načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ty proti mně - Jenny Downhamová

Ty proti mně

Elektronická kniha: Ty proti mně
Autor:

Milostný příběh Mikeyho a Ellie, odehrávající se v současném anglickém maloměstě, v mnohém připomíná protivenství, jimž byli vystaveni Romeo a Julie. Jejich rodiny se nalézají na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 248
Rozměr: 21 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: You against me
Spolupracovali: přeložila Kateřina Lipenská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0912-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Osmnáctiletý Mikey žije s matkou alkoholičkou a dvěma mladšími sestrami a každodenní starost o rodinu leží obvykle na něm. Starší ze sester, čtrnáctiletá Karyn, se nedávno stala obětí znásilnění na večírku jistého velmi dobře situovaného mladíka a to jí způsobilo hluboké trauma. Mikey nehodlá čekat na soudy a jde si to s přímostí dítěte ulice vyřídit s pachatelem sám. Jenže ten má sestru Ellie a ta je první osobou, se kterou se Mikey před jejich honosným domem setká. Místo zloby náhle přeskočí jiskřička citů zcela opačných. Ellie ale hluboce miluje i svého provinilého bratra a vidí, že i on je tím, co se stalo, zdrcen. A tak jsou oba hlavní protagonisté postaveni před dilema, jak zůstat loajální ke své rodině a zároveň neztratit probouzející se lásku, když je všichni kolem podněcují k nenávisti.. Po úspěšném titulu Ještě než umřu je kniha druhým autorčiným románem především pro dívky, okořeněným tématem závažných společenských problémů. Příběh počínající lásky dvou mladých lidí z opačných konců společenského žebříčku, jejichž rodiny navíc rozděluje nedávný zločin a touha po pomstě.

Popis nakladatele

Milostný příběh Mikeyho a Ellie, odehrávající se v současném anglickém maloměstě, v mnohém připomíná protivenství, jimž byli vystaveni Romeo a Julie. Jejich rodiny se nalézají na protikladných pólech sociálního žebříčku. Zatímco osmnáctiletý Mikey se musí starat o své dvě mladší sestry i zoufalou, osamělou matku a vydělávat na jejich holé živobytí, sedmnáctiletá Ellie žádné takové starosti nezná, neboť je dívkou z lepší a dobře situované rodiny. Za normálních okolností by se ti dva nikdy ani nepotkali. Když se ovšem Elliin bratr dopustí na Mikeyho sestře násilného trestného činu, vydá se Mikey svou potupenou sestru pomstít – a nečekaně potká právě Ellie. Dramatický a mnohovrstevnatý příběh zrcadlí řadu problémů dnešní společnosti. Má člověk, jehož životní postavení je založeno na tom, že je schopen vydělat víc peněz než ostatní, právo chovat se nemorálně? Má oběť zločinu šanci ubránit se proti přesile pachatelových právníků? Dokáže se Ellie ve jménu lásky postavit na stranu pravdy a spravedlnosti, i když tím vystaví bratra vězení a sebe i celou rodinu ostouzení? Už ve svém prvním románu Ještě než umřu (Eroika 2010), který se stal mezinárodním bestsellerem, prokázala autorka velkou schopnost vystihnout vnitřní život svých mladých hrdinů nacházejících se v mezní situaci. A to nikoliv psychologizováním, nýbrž prostřednictvím dialogů a takovou výstavbou příběhu, která čtenáře vtahuje do spoluprožívání daných dilemat či těžko řešitelných situací. V románu Ty proti mně nejenže tuto schopnost potvrdila, ale svůj přístup rozvinula o závažné sociální a mravní otázky.

Zařazeno v kategoriích
Jenny Downhamová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Jenny Downhamová

Ty proti mně

Eroika


4


5

Jenny Downhamová

Ty proti mně

přeložila Kateřina Lipenská

Eroika


6

Copyright © Jenny Downham, 2010

Czech edition © Eroika, 2012

Translation © Kateřina Lipenská, 2012

ISBN 978-80-87409-12-1


7

Jedna

Mikey měl pocit, že všechno jde z kopce.

Na pultu před ním stálo mléko. Za pultem Ajay, rukunedočkavě nataženou. A Mikey, šmátrající po mincích v kapse plné starých účtenek a papírových kapesníků. Žena vedle něj ve frontě přešlápla. Chlápek za ní si netrpělivě odkašlal.

Mikeym zalomcoval vztek. „Nezlob se,“ zamumlal. „Budu to tady muset nechat.“

Ajay zavrtěl hlavou. „Vezmi si to mlíko, zaplatíš mi zejtra, to je v pohodě. A tady máš nějakou čokoládu pro ségry.“

„Ne, díky, to je dobrý.“

„Tak neblbni a vem si to,“ Ajay přidal do tašky s mlékem pár kit-katů. „A přeju hezkej den!“

O tom Mikey pochyboval. Hezký den neměl už pár týdnů. I tak poděkoval rychlým kývnutím, vzal tašku a šel.

Venku pořád pršelo, do světla neonové tabule nade dveřmipadala jemná mlha. Zhluboka se nadechl a doufal, že ucítí moře, ale vzduch páchl jako stará lednice – asi kvůli větrákůmvyfukujícím teplý vzduch z obchodu. Natáhl si na hlavu kapucu a přešel ulici směrem k sídlišti.

Když vešel do bytu, Holly seděla na koberci před televizí ajedla müsli z krabice. Karyn už nebrečela. Klečela za sestrou amlčky jí česala vlasy.

Mikey ji přejel pohledem. „Je ti líp?“

„Trochu.“

„A co se teda stalo?“

Karyn trhla rameny. „Chtěla jsem jít ven. Došla jsem až ke dveřím.“

„No vidíš.“

Obrátila oči v sloup. „Jasně, bouchni šampáňo.“

„Je to začátek.“

„Ne, Mikey, to je konec. Holly potřebovala mlíko do müsli, a já jsem ani nebyla schopná pro něj zajít.“

„Nějaký jsem přines, dáš si čaj?“

Odešel do kuchyně a napustil do konvice vodu. Roztáhlzávěsy a otevřel okno. Déšť ustával a vzduch svěže voněl. Někde plakalo mimino. Křičela žena. Dveře třikrát bouchly. Prásk. Prásk. Prásk.

Přišla Holly a krabici s cereáliemi postavila na linku. Mikey ji zatahal za límec na pyžamu. „Jak to, že nejseš ustrojená do školy?“

„Protože nejdu.“

„To teda jdeš.“

Naoko omdlela a zarazila se o ledničku, prudce přitomzaklonila hlavu. „Nemůžu jít do školy, dneska je soud kvůli kauci!“

Zamračil se na ni. Jak o tom sakra ví? „Hele, Holly, když slíbíš, že se půjdeš oblíknout, dám ti kit-kat.“

„Dva nebo čtyři kousky?“

„Čtyři.“

Prohrábl tašku, vyndal jednu tyčinku a zamával s ní. „Aprobuď mámu.“

Holly se zatvářila překvapeně. „Fakt?“

„Jo.“ Jestli tohle není případ nouze, tak už nic.

Holly zavrtěla hlavou, jako že je to šílený nápad, natáhla se pro kit-kat a rozběhla se nahoru po schodech.

Problém je, že podle mámy by to měla vyřešit policie. Jenže policajti jsou k ničemu. Když odvezla Karyn poprvé na stanici, ptali se na spoustu osobních věcí, i když byla Karyn rozčilená. A ta policajtka, co je přivezla domů, se ušklíbla nad nepořádkem v bytě, jako by odsuzovala celou rodinu. Mámě to přišlonormální, ale Mikey byl tak na nervy, že se kousal do jazyka, až cítil v puse krev, železitou a hustou.

Když ta ženská od policie odjela, vymámil Mikey z Karynadresu a řekl Jackovi, ať pro něj přijede autem. Vzal i kluky, ale když našli dům, kde ten parchant bydlí, už bylo pozdě – TomaParkera zatkli už několik hodin předtím a teď tam šmejdili chlápci ze soudního.

Skoro dva týdny se Mikey pokoušel ten vztek spolknout. Jenže jak? Žaludek se mu zvedl pokaždé, když Karyn brečela. Jak se měl dívat na Holly, když hladila Karyn po ruce, tulila se jí krameni a prstíky jí jemně poťukávala na obličej, jako by Karyn byla rozbitá televize nebo rádio, které někdo rozladil?

Osmiletá holčička utěšující čtrnáctiletou, to přece není normální. A něco se s tím musí udělat.

Uvařil čaj a odnesl ho do obýváku, kde ho položil na stůl před Karyn. Uhnízdila se na gauči. Pořád se schovávala mezi polštáři, v peřinách a svetrech.

Mikey si sedl vedle ní na kraj pohovky. „Jak ti je?“

Za sebou měla světlo a vypadala strašně smutně.

„Beztak už je venku,“ řekla. „Prochází se po městě a je vpohodě.“

„Nebude se k tobě moct ani přiblížit. Nebude ti moct posílat zprávy ani s tebou mluvit, nic takovýho. Podle mě večer nebude moct chodit ven.“

Přikývla, ale asi mu moc nevěřila. „Jedna holka ze školychodila minulej rok se sedmi klukama. Každej o ní říkal, že je děvka.“

Už je to tady zas. „Ty nejseš žádná děvka, Karyn.“

„A v mý třídě je kluk, kterej měl deset holek. Víš, jak říkaj jemu?“

Mikey zavrtěl hlavou.

„Mistr.“

„No, tak jsou blbý.“

„Tak jak se teda někomu takovýmu říká?“

„To nevím.“

Vzdychla, lehla si zpátky na gauč a zadívala se na strop.„Koukala jsem na jeden pořad v televizi,“ řekla po chvíli. „Co se stalo mně, se stává spoustě holek. Hrozný spoustě.“

Mikey si prohlížel nehty. Vypadaly hrozně. Copak si je kousal? To přece nikdy nedělal.

„Většina z nich to nenahlásí, protože jen málo kluků za toodsoudí. Asi tak šest ze sta. To není moc, co?“

Mikey znovu jen zavrtěl hlavou, kousl se do rtu.

„Jak jsem otevřela dveře, viděla jsem dole na dvoře nějakýděcka, který se na mě hnedka podívaly. Když půjdu do školy, taky tam na mě budou všichni zírat,“ sklopila oči a Mikey cítil, jak se přes ni převalují vlny hanby. „Budou se na mě dívat, jako že si to zasloužím. Tom Parker mě pozval k sobě domů a já jsem šla, tak jak by on moh udělat něco špatnýho?“ odhrnula si rukou vlasy z obličeje. „Stejně je to celý blbost.“

Přál si, aby přestala mluvit. Začínal panikařit a zdálo se mu, že jestli hned nezmlkne, bude mluvit donekonečna. Možná mu začne vyprávět o té noci, kdy se to stalo. Znova už to poslouchat nevydrží.

„Já si to s ním vyřídím,“ vyhrkl hlasitě a sebejistě.

„Fakt?“

„Jo.“

Zvláštní, jak slova začnou něco znamenat, když je vypustíte z pusy. V hlavě jsou v tichém bezpečí, ale jak vyjdou ven, lidi se jich hned chytnou.

Posadila se. „Co chceš dělat?“

„Půjdu k němu domů a dám mu pořádně do držky.“

Karyn si přitiskla dlaň na čelo, jako by ji z té představyrozbolela hlava. „Jenže to ti v životě neprojde.“

Ale podle toho, jak se jí najednou rozzářily oči, Mikey poznal, že přesně tohle chce. Měl to udělat už dávno. Když to zvládne, přestane se trápit.

Na sídlišti bydlel jeden chlap, na kterého si nikdo nedovoloval. Jeho synovi jednou ukradli moped a on ho dostal zpátky. Znal lidi, co znali lidi. Takového člověka museli všichni obdivovat. Když jste na něj něco zkusili, jen jste se od něj odrazili. Mikey nikdy předtím nikoho nezbil, ale vzpomínka na toho chlapa mu dodala sílu. Vstal a byl si jistý svým plánem. Tentokrát půjde sám, vezme si rukavice a bude mít kapucu. Když nenechá otisky, bude to v klidu.

Odešel do kuchyně a zpod dřezu vytáhl bednu s nářadím. Jen co potěžkal v ruce velký klíč, cítil se líp, asi proto, že klíč byltěžký a v jeho dlani měl jasný tvar. Přenesl do něj své pocity. Když si oblékl bundu, zastrčil klíč do kapsy a zapnul si zip, byl úplně spokojený.

Karyn k němu vzhlédla, oči jí svítily. „Ty do toho fakt jdeš?“

„Jo.“

„A fakt mu něco uděláš?“

„Už jsem ti řek, že jo, ne?“

Zrovna v tu chvíli se připotácela máma, v ruce cigáro, a stínila si rukou oči, jako by všechno bylo moc světlé.

Holly poskakovala za ní. „Hele!“ pištěla. „Máma je vzhůru. A přišla za náma.“

„Hlásím se do služby,“ hlesla.

Vypadala jako někdo, kdo se právě vynořil z vody. Musela si vzpomenout, kdo vlastně je, že tady opravdu bydlí, že dneska je slyšení kvůli kauci a že tahle rodina se fakt potřebuje dát dokupy.

Holly pro ni uklidila místo na gauči, sedla si jí na klín a třela si nos o její. „Musím jít do školy? Nemůžu zůstat radši s tebou doma?“

„Jasně že můžeš.“

„To teda ne!“ ozval se Mikey. „Za Karyn přijde ta ženská od policie, tys na to zapomněla?“

Máma se zamračila. „Proč přijde?“

„Asi proto, že to je její práce.“

„Já nechci, aby sem chodila,“ řekla Karyn. „Dává mi debilní otázky.“

„No jenže stejně přijde,“ vyštěkl Mikey, „takže tady nemůže bejt Holly, že jo. Copak chceš, aby viděla, že není ve škole?“

V mámině obličeji se rozsvítilo. Rozhlédla se po obýváku akuchyni. Všude byl nepořádek – na stole odpadky, ve dřezuneumyté talíře a hrnce.

„Máš asi tak hodinu,“ oznámil jí Mikey.

Střelila po něm pohledem. „Myslíš, že to nevím?“

Holly si zapnula televizi, co nejhlasitěji to šlo, takže její slova přehlušilo dunění hudby.

„Vypni to,“ zařval Mikey. Jinak půjde máma zpátky do postele. Ale Holly ho ignorovala, takže musel televizi vytáhnout ze zásuvky.

Máma si ještě pořád třela rukou obličej. „Mikey, udělej mi kafe.“

Udělej si ho sama, chtělo se mu říct. Ale stejně zapnul konvici a vypláchl šálek.

„Zapálím si a pak umyju nádobí,“ řekla. Potáhla si z cigarety a podívala se přímo na něj, tak jak to někdy dělávala, jako by mu viděla až do žaludku. „Vypadáš unaveně.“

„Protože se o vás všechny musím starat.“

„Kdes byl včera večer?“

„Venku.“

„S tou novou přítelkyní? Se Sarah?“

„Se Siennou.“

„To byla ta minulá.“

„Ne, to byla Shannon.“

Holly se hlasitě rozesmála. „Mikey, ty seš teda hustej!“

Klíč si broukal v kapse jeho bundy. Podal mámě kafe. „Už musím jít.“

„Kam?“

„Potřebuju si něco zařídit.“

Zakabonila se. „Ne abys udělal nějakej průšvih.“

V tomhle byla docela dobrá. Člověk si myslel, že má kocovinu a že si ničeho nevšimne, ale tak to většinou nebylo.

„Myslím to vážně,“ řekla. „Ne že se do něčeho namočíš.Nepotřebujem další problémy.“

„Tak já jdu,“ odpověděl jenom.

„A co Holly? Nemůže jít do školy sama.“

„Tak ji budeš muset odvíst ty. To rodiče dělaj, ne?“

Zavrtěla nad ním hlavou. „Víš, co je tvůj problém, Mikey?“

„To nevím, mami, ale ty mi to určitě řekneš.“

Zvedla cigaretu, odklepla popel a naposledy zhluboka potáhla, kouř vydechla přímo na něj. „Nejseš tak drsnej, jak si myslíš.“

Dvě

Fofrem dolů po schodech, radši je vzít po dvou. Kolem zdí sgraffiti – AIMEE JE DĚVKA, LAUREN KOUŘÍ ZADARA, CHCEŠ

HUSTEJ SEX? ZAVOLEJ TOBYMU – a hlavními dveřmi ven na

ulici. Mikey prudce zahnul doleva, prokličkoval mezi plastovými

talířky a plechovkami rozházenými okolo přístřešku zastávky,vyhnul se dvěma starým chlapům s nákupními vozíky, kteří zabírali

celý chodník, a rozběhl se. Pryč ze sídliště, kolem hloučků dětí,

které snídaly před Ajayovým obchodem brambůrky a colu, okolo

řeznictví a trafiky směrem k hlavní ulici.

Obloha byla plochá a šedá. Vzduch byl cítit naftou a rybami. Proběhl tržištěm. Stánky se probouzely, poblázněné barvy všeho možného ovoce na jedné hromadě. Kolem laviček sepoflakovaly známé firmy. Proběhl kolem ženy s kočárkem a další, která si před Lidlem přepočítávala drobné, starého muže s holí a ženy, která se přidržovala jeho paže, oba drobní a shrbení.

Poběží celou cestu. Rozbije Toma Parkera. Tom Parkernezestárne.

Na křižovatce se z okénka auta vyklonil kluk a zahvízdal na kolemjdoucí holku. „Usměj se na mě, zlato.“

Zvedla na něj prostředníček, pak zahlédla Mikeyho a zamávala mu. „Čau, Mikey.“

Běžel na místě a počkal, až přejde ulici směrem k němu. „Čau, Sienno. Zrovna nemám moc čas.“

Přitiskla se k němu a dala mu pusu. „Seš celej zpocenej.“

„Protože utíkám.“

„Přede mnou?“

Trhnul rameny, jako by ta otázka byla moc složitá. „Musím letět.“

Založila ruce a zamračila se na něj. „Uvidíme se dneska?“

Svět jako by byl najednou větší, jeho zvuky hlasitější, křičely na něj a hrozně moc toho chtěly. Podíval se jí přímo do očí a zkoušel si vybavit ten pocit podobný teplu, který měl před chvilkou, když ji uviděl mávat.

„Stav se za mnou třeba v práci,“ odvětil. „Je mi to jedno.“

„Aha, tobě to je jedno. No tak dík!“ prosmýkla se kolem něj a odešla, ani se neotočila.

Stejně se k ní nehodil. Začínal si myslet, že se nehodí knikomu a jen tak se to nezmění. Většinou mu to prostě bylo jedno. Holky se pořád na něco ptají a čekají, že víte, jak se zrovna cítí, ale Mikey to nikdy nevěděl.

Utekly mu minuty, ztratil rychlost. Znovu se rozběhl. Pryč od hlavní ulice, zatáčkou Lower Road. Před sebou uviděl skupinu děcek ze střední – takové malé shromáždění. Karyn by měla být s nimi. Vběhl do ulice, aby se jim vyhnul, kolem parkoviště pro učitele, kolem vstupní brány.

Když uviděl na mostě kámošky Karyn, zastavil se. Všechny čtyři stály v malém kolečku a dívaly se dolů na vodu. Jedna z nich si ho všimla a šťouchla do ostatních, takže se otočily.

Měl by se zastavit, to mu bylo jasné. Měl by jít za nimi a říct jim, jak se Karyn má, že jim děkuje za vzkazy a dárečky, které posílaly. Jenže přesně věděl, co by se stalo, kdyby to udělal –zasypaly by ho otázkami. Kdy se můžem stavit? a Proč neodpovídá na smsky? nebo A kdy je ten soud? a Myslíš, že se vrátí do školy? A on by jim musel začít vysvětlovat, že neví a že se od té doby, co se ptaly naposled, vůbec nic nezměnilo.

Rychle vykouzlil úsměv a zamával. „Nestíhám.“

Mezi auta, konečně trochu rychleji, přes křižovatku, kolemnádraží a po Norwich Road. Jedna noha, druhá noha, jako voják. Běžel a myslel na Karyn. Je jediný bratr, kterého má, musí se o tu věc postarat. Nikdy předtím nic takového nezažil, takovou hroznou zodpovědnost. Připadal si jako muž, dospělý a užitečný. Zvládne to, to je jasný. Bude to lehký. V kapse nahmatal klíč.Pořád tam byl. Připravený a odhodlaný.

Začínaly ho pálit nohy. Na jazyku cítil sůl, jako by na téhle straně města bylo moře zachycené ve vzduchu. Všechno bylo svěží a veselejší. Na všechno tu bylo víc místa. Wratton Drive, Acacia Walk a Wilbur Place. I názvy ulic byly jiné. Stromy vyšší.

Zpomalil krok. To je ta ulice, vypadá to tady jak z časopisu o venkovském bydlení.

Támhle je jejich brána.

A za ní dům s upravenou zahradou a milionem oken, závěsy a spoustou prostoru. A ještě k tomu se na příjezdové cestěblýská Jaguar XJ.

Mikey se přehoupl přes bránu a vykročil po štěrkové cestěpřímo ke dveřím. Až zaklepe, všechno se změní. Byl si tak jistý, jako by to bylo napsané inkoustem a stvrzené pečetí. Rozmlátí Toma Parkera a bude se dívat, jak se rozteče po schodech.

Zaklepal drze, lev s hustou hřívou a zlatýma očima. Tři drsná bouchnutí. To aby věděli, že si nedělá legraci.

Nic. Nikdo neotevřel.

Spíš se všechno ztišilo, jako by se něco najednou zarazilo aposlouchalo, jako by všechny věci v tom naleštěném domě zadržely dech. Opřel se o zeď, aby neztratil rovnováhu, a zaklepal znovu.

Ve dveřích se objevila holka. Měla na sobě sukni a tričko. Holé nohy, holé paže.

„Ano?“ řekla.

Holku nečekal. Byla asi stejně stará jako Karyn. Sotva se na ni mohl podívat.

„Jste z restaurace?“ zeptala se.

„Cože?“

„Přivezl jste jídlo?“

Možná si spletl dům. Očima pátral po čísle, ale žádné neviděl. Nahlédl do chodby, čekal, že mu napoví. Byla obrovská, sdřevěnou podlahou a drahými rohožemi. Byl tam stůl, lavice, stojan na deštníky a botník.

Ta holka řekla: „Mám zavolat mámu?“

Vrátil se pohledem k ní. Krátká sukně, modrofialové tričko, culík, který se trochu pohupoval.

„Ty seš sestra Toma Parkera?“ zeptal se místo odpovědi.

„Jo.“

„Je doma?

Přivřela oči. „Ne.“

Uvnitř se ozval štěkot. A přestal. Ticho.

„A kde je?“

Vyšla přede dveře, zavřela za sebou a opřela se o ně. „Ty seš jeho kámoš?“

„Jo.“

„Tak musíš vědět, kde je.“

Nahmatal v kapse klíč. „No, já vím, že dneska rozhodujou o kauci. Jen jsem chtěl vědět, kdy přijede domů.“

„To nevíme.“

Uběhlo několik sekund, možná minut. Poprvé si všiml drsně vyhlížející jizvy, která se táhla od koutku jejích úst dolů po bradě. Viděla, že si ji prohlíží, ale pohled mu vracela. O holkách něco věděl a bylo mu jasné, že ji ta jizva trápí.

Usmál se. „No a jak se jmenuješ?“

Zčervenala, ale neuhnula. „Táta psal na Tomův facebook, co se děje, aby to jeho známí věděli.“

Mikey pokrčil rameny. „Pár dní jsem nezapnul počítač.“

„Znáte se ze školy?“

„Jo.“

„Nikdy předtím jsem tě neviděla.“

Vzpomněl si na budovu, kde se byl kdysi zeptat na kurzyvaření, a ustál její pohled. „Mám toho teďka hrozně moc, takže se s nikým moc nevídám. Nechci podělat zkoušky.“

Očividně na to skočila, její tvář se uvolnila. „No jo, tak to jsme na tom podobně. Já v květnu maturuju, a zatím jsem neudělala skoro nic.“

Do května je času, proč to teď řeší? Ale jak mluvila, nějak se změnila. Maličko se k němu naklonila, jako by se rozhodla, že mu bude věřit. „Večer tady bude párty.“

Párty? Protože ho pustí na kauci?

„Přijď, jestli chceš. Tomovi se dneska budou kámoši hodit.“

Ale než jí na to stihl něco říct, zpoza rohu vyšla žena aenergicky na ně zamávala. „No, sláva,“ zavolala. „Už jsem začínala panikařit.“

Dívka ve dveřích se na něj omluvně podívala. „Myslí si, žes přivez jídlo.“

Žena přišla blíž, pohrávala si s deskami a prohlížela siMikeyho. „Vy jste asi přivezl jídlo, že?“

Holka vzdychla. „Ne, mami.“

„Aha, a kdo tedy jste? Budete nám stavět stan?“

Měl odpovědět. Měl říct, že ne, ale myslel jen na to, že jí to hned dojde, že ji nenapálí tak lehce jako její dceru. Zavolá psa, ochranku, policii.

„To je Tomův kámoš, mami.“

„Aha. No, Tom tady zatím není.“

„To už jsem mu řekla.“

Matka se na ni otočila. „Tak jo, zlato. Můžeš se vrátit k učení.“

Dívka se na Mikeyho krátce usmála, pak se otočila ve dveřích a zmizela. Zůstal sám s její matkou.

„Nezlobte se, ale máme hrozně moc práce.“

Štvala ho. Nic o něm nevěděla, a stejně se ho tak rychlezbavila. Věnovala mu tvrdý upjatý úsměv.

„Přijďte na večírek. Tom tady bude mít všechny kamarády.“ Svižným tempem odešla, desky přimáčklé k tělu, její kostnatýzadek se sotva pohnul. Nic na něm nebylo, ani se nezhoupl.

Chvíli tam jen tak stál a přemýšlel, jestli to celé není vtip.

Pohledem přejel štěrkovou cestu, stromy lemující plot, automatickou bránu. Velký rozdíl oproti sídlišti a jeho zvuku, šumu lidí žijících blízko sebe. Kde jsou všechna ta auta, křik, bouchání dveří, bzukot ostatních životů?

Klíč v kapse ho tlačil do žeber. Obešel jaguár dvakrát dokola a usmíval se při tom. Žlutý jako kanárek. Tak čistý, že se v jeho oknech zrcadlila obloha.

Bylo to lehké jako přejet tužkou po papíře. Na opravu bude potřeba spousta peněz, a to mu udělalo radost. Nechal klíč, aby si sám našel cestu, takže se rozvlnil přes dveře, vyškrábl si cestu po blatníku a dál přes kapotu – auto mu připadalo jakoplechovka, která se dá otevřít, když ji celou oříznete a odtrhnete víčko. Chyběla jen krev.

Pro tu se vrátí.

Tři

Pomeranč se dá oloupat tak, že na něm nezůstane vůbec žádná

bílá slupka. To Mikey dřív nevěděl. Naučil ho to Dex. Vždycky

u toho byl jako v transu a zkoušel, jestli ho dokáže oloupatcelý, aniž by se slupka roztrhla, jasně oranžové prstýnky se přitom


17

pohupovaly nad zemí. Líbilo se mu, když měl ulepené prsty.Těšil se, že až oloupe všechny, Dex mu ukáže, jak se dělá rumová

poleva.

V hospodě měl klid. Byla to rutina. Jack sypal hrášek akukuřici do hrnců s horkou vodou. Dex škrábal u dveří brambory, pršelo mu na bosé nohy. Mikey připravil salátový bar, stejně jako každé ráno – krevetový koktejl, zdobená vejce natvrdo, coleslaw. Cítili se tam dobře. Všechno bylo tak, jak má být. Člověk snadno zapomněl, co se děje venku.

„Jste dneska nějak zticha,“ ozval se Dex. „Zase problémy s holkama?“

Mikey zavrtěl hlavou. „Ne takový, jaký myslíš.“

„Já problém mám,“ odporoval Jack. „Nemůžu žádnou sbalit.“

„Sienna má ségru,“ řekl Mikey.

„Jaká je?“

„Nevím, nikdy jsem ji neviděl.“

„Jak dlouho chodíš se Siennou?“

„Dva tejdny.“

Jack se zasmál. „No, tak to mě s její ségrou seznam rychle, protože to je rozhodně tvůj rekord.“

Dex na něj zamával škrabkou. „Kdybych měl dceru, byl bych z vás dvou pěkně na nervy.“

„No, hlavně z Mikeyho,“ řekl Jack. „Dostane každou, kterou chce, přísahám. Mikey, hele, řekni Dexovi, jaks to dělal poprvý.“

„Se Siennou?“

„Ne, myslím úplně poprvý.“

Mikey se zazubil. „O tom mu vykládat nebudu.“

„Vykouřila mu ho,“ řekl Jack. „Potkal ji v hospodě, aninevěděl, jak se jmenuje, a ona mu ho přeblafla.“

Dex se uculil. „To je trochu soukromý, ne? O takových věcech byste mluvit neměli.“

„Chápeš to?“ nedal se Jack. „Že nějaká holka tohle udělá?“

„Nechápu asi tak polovinu toho, co se vám dvěma děje,“odověděl mu Dex.

Mikey přemýšlel, co by si asi Dex myslel, kdyby věděl, jak Sien na včera v noci brečela do polštáře. Jak jí nechtěl dát pusu, jak se mu nechtělo ji svléknout, jak si to celé málem rozmyslel a pak se uprostřed noci plížil domů.

Chvíli na Dexe zíral, snažil se ho prokouknout. Měl oholenou hlavu a šílený francouzský přízvuk a vypadal, jako že vám jednu natáhne, jestli se na něj jen křivě podíváte, ale Mikey nikdynezažil, že by zvýšil hlas nebo se rozčílil. Na rukou měl tetování, která si udělal sám špendlíkem a inkoustem – Miluju Sue přes klouby prstů. Taky pro ni dělal spoustu věcí – po práci jí vařil super jídla a dával jí dárky, i když ani neměla narozeniny. Jednou jí dokonce napsal písničku. Jack o něm říkal, že je pod pantoflem. Alemožná že tohle je láska...

Rozletěly se dveře a v nich Sue. Založila ruce v bok a všechny tři je sjela pohledem od hlavy k patě. „Potřebuju uklízečku. Včera někdo poblil hajzl.“

„Tady jsou samí kuchaři, lásko,“ oznámil jí Dex, aniž by zvedl hlavu od brambor.

Odfrkla si, vešla do kuchyně a zaťukala Mikeymu na rameno. „Ty určitě můžeš.“

Zavrtěl hlavou. „Budu dělat polevu.“

„Tady seš v hospodě, a ne v televizní show. Seš tady od toho, abys myl hrnce a záchody. Dělej, za dvacet minut otvíráme.“

Vzal si od ní igelitovou zástěru a uvázal si ji přes džíny. Loudal se za ní barem do úklidové místnosti. Podala mu mop, kbelík, saponát a odvedla ho k záchodům. „Tenhle. A nezapomeň si pak umejt ruce.“

Jak smýval zvratky pomocí kbelíků horké vody se saponátem, padla na něj tíseň. Dokud byl v kuchyni nebo venku sJackem, všechno bylo v pohodě. I s holkou mu bylo o něco líp. Ale poslední dva týdny, kdykoli byl doma nebo někde sám, ho to vždycky přepadlo. Omýval mopem zdi a přemýšlel, kde asi bude za rok, za dva, za pět. V duchu počítal. Za pět let bude Karyn devatenáct. Holly třináct. Mámě čtyřicet sedm. Jemu dvacet tři. Naštvaně všechna ta čísla setřásl. Takhle počítají tak akorát děti. Trochu to přeženete, a jste mrtví.

Snažil se nevdechovat zápach, když oplachoval mop pod tekoucí vodou. Přinutil se myslet na to, že jednou na tom bude líp. Bude bydlet v Londýně, třeba v Tottenhamu, kde vyrostla máma. Bude šéfkuchař a bude vydělávat tuny peněz. Bude mít předplacené vstupenky na fotbal a na každý zápas vezme Holly. Skoro tomu věřil, když všechno odnesl zpět do úklidovémístnosti a myl si ruce mýdlem z dávkovače.

Potřeboval si zapálit. Za to mu přece Sue nevynadá. Záchod se přímo leskne. Venku hustě pršelo, z oblohy se na zem tlačila spousta vody. Líbilo se mu to. Takové počasí se přesně hodilo k jeho náladě.

Díval se na auta zaparkovaná u přístavní zdi, jejich orosená okénka a lidi uvnitř, kteří čekali, až se v hospodě dajídohromady a uvaří jim oběd.

Otevřely se dveře, vyšel Jack, zapálil si cigaretu a postavil se vedle něj. Společně sledovali holku, která prošla kolem, ruce v kapsách, ramena pokrčená jako obranu před deštěm. Jack vzdychl. „Je to super, jak je každá jiná.“

Takovéhle řeči vedl často. Bylo to uklidňující. Nejlepšímukámošovi byste měli být schopní říct všechno, co se vám zrovna honí hlavou.

„Dneska je soud kvůli kauci,“ narušil ticho Mikey.

Jack přikývl. „Včera jsem potkal v hospodě vaši mámu. Říkala, že ho určitě pustí.“

„No jo, protože policajti se nějak dohodli s jeho právníkem. Za chvíli se tady bude procházet, jako by neudělal nic špatnýho.“

„Co budeš dělat?“

„To nevím. Něco ale udělat musím. Karyn tvrdí, že už nikdy nevyjde z bytu.“

Jack se na Mikeyho dlouze zpříma zadíval. „To myslíš vážně?“

„Říkal jsem jí, že se k ní nebude moct ani přiblížit, alenepomohlo to.“

„Hajzl!“

Mikey kývl, věděl, že ho Jack pochopí. „Šel jsem ještě jednou k nim. Chtěl jsem ho postrašit, ale nebyl tam.“

„Tys tam šel sám?“

„Byl jsem vytočenej. Musel jsem něco udělat,“ Mikey hodil nedopalek do kaluže a poslouchal, jak syčí. „A tys byl stejně v práci.“

„Na všechno bych se vykašlal,“ Jack plácl Mikeyho po zádech. „To už bys moh vědět.“

Mikey mu odvyprávěl celý příběh – o klíči, obrovském domě, večírku na oslavu kauce. Bylo příjemné, že to mohl někomu říct. Zahřálo ho to.

„Maj tam objednaný lidi z restaurace a všechno. Byla tam jeho máma a ségra a myslely si, že jsem jeho kámoš, takže mě tam eště pozvaly.“

Jack hvízdl. „No to je teda síla!“

„Představ si, kdyby to věděla Karyn. Jak by jí asi bylo.“

„Hlavně jí to neříkej, je to fakt drsný,“ Jack hodil nedopalek do kaluže u jejich nohou. Dva nasáklé vajgly plavaly na hladině jako dvě lodičky.

V tichu začal vznikat plán. Myšlenka to byla šílená a Mikey se ji snažil zahnat, ale ona rostla a rostla. Myslel na to, co se děje doma, říkal si, že by si měl zahrát s Holly fotbal za to, že jinevzal do školy, vzpomněl si, že musí zajít na nákup, protože máma na to nejspíš zapomene. Ale ten plán měl v hlavě pořád. Doma to budou muset zvládnout, nemůže se o ně pořád starat. „Máš něco dneska večer?“

Jackův obličej se pomalu rozsvítil úsměvem. „Proč, jdem na párty?“

„Slíbil jsem Karyn, že to s ním vyřídím. Proč bych to nemoh udělat, když to nejmíň čeká?“

„Udělám, co chceš. Mám zavolat klukům?“

Myslel Woodyho, Seana a Marka – kluky ze školy, se kterými prošli spoustou dětských rvaček a bojů o teritorium. Pořád se pravidelně scházeli na pivo a kulečník, ale každý z nich už byl někde jinde. Woody byl ženatý, a dokonce měl brzo být táta. Sean a Mark se zaučovali jako zedníci. Ten večer, kdy se Karyn vrátila z policejní stanice, ho všichni podrželi, když jim Jackzavolal. Nikdo z nich nezapomene na vztek, který tehdy sdíleli, ale nebylo by fér chtít od nich něco dalšího. Karyn je jeho sestra, tohle je jeho boj.

„Všimnou si nás, když nás přijde celá tlupa.“

Jack na to kývl. Mikey téměř viděl, jak si v hlavě opakujezáklady a dává dohromady taktický plán útoku. Při rvačkách ve škole byl Jack králem strategie. Hodiny, které strávil u x-boxu, v reálném životě dobře zúročil.

V tom okamžiku vyšla ze dveří Sue a významně si poklepala na hodinky.

„Bude tam spousta lidí,“ řekl Jack, když procházeli barem za ní. „Ale tma nám pomůže.“ Dveře do kuchyně podržel otevřené. Dex měl v rádiu naladěnou svou obvyklou country stanici, na které ženy zpívaly o rozvodech, bolavém srdci a kazatelích.Zamával na ně škrabkou.

„No paráda, posily jsou tady!“ zavolal.

Jack se naklonil k Mikeymu. „Mám vzít auto?“

„Jdeš do toho?“

„Jasně! Přeci tě v tom nenechám. Udělám, co bude potřeba.“

Mikey se usmál. Nepamatoval si, kdy mu naposled něco vyšlo.

Čtyři

Ellie Parkerová seděla na schodech na zahradě, paže nastavovala

slunci jako antény. Bylo to zvláštní, celá zahrada najednouztichla. Zadržela dech, protože nechtěla tu krásnou chvíli zkazit. Jako

by měla na chvilku moc nad celým vesmírem. Potom kolem ní

prošla servírka s krabicemi cinkajícího skla a za ní máma sesvými deskami. „Ještě že přestalo pršet,“ řekla.

Ellie utrhla z vavřínu list, v půlce ho rozlomila, přivoněla si k němu a potom ho roztrhala na malinké kousky. Rozházela je po schodech. Roztrhala další a ještě jeden, její ruce mučilyzelenou krásu.

Máma si sedla vedle ní a vzala ji kolem ramen. „Neboj se,holčičko. Tom už je na cestě domů.“

„Co když si to policajti rozmyslí?“

„Rozhodl o tom soud, nemůžou si to rozmyslet.“

„Co když se dozvědí něco novýho?“

Máma zavrtěla hlavou a sebejistě se usmála. „Táta všechnozařídil a brzy to bude za námi, uvidíš.“

Ellie jí chtěla věřit, ale někdy, když zavřela oči, vídala věci, na které jen tak nezapomene. Viděla Toma, jak ho odvážejí k výslechu, bledého a vystrašeného. Viděla dodávku s nápisem POLICIE zaparkovanou na cestě před domem a vyšetřovatele v černém, jak odcházejí s Tomovým laptopem, povlečením adekou v igelitových pytlích. Na ulici zastavilo auto a kluci v něm všechno z povzdálí sledovali, takže bylo jasné, že druhý dentoho bude plné město. Viděla policistu, jak zalepuje Tomovy dveře páskou a věší na ně zámek. „Tohohle se nedotýkejte, ten pokoj je teď místo činu.“ A táta na to: „Ve svém vlastním domě snad máme základní práva.“ Máma seděla na schodech a brečela. Slzy jí stékaly do pusy.

Ellie se ze všech sil snažila překonat svíravý pocit v žaludku, který zasahoval až do hrdla. Rozhlédla se po zahradě – prázdné stoly a židle naskládané na sebe, krabice s lampióny, kteréčekaly, až je někdo pověsí, žebřík opřený o plot – a ze všeho nejvíc si přála, aby mohla dnes večer být jen se svou rodinou, v jejich starém domě, kilometry odsud, objednali by si pizzu a dívali se na film.

Máma do ní šťouchla, jako by jí četla myšlenky. „Bude to dobrý, Ellie, fakt. Tom se nám vrátí. Zkusíme být dneskašťastní, jo?“

Ellie přikývla, ale podívat se na ni nemohla. „Mami, můžu ti něco říct?“

Mámin úsměv od koutků pohasl a celé její tělo ztuhlo. „Přece víš, že mi můžeš říct všechno.“

„Karyn McKenzieová odešla ze školy.“

Minutu seděly ve zvláštním tichu. Ellie se kousala do rtu.Neměla nic říkat, ale bylo těžké v sobě držet tolik věcí. Ty menší občas vyklouzly.

„Měla jsem kamarádku,“ promluvila máma, „kterou napadli dva muži a zatáhli ji do auta. Nevymyslela si to, opravdu se to stalo. Bylo to hrozné a brutální, ale ona to vzala jako zlom ve svém životě, který následně celý změnila.“

„Co tím jako myslíš?“

„Myslím tím,“ odpověděla, vstala a oprášila si z kalhot neexistující chmýří, „že každý svého štěstí strůjce. Potřebuju zajít za tím pánem, co má postavit stan. Kdybys slyšela auto, zavolej na mě. Chci u toho být, až přijede. A jestli se nudíš, pověsnějaké balónky.“

Ellie si někdy představovala Karyn McKenzieovou jakomonstrum v plášti a s kapucou, jak se směje jako šílená a přitom hrozivými pazoury stahuje Toma do jámy plné síry. Věděla, že ve skutečnosti je vysoká a hubená, má dlouhé tmavé vlasy a bydlí na sídlišti na druhém konci města. Tom se jí očividně líbil už dlouho. Bylo jasné, že toužila po tom, aby si jí ten večer všiml. Nehty si namalovala rudým lakem, pusu fialovou rtěnkou aoblékla si jasně oranžové upnuté minišaty. Ve škole se o ní vědělo, že je dobrá na výtvarku a všechno ostatní fláká. Stejně je aleblázen, že se nechce vrátit do školy. Když to vzdá teď, už to nikdy nedožene.

Kolem prošla holka a nesla dva stříbrné čajové podnosy.Byla asi stejně stará jako Ellie, možná o něco starší, měla na sobě černou sukni a bílou košili. Zastavila se před Ellie a oslovila ji: „Ty jsi jeho sestra, že jo?“ Spiklenecky se k ní naklonila. „Jaký to je? Musí to pro tebe bejt hrozný.“

Byla hodně namalovaná.

Ellie řekla: „Neměla bys náhodou jít něco dělat?“ Potom vstala a kolem domu došla na příjezdovou cestu.

Někdy to bylo hmotné, jako by se zdi pomalu posouvalysměrem k ní. Jindy psychické, zvláštní panika v hlavě, kdy se jízdálo, že jestli tahle noční můra bude pokračovat ještě jedinouminutu, asi začne hořet. Jediné, co jí pomáhalo se z toho dostat, bylo vypnout a myslet na něco jiného. To ale bylo čím dál těžší. Daleko jednodušší bylo prostě odejít. Nešla daleko, protoženeměla bundu, zastavila se u elektrické brány na konci zahrady. Zmáčkla knoflík, počkala, až se vrata otevřou, a vykročila ven. Cesta byla samé bláto a sem tam špinavá kaluž, na travnatých okrajích se chvělo pár prvních narcisů. Brána se za ní zavřela.

Na tuhle cestu se každý večer dívala z okna a přemýšlela, kdy se asi Tom vrátí domů. Věř mi, napsal jí v dopise. Chtěla, aby se ta slova vznesla z papíru a kroužila po obloze. Neohrožená aneonově výrazná, poletující nízko nad městem, klouzající po zdech obchodů a domů, až by se nakonec rozletěla ulicí směrem k moři a tam by se navždy zavěsila nad obzorem. Věř mi. Všichni by si ta slova přečetli a uvěřili jim. Soud by se zrušil a všechno by se vrátilo k normálu.

Jenže bylo těžké si udržet víru. Po celých dvanácti dnech anocích se Ellie rozpadala na kousky. Nemohla sedět, nemohla stát, nebyla schopná se na nic soustředit. Dny ubíhaly rychle, každá minuta se drala dopředu, i když se učila, čas letěl.

Přes slunce se natáhl mrak a cestu polil tmavý stín, který se jí zastavil u nohou. Někde u sousedů zaštěkal pes a téměřsoučasně se mrak posunul, takže se svět rozzářil tak jasně, až si musela rukou zastínit oči. Když se rozkoukala, uviděla auto, které odbočovalo do ulice směrem k ní. A jako by to bylo nějaké kouzlo, z okénka se na ni šklebil Tomův obličej.

Ellie výskla. Nemohla si pomoct, ten zvuk z ní prostě vyšel, jak se auto přiblížilo.

„Už je tady!“ křičela a máma asi byla někde poblíž, protože vyběhla zpoza domu a mávala deskami.

„Otevři bránu, Ellie, ať můžou projet!“

Konečně byl tady, vystoupil z auta na zahradu jako papež.Máma se k němu se smíchem rozběhla a on ji objal. Chvíli sespolečně kymáceli, jako kdyby tancovali. Ellie překvapilo, jak něžné to bylo.

Trochu se před ním styděla, když se podíval přes máminorameno a usmál se na ni, jako by za poslední dva týdny dospěla a tohle byl její dům, ve kterém měl on být hostem. Vypadal jinak – možná byl hubenější.

Ellie promluvila: „Takže tě pustili?“

Zasmál se a pomalu vykročil k ní. „Policajti chtěli, abych zůstal s nima, to je fakt, ale řek jsem jim, že se mi stejská po ségře.“ Jednou rukou ji objal a na chvilku ji k sobě přimáčkl. „Dobrý?“

Usmála se. „Už jo.“

Jeho oči sklouzly zpátky k autu a mámě, která vyndávala z kufru jeho batoh, a k tátovi, který za sebou táhl kufr nakolečkách. Byl to ten samý, který měl v zimě na horách. Zvláštnípředstava, že doletěl letadlem až do Alp, a teď se vrátil z nápravného zařízení v Norwichi.

Táta ho přivezl až k nim. „Koukni se támhle, Tome, co pro tebe udělala Ellie.“

Ellie bylo trapně, když táta ukázal na transparent uvázaný na plotě. Trvalo jí tři odpoledne ho vyrobit, ale teď se jí zdál trochu laciný. Byli na něm všichni čtyři pod duhou a okolo nich obří srdce. Do horní části vymyslela rodinný erb a napsala motto: Tom Parker je nevinný. Ale rohy se začínaly trhat a celé tovypadalo spíš jako staré chatrné prostěradlo než jako něco, co dělala s láskou.

„Makala na tom celý hodiny,“ řekl táta a usmál se na Ellie.Bylo to poprvé za několik dní, co se jí podíval přímo do očí.

Tom do ní něžně šťouchl. „To je od tebe moc hezký, Ellie, dík.“

Přišla máma, držela Tomovu bundu a uhlazovala ji rukou. „Vzadu je ještě jedno menší překvápko,“ řekla.

„Jaký překvápko?“ Tom se podezřívavě rozhlédl a Ellie serozbušilo srdce. Nebyl to její nápad a věděla, že Tom asi nebude nadšený.

„Nebudem tě napínat,“ řekla a odvedla ho podél domu do zadní části zahrady.

Na trávníku vyrostl velký stan. Na stoly uvnitř pofukovalo topení a kolem nich byly úhledně rozmístěné židle. Napracovním stole byly vyskládané talíře, sklenice a příbory. Sem mělo přijít jídlo, servírky už pokládaly ubrusy a na ně zdobenéubrousky. Na ořechu se lehce pohupovaly lampióny a mírný vítr tahal za balónky přivázané na kůlech plotu.

Ellie sledovala, jak se Tom snaží to všechno vstřebat.„Oslava,“ řekla.

Prohrábl si rukou vlasy. „Jo, to mi došlo.“

„Nelíbí se ti to, že ne?“ Otočila se na rodiče: „Říkala jsem vám, že se mu to nebude líbit. Věděla jsem to.“

Tátova tvář potemněla zlostí. „Eleanor, co kdybys nechalaToma, ať se rozhodne sám, jestli se mu to líbí, nebo ne?“

Máma pohladila Toma po paži. „Chtěl bys radši mít klid?“

„Dali jste si s tím takovou práci,“ odpověděl Tom. „Ale cokdyby mě nepustili?“

Máma se trochu hystericky zasmála. „Táta takovou možnost vůbec nepřipouštěl.“

„Nebylo proč pochybovat,“ ujistil ho táta nenuceně. „Všechno jsem objednal už před několika dny, protože jsem si byl naprosto jistý.“ Natáhl se a poplácal Toma po zádech. „Tak co říkáš, máš radost?“

„Je to hezký.“ Tom se znova rozhlédl kolem sebe. „Třeba to bude dobrý.“

„Tak bezva.“ Táta už zase zářil. „Pozvali jsme všechnydůležité lidi. Musíme všem ukázat, že se nemáš za co stydět.“ Ukázal na kufr. „Ten kufr ti odnesu nahoru a pak si musím vyřídit pár telefonátů. Už můžeš být v klidu, Tome. Jsi doma a v bezpečí.“

Máma položila ruku Tomovi na tvář. „Vezmu ti dovnitř bundu a podívám se, jak jim jde příprava.“

Bylo to zvláštní, jak pořád popisovali, co budou dělat. Začalo to, když Toma zatkli. Zajdu si jen na hodinku do kanceláře. Zkusím se trochu vyspat. Chvíli budeme mluvit s právníkem. Jako by měli zmizet, kdyby neřekli, kde budou.

„A co budete dělat vy dva?“ zeptala se máma.

Tom se usmál. „Něco si najdem.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist