načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tváří v tvář - David Baldacci; editor

Elektronická kniha: Tváří v tvář
Autor: ;

Největší jména světového thrilleru v jedné knize. Ano, už to tady bylo: v jedné knize se sešly literární postavy, které se podle původní autorské představy sejít nikdy neměly. ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  39
+
-
Doporučená cena:  49 Kč
20%
naše sleva
1,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 434
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Face off
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Dalibor Míček
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8017-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Největší jména světového thrilleru v jedné knize. Ano, už to tady bylo: v jedné knize se sešly literární postavy, které se podle původní autorské představy sejít nikdy neměly. Jen namátkou: Michael Connelly nechal společně pracovat Bosche a Hallera, Jeffery Deaver dal dohromady Rhyma a Danceovou, McBain zase Carellu a Hopea. Pokaždé ale šlo o postavy stvořené jediným autorem. V této výjimečné antologii je tomu jinak: tentokrát spojilo své tvůrčí síly třiadvacet autorů, kteří bez jakýchkoli pochybností představují absolutní špičku žánru. Ve dvojicích (a jedné trojici) napsali krimipovídky, v nichž po pachateli pátrají vskutku nečekaní parťáci: hrdinové nejúspěšnějších sérií za dvě uplynulá desetiletí. Zajímá vás, jak dokáže vyjít Lincoln Rhyme s Lucasem Davenportem? Anebo jak probíhá pátrání, které vede tým ve složení Harry Bosch a Patrick Kenzie? Jaké záhadě se snaží přijít na kloub dvojice Cotton Malone a Gray Pierce? Bezprecedentní literární počin pod editorskou taktovkou Davida Baldacciho je pro milovníky detektivek a thrillerů takřka povinnou četbou.

Předmětná hesla
* 20.-21. století
Anglicky psaná povídka -- 20.-21. století
Detektivní povídka -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











2014
SESTAVIL DAVID BALDACCI





Copyright © 2014 by International Thriller Writers, Inc.
„Red Eye“ © 2014 Dennis Lehane a Michael Connelly
„In the Nick of Time“ © John Rebus Ltd and Peter James/Really Scary Books Ltd.
„Gaslighted“ © 2014 by R. L. Stine and Splendide Mendax, Inc. and Lincoln Child
„The Laughing Buddha“ © 2014 by Melisse Shapiro and Lisa Gardner, Inc.
„Surfing the Panther“ © 2014 by Paul Madriani, Inc. and Fairstein Enterprises, LLC
„ Rhymes with Prey“ © 2014 by Gunner Publications, LLC and John Sandford
„Infernal Night“ © 2014 by Heather Graham and F. Paul Wilson
„Pit Stop“ © 2014 by Raymond Khoury and Lindwood Barclay
„Silent Hunt“ © 2014 by Lescroart Corporation and T. Jefferson Parker
„The Devil’s Bones“ © 2014 by Steve Berry and James Czajkowski
„Good and Valuable Consideration“ © 2014 by Lee Child and Joseph Finder
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována
ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu
majitele autorských práv.
Tato kniha je beletristické dílo. Každý odkaz na historické události
či osoby nebo skutečná místa je ryze fiktivní. Ostatní jména, postavy, místa
a události jsou výtvory autorské fantazie a jakákoliv podobnost se skutečnými
událostmi, místy nebo osobami, ať již žijícími nebo mrtvými, je čistě náhodná.
Z anglického originálu FACE OFF,
vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster, New York 2014,
přeložil Dalibor Míček
Odpovědná redaktorka: Karin Lednická
Jazyková redaktorka: Zuzana Řeháková
Korektura: Hana Pušová
Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška
Obálka: Rajka Marišinská
Vydání druhé, v elektronické verzi první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v září 2014
ISBN 978-80- 7498-018-3





Věnováno Gayle Lyndsové a Davidu Morrellovi,
pozoruhodným spisovatelům
a snílkům










Úvod
V  roce 2004 se dva vynikající autoři thrillerů zaobírali
jistým snem. Jmenovali se Gayle Lyndsová a David Mor rell.
V té době se mohli oba pochlubit dlouhou a úspěšnou
kariérou. Něco jim však chybělo. Autoři „klasických“ detektivek se
sdružovali v organizaci Mystery Writers of America. Specialisté
na hrůzu našli domovský přístav v Horror Writers Association.
A seznam členů Romance Writers Association již dlouho
obsahuje stovky a tisíce spisovatelů milostných románů a povídek.
Snad každý žánr měl své zájmové sdružení.
Jen autoři thrillerů ne.
A tak se ho Gayle a David rozhodli založit.
Zrodilo se 9. října 2004 v Torontu a ze skromných začátků
vyrostla organizace pokřtěná International Thril ler Writers
(ITW), jejímiž členy je dnes přes 2500 mužů a žen z 
devětačtyřiceti zemí světa. Osmdesát procent z  nich jsou
aktivní spisovatelé, zbytek tvoří nejrůznější specialisté v  oboru,
agenti, redaktoři a fanoušci. Příznivci žánru se pravidelně
scházejí vždy v červenci v New Yorku u příležitosti festivalu
Thrillerfest, což je opravdový letní tábor pro autory a
nadšence thrillerů. Ocenění „Thril ler“ udělované v  mnoha
kategoriích je dnes vyznamenáním, po němž spisovatelé touží,
protože ho založili a udělují jejich kolegové.
ITW se od prvopočátku snaží o inovace. Záměrem sdru-





8 Tváří v tvář
žení nikdy nebylo věnovat se pouze tomu, co dělají všichni
ostatní. Proto když v roce 2007 člen výboru (a vynikající
britský autor thrillerů) David Henson navrhl, že by organizace
neměla vybírat členské příspěvky, byl jeho návrh okamžitě
přijat. Pokud spisovatel vydá své dílo v  některém
nakladatelství uznávaném ITW (jsou jich stovky), získává členství
zdarma.
Ovšem jak se potom sdružení udrží při životě? Z  čeho
bude hradit náklady na svou činnost a platit účty?
Odpověď znamenala další inovaci.
Organizace vytvoří vlastní knihy, které prodá
nakladatelstvím a ze zisku vytvoří provozní kapitál.
Riskantní? Na to vemte jed. Odvážné? Rozhodně.
Ovšem nápad hodný ITW.
První publikace pod hlavičkou ITW vyšla pod názvem
Thriller v roce 2006 a byla to vůbec první antologie
thrillerových povídek, která byla kdy sestavena (připomeňme si
pravidlo nedělat totéž co ostatní). Své povídky do tohoto
výběru věnovalo třiatřicet členů ITW. Role editora se ujal
James Patterson (člen ITW) a výsledkem byla jedna
z nejoblíbenějších antologií všech dob – na celém světě se prodalo
přes půl milionu výtisků. Výtěžek z prodeje průlomové
knihy poskytl organizaci nejen základní kapitál, ale také
prostředky na její provoz. Následovaly sbírky Thriller 2 (2009)
a Love is Murder (Láska je vražda, 2012). V souladu se snahou
o inovace publikovala ITW vůbec první knihu určenou
pouze pro poslech. Jmenovala se The Chopin Manuskript
(Chopinův rukopis) a zaznamenala velký úspěch. Jejím
editorem byl jedinečný Jeffrey Deaver (člen ITW) a v roce 2008
získala ocenění nejlepší audiokniha roku. Následoval další





Úvod / 9
úspěch na poli audioknih, konkrétně The Copper Bracelet
(Měděný náramek). Přechod ze světa fikce znamenala
kniha Thrillers: 100 Must-Reads editovaná Davidem Morrellem
a Hankem Wagnerem, která dodnes sklízí chválu u
literárních kritiků. Další člen výboru ITW, legendární R. L. Stine
(tvůrce série Goosebumps, Husí kůže), přivedl organizaci do
světa young adult literatury (mladých dospělých) svým dílem
Fear (Strach). ITW každoročně provází celou třídu
začínajících spisovatelů náročným prvním rokem tvorby v 
rámci programu pro debutující autory Debut Autor Program.
Absolventi ročníku 2011 vydali své povídky ve sbírce First
Thrills (První vzrušení), editované zakládajícím členem ITW
Lee Childem.
Vskutku působivé resumé.
A to vše vytvořili editoři-autoři, kteří dobrovolně nabídli
svůj čas, a spisovatelé, kteří darovali svá díla. Téměř každý
cent, který publikace ITW vydělaly, šel na konto organizace.
V případě této knihy tomu nebude jinak.
Já jsem se k ITW připojil již v jejích počátcích. Souhlasil
jsem s Gayle a Davidem. Byl nejvyšší čas, aby vznikla
organizace autorů thrillerů. Čekal jsem na projekt, v jehož rámci
bych se mohl výrazněji zapojit do kolektivního úsilí, a tak
když jsem dostal nabídku editovat Tváří v  tvář, okamžitě
jsem na ni přistoupil.
Hluboce mě zaujala zejména celková koncepce sbírky.
Vezměte věhlasné autory a jejich kultovní postavy a
postavte jednoho proti druhému. Za normálních okolností by
se to nemohlo nikdy stát. Každý spisovatel je smluvně vázán
ke svému „domovskému“ nakladatelství. Z právního
hlediska by bylo neprůchodné, aby se spojili různí autoři
spolupracující s  různými nakladatelstvími, aby se spojily i jejich





10 Tváří v tvář
postavy. Které nakladatelství příběh vydá? Tohle by prostě
nešlo. A žádný nakladatel by nedovolil, aby dílo publikovala
třetí strana. Projekt mohl být realizován pouze díky modelu
ITW – autoři své povídky darují a výtěžek připadne
organizaci.
Tato kniha tedy reprezentuje počin, jaký se vyskytne
jednou za život.
Všichni přispěvatelé jsou členy ITW. Všichni se svou
účastí nadšeně souhlasili. Měl jsem velkou radost, když jsem
se dozvěděl, že mi nabídl pomoc zakládající člen ITW Steve
Berry (spolupracoval s Jamesem Pattersonem na sbírce
Thriller), jenž se ujal funkce výkonného redaktora. Stal se pojivem,
sjednocujícím prvkem celého projektu. Díky, Steve, za
všechno, co jsi udělal.
A děkuji samozřejmě všem přispěvatelům.
Kde jinde byste měli možnost sledovat na vlastní oči
setkání Lincolna Rhyma, jehož duchovním otcem je Jeffrey
Deaver, s  Lucasem Davenportem Johna Sandforda? Nebo
Harryho Bosche vstupujícího do světa Patricka Kenzieho?
Fanoušci Cottona Maloneho od Steva Berryho a Graye
Pierceho od Jamese Rollinse se již léta dožadují, aby se obě
postavy setkaly. Jack Reacher Leeho Childa se v  bostonském
baru potkává s  Nickem Hellerem Josepha Findera a dělají
to, co Reacher umí ze všech nejlépe. Paul Madriani Steva
Martiniho se zaplete s Alex Cooperovou Lindy Fairsteinové.
A podivínský Aloysius Pendergast se střetne s děsivým
světem R. L. Stinea.
To je jenom pár příkladů toho, co vás na následujících
stránkách čeká. Každé povídce předchází úvodní slovo, které
vás seznámí s  autory a jejich postavami a naznačí okolnosti





jejího vzniku. Na konci knihy pak naleznete stručné biografie
přispěvatelů, abyste se dozvěděli něco víc o těchto
vynikajících autorech.
Připravte se na vskutku jedinečný zážitek.
Setkávání tváří v tvář začíná.
David Baldacci
červen 2014










Michael Connelly
& Dennis Lehane
Na papíře se to zdálo jako vynikající
nápad, spojit pro dobrou věc Harryho Bosche
a Patricka Kenzieho. Ovšem Michael
Connelly a Dennis Lehane si brzy uvědomili, že se to
snadno řekne, ale hůře udělá. Obě postavy
zapustily hluboké kořeny v prostředí, v němž žijí,
a v profesi, kterou vykonávají. Jistě, jsou
výplodem fantazie, avšak jejich tvůrci si dali
velmi záležet, aby žádná neučinila chybný krok.
Krátce řečeno, Harry Bosch a Patrick Kenzie
žijí nebo umírají v myslích čtenářů na základě
své věrohodnosti. A tu nesmí narušit – ani pro
dobro věci – žádná, ani ta sebelépe vymyšlená
povídka.
Jak se tedy tyto dvě kultovní postavy
setkají?
A co je ještě důležitější, kdo za kým přijde?
Odcestuje Bosch na východ do Kenzieho
Bostonu, nebo přijede Kenzie do Los Angeles?





14 Tváří v tvář
Zprvu se zdálo přirozené poslat Bosche na východ.
V posledních knihách série působí Harry v oddělení otevřených
a nevyřešených případů losangeleského policejního sboru
a povaha jeho práce nevyhnutelně vyžaduje časté cestování.
Když se pachatelé domnívají, že jim prošla vražda, součástí
jejich úniku bývá přestěhování někam jinam, takže
vyšetřování mnoha případů zavede Bosche mimo město. Výborně.
Autoři se dohodli, že Bosch odletí do Bostonu a při svém
pátrání se jeho cesty zkříží s Kenzieovými.
Michael tedy umístil začátek příběhu do Los Angeles,
vymyslel zločin a případ, který Bosch řeší o řadu let později.
Vystopuje podezřelého do Bostonu, odcestuje za ním, sleduje ho
a tajně odebírá vzorek DNA ze zmačkaného papírového
kelímku od kávy nebo z odhozeného nedopalku cigarety.
Ovšem objeví se také na obrazovce radaru Patricka
Kenzieho, který vede, byť z jiných důvodů, vlastní vyšetřování.
Michael napsal prvních šest stran povídky a na
několika dalších nastínil možné varianty postupu. Výsledek poslal
e-mailem Dennisovi a navrhl mu, ať přidá zhruba nových
šest stránek a příběh dokončí. Rychle a snadno budou hotoví
a za pár dní se můžou věnovat vlastním projektům.
Michael tedy čekal na odpověď.
Pořád čekal.
Dny plynuly a změnily se v týdny.
Nakonec to nevydržel a napsal e-mail, v němž si stěžoval
na nedávné potíže s  internetem a vznesl nevinný dotaz, zda
adresát vůbec obdržel začátek společné povídky. Dennis
odpověděl dokončeným příběhem a na dvaceti stránkách
rozvinul stručnou zápletku do plnohodnotného vyprávění
okořeněného humorem.
Nuže, zde je první setkání tváří v tvář.





Červené oko
2005
Harry Bosch se ze zásady vyhýbal tunelům, ale když vyjel
od  Loganova letiště, neexistoval způsob, jak se držet mimo ně,
a tak si musel vybrat mezi Sumnerem a tunelem Teda
Williamse. Navigace v automobilu z půjčovny zvolila Williamsův,
a tak se Harry vnořil do útrob země hluboko pod
bostonským přístavem. Provoz v  tunelu postupně zpomaloval, až
se úplně zastavil, a Bosch si uvědomil, že se po nočním letu
z Los Angeles dostal do ranní dopravní špičky.
Tunel byl samozřejmě mnohem větší i širší a lépe
osvětlený než tunely z  jeho minulosti a snů. A také v  něm nebyl
sám, od jedné zdi ke druhé se táhly řady osobních a
nákladních automobilů – ocelová řeka pod řekou vody, jenom ta
první zrovna přestala proudit. Tunel je ovšem tunel, a tak se
Boschovi rychle sevřel žaludek strachem vyvolaným
klaustrofobií. Začal se potit a netrpělivě stiskl klakson. Jeho zvuk
ho očividně identifikoval jako cizince. Místní netroubili,
neprotestovali hlasitě proti tomu, co nemohli změnit.
Stěsnané řady aut se nakonec pohnuly a Harry se
vynořil z podzemí. Okamžitě stáhl okénko, aby pustil do kabiny
čerstvý vzduch. Do paměti si uložil poznámku, že si musí
sehnat mapu a vyhledat v ní zpáteční cestu na letiště, která se





16 Tváří v tvář
vyhne všem tunelům. Škoda, že navigace v autě neumožňuje
nastavit možnost BEZ TUNELŮ. Při hledání vhodné trasy se
musí spolehnout na vlastní síly.
Vnitřní předpisy jednotky pro otevřené a nevyřešené
případy, která spadala pod LAPD, losangeleské policejní
oddělení, vyžadovaly, aby se při služební cestě hlásil u místních
úřadů ihned po příjezdu do jiného města. V tomto případě
to bude okrsek E-13 bostonského policejního oddělení ve
čtvrti Jamaica Plain. Pod tento okrsek totiž spadala adresa,
na které se měl údajně zdržovat Edward Paisley, muž, jehož
vzorek DNA přijel Bosch získat – otevřeně nebo tajně.
Bosch se však při vyšetřování „studených“ případů
málokdy držel oficiálního protokolu, obvykle se řídil vlastními
pravidly. Patřila mezi ně zásada nejprve se seznámit s 
terénem a pokud možno si prohlédnout kořist, a teprve potom se
ohlásit představitelům místního policejního sboru.
Měl v plánu obhlédnout si dům na udané adrese a možná
se i poprvé podívat na Paisleyho a pak se přihlásit do hotelu
Mar riott Courtyard, kde si rezervoval pokoj prostřednictvím
portálu Expedia. Možná si tam i zdřímne, aby po
transkontinentálním letu dohnal spánkový deficit. A potom brzy
odpoledne zajde na okrsek E-13 a bude informovat kapitána
nebo majora, který tam velí, že přijel z  Los Angeles
vyšetřovat patnáct let starou vraždu. S největší pravděpodobností
ho pošlou za divizním detektivem, který upadl do nepřízně
nadřízených. Dostat na starost hostujícího detektiva, který
sleduje stopu vychladlého případu z  roku 1990, to nepatří
mezi oblíbené úkoly.






Večer před dvěma dny se v jednom baru na Warren Street
v  Roxbury Dontelle Howe zeptal Patricka Kenzieho: „Máte
děti?“
Patrick nejistě přikývl a chvíli uvažoval, jak odpovědět.
„Jedno, na cestě.“
„Kdy?“
„Každým dnem.“
Dontelle Howe se usmál. Byl to štíhlý, asi třicetiletý čer -
noch s krátkými dredy a šaty tak nažehlenými, že jste z nich
cítili škrob na dvacet metrů. „První?“
Patrick pokýval hlavou.
„Nejste na to trochu starý?“ Dontelle usrkl z jediné
skleničky brandy, kterou si v průběhu pracovního týdne dopřával.
O víkendech, ujistil Patricka, si u Hennyho odpije svoje, ale
kromě pátku a soboty se omezuje na jednoho panáka,
protože každé všední ráno vozí pětačtyřicet dětí z jejich domovů
po celém městě do Dearbornovy střední školy v  Roxbury,
vzdálené asi dva bloky od baru, kde si s ním Patrick domluvil
schůzku, až mu skončí směna.
„Trochu starý?“ Patrick se na sebe podíval do zrcadla,
které viselo nad barem. Mírně prošedivělý, to ano, v  poslední
době přibral, v pořádku, vlasy na temeni mnohem řidší, než
by se mu líbilo, jistě, ale na čtyřicátníka to vůbec není špatné.
Zejména když těch čtyřicet let prožil tak tvrdě. Anebo si jen
něco nalhává? Možná. „Vy také nevypadáte, že byste se mohl
zúčastnit konkurzu do chlapecké kapely, Dontelle.“
„Jenomže já už mám dva kluky na základce. Až odejdou
na vysokou, odstěhujeme se s manželkou někam na Floridu,
a to budu ve vašem věku.“
Patrick se zasmál a napil se piva.
Červené oko / 17





18 Tváří v tvář
„Takže pořád ji nikdo nehledá?“ Dontelleův tón zvážněl.
Patrick pokrčil rameny. „Policie tvrdí, že je to záležitost
orgánů péče o děti. Otec je pěknej bastard a nikdo neví, kde
se zdržuje. Ji také nemůžou najít, takže se domnívají, že
jedna plus jeden rovná se společný útěk a dříve nebo později se
objeví.“
„Ale vždyť jí je teprve dvanáct, člověče.“
Dívka, o níž mluvil, se jmenovala Chiffon Hendersonová,
žákyně sedmé třídy, a Dontelle Howe ji každé ráno nakládal
do autobusu u jejího domova na sídlišti Bromley-Heath
v Jamaica Plain a o devět hodin později ji na stejném místě
vysadil. Před třemi dny Chiffon odešla ze svého pokoje
v zadní části bytu, kde žila společně s matkou a dvěma sestrami.
Odchod byl jasný, což ovšem neplatilo pro otázku, zda byl
dobrovolný či nucený. Pokoj totiž opustila oknem. Nenašly
se žádné stopy vloupání nebo zápasu, ovšem dívčina
matka do protokolu uvedla, že dcerka navzdory opakovanému
varování často nechávala za vlahých večerů otevřená okna.
Policie se soustředila na Chiffonina otce Lonnieho Cullena,
notorického flákače, který měl celkem čtyři děti se  čtyřmi
různými ženami, minulý týden se neohlásil svému
probačnímu úředníkovi a na poslední známé adrese nebyl k zastižení.
Mluvilo se také o tom, že Chiffon začala chodit s  hochem,
který bydlel ve vedlejším bloku, i když nikdo neznal jeho
jméno ani další podrobnosti.
Chiffonina matka Ella Hendersonová měla dvě
zaměstnání. Přes den přijímala pacientky na  recepci
porodnickogynekologického oddělení nemocnice Beth Israel, v  noci
uklízela kanceláře. Byla učebnicovým příkladem břemene,
které na svých bedrech nosí chudé pracující ženy – věnují





veškerou energii snaze uživit své děti a zajistit jim alespoň
trochu slušný život, ale nemají na ně vůbec čas a jednoho dne
zjistí, že už je příliš pozdě s něčím začínat.
Před dvěma dny přijímala Patrickovu manželku Angii,
která přišla na poslední předporodní vyšetření. Dítě mělo
přijít na svět o týden později. Ella Hendersonová pečlivě
zkontrolovala kartu zdravotní pojišťovny, a když ověřila data
narození budoucích rodičů, nečekaně se rozplakala. Její pláč
byl tichý, bez srdceryvného patosu, jen po tvářích jí stékaly
slzy a rty strnuly zvlněné ve zdvořilém úsměvu. Oči
nespustila z počítačového monitoru.
O půl hodiny později Patrick souhlasil, že se po její
dceři poptá. Vyšetřování dostala na starost detektiv Emily
Zebrowská navíc k  dosavadním jedenácti případům, které již
vedla. Uvítala Patrickovu nabídku pomoci, ale přiznala, že se
nenašly žádné stopy po únosu, přestože Chiffonin pokoj se
jako místo takového zločinu přímo nabízel. Nedaleko okna
se tyčil vysoký jilm, dům stál na konci sídliště a město mělo
pětiměsíční skluz ve výměně zářivek pouličního osvětlení,
které na Silvestra rozstříleli neznámí opilci. Z pokoje Chiffon
Hendersonové se však osudného večera neozvala ani hláska,
informovala Zebrowská Patricka. Lidé málokdy mizí
nedobrovolně, dodala, s těmito případy se člověk setká spíš
v televizi než v reálném životě.
„S jakou teorií tedy pracujete?“ zeptal se Patrick.
„Její otec,“ odpověděla Emily Zebrowská. „Ten chlap má
úplně převrácené priority.“
„Co by z toho měl?“
„Co prosím?“
„No, ten chlap je flákač a ničema, to už jsem slyšel,“
vyČervené oko / 19





20 Tváří v tvář
světloval Patrick. „Ale ničemnost má většinou konkrétní cíl,
ne? Nějakou motivaci. Unese vlastní dítě, protože chce dostat
zaplaceno nebo třeba nepřímo pohrozit matce. Ovšem tahle
matka žádné peníze nemá a nikdy ho nezažalovala kvůli
neplacení výživného. Který chlap s jeho povahou by si přivedl
násilím domů dvanáctiletou holku a nechal ji na sebe ječet
od rána do večera?“
Detektiv Zebrowská pokrčila rameny. „Domníváte se, že
vypatlanci jako Lonnie Cullen si napřed něco promyslí, než
to udělají? Kdyby uvažovali, neznali by číslo na oranžové
kombinéze lépe než vlastní datum narození. Udělal to,
protože je kriminálník a idiot a dokáže ovládat své pudy asi jako
moucha na dobytkářské aukci.“
„A co ten její údajný přítel?“
„Prověřujeme to.“
Před dvěma dny Dontelle Patrickovi řekl: „Ale vy tomu
nevěříte, že?“
Patrick pokrčil rameny. „Ničemní fotři jako Cullen se
svým dětem vyhýbají, oni je neunášejí. Rozhodně ne tehdy,
když už žijí tak dlouho odděleně. Co se týká té teorie o útěku
s přítelem, inu, jsou pryč už tři dny. Že by se za tu dobu
vůbec neukázali? Nedali o sobě vědět třeba kamarádům? A také
potřebují jíst, ne?“
„Já vím jenom tolik, že mi připadala jako moc fajn
holka,“ povzdechl si Dontelle. „Úplně jiná než ostatní
puberťačky, které se pořád cpou dopředu a plácají pitomosti, jen aby
je bylo co nejvíc slyšet. Byla tichá a klidná a... pozorná, jestli
víte, jak to myslím.“
Patrick se znovu napil piva. „Nevím. Povídejte.“
„No, tak třeba když vás přijmou na takové místo, co mám





já, musíte projít devadesátidenní zkušební lhůtou, kdy vás
můžou vyhodit bez jakéhokoliv důvodu. Ale potom se
stanete zaměstnancem města a musel byste něco podělat opravdu
ve velkém stylu a navíc se jmenovat bin Ládin, aby se vás
mohli zbavit. Skončil jsem zkušební dobu před několika
týdny a Chiffon nejen že mi blahopřála, ale přinesla mi i
zákusek. Ovocný košíček.“
„Fakt?“ usmál se Patrick.
„Jasně,“ potvrdil Dontelle. „Hodná holka, co říkáte?“
„Moc hodná,“ souhlasil Patrick.
„Za dvanáct roků se sám přesvědčíte, že děcka v tom věku
na druhé moc nemyslí. Jde prostě o to, co se jim děje tady,“
ukázal si na hlavu, „taky tady,“ bodl palcem k rozkroku.
Chvíli mlčky popíjeli.
„Z toho dne si už nic jiného nepamatujete? Nic
neobvyklého?“
Řidič autobusu zavrtěl hlavou. „Prostě den jako každý
jiný. Ahoj zítra, Chiffon, a ona řekne Na shledanou, Dontelle,
a vystoupí.“
Patrick mu poděkoval a zaplatil pití. Když shraboval
drobné z  barového pultu, poznamenal: „Říkáte, že jste měl
zkušební dobu?“
Dontelle přikývl. „Jo, je to standardní postup.“
„Ano, to vím, ale zajímá mě, proč jste začal uprostřed
školního roku. Teď máme květen, takže jste nastoupil kdy?
V únoru?“
Další přikývnutí. „Koncem ledna.“
„Co jste dělal předtím?“
„Jezdil jsem s výletním autobusem. Jednou odtud na
Floridu, jindy do Montrealu, potom třeba jenom do
ProvinceČervené oko / 21





22 Tváří v tvář
townu, podle sezony. Ale pracovní doba mě ubíjela. Sakra, ty
cesty by mě jednou přivedly do hrobu. Pak se uvolnilo tohle
místo a já po něm skočil.“
„Proč se uvolnilo?“
„Paisley dostal padáka.“
„Paisley?“
„Chlapík, co jsem ho nahradil. Ostatní řidiči mi o něm
vykládali hrozný věci. V  autobusu mu sedí čtyřicet děcek
a von má skleněný oči a táhne z něho jak z lihovaru. Když to
provedl naposledy, odmítly se za něj postavit i odbory. Sjel
s  autobusem z  dálnice American Legion a málem se
převrátil.“ Dontelle nevěřícně zakroutil hlavou. „Potřeboval se
vychcat, chápete to? V  půl sedmý ráno. Pak vlezl zpátky za
volant a snažil se vyjet z krajnice, ale to už se autobus
opravdu převrátil. Radnice ho samozřejmě zažalovala za obecný
ohrožení. Panebože, čtyřicet děcek.“
„Paisley,“ zamumlal Patrick.
„Jo, Edward Paisley,“ potvrdil Dontelle. „Jako ten motiv
na kravatách.“

Paisley žil na Wyman Street v  šedivém řadovém domku
s vybledlým bílým lemováním kolem oken. Na přední
verandě stál rozvrzaný starý gauč. Bosch dojel na místo a objel celý
blok, než zaparkoval u obrubníku o pár desítek metrů dál.
Natočil si vnější zpětné zrcátko, aby viděl na vstupní dveře
a verandu. Byl to jeho oblíbený způsob osamělého sledování.
Když někdo zjišťuje, jestli není sledován, většinou si prohlíží
čelní skla odstavených automobilů. Ten, kdo zaparkuje zády





k  cíli, snadněji unikne pozornosti. Edward Paisley možná
neměl s dávnou vraždou Letitie Williamsové nic společného.
Pokud však ano, v posledních patnácti letech musel být
hodně opatrný a určitě kontroloval čelní skla.
Bosch doufal, že spatří nějaký pohyb, který mu potvrdí,
že je Paisley doma. To by mu v  dané chvíli bohatě stačilo.
Kdyby mu přálo štěstí, Paisley by vyšel z domku a skočil si na
kafe nebo něco k obědu. Víc by Harry nepotřeboval, vzorek
DNA by získal ze zmačkaného kelímku od kávy nebo z kůr -
ky pizzy. A třeba je Paisley kuřák. Cigaretový špaček slouží
k tomuto účelu přímo dokonale.
Z  uzamykatelného diplomatického kufříku, který s 
sebou vozil na služební cesty, vytáhl Harry složku, otevřel ji
a vyhledal zvětšenou fotografii, kterou získal předchozího
dne na dopravním inspektorátu státu Massachusetts. Snímek
byl pořízen před třemi roky. Paisley byl běloch s 
řídnoucími vlasy a v  té době mu bylo třiapadesát. O řidičský
průkaz přišel před čtyřmi měsíci, když byl zatčen za jízdu pod
vlivem alkoholu. Naboural školní autobus a nadýchal jedna
celá dvě promile, takže ztratil nejen práci, ale zřejmě i
svobodu. V rámci zatčení mu odebrali otisky prstů, které doslova
čekaly na Bosche. Harryho občas potkalo takové nečekané
štěstí. Kdyby převzal případ Letitie Williamsové o jedenáct
měsíců dříve a vložil všechny daktyloskopické stopy získané
na místě činu do elektronického systému k porovnání,
nezískal by žádnou shodu. Naštěstí ho převzal teprve před čtyřmi
měsíci, a tak se ocitl v Bostonu.
Číhal už dvě hodiny a po Paisleym ani vidu, ani slechu.
Bosche se začínal zmocňovat neklid. Co když Paisley odešel
z domova už včera a on tady zbytečně marní čas sledováním
Červené oko / 23





24 Tváří v tvář
prázdného domu? Rozhodl se, že vystoupí z auta a projde si
to tady. O blok dál si v  ulici všiml otevřené večerky. Mohl
projít kolem Paisleyho domu, prohlédnout si ho zblízka
a pak si koupit noviny a velkou láhev mléka. Až se
vrátí k  autu, vyleje mléko do kanálu a láhev si schová, kdyby
potřeboval na malou. S největší pravděpodobností má před
sebou dlouhé čekání.
I noviny se budou hodit. Podívá se na nejnovější
výsledky baseballové ligy. Předchozího večera hráli Dodgers proti
nenáviděným Giants a zápas dospěl do prodloužení o jednu
směnu. Bosch tedy nastoupil do letadla, aniž věděl, jak
střetnutí dopadlo.
V posledním okamžiku však usoudil, že raději zůstane za
volantem. Do mezery mezi auty u protějšího obrubníku totiž
zacouval otlučený Jeep Cherokee. Seděl v něm osamělý muž
a Bosche udivilo, že nevystoupil, pouze se přikrčil na sedadle
a zdálo se, že pozoruje stejný dům jako on.
Muž krátce po příjezdu komusi zavolal mobilním
telefonem a poté dobrou hodinu nehnutě sledoval dění na ulici.
Na Paisleyho vypadal příliš mladě. Bylo mu kolem
čtyřicítky, na sobě měl tmavě modré tričko s potiskem a lehkou
šedou větrovku s  kapucí, na hlavě baseballovou čepici. Bosch
se na jeho kšiltovku zadumaně díval a chvíli mu trvalo, než
si uvědomil, že je to první baseballka bez velkého
ozdobného písmene B, kterou v  tomto městě vidí. Místo toho byla
ozdobena obrázkem připomínajícím obličej s  pokřiveným
úsměvem, i když si tím takhle přes ulici nebyl stoprocentně
jistý. Připadalo mu, že ten chlapík na někoho čeká, možná na
stejnou osobu jako on.
Nakonec si Bosch uvědomil, že se pro muže na druhé





straně ulice stal stejným předmětem zájmu a zvědavosti jako
on pro něj – kradmo pokukovali jeden po druhém a snažili
se působit nenápadně.
Pokračovali v  opatrném sledování, dokud je nevyrušila
siréna. Vzápětí do ulice odbočilo hasičské auto. Bosch se
podíval do zpětného zrcátka, a když se znovu ohlédl přes ulici,
džíp byl prázdný. Kolega sledovač zřejmě využil příležitost
a ztratil se, nebo si v autě lehl.
Bosch počítal s první možností. Napřímil se a prohlédl si
ulici i protější chodník, ale nespatřil žádného chodce. Otočil
se, aby zkontroloval chodník na své straně ulice – u okénka
spolujezdce stál muž v baseballové čepici. Otočil si ji štítkem
dozadu, jak to dělávají členové pouličních gangů, když
vyrážejí do akce. Na krku mu visel stříbrný řetěz, který mizel pod
tričkem, a oděv na pravém boku nadzvedávala střelná zbraň
větší a hranatější než glock. Sklonil se, až měl oči na stejné
úrovni jako Bosch, a gestem ho požádal, ať stáhne okénko.

Chlapík, jemuž na palubní desce svítila navigace GPS
s  logem autopůjčovny Hertz, se na Patricka dlouze zadíval
a stáhl okénko. Vypadal na pětapadesát a zdálo se, že je
v  dobré kondici. Svalnatý, šlachovitý. Něčím připomínal
policajta, nejspíš tou ostražitostí v pohledu. Měl policajtské
oči, takové, které si nedokážete představit zavřené. A pak
ruka, která zůstala ležet v  klíně, aby mohla bleskurychle
vklouznout pod sako a vytáhnout pistoli Glock nebo Smith
and Wesson, kdyby se ukázalo, že má co do činění se
zločincem. Levá ruka.
Červené oko / 25





26 Tváří v tvář
„Dobrá finta,“ ocenil muž za volantem.
Cože?“ nechápal Patrick.
Muž pohodil hlavou k ulici. „Přivolat sem hasiče, aby
odvrátili pozornost. Pracujete na Třináctce?“
Opravdový Bostoňan vždycky mluví tak, jako by právě
překonával rýmu. Tento člověk byl podle čistého,
uhlazeného hlasu dokonale zdravý. Ani stopa po místním přízvuku.
Takže nebude z  města a zřejmě ani z  Massachusetts.
Pravděpodobně federální agent. Zřejmě vyrůstal v Kan sasu nebo
jinde na Středozápadě, absolvoval výcvik v  Quantiku a pak
ho poslali sem na sever. Patrick se rozhodl, že s  ním bude
spolupracovat, jak nejdéle to půjde. Zkusil otevřít, ale dveře
byly zamčené. Řidič je otevřel a přemístil diplomatický
kufřík na zadní sedadlo.
Patrick nastoupil. „Trochu jste se vzdálil od Center Plaza,
že?“ poznamenal.
„Možná,“ připustil muž. „Až na to, že vůbec nevím, kde
nebo co je Center Plaza.“
„Takže pro FBI nepracujete. Pro koho tedy?“
Muž znovu zaváhal s levou rukou na klíně a potom
přikývl, jako kdyby se rozhodl, že to riskne.
„LAPD,“ oznámil stručně. „Později jsem se u vás chtěl
ohlásit.“
„A co přivádí losangeleské policejní oddělení na JP?“
„JP?“
„Jamaica Plain. To je historická čtvrť Bostonu, kdybyste
nevěděl. Mohl bych vidět doklady?“
Řidič vytáhl náprsní tašku a otevřel ji, aby si Patrick mohl
prohlédnout odznak a průkaz detektiva. Jmenoval se
Hieronymus Bosch.





„To je mi ale jméno! Jak se to vyslovuje?“
„Vyhovuje mi Harry.“
„Fajn. Co tady děláte, Harry?“
„A co vy? Na tom řetězu, co nosíte kolem krku, určitě
nevisí placka.“
„Myslíte?“
Bosch zavrtěl hlavou. „Viděl jsem obrys pod tričkem.
Krucifix?“
Patrick na něj chvíli hleděl a pak přikývl. „Žena chce,
abych ho nosil.“ Natáhl pravici. „Patrick Kenzie. Nejsem
policajt. Pracuju jako soukromé očko.“
Bosch mu potřásl rukou. „Máte rád baseball, Pate?“
„Patrick.“
„Máte rád baseball, Patricku?“
„Moc. Proč se ptáte?“
„Jste první člověk v tomto městě, který nenosí čepici Sox.“
Patrick si sundal kšiltovku a zadíval se na emblém na
přední straně nad štítkem. Druhou rukou si prohrábl vlasy.
„Je to možné? Ani jsem se na sebe nepodíval, když jsem
odcházel z domu.“
„Tady v  Bostonu je to pravidlem? Všichni musíte
reprezentovat komunitu Red Sox nebo tak nějak?“
„Pravidlo zrovna ne, spíš doporučení.“
Bosch se znovu zadíval na baseballovou čepici. „Komu
patří ten smějící se ksicht?“
„Toothface,“ vysvětloval Patrick. „To je logo mého
oblíbeného obchodu s deskami.“
„Copak vy si ještě kupujete desky?“
„Cédéčka,“ upřesnil Patrick. „A vy?“
„Taky. Hlavně jazz. Slyšel jsem, že jsou na ústupu a
vyČervené oko / 27





28 Tváří v tvář
mizí. Desky, cédéčka, nahrávky, prostě hudební nosiče.
Budoucnost patří empétrojkám a iPodům.“
„Taky jsem slyšel.“ Patrick se ohlédl přes rameno do ulice.
„Vyhlížíme tu stejného chlápka, Harry?“
„To nevím,“ odpověděl Bosch. „Hledám muže
podezřelého z vraždy z roku devadesát. Potřebuju vzorek DNA.“
„Jakého muže?“
„Víte co? Já teď zajdu na Třináctý okrsek, ohlásím se
u ka pitána a zlegalizuju svůj pobyt. Vy půjdete se mnou
a oba předložíme své průkazy. Policista a soukromý detektiv
spolupracují, aby ulehčili přetíženým bostonským strážcům
zákona. Já bych totiž dost nerad, kdyby někdo zavolal mému
kapitánovi v LA...“
„Je to Paisley? Hledáte Edwarda Paisleyho?“
Bosch se na Patricka dlouze zadíval. „Kdo je Edward
Paisley?“
„Nechte si ty kecy a raději mi povězte něco o tom případu
z devadesátého.“
„Tak hele, jste soukromé očko a já policajt a nejsem
povinen vám sdělovat informace...“
„Jste policajt, který kašle na předpisy, protože jste se
okamžitě po příjezdu nehlásil na místním oddělení,“ kontroval
Patrick a teatrálně se rozhlédl po ulici. „Pokud tady někde
netrčí styčný důstojník ze Třináctky, který by ovšem musel
být zatraceně dobrý, protože ho vůbec nevidím. Momentálně
mám na krku nezvěstnou holku a Edward Paisley je jméno,
které se v souvislosti s ní objevilo. Té holce je dvanáct, Boschi,
a je nezvěstná tři dny, takže jistě chápete, že bych se moc rád
dozvěděl, co se v tom devadesátém stalo. Když mi to povíte,
stanu se vaším nejlepším přítelem se vším, co k tomu patří.“





„Proč tu vaši nezvěstnou dívku nehledá i někdo jiný?“
„Kdo říká, že ne?“
„Protože ji hledáte vy jako soukromý detektiv.“
Patrick u policisty z Los Angeles postřehl náznak smutku.
Ne takového, který pramení z včerejší ztráty, byl to
každodenní smutek, nedílná součást života. Přesto se jeho oči nedívaly
na svět otupěle, naopak zářily dychtivostí, přímo posedlostí
lovce. Tohle není zatoulaný pejsek, který ztratil pána, není to
životem otrávený polda, který jen bere výplatu a počítá dny
do penze. Tenhle policajt v případě potřeby klidně rozkopne
dveře, i když třeba neví, co ho za nimi čeká, a bude sloužit
i poté, co dosáhne věku pro odchod do důchodu.
„Má špatnou barvu kůže, patří do špatné společenské třídy
a koluje kolem ní spousta řečí, které vyvolávají otázky, zda jde
o únos, nebo jestli odešla z vlastní vůle.“
„Ale vy se domníváte, že v jejím zmizení má prsty Paisley.“
Patrick přikývl.
„Proč?“
„Má dva záznamy za sexuální zneužívání nezletilých.“
Bosch zakroutil hlavou. „Nemá. Ověřoval jsem si to.“
„Ověřoval jste si to jen ve Státech. Nemohl jste
samozřejmě vědět, že byste se měl podívat za hranicemi. Konkrétně
Kostarika a Kuba. V  obou zemích ho zatkli, obvinili a do
krve zmlátili, než se nakonec vyplatil z vězení a zmizel. Ale
záznamy o zatčení tam zůstaly.“
„Jak jste je našel?“
„Já ne. Ředitelka Dearbornovy střední školy z něho měla
špatný pocit, když pro ně Paisley jezdil s  autobusem. Jedna
holčička řekla tohle, jeden chlapec zase něco jiného, přidala
se další holka. Nic, co by opravňovalo ke vznesení
formálníČervené oko / 29





30 Tváří v tvář
ho obvinění, ale dost na to, aby si ho ředitelka párkrát
pozvala do kanceláře a důrazně si s ním o tom promluvila.“ Patrick
vytáhl ze zadní kapsy kalhot notes a otevřel ho. „Podle
ředitelky absolvoval Paisley oba pohovory na výbornou. Až na
to, že se párkrát nevhodně zmínil o mléku.“
„O mléku?“ nechápal Bosch.
„Jo, o mléku.“ Patrick vzhlédl od poznámek a přikývl.
„Během prvního setkání, to už pracoval déle než rok, vytkl
ředitelce, že do najímání řidičů autobusů nemá co kecat,
protože to patří do kompetence radnice, a dodal, že by se měla
častěji usmívat, jelikož to v  něm vyvolává představu mléka.
A při druhém pohovoru ředitelce řekl, že na Kubě je slunce
bělejší než mléko, a proto má ten ostrov tak rád. Bílá tam
prostě vládne všemu. Utkvělo jí to v paměti.“
„Pochopitelně.“
„Ale stejně tak jí v paměti zůstala i zmínka o Kubě. Ono
totiž vůbec není snadné se tam dostat. Nejdřív musíte letět
do Kanady nebo Karibiku a předstírat, že jste tam zůstal,
zatímco ve skutečnosti si odskočíte do Havany. Takže když
jejího nejneoblíbenějšího řidiče přistihli s alkoholem v krvi
a autobusem plným školáků, využila příležitost a okamžitě
ho vykopla, ale pak začala přemýšlet o Kubě. Vytáhla si jeho
profesní životopis a narazila v  něm na mezery. Šest měsíců
nevysvětlené absence v  devětaosmdesátém, dalších deset
měsíců v  devadesátém šestém. Naše kamarádka ředitelka –
a uvědomte si, Boschi, že tahle ředitelka je opravdu vaše
kamarádka – pátrala dál. Netrvalo dlouho a zjistila, že těch šest
měsíců v devětaosmdesátém strávil v kostarickém kriminále
a těch deset měsíců v šestadevadesátém v cele v Havaně.
Kromě toho se často stěhoval. Phoenix, Los Angeles, Chicago,





Filadelfie a nakonec Boston. Všude pracoval jako řidič
školního autobusu. Má jedinou žijící příbuznou, sestru jménem
Tascha. V obou případech, kdy ho propustili ze zahraničního
vězení, ho svěřili do její péče. Vsadil bych se, že do letadla
vždycky nastupovala s balíkem peněz, který už u sebe při
návratu neměla. No a teď je tady a Chiffon Hendersonová ne.
A vy víte všechno, co vím já, detektive Boschi, kdežto já totéž
tvrdit nemůžu.“
Bosch se na sedadle opřel, až kůže zavrzala. Podíval se
na Patricka Kenzieho a vylíčil mu příběh Letitie
Williamsové. Bylo jí čtrnáct a v noci ji někdo unesl z jejího pokojíčku.
Žádná vodítka a jen velmi málo stop. Únosce vyřízl břitvou
okenní síť proti hmyzu, rám ponechal na místě a vlezl do
pokoje.
Vyříznutá síť v okně svědčila o zločinu, proto nebyl případ
odložen jako možný útěk z domova, jak se to stalo o patnáct
let později u Chiffon Hendersonové. Hned ráno, když bylo
dívčino zmizení objeveno, se dům hemžil detektivy z 
oddělení pro vyšetřování závažných zločinů. Místo činu však bylo
čisté, v pokojíčku se nenašla jediná stopa. Předpokládalo se,
že pachatel, a možná nebyl sám, použil rukavice. Vnikl
dovnitř, rychle dívku přemohl a stejně rychle s ní zmizel oknem.
Při prvním vyšetřování se však v okolí nenašel žádný
důkaz, který by tuto hypotézu potvrzoval. V uličce za domkem,
kde Letitia Williamsová žila, objevili kriminalisté baterku.
Zprvu se domnívali, že patřila únosci, který ji ztratil, když
odnášel dívku ke svému vozidlu. Otisky prstů veškeré žádné,
což ještě více posílilo předpoklad, že měl pachatel rukavice.
Prohlídka vnitřku svítilny však odhalila dva latentní otisky
na jedné z baterií.
Červené oko / 31





32 Tváří v tvář
Detektivové se domnívali, že se pachatel dopustil osudné
chyby, která povede k jeho dopadení. Když však otisky palce
a ukazováku porovnali s městskou a státní databází,
nenarazili na shodu. Proto je poslali do FBI, ovšem ani tam se žádná
shoda nenašla, takže tato stopa skončila ve slepé uličce.
Tělo Letitie Williamsové se našlo přesně týden po únosu
na úbočí pahorku v Griffithově parku hned pod hvězdárnou.
Zdálo se, že si pachatel zvolil tohle místo záměrně, protože
za denního světla si mrtvoly musel všimnout každý, kdo by
se podíval z hvězdárny dolů.
Pitva prokázala opakované znásilnění, po němž byla oběť
zardoušena. Případ přilákal velkou pozornost médií a
oddělení pro vyšetřování závažných zločinů se mu věnovalo ze
všech sil, ale pátrání nikam nevedlo a nakonec byl případ
přece jen odložen. Žádné stopy, žádné důkazy, žádná
vodítka. V  roce 1992 propukly v  Los Angeles pouliční nepokoje
a případy jako vražda Letitie Williamsové přestaly veřejnost
zajímat. Složka putovala do archivu, kde se na ní usazoval
prach až do chvíle, kdy počátkem nového století vzniklo
oddělení otevřených a nevyřešených případů. Nakonec se ho
ujal Bosch a zjistil, že otisky prstů nalezené na místě činu
patří Edwardu Paisleymu, jenž momentálně pobýval
v Bostonu.
„Proto jsem tady,“ uzavřel Bosch.
„Přivezl jste si zatykač?“
Bosch zavrtěl hlavou. „Kdepak, zatykač ne. Shoda otisků
nestačí. Baterku našli v uličce, ne v Letitiině pokoji, takže
nemají přímou spojitost se zločinem. Přijel jsem si pro DNA.
Chtěl jsem ho sledovat a nějak získat vzorek. Počkat si, až
zahodí kelímek od kávy nebo kůrku pizzy nebo tak něco. Vzal





bych ho s sebou do Los Angeles a zkontroloval, zda odpovídá
DNA získané z ejakulátu, který jsme odebrali z pochvy oběti.
Pokud ano, přijel bych se zatykačem a Paisleyho bych sbalil.“
Seděli v  autě, hleděli do ulice a Bosch cítil, že Kenzieho
něco naštvalo. Nebyl to žádný obr a měl přátelský chlapecký
obličej, oblékal se jako chlapík ze sousedství, který vás pozve
na pivo nebo vám ochotně spraví auto. Na první i na druhý
pohled vypadal neškodně a klidně byste mu dovolili
doprovodit domů vaši sestru. Nyní však Bosch strávil v jeho
společnosti dostatečně dlouhou dobu, aby vycítil horkou krev,
která mu koluje v žilách. Většina lidí asi nezažila, když
vybuchl, ale bůh pomáhej těm, kteří ho nějak vyprovokují.
Kenzieho pravé koleno se začalo pohybovat nahoru a dolů
a Bosch pochyboval, že si je toho vědom. Pak se na sedadle
otočil a podíval se na policistu z Los Angeles. „Říkáte, že tělo
oběti našli týden po únosu?“ ujistil se.
„Přesně tak.“
„A na místě, kde si ho lidé z hvězdárny museli okamžitě
všimnout, že?“
„Jo. Pachatel tam tělo odložil v noci a našli ho hned ráno
po rozednění.“
„Jak dlouho byla mrtvá?“
Bosch se natáhl na  zadní sedadlo, otevřel diplomatický
kufřík, vylovil z něj tlustou modrou složku s materiály
k případu a prolistoval ji. Fakta znal, potřeboval se jen ujistit
nahlédnutím do pitevní zprávy.
„V době, kdy byla nalezena, byla mrtvá dvaasedmdesát
hodin.“
„Čili tři dny. To znamená, že ji pachatel nechal čtyři dny
žít.“
Červené oko / 33





34 Tváří v tvář
„Správně. Našly se důkazy opakovaného...“
„Dnes je čtvrtý den,“ skočil mu do řeči Kenzie. „Jestli se
ten hajzl řídí stejným schématem, máme nejvyšší čas.
Chiffon Hendersonová zmizela v pondělí odpoledne.“ Ukázal na
šedivý řadový dům dál na ulici. „Musíme se dostat dovnitř.“

Kenzie si vzal na starost hlavní vchod, zatímco Bosch
obešel dům zezadu. Patrick se losangeleskému policistovi
pochlubil, že dokáže odemknout prakticky každý zámek, ale
u Paisleyho předních dveří narazil na oříšek, s jakým se
dosud nesetkal. Zámek byl nový a na první pohled drahý –
věcička za pět set dolarů na dveřích za čtyřicet. Zkusil několik
paklíčů, ale s žádným se nedostal ani k  první řadě stavítek.
Jako kdyby se pokoušel plastovou stěrkou proniknout do
žulového kvádru.
Pak mu šperhák vypadl z ruky, a když se pro něj skláněl,
dveře se před ním nečekaně otevřely.
Vzhlédl a spatřil Harryho Bosche, který stál na prahu
a v  levé ruce svěšené u boku držel pistoli. „Netvrdil jste, že
umíte překonat každý zámek?“
„Inu, přecenil jsem své schopnosti,“ uznal Kenzie a
napřímil se. „Jak jste se dostal dovnitř?“
„Nechal otevřené okno.“ Bosch pokrčil rameny. „Lidi
jsou nepoučitelní.“
Patrick očekával nepořádek, ale ve skutečnosti byl dům
čistý a uklizený, i když jen spartánsky zařízený a vlastně
téměř prázdný. Poměrně moderní nábytek zjevně
skandinávského původu – spousta bílé a lesklého chromu, což
kontrastovalo se starším dřevěným obložením a tmavými tapetami.





Paisley si domek pronajal a majitel zřejmě neměl tušení, že
nechal vyměnit zámek.
„Něco tady skrývá a nepřeje si, aby to lidé viděli,“
poznamenal Patrick.
„Nejspíš to bude ve sklepě.“ Bosch ukázal palcem za sebe
k  dlouhé chodbě, která se táhla po celé délce domu až do
kuchyně, na obou stranách lemovaná dveřmi. „Tohle podlaží
jsem už zkontroloval.“
„Už jste ho zkontroloval?“ opáčil Kenzie nakvašeně. „Jak
dlouho jste mě chtěl nechat se tam venku trápit?“
„Počítal jsem, že vám potrvá tak půl hodiny, než to vzdáte
a ty dveře vyrazíte. Jenomže tolik času nemáme.“
„Losangeleský sarkasmus,“ ušklíbl se Patrick, když kráčeli
chodbou. „Mělo mě to napadnout.“
Uprostřed chodby vpravo se nacházely dveře stejně
tmavého odstínu jako táflování. Oba muži si vyměnili pohled
a policista přikývl. Nastal rozhodující okamžik.
Patrick vytáhl z  pouzdra u boku Colt Commander ráže
pětačtyřicet a odjistil zbraň. „Všiml jste si vzadu nějaké
uzávěry?“
„Jaké uzávěry?“ nechápal Bosch.
„No, vstupu do sklepa. Třeba schůdky a dvojité dveře.“
Bosch přikývl. „Zamčené zevnitř,“ odpověděl a dodal na
vysvětlenou: „V Los Angeles obvykle sklepy nemíváme.“
„Jasně. Kromě toho neznáte sníh a nevíte, co je zimní
teplota, takže si trhněte nohou.“ Obdařil Bosche zářivým
úsměvem. „Vedou vzadu ze sklepa nějaká okna?“
Další přikývnutí. „Zatažená černými závěsy.“
„Tak to je zlé,“ povzdechl si Patrick.
„Proč?“
Červené oko / 35





36 Tváří v tvář
„Tady si sklepní okna nikdo nezakrývá, pokud nemá
soukromé divadlo nebo tam neskrývá zavražděné šlapky.“
Rozhlédl se po bytě. „Edward na mě nepůsobí jako týpek, který
by si zřídil domácí divadlo.“
Bosch přikývl, panenky rozšířené přívalem adrenalinu na
dvojnásobnou velikost. „Vraťme se a obstarejme si povolení
k prohlídce.“
„Co když je tam zrovna teď s ní?“
Bosch dlouze vydechl. Patrick také. Bosch položil ruku
na kliku a zeptal se: „Na tři?“
Patrick přikývl. Otřel si pravou dlaň o nohavici džínsů
a obě ma rukama sevřel pistoli.
„Raz. Dva. Tři.“
Bosch otevřel dveře.
První, čeho si všimli, bylo čalounění na vnitřní straně
dveří – alespoň patnáct centimetrů silné, z  kvalitní kůže
a dokonale zvukotěsné. Lepší byste nenašli ani v nahrávacím
studiu. Hned nato zaregistrovali temnotu. Jen z haly
pronikalo slabé světlo, díky němuž rozeznali schodiště. Zbytek
sklepa tonul ve tmě. Patrick ukázal na vypínač vedle
Boschova ucha a tázavě pozvedl obočí.
Bosch pokrčil rameny.
Patrick pokrčil rameny.
Jedna možnost za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet.
Bosch rozsvítil.
Schodiště dělilo sklep jako páteř, táhlo se přímo uprostřed.
Oba muži po něm rychle seběhli. Pod schody stála stará
nádrž na topnou naftu, černým nátěrem prokvétala ode dna rez.
Bosch se beze slova vydal vlevo, Patrick zamířil doprava.
Moment překvapení už nehrál proti nim.
Hrál proti pachateli.






Na straně sklepa, kterou si vybral Patrick, tedy v  přední
části domu, nesly nedokončené konstrukce známky stáří.
V první „místnosti“, na kterou narazil, se nacházela pračka,
sušička a výlevka, lemovaná při horním okraji prstencem
zaschlé mýdlové usazeniny. Vedlejší prostor kdysi sloužil jako
dílna. Ke stěně přiléhal dlouhý dřevěný ponk se  starým
svěrákem připevněným k  desce, jinak tu byl jen prach a myší
výkaly. Pouze poslední místnost v této části sklepení byla
dokončená, uzavřená z  jedné strany sádrokartonovou příčkou
a z druhé cihlovou zdí, v níž se rýsovaly masivní pevné
dveře. I rám kolem nich působil odolně. Zkuste je vykopnout
a skončíte se zlomeným kotníkem.
Patrick si otřel levou dlaň, jíž dosud svíral pažbu
pětačtyřicítky, o kalhoty, několikrát naprázdno sevřel prsty a sáhl na
kliku. Pistoli držel dost nešikovně v pravačce v úrovni prsou.
Moc profesionálně to nevypadalo, ale kdyby musel stisknout
spoušť, určitě by protivníka zasáhl doprostřed těla, pokud by
proti němu nestál trpaslík nebo obr.
Klika zavrzala a dokázala platnost tvrzení, které Patrick
před mnoha lety slyšel od jednoho policisty – největší
kravál člověk nadělá, když se snaží být tichý jako myška. Prudce
strčil do dveří a bleskurychle klesl na kolena. To už přiložil
k pažbě i levačku a se zbraní mírně pozvednutou opsal zleva
doprava půlkruh, jímž pokryl prostor před sebou a současně
si ho prohlédl...
Doupě Edwarda Paisleyho.
Bokem napřed překročil práh a stanul na koberci
s vetkaným emblémem profesionálního klubu amerického fotbalu
Červené oko / 37





38 Tváří v tvář
Arizona Cardinals. Zahleděl se na pohovku BarcaLounger
s potahem v barvách Sun Devils. Vlajka týmu Phoenix Suns
se dělila o stojan se zástavou Phoe nix Coyotes a Patrickovi
chvíli trvalo, než pochopil, že Coyotes hrají v NHL.
Kdyby se dnes již ničemu jinému nepřiučil, alespoň se
dozvěděl, že v Arizoně působí profesionální hokejový klub.
Našel baseballové pálky podepsané hvězdnými
jmény jako Troy Glaus, Carlos Bearga a Tony Womack, míčky
s podpisem Curta Schillinga a Randyho Johnsona,
zarámované fotografie Larryho Fitzgeralda a Kurta Warnera,
Shawna Mariona a Joea Johnsona. V krabicích z plexiskla se skvěly
fotbalové a basketbalové míče a hokejové puky. „Fakt mají
hokejový tým?“ podivil se Patrick znovu polohlasně.
Zvedl pálku podepsanou Sheou Hillenbrandem, který
vstoupil do nejvyšší ligy v  roce 2001 s  týmem Sox, ale pak
přestoupil do Arizony ještě dříve, než Sox vloni vyhráli
superpohár. Uvažoval, zda ho to mrzelo, nebo mu to
vynahradila možnost opalovat se v lednu pod arizonským sluncem.
Usoudil, že nejspíš ne.
Právě odkládal pálku zpátky ke stěně, když zaslechl
rychlé kroky. Někdo se ve sklepě pohyboval. Rychle. Ve
skutečnosti běžel.
A neutíkal před něčím, ale spěchal za něčím.

Harry postupoval zadní částí sklepa a nenacházel nic než
stěny a popraskanou kamenitou podlahu, až narazil na
stísněný prostor se zabudovaným starobylým boilerem a
prehistorickým naftovým kotlem. Páchla tam plíseň,
zatuchlina a spálený olej. Kdyby Bosch nepátral po nedospělé dívce
v  možném ohrožení života, zřejmě by mu průchod naproti
kotlům unikl. Tužková baterka však vytáhla ze tmy otvor za
několika rovnoběžnými trubkami, které držely pod stropem
jen silou vůle.
Obešel ohřívače a vešel do temné chodby, do níž by se
jen s obtížemi vecpal jakýkoliv savec s rameny, natož vzrostlý
muž.
Jakmile vejdete do tunelu, hned si uvědomíte, že tam není
žádné vpravo ani vlevo a že se nemáte kam skrýt. Vstoupíte
na jednom konci a jdete k druhému. A kdyby vám někdo přál
něco zlého, stačilo by, aby obsadil jeden z krajních bodů ve
chvíli, kdy se pohybujete mezi nimi, a držel by v rukou váš
osud.
Bosch dorazil na druhý konec průchodu zalitý potem.
Vešel do prostorné neosvětlené místnosti se stěnami z  čer -
ných cihel a kamennou podlahou, uprostřed níž se rýsoval
odtokový otvor. Posvítil si do všech koutů, ale nespatřil nic
než kovovou přepravku, v  jaké se vozí velcí psi na rodinné
výlety, zpola zakrytou modrou malířskou plachtou
připevněnou devíti elastickými provazy.
A přepravka se hýbala!
Klesl na kolena a zatahal za plachtu, ale provazy držely
pevně. Tři omotávaly klec podélně a šest v příčném směru. Vespod
byly ukotveny pomocí karabin a tak napjaté, že byste karabinu
jednou rukou neuvolnili. Kovová bedna se neustále kymácela
a Bosch položil pistoli na podlahu, když vtom zpod plachty
zaslechl zoufalé úpění.
Uvolnil karabinu prvního ze tří podélných provazů, ale
pořád nemohl nahlédnout dovnitř. Strčil si baterku do úst
Červené oko / 39





40 Tváří v tvář
a snažil se uvolnit druhé lano. V  tom okamžiku se prostor
kolem něj rozzářil.
Jako kdyby někdo zavěsil pod strop slunce nebo rozsvítil
všechny reflektory na stadionu.
Bosch oslepl. Položil sice ruku na glock, ale viděl jen
bělostný jas. Nepoznal, kde je zeď, neviděl dokonce ani
přepravku, i když klečel přímo před ní.
Vlevo zaslechl jakýsi šramot a namířil tím směrem pistoli,
ovšem pak se šramot přesunul doprava, na jeho slabší stranu.
Bosch se otáčel za zvukem se zbraní v ruce a jeho oči se
natolik přizpůsobily světlu, že rozeznal pohybující se stín. Pak
zaslechl, jak něco hodně tvrdého přesunulo něco měkčího
do něčeho měkkého.
Kdosi tupě vyjekl a v  oslepujícím světle se skácel na
kamennou podlahu.
„Boschi,“ řekl Patrick, „to jsem já. Zavřete na chvíli oči.“
Bosch sevřel víčka a uslyšel rozbíjené sklo. Horko sálající
mu do tváří citelně ochladlo.
„Řekl bych, že jsme to zvládli,“ konstatoval Patrick.
Bosch otevřel oči, několikrát zamrkal a vysoko na zdi
spatřil reflektory. Musely mít nejméně sedm set wattů, jestli
ne víc, velké černé kužely. Celkem jich bylo osm. Patrick
odtáhl závěs z okna pod stropem a do místnosti proniklo jemné
světlo čas


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist