načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tváře úspěchu - Jana Abelson

Tváře úspěchu

Elektronická kniha: Tváře úspěchu
Autor:

Tváře úspěchu je sbírka příběhů žen, které se v životě našly. Žen s notnou dávkou sebevědomí a odvahy jít za svým snem, s ambicemi dát věci do pohybu. Žen nekrčících se v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  130
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 163
Rozměr: 21 cm
Úprava: barevné portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Mladá fronta, 2014
ISBN: 978-80-204-3238-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha rozhovorů s úspěšnými ženami z nejrůznějších pracovních oborů má sloužit jako inspirace pro ostatní ženy, aby se nebály jít za svými sny. Autorka ženy zpovídala v roce 2011 a poté v roce 2014. Portréty třinácti žen, které si vybudovaly úspěšnou podnikatelskou kariéru.

Popis nakladatele

Tváře úspěchu je sbírka příběhů žen, které se v životě našly. Žen s notnou dávkou sebevědomí a odvahy jít za svým snem, s ambicemi dát věci do pohybu. Žen nekrčících se v koutě a nečekajících v něm na zázrak, žen, kterým se podařilo postavit ať již svou profesi, či samotný byznys na tom, co je opravdu baví, a mohou tak být příkladem pro ty ostatní. Před třemi lety jich autorka Jana Abelson pro tuto knihu vybrala třináct. Vyzpovídala je a nyní se k nim vrátila, aby zjistila, kam se posunuly, které z jejich snů se naplnily a které na své naplnění stále čekají. Výsledkem je kniha plná rad a tipů, jak se v životě zkrátka neztratit. Kniha, jež čtenářkám pomůže odrazit se od dna, začít znovu nebo třeba jen začít. Kniha, jež jim bezesporu bude inspirací.

(ženy, které to dokázaly)
Předmětná hesla
Ženy -- Česko -- 20.-21. století
Podnikatelky -- Česko -- 20.-21. století
Vědkyně -- Česko -- 20.-21. století
Osobnosti -- Česko -- 20.-21. století
Úspěch
Zařazeno v kategoriích
Jana Abelson - další tituly autora:
Tváře úspěchu -- Ženy, které to dokázaly Tváře úspěchu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Text © Jana Abelson, 2014

Photo © Jana Abelson, 2014


Jana abelson

Tváře úspěchu

Ženy, které to dokázaly

Mladá fronta


předmluva

Ženy s notnou dávkou sebevědomí a odvahy jít za svým snem vždy sklízely můj obdiv. Ženy s ambicemi dát věci do pohybu. Nekrčící se v koutě a nečekající na zázrak. Ženy, které svým příběhem mohou být příkladem pro ostatní.

Na následujících stránkách vám takových žen představím celkem třináct. Takových, které v  životě něco dokázaly a  jejichž příběhy vám mohou být inspirací. Zajímalo mě, co je to stálo a  jestli to, co jim bylo dáno do vínku, někde postrádají. Co pro ně úspěch znamená a čím za něj (pokud vůbec) musely zaplatit. Jak se perou s  neúspěchem a  jestli se v  životě dopustily chyb, které by dnes už neopakovaly. Zajímalo mě i to, co třeba s nimi bude za další tři roky. To jsem se ale od nich nedozvěděla. Na to jsem si ty tři roky musela počkat. Co jsem po jejich uplynutí zjistila? Že ani jedna z nich nepolevila. Ty, co byly úspěšné před třemi lety, jsou úspěšné i dnes.

Každá z oslovených žen se v životě z něčeho poučila. Na to, co je to pravé štěstí, však každá přišla jinak. Sonia Slavtcheva při svém boji s rakovinou, Jana Žižková během cesty kolem světa na plachetnici. A všechny se shodují v jednom – ten pravý úspěch vůbec není založen na kariéře.

V  ruce právě držíte knihu příběhů žen, které se ve svém životě našly. Třeba vám pomůže odrazit se ode dna, začít znovu nebo prostě jen začít. Třeba vám bude inspirací. Přeji vám hodně úspěchů.

Jana Abelson


Na samém počátku psaní této knihy jsem se setkala s více či méně

filozofickou otázkou, co je to úspěch a o čem tedy tato knížka vlastně

bude. Jaká žena je v současné společnosti považována za úspěšnou?

Ta nejbohatší? Mimochodem, tou je Liliane Bettencourt, majitelka

30procentního podílu v kosmetické společnosti L ́Oréal, kterou za

ložil její otec. Liliane je už neskutečných 90 let a v představenstvu

společnosti byla nahrazena teprve v únoru 2012, kdy ji vystřídal její

pětadvacetiletý vnuk Jean-Victor Meyers. S  majetkem odhadova

ným na 30 miliard amerických dolarů je Liliane, jak uvedl časopis

Forbes, devátou nejbohatší osobou na světě a nejbohatší ženou svě

ta. Pohádkově bohatá rodina Bettencourt-Meyers však příliš šťast

ná není. Rodinné vztahy se dají shrnout do několika slov – hádky,

tahanice, soudní žaloby a  procesy. Lze tedy hovořit o  úspěchu? Nebo

Christy Walton, majitelka prodejní sítě WallMart. Ta je podle stejného

zdroje desátou nejbohatší osobou na světě a šestou nejbohatší osobou

ve Spojených státech amerických. Majetek v  hodnotě 28,2 miliardy

dolarů ovšem zdědila po svém muži Johnovi, který zemřel při letec

ké nehodě v roce 2005. Dá se tedy hovořit o úspěchu? Tak bychom

mohly pokračovat. Vybavuje se mi i rozhovor v Le Nouvel Economiste

s  francouzskou političkou Christine Lagarde, generální ředitelkou

Mezinárodního měnového fondu, v němž se rozpovídala o své roz

polcenosti mezi úspěšnou kariérou a  touhou odpočívat, pěstovat

květiny a zavařovat džemy v rodném domě v Normandii: „Občas mě

to chytne, chci to zabalit a  jet se podívat, jak mi rostou růže.“ Úspěch

totiž něco stojí, v první řadě volný čas. Pro megaúspěch Christiny to

platí dvojnásob. Tato žena zastávala pozici francouzské ministryně

financí, později zemědělství a obchodu. Stala se vůbec první ženou

ve funkci ekonomické ministryně skupiny největších světových

ekonomik G8 a  byla zvolena první ředitelkou velké nadnárodní

právní kanceláře. Řeknete si tedy, že uspěla. Ale já se ptám, co ty její

růže? Její rozpolcenosti rozumím. Vybavuji si okamžik, kdy jsem

i  já přicházela na chuť jakémusi „úspěchu“, byť nesrovnatelnému


s  úspěchem Christine. Své fotografie jsem vystavovala v  galeriích

světových metropolí, natáčela film, cestovala po světě, chodila na

večírky, seznamovala se se známými osobnostmi ze šoubyznysu. Po

nějaké době mě to ale unavilo a najednou jsem pocítila Christininu

touhu po rodině a domově. Včetně těch růží.

Definici úspěchu nenajdete v žádné encyklopedii (tedy až na tu,

že opakem úspěchu je neúspěch). Každý má totiž tu svou. Co jeden

považuje za úspěch, druhého může nechat chladným. Z výše zmí

něného například vyplývá, že úspěch se a priori nerovná peníze,

byť k němu patří. Není ovšem založen jen na nich. Co třeba takový

úspěch v soukromém životě? Rodina a děti? Ani to není samozřej

most. Něco jiného je pak úspěch společenský, který často souvisí

s úspěchem ekonomickým, ale už tak neurčuje množství skuteč

ných přátel. A  pak tu máme úspěch duševní neboli pocit vnitřní

svobody. Pokud se nám podaří být úspěšnými ve všech zmíněných

sférách, dosáhli jsme nejvyššího bodu, kterému se říká štěstí.

BINGO! To je ten Úspěch s  velkým Ú, po kterém asi touží každý

z nás. Asi. Protože skutečně – co člověk, to definice úspěchu. Jaká

je ta vaše?


„Bez neúspěchu by se nemohl dostavit úspěch.“

Eva vašková ČEjková (*1982)

majitelka a zakladatelka agentury

conpro, s.r.o. a ŽeNY s.r.o.

vizitka

svou kariéru eva buduje už od střední školy, kdy začala pracovat jako

redaktorka, moderátorka, produkční v tisku a televizi. Po studiích na

obchodní akademii v  Chrudimi pak uspěla jako scénáristka televizí

nova a Prima. brzy ke svým aktivitám v médiích přidala pořádání od

borných a vzdělávacích akcí pro Institut moderní komunikace a pu

blic relations pro společnosti z oblasti lifestylu. Založila vlastní spo

lečnost ConPro, s.r.o, projekt Manuál Úspěšné Ženy („MUŽ“), spo

lečnost ŽenY s.r.o. a spoluzaložila prestižní Klub finančních ředitelů.

Je jednou ze zakládajících členek občanského sdružení friends of the

national Museum of Women in the arts, Czech republic a  čestnou

členkou správní rady nadačního fondu slunce pro všechny.

Rok 2011

Eva je na první pohled mladá, krásná a  úspěšná. Kromě toho je ale také sympatická, ochotná, vřelá, nechybí jí pokora ani zdravé sebevědomí. Zaujala mě její energická povaha, neotřelé nápady a  chuť neustále vymýšlet něco nového. Je to žena, která přesně ví, co od života chce, jak v soukromí, tak v práci. Takovou jsem ji zastihla v roce 2011.

„Vstávám poměrně brzy, nejpozději kolem sedmé. V práci si přečtu no

viny, vyřídím e-maily, následují schůzky, domů odcházím kolem sedmé večer – někdy sama, někdy s počítačem, abych dodělala resty. Byly doby,

kdy jsem chodila i na spoustu společenských akcí, dnes už si ale vy

bírám. Kontakty cíleně nevyhledávám a  naštěstí mám kolem sebe

lidi, kterým mohu věřit, a začínám čím dál více schůzek delegovat.

Konečně také vyjde čas na relax v podobě sportu nebo knihy.“ Tak

vypadá všední den úspěšné podnikatelky, která si plnými doušky

užívá života i  peněz a  nestydí se to přiznat. „Částečně za to může

můj tatínek, který začal podnikat hned v roce 1989 (na Vysočině má

masnou výrobu) a  doslova si to vydřel. U  něj jsem viděla skuteč

nou tvrdou práci, která za vydělanými penězi stála. Vstával ve čtyři,

do postele uléhal v půl dvanácté a po deseti letech skončil na ARO.

Obraz udřeného táty mám stále před očima. Do podnikání jsem šla

s tím, že mě čekají starosti, ale že chci mít víc radosti a svou práci

si užívat.“

dětství a první kontakty s podnikáním

Eva se narodila v Chrasti u Chrudimi ve východních Čechách coby

nejstarší ze tří dětí. „Tři roky po mém narození přišla na svět sest

ra a krátce nato bratr. Sestra vystudovala cestovní ruch a odjela do

světa. Rok pobývala ve Spojených státech a teď žije v Egyptě, takže

se moc nevidíme. Bratr stejně jako já zdědil podnikatelského ducha

po tátovi, nějaký čas vedl jeho čtyři obchody, ale potom se rozhodl

nasbírat další zkušenosti a cestovat a odjel na dva roky do Austrálie.

Maminka pracovala jako učitelka v mateřské školce a po roce 1989

začala s taťkou budovat rodinnou firmu. Táta s mámou jsou diame

trálně rozdílné osobnosti – táta je velký vizionář a typický byznys

men žijící čísly. Mamka je zase velice citlivá a empatická žena, pro

kterou je ze všeho nejdůležitější rodina. A já jsem něco mezi nimi.

Cit pro byznys jsem určitě zdědila po taťkovi, po mamce mám zase

sociální cítění a schopnost pracovat s lidmi.“

Eva je podle svých slov v  rodině oblíbená. „Babička říkávala, že

jsem měkkosrdcatá a  tak trochu trdlo. Už odmala jsem chodila na

různé kroužky, třeba na gymnastiku, ale moc mi to nešlo. Ráda jsem,

jako přirozeně soutěživý typ, závodila, ale nikdy jsem nic nevyhrála.

A  tím jsem trpěla. Chtěla jsem být i  veterinářkou, zahradnicí nebo

prodavačkou. Práci prodavačky jsem si dosyta užila v jedenácti, když

jsem začala pomáhat v rodinném obchodě. Brzy jsem vyrostla a taťka

mě každou sobotu stavěl za masný pult. Pamatuji si, jak jsme o  Vá

nocích ručně loupali salámy a  já měla strašně promrzlé ruce a  slzy

v očích.“ Není se tedy čemu divit, že profesní dráhu prodavačky Eva

ze seznamu svých vysněných povolání vyškrtla. „Našla jsem se až

v tancování, u toho jsem vydržela několik let. Tedy do doby, než jsem

přerostla svého tanečního partnera.“ V té době už studovala obchod

ní akademii a získávala první kontakty s podnikáním, protože zača

la pomáhat svému otci s administrativou. „Koupil domů počítač a já

musela vyplňovat faktury. Sledovala jsem, jak to chodí, osvojovala si

pojmy „má dáti – dal“, začala jsem mít přehled o tržbách. Trochu jsem

koketovala také s modelingem a vyhrála soutěž středoškolaček „Krá

lovna Chrudimi“. K  tomu jsem přidala práci hostesky, pomalu jsem

sbírala kontakty, vydělávala první peníze a učila se s nimi hospoda

řit. Myslela jsem, že mi svět leží u nohou. Trochu mě minulo období

zábav a diskoték, které mě nikdy moc nelákaly.“

Škola v poslanecké sněmovně

Po skončení střední školy se Eva ocitla v  Praze. „Začínala jsem úpl

ně od nuly. V osmnácti jsem s tisícovkou v kapse, z čehož pětistovka

byla na bydlení, přijela do Prahy a uvažovala jsem, jestli přespat nebo

nepřespat v  autě. Nikoho jsem tu neměla. Začala jsem psát scénáře

pro televizi, zpracovávala články pro noviny a časopisy, moderovala

večírky, produkčně jsem pomáhala pořádat různé akce a jednu dobu

jsem působila i v Poslanecké sněmovně, což pro mě byla velmi dobrá

škola. To, co jsem někdy viděla a slyšela, byla ale na můj vkus velmi

silná káva, a po určité době jsem se dostala do stádia, kdy jsem zkrát

ka musela vypnout. Odjela jsem na studijní pobyt do Spojených států,

učila se angličtinu a  přemýšlela, co dál. Když jsem se vrátila domů

a zjistila, že na účtu mám minus padesát tisíc, nenapadlo mě nic lepší

ho, než si založit firmu,“ usmívá se Eva a pokračuje dalším impulzem,

který ji přivedl k podnikání. „Vždycky jsem měla spoustu aktivit, ale

nikdy jsem si nedokázala představit pevnou pracovní dobu. Kamarád

mi poradil, ať si na všechny své činnosti založím firmu, která se bude

zabývat pořádáním konferencí a  produkcí. A  tak jsem do toho šla.

Založila jsem firmu a nazvala ji ConPro – jako Conference and Pro

motion, což se později ukázalo jako dobrý tah, protože od konferencí

jsme přešli spíše k promotion, marketingu a public relations. Nadále

jsem chodila na různé konference a večírky, kde jsem se seznamova

la, získávala kontakty a inspirovala se pro svou práci. Podobné konfe

rence jsem krátce nato začala sama pořádat. Byla jsem ale limitovaná

finančně, takže jsem mohla organizovat jen takové akce, u  kterých

mi klienti platili předem a já s těmi penězi mohla pracovat. V praxi to

tedy vypadalo tak, že dva měsíce před akcí jsem měla peníze a nákla

dy jsem uhradila až v den akce.“

mít práci, která mě bude bavit

„Přiznávám, že zpočátku jsem neměla tušení, jakou firmu vlastně

chci vybudovat. Měla jsem ale svou vizi, že budu dělat práci, která mě

bude bavit. Ne takovou, která mi za rok vydělá milion. Tím chci říct,

že jsem vlastně prvoplánově nezačala podnikat pro peníze, prostě mě

to bavilo, byla to výzva. Podnikání pro mě znamenalo hlavně nadše

ní a firmu jsem vedla především svou intuicí. Až po pěti letech, kdy

začala firma růst a do toho přišla hospodářská krize, jsem byla nuce

ná jasně nastavit jisté procesy a zlepšit finanční řízení. Kvůli problé

mům s cash flow jsem musela začít plánovat v dlouhodobějším hori

zontu a jednat s klienty třeba také o jejich platební morálce, do čehož

se mi zpočátku moc nechtělo. Klientela se ale začala sama rozrůstat,

zákazníci se vraceli, obraceli se na mě se žádostmi o uspořádání dal

ších a dalších akcí a já získávala i v této oblasti jistotu a pevnou ruku.

Postupem času práce přibývalo, stejně jako zaměstnanců. Z  malých

provizorních prostor jsme se rozrostli na několik kanceláří. Toto bu

dování mě velmi bavilo, měla jsem radost, když pod mýma rukama

něco vznikalo. Ale nebyly samozřejmě jen ty pozitivní chvíle. V  ur

čitý moment jsem se bohužel nechala unést na vlně úspěchu, zvykla

jsem si na to, že peníze chodí, klienti jsou spokojení, a záhy jsem sa

mozřejmě narazila. Neměla jsem vypracovanou analýzu trhu, takže

jsme se mnohdy pouštěli do akcí, které již někdo dělal dříve, a zisk se

tím pádem nedostavil. Naopak jsme byli rádi, když jsme skončili na

nule. Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede, a  začala jsem hledat nové

portfolio příležitostí s minimální konkurencí.“

Bez neúspěchu se nemůže dostavit úspěch

„Narazila jsem několikrát a snad by to bez toho ani nešlo. Bez neúspě

chu by se totiž nemohl dostavit úspěch – to je mé heslo, které mi po

mohlo udržet úsměv na tváři při všech mých pádech. Zpočátku jsem

se hodně zklamala v lidech a prodělala dost peněz. Jsem ale ráda, že

jsem se poučila hned na začátku, protože kdyby se mi to stalo po de

seti letech, přišla bych o mnohem víc. Hodně mě vyškolila také hos

podářská krize – kvůli zkrachovalým firmám jsme museli odepiso

vat vysoké částky, řádově již o šesti nulách. Ztrátu jsme sice nakonec

pokryli, ale v  některých chvílích jsem byla zoufalá. Zaměstnancům

výplatu dát musíte, ale zisky většinou musely zůstat ve firmě, která

výrazně vyrostla, a o to větší problémy zase přišly s cash flow. Tehdy

jsem si uvědomila, že to chce změnu. Začali jsme velmi detailně po

čítat a plánovat. Teď již pracuji nejen proto, že mě to baví, ale i s cí

lem vydělávat pohodlně, nejen abych zaplatila své zaměstnance, ale

samozřejmě také abych já sama ze zisku profitovala. Chyb jsem tedy

udělala dost, důležité ale bylo poučit se z nich, nehroutit se a jít dál.

To vždy bylo mé další krédo – učit se z chyb, nejenom vlastních, ale

ideálně i z chyb druhých. Dnes už si dělám podrobný průzkum trhu,

monitoring, sleduji konkurenci. Jakmile se někdo dostane do obtíží,

snažím se odhalit jejich příčinu a modelovat si, jak bych se v dané si

tuaci zachovala já sama. A  dál samozřejmě hodně chodím mezi lidi,

komunikuji s nimi, konzultuji, vzdělávám se. Nikdy zkrátka nesmíte

usnout na vavřínech.“

má práce mě baví a lidé to cítí

Za šest let Eva vybudovala firmu s dvaceti zaměstnanci a s ročním ob

ratem přes 30 milionů korun. Čemu přičítá svůj úspěch? „Mám štěstí

na lidi, jsem férová a  otevřená, snažím se s  každým lidsky domluvit

a hlavně nikoho nezklamat. Nejsou to jen nápady, musíte je také reali

zovat a dotáhnout do konce. Má práce mě baví a lidé to cítí. Zadostiuči

něním pak je, když se mi klienti po roce a půl vrací.“ Není ale zas tak

těžké úspěchu dosáhnout, jako si ho spíš udržet. Co pro to Eva dělá?

„Držím slovo a plním sliby. Nesmírně důležitá je i pokora. Člověk musí

být pokorný, a to především vůči úspěchům. Musí být stále ve střehu,

pečovat o klienty, vědět, že jsou spokojení, a udělat pro ně občas i něco

navíc. Důležité je také umět se od firmy odosobnit. Pokud to neudě

láte, hrozí vám, že jednoho dne zkrátka a  jednoduše vyhoříte. Když

pracujete s lidmi, musíte být připraveni na to, že ne všichni s vámi bu

dou hrát fér. Můžete vedle sebe mít blízkého člověka a  profesionála,

kterému plně důvěřujete, ale o  to větší pak může být vaše zklamání.

Práce s  lidmi mě osobně tíží nejvíce. Je na denním pořádku, a  pokud

má firma růst a vydělávat, musím myslet především na firmu a nikoliv

na jednotlivce. Stále se učím a  není to vůbec lehké, nicméně za těch

uplynulých šest let se můj přístup již hodně změnil.“

úspěch v podnikání a vyrovnaný soukromý život

Eva je zastáncem názoru, že úspěch v podnikání jde ruku v ruce s vy

rovnaným soukromým životem. Být úspěšná v práci a zároveň mít ro

dinné zázemí. To je sen spousty žen. Děti, spokojená rodina a  práce,

která člověka baví a naplňuje – to je podle Evy ten opravdový úspěch.

„Mě se chlapi vždycky spíš báli, možná proto mám tedy za sebou jen

dva vážné vztahy. Ten první vydržel 12 let. Jakého chlapa potřebuji? Takového, který bude živitelem rodiny, bude chytřejší než já. Chlapa, který praští do stolu a řekne mi „a teď už nepracuj“. A mám obrovské štěstí, protože takového vedle sebe mám. Sportovce, který mě nenechá v klidu. Stíhám kolo, naučila jsem se surfovat, vyznáváme zdravou výživu, chodíme běhat, jezdíme na dovolené. Nejsme spolu dlouho, ale myslím, že je ten pravý. Moc mi pomáhá vytvářet domácí pohodu, kterou já nesmírně potřebuji coby protiklad k  podnikání. Dokonce jsem se naučila i  vařit a  zjistila jsem, jak úžasně si při tom odpočinu. Pokoušíme se o miminko, zatím nám to nejde, ale doufám, že to vyjde. Dítě si moc moc přeji. Mým snem jsou tak dvě děti a domeček za Prahou. A vedle toho vybudovat velkou firmu, kterou jednou koupí nějaká nadnárodní společnost. Sama do zahraničí určitě nepůjdu, ale firmu chci prodat. Ponechám si akce pro ženy, chci vydávat knihy a pořádat konference pro ženy a  o  ženách. A  ráda bych radila studentům, co se životem. Mladí jsou naše budoucnost a  já bych jim chtěla pomáhat,“ uzavírá trošku altruisticky, ale trefně Eva.

doTazNík

Co pro Vás znamená úspěch?

být šťastná.

Myslíte si, že jste úspěšná?

Každý má na úspěch jiná měřítka. Já měřím úspěch štěstím,

takže ano, dosáhla jsem tak svého úspěchu.

Jaké vlastnosti by žena, která touží po úspěchu, měla mít?

Vytrvalost, pokoru, zodpovědnost, přirozené nadšení

a hlavně – musí ji to bavit.

Kdybyste znovu stála na začátku, jakých chyb byste se

vyvarovala?

V  počátcích života firmy jsem neměla zpracovaný žádný

byznys case, tedy plán, kde chci být za rok, za pět, za deset

let. Kdybych ho měla, neutratila bych tolik peněz. občas

jsem také zbytečně „naletěla“. byla jsem velmi důvěřivá,

a to je také chyba. Musíte stát vždy oběma nohama pevně

na zemi. a držet se rčení dvakrát měř a jednou řež.

Jaká negativa s sebou top pozice přináší?

Závist a  nepřejícnost ostatních. Pokud vaše práce, stejně

jako ta má, stojí a padá na lidech, musíte se na to připravit.

Jak se s těmito negativy poprat?

nezabývat se tím, je to ztráta času.

Co Vám dává sílu?

svoboda a  rodinná pohoda. to, že jsou mí lidé spokojení

a klienti nadšení. a chlap, který mi věří. po Třech leTech aNeB úspěch pokračuje Uplynuly tři roky a  Eva Čejková je stejně aktivní jako předtím. S drobnými rozdíly – malým klučinou v náručí (přání se jí vyplnilo!) a  novým internetovým portálem, který během mateřské dovolené založila. Plna energie je důkazem, že méně spánku přináší více prostoru pro práci. Ze svého úsilí nepolevila ani o píď.

Eva vašková ČEjková v RocE 2014

● ten úžasný chlap, o kterém jsem se zmínila, se ukázal tím

pravým. V roce 2012 jsme se vzali na Mauriciu, z evy Čejkové

se tak stala eva Vašková Čejková.

● splnilo se mi mé největší přání – stala jsem se maminkou.

V roce 2012 se nám narodil syn františek.

● s tím, jak firma funguje, jsem sice spokojená, ale stále hle

dám nové cesty a  impulzy. díky pořádání konferencí pro

ženy v rámci projektu MUŽ mne neustále inspirovaly ženy

samotné, jejich touha po profesní realizaci a zároveň potře

ba tuto touhu skloubit s touhou po rodinném a mateřském

štěstí. obracely se na mne ženy, které potřebovaly poradit,

pomoci, mnohdy jen povzbudit. Přemýšlela jsem, jak nejlé

pe bych mohla své zkušenosti předat dál. Výsledkem je můj

podnikatelský příběh se všemi úspěchy, ale hlavně pády –

kniha Úspěch měřím štěstím.

● na mateřské dovolené jsem potom dostala další nápad

a  vznikla firma ŽenY s.r.o., která je určená všem ženám, jež

hledají inspiraci (životní i profesní) nebo se takovou inspirací

chtějí stát pro druhé.

● Jestli se cítím úspěšná? Jsem šťastná, tudíž úspěšná.

Jak vidíte samu sebe s odstupem tří let? 

Jako hodně podnikavou maminku.

Co Vám uplynulé tři roky přinesly v profesi i v soukromí?

Zase řadu dalších nových zkušeností. Pokud člověk pracuje

s lidmi, tak zklamání, radosti a nová poznání jsou prakticky na

denním pořádku. a největším přínosem je samozřejmě rodina

a malý syn františek.

Splnily se Vám všechny profesní sny, nebo to pravé naplně

ní máte ještě před sebou?

Jsem typ člověka, který když si sáhne na metu a vysněný sen,

tak už má před sebou další. a  věřím, že ten největší splněný

sen mě ještě čeká.

Eva vašková ČEjková Radí:

tvrdě pracujte, mějte nápady, motivaci a silnou víru.

nemá smysl dřít patnáct hodin denně, stačí jich osm, ale

efektivních.

není důležité být nejlepší ve všem, ale jen v  něčem. Zákla

dem je nejít do všeho. důležité je získat jméno, reference,

nepouštět se do obchodu, na který nemáte. Je lepší jít naho

ru pomalu, ale jistě.

buďte pokorní a nedělejte svou práci jen pro peníze.

na počáteční kapitál si půjčte nebo vydělejte. odpusťte si

dovolenou a začněte makat.

Počítejte s tím, že první rok budete vydělávat a točit peníze

jen kvůli referencím a dobrému jménu.

Pořád buďte ve střehu a hlídejte si spokojenost klientů.

nezalekněte se neúspěchu, bez kterého by se nemohl dosta

vit úspěch.

nezalekněte se lidí a jejich negativních názorů.

Z chyb se snažte poučit. Z vlastních, ale i chyb druhých.

Uvědomte si, že úspěch v podnikání jde ruku v ruce s vyrov

naným soukromým životem.

„Klíčem k úspěchu je poznat svět, poučit se ze životních zku

šeností a skoncovat s tím, co člověka nudí a nenaplňuje.“

Sonia SlavtchEva (*1965)

cFo pojišťovny allianz

vizitka

Sonia patří mezi špičkové finanční profesionály. Má za sebou

již dvacet let zkušeností ve finanční sféře, především pak

v  oblasti finančních služeb. Pracovala jako CFO ve společ

nosti Home Credit, kde měla na starosti podporu expanze

společnosti rozvíjejících se trhů od Ruska až po Čínu. Této

pozici předcházela více než desetiletá zkušenost v  GE Mo

ney a  GE Real Estate ve střední a  východní Evropě, Němec

ku a  USA. Zde Sonia získala značnou zkušenost v  oblasti

restrukturalizace, zakládání firem na „zelené louce“, fúzí,

akvizic a  v  neposlední řadě financování. Na University of

Pittsburgh získala titul MBA. V současné době působí Sonia

Slavtcheva na pozici CFO v Allianz pojišťovně, a. s. a Allianz

penzijní společnosti, a. s.

Rok 2011

Nenápadná až zranitelná, tak na vás Sonia na první pohled může zapůsobit. Pokud ji ale budete sledovat v pracovním procesu, použijete spíše výrazy jako rázná a důsledná. A ten, kdo ji zná důvěrně, dodá ještě: s nevyčerpatelnou životní energií.

Soniin příběh připomíná pohádku o  chudé dívce, která ke

štěstí přišla. Narodila se v nemajetné bulharské rodině a dětství

strávila v malém městečku Silistra na břehu Dunaje. „Měla jsem

krásné dětství. Vyrůstala jsem v kraji se spoustou ovoce a zele

niny a  celé dny jsem trávila venku. Dodnes, když se mě někdo

zeptá, kdy jsem šťastná, tak jednoznačně odpovídám, že tehdy,

když jsem obklopená stromy. Ráda sedím na větvích a jím ovoce

přímo ze stromů,“ říká bezelstně Sonia. Když začala chodit do

školy, rodiče se rozvedli a ona se s matkou přestěhovala do hlav

ního města Sofie, kde chodila na základní, střední a  vysokou

školu. „Máma na mě byla dost tvrdá. Chtěla se ujistit, že budu

mít skvělý život. To pro ni znamenalo, že musím tvrdě pracovat

a  ze školy nosit samé jedničky, protože kdo se neučí, ten neu

spěje. Dvojka by se nesetkala s  velkým pochopením. Maminka

mě učila samostatnosti, uspořádanosti, vtloukala mi do hlavy,

abych nelhala a  nekradla. Myslela to dobře,“ vzpomíná Sonia,

která v  Sofii nakonec vystudovala ekonomiku dopravy na Vy

soké škole ekonomické. „Vždycky mě lákala letadla. Byla pro mě

symbolem cestování a dalekých míst. Měla jsem naivní předsta

vy, že když budu studovat ekonomiku dopravy, budu i  hodně

cestovat.“ Realita ale byla jiná, po studiích Sonia začala pracovat

jako programátorka ve firmě vyvíjející software pro dopravní

společnosti. „Bylo to čisté programování, které s  cestováním

nemělo nic společného. Po čase jsem se chtěla posunout někam

dál. K tomu mi ale chyběl doktorský titul. Tak jsem se rozhodla,

že se vrátím do školy a dodělám si ho.“ Mezitím se Sonia ve tři

advaceti letech vdala a  přišla do jiného stavu. „Připadala jsem

si dospělá a říkala jsem si, že není žádný důvod otálet. Zkoušky

jsem absolvovala v  pokročilém stadiu těhotenství. Hodně jsem

se snažila, aby to nebylo vidět. Aby si nikdo nemyslel, že školu

začnu, ale nedokončím, což jsem neměla v úmyslu. Alex se na

rodil během psaní dizertační práce. V  klidu jsem si mateřství

rozhodně neužila,“ usmívá se Sonia.

odchod z Bulharska

Když byl synkovi jeden rok, rozhodli se s manželem odejít z Bulhar

ska. „Asi jsme byli velcí optimisté, ale mysleli jsme, že po revoluci se

život v Bulharsku rychle změní k lepšímu, což se ale dlouho nedělo.

Revoluce v Bulharsku proběhla o měsíc dřív než v Čechách, vše tam

ale šlo jiným tempem.  K  emigraci nás donutily politické důvody,

respektive jejich ekonomické důsledky. Režim sice naoko skončil,

skutečnost ale byla jiná. A proč jsme si vybrali Čechy? Protože jsme

sem nepotřebovali vízum a byly volné letenky. Žádné další důvody

v tom nebyly.“ To se psal rok 1990. Sonia s manželem a ročním syn

kem, s  jedním kufrem a  dvěma sty dolary v  kapse opustili rodné

Bulharsko a vydali se vstříc novému životu v neznámém Českoslo

vensku. „Ubytovali jsme se u  matčina kolegy, profesora z  Vysoké

školy ekonomické v Praze. Byl velmi hodný, vřele nás přivítal a hod

ně nám pomohl. V té době jsme neměli žádnou představu, co bude

me dělat. Původně jsme tu ani nechtěli zůstat, nakonec jsme si to

rozmysleli s tím, že se tady rychleji začleníme. Konkrétní představu

jsme ale neměli. Byli jsme tak naivní, nebo spíše odvážní, že jsme

ani žádné představy nepotřebovali. Netoužili jsme po životě na Flo

ridě ve vile s bazénem, chtěli jsme normální život a klid v duši.“

snít a čekat

Rok Sonia s manželem a malým synkem strávili v uprchlických tá

borech. „Vystřídali jsme celkem tři, protože jeden po druhém za

vřeli z hygienických důvodů. V tom lepším případě jsme měli jednu

místnost pro sebe, několikrát jsme ale byli na pokoji s cizími lidmi.

Nejhorší období bylo, když jsme pokoj sdíleli s  dalšími šesti lidmi

a  syn onemocněl. Měl vysoké horečky a  vůbec nás nepoznával.

Když se vrátil z nemocnice, odmítal se dívat z okna, což byl, vzhle

dem k tomu, že v táborech nebývají záclony, docela problém. Tehdy

jsem se vylekala. Jinak nevím, jestli je v lidské povaze nepamatovat

si špatné věci nebo to až tak špatné nebylo. Pamatuji si snad jen, že

jsem pořád cítila chlad a nevěděla jsem, co se stane zítra. Na druhou

stranu jsme spolu byli všichni tři od rána do večera a  mohli jsme

se věnovat synovi, což by v  normálním životě nebylo možné. Nic

jiného jsme mu dát nemohli, jen všechen svůj čas a lásku. A to bylo

hezké.“ S manželem byli v té době typickými žadateli o azyl, který

v roce 1991 jako jedni z prvních dostali. „Zpětně musím říci, že celá

tato zkušenost nás jako rodinu hodně stmelila a vzpomínky z tábo

ra nás při sebemenších potížích vrátí do reality. A  víme, že člověk

ke štěstí a k tomu, aby byl milován a miloval, nepotřebuje nic ma

teriálního. To je velmi důležité. Neměli jsme peníze, práci, bydlení,

nevěděli jsme, co bude zítra, nosili jen to, co jsme dostali od Červe

ného kříže, byli jsme ospalí, byla nám pořád zima, nemohli jsme se

dobře najíst, ale milovali jsme se. Naše neštěstí v té době pramenilo

snad jen z toho, že jsme se nemohli každý den vysprchovat. Uvnitř

jsme ale byli šťastní, protože jsme se milovali. A měli jsme své sny.

Já osobně jsem si představovala, že se velmi rychle naučím česky

a budu pokračovat ve své dizertační práci. Budu se dál věnovat pro

gramování a budu i profesorkou na vysoké škole. Tento sen mi po

řád zůstal, ale tu dizertační práci už se mi dokončovat nechce.“

Život v rytmu zákonů

Po udělení azylu strávila Sonia se svou rodinou v táboře dalších

devět měsíců. „Náš život plynul tak rychle, jak se měnily záko

ny. Sice jsme byli mezi prvními úspěšnými žadateli, ale zákon

byl schválený jen několik měsíců a  chyběla navazující legislati

va. Následkem toho jsme se třeba nemohli zaevidovat jako neza

městnaní. V táboře jsme tedy zůstali do května, kdy jsme se zare

gistrovali na úřadu práce a začali si shánět zaměstnání. Nějakou

dobu to trvalo. Nakonec se mi podařilo sehnat místo účetní ve

Varnsdorfu, kde byla i  ubytovna pro krátkodobé zaměstnance.

Jednu takovou garsonku nám dali. I s nábytkem, který jsme si po

sléze díky půjčce odkoupili. Byli jsme tak šťastní. Po dlouhé době

jsme měli vlastní nábytek! Do té doby jsme neměli nic a  vlast

ní deka, ložní prádlo a postel pro nás byly velké věci.“ Na pozici

účetní Sonia vydržela tři roky. „Co jsem vydělala, šlo na splátky

uprchlickému táboru, protože po udělení azylu jsme už neměli

nárok na ubytování a kapesné. I naše podpora v nezaměstnanos

ti směřovala na úhradu tohoto dluhu. Dnes už jsme bez dluhů,“

uvádí na pravou míru. Po třech letech strávených ve Varnsdorfu

se Sonia rozhodla pokračovat ve studiích. „Zjistili jsme, že život

na malém městečku je sice krásný, ale že není naším životním

cílem. Bylo těžké najít si přátele, se kterými bychom si mohli po

vídat. Většina lidí byla v  jiném věku nebo vyznávali zcela jiný

životní styl. Tak jsme si řekli, že by stálo za to najít si zaměstnání

v Praze. Mé všechny pokusy ale dopadly špatně. Pohovory začí

naly otázkou: „Jste vdaná?“ „Ano.“ „Máte děti?“ „Ano.“ „Jak velké

dítě?“ „Tři roky.“ „Tak to bude těžký.“ A  tím to skončilo. Nikam

mě nepřijali. Pak jsem se v jednom časopise dočetla o manažer

ské škole v Čelákovicích a o titulu MBA, který je možné na ní zís

kat. To spadlo přímo z  nebe. Škola spolupracovala s  University

of Pittsburgh. Druhou polovinu bylo možno absolvovat ve Spoje

ných státech, kde se konaly specializované kurzy, čehož jsem vy

užila.“ Rodina se rozdělila. Zatímco Soniin manžel zůstal v Pra

ze, malý Alex putoval k prarodičům do Bulharska a ona sama se

vydala studovat za oceán. „Manžel si zpočátku myslel, že se bude

o  Alexe starat a  zároveň pracovat, ale velmi brzy zjistil, že to

není možné. Ze školky ho musel vyzvednout ve dvě odpoledne,

ale v práci tak brzo skončit nemohl. Bylo to náročné, strašně se

mi stýskalo, ale i přesto vzdělání v Americe dodnes považuji za

klíčové životní rozhodnutí. Absolutně závratný bod. Dlouho jsem

ale cítila vinu, že s  námi syn nebyl celý rok kvůli materiálním

věcem a  kariéře. Vždycky jsem si to zdůvodňovala tím, že jsem

to udělala i pro něho, protože mu to taky vylepšilo životní stan

dard a  otevřelo dveře do světa. Nebýt toho, tak bychom možná



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist