načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tvář vody - Guillermo Del Toro; Daniel Kraus

Tvář vody

Elektronická kniha: Tvář vody
Autor: ;

Neobvyklý a křehký příběh o lásce, svobodě, sebeúctě a rovnováze v přírodě, odehrávající se na pozadí studené války. Němá Elisa žije osamělý život v malé špeluňce nad ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 351
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The shape of water ... přeložil Filip Drlík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7457-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Neobvyklý a křehký příběh o lásce, svobodě, sebeúctě a rovnováze v přírodě, odehrávající se na pozadí studené války. Němá Elisa žije osamělý život v malé špeluňce nad kinem Arcade v Baltimoru. Pracuje jako uklízečka v přísně střeženém výzkumném středisku a jedinou radostí pro ni je, když si před noční směnou vybírá, jaké střevíčky si obuje. Její dosavadní život však navždy změní setkání s živým vzorkem z utajovaného vládního experimentu. Stejnojmenný film v režii Guillerma del Tora, který byl uveden do českých kin v únoru 2018, získal Zlaté glóby za režii a hudbu. Guillermo del Toro je mexický režisér, který má na kontě filmy jako Faunův labyrint, Ďáblova páteř nebo Hellboy. Jeho tvorba se silně opírá o weird fiction, fantasy, horor a válečná témata. Jako spisovatel del Toro vytvořil s Chuckem Hoganem trilogii The Strain a s Danielem Krausem román Trollhunters. Daniel Kraus je spisovatel a režisér. Jeho román The Death and Life of Zebulon Finch zahrnul časopis Entertainment Weekly do svého seznamu deseti nejlepších knih za rok 2015. Krausovy knihy byly přeloženy do více než patnácti jazyků.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Guillermo Del Toro; Daniel Kraus - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

nyní jako film od studia

fox searchlight pictures

GUILLERMO DEL TORO

DANIEL KRAUS

host





brno 2018

GUILLERMO DEL TORO

DANIEL KRAUS


The Shape of Water

Text © 2018 by Necropolis, Inc.

Illustrations © 2018 by James Jean

Cover design by Patrick Collins

Published by arrangement with Feiwel & Friends,

an imprint of Macmillan Publishing Group, llc

All rights reserved

Translation © Filip Drlík, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-486-6 (Formát pdf)

isbn 978-80-7577-487-3 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-488-0 (Formát MobiPocket)


Věnováno lásce,

všem jejím formám a tvářím.



Neboť smrt bude letmá jako padající voda

a letmá jako padající květ či list,

letmá jako vdechnutý a vydechnutý vzduch;

proto tak přirozený, tak letmý, má lásko, je i žal.

conrad aiken

Nesejde na tom, jestli je voda studená, nebo teplá,

když se jí stejně musíte probrodit.

pierre teilhard de chardin



PRIMORDIUM



13

1

Richard Strickland si čte rozkaz od generála Hoyta. Nachází se ve

výšce téměř tři tisíce pět set metrů nad mořem. Poryvy větrunará

žejí do dvoumotorového letounu jako pěsti boxera. Poslední úsek

cesty z  Orlanda přes Caracas a  Bogotu do Pijuayalu, do kloubů

pěsti tvořené Peru, Kolumbií a Brazílií. Rozkaz je velice stručný

a plný začerněných pasáží. Úsečnou vojenskou poezií se v němvy

světluje legenda o Bohu pralesa. Brazilci mu říkají Deus Brânquia.

Hoyt dal Stricklandovi za úkol doprovodit najaté lovce. Pomoct

jim chytit tu věc, ať už je to cokoli, a dopravit to do Ameriky.

Strickland se nemůže dočkat, až to bude mít za sebou. Bude

to jeho poslední mise pro generála Hoyta. Tím si je jistý. Práce,

kterou pod Hoytovým velením odvedl v Koreji, ho ke generálovi

připoutala na dvanáct let. Jejich vztah stojí na vydírání a  Strick -

land se z něj chce vymanit. Dokončí svůj úkol, zatím největší ze

všech, a bude mít dost peněz, aby se vykoupil z Hoytova područí.

Potom se bude moct vrátit domů do Orlanda k  Lainie a  dětem,

Timmy mu  a  Tammy. Konečně bude manželem a  otcem, kterým

kvůli špinavé práci pro Hoyta nikdy být nemohl. Stane se úplně

novým člověkem. Bude svobodný.

Vrátí se v myšlenkách k rozkazu. Přepne svou mysl a vidí svět

jako voják. Tihle dojebaní chudáci v posrané Jižní Americe. Zaje

jich chudobu nemůže zaostalé zemědělství. Jistěže ne. Může za ni


14

Žabernatý bůh, kterému se nelíbí, jak spravují prales. Instruk ce

jsou rozmazané, protože střechou letounu prosakuje voda. Otře

papír o kalhoty. Píše se v něm, že americká armáda je přesvědčena,

že schopnosti Deuse Brânquii bude možné využít pro vojenské

účely. Strickland má za úkol jednat „v  zájmu Spojených států“

a „motivovat“ jednotku, jak píše Hoyt. S jeho teoriemi o motivaci

se Strickland seznámil velice dobře, zažil je na vlastní kůži.

Mysli na Lainie. Nebo raději ne, vzhledem k tomu, co možná

bude muset udělat.

Pilotovy nadávky v  portugalštině jsou na místě. Přistání je

otřesný zážitek. Ranvej někdo vysekal přímo uprostřed pralesa.

Strickland se vypotácí z letounu a zjistí, že horko venku je viditelný

plující oblak. Kolumbijec v tričku Brooklyn Dodgers a havajských

šortkách na něj mává a ukazuje na pickup. Holčička v dodávce trefí

Stricklanda do hlavy banánem, ale jemu je příliš zle od žaludku

na to, aby zareagoval. Kolumbijec ho veze do města sestávajícího

ze tří čtvercových plácků, kde rachotí pojízdné dřevěné stánky

s  ovocem a  postávají bosé děti s  vypouklými bříšky. Strickland

si projde krámky a  bez přemýšlení si koupí zapalovač, repelent,

uzavíratelné plastové sáčky a pudr na nohy. Z desek pultu, na který

pokládá pesos, odkapávají slzy vlhkosti.

V letadle si pročítal knížečku portugalské konverzace. „Você viu

Deus Brânquia?“

Trhovci se smějí a  přejíždějí si přitom prsty přes krk. Strick

land vůbec nerozumí. Ze všech je cítit ostrý, ocelový zápach, jako

z čerstvě zabitého dobytka. Strickland odchází po asfaltové cestě,

která se mu roztéká pod botami, a všimne si, že se v černé břečce

zmítá morče. Umírá, pomalu. Jeho kosti zblednou a zaboří se do

asfaltu. Je to nejhezčí cesta, jakou Strickland v příštím roce a půl

uvidí.


15

2

Na nočním stolku se začne otřásat budík. Elisa ani neotevře oči

a  nahmatá ledově chladnou páčku. Předtím měla hluboký, měk

ký  a  hřejivý sen a  chce se do něj vrátit, ještě na jednu sžíravou

minutu. Ale sen nejde zachytit vědomým pronásledováním, vždy

unikne. Byla v něm voda, tmavá voda — víc si nepamatuje. Celé

hektolitry se tlačily na Elisu ze všech stran, ale ona se neutopila. Ve

skutečnosti v ní dýchala lépe než tady, v bdělém životě, vevzduš

ných pokojích, s levným jídlem a praskající elektřinou.

O patro níž zaznějí hlučné tuby a nějaká žena vykřikne. Elisa

si povzdechne do polštáře. Je pátek a  v  nonstop kině Arcade

Cinema Marquee přímo pod jejím bytem promítají nový film. To

znamená, že bude muset do svého probouzecího rituálu začlenit

nové dialogy, zvukové efekty a hudební úryvky. Pokud nechce mít

z  těch neustálých šoků zástavu srdce. Teď se ozývají trubky; teď

jsou to davy hulákajících lidí. Otevře oči. Jako první uvidí ručičky

ukazující půl jedenácté večer a  potom záblesky z  filmového pro

jektoru pronikající skrz podlahu a obarvující chuchvalce prachu

do odstínů Technicoloru.

Posadí se a opře se rameny o chladnou stěnu. Proč je vzduch

cítit kakaem? Zvláštní vůni doprovází nepříjemný hluk —hasič

ská stříkačka severovýchodně od Pattersonova parku. Elisa spustí

nohy na studenou podlahu a  dívá se, jak se světlo z  projektoru

proměňuje a mihotá. Nový film je alespoň jasnější než tenpřed

chozí, černobílý snímek Karneval duší. Pestré barvy kolem jejích

no hou ji vracejí do snových představ — má peníze, má jich hodně

a plazící se obchodníčci jí nazouvají nekonečnou řadu barevných

střevíčků. Jste velmi okouzlující, slečno. Panečku, v takovýchstře

víčcích dobudete celý svět.

Jenže místo toho svět dobyl ji. Laciné tretky z garážových vý -

prodejů pověšené na stěnách nikdy nezakryjí dřevo prožrané

termity ani ji nezbaví švábů, kteří se rozutečou do všech koutů,


16

jakmile se v pokoji rozsvítí. Rozhodne se nebrat je na vědomí. Je

to její jediná naděje, jak přečkat noc, další den a celý následující

život. Dojde do kuchyňského kouta, nastaví minutku, dá do hrnce

s vodou tři vejce a pokračuje do koupelny.

Elisa se vždycky jenom koupe. Při napouštění vody ze sebe

stáhne noční košili. Ženy v práci nechávají na stolcích v kantýně

časopisy a Elisa se v mnoha článcích dočetla, jaké by její tělo mělo

mít míry. Ale boky ani prsa se nemohou vyrovnat vystouplýmrů

žovým keloidním jizvám po obou stranách jejího krku. Předklání

se tak dlouho, dokud se holým ramenem nedotkne skla. Každá

jizva měří deset centimetrů a táhne se od krčních tepen ažk hrta

nu.  Zvuk sirény se přibližuje; Elisa celý život, třicet tři let, žila

v Baltimoru a dokáže poznat, že hasiči jedou po Broadwayi. I jizvy

na jejím krku jsou silniční mapa, nebo ne? Vzpomínka na místa, na

která by nejraději zapomněla.

Když se její uši octnou pod vodou, zvuky kina zesílí. Zemřít

pro Kemóše, křičí dívka ve filmu, znamená žít navždy! Elisa netuší,

jestli větu slyšela správně. Nechává si prokluzovat kousek mýdla

mezi dlaněmi a  vychutnává si pocit, že je mokřejší než voda, je

tak kluzká, že může proříznout hladinu jako ryba. Tlačí se na ni

dozvuky příjemného snu, doléhají těžce jako tělo muže. Je tone

čekaná, nesmírně erotická chvíle; zabruslí namydlenými prsty

mezi stehna. S muži randila, souložila s nimi. Ale naposledy před

lety. Muž potká němou ženu a využije ji. Nikdy se nestalo, že by

si s ní na schůzce chtěl nějaký muž povídat. Jen ji popadli a vzali si

ji, jako by — němá jako zvíře — zvíře skutečně byla. Takhle je to

lepší. Muž ze sna je sice mlhavý, ale pořád lepší.

Ale už cinkylink cinká minutka, ten pekelný upištěný krám.

Elisa sebou trhne, až voda vyšplíchne z vany. Cítí se trapně,přes

tože je sama. Postaví se a  z  lesklých nohou jí stéká voda. Zahalí

se do županu a  rozechvělá zimou doběhne bosky do kuchyně,

kde vypne sporák a přijme špatnou zprávu na budíku: 11.07. Kde

ztratila tolik času? Vezme si první nahodilou podprsenku, zapne


17

první nahodilou blůzu a uhladí první nahodilou sukni. Ve snu si

připadala tak bouřlivě živá, ale teď je stejně netečná jako vejce

chladnoucí na talíři. V ložnici je sice zrcadlo, ale ona se rozhodne

do něj nepodívat, aby se jí nepotvrdilo zlé tušení, že je neviditelná.

3

Jakmile Strickland najde na stanoveném místě patnáctimetrovou

loď, vytáhne nový zapalovač a spálí Hoytův rozkaz. Obvyklýope

rační postup. Pomyslí si, že když je teď papír celý černý, je celý

text cenzurovaný. Loď, stejně jako všechno ostatní, na co tadyna

razil, uráží jeho vojenské standardy. Je to hromada šrotupospojo

vaná šrotem. Komín je záplatovaný rozklepaným plechem.Pneu

matiky na bocích lodi vypadají splaskle. Jediné přístřeší na palubě

zajišťuje plachta napnutá mezi čtyřmi tyčemi. Bude horko. To je

dobře. Spálí se tak mučivé myšlenky na Lainie; na jejich chladný,

čistý domov; na šepot floridských palem. Vyburcuje jeho mozek

k zuřivosti, kterou si takováhle mise výslovně žádá.

Mezi prkny mola šplouchá špinavá hnědá voda. Někteří čle

nové posádky jsou bílí, jiní opálení, jiní rudohnědí. Někteří mají

pomalovanou kůži a piercing. Všichni při nakládání mokrýchbe

den přecházejí po prkně, které se pod jejich váhou výhrůžněpro

hýbá. Strickland jde za nimi a dojde až k trupu s nápisem Josefina.

Malá okénka odhalují podpalubí, které je v katastrofálním stavu,

s kajutou velkou tak akorát pro kapitána. I samotné slovo kapitán

ho rozčiluje. Jediným kapitánem je tu Hoyt a Strickland ho pouze

zastupuje. Nemá ani trochu náladu na slaboduché lodivody, kteří

si myslí, že tomu velí.

Najde kapitána, brýlatého Mexičana s bílými vousy, v bílé koši li,

bílých kalhotách a bílém slamáku, což má podle všehopoukazo

vat na jeho zámožnost. Vykřikne: „Pane Stricklande!“ a Strickland


18

má pocit, jako kdyby se přenesl do znělky seriálu Looney Tunes,

na který se dívá jeho syn. Pááánééé Stríklandé! Kapitánovo jméno

se našprtal nazpaměť už někde nad Haiti  — Raúl Romo Zavala

Henríquez. Dokonale na něj sedí, začíná dobře, a potom narůstá

do pompézní nabubřelosti.

„Podívejte! Escocés a puros cubanos jen pro vás, příteli.“Henrí

quez mu podá doutník, sám si jeden zapálí a naplní dvě sklenice

skotskou. Strickland má profesionální výcvik a  běžně při práci

nepije, ale rozhodne se Henríquezovi dopřát přípitek. „Připíjím

na la aventura magnífica!“ Napijí se a Strickland v duchu přizná, že

je to příjemné. Alespoň na malou chvíli zapomene na hrozivý stín

generála Hoyta a  na to, jakou budoucnost Stricklandovi uchys

tal, kdyby se mu nepodařilo „namotivovat“ Henríqueze. Pár mi

nut od polknutí skotské se žár v jeho vnitřnostech vyrovná žáru

pralesa.

Henríquez je člověk, který strávil vyfukováním kroužků kouře

až moc času — jsou dokonalé.

„Jen kuřte, pijte a vychutnávejte! Na dlouhou dobu to budeje

diný přepych, který si budete moct dopřát. Je dobře, že jste dorazil

včas, pane Stricklande. Josefina se už nemůže dočkat, až vypluje.

Stejně jako Amazonie na nikoho nečeká.“ Stricklandovi se ne

líbí Henríquezovy náznaky. Položí sklenici a zahledí se před sebe.

Henrí quez se zasměje a zatleská. „Tak je to správně. Lidi jako my,

pionýři Sertãa, nemusí dávat najevo nadšení. Los brasileños si pro

nás i vymysleli jméno: sertanista. Zní dobře, sí? Rozproudí člověku

krev v žilách.“

Henríquez mu popisuje s  nezáživnými podrobnostmi svou

cestu na základnu Instituto de Biologia Maritima. Tvrdí, že pře

nášel — svýma vlastníma dos manos! — fosilie ve vápenci, které

odpovídaly popisům Deuse Brânquii. Vědci fosilie datují do ob

dobí devonu. Věděl jste, pááánéé Stríklandé, že to je útvarpaleo

zoika? Henríquez pak zanotuje, že právě to přitahuje lidi, jako jsou

oni, do Amazonie. Kde dosud přetrvává primitivní způsob života.


19

Kde by člověk mohl listovat nazpět v kalendáři a dotknout sene

dotknutelného.

Strickland počká hodinu, než se zeptá. „Dostal jste mapu?“

Henríquez zhasí cigaretu a při pohledu ven skrz okénko seza

mračí. Zahlédne něco, co ho přinutí k  úsměvu, a  panovačně se

rozmáchne. „Vidíte ty potetované obličeje? Ty tyčinky v  nose?

Tohle nejsou stejní indiáni jako vaši tontos. Jsou to índios bravos.

Mají v krvi každý kilometr Amazonky, od soutoku Negra a Branca

po Xingu. Pocházejí ze čtyř různých kmenů. Domluvil jsem nám

je jako průvodce! Pane Stricklande, naše expedice se zkrátkane

může ztratit.“

Strickland zopakuje otázku: „Dostal jste mapu?“

Henríquez se ovívá slaměným kloboukem. „Vaši američtí ko

legové mi poslali cyklostyly. Výborně. Naše expedición científica se

bude držet jejich zakroucených čar tak dlouho, jak to bude možné.

Potom půjdeme pěšky, pane Stricklande! Najdeme vestígios, po

zůstatky původních kmenů. Průmysl těm lidem uškodil víc, než si

dokážete představit. Prales polyká jejich výkřiky. My ale přichá

zíme v míru. Nabídneme jim dary. Jestliže Deus Brânquia existuje,

oni nám řeknou, kde ho najdeme.“

Generál Hoyt by řekl, že kapitán je motivovaný. To musíStrick

land uznat. Vidí ale taky varovná znamení. Strickland vío nezkro

cených částech světa přinejmenším to, že člověka ušpiní zevnitř

i  zvenčí. Bílé oblečení si může vzít jenom ten, kdo nemá vůbec

páru, do čeho, sakra, jde.

4

Elisa se až do poslední chvíle vyhýbá západní zdi své ložnice,

aby se inspirovala až při zběžném pohledu. Není to velká míst

nost, takže ani zeď není velká — dva a půl krát dva a půl metru.


20

Každý centimetr je pokrytý botami, které si v průběhu letnakou

pila ve výprodejích a  second handech. Třešňovohnědé lodičky

Feather lite. Hnědočerné Customcraft špičaté jako zahradní lo

patky. Zlatavé boty na podpatcích s  otevřenou špičkou, co při

pomínají hromádku svatebního šifonu. Deseticentimetrové jehly

od Town & Country v  ohnivě rudé: když si je obuje, vypadá to,

jako by její chodidla byla pokrytá jemnými vrstvami růžových

okvětních lístků. Na krajích jsou vyřazené ošoupané pantoflíčky,

páskové sandály, plastové polobotky a nevzhledné semišky, které

mají už jen nostalgickou hodnotu.

Každá bota je zavěšená na hřebíčku, které se podle domovního

řádu nesmějí do stěny zatloukat. Čas není na její straně, ale i tak

si vyhradí chvíli a vybere si lodičky značky Daisy s modrýmiko

ženými kvítky na průhledném plastovém těle, jako kdyby to bylo

nejdůležitější rozhodnutí dne. Což vlastně je. Lodičky jsou jedi

ným projevem vzpoury, který si dnes večer, a každý večer, dovolí.

Chodidla pojí člověka se zemí, a  pokud je chudý, žádný kousek

téhle země mu nepatří.

Usadí se na postel a obuje si je. Cítí se jako rytíř, který si navléká

kovové rukavice. Když otáčí patou a  usazuje ji v  botě, zabloudí

očima k  haldě starých desek. Většinu z  nich si koupila z  druhé

ruky už před lety a téměř všechny má spojené s radostnýmivzpo

mínkami, které jsou po celou dobu vylisované společně s hudbou

v tmavém plastu.

The Voice of Frank Sinatra — tehdy ráno pomohla dopravnímu

asistentovi hlídajícímu přechod u  školy zachránit ochmýřená

hnědá kuřátka uvězněná pod kanalizačním roštem. One O’Clock

Jump od Counta Basieho  — toho dne viděla, jak odpálený base

ballový míček, vzácný jako poštolka rudonohá, vyletěl ze stadionu

Memorial Stadium a odrazil se od požárního hydrantu. Stardust

od Binga Crosbyho — tenkrát odpoledne s Gilesem viděla v kině

o patro níž Stanwyckovou a MacMurrayho ve filmu Remember the

Night. Zbytek noci potom strávila přehráváním Bingovy desky


21

a přemýšlela nad tím, jestli si stejně jako dobrosrdečná zlodějka

Stanwycková v tomhle krutém životě odpykává trest a jestli by na

ni po propuštění čekal někdo jako MacMurray.

To by stačilo. Nemá to smysl. Nikdo na ni nečeká a nikdyni

kdo ani nečekal, a rozhodně nepočkají ani píchačky před směnou.

Oblékne si kabát a vezme talíř s vejci. Vyjde do krátké chodbyza

skládané zaprášenými kulatými pouzdry s bůhvíjakými poklady na

filmových pásech a zvláštní vůně kakaa už je cítit hodně výrazně.

Napravo od ní je jediný další byt v budově. Než vstoupí, dvakrát

zaklepe.

5

Během hodiny vyplují. Průvodci tvrdí, že období sucha je radost;

říká se mu verão. Období dešťů je tragédie; jak se říká tomuto

období ale Stricklandovi nikdo neprozradí. Poslední období dešťů

po sobě zanechalo odkaz v podobě furos, zaplavených zkratek přes

ohyby řeky, a Josefina je všechny projede, dokud může. Oblémean

dry proměňují Amazonku ve zvíře. Běží. Skrývá se. Uchvacuje do

spárů. Henríquez rdousí motor a radostně si píská, zelený,rašeli

nový prales se plní toxickým černým dýmem. Strickland se pevně

drží zábradlí a hledí do vody. Ta má barvu mléčné čokoládya po

krývá ji narůžovělá pěna. Břehy lemuje pět metrů vysoká sloní

tráva připomínající záda gigantického vstávajícího medvěda.

Henríquez s  radostí předá řízení prvnímu palubnímu důstoj

níkovi, aby si mohl zapisovat do lodního deníku. Vychloubá se,

že píše kvůli publicitě a slávě. Všichni budou znát jméno velkého

průzkumníka Raúla Roma Zavaly Henríqueze. Hladí kožené

desky lodního deníku a pravděpodobně sní o tom, že se v knizeob

jeví autorova fotografie přiměřená jeho domýšlivosti. Strickland

v sobě dusí nenávist, znechucení a strach. Všechny tři emoce mu


22

stojí v  cestě. Všechny tři ho prozrazují. Hoyt ho to učil v  Koreji.

Prostě odveď svou práci. Nejlepší pocit je necítit nic.

Nejzákeřnějším zabijákem v  pralese je ale nejspíš monotón

nost. Josefina den za dnem brázdí nekonečnou vodní stuhu pod

rostoucími spirálami mlhy. Jednoho dne Strickland vzhlédne

a  uvidí velkého černého ptáka, mastnou šmouhu na modré ob

loze. Sup. Od chvíle, kdy si ho všiml, ho vídá každý den, jak nad

ním líně krouží a čeká na jeho smrt. Strickland je dobře ozbrojený,

v  podpalubí má útočnou pušku Stoner M63 a  v  pouzdře na těle

nosí Berettu model 70. Svrbí ho dlaně, jak moc si přeje opeřence

sestřelit. Ten pták je Hoyt, který ho sleduje. Ten pták je Lainie,

která se s ním loučí. Neví, který z těch dvou to je.

V  noci je plavba nebezpečná, proto loď kotví. Strickland ob

vykle zůstává na přídi sám. Jen ať si posádka šeptá. Ať na něj índios

bravos hledí jako na nějakou americkou stvůru. Toho konkrétního

večera vypadá měsíc jako obrovská díra vyřezaná do masa noci

odhalující bledou zářící kost. Strickland si ani nevšimne, že se

k němu plíží Henríquez.

„Vidíte? Tu dovádějící růžovou šmouhu?“

Strickland zuří. Ne na kapitána, ale na sebe. Co je to za vojáka,

když si nechá nekrytá záda? Navíc byl přistižen, jak se dívá namě

síc. Je to ženské chování, něco takového by udělala Lainie a ještě

by ho požádala, aby ji držel za ruku. Pokrčí rameny a  doufá, že

Henríquez odejde. Kapitán místo toho pokyne lodním deníkem.

Strickland se zahledí do dálky a všimne si ladného výskokua stří

brné spršky vody.

„Boto,“ řekne Henríquez. „Říční delfín. Co myslíte? Tak dva

metry? Dva a  půl? Jen samci jsou takhle růžoví. Máme štěstí,

že ho vidíme. Samci jsou velicí samotáři. Neradi se družís ostat

ními.“

Stricklanda napadne, že si s ním Henríquez hraje a vysmívá se

jeho odměřenému chování. Kapitán si sundá slamák a  jeho bílé

vlasy se v měsíčním světle rozzáří.


23

„Znáte legendu o  botovi? Předpokládám, že ne. Učíte se spíš

o zbraních a nábojích, co? Hodně původních obyvatel věří, žerů

žový říční delfín je encantado, bytost schopná měnit svou podobu.

Během nocí, jako je tahle, na sebe bere podobu ne odo la telně

pohledného muže a  jde do nejbližší vesnice. Poznáte ho podle

klobouku, kterým si zakrývá dýchací otvor. V  přestrojení svede

nejkrásnější ženy z vesnice a odvede si je do svého domova pod

řekou. Však uvidíte. V noci u řeky nezahlédneme skoro žádné ženy,

tak moc se bojí, že je encantado unese. Já si ale myslím, že je to

příběh o  naději. Copak není nějaký podvodní ráj lepší než život

plný bídy, incestu a násilí?“

„Blíží se k nám.“ Strickland neměl v úmyslu říct to nahlas.

„Páni! To bychom se měli rozhodně připojit k ostatním. Říká

se, že kdo pohlédne encantadovi do očí, tomu se budou zdát noční

můry tak dlouho, dokud nezešílí.“

Henríquez Stricklanda přátelsky poplácá po zádech, přestože

žádní přátelé nejsou, a s pískáním se odloudá pryč. Strickland si

klekne vedle zábradlí. Delfín se proplétá hladinou jako pletací

jehlice. Pravděpodobně ví, kde kotví lodě. Nejspíš chce zbytky

ryb. Strickland vytáhne z pouzdra berettu a zamíří na místo, kde

se podle jeho odhadu delfín vynoří. Přehnané báchorky nemají

právo na život. Hoyt hledá tvrdou realitu a Strickland ji musí najít,

jestli se chce domů vrátit živý. Pod hladinou už jsou vidět obrysy

delfína. Strickland čeká. Chce se mu podívat od očí. To on bude

sesílat noční můry. To on přivede prales k šílenství.

6

Uvnitř druhého bytu ji radostně uvítá celá smečka: rozzářené

ženy v domácnosti, zamračení manželé, nadšené děti a domýšliví

teenageři. Nejsou však o nic skutečnější než role ve filmech, které


24

se promítají v  Arcade Cinema. Jsou to postavy z  reklam, a přes

tože jsou malby velice zdařilé, ani jedna nevisí na stěně. Vodě odolné,

snadno snímatelné řasy zakrývají prasklinu, kterou proudí studený

vzduch. Měkce zářivý pudr přidržuje dveře, aby bytem proudilprů

van. Trampoty s punčochami 9 z 10 žen posloužily jako deska stolu,

kde jsou odložené plechovky s barvou na rozpracovaná díla.Všu

dypřítomný nedostatek hrdosti Elisu skličuje, přestože s ní všech

pět koček nesouhlasí. Rozložená plátna jsou pro ně výborný od

razový můstek pro lov myší.

Jedna kočka se otírá vousky o tupé a otáčí ho kolem lebky,kte

rou Giles z nějakého důvodu, který si už Elisa nevybavuje,pojme

noval Andrzej. Výtvarník Giles Gunderson zasyčí a kočka od cupi

tá pryč a přitom kňouravě slibuje, že se pomstí do krabice s pískem.

Giles se nakloní ke stojanu a  zamžourá přes brýle s želvovinový

mi obroučkami, které jsou zacákané od barvy. Další brýle mápo

sazené nad párem hustého obočí. Třetí brýle má až na plešatém

vrchol ku hlavy.

Elisa si stoupne v lodičkách na špičky a nakoukne mu přesra

meno, aby si prohlédla obraz — rodina hlav bez těla se vznáší nad

kopečkem červené želatiny, děti mají otevřená ústa jako hladové

opičky, otec si obdivně mne bradu a  matka spokojeně sleduje

vy tržení svých potomků. Giles zápolí s otcovými rty; Elisa ví, že

mužské výrazy mu vždycky dají zabrat. Nakloní se ještě blíž a dívá

se, jak Giles špulí rty do úsměvu, který se snaží namalovat. Je to

tak roztomilé, že Elisa neodolá — sehne se a políbí staříka na tvář.

Překvapeně k ní zvedne hlavu a zachechtá se.

„Vůbec jsem tě neslyšel přijít! Kolik je hodin? Vzbudily tě ty

sirény? Připrav se, má nejdražší, na čerstvou vrcholně dojemnou

zprávu. V rádiu říkají, že hoří čokoládovna. Dokážeš si představit

něco příšernějšího? Vsadím se, že se děti po celé zemi ve spánku

odkopávají.“

Giles se pod úhledným tenkým knírkem usměje a zvedne ruce,

v jedné drží červený štětec, ve druhé zelený.


25

„Tragédie a radost,“ řekne, „ruku v ruce.“

V  malé černobílé televizi na vozíku za Gilesem se míhají zá

blesky celovečerního filmu. Právě je na scéně Bojangles a stepuje

pozpátku vzhůru po schodišti. Elisa ví, že tohle jejího příteleroz

veselí. Rychle ukáže znak „podívej se“, honem, než Bojangleszpo

malí, aby s ním Shirley Templeová udržela tempo.

Giles ji poslechne a nadšeně tleskne, přičemž si v dlaníchpro

míchá červenou barvu se zelenou. Je až k neuvěření, co Bojangles

dokáže, a Elisa se stydí, protože cítí, jak se v ní ozývá vlastní ego.

Dokázala by s ním udržet krok lépe než Shirley Templeová,kdy

by se ovšem narodila do jiného světa. Vždycky chtěla tančit. Proto

taky všechny ty boty, jsou potenciální energií, která jen čeká na

vy uži tí. Zaostří na televizi, navzdory rušivé hudbě z kina o patro

níž si odpočítá tempo a  začne stepovat zároveň s  Bojanglesem.

Vede si dobře — kdykoli Bojangles vykopne, Elisa kopne donej

bližší věci, Gilesovy stoličky, což ho rozesměje.

„Víš, kdo jiný to ještě uměl parádně roztočit na schodech? James

Cagney! Už jsme spolu viděli Yankee Doodle Dandy? Tak na tomu

síme někdy zajít. Cagney schází ze schodů. Cítí se báječně.Najed

nou kolem sebe začne házet nohama, jako kdyby mu hořel zadek.

Celé je to improvizace, a jak nebezpečná! Takové je ale skutečné

umění, má drahá — nebezpečné.“

Elisa mu podá talíř s vejci a vyznakuje: „Jez, prosím.“ Giles se

smutně pousměje a vezme si od ní talíř.

„Bez tebe bych byl hladový umělec, ovšem ne v  tom přenese

ném významu. Mohla bys mě vzbudit, až se vrátíš domů? Půjdu

nakoupit — pro sebe snídani, pro tebe večeři.“

Elisa přikývne a s přísným výrazem ukáže na složenou sklápěcí

postel.

„Když si formy na ovocnou želatinu žádají Gilese Gundersona,

on jim vyjde vstříc! Slibuju, že pak se odeberu do říše snů.“

Rozbije skořápku vejce o Trampoty s  punčochami 9 z  10 žen

a nasadí si na brýle ty druhé. Ve tváři opět vykouzlí úsměv, kte rý


26

se snaží namalovat — nyní je jeho úsměv trochu širší, a Elisa je

ráda. K činnosti ji vyburcuje až zvuk ohlušujících fanfár na konci

filmu, který se ozývá zezdola. Ví, co bude následovat. Na plátně se

zhmotní slova The End, proběhnou po něm titulky se jmény herců,

potom se v kině rozsvítí a závoj anonymity se rozplyne.

7

Místní jsou mutanti a vedro je nijak nezpomaluje. Zdolávají,šplha

jí a sekají. Strickland ještě nikdy neviděl tolik mačet pohromadě.

Říkají jim falcões. Ať si jim říkají, jak chtějí. On si vezme svou M63,

bez pardonu. Putování po pevnině začíná na úzké cestičce, kte

rou nějaký zapomenutý hrdina vysekal přímo do deštného pralesa.

V  jedenáct nula nula najdou pluh zardoušený popínavými rostli

nami. Sedadlo je porostlé filodendronem. No dobře, cestu džunglí

si přece jen neprostřílí. Vezme si mačetu.

Strickland se považuje za zdatného, ale odpoledne už má bo

lavé svaly. Prales dokáže vycítit slabost stejně jako sup. Liánystr

hávají klobouky z hlavy. Pichlavé bambusy bodají do natažených

končetin. Na papírových hnízdech zuřivě bzučí vosy s  žihadly

o délce prstu. Jen čekají na záminku k vyrojení a každému, kdo se

kolem nich proplíží po špičkách, se nesmírně uleví. Jeden muž se

opře o strom. Kůra se promáčkne. Není to kůra. Strom je pokrytý

vrstvou termitů, kteří teď proudí do jeho rukávu a chystají sevybu

dovat novou noru. Průvodci nemají žádné mapy, ale pořád ukazují,

pořád ukazují a ukazují.

Uběhnou týdny. Možná měsíce. Noci jsou horší než dny.Svle

čou si kalhoty ztěžklé zaschlým blátem, vylijí z  bot litry potu

a  uloží se do houpacích sítí pod moskytiérami. Jsou bezmocní

jako děti. Poslouchají skřehotání žab a  malarické bzučení komá

rů. Jak může tak obrovský prostor působit klaustrofobicky? Všude


27

kolem vidí Hoytovu tvář, v nabobtnalých sucích stromůnapade

ných dřevní houbou, ve vzorech na krunýřích terek, v  letových

formacích arů hyacintových. Lainie nikde nevidí. Sotva už ji cítí,

je jako slábnoucí tep. To zjištění ho poleká, ale věcí, které ho lekají

vteřinu co vteřinu, je hodně.

Po několika dnech cesty dorazí k  vesnici vestígios. Je to malá

mýtina. Doškové malocas. Zvířecí kůže natažené mezi stromy.

Hen ríquez pobíhá kolem a  říká mužům, aby schovali mačety.

Strick land poslechne, zato ale pevněji sevře svou pušku. Nemá

náhodou v  popisu práce být ozbrojený? Pár minut nato se z pří

tmí malocas vynoří tři obličeje. Strickland se zachvěje. Nepříjemný

pocit v takovém vedru. Po obličejích se záhy objeví i těla a přejdou

mýtinu obezřetně jako pavouci.

Stricklandovi je zle. Cuká mu ruka na spoušti. Vyhladit je

všechny. Ta myšlenka ho vyděsí. Je to Hoytova myšlenka. Ale

je lá kavá, nebo ne? Dokonči misi, co nejrychleji. Vrať se domů

a zjisti, jestli se domů vrátí stejný člověk, který opouštěl Orlando.

Hen rí quez opatrně ukazuje dary — hrnce — a jeden z průvodců

se přitom pokouší navázat hovor v  pidžinu. Mezitím se ze stínů

vynoří tucet dalších vestígios a  zírají na Stricklandovy zbraně,

jeho mačetu a přízračně bílou pleť. Má pocit, že ho stahují zaživa

z  kůže, a  následující obřady se mu vůbec nezamlouvají. Kyselá

vejce divoké drůbeže uvařená na ohni. Jakýsi odbytý rituál, při

němž posádce pomalují obličej a krk. Strickland všechno přetrpí.

Henríquez se jich bude vyptávat na Deuse Brânquiu. Měl by to

udělat brzy. Strick land snese jen omezený počet hmyzích kous

nutí, než začne dělat věci po svém.

Když se Henríquez zvedne od ohniště a  vydá se pověsit hou

pací síť, Strickland se mu postaví do cesty.

„Vy jste to vzdal.“

„Jsou tady i další vestígios. Najdeme je.“

„Měsíce plavby po řece, a vy si prostě jen tak odejdete.“

„Myslí si, že když mluví o Deusi Brânquiovi, připravují ho o moc.“


28

„To je možná znamení, že je blízko. Že ho chrání.“

„Myslíte?“

„Nezáleží na tom, co si myslím. Jsem tady, abych ho získal

a mohl se vrátit domů.“

„Není to tak jednoduché. Nejde jen o vzájemnou ochranu.Pra

les je... jak tomu říkáte? Provázaný? Koexistující? Tihle lidé věří,

že všechny věci v přírodě jsou propojené. Když do ní pustí vetřelce,

jako jsme my, založí tím vlastně požár. Všechno shoří.“ Henríquez se

zahledí na M63. „Držíte svou zbraň velice pevně, pane Strick lande.“

„Mám rodinu. Chcete tady být celý rok? Dva roky? Myslíte si,

že tu bude posádka trčet tak dlouho?“

Strickland nechá promluvit svůj nevraživý výraz. Henríquez

není tak silný, aby mu odolal. Pod špinavým bílým oblekem je

kostlivec. Červenou skvrnku na krku po kousnutí klíštětem má

rozškrábanou do krve a zhnisanou. Strickland si dobře všiml, že

se Henríquez šel po cestě vyzvracet do džungle mimo zraky jeho

lidí. Pevně svírá lodní deník, aby zastavil třes rukou. Strickland

má chuť zahodit tu bezcennou hromadu papírů na zem a zasypat

ji olovem. Možná by tím kapitána motivoval.

„Mladí členové kmene,“ povzdechne si Henríquez. „Sejdeme se

s nimi, až starší půjdou spát. Máme hlavy seker a brousky. Třeba

jim ještě rozvážeme jazyk.“

Podaří se jim to. Mladíci chamtivě prahnou po zisku a popíšou

Deuse Brânquiu tak podrobně, že přesvědčí i  Stricklanda. Není

to žádná legenda jako růžový říční delfín. Je to žijící organismus,

nějaký rybí muž, který plave, jí a  dýchá. Chlapci jsou okouzleni

Henríquezovou mapou, a jakmile se v ní zorientují, poklepou na

oblast přítoku řeky Tapajós. Deus Brânquia se už po několikgene

rací pravidelně každou sezonu přesouvá, tlumočí průvodce.Strick

land řekne, že to nedává smysl. Je jich víc než jeden? Průvodce se

zeptá. V dávných dobách, odpoví chlapci. Teď už je jen jeden.Ně

kolik chlapců se rozpláče. Strickland usoudí, že mají strach, že svou

chamtivostí ohrozili Žabernatého boha. Jejich strach je oprávněný.


29

8

Naproti Elisině autobusové zastávce stojí dva obchody. Elisa

na ně hleděla už tisíckrát. Ani jeden nikdy nenavštívila v ote

vírací době. Vytušila, že by se pak roztříštily její sny. Prvním je

Kosciuszko Electronics. Dnes výhodně nabízejí barevné tele­

vizory s velkou obdélníkovou obrazovkou a oře cho­

vě hnědým žíhaným povrchem. Několik modelů stojících

na nožkách, které připomínají antény Sputniku, vysílá poslední

noční pořad. Americká vlajka zmizí a  místo ní se na obrazovce

objeví oznámení o nezávadnosti obsahu a vysílání skončí. To Elise

definitivně potvrdí, že jede pozdě. Modlí se, aby už přijel autobus.

Ke komu se dnes večer modlila dívka ve filmu? Ke Kemóšovi?

Možná že Kemóš pracuje rychleji než Bůh.

Zadívá se na druhý obchod, Juliino luxusní obuvnictví. Julii

sice nezná, ale dnes večer jí závidí tak moc, až jí z  toho ukápne

pár slz. Statečná nezávislá žena s  vlastním podnikem, zákonitě

krásná, s  pružnými vlasy a  pružným krokem, která si je tak jistá

významností svého obchodu ve čtvrti Fells Point, že v  noci ne

vypíná všechna světla a  nechává zapnutý reflektor namířený na

jediný pár bot na slonovinovém podstavci.

Juliin fígl funguje. A jak, panečku. Když Elisa nespěchá,vždyc

ky přejde silnici a  opře se čelem o  výlohu, aby líp viděla. Tyhle

boty nepatří do Baltimoru, říká si, že možná nepatří nikam jinam

než na pařížská módní mola. Mají je v její velikosti. Hranatá špička

je tak hluboce vykrojená, že by sklouzly z nohy, nebýt pohodlného

podpatku. Připomínají kopýtka, v dobrém smyslu slova, kopýtka

jednorožců, nymf, sylf. Každý centimetr lamé je pokrytý blyšti

vým stříbrem, a dokonce i vložky se lesknou jako zrcadla — Elisa

se v nich doslova vidí. Ty boty v Elise vzbuzují pocity, které z ní

měl v dětství zřejmě vymlátit sirotčinec. Že by někdy mohlacesto

vat. Že by něco mohla dokázat. To všechno bylo mimo svět jejích

možností.


30

Kemóš vyslyší její přání — z kopce se přihrne syčící autobus.

Řidič je jako obvykle příliš starý, příliš unavený a příliš rozladěný

na to, aby řídil bezpečně. Autobus prudce zabočí doprava naEas

tern, prudce doprava na Broadway a profrčí kolem stroboskopické

změti světel hasičských stříkaček a  pozůstatků tavící se čoko

ládovny. Ničivé plameny olizující budovu představují alespoň

nějaký život, Elisa se natočí, aby si zkázu mohla prohlédnout.

Na chvíli má pocit, že se nekodrcá přes fasády civilizace, ale skrz

jakousi divokou džungli plnou života.

Z  pohledu dlouhé sirnatě žlutě osvětlené příjezdové cesty

k  Occa movu leteckému výzkumnému středisku se všechno

smrskne na kratičký výjev. Elisa přitiskne studený obličej k ješ tě

studeněj šímu oknu a přečte si čísla na venkovních hodinách: 11.55.

Při vystupování z  autobusu se botami dotkne jediného schůdku.

Střídání rušné odpolední směny s  nepočetnou noční směnou je

jeden velký chaos a  Elisa se díky tomu může pohybovat rychle.

Ladně doběhne od autobusu na cestu pro personál. Podnemilo

srdnými venkovními reflektory  — všechna světla v Occamo

vě středisku jsou nemilosrdná  — vypadají její boty jako modré

šmouhy.

Sjede jedno patro výtahem, ale některé laboratoře připomínají

spíše hangáry a  cesta trvá půl minuty. Kabina se zastaví u dvou

patrové vstupní haly, odkud sloupky navádějí personál po úzké

chodbě. V pozorovací místnosti za plexisklem tři metry nad zemí

stojí David Fleming. Narodil se s psací podložkou místo levé ruky.

Spustí ji níž, aby si prohlédl své poddané. To Fleming s  ní vedl

pracovní pohovor před deseti lety, a je tu pořád, jeho hyenistický

dozor ho rok co rok tlačil příčku po příčce výš. Teď sice řídí celou

budovu, ale stejně si nedokáže pomoct a  špicluje zaměstnance

na nejnižších příčkách. Elisa se za stejnou dobu vypracovala tam,

kam se uklízečky běžně vypracují — nikam.

Elisa prokleje své lodičky. Jsou nápadné, což je jejich účel, ale

má to i háček. Kolegové z noční směny — Antonio, Duane, Lucille,


31

Yolanda a Zelda — dorazili dřív než ona. První tři se vydajíchod

bou pryč, ale Zelda zdlouhavě hledá svůj děrný štítek, jako by si

vybírala pokrm z jídelníčku. Štítky se vkládají každý den dostej

ných přihrádek. Zelda zdržuje kvůli Elise, protože Yolanda je za

Zeldou, a  kdyby Yolanda dostala příležitost, stála by u  píchaček

moc dlouho, aby si Elisa píchla příchod o  jednu rozhodující mi

nutu později.

Neměli by se k sobě chovat tak bezohledně. Zelda je tlustáčer

noška. Yolanda je tuctová Mexičanka. Antonio je šilhavý Domini -

kánec. Duane je míšenec a  nemá žádné zuby. Lucille je albínka.

Elisa je němá. Flemingovi připadají všichni stejní  — nevhodní

pro jakoukoli jinou práci, a tudíž důvěryhodní. Možná má pravdu,

což Elisu ve vlastních očích ponižuje. Kéž by mohla mluvit, po

stavila by se na lavici v šatně a vyburcovala své kolegy proslovem,

řekla by jim, že k sobě nesmějí být lhostejní. Ale takhle Occamovo

středisko zkrátka nefunguje. Podle toho, co zatím viděla, neníto

hle chování vlastní ani Americe.

S výjimkou Zeldy, ta Elisu vždycky chránila. Zelda v kabelce

hledá brýle, které stejně nenosí, jak každý už dávno ví,a mávnu

tím ruky odbude Yolandinu poznámku, že minuty běží. Elisa se

rozhodne, že musí být stejně odvážná jako Zelda. Vzpomene

si na Bojanglese a  vyrazí vpřed, mambovými kroky protančí ko -

lem zívajících spáčů, profoxtrotuje kolem těch, co si zapínajíknof

líky. Fleming si všimne Elisiných modrých bot a  poznačí si její

chování do kontrolního seznamu; ve středisku vzbuzuje pode

zření kdokoli, kdo se jen unaveně nešourá kolem. Ale ve chvíli,

kdy Elisa tančí k  Zeldě, je od toho všeho osvobozená. Zvedá se

nad úroveň suterénu a vznáší se, jako kdyby vůbec neopustila tu

příjemnou teplou koupel.


32

9

Jídlo jim dojde v oblasti jihozápadně od Santarému. Posádka jeze

sláblá, vyhladovělá a malátná. Rozjívené vřeštící opice jsou všude

kolem a  posmívají se jim. Strickland začne střílet. Opice padají

jako plody aguaje a muži vyděšeně lapají po dechu. Stricklanda to

obtěžuje. Se zdviženou mačetou se přiblíží k opici s postřeleným

břichem. Zvíře s měkkým kožíškem se schoulí a přitiskne si dlaně

k uplakanému obličeji. Jako by to bylo dítě. Timmy nebo Tammy.

Skoro jako by zabíjel děti. Vybaví se mu vzpomínky na Koreu. Děti,

ženy. Tohle se z něj stalo? Přeživší opice naříkají smutkem a jejich

kvílení proniká až do morku kostí. Strickland se otočí a  zaútočí

na nejbližší strom mačetou, seká do něj, dokud z  něj nezačnou

létat bílé třísky.

Ostatní muži posbírají těla a vhodí je do vařící vody. Copakne

slyší jejich křik? Strickland si nabere na prsty mech a zacpe si jím

uši. Nepomůže to. Křik, nesnesitelný křik. K večeři jsou gumové

šedé koule z opičích chrupavek. Nezaslouží si jíst, ale stejně se nají

s ostatními. Křik, nesnesitelný křik.

Dožene je období dešťů, ať už tomu svinstvu říkají, jak chtějí.

Průtrž mračen je horká jako vyvržené vnitřnosti. Henríquez se

pokouší utřít si zamlžené brýle. Jde poslepu. On je slepý, po mys

lí si Strickland. Slepý, protože věří, že by mohl stát v  čele téhle

výpravy. Henríquez, který nikdy nebojoval ve válce. Henríquez,

kte rý neslyší křik opic. Strickland si uvědomí, že to vřeštění je

stejné jako křik vesničanů v  Koreji. I  když jsou ty zvuky ohavné,

říkají Stricklandovi, co má dělat.

Není vůbec nutné vyvolávat vzpouru. O to se postará vysílení.

První palubní důstojník močí v rozvodněné řece, silný déšť a proud

přiláká vandélii a  ta mu vnikne do močové trubice. Tři muži ho

odnesou do nejbližšího města a  už se nevrátí. Peruánský inže

nýr se den nato probudí pokrytý fialovými kousanci. Upír ptačí.

On a  jeden jeho kamarád jsou pověrčiví. Oba se nepozorovaně


33

vytratí. Pár týdnů poté se trhlina v moskytiéře stane osudnou pro

jednoho z índios bravos. Najdou ho pokrytého velkými mravenci

tracuá. A nakonec mexického loďmistra, Henríquezova nejlepšího

přítele, do krku uštkne světle zelená zmije. Několik vteřin nato

mu ze všech pórů na těle vytryskne krev. Nemá žádnou naději na

přežití. Generál Hoyt Stricklanda naučil, kam přesně má berettu

přiložit. Přímo do zátylku, aby smrt přišla okamžitě.

Zbude jich pět. S průvodci sedm. Henríquez seschovává v pod

palubí a plní svůj lodní deník hrůzostrašnými zážitky. Jeho kdysi

úhledný klobouk byl ponížen do role nočníku. Strickland hona

vštíví a vysměje se kapitánovu otřesenému mumlání.

„Jste motivovaný?“ zeptá se ho Strickland. „Jste motivovaný?“

Richarda Stricklanda se na jeho motivaci nikdo neptá. Aždo

posud neměl odpověď. Deus Brânquia mu byl předtím u  prdele,

to je jasné. Teď už ale po ničem jiném na světě netouží víc. Deus

Brânquia mu něco udělal, změnil ho. Strickland tuší, že nevratně.

Zajme ho se zbytkem posádky Josefiny  — nejsou teď už i  oni

vestígios? Pak Stricklanda čeká domov, konečně domov, ať už to

stojí cokoli. Masturbuje v horkém dešti pod hnízdem plným háďat

a představuje si tichý, čistý sex s Lainie. Dvě suchá těla se o sebe

třou jako dřevěné kvádry na nekonečné stepi nataženého bílého

prostěradla. Dostane se domů. Dostane. Udělá všechno, co opice

říkají, a pak bude po všem.

10

Dříve si Elisa v  šatně své oblíbené boty přezouvala a  místo nich

si brala tenisky. Ale jako by ji přitom někdo osekával a  tou seke

rou byla její ruka. V podpatcích se uklízet nesmí — to bylo jedno

z pravidel, na kterém Fleming trval už ode dne, kdy ji přijali.Ne

můžeme si dovolit, aby tady někdo uklouzl a  spadl. Ani žádné


34

černé podpatky, protože v některých laboratořích jsou na podlaze

vědecké značky, které si nemůžeme dovolit zničit. Fleming měl

takových otřepaných frází v  zásobě tisíc. Poslední dobou se ale

soustředí na jiné věci a  nepohodlné podpatky se pro Elisu staly

útěchou. Udržuje ji to bdělou a  vnímavou vůči pocitům, i  když

jen trošičku.

Z umývárny se sprchami, které jsou už dávno mimo provoz, je

teď úklidová místnost. Zelda si vezme svůj obvyklý vozík, Elisa

svůj a doplní je z polic, na kterých se musejí udržovat zásoby na tři

měsíce dopředu. Potom se osm vozíků a ještě dalších osm menších

vozíků s  kbelíkem a  mopem rozezní dlouhými bílými chodbami

Occamova střediska jako pomalu jedoucí vlak do nikam.

Musejí se neustále chovat profesionálně. V  laboratořích se

do konce i  ve dvě či ve tři ráno pohybuje několik mužů v  bílých

pláštích. Vědci ve středisku jsou zvláštní poddruh člověka, jehož

úkolem je přehlížet všechno, co se netýká jejich práce. Fleming

všem uklízečkám a  uklízečům nezapomene vysvětlit, že pokud

v laboratoři někdo je, mají z ní okamžitě zmizet. Připomíná jim to

pořád dokola. Když dva vědci nakonec společně odejdou, nevě

řícně mžourají na hodinky a smějí se tomu, jak to doma schytají

od manželek, a pak si povzdechnou, že by raději nouzově přistáli

v peřinách svých milenek.

Když procházejí kolem Elisy a Zeldy, nijak svůj hovornecenzu

rují. Protože je nevidí. Uklízeči v Occamově středisku jsou školení

na to, aby vnímali pouze špínu a  odpad, a  stejně tak vědci jsou

zase školení na to, aby viděli jen projevy vlastní geniality. Už je

to dlouho, co si Elisa představovala, že by mohla mít románek

s  někým z  práce, že by mohla potkat muže, který by protančil

temnotou jejích snů. Byla to představa hloupé mladé holky.Uklí

zečky, služky a  ženy v  dalších podobných zaměstnáních jsou na

tom všechny stejně. Proplouvají nepozorovaně jako ryby pod

vodou.


35

11

Sup už dokroužil. Strickland jednomu ze zbývajících dvou índios

bravos nařídil, aby ho chytil. Ani v nejmenším netuší, jak se mu to

podařilo. Přiváže opeřence ke kolíku, ten osobně zatluče do zádi

Josefiny a  povečeří před ním sušenou piraňu. Piraňa má hodně

kostí. Strickland je vyplivne, ale žádnou natolik blízko, aby na ni

sup dosáhl. Má fialovou hlavu, červený zobák a  podlouhlý krk.

Roztahuje křídla, ale vedle popocházení na místě nic jiného dělat

nemůže.

„Budu se dívat, jak umíráš hlady,“ říká. „Uvidíme, jak se ti to

bude líbit.“

Když se opět vydají do pralesa, nechají Henríqueze na lodi,

aby se o  ni postaral. Už se hraje podle Stricklandových pravidel.

Žádné dárky. Hodně zbraní. Strickland pronásleduje místní, jako

kdyby vedle něj stál generál Hoyt a osobně mu dával rozkazy. Učí

své mužstvo taktické signály rukou. Muži si je rychle osvojí. Jejich

kruh se stáhne kolem vesnice v nádherné synchronii. Strick land

zastřelí prvního vesničana, kterého zahlédne, aby bylo hned jasno.

Vestígios si kleknou do bláta a vyzradí všechna svá tajemství. Kdy

a kde naposledy viděli Deuse Brânquiu a kam přesně mířil.

Tlumočník Stricklandovi řekne, že ho vesničané považují za

ztělesnění mytického gringa, myslí si, že je corta-cabeças, utínač

hlav. Stricklandovi se to zamlouvá. Není žádný cizácký plenitel

jako Pizarro nebo de Soto, nýbrž něco, co se zrodilo zesamotné

ho pralesa. Jeho bílá kůže je piraňa. Jeho vlasy jsou umaštěný

aguti. Jeho zuby jsou jedové zuby křovináře. Jeho končetiny jsou

anakondy. Je Bůh pralesa, stejně jako je Deus Brânquia Žabernatý

bůh. Když vypouští z  úst poslední rozkaz, ani ho neslyší, kvůli

křičícím opicím totiž neslyší nic. Jeho muži ho však slyší. Utnou

každou hlavu ve vesnici.

Cítí Deuse Brânquiu. Páchne jako mléčné bahno na dně řeky.

Jako marakuja. Jako zaschlá slaná voda. Kdyby tak jen nemusel


36

spát. Jak to, že se índios bravos nikdy neunaví? Připlíží se k  nim

za měsíčního světla a stane se svědkem rituálu. Kousky oloupané

kůry rozetřené do světlé pasty na listu kapradiny. Jeden z nich si

klekne a  rozevře si prsty víčka. Druhý stočí list kapradiny a vy

máčkne mu z  něj do každého oka po jedné kapce. Klečící muž

začne bušit pěstmi do bláta. Stricklanda přivábí utrpení. Vkročí

na mýtinu, klekne si před stojícího muže a  rozevře víčka. Muž

zaváhá. Řekne, že je to buchité, a gesty naznačí, že je to nebezpečné.

Strickland neustoupí. Muž nakonec list zmáčkne. Svět se zaplní

bílými kapkami buchité.

Bolest je nepopsatelná. Strickland se svíjí, kope kolem sebe

a  křičí. Ale přežije. Pálení ustoupí. Posadí se. Utře si slzy. Za

mžourá na obličeje průvodců. Vidí je. Víc než to. Vidí do nich. Do

křivolakých průplavů jejich vrásek. Hluboko do lesa jejich vlasů.

Vyjde slunce a Strickland objeví Amazonku nekonečné hloubky

a barvy. Jeho tělo překypuje životem. Jeho nohy jsou stromycasha

pona, místo šlach mají kořeny spojené s padesáti dalšími chodidly.

Svlékne si oblečení. Nepotřebuje ho. Déšť se od jeho holé kůže

odráží jako od skály.

Žabernatý bůh ví, že Boha pralesa nezastaví, ne ve chvíli, kdy

druhý bůh nastartuje Josefinu tak prudce, že kusy trupu odpad

nou do řeky. Deus Brânquia zacouvá do bažinaté zátoky. Tam loď

vypoví službu. Kalové čerpadlo je ucpané a kapitánova kajuta se

plní vodou. Henríquez i přesto odmítá vyjít ven. Bolivijec vytáhne

nástroje. Brazilec nachystá harpunu, akvalung a  síť. Ekvádorec

vyvalí sud rotenonu, rybího pesticidu vyrobeného z  popínavé jí

camy, ten prý Deuse Brânquiu vyláká na hladinu. „Výborně,“ řekne

Strick land. Stojí na přídi, nahý a  s  rozpřaženýma rukama, elek

trizovaný deštěm, a volá Deuse Brânquiu. Těžko říct, jak dlouho.

Možná dny. Možná týdny.

Deus Brânquia nakonec vypluje z mělčiny, krvavé slunce v křiv -

kách Serengeti, pradávné oko zatmění, oceán skalpující nový

svět, nenasytný ledovec, chrlení mořské pěny, kousnutí bakterie,


37

jednobuněčné kvašení, plivanec druhů, řečiště srdečních cév, sil

ná erekce hory, rozhoupaná stehna slunečnice, nekróza šedé srsti,

hnis v růžovém mase, pupeční šňůra, která nás pojí s prapůvodem

všeho. To všechno a ještě víc.

Índios bravos pokleknou, poprosí o  odpuštění a  mačetami si

podříznou krk. Divoká, nespoutaná krása toho tvora otřese i Strick -

landem. Ztratí močový měchýř, střeva, žaludek. Zezapomenuté

ho vycíděného očistce přicházejí verše z Bible, bzučivě pronášené

Lainiiným pastorem. Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní

děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

Toto století je jen mrknutí. Všichni jsou mrtví. Žije pouzeŽaber

natý bůh a Bůh pralesa.

Stricklandovo zhroucení trvá krátce a přihodí se mu to jenjed

nou. Pokusí se zapomenout, že se to kdy stalo. Když týden nato

dorazí do města Belém na zpola potopené Josefině nakloněné na

bok v úhlu čtyřiceti stupňů, má na sobě oblečené tlumočníkovy

šaty. Věděl příliš mnoho, a proto musel zemřít. Henríquez už je při

smyslech, pevně svírá hlavní stěžeň a  mžourá na mlhavý přístav.

Ohryzek mu jezdí nahoru a  dolů, jak se snaží spolknout báchor

ku, kterou ho Strickland nakrmil. Henríquez byl dobrý kapitán.

Henríquez chytil toho tvora. Všechno proběhlo podle očekává

ní. Henríquez hledá svůj lodní deník, aby se ujistil, že to je pravda,

ale nemůže ho najít. Strickland ho dal sežrat supovi, pak hosledo

val, jak se dusí a umírá v křečích.

To vše potvrdí během telefonního hovoru s  generálem Hoy

tem. Strickland telefonát přežije jen díky rozptýlení v podobětvr

dých zelených bonbonů. Obyčejná etiketa, umělá chuť, ale příchuť

je bolestivě intenzivní, téměř elektrizující. Předtím než si šel za

telefonovat, obešel všechna belémská tržiště a nakoupil sto sáč ků.

Křupání bonbonů je hlučné. Navzdory tisícům kilometrů tele

fonního drátu je Hoytův hlas dokonce ještě hlasitější. Jako kdyby

byl také celou dobu v pralese a pozoroval Stricklanda zpozalep

kavého kapradí nebo závojů komárů.


38

Stricklanda nejvíc ze všeho trápí představa, že by lhal gene

rálu Hoytovi, ale když se snaží rozpomenout na podrobnostipo

lapení Deuse Brânquii, nic z  toho nedává smysl. Je přesvědčený,

že v jednu chvíli někdo vylil do vody rotenon. Vybaví se mubub

lání a šumění. Vzpomíná si na M63, na dotek její ledové pažby na

svém horečnatém rameni. Všechno ostatní je sen. Tvorproplouva

jící ladnými baletními pohyby hlubinami. Jeho ukrytá jeskyně. Jak

tam na Stricklanda čekal. Jak nebojoval. Jak se opičí křik odrážel od

skalisek. Jak tvor Stricklanda oslovil dřív, než na něj stačil namířit

harpunu. Žabernatý bůh, Bůh pralesa. Mohli by splynout v jedno.

Mohli by být svobodní.

Pevně zavře oči a zapudí vzpomínku. Hoyt jeho verzi buď věří,

nebo je mu to jedno. Stricklandovýma rukama projede vlna naděje

tak silně, že zatřese sluchátkem. Pošli mě domů, modlí se. Přestože

je domov místo, které si už nedokáže představit. Generál Hoyt

ale jeho modlitby nevyslyší. Nařídí Stricklandovi, aby misidokon

čil. Dopravil zajištěný vzorek do Occamova leteckého výzkum

ného střediska. Udržel ho v tajnosti a bezpečí, než se vědci pustí

do práce. Strickland polkne úlomky bonbonů, ucítí v  krku krev

a uslyší svůj hlas potvrzující přijetí rozkazu. Poslední úsek cesty.

To je všechno, nic víc. Bude se muset přestěhovat do Baltimoru.

Možná to nebude tak špatné. Odstěhuje rodinu na sever a posadí

se za uklizený stůl v  čisté tiché kanceláři. Strickland ví, že je to

příležitost, jak začít znovu s čistým štítem. Za předpokladu, že se

mu podaří vrátit ke starému životu.






       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist