načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: U nás doma v ZOO: Jak zachránit gorilí mládě – Tatjana Geßlerová; Jörg Hartmann

U nás doma v ZOO: Jak zachránit gorilí mládě

Elektronická kniha: U nás doma v ZOO: Jak zachránit gorilí mládě
Autor: Tatjana Geßlerová; Jörg Hartmann

Lea miluje zvířata a má to štěstí, že bydlí v zoo. A navíc jsou prázdniny! Když do zooparku přivezou gorilí mládě, které jeho matka odvrhla, prožívá Lea nejkrásnější chvíle ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 123
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Zuzana Neubauerová
Skupina třídění: Německá próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1404-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lea miluje zvířata a má to štěstí, že bydlí v zoo. A navíc jsou prázdniny! Když do zooparku přivezou gorilí mládě, které jeho matka odvrhla, prožívá Lea nejkrásnější chvíle svého života. Jen kdyby při péči o Banžu nemusela spolupracovat s Maxem, o pár let starším namyšleným klukem, který jí totálně leze na nervy! Rozkošná gorilí holčička ale přes všechnu snahu nepřijímá potravu, a když se ještě nakazí infekcí, její život je ve vážném ohrožení! Jak jenom zachránit gorilí mládě? Léto a život v zoo přinášejí mnohá dobrodružství a nezapomenutelné zážitky. Určeno mladším dětem.

Popis nakladatele

Lea miluje zvířata a má to štěstí, že bydlí v zoo. A navíc jsou prázdniny! Když do zooparku přivezou gorilí mládě, které jeho matka odvrhla, prožívá Lea nejkrásnější chvíle svého života. Jen kdyby při péči o Banžu nemusela spolupracovat s Maxem, o pár let starším namyšleným klukem, který jí totálně leze na nervy! Rozkošná gorilí holčička ale přes všechnu snahu nepřijímá potravu, a když se ještě nakazí infekcí, její život je ve vážném ohrožení! Jak jenom zachránit gorilí mládě?

Zařazeno v kategoriích
Tatjana Geßlerová; Jörg Hartmann - další tituly autora:
Zvířecí nemocnice -- Hledá se kočička Zvířecí nemocnice
Zvířecí nemocnice -- Zachraňte štěňátka! Zvířecí nemocnice
Zvířecí nemocnice -- Morčátka v nebezpečí Zvířecí nemocnice
Zvířecí nemocnice Ztracené hříbátko Zvířecí nemocnice Ztracené hříbátko
Zvířecí nemocnice -- Pejsek v pěkné bryndě Zvířecí nemocnice
 (e-book)
U nás doma v zoo: Slůně bez maminky U nás doma v zoo: Slůně bez maminky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

U nás doma v zoo

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Tatjana Gesslerová

U nás doma v zoo – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


U nás doma v ZOO

Tatjana Gesslerová



U nás doma

v

ZOO

Tatjana Gesslerová

Brno

2017


Obsah

Doma v ZOO-Ráji 8

Těším se na Banžu 17

Vyparáděné krysy 25

Záhada rybníčku u nestorů kea 35

Zlé jazyky 41

Mediální bouře 49

Františka triumfuje 58

Zatracená alergie na Maxe 67

Přistižen při činu 74

Maxova chyba 80

Selátka v rytířské zbroji 90

Kde je Anita? 99

Boj o Banžin život 109

Dramatická noc 118


Postavy

Lea Franková

Františka Franková, Leina malá sestra

Marie Franková, ředitelka zoo

Gagarin, zvaný Gagi, Lein houser

Míla, Leina nejlepší kamarádka

Max, pomocný ošetřovatel

To b i , ošetřovatel

Radek Bílek, vedoucí oddělení velkých savců

Bořek Rowalský, vedoucí oddělení malých savců

Karel Šrédl, zvaný Suchar, tiskový mluvčí

Sandra Michálková, zvaná Zmije, ošetřovatelka plazů

a obojživelníků

Marek Klika, zvaný Rejpal, ošetřovatel malých savců


8

Doma v ZOO-Ráji

Tisíce listů magnolie vykreslily na  přehozu

tančící vzor ze stínů a ranní slunce rozlilo žlutě zářící zlato na mých bosých nohách. Teplý letní vítr do mého pokoje zanesl neobvyklé vůně a vzrušující zvuky. Kouzelné zvuky a pachy zooparku Zoo-Ráj.

Hrdelní milostné duety gekonů, které se nesly překrásným areálem každé ráno přesně v devět, hlasité výkřiky papoušků ara a  kakadu i  jedinečné íá poitouských oslů. Ostře štiplavý pach šelem, slaný rybí lachtanů a  sladce omamnou vůni exotických rostlin.

Trnité, velkolisté, neuvěřitelně barevné – soupeřily o  první místo v  soutěži krásy ve  všech koutech parku i v ohromných sklenících.

Mamka nedávno říkala, že teď není jenom ředitelkou zoo, ale také zahradnicí. Však je také Zoo-Ráj jednou z největších a nejkrásnějších zoologických i botanických zahrad na světě.

Před několika týdny moje mamka opustila místo bioložky ve velkém výzkumném ústavu, aby mohla pracovat tady v tomhle ráji. Mně a mé malé sestře Františce se tím

9

splnil sen. Kdo také o sobě může tvrdit, že žije mezi devíti

tisíci živočišných a šesti tisíci rostlinných druhů?!

Z nudného nájemního bytu bez zahrady či balkonu v be

tonově šedém městě jsme skočily rovnou do  nejmaleb

nější džungle všech dob. Služební domek, ve kterém teď

bydlíme, je sice docela malý, ale stejně bych si na celém

světě nevybrala krásnější místo. A pro nás tři to tak jako

tak stačí.

Už je to celá věčnost, co žijeme jen ve třech. Svého tátu

si už ani nedokážu, přesněji řečeno ani nechci, skoro vů

bec vybavit. Jediné, co nám po něm zůstalo, je příjmení

Frankovi. Vypařil se, když přišla na svět Františka. Od té

doby se mamka strašně bojí, že se nebudeme vyvíjet jako

ostatní dívky. Protože jako vyrůstáme bez otce. Ale po

kud můžu soudit, Františka i  já jsme úplně normální.

Dobře, možná malinko... podivínské, chao

tické a tvrdohlavější než jiné holky. Ale pod

le mě pořád v limitu.

Z  myšlenek mě vytrhlo rázné ga ga ga

a  žádostivé štípnutí zobákem do  bosého

palce u  nohy. Gagarin, který v  noci spal

v  košíku vedle mé postele, byl totiž toho

názoru, že je nejvyšší čas vstávat, a  tak mě teď zkoušel dostat z postele svým „šarmantním“ husím způsobem. Při pohledu na hodinky jsem pochopila, proč tolik spěchá.

„Kruciš, už je po  deváté!“ zasténala jsem a  rychle se vyhrabala z deky. Vnitřní hodiny gibonů tam venku tedy určitě byly spolehlivější než můj budík!

Úplně jsem zaspala. Sice byly prázdniny, ale v  zoo na  mě vždycky čekala nějaká práce a  dneska navíc i  má nová kamarádka Míla. Normálně už bychom za  sebou měli s  Gagarinem, kterého s  láskou oslovuju Gagi, ranní procházku zooparkem, při které zdravím všechna svá oblíbená zvířata.

Gagi mi dalším silným štípnutím do kotníku a vyčítavým pohledem připomněl, že musí neodkladně na  louku, aby si své zakulacené panděrko nacpal horami trávy. A aby tam zas nechal ty kupy trávy, které spořádal včera. Radši jsem přidala plyn, dřív než to druhé udělá v mém pokoji.

„Vždyť už ženu!“ snažila jsem se uchlácholit svého trochu naštvaného husího přítele, který svou náhradní mámu popoháněl neustálým štípáním do bosých nohou.

Od  té doby, co se před několika týdny vyklubal z  vajíčka, se už ode mne nehnul. Chtěl být všude, kde jsem byla já. Což někdy bývalo docela pikantní. Ty pobavené pohledy návštěvníků, když mě následoval na veřejné toalety v zooparku – ó, lidi, to vám bylo trapné. Ale bylo to neodkladné. Co jsem měla dělat? Až na záchod pro ošetřovatele v  areálu slonů bych to bývala nevydržela. Moje zoufalé pokusy ho na chvilinku zaparkovat přede dveřmi toalety naprosto ztroskotaly. Gagarin chtěl jít se mnou! Když tam vešla Lea, musel on také! A basta! Takže se se mnou nacpal do  té už tak dost těsné kabinky a  bedlivě sledoval, co tam dělám. Vždyť říkám: mega trapné!

Biologové jako má máma to nazývají Imprinting. To znamená, že ať už house spatří cokoliv v momentě, kdy se dere ze své již příliš těsné skořápky, považuje to za svou mámu a svého tátu. A je jedno, jestli je to fotbalový míč, jízdní kolo nebo liška. Pro Gagarina jsem to prostě byla já. Protože jsem při jeho vylíhnutí náhodou stála před inkubátorem neboli líhní a  byla u  toho, když z  vajíčka vystrčil svou střapatou žlutou hlavičku. A protože neměl žádnou mámu, která by se o něho starala a vychovávala ho, vzala jsem si to na starost já.

Jeho skutečnou mámu odnesla jedna z  mnoha lišek, které škodí na území zooparku. Jednou ošetřovatel zapomněl na noc zavřít přístřešek pro husy na „venkovském dvorku“, a tak došlo k tomu tragickému neštěstí.

Mamka mi vysvětlila, jak je tento princip Jsi-prvníco-vidím-takže-jsi-moje-máma, tedy vazba na  rodiče, pro husy životně důležitý. Kdyby se mláďata ve  volné

12

přírodě ztratila svým rodičům, byla by bez jejich ochra

ny odepsaná. Proto musí od  prvního okamžiku vědět,

za kým se mají batolit. A tak mě Gagarin k velkému po

bavení všech návštěvníků i  ošetřovatelů pronásleduje

na každém kroku.

Každý, komu se kdy připletl do cesty, se do něho hned

až po uši zamiloval, svým ga ga ga se prokejhal do všech

srdcí. Když se objeví, lidé si musí hlídat svá srdce i  tka

ničky. Obojí totiž moc rád krade. Jen moje mamka se zdá

být vůči Gagiho šarmu imunní. Chtěla by ho mít zpátky

tam, kam patří, totiž na  „venkovském dvorku“. Hodně

daleko od  jejích květin, salátů i  předzahrádky a  daleko

od  jejího krásného koberce v  obýváku, na  kterém se již

zvěčnil. Jednoznačně mám husí problém. Ale zatím Gagi

bydlí u mne v pokoji a řešit to teprve hodlám.

Kvapně jsem na  sebe hodila džíny a  triko, vlasy svázala

do culíku a s Gaginem v těsném závěsu se řítila po scho

dech dolů do kuchyně. Lahodně voněla po čerstvém pe

čivu a  smažených vajíčkách. Kávovar syčel jako vetchý

drak a mamčiny papíry a knihy, kterými se prokousávala

dokonce i u snídaně, šustily jako suché listí. Práce ji zase

jednou zcela pohltila. Když jsem se k těm dvěma posadila

ke stolu, odpověděla mamka na mé veselé „Dobré ráno!“ jen nesrozumitelným zamumláním, aniž by zvedla hlavu od podkladů.

Moje sestra Františka mě pozdravila s papulou plnou housky a neomaleně hned mamku upozorňovala na Gagarina: „Mamííí, Lea má tu husu zase doma!“

Hodila jsem po ní vražedný pohled, ale ona se na mne jen tlemila svým rozzářeným a od marmelády špinavým obličejíčkem, jako kdyby mi právě věnovala nějaký pohádkový dar.

Mamka si Gagarina, který se otevřenými dveřmi na terasu kolébal rovnou ven a lačně se vrhl na zelený trávník, krátce změřila odmítavým pohledem. „Myško, kolikrát jsem ti říkala, že ten opeřenec nemá v domě co pohledávat! Na  zahradě má pětihvězdičkový husník! A  na  venkovském dvorku neskutečně mnoho kolegáčků! Přeci u  tebe nemusí být každou minutu!“ Vyčítavě nakrčila čelo, ale hned se zase vrátila ke svým vroucně milovaným papírům.

Ach mami, kolikrát jsem zase já říkala tobě, že už mi nemáš říkat myško? myslela jsem si a otřásla se, jako kdybych kousla do  něčeho kyselého. Myško! Za  čtyři týdny mi bude dvanáct a  ona mi pořád říká myško. Tuhle to udělala i před mou kamarádkou Mílou. No úplně mimo.

„Ten její miláček z  husníku včera zas nadělal v  koupelně,“ žalovala ségra, přičemž dala důraz na slova z husníku. Nestydatě se na  mě usmívala, což jsem jí oplatila jedovatým pohledem. Ovšem takové věci, jako je zlostný pohled nebo vyčítavé zvednutí obočí, na  ni zatím nikdy žádný dojem neudělaly. Hlavní úlohou v  jejím krátkém životě bylo na mě žalovat, rozčilovat mě nebo mě dohánět k  šílenství. Alespoň většinou. Když byla ještě malá, zkoušela jsem ji jednou prodat na bleším trhu. Ale nikdo ji nechtěl. Není divu. Kdo by si dobrovolně nasadil blechu do kožichu?

Byla teď ve věku, kdy ji člověk ani na minutu nemohl spustit z očí. Buď si zase vymyslela nějaký nesmysl, nebo zkoušela, kam až u mě může zajít. A s tím, že prozradila, že se Gagarin vykálel v koupelně, rozhodně zašla hodně daleko.

Mamka byla díky bohu zase tak zabraná do dokumentů, že Františčinu poznámku vůbec neslyšela. Jen jako jsem té malé příšeře pohrozila pěstí a ona si rychle strčila do  pusy kousek jablka, jako by se nic nestalo. Když mě zrovna nerozčilovala nebo si tajně bez dovolení ode mne nepůjčovala oblečení, aby ho pak naprosto zapatlané zase pověsila do  skříně, když mi zrovna úplně nepočmárala učebnice, případně něco neroztrhala, měla jsem ji vlastně docela ráda. A to tahle obluda moc dobře věděla.

Některé z  jejích nepřístojných akcí byly dokonce tak legrační, že mi dalo práci udržet si vážnou tvář a autoritu, když jsem ji při nich přistihla. Když Šrédla-juniora, černého mopslíka a tiskového mluvčího naší zoo, vykoupala v  kuchyňském oleji a  oplácala  moukou, musela jsem se hodně přemáhat, abych se nezačala na  celé kolo řehtat. Prostě se jí bílí psi líbí mnohem víc než ti černí.

Ale co také můžete čekat od někoho, kdo jako domácí mazlíčky chová rodinku stínek obecných. Vážně! Normální děti ve věku Františky si hrají s plyšovými medvídky a barbínami nebo sbírají plastová zvířátka. Má sestra chová v  teráriu, které dostala od  jednoho ošetřovatele, stínky obecné. Těžko říct, kam až to povede. Každému z  těchhle šedohnědých korýšů láskyplně říká „Stíňulko“ a zapřísahala mě, že jestli se Gagarin k teráriu jen přiblíží, bude k obědu husí pečínka s nádivkou.

Mamka se na  chvíli vynořila ze světa dokumentů do naší snídaňové idylky a pohlédla na mě.

„Leo, včera večer jsem znovu telefonovala do  zoo v  Amsterdamu. Však víš, jde o  Uhmu, tu gorilí dámu, která nechce kojit své novorozené mládě... Ošetřovatelé čekali už dost dlouho a  vyzkoušeli vše, ale dál už to tak nejde. Jestli nechtějí, aby byl život mláděte ohrožen, musejí jednat a  od  matky ho oddělit. Je už hodně vyhladovělé. Takže zítra ráno Banžu přivezou do  naší záchranné stanice. Max se pak bude starat hlavně o  ni a  já bych chtěla, abys mu pomáhala. Vedoucí oddělení Radek Bílek vám vysvětlí všechno, co o odchovu mláděte musíte vědět.“

Chvilku se na mne dívala. Rozpačitě jsem mlčela, což pochopila jako souhlas, a tak se vrátila zpět ke svým číslům a datům.

Houska s medem mi zaskočila a já se strašně rozkašlala. Tak úžasnou, ale současně i hroznou novinu budu muset teprve strávit. Těším se na Banžu „Jé, opičí mláďata jsou tááák roztomilá! Proč nemůžu při odchovu Banži pomáhat já?!“ trucovala Františka. Vidličkou mučila své volské oko, jako kdyby ho chtěla potrestat za tuto do nebe volající nespravedlnost. Kulatýma, lískově hnědýma očima na mě upínala svůj pohled nikdy-mi-nic-nedovolíte, až mi jí bylo líto.

„To je úplně jednoduché. Protože ti je teprve pět let, takže jsi ještě moc malá a v opičím pavilonu bys způsobila víc škody než užitku,“ odpověděla jsem a chlácholivě ji hladila po hebkých vláskách.

„Ale já bych tam byla fakt hodná! Slibuju! A  hodně bych pomáhala!“ fňukala prosebným hláskem.

„Až budeš mít víc zkušeností v  zacházení se zvířaty, budeš moct také pomáhat. Uvidíš,“ pokračovala jsem. Jenže když si Františka něco vezme do hlavy, je téměř nemožné ji od toho odradit. Umíněně, doslova jako hladové klíště se přisaje ke své představě a nepustí se jí, dokud nedosáhne svého.

„Ale já mám zkušenost se zvířaty. Mám dvě morčata a chovám i stínky. Na to už jsi zapomněla?“ opáčila vzdorovitě.

„Chovat stínky je mnohem snazší než vypiplat opičí mládě. To už vážně musíš o primátech vědět hodně, abys neudělala žádnou chybu. O jejich zvycích, nemocech, co žerou a jak v divočině žijí v tlupách. Jaká tam panuje hierarchie a tak dále. Je toho tolik, na co se musí dbát. Prostě musíš mít ještě chvíli trpělivost. Až budeš starší, budeš moct pomáhat. Docela určitě,“ snažila jsem se ji utěšit.

„O  kolik starší?“ zeptala se rozmrzele a  strčila si do pusy rozsápané vajíčko.

Dobře jsem věděla, že pokud teď odpovím špatně, nebude přívalu dalších otázek konec.

„No už jen o  trošku,“ kroutila jsem se jako dešťovka na suchu.

„Kolik je o  trošku?“ nenechala se odbýt, jak jsem se obávala.

Usilovně jsem přemýšlela, jak se z  téhle taškařice vyvléct, když vtom kolem otevřených dveří na terasu projížděli ošetřovatelé slonů na  Wanže a  Molly. Okamžitě lapili Františčinu pozornost, která za nimi hleděla s otevřenou pusou a vykulenýma očima.

I  když sloni procházeli svou trasu každé ráno, sestřička se pohledu na  ně stále nemohla nasytit. A já po pravdě řečeno také ne. Jak majestátně si vykračovali! Půvab a moudrost, kterou tito šedí obři vyzařovali, mě nevyhnutelně fascinovala.

Sloni jsou báječná zvířata! Kdyby mi někdo před pár

měsíci řekl, že se kolem našeho stolu se snídaní budou

každý den kolébat tito obrovští suchozemští savci, pova

žovala bych ho za úplného blázna. Ale zoopark Zoo-Ráj

se nehonosil jen čtyřmi velkolepými slony africkými,

ale především největší záchrannou stanicí pro odchov

opic na světě. A na to jsou všichni, kdo v zooparku pra

cují, velmi hrdí. Má velmi dobré jméno a  od  založení

zde zachránili život sedmaosmdesáti opičím mláďatům.

Bylo-li nějaké opičí mládě z jakékoliv země v ohrožení,

když ho matka zapudila nebo zemřela, přivezli ho sem

a tady ho ošetřovatelé s láskou a desítkami let zkušeností

odkojili.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist