načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Turecké zrcadlo – Viktor Horváth

Turecké zrcadlo

Elektronická kniha: Turecké zrcadlo
Autor: Viktor Horváth

– Román  Turecké zrcadlo  je dobrodružnou výpravou do 16. století na území dnešního Maďarska, do země položené mezi dvě říše, jejímž pánem je právě teď sultán Sulejman Nádherný, pán všech pánů tohoto světa a Majitel lidských ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » VĚTRNÉ MLÝNY
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 605
Rozměr: 18 cm
Úprava: plány
Vydání: V češtině vydání první
Spolupracovali: překlad Simona Kolmanová
Skupina třídění: Uraloaltajské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-3196-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román  Turecké zrcadlo  je dobrodružnou výpravou do 16. století na území dnešního Maďarska, do země položené mezi dvě říše, jejímž pánem je právě teď sultán Sulejman Nádherný, pán všech pánů tohoto světa a Majitel lidských hrdel. Procházíme světem osmanských bejů a uherských šlechticů, ulicemi raně novověkého Pětikostelí korzují kupci, měšťané, vesničtí starostové, čas od času sem zabloudí anděl, džin nebo podivný létající stroj. Kráčejí tu velbloudi, větve stromů se ohýbají pod tíhou meruněk a trsů datlí, lesem slídí lapkové, ve městě stavějí první mešitu a turecké lázně. Kouzlo knihy, kterou maďarský spisovatel Viktor Horváth uhranul svět, tkví ve způsobu, jakým čtenáře provádí někdejším světem  obyvatel Panonské nížiny , totiž z perspektivy příslušníka osmanské vojenské aristokracie. Jeho očima náhle spatřujeme zemi plnou nebezpečí, kde vládne rozvrat a zmatek. V porovnání s kultivovanou civilizací Osmanské říše něco nepochopitelného. Vše, co nám je povědomé a známé, se mávnutím kouzelného proutku stává exotickým a cizím. „Abych mohl napsat tuto knihu, musel se ze mě stát osmanský Turek. Četl jsem korán, svaté texty. To je velmi důležité. Tehdejší svět byl svatý, každičká součást života souvisela s Bohem,“ říká spisovatel o knize, která vyšla přeložena do mnoha jazyků, za niž posbíral náruč prestižních ocenění a která se stala světovým bestsellerem.

Předmětná hesla
MaďarskoDějiny – 16. století
Zařazeno v kategoriích
Viktor Horváth - další tituly autora:
Turecké zrcadlo Turecké zrcadlo
Můj tank Můj tank
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Viktor Horváth

Turecké zrcadlo

Větrné mlýny

Viktor Horváth

Turecké zrcadlo

4 4319689 788074 43196788074



Větrné mlýny


Viktor Horváth

Turecké zrcadlo



Viktor Horváth

Turecké zrcadlo


© Jelenkor, Pécs 2009

© Viktor Horváth, 2016

Translation © Simona Kolmanová, 2016

© Větrné mlýny, 2016

ISBN 978-80-7443-196-8 (papírová kniha)

ISBN 978-80-7443-245-3 (e-book)

Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise

neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

The translation of the book was subsidized by

the Hungarian Books & Translations Office of the Petőfi Literary Museum.

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.


Překlad Simona Kolmanová


Otevření

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.

Což jsme ti hruď tvou neotevřeli

a nesňali s tebe tvé břemeno,

jež záda tvá tak tížilo,

a pověst tvou jsme do výše nezvedli?

Vždyť se strastmi i úleva přichází,

věru že se strastmi i úleva přichází!

A až se uvolníš, pak dál se namáhej

a k Pánu svému v touze spěj!

— Súra 94 —

1


Efendi skvoucí tváře! Mé drahé dítě mých dětí! Jistě jsi tuto knihu otevřel ve svém pokoji s koberci na stěnách a opřený o napěchované polštáře usrkáváš u  vlídného ohně horký nápoj. Píšu ji pro tebe, čti ji s vroucností!

Já četl nerad a  nebavilo mě ani psát. Měl jsem rád ušlechtilé hřebce, připevňování per k  šípům, loupení, číhání, kouzelné ženy a stroje; zajímalo mě, jak je možné někoho z deseti kroků trefit buzdogánem do čela. Přesto nyní píšu, abych v sobě konečně utišil boj a z velké mozaiky zlaté doby zachránil pro tebe několik barevných kamínků dřív, než všechno pokryje popel.

Až vezmeš moje povídání do ruky (bude-li Alláh chtít, abys je do ruky vzal), budu já, Ísa, syn Jusúfův, už po staletí opět mrtvý. Stejně jako jsem byl mrtvý i před svým narozením. Protože, můj příteli, žijeme ve velice pozdních časech! Píšu ti tyto věci v  1007. roce Hidžry, nebo jak počítají zbožňovatelé kříže v 1599. roce narození proroka Ježíše (nechť ho provází blaženost u podnože Alláhovy!). Jsem už velice starý.

10


Píšu ti o šťastných časech, kdy lidé už tady na zemi splnili modlitbami své touhy nebo svými kouzly činili ohav né zázra k y.

Tehdy, dávno, byl mír, nyní je válka. Tehdy bylo léto, nyní je zima. Tehdy jsem toužil po válce a Alláh válku dovolil, nyní bych si přál mír, a  hle, Alláh jej nedovolí. Po zablácených cestách pochodují armády k severu a jihu, k východu a západu, vojevůdci posílají svým pánům balzámem naplněné hlavy nepřátel, rodí se dosud nevídané pekelně vybuchující stroje a na nás přišli všichni pohanští bojovníci z  celého Frengistenu. Satan na  nás pustil Valony, Němce, Francouze, kozáky; z kanižských vojáků uhánějících mezi vesnicemi zahalenými kouřem máme strach dokonce i v Pětikostelí; hrůzné zprávy přicházejí rovněž z Budína, jenž sice odolal strašlivému obléhání, ale když obránce, správce budínské državy, vyjel na koni z rozstříleného města a uviděl zkázou stiženou a zpustošenou zemi, rozplakal se.

My žijeme ve zlých časech, ale ty se budeš, můj čtenáři, těšit z tohoto příběhu opět ve šťastné době, kdy víra už dávno přinesla zemím na celém světě mír. Nechť Alláh dá, aby tomu tak brzy bylo. On dělá, co chce.

Buď veselý, efendi, neboť ať jsi kdokoli a žiješ v kterékoli zemi Boha, je jisté, že i ty jsi muslim, jak předpovídá 110. súra Svatého Koránu:

Vítězná pomoc

Až vítězná pomoc Boží přijde, až spěch se dostaví

a uvidíš lidi vstupovat houfně v náboženství Boží,

11


pak oslavuj chválou Pána svého a pros jej o odpuštění, vždyť On věru ke kajícníku je milostivý! Budeme se dobře bavit! Ať si v této nevlídné državě vítr skučí a bouře kvílí, jak chce, já budu vyprávět o jaru, radostném začátku, potom o létě, dozrávajícím chutném ovoci času, o  štěstí a  kráse, mládí, stvoření a  dobrodružství.

Budu ti vyprávět o době dospívání světa, o příběhu svých předků, jak jsem to slyšel od  své chůvy Halímy; o velkých válkách a svém narození, o svém dětství, jak jsem o  tom slyšel od  našeho sluhy Sejfiho, a  o  obdivuhodných věcech, na které si už můj rozum pamatuje; jsou to strašné věci, a přece je dech Ráje činí milými, neboť jsem byl mladý a  mladý byl i  začátek. Dávná minulost je sladká i tehdy, když vím, že jsem byl krutý a zběsilý, protože jsem už dal průchod veškeré své špatnosti. Pokoj s námi! Amin.

12


První část


1526


Jak se blázniví frengistenští sultáni znesvářili Sejfi, můj vychovatel, mi tyto věci vyprávěl tak, jak je osmanští dějepisci blahé paměti zapsali. Já jsem se té řeči hodně podivoval, avšak Sejfi mluvil velice vážně, povídal a povídal, ale občas přestal a usmíval se.

Měl jsem Sejfiho rád.

Vyprávěl mi je takto:

V té době se sultáni západních zemí, oslepeni bludnou vírou v modlářství, klaněli císařské koruně, a proto po ní všichni velice toužili. Avšak korunu měl v držení Laus, tedy tato takzvaná koruna byla u pošetilého Lause (kterého ničemní ďauři nazývají králem Ludvíkem Druhým) a tento Ludvík byl sultánem zemí Alamánie a Üngürús. Tyto vilajety nazývají modlářští bezvěrci Německem a Uhrami.

Čili tento sultán Ludvík, tento Laus, držel ve svých špinavých rukou ohromnou moc. Rozloha jeho sandžaků a množství jeho hradů byly nesmírné, pěšího i jezdeckého vojska měl jako hvězd na  nebi, pozemků a  zemědělské raji jako stébel trávy na poli, jako zrnek písku na poušti. A což teprve jeho vojsko! Všichni vojáci, ty vepřové tlamy,

15


byli vysocí a  strašliví, jako kdyby pocházeli od  džinů, jejich koně frkali oheň jako draci a byli obrovští jako pták Ruch v pohádkách Tisíce a jedné noci. Jezdci i pěšáci byli od hlavy až k patě oblečeni do železa a zbraní máchali zběsile jako ďáblové; uspořádání vojska a válčení rozuměli jejich velitelé jako Asaf, vojevůdce starého Moudrého Šalamouna; svou odvahou se podobali Tusemu, největšímu perskému hrdinovi dávných dob.

Ale to ještě není všechno, protože Ludvík nebyl jediným frengistenským sultánem. Byl tu ještě jeho nejpodlejší příbuzný sultán Ferendus, kterého nazývali též císařem Ferdinandem, a tento Ferendus byl nejhamižnější mezi hamižníky.

Avšak co se nestalo? V zemi Frančia — jinak řečeno Francie — panoval hloupý a  nafoukaný Frančisko, zvaný též František. Také on toužil po koruně, a proto rozumoval takto: „Abych mohl shrábnout korunu, vyhlásím Ludvíkovi válku.“ Jenže Ludvík byl silný, protože on a německý Ferdinand jeli ve stejné karavaně. Navíc Ferdinand měl rodného bratra Karló, jinak řečeno Karla, jenž byl sultánem Ispanie. Tento Karel, který se rovněž čvachtal v  páchnoucím močálu bezvěrectví, byl sultánem velmi mocným, a když uslyšel, že František napadl Ferdinanda, velice se rozzlobil. Ferdinand byl totiž jeho bratr. Vydal se ihned do války a sultána krále Františka, tu mrchu francouzskou, napadl zezadu.

František tak vedl válku na dvou stranách. Bojoval zároveň s Ferdinandem a Ludvíkem, které napadl on sám,

16


a s Karlem, který přišel na pomoc Ferdinandovi, vždyť to

byl jeho mladší bratr. Záhy vyšlo najevo, že král František

silám Ludvíka, Ferdinanda a španělského Karla nestačí.

Když tito tři získali už několik Karlových hradů i s je

jich vesnicemi a  když král František viděl, že všechny

tři nepřemůže, velmi se vylekal. Začal rozmýšlet, jak by

mohl do nádvoří paláce uskutečnění svého vítězství na

směrovat vůz s  plánem, který se zrodil v  jeho mozku

chorobně nakaženém nadutostí, a  při těchto úvahách

začal drobný plamínek náhle osvětlovat jeho pomatený

rozum. Poručil si papír, brko a  inkoust, sedl si a  začal

psát Padišáhovi, Sulejmanovi Velikému (budiž šťastný

ve světle Alláhově!), neboť on byl tehdy kalifem bránícím

víru, hrdinným potomkem Proroka Mohameda (požeh

nání jemu i jeho rodině!). Dopis zněl přesně takto:

Dopis prasáckého krále Františka

Velký Sulejmane, obránce pravdivé víry proti křesťanům,

vepřožroutům a prasatům jako takovým! Já, podlý a zlý

Frančisko, jsem podle svého plánu, jenž vznikl na hnojišti

nerozvážnosti v mé hloupé mysli, napadl Lause, špinavého

a nemravného sultána Alamánie a Üngürúse, a ničemného

Ferenduse, abych se zmocnil jejich, pro marnivost neuži

tečné a bezcenné, koruny. Avšak rodný bratr Ferenduse,

ten hanebný a ničemný sultán král Karló, který je sultánem

země Ispanie, začal rovněž válku proti mně a  ti tři teď

ničí ze dvou stran moji odpornou zemi, na kterou je hrůza

jen pohlédnout. Společně pustoší a drancují zemi Frančia,

17


tuto přehlubokou zapáchající jímku modlářství, jejíž každý zatvrzelý obyvatel bude po smrti hořet v ohni nejhlubšího pekla. Já také.

Můj jasnomyslný, mocný Padišáhu! Já, Frančisko, se plazím po břiše a otíraje svou nehodnou tlamu o tvoji podnožku tě úpěnlivě prosím, abys dal za vyučenou těm vínem domýšlivosti opilým ježíšovským německým a  uherským psům na východě, a potom už dokáže moje ničemné vojsko porazit na  západě zlého krále Karla. Když mi pomůžeš v mé velké bídě, budu mezi tvými posledními z raji tím nejšťastnějším, budu ti sloužit do konce svého života a ještě i potom, neboť se ti až do konce časů budou klanět všichni hrůzní ďauři z mé přízně i moji zatvrzelí potomci. Kromě toho ti snesu Slunce a Měsíc.

A andělský Padišáh se slitoval.

Takhle to tedy začalo. Velké válečné tažení V roce 932 rozvinul Sulejman Veliký svatou hedvábnou vlajku Boha. U ďaurů se psal rok 1526.

Sulejman, jenž byl stínem Alláha na  této zemi, ve  městě Konstantiníja, které ďauři nazývají Istanbulem, rozvinul vlajku a  vyzdvihl tug, svůj válečný znak se sedmi koňskými ohony a s nezměřitelným vojskem se vydal na sever, aby osvobodil lid Uher a Německa, jenž ustrnul v bídném bezvěrectví.

Výprava započala 11. dne měsíce radžabu za  velice příznivého pondělního dne. Bylo jaro a sultán východu

18


rovněž okrašloval pole právě tolika stébly trav a bílými květy, jako bylo věřících, kteří se chopili zbraně, aby následovali slavného šáha.

„A osvobodil je? Osvobodil je?“ ptal jsem se Sejfiho.

„Ne.“

„A proč ne?“

„Kámen je těžký tam, kde je.“ Na poli paši Dauda Toho rána paša Ibrahim, velkovezír a  správce državy Rumelie, pohostil z vlastního majetku celou armádu. Za úsvitu, po  první modlitbě, nechal na  poli paši Dauda, paši třpytné paměti vztyčit svůj znak, tug o čtyřech koňských ohonech, protože tu už řadu dní tábořila přední stráž anatolské armády a rumelijské oddíly, které přišly z Řecka a z blízkého okolí. Zakrvácení, vyčerpaní řezníci zabíjeli zbytky stáda nahnaného k hlavnímu městu a nad ohni se na rožních otáčelo několik set ovcí, byl cítit kouř a vůně masa, koření, česneku, z města přiváželi na kárách žitné placky a na oslech ve vacích z prosa kvašený bozašer; nazpět, směrem k trojitým městským hradbám, k branám, které kdysi vystavěli rúmští sultáni, naopak odváželi čerstvě stažené kožešiny. Tito rúmští sultáni si nechávali říkat césár, z toho se stal císař, protože se to lépe vyslovovalo než césár, a proto se i o Padišáhovi říká, že je turecký císař. Čili, dávní rúmští sultánové, Římané, chránili slavné město trojitou městskou hradbou a nyní k těmto hradbám odnášeli z pole paši Dauda ovčí

19


kožešiny, neboť je paša Ibrahim, štědrý hostitel, prodával istanbulským koželuhům, aby neměl pouze výdaje, ale i nějaké zisky. Paša Ibrahim a Bégoglu „To mám zaplatit?“ zeptal se s  kyselým výrazem paša Ibrahim. „Je to přes devatenáct tisíc akče.“

„Samozřejmě. Pšenice neroste bez setí,“ odpověděl Bégoglu. „A tohle bylo ještě levné. Je v tom dvě stě osmdesát ovcí, chléb a čtyři tisíce pět set okka bozašeru. Ale paša Ajas bude zuřit, když zjistí, že jsi podplatil vozky.“

„Jenže já bych z toho chtěl taky něco mít, Lodovico.“

„Hm, milostivý příteli, velkovezíre Ibrahime, těžko být zištným a  zároveň štědrým,“ odpověděl Bégoglu, jehož řádné jméno bylo Lodovico Gritti. „Zítra se tedy s  cechmistrem koželuhů dohodneme na  kožešinách.“

A tak se i stalo.

Paša Ibrahim nebyl obchodník. On nesmlouval s cechem koželuhů, vždyť se jednalo o  nenapravitelné padouchy s pažemi namalovanými rudě a s nehty nabarvenými na  černo. Tyto věci vyřizoval Lodovico Gritti, dvorní a válečný dodavatel, syn benátského dóžete, který však nebyl synem jeho manželky, což je u frengijů velkým hříchem, jelikož u  nich může mít muž jen jednu ženu, a  proto takové dítě nazývají nemanželským, ale pokud je jeho otec velikým a  bohatým pánem, tak se nic neděje. Starý Andrea Gritti, dóže, velkým pánem byl a velký pán se stal také z jeho syna, Lodovica Grittiho.

20


I proto ho Osmané všude nazývali Bégoglu, což znamená

Syn Pána. Jeho původní frengijské jméno Gritti, dobrý

efendi, si zapamatuj, neboť toto jméno je pro mě důležité!

Zapamatuj si je a  potom čti dál nebo si nech předčítat

mladým sluhou či otrokyní, které jsi nechal řádně vy

školit a které ctíš pro jejich vzdělanost, věrnost a krásu.

Čili Gritti neboli Bégoglu je důvěrníkem a  obchodním

společníkem velkovezíra Ibrahima.

Tábor

Na cestách mezi táborem a městem byl kvůli ruchu v opač

ném směru značný nával, podkováři a puškaři postavili

už před týdnem na více místech dočasné dílny, aby opra

vovali podkovy desetitisíců vojenských koní, aby rovnali

a ostřili šavle. Někde ještě pracoval kovářský měch, uhlíky

řeřavěly, ale na většině míst už balili a vraceli se zpět do

města nebo se s vojskem připravovali na dlouhou cestu.

Vojáci oddílu určeného k  rozbíjení stanů rozebírali

tábor, mezci odnášeli od úsvitu plátna a tyče mimo tá

bor ke dvaceti tisícům velbloudů, které bylo třeba držet

daleko od jezdců, aby jim velbloudí pach nesplašil koně.

A  na  hlavním prostranství, uprostřed vytrácejícího se

mohutného tábora, jedly mezi rožni tisíce bojovníků

ve  žlutých čapkách, v  modrých, červených a  hnědých

kabátech maso a placky, pily bozašer — někteří i šerbet,

ale těch bylo málo, jelikož za něj museli platit, ten paša

Ibrahim neposlal, a ostatně bylo i trochu chladno, a to

je bozašer lepší. Anatolští ve vlněných šatech a v bílých

21


turbanech se smáli, rozhazovali rukama, občas dali nějakému klukovi z ulice kousek masa, neboť Alláh má rád toho, kdo je milosrdný, a kluk běžel dál, aby z kůží ještě nenaložených na káru nebo ze syrového skopového masa ukradl tolik loje, kolik jen může, a prodal jej mydlářovi nebo jím obalil knot a udělal z něj svíčky, které odnese prodat na bazar.

Slunce vyšlo, v tuto dobu už i trochu hřeje, uprostřed tábora stojí velkovezírský tug s půlměsícem na zlaté kouli a čtyřmi koňskými ohony, okolo něj táboroví strážci: dvacet obrněných jezdců ulúfedžijů s tasenými meči. Jejich velitel, který tug, pašův znak, vlastnoručně přinesl, nyní před nimi občas přechází; k tugu se nikdo nesmí přiblížit. Čekali na pána Ibrahima (pokoj jemu!) a tento aristotelovskou moudrostí oplývající velkovezír přijížděl, před ním padesát jezdců ulúfedžijů s černou, zlatými písmeny zdobenou válečnou vlajkou Rumelie, za ním sto spahijů, kterým on vydal služební statky od Atén až k Bělehradu. Klusali podél cesty, protože v obou směrech promíchaná změť kár, vozů, lidí a zvířat s nákladem se před nimi nedokázala rozevřít, později šli už jen krokem a důstojník ulúfedžijů dal znamení kapele. Tisíce tisíců bojovníků za víru provolávalo slávu milostivému bejlerbejovi, pašovi Ibrahimovi (buď mu ve čtvrtém nebi Alláh milostiv!).

Tak jsem to slyšel. Vyprávěl mi to pravověrný Sejfi, můj milovaný sluha, můj vychovatel v  době mého dětství a můj dobrosrdečný společník (nechť ho ve věčných Alláhových zahradách provází požehnání!).

22


U istanbulského Topkapi-Serailu Paša Ibrahim se ukázal vojsku a rychle se vracel se svým doprovodem do Istanbulu na sultánův průvod.

Palác Topkapi byl vystavěn daleko za starým trojitým hradebním systémem římských císařů, za mořem domů světové metropole, na  konci poloostrova. Tady žil Padišáh, chán Egypta, Arábie, Persie, Sýrie, Krymu, Rumelie a Trapezuntu; nyní vyšel z vnitřních místností Serailu, kam nemůže nikdo nahlédnout. Nohu v holínce vsunul do  třmenu svého koně a  mezi řadou černých a bílých eunuchů vyjel Bránou štěstí ze Třetího nádvoří do Druhého nádvoří. Zde stála nastoupena kompletní sultánova kapela. Zurly a bubny zazněly takovou silou, že býk držící střed světa se pohnul z  místa a  svět se zachvěl.

Nejjasnější pán se mezi fontánami, záhony tulipánů, pávy, mramorovými bazénky a  ochočenými gazelami dostavil v doprovodu dvanácti neporazitelných osobních důstojníků v bílých čapkách k Prostřední bráně, kde mu skládali hold paša Ibrahim a další vezírové, bejové a aga janičářů, svatí mullové a  moudří lékaři. Nastalo ticho, Padišáh kývl a pašovi Ibrahimovi předali vlajku serdara.

„Co je to serdar?“ zeptal jsem se Sejfiho, vždyť jsem byl ještě dítě.

„Serdar je hlavní velitel válečné výpravy.“

„A proč má jeho tug čtyři koňské ohony?“

„Koňské ohony ukazují důstojnost, Íso. Jeden je znakem pána sandžaků, dva správců državy, bejlerbejů, tři

23


vezírů, protože oni jsou hlavními pomocníky sultána, a čtyři velkovezíra, který je serdarem. Ale funkci serdara dostává jen na dobu válečné výpravy.“

„A co se stalo potom?“

Potom vyjel Velký Pán na První nádvoří. Tento prostor měl na délku tisíc dvě stě loket a na šířku tisíc loket. Padišáh Sulejman si prohlédl oddíly tělesné stráže, syny askerijů, vznešených, starých bojovných rodin. Nastalo krátké ticho, a když pozvedli sultánův tug se sedmi koňskými ohony, tisíc tělesných strážců vykřiklo jméno Boha, aby tak pozdravilo Padišáha. Rozezněly se bubny, zatroubily zurly a On začal procházet špalírem koní, jejichž kopyta zatím hrabala zemi; za něj se postavilo tři sta bíle oděných tělesných strážců, kteří střeží jeho stan i  v  noci, po  boku luk, na  zádech toulec; dále pochodovala se svými sluhy moudrá uléma, náboženští hlasatelé, předříkávači modliteb, kazatelé a  muezzinové, hlavní astrolog, nejvyšší lékař, hlavní oční lékař a  chirurg Serailu, potom pod bílou vlajkou se zeleným pruhem obrnění jezdci ulúfedžijové střežící válečnou pokladnu a za nimi důstojníci dělostřelectva, hudba jen hřímala a šířila se.

Průvod se vydal ven Sultánovou bránou před Serail, kde čekalo v rovných řadách dvanáct tisíc janičářů; v ulicích se pak tlačili obyvatelé města: řemeslníci, obchodníci, otroci, ženy, děti, zloději, honáci, nosiči vody, korzáři, rybáři, prostituté i prostitutky — národy z celého světa: Osmané, Arabové, Peršané, bezvěrečtí Židé a fren

24


gijští křesťané z Benátek, Janova, Francie a ze severních

ostrovů, z Anglie, v mágy věřící Afričané a Indové; aby

viděli Sulejmana, bojovníka bránícího svět.

Rač mi, efendi, prominout, že ani já s jistotou nevím,

co z toho je Sejfiho příběh, co pochází z pera znamenitých

osmanských dějepisců a kolik je toho, čím moje duše do

kreslila vyprávění z dětství. Vždyť nedokážeme přesně

odvyprávět to, co jsme slyšeli před chvilkou! Natož teprve

to, co jsme slyšeli před šedesáti lety!

V ulicích

Velkovezír Ibrahim pochodoval se svými oddíly a útvary

budujícími sultánův tábor před Padišáhem, jak se pat

řilo. Když procházeli před chrámem Hagia Sofia, připojil

se k doprovodu Bégoglu, italský zbožňovatel kříže, pan

Lodovico Gritti. Jeho hedvábný plášť prošívaný zlatými

nitkami, který dostal od sultána, byl přepásán sameto

vým pásem pošitým perlami, na hlavě však neměl tur

ban, ale červenou ke straně nachýlenou čapku, takovou,

kterou frengijští nazývají ghibellinskou čepicí. Nebyl už

mladý, vousy měl řádně prošedivělé, měl blíž k padesáti

než ke čtyřiceti a každý mohl vidět, v jak dobrém přá

telství je s pašou Ibrahimem, který věděl nejlépe, jak se

zavděčit Padišáhovi šperky koupenými od Grittiho. Proto

byl křesťan Gritti už tehdy nájemcem všech pokladních

daní v hlavním městě, div že neporoučel kádímu, vrch

nímu účetnímu a městským strážníkům. Ale oni stejně

dělali, co od nich žádal.

25


Oddíly proudily touto slávou, ve světle, s hudbou, za rachotu pušek, s chocholy, se zlatými prýmky, pod záplavou rudých, modrých, bílých, žlutých, zelených vlajek, nad nimi se klenul starý římský vodovod, z  něhož se v  člověku tají dech, a nad ním se modrala pevná nebesa Boha. Pochodovali městem směrem na západ, začátek průvodu prošel Edirnskou bránou a pomalu se přibližoval ke zbouranému táboru na poli paši Dauda, avšak řada bojovníků byla tak dlouhá, že se minéři, dělostřelecké vozy a puškaři na konci průvodu ještě vůbec nedali u Serailu do pohybu.

Rumelijská armáda s oddílem janičářů se z pole paši Dauda vydala na cestu už ráno, aby jako předvoj předešla Padišáha o několik dní, anatolské oddíly naopak čekaly do pozdního odpoledne a  potom do  druhého dne, než se dá do  pohybu záplava velbloudů neboli dvacet tisíc velbloudů přepravujících surové železo, střelný prach, chléb, stany, dělové koule, nářadí, obilí a rýži. Anatolští počkali, až se jejich velitel paša Behram vrátí se svými spahiji z Gallipoli, aby potom jako zadní voj chránili sultánovo vojsko během celého tažení.

Velkovezír Ibrahim přijímal bez přestávky hlášení nesčetných čaušů a tyto kurýry posílal dál s novými rozkazy; v rozvířeném prachu bylo všechno neustále v pohybu, dav mohutně proudil, některé vojenské divize nebo kolony zvířat nesoucích náklad se do sebe občas zapletly, ale vše se uprostřed křiku a strkání točilo dál, jako z vůle Alláha nebeské kruhy. Neboť velkovezír Ibrahim nebyl tím, kdo nejlépe plánoval bitvy, ani to nebyl on, kdo nejlépe řídil

26


boj, ale byl tím, kdo věděl, že bitevní trh je pouhým svátečním dnem a že k tomu, aby se jeho odvážným a za náboženství bojujícím vojákům tohoto dne dostalo, je zapotřebí nemalé péče, práce a  obezřetnosti, v  tomto byl opravdu velikánem. Největším organizátorem. Po Alláhovi.

Tak jsem to slyšel. Toto ráno bylo druhým Dnem Vzkříšení. Drinopol Za deset dní dosáhlo vojsko Edirne, jinak též zvané Drinopol. Kdysi bylo toho město hlavním městem Osmanské říše, až do doby, dokud velký sultán Mehmed Dobyvatel, praděd Sulejmana, neosvobodil Istanbul z nadvlády křesťanů. Tehdy vytvořil z Istanbulu útočiště lidstva; nechal vystavět paláce, kláštery, špitály a  vysoké školy, jak je to hodné metropole; Edirne, toto pěkné a  milé město, však zůstalo shromaždištěm vojsk útočících na Frengisten, bylo jako podkova na koni, jako rukověť šavle, jako podstavec, na němž pevně stojící dělo může chrlit koule ničící zdi.

Padišáh se ubytoval ve starém paláci a po tři dny vedl díván.

„Co je to díván, Sejfi?“ přerušil jsem ho opět otázkou.

„Díván je rada, ty kluku jeden. Porada, kde Padišáh se svými pomocníky, vezíry a teology uspořádává státní věci.“

Posledního dne dívánu, po ikindi, čase odpolední modlitby, přivedl paša Ibrahim před trůn svého ďaurského

27


obchodního společníka Lodovica Grittiho. Ten se vrhl na tvář s takovou uměleckou dokonalostí, že paša Ajas, třetí vezír a kancléř zbledli závistí. Sultán Sulejman přimhouřil oči a usmíval se. Gritti mu podle svého zvyku předal dárek, nyní skromnější, zlatou, diamanty posázenou přezku k mentlíku, jemu pak na pokyn Padišáha dali obvyklý hedvábný slavnostní oblek.

„Buď zdráv, Bégoglu.“

„Buď zdráv, Padišáhu! Budu ti i nadále sloužit ze všech sil jako dosud, zachránce světa.“

„Ano. Je od tebe hezké, že jsi mě doprovodil do Edirne. Chceš-li, můžeš jít se mnou dál a ve Sremu ti dám statky. Nechceš-li jít dál, můžeš se vrátit do Konstantiníje.“

„Ó, králi času! Pro tvoji oživující blízkost tě budu do Edirne následovat jako žíznivý beduín dešťový mrak, jako bloudící potok údolí vedoucí k moři, jako stoupající dým výšku. Ale naše záležitosti mě skutečně zvou zpět do metropole.“

„V  pořádku. Sekretář benátského vyslance odešel?“

„Ještě bydlí, ó, cháne chánů, v mém domě v Galatě.“

„Bude tvůj otec, dúče, spokojen?“

„Otče, benátský dóže je šťasten, když od tebe, největšího z kalifů, dostane rozkaz. Je vedle tebe jako hrdlička před ptákem Ruchem, doufá v tvoje slitování a slouží ti.

„Zdalipak trápí tvého otce, dóžete, příjice?“

„Otče, dóže psal, že je mu lépe, mnohem lépe, veličenstvo, a je ti vděčný za židovského lékaře, kterého jsi mu poslal darem.“

28


„A jeho flota?“

„Ó, skvoste králů, tuším, na co myslíš... Lid Benátek je málo početný a stále opravuje své nedokonalé a chatrné čluny..., ačkoli je jaro, můj otec a pánové signorie se domnívají, že oprav je ještě příliš, příliš mnoho, opravdu příliš. Nemůžeme se ujmout přepravy papežských žoldnéřů ani ničeho jiného. Ničeho, vůbec ničeho. Obchodujeme, jen obchodujeme, s pomocí Boží, a necháváme spravovat válečné galéry. Jak zpívá Dante, básník:

Jak v zimě ve zbrojnici Benátčané

si vaří smůlu tak, až musí žhnouti,

by vysmolili lodě porouchané, ...“

2

„Ano, to je dvacátý první zpěv Gehenny. Snad od  sedmého verše? Přednesl jsi to arabsky téměř bez chyby, milý Bégoglu,“ pravil Padišáh, jehož rozum je nad slunce jasnější (nechť je Alláh s ním spokojen!), a myslel na to, že se ohledně Benátek jeho diplomaté v zimě hodně činili, protože on chtěl mít toto léto na  mořích klid, dokud táhne na sever a na západ; proto mu stálo za to být za dobře i s parchantem starého dóžete. Dá mu do nájmu i  daně dalších měst. Stejně je vymáhání daní otravná, svízelná věc, která vede jenom k  rozmrzelostem. Ať si tedy ten pohanský Bégoglu vezme do  nájmu Gallipoli a jižní Peloponés, když tolik chce, Ibrahim ho s tím také obtěžuje celé týdny. Samozřejmě že až později, bude-li tomu i Bůh chtít, myslel si v duchu vznešený pán, až od

29


podzimu, možná počínaje dnem Kasima. Istanbul je už stejně jeho.

Avšak lstivý ďaur Gritti byl překvapen: „Králi času! Ty umíš nazpaměť Commedii? Arabsky?! Nebo odkud jsi věděl, že dvacátý první zpěv Pekla začíná Benátkami?“

„Ále, neumím to celé. Jen ty nejhezčí části. Nedovedl bych přesně odříkat, jak váš Dante poslal do  Gehenny své nepřátele, všechny ty kněžské zbožňovatele Ježíše. Dante měl ostatně pravdu, všichni kněží spolu s ním tam skutečně jsou. Zajímá tě, odkud to znám? Tlumočník mého praděda Mehmeda Druhého (dej mu Alláh mír!) to přeložil do arabštiny. Ten čelebi, který dokázal přeložit básníka, se jmenoval Al-Muhadžer. Nějaký jeho vzdálený příbuzný byl Ital, ale obrátil se. Avšak, Ibrahime, můj moudrý serdare! Pověz mi, jaký je oproti loňskému roku přebytek ve státních daních Istanbulu? Kolik nám Bégoglu vyzískal?“

V očích křivonosého paši Ibrahima (buď požehnán!) se zasvítilo, protože toto byl jeho a Grittiho okamžik. Věděl, že to sultán chce vykázat teď, před paši a beji, Grittiho závistivci. Ani nečekal, až mu písař předloží daňový soupis defter: „Osm set dvanáct tisíc osm set šedesát tři akče, ó, pane Persie, Arábie, Sýrie, Anatolie, Rumelie a Krymu...“

„A Trapezuntu!“

„Ah,“ šklebil se Ibrahim předstíraje překvapení, „ah, skvoucí... pane! A Trape...“

30


„A to je veškerý přebytek? I s výkupným devširme?“

„Ne, můj Padišáhu, to jsou džizja, cla a nájmy, poplatky za  berát, tapu, tresty a  pokuty, sultánské majetky čili chasy..., ano, ehm, výkupné devširme je jediné, které je nižší, tak o čtyři tisíce akče, ale...“

„Ani nedovolujeme, aby se výkupné devširme zvýšilo, pravda, můj velkovezíre Ibrahime?“

„Vznešenosti, od toho nás Alláh ochraňuj! Dobré je, když se snižuje! I když nebude, i když nebude!“

„Bégoglu mi tedy slouží dobře? Může vzít do nájmu státní daně Gallipoli? Je tezkere hotovo, Bégoglu?“

„Ano, ó, kalife kalifů, ruka tvých písařů je rychlá jako oř Rüstemův, jejich písmo je krásné jako písmena Tisíce a jedné noci,“ pravil pan Gritti za velikého uklánění.

„ Jsi spokojen? “

„Ó, velice. Ale tvé vznešené signování bez ušlechtilé tugry...,“ nemohl dopovědět, protože Ibrahim svého přítele přerušil.

„Ano, bez tugry. To není ani ferman, ani berát, ale jen tezkere. Na tezkere se tugra nekreslí. Teď buď rád za tezkere. Až pošleš tezkere defterdarovi a on to spolupodepíše, pak můžeš zaplatit emínovi tapu a ámil si vyžádá od kádíaskera bujurdi s názorem šejka-ül-isláma a  potom, když šejk-ül-islám na  základě kánún-náme vynese fatvu, kterou Padišáh následně napíše, neboť jsi, příteli, bohužel ďaur a Padišáh dosud nedal džizje, tapu a další věci celých měst do mukáty ani věřícímu čili až to všechno bude, pak defterdar napíše berát a na něj

31


nišándži nakreslí tugru. Ale na  šejka-ül-isláma si dej pozor, protože je starý, hamižný, zlomyslný a  chlípný. A navíc je to dějepisec!“

Padišáh Sulejman se usmíval a přisvědčoval: „No, já se právě vydávám do války a beru si sebou i nišándžiho — a nikdo jiný tugru nakreslit neumí. Na podzim se vrátím a ty už budeš všechno mít, Bégoglu. Zatím posílej dary defterdarovi, ámilům, emínům, kádíaskerům, šejku-ül-islámovi a všem pašům a vezírům, kteří ti závidí. Jaké z toho plyne ponaučení?“

„Ehm... Jaké, neporazitelný kalife?“

„Zkrátka, kdo chce velké stádo, musí koupit i velkou pastv inu.“

Poté Padišáh (buď požehnán a nechť je před milým Alláhem navěky!), kterému tehdy bylo třicet dva let, náhle povstal, Gritti rychle políbil lem jeho pláště, nebesky dobrotivý Sulejman ho přívětivě objal, pak se zavěsil do  paši Ibrahima a  odešel s  ním na  střelnici, aby se podívali, jak střílejí portugalští topčijové z  nových dalekonosných a přesných kolubrin, které frengijští nazývají švihovkou.

Tak mi to vyprávěl můj sluha, dobrý Sejfi, jelikož já jsem se ještě nenarodil, ale on tehdy stál u dveří poradní síně dívánkháne a toto slyšel. Sejfiho dětství Můj sluha Sejfi se narodil v jedné albánské vesnici a s dětskou daní devširme se dostal do Istanbulu. Komisař vy

32


bírající daně si všiml, že je to bystrý a  chytrý chlapec, a proto ho oddělili.

Většinu dětí prodával aga janičářů za zlaťák anatolským rolníkům. Děti pracovaly osm let v Anatolii, potom byly přivedeny zpět do Istanbulu, ale i tady musely ještě roky vykonávat nejšpinavější a nejtěžší práce, než mohly nastoupit do  kasáren, kde byly vycvičeny na  janičáře. Kdo zůstal po tom všem na živu, stal se synem sultána. Nemůže se oženit, setkat se s ženou, nepracuje, neshromažďuje majetek — ale bojuje.

Sejfiho však poslali do školy v paláci, aby se učil v blízkosti vznešeného Padišáha a potom sloužil u dvora, nebo kdekoli v říši či mimo ni. V Serailu vychodil velice brzy, za  čtyři roky, první odu. Naučil se modlitbám, dvorní etiketě, jemným způsobům, čtení, psaní, počítání, vytříbenému osmanskému jazyku a při čtení Svatého Koránu základům arabského jazyka. Sejfi byl velmi chytrý a pilný, protože jiní navštěvují první odu šest let.

Vyučující duchovní si toho všimli a v druhé odě vychovávali Sejfiho se zvláštní péčí; nevadilo jim, že neměl rád tělocvik a výuku bojových umění, dokonce ho zachraňovali před drsnýma rukama důstojníků, když mu navrhovali potrestání, neboť měl-li zápasit, utíkal, a naopak — když měl běžet, jen klopýtal, když viděl koně, prchal, při napínání mu luk vylétl z rukou a za nadávek zahradníků polámal tulipány o dvacet kroků dále, buzdogan a ostré předměty se mu ani neodvážili dát do ruky. Kázeň snášel jen tehdy, když měl v ruce knihu nebo papír

33


a  pero, když mohl studovat Korán a  poslouchat svého mistra. Velice se zajímal o teologii a dějepisectví, dějiny starých národů, o bitvy států a říší, velké panovníky a vojevůdce, ale zvláště o řecké mudrce, Aristotela a Eflatuna, kterého pohané nazývají Platónem. A o poezii. To málo, co o těchto věcech vím, mám od něho. Aniž bych chtěl, nějak to ve mně zůstalo, neboť jsem měl Sejfiho rád. Nebýt jeho, nyní bych ti nepsal, milý efendi, můj vzdálený příteli, můj budoucí, šťastný bratře!

Takže proto stál Sejfi u  dveří poradní místnosti dívánkháne a  mohl slyšet pána světa. Byl totiž v  paláci pážetem a  jeho mistr, hlavní písař, ze své funkce doprovázel bojovníka Sulejmana. Sejfi byl nucen naučit se jezdit na koni. Niš Mně to vyprávěl tak, že druhý den dívánu, po  ranní modlitbě, Ibrahim opustil s  rumelijskou armádou Edirne, hlavní vojsko ho následovalo o  několik dní později, mezitím v  istanbulském přístavu dokončili nakládku galér; z přístavu vypluly lodě naložené pící, obilím, solenými sušenými rybami, rýží, sušeným ovocem, mlýnky, kamennými koulemi, surovým železem, kovárnami, střelným prachem a také silnými děly zvanými báljemezy.

Světovládné vojsko se tedy vydalo z Edirne na sever, pochodovalo každý den, překročilo řeku Tundžu a  postupovalo dále podél řeky Marici, a za deset dní dosáhlo

34


Plovdivu, kde den odpočívalo, přidaly se k  němu další armády a  sandžakbejové se klaněli velkému sultánovi.

„Co je to ten sandž...?“

Potom vojsko pokračovalo dál podél řeky Marici, každý den pochodovalo, zdolalo soutěsku Momina a po břehu řeky Iskar došlo za jedenáct dní do Sofie. Tam šest dní odpočívalo, přidaly se k  němu další armády a  sandžakbejové se klaněli velkému sultánovi.

„Ale co je to ten sandž...?“

Tehdy se velké vojsko vydalo opět na  cestu, postupovalo na severozápad, pochodovalo každý den, přešlo pohoří a za třináct dní se dostalo do Niše, kde dva dny odpočívalo, přidaly se k němu další armády a sandžakbejové se klaněli velkému sultánovi.

„Sejfi, co je to ten sandžakbej?“

„No. Država se dělí na  sandžaky, protože to umožňuje snazší správu. A pánem takového sandžaku je sandžakbej. Zástupce bejlerbeje. To je velký pán. Ale správce vilajetu, bejlerbej, je jako správce državy větší pán než on. Jenže to už je paša, ty děcko.“

Dostali se tedy do Niše. Je to slavné a staré město. Narodil se tu císař Konstantin, císař-sultán starého Rúma, který pošetile stranil ježíšovcům, a tím způsobil problémy nemající konce. A to nejen svým nástupcům, ale i sobě. K  tomu, aby viděl, jak byl hloupý, mu stačilo čekat jen do chvíle, kdy skončí nájem krámku jeho života a anděl smrti Azrael pro něho pošle anděly Nakíra a  Munkara, aby okamžitě zúčtoval s užitkem a přezkoumal svůj účet.

35


„Salem alejka, císaři-sultáne Konstantine!“ zpívali sborově andělé Nakír a Munkar, když k němu přišli.

Starý, na dnu umírající Konstantin byl tak překvapen, že zapomněl i náležitě pozdravit.

„Ó! A vy, co jste zač? U Jupitera vám říkám, že s těmi křídly vypadáte jako bůh Mercurius nebo bohyně Victoria. Nebo snad ne... snad nejste andělé křesťanů? Vždyť i já se už nechal pokřtít!“

Na to Nakír něco zabručel a Munkar řekl: „Přišli jsme, abychom tě odnesli před archanděla Azraela. Pokud sis nevšiml, v lampě tvého života došel olej a takovýto olej se lisuje jen u Boha.“

A odnášeli ho.

Azrael seděl bezradně na  svém trůnu, Konstantin postával nechápavě před ním a  Nakír s  Munkarem ho drželi za ruce.

„Povolil křesťanům, že můžou svobodně vyznávat svoje náboženství,“ žaloval na něho Nakír, „jejich kostely prohlásil za útočiště a kněze osvobodil od placení daní. A nakonec i on sám přijal křest.“

„A  co bys chtěl?“ ozval se Munkar. „Že přijal křest. Lepší, než kdyby zůstal úplně jako pohan.“

„No-no! Jen ho nebraň! Kolik svých příbuzných nechal povraždit?“

„To se jinak nedalo, to jinak nešlo,“ bránil se Konstantin, „kdo je římským císařem, nemá jinou možnost.“

„Opravdu? A co tvůj syn Crispus? A tvoje druhá žena Fausta? Tam taky nebyla jiná možnost?“

36


„To bylo kvůli intrikám mé matky Helené! V tom jsem neměl úplně jasno ani já.“

„Jeho matka! To bude i z ní bude křesťanská světice?!,“ pohoršoval se Nakír, „a uvidíš, že křesťané udělají světce i z tohodle Konstantina. Pošli ho do pekla, Azraeli!“

„Už dost!“ pravil Azrael, anděl smrti, ale Munkar se nedal, a  ještě odsekl Nakírovi: „A  kdo opustil zvrhlý Řím? Tenhle Konstantin! A kdo udělal z Istanbulu hlavní město místo Říma? On! Vždyť on je uveden i v počestném osmanském jménu Konstantiníja! Kde by bylo bez něho sídlo Padišáha? Co?“

„Nectí Proroka!“ chroptěl Nakír.

„No ale... ale..., jak to, že ne, já přece ctím Ježíše Kristosa, židovského proroka,“ vysvětloval císař. „A jakýpak Padi... Padišáh?“

„Ty! Ty zatvrzelče jeden!“

„Tak už dost!“ zahřímal Azrael. „Uvědomte si už, že u těch na druhé straně je čas. U nich je dříve a je později. U nich jsou události po sobě, a ne najednou. Tenhle se ještě nemohl setkat s Prorokem, protože Prorok Mohamed je až později.“

„To je pravda, vždyť za to všechno ani nemůže. Takže může jít do Ráje!“ volal nadšeně anděl Munkar.

„A to zas ne! Ať teda rozhodne Pán! Azraeli, postav ho před Pána!“

„Alláh se nyní něčím takovým nezabývá, děti moje. Teprve až budou všechny sporné případy pohromadě. Konstantine, musíš počkat na Poslední Soud.“

37


Ano, a  Konstantin čeká dodnes, jako čekalo vojsko v Niši, jeho někdejším rodném městě, aby mohlo pokračovat do Uher. Bej Báli Den před tím, než opět pokračovali v cestě, přijeli od severu bojovníci. Byli z hradu Semendre neboli Smeredevo a to už byla hranice, tedy pomezí.

Tito smeredevští vypadali jinak než ukázněné státní oddíly přicházející ze středu říše. I mezi bojovníky velké sultánovy armády bylo mnoho zkušených veteránů, ale ti už léta nebojovali a jejich zbraně a veškeré vybavení bylo nové a jednotné. U smeredevských tomu tak nebylo.

Tito jezdci z  pomezí projížděli mezi mořem stanů a  špalírem zvědavých pravověrců ke  stanu největšího, nad lva silnějšího bohatýra Sulejmana. Několik set menších statkářů spahijů s  doprovodem vojáků, jejichž určitý počet museli vyzbrojit podle velikosti svých statků, celkem jich mohlo být kolem tří tisíc. Vypadali jinak. Měli jiné držení, jiné pohyby, ale ty nebyly určeny ani tak pro oči, jako spíš pro jiné smysly, a i jejich předměty byly zvláštní: zahnutí, pouzdra a zdobení mečů; tu a tam se objevil nějaký zvláštní koňský postroj nebo chochol na přílbě, někteří nesli prasklé nebo otlučené štíty, některý kůň měl jizvy a  jiný byl zas větší než hbití malí turečtí koníci.

Věru, krev bojovníků za  víru se rozproudila, jejich chřípí se rozšířila, neboť spatřili ukořistěné zbraně, a na

38


víc takové, jaké ukuli osmanští zbrojíři napodobujíce maďarské kováře, a viděli takové muslimy a Srby, kteří tráví svůj život nájezdy, průzkumy, loupežemi a řežbami. Tehdy poprvé pocítili, že slavnost boje se přibližuje stejně jako oni k  hranici, a  že jdou na  takový trh, kde je trhovkyní smrt, kde se smlouvá na meče a platí krví.

Plání se šířilo rozrušení, protože na příchozích ucítili zemi nepřítele. Tam potom buď získají majetek ze zbraní, koní, pokladů a otroků, nebo zemřou, což je ještě lepší. Neboť v 74. verši čtvrté súry je psáno:

Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a  budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou.

Vůdcem tohoto oddílu byl Jahja-paša-Oglu bej Báli, pán bělehradsko-smeredevského sandžaku. S  ním byl rovněž jeho bratr bej Mehmed, to je můj děda, a byl tu i Mehmedův syn Jusúf, zpola ještě dítě, ale už měl meč. Já, Ísa, jsem synem Jusúfa.

A byli tu všichni muži z rodiny, byl tu také syn beje Báliho, pětadvacetiletý Derviš, který se mi o mnoho let později stal otcem místo mého otce, když si pro Jusúfa přišel ten, kdo přeruší radosti, rozváže přísahy a rozdělí spojené.

Sejfi viděl, jak bej Báli skládá hold Padišáhovi. Činil, jak se patří: když se přibližoval k jeho trůnu, nedíval se pánu světa do očí, ani nevykračoval jako dvorní pašové, vezírové, úředníci a  ostatní otroci, nýbrž se pohyboval jako vlk ve svém teritoriu. Byl silný, neohrabaný a svobodný.

39


Byl to člověk, na jehož šachovnici byly figurkami páteřní obratle a zuby a v jehož lampě hořelo sádlo pohanů. Bělehrad Tehdy se Ludvík, maďarský král, od  zvědů dozvěděl, jaké vojsko proudí k jeho zemi, a to ho zcela roztrpčilo, veškerý jeho klid a veselost byly tytam, nechal svolat své beje a vezíry, avšak v jeskyních jejich srdcí se místo lvího řevu statečnosti ozývalo jen myší pištění útrap — tak to píše dějepisec Kemalpašazade; přesto nezvolili cestu poslušnosti, ale s  plánem odporu a  vzpoury se tvrdošíjnýma rukama chytali lemu šatů neposlušnosti. Král Ludvík chtěl najmout žoldnéře, ale neměl peníze. Vyslal posla k Fuggerům do Augsburgu, aby mu nějaké peníze půjčili.

„Kolik peněz král Ludvík potřebuje?“ zeptal se starý Jakob Fugger.

„Dvě stě padesát tisíc guldenů.“

„Nic nedám.“

„Proč vzácný pán nedá?“

„Protože mi král Ludvík sebral nájem svých měděných a zlatých dolů. Já mu říkal, aby mi jej nechal, ale on mi ho vzal, i když jsem mu říkal, aby mi jej nebral, že to špatně dopadne. On mi jej ale odebral.“

Takže Ludvík od starého lakoty nic nedostal a islámské vojsko se dalo do pohybu. Postupovalo údolím Moravy od Niše na sever k Dunaji, pochodovalo každý den, za jedenáct dnů dosáhlo Dunaje, který je desetkrát širší

40


než Nil a jehož dno se opírá o kameny podstavce světa, a na druhé straně tohoto toku už byl pánem Satan.

V  místě, kde se setkává tok Dunaje se Sávou, stojí město Bělehrad s hradem, jehož hradby sahají do nebe. Tehdy to byla poslední bašta vzdělaného světa, strážní věž lidstva, protože i za těmito velkými řekami žili zaostalí lidé, jejichž mysl byla zahalena tmou a  jejichž život byl čistým utrpením, neboť si tam ďáblové kutáleli s horami, zemi rozrývali draci, kteří chrlili oheň a  v  černém dýmu zápasili s  křesťanskými bohy, jež si ubozí Maďaři vyřezávali z  kamene a  ze dřeva, aby je osvobodili od příšer a ďáblů kutálejících hory. Čím více se zhoršoval jejich osud, tím více těchto model zhotovovali, ale tím se všechno ještě zhoršilo, protože i tito malovaní bozi ze dřeva a kamene byli sami příšerami. Bojovníci trestající ďaury museli tento pekelný zmatek krotit v hezkém Bělehradě celé roky a byli toho zázračným způsobem schopni, protože pravověrný bej Báli je řídil nejen silnou rukou, ale i  chytře, a  proto seslal Alláh na tento kraj požehnání: všude se rozprostíraly zahrady a parky, jejichž krása naplňuje člověka radostí, na úrodných polích za městem rostla pšenice, na lukách se rozléhaly zvonce stád.

S úžasem jsem Sejfimu naslouchal; pohladil mě a řekl, že tady, u  Bělehradu, vztyčil Sulejman Veliký tug se sedmi koňskými ohony a stany oddílů pokryly celou rovinu, jako když za letního večera rozpráší měsíc stříbrný prach po obloze.

41


To byl sandžak mých dědů. Mehmed byl mým pokrevním a jeho bratr Báli mým nevlastním dědou.

Moji dědové nechali stlouct první most přes Sávu ještě předtím, než jeli naproti Padišáhovi do Niše a nyní přes něj jako první dunivě klusal sám Báli se svým vojskem, aby obhlédl hrady nepřítele. Následoval ho paša Ibrahim s rumelijskou armádou a dvěma tisíci janičářů s puškami, dále bej Chosrev, pán bosenského sandžaku, potom hlavní vojsko s Velkým Sultánem, a nakonec hrdinský paša Behram s anatolskou jízdou. Tento kraj se nazýval Srem, a  přesto, že sem mohly vtrhnout stejně tak pohanské hordy jako vojáci víry, nevypadal jako pohraniční oblast říše Zla, neboť jeho louky se zelenaly a  voněly barevnými květinami. Poučení: I  černá ovce dává bílé mléko.

Sulejman, hrdost známého světa, a jeho pašové už jeli na koních v bojovém odění mezi bíle oblečenými tělesnými strážci a ulúfedžiji se zelenou vlajkou. Petrovaradín Potom už armáda postupovala podél Dunaje po vojenské cestě, kterou od  pradávných časů používali bojovníci, kupci, kouzelníci a  nejrůznější kočovné národy; římští sultáni z  ní pak udělali pevnou a  hladkou kamennou cestu, navíc tak dokonalou, že ji mohla používat ještě i islámská vojska. Šťastný lid se v rytmu znějících trumpet a bubnů valil vpřed, vazalská a žoldnéřská jízda, naverbovaní, dobrovolní a  dvorní pěšáci, stejně jako se valil

42


dolů na jih tiše plynoucí Dunaj a na něm opět v opačném směru, nahoru, osm set lodí.

Sejfi nejezdil rád na koni, a přesto se od hlučných kolon občas vzdálil tak daleko, že vypadaly jen jako tiše se pohybující pestré stužky v  rozechvělém vzduchu léta. Z  řeky vystupovala vůně, kterou dosud nikdy necítil.

Třetího dne měsíce šawwalu, podle křesťanského kalendáře 13. července, se dostali k  prvnímu uherskému hradu. Byl to pevný a velký hrad — Petrovaradín. Sejfi slyšel střelbu z děl, když se osmanské čluny střetly s maďarskými loděmi a  zahnaly je od  hradu, aby tam nemohly dopravit zásoby; tehdy už paša Ibrahim na souši všechno obklíčil a  připravoval se na  obléhání, protože pohanská banda, která uprchla do  hradu, se neklonila k poslušnosti a veškerý dobrý úmysl k míru byl marný; vzdorovali i  po  příchodu Padišáha Sulejmana, takže velkovezír nechal vykopat příkopy k obléhání, postavit koše se zeminou, z  lodí bylo třeba s  velkou námahou vytáhnout těžká děla a aga lagumdžijů, minérů, musel vyznačit útočné body.

Prvního večera obléhání přijel posel z Istanbulu. Vezírové právě podávali ve velkém stanu hlášení o obléhacích akcích, o pohybu Maďarů na druhé straně a o krmivu, v  dáli, na  hradbách, bouchaly arkebuzy obránců, aby zastřelili co nejvíce vojáků, asapů, plnících koše zeminou, než se zcela setmí, a nedaleko, směrem k první linii, zarachotily vozy dělostřelectva, když do stanu vpustili čauše. Padišáhovi se nejprve ulevilo, když se dozvěděl,

43


že nepíše místodržitel hlavního města, protože kdyby psal on, mohlo by to také znamenat, že v Istanbulu nebo v Anatolii vylezla ven příšera vzpoury nebo byla některá vzdálená država napadena zvenčí. Když se však ukázalo, že dopis pochází z Harému, z jeho soukromých obývacích prostor, byl velmi překvapen. Něco takového se ještě nestalo. Dopis pánu světa psala Roxelana. Jeho polská otrokyně. V Serailu říkali Roxelaně Hürrem, smějící se, neboť se její smích perlivě rozléhal po všech místnostech jako potoky v zahradách Iremu po parcích Spásy. Pravda, tento smích neznamenal vždy jen něco dobrého — moc Hürrem neustále narůstala, jako kdyby byla manželkou, a  to, jak se svým pánem zacházela, vzbuzovalo hrůzu. A tento vliv byl stále větší, takže poslední dobou už zneklidňoval i Ibrahima.

Svatý král vzdělaného světa nechápavě hleděl na umně zdobený papír, protože tohle bylo dosud něco bezpříkladného. Otrokyně vzkazuje do války, sultánovi. Sulejman četl, a když zbledl, začali pašové skvoucí mysli uvažovat o tom, zda by nebylo lepší vést útok proti Petrovaradínu spíš hned a bez dělostřelecké přípravy, nebo rychle pomoct zpoceným asapům a janičářům kopajícím zemi; a když potom začal Padišáh rudnout, krčili se, aby byli co nejmenší, ale nebylo úniku, odejít bez povolení by znamenalo ještě větší riziko než zůstat.

„U Alláha! Kousla ji!“ chroptěl Padišáh (buď požehnán!).

Pašové tiše čekali.

„Píše, že ji kousla. Že... že ji kousla!“

44


Paša Ajas, třetí vezír, hlasitě polknul.

„Že Mahidevran kousla Hürrem!“

Sultán vyskočil a mávaje dopisem začal pobíhat, poskakující světlo svíček z medového vosku vrhalo na stanové plochy obrazy takových hrůzostrašných džinů, že Sejfi byl nucen zajíkavě odříkat začátek modlitby Al-Fátiha. Zatím začaly osmanské dělové čluny z  Dunaje ostřelovat hrad.

„Kousla ji! Kousla ji! Kousla ji! Kousla ji! Kousla ji! Kousla ji!“ řval do zad na zemi ležícímu čaušovi. „Po první modlitbě se vydáš nazpět, ale tryskem, rozuměls? Hlavnímu eunuchovi v  Serailu řekneš, aby Hürrem nechal přestěhovat do  Kháné u  Růžové besídky! Ne! Tam by byla Mahidevran příliš blízko. Ať ji sám hlavní eunuch přestěhuje do mého galatského paláce, vedle domů Fuggerů a Bégogluových, a ať u ní zůstane celou dobu. Ne! Hürrem Grittiho nenávidí, tam ne! Ať tam přestěhuje Mahidevran. Hürrem zůstane v Serailu. Já pak zjednám pořádek, jen co se vrátím! Že neudeří Alláhovy křivolaké blesky ze čtvrtého nebe! Že si zakrslí máridové nekopají s horou Ararat! Tady dělové koule roztrhávají těla pravověrných a tyhle se tam kousají! Ale můj malý syn Mustafa zůstane v Serailu! Jeho matka půjde sama! Rozuměl jsi? Mahidevran půjde do Galaty sama. Prokletá! Že ji kousla! Prokletí! Prokletí! Prokletí!“

Tehdy, v  posledních paprscích soumraku, zabafalo první velké dělo báljemez, potom další a další, druhý den od polední modlitby pak rozbíjelo hradby sto padesát

45


obléhacích děl, topčijové pracovali i v noci při světle smol

ných pochodní, které byly podle předpisů vysoké tři lokte

a  zabodnuté do  země ve  vzdálenosti deseti loket od  dě

lových košů; ve  dne naopak trhaly koše střely z  hradu,

asapové pletli nové, z lodí nosili střelný prach, zatímco se

dúagové modlili podle dělostřeleckého řádu, aby střelný

prach nevybuchl předčasně, a  lagumdžijové se celý den

provrtávali zemí jako krtci, tunely pohlcovaly trámy k vý

ztuži, vojáci se střídali a  pracovali i  v  noci, během toho

odrazili křesťanští satani dokonce dva útoky, ale minéři

rozsekali čakany za dvanáct dnů podloží hradeb, dva dny

tam dole otesávali půl lokte široké nosné trámy, které

praskaly pod tíhou zdí, když se pod ně podkopali a  při

světle olejových lamp, přikrytých drahým skleněným stí

nidlem a posazených do kádě s vodou, nosili do jam střelný

prach. Poté se 17. dne měsíce šawwalu těžké věže Petrova

radínu nadzdvihly a rozsypaly se jako rozfoukané seno.

Stožár moci

Vojáci svaté armády zbourali tábor u začouzených hra

deb, lagumdžijové zasypali jámy, řada těžkých děl se

dala s předními strážemi rumelijské armády do pohybu

směrem k dalšímu hradu; byl jmenován dizdar Petrova

radína, který ještě dopoledne začal s opravnými pracemi.

Zbylí obránci vydali hrad a sami se vzdali na milost a ne

milost, soupis jejich hříchů byl přeškrtnut perem odpuš

tění a jejich velitel dostal od Padišáha darem slavnostní

úbor. Neboť jak je psáno ve 40. verši súry 42:

46


A odměnou za špatné je jen špatnost podobná. Ten, kdo odpouští a o nápravu se snaží, toho odměna je u Boha, jenž věru nespravedlivé nemiluje.

Padišáh a paša Ibrahim jedli po polední modlitbě zirbadže ve  dvou na  klidnějším místě, blízko břehu velké řeky. Až teď měli kvůli zmatku při organizaci další cesty ten den trochu klidu. Nad loukou se pohupovaly vážky od vody.

Nedaleko, schován v rákosí, zvracel Sejfi, protože dosud ještě neviděl mrtvého člověka, jenže předchozího dne padalo v kartáčové palbě k zemi najednou tolik osmanských vojáků jdoucích do útoku a tolik se jich zřítilo mezi ostrou kamennou suť, když šplhali po sutinách zdí zničených minami a byli sraženi mečem pohanů v drátěných košilích, že mu ještě další den bylo z tohoto otřesu pořád špatně. Pohřbívali mrtvé a Sejfi viděl mučedníky; jejich turban se ztratil a  z  nosítek visela jejich dávno nestříhaná hlava.

Bíle odění tělesní strážci sultána se dívali, jak Sejfi vylézá z  rákosí, na  okamžik tam mezi jídlem pohlédli i sultán a velkovezír.

„Ale můj dobrý Padišáhu! Neposlouchej vždycky Hürrem! Vždyť Mahidevran je tvoje manželka, ona ti jako první porodila syna a tento tvůj syn, Mustafa, je dědicem trůnu. Jistě že Hürrem chce, abys Mustafu i jeho matku začal nenávidět a tvým nástupcem se stal její syn Selim. A  využívá toho, že ji miluješ. Jenže není snad taková láska jako podlý džin, který běhá po našich zádech tak,

47


jak ho ženy popotahují?“ Ibrahim namočil kousek masa do kmínovo-olivové omáčky; pokusil se využít toho, že se vzdálen kouzlu Hürrem mohl opět dostat blíž k Sulejmanovi. „Nakonec to ještě špatně dopadne. Připomeň si Samsonův příběh z židovské Bible!“

„Já nemám dlouhé vlasy, Ibrahime, jako Samson a  nejsem blázen. Když je to moje manželka, tak je to moje manželka. Ale i  tak mám Hürrem raději, ať si muftíové reptají, jak chtějí. Proto je ještě můj syn Mustafa nástupcem trůnu, i  když nespím každou noc s  jeho matkou.“

„U Alláha, můj Padišáhu, Hürrem se nesmíří s tím, že dědicem není malý Selim. Nesmíří.“

„A přece nekouše ona, ale Mahidevran!“

„Hürrem je prohnaná, můj sultáne! Nech mě zabít, ale musíš to vědět! Dráždí Mahidevran tisícero způsoby, a  ta z  toho div nezešílí. Divíš se, že ji potom kousne?! A Mahidevran navíc neumí psát. Kdo by za ni mohl dopis napsat, když v Serailu mají Hürrem všichni rádi? Ještě štěstí, můj sultáne, že tvoje matka, vznešená Hafsa — ať jí Alláh požehná! — vždycky Mahidevran ochrání.“

„Vezíre mým vezírů! Já také nemluvím do toho, kolik afrických čarodějnic věřících v mágy máš ve svém domě. A jak s nimi smilníš.“

„Ale voda z louže mlýn neroztočí, můj kalife! Já jsem jen bídný červ v  zelinářské zahradě Boha, avšak ty jsi před lidem svatá vlajka se zlat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.