načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tvůj čas se krátí - Kay Hooper

Tvůj čas se krátí

Elektronická kniha: Tvůj čas se krátí
Autor:

Agentka Callie Davisová ze speciální jednotky FBI pátrá díky svým mimořádným schopnostem v Apalačských horách po uprchlém bankovním lupiči. Teprve až objeví zraněného kolegu, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 263
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Hostage přeložila Blažena Kukulišová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3666-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Agentka Callie Davisová ze speciální jednotky FBI pátrá díky svým mimořádným schopnostem v Apalačských horách po uprchlém bankovním lupiči. Teprve až objeví zraněného kolegu, uvědomí si, že se ze zoufalého štvance stal nevypočitatelně nebezpečný lovec. Pochopí, že byla vtažena do jak smrtelné hry.

Zařazeno v kategoriích
Kay Hooper - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2013 by Kay Hooper

This edition is publishing by arrangement

with The Berkley Publishing Group,

an imprint of Penguin Publishing Group,

a division of Penguin Random House LLC

Translation © Blažena Kukulišová, 2018

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu HOSTAGE

přeložila Blažena Kukulišová

Redakční úprava Jana Pleskotová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2018

shop@alpress.cz

Vydání první

I978-80-7543-799-0




Autorčina poznámka

N

a základě četných žádostí svých čtenářů jsem se itentokrát rozhodla umístit v úvodu knihy tuto poznámku jako upozornění pro nové čtenáře i ty, kteří sérii sledují od začátku. Na závěrečných stránkách najdete stručný přehled hlavních postav a jejich základních vlastností aparanormálních schopností. Doufám, že vám tyto informace pomohou vychutnat si ještě víc tento příběh a celou sérii.



Prolog

S

hayna Freemanová se probudila s třeskutou bolestí hlavy

a omámeně si pomyslela, že se předchozího večeramusela hrozně ztřískat. Sice si nic nepamatovala, ale jinak to být

nemohlo, takhle zle jí může být jedině z přemíry alkoholu.

Jsi úplně pitomá. Kdy se naučíš ignorovat hloupé výzvy?

Takhle se obvykle dostávala do maléru.

Chvíli tam jen ležela se zavřenýma očima, ze zkušenosti totiž věděla, že kdyby si troufla je otevřít, bude se s nímístnost točit. Ale postupně jí začaly vadit další věci. Lůžko jí připadalo podivně hrbolaté a... navlhlé. Ve vzduchu, který dýchala, visel zatuchlý, slabě kyselý pach. I přesbolest hlavy vnímala pocit, že ji obklopuje podivné prázdno. A taky chlad. Neměla na sobě přikrývku. Proč ne?

Maličkosti.

Ležela tam se zavřenýma očima čím dál prochladlejší aříkala si, že se nic zlého neděje. Opakovala si to znovu a znovu. Protože pokud tomu uvěří... bude všechno v pořádku.

Úplně všechno.

Shayna nevěděla, jak dlouho tam leží s pevně semknutými víčky a v hlavě jí donekonečna běží jako mantra, že se nic zlého neděje, než byla nakonec nucena oči otevřít.

Tma.

Ale ne... úplná tma.

Připadalo jí, že nad sebou rozpoznává obrysy těžkých trámů, takových, co nejspíš podpírají tuny hlíny nadchodbou vedoucí do hory. Třeba v nějakém dolu.



k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

Je v dolu?

Jak, probůh...

Zkusila pohnout pažemi, napřímit se do sedu. A vtom uslyšela hlasité chrastění, ucítila tíhu a uvědomila si, že má spoutaná zápěstí. Obě.

Instinktivně se pokusila zvednout jednu ruku a zjistit, co je s druhou, ale nešlo to. Ta pouta... řetězy... po oboustranách upevněné k tomu, na čem ležela. Nedokázala se ani nadzvednout na lokty, pevně utažený řetěz jí tonedovoloval. Nemohla zvednout levou ani pravou ruku dost vysoko, aby si své pocity potvrdila.

Ne pouta. Zápěstí jí svíraly široké a těžké pruhy. Řetěz – a podle zvuku masivní. Starý. Rezavý. Cítila pach rzi.

A když se snažila pohnout nohama...

Ležela tam nesmírně dlouho, zírala na těžké trámy asnažila se nemyslet na to, proč by jí někdo svázal řetězemzáěstí a kotníky a upoutal ji na staré páchnoucí hrbolaté lůžko v místě, co vypadalo jako důl někde v horách.

Protože to bylo neskutečné.

Něco takového se přece nemůže stát, ne jí, ani nikomu z lidí, které zná. To je přece... šílené. Nepochází z bohaté rodiny, takže by určitě nikoho nenapadlo unést ji kvůli výkupnému. Ale pokud to není kvůli výkupnému, tak... asi...

Stává se běžně, že nějakou mladou ženu přepadnou.Vídala to ve zprávách. Někdo bez varování zasáhne do jejich života a odvleče je. Nikdo je víckrát neuvidí. A jindy...

Jindy je najdou mrtvé a zahrabané, vyplavené řekou, nebo někde jen tak pohozené.

Těla nesoucí svědectví hrozných, nevýslovných věcí, co na nich někdo páchal.

Slyšela se dýchat, mělce a přerývaně, jediné zvuky vestudeném, vlhkém, prázdném prostoru kolem sebe. Chlad jí pronikal až do kostí, chlad toho druhu, s jakým se dosudnikdy nesetkala.



k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

Zmocnila se jí hrůza a svírala ji tak dlouho, až z nívymáčkla zvuk, slovo, které Shayna naposledy vyřkla jako malá holčička.

„Maminko...“ Měl vycvičené, dobře živené a čistotné psy. Když je ve srubu on, jsou tam i oni.

Neschvaloval uvazování psů na řetěz. Navíc nejspíš budou ochraňovat to, co vnímají jako teritorium smečky, a chtěl, aby to bylo tam, kde se nachází i on.

Musel vynaložit cenný čas a úsilí, aby si udělal nezbytnou zajížďku a vyzvedl psy od kamaráda, který se o ně postaral, když už Jacoby věděl, že ho čeká zatčení.

Stálo to hodně, ale nelitoval. Jeho kámoš o psy zjevně dobře pečoval a peníze nebyly jen odměnou, ale také silnou motivací, aby mlčel, kdyby se poldům podařilo najít ho.

Jacoby předpokládal, že to nesvedou. Byl před dopadením varován a měl čas připravit se. A od té chvíle šlo všechno přesně podle plánu. Po útěku vystřídal řadu aut, a než s nimi popojel třeba jen o metr, zničil GPS lokátory. Dobřezaplatit za péči o psy každopádně dávalo smysl.

V Jacobyho životě nebylo moc věcí, co dávají smysl.

Například ty hlasy v hlavě. Ty, co mu říkaly, ať páchá zlo. To přece není rozumné. A vůbec to nechápal. Ani trochu ne.

Musíš za ním jít.

Některé z těch hlasů zněly jako tiché šeptání a jiné byly důrazné, ale skoro vždycky mluvily v souladu, jejichsdělení byla totožná.

„Ne, nemusím.“ Kartáčoval největšího ze svých psů, jemně odstraňoval z husté srsti fenky větvičky a suché listí. „Zase odejde. Vždycky odejdou a nechají mě na pokoji.“

Už se stalo, že tě dopadli.

„Chyboval jsem. Choval jsem se neopatrně. Terč byl až moc velký a upoutal nežádoucí pozornost. Kvůli vám.“



k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

Musel jsi posunout svoje meze, Cole.

„Až tak daleko ne. Neměl jsem důvod jít tak daleko. Brát toho tolik. Víckrát se to nestane, ne takhle. Jak říkám, když se schovám v těchhle horách, vždycky mě nechají být.“

Tentokrát ne. Tenhle je jiný. Víš to. Cítil jsi to.

„Utíkal, nebo ne? Všichni utíkají. Když je odeženu,nechají mě být. A navíc jsem ho postřelil. Koupil to. Tekla krev.“

Musíš jít za ním. Musíš si být jistý.

„Vím to jistě. Je mrtvý.“

Tak proč tě bolí hlava, Cole? Proč tě včera v noci zasebudily zlé sny?

„Kvůli vám. Je to vaše vina. Nenecháte mě být.“

Protože jsi nedokončil práci. Nešlo o ty peníze, Cole. To všichni víme. Byl to jen další krok. Peníze posloužily jakonávnada k upoutání té správné pozornosti.

„Nestál jsem o ni. Nechci, aby si mě všímali. Chci, aby mi všichni dali pokoj.“

Až bude po všem, Cole. Souhlasil jsi. Teď musíš dokončit, cos začal.

„Ale já...“

Musíš změnit hru. Pronásledovat lovce. Jdou po tobě. On je jen první.

„Ne. Nechají mě být.“

Tentokrát ne. Už je tady další. Někdo, o koho se musíš postarat.

„Je tu jen on. Nikdo jiný mě nenašel.“

Ale ano, našel. A chce ti ublížit.

„Ne, jsem tady v bezpečí. Nic mi nehrozí. Vím to jistě.Nikdo sem pro mě nepůjde. Nikdo mě odsud nedostane.“

Opravdu věříš, že je od sebe udržíš dál?

„Dokážu tu. Ubráním se, i kdyby přišli. Ale nepřijdou. Nepůjdou po mně. Jen jsem ukradl peníze, nic jiného jsem neudělal. Po čase je přestanou hledat.“ Třeštila mu hlava, bylo čím dál těžší udržet sled myšlenek.

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

I když už dávno nemyslel normálně. Prakticky odklukovských let. Od té doby, co ho před všemi těmi lety napadl spoluvězeň v cele a Jacoby se praštil o kovový roh lůžka.

Zajímalo by ho, jestli je ten prevít v lese ještě naživu.

Soustřeď se, Cole.

Bylo tam tolik krve. Určitě je po něm.

Cole...

„Nechte mě být! Proč mi nedáte pokoj?“ Cítil, jak se fenka napjala, a přinutil se ji chlácholivě pohladit. „To nic, děvče. Všechno je v pořádku. Nevšímej si jich, jo? Prostě je ignoruj.“

Neodejdeme, Cole. Ne dřív, než dodržíš slib. Dokudneuděláš to, na čem jsme se dohodli. Musíš ho zastavit. Zastavit je. A postarat se o tu holku.

„Já ale...“

Musíš udělat, co jsme tě naučili. Nezapomeň, Cole.Nezaomeň, kdo jsme.

Zřetelně cítil nepříjemně studený dotek, jako by mu pozádech přejížděla ledová ruka. Nahoru a dolů, nahoru a dolů, až se celý chvěl.

„Pamatuju si to.“

Tak nás nezklamej.

„Ne, nezklamu. Slibuju, že ne.“

Kapitola první

ÚTERÝ

L

uther Brinkman viděl v měsíčním světle, jak se mu před

obličejem sráží dech. Prostředek října byl letos studený,

dokonce i na jihu. Spousta stromů, jejichž pestře zbarvené

koruny v tuhle dobu lákaly turisty do oblasti Blue Ridge, už

měla holé větve potažené jinovatkou, a listy, co se ještěurutně držely, byly suché a hnědé.

„Sakra.“ Zastavil se, zkřivil obličej a opřený o mohutný dub si upravil provizorní obvaz na stehně.

Aspoň kdyby to byl čistý průstřel, to by pomohlo. Alekdeak. Musím mít náboj zavrtaný v sobě a při každém pohybu cítit, jak se otírá o kost.

Bolestně na ni tlačí.

Přinejmenším mu to tak připadalo, i když si nebyl jistý, rozhodně se v ráně nešťoural. Vlastně nemohl udělat víc než zmírnit krvácení. Ignoroval pulsující bolest a soustředěně tajil dech, aby lépe slyšel.

Psy už neslyšel. Co to asi znamená? Základní otázka je, jestli ho ten mizera přestal pronásledovat, nebo si jen dělá přestávku. Takhle pozdě po půlnoci možná usoudil, že se poraněná oběť beztak nedostane daleko, a udělá lépe, když počká, až se rozední, a pak ho dohoní.

Nebo najde jeho mrtvolu. Ani v těchto odlehlýchkončinách není chytré nechat tělo ležet tam, kde by na ně mohl

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

narazit nesprávný člověk. A kromě toho by Jacoby nevěděl,

jak těžce oběť poranil. Ne s jistotou.

Ví bůh, že se Luther ocitl v naprosté pustině, v hustém divokém porostu, co určitě pohltil nejednoho neopatrného výletníka a taky pár celostátně hledaných uprchlíků, které už nikdo víckrát neuvidí. V tomhle zrádném terénu by bylo těžké jít po něčích stopách i se psy a za denního světla, hnát se za někým v noci je nejspíš něco, co by i místnípovažovali za sebevraždu.

Ale nenechal by tu ležet tělo.

Luther se zasmušile odlepil od stromu a belhal se dál spomocí tlustého dlouhého klacku, o nějž se opíral. Terén dost dobře neumožňoval sunout se v pěkně pravidelném rytmu. Nebo v jakémkoli rytmu. Jen udržet se ve vzpřímené poloze ho stálo víc úsilí a energie, než se mu zamlouvalovzhledem k vzdálenosti, kterou musel překonat, aby se dostal do bezpečí: malého horského městečka, kolem něhož prošel cestou sem nahoru. Odhadoval, že od Jacobyho srubu je to vzdušnou čarou zhruba osm kilometrů.

Jenže létat neuměl a rozhodně nemohl jít pořád rovně, ne v tomhle ošidném terénu s hustým lesem plným překážek. Nebyl to mírně se svažující kopec, musel se klikatě prodírat mezi hřebínky úbočí a hlubokými roklemi, které v hořevyhloubily jarní a letní deště. Narážel na balvany vyšší než on sám, vyšší než dům, a houštiny všelijakých trnitých keřů.

Obcházet je nebo zdolávat bylo zdlouhavé avyčerpávající. Cesta se nejspíš protáhne nejméně o dva až třikilometry, pokud se tak dlouho udrží při životě.

Lutherova mysl instinktivně počítala, ale snažil seignorovat, jak velkou má šanci na úspěch.

Šanci neřeš. Zvaž situaci. Jsi zraněný, ale není to nicsmrtelného a můžeš pořád ještě jít. Aspoň zatím. Do svítání zbývá několik hodin, takže i když nedojdeš do městečka, máš čas dostat se dál od toho maniaka, co má pistoli a spoustu důvodů chtít, abys zemřel.

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

Tak jo. To není špatné.

Až na to, že bezpečí... není blízko. Ztratil jsi hodně krve a potřebuješ lékařskou péči. Při tom prvním ošklivém pádu jsi přišel o velkou část vybavení včetně vody, což bylo hloupé, ale tím se teď nezabývej. Máš sice zbraň, ale... Kolik je vzásobníku nábojů... tak čtyři?

Ten prevít po něm nejspíš půjde ozbrojený jak na medvěda.

Medvědi. Na ty teď nemysli.

Poznají pach krve. A nezaslechl něco o snaze zvýšit vtéhle oblasti populaci vlků, kterým hrozí vymření? Nebo je to někde víc na západ?

Mnohem dál. Žádní vlci tady nejsou. Možná divocí psi. Dokonce byl ohlášen výskyt pumy. A taky rysa, myslím.Medvědi jsou tu určitě. A na zimní spánek je ještě brzy. Nejspíš. Zatracení medvědi.

Znovu se zastavil, aby si odpočinul opřený o strom, a v duchu se plísnil, že zatěžuje mysl starostmi o problémy, které tu ještě ani nejsou. To přece nemá smysl.

Měl nepříjemný pocit, že ztratil víc krve, než myslel, proto mu asi dělá potíže soustředit se. Točila se mu hlava a přidýchání ztěžka supěl.

Musel přemáhat nutkání sednout si ke stromu a udělat si pořádnou přestávku. Možná si i zdřímnout.

Teď jsi v pořádné bryndě...

„Na procházce po okolí?“

l Útočiště l

Maggie Garrettová si zamyšleně mnula zátylek, a kdyžucítila, jak jí manžel odstrčil prsty a začal ji masírovat, povzdechla si. „Musím si dát pozor, nebo mě uspíš.“

„Měla by ses prospat,“ odpověděl John Garrett. „Jestli se nepletu, jsi vzhůru přinejmenším osmačtyřicet hodin.“

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„Spala jsem.“

„Nějakých dvacet minut. To zdaleka nestačí.“

„Jsem v pohodě.“

„Kdepak. Když je jedno z tvých kuřátek pryč z hnízda, nejsi nikdy v pohodě.“

Zasmála se. „Jedno z mých kuřátek? Myslím, že probývalého mariňáka a chlapa jako horu se to pojmenování moc nehodí. A řekla bych, že by si totéž myslel i on.“

John obešel stůl, opřel se o něj bokem a zpříma se na ni podíval. Byli sami v Maggiině pracovně, ne ve velké společné kanceláři rozlehlé budovy, kde měli svůj domov a současně sloužila i jejich práci. „Všichni, kdo pracují v Útočišti, jsou tvoje kuřátka, zvlášť pokud se jedno někam zatoulá.“

„Už by se měl ohlásit. Měl se ozvat před několikahodinami.“

„Pochybuju, že v tom terénu chytí signál.“ Odmlčel se a pak rozvážně dodal: „Přinejmenším tradiční signál.Vycítila jsi něco jiného?“

Maggie se zamračila. „S Lutherem nemám moc silnéspojení. Je mu to nepříjemné. S telepaty si vede dobře, jenže já zachycuju jeho emoce, a ještě pořád je úplně sešněrovaný...“

„Radši si nechává pocity pro sebe. Jasně, chápu. Většina lidí, co prošla něčím jako on, se asi nerada otvírá. Přesto ale něco tušíš?“

„Mám jen takový neurčitý pocit, že něco není v pořádku. Připomíná to děsivou ozvěnu bolesti.“

„Fyzické bolesti?“

„Myslím, že ano. Těžko říct, jistě to nevím.“

„Tak to snad nebudou smrtelná muka.“

„Ne, to asi ne.“

„Přitom to byl celkem jednoduchý úkol,“ řekl Johnzamyšleně. „Jistě, jeho cíl se podle našich informací nacházel v jakési odlehlé pustině, ale dojít tam a najít toho člověka by

1

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

pro Luthera neměl být velký problém, když uvážíme, že je

obratný stopař, umí si poradit v nehostinném prostředí anavíc má ten svůj... duševní radar. Musel se jen dostat k autu,

o kterém víme jistě, že v něm Jacoby naposledy jel, jakkoli

krátce. Pak už stačilo jít po jeho stopách, z dálky hopozorovat dost dlouho, aby se ujistil, že se ten chlápek nikam

nechystá, vrátit se a podat hlášení. My předáme informaci

Nashovi a ten bude vědět, kde se nachází jejich uprchlýzločinec. Tím naše práce končí. Federálové si tam pro nějmůžou dojít.“

„Jo.“ Maggie se pořád ještě mračila.

„Copak?“

„No... nepřijde ti trochu divné, že k nám přijel agent Nash?“

„Už zase odjel,“ připomněl jí John.

„Jistě, já vím. A dává smysl, že když Nash pracuje v podstatě sám v malé oblastní kanceláři v Tennessee, nemá prostředky na spuštění pátrací akce, pokud aninedokázal upřesnit, kde toho člověka hledat v rozlehlédivočině.“

„Navíc toho sám moc nesvede. Vypadá na kluka z města.“

Maggie přikývla. „A hlášení od Lesní správy je celkem jasné. Bez upřesnění nedokážou ani oni dostatečně zúžit prostor k efektivnímu pátrání, zvlášť když psi ztratilipachovou stopu jen asi sto metrů od opuštěného auta.Odtud se jde rovnou do hor, a dál se v té oblasti nachází jen hrstka roztroušených osad, o nichž je známo, že si tam každý hledí svého a k lidem odjinud se místnínechovají přátelsky, natož nápomocně. Zvlášť k těm, co mají odznaky.“

„Pustina se vším všudy,“ přitakal John. „V éře okamžité komunikace tahle místa rozhodně představují skoro návrat do jednodušších časů.“

Maggie poposedla a prozradila tím vzácnou známkuneklidu. „Jsou zprávy o tom, že se v té pustině pohybujísur>1

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

vivalisté a jednotky domobrany. Velice věrohodné zprávy.

Některé z těch skupin jsou tam léta a k návštěvníkům se

chovají nejen nevlídně, ale vyloženě nepřátelsky.“

„Luther má spoustu zkušeností, těmhle potenciálnímpotížím se dokáže vyhnout.“

„Já vím, já vím. Jen mě mrzí, že jsem ho tam poslala samotného.“

„Jeden člověk, zdatný a zvyklý na drsný terén, může rychleji zdolat určitou vzdálenost a dojít tam a zase zpátky s menší šancí, že ho někdo uvidí. Na tom jsme se shodli a Luther souhlasil.“

Přikývla. „Jo, z taktického hlediska to dává dokonalý smysl. A museli jsme někoho poslat k Jacobymu blíž,protože ho nikdo z našich lidí nedokáže zachytit z dálky.“

„Naši lidé tyhle věci zvládají, zlato. A v posledních letech se to rozkřiklo, máme pořád plné ruce práce a několikrozdělaných případů.“

Maggie konečně řekla nahlas, co ji trápí. „Proč Nashneoslovil Bishopa? Pro federálního agenta by bylo přirozené chtít tu záležitost řešit v rámci FBI. Proč se obrátil nasoukromou organizaci, když určitě ví o Jednotce provyšetřování zločinů zvláštní povahy?“

„Zlá krev?“ napadlo Johna po chvíli. „Bishop si nadělal spoustu nepřátel a přinejmenším pár z těch od FBI dáváhlasitě najevo, že se jim nelíbí relativní samostatnost, jakou Speciální jednotka požívá. Nebo Nash jednoduše nechce, aby jeho nadřízení věděli, že potřebuje pomoc zvenčí, aby splnil úkol.“

Maggie se trochu ušklíbla a řekla: „Skoro si přeju, ať je to ten první případ. Aby nás nějaký federál využil a pak si nárokoval uznání, že našel uprchlého vězně... to je přece...“

„Něco jako podraz? Beztak vždycky trváme na zachování anonymity, možná o tom ví.“

„Možná. Ale stejně.“

1

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

Jestli se John Garrett v předchozích letech něco naučil, tak to, že má respektovat manželčiny pocity, i kdyby mu připadaly jakkoli vágní. Naklonil se k ní, políbil ji a řekl: „Dokud se nám Luther neozve, nemůžeme agentu Nashovi nic ohlásit. Ale můžeme zavolat Bishopovi.“ Luther v měsíčním svitu viděl až moc zřetelně, že na něj míří brokovnice. Vlastně se musel přinutit, aby odtrhlpohled od hlavně a soustředil se na ženu držící zbraň.

„Na procházce po okolí?“ zopakovala klidným hlasem.

Do obličeje jí z toho úhlu neviděl, ale měla na sobě džíny a teplou bundu s kapucí lemovanou kožešinou.

Kapuci jí záviděl, mrzly mu uši.

Kdyby stál Luther pevně na nohou, nejspíš by situaci řešil jinak, ale vzhledem k okolnostem usoudil, že nemá navybranou. Závrať se zhoršovala. „Udělal jsem si výlet anarazil na menší potíže,“ řekl.

Odpověděla stejně klidným tónem: „Ano, tady v horách se lidé střetnou s kulkou každou chvíli. Zvlášť daleko od turistických stezek a na soukromém pozemku. Označeném jako soukromý pozemek. Když chce někdo v těchhlekončinách žít, obvykle si přeje, aby mu dali všichni pokoj.“

„Stačilo by jednoduché ‚Jdi pryč‘.“

„K tomuhle slouží cedule VSTUP ZAKÁZÁN. Nebo se ti podařilo všechny přehlédnout?“

Chvíli pátral v paměti, usoudil, že mu asi něco důležitého uniklo, a dodal: „Jak víš, že jsem postřelený? Mohl jsem spadnout nebo... tak něco.“

„Vypadáš, že moc nechybí, aby ses skácel,“ řekla. „Patří k té pistoli odznak?“

Netušil, jak si mohla všimnout pistole v pouzdře narameni pod bundou zapnutou na zip. „Svým způsobem.“

Brokovnice se zvedla, až mu hlaveň mířila na obličej. „Buď máš odznak, nebo ne.“

1

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„Soukromý detektiv,“ vyhrkl a doufal, že to znísrozumitelně. „S licencí. Mám za úkol najít uprchlého muže.“

„Odkud utekl?“

„Ehm... z Virginie. Federální vazební věznice ve Virginii.“

„A poslali za ním civilistu?“

„Nejdřív ne. Totiž... šli po něm poldové a FBI, nevím, kdo všechno, spousta lidí. Stopovací psi. Ale nějak jim všemvyklouzl. A v těchhle horách... Kdo sem uteče, může zmizet navždycky.“

„Takže najali tebe.“

„Na tyhle věci jsem dobrej,“ řekl suše s vědomím ironie, která ho přiměla dodat: „Obvykle.“

Jen se zeptala: „A našel jsi ho?“

Chvíli přemýšlel, nejasně si uvědomoval, že mu sice míří puškou do obličeje, ale to ještě neznamená, že jí musí všechno vybreptat. Vlastně to spíš znamenalo, že by jíneměl říkat vůbec nic.

Jméno, hodnost a číslo.

Tenhle dril si pamatoval.

„Jo,“ slyšel se říkat. „Ale měl jsem ho jen najít aohlásit, kde je, to je vše. Čekal jsem, až se setmí, abych se mohl nenápadně vytratit, a ten hnusnej prevít se mi proplížil za záda. Pak už jsem se jenom snažil dostat se dál od něj a jeho psů.“

„Cole Jacoby.“

Něco mu napovídalo, že nejde o poskytnutí informace, spíš se z něj snažila vypáčit, co ví. Až na to, že... taky měl pocit, že se ho nemusí vyptávat. Z nějakého důvodu. Jaký to mělo důvod? „Znáš ho, protože jste sousedi?“

„Přesně tak. V tuhle roční dobu nás tady nahoře moc není. A slyšela jsem jeho psy. V noci je obvykle držíme doma, pokud nechceme něco odehnat.“

„Proto ses tady objevila?“

„Taky jsem slyšela výstřely. A v téhle oblasti je zakázáno lovit. A to, co jsem slyšela, nebyla střelba z brokovnice.“

1

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

Luther netušil, proč mu teď míří puškou nad hlavu, a pak si uvědomil, že pomalu sklouzává zády po kmeni stromu. Nohy měl jako z gumy.

„Výstřely. Mhm. Jo, střílel na mě a já... oplácel jsem střelbu. Ale nemám ho zabít, tak... jsem se ho nesnažilzasáhnout. On ke mně... až tak zdvořilý... nebyl.“ Potřáslhlavou, aby rozehnal mžitky před očima. „Probůh, jsi hrozně vysoká.“

Žena si povzdechla a před obličejem, do něhož ještě pořád neviděl, se vytvořil obláček sražené páry. Sklopila pušku hlavní k zemi. „Ne, ty jsi vysoký. A těžký. Bude to dřinadostat tě ke mně.“

„Jdeme k tobě domů? To zní... jako plán.“

„Plán, který by se dal lépe provést, kdybys cestou neomdlel.“

„Já a omdlít? Ne, je mi... fajn. Jen si potřebuju trochu... odpočinout. A budu čilý jako... rybička.“

Sklonila se k němu a opravdu se hodně snažil podívat se jí do tváře, ale zachytil jen takřka strašidelný lesk jejích očí.

Kdepak, příteli, ty hned nebudeš čilý jako rybička.

To bylo poslední, co si pamatoval, ale netušil, jestli takhle uvažoval on – nebo ona.

Kapitola druhá

l Útočiště l

„B

ishop.“

„Mám tě v hlasitém režimu,“ sdělila mu Maggie. „Je

tu se mnou John. Promiň, že voláme tak pozdě. Ačkolinetuším, jestli je pozdě i tam, kde zrovna jsi.“

Bishop se nenamáhal s upřesněním. „Budu hádat. Někdo z vašich lidí se nehlásí.“

Maggie a její manžel si vyměnili pohled. „To neznělo jako hádání,“ řekla. „Máš nějakého agenta v Tennessee?“

„Jo, už nějakou dobu.“

„Z toho, co říkal agent Nash, jsme usoudili, že ten zloděj na útěku je... nedávný problém,“ namítl John.

„Pro něj možná jo.“ Noah Bishop, velitel Speciálníjednotky, mluvil s obvyklým klidem. „Tedy ta problematická část. Cole Jacoby byl před dvěma týdny oficiálně ve vazbě daleko ve Virginii. Žádný ze dvou agentů zodpovědných za jeho převoz nedokázal objasnit, jak se mu podařilopláchnout. Vlastně mají nevysvětlitelný výpadek paměti. Dlouhý výpadek.“

„Oba?“ otázala se Maggie. „Oba si nepamatují, co se nějaký čas dělo?“

„Přinejmenším ztratili paměť ve stejnou dobu. Neutrpěli žádné tělesné poranění a lékařské testy neprokázaly známky drog ani jiných známých toxinů. Jsou to zkušení agenti, před Jacobym žádného vězně při převozu neztratili.“

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„Ze Speciální jednotky?“ zeptala se Maggie, přestože už odpověď znala.

„Ne. Pokud se nejedná o vězně se schopnostmi média – a víme, že takové schopnosti má –, není důvod, abychom se podíleli na jejich transferu.“

„Tohle se mi čím dál víc nelíbí,“ řekl John. „Máš podezření, že je Jacoby spiritista? Proto jsi poslal agenta do Tennessee?“

„Se vzpomínkami dvou zkušených agentů se něco dělo a neumíme si to vysvětlit. Vůz byl v pořádku, nicnenasvědčovalo srážce nebo tomu, že by třeba sjeli z cesty. Všechny otisky uvnitř a na dveřích patřily agentům nebo vězni, což je poměrně silný důkaz, že se na tom nikdo jinýnepodílel. A přesto při něčem, co měl být naprosto rutinní převoz vězně, který seděl bezpečně upoutaný na zadním sedadle, dva zkušení agenti přišli o vězně – a k tomu mají parádní okno. Někdo nebo něco za to nese odpovědnost. Jestli tohle způsobil Jacoby, potřebuju vědět, jak to provedl.“

„A mezi našimi lidmi není nikdo, kdo by umělmanipulovat se vzpomínkami nebo někomu vnutil svou vůli, ne v psychické rovině,“ pronesla pomalu Maggie.

„Přesně tak.“

„Jak je to s tím člověkem v Tennessee?“ zajímal se John. „Věděl Nash od začátku všechno?“

„Když jsem se o Jacobym oficiálně dozvěděl, pátrání už probíhalo.“ Druhou část otázky Bishop nekomentoval. „Standardní operační postup, očekávali jsme ho. Jediné, co na tomhle uprchlíkovi bylo trochu nezvyklé, je fakt, že podle všeho neměl na spěch. Držel se pořád poblížArlingtonu, kde utekl, zůstal tam dost dlouho, aby ho víc nežjednou někdo viděl, pokaždé v jiném autě. A potom ti psi.“

Maggie a John se na sebe podívali. „Psi?“ podivila se Maggie.

„Jo. Když byl Jacoby naposledy viděn, svědek přísahal, že měl v autě nejméně tři velké psy. Teprve pak zrychlil

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

tempo a přesunul se jinam, přičemž se šikovně vyhnul všem

kontrolním stanovištím a policejním hlídkám, které po něm

usilovně pátraly. Ještě párkrát přesedl do jiného vozu, ale

přestože se pečlivě držel své zásady a ničil GPS, auta senašla poměrně snadno a rychle. A forenzní experti skutečně

objevili v opuštěných vozech psí chlupy a Jacobyho otisky

a DNA.“

„Evidentně mu nedělalo těžkou hlavu, že ho chytnou apotrestají za krádeže aut,“ přemítal John. „A útěk z vazby.“

„Pokud má někde schovaných deset milionů z posledního vloupání, asi je v klidu.“

„Víme, kde ty psy vzal?“ zajímala se Maggie.

„Informátor, který se s ním krátkodobě dělil o celu, tvrdí, že pořád mluvil o psech, co vypiplal ze štěňat. Prý je svěřil nějakému kámošovi, aby se o ně postaral, než se dostane na svobodu. Zatím se nám nepodařilo zjistit, kdo je ten kámoš, ale musel pobývat ve stejné oblasti, kde Jacoby po útěku strávil hodně času, než se nakonec přesunul dál.“ Bishop se chvíli odmlčel a pak suše dodal: „Hádám, že jen co zahlídání psů dostal zaplaceno, a nepochybně dobře zaplaceno, vyrazil rovnou na nějaký ostrov, odkud ho do USAnevydají, a bude tam šťastně žít, dokud neumře.“

„Lidi ještě tohle dělají?“ podivila se Maggie zamyšleně.

„Rád bych doufal, že jo,“ odtušil Bishop.

John se vrátil k tématu. „Jacoby si tedy udělal čas na vyzvednutí svých psů, i když musel vědět, že ho hledají všechny donucovací orgány na americkém východě. Apotom zamířil do hor.“

„Už to tak vypadá. Sice ještě párkrát vystřídal auto, ale stopy jasně vedou přes hranice státu Tennessee. V těchmístech taky končí hlášení o ukradených autech a žádnýprodejce nemá záznam, že by si od něj Jacoby koupil vůz. A všichni pochybní dealeři široko daleko byli ostřesledovaní, protože jsme v té oblasti měli uprchlého zločince.Pochybuju, že by se k nim Jacoby třeba jen přiblížil. Zdá se,

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

že měl předem promyšlený plán, dobrý plán. Někde na něj

musel čekat připravený vůz, možná díky témuž kamarádovi, který mu hlídal psy, když seděl. Musel to být džíp

nebo nějaký pick-up, možná dokonce Humvee, každopádně

bytelné terénní auto s pohonem všech čtyř kol. S plnounádrží a připravené vyjet. Stopovací psi vyrazili po hrbolaté

stezce ke staré lesní cestě pro svoz dřeva, co vede dál do hor,

jenže ztratili pachovou stopu.“

„Předpokládám, že tu cestu někdo prohledal.“

„Ujeli po ní asi kilometr a půl a pak ji zatarasilo několik stromů. Velké stromy, nedávno skácené, žádné dílo přírody. Pátrací tým šel dál pěšky a našel další stromy přes cestu, která byla čím dál méně sjízdné, a terén tak drsný, že se v něm podle chlapů z lesní správy dokážou pohybovat jen nanejvýš zkušení a velice zdatní výletníci.“

„A žádné stopy po jeho autě.“

„Vůbec nic.“

„Léčka?“

„Možná. Nejspíš své pronásledovatele šikovně zmátl a jel do hor jinudy. Ti lidé pak v rámci postupu uvědomilinejbližší oblastní kancelář.“

„Nashe,“ řekl John. „Věděl, jaké máš podezření?“ Stejně jako Maggie položil otázku, na kterou znal odpověď.

„Ne. V oficiálním hlášení stálo, že je Jacoby uprchlý zločinec, bankovní lupič, možná ozbrojený. Což je pravda – v kostce. V předchozích zhruba deseti letech byl podezřelý asi tak z půltuctu menších loupeží, ale nikdy ho neusvědčili. Ví se, že má zbraň, ale podle všeho nikohonezranil, dokonce nikdy nestřílel. Ale tahle krádež proběhlajinak. Zaprvé ho – zcela netypicky – zachytila kamera a dalo se snadno poznat, kdo to je. A zadruhé, deset ukradených a dosud pohřešovaných milionů z něj udělalo velicecenného uprchlíka.“

„To musí být nějaká banka, když tam měli v hotovostideset milionů,“ uvažoval John.

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„Ano,“ řekl Bishop. „Slouží jako centrála pro jiné banky a různé investiční firmy. V den po krádeži mělo být devět desetin těch peněz podle plánu převezeno do Federálnírezervní banky.“

„A Jacoby se tam náhodou ocitl ve správnou chvíli,“dodal John zamyšleně. Ve skutečnosti se ptal.

„Teoreticky se předpokládá, že tam někoho znal. Ještě tu možnost prověřují.“

„Ty tomu nevěříš.“

„Ne. Jacoby takhle nepracuje. Což přímo volá po otázce...“

„Jak mohl vědět, že tam bude tolik peněz?“ dořekl John.

„Umí pracovat s počítačem. Neví se, že by byl hacker, ale nemrhal ve vězení časem. Ty peníze měly být důkladně elektronicky zabezpečené, ale nic není naprosto spolehlivé. Všichni víme, že bezpečí je obvykle přinejlepším iluze; kdo něco hodně chce a má dovednosti, dostane se k tomu.“

Maggie pochopila. „Takové dovednosti mají ještě větší cenu než samotná bankovní loupež. Lidé z donucovacích orgánů by tomu chtěli rozumět. A z Jacobyho není snadné něco vypáčit. Vezli ho na výslech k vám?“

„Ano, ke Speciální jednotce, protože tradičním způsobem výslechu z něj nic nevyrazili. Za normálních okolnostíbychom jeli my za ním, ale chtěli ho přesunout blíž, protože se dal slyšet, že prozradí, kde prachy jsou, výměnou za kratší trest a lepší ubytování. Nikdo si vlastně nepřál na tu dohodu přistoupit, ale soudě podle záznamů bezpečnostních kamer a pokud je nám známo, Jacoby nespolupracoval s nikým, kdo by mohl mluvit, i kdybychom jej nebo ji našli. Veškeré šetření ohledně krádeže nepřineslo další vodítka, takžeJacoby byl a dosud je jediným pojítkem s těmi penězi.“

„Jestli uměl zmanipulovat něčí mysl, divím se, že se o to nesnažil dřív,“ podotkla Maggie znepokojeně.

„Možná se snažil,“ připomněl jí Bishop. „A nedařilo se mu. Nebo dařilo, ale zatím o tom nevíme. Třeba je právě

2

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

tohle důvodem, proč si vybral ve správný den správnou

banku. A může to být jeho první znatelný úspěch. Cožnevíme a nemůžeme vědět jistě. Z vlastních zkušeností jsme

se poučili, že i s výcvikem a praxí dokáže mnoho z násovládat svoje schopnosti jen někdy a nevyzpytatelně.“

John k tomu prakticky poznamenal: „Nebo jen čekal na příležitost a využil všechny možnosti jak situacizmanipulovat ve svůj prospěch, až se nakonec ocitl sám s pouhými dvěma agenty a měl lepší šanci na útěk.“

„Možné to je,“ přisvědčil Bishop. „Každopádně utekl.Nedostal se na seznam deseti nejhledanějších osob jen proto, že ho nepovažují za násilníka, ale dopadnout jej by rozhodně pomohlo k povýšení agenta, který trčí v oblastníkanceláři v nějakém zapadákově.“

„Čímž se vysvětluje,“ dodal John, „proč Nash volal nám a ne Speciální jednotce. Nepotřebujeme ani nechcemeveřejné uznání za úspěch toho druhu, ale kdyby tu práci udělal nějaký federální agent nebo jednotka, rozhodně by to u FBI vešlo ve známost.“

„Jo,“ potvrdil Bishop.

„A jelikož jako obvykle tajíš, co se dá, nedostalo se do žádného hlášení upozornění, že Jacobyho podezříváš znadřirozených schopností.“

Bishop suše odpověděl: „Obvykle nehlásím podezření na možnou paranormální aktivitu, pokud si nejsem jistý. Aněkdy ji nehlásím, i když to vím. Koneckonců jsou pořád ještě lidé – od nás i zvenčí –, kteří o nás mluví jako o Jednotce pro vyšetřování zločinů strašidelné povahy.“

„Věděl jsi, že nebude snadné vydobýt si respekt,“připomněl mu John s lehkým pobavením.

„Jo. A je to nadlouho. Tak či onak, v materiálech kpříadu, které Nash dostal, se v žádném hlášení ani vyjádření ohledně zločinů nebo Jacobyho jako zločince na útěkunevyskytuje nic, co by naznačovalo zájem Speciální jednotky.“

„Ale přesto máš agenta v Tennessee.“

2

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„Měli jsme důvod k domněnce, že se Jacoby vydá tím směrem.“

„Ještě než utekl?“ vyzvídala Maggie.

„Když utekl. Skoro vzápětí,“ odpověděl Bishop, neobvykle sdílný. Maggie se trochu zamračila.

„Mířil do divočiny,“ připomněl John trpělivým tónemčlověka zvyklého jednat s tajnůstkářským velitelem Speciální jednotky. „Do státu, s nímž podle našich informací nemá absolutně žádná pojítka. Rodinu, přátele, předchozízaměstnání, nic. Podle veškerých nám dostupných záznamů do Tennessee nikdy dřív nevkročil. A tobě se podařilo poslat agenta do míst, kde se Jacoby nakonec usadí?“

„Myslím, že o nějakých osm kilometrů dál. Možná i blíž. A jsme si celkem jistí, že už se Jacoby v té oblasti někdy skrýval.“

„A tahle informace nestála za to, aby ses o ni podělil?“ Johnův hlas zůstal trpělivý, i když se jeho manželka jízlivě usmála.

„Do téhle chvíle ne. Váš člověk tam musel jít. A dokonce bylo nutné, aby Jacobyho našel sám, přinejmenším zpočátku.“

„Některé věci se zkrátka musejí stát přesně tak, jak sestanou,“ řekla Maggie.

„Ano.“

„Životní, nebo paranormální lekce?“

„Prašť jak uhoď,“ řekl Bishop úsečně a pokračoval. „Mám v těch místech člověka se skvělou krycí historkou, která se dá v případě nutnosti udržet skoro donekonečna. Dotyčný má specifické instrukce: pozorovat Jacobyho dost dlouho, aby odhalil cokoli neobvyklého, a podat hlášení, takže než se k němu oficiálně přiblíží někdo z donucovacích orgánů mimo Speciální jednotku, budeme vědět, jestli Cole Jacoby má nějaké paranormální schopnosti.“

„A kdyby ano?“ zeptal se John pomalu. „Co když jich má dost na to, aby tvého agenta ovlivnil?“

2

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„V tom případě by měl skutečně mimořádné schopnosti,“ odpověděl Bishop naprosto klidně. „A Nash bude ještě nějaký čas tvrdnout v tom svém oblastním kanclu.“

„Protože Jacoby se stane terčem pro Speciální jednotku.“

„Už je naším terčem. Jen si – zatím – nejsme jistí, jakou hrozbu představuje, kolik lidí bude zapotřebí, abychom ho dostali, a jestli je nutné, abychom zasáhli oficiálně, nebo to raději přenecháme Nashovi a jeho lidem. Výchozí údaje ohledně Jacobyho byly... nejasné.“

„Je tohle tak neobvyklé, jak to zní?“ chtěl vědět John.

„Znepokojivé,“ připustil Bishop. „To, že utekl agentům při transportu a dostal se do divočiny, kde je praktickynemožné ho pronásledovat, svědčí o pečlivém plánování a značně střízlivém uvažování, ale od té chvíle, pokud víme, se chová nevyzpytatelně. Přinejmenším.“

„Jak nevyzpytatelně?“

„Řekněme, že se nechoval moc vlídně ani k lovcům, kteří zcela mírumilovně procházeli kolem jeho příbytku. Upoutal k sobě pozornost, což myslím do jeho původního plánunezapadá. Místní lidé o něm mluví. Je to velice odlehlý kraj, ale nikdo nechce, aby v horách poblíž jejich městečka žil nebezpečný a ozbrojený cizí člověk.“

„Co tamní policie?“ zeptal se John.

„Zatím nic neřeší. Ale to se může změnit.“ Bishop se odmlčel a pak dodal: „Ať už Jacoby schoval ukradené peníze kdekoli, u sebe je teď nemá, aspoň se domníváme, že ne. A přestoagresivně ochraňuje srub, který si v té horské pustině pronajal.“

John a Maggie se na sebe mlčky podívali. Obazaznamenali tohle doznání, že než tam Bishop poslal svého agenta, rozhodně věděl, kde přesně se Cole Jacoby nachází, ale žádný z nich to nekomentoval.

„Je vězeň na útěku, jdou po něm,“ namítla Maggie. „Asi se dá čekat, že bude své útočiště chránit.“

„Chrání je hodně specificky,“ prohlásil Bishop a vlastně tím neřekl skoro nic.

2

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

John si povzdechl. „Tak jo, nebudu se vyptávat, beztak to nemá smysl. Až budeš chtít, povíš nám sám, co za tím ještě vězí. Ale můžeš aspoň Maggie pro uklidnění říct, že jeLuther v pořádku?“

„V tuhle chvíli je o něj postaráno,“ odpověděl Bishop. „Připomeň mi znovu, proč tohle děláme.“ Hlas HollisTemletonové nezněl vyloženě nervózně, ale přece jenprozrazoval napětí.

Její parťák Reese DeMarco si byl její nervozity dobřevědom a trpělivě jí odpověděl: „Protože jsi před pár týdny řekla Bishopovi, že se chceš naučit interakci s duchy mimo rámec vyšetřování, bez tlaků při stíhání padouchů.“

„Jo, ale...“

„A máme poněkud omezené možnosti, jak to udělatotevřeně a bez odznaků. Buď jsi něco na způsob agentkyspiritistky, jako když jsme v červenci byli v Baron Hollow, což by znamenalo táhnout s sebou spoustu zařízení, kterénepotřebujeme, nebo se prohlásíš za médium a nabídneš své služby někomu, kdo si chce popovídat s drahými zesnulými.“

„Ale seance? Vážně?“

„Aspoň tě Bishop nežádá, abys měla turban nebo tucet chrastících náramků z kočičího zlata.“

Hollis otočila hlavu a nasupeně na něj pohlédla.„Nepomáháš mi.“

DeMarco soustředil pozornost na řízení. Pomalu sesmrákalo a jeli po hodně točité asfaltce v hornatém venkově. „Promiň. Ale ptala ses, Hollis. A je dobrý nápad zkoumat meze tvých schopností, kdykoli máme mezi případy trochu času.“

„Teoreticky,“ zareptala.

„Není moc způsobů, jak tyhle věci zkoumat a učit se je ovládat,“ řekl Reese. „Kdykoli badatelé vymyslí nějaké nové testy, trávíme hodiny v laboratoři, ale všichni víme,

2

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

že lidé s nadpřirozenými schopnostmi si v laboratorních

podmínkách nevedou dobře, takže se jen zřídkakdy dovíme něco nového o sobě a svých schopnostech. A když

máme případ, jsme v terénu a honíme padouchy, je přece

jen o trochu důležitější udržet se naživu, než učit semluvit s nějakým duchem, který nemá s vyšetřováním nicspolečného.“

Hollis chvíli mlčela. „Pořád myslím na tu dívku vnemocnici, kde jsme čekali, jestli se z toho Diana dostane.Bloumala chodbami, doslova ztracená duše. Od té doby uplynulo půl roku a nedokážu to pustit z hlavy. Zeptala se mě, jestli by tam mělo být světlo, a nevěděla jsem, co mámodpovědět. Ani nebyl čas, abych se pokusila pomoct jí při hledání odpovědí, které potřebovala.“

„A proto tohle děláme,“ prohlásil DeMarco trpělivě.„Promluvíš s duchy beze stresu z vyšetřování a zkusíš jimpomoct. Pokud si klientka přeje formu seance, budiž.“

„To se ti snadno říká,“ zabručela Hollis. „Poslyš,nehodlám provádět žádné nesmysly se svíčkou, nebudeme sedět kolem stolu a držet se za ruce, nic takového. A naprostoodmítám desku ouija, tyhle věci jsou nebezpečné. Žádnépředstírání, že jsem v transu. Jestli mám dělat seanci, proběhne to podle mého.“

„Mně to vyhovuje, ale klientka možná bude zklamaná. Podle informací, které jsme dostali, už navštívila kdejaké médium a takzvané médium na víc než desítce míst pocelém Tennessee. Dokonce před pár měsíci cestovala až do Kalifornie.“

„A její švagr z toho neměl ani trochu radost. Jo, to si ze shrnutí pamatuju. Myslí si, že je to přinejlepším plýtvání penězi a přinejhorším že ji nehorázně odírají. Dá se říct, že na duchy moc nevěří.“

„Další věc, na kterou jsme už narazili a nejspíš ještěnarazíme, takže si můžeme natrénovat i tohle. Každopádně víme, že klientka žila v bezdětném manželství a její švagr je jako

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

jediný žijící Alexander dědicem rodinného majetku. Možná

se jen snaží chránit to, o čem se domnívá, že bude jednou

jeho. Některá média si účtují pořádně tučné částky.“

„Přece nechci, aby mi platili.“

„Ano, ale vsadím se, že tomu její švagr nevěří. Cokoli řekneš, bude v tom hledat háček a pořád jen předpokládat, že chceš klientku nějakým způsobem napálit a obrat ji openíze – jeho peníze.“

Hollis se zamračila. „Nesnáším, když se něco točí kolem peněz. Taky mi dělá trochu starost, jestli toho ducha vůbec uvidím. Jak je to dlouho, co umřel? Skoro dva roky?“

„Bezmála.“

„Možná je už tam, kam většina duchů nakonec odejde. Navzdory tomu, čemu lidi rádi věří, tady obvykle dlouho nezůstanou.“

„Už se to brzy dovíme,“ řekl DeMarco a zajel s autem mezi dva velice impozantní cihlové pilíře po obou stranách cihlové příjezdové cesty, táhnoucí se do dáli.

„Sakra, i ta příjezdová cesta musela stát majlant. Nebo ji dělali, když ještě byly cihly poměrně levné a práce ještělevnější,“ řekla zasmušile Hollis. „Vsadím se, že je to starýbarák. Plný historie. A duchů.“

„Pokud si vzpomínám, slouží už století a půl jako rodinný dům.“

„Bezva. Za tak dlouhou dobu se tam nejspíš odehrála spousta sporů. Manžel či manželka přistižení při záletech a... poslaní na onen svět. Pár sebevražd. Mordýř se sekerou o dvě generace zpátky.“

„Na zmínku o mordýři se sekerou si nevzpomínám,“zasmál se DeMarco.

„Nejspíš mu to prošlo,“ řekla Hollis, dosud zachmuřená. „Nenašlo se tělo? Tak jo. Pohřbil je v záhonu růží neborozřezal na kousky a naházel do té řeky, co jsme kolem ní před chvílí projeli. Nebo je předhodil prasatům.“

„Morbidní,“ podotkl.

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„Budu mluvit s mrtvými. Když se mi zachce, můžu být morbidní. Fakt je, že to vrhá úplně jiné světlo na slaninu, nemyslíš? Přece vepři jsou všežravci, sežerou cokoli. Proto jím krůtí slaninu. Většinou.“

DeMarco si odbočení od tématu nevšímal. „Rozkouskovat tělo není tak snadné, jak si většina lidí myslí, zvlášť sekerou. Chce to pořádné svaly a spoustu zručnosti, nemluvě o tomčurbesu, co se potom dá jen těžko skrýt nebo zamaskovat...“

„Tak jo, fajn.“ Hollis otočila hlavu a celá zamračená se na něj zadívala. „Co takhle mi jednoduše říct, že jsempříšerně otravná?“

„Kde je v tom nějaká legrace?“

Hollis se musela bezděky zasmát, když se na ni zvědavě usmál, jeden koutek úst zvednutý. „Jo, jasně. Tvojepředstava fajn oddechu mezi případy pohlídat mě jako děcko.“

„Ne tak docela,“ odpověděl DeMarco a vzápětí dodal: „Jestli jsou v rodinném domě Alexanderových duchové, nejspíš už čekají a jsou na nás připravení. Tedy na tebe.Vysíláš signály.“

Vzdychla, naprosto si vědomá, že ovládat tuhle schopnost nepatří k jejím silným stránkám – a ve společnosti tak silného telepata jako DeMarco ani nemělo smysl se snažit. „Emoce, nebo myšlenky?“

„Změť obojího. Hele, Hollis, tohle zvládneš.“

„Jo? Co když se mě další duch zeptá, proč ho nevede žádné světlo tam, kam mají duchové putovat? Co mu řeknu?“

„Nech se vést instinkty. Máš je docela dobré.“

Hollis nechtěla nahlas přiznat, že jí připadá uklidňující slyšet to od něj. Ale jelikož byl telepat a nedokázala vynout své vnitřní tlačítko vysílání signálů na plné pecky, nejspíš to beztak věděl.

Sakra.

Znovu se zadívala vpřed; auto projelo zatáčkou a zhruba sto metrů před nimi se vynořil cíl jejich cesty, hrozně velký a dobře osvětlený.

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„Probůh,“ hlesla. „Vždyť je to hrad. Má věžičky.“

„Jenom dvě,“ zašeptal DeMarco.

Hollis se nezasmála, měla co dělat, aby překonalaznervózňující pocit tísně, když si prohlížela dům, který se před nimi rýsoval, při pohledu zblízka ještě větší. Kamenný, zčástiobrostlý břečťanem: spousta oken s malými tabulkami, které obvykle naznačují věkovitost, a majestátní přední vchod – ty dveře by nejspíš dokázal rozevřít jen tažný kůň. Dům měl přinejmenším tři podlaží, z hlavní části vybíhala nejméně dvě další křídla a nahoře se rýsovaly věžičky, dvě, jak siDeMarco všiml, a cimbuří. Nebo to Hollis aspoň připadalo jako cimbuří. Tam vysoko mezi věžičkami v úrovni střechy jsou nejspíš ochozy, z nichž mají stráže vyhlížet, zda odněkudnehrozí nebezpečí, třeba vojsko, které by se sem hrnulo.

Což je u americké budovy hodně divné, od bitvy u Alama se jen málokde cítili tak ohrožení.

A navíc to přece není pevnost, ale něčí domov. Doufala.

„Probůh,“ zopakovala. „Kdo jsou tihle lidi?“

„Staré peníze,“ odpověděl DeMarco stručně. „A hádám, že ať ten barák nechal postavit kdokoli, měl za seboudlouhej výlet do Evropy a nechal se inspirovat podobnouarchitekturou.“

„Beze srandy. A taky si tahle rodina setsakra potrpí na soukromí. Vodní příkop tu sice nemají, ale od hlavního tahu jsme jeli po slušné asfaltce skoro hodinu a nejbližšíměstečko je autem tak půlhodiny odsud. Představ si, jak dlouho by někomu trvalo se sem dostat před sto lety.“

„Asi neměli hodně návštěv,“ souhlasil DeMarco. „A ti, co přijeli, nejspíš zůstali týden nebo i déle, třeba i měsíc. Nebo celé léto. Za těch časů to bývalo běžné – zvlášť u takhlebohatých lidí.“

„A sakra, myslíš, že budou chtít, ať tady přespíme? Moc bych se divila, kdyby v tomhle baráku nestrašilo, o tomhle už něco vím. Kromě špitálu si neumím představit žádné místo, kde by se mi tolik příčilo strávit noc.“

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„Uvidíme, jak dlouho seance potrvá,“ usoudil DeMarco. „Je skoro tma, než skončíš, bude asi dost pozdě. Taky záleží na tom, jak bude naše hostitelka spokojená, tedy jestli se ti podaří navázat kontakt. Pokud jí neřekneš to, co chce slyšet, vsadím se, že tě požádá, ať to zkusíš znovu.“

„A když jí řeknu, co chce slyšet?“

„V tom případě ti možná nabídne, abys byla její osobní médium.“

„Díkybohu, že už práci mám,“ odpověděla Hollisprocítěně.

DeMarco zaparkoval nedaleko předního vchodu. „Fajn. Teď ti dali šéfové za úkol, abys zkusila navázat kontakt sduchem, pravděpodobně jen proto, aby se jeho drahá anejbližší ujistila, že mužíček odpočívá v pokoji a taky že mu chybí tolik, co on jí, samozřejmě.“

„Cyniku.“

„Jsem realista. Tak jo, jdeme.“

Hollis se vzchopila, ale než vystoupila z vozu, bezděky zabručela: „Už teď vím, že toho budu litovat.“

Vlastně to bylo víc než tušení.

l Útočiště l

„Víš jistě, že se ten tvůj agent dokáže chránit?“ zeptala se

Maggie Garrettová.

„Vlastně agentka,“ upřesnil Bishop.

„S mimořádně silným štítem?“

„Ovládá ho instinktivně, nebo přinejmenším podvědomě. Nemusí na to myslet, aby blokovala, nebo dokonce odehnala energii. Většina našich ostatních lidí s nadpřirozenými schopnostmi včetně telepatů přes její štít nevyčte nic. Jako by tam nebyla.“

„Tajný paranormální režim,“ hlesla Maggie.

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

„To zní strašidelně,“ řekl John.

„Může být,“ uznal Bishop a suše dodal: „Není moc lidí, kteří mě umějí zaskočit. Ona to dokáže. Ale zdá se, že je to spíš vedlejší účinek jejího štítu než samostatná schopnost. Její skutečná síla spočívá v tom, že dovede odhalit negativní energii, poměřit ji a snad i odrazit. Když se s ní setká,nejenže ji odhalí, přejde do režimu hypervědomí.“

„A co pozitivní energie?“

„Jakmile štít odloží – což musí udělat vědomě –, většina našich telepatů s ní dokáže snadno komunikovat na úrovni kompletních myšlenek, nejen v útržcích nebo dojmech, takže je pozitivní energii přístupná. Malé procento našich telepatů ve vztahu k ní nemůže odesílat ani přijímat.Vůbec nic, i když odloží štít. Nejsme si jistí, jestli za tomohou její nebo jejich schopnosti. Nebo jde zkrátka o jeden z těch dnů, kdy někdo nebo i všichni nedokážou svéschopnosti ovládat.“

„Je i telepatka?“

„Ano, ale zdá se, že telepatie je u ní na druhém místě za schopností obklopit se štítem a odhalit a odrazit negativní energii. Aspoň zatím.“

„Tři zřetelné dovednosti?“ zeptala se Maggie.

„Spíš dvě,“ odpověděl Bishop. „Máme teorii, že si její mysl vytvořila štít, aby se chránila před negativní energií, takže ty dvě schopnosti jsou zřejmě propojené. Telepatie u ní byla na začátku prvotní.“

„A to další se vyvinulo až poté, co byla vystavenanegativní energii?“

„Myslím, že ano,“ řekl Bishop.

Maggie chvíli počkala a pak dodala: „A nepovíš nám, kdy a jak se to stalo?“

„Je to její příběh, součást její minulosti. Nepatří mi,nemůžu se o ně dělit.“

John vzdychl, přestože dobře věděl a osobně cítil vděk za to, že si Bishop nechává pro sebe tajemství ne-li většiny, tak

3

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

mnoha lidí s paranormálními vlastnostmi, s nimiž má co do

činění, a prozradí ty informace někomu jinému jen vpříadě naprosté nutnosti. „Jako obvykle máme ohledněněčích schopností víc otázek než odpovědí.“

„Některé věci se nemění,“ podotkla Maggie a vzápětídodala: „Bishope, věděl jsi, že Nash kontaktoval Útočiště?“

„Jo.“

„Ale ne od něj.“

„Řekl jsi mu, že tam máš svou agentku?“

„Pokud jste mu vy nesdělili něco jiného, tak neví, že byl Cole Jacoby nalezen.“

Maggie se podívala na manžela a vytáhla obočí.„Odpověděl na mou otázku?“

„Ne tak docela.“

Bishop se obměkčil. „Ne, neřekl jsem Nashovi – aninikomu jinému mimo Speciální jednotku –, že mám vTennessee agentku a že Jacobyho před několika dny našla. Až se Nash doví, kde se Jacoby nachází, okamžitě rozjederozsáhlou operaci, aby uprchlíka dostal, a bude to spožehnáním ředitele. Všichni chtějí, aby se těch deset milionů našlo. Mě spíš než ty ukradené peníze zajímá, jaký je rozsahJacobyho paranormálních schopností. Aspoň prozatím.“

„A to tvoje agentka ještě neví?“ zeptala se Maggie.

„Před několika hodinami se ohlásila a nevěděla to. Říká, že je všechno kolem něj temné, a prý to není tím, že je ve srubu hluboko v lese. Něco v tom místě vytváří spoustunegativní energie, buď přímo on, nebo něco v jeho blízkosti. Zatím neriskovala, aby šla blíž zjistit, jestli to vychází zJacobyho, anebo z něčeho, případně někoho jiného.“

„Cílená energie?“ chtěla vědět Maggie.

„Tohle ještě taky nevíme. Negativní energie je obvykle směřována nebo jinak ovládána, zvlášť když se váže kjednomu místu nebo osobě.“

„Mohl jsi nás varovat, že ozbrojený zločinec, na jehožnalezení jsme byli najati, má taky pravděpodobně paranor>3

k a y h o o p e r • t v ů j č a s s e k r á t í

mální schopnosti,“ pronesl John mírnou výtku. „Nebo je

součástí tvého mistrovského plánu, aby se na scéně objevil

někdo z Útočiště?“ Otázka nepůsobila tak výsměšně, jak by

se z jednotlivých slov mohlo zdát.

Maggie dodala praktičtěji: „Proto jsi tam poslal jen jednu agentku místo obvyklého týmu? Protože jsme tam někoho poslali i my?“

Bishop se i tentokrát vyhnul odpovědi. „Věděl jsem, že vyberete Luthera. A opravdu tam musí být.“

„Proč?“ zeptala se Maggie.

„Aby mé agentce zachránil život. Poté, co ona zachrání život jemu, samozřejmě.“

3

Kapitola třetí

O

wen Alexander se mračil na nově příchozí, v nichžbezpochyby neviděl vítané hosty. Jeho otevřené nepřátelstvíneřemohly ani generace „dobrého původu“. „Anna tvrdí, že si

neúčtujete odměnu,“ řekl v okamžiku, kdy se zavřely dveře

impozantní knihovny za právě tak impozantním starosvětským

majordomem, který tam hosty přivedl a ohlásil jejich příchod.

Hollis se dosud snažila přenést přes fakt, že je taktouváděna do soukromého domu, a potvrdila téměř nepřítomně: „Ne, nic si neúčtuju.“

„Tak proč to děláte?“ domáhal se vysvětlení.

Podívala se na něj, zaskočená. Prostá pravda, že jeagentkou FBI, která se snaží porozumět svým schopnostem azjistit, jak je co nejlépe využít při vyšetřování, nebyla tím, co by mu chtěla prozradit – ne tak docela... „Chci... pomáhatlidem,“ prohlásila.

„Tím, že jim lžete?“

DeMarco téměř neznatelně přešlápl, dobře věděl, že jeHollis vznětlivá a špatně snáší, když se někdo chová jako trouba.

Přimhouřila modré oči a zadívala se na Alexandera.„Pokud je mi známo, žádný duch mi ještě nelhal, takže jsemnikdy nikoho neobelhávala. Zdá se, že po smrti jsou lidé nad takové přízemnosti povzneseni.“

Alexander zamrkal, zjevně vyvedený z míry. „Většina vám podobných používá výrazy jako ‚zesnulí‘ nebo nějaký podobný eufemismus.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist