načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Turnaj - Matthew Reilly

Elektronická kniha: Turnaj
Autor:

Obávaný sultán Sulejman Nádherný pozve evropské vládce na šachový turnaj. Do Konstantinopole se vydá i anglická delegace, k níž patří třináctiletá princezna Alžběta Tudorovna. ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 303
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The tournament ... přeložil Jan Mrlík
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3059-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Obávaný sultán Sulejman Nádherný pozve evropské vládce na šachový turnaj. Do Konstantinopole se vydá i anglická delegace, k níž patří třináctiletá princezna Alžběta Tudorovna. Exotická nádhera paláce a spletité uličky města ji oslní. Rub té krásy je děsivý: barbarské vraždy, zvrácenosti a diplomatické čachry, to vše budoucí královnu nesmazatelně poznamená.

Zařazeno v kategoriích
Matthew Reilly - další tituly autora:
Strašák a Armáda zlodějů Strašák a Armáda zlodějů
Reilly, Matthew
Cena: 257 Kč
Pekelný ostrov Pekelný ostrov
Reilly, Matthew
Cena: 177 Kč
Střežená zóna Střežená zóna
Reilly, Matthew
Cena: 257 Kč
Střežená zóna Střežená zóna
Reilly, Matthew
Cena: 140 Kč
Pekelný ostrov Pekelný ostrov
Reilly, Matthew
Cena: 121 Kč
Turnaj Turnaj
Reilly, Matthew
Cena: 257 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











turnaj titulka_diagnoza titulka.qxd 14.4.2016 4:03 Stránka 1





Copyright © Karanadon Entertainment Pty Ltd 2013
Translation © Jan Mrlík 2016
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Osoby, instituce a organizace zmiňované v knize jsou buď dílem autorské
fikce, nebo, pokud jsou reálné, je jich užito fiktivně
a bez jakéhokoli záměru popisovat jejich skutečné chování.
Z anglického originálu The Tournament vydaného v roce 2013
nakladatelstvím Macmillan – Pan Macmillan Australia Pty Limited,
1 Market Street, Sydney přeložil Jan Mrlík
Redakční úprava Vlasta Kohoutová
Gra ická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2016
shop@alpress.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7543-190-5 (pdf)





Věnováno Cate Patersonové,
Jane Novakové a Tracey Cheethamové.





P
odle dlouho a všeobecně akceptovaného názoru se první
mezinárodní šachový turnaj konal v Londýně roku 1851
a zvítězil v něm Adolf Anderssen z Německa. Sešlo se na něm
šestnáct mužů z celé Evropy, aby rozhodli, kdo je nejlepším
hráčem světa. (Před touto událostí se jednotliví hráči utkávali
ve slavných jednorázových zápasech.)
V šachovém světě však neustále kolovaly zvěsti o turnaji,
který se odehrál ještě dávno před oním londýnským, a sice
v 16. století ve starobylé Konstantinopoli, nyní Istanbulu.
O této události se bohužel nezachovaly žádné záznamy,
a pokud nevyjdou na světlo nějaké přijatelné důkazy o tom,
že k ní skutečně došlo, zůstane i nadále pouze legendou.
Boris Ivanov, Historie šachu,
Advantage Press, Londýn 1972





1603 PROLOG





1603
M
oje královna je mrtvá. Má přítelkyně je mrtvá. Svět už
není, jaký býval. Je teď temnější.
Nikdy jsem nepochopila, jak si v tom chaotickém světě
mohla vést tak dobře. Žila v bouřlivém víru dvořanů, biskupů
a vojevůdců, a přesto nesešla ze své cesty. K prosazení
vytčených cílů často nasazovala své osobní kouzlo, mnohokrát se
uchýlila i k prohnanosti, a při zřídkavých příležitostech volila
také daleko přímočařejší metodu spočívající v popravě toho,
kdo jí vzdoroval.
Samozřejmě předpokládala, že lidé její počínání sledují.
Nepochybuji, že když poslala nějakého chudáka do Toweru,
bylo to nejen kvůli jeho zločinu, ale šlo také o svého druhu
divadelní představení. Panovníci občas musí sáhnout k
odstrašujícím příkladům.
Mnozí tvrdili, že její výjimečně bystrá mysl je
výsledkem vzdělání, jehož se jí dostalo od velkého učitele Rogera
Aschama. Protože jsem byla osobně svědkyní části tohoto
vzdělávání, mohu dosvědčit, že co do důkladnosti nesneslo
její vyučování srovnání.
Protože jsem byla dcerou jednoho ze služebníků její
rodiny a byly jsme přibližně stejně staré, vyvolila si mě mladá
princezna za nejbližší přítelkyni. Když jsme odrostly,
zaujala jsem místo její hlavní komorné, ale jako dítě jsem se
zásluhou našeho obapolného přátelství směla účastnit jejího
vyučování, a tím jsem získala takovou míru vědomostí, k níž
bych se jinak nikdy nedopracovala.
Když bylo Alžbětě sedm, hovořila plynně francouzsky,
velmi slušně španělsky a svedla to i v latině a řečtině. V roce
1544 se jejího vyučování ujal William Grindal – ovšem pod
dohledem velkého Aschama – a ona přidala na seznam ještě





italštinu a němčinu. Zatímco Grindal se věnoval každodenní
výuce, Ascham jako by se stále vznášel někde v pozadí coby
velký architekt jejího všeobecného vzdělávání. Zjevoval se
pokaždé, když došlo na učení ve významných oborech:
jazyky, matematika a dějiny, jak dávné, tak nedávné. Důrazně
prosazoval prospěšnost pravidelného pobytu na čerstvém
vzduchu, a na pozemcích kolem hatfieldského sídla ji
dokonce zasvětil do střelby z luku.
Je nutné dodat, že mladou princeznu Alžbětu také učil hrát
šachy.
Vidím ji jako dnes, když se coby třináctiletá dívka skláněla
nad šachovnicí, skřítkovskou tvář posetou pihami
zarámovanou do divokých červených kudrn, s očima upřenýma na
figurky, a snažila se přijít na nejlepší tah, který se jí nabízel,
zatímco proti ní seděl Ascham, jenž se zdánlivě o partii ani
nezajímal a jen ji pozoroval, jak přemýšlí.
V dětství Bess prohrála víc zápasů, než v kolika zvítězila.
V královském paláci v Hatfieldu se našli takoví, kteří
považovali za skandální, že Ascham může neustále porážet
královskou dceru, a někdy opravdu drtivě.
Bess mi nejednou po partii šachu padla s pláčem do náručí.
„Ach, Gwinny, Gwinny! Už mě zase porazil!“
„Je to krutá příšera,“ broukala jsem konejšivě.
„Ano, to tedy je.“ Ale pak se rychle vzpamatovala. „Však
já ho jednou pobiju. Na to můžeš vzít jed.“ A pochopitelně se
jí to také nakonec podařilo.
Pokud šlo o velkého učitele, ani ho nenapadlo, aby se
omlouval za to, jak drsně proti princezně hraje, ani když
Bessina guvernantka napsala králi dopis, v němž si na to
stěžovala.
Když králův vyslanec na Aschama v té věci dotíral, učitel
argumentoval tvrzením, že pokud člověk neprohrává, tak se
nic nenaučí. Jeho posláním, říkal, je zajistit, aby se
princeznička učila. Král jeho důvody přijal, a tak její porážky
pokračovaly. Jako dospělá v šachové partii prohrála jen výjimečně





9
a na daleko nebezpečnější šachovnici svého života – ať to
bylo u dvora v Londýně, nebo na širém moři proti španělské
koruně – neprohrála nikdy.
Ascham tvrdil, že z šachové hry se člověk může naučit
mnoha důležitým věcem: jak pochlebovat protivníkovi, stražit
na něho pasti, a nepřehlédnout, když je klade on, být srdnatý,
a potlačovat soupeřovu srdnatost, předstírat naivitu, zatímco
se hráč naopak plně soustředí, předvídat řadu tahů předem
a poučit se, že každé rozhodnutí vždy přináší důsledky.
Ascham učil mou mladou paní výborně.
Teď jsem se však k velkému ohromení dozvěděla, že
nejlepší Aschamova lekce se neodehrála v naší malé učebně
v Hertfordshiru, ale daleko od Anglie.
V posledním týdnu, kdy se zdraví mé paní valně horšilo,
a zůstávala upoutána na lůžku, si mě přivolala k sobě a pak
přikázala, aby všechno ostatní služebnictvo opustilo její ložnici.
„Gwinny,“ řekla, „moje milá, nejmilejší Gwinny. Světlo se
kalí a blíží se konec a já bych ti ráda něco pověděla. Je to
příběh, který jsem si nechávala pro sebe bezmála šedesát let.“
„Ano, Vaše Veličenstvo.“
„Říkej mi Bess, jako kdysi, když jsme byly děti.“
„Ale... ovšem. Prosím, pokračuj... Bess...“ Neřekla jsem
jí tak půlku století.
Oči měla otevřené, ale upírala je kamsi daleko, mimo stěny
komnaty. „Mnoho lidí se podivovalo životu, jaký jsem vedla,
Gwinny; královna, která se nikdy neprovdala ani neporodila
následníka, žena bez vojenského výcviku, která odrazila
Filipovy armády, protestantská panovnice, která vytrvale
dávala popravovat katolické misionáře Ignáce z Loyoly a která
nikoli jen jednou odmítla ruského cara Ivana s jeho
nabídkou k sňatku. Taková žena – frigidní, stranící se mužů,
obezřetná vůči dvořanům a vyslancům, bezohledná při nakládání
s nepřáteli – se ze mě stala v důsledku mnohých vlivů, ale
především mě k tomu přivedl jeden zážitek, jedna zvláštní
zkušenost z mládí – mluvím o cestě, kterou jsem podnikla
v absolutním utajení. O té události jsem se neodvážila
pověMATTHEW REILLY 10
dět živé duši v obavě z nařčení, že jsem si to vybájila. A tenhle
zážitek ti teď prozradím.“
Následující dva dny moje královna vyprávěla a já jsem
poslouchala.
Připomněla mi jednu událost z mladých let, kdy na podzim
roku 1546 v Hertfordshiru nečekaně propukla prudká morová
nákaza a Roger Ascham odvezl Bess na tři měsíce z Hatfieldu
někam pryč.
Tu dobu jsem si živě pamatovala z několika důvodů.
Především epidemie moru byla v roce 1546 obzvlášť
pustošivá. U královských dětí bylo zcela běžné, že při vypuknutí
obávané nemoci prchaly jinam – odvézt mladé dědice trůnu
z místa, kde řádila nemoc, představovalo nejlepší způsob, jak
předejít postižení královské rodové linie. Toho roku z
Hertfordshiru kvapně odjelo mnoho obyvatel.
Dále je třeba vědět, že tehdejší doba byla pro Alžbětu
zvlášť nebezpečná. Ačkoli jedna pasáž zákona o
následnictví z roku 1543 znovu navrátila Bess do nástupnické linie,
měla v roce 1546, tehdy třináctiletá, až třetí pořadí v nároku
na trůn. Před ní stál devítiletý nevlastní bratr Eduard a
nevlastní sestra Marie, jíž bylo třicet. Avšak už to, že Alžběta
byla vůbec na světě, představovalo hrozbu nárokům prince
Eduarda i princezny Marie. Měla tedy důvody velmi reálně
se obávat toho, že ji jednou za temné noci unesou a dočká se
krvavého konce v Toweru – její skon by se pohodlně mohl
svést na morovou ránu.
Třetí a poslední důvod se týkal víc mě samé než mé paní.
Dobře si pamatuji, jak Alžběta odjížděla na východ, ale beze mě.
Místo mě s sebou vzala jinou dívku z našeho domu,
čiperné starší děvče jménem Elsie Fitzgeraldová, které bylo –
připouštím – daleko hezčí a světáčtější než já.
Když odjely, proplakala jsem několik dní. A celý podzim
jsem prožila jako osamocené ubožátko v domě příbuzných





TURNAJ 11
v Sussexu, v bezpečí před morem, avšak ve stesku po
královské přítelkyni.
Když má paní své vyprávění dokončila, zůstala jsem hrůzou
a ohromením neschopná slova.
V letech, jež následovala po neblahém podzimku roku
1546, vytrvale tvrdila, že její tehdejší výlet proběhl bez
jakýchkoli příhod a šlo jen o další z vyjížděk na kontinent, na
které ji Ascham občas brával. Přestože jeli na východ údajně
proto, aby zhlédli nějaký turnaj v šachu, Alžběta po návratu
nikdy nemluvila o nějakém šachovém utkání a její přátelství
s Elsií už nikdy nebylo takové jako dřív.
Když jsem vyslechla její líčení tehdejších událostí,
pochopila jsem proč.
Ta cesta se neobešla bez zvláštních příhod, ba spíš naopak.
Ascham nejenže ji vzal velmi daleko na východ – takže
se dostali až za hranice křesťanského světa, do samého srdce
muslimských zemí, velkého města Konstantinopole –, ale
navíc se zde stali privilegovanými účastníky velmi pozoruhodné
sešlosti, o které dějiny přesto mlčí. Během této pouti Ascham
vystavil budoucí královnu hrozivým nebezpečenstvím.
Když skončila s líčením cesty, ulehla královna na
polštář a zavřela oči. „Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám
vůbec o těch dnech někomu něco říct, ale teď už jsou všichni
ostatní zúčastnění mrtví a já se k nim brzy připojím. Jestli ti to
udělá radost, Gwinny, tak moje vyprávění zapiš, aby se mohli
i další dozvědět, proč anglická královna dokázala jednat tak,
jak jednala.“
Splnila jsem svůj úkol, poslední, jaký mi uložila, a přesně
jsem zapsala její vlastní slova. Předkládám ti, milý čtenáři,
úžasný příběh, plný strašných, příšerných věcí, který královna
Alžběta prožila během tajné cesty v roce 1546.





MATTHEW REILLY 12
1546





TURNAJ 13
1. VĚŽ
V
moderním šachu jsou věže prezentovány jako hrady za -
kotvené ve čtyřech rozích šachovnice, ale nebylo tomu
tak vždy.
Anglické pojmenování šachové věže – „rook“ – pochází
z perského výrazu ruhk, což znamená válečný vůz. Pěšci, to
byli vojáci pěchoty, střelce představovali sloni, jezdci – to
byla kavalerie a po okrajích šachovnice se svižně pohybovaly
smrtící válečné vozy.
S ubíhajícím časem se hra v šachy rozšířila z Persie i do
Evropy a šachové figurky se připodobnily společenskému
rozvrstvení existujícímu ve středověké západní Evropě.
Z válečného vozu se stal hrad. Nehybná a mocná figura,
schopná jediným tahem překonat celou šachovnici a ovládat
celé sloupce, která však pozbyla původní význam rychlého
kamene.
I tak zůstává věž svým způsobem výjimečným příkladem
šachové figury, jež odráží povahu středověké společnosti,
neboť mnozí králové z oněch časů byli posuzování podle síly
a velkoleposti hradů, které drželi.
Tel Jackson, Šachy ve středověku,
W. M. Lawry & Co., Londýn 1992
Děkuji Bohu, že jsem vskutku nadána takovými schopnostmi,
že i kdyby mě vyhnali z mé říše jen ve spodničce, dokázala
bych žít na kterémkoli místě křesťanského světa.
královna Alžběta I.





MATTHEW REILLY 14
A NGLIE, Z ÁŘ Í 1546
K
dyž k londýnskému dvoru přišlo to zvláštní pozvání, žila
jsem v Hatfield House v Hertfordshiru. Do Hatfieldu
bylo doručeno následujícího dne s přiloženou typicky strohou
zprávou od mého otce panu Aschamovi.
Jednalo se o vskutku úžasnou věc.
Použili pro ni nejvybranější papír v podobě tuhé kartičky
se zlacenými okraji. Zářícím zlatým inkoustem na ní bylo
(anglicky) napsáno toto:
JEHO VZNEŠENÉ VELIČENSTVO
SULEJMAN NÁDHERNÝ,
CHALÍFA SYNŮ A DCER ALLÁHOVÝCH,
SULTÁN OSMANSKÝCH ZEMÍ,
PÁN ŘÍŠÍ ŘÍMANŮ, PERŠANŮ A ARABŮ,
HRDINA VŠEHO, CO JE,
PÝCHA POSVĚCENÉ KÁBY A OSVÍCENÉ MEDINY,
VZNEŠENÉHO JERUZALÉMA A TRŮNU
EGYPTSKÉHO,
PÁN A VLÁDCE VŠEHO, CO OBHLÉDNE,
VYJADŘUJE VÁM NEJVŘELEJŠÍ POZDRAVY.
JAKO VÁŽENÝ KRÁL ANGILICKÝ JSTE ZVÁN,
ABYSTE VYSLAL SVÉHO NEJLEPŠÍHO HRÁČE
HRY ZVANÉ SHATRANJ,
LUDOS SCACORUM, ESCHECS, SCHACHSPIEL,
SCACCHI, SZACHY NEBO ŠACHY,
KTERÝ BY SE UTKAL V TURNAJI,
V NĚMŽ SE ROZHODNE
O MISTROVI ZNÁMÉHO SVĚTA.





TURNAJ 15
Odfrkla jsem si. „Na velkého sultána, který je pánem
a vládcem všeho, co obhlédne, je jeho mizerná angličtina
politováníhodná. Ani ‚anglický‘ nedokáže pořádně napsat.“
Pan Ascham, který držel pozvánku stále v ruce, na mě
pohlédl. „Skutečně? Povězte mi, Bess, vy umíte hovořit jeho
řečí? Arabsky nebo turkoarabsky?“
„Víte přece, že neumím.“
„Nuže, jeho angličtina může být hodná politování, ale i tak
mluví naším jazykem, zatímco vy tím jeho ne. Podle mého mu
to proti vám dává značnou výhodu. Než začnete něco
odsuzovat, vždycky se zamyslete a nikdy přehnaně nekritizujte toho,
kdo vynaložil úsilí k něčemu, oč jste se vy ani nepokusila.“
Sice jsem se na svého učitele zamračila, ale nebylo možné
ho nenávidět, i když mě takhle peskoval. Měl zkrátka své
způsoby. V tom, jak chodil, jak mluvil, jak mě káral: jemné, ale
pevné.
Tehdy bylo panu Rogeru Aschamovi jednatřicet, a už
v těch dobách – dlouho předtím než napsal pojednání Učitel,
které ho po smrti velmi proslavilo – patřil v Cambridgi k
nejobdivovanějším učitelům klasické řečtiny a latiny.
A přece, kdybych si pro něho mohla přát něco víc, pak aby
byl trochu pohlednější. Měl průměrnou postavu jen střední
výšky a ve světě plném bohatých mladých výrostků,
panovačných jen kvůli zděděnému majetku, s širokými rameny
a tvrdými rysy, se pan Ascham zdál malý, měkký a neškodný.
Mezi jakoby polekaně hledícíma hnědýma očima mu seděl
bambulovitý nos a příliš velké uši skrýval pod hustými
hnědými vlasy. Jednou jsem na kterémsi bále náhodou zaslechla
něčí pošklebek, že jeho zdvořilé vyzvání k tanci nepřijala ani
jediná z mladých dam. Když jsem to slyšela, plakala jsem pro
něho. Kdyby jen ty hloupé dámy věděly, oč přicházejí...
Ale zatímco jsem nad ním kvůli tomu ronila slzy, jemu –
zdálo se – to vůbec nevadilo. Víc ho zajímalo umění vyučovat
a své vášni se věnoval s dravou posedlostí. Vlastně se hluboce
soustředil téměř na všechno, co dělal, ať už to bylo cvičení
lukostřelby, kterou miloval, disputace o státních otázkách, četba





MATTHEW REILLY 16
nějaké knihy nebo moje vyučování. Výuka, pokud se Rogera
Aschama týkalo, představovala aktivní a nejvznešenější ze
všech snažení.
Dalo by se prostě říct, že byl tím nejzvědavějším
člověkem, jakého jsem kdy poznala.
Pan Ascham se vyznal ve všemožných podivných
záhadách, počínaje teoriemi o starobylých kamenných kruzích na
Salisburské pláni a konče nejnovějšími vědeckými metodami
v oboru medicíny a matematiky. A pokud něco nevěděl,
snažil se to napravit. Ať pan Ascham navštívil královského
astronoma, králova osobního lékaře, nebo potulného mastičkáře
prodávajícího zázračné elixíry, útočil na ně zasvěcenými
dotazy k věci: královského astronoma se vyptával, zda tvrzení
Ameriga Vespucciho, že využíval Měsíce a Marsu k určení
zeměpisné šířky, může obstát, otcova lékaře se dotazoval,
proč určité rostliny vyvolávají vyrážku, a mastičkáři položil
otázku, je-li si vědom, že není nic než podvodník.
Znalosti pana Aschama zahrnovaly širokou škálu
předmětů, takže když ještě učil v Cambridgi, nebylo výjimkou,
že ho v pracovně navštívil profesor z jiného oboru a
konzultoval s ním věci, jež spadaly do návštěvníkovy předpokládané
odbornosti.
Ve světě, kde lidé tvrdili, že nalezli vyšší boží moudrost
v bibli, se můj milovaný učitel modlil u dvojitého oltáře
znalostí a logiky. „Všechno,“ říkal mi jednou, „se děje z logické
příčiny, ať je to stékání vody z kopce, nemoc nebo lidské činy.
Musíme pouze ten důvod objevit. Nabývání znalostí, ryzí
potěšení z odhalování věcí, je největším darem v životě.“
Jednou došlo k všeobecně známé události, kdy náhle
zemřel místní chlapec, kterého občas přepadaly záchvaty, při
nichž mu šla pěna z úst, a zdejší opat tvrdil, že za tím vězela
posedlost ďáblem. Pan Ascham požádal, aby se mohl podívat
na chlapcův mozek. Ano, na jeho mozek! Když mrtvole
rozpoltili lebku, pan Ascham – jak jinak – v chlapcově mozku
nalezl cizí bílé těleso o velikosti jablka. K této události mi
později učitel řekl: „Než budeme z něčeho vinit nadpřirozené





TURNAJ 17
jevy, milá Bess, musíme nejprve vyloučit všechna přirozená
vysvětlení.“ Opat s ním pak rok nemluvil. Ne všichni sdíleli
Aschamovo zanícení pro objasňování věcí.
A pak, když jeho univerzitní kariéra dospěla k vrcholu,
opustil ji a přišel, aby učil mě, teprve dítě, třetí v královské
nástupnické linii. I v tom nezralém věku jsem si uvědomovala, že
pan Roger Ascham má až nesmyslně vysokou kvalifikaci na to,
aby vyučoval třináctileté děvče, byť šlo o princeznu. Zajímalo
mě proč. Viděl ve mně snad něco, co nikdo jiný nepoznal?
V každém případě naše rozmluva o tom, že muslimský
sultán píše anglicky, nebyla ničím výjimečným. Mýlila jsem se,
a on měl pravdu – už zase.
Vrátili jsme se k té zvláštní pozvánce. Psalo se v ní, že
turnaj proběhne za měsíc v sultánově hlavním městě, starověké
Konstantinopoli.
K pozvánce byl přiložen otcův dopis adresovaný panu
Aschamovi.
Aschame,
pokud vím, váš kolega, pan Gilbert Giles, byl nejlepším
hráčem v Cambridgi. Mohl byste prosím zjistit, zda je tomu
pořád ještě tak, a pokud ano, neprodleně ho poslat ke mně?
V sázce není nic menšího než reputace corpus christianum
a to vyžaduje vyslat na turnaj toho nejlepšího.
Jindřich
Mimochodem, cením si vašeho úsilí v té záležitosti s
Cumberlandovým synem. Nezůstalo přehlédnuto.
Za oněch dob bylo v sázce mnohem víc než jen čest
křesťanského světa: muslimský sultán ohrožoval samo křesťanství.
Jeho říše se rozkládala od Persie na východě po Alžír na
jihozápadě a nedávno se rozšířila až za Dunaj. O osm let
dřív, v roce 1538, sultánovo námořnictvo pod velením
skvělého Barbarossy dokázalo něco předtím nemyslitelného:





MATTHEW REILLY 18
porazilo u Prevezy evropskou flotilu, loďstvo „křesťanské
aliance“. Takzvaná křesťanská aliance, zorganizovaná
papežem Pavlem III., přišla o víc než čtyřicet lodí, bylo zajato
přes 3 000 jejích vojáků a námořníků a později musela
osmanskému sultánovi zaplatit 300 tisíc zlatých dukátů na
válečné reparace, což zasadilo těžkou ránu evropské nadutosti.
Poté sultánova pozemní armáda dobyla uherské město
Budín a stála téměř před branami Vídně. Nejbližšího evropského
Sulejmanova souseda, rakouského arcivévodu Ferdinanda I.
Habsburského, prý málem ranila mrtvice, jak zuřil kvůli
pronikání Turků na jeho území, ale nemohl proti tomu dělat nic
víc, než že poslal do terénu další špiony, aby mu hlásili
pohyby muslimských vojsk. Sulejmanova říše byla dvakrát
rozlehlejší než všechny křesťanské země dohromady a den po dni
dál mohutněla.
A to ještě nepřišla řeč na samotného Sulejmana.
Proslýchalo se, že je to moudrý, nesmírně bystrý vladař a obratný
stratég. Hovořil nejméně pěti jazyky, měl básnické vlohy a
významně podporoval umění. Na rozdíl od svého úhlavního
nepřítele, arcivévody Ferdinanda, a mnohých evropských králů
a královen ho navíc jeho lid miloval.
Učitel mi nejednou říkal, že zatímco se královské rody
Anglie, Francie a Španělska předhánějí v tom, který je
výtečnější, na východě vzchází velký stín. Pokud mu bude
ponechán volný prostor, mohlo by se našim šlechtickým rodům
jednou stát, že když na chvíli zapomenou na vzájemné
škorpení, uvědomí si, že muslimskému vladaři platí tribut.
Druhá, nevyslovená výzva plynoucí ze zlaté pozvánky
spočívala v nevyhnutelném soupeření, jež při turnaji vzejde
mezi oběma náboženstvími. Stejně jako u Prevezy postaví
Sulejman svého boha proti našemu – a tehdy jeho bůh vyhrál.
„Pane, je ten Gilbert Giles pořád ještě nejlepší hráč šachu
v Anglii?“ zeptala jsem se.
Učitel odpověděl: „To je naprosto jisté. Stále s ním
pravidelně hrávám. Porazí mě v devíti zápasech z deseti, jen velmi
zřídka se mi podaří ho přechytračit.“





TURNAJ 19
„To zní jako záznamy výsledků našich utkání.“
Ascham se na mě usmál. „Ano, ale mám pocit, že tyhle
záznamy se brzy otočí. Naproti tomu Giles zůstane vždycky
lepší než já. Ovšem tohle,“ pozvedl pozvánku, „je velmi
závažné. Giles s nadšením vyhoví královu předvolání.“
Pan Giles byl skutečně nadšený.
Ascham ho poslal, aby se ohlásil u mého otce, který (zcela
typicky) připravil zkoušku šachovému umu pana Gilese:
zápas rovnou proti mému otci. Giles pochopitelně prohrál.
Stejně jako všichni lidé v Anglii se pan Giles zdráhal
porazit krále, který kromě toho, že nechal popravit své dvě
manželky (z nichž jedna byla mou matkou), dal stít Thomase
Cromwella za to, že dojednal sňatek s jednou z nich. Nebylo
žádným tajemstvím, že ti, kteří porazili otce při jiných hrách,
skončili s hlavou nabodnutou na kůlu vztyčeném na
Londýnském mostě.
Překvapilo mě tedy, že údajně poté, co v partii zvítězil, se
otec rozkřičel: „Nehrajte proti mně jen na oko, Gilesi!
Nepotřebuji, aby v tom zápase bojoval za Anglii a nadřazenost
Krista a křesťanské víry nějaký patolízal! Potřebuji tvrdého
hráče!“
Sehráli druhou partii a pan Giles mého otce porazil v
devíti tazích.
Od té chvíle nabraly události spád.
Došlo k sestavení malé výpravy s povozy, koňmi a
strážemi, která měla přejet napříč celým křesťanským světem.
Avšak zrovna když se pan Giles chystal odjet z
Hertfordshiru, vypukla v kraji prudká morová epidemie.
Mého nevlastního bratra Eduarda, dědice trůnu, rychle
odvezli pryč. Sestra Marie ho brzy následovala.
Já jsem očividně neměla takovou hodnotu jako oni:
nikdo kolem nedával najevo žádnou ochotu zařídit můj odjezd
z Hatfield House, a tak jsem prostě dál studovala s Elsií a s
tebou, má milá přítelkyně Gwinny Stubbesová.





MATTHEW REILLY 20
A pak se jednoho dne strhl povyk.
Seděly jsme v mojí studovně a četly si Liviovo líčení
hromadné sebevraždy Židů v Masadě. Elsie, dívka o několik let
starší než my, seděla v koutě u zrcadla a líně si kartáčovala
vlasy. Och, vzpomínáš si na ni, Gwinny? Panebože, já ano!
V sedmnácti byla Elsie dokonale krásná a pružná jako
proutek, jak tomu bývá u tanečnic. Nad štíhlým pasem se jí
zvedala vyzývavá ňadra a přes ramena jí spadala úžasná hříva
blond vlasů. Za Elsií se otáčel každý muž, kterého míjela.
V bezstarostné sebedůvěře, která je společná všem pěkným
lidem, očekávala, že samotná její krása jí získá ženicha
odpovídajícího postavení, a tak nepovažovala za nutné studovat –
víc času trávila před zrcadlem než nad knihami, a musím se
přiznat, že jsem jí to i trošku záviděla. Já jsem musela přetrpět
mnoho únavných vyučovacích hodin, a to mi v žilách kolovala
královská krev. (Měla bych ještě dodat, že jsem na její
ženskost také žárlila, když já sama jsem byla zosobněná
nemotornost: samá kloubnatá kolena a kostnaté ruce, hrudník plochý
jako chlapec, a ta příšerná změť kudrnatých vlasů červených
jako jahody, kterou jsem tak nenáviděla.) Takže jsem většinu
času Elsii uctívala, nadšená její elegancí, okouzlená její krásou
a ohromená světáckou moudrostí sedmnáctiletého děvčete.
No a takhle jsme seděly, když jsem zaslechla ten povyk:
moje guvernantka, slečna Katherine Ashleyová, ve vedlejší
místnosti křičela: „To přece neuděláte, pane Aschame!“ To
muselo být vážné. Jako „pana Aschama“ jej oslovovala, jen když
ji rozčílil.
„Ale bude to životní příležitost, aby se poučila...“
„Je jí přece teprve třináct let...“
„Je to ta nejchytřejší třináctiletá hlava, jakou jsem kdy
učil, a mnohem dospělejší, než odpovídá jejímu věku. Grin -
dal souhlasí.“
„Rogere, je přece ještě dítě!“
„Král si to nemyslí. Poslyšte, zrovna minulý měsíc, když
králi Jindřichovi řekli, že u ní začalo krvácení, tak prohlásil:
‚Jestliže je dost stará, aby začala krvácet, pak je i dost stará





TURNAJ 21
na to, aby se provdala ve prospěch Anglie. Dcery přece musí
být k něčemu dobré.‘“ Ano, to vypadalo na slova mého otce.
„Já opravdu nevím,“ namítala slečna Katherine, „ale
muslimská říše pro ni může být tuze nebezpečné místo...“
Pan Ascham ztišil hlas, ale i tak jsem ho slyšela.
„Londýn je pro ni velmi nebezpečné místo, Katy. Nadešel
rozhodující čas. Králova nemoc se stále zhoršuje, takže je
den ode dne výstřednější, a dvůr se rozštěpil na věrné
Eduardovi a stoupence Marie. Naše Alžběta má nejslabší nárok
na trůn, ale přesto pouhá její přítomnost v Anglii znamená
ohrožení nároků těch dvou. Víte přece, jak často během
morových epidemií záhadně umírají nepohodlní následníci ...“
Jak jsem poslouchala u dveří, tiše jsem zalapala po dechu.
Slečna Katherine dlouho mlčela.
Pan Ascham dodal: „Po cestě bude mít dobrou ochranu.
Král nám přidělil jako doprovod šest svých nejlepších
vojáků.“
„Mě netíží jen její tělesné bezpečí. Chtěla bych ji ochránit,
i co se morálky týče. Bude potřebovat gardedámu,“ prohlásila
slečna Katherine povýšeně. „Je už tak dost skandální, že by
měla cestovat se dvěma svobodnými muži, jako jste vy a pan
Giles, a navíc ještě s vojáky.“
„Nu a co tedy vy s Johnem?“
„No tak, nemluvte hlouposti. Já jsem už moc stará a moc
tlustá, abych zvládla takovou cestu.“ Je třeba uznat, že slečna
Katherine byla dosti rozložitá žena. Provdala se za laskavého
Johna Ashleye teprve minulého roku v pokročilém věku
čtyřiceti let (ale i tak měla ráda, když jsem ji oslovovala jako
slečnu, protože, jak říkala, jí to dodávalo pocit mladosti).
„Dobře, no tak...“ vzpamatovával se pan Ascham,
„Zodpovědnou gardedámu, Rogere, provdanou či alespoň
zasnoubenou. Někoho, kdo by mohl být v morálce pro
Alžbětu příkladem. Rozhodně ne nějakou potrhlou couru, která
bude koukat, aby se v daleké cizině někde toulala nebo po
cestě laškovala s vojáky z doprovodu – počkat! Už to mám.
Primrose Ponsonbyová a její manžel Llevellyn.“





MATTHEW REILLY 22
Můj učitel při tom návrhu zasténal. „Tihle Ponsonbyové...“
Slečna Katherine se nedala: „Jsou vzorní křesťané, bohu -
žel bezdětní, ale stále dychtiví králi posloužit. Pokud pojedou
s vámi, Rogere, přece to trošku zmírní mou úzkost.“
„Tak dobře. Domluveno.“
A v následující chvíli oba vešli do učebny.
Pan Ascham na mě kývl. „Co byste řekla, Bess,
kdybychom se vydali na dobrodružnou cestu, když už odsud stejně
musíme odjet?“
„A kam, pane?“ zeptala jsem se v předstírané nevědomosti.
„Vy přesně víte kam, mladá dámo. Poslouchala jste za
dveřmi.“ Usmál se. „Jestli se chcete stát vynikajícím špionem,
má milá, musíte lapat po dechu poněkud tišeji. Na šachový
turnaj do Konstantinopole. Přihlížet, jak si povede pan Giles.“
Poskočila jsem si a rozesmála se. „To je báječný nápad!
Mohou se mnou jet i Gwinny a Elsie? Mohly by? Prosím!“
Pan Ascham se zachmuřil a střelil pohledem po slečně
Kate. „Obávám se, že jsem už tak obešel příliš mnoho
pravidel tím, že tam vezmu vás, princezničko,“ odpověděl. „Bylo
by přespříliš žádat od vašich průvodců, aby zvládli vás tři, ale
dvě by se snad daly udržet na uzdě. Můžete s sebou vzít jednu
přítelkyni.“
Zaváhala jsem a pohlédla na své dvě kamarádky. Stála jsi
tam, Gwinny, plachá, sladká a neprůbojná, jak jen je možné
si pomyslet, a dívala ses na mě s tichou nadějí, zatímco Elsie
celá plála vzrušením: upírala na mě oči rozšířené rozčilením
a zatínala pěsti v zoufalém očekávání. Milovala romantické
příběhy o elegantních princích v jiskřivých palácích. Výlet
do exotického města daleko na východě by pro ni znamenal
splněný sen. Upínala se na mě se vší nadějí, a to se mi líbilo.
„Vezmu tedy Elsii!“ vykřikla jsem. Elsie vypískla
nadšením a vrhla se mi kolem krku. Přísahám, že když jsem se
snažila vyprostit z jejího objetí, všimla jsem si, jak jsi zklamaně
sklopila hlavu.





TURNAJ 23
Mladí dělávají chyby. Tak to prostě je. A vzhledem k
příšerným věcem, které se odehrály v Konstantinopoli, možná
moje volba skutečně byla chybná.
Jedním dechem však musím říct, Gwinny, když uvážím
pravé a trvalé přátelství, které jsme spolu ukovaly během
našich životů, a věř mi, že královny potřebují skutečné přátele,
jakási část mého já je vděčná, že k té nesprávné volbě došlo.
Když jsem vybrala Elsii, ušetřila jsem tě duševních otřesů,
které bys zažívala, kdybys na vlastní oči musela pozorovat
události, kterých jsem já byla očitým svědkem u dvora
muslimského sultána.





MATTHEW REILLY 24
PUTOVÁNÍ, ŘÍJEN 1546
H
rabství Hertfordshire jsme opustili prvního října léta
Páně 1546 jako malá karavana dvou vozů a šesti
vojáků, kteří nás měli během cesty chránit.
Pan Ascham jel vepředu na svém milovaném válečném
koni, velké klisně, jež bohužel zcela zklamala coby
soubojový komoň. Mému učiteli na tom nesešlo, protože ji
koupil pro její mírnou povahu. Přes plece měl navlečený dlouhý
luk. O lukostřelbě dokonce napsal knihu, v níž tvrdil, že
každý dospělý muž v Anglii by měl mít za povinnost
vycvičit se v dokonalém zacházení s lukem. Ať jel kamkoli, vždy
měl na pravém palci navlečený kožený lučištnický
vypouštěč a na levém předloktí chránič pro případ, že by bylo nutné
urychleně střílet z luku.
Ve větším voze se mnou a s Elsií jela paní Primrose
Ponsonbyová, jež i v kymácejícím se voze seděla jako dokonalá
dáma se zády napřímenými a rukama úhledně složenýma
v klíně. Tato šestadvacetiletá žena byla vdaná, avšak
bezdětná, a pobožnější než jeptiška. Kapuce jejího nebesky
modrého cestovního pláště byla dokonale vyžehlená (bleděmodrá
barva jejího pláště ve mně vyvolávala obraz Panny Marie
a ráda bych věděla, zda to bylo jejím záměrem), na tváři měla
bezchybně nanesený pudr a rty jako vždy svírala odmítavě
našpulené. Všechno jako by ji uráželo: příliš hluboký výstřih
Elsiina živůtku (znamení uvolněné morálky té doby), zablácené
brnění našich ozbrojených průvodců (nedostatek kázně) a
pochopitelně především muslimové („bezbožní pohani, kteří se
budou smažit v pekle“). Občas mi připadalo, že se paní
Ponsonbyové líbí, když ji něco uráží.
Elsie ji nemohla vystát. „Svatouškovská prudérka,“ mum -
lala, když ji paní Ponsonbyová opakovaně žádala, aby si
zahalila dekolt šálem. „Víc zábavy bychom si užily, kdyby nám
dělal garde sám papež Pavel.“





TURNAJ 25
Manžel paní Ponsonbyové, Llevellyn – nevelký ruměný
mužík, stejně pobožný jako jeho manželka, ovšem podle
toho, co jsem viděla, spíš její sluha než partner – jel na oslu
vedle našeho vozu. Neustále špicoval uši, aby jí mohl splnit
každé přání, a snad by se samou horlivostí přerazil, aby
vykonal příkazy, které pravidelně začínaly zaječením: „Llevellyne
Ponsonby!“
Vzdychla jsem si. Ti dva nemohli sloužit jako zářný
příklad výhod manželského stavu, a pokud šlo o jejich roli
průvodců, obávala jsem se, že Elsie má naprostou pravdu.
Cestou do Doveru jsme museli projet přes Londýn. Tam
se pánové Ascham a Giles krátce zastavili ve Whitehallu,
aby u mého otce něco vyzvedli: nádhernou, šarlatově rudou
obálku s pozlacenými okraji, podobnou té, v níž přišla
sultánova pozvánka. Obálku uzavírala pečeť, vosková placka,
v jejímž středu se vyjímal otisk otcova prstenu. Soukromý
vzkaz jednoho krále druhému. Můj učitel bude mít obálku po
celou cestu při sobě.
Nevěděla jsem, jaký vzkaz či vzkazy obálka skrývá. Jak
jsem zjistila později, nevěděl to ani můj učitel.
***
Pana Aschama jsem do whitehallského paláce nedoprovázela,
ačkoli bych ráda. Otce jsem vídala jenom zřídka a nikdy v
nelítostném prostředí dvora. Tyčil se někde na okraji mého
života jako poněkud božská postava, kterou jsem zahlédla jen
výjimečně, ale nikdy v celé úplnosti.
Jistě, hovořilo se o něm skoro každý den. Byl milovaný
i obávaný, obdivovaný a děsuplný a také uctívaný a hrozivý.
Mnozí tvrdili, že otec dal popravit víc lidí než kterýkoli
anglický panovník před ním. Ale znali ho také jako bystrého,
vzdělaného muže, zdatného v rozmanitých sportech,
schopného skládat hudbu, a se zálibou v každé pěkné osobě v
sukních, i když byl ženatý s jinou.





MATTHEW REILLY 26
Když jsem se s ním směla setkat, obvykle šlo o povrchní,
jakoby obchodní schůzku. Představovala jsem jakýsi vedlejší
produkt jeho kralování, a ke všemu dosti otravný, protože
jsem byla dcera. Něžně se ke mně zachoval snad jen při třech
příležitostech, a při každé z nich jsem ho zbožňovala. Jeho
poslední poznámka na mou adresu se týkala toho, že jsem „dost
stará, když už jsem začala krvácet“, a šlo spíš o jakési
rozhodnutí: nabyla jsem schopnosti být provdána a rodit pro Anglii,
čímž jsem se naráz stala užitečnou.
Lelkovaly jsme s Elsií před palácem pod bdělým dohledem
našich dvou průvodců, šesti strážců a sedmi nedávno
popravených zrádců, jejichž hlavy byly nabodnuty na kůlech
vztyčených nad bránou.
Z nedaleké uličky k nám dolehl řev týraného medvěda,
následovaný halasem davu. Nahlédla jsem do uličky a spatřila
to ubohé zvíře: na mocného medvěda připoutaného za krk
řetězem ke kůlu zapuštěnému do země útočili dva mastifové,
kteří z něho rvali cáry kůže, a ten chudák řval v bezmocné
zuřivosti. Medvědovi se podařilo zasáhnout jednoho psa
švihnutím tlapy, takže mastif se zavytím odletěl kus stranou, narazil
do zdi a smrtelně zraněný se zhroutil k její patě. Jak tam ležel
a umíral, vypustili místo něho dalšího psa. Dav zaječel ještě
hlasitěji.
Paní Ponsonbyovou to pochopitelně znechutilo.
„Domnívala jsem se, že Angličané jsou z lepšího těsta, než ukazuje
tahle chátra. Pojďte, děvčata. Nedívejte se na to.“
Při této příležitosti jsem se s ní vzácně shodla.
Po krátké zastávce ve Whitehallu jsme pokračovali v pouti do
Doveru, odkud jsme se přes Kanál přeplavili do Calais.
Tam jsme se, podle doporučení pana Aschama, všichni
převlékli do oděvů podstatně méně barevných než ty, v nichž
jsme překonali jižní Anglii. S Elsií jsme se ustrojily do
prostých pláštíků a sukní bez vyztužených spodniček (což, musím
říct, nám umožnilo daleko pohodlnější pohyb). Elsie i v tak





TURNAJ 27
hrubém ošacení vyhlížela andělsky, protože pod nimi neukryla
ladnou křivku šíje, krásné plavé vlasy a ženskou postavu.
Paní Ponsonbyová zlostně našpulila rty, když i ji pan
Ascham přiměl obléct prostý hnědý cestovní plášť. Ten
modrý, říkal, se nehodil pro cestu napříč celým kontinentem –
takový oděv by téměř jistě přilákal pozornost banditů. Elsie
sotva dokázala skrýt potěšení, že i naše gardedáma musela
změnit róbu.
Pan Ascham se na cestu oblékl způsobem, o němž si
myslím, že zasluhuje podrobnější zmínky.
V Hertfordshiru vždycky nosil formální škrobený oděv
gentlemana: okruží, dlouhý plášť, nabírané krátké kalhoty a na
nohou punčochy. Nyní však na sebe vzal něco zásadně odlišného:
dlouhé hnědé kalhoty z hrubé látky, hnědé jezdecké holínky po
kolena a hnědý kabátec vyrobený z tuhé španělské kůže. Přes to
si přehodil dlouhý plášť z naolejovaného černého plátna, který
mu sahal skoro ke kotníkům. Na hlavu si nasadil hnědý
klobouk s širokou střechou, který se zdál být nepromokavý.
Po této přeměně se můj učitel zdál daleko drsnějším
chlapíkem, než jak jsem byla zvyklá. Vyhlížel spíš jako nějaký
cestovatel či dobrodruh než jako učitel malé holky z
Hertfordshiru.
Zdál se tvrdší, divočejší a snad i trochu říznější.
***
Přes Francii jsme cestovali co možná nejrychleji.
Mému otci sice náležel titul francouzského krále, avšak
zdálo se, že tato skutečnost představuje pro místní
obyvatele citlivé místo, a tak jsme zemí Franků projížděli
inkognito a své skutečné postavení jsme maskovali do té míry,
že jsme se ani na noc neuchylovali do domů královských
příbuzných.
Místo toho jsme přespávali po tavernách a veřejných
domech, kde to obvykle odporně, žlukle páchlo, takže to nebyla
stavení vhodná ani pro psy, natož pro lidi. Při několika
příležiMATTHEW REILLY 28
tostech – na mou věru! – jsme dokonce přespali ve vozech na
kraji cesty, zatímco naši strážní u ohýnku hlídali.
U Whitehallu mě rozesmutnila zábava, které se těšili mí
angličtí rodáci, ale způsoby francouzských venkovanů mě
doslova ohromily, zejména jejich divoké pitky a flámy a otřesný
nedostatek osobní hygieny. Muž se klidně vymočil do škarpy
a pak, aniž by si umyl ruce, se chopil kuřecího stehna a dal se
do jídla.
Zmínila jsem se o tom svému učiteli s dotazem, jak
podobné scény mohou přispět k mé královské výchově.
„Poslyšte, Bess,“ odpověděl. „Většina lidí ode dvora si
možná myslí, že byste na anglickém trůně neměla co
pohledávat, ale v otázkách následnictví je chybou nepočítat
i s těmi nejvzdálenějšími příbuznými. Kdyby Eduard dostal
neštovice a Marie ve svém náboženském zanícení odešla
ode dvora, stane se z vás královna Anglie, Irska a Francie.
A pokud by se to mělo stát, pak vaše vyučování chápu jako
rozhodující moment pro to, zda budete, či nebudete
dobrou anglickou královnou. Tuto cestu můžeme považovat za
jednu z nejsnadnějších lekcí, jaké vám mohu poskytnout,
protože vám stačí jen se dívat. Dívat se a poznat zvyky,
chování a sklony skutečných lidí, protože král či královna
vládnou právě takovým opravdovým lidem.“
Sice mě tak docela nepřesvědčil, ale řekla jsem, že to
udělám.
***
Ať jsme na noc zůstávali kdekoli, hrával večer pan Ascham
s panem Gilesem šachy. Giles obyčejně vyhrál, ale až po
dlouhém boji, kdy na šachovnici zůstala jen hrstka pěšců a dva
králové. Často jsem usnula dřív, než dohráli.
Jednou jsem se učitele zeptala, proč pan Giles, když je tak
výborným hráčem, potřebuje každý večer usedat k šachovnici.
Pan Ascham odpověděl: „Je obzvlášť důležité, aby pan
Giles udržoval mysl čerstvou a bystrou. Hra v šachy se neliší od





TURNAJ 29
ostatních sportů. Podobné je to při rytířském klání či
lukostřelbě, kdy člověk musí cvičit svaly a připravovat se.“
„Sport? Vy tvrdíte, že šachy jsou sport?“
„Samozřejmě, co jiného!“ Zdálo se, že moje pochybnost
pana Aschama ohromila. „Je to největší ze všech sportů,
protože hráč nastupuje do hry za úplně shodných podmínek jako
jeho soupeř. V šachu není velikost žádnou výhodou. Ani věk,
ba ani – mladá dámo – pohlaví. Oba hráči mají k dispozici
stejné figury, které se pohybují podle shodných pravidel.
Šachy jsou sport sportů!“
„Sport je přece tělesná aktivita. Copak není hráč unavený
fyzickým vypětím, které si sport vyžaduje, nebo se při něm
aspoň nezpotí? Šachy jsou salonní hrou, která tomuto popisu
neodpovídá ani v jednom bodě.“
„Salonní hra! Salonní hra!“ vykřikl pobouřeně pan
Ascham. Ale místo aby se se mnou o té věci dál přel, jenom
přikývl na souhlas. „Tak dobře. Přijmeme prozatím vaši
definici, a až budeme přihlížet nastávajícímu turnaji, uvidíme,
zda budeme moci šachy označit za sport podle vašich znaků.“
Při večerních partiích si pánové Ascham a Giles povídali
o všem možném – mluvili o cestě, kterou jsme toho dne
urazili, nebo o vzbouření vedeném Martinem Lutherem či o
jiných otázkách, jež poutaly jejich zájem.
Obdivovala jsem lehkost, s níž si povídali. Byli to docela
jistě dobří přátelé a měli k sobě tak blízko, že mohli
hovořit o čemkoli a druhému radit nebo ho i kritizovat. Když jsem
jednoho dne jela s panem Aschamem na jeho koni, zeptala
jsem se, jak se s panem Gilesem seznámili.
Učitel se tiše zasmál. „Oba jsme se beznadějně zamilovali
do stejného děvčete.“
„Takže se z vás stali sokové v lásce, a teď jsou z vás
nejlepší přátelé? Tomu nerozumím.“
„Byla to nejkrásnější dívka z celého Cambridge a tehdy
ji zrovna prvně uvedli do společnosti.“ Pan Ascham
zavrtěl hlavou. „Krásná, ale taky svéhlavá. S Gilesem jsme
byli studenti, mladí a ztřeštění. Bez skrupulí jsme soupeřili





MATTHEW REILLY 30
o její přízeň – já příšernými milostnými verši, on květinami
a chytrostí – a ona spokojeně přijímala pozornosti nás obou,
načež se z města ztratila a provdala se za dědice velkého
panství, z něhož se vyklubal opilec a hlupák, který nakonec
přišel kvůli lichvářům o všechnu půdu. Co se s ní stalo pak,
to nevím, ale když jsme s Gilesem oba dostali košem, stali
se z nás dobří přátelé.“
„A on teď učí v Cambridgi?“
„Ano. Sekulární filozofii. William z Ockhamu, Tomáš
Akvinský, Duns Scotus a takové věci.“
„Pan Giles je svobodný stejně jako vy, že?“ zeptala jsem
se, jako by mě to ani valně nezajímalo. Ale Elsii to velice
vrtalo hlavou. Pan Giles jí připadal docela okouzlující,
„takovým tím intelektuálním způsobem“, jak říkala.
„Ano, jistě,“ přisvědčil pan Ascham, „ale na rozdíl ode mě
nikoli z vlastní vůle. Giles už byl ženatý – vzal si dceru svého
profesora filozofie, velmi chytrou a krásnou dívku, která se
jmenovala Charlotte Pageová. Charlottin otec jí dovoloval
navštěvovat jeho vyučování, i když se musela schovávat vzadu
v posluchárně, a tak se naučila všechno to, co chlapci ve třídě.
Mohla by se ve vědomostech měřit s kterýmkoli z nich a
Giles ji zbožňoval. Uzavřeli sňatek, ale rok po svatbě
onemocněla při morové nákaze a v jednadvaceti letech zemřela. Od té
doby Giles nejeví zájem o žádné ženy.“
Podívala jsem se po panu Gilesovi, který se natřásal na
koni kousek od nás a lhostejně se rozhlížel po kraji, zabraný
v myšlenkách. Ráda bych věděla, jestli nemyslí zrovna na ni.
„Chudák pan Giles.“
Pan Ascham se smutně usmál. „Ano. Ale pak je tu otázka,
zda je lepší milovat hluboce a opravdově po krátkou dobu,
nebo nemilovat vůbec.“
Nevěděla jsem. V mém věku pro mě chlapci
představovali jakési zvláštní tvory. Ještě před rokem mi přišli strašně
otravní, ale teď se mi zdáli docela zajímaví. Avšak myšlenka,
že bych se do některého mohla zamilovat, se mi mohla
vylíhnout v hlavě přinejlepším jako jen velmi matný nápad.





TURNAJ 31
„Proto jste zůstal svobodný?“ dotírala jsem dál. „Čekáte na
podobnou hlubokou lásku?“
„To je docela možné,“ odpověděl učitel. „Ale skutečným
důvodem je, že mám několik plánů, které bych rád dokončil,
než se usadím.“
„Například?“
„Nu, například vaše vzdělání.“





MATTHEW REILLY 32
HABSBURSK É ZEMĚ
K
onečně jsme projeli Burgundskem, překročili údolí
Rhôny a vstoupili jsme na území Habsburků.
Širokým obloukem jsme objížděli hory, jež střeží Švýcar -
skou konfederaci, a ubírali se hustými lesy i malebnými
údolími a obdivovali vysoko se vypínající hrady německé šlechty.
Odhaduji, že jsem při té cestě měla ve tváři neustálý
výraz údivu – každý den cesty přinášel nové pohledy, nové lidi,
nové kultury.
V habsburských zemích se značně vylepšilo naše
ubytování. Jakýmsi spletitým labyrintem různých sňatků, jaký by
nedokázal propočítat ani královský astronom, byla rodina
mého otce nadána mnoha vzdálenými příbuznými, kteří žili
v těchto končinách a jejichž pohostinnosti jsme se těšili.
(Neušlo mi, že ve Francii, kde můj otec formálně panoval, jsme
se museli přesunovat obezřetně a v utajení, zatímco v
německých krajích, kde mu žádný titul nenáležel, jsme putovali
volně a bez obav.)
Nocovali jsme ve velkých venkovských domech a někdy
i na hradech zbudovaných na vrcholcích kopců, a znovu nám
bylo předkládáno jídlo hodné našeho stavu: pečená zvěřina,
jemný bílý chléb, jelení paštika a výjimečně chutné perníky.
Navzdory zjevnému nesouhlasu našich opatrovníků jsme
jednou s panem Aschamem a panem Gilesem ochutnali rýnské,
silné německé víno (a vím, že Elsii se podařilo na jeden
doušek vypít také jeden pohár). Druhý den ráno jsme si všichni
stěžovali na bolení hlavy. Pobožní Ponsonbyovi pili jen
hruškový mošt a žádné podobné potíže je netrápily.
Nicméně jak jsme postupovali čím dál na východ, tím
častěji jsme nocovali v hospodách a Bierhallen, jež se nacházely
v bavorských hornických městečkách. Zde pan Giles hrával
šachy proti nadaným místním lidem a my jsme přihlíželi nebo
večeřeli.





TURNAJ 33
Já jsem tyto partie sledovala velmi pozorně, zcela zabraná
do hry, a paní Ponsonbyová vedle mě tiše pletla, navenek
zcela nevšímavá, ale ve skutečnosti stále ve střehu.
Naopak Elsie – která, je třeba říct, snadno podléhala nudě –
někdy také přihlížela, ale většinou se vytratila do našich
pokojů nebo na místo, o němž jsem nic netušila. A stejně jako
si Elsie nic nedělala z paní Ponsonbyové, naše gardedáma se
nestarala, co je s Elsií. „Mým posláním je dávat pozor na vás
a nikoho jiného, Alžběto,“ řekla mi jednou. „Spasení duše té
malé coury ponechávám na našem Pánu.“
Já jsem pozorovala partie, jež sehrával pan Giles, s
opravdovým potěšením. Jako hráč disponoval velkou vynalézavostí
a chytrostí.
O některých večerech mi dával lekce v šachové hře. Stejně
jako mnozí nezkušení hráči jsem stále využívala své dámy
k tomu, abych vysekala pořádné mezery v protivníkových
figurách, ale on mi pokaždé řádící dámu vzal jezdcem, jehož
postupu jsem nevěnovala pozornost. Mnohokrát mi dámu
vzal poté, co ohlásil šach mému králi týmž jezdcem, a tento
tah nazýval vidlice.
„Jezdec je nejhorším nepřítelem soupeřovy dámy,“ vysvět -
loval mi jednou v jakémsi hostinci. „Ta může táhnout stejným
způsobem jako všechny ostatní figury, nemůže však opakovat
skoky, jimiž se pohybuje jezdec. Takže kdykoli táhnete
dámou, vždycky si dávejte pozor na jezdce a jeho vidlici. Nikdy
s ní nesmíte táhnout na pole, kde byste protivníkovi umožnila,
aby jezdcem současně ohrozil vaši dámu i krále. To je největší
chyba, jíž se amatéři dopouštějí.“
Po mnoha zhlédnutých šachových zápasech jsem si
začala všímat, že pan Giles používá dvou způsobů zahájení hry
a zřídka se od nich odchyluje. Zeptala jsem se svého učitele,
proč to tak dělá, a on mi vysvětlil, že pan Giles „ovládá střed
šachovnice“ a „vytváří si základy pro pozdější útoky“. A já
jsem jenom ráda brala protivníkovy figury.
Při hře proti mně pan Giles často říkával: „Podívejte, Bess,
v šachu nikdy nehrajte s kameny, ale se svým protivníkem.





MATTHEW REILLY 34
Pozorujte jeho oči, dávejte pozor, kdy začne prudce pomrká -
vat nebo zadržovat dech – to jsou okamžiky, kdy váš soupeř
něco chystá. A naopak ovládejte svou mimiku, protože v
šachu stejně jako v životě může výraz tváře vyzradit vaše
záměry.“ Pak na mě upřel významný pohled a dodal: „Tohle je
zvlášť důležité pro královny a princezny.“
Usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala. Zamlouval
se mi.
Pan Giles také stražil na protivníka záludné léčky, a když
jsem ho při takové hře mnohokrát pozorovala, začala jsem
chápat, jak to dělá. Při těchto příležitostech jsem s napětím
čekala, až jeho past sklapne (a přesně podle poučení, které mi
dal, nikdy výrazem obličeje neprozradil své záměry).
Jednu z léček používal, zejména pokud protihráč
rošoval. Jakmile se to stalo, pan Giles jakoby lhostejně
postavil dámu před jednoho ze svých střelců a vyčkával na svou
chvíli.
A právě v okamžiku, kdy se soupeř domníval, že hra
postupuje do nové fáze, udeřil pan Giles jako kobra. Svou dámou
táhl úhlopříčně přes celou šachovnici a umístil ji před
protihráčova krále, kde stála pod ochranou střelce daleko vzadu,
načež Giles tiše oznámil: „Šachmat.“
V jedné hospodě pan Giles předvedl právě tento kousek,
čímž rozzuřil svého protivníka, místního horníka ze solného
dolu, který se považoval za velkého šachistu a údajně ho ještě
nikdo z toho města neporazil. Když dostal mat, horník se za
stolem vymrštil, odkopl židli a hrubě Gilese odstrčil, až
padal na záda.
Pan Ascham, který stál vedle, překvapivě rychle přiskočil
a Gilese zachytil, ještě než dopadl na podlahu.
Mohutný horník se nad nimi tyčil, tvář ještě umouněnou od
celodenní práce v dole.
„Tys švindloval!“ zavrčel.
„Omlouvám se, že jsem vás porazil, pane, ale nešvindloval
jsem,“ odpověděl pan Giles konejšivě.
„Budeme hrát znovu!“ zaburácel obr.





TURNAJ 35
Pan Ascham postoupil před něho. „Myslím, že pro
dnešek jsme skončili. Snad bychom vám mohli koupit nějaké pití
jako poděkování za dobrou partii.“
„Nebo bych třeba vás dva mohl přerazit vejpůl, přefiknout
tuhle vaši holku a pak si koupit pití sám!“ odsekl horník.
Několik jeho kamarádů se zlověstně zachechtalo.
„Nic takového se nestane,“ klidně odpověděl pan Ascham.
Velký kopáč ztuhl. Celý bar ztichl. Rozhlížela jsem se po
lidech kolem, kteří se teď nezajímali o nic než o hádku.
Horník upřel pohled panu Aschamovi do očí. „Vím, že
cestujete s ozbrojenci, cizinče, ale strážní jsou teď venku.
Rozmlátím vás na kaši, ještě než se ukážou ve dveřích.“
A tu se horník nečekaně, až mě to poděsilo, vrhl na mého
učitele a obrovitou pěstí švihl proti jeho obličeji.
Pan Ascham reagoval pohybem tak rychlým, že bych
vůbec nečekala, že je něčeho podobného schopen.
Přikrčil se, aby se vyhnul mocnému úderu, načež se prudce
vztyčil a obra tvrdě zasáhl pěstí do krku, přímo do ohryzku.
Mohutný horník zůstal stát jako přimražený. Vytřeštil krví
podlité oči a lapal po dechu, jako by se dusil. Rukama si
sevřel hrdlo a klesl na kolena.
Učitel, klidný jako kus kamene, stál nad ním a
pozoroval ho bez mrknutí oka. Horník mu byl vydán na milost
a nemilost.
„Můj přítel hrál čestně, pane, a nemínil vás nijak urazit.
Ani já nemám nic takového v úmyslu. Nemám zájem dál vám
ubližovat.“ Pan Ascham se rozhlédl kolem, zdali se někdo
nerozhodne pomstít svého chroptícího kamaráda. „Budu ale
bránit naši společnost, pokud mě k tomu donutíte.“
Postrčil Ponsonbyovy i mě ke dveřím. Tu se odkudsi
objevila Elsie – mám za to, že z nějakých bočních dveří, přes
něž zřejmě zaslechla, co se v lokále děje – a odspěchala spolu
s námi.
Pan Ascham hodil na podlahu před klečícího muže
několik stříbrňáků. „Všem přejeme dobré noci a neprodleně
odjíždíme.“





MATTHEW REILLY 36
Skutečně jsme bez meškání z hornického městečka odjeli
a pozdě večer jsme se utábořili v jakémsi lesíku daleko na
východ odtud. Avšak když jsme vyjížděli z města, pohlédla jsem
náhodou učiteli na ruce, v nichž držel uzdu.
Viděla jsem, že se mu třesou.
Následujícího dne, když pan Ascham jel na koni vedle vozu,
v němž jsem seděla, jsem poznamenala: „Pane Aschame,
vůbec jsem netušila, že jste takový, no, schopný bojovník. To
jste byl vždycky?“
Učitel zavrtěl hlavou. „Vůbec nejsem velký bojovník,
Bess. Skutečnost je taková, že kdyby ten souboj trval déle,
tak by mě ten horník zřejmě zmlátil do bezvědomí. Ale udělal
jsem dost, abychom se odtud všichni v pořádku dostali, a o to
mi šlo.“ Smutně se usmál. „Víte, Bess, navzdory mnohému
pokroku k lidskosti v medicíně, ostatních vědách, architektuře
i umění žijeme v brutálním světě, v němž je hrubá síla pořád
tím posledním soudcem.“
„Ale co Anglie? Copak to není země, kde se respektuje
zákon?“ namítala jsem přesně tak, jak mě to on sám učil.
„Úlohou zákona je přece dělat z nás civilizovaný národ.“
Pan Ascham se uchechtl. „My nejsme zase tak moc
civilizovaní.“
„Ale já přece mohu jít po jakékoli ulici v Hertfordshiru
a nemusím se bát, že mi někdo ublíží.“
„To je pravda. Ale víte, proč je to tak?“
„Kvůli moci zákona.“ Přemýšlela jsem dál. „Protože
průměrný Angličan ví, že je lepší, když všichni budou
respektovat zákony.“
„Poslyšte, Bess, kdyby vám někdo zkřivil vlásek na hlavě,
váš otec by tomu člověku nechal useknout hlavu a vystavit
ji nad bránou Aldgate. Vaše bezpečí zajišťuje násilí, kterým
disponuje váš otec. Kdybyste šla po ulici někde na severu,
ve městě, kde se o vás neví, že jste královská dcera, tak už
byste nebyla v takovém bezpečí.“





TURNAJ 37
„Co tím chcete říct?“ ptala jsem se. „Že moc je totéž co
právo?“
„Přesně to jsem mínil, a právě proto jsem se jako mladík
neopomněl přiučit některým bojovým zákrokům, které
protivníka zneschopní, jak jste viděla včera večer. Proto také
prosazuji, aby lidé uměli ovládat luk. A když o tom tak uvažuji,
možná by bylo rozumné přidat k vaší výuce několik
základních technik sebeobrany.“
„Vy máte v úmyslu učit mě bojovat?“
„Pane Aschame!“ ozval


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.