergkvistovou.

„A jak dlouho myslíš, že bys spal, kdybych tě nevzbudila?“

Co je to sakra za otázku? Jak to má vědět? Nejspíš by ho

vzbudil ten sen, zřídkakdy mu v noci dokázal uniknout. Ale

těžko říct. A jí to rozhodně říkat nechce. Chce odejít. Vypad

nout z bytu i Vasastanu tak rychle, jak jen to půjde.

„Nevím, možná tak do devíti. Proč?“

„Dvě a půl hodiny.“ Ukazovák byl zpátky, obkroužil mu čelo,

vydal se dolů po kořeni nosu, přes rty. Byl to mnohem in

timnější dotyk než kterýkoli z těch, jimž se věnovali o pár

hodin dřív. Sebastian se přistihl, jak své vstávání z postele

uprostřed pohybu zarazil.

„Takže pokud už nechceš spát,“ pokračovala Ellinor, „máme

dvě hodiny na jiné věci, než ti to začne zasahovat do té tvé

důležité práce.“ Prst se sunul dolů po bradě, krku a hrudi

a pod povlak, který sloužil coby přikrývka. Sebastian zachytil


36

Ellinořin pohled. Její zelené oči. Všiml si, že v levé duhovce

má hnědý flíček. Vypadalo to, jako kdyby zornice prosakovala a trocha se jí vylila do duhovky.

Ruka sestupovala níž.

Ukázalo se, že navzdory všemu existuje jedna věc, kterou

by Sebastian s Ellinor Bergkvistovou dělat mohl.

Snídaně.

Jak jen ho k tomu přiměla?

Nepromyšlený postkoitální slib?

Kuchyňské okno bylo otevřené do dvora, v bytě však stej

ně bylo horko. Zvenčí slyšel dunění motocyklu, ale jinak bylo

ticho. Ticho, jaké bývá v létě po ránu. Sebastian uvažoval, co

je za den, a přitom očima přelétl prostřený stůl. Jogurt, dva

druhy lupínků, müsli, čerstvě vymačkaný džus, sýr, šunka, salám, okurka nakrájená na kolečka, rajčata, paprika, plátky melounu. Že by středa? Úterý? Kuchyní se začala linout vůně domácího pečiva — Ellinor vytáhla z trouby plech s křupavými bagetkami a rozložila je na utěrku. Tu pak přemístila do proutěného košíku na pečivo, který s úsměvem postavila na stůl. Poté se obrátila zpátky k pracovní ploše uprostřed

prostorné kuchyně. Sebastian neměl hlad. Varná konvice se

vypnula a Ellinor nalila vroucí vodu do šálku, který stál před ním. Sebastian pohledem sledoval dno, kde se voda při kon

taktu s instantním práškem okamžitě zbarvila do tmavohněda.

Byl to pohled, který si Ellinor očividně vyložila jako kritický.

„Promiň, mám jen instantní. Sama piju čaj.“

„To je v pořádku.“

Nalila vodu i do svého šálku a šla s konvicí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist