načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: U hrochů - Daniel Leo Vopustil

U hrochů
-11%
sleva

Elektronická kniha: U hrochů
Autor:

Zážitky této zvláštní party složené z hrochů, lidí a ptáků nabízí spousty veselých a napínavých příběhů. Všichni mají krásný dar. Rozumí si! I když pochází každý z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89 Kč 79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 185
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2136-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zážitky této zvláštní party složené z hrochů, lidí a ptáků nabízí spousty veselých a napínavých příběhů. Všichni mají krásný dar. Rozumí si! I když pochází každý z jiného světa, drží při sobě za všech okolností. Pochopitelně se špičkují, škádlí a provokují, koneckonců tak jak to v každé správné bandě bývá. Samozřejmě nechybí napětí, kouzla a neuvěřitelná dobrodružství. Kniha je doplněna krásnými ilustracemi, takže nejenom o hlavních hrdinech čtete, ale též si je můžete prohlédnout, jak vypadají.

Zařazeno v kategoriích
Daniel Leo Vopustil - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Daniel Leo Vopustil

U HROCHŮ


3

Copyright

Autor: Daniel Leo Vopustil

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-134-9 (ePub)

978-80-7512-135-6 (mobipocket)

978-80-7512-136-3 (pdf)


4

PŘEDSTAVENÍ NAŠICH HRDINŮ

Z říše hroší

Tomík

Ahoj, já jsem Tomík. Máma říká, že jsem občas trochu

neposlušný, ale moc jí nevěřím. Když jsem u

lidí, baví mě nejvíc tělocvik a plavání. Jo, a

trochu přírodopis. Tak čus, uvidíme se v našich

příbězích.

Maruška

Maruška je hroší mamka. Je naprosto klidná a

všechny maléry dokáže řešit s úžasnou noblesou

a grácií sobě vlastní. Je také velkou

obdivovatelkou umění. Slávek

Pruďas s otevřeným srdcem. Všechno se snaží

vyřešit hned a ani radši nechtějte vědět jak. Na

druhou stranu pro pomoc druhému je ochotný

udělat cokoliv.


5

Z říše ptačí

Lojzička

Má trochu problém s orientací při létání a občas se ztratí,

ale Klárčin taťka Jarda ji má moc rád a taky je chráněna

celou ptačí letkou jako její jediný dámský člen.

Culík

Není moc dobrý letec, ale je výborný kamarád.

Hlavně má rád Klárku a nehne se od ní.

Leo

Sice je trošku drzý, ale jinak je velmi obětavým

členem ptačí letky. Má senza nápady a je s ním

legrace. Hezoun

Na první pohled fešák, což také umí náležitě dát

najevo. Kde jen může, tam se ukazuje a předvádí.


6

Jožin

Jožin je super letec. Dokáže uletět každou

vzdálenost, a to velmi rychle. Také se umí se pro

každého obětovat.


7

Z říše lidí

Klárka

Klárka je bezva holka. Vždy je rozesmátá a plná

nápadů. Úplně všichni ji mají rádi, protože je to

takové střeštiprdlo, které úplně všem rozumí a

nemá problém klábosit s hrošími kámoši od

samého začátku. Tereza

Přišla ke hrochům, když byla studentkou

žurnalistiky. Je to takový anděl strážný.

Všechny kámoše od hrochů už několikrát vytáhla

z velkého průšvihu.

Jarda

Klárčin taťka, který zpočátku nevěřil v příběhy

hrochů, ale posléze byl schopen pro ně udělat

cokoli.


8

Usnou-li hroši,

i ve spánku jim to sluší...

Zabouchej na vrata;

jeden, dva nebo pět

opeřenců je tu hned,

ti probudí je natotata.

Usnou-li i ptáci neposední,

nepropadej panice,

ze židle se rychle zvedni

a zakřič co nejvíce

na Terku, Jardu a Klárku,

ti dokáží je vzbudit v mžiku.

Usnou-li ti tři též,

zle je, co teď?

Nezoufej a věř,

neváhej, na polici sáhni hned.

Vezmi knihu, otoč tento list,

probudíš je, tím si buď jist.

Vítáme tě


9

HROŠÍ PŘÍBĚH

„Vstávej, táto! Vstávej, je ráno, musíme už vyrazit.“

Spí Jarda či bdí? Ale ne, opravdu se něco děje. To

cloumání je patrné a zřetelné. Je to Klárka, jeho dcerka.

Marně se snaží vzpomenout si, kam mají společně dnes

vyrazit a co vlastně večer slíbil. Již probuzený si

vzpomíná, že slíbil výlet a dobrodružství pro tento den.

Jen a jen pro ně dva. Ale teď ho absolutně nenapadá, kam

vyrazit nebo co podniknout. Jen tak mezi zuby prohodí:

„ZOO?“

„Ano, ano, hurá!“ zakřičí Klárka a hodí po něm polštářem,

až mu jedno pírko přistane v puse.

Trochu nazlobeně ho vyplivne a okřikne ji:

„Mazej do koupelny se umýt, jinak se tě žirafa lekne a

přibydou jí z toho další hnědé fleky.“

Klárka si sice něco mumlá pro sebe, ale jde. Jarda začíná

pochybovat o tom, zda to byl dobrý nápad, jít do ZOO, ale

budiž, je hezky a procházka za zvířátky může být

příjemná. Nepochybně je to plus u jeho dcerky a taky tam

už nebyl věky.


10

Vyrážejí autem, protože je to mnohem pohodlnější, než se

kodrcat tramvají a autobusem. Je fakt, že musel dlouho

odolávat škemrání o jiný druh dopravy.

„Dobrodružství bude víc než dost,“ odolal nakonec

Klárčinu naléhání.

Poklidně společně procházejí kolem zvířat v ZOO. Údivy,

otevřená pusa a nadšené dětské oči ho utvrdily, že se

rozhodl správně. Na kousek cesty se k nim připojila

mladá maminka, také s dcerou. Obě však byly tak

upovídané, že i Klárka se rozhodla od nich odpojit a Jarda

to uvítal s blaženým pocitem vnitřního uspokojení.

„Není nad to být pouze s ní, je to přece náš den,“ povídá si

v duchu pro sebe.

Kolem poledne si kupují v místním stánku hamburger a

kolu, jejich oblíbený nápoj. Jardu napadlo sníst si

svačinku u pavilonu hrochů a přestávku tak strávit

v jejich společnosti. V tomto rozpoložení dorážejí oba

k nim. Hroši jsou tři. Táta, máma a malý hrošík. Jardu

okamžitě zaujala hroší mamka Maruška, její zadeček a

kypré tvary. Připomínala mu bohyni z dávných obrazů,

kde podobné křivky byly u žen obdivovány a vyhledávány

snad všemi muži. Dočetli se také, že samec se jmenuje

Slávek. Jarda se nediví, že se Slávkovi Maruška líbí a že je

do ní celý blázen. Své myšlenky si samozřejmě nechává

pro sebe a utajuje je před Klárkou.


11

„Co by si asi o tátovi pomyslela.“

Klárku naopak okamžitě zaujal malý Tomík. Malý se zdá

jenom ve srovnání s rodiči. V porovnání s lidmi je spíš

jako ta pořádná skála, co mají za chalupou. Ne tak vysoká,

ale hezky břichatá. Na první pohled bylo zřejmé, že Tomík

a Klárka si padli do oka vzájemně, protože k ní ihned

přispěchal a otevřel tu svou pusu tak, že Jarda začal

myslet na nejhorší. Později pochopil. Byl to milý úsměv na

přivítanou.

Usedají vedle pavilonu a dobře vidí na všechny tři hrochy.

Tomík je stále co nejblíže Klárce. Vtom Jarda zaslechne:

„Ty mi rozumíš viď?“

Celý zkoprnělý si ani nevšiml, že mu kečup padá na triko.

„On promluvil,“ říká si pro sebe celý v transu.

„Ano, rozumím,“ odvětí v úplném klidu Klárka.

„Tak Klárka mu rozumí, já mu rozumím,“ říká si Jarda a

při tom jdou na něj mdloby a mrákoty.

„Já jsem Tomík a rozumím lidské řeči, ale nikdo nerozumí

mně, až ty. To je senza, popovídat si s někým, jako jsi ty.“

„Klárka. Říkají mi Klárka a jsem tu s tátou. Moc se mi líbíš,

Tomíku.“


12

Jarda sedí opodál a ani nedutá. Je celý vzrušený a

rozklepaný. Tak se zaposlouchal do tohoto

neuvěřitelného a zázračného rozhovoru a příběhu. Je na

sebe pyšný, že je obdarován možností si poslechnout

povídání Klárky a Tomíka.

„Klárko, povím ti něco o nás hroších a budu šťastný, když

to předáš ostatním lidem, aby nás pochopili.

Rodiče mých rodičů žili v cirkusu,“ začal Tomík své

vyprávění. „Byli velice oblíbení a jejich cirkusové číslo


13

bylo známé po celé zemi. Ale největší hroch všech hrochů

byl můj pra pra praděda.

Žil v Africe a jmenoval se Zung. Dědovo stádo žilo podél

řeky Tsonga ve východní části Afriky. Celá rodina měla asi

třicet členů. Byli tam samí silní hroši a budili velký

respekt u místních obyvatel. Samozřejmě docházelo

k různým šarvátkám a potyčkám.

Nejvíce se mezi sebou nesnášeli dva, a to dědův otec,

statný hroch Lado a Lamur, náčelník místního kmene lidí.

Oba byli velice urostlí, stateční a obdivovaní. Neustále si

zkoušeli dokazovat, kdo je mocnější a silnější a oba dva

chtěli mít nadvládu nad celou krajinou i řekou, která byla

zdrojem obživy jak pro hrochy, tak pro lidi. Jednoho dne

došlo zase k velkému boji mezi hrochem a náčelníkem.

Lamur skočil do vody a ozbrojen pouze kopím se snažil

přeprat dědova tátu Lada. Došlo k velkému boji pod

vodou. Lamurovi se povedlo zapíchnout kopí do Ladova

břicha, z něhož se začala řinout krev. Vtom statný hroch

otevřel svou ohromnou pusu, napíchl Lamura na jeden

ostrý zub a jazykem ho vyhodil na břeh.

Boj skončil. Lidé si odnesli zraněného náčelníka domů a

ten později na následky poranění zemřel. Smrt náčelníka

rozzlobila celý kmen. Náčelníkův syn se rozhodl

uspořádat velikou výpravu na rodinu hrochů s cílem

zbavit se nenáviděných zvířat jednou provždy. V táboře

lidí začal velký výcvik. Vedl jej Azda, syn zemřelého


14

náčelníka. Hněv lidí se stupňoval s přibývajícím výcvikem

a připraveností k boji. Stále zde bylo mnoho lidí, kteří

mohli předat své bohaté zkušenosti z bojů s hrochy

mladým válečníkům. I od těchto starců získával Azda

vědomosti pro neodvratně se blížící boj.

V táboře hrochů se dozvěděli o plánované výpravě lidí a

také začali s přípravou. Zraněný a oslabený Lado předal

vedení v boji právě Zungovi, mému dědovi. Bylo mu v té

době dvacet let. To je nejlepší věk u nás hrochů. Byl to

silný a mimořádně nadaný hroch. Stále přemýšlel, jak lidi

přelstít tak, aby nikdo z jeho kamarádů nebyl zraněn

nebo zabit v boji s lidmi.

Nastal den „D“ a válečníci se shromáždili na březích řeky.


15

Lidé vykřikovali různá hesla, aby zastrašili hrochy ještě

před bojem. Na druhé straně řeky hroši jen znuděně

zívali, tak jak to my umíme, a dělali, že se jich to netýká.

Při tom ukazovali lidem ohromné zuby a jasně tím říkali:

„Pojďte, pojďte, my se vás vůbec nebojíme!“

V čele jedné armády stál můj děda a v čele druhé zase

Azda, mladý náčelník lidí. Jejich pohledy se setkaly.

Nemuseli ani promluvit a bylo zřetelně cítit jejich

odhodlání k vítězství. Bylo zde však něco, co ostatním

chybělo. Byla to jiskérka pochybností v jejich očích,

pochybností o důvodu a smyslu boje.

Zcela na jiném místě, brzy ráno v ten samý den, dochází

k ohromné bouři. Bouře se rozpoutala asi 20 kilometrů od

místa bojiště proti proudu řeky Tsonga pod horou Naděje.

Úder hromu probudil po dlouhém spánku trvajícím pět

set let afrického čaroděje Umana. Stařec byl ještě unaven,

neboť měl v plánu spát o dvě stě let déle. Vychází ze

svého úkrytu a je mrzutý a naštvaný. Nikdo a nic mu

nesmí stát v cestě. Jeho příchodem končí v mžiku bouře a

slunce teplem zalije africkou přírodu. I přes velkou

vzdálenost slyší čaroděj řev válečných stran. Podiví se, co

se děje v jindy tak klidných místech. Zlepšuje se mu

nálada, usmívá se, až se nakonec rozchechtá na celé kolo.

Jeho smích je tak zvučný a silný, že přehluší i řev

bojovníků. Rázem dochází k úplnému tichu po celém toku

řeky. Starý čaroděj pochopil, proč došlo k jeho


16

mimořádnému probuzení a ihned jednal. To proto, aby

mohl opět ulehnout ke svému plánovanému spánku.

V podobě větru přilétá k velitelům bojových stran a šeptá

jim:

„Z hrocha na člověka a z člověka na hrocha měním vás

dva na den a noc!“

Poté odletí zpět do své chýše pod horou Nadějí.

Oba dva proměnění velitelé zůstali stát jako sloupy.

Hroch v těle člověka mezi lidmi a náčelník lidí v těle

hrocha v čele velkého stáda hrochů. Boj skončil. Ani jeden

z nich nechtěl bojovat proti svým kamarádům. Všichni

válečníci v poklidu odešli do svých domovů.

Ráno začíná hroší den. Procházka k řece, potápění,

koupání, plavání a tulení se k sobě. My hroši máme ze

všeho nejraději osobní kontakt, takže se musíme co

nejčastěji dotýkat. Malí hroši si neustále hrají a ze všeho

nejraději se máchají v bahně. I náčelník lidí Azda si

prožívá svůj hroší den. Leží ve vodě a přemýšlí o lidech.

Co asi dělají? Doufá a věří, že nikdo z lidí nenaruší

nádhernou atmosféru tohoto slunečného dne. Malý hrošík

ho prosí o drbání na břiše a za uchem. Tak jako doma

šimrá svého synka, i tady s radostí drbe ostrými zuby

malého hrošíka a oba se u toho nádherně chechtají. Po

celý den nikdo nenaruší hroší idylu, nikoho z hrochů


17

nenapadne jít za lidmi a ubližovat jim a nikdo si ani

nevzpomněl na včerejší přípravu bitvy.

Mého pradědu Zunga v těle člověka probouzejí ostré

sluneční paprsky. Je sám. Všichni jsou už někde pryč.

Vychází ze svého příbytku a ucítí jedinečnou vůni, jakou

ještě nikdy předtím necítil. Je to vůně čerstvě upečeného

chleba. U snídaně všichni hovoří o včerejší připravované

bitvě. Nikdo z lidí neřekl nic ošklivého proti hrochům.

Naopak viděl Zung malého kluka, jak chová dřevěného

hrošíka a hraje si s ním. Zalíbilo se mu chování lidí. Kopec

úcty a lásky viděl během dne. Muže obstarávající potravu

i ženy starající se o kluky a holky a připravující jídlo pro

vyhladovělé muže. Společné hraní a dovádění, tolik

podobné tomu, jež znal z vlastního domova. I večerní

zpívání, hraní na různé nástroje a tanec obdivoval. Bylo to

jako hroší společné zívání se zpěvem, které bývá

nezbytnou součástí hrošího večera. Teď už Zung ví, že

tanec není válečný, ale radostný a veselý.

Oba dva usínali plni lásky a odhodlání vše změnit a najít

společnou cestu pro jejich rodiny. Oba děkovali čaroději

za možnost poznat tolik vzdálený a dosud nenáviděný

svět.

Druhý den nastala neuvěřitelná a nevídaná změna. Žádné

boje, ale společné hraní a dovádění. Malý hroch vozí kluka

na svém hřbetě a nikdo se tomu nediví. Ač si navzájem


18

nerozumí, panuje od té doby mezi hrochy a lidmi krásné

přátelství a úcta.

Díky lidem se hroši stali králi zvířat, protože byli

nejmocnější. A lidi? Ostatní africké šelmy se neodvážily

do tohoto místa ani podívat, neboť urostlí hroši budili

veliký respekt a strach.

Klárko, proč lidé říkají, že už nejsme nejmocnější? Lev je

prý králem zvířat. Proč už lidé nevěří v naše přátelství?“


19

„Věřím, já věřím. Jsi můj největší kamarád a mám tě moc

ráda.“

Vtom se ozvalo hlasité zívnutí statného hrocha a malý

hrošík se rozběhl za mámou a tátou.

Také Klárka a Jarda dojídají své jídlo a odcházejí domů.

Míří rovnou k domovu. Už je nezajímá pavilon lvů ani

dalších šelem. Jsou šťastni za tento příběh. Oba dva mlčí

celou cestu. Před spaním se Klárka ptá:

„Táto, jsou hroši králi zvířat?“

„Ano jsou,“ bez rozmyšlení odpoví Jarda.

„To jsem ráda. Moc ráda.“

A táta zatím přemýšlí, jak probudit mocného čaroděje a

proměnit toto přání ve skutečnost.


20

TOMÍKŮV PŘÍBĚH

„Kdo to proboha zvoní takhle po ránu? Je půl sedmé. Ještě

jsem v klidu mohl půlhodinku chrupčit zavrtaný

v pelechu,“ lamentuje Jarda a pomalu se blíží ke dveřím.

„Dobrý den, je Klárka doma?“ ozval se ve dveřích malý

kluk.

Aniž by něco řekl, už byl v předsíni a hází kabát na zem.

„Drzoun jeden,“ pomyslí si Jarda, ale cítí takový vnitřní

neklid v celém těle, jako by toho kluka odněkud znal.

Nechává ho v předsíni a jde vzbudit Klárku.

„Vstávej, slečinko,“ povídá již vesele. „Zaprvé musíš do

školy a zadruhé máš v předsíni pánskou návštěvu. Tak

šup, ať tě nevidí takhle v posteli.“

Zatímco se Klárka odchází umýt, Jarda stále přemýšlí, kdo

jen ten kluk může být. Ne a ne si vzpomenout, ale to

horko a ten příjemný pocit, to je něco úžasného. Pozve jej

dál do kuchyně a jenom na něho zírá. Není schopný se ani

na nic zeptat, jako by před ním seděl sám pánbůh nebo co.

Ten jeho lišácký úsměv, černé vlasy a pihatý nos, přesně

jako jeho nejlepší kamarád od dětství.


21

„Ale ten má přece dceru jako já a té už je kolem patnácti.

Že by měl ještě syna a nic mi o něm neřekl? Blbost!“ říká

si sám pro sebe.

No sláva! Přichází Klárka, takže je Jarda nechává o samotě

a odchází za dveře. Je ale napnutý jako struna před

prasknutím a ucho má nalepené na dveřích.

„Nazdar Tomíku, to je dost, že jsi přišel,“ řekla Klárka,

jakmile vešla, jako by se nic nedělo. Dala tomu klukovi

tátův šálek čaje, sobě nalila taky a začali spolu u snídaně

hovořit, jako by byli staří kámoši. Jarda za dveřmi nevěří

vlastním uším. Je z toho celý zkoprnělý.

„Kdo to sakra může být? Jak to, že toho kluka neznám?

Přece znám všechny její kamarády,“ mumlá si pro sebe ve

vedlejší místnosti. „Tomík, Tomík, co mi to jenom říká?

Kde jsem to jméno už slyšel? To není možný, já se asi

zblázním. To snad nemůže být pravda.“

„Je to pravda. Jsem to opravdu já,“ ozvalo se z kuchyně.

S Jardou to leknutí tak škublo, až se bouchl hlavou o

dveře. Trochu se u toho zakymácel a především se

ukrutánsky zastyděl.

„Táta zase poslouchá,“ zaslechl ještě skoro v mdlobách.

„Ahoj, už musíme jít,“ křikla Klárka a pak jen práskly

dveře jako vždy. Kouká oknem za odcházejícími dětmi a


22

bezmyšlenkovitě a zcela v transu jim odpovídá na

pozdrav mávnutím ruky.

„Škoda, že tvůj táta nemůže jít s mým tátou na pivo.

Myslím, že by se z nich stali opravdoví kámoši, jako jsme

my dva,“ povídá Klárka cestou do školy.

„Třeba se jim to jednou splní. Přesně jako nám dvěma

tenhle den,“ odvětil vesele Tomík. „Ale představa táty

v hospodě je děsivá. Pochybuji o tom, že by to dopadlo

dobře. Taťka je hrozný pruďas. Ještě by někoho mohl

pokousat a možná i něco horšího.“

„To by byla náramná švanda, to by se mému tátovi líbilo.

Připadal by si aspoň jednou jako náramný silák, kdyby

měl takového udatného kamaráda za zády,“ odvětila

Klárka.

Ve třídě paní učitelka představila nového žáka ostatním a

nikomu to nebylo podezřelé. První dvě hodiny byla

matematika a český jazyk, takže nic zábavného pro

Klárku ani pro Tomíka, i když matematika Tomíka trochu

zaujala.

Poté přišel přírodopis. To už bylo něco pro něj. Paní

učitelka zjistila, že Fanda měl mít referát. Bohužel byl ale

nemocný, takže se zeptala celé třídy, kdo by chtěl Fandu

zastoupit. Okamžitě se přihlásil Tomík.


23

„Paní učitelko, připravil jsem si referát o nás hroších.

Můžu ho třídě přednést?“

Klárce se podlomila kolena, protože tušila pohromu a

strach z prozrazení, ale nemohla už nic dělat.

„Výborně, Tomíku. Sudokopytníky jsme sice ještě

neprobírali, ale budiž,“ okamžitě souhlasila paní učitelka

a v duchu si říkala:

„O nás hroších? Jak to jenom myslel? Copak je to nějaký

hroch? To je opravdu divný žák, ten Tomík. Musím se

v kabinetu podívat, odkud vlastně pochází. Má nějaké

divné zvyky,“ říkala si pro sebe paní učitelka.

Tomík sebevědomě předstoupil před třídu.

„Dožíváme se, tedy pardon, hroši se dožívají až čtyřiceti

let,“ spustil. Jsou to skvělá a úžasná zvířata. Jedí hlavně

trávu a kořínky a moc rádi se mácháme v bahně a vodě.

Ale to hlavně kvůli tomu, abychom si chladili naši kůži.

Hroši žijí v Africe a jsou to králové zvířat.“

„Ha, ha, ha,“ ozvalo se zaburácení celé třídy.

„Vždyť on ani neví, že králem zvířat je lev. To je ale

nemožný ťulpas!“ vykřikl kluk z první lavice.

Tomíka to však ani trochu nerozhodilo a pokračoval ve

svém referátu:

„Statný hroch, jakým je můj táta...“


24

To už vyprskla smíchy i paní učitelka.

„...váží až tři tuny a když otevře tlamu, tak se do ní vejde i

tady paní učitelka.“

„Tak to už přestává všechno, drzoune jeden. Sednout a

žákovskou knížku sem.“

Tomík si jde sednout ke Klárce a ta jenom prohodí:

„Tušila jsem, že to nedopadne dobře.“

Do žákovské knížky paní učitelka napsala:

„Ruší při vyučování, svého otce přirovnává k hrochům a

zesměšňuje svou třídní učitelku.“

A nahlas k tomu dodala:

„To nám sem poslali pěkného ptáčka. Musíme si tu na

tebe dát pozor. První den a už takové problémy. Budu si

muset asi promluvit s tvými rodiči.“

Po této poznámce se Klárka začala dusit smíchem. Pak už

to nevydržela a musela vyprsknout. Na to paní učitelka

oba dva rozsadila a Klárka to taky odnesla poznámkou:

„Dělá si legraci z paní učitelky.“

„První tři hodiny ve škole a hned dvě poznámky.

Naštvaná paní učitelka. Tak ti nevím, jestli to byl dobrý

nápad, objevit se tady v týdnu. Možná by byla lepší


25

sobota, přeci jenom škola není ZOO,“ povídá Klárka o

přestávce při svačině.

„Neboj, vše ještě napravíme a bude to dobré. Troufám si

říci, že to bude moc dobré, ale musíš uznat, že švanda to

teda byla, co?“

„Spíš nevím, jaký bude mít na tu švandu názor táta

odpoledne a zrovna dobrý pocit z toho nemám,“ odvětila

vzápětí Klárka.

Další hodiny vyučování již proběhly v úplném pořádku a

ani při obědě nedošlo k žádnému maléru. Až na to, že

když Tomík ukazoval klukům chytání jablka za letu přímo

do pusy, zahlídl ho při tom školník a nechal ho vytřít

celou chodbu. Klárka mu v tom samozřejmě pomohla a už

se oba těšili do družiny. Dnes totiž měli hodinu plavání

v bazénu. Tomík byl z toho tak nadšený, že pořád jenom

zíval a zíval a skákal kolem Klárky. Ani paní družinářka to

nenechala bez povšimnutí a Tomík to odnesl druhou

poznámkou v jeden den. Tentokrát tam bylo napsáno:

„Chová se jako zvíře.“

Všechno musela zachránit až výhrůžka paní družinářky,

že jestli se Tomík trochu nezklidní, tak nepůjde za trest

do bazénu a bude muset na všechny čekat ve vestibulu.

S příchodem do bazénu již nikdo neměl šanci Tomíka

zastavit a ten vmžiku skáče do bazénu jako pominutý.


26

Dělá salta, kotrmelce a pořád při tom zívá. Plavčice ho

pozoruje s otevřenou pusou.

„Je to člověk, ryba nebo snad ještě něco horšího?“ říká si.

„Tohle jsem tady zatím nikdy neviděla. Ale proč zívá? Je

ve vodě, řádí jako pominutý a ještě se u toho stačí nudit.

On tu vodu chlemtá nebo co? Vždyť mu bude blbě a

odnesu to já.“

„A ven, kluku divoká! Okamžitě ven nebo tě už do vody

nepustím,“ zakřičela plavčice na celý bazén.

Až tento výkřik donutil Tomíka uklidnit se a vylézt

z bazénu. Vypadalo to, jako by mu plavčice chtěla dát pár

facek. Místo toho ale jenom dodala už klidnějším tónem:

„Po skončení hodiny chci vidět tvoji žákovskou. Něco ti

tam ode mě přibyde. A že si to nedáš za rámeček, to si

teda piš.“

Pak začala hodina. Jako vždy všichni uplavali pět bazénů.

Tomík uplaval v pohodě deset bazénů a ještě si u toho

popískával. Klárka se ho snažila brzdit, co mohla, ale

nebylo to absolutně možné. Pak se začaly děti potápět a

předháněly se, kdo dál. Je to jejich velice oblíbená hra.

Jenže najednou to přišlo. Do vody skočil Tomík. Po

osmém bazénu pod vodou, což představovalo asi pět

minut, už to plavčice nevydržela a s výkřikem:


27

„Je to budoucí mistr světa! Je to mistr světa,“ se vrhla pro

Tomíka pod vodu a vytáhla ho.

Potom ho dobrých deset minut objímala a stále jako

v transu brblala:

„Mistr světa, olympijský vítěz. Mistr světa, já se z toho

zblázním...“

Hned nato ukončila hodinu. Tomíkovi do žákovské knížky

napsala toto:

„Máte nejtalentovanějšího kluka, jakého jsem kdy viděla.

Moc toužím trénovat jej a připravit ho na olympiádu.

Věřte, že to myslím vážně. Plavčice Jana.“

Za jejím podpisem ještě následoval její telefon a

poznámka:

„Volejte kdykoliv, i v noci.“

Když potom všichni odcházeli z bazénu, stála plavčice

před hlavním vchodem, dlouze se za nimi dívala a mávala

jim plna dojetí, slz a touhy někoho z Tomíka vychovat.

Děti se tomu upřímně smály, poněvadž věděly, že to

samozřejmě nemůže být možné a měly z plavčice pěknou

psinu.

„Normálně se mi zdálo, že se ti objevila kopýtka a ocásek

během toho potápění,“ prohodila Klárka.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist