načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tvůrčí fotografické techniky - černobílý - jednobarevný - dvoubarevný svět - Marie Němcová

Tvůrčí fotografické techniky - černobílý - jednobarevný - dvoubarevný svět

Elektronická kniha: Tvůrčí fotografické techniky - černobílý - jednobarevný - dvoubarevný svět
Autor:

Chcete vytvářet tvůrčí snímky? Tato kniha Vás provede černobílým, jedno nebo dvoubarevným světem. Nabízí podrobné a konkrétní rady, přes 100 návodných obrázků s popisem. Dozvíte ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  75
+
-
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Marie Němcová
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 172
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-0779-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chcete vytvářet tvůrčí snímky? Tato kniha Vás provede černobílým, jedno nebo dvoubarevným světem. Nabízí podrobné a konkrétní rady, přes 100 návodných obrázků s popisem. Dozvíte se, jak snímek převést do jinobarevného provedení, čemu věnovat pozornost, aby vaše snímky zaujaly a okouzlily své diváky.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

OBSAH KNIHY

Tvůrčí fotografické techniky

Černobílý - jednobarevný - dvoubarevný

svět

1 Černobílý a monochromatický svět 6

1.1 Rozhodujeme se pro černobílý snímek 7

1.2 Rozhodujeme se pro vícebarevný snímek 9

1.3 Rozhodujeme se pro jednobarevný snímek 11

1.4 Rozhodujeme se pro dvoubarevný snímek 13

1.5 Přednosti černobílé fotografie 14

2 Tvarové a lineární obrazce 16

2.1 Linie a křivky 17

2.2 Černobílé a monochromatické tvary 24

2.3 Stín 27

2.4 Textura a struktura 29

3 Expozice 33

3.1 Osvětlení 35

3.1.1 Směr světla 37

3.1.2 Odlesky 39

3.2 Exponujeme objekt v pohybu 43

3.3 Nastavení clony a určení pásma hloubky ostrosti 45

3.4 Objektivy 49

3.5 Zaostření 51


3

3.6 Pomocné expoziční hodnoty a jejich nastavení 54

3.6.1 Vyváţení bílé 55

3.6.2 Citlivost v ISO 58

4 Tonalita 60

4.1 Podpaly a přepaly 63

4.2 Zónový systém Ansela Adamse 67

4.3 High-key 69

4.4 Low-key 71

5 Dynamický rozsah a histogram 73

6 Digitální šum 80

7 Převod barevného snímku do černobílé podoby 82

8 Tvorba monochromatické podoby snímku 92

9 Tvorba dvoubarevné podoby snímku 95 10 Sekvence barvy 98 11 Tvůrčí černobílý a monochromatický svět 103 11.1 Černobílý svět kreativně 104 11.2 Monochromatický svět kreativně 107 12 Realita ve fotografickém snímku 111 13 Hledání námětu a vloţení autorského vkladu 114 14 Fotografické vidění 114 15 Rozhodující okamţik 116


4

16 Kompozice černobílého a jednobarevného vidění 118

16.1 Klasická kompozice 118

16.2 Diagonální kompozice 120

16.3 Třetinová kompozice 121

16.4 Středová kompozice 122

16.5 Kompoziční svoboda 125

17 Obrazová skladba 126

17.1 Role prvků v obraze 129

17.2 Princip symetrie a asymetrie 133

17.3 Princip kontrastu 136

17.4 Princip rytmu 138

17.5 Dojem prostoru a plošnost v obraze 142

17.6 Stanoviště 147

18 Obsah snímku 154

18.1 Informační hodnota obrazové plochy 157

18.2 Chaos 158

19 Rám obrazu 159

20 Název snímku 163


5

Černobílá fotografie je pro mne „Střed vesmíru“ Ian Jefrrey


6

1 Černobílý a monochromatický svět

Fotografie se zrodila jako černobílá. Její vznik byl tak oslňující, ţe její černobílá verze

byla s díky přijata. Rostla od dokumentární formy aţ k výtvarné a grafické podobě.

Mohlo by se zdát, ţe příchod barvy ji odsune na okraj zájmu a zmizí ze scény.

Opak je pravdou. Barvu máme všude kolem sebe, nejen ve skutečnosti, ale barevné

snímky nás zcela obklopují. Černobílý snímek se od reality odklání a tak se stává

něčím výjimečným. Bez barvy se odlehčí, zjednodušší, vynikne obrazová čistota.

Jakoby pravda ztratila okrasu, kterou barva tvoří. V barevném snímku je toho příliš.

Pokud chce autor do něj vloţit ještě svůj originální autorský vklad, nebude tak zřejmý

jako v černobílém podání. Můţeme tedy říci, ţe černobílá fotografie má ve světě

umění své nezastupitelné místo.

Rozdíl mezi malbou a fotografováním je především v tom, ţe kresba není zcela

identická s realitou, je to jen její kreslená podoba. Kdeţto při fotografování

zachycujeme reálnou podobu scény, včetně jejího barevného vyznění. Černobílá

fotografie sice reálnou podobu scény zachovává, postrádá však barvu. Nastává tak

určitý odklon od reality. Svět bez barvy je chápán jako určité vyjádření, které vsází na

tvary, kontrast, linie, tonalitu a realitě se vzdaluje. Prosazuje se tak ve vizuální oblasti

a k tomu vyuţívá ještě rozloţení tónů, zobrazení textury a struktury, modelování

objektů a zejména definování tvarů.

„Země je Umění, fotograf je

pouhým svědkem."

Yann Arthus Bernard


7

1.1 Rozhodujeme se pro černobílý snímek

Pro převod do černobíé podoby bychom měli mít důvod. K rozhodnutí by nám měla

pomoci skutečnost, ţe:

 Obsah snímku lépe vyjádříme zvýrazněním tvarů, linií, textury nebo struktury.

Barva od nich odvádí pozornost a přehlušuje je.  Jemné odstíny šedé dokáţí precizně vykreslit tvary, linie i texturu. Nebo vsadíme

na silný kontrast bílá - černá. Barva je zbytečná a odváděla by pozornost.  Dochází ke změně informační hodnoty snímku v určité části, třeba u portrétu.

Má-li dívka zrzavé vlasy a zelenou halenku, barevná kombinace je pro diváka

atraktivnější, neţ její výraz v obličeji. Odebráním barvy se stane výraz opticky více

výraznější, halenka a vlasy jen nezbytnou kulisou.  Umoţníme divákovi, aby se více soustředil na děj, barva by ho rozptylovala .

Červený dres přitahuje více pozornosti, neţ vrcholný výkon atleta.  Barvu nepotřebujeme, má jen roli popisnou. Podává informaci o skutečnosti,

které je snímek vizuálně blíţ. Bez barvy vyniknou grafické tvary a linie.  Nabízíme abstraktní nebo snovou grafiku se zřejmými aţ velmi jemnými tvary,

ve kterých by více barev rušilo  Zjednodušíme snímek a tím zvýšíme jeho působivost. Zbavíme se barevného

chaosu, který ruší. Snímek vynikne, ve scéně se objeví elegance, neboť ji černobílý

snímek dokáţe předvést daleko lépe, neţ barva.

Pokud převedeme snímek do černobílé nebo monochromatické podoby, je odlišen od

reality. Mohlo by se zdát, ţe tímto úkonem jsme vytvořili tvůrčí snímek a dokonce do

něj vloţili autorský vklad. To je však velký omyl.

K převodu do černobílé nebo monochromatické podoby využijeme jen takový

snímek, jehož obsah barva spíše ruší. V černobílém nebo monochromatickém

provedení je naopak jeho obsah posílen, snímek je sdělný, zajímavý, nezvyklý.

Jeho obsah nutí diváka přemýšlet, dokáže ho potěšit nebo i okouzlit.


8

Obsah některého snímku je postaven na barvě a jejím odebráním se jeho sdělení vytratí, snímek

zešedne a stane se nezajímavým.

„Fotografie je úţasná v tom, ţe kaţdý v ní můţe vidět něco jiného

a interpretovat ji svým vlastním způsobem."

Rafael Siderski


9

Světlé ruce a hlava vytvářejí zřetelné a přirozené centrum pozornosti

diváka. V barevném provedení by barva jejich výraznost sníţila. Vinětace

přitahuje pozornost k postavě a odděluje ji od okolí.

1.2 Rozhodujeme se pro barevný snímek

Proč barva?

 Na barvě nebo jejím kontrastu je postaven účinek snímku. Střídání polí se

ţlutou řepkou a zelenou trávou, portrét dívky s rezavými vlasy v kontrastu se

zeleným svetříkem. Po převodu do černobílé tento kontrast zmizí a tonální ho

nedokáţe nahradit.  Je podstatným prvkem, který zvýrazňuje hlavní motiv a odděluje ho od okolí

nebo od ostatních prvků. Běţí-li více dětí a chceme jedno z nich zvýraznit, bude

výhodou jeho oblečení v teplé červené barvě.  Má v obraze roli podpůrnou, kdy úsilí sportovce, zračící se v obličeji, je

podpořeno červeným dresem  Vyvaţuje snímek. Malá ţlutá skvrna je vyváţena větší nevýraznou plochou  Ovlivňuje snímek pocitově, kdy teplé a pastelové barvy působí teple, měkce,

kdeţto studené tvrdě a chladně  Dodává snímku atmosféru. Jemné barevné přechody spolu s neostrostí

snímek zjemňují, coţ se projevuje zejména u makrosnímků.  Má funkci věcnou, kdy určuje předmět. Svetřík můţe mít jakoukoliv barvu,

kdeţto tráva je pouze zelená. Někdy barva přibírá i roli symbolickou, kdy červená

značí krev, bílá čistotu, tmavá smutek. Pomocí barvy tak podtrhneme vyznění

snímku.

„Pro mne je barva velmi důležitým mediem pro vyjádření

informací, avšak při reprodukci je značně omezená, chemická,

nikoli transcendentní a intuitivní jako v malířství. Oproti

černobílé, která má nejúplnější škálu, nabízí barevná fotografie

jen zlomek.“ H. C. Bresson


10

ADÉLKA


11

Barva vlasů ozvláštňuje portrét. K tomu je třeba ponechat obličej v barvě.

Zato šaty byly pestrobarevné a snaţily se svými barvami vlasy „překřičet“.

Jejich převedení do jednobarevného odstínu snímek zklidnilo a ponechalo

vlasům jejich dominanci. Snímek ozvláštniliy tři barevné prvky, vlasy,

rámeček i název snímku.

1.3 Rozhodujeme se pro jednobarevný snímek

 Hlavní motiv zabírá celou obrazovou plochu, je jednobarevný, třeba květ

 Snímek jsme převedli do černobílé a provedli „tónování“, aby se vyznění

snímku sjednotilo a zjednodušilo  Námět snímku vyţaduje jemný kontrast. V jednobarevném snímku je

kontrast velmi nízký, neboť zůstává pouze kontrast odstínů jedné barvy.

Tím se sniţují i ostatní kontrasty a to tvarů i linií.  Snímek získá jiný vzhled, odkloní se od reality, zjednoduší a vyzní zcela

jinak. Černobílý snímek se označuje za dvoubarevný, coţ je zřejmé jiţ z jeho názvu. Přesto se v něm většinou objevují barvy tři - bílá, černá a šedá. Podobné je to i s jednobarevným snímkem, kdy motiv je v jediné barvě, avšak vypadá jakoby „poloţen“ na bílou nebo černou podloţku. Černobílý snímek si někdy po převodu do jednobarevné verze ponechá černou, která se silně prosazuje a tvoří hrany nebo zůstává v místech s podpaly. Přesto tyto snímky povaţujeme za jednobarevné, neboť fotografovaná scéna nebo hlavní motiv jsou v jednom barevném odstínu. Pokud barevný nebo černobílý snímek nemá sytě černou, po převodu do jednobarevné podoby zůstává v jednom barevném odstínu, tedy bez černé, coţ je případ následujícího snímku. Černé je v něm jen minimum.


12


13

1.4 Rozhodujeme se pro dvoubarevný snímek

 Přímou expozicí vytvoříme dvoubarevný snímek. Hlavní motiv je

jednobarevný a pozadí taktéţ. Hnědé koně na zelené trávě.  Převodem více barevného snímku do dvoubarevné podoby. Hlavní

motiv ponecháme ve výrazné barvě a jeho okolí převedeme do tlumené.  Barevný snímek převedeme do dvoubarevné podoby tak, aby to

odpovídalo obsahu. Můţeme to provést ve Photoshopu a to v jeho

zásuvném modulu Color Efex Pro. Horní část snímku s oblohou bude

modrá a spodní část teplá a to do ţluta.

Teplá růţová vystupuje do popředí, chladná modrá do pozadí.

Dvoubarevný snímek, vytvořený přímo expozicí.


14

1.5 Přednosti černobílé fotografie

 Vyniknou tvary, linie, děj i výraz obličeje

 Obsah snímku není rušen barvou, více vynikne. U portrétu můţe přitahovat

pozornost diváka pestrobarevné oblečení a výraz obličeje se stává druhořadým.

V černobílém provedení vynikne výraz a oblečení se stává pouze prvkem

pomocným. U sportovce můţe zastínit jeho výkon, barevný dres.  Kontrast ve snímku zůstane. Původně barevný kontrast se stane po úpravě

kontrastem tonálním. Tím nahradíme účinek barvy, ale můţeme ho ještě zvýšit,

neboť v barvě se více kontrastů tříští. Černobílý snímek je jednodušší, výsledný

kontrast je tedy účinnější, neţ v barvě.  Snímek se zjednodušší, přitáhneme pozornost k důleţitým místům. Děj nebo

akce jsou čitelnější. To, co barva přehlušila, získá na optické a obsahové

přitaţlivosti.  Vyváţení bílé v tonální škále je zřejmější a poslouţí jako tvůrčí prostředek  Snímek získá eleganci. Ač je černobílý snímek jednodušší, jeho obsah můţe

být bohatší. Sdělujeme ho přímější formou, která však nemusí ztrácet náznak

pokračování nebo nutit k přemýšlení.  Je to odklon od reality, krok k tvůrčímu snímku. Nemůţeme ovšem říci, ţe

černobílý snímek je tvůrčí. Samotný odklon od reality nestačí. Je třeba do

snímku vloţit ještě tvůrčí vklad.  Dokáţe sjednotit více snímků, zdůrazní se jejich návaznost i to, ţe k sobě

patří. Můţe se jednat o reportáţ, esej nebo minipříběh.  Umoţňuje tvořit čistě grafické snímky, kdy vyuţíváme jen bílou a černou.

Nabízí tak nejsilnější kontrast tonální škály, jaký je ve snímku moţno vytvořit.

"Černobílá fotografie je vnímána jako serioznější a je srdcem

fotografie mnohem spíše, neţ barva."

Michael Freeman


15

Jednoduché tvary i tonální škála. Pokud by byl snímek v barvě, rušilo by

barevné oblečení a odvádělo pozornost od čistých tvarů. Zajímavý stín na

podlaze vytvořilo zadní a to boční osvětlení.

"Můj fotografický postup je: ticho, jen několik světel,

jen několik slov."

Petr Bubeníček


16

2 Tvarové a lineární obrazce

Geometrické obrazce tvoří skutečné figury a jejich části. U portrétu jsou to oči, nos,

tvář, brada, límec, vlasy. To vše tvoří obrazce, které právě v černobílé vyniknou,

kdeţto v barvě si jich tolik nevšimneme. Spíše nás zajímá, jestli barva pleti odpovídá

skutečnosti.

Pravidelné střídání světla a stínu, rozdílná tonalita v černobílém provedení, dokáţí

vytvořit a ovlivnit tvar obrazců i jejich strukturu. V obraze se tak zvýší význam tvarů

objektů, jejich rozmístění a vytvoření určité struktury. Prosazují se linie jako čáry,

rovné, šikmé nebo křivé, které naznačují směr. Diagonální linie zvýrazňují dynamiku,

vodorovné stabilitu a klid. Výraznějšími se stávají také body, které přitahují pozornost

a vedou oko diváka obsahem snímku.

Pozadí je spíše naznačené nebo zcela neutrální. Pokud má výraznou informační

hodnotu, odvádí pozornost od tvarů a obrazců. Tyto jevy probíhají také v barevném

snímku, ale jsou druhořadé, neboť třeba výrazná červená se dokáţe prosadit na jejich

úkor. Pokud je snímek dostatečně tonálně kontrastní, jsou hrany objektů zřejmější.

V černobílém snímku získávají obrazce na významu a to tím, ţe jsou:

 Jednodušší, avšak s velmi silným obrazovým vjemem. Čím je tvar prvku

jednodušší, tím je obsahově účinnější a srozumitelnější. Vyhýbáme se sloţitým

tvarům a nepřehledným liniím, které mohou tvořit třeba kmeny stromů v části

lesa. Snímek pak působí nepřehledně.

 Obsahově navzájem svázány a tvoří tak kompoziční skladbu obrazu, ve které

jsme kaţdému prvku přidělili určitou roli.

Kompoziční prvky, které přitahují pozornost v černobílém snímku jsou:

 Linie a křivky

 Tvary objektů

 Světlo a stín

 Textura a struktura 2.1 Linie a křivky Linie a křivky můţeme vyuţít jako významný výrazový prostředek, který umocňuje celkový dojem z obrazu a pomáhá určit způsob jeho čtení. Linii mohou tvořit čáry, hrany objektů, více prvků seřazených za sebou nebo výraznější tonální body. Dojem linie vytváří i objekty, jejich hrany nebo samotný objekt, třeba sloup. Aby linie vynikla, musí být kontrastní se svým okolím, coţ jí umoţníme výběrem:  Vhodného osvětlení, kdy kontrastní světlo oddělí světlou linii, třeba cestu, od

tmavšího pole nebo naopak. Je tím myšlena kvalita světla, tedy kontrastní nebo

rozptýlené a také jeho směr.  Stanoviště, které pomocí snímací výšky a směru, určuje směr a tvar linií a jejich

výraznost. Je rozdíl, stojíme-li před cestou, vedoucí před námi vodorovně nebo

šikmo a díváme se na ni shora nebo z přímého pohledu.  Síly, jasu a kontrastu s okolím, ale i vztahu k ostatním prvkům v obraze. Nejsou

v něm samy, mají vazbu na své okolí, ale i na rám obrazu. Je rozdíl, jsou-li s ním

souběţné nebo k němu směřují. Snímek je tvořen převáţně liniemi, křivkami a čistými tvary. Tonální škála je velmi úsporná, nabízí spíše výtvarnou formu. Snímek je vyváţený, neboť větší konstrukce vlevo je vyváţena postavou vpravo. Postava má ve snímku vyšší „váhu“, neţ dřevěná konstrukce, neboť divák hledá na snímku především postavu. S liniemi v obraze šetříme, neboť méně je více. Větší mnoţství by mohlo působit nepřehledně, nepřirozeně aţ chaoticky. Linie se ve snímku mohou objevit jako linie skutečné, tedy věcné, kdy tvoří obrys figur nebo linie výtvarné, zejména v grafice, ale také linie optické, kdy opticky spojují dva objekty. Linie skutečné, tedy věcné - tvoří obrys figur, které ohraničují. Mají zásadní význam na obsah snímku a to nejen jejich výraznost, kontrast, ale především směr. Zásadně ovlivňují vznik dojmu prostoru, ale také mění obsah snímku. Pokud máme ve snímku více diagonál, vertikál a horizontál, jejich kombinace by měla být promyšlená a netvořit chaos a nepřehlednost. Linie výtvarné - najdeme je v grafickém obraze, který je tvořen bílou a černou, někdy přibere trochu šedé. Stávají se důleţitým prvkem, neboť tvoří většinou obrys figury. Diváka poutají jako "čisté" čáry, které mají vztah k sobě navzájem, ale také k rámu obrazu. Světlé a tmavé čáry tvoří kontrast se svým okolím a výrazným způsobem vyvaţují obraz. Šedé je ve snímku poskrovnu, můţe také scházet. Linie optické - nejedná se o skutečné čáry, ale dva výrazné body nebo prvky, které si mozek automaticky propojí. Dívka v okénku odjíţdějícího vlaku mává chlapci, který zůstává stát na nástupišti. Obě osoby si spojíme opticky k sobě, protoţe víme, ţe patří k sobě a ve snímku je naznačena dějová návaznost. Linie mají různý tvar i směr, mohou se kříţit, mít vztah k sobě navzájem nebo také k rámu obrazu. Divák to vnímá a je na fotografovi, aby dokázal vybrat směr linií i tvar tak, aby podpořily obsah snímku. Změníme stanoviště a z vodorovné linie je šikmá.

FOTOTIP

 Linie jsou silným výrazovým prostředkem, umocňujícím celkový dojem

snímku a určující způsob jeho čtení. Proto by měl být ve vedení linií určitý řád.

 Při výběru scény bychom měli „vidět“ optické linie, jejich návaznost i rušení

výpovědi snímku


19

Bodlák se skládá většinou z linií. Rozhodil si další dvě vedle sebe a jsou

elegantně rozhozeny do okolí. Snímek v barvě provázela špinavá ţlutá aţ

do hněda a pozadí bylo roztříštěné, vymalované různými odstíny zelené.

Černobílá podoba vše sjednotila a dodala snímku zcela jiný výraz.

Můţeme pracovat s různými podobami linií:

Rovné linie provedou oči diváka obrazem velice rychle, působí dramaticky a měly by

skončit u prvku, který je zabrzdí a je zajímavý.

Vertikální linie - budí dojem výšky a mohutnosti. Vedou k pocitu aktivity, pohybu,

dominantnosti, síly i vznešenosti. Vyuţíváme je zejména u snímků architektury, pokud

ji chceme zvýraznit. Měly by být rovné, ať uţ jsou to stěny domu, sloupy nebo stromy.

Pokud umístíme přísně svislé linie k rámu obrazu, musí být k tomu důvod a měly by

být předvedeny vhodným způsobem.


20

Horizontální linie - vytvářejí dojem klidu, popírají prostor, navozují pocit klidu aţ

pasivity. Jsou rovnoběţné se spodní hranou snímku a tak představují určitou závoru

nebo překáţku v pohybu. Přesto se v obraze vyskytují často a to zejména jako

horizont nebo vodní hladina. Měly by být především rovné, aby voda netekla do rohu

obrazu a horizont neklesal k jedné straně, aniţ by byl vyváţen jiným prvkem.

Zdůrazňujeme-li oblohu, objeví se horizont v dolní třetině obrazu, pokud krajinu, pak

v horní třetině. Jeho umístění je také odvislé od výšky, ze které krajinu snímáme.

Sbíhající linie jsou ideálním prostředkem k vytvoření dojmu prostoru a to zejména

tehdy, namíříme-li je do středu snímku. Navíc vedou oko diváka obrazem po

důleţitých prvcích a do určitého místa, tzv. úběţníku. Mohou to být obrysy cesty nebo

aleje. Proto by na konci jejich spojení měl být prvek, který vzbudí divákovu pozornost.

Je v nich pohyb, změna, akce a dynamika.

Diagonální linie - stoupá-li hlavní motiv v úhlopříčném směru vzhůru, mělo by to být

zleva doprava, opačný směr naznačuje klesání. I kdyţ výjimka potvrzuje pravidlo.

Diagonální linie navozují silný dojem prostoru, změnu, akci, neklid, dynamiku, pohled

do hloubky a to zejména tehdy, mají-li návaznost na některý prvek v obraze, zejména

detail v popředí. Hodlá-li dítě sjet skluzavku, bude umístěno vpravo nahoře a je

zřejmé, ţe jeho pohyb bude následovat doleva po diagonále, kde ponecháme

potřebný prostor. Stojí-li verunka vlevo dole, roztahuje křídla a je zřejmé, ţe poletí

nahoru, dá se předpokládat, ţe to bude vpravo vzhůru, proto ponecháme vpravo

nahoře trochu prostoru, aby nenarazila na rám obrazu.

Diagonála, která vede přímo z rohu do rohu, popírá prostor. Pokud vede do středu

snímku, prostor naopak silně zdůrazňuje. Zajímavě působí přerušení diagonálního

směru, Neměla by to být překáţka, která směr změní, ale třeba jen zajímavý strom,

který diagonální směr cesty narušuje. Oko diváka neproběhne v šikmém směru

rychle, musí se zastavit a prozkoumat překáţku.

Stačí změna stanoviště a z horizontální je linie šikmá. Dojem prostoru je daleko větší,

směřují-li do středu snímku. Volíme ji k zachycení jednostranné ulice, pohybu vzhůru

nebo dolů. Kříţení směru můţe naznačovat kříţ, který staví dvě protichůdné linie proti

sobě. V jejich protnutí je náraz, vzruch, akce, které odeznívají do stran. Postava, která

vyskočila do vzduchu a má roztaţené ruce, mohou s tělem tvořit kříţ.

Diagonální linie určují směr čtení. Text čteme zleva doprava a shora dolů. Proto je

vhodnější diagonální linii umístit právě tímto směrem, neboť tak je to pro diváka

přirozenější.


21

Oba snímky staví na

liniích. Ve spodní

části horního snímku

je to rytmizace, která

je v kontrastu s horní

části snímku.

D v o u b a r e v n é

provedení snímek

sjednocuje. Zřejmá třetinová kompozice, kdy spodní část je horizontální, prostor popírá. Střední část se šikmou linií naopak prostor zobrazuje a horní třetina umoţňuje porovnání trávy dole s pohořím vzadu. Jemné barevné provedení snímek ozvláštnilo. "S" křivka - je to nejúčinnější linie v obraze, zvaná "zlatá křivka" ve tvaru písmene "S". Pokud prochází obrazem nesmí se dotýkat jeho rámu a být rámem přerušena. To platí i o ostatních liniích. Většinou vede oko celým snímkem, zastavuje se v důleţitých bodech. Značným prohřeškem je dotyk oblouků s rámem obrazu nebo jejich přeříznutí rámem. Pohled zpomalují a tak nabízejí delší prohlíţení snímku. Křivé linie evokují dojem napětí, energie a změny. Mohou vést oko obrazem, ale je nutno sledovat, aby nepřecházely aţ k chaosu. Oblé linie nabízejí měkkost, proudění i jemné tvary. Vlnitý horizont krajiny působí daleko jemněji, neţ strmé skály. Oblé linie mají vyšší dynamiku neţ přímky. Při procházení obrazem by se v obloucích neměly dotýkat rámu a přerušeny mohou být jen v případě, ţe to obrazu neublíţí a nepůsobí to rušivě.

Podloţka, na které vosa sedí,

směřuje dolů, coţ naznačuje směr

jejího budoucího pohybu. Potřebuje

tedy mít pod sebou dostatek místa.

Vosa směřuje vzhůru, potřebuje mít

prostor nad sebou. Mírně šikmá linie

se zvedá a určuje směr jejího

pohybu.

Stoupání se většinou zobrazuje

obráceně. Vosa je však hlavním

motivem, z toho důvodu je umístěna

v místě hlavní pozornosti a dojem

stoupání není narušen.

23

V barvě by rušil zelený les vzadu a oblečení jezdkyně. Lišila by se také

barva koně a černého telete. Avšak v černobílé se vše sjednotilo a vynikly

obrysy, linie, ale také tvary. Mírně šikmá linie jezdkyně i koně dodává

snímku vzruch a napětí. Linie lasa obtáčí hlavu, téměř bez dotyku.

2.2 Černobílé a monochromatické tvary

Jakmile se barvy vytratí, vyniknou ve snímku kromě linií zejména tvary objektů. Jsou

jakoby "čistší". Tvar objektu je dán hranovým kontrastem, který určuje obrys objektu.

Lépe je znázorněna bohatá tonální škála a to od bílé přes šedou, aţ černou.

Bílá s černou nebo šedou dovedou tvar snadněji zobrazit, neţ ostatní barvy. Také se

více zvýrazní ostrost v hranách, kdeţto barvy tyto přechody nejen zjemňují, ale sniţují

také jejich kontrast.

V monocharomataickém provedení se naopak vše zjemní, protoţe se sníţí kontrast.

Hrany nejsou tak zřetelné a tvary méně výrazné. Pro monochromatickou verzi je třeba

vybírat vhodný námět, který je postaven většinou na polotónech.

Tvary tvoří nejčastěji objekty a ty bychom měli vhodně rozmístit v obrazové ploše a to

v souladu s některou kompoziční variantou.

Tvar můţeme ovlivnit:

 Osvětlením, jeho směrem a intenzitou, které na objekt svítí. Světlo tak určuje

vzájemný poměr tmavé a světlé plochy. Jedna strana objektu je více osvětlena, je

tedy světlejší a druhá je osvětlena méně, je tmavší. To vytváří vlastní stín objektu ,

ale také mění jeho vzhled. Navíc dochází k podpoře prostorového dojmu objektu.  Úhlem světla, který určuje poměr tmavých a světlých ploch. Čelním světlem

osvětlujeme dominantní část objektu, zadním pouze jeho zastíněnou část.  Tonálním kontrastem, který ovlivňuje výraznost celého objektu  Objektivem, neboť teleobjektiv přitahuje objekty k sobě, čímţ mění nejen

vzdálenost mezi nimi, ale i jejich tvar. Obdobně širokoúhlý objektiv rozšiřuje

objekty blízké a vzdálené naopak zuţuje.

"Přístup k fotografování objektů, jako jsou skály, je naprosto

jiný, protoţe u černobílého podání vidíte tvary mnohem lépe,

neţ v barvě." Eliot Porter


25

V barvě by tvar i plastičnost dřevěných soch byly potlačeny. Bez ní,

jakoby odhodily svůj šat a ukázaly se v plné kráse. Jednoduše, bez

barevné příkrasy, s texturou, výraznými tvary. Jakoby se vylouplo jadérko

z obalu a nabídlo svoji vnitřní tvář, bohatší a hlavně čistší. Nepotřebuje

ţádné příkrasy a ozdoby.

Foto Lukáš Němec


26

"Pokud převedeme barevný objekt do černobílého provedení, měli

bychom dbát na to, aby mezi jednotlivými stranami objektu byl

kontrastní rozdíl, což nám umožní zachovat jeho prostorový dojem."

FOTOTIP

Modelaci tvaru objektu ovlivníme:

 Úhlem pohledu, pod kterým světlo na objekt dopadá

 Kontrastem mezi osvětlenými a neosvětlenými místy

 Kontrastem hran objektu

 Velikostí a vzdáleností světelného zdroje

27

2.3 Stín

Stíny jsou součástí téměř kaţdého snímku, neboť jsou odvrácenou tváří světla. Čím je

vyšší kontrast mezi osvětlenými a neosvětlenými místy, tím tmavší jsou stíny, ale

jejich tvar se nemění. Snímek s dramatickým obsahem můţe vyţadovat ostré stíny,

kdeţto jemný portrét dítěte, naopak stíny jemné a méně výrazné. Stíny vyuţívá

zejména struktura a textura, neboť bez stínu by nebyly zobrazeny.

Před zmáčknutím spouště sledujeme:

Sílu stínu, která je ovlivněna světlem, kdy kontrastní světlo nabízí tvrdý stín, kdeţto

rozptýlené světlo stín měkký.

Směr stínu, který udává směr světla a informuje nás nejen o poloze objektu a zdroji

světla, ale také o jeho kvalitě, coţ divákovi vsugeruje určitou světelnou realitu.

Více světelných zdrojů, které vytvářejí kříţící se stíny, čímţ dochází k deformaci

vrţeného stínu. Je třeba světelné zdroje umístit tak, aby se stíny nekříţily.

Potřebnost stínů při výtvarném řešení snímku, neboť jeho grafická podoba se

většinou bez stínů zcela obejde.

Ve snímku pracujeme se dvěma stíny:

Stín vlastní - objevuje se na předmětu, modeluje jeho tvar a povrch a vytváří tak linie

a hrany, které jsou rozhraním světla a stínu. Hloubku vlastního stínu udává světlo

odraţené. To, co je osvětlené, je hodnoceno jako věcná realita. Jedna strana objektu

je ve stínu, tedy tmavá, druhá je osvětlená a světlá. U černobílého snímku je rozdíl

mezi osvětlenou a stinnou stranou daleko více patrný, neţ v barvě. To, co chceme

zdůraznit ponecháme osvětlené a nepodstatné potlačíme právě stínem. K pořízení

záběru vybíráme vhodné stanoviště, které nám umoţní vybrat správný směr světla.

Ten totiţ rozhoduje o tom, co bude na snímku osvětlené a co ve stínu.

Stín vrţený - je stinnou kopií objektu na podloţce a naznačuje tvar předmětu. Vzniká

z důvodu, ţe fotografovaný objekt zadrţuje tok světla. Vytváří další objekt, tedy

kompoziční prvek, který při stavbě obrazu vhodně umístíme. Ovlivňuje nejen

kompozici, ale také obsah snímku, kdy třeba mezi člověkem a stínem vzniká určitý

vztah. Je to rub a líc jedné mince. Sytost a zvýraznění stínu můţeme ovlivnit v řadě

editorů pomocí jezdců Stín.

Hrana stínu je v černobílém podání výraznější. Její tvar, umístění a hloubka ostrosti

podávají informaci o detailech předmětu, jeho textuře a struktuře, výstupcích, ale také

o různých nerovnostech.

28

Podloubí má řadu vlastních stínů.

Bez nich by snímek zešedl. Je

tvořeno čistými tvary, rovnými, ale

také obloukovitými liniemi. Světlo,

vnikající do podloubí okny,

pokládá na podlahu vrţený stín.

Ve spodním snímku se ocitl na

zemi vrţený stín, který kopíruje

tvar ţidlí a stolku. K černobílémui

snímku bylo přidáno tónování a to

do ţluta. Světlý stolek převzal

největší část ţluté, šedé tóny jen

nepatrně a zcela tmavé o něj

vůbec nestály. Šikmé linie na

podlaze přidávají snímku ţivost. 2.4 Textura a struktura V černobílé verzi ji předvádí zejména bílá a černá, ale také mnoţství šedých tónů. Je jednodušší neţ v barvě a tedy zřejmější. Tvář dítěte je hladká, texturu spíše postrádá, kdeţto tvář stařenky by měla mít texturu ostrou a výraznou, neboť o ni ve snímku především jde. Odebereme-li barvu, zvýrazní se nejen hrany objektu, ale také kontrast grafického znázornění plochy, tedy textura a struktura. Můţe však vzniknout kontrast mezi původně teplými a studenými barvami, který se opticky prosazuje pomocí šedé. Textura se pak stává druhořadou. Proto zváţíme, co je pro obsah snímku prioritou. Povrch zdi má drobné výčnělky v určitém rozestupu a kaţdý výčnělek má jiný tvar.Jeli zeď ţlutá a hrubé výčnělky tmavší, tedy špinavější, ţlutá přitahuje pozornost. Ţlutá se v černobílé formě přemění na šedou a hrbolky budou tmavě šedé. Chceme-li zvýraznit texturu, zvýšíme tonální kontrast. Ţlutou zesvětlíme a špinavější ztmavíme. Aby textura a struktura povrchu objektu vynikla můţeme ji ovlivnit:  Kvalitou světla, kdy tvrdší bodové světlo texturu více prokreslí, neţ světlo

rozptýlené. Záleţí na tom, jak výrazný kontrast je nutný pro její čitelnost.  Směrem světla, neboť určuje směr stínů, které jsou důleţitou součástí struktury.

Ta je výraznější, vyuţijeme-li boční bodové osvětlení pod nízkým úhlem.  Výraznějším kontrastem tonality mezi bílou a černou a mezi šedými tóny  Úpravou barevných kanálů. Ţlutá a oranţová přitahují v barevném snímku silně

pozornost, kdeţto po převodu do černobílé formy se přemění na světle šedou.

Mezi nimi tak vznikne nepatrný tonální rozdíl.  Vzdáleností od aparátu. Textura a struktura je pro nás čitelnější ve skutečnosti

spíše zblízka, proto i na snímku bude dobře čitelná z blízkého pohledu. Je-li na

snímku dům v dálce, nebude a ani nemůţe být jeho struktura čitelná.  Návazností na obsah snímku. Textura se v černobílé verzi silně prosazuje svým

kontrastem a tak se stává významnou součástí obsahu nebo je obsah na ní přímo

postaven. Má-li v obsahu pouze roli vedlejší, neměl by být kontrast výrazný, aby

se neprosazovala na úkor důleţitějších prvků. Podloţka má výraznou texturu i strukturu. Část leţí v pásmu hloubky ostrosti a to spolu s hlavou pavouka. Ostatní část je rozostřená. Pavoučí nohy jsou rozloţeny přehledně, tělo vidíme z nadhledu. Směřuje dolů, proto má pavouk pod sebou více místa. Jemný barevný nádech snímek osvěţuje. Texturu a strukturu vidíme dobře zblízka, z dálky nám splývá. Proto záběry jasné, ostré a definovatelné textury a struktury pořizujeme zblízka a na snímku by měly tuto blízkost zobrazit. Z blízka vidíme kůru stromů, z dálky sotva rozeznáme kmen.

Textura je struktura a tvar v malém měřítku, tedy v malém,

relativně vzhledem k záběru." Michael Freeman Detaily - ze vzdálenosti, ze které objekt pozorujeme, vidíme určitý navyklý počet detailů. Kdyţ se díváme z dáli na obličej osoby, třeba do očí, nevidíme pihy a póry, ale víme, ţe tam jsou. Vidíme je skutečně, aţ se nedíváme osobě do očí, ale sledujeme póry pleti. Proto by na snímku měly být detaily patrné podobně tak, jak je vidíme ve skutečnosti, to znamená přirozeně zobrazeny. Příliš výrazné výstupky pleti mohou vadit, stejně tak její "vyţehlení". Někdy stačí jiskrná drobnost, třeba ty pihy, která nabourá fakt, ţe je snímek zcela dokonalý. Jde o autorský vklad a snímek se tak vymkne ze všednosti. Měli bychom se naučit popustit "uzdu" své fantazii, vloţit do snímku něco neočekávaného, co dokonalost naruší. Zrnitost - zrno někdy dodá snímku "šmrnc", většinou ho však pokazí. Vyţaduje specielní, hrubší námět, kterému sluší a snímek pak vypadá spíše výtvarně, neţ jako nevhodná editace v počítači. Zrno je v černobílém provedení daleko výraznější, neboť dodává snímku jiný rozměr a vypadá přirozeněji, jako určitá forma předvedení. Kdeţto v barvě vyzní často jako pokaţený snímek. Častěji vyuţíváme opak zrnitosti, tedy jemnost. Hodí se k jemným aţ snovým námětům. Nastavení od zrnitosti po jemnost nabízí:  Program Silver Efex pro/Struktura, se kterým můţeme navíc měnit zvláště světlé,

střední nebo tmavé tóny. Přidáme do snímku zrnitost nebo ho naopak změkčíme.

Tyto úpravy můţeme provádět v celém snímku nebo provedeme pouze lokální

úpravu pomocí Řídícího bodu.  V Lightroomu, kde je tento úkon označen jako Zřetelnost, avšak mění celý

snímek, nikoliv jednotlivé tonální části  Pouze jemnost dodá snímku Změkčovací filtr, který nasuneme na objektiv

aparátu  Tyto úpravy nabízí i řada dalších editorů Jemnost získal snímek v Lightroomu, pomocí posuvníku Zřetelnost. Obličej, ale také vlasy zjemnily, avšak tmavé brýle se zlákat nedaly, zůstala v nich ostrost a odraţené okolí. Vznikl kontrast mezi hranou brýlí, jejich tmavou tonalitou a jemnosti obličeje. Celkový jemný barevný nádech jemnost ještě zvyšuje.

32

„Tato fotografie je umění a o dvě clony světlejší verzi dostal klient

jako splnění zakázky."

Prohlásila o svém snímku Sarah Moon 3 Expozice Při tvorbě tvůrčího snímku jde zejména o zvýraznění hlavního motivu, naznačení okolí a potlačení ploch, které mají minimální vypovídací hodnotu. Potlačené plochy jsou bez kresby, tmavší nebo světlejší, více nebo méně kontrastní. Nastavení expozičních hodnot, to je především volba expozičního času, clony, objektivu, citlivosti v ISO, Vyváţení bílé a řada dalších, které by měly obsah snímku vyzdvihnout. Clona - reguluje mnoţství světla, které při otevření závěrky vnikne na senzor aparátu. Ovlivňuje jeho intenzitu, kvalitu i hloubku ostrosti. Čím větší hloubku ostrosti potřebujeme, tím vyšší clonové číslo nastavíme. Čím menší hloubku ostrosti potřebujeme, tím menší clonové číslo nastavíme. Můţeme nastavit prioritu clony, pokud nám záleţí na hloubce ostrosti a objekt se nepohybuje. Pouţijeme stativ, neboť delší expoziční čas neţ 1/50 s je hranicí pro expozici " z ruky". Pro delší čas je třeba pouţít stativ nebo se opřít o sloup. Expoziční čas - při jeho nastavení je nutno skloubit několik fotografických prostředků tak, aby jeho konečná podoba podporovala námi zamýšlený obsah snímku. Tvoří pár zejména se clonou, se kterou zajišťují vhodné mnoţství světla, které bude dopadat na senzor aparátu a je potřebné pro vznik snímku. Nastavení expozičního času by mělo být shodné s ohniskovou vzdáleností, kdy: Ohnisková vzdálenost 200 mm vyţaduje čas 1/200 s, Ohnisková vzdálenost 300 mm vyţaduje čas 1/300 s atd.

Neţ nastavíme expoziční čas, zváţíme:

1. Osvětlení

2. Pohyb objektu

3. Nastavení clony a určení pásma hloubky ostrosti

4. Pouţití objektivu

34

Nejistota, nerozhodnost, obavy něco říct?

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém

obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist