načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: U nás na Slovácku -- Od opice k člověku a zase zpátky – Jiří Jilík

U nás na Slovácku -- Od opice k člověku a zase zpátky

Elektronická kniha: U nás na Slovácku
Autor: Jiří Jilík
Podnázev: Od opice k člověku a zase zpátky

Autobiograficky laděný humoristický román z pera autora, který je též znám etnografickými pracemi, ve kterých se zabývá fenoménem jízdy králů a žítkovských bohyní. Do půvabné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 242
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5656-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiograficky laděný humoristický román z pera autora, který je též znám etnografickými pracemi, ve kterých se zabývá fenoménem jízdy králů a žítkovských bohyní. Do půvabné moravské vísky v podhůří Bílých Karpat přijíždí nový, mladý učitel. Je to událost pro celou vesnici a hlavně pro partu pěti třináctiletých kluků. A protože místní obyvatelé jsou praví rozverní Moraváci, víno se zde pije místo vody, dobrá mysl nikomu nechybí a k tomu všemu jsou normalizační léta v plném proudu, není nouze o vtipné, satirické a absurdní situace, mnohdy na hranici černého humoru.

Popis nakladatele

Matička, Edison, Nefka, Fera Ondráček a cikánek Daňo tvoří nerozlučnou pětku kamarádů. Díky dalekohledu jednoho z nich jsou první, kdo vidí příjezd nového mladého učitele Petra Mikeše, a ten se vřítí do prvního z celé série průšvihů... (od opice k člověku a zase zpátky)

Zařazeno v kategoriích
Jiří Jilík - další tituly autora:
Žítkovské čarování -- Pravdivý příběh žítkovských bohyní Žítkovské čarování
Záhadná jízda králů -- Příběh tradice zahalené tajemstvím Záhadná jízda králů
U nás na Slovácku - Od opice k člověku a zase zpátky U nás na Slovácku
 (Mapa knižní)
Tajemné stezky Chřiby -- Strážci středního Pomoraví Tajemné stezky Chřiby
Muž, který viděl démona Muž, který viděl démona
 (Mapa knižní)
Poolšavím cestou králů i špehýřů Poolšavím cestou králů i špehýřů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jiří Jilík

U NÁS NA SLOVÁCKU

OD OPICE K ČLOVĚKU A ZASE ZPÁTKY

Ilustrace Ladislav Pálka

Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová

Korektura Dana Řezníčková

Obálka, grafická úprava a sazba Jakub Karman, Art007

Tisk Finidr

Vydala Grada Publishing, a. s.

pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015,

jako svou 5878. publikaci

Grada Publishing, a. s.,

U Průhonu 22, Praha 7

Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS

© Jiří Jilík, 2015

© Grada Publishing, a. s., 2015

ISBN 978-80-247-5656-1

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

978-80-247-5656-1 (tištěná verze)

TIRÁŽ ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

978-80-247-9772-4 (elektronická verze ve formátu PDF)

978-80-247-9773-1 (elektronická verze ve formátu e-Pub)

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována a šířena

v jakékoli podobě bez předchozího písemného souhlasu majitele.


Jiří Jilík

U NÁS

NA SLOVÁCKU

OD OPICE K ČLOVĚKU A ZASE ZPÁTKY




7

Úvod

D

ávno, dávno tomu, co jsem opustil Trnávky, malou

vesničku na úpatí Bílých Karpat. Přirostla k mému srdci během devíti let, která jsem v  ní strávil a  nalezl v  ní nový domov. Ve  stařičké škole mezi dětmi, ale i mezi bodrými sousedy v malebné hospůdce v Búrovcích na kraji řady vinohradnických búd jsem zaznamenal mnohé z  toho, o  čem budu vyprávět. A  kdykoliv po  letech Trnávkami projíždím asfaltovou silničkou z  Chrástku, míjím její nejvýznamnější budovy – pálenici, školu, kulturní dům, obecní úřad, pekárnu a  nákupní středisko, na  dohled kostelíček obklopený alejí stoletých lip – podléhám nostalgickému pocitu, který mě vrací do časů malin nezralých.

Serpentýna té úzké asfaltky připomíná tkaničku

z hotařovy boty ztracenou při pochůzce mezi vinohrady. Kdybyste snad nevěděli, kdo je hotař, stačí se zeptat kohokoliv z  místních. Řekli by vám, že hotař se tady v Trnávkách odjakživa říká hlídačům sadů a vinohradů. A je tenhle trnávecký hotař Ignác Moštěk vrchností

JIŘÍ JILÍK

8

uznávanou, protože zatímco Paříž se pyšní Eiffelovkou, Plzeň pivem, Trnávky se chlubí vinohrady.

Révové keře, obklopující v  přísných řadách ze tří stran vesnici, připomínají dobyvatelskou armádu, která obsadila návrší před Trnávkami a  hodlá je před úsvitem přepadnout. Fantazii podněcují vzpomínky nejstarších vesničanů na pruskou vojnu, která se v šestašedesátém přehnala Trnávkami v podobě jedné unavené roty a zanechala zde stopu v názvu ulice vedoucí ze vsi právě na kopec Hradíštěk, odkud je možno pozorovat jak strategickou silničku, tak celý střed obce.

Trnávecký kronikář, učitel v  důchodu Božetěch Kroupa, zapsal onu historku do  obecní kroniky, do úvodní části Zkazky a vypravování starých Trnávčanů, takto: „V  šestašedesátém přitáhli Prajzi do  Trnávek od Brodu. Protože byli vyhladovělí, hned se pídili po něčem k snědku. Tak objevili ulici lemovanou švestkovou alejí. Švestky právě dozrávaly. Prajzi se svolávali, a  protože neuměli pořádně česky, vykřikovali, že slívy jsou „sralé“. Tak dostala ulice vinoucí se z  vesnice ke kopci Hradíšťku název „Srale“.

Takhle to zaznamenal Božetěch Kroupa, ale Trnávčané s jeho verzí nesouhlasí, nebo lépe řečeno nepovažují ji za úplnou. Ústy lidového mudrce, osmdesátiletého strýce Pavelčíka zvaného Babušák, popírají, že by název ulice mohl být odvozen z  pouhého pokřiku Prajzů. Vcelku moudře soudí, že v paměti lidu tkví jen

UřNÁS NA SLOVÁCKU

taková událost, která má nějaké konkrétní důsledky, jež na mysl lidu po delší době působí.

Babušák také rád vypravoval, jak to ve  skutečnosti bylo. To, co jsme se dozvěděli ze zápisu kronikáře Kroupy, je podle Babušáka pouze úvodem celé historie. Prajzi se tehdy seběhli do  ulice pod Hradíšťkem a pustili se do švestek zcela neohumně. Prostě cpali se jak Prajzi bez ohledu na to, že ovoce nebylo ještě zralé. Následky nedaly na  sebe dlouho čekat. Pruskou rotu postihlo silné břicha bolení, škručení a  běhání. Prajzi puzeni náhlými křečemi ve svých útrobách nevybírali místo a  konali svou potřebu tam, kde právě stáli. Ba někteří nestačili prý ani rozepnout opasky svých mundúrů. Ještě dlouho po  odchodu „prajské“ roty táhl se z ulice oblak zápachu a zamořoval okolí. Většina rodin usedlých v  ulici se na čas odstěhovala do  vinohradů a zde přečkala prušácký plynový atak. A ulici se začalo říkat „Srale“.

Nedivme se ovšem Božetěchu Kroupovi, že odmítal tuto verzi zapsat do kroniky. Dědic Komenského a ctitel Aloise Jiráska byl přesvědčen, že historie je učitelkou života a  že tedy dějiny mají zaznamenávat pouze skutky ušlechtilé, které jsou stupněm na  cestě lidstva k výšinám pokroku. Tím arci pokaděná trnávecká ulice nebyla.

Vidět v  keřích vinné révy nepřátelské vojsko může skutečně jenom autorova obraznost. Trnávečtí souse

JIŘÍ JILÍK

10

di se přidržují reality. Vědí, že ač mohou nízké keříky ověšené k podzimu střapci vína připomínat komukoliv cokoliv, jsou požehnáním tohoto kraje. Jsou darem přírody, neboť nápoj, který místní vinaři presují ze zralých hroznů a  který kvasí a  dozrává v  boubelatých sudech ve  sklípcích soukromých i  ve  velkém sklepě družstevním, je základem jejich slávy i bohatství. Slávy proto, že zdejší pěstitelé bývají úspěšní v degustačních soutěžích pravidelně pořádaných v  Trnávkách i  okolních vsích. Jen málokterou předsíň zdejšího vinaře nezdobí zarámovaný diplom za  udělení stříbrné, či dokonce zlaté medaile v tomto nejpříjemnějším sportovním zápolení, které Dionýsos neprotlačil do  seznamu olympijských sportů určitě jenom proto, že znaven vínem usnul před branami Olympie a prošvihl tak uzávěrku soutěže.

Bohatství proto, že takřka po  celý rok přijíždějí do  Trnávek zvědavci, kteří chtějí poznat, co to je ta Trnávecká jiskra, jak je zdejší víno hrdě nazýváno, vlastně za  zázrak. Při prvním doušku zdá se víno takovému přespolnímu ochutnávači, zvyklému na těžká vína od Mikulova nebo Podivína, více kyselé, nežli jsou jeho chuťové orgány ochotny tolerovat. Avšak během dalších doušků dá zcela jistě za pravdu vinaři, že právě ona domnělá kyselost je známkou nejvyšší kvality.

Právě víno, jako je toto, může přinést zapomenutí na  strázně všedních dnů a  povznést ducha k  výšinám blaženosti, bez toho, aniž by takového cestovatele při

11

UřNÁS NA SLOVÁCKU

návratu do zemské atmosféry bolela hlava. To však ne

jsou jediné a  nejpodstatnější přednosti Trnávecké jis

kry. Snad je to složením půdy či kvalitou spodních vod,

zdejší víno vzbuzuje v ženách touhu po lásce a k jejímu

naplnění potřebnou povolnost a v mužích opravdovou

chlapskou sílu a mužnost. V obojím pohlaví pak nápa

ditost a fantazii ve vzájemných milostných předehrách

a hrách, což lze nepřímo doložit neustále stoupající po

rodností v obci.

Argumentům tak závažným, přednášeným vinaři

v  sugestivním podání a  výslovností obalovaného „l“,

doprovázeným drobnými fígly, jako je krátké vypláz

nutí jazyka zformovaného do  korýtka, dokáže odolat

jenom zapšklý abstinent nebo pokrytecký mravokárce.

Těch však navštívilo trnávecké Búrovce, jak zde jsou

nazývány nadzemní vinné sklípky – búdy, naštěstí

mnohem méně než těch, kteří je opouštějí obtíženi na

plněnými demižony, aby si mohli pokoštovat i  doma.

Když říkám pokoštovat, mám na mysli pochutnat. Ale

pochutnat si můžete i na kvašené okurce nebo vepřové

kýtě s knedlíkem a se zelím, jenom víno se však dá koš

tovat a pokoštovat, prostě chutnat a vychutnat si nejen

jeho chuť, ale i barvu, vůni, tvrdost, lehkost a množství

dalších vlastností, které dokážou rozpoznat zdejší zku

šení vinaři. Proto také víno nekoštují ze skleniček, ale

koštůvek, což jsou nádobky speciálně jenom na  víno,

takové podlouhlé a úzké, jen tak na dvě tři malá upití,

JIŘÍ JILÍK

12

protože koštuje se po troškách. A z beček, jak se tady

říká sudům, se víno vytahuje koštýřem, což je dlouhá

skleněná trubice, která se nahoře rozšiřuje do  baňky.

Ten dlouhý úzký konec ponoří vinař do bečky a otvo

rem v  horní baňce nasává, až je baňka plná vína. Pak

přechytne horní otvor u úst palcem, povytáhne a dolní

konec uzavře ukazováčkem. Koštýř si opře o  rameno.

Teď již stačí povolit ukazováček a z koštýře vytryskne

pramínek zlatavého vína.

Po  pravdě řečeno, Trnávecká jiskra není žádný zá

zrak, protože vesnice leží v nejsevernější části vinařské

oblasti a slunce zde nehřeje jako dole na jihu, ale je to

slušné víno a jde dobře na odbyt. A protože se dá vý

hodně prodat, musí se také hlídat, aby se z vinohradů

na podzim, když dozrává, neztrácelo. Ne že by se ztra

tilo úplně, jenom by změnilo majitele. Šimon Zemek

by si obral košík „burgundy“ z vinohradu Filipa Bene

še, Filip Beneš, aby mohl vylepšit své bílé, by si vypo

mohl nějakým košíkem voňavé „pálavy“ z  vinohradu

Floriána Koníčka a  Floriánu Koníčkovi by se zalíbily

naběhlé bobule červeného „vavřince“ na vinici Šimona

Zemka. A všichni společně by některý podvečer navští

vili družstevní vinohrad, protože družstevní je vlastně

společné, a  tedy i  jejich. Ztrátu by utrpěl vlastně jen

někdo, ale celek by zůstal zachován. A o celek, o ten jde

Trnávčanům nejvíc. Co na  tom, když má jeden méně

a druhý víc, hlavně když v globálu mají všichni dost.

U NÁS NA SLOVÁCKU

Moc mravná ta trnávecká filozofie zrovna není, a  proto se Ignác Moštěk, který je jinak po  celý rok vrátným na družstevní farmě, stává od začátku září až do vinobraní hlídačem družstevního vinohradu.

„Ignáci, mrkni se i na můj...!“ říkají mu ostatní vinaři. A  Ignác to rád udělá, protože ví, že jeho služba bude bohatě odměněna v  naturáliích, takže bude mít po  celý rok čím zahánět žízeň. Navíc je Ignác vdovec a  nemá vlastně nic na  práci. Tak celý podzim obchází vinohrady, vymýšlí nástrahy proti špačkům, prohání kluky a nekompromisně žaluje, zahlédne-li někoho v  cizím vinohradě. Když je to na  družstevním, dostane vetřelec pokutu. Je-li to na  soukromém, dostane po hubě od majitele a ženské ho pomluví po celé vsi.

Není divu, že Ignác Moštěk, hotař trnáveckých vinohradů, je osoba vážená. A  že silnice do  Trnávek, kroutící se mezi vinohrady, připomene tkaničku ztracenou právě z jeho boty.

1. kapitola

O

noho krásného srpnového dne se rozvalovalo na te

meni Hradíšťku pět kluků. Jeden z  nich pozoroval triedrem silničku. Když zahlédl postavu místního listonoše Metoděje Vrány, komíhající se na  předpotopním bicyklu, prohodil lhostejně: „Metyn!“

Na  jeho poznámku však nikdo nereagoval, neboť

každý ze čtveřice byl zaujat něčím jiným a zřejmě důležitějším, nežli je nehrdinská postava trnáveckého pošťáka. Ba Franta Chlílíček, jemuž ostatní pro jeho technické zájmy přezdívají Edison, poznámku ani nemohl slyšet, neboť měl v  tu chvíli na  uších sluchátka přehrávače. Z  nich se do  obou jeho uší linula hudba natolik agresivní, že její hlasitou produkci rodiče Edisonovi zakázali. Považovali ji totiž souhlasně s  názorem většiny trnáveckých občanů za ekologickou katastrofu. Protože ani parta příliš nelnula k tomuto druhu

JIŘÍ JILÍK

16

hudby, a  z  toho důvodu již jeden Edisonův přehrávač vložila do  hudebního herbáře tvořeného dvěma betonovými dlaždicemi, zvolil Edison přehrávač se sluchátky. A tak leže na zádech poslouchal Edison ony výkřiky hudebního zoufalství, zíral při tom pánubohu do oken a přemýšlel o spojení hudby a barvy.

Rostislav Nevařil, zvaný Nefka, žádné vážné zájmy jako Edison nemá. Jestli kdy o  něčem snil, tak tedy nanejvýš o  tom, jak se dostat do  kina na  film mládeži nepřípustný. Anebo o  tom, jak to bude krásné, až bude moci chodit se starší omladinou do hospody na pivo a na frťana. Ale protože mu stejně jako jeho kamarádům ještě není čtrnáct, zůstávají mu radosti mužů odepřeny. Čekání na  velmi zvolna přicházející dospělost si krátí vymýšlením rozpustilých kratochvílí, které kontrastují s  bezelstným výrazem jeho chlapecké tvářičky. V tuto chvíli je zaujat slunéčkem sedmitečným, které mu špacíruje po nataženém ukazováčku. Je zvědav, kam poletí. Do  nebíčka, nebo do peklíčka? Když se brouček zastaví na špičce prstu a nerozhodně přešlapuje na místě, pomůže mu Nefka fouknutím. Brouček nestačí roztáhnout krovky a havaruje kamsi do trávy.

Daňo leží na zádech a v zubech drtí stéblo. Mhouří přitom oči, jako by se snažil proniknout pohledem skrz polštáře bílých mraků a modré prostěradlo oblohy do  nitra vesmíru. Nikdy nevěřil nebeské teorii o  nebi

UřNÁS NA SLOVÁCKU

s anděly, kterou vtloukal v hodinách náboženství jeho spolužákům do  hlav farář Vilibald Kužílek. Příliš ho však nenadchla ani představa chladného nekonečna, pustého a  prázdného. V  Daňových představách je vesmír sluncem prozářená krajina, protkaná sítí cest, po  nichž se pomalu a  všemi směry pohybují vesmírné koráby podobné vozům zakrytým plachtou, s nimiž brázdívali cesty pozemské jeho cikánští předkové.

Fera Ondráček má hlavu opřenou o  kmen trnky, jejíž koruna je obsypaná množstvím modrých plodů. Slamák mu sklouzl přes oči. Vypadá to, že Fera spí. Ale není to pravda. Fera je zasněný. Myslí totiž na NI. Neviděl JI celé prázdniny. Zkrásněla. Její zrzavé vlasy mu připomínají princeznu z pohádky o Zlatovlásce. Kdoví, třeba se stane zázrak a ten nový třídní je posadí vedle sebe... Fera nahmatal v trávě švestku, líně se rozmáchl a poslepu ji hodil před sebe k nevysoké zídce, která zde vystupuje z travnaté zeleně.

Kdyby tu byl kronikář Kroupa, tvrdil by jim, že je to zeď bývalého ovčína, zpustlého a posléze zbouraného po první světové válce. Kluci však věřili dědovi Babušákovi, že je to zbytek trnávecké tvrze, po níž Hradíštěk dostal své jméno. Podle dědova vyprávění vedl prý z  Hradíšťku kožený most až na  Valy do  vsi, tam, co je dnes stará škola. Tam prý byl trnávecký hrad obklopený vodním příkopem, po kterém zůstal uprostřed obce hluboký žleb.

+


JIŘÍ JILÍK

18

Fera si představuje, jak by to bylo krásné, kdyby JI mohl do takového hradu uvést a obklopit JI bohatstvím a nádherou, jakou vídal v romantických filmech o kapitánu Fracasovi a LaTourovi.

Pozorovatelem s dalekohledem přiloženým k očím je Matička, skutečným jménem Stanislav Kovář. Je z  celé pětice sice nejdrobnější, vyniká však bystrostí ducha a rozhodností, takže je uznávaným vůdcem party.

V  zorném poli Matičkova dalekohledu se objevil dlouho očekávaný náklaďák.

„Matičko skákavá, už jede!“ zvolal chlapec, kterýmžto výrokem nám prozradil původ své přezdívky.

Ta slova probrala kamarády k životu. Sny jsou náhle pryč.

A  místo nich náklaďáček, který těžce dýchá a  supí po černé a zakroucené tkaničce k Trnávkám.

„Tak ať se vám tady daří, pane učiteli,“ zavolal řidič a zmizel v kabině. V náklaďáčku to zachrčelo, trochu se otřásl a se zaskučením se rozjel. Petr Mikeš mávl rukou na pozdrav. Odpovědí mu bylo zahoukání, ale již zdálky. Stěhováček, který byl poslední spojnicí s  bývalým životem, byl ten tam.

Teď bude mít domov tady.

Pohlédl před sebe a trochu se mu sevřelo u srdce.

Drátěný plot obepíná jakési staveniště, jehož prostředku vévodí dům. Vlastně to je ještě nedostavěný dům, protože chybějí vstupní dveře, fasáda, nátěry oka

19

UřNÁS NA SLOVÁCKU

pů a dalších plechových částí, chodník od domu k silni

ci. Okna bez záclon zírají mrtvě do ulice jako oči slepce.

A  všude kolem plno nepořádku, stará prkna, kusy tru

bek a železa, smotky drátu a fůra dalšího haraburdí.

Ze všech domů, které Petr zatím v  Trnávkách viděl,

když projížděl návsí, je tento nejohavnější. Nedostavě

né domy bývají stejně smutné jako ty, které jsou určeny

k demolici. Chybí v nich člověk, který je dokáže zateplit

vůní domova. Ba nedostavěné domy jsou na tom vlastně

hůř. Ty na bouračku už lidem posloužily. Daly jim teplo,

střechu nad hlavou, místo pro radost, koutek pro slzy. Ze

stárly ve službě člověku a musí odejít, aby byly nahrazeny

novými, modernějšími. Ale dům, který řemeslníci opus

tili předčasně, to je mrzáček od  narození. Nikdy z  něho

nevyroste nic pořádného, zůstane navždycky takový vy

záblý, ušmudlaný, otlučený. Nenatřené okapy budou re

zivět, neohoblované prahy černat a dům bude předčasně

stárnout. Tenhle osud nejčastěji stíhá domy, které nikomu

nepatří a jejichž obyvatelé jsou v nich jenom v nájmu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist