načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: U Hitlerova stolu – Rosella postorino

U Hitlerova stolu

Elektronická kniha: U Hitlerova stolu
Autor: Rosella postorino

– Teprve ve svých devadesáti letech přiznala poslední z Hitlerových ochutnávaček, Margot Woelková, co během války dělala. Jejím příběhem se Rosella Postorino inspirovala při napsání strhujícího románu, který v Itálii obdržel řadu cen a byl ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 261
Rozměr: 24 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Montorio Doležalová
Skupina třídění: Italská próza
Jazyk: česky
Téma: válečné romány, italské romány, skutečné příběhy, 2. světová válka, Německo, Hitler, Adolf, 1889-1945
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-5120-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Teprve ve svých devadesáti letech přiznala poslední z Hitlerových ochutnávaček, Margot Woelková, co během války dělala. Jejím příběhem se Rosella Postorino inspirovala při napsání strhujícího románu, který v Itálii obdržel řadu cen a byl přeložen do mnoha jazyků. Německo, rok 1943. Mladá Rosa odjede po smrti rodičů z rozbombardovaného Berlína na venkov, k rodině manžela Gregora, který bojuje na ruské frontě. Tam ji spolu s dalšími devíti ženami najmou na práci ochutnávačky pro Adolfa Hitlera. Dvakrát denně musejí dívky hrát smrtící ruletu a ochutnávat pokrmy, které míří na vůdcův stůl. V neustálém strachu ze smrti vznikají mezi ženami pevná, i když ne vždy harmonická pouta. Nejednoznačný je i Rosin vztah k nadporučíkovi Zieglerovi, který v mladé dívce začne vzbuzovat kromě strachu i touhu. Rosella Postorino odvážně proniká do nejednoznačnosti lidských vztahů a potřeb a klade si otázku, co znamená být a zůstat člověkem. Vypráví neuvěřitelný osud ženy v pasti, bezbranné vůči násilí v okolním světě, a přesto plné mládí, vášně a touhy po přežití.

Zařazeno v kategoriích
Rosella postorino - další tituly autora:
U Hitlerova stolu U Hitlerova stolu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

U Hitlerova stolu

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Rosella Postorino

U Hitlerova stolu – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Rosella

Postorino

U HITLEROVA

STOLU



Rosella Postorino

U HITLEROVA

STOLU

Mladá fronta


Přeložila Jana Montorio Doležalová

LE ASSAGGIATRICI © 2018 Rosella Postorino

Translation © Jana Montorio Doležalová, 2019

ISBN 978-80-204-5120-0 tištěná kniha

ISBN 978-80-204-5599-4 ePub

ISBN 978-80-204-5601-4 Mobi

ISBN 978-80-204-5600-7 PDF


Jen tím je člověk živ, že zapomene

vždy rád, že je přece jen člověkem.

Bertolt Brecht, Žebrácká opera

(v překladu Ludvíka Kundery)



Část

první


10

1.

Vstoupily jsme postupně, jedna za druhou. Po několika hodinách

čekání vestoje v chodbě jsme si potřebovaly sednout. Místnost

byla veliká, stěny bílé. Uprostřed dlouhý dřevěný stůl, který pro

nás už prostřeli. Pokynuli nám, abychom k němu zasedly.

Posadila jsem se a zůstala nehybně na místě, propletené prsty

rukou v klíně. Přede mnou bílý keramický talíř. Měla jsem hlad.

Taky ostatní ženy se tiše usadily. Bylo nás deset. Některé seděly

rovně a způsobně, vlasy stažené do drdolu. Jiné se rozhlížely ko

lem. Dívka sedící naproti mně si okusovala rty a kůžičku drtila

mezi zuby. Měla hebké tváře poseté červenými skvrnkami. Byla

hladová.

Už v jedenáct dopoledne jsme měly hlad. Ne kvůli venkov

skému vzduchu, ani kvůli cestě malým autobusem. To prázdno

v žaludku zavinil strach. Už roky jsme měly hlad a strach. S vůní

jídla přímo pod nosem se nám rozbušily spánky, ústa se napl

nila slinami. Pohlédla jsem na dívku s červenými tvářemi. Měla

stejnou chuť jako já.

Fazolky byly ochucené rozpuštěným máslem. Máslo jsem nejedla

od svatby. Vůně pečených paprik mě štípala v nosních dírkách,

talíř překypoval, jen stěží jsem od něj dokázala odtrhnout oči.

Dívka přede mnou však měla na talíři rýži a hrách.

„ Jezte,“ ozvalo se z rohu místnosti a neznělo to zrovna jako roz

kaz, spíš jako pobídnutí. Viděli tu chuť v našich očích. Otevřená

ústa, zrychlený dech. Zaváhaly jsme. Nikdo nám nepopřál dobré

chutnání, možná bych ještě mohla vstát a poděkovat, slepičky

byly ráno štědré, jedno vejce mi pro dnešek stačí.

Znovu jsem spočítala své spolustolovnice. Bylo nás deset,

nešlo o poslední večeři.

„ Jezte!“ zaznělo opět z rohu, ale to jsem už polykala jeden

lusk a cítila při tom, jak mi krev proudí až ke kořínkům vlasů,

až k prstům u nohou, jak se mi zklidňuje tep. Takovou hostinu

jsi mi to připravil – tyhle papriky jsou tak slaďoučké –, takovou


11

hostinu, pro mě, na stole ze dřeva, ani ubrousek, keramika z Cách

a deset žen, s plachetkou na hlavě bychom vypadaly jako jeptišky,

refektář jeptišek, které složily slib mlčení.

Zpočátku jíme po malých soustech, jako by nás nenutili spo

lykat všechno, jako bychom směly odmítnout, tohle jídlo, tento

oběd, který není určený pro nás, který nám připadl náhodou,

jen náhodou si zasloužíme podílet se na jeho hostině. Potom

však sklouzne jícnem až do toho prázdna v žaludku a čím víc

ho zaplňuje, tím víc se prázdno rozšiřuje, tím pevněji svíráme

vidličky. Jablečný štrůdl je tak dobrý, až mi do očí vhrknou slzy,

tak dobrý, že si cpu do úct stále větší kusy a jeden po druhém je

hltám, dokud prudce nezakloním hlavu a nenaberu dech, pod

dohledem nepřátel.

Moje matka říkávala, že jídlem se bojuje proti smrti. Říkávala

to ještě před Hitlerem, když jsem chodila do základní školy

na Braunsteingasse 10 v Berlíně, o Hitlerovi jsme ještě nevěděly.

Uvazovala mi mašličku na zástěrce a podávala mi aktovku, při

tom mi kladla na srdce, abych dávala pozor, abych se u oběda

neudávila. Doma jsem měla ve zvyku pořád mluvit, dokonce

i s plnou pusou, moc povídáš, říkávala, a já jsem se dávila právě

proto, že mě rozesmávala, tím svým tragickým tónem, svou

výchovnou metodou založenou na výhrůžkách vyhynutím. Jako

by každý projev sebezáchovy upozorňoval na riziko smrti: žít je

nebezpečné. Celý svět je jedna velká léčka.

Když bylo po jídle, přiblížili se k nám dva dozorci SS a žena

po mé levici vstala.

„Sednout! Zůstat na místě!“

Žena dopadla na židli, aniž by do ní jakkoli strčili. Jeden z copů

zamotaných do spirály se jí uvolnil z vlásenky a nepatrně se

pohupoval.

„Vstávat od stolu nemáte dovoleno. Až do dalšího rozkazu

zůstanete sedět. V tichosti. Pokud bylo jídlo otrávené, jed se

rychle dostane do krevního oběhu.“ Esesák si nás jednu po dru

hé pozorně prohlédl, aby viděl, jak budeme reagovat. Ani jsme

nedutaly. Poté se znovu obrátil na ženu, která předtím vstala.

Měla na sobě dirndl, nejspíš se jen snažila být uctivá.


12

„Klid, stačí hodina,“ řekl. „Za hodinu budete volné.“

„Nebo mrtvé,“ doplnil ho kolega.

Ucítila jsem, jak se mi svírá hruď. Dívka s červenými tvářemi

schovala obličej do dlaní, potlačovala pláč.

„Přestaň,“ sykla k ní bruneta po jejím boku, jenže to už plakaly

i ostatní, jako nasycení krokodýli, možná za to mohlo zažívání.

Tiše jsem promluvila:

„Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

Dívka s červenými tvářemi nepochopila, že mluvím na ni.

Natáhla jsem ruku, pohladila jsem ji po zápěstí, trhla sebou,

zahleděla se na mě s otupělým výrazem, snad všechny žilky

v obličeji měla popraskané.

„ Jak se jmenuješ?“ zopakovala jsem.

Dívka otočila hlavu směrem do rohu místnosti, nebyla si

jistá, jestli máme dovoleno spolu mluvit. Dozorci vypadali roz

tržitě, bylo téměř poledne, tížila je únava. Nevšímali si jí, tak

zamumlala:

„Leni, Leni Winterová,“ a znělo to jako otázka, přestože to bylo

její jméno.

„Leni, já jsem Rosa,“ řekla jsem. „Uvidíš, že se brzy vrátíme

domů.“

Leni byla ještě skoro holčička, prozrazovaly to na ni buclaté

klouby na prstech. Z její tváře bylo znát, že dosud nezažila dotyky

na seníku, a to ani ke konci sklizně, kdy už jsou všichni unavení

a hlavně se jim nechce zpátky do práce.

V třicátém osmém, po odchodu mého bratra Franze, mě vzal

Gregor sem do vesničky Gross-Partsch, aby mě představil svým

rodičům. Zamilují si tě, říkal, pyšný na svou berlínskou sekretářku,

kterou si získal, která se zasnoubila se svým šéfem, jako ve filmu.

Byl to pěkný výlet, v sajdkáře na východ. Nach Ostland wollen

wir reiten, zpívalo se v písni. Vyhrávala z amplionů, a to nejen

dvacátého dubna. Hitlerovo narození se oslavovalo každý den.

Poprvé v životě jsem plula na trajektu a poprvé jsem cestovala

s mužem. Herta mi ustlala v synově pokoji a jeho poslala spát

do podkroví. Když si šli rodiče lehnout, Gregor otevřel dveře

a zalezl si ke mně pod peřinu.


13

„Ne,“ zašeptala jsem, „tady ne.“

„Tak přijď do seníku.“

Zamlžilo se mi před očima. „To nejde. Co když si toho tvoje

matka všimne?“

Ještě nikdy jsme se spolu nemilovali. S nikým jsem se ještě

nemilovala.

Gregor mi přejel prstem jemně po rtech, obkreslil je po obvodu,

pak mi do nich zatlačil bříškem prstu tak, aby odhalil moje zuby,

otevřel mi ústa, vsunul do nich dva prsty. Na jazyku jsem ucítila,

jak jsou suché. Mohla jsem stisknout čelist, kousnout ho. Na to

Gregor ani nepomyslel. Vždycky mi důvěřoval.

Později té noci jsem stejně neodolala, vystoupala jsem do pod

kroví a tentokrát jsem dveře otevřela já. Gregor spal. Přiblížila jsem

své pootevřené rty k jeho, aby se naše dechy prolnuly, probudil se.

„Chtěla jsi vědět, jak voním ve spánku?“ usmál se na mě.

Strčila jsem mu jeden, pak dva, pak tři prsty do pusy, ucítila

jsem, jak se mu ústa rozšiřují, jak mě zalévají jeho sliny. Tohle

byla láska: ústa, která nekoušou. Anebo možnost zahryznout se

zákeřně, jako pes, který se vzpouzí svému pánovi.

Měla jsem na krku červené korále, když mě na zpáteční cestě

popadl za zátylek. Nestalo se to v seníku jeho rodičů, ale v kajutě

bez okénka.

„Musím ven,“ zašeptala Leni. Slyšela jsem to jen já.

Hnědovlasá žena vedle ní měla ostré lícní kosti, lesklé vlasy,

velmi tvrdý pohled.

„Pššt.“ Pohladila jsem Leni po zápěstí, tentokrát neucukla. „Už

jen dvacet minut, za chvíli je konec.“

„Musím ven,“ trvala na svém.

Bruneta si ji přísně změřila. „Ty prostě nebudeš zticha, že ne?“

Trhla s ní.

„Co to děláš?“ vyjela jsem na ni trochu moc nahlas.

Dozorci SS se otočili ke mně. „Co se děje?“

Všechny ženy se otočily ke mně.

„Prosím,“ špitla Leni.

V tu ránu přede mnou stál jeden esesák. Popadl ji za paži

a něco jí důrazně šeptal do ucha, neslyšela jsem co, ale to něco

jí tak zkřivilo obličej, až byl docela zohyzděný.


14

„ Je jí špatně?“ zeptal se jiný dozorce.

Žena v dirndlu znovu vyskočila na nohy. „Byl v tom jed!“

Vstaly i ostatní ženy. Leni bylo zle a esesák sotva stačil ustoupit,

když se vyzvracela na podlahu.

Dozorci vyběhli z místnosti, zavolali si kuchaře, podrobili ho

výslechu, Führer se nemýlil, Angličané ho chtějí otrávit, ženy se

objímaly, jiné plakaly do zdi, bruneta chodila sem a tam s rukama

v bok a podivně odfukovala nosem. Já jsem byla s Leni, hladila

jsem ji po čele.

Ženy se držely za břicho, ale o žádné křeče nešlo. Ukojily hlad,

a na to nebyly zvyklé.

Drželi nás tam déle než hodinu. Podlahu jsme vytřely novinami

a vlhkým hadrem, zůstal jen nakyslý puch. Leni nezemřela, jen

se přestala třást. Pak usnula opřená o předloktí položené na

stole, druhou ruku nechala v mé, holčička. Cítila jsem, jak se mi

napíná žaludek a jak v něm bublá, byla jsem ale příliš unavená

na to, aby mě to znervózňovalo. Gregor narukoval.

Nebyl nacista, nacisté jsme nikdy nebyli. Do Bund Deutscher

Mädel jsem jako malá vstoupit nechtěla, nelíbil se mi černý šá

tek, který mi uvazovali pod límec bílé blůzky. Nikdy jsem nebyla

správná Němka.

Když předlouhá a temná doba našeho zažívání ukončila vše

obecný poplach, dozorci vzbudili Leni a seřadili nás do fronty

na autobus, který nás měl odvézt domů. V žaludku mi už ne

bublalo, nechal se obsadit. Moje tělo vstřebalo Führerovo jídlo,

Führerovo jídlo kolovalo v mé krvi. Hitler byl zachráněn. A já

jsem měla opět hlad.


15

2.

Tam mezi bílými stěnami jídelny se ze mě tehdy stala Hitlerova

ochutnávačka.

Byl podzim roku 1943, bylo mi dvacet šest let a za sebou jsem

měla padesát dva hodin cesty, sedm set kilometrů. Z Berlína

jsem se přemístila do východního Pruska, místa, kde se Gregor

narodil a kde Gregor nebyl. Abych utekla před válkou, už týden

jsem bydlela v Gross-Partsch.

Den předtím přišli do domu mého tchána a tchyně, bez ohlá

šení, a řekli, že hledají Rosu Sauerovou. Neslyšela jsem je, pro

tože jsem byla na zadním dvorku. Neslyšela jsem ani jejich vůz,

který zaparkovali před domem, ale všimla jsem si slepic, které

se rozběhly ke kurníku a tlačily se jedna na druhou.

„Hledají tě,“ oznámila Herta.

„Kdo?“

Bez odpovědi se otočila. Zavolala jsem na Zarta, nepřiběhl. Byl

to náš světácký kocour, který se každé ráno vydával na procház

ku po vesnici. Šla jsem tedy za Hertou a nešlo mi do hlavy, kdo

by mě hledal, nikdo mě tu nezná, sotva jsem přijela, panebože,

vrátil se snad Gregor?

„Vrátil se můj muž?“ zeptala jsem se, ale Herta byla už v ku

chyni, otočená zády ke vstupu clonila světlu. I Joseph tam stál,

jednu ruku položenou na stole, shrbený.

„Heil Hitler!“ Dvě tmavé siluety vztyčily pravici směrem ke mně.

Při překračování prahu jsem ji vztyčila i já. Tváře jim zahalo

val stín. V kuchyni stáli dva muži v šedozelené uniformě. Jeden

pronesl:

„Rosa Sauerová.“

Přikývla jsem.

„Potřebuje vás Führer.“

Vždyť Führer mě nikdy ani neviděl. A prý mě potřebuje.

Herta si osušila ruce do zástěry, zatímco esesák mluvil dál, pouze

ke mně, díval se jen na mě, hodnotil mě pohledem, zdravou a sil

nou pracovní sílu, i když hlad mě samozřejmě trochu oslabil, noční


16

sirény mě okradly o spánek, přišla jsem o všechno, o všechny, i oči

jsem si vyplakala. Obličej jsem ale měla kulatý, vlasy husté, blon

ďaté: mladá árijská samice, kterou válka už zkrotila – Nevěříte?

Uvidíte! –, stoprocentně národní produkt, velmi výhodný obchod.

Esesák se obrátil k východu.

„Nedáte si něco?“ zeptala se Herta s neodpustitelným zpož

děním. Lidé z vesnice nevědí, jak pohostit důležitou návštěvu.

Joseph se napřímil.

„Budeme tu zítra ráno v osm. Ať jste připravená,“ řekl druhý

esesák, který dosud mlčel, a poté taky zamířil ke dveřím.

Příslušníci Schutzstaffel se příliš ostýchali, nebo jim káva

z pražených žaludů nechutnala, ale snad by se našlo i víno, láhev

schovávaná ve sklepě pro Gregora, až se vrátí. Ve skutečnosti

o Hertině pozvání ani na okamžik nezauvažovali, stejně přišlo

pozdě, to se musí uznat. Nebo si prostě takové neřesti nedovo

lovali, zocelovali svá těla odříkáním, neřesti přece oslabovaly

a oni měli pevnou vůli. Se zdviženými pažemi zahulákali Heil

Hitler, opět směrem ke mně.

Po odjezdu automobilu jsem přistoupila k oknu. Koleje od

kol ve štěrku značily cestu k mému odsouzení. Přešla jsem k ji

nému oknu, v jiné místnosti, ve snaze najít nějaké východisko

jsem spěšně prošla celý dům z jednoho konce na druhý. Herta

a Joseph mi byli v patách. Prosím vás, nechte mě přemýšlet.

Nechte mě dýchat.

To starosta jim dal moje jméno, alespoň tak to esesáci tvrdili.

Starosta vesnice zná každého, i nově příchozí.

„Musíme něco vymyslet.“ Joseph se chytil za vous a mnul ho,

jako by z něj mohl vytáhnout řešení.

Pracovat pro Hitlera, obětovat mu vlastní život: nedělají to

snad všichni Němci? Že bych ale mohla zemřít na otravu jídlem,

bez jediného výstřelu, bez výbuchu, na to Joseph přistoupit ne

mohl. Taková tichá smrt, mimo scénu. Smrt dobrá tak pro myši,

ale ne pro hrdiny. Ženy neumírají jako hrdinové.

„Musím odtud pryč.“

Přitiskla jsem tvář na okenní tabulku. Pokoušela jsem se o hlu

boký nádech, pokaždé mi ho překazilo bodnutí pod klíční kostí.

Změnila jsem okno. Křeč mezi žebry, nemůžu se nadechnout.


17

„Doufala jsem, že tady budu v bezpečí, a přitom mi hrozí, že

se otrávím,“ zasmála jsem se trpce – výtka k mému tchánovi

a tchyni, přestože oni za mnou esesáky neposlali.

„Musíš se schovat,“ řekl Joseph, „někam utéct.“

„Do lesa,“ navrhla Herta.

„Kam do lesa? A chcípnout zimou a hlady?“

„Budeme ti nosit jídlo.“

„To se rozumí,“ potvrdil Joseph. „Přece tě v tom nenecháme.“

„A co když mě budou hledat?“

Herta se podívala na svého manžela. „Podle tebe ji začnou

hledat?“

„Líbit se jim to nebude, to ne...“ Joseph znejistěl.

Dezertérka bez vojska, směšné.

„Mohla by ses vrátit do Berlína,“ napadlo ho.

„Ano, můžeš se vrátit domů,“ připojila se Herta. „Až tam po tobě nepůjdou.“

„ Já v Berlíně už domov nemám, copak jste zapomněla? Kdybych ho měla, nikdy bych sem nepřijela!“

Hertě ztuhly rysy. Během okamžiku jsem rozprášila veškerý

ostych spjatý s našimi rolemi a s tím, jak málo jsme se znaly.

„Omlouvám se, to jsem říct ne...“

„Nech to být,“ odsekla.

Urazila jsem ji, ale zároveň jsem otevřela dokořán dveře naší

důvěrnosti. Najednou mi byla tak blízká, že bych jí nejradši padla

kolem krku, nechte si mě, pečujte o mě.

„A co vy?“ zeptala jsem se. „Co až mě tu nenajdou a potrestají

vás?“

„My to zvládneme,“ odpověděla Herta a vzdálila se.

„Co chceš dělat?“ Joseph pustil svůj vous. Řešení neexistuje.

Raději umřít v neznámém kraji než v rodném městě, kde už

nemám nikoho.

Druhý den coby ochutnávačka jsem vstala za svítání. Kohout

zakokrhal a žáby přestaly rázem kvákat, jako by všechny na

jednou upadly do hlubokého spánku. Po probdělé noci jsem se

najednou cítila sama. V odrazu v okně jsem uviděla kruhy pod

očima a poznala jsem sebe. Nemohla za to nespavost, ani válka,


18

ty tmavé prohlubně jsem měla v obličeji odjakživa. Matka mě

napomínala, zavři už ty knihy, podívej se, jak vypadáš, otec se

strachoval, nebude to nedostatkem železa, pane doktore?, a bratr

se mi otíral čelem o čelo, protože to klouzání jako po hedvábí

mu pomáhalo usnout. V odrazu v okně jsem uviděla tytéž kruhy

pod očima, které jsem měla už jako malá, a věděla jsem, že je

to znamení.

Vyšla jsem ven, kde jsem našla Zarta, který klimbal schoulený

vedle plotu kurníku, skoro jako by za slepice zodpovídal. Vždyť

nechat dámy samotné by bylo neopatrné – to Zart dobře věděl,

byl to samec ze staré školy. Naopak Gregor odešel. Chtěl být

správný Němec, ne správný manžel.

Na naši první schůzku, kdy jsme se měli sejít před kavárnou

nedaleko dómu, přišel pozdě. Sedli jsme si k venkovnímu stoleč

ku, vzduch byl i přes svítící slunce trochu studený. Celá zasněná

jsem luštila hudební melodie ve zpěvu ptáků a v jejich letu jsem

rozpoznávala choreografie prováděné speciálně pro mě, pro tu

chvíli, jež konečně nadešla a podobala se lásce tak, jak jsem si

ji představovala už jako holčička. Sem tam se z hejna odpojil

ptáček, sám a pyšný se řítil střemhlav dolů, téměř jako by se

chtěl ponořit do Sprévy, přitom se roztaženými křídly jen letmo

dotkl hladiny a hned zase vzlétl. Pouze náhlá touha po útěku,

záblesk lehkomyslnosti, prudký projev nadšení, které omamuje.

Tutéž euforii jsem cítila v lýtkách. V kavárně, tváří tvář svému

nadřízenému, mladému inženýrovi, jsem překypovala nadšením.

Zrodilo se štěstí.

Objednala jsem si kousek jablečného koláče a ani jsem se

ho nedotkla. Gregor si toho všiml: Nechutná ti? Zasmála jsem

se: Já nevím. Posunula jsem talířek k němu, aby koláč snědl on,

a jakmile jsem ho viděla zhltnout první sousto – rychle žvýkal,

horlivost k němu patřila –, dostala jsem taky chuť. Ukrojila

jsem si tedy malý kousek, pak ještě jeden a najednou jsme jedli

ze stejného talíře, povídali si o všem možném a o ničem, aniž

bychom se dívali na sebe, to už by bylo snad příliš intimní, dokud

se naše vidličky nezkřížily. Tehdy jsme se zarazili a zvedli jsme

hlavy. Dlouho jsme na sebe hleděli, zatímco ptáci dál poletovali

nebo si unavení sedali na větve, na zábradlí, na pouliční lampy,


19

kdoví, možná obraceli zobáky k řece, aby se ponořili do vody

a zůstali v ní už navždycky. Poté mi Gregor schválně zablokoval

vidličku tou svojí a bylo to, jako by se mě dotkl.

Herta přišla vybrat vajíčka později než obvykle, nejspíš taky

celou noc nespala a ráno se nemohla probudit. Našla mě sedět

nehybně na židli ze zrezivělého železa, s Zartem u nohou. Posa

dila se vedle mě, na snídani docela zapomněla.

Vtom zavrzaly dveře. „Už jsou tu?“ zeptala se Herta.

Joseph, opřený o zárubeň, zavrtěl hlavou. „Vajíčka,“ řekl s prs

tem nataženým ke kurníku. Zart pajdal za ním, jeho teplo mi

chybělo.

Záře úsvitu už zmizela jako vlna, která se vrací do moře, a od

halila ranní oblohu, mdlou, bezkrevnou. S tím bledým světlem

začaly kdákat slepice, štěbetat ptáci a bzučet včely, ale zaskřípění

brzd autobusu je všechny přehlušilo.

„Roso Sauerová, vstávej!“ uslyšeli jsme je zakřičet.

Herta i já jsme vyskočily na nohy, Joseph přispěchal zpátky

od kurníku s vejci v ruce. Nevšiml si, že jedno stiskl příliš silně

a mezi prsty mu protékají jasně oranžové lepkavé pramínky.

Nedokázala jsem od nich odtrhnout oči, každou chvíli se měly

odlepit od jeho kůže a beze zvuku dopadnout na zem.

„Roso Sauerová, pospěš si!“ připomněli se esesáci.

Herta mě zatlačila do zad, pohnula jsem se.

Raději si počkám na Gregorův návrat. Budu věřit, že válka

skončí. Raději budu jíst.

V malém autobuse jsem se po letmém rozhlédnutí posadila na

první volné místo, daleko od ostatních žen. Byly čtyři, dvě seděly

vedle sebe, další dvě se taky stranily. Nepamatovala jsem si jejich

jména. Znala jsem jen Leni, která zatím nenastoupila.

Na můj pozdrav žádná neodpověděla. Za oknem ušpiněným

od deště jsem viděla Hertu a Josepha. Stáli na zápraží, ona mi

i přes revma v ruce mávala, on ještě pořád svíral rozkřápnuté

vajíčko. Dívala jsem se na dům – tašky zčernalé mechem, rů

žovou omítku a květy bylinek vyrostlých na holém pozemku –,

dokud mi nezmizel za zatáčkou. Dívala jsem se na něj každé


20 ráno, jako bych ho už nikdy vidět neměla. Později jsem po něm

smutnit přestala.

Hlavní stan v Rastenburgu ležel tři kilometry od Gross-Partsch,

ukrytý v lese, seshora neviditelný. Joseph mi vyprávěl, že když

se začal stavět, neustálé přejezdy nákladních vozidel vyváděly

místní obyvatele z míry. Sovětské vojenské letouny ho nikdy nenašly. My jsme ale věděli, že je v něm Hitler, že spí jen kousek

od nás a v létě že se možná vrtí na posteli ve snaze zabít komáry,

kteří ho ruší ve spánku, možná i on si škrábe zarudlá bodnutí,

přemožený protichůdnými touhami, jež svědění vyvolává – přes

tože nesnášíš to souostroví štípanců na kůži, zčásti se ho zbavit nechceš, protože úleva při škrábání je tak sladká.

Říkali tomu Wolfsschanze, Vlčí doupě. Vlk byla jeho přezdívka.

Naivní jako Červená Karkulka jsem skončila v jeho břiše. Pátral

po něm celý houf myslivců. A aby ho měli v hrsti, odstranili

by i mě.


21

3.

Po příjezdu do Krausendorfu jsme se před školní budovou z čer

vených cihel, využívanou jako vojenská kasárna, seřadily jedna za

druhou do úhledné fronty. S poslušností krav jsme vešly hlavním

vchodem, esesáci nás zastavili v chodbě, prohledali nás. S více

než nepříjemným pocitem a se zadrženým dechem jsme musely

dovolit jejich rukám setrvat na našich bocích a hrudnících déle,

než bylo nutné.

Při zápisu do registru jsme se každá přihlásila, když volali

naše jména. Zjistila jsem tak, že bruneta, která škubla s Leni, se

jmenuje Elfriede Kuhnová.

Po dvou nás posílali do místnosti páchnoucí lihem, zatímco

ostatní čekaly venku, až přijdou na řadu. Opřela jsem loket

o školní lavici, muž v bílém plášti mi stáhl paži zaškrcovadlem

a ukazovákem spojeným s prostředníkem mi poklepal na kůži.

Odběr krve s konečnou platností zpečetil náš status pokusných

králíků. Předchozí den znamenal něco jako slavnostní zahájení,

generální zkoušku, ovšem od téhle chvíle nebylo již možné naši

činnost ochutnávaček přerušit.

Když jehla propíchla žílu, odvrátila jsem hlavu. Elfriede vedle

mě zahloubaně hleděla na injekční stříkačku, která nasávala její

krev a barvila se stále tmavší rudou. Nikdy jsem se nedokázala

dívat na svou vlastní krev. Při pomyšlení, že ta tmavá tekutina

pochází z mého nitra, jsem dostávala závratě. Dívala jsem se

proto na Elfriede, na její vzpřímené držení těla, na její lhostej

nost. Tušila jsem její krásu, ale zatím jsem ji neviděla – byla jako

matematická poučka, k jejímuž ověření se schylovalo.

Než jsem si to stihla uvědomit, její profil se změnil v kyselý

obličej upřený na mě, nosní dírky rozšířené, jako by jim nestačil

vzduch. Zalapala jsem po dechu. Neřekla jsem ani ň.

„Tady stisknout,“ nařídil mi chlap v bílém plášti a přitlačil mi

na kůži chomáček vaty.

Uslyšela jsem, jak druhé zaškrcovadlo s mlasknutím propustilo

Elfriede a jak o podlahu zaskřípala její židle. Zvedla jsem se taky.


22

V jídelně jsem počkala, až si sednou ostatní. Většina žen se po

sadila na stejné místo jako předchozího dne. Židle naproti Leni

zůstala neobsazená, od té doby patřila mně.

Po snídani – mléku a ovoci – nám servírovali oběd. Na mém

talíři přinesli zapékaný chřest. Časem jsem pochopila, že podá

vání různých kombinací pokrmů různým skupinám patří k jejich

kontrolním postupům.

Pořádně jsem si prohlédla jídelnu – v oknech železné mříže,

východ na dvůr neustále střežený, stěny bez obrazů –, jako se

prohlíží neznámé prostředí. Když mě první školní den nechala matka ve třídě a odešla, myšlenka na to, že by se mi bez jejího

vědomí mohlo přihodit něco zlého, mě naplnila nesmírným

smutkem. Nebyla to ani tak hrozba okolního světa vůči mně

jako spíš bezmocnost mé matky, co mě tehdy tolik rozlítostnilo.

Nemohla jsem se smířit s tím, že můj život může pokračovat i bez

jejího vědomí. Za zradu jsem považovala i to, co před matkou

zůstávalo skryté, třebaže neúmyslně. Ve třídě jsem pátrala po

škvíře ve zdi, po pavučině, po čemkoli, co bych si mohla hýčkat

jako své tajemství. Očima jsem bloudila po místnosti, která mi

připadala obrovská, než jsem objevila chybějící kousek podlahové

lišty. To mě uklidnilo.

Podlahové lišty v krausendorfské jídelně byly neporušené,

Gregor byl pryč a já jsem zůstala sama. Holínky esesáků udávaly

tempo každého jídla, odpočítávaly čas zbývající do naší možné

smrti. Opravdu lahůdka, tenhle chřest, ale není jed náhodou taky

nahořklý? S každým soustem se mi zastavoval dech.

Taky Elfriede jedla chřest a při tom mě sledovala. Abych svou

úzkost zředila, pila jsem jednu sklenku vody za druhou. Možná

ji zaujaly moje šaty, možná měla pravdu Herta, s tím kostko

vaným vzorem jsem vybočovala, už jsem přece nedocházela do

kanceláře, už jsem nepracovala v Berlíně, svlékni ten měšťácký

hábit, řekla moje tchyně, nebo se na tebe budou dívat jako na

blázna. Elfriede se na mě nedívala jako na blázna, anebo díva

la, já jsem si ale oblékla své nejpohodlnější šaty, ty, které jsem nosila nejčastěji, uniformu, jak jim říkal Gregor. Tyhle šaty mi

dodávaly jistotu, nestarala jsem se o to, zda mi padnou a jestli

mi přinesou štěstí. Byly mým útočištěm, i před Elfriede, která

23

mě zkoumala a ani se to nesnažila zakrýt, přehrabovala se mezi

kostkami s takovou vehemencí, až se před ní rozestupovaly, až

se páraly lemy, až se mi rozvazovaly tkaničky u střevíců, až mi

zplihla vlnka, kterou mi dělaly vlasy u spánku, zatímco já jsem

dál pila a můj močový měchýř se víc a víc roztahoval.

Oběd ještě neskončil a já jsem nevěděla, jestli se smíme vzdálit

od stolu. Močový měchýř mě bolestivě tlačil, jako ve sklepě na

ulici Budengasse, kam jsme se s matkou a ostatními sousedy

prchali schovat v noci, když spustily sirény. Jenže tady nikde

v rohu kbelík nestál a já jsem to už nemohla vydržet. Bez dlouhé

ho rozhodování jsem vstala a požádala o dovolení jít na toaletu.

Esesáci mi ho udělili, a zatímco mě velmi vysoký muž s dlouhými

chodidly odváděl do chodby, zaslechla jsem Elfriedin hlas:

„ Já taky potřebuju.“

Ochozené dlaždice a mezi nimi zčernalé mezery. Dvě umyvadla

a čtvery dvířka. Esesák zůstal strážit na chodbě, vešly jsme obě

dovnitř a já jsem si rychle zalezla do jedné z kabinek. Žádné další

bouchnutí dveřmi se neozvalo. Ani tekoucí voda. Elfriede se buď

vypařila, anebo poslouchala. Za zurčení moči v tom tichu jsem

se cítila trapně. Sotva jsem otevřela dveře kabinky, zablokovala

je špičkou své boty. Připlácla mi dlaň na rameno a přitlačila mě

ke zdi. Kachličky páchly dezinfekcí. S určitou něžností se obli

čejem přiblížila k mému.

„O co ti jde?“ řekla.

„Mně?“

„Proč jsi na mě u toho odběru tak zírala?“

Pokusila jsem se vymanit z jejího sevření, nedovolila mi to.

„Radím ti, abys nestrkala nos, kam nemáš. Tady uvnitř bude

lepší, když se každá budeme starat jen o sebe.“

„ Já jen nesnesu pohled na svou krev.“

„A krev ostatních ti nevadí?“

Rachot kovu o dřevo nás vylekal tak, až jsme nadskočily. Elf

riede se odtáhla.

„Co tam provádíte?“ ozval se z chodby esesák a hned nato

vešel dovnitř. Kachličky byly vlhké a studené, anebo to byl pot

na mých zádech. „Co si to tady špitáte?“ Měl skutečně obrovské

holínky, vhodné na zašlapování hadích hlav.

24

„Zamotala se mi hlava, asi z toho odběru,“ vydrmolila jsem

s prsty na červené tečce v loketní jamce, nad vystouplou žílou.

„ Jenom mi pomáhala. Už je mi líp.“

Dozorce nám pohrozil, že jestli nás spolu nachytá ještě jednou,

dá nám co proto. Nebo se přidám, pronesl. A najednou, docela

nečekaně, se rozesmál.

Vrátily jsme se do jídelny, s Dlouhánem v patách. Mýlil se.

Mezi mnou a Elfriede nebylo nic, jen strach. Měřily jsme si

jedna druhou, ostatní i prostředí kolem nás, se stejným nevě

domým úděsem jako někdo, kdo právě přišel na svět.

Večer, doma na záchodku, jsem si při pachu chřestu, který se

linul z mé moči, vzpomněla na Elfriede. Pravděpodobně i ona cí

tila stejné aroma, když seděla na míse. A Hitler, ve svém bunkru

Wolfsschanze, taky. Ten večer páchla Hitlerova moč jako ta moje.

25

4.

Narodila jsem se 27. prosince 1917, jedenáct měsíců před koncem

Velké války. Vánoční dárek v neblahé době. Moje matka říkávala,

že Santa Klaus na mě zapomněl, ale pak v saních uslyšel můj křik,

přestože mě celou zavinutou ani neviděl, a otrávený se vrátil do

Berlína. Začala mu totiž už dovolená a tahle poslední rozvážka

ho moc nepotěšila. Ještěže si tě všiml, říkával táta, toho roku jsi

byla náš jediný dárek.

Otec pracoval jako železničář a matka jako švadlena. Na podla

ze v obýváku se neustále válely špulky a nitě všech barev. Matka

vždycky naslinila konec nitě, než ji protáhla uchem jehly, a já

jsem ji napodobovala. Tajně jsem sála kousek nitě a pohrávala

si s ním jazykem, testovala jsem jeho konzistenci, a když se z něj

stal vlhký chuchvalec, nedokázala jsem odolat pokušení spolk

nout ho, abych zjistila, jestli kvůli tomu umřu. Pak jsem dlouze

přemítala o tom, co se v mém břiše děje a jaké budou známky mé

blížící se smrti, jelikož jsem však neumírala, brzy jsem to zase

vypouštěla z hlavy. Přesto jsem si tohle tajemství ponechávala

pro sebe a v noci, kdy se mi opět připomínalo, jsem byla pře

svědčená, že nadešla moje poslední hodinka. Hru se smrtí jsem

začala hrát jako velmi malá. Nikdy jsem o ní nikomu neřekla.

Po večerech otec poslouchal rádio, zatímco matka zametala

nitě roztroušené po zemi a pak si chodila lehnout do postele

s Deutsche Allgemaine Zeitung, natěšená na novou kapitolu svého

oblíbeného románu na pokračování. Takové bylo moje dětství –

zamlžená okna s výhledem na ulici Budengasse, násobilka před

časně naučená nazpaměť, cesta pěšky do školy, v botách, které

mi byly nejdřív příliš velké a pak zase příliš malé, mravenci deka

pitovaní nehty, neděle v kostele, kde táta s mámou předčítali od

ambonu, ona žalmy, on z listů Korintským, a já jsem je poslou

chala z lavice, pyšná i znuděná, s jednou fenikovou mincí ukrytou

v ústech – kov chutnal slaně, štípal, slastně jsem přivírala oči,

jazykem jsem minci tlačila až k otvoru do krku, stále nejistá,

připravená poslat ji dolů, načež jsem ji vždy prudce vyplivla. Do

mého dětství patřily knihy pod polštářem, písničky, které jsem

zpívala tátovi, slepá bába na náměstí, vánoční štola, výlety do

Tiergarten, den, kdy jsem nahlédla do Franzovy kolíbky, vložila

si jeho ručičku mezi zuby a stiskla, silně. Můj bratr se rozeřval, jako řvou všechna probuzená miminka, nikdo se nedozvěděl, co jsem mu provedla.

Moje dětství poznalo řadu provinění a tajemství a já měla co

dělat, abych je uhlídala, proto mi na ostatní nezbýval čas. Nikdy

jsem se nepídila po tom, kde moji rodiče shánějí mléko, za které

se platily stovky, později i tisíce marek, jestli snad přepadávali

obchody s potravinami a vzdorovali policii. Ani mnoho let

poté mě nikdy nenapadlo, zda se cítili pokoření podmínkami

Versailleské smlouvy, zda nenáviděli Spojené státy jako všichni

ostatní, zda považovali za nespravedlivé odsouzení Němců ja

kožto viníků války, které se můj otec účastnil – celou noc tehdy

strávil v díře s nějakým Francouzem, až nakonec usnul vedle jeho mrtvoly.

V té době, kdy Německo bylo plné krvavých ran, moje matka

navlhčovala jeden konec nitě svými staženými ústy a vypadala

při tom jako želva, což mě rozesmávalo, můj otec poslouchal po práci rádio s cigaretou Juno mezi rty a Franz spinkal v kolíbce

s ručičkou položenou u ucha, prstíky zavřené v měkoučké hrsti.

Já jsem si ve vedlejším pokojíku připomínala všechna svá

provinění a tajemství, a to bez jediné výčitky.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.