načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tvrz - Václav Šorel

Elektronická kniha: Tvrz
Autor:

Komiksový seriál Tvrz vycházel v časopise ABC v letech 1980–1981 s kultovními ilustracemi Františka Kobíka. Název odkazuje k tvrzi v jihočeské Lásenici, dříve Hlásenici, která byla ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 203
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5415-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Komiksový seriál Tvrz vycházel v časopise ABC v letech 1980–1981 s kultovními ilustracemi Františka Kobíka. Název odkazuje k tvrzi v jihočeské Lásenici, dříve Hlásenici, která byla vypálena a srovnána se zemí bezprostředně před bitvou u Lipan. Nejednoznačná pověst o jejím zániku autora natolik zaujala, že hlavního hrdinu knihy, pilota Martina Hrubého, nechal propadnout v čase právě do 15. století, do období husitských válek. Martin Hrubý si na nenadálou situaci poměrně rychle zvykne a spolu se statečným panem Jindřichem, zbrojnošem Matoušem a krásnou Johankou se snaží hlásenickou tvrz ubránit před loupežníky najatými panem Menhartem.

Zařazeno v kategoriích
Václav Šorel - další tituly autora:
Zlatá kniha komiksů Zlatá kniha komiksů
Šorel, Václav
Cena: 509 Kč
Galaxia Galaxia
Šorel, Václav
Cena: 140 Kč
Odysseus Odysseus
Šorel, Václav
Cena: 140 Kč
Tvrz Tvrz
Šorel, Václav
Cena: 254 Kč
Vzpoura mozků (audiokniha) Vzpoura mozků (audiokniha)
Šorel, Václav
Cena: 254 Kč
Vrabec Vrabec
Šorel, Václav
Cena: 245 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Tv r z
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Václav Šorel
Tvrz – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Václav Šorel










Památce tchána Františka










« 9 »
Prolog
Toho léta bylo v  Evropě horko – skutečné horko. Města se teplem
zalykala, a ani příroda na tom nebyla lépe. V řekách zůstalo vody jen
poskrovnu, dokonce vyschl jeden z pramenů české Vltavy, což nikdo
z  žijících nepamatoval. Všechny ty teplé, studené či okluzní fronty
se evropským městům, luhům a neřkuli hájům vyhýbaly obloukem.
Jako na posměch se do Evropy dostávaly zprávy, že na druhé straně
glóbu prší, někde dokonce s takovou intenzitou, že se tam potýkají se
záplavami. Na dovršení všeho prý v Kanadě sněžilo. Zkrátka a dob -
ře, příroda zase jednou dávala člověku vědět, jak je na ni krátký.
Pravdou ale je, že ne všichni naříkali. Byli tací, kterým
stabilizovaná tlaková výše ležící nad evropským kontinentem plně
vyhovovala. V Paříži zrovna probíhala velká letecká show a ta ke svému
zdárnému průběhu potřebovala právě takové počasí.





Václav Šorel
« 10 »
Do  Francie se vypravila řada leteckých fandů ze všech koutů
Evropy. Někteří Češi dokonce využili možnost stát se účastníky
jednoho z posledních letů dopravního Tupolevu Tu-134, který už
teď působil jako létající exponát a  zakrátko měl natrvalo skončit
v leteckém muzeu. V Paříži se tento dopravní stroj připojil k ostat -
ním historickým letounům, které zde byly k vidění v rámci letecké
přehlídky.
Na  pozvání francouzského aeroklubu se leteckého dne
zúčastnil i  bývalý pilot Českých aerolinií Martin Hrubý, letecký
akrobat a v současnosti učitel létání. Předváděl zde další unikát,
kdysi slavný univerzální dolnoplošník Zlin Z-226 nazývaný
Bohatýr. Byl to dvoumístný dvojník stroje, s  kterým v  roce 1960
Ladislav Bezák získal první poválečný titul mistra světa v letecké
akrobacii.
Martin Hrubý se do Paříže těšil, netušil však, co ho zde
na závěr leteckého dne čeká. Jakýsi zámožný šejk ze Saúdské Arábie byl
vlastnostmi stroje a předvedenou akrobacií tak uchvácen, že ještě
v Paříži neváhal zlínku zakoupit, aby ji mohl zařadit do své sbírky.
Martinovi tak udělal notnou čáru přes rozpočet. Počítal s tím, že
se s letounem vrátí domů, což bylo nejrychlejší, neboť se chtěl co
nejdříve vypravit za  dcerkou do  jihočeské Lásenice, a  nyní bude
nucen hledat náhradní řešení.
Letecký svět je ale strašně malý. Jakmile se účastníci zájezdu,
mezi nimiž měl Martin řadu přátel, dozvěděli o jeho potížích,
netrvalo dlouho a k uším se mu donesla zpráva, že nemusí žádný spoj
do Prahy hledat. Jedno místo se pro něho v tůčku vždy najde.





Tvrz
« 11 »
Posbíral tedy svých pět švestek v podobě digitální mapy, sluchá -
tek a  samozřejmě dokladů, vše hodil do  charakteristického
leteckého pytle a vypravil se do vzdálenějšího koutu letiště Le Bourget,
kde zmíněné tůčko hřadovalo. Správněji řečeno, bylo zde ve stání.
Martinovi bylo vymazlené zlínky líto. Letoun byl v dokonalém
technickém stavu, a  navíc patřil k  těm nemnoha zlinům,
vyrobeným ve druhé polovině padesátých let minulého století, které
dosud létaly. Dokonce snad jediným, který se mohl chlubit
původními, byť rekonstruovanými díly.
„Co se dá dělat, peníze holt hýbou světem,“ pomyslel si, když
naposled přitáhl zadní část kabinového krytu k  čelnímu sklu,
pohladil Bohatýra po aluminiových křídlech a knihu letů předal
jakémusi chlapíkovi v bílém hábitu, jenž se u dolnoplošníku najednou
objevil. Nutno konstatovat, že se chlapík se svým úborem skutečně
vyjímal mezi plejádou nejrůznějších kombinéz pilotů a mechaniků,
kteří se nacházeli na ploše letiště. Nebylo však zbytí. Martin se ještě
jednou za dolnoplošníkem smutně otočil a vydal se hledat tůčko.
···
O nějakou tu stovku kilometrů východním směrem a hezkých pár
století v minulosti se posádka hlásenické tvrze chystala ke svému
poslednímu boji. Psal se rok 1434 a v Čechách se chýlila
ke konci éra radikálního husitského hnutí. Vojsko pod velením Prokopa
Holého leželo v blízkosti středočeské vísky Lipany a čekalo
na svého nepřítele. Tím byla spojená vojska katolíků a  umírněných
kališníků, podle nichž pomyslný pohár přetekl, a  rozhodli se
uděVáclav Šorel
« 12 »
lat přítrž nesmyslnému řádění ze strany husitů odehrávajícímu se
v  zemích Koruny české. Jedním z  velitelů katolicko-kališnického
vojska byl Menhart z Hradce, nepřítel pána hlásenické tvrze , neboť
ten se přikláněl k radikálním husitům.
Tvrz se nacházela na  vyvýšenině nad řekou Včelnicí.
Prapůvodem to bylo malé vojenské opevnění, sloužící jako předsunutá
hlídka-hláska hlavní vojenské posádky v městečku Stráž.
Pocházelo z doby, kdy tudy vedly obchodní cesty z jihu na sever
a obráceně. Postupem doby však ztrácelo na významu, neboť o loupeživé
tlupy se postaraly vojenské posádky větších měst, například
Jindřichova Hradce, a tvrz-hláska přešla do držení menších zemanů.
Jejich jména dnes už nikdo nezná, neboť pohříchu je nelze
dohledat ani v archivech.
Co však může mít společného letec z počátku 21. století se
středověkým osídlením, které nota bene už neexistuje? Z Hlásenice,
která dostala jméno po  hlásce tyčící se nad prvotními chýšemi,
se totiž v  proudu času stala soudobá Lásenice. Starobylé
osídlení Stráž, nyní městys, změnilo svůj název na  Stráž nad Nežárkou
a nové jméno dostala i všudypřítomná řeka Včelnice. Tu dnes lidé
znají jako Nežárku.
Rozvaliny bývalé hlásenické tvrze, Lásenice, Nežárka,
Jindřichův Hradec či Stráž nad Nežárkou pak jsou místa, která letce
Martina Hrubého spojují s tímto krajem, a dokonce
i s uplynulými staletími.
Martinova žena Eva zde zdědila kouzelné jihočeské stavení,
a  dokud ještě žila, oba využívali každé příležitosti k  návštěvě
jižTvrz
ních Čech. Na  usedlosti nyní žije Martinův švagr se ženou, a  jak
Martin s lítostí konstatuje, Marta, sestra jeho Evy, ho zrovna moc
nemusí. Vyčítá mu totiž, že kdyby byl častěji doma a  stále někde
nelétal, včas by rozpoznal Evinu nemoc a ona nemusela zemřít tak
mladá. Malou Evičku má ale ráda, což je pro Martina rozhodující.
Pávě nyní je dívenka v Lásenici na prázdninách a Martin se nemů -
že dočkat, až ji zase uvidí.





« 14 »
KAPITOLA PRVNÍ
Návrat
V  prostoru pro cestující to hučelo jako v  úle. Letečtí nadšenci si
nahlas sdělovali dojmy z leteckého dne, překřičovali se, a jak to už
tak bývá, nemohli se shodnout, která že ukázka byla tou nejlepší.
Zda přelet celé letky historických spitfirů doprovázející čtyřmoto -
rový bombardér lancaster, ukázka akrobacie moderního
eurofighteru či průlety nejnovějšího ruského suchoje.
Martin se rozhlédl po dlouhé kabině a očima hledal volné
místo. Nemusel hledat dlouho. Záhy k němu přistoupila letuška
a ukázala na sedadlo vedle muže, na kterém bylo už od prvního pohledu
vidět, že sem nepatří.
„Tady je vaše místo, pane kapitáne,“ ukázala na prázdné
sedadlo vedle chlapíka v proužkovaném saku a usmála se.





Tvrz
« 15 »
„Ale Moniko,“ oslovil ji křestním jménem, které si přečetl
na jmenovce. „Jakýpak já jsem kapitán? U aerolinek už dávno ne -
létám a račte si všimnout, že mi na rukávech chybí frčky...“
„Co není, může být. Ostatně, jednou kapitán, navždy kapitán,“
a smála se ještě dlouho potom, co odešla.
···
Dvouřadé proužkované sako s  ležérně uvázaným motýlkem na 
sněhobílé košili měl na  sobě prošedivělý muž, jenž se mezi
ledabylým a do jisté míry stylovým oblečením leteckých fandů vyjímal
stejně jako před chvílí chlapík v bílém hábitu, který od něho
přebíral Bohatýra.
„Prý zde máte volno,“ oslovil Martin vzduch nad jeho hlavou,
když na prázdném sedadle uviděl kupu přírodovědných časopisů.
„Ano, zajisté,“ odpověděl muž a  rychle začal sbírat časopisy,
aby se mohl příchozí posadit.
Martin se na  okamžik zahleděl do  mužovy tváře. Ušlechtilé
rysy obličeje, brýle a oduševnělý výraz, to vše vyvolávalo dojem, že
má před sebou vědce nebo umělce. Nejspíš hudebníka, pomyslel si.
„Aviatik určitě nebude,“ dodal ještě v duchu, přičemž mu nešlo
do hlavy, jak se mezi tuhle bandu aviatiků mohl dostat. Z nejistoty
ho vyvedl muž sám.
„Doktor Novák,“ představil se, a když mu své jméno sdělil i pi -
lot, oba muži si podali ruce.
Martin doktorovi prozradil, že se do  tupolevu vlastně dostal
nedopatřením, neboť majitel letounu, se kterým přiletěl do 
PaTvrz
« 17 »
říže, mu za  mrzký peníz jeho oblíbený stroj prodal. Doktor
pokrčil rameny, jako by tím chtěl naznačit, že takhle svět občas
oplácí, a upřel na Martina pohled s otázkou v očích.
„Můžete mi prosím sdělit, co je zač ten spitfire, o  kterém se
dohaduje tahle hlučná banda?“
„Historický letoun z druhé světové války... a... hodně slavný,“
odvětil Martin.
„To jistě musí být, když s tím tolik nadělají.“
„A co vy, pane doktore? Zavítal jste také na letecký den?
„Dejte pokoj, v  tomhle horku?“ ohradil se doktor Novák,
narážeje na  současné evropské počasí. „Dávám přednost
klimatizovanému pracovišti na  univerzitě,“ pokračoval, ale když postřehl
udivený výraz v Martinově obličeji, rychle dodal: „Přednášel jsem
na  Sorbonně na  téma budoucí obživy lidstva. Pracuji totiž v 
třeboňském ústavu Akademie věd, kde se zabývám zušlechťováním
mořských řas jako možné budoucí stravy lidstva,“ dodal žoviálně.
„Takže vy jste doktor přes kytičky,“ musel se smát Martin,
i když se tak trochu obával, že by se mohl doktora dotknout. Ten
ale zůstal nad věcí, takže Martin bez obav pokračoval: „Skutečně si
myslíte, že se lidé někdy vzdají pořádných proteinů?“
„Nebude zbytí. Ale nazývejme věci pravými jmény. Vy jistě
máte na mysli pěkně propečený steak! Příteli, to vás mohu
uklidnit. Lidé o  nic nepřijdou. U  nás v  Třeboni děláme z  řas dokonce
i  karbanátky a  věřte, je to skutečná pochoutka. Nebojte se, naši
kuchaři určitě přijdou na to, jak vyčarovat ten váš steak. Nejspíš ale
bude zelený,“ smál se.





Václav Šorel
« 18 »
„Brr, zelený steak,“ otřásl se Martin. „Doufám, že než takové
jídlo zdomácní v českých kuchyních a restauracích, proteče ve Vl -
tavě hodně vody.“
Na doktorovi bylo vidět, jak se jeho zděšením baví, a Martin se
rozhodl milého vědce trochu potrápit.
„Víte, doktore, že jsme vlastně sousedi?“
„Sousedi?“ divil se vědec. „Říkal jste přece, že máte sídlo
v Praze. Tuším někde na letišti v Letňanech?“
„To ano,“ přitakal Martin. „Máme ale chalupu v Lásenici a ta je
blízko té vaší Třeboně.“
„Lásenice, Lásenice... Člověče, je to vůbec na mapě?“ dobíral
si ho doktor. Nejspíš kvůli tomu zelenému řízku a Martinově
výmluvné reakci.
„Jste vy to ale Jihočech. To vám nic neříkají jména jako Chitussi,
Hájek, dokonce ani Ema Destinová, a  což teprve historie zdejší
tvrze?! Lásenice je také jediná vesnice v Čechách, která má stálou
obrazovou galerii. A jsou na ni patřičně hrdí!“
„Zadržte, zadržte,“ bránil se doktor. „Samozřejmě Lásenici
znám. Ledacos se mi doneslo i o té vaší tvrzi, tedy spíš
o lásenických rozvalinách,“ smál se. „Netušil jsem, že jste takový lokální
patriot. Ale řekněte mi, co vás, pilota, může lákat na lesích, rybnících,
nebo dokonce bažinách. Kde tam chcete přistávat?“
„Ale, doktore. Do Lásenice jezdím a někdy i létám za přírodou
a  hlavně za  dcerou. Letiště mám v  Jindřichově Hradci a  odtud je
to do  Lásenice jenom skok. To jen stačí zakroužit nad chalupou
a moje Evička hned dává na plotnu maděru, kterou tam mají vždy





Tvrz
« 19 »
pro mě připravenou. Doufám, že víte, co to maděra je, vy
Jihočechu!“ smál se na oplátku Martin.
„Bez obav, příteli. Tu u nás přece zná každý. Maděra je
jihočeské provedení krkonošské kulajdy. Přece se ale nebudeme
přetahovat, kdo z nás dvou je pravověrnější Jihočech. Oba dva jsme vlastně
náplava. Já pocházím z Horního Maršova, a vy?“
„Já jsem prapůvodem Kladeňák...“
„Kladno, ty černé Kladno, Kladno, tys město se sty komínů...“
citoval doktor Novák slova známé písně tak trochu s posměchem,
a Martin začal své Kladno hájit.
„Víte, doktore, já nedám na Kladno dopustit. Nejenže je mým
rodištěm, ale tam jsem se poprvé dostal do vzduchu. A ty
vysmívané komíny? Představte si, že právě nad nimi jsme ve  větroních
podnikali dlouhé lety. Vždy tam existoval stabilní stoupavý proud,
ve kterém stačilo jen kroužit a kroužit. Člověk ale musel mít dobrý
žaludek...“
„Dobrý žaludek?“ divil se vědec.
„Létali jsme nad všemi těmi vysokými a martinskými pecemi,
kde s proudem teplého vzduchu stoupal k nebi i docela hustý
zápach. Trochu slabším náturám se někdy dokonce udělalo zle.“
Doktor Novák se na Martina nedůvěřivě podíval. Zřejmě si
nedovedl představit, jak může být někdo tak pošetilý a  vznášet se
v proudu zapáchajícího vzduchu. Dokonce to vypadalo, jako by se
mu z té představy začalo dělat špatně. Zřejmě proto raději změnil
téma hovoru.
„Soudím, že vaše žena se jmenuje Eva.“





Václav Šorel
« 20 »
„Ne, ne, doktore. Ženu už bohužel nemám, zemřela. Evička je
moje dcera. Teď o prázdninách mi ji hlídá švagrová.
„To je mi líto,“ reagoval na  sdělení Martinův spolucestující,
když jejich další hovor přerušil palubní rozhlas.
VÁŽENÍ CESTUJÍCÍ, POSÁDKA KAPITÁNA JEŽKA VÁS VÍTÁ NA PALUBĚ
PŘI MIMOŘÁDNÉM LETU ČESKÝCH AEROLINIÍ. PŘIPOUTEJTE SE
PROSÍM, ZA NĚKOLIK OKAMŽIKŮ STARTUJEME.
PŘEJI VÁM PŘÍJEMNÝ LET.
S povytaženým obočím se doktor Novák zadíval na svého souseda.
„Vám to ani nemuseli připomínat, už jste dávno připoutaný.
Inu, profesionál...“
„Ale doktore, spíš profesní deformace,“ prohodil Martin a po -
mohl sousedovi s bezpečnostním pásem.
···
„Už jsme ve vzduchu,“ divil se vědec, když v okénku viděl, jak se
krajina dole zmenšuje a ubíhá kamsi dozadu. „To létání má přece
jen něco do sebe,“ liboval si.
„To máte pravdu,“ přitakal Martin. „Co teprve když jste
v letadle sám a sám si ho také řídíte,“ pochvaloval si, ale nahlas
už nedodal, že létání v dopravním letadle moc požitků
nepřináší. Tedy alespoň pro něho. Vždyť tůčko je spíš autobus než
pořádný stroj.
Z krátkého zamyšlení Martina opět vytrhl jeho zvědavý soused.





Tvrz
« 21 »
„A co vy, pane kolego, jak jste si užil Paříže, tedy když jste prá -
vě nebyl ve vzduchu? Co noční Paříž?“
„Žádná nebyla. Nebyl čas... a vůbec, pořád myslím na dceru.
Dlouho jsme se neviděli.“
Doktor Novák mu konejšivě položil ruku na předloktí. „Chápu...“
Když pak Martin uviděl soucit v jeho očích, usmál se a začal něco
hledat po kapsách své kombinézy. „Přesto jsem však v Paříži
na zajímavost přece jen narazil. Představte si, že v takovém malém
obchůdku na jednom z bulvárů jsem uviděl cédéčko s husitskými chorály.“
„Neříkejte...“ divil se doktor. „Husité a  Paříž, a  ještě k  tomu
v novém tisíciletí?“
„Vezu cédéčko švagrové. Víte, ona mě moc nemá v  lásce
a  do  jisté míry je to vzájemné. Nemusím ani ten její středověk,
do kterého je tak zblázněná. Když už ty její ódy trvají delší dobu,
brní mě z  jejího povídání hlava. Doktore, dovedete si představit
třeba středověkého zubaře?“ otřásl se odporem.
„To tedy dovedu, a docela zřetelně,“ ušklíbl se vědec. „On
někdy stačí ten náš, novověký. Ostatně, je vám známo, že
ve středověku trhali zuby kováři? Chudáci lidi. Dejte mi pokoj s takovými
představami.“
„Tak si představte, že pro takový život švagrová horuje.
O Evičku se mi ale stará dobře, proto jí chci udělat radost... sakryš... kam
jsem jen to cédéčko dal?“
„Já vám věřím,“ smál se doktor, když viděl, jak se Martin
marně šacuje. „Je to ale s podivem. Husité a Paříž, to zrovna moc
dohromady nejde, že?“





Václav Šorel
« 22 »
Martin neznatelně přikývl a přestal s hledáním. Určitě má cédéč -
ko někde na dně pytle a v něm se hledá hůř než v dámské kabelce.
„Stejně to nemohou být pravé chorály,“ navázal na  předchozí
hovor. „Dovedete si představit, že by Frantíci mohli trefit češtinu
a  ještě k  tomu s  dialektem patnáctého století? Martě se ale určitě
budou líbit,“ stihl ještě dodat, když se za  jeho zády zjevila jako
duch letuška. Nebyla to sice ta, která ho před chvílí uváděla
na místo, ale půvabem si se svou kolegyní nezadala.
„Pan Hrubý? Pilot, Hrubý?“ ptala se.
Martin se podivil, co mu může dívka chtít, ale pro jistotu se
na ni povzbudivě usmál.
„Ano,“ přikývl.
„Mohl byste mě prosím následovat? Pan kapitán by vás rád
pozdravil...“
„Proč ne,“ řekl Martin a začal se zvedat. V doktorovi ale
hrklo. Vzpomněl si na  film, ve  kterém dramatická zápletka začínala
právě takovým pozváním. Nakonec po velkých útrapách vše dobře
dopadlo, když ten chudák cestující musel letoun posadit
na přistávací dráhu sám.
„Doufám, že posádka není v  kómatu a  tady můj soused nás
nemá zachránit,“ trochu nuceně se usmál. Letuška ho ale ujistila,
že se nemusí bát. Skutečně jde jen o přátelské pozvání,
a i s Martinem se vydala chodbičkou ke kokpitu.
„Tak dobře,“ upokojil se vědec, když mu oba zmizeli z dohledu.
„Alespoň si v tom příjemném chládku trochu zdřímnu. V Praze to
určitě bude horší,“ dodal už jen pro sebe a zavřel oči.





Tvrz
« 23 »
···
Letuška s  úsměvem otevřela dveře do  pilotní kabiny a  pokynula
Martinovi, aby vstoupil.
„Tady vám ho vedu, pane kapitáne...“
Martinovi se otevřel známý pohled na přístrojový panel plný
nejrůznějších budíků, tedy přístrojů, tolik odlišných od 
sdružených displejů soudobých moderních letounů. Kapitán, sedící
v levém pilotním křesle, se otočil. Než však stačil něco říci,
Martin ho předešel.
„Ježour, to jsem si mohl myslet,“ hlesl. „A já si do téhle
kraksny bez obav vlezu,“ usmál se na  svého spolužáka z  průmyslovky
a dlouholetého přítele. V hlavě se mu míhaly obrazy, jak spolu
utíkali z posledních vyučovacích hodin, aby byli co nejdříve na letišti
a jako první se dostali do vzduchu.
„Ahoj, Martine,“ podával kapitán Ježek ruku svému příteli,
a  než ji pustil, rychle dodal: „Slyšel jsem, co tě potkalo. Je mi to
líto, Eva byla fajn...“
„Zato jak vidím, tobě se daří dobře,“ opáčil Martin, aby
odlehčil situaci. „Že si ale umíš vybrat parťáka!“ Ukázal na hezkou dívku
sedící na pravém sedadle, neboť se ani nechtělo věřit, že by mohlo
jít o druhého pilota.
„Musí být o hodně mladší,“ táhlo mu hlavou. „Vždyť vypadá,
jako by právě utekla od maturity,“ divil se.
„To je Jana, můj druhý pilot,“ představil svého kopilota
kapitán Ježek a  pak ukázal na  Martina. „No, a  tohle můj úhlavní
přítel,“ smál se.





Václav Šorel
« 24 »
„Malá,“ představila se dívka, a  když uviděla mírné zacukání
Martinových koutků, přísně se na  něj podívala. „Ale vyprošuji si
Malou Janu ,“ dodala rázně.
„Bez obav,“ usmál se Martin. „Já také nejsem ve skutečnosti Hrubý.“
„A jak se vám u nás líbí, pane kapitáne?“ Široce a majetnicky se
rozmáchla po kokpitu.
„Dejte pokoj s kapitánem,“ ohradil se Martin. „Žádnou loď
nemám a ani neřídím tuhle bednu. Ta ale vlastně lítá sama,“ smál se.
„Jen se na  něj podívejte,“ ukázal na  svého spolužáka. „Sedí si tu
jako paša Bahdel Alí Hajfa a řídí za něj autopilot.“
„Tak to prr, kamaráde,“ nedal se kapitán Ježek. Obrátil se
na svého kopilota a přitom stále ukazoval na Martina. „On je
náramně hrdý na ty své papíráky, chci říci ultralajty. Zběhnul od nás
a teď učí létat žáčky.“
„Všechno si ale odřídí sám,“ odpověděla s  trochou závisti
v hlase druhá pilotka a v duchu dodala, že mu vlastně závidí.
ČSA 712, RUZYNĚ RADAR. POKRAČUJTE TÍMTO KURZEM, KLESEJTE
4000 Ft NA QNH 1015, VEKTOROVÁNÍ DO ILS 40...
... ozvalo se v kabině letounu, což byla neklamná známka toho,
že se tupolev blíží k  Praze. Zpráva dále pokračovala a  Martinovi
bylo jasné, že by měl jít, aby se ti dva mohli věnovat své práci.
„Vážení, já se odporoučím,“ reagoval na hlášení. „Za chvíli
budete mít plné ruce práce a já nechci, abyste s tou bednou práskli
o ranvej jako se sirotkem,“ a ještě dlouho byl na jeho tváři vidět úsměv.





Tvrz
« 25 »
Cestu ke svému sedadlu absolvoval sám, neboť letušky se chys -
taly zkontrolovat cestující, zda jsou správně připoutáni. Pohlédl
na spícího doktora, který se pro jistotu od startu ani neodpoutal,
a opatrně se posadil, aby ho nevzbudil. Marně. Doktor na Martina
zamžoural a napřímil se.
„Á, můj pilot. Zdalipak vám to půjčili?“
„Ale kdeže. Jen jsem si popovídal s bývalým spolužákem,“
odpověděl Martin, ovšem stejně jako před chvílí i nyní jejich hovor
utnul palubní rozhlas.
VÁŽENÍ CESTUJÍCÍ, ZA NĚKOLIK OKAMŽIKŮ PŘISTANEME NA LETIŠTI
VÁCLAVA HAVLA. KAPITÁN JEŽEK SE S VÁMI LOUČÍ A TĚŠÍ SE
NA SHLEDANOU PŘI NĚKTERÉM Z DALŠÍCH LETŮ ČESKÝCH AEROLINIÍ.
„A  jsme doma,“ s  uspokojením konstatoval doktor Novák.
Skutečně, dole na  pravoboku ustupovalo panorama Hradčan, až
zmizelo úplně. Pilot točil k  letišti a  naváděl stroj na  přistávací
dráhu, kterou mu určil dispečer. Ozvalo se charakteristické dvojí
zakňučení, když se kola hlavního podvozku dotkla betonu. Tů čko
po něm začalo svištět, aby ho za nějakou tu minutu letištní
automobil navedl do stání.
PRAHA
„Tak jsme spadli z  deště pod okap,“ konstatoval doktor Novák,
když s Martinem opustili klimatizovanou letištní halu a zastavili se
před známou skleněnou stěnou.





Václav Šorel
« 26 »
„Tady je snad ještě větší horko než v Paříži. Už abych byl v Třebo -
ni,“ utíral si vědec čelo kapesníkem a netrpělivě se rozhlížel
po bezmračné obloze. „Ještě štěstí, že tu na mě má čekat ústavní auto.
Podívejte, támhle je...“ začal mávat na řidiče, aby s vozem předjel.
„A co vy, Martine? Éro vám prodali. Jak se teď dostanete
k nějakému tomu jihočeskému rybníku?“
„Bez obav. Jen co se dám trochu do  pořádku, hned vyrazím
do Lásenice.“
„Tak vás alespoň zavezu domů,“ nabízel doktor Novák.
„Ale doktore, přece se nebudete harcovat přes vnitřní Prahu.
Kousek odtud se napojíte na okruh a za chvíli jste na dálnici.
Slibuji, že až se trochu aklimatizuji, vypravíme se s Evičkou za vámi
do  Třeboně. Říkal jste, že váš ústav sídlí v  bývalém třeboňském
mlýně?“
„Ano, právě tam. Už teď se na vás i na vaši dcerku těšíme.“
Sotva se doktorovo auto odlepilo od chodníku, na jeho místě se
objevil další vůz, tentokrát žlutý.
„Taxi, pane?“
„Ano, děkuji. Dlouhá šestnáct.“
···
Při jízdě Martin myslel na  doktora Nováka, respektive na  to, jak
se mu asi cestuje. Doufal, že lépe než jemu. Taxík měl sice
klimatizaci, ale i tak byla cesta úmorná. Praha byla plná uzavírek
a objížděk, rozkopaných silnic, opravovaných vodovodních řadů a výměn
tramvajových kolejí, což k plynulé jízdě zrovna nepřispívalo.










Václav Šorel
« 28 »
„Zlatá Paříž,“ říkal si v  duchu Martin. „Jak to tam asi dělají.
Přece i oni musí ledacos opravovat či vyspravovat, a přitom to ni -
kde není vidět...“
To už ale řidič zatáčel do Revoluční třídy a blížil se k Dlouhé ulici,
kde Martin bydlel. Když dojížděli k číslu šestnáct, spatřil starší ženu
postávající před ozdobným vchodem do domu. Byl vybudován někdy
v předminulém století a žena s ním svým vzhledem dokonale ladila.
Jako by byla vystřižena z nějakého filmu o první republice.
Kostkovaná blůzka s dlouhou tmavou sukní, světlá zástěra, na hlavě nezbytný
šátek. Typická domovnice. Mezi procházejícími dívkami, které toho
kvůli horku na sobě zrovna moc neměly, se skutečně vyjímala.
„Pane Bože, drbna Vášová,“ zakvílel v  duchu Martin. „To zas
bude otázek!“
A  skutečně. Ještě než stačil taxikáři zaplatit, stála u  vozu se
svým typickým úsměvem.
„Tak odkud, odkud, pane Hrubý?“
Martinovi nezbylo než odpovědět. „Z  Paříže, paní Vášová,
z Paříže...“
„Jó, Paříž,“ pronesla zasněně. „Eiffelovka, Notre Dame
a šantány, co? Starej Huml tam jezdí dvakrát do roka. Prej za dcerou, kozel
jeden,“ a vědoucně se ušklíbla. „A co malá Evička. Kdypak ji zase
uvidím? Prej je v tý Lásenici? No jo. Vy moc toho času nemáte, ste
furt v luftu, a tak na ni nemáte čas. Holt to máte těžký, že jo?“
„Svatá pravda, paní Vášová, svatá pravda. To víte, nemám to
jednoduché,“ přitakal a rychle odemkl dveře, aby se zbavil
dotěrných otázek.





Tvrz
« 29 »
„Baba jedna,“ ulevil si, když se za ním zabouchly a s úlevou se
o ně opřel. Od smrti ženy sice uběhlo několik let, ale to nezname -
ná, že ho vzpomínka na ni stále nebolí. Zahleděl se na podobiznu
stojící v rámečku na historické komodě, která k jeho ženě
neodmyslitelně patřila. Ještě za Evina života si ji přivezli z Lásenice.
Nešťastně se rozhlédl po prázdném bytě. Nejraději by se
za malou Evičkou vypravil hned, ale před cestou do Paříže musel dát
svoje SUV do opravny. Toyota vozy stahovala kvůli nějaké celosvětové
závadě a v garáži se teď krčila už jen stará otcova škodovka.
„Vydat se do  jižních Čech s  takovým oldtimerem na  noc, by
nemuselo dopadnout dobře,“ pomyslel si. Z  neveselých úvah ho
vyrušil telefon. Vyzváněl sice tlumeně, protože ho stále ještě měl
v pohozené bundě, ale to neznamenalo, že by zněl méně naléhavě.
„Martin,“ ohlásil se švagrové, když se mu konečně podařilo
telefon vylovit.
„No to je dost! Už jsi v Praze?“ ozvalo se z mobilu nakvašeně,
div že mu nepraskl bubínek.
„Právě jsem přiletěl,“ snažil se bránit Martin omluvným
hlasem. Švagrová ho ale nenechala domluvit a telefon opět zahřměl.
„Mě nezajímá, kdy a  jak jsi přiletěl. Jsi přece doma, ne? Tak
sebou koukej hodit a přijeď!“
Martin se snažil odporovat, i když předem věděl, že to bude marné.
„Marto, jsem unavený a ještě jsem se ani neosprchoval, natož
abych se ohlásil na letišti.“
„To tvoje slavné letiště – a dcera tě vůbec nezajímá, že?“ dodala
pichlavě. „Uvědomuješ si, žes Evičku neviděl skoro měsíc?!“





Václav Šorel
« 30 »
„Marto, já ve Francii nebyl pro zábavu,“ bránil se nešťastný letec.
„Tvoje letadla mě nezajímají,“ zahřmělo opět z telefonu. „Při -
jeď a opovaž se nepřivézt Evičce nějaký dárek!“
„Marto, Marto,“ snažil se ještě Martin o obranu, ale telefon byl
už hluchý.
···
„Tak to bychom měli,“ vzdychl si neradostně a  opět se rozhlédl
po  pokoji. Na  pohovku vysypal obsah leteckého pytle, přitom se
mu v  poslední chvíli podařilo zachránit lahev dobrého koňaku,
která neodvratně směřovala na podlahu. I cédéčko, které tak
dlouho hledal, tam bylo.
„Lahvinku dám švárovi,“ říkal si v  duchu. „Ať má taky něco
z  Paříže. Ale co Evince?“ ptal se sám sebe nešťastně. Když byla
malá, vozil ji panenky z  každého koutu světa, který navštívil, ale
teď? Na panenky je už velká, i když je má v pokoji naskládané jako
na přehlídce, a na kosmetiku zase malá.
Začal uvažovat o  nějaké muzice, ale jeho vkus se od 
dceřina diametrálně lišil. Ostatně stejně má všechny své skladby
v empétrojce, kam si může hudbu kdykoli stáhnout. Nakonec si
vzpomněl na  velkou čokoládu, kterou má už nějaký ten týden
v lednici.
Pak ale jeho zrak padl na CD přehrávač. Moderní přístroj,
jemuž po stranách zívaly dva reproduktory o docela slušném
výkonu. Jednou je s Evičkou vyzkoušeli naplno a málem zbořili dům.
„To je ono,“ pomyslel si.





Tvrz
Teď už mu šlo balení rychleji. Něco čistého prádla, samozřejmě
mobil, lahvinku už v pytli měl, cédéčko pro Martu a mohl vyrazit.
V hlavě mu však neodbytně vyzváněla myšlenka, že na něco důle -
žitého zapomněl.
„Světlo,“ málem vykřikl nahlas. Přece pojede v noci a stařičká
škodovka stopětka už rozhodně není nejbezpečnější auto. Naštěstí
je konstrukčně tak jednoduchá, že si na ní lze ledacos opravit.
Třeba i na koleně, do čehož ho zasvětil otec.
V garáži se na milou škodovku nešťastně zadíval. Před časem ji
půjčil kamarádům z letiště, kteří ji pořádně prohnali na přistávací
dráze. Chválili ji, jak dobře jezdí, takže do Lásenice nejspíš dojede.
Nebyl si ale jistý, jestli mu dotankovali nádrž.
„No nic, zastavím se u pumpy, a můžu ještě koupit Evičce
nějakou tu drobnost,“ rozhodl se.





« 32 »
KAPITOLA DRUHÁ
Ceśta
Stopětka chytla hned napoprvé, což bylo dobré znamení. Ale to
horko! Na rozdíl od SUV, které mělo účinnou klimatizaci, škodov -
ce tenhle moderní prvek chyběl. Sotva však vystrčil nos z průjezdu
do ulice, ocitla se vedle milého auta, jak jinak, drbna Vášová.
A nestačil ani zabočit do ulice, pusa jí jela jako kafemlejnek.
„Tak přece jen za  dceruškou, pane Hrubý? A  kde že máte to
svoje krásný autíčko? Tohle bylo starého pána, ne?“
Co měl Martin dělat, když se chtěl zachovat slušně. Zastavil
vůz a stáhl okénko.
„Ano, paní Vášová. Volala mi švagrová, že se Evičce moc stýská...“
„A co teď navečír? Dyť bude brzo tma?“ nedala se žena.
„Alespoň nebude takové horko,“ trpělivě odpovídal Martin,
i když nervózně držel nohu na spojce.





Tvrz
« 33 »
„To máte pravdu,“ přitakala Vášová a Martin se mohl konečně
rozjet. Dívala se za ním, dokud nezmizel v jedné z postranních uli -
ček Nového Města, a trochu zamyšleně dodala:
„Jen si dej pozor, hochu. Auto není aeroplán...“
···
Z Prahy se Martin vymanil kupodivu snadno. Kvůli
nesnesitelnému vedru, které panovalo i teď večer, byl provoz mírný. Lidé spíš
vyhledávali vodní plochy, než aby trávili čas na cestách.
Zanedlouho se ocitl na dálnici.
Po  odbočení na  Benešov mu ve  stráni zasvítil známý
kostelík nad obcí Lštění, a než se nadál, byla tu další dálnice, tentokrát
na České Budějovice. Protože už bylo šero, uhodila Martina do očí
záře Benziny. Mrknul na  ukazatel paliva a  polilo ho horko.
Tentokrát však nebylo na vině počasí, ale Martinova zapomnětlivost.
Teprve teď si totiž všiml, že ručička palivoměru byla téměř na nule.
Zapomněl na benzín jako na smrt!
Rychle zamířil k nejbližšímu stojanu a blahořečil osudu, že ho
přístroj varoval včas. Samozřejmě věděl, že tady už starý dobrý
normál nebo speciál nevedou. O superu nemluvě. Vždyť ještě
za otcova života byli nuceni přejít na soudobý natural.
„To je horko, co?“ ozvalo se od vedlejšího stojanu. Martin zvedl
hlavu od nalévacího hrdla a uviděl vousatého muže, přibližně stej -
ného věku jako on.
„Zatracené horko,“ pokračoval chlapík. „A  to ještě nějakou
přitroublou frontu předpovídají až na příští týden,“ dodal
nakvaVáclav Šorel
« 34 »
šeně a stále si mlel svou. „Kdoví jestli. Známe ty jejich předpovědi.
Takhle nás balamutili už párkrát a skutek utek.“
„To máte pravdu, dnes je horko po celé Evropě,“ odpověděl ze
slušnosti Martin, ale chlapík byl k nezastavení.
„Ještě že jsme nejeli k moři. Vyhozený peníze,“ a jal se okřiko -
vat děti, které se ve voze pošťuchovaly.
Martin už na nic nečekal, rychle zaplatil a opět se rozjel.
···
Cesta nyní ubývala rychleji. Inu, dálnice je dálnice, pomyslel si,
i  když ho co chvíli předjel nějaký bavorák, mercedes či superb.
Kvůli okolní teplotě mu totiž nezbývalo nic jiného než udržovat
rychlost pod sto kilometrů v  hodině. Staré škodovky se snadno
přehřejí, a co potom vyvádí chladič, to si nepřejte vidět.
Někde na pravé straně dálnice zasvítil historický Tábor, za ním
i starobylá Soběslav. To už ale Martin zabočil na Kardašovu Řečici
a dále na Jindřichův Hradec.
„Za  chvíli jsem doma,“ říkal si. Upřeně se zahleděl na  silnici
před sebou a trochu zatřepal hlavou. Únava na něho začala doléhat
a byl rád, že už dorazil do Jindřichova Hradce. Projížděl ztichlými
ulicemi, pokračoval kolem Vajgaru pod jindřichohradeckým
zámkem a  zabočil na  Třeboň. Odkud je to do  Lásenice už jen skok.
Skutečně! Zanedlouho mu na pravé straně silnice zasvítil směrník.
STRÁŽ NAD NEŽÁRKOU 8
LÁSENICE 2





Tvrz
« 35 »
„Už jen poslední zatáčka,“ běželo mu hlavou, když jeho ško -
dovka přejížděla charakteristický hup, který každý řidič a 
spolujezdec neomylně zaznamená před vjezdem do obce. Pak ale
vytřeštil oči a dupnul na brzdu.
„Proboha, co s tou silnicí je!“ vykřikl. Ta před autem najednou
zmizela a místo ní se objevil jakýsi hájek mladých stromků. Za ním
souvislý pás lesa.
Škodovka kvílela a jako splašená se hnala porostem.
Poskakovala po hrbolech, kterých si v té rychlosti nestačil všimnout.
Naštěstí vůz zastavil dřív, než se dostal mezi první stromy. K  smrti
utrmácený položil hlavu na volant, zavřel oči a snažil se uspořádat
myšlenky.
„Tohle přece nemůže být pravda,“ úpěl. Podíval se do zpětného
zrcátka, protože mu blesklo hlavou, že by mohl z tohoto šíleného
místa vycouvat a vrátit se zpět na silnici.
„Nejspíš jsem přehlédl nějakou odbočku,“ uvažoval, ale to, co
spatřil ve zpětném zrcátku, ho vyděsilo snad ještě víc. Silnice nikde
a všude kolem se rozprostíral jen les. Také po hájku nebylo ani
památky. A ta zima, která se nyní drala do vozu otevřeným okénkem!
Otevřel dveře a vypotácel se ven. Hned ale sáhl na zadní sedadlo
pro bundu.
„Brr, to je najednou zima,“ drkotal zuby. „Asi jsem se zbláznil
nebo spím a tohle musí být nějaký pomatený sen.“
Pořádně se štípl do tváře. Bolelo to, což bylo neklamným
znamením, že sen to zřejmě nebude. Vyndal z kapsy mobilní telefon,
displej k jeho úlevě zasvítil a ukázal mu důvěrně známý motiv.





Václav Šorel
« 36 »
Na Martina hleděla usměvavá tvář jeho dcery. Jak se však záhy
přesvědčil, to bylo vše. Ať se snažil zavolat kamkoli, telefon byl
hluchý. Kdyby mu alespoň oznámil, že VOLANÝ ÚČASTNÍK JE
NEDOSTUPNÝ nebo něco jiného, ale ono nic.
„Měl bych si škodovku vyfotografovat, aby mi v  pojišťovně
věřili,“ říkal si v duchu. Sice i po tom nezdařeném „přistání“
vypadala obstojně, ale nějaký šrám přece jen utržila. Nakonec usoudil,
že je na fotografování tma a ze snímku by nic nebylo. Pravý
reflektor sice ještě svítil, lépe řečeno mžoural, ale to bylo vše. Nakonec
se rozhodl, že se vydá do vesnice pro pomoc a obrázky udělá druhý
den za denního světla.
Přešel k  přední části vozu, aby mohl otevřít kufr a  vzít si pytel
s věcmi, které zde nechtěl nechat. Ještě než se ale dostal k zámku,
uslyšel z pravé strany šramot. Jako by se houštím prodíralo nějaké zvíře.
„No nazdar! To bude určitě divočák a já nemám zbraň,“ říkal si
s obavou. „Měl bych se vrátit do vozu,“ uvažoval a v duchu se
peskoval, že v pytli nechal baterku. Díky množství LED diod
představovala docela slušný světlomet. Vtom však do skomírajícího světla
zbylého reflektoru vstoupila postava. Martin nechtěl věřit svým
očím. Muž, který se před ním najednou zjevil, byl jako vystřižený
z nějakého historického filmu.
„Proboha, snad jsem se nezbláznil!“ hrklo v  Martinovi při
pohledu na  člověka, jenž měl evidentně představovat zbrojnoše
z období husitských válek.
„Poslyšte, pane! Co se to tu děje?“ tázal se rozladěně. „Kam
se poděla silnice? Vždyť nedávno dostala nový asfaltový povrch!





Tvrz
« 37 »
A  proč tu není nějaká závora nebo alespoň značka? Málem jsem
se zabil!“
Vykročil směrem ke zbrojnošovi. Ten se ale pokřižoval a s vy -
děšeným výrazem v obličeji rychle o několik kroků ustoupil.
„U  svatého Matouše, stůj,“ zakřičel a  napřáhl proti Martinovi
kopí. Pilotovi připomínalo halapartnu.
„Jsi člověk, nebo ďábel?!? A co to máš za divný povoz?“ pokračoval
muž. I když popravdě řečeno, strach se z jeho hlasu pomalu vytrácel.
„Člověče, neblázněte. To jste nikdy neviděl auto?“ konejšivě
mu domlouval Martin.
Zbrojnoše to zřejmě ani trochu neuklidnilo. „Odpověz, co zde
pohledáváš,“ trval na svém o poznání důrazněji.
„Co bych zde pohledával? Jel jsem jako jindy za dcerou
do Lásenice, tady v  Háji cesta nečekaně skončila a  já se ocitl v  tomhle
šíleném lese...“
„Lžeš, tudy nikdy žádná cesta nevedla,“ skočil mu do  řeči
zbrojnoš.
„Bože, Bože,“ chytil se za  hlavu Martin a  zakvílel. „Dostal
jsem se do spárů nějakého potrhlého komparzisty a ještě k tomu
ozbrojeného.“
Pro sebe pak ještě dodal, že se zde nejspíš točí nějaký
historický film a ten chlapík, co se tak vložil do role, asi patří ke komparzu.
Popošel směrem ke zbrojnošovi, ale tak prudkou reakci, jaká
vzápětí následovala, rozhodně nečekal.
„Stůj!“ zakvílel muž a s evidentním strachem se opět začal
dovolávat svatého Matouše.





Václav Šorel
« 38 »
„Prosím vás, neblázněte,“ snažil se ho Martin uklidnit, ale mar -
ně. „On se tu zřejmě točí nějaký historický film, vy patříte
ke komparzu a nechcete vypadnout z role, že?“
V obličeji muže se střídal strach s odhodláním. Zřejmě se ještě
nerozhodl, zda má na cizince zaútočit, nebo utéct.
Martin se ho snažil uklidnit, a proto stále pokračoval
konejšivým hlasem.
„Chápu, nechcete vypadnout z  role. Natáčení už ale skončilo,
a tak si přestaňte hrát na vojáčka!“
Muž se však zřejmě rozhodl a pro Martina to nevypadalo
dobře. Začal pilota obcházet v  kruhu; co však bylo zajímavé, autu se
pečlivě vyhýbal. Přitom na Martina stále mířil svou zbraní.
„Nerozumím tvým slovům,“ procedil přivřenými ústy. „Jsi-li
člověk, pověz, co zde pohledáváš!“
„Už jsem vám to říkal. Přijel jsem z Prahy za dcerou.“
Ale do zbrojnoše jako když střelí. „Patříš tedy ke zrádným
Pražanům, kteří se s proradným Menhartem spojili, Staré Město
poplenili a bratří nešetřili!“ křičel.
Martin už toho měl dost. „Člověče, jestli nepřestanete, tak se
obořím já na vás,“ neudržel se. S potrhlým komparzistou mu evi -
dentně docházela trpělivost. Pokročil dopředu, až se ho mužovo
kopí téměř dotýkalo.
Ten už teď ale neustoupil ani o krok. „Mlč!“ vyjel na Martina.
„Chceš popřít, žes Menhartovým pacholkem?!?“
„Člověče, neblázněte,“ bránil se Martin. „Menhart z Hradce je
už nějaké to století mrtvý. To se přece děti učí v dějepisu...“





Tvrz
« 39 »
„Lžeš! Pro nás je živý až dost!“ nasupeně prohlásil muž ve zbroji.
„Tak jinak,“ snažil se ho stále uklidňovat pilot. „Řekněte mi,
kolikátého je dnes...“
„Je čtvrtek, sedmý den po vstoupení Páně,“ hrdě prohlásil
zbrojnoš a vyzývavě se na Martina podíval.
Ten trochu znejistěl a lehce zatřepal hlavou, jako by si v ní chtěl
utřídit myšlenky. „To není možné,“ oponoval zbrojnošovi.
„Nemůže být květen, když jsem z Prahy vyjel v srpnu,“ a když uviděl
výsměch ve zbrojnošově tváři, opět se začal ptát.
„Dobře, tak mi řekněte, jaký je tedy rok.“
„Léta Páně tisíc čtyři sta třicet čtyři,“ zazněla odpověď.
Když pak spatřil v Martinově tváři nehraný úlek, ještě jednou
mu datum zopakoval.
„Nesmysl,“ spíš pro sebe než pro svůj protějšek zamumlal pilot.
Zbrojnoš mu ale opřel kopí o  prsa a  procedil: „Mne neošálíš.
Vše řekneš panu Jindřichovi!“
„Jakému zase Jindřichovi?“ zaúpěl nešťastný Martin.
„Pánovi hlásenické tvrze. Zanedlouho jej poznáš, ale netěš se!
Ten si s tebou bude umět poradit. A nyní se pohni, je čas!“
„Dobře, dobře,“ smířlivým hlasem odpověděl Martin a chystal
se otevřít víko kufru. Jakmile však cvakla západka, zbrojnoš
překvapením nadskočil. A co teprve když Martin zdvihl víko.
Zbrojnoš se už poněkolikáté pokřižoval a  nasupeně se na 
cizince obořil.
„Řekl jsem, je čas,“ a  aby dodal svým slovům patřičný důraz,
namířil kopí do pilotova obličeje.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist