načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tulák - Peter Newman

Elektronická kniha: Tulák
Autor:

Osamělá pouť němého hrdiny. Strhující debut z originálního temného světa plného démonů a ztroskotaných létajících lodí. Po více než tisíc let střežili Andělští ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  187
+
-
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 372
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The vagrant ... přeložil Jakub Kalina
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1480-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osamělá pouť němého hrdiny. Strhující debut z originálního temného světa plného démonů a ztroskotaných létajících lodí. Po více než tisíc let střežili Andělští rytíři Trhlinu, avšak jak generace míjely a žádné nebezpečí se neobjevilo, jejich pozornost ochabovala. Nakonec se nechali ukolébat. Když se jednoho dne z Trhliny vyvalilo mračno démonických stvoření, zastihlo rytíře naprosto nepřipravené. Lidstvo svedlo bitvu a prohrálo. Rytíři padli. Nestárnoucí vůdci se stáhli do mlčenlivého exilu. Lidé žijí v područí démonických vládců. Už není naděje. Je jen Tulák. Tulák je zničený, zlomený muž: nemá jméno, nemluví. Nese však vzácné břemeno, na němž závisí osud lidstva. ----- Povinná četba pro fanoušky klasické science fiction literatury.  - SciFiNow Tuláka  je radost číst: originální, fascinující svět, silný příběh a hrdina, který je neuvěřitelně charismatický navzdory — nebo díky — svému mlčení.  - Adrian Tchaikovsky, autor série  Stíny vědoucích Ohromující a ambiciózní prvotina odehrávající se v jedinečném a nápaditém světě, kde jediná naděje spočívá v lidské schopnosti milovat.  - Melinda M. Snodgrassová, spisovatelka   Peter Newman vyrůstal v Londýně, kde studoval činohru a pedagogiku na Central School of Speech and Drama. Pracoval jako učitel dramatické výchovy na střední škole, nyní je instruktorem firewalkingu.  Tulák  (The Vagrant, 2015) je jeho debutový román. V roce 2016 vyšel druhý díl  The Malice  (Zlo), závěrečný díl trilogie s názvem  The Seven  (Sedma) je plánován na rok 2017. S manželkou a synem žije v Somersetu.

Zařazeno v kategoriích
Peter Newman - další tituly autora:
Tulák Tulák
Newman, Peter
Cena: 279 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

299 Kč
ISBN 978-80-7491-149-1
CMYK
Tuláka je radost číst: originální,
fascinující svět, silný příběh a hrdina,
který je neuvěřitelně charismatický
navzdory — nebo díky — svému mlčení.
Adrian Tchaikovsky,
autor série Stíny vědoucích
Ohromující a ambiciózní prvotina
odehrávající se v jedinečném a nápaditém
světě, kde jediná naděje spočívá v lidské
schopnosti milovat.
Melinda M. Snodgrassová,
spisovatelka
HOST
329 Kč
ISBN 978-80-7491-480-5
Povinná četba pro fanoušky
klasické science fi ction literatury.
SciFiNow
Kapitola jedna
Kapitola dvě
O osm let dříve
Kapitola tři
Kapitola čtyři
Kapitola pět
O osm let dříve
Kapitola šest
Kapitola sedm
Kapitola osm
O osm let dříve
Kapitola devět
Kapitola deset
Kapitola jedenáct
Kapitola dvanáct
Kapitola třináct
O osm let dříve
Kapitola čtrnáct
O osm let dříve
Kapitola patnáct
O osm let dříve
Kapitola šestnáct
Kapitola sedmnáct
O sedm let dříve
Kapitola osmnáct
Kapitola devatenáct
Kapitola dvacet
O sedm let dříve
Kapitola dvacet jedna
Kapitola dvacet dva
O tři roky dříve




















BRNO 2016





Copyright © Peter Newman, 2015
Jacket illustration © Jaime Jones
Jacket layout design © HarperCollinsPublishers Ltd, 2015
Translation © Jakub Kalina, 2016
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016
(elektronické vydání)
ISBN 978-80-7491-813-1 (Formát PDF)
ISBN 978-80-7491-814-8 (Formát ePub)
ISBN 978-80-7491-815-5 (Formát MobiPocket)





Věnováno Em
za to, že mi posvítila na cestu










9
KAPITOLA JEDNA
Světlo hvězd vystřídala záře neonů. Zástupy oslňujících
cedulí vítaly každého, kdo přicházel do Nového Obzoru.
Tulák si jich nevšiml: upíral oči na zem před sebou.
Na ulicích se jako živé odpadky váleli lidé s pohledy stejně
prázdnými jako jejich smích. Okolo něj se ozývaly žadonící
hlasy a agresivně se k němu natahovaly prosebné ruce.
Tulák si jich nevšímal a šel dál. Límec kabátu si držel těsně
přitažený ke krku.
Z davu před ním se ozvaly rozčílené výkřiky. Tísnila se tu
pestrá směsice míšenců, pasáků, překupníků a diváků. Z ulice
se zvedaly vyvýšené plošiny na vratkých podpěrách z recyk -
lovaného kovu, na nichž stály drátěné klece. V nich se krčily
roztřesené postavy čekající, až je někdo koupí. Některým ze
shromážděných dražba vynesla nové otroky, dalším čerstvé
maso.
Tulák nepozorovaně kráčel dál.
Středu Nového Obzoru vévodila velká hromada šrotu
přezdívaná „Železná hora“, památka na válku. Její srdce tvořily
trosky zřícené létající lodě, okolo níž se válely zbytky
vysypaného nákladu tanků a stíhaček.





10
Obyvatelé Nového Obzoru, kteří uměli využít každé pří -
ležitosti, loď vykuchali a vytvořili si v ní příbytky a obchody,
v nichž prodávali lodní vybavení. Světlo porůznu sesbíraných
lamp barvilo stíny.
Jeden z tunelů osvětlovala pokroucená svítící obruč.
Nízký strop získal v její slabé záři barvu sraženého mléka.
Tulák poněkud nemotorně vešel dovnitř. Krčil
nohy a skláněl hlavu, ale záda držel rovná.
Stěny byly obestavěné regály plnými lahviček, plechovek
a  flakonů. Majitel rezivějící jeskyně seděl na podlaze a 
otrhaným hadříkem čistil injekční stříkačku. Upřel na Tuláka
krví podlité oči.
„Jste tu poprvé?“
Tulák přikývl.
Stříkačka i hadřík bleskově zmizely a muž si promnul
zažloutlé prsty. „Vítejte, vítejte. Jsem doktor Nula. Asi jste o mně
už slyšel.“
Tulák přikývl.
„No jistě, proto jste tady. Tak co to bude? Vypadáte
unaveně. Mám nejlepší výběr povzbuzujících prostředků na téhle
straně Trhliny. Nebo byste radši na chvíli zapomněl?“ Úlisné
oči mu vábivě jiskřily.
Tulák, který si jednou rukou stále držel límec kabátu, se
jantarovýma očima rozhlížel po regálech. Jeho pohled se
zastavil u malé lahvičky se zašedlým štítkem.
„Vidím, že se vyznáte,“ poznamenal doktor Nula uznale.
„Jen zřídka se tu ukáže někdo, kdo ví, co hledá. Ti nuzáci, co
mi sem chodí, by nerozeznali hvězdný prach od prachu
z podlahy.“ Zvedl lahvičku a  smetl z  jejího víčka něco lepkavého.
„Předpokládám, že ten, kdo vás posílá, ví, jak jsou dobré léky
vzácné... a zná jejich cenu.“
Tulák místo odpovědi poklekl, položil na zem dvě
platinové mince a přisunul je k doktorovi.





11
„Doufám, že to není nějaká bouda,“ řekl doktor, zvedl
min ce a postupně do obou cvrnkl prstem. Mince se zachvěly
a stís ně ným prostorem zazněl krátký duet. Oba chvíli mlčeli,
ponoření do vzpomínek, které v nich ten zvuk vyvolal.
Doktor Nula nastavil mince do světla. Blýskavé kotouče
působily na jeho zažloutlých prstech nepatřičně. „Omlouvám
se,“ prohlásil a rychle mu podal lahvičku v naději, že nebude
žádat drobné nazpět. „A až budete zase něco potřebovat,
neváhejte se znovu zastavit.“
Doktor Nula se díval za odcházejícím Tulákem a točil si palci
na rukou. Pak vzal stříkačku a po krátké úvaze nabodl
ukazováček na jehlu a  bolestivě se ušklíbl. Na špičce prstu se
objevila kapička krve. Počkal, až doroste do velikosti menšího
hrášku, a zašeptal svůj vzkaz.
Tulák zamířil k  městským branám, o  nichž bylo známo, že
jsou neustále otevřené. Demagog, démonický správce města,
tvrdil, že v Novém Obzoru je vítán každý. Byla to lež, kterou
chtěl zamaskovat skutečnost, že brány nefungují. Velké
motory ovládající jejich křídla už dávno umlkly a hlavní
součástky byly zničené nebo rozkradené.
Výkřiky žebráků se mísily s hlasitým bubnováním a pachutí
potu. Předčasně životem protřelá dívka zatahala Tuláka za paži.
„Hele, jdeš vod Nuly? Nechceš se rozdělit?“ Přejela si rukou po
plochém těle. „Dej mi rauš a já si s tebou pohraju. Velkej rauš,
velký hraní.“ Tulák se zastavil a díval se na její ruku, dokud
ji nestáhla. Šel dál a za ním se nesl proud dívčiných nadávek.
Uprostřed ulice sedělo na zadních velké zvíře podobné
psu. Psověk, tvor nakažený démonickou podstatou, větší než
jeho předci, hrozivý a divoký. Cvičitel nebyl nikde v dohledu
a obvykle pokojní rozmařilci z Nového Obzoru se mu zdaleka
vyhýbali.





12
Tulák se zachoval stejně.
Zvíře ho pozorovalo nesourodýma očima. Jedním psím,
v přítmí černým a nečitelným, a druhým lidským: v něm se
zablesklo poznání. Někde za městem se cvičitel dívá a sleduje
ho prohozeným okem.
Chvíli oba stáli bez hnutí a lidé v davu napodobili
pohasínající hvězdy nad sebou a jeden po druhém zmizeli ve tmě.
Psověk funěl a jeho odporný dech se přidával k husté
směsici kouře a hniloby visící ve vzduchu Nového Obzoru.
Tulák neutíkal. Bylo to zbytečné. Během let vyzkoušely
zoufalé kořisti všemožné způsoby, jak před těmito kříženci
skrýt svůj pach: parfémy, bláto, výkaly, dokonce i krev jiného
člena psověčí smečky.
Marně.
Lovci nejdou za pachem těla. Tulák to věděl: to proto teď
byli ostatní členové smečky i jejich cvičitelé mrtví.
Psověk zavrčel a postavil se. Sotva se držel na nohou
oblepených zaschlou krví. S námahou se vlekl blátem kupředu.
Tulák ho nehnutě pozoroval.
Osm metrů od něj se psověk odrazil ke skoku. Bylo to
slabé gesto, pouhý náznak jeho obvyklé síly.
Tulák ustoupil a  vyčerpané zvíře se rozpláclo před ním.
Ztěžka a přerývavě odfukovalo. Ze hřbetu mu kanuly potůčky
tmavé krve. Brzy zemře. Vrčení sláblo, až přešlo v  kňučení,
které po chvíli vystřídalo tiché pískavé chrčení.
Tulák se vydal okolo těla, psověk však nebyl ještě úplně
mrtvý. Z  posledních sil po něm chňapl. Do kotníku se sice
nezakousl, ale dlouhé zuby zachytily cíp kabátu.
Tulák s ním škubl jednou, podruhé, psověk na něj upíral
přivřené oči. V  posledním projevu vzdoru dál držel obno -
šenou látku mezi zuby. Tulák nepřestával škubat  — silněji
a naléhavěji, až se látka roztrhla. Sice se vysvobodil, ovšem
za určitou cenu — kabát se mu při tom zápase rozevřel.





13
Psověk naposledy otevřel oči a  překvapeně je vytřeštil.
V ohbí mužovy paže netečně spalo dítě, naducané tvářičky
zarudlé horečkou. U pasu Tulákovi visel meč, z jehož záštity
na psověka zíralo oko. Oplácelo mu jeho umírající pohled,
hledělo až k samé podstatě jeho existence a hledalo vlákno,
které ho přivede k jeho zkaženému cvičiteli.
Tulák si přitáhl kabát k tělu a rázně vykročil k velké bráně
Nového Obzoru.
Rzí prokvetlá brána se tyčila do výšky a  podél obou je -
jích křídel visel nehybný tlustý řetěz. Napravo stála hlídková
věž, zborcená, rozpadlá střecha držela na nefunkčních
kabelech.
Tulák vyšel pod její temnou siluetou z města a odhodlaně
směřoval do zšeřelé krajiny.
Z pusté země trčely balvany jako řada obřích zubů.
Opakovaná bombardování a účinky jedovatých ďábelských energií
si vybraly svou daň. Krajina byla celá zjizvená krátery. Nikde
žádné stromy, barvy a jen velmi málo známek života.
Zatracená země nedostala své jméno bez důvodu.
Někde poblíž se ozval rychle potlačený výkřik. Ale stačilo
to. Tulák se otočil a vydal se za zvukem.
Za zubatým balvanem seděl cvičitel a držel si hlavu
v dlaních. Tmavé zvířecí oko mu odumřelo a  nervy v  jeho okolí
řvaly bolestí. Cvičitel si nevšiml, že byl odhalen.
Tulák se přikrčil a opatrně odložil dítě do prachu. Pomalu
se narovnal a tasil. Zpívající ostří olízlo vzduch.
Teď už ho cvičitel zpozoroval. Potácivě couval a mumlal
všemožné sliby, až na něj padl Tulákův stín.
Pak náhle nastalo ticho.
Ještě teplá mrtvola psověka přitáhla do soumraku vyhublé lidi
i odulé mouchy. Do rána z něj zůstanou jen kosti. Odpoledne
bude polovina těch lidí po smrti, jejich žaludky si neporadí





14
s vydatným masem. A do večera nekrokupci jejich mrtvoly
vymění za něco jiného.
V Novém Obzoru nic nepřijde nazmar.





15
KAPITOLA DVĚ
Na okraji Nového Obzoru se utvořila karavana, která se
chystala za rozbřesku vyrazit. Tulák se k ní připojil, vmísil se do
davu strhaných kupců a  cestovatelů, ztracených a  zapome -
nutých.
Kola skřípala, soumaři funěli a lidé se vlekli kupředu. Jak
se Nový Obzor rozplýval v dálce jako blednoucí noční můra,
pocestní se poněkud uvolnili a nejistě se pouštěli do
rozhovorů.
Toho dne vyšla jako první žlutá polovina slunce, zlatá
nebeská koruna. Pověrčiví kupci to brali jako dobré znamení,
jeden se dokonce z vděčnosti podělil s jiným o pití. Pro
většinu to však znamenalo jen změnu barevné palety beznaděje.
Načervenalá záře na obzoru brzy předznamenala druhý
východ toho dne.
Kdysi svět zahřívala pouze jediná hvězda. Tu dobu už si
nikdo nepamatuje, všichni se však shodují, že tehdy určitě
bylo lépe.
Lidstvo si tehdy myslelo, že až se slunce rozpadne na dvě
poloviny, nastane konec světa. Hvězdné fragmenty však
navzdory předpokladům neexplodovaly ani neseslaly na zemi





16
ohnivý déšť a  zkázu. Namísto toho pokračovaly ve své ne -
beské pouti po obloze a kolem sebe jako opilí taneční
partneři, kteří se potácejí po parketu ještě dlouho poté, co hudba
utichla.
Tulák přistoupil k  jednomu z  největších povozů, jehož
kočí se soustředil na svou ručně ubalenou cigaretu. Okolo
nedopalku vyklouzla dvě slova: „Co je?“
Tulák se podíval na povoz a pak zpátky na kočího. Další
vzácná mince změnila majitele a Tulák si vlezl dovnitř.
Nákladový prostor povozu byl plný beden z poškrábaného
plastu a otlučeného kovu. Ani kousek místa nepřišel nazmar,
dokonce i pachy se musely smáčknout a tísnit se mezi
bednami. Některé byly zakryté starými hadry, ale ty byly spíš
výjimkou. Většina z nich bezostyšně odhalovala svůj obsah.
Tuláka to nezajímalo. Ohlédl se přes rameno a  ukryl se
před světem za látkovou zástěnou.
V tom stísněném soukromí si svlékl kabát, odepnul meč
a  nemotorně se usadil s  dítětem, které propašoval dovnitř.
Dítě nepřirozeně spalo, imunní vůči strastem, které mu
v posledních dnech způsobovala zhoršující se horečka.
Tulák mu rukávem otřel čelo a foukáním se snažil ochladit
zčervenalé tváře. Dítě nakrčilo nosík a ospale pootočilo hlavu.
Když se začalo vrtět, Tulák vytáhl vzácný flakon, odšrouboval
víčko a  nabral na prst trochu fialového rosolu. Strčil dítěti
prst do pusinky a čekal. Bezzubé dásně se pohnuly a dítě
začalo sát. Ještě dvakrát mu Tulák podal lék na prstu. Dítě ho
lačně spolykalo.
Skřípavé pohupování povozu je na chvíli oba uspalo.
Náhle se z hlubin vozu ozval šepot.
„Pomozte mi.“
Tulák ztuhl a  otočil se k  velké kovové kleci. Ušmudlané
prsty odhrnuly přehoz, pod nímž se skrývala dětská tvář.
Nebyl to míšenec narozený zkaženým lidem, ale ani svobodné,





17
čisté dítě. Hoch měl ostré rysy a drobné hubené tělo
prozrazující, že přežívá jen díky nalezeným zbytkům a důvtipu. Nic
mu neuniklo, s otevřenými ústy se rozhlížel kolem sebe.
„Ten meč,“ zalapal chlapec po dechu. „Jste Andělský rytíř.
Myslel jsem, že na téhle straně Trhliny jste všichni mrtví.“
Hovořil tichým vzrušeným hlasem a do očí mu vstoupilo cosi
cizího, naděje na něco jiného než bolest a smrt.
„Já jsem Jem,“ vyhrkl. Sypal ze sebe slova, jako by se bál,
že když se odmlčí, Tulák ho opustí. „Moje matka obchoduje
s  Verdigridou, ale včera večer se něco pokazilo. Objevila se
skupina mužů, zajali ji a pak přišli další, zlí, odvedli mě pryč
a tvrdili, že jim matka dluží peníze. Chtěl jsem s nimi bojovat,
ale zbili by mě, a tak jsem se dělal menší a ještě menší, jako
brouk. Strčili mě do téhle klece a naložili do vozu. Potřebuju
se vrátit do Nového Obzoru. Musím ji najít, přesvědčit se, že
je v pořádku.“
Tulák mlčel.
„Určitě bude ráda, ona má peníze. Ne moc, ale dost a...“
hoch se odmlčel, nevěděl, jak to podat, „taky je krásná, oprav -
du krásná.“
Jem byl jedním z posledních, kdo se narodili před časem
bídy, dost starý, aby si pamatoval příběhy, kterými ho
odmalička krmili. Andělští rytíři pro něj byli hrdiny z  doby, kdy
dětství znamenalo něco víc než jen pár okamžiků mezi
čerstvě nabytým vědomím a  zklamáním. Ale také byl dítětem
dneška a věděl, jak v případě nutnosti vyjednávat.
Melodickým šepotem zarecitoval: „Dovolávám se milosti. Braň mě,
ochraňuj mě, spas mě.“
Tulák zavřel oči.










19
O osm let dříve
Deset tisíc Andělských rytířů táhlo do bitvy, která vejde do
dějin jako bitva Rudé vlny. Šla s nimi i většina silných mužů
a žen z oblasti, kteří se stali jejich pážaty, sluhy a vojáky.
Velkou část armády přepravovala mechanická zvířata,
rytíři dostali čtyřnohé stvůry s obrněnými hřbety nebo
kovovými pásy na nohou a vojáci vozy a tanky.
V  jejich čele stála jedna ze Sedmy, plující po obloze ve
svém létajícím paláci. Za ní se táhl zástup létajících lodí jako
káčata následující svou matku.
Země se chvěla pod jejich tíhou.
Po více než tisíc let střežili Andělští rytíři ve jménu Cí -
sařství Okřídleného oka puklinu v zemi nazývanou Trhlina.
Proroctví předpovídala, že Trhlina se jednoho dne rozestoupí
a vyvrhne na zem pohromu. Ovšem jak plynula staletí a ten
den stále nepřicházel, lidstvo se nechalo ukolébat. Je těžké
zůstat bdělý po celý život a ještě těžší po celé generace.
Dokonce i Sedma, skupina nestárnoucích a bezchybných stráž ců
císařství, polevila v pozornosti a často zanedbávala návštěvy
jižního regionu. První nájezdníci, kteří se vyvalili z  hlubin
Trhliny, rytíře zcela zaskočili. Démoni v touze urvat si něco





20
ze světa rychle zaútočili a ospalá tisíciletá stráž skončila
nářkem a krveprolitím.
Jeden muž, který sloužil jako panoš, unikl těsně poté, co
řež vypukla. Donesl zprávu o katastrofě na sever, přes moře
až do Zářícího města, hlavního města císařství a sídla
Sedmy.
Kleče na koleni ze sebe vychrlil zmatené zvěsti
prokládané omluvami. Mnohokrát musel zprávy opakovat před
stále výše postavenými lidmi, až se dostal k  Vrchnímu rytíři,
nejvyššímu vojenskému veliteli, který mladíka okamžitě
odvedl před Sedmu s žádostí o radu.
Po dvou dnech mlčení Sedma rozhodla potrestat
panoše za neschopnost. Poté začala rozjímat o tom, co podnikne.
Třináct měsíců po příchodu prvních nájezdníků bylo
rozhodnuto, že armáda Okřídleného oka vytáhne do války. Jejího
vedení se ujala Gama ze Sedmy, která tak poprvé v dějinách
opustila svou svatyni, své bratry a  sestry a  oddané
služebníky.
Pomalu a vznešeně táhli císařstvím. Cestou se k nim
přidávali mladí a silní obyvatelé země. Ochotně vstupovali do
armády, všichni se chtěli zapsat do dějin.
Když armáda konečně dorazila až k Trhlině, nepřátelé už
čekali. Z  Trhliny se vyhrnula syčící krvavá mračna
neznámých stvoření, z nichž bylo možno rozeznat pouze tisíce
tisíců cvakajících hladových zubů.
Jakmile se armáda Okřídleného oka roztáhla do formace,
Trhlina na ni vychrlila podivné mnohonohé tvory, nekonečný
příval zrůd vrhajících se s jekotem proti živým.
Vojáci odpověděli střelbou z kanonů a rytíři tasili své
zpívající meče.
Na zemi se zastřelená a probodnutá monstra rozkládala
na kaši, tak daleko od domova jejich těla nevydržela v celku.
Na nebi se temné stíny proplétaly mezi věžemi létající pev-





21
nosti a shazovaly muže z ochozů. Občas se podařilo
některého z  protivníků zapálit a  ten se pak v  oblaku modré záře
zřítil k zemi.
Potom se však z Trhliny vynořilo něco mocného. Později
to dostalo jména jako Uchvatitel, Amag nebo Zelené slunce,
v tu chvíli to však ještě nemělo tvar, zjevilo se to jako zelený
stín dosud nenarozené nenávisti. Kde se objevil, tam padala
k zemi zmasakrovaná těla jen vzdáleně připomínající
odvážné muže a ženy, jimiž byla ještě před několika okamžiky.
Armádu zachvátil děs, vojáci si poprvé připustili, že by
mohli být poraženi.
Gama ze Sedmy pozorovala bitvu očima, v nichž se
zrcadlilo nebe. Jakmile spatřila skutečnou hrozbu, pokynula svým
sluhům. Když jí otevřeli dveře, protáhla se a roztříštila
tenkou kamennou slupku, která ji obklopovala. Jako když se
pták vylíhne z vejce.
Na křídlech ze stříbra a ohně se snesla na nepřítele. Její
meč byl jejím válečným křikem a jeho mocné volání obracelo
ďábelská stvoření v  popel. Když ji ta nehmotná věc zpozo -
rovala, zarazila se a zamířila zpět k bezpečí Trhliny. Nebyla
připravená jí čelit, ještě ne. Gama se za ní rozlétla jako šíp
a žádné z monster z Trhliny se jí neodvážilo postavit do cesty.
Nepřátelé padali jako suché listy pod náporem větru. Přistála
na proměnlivém povrchu svého protivníka a  zabořila meč
hluboko do jeho beztvarosti.
Ono stvoření nedovedlo řvát, a tak kolem sebe šířilo jen
tiché vlny bolesti. Pokusilo se uprchnout, ovšem Gama je
pronásledovala a  z  jejího meče se do rány řinula nenávist
i zárodky jí samé. Vznášely se uvnitř, dřímající a připravené
rozkvést.
Nepřítel byl nucen odvrátit se od zející prázdnoty.
Neochot ně se jí postavil.
Dali se do boje.





22
Traduje se, že Gama bojovala udatně. A  že udatně i  ze -
mřela. A Vrchní rytíř ji měl brzy následovat. Nicméně ať se
traduje cokoli, Gama ze Sedmy toho dne padla.
Krátce nato přišel příkaz k  ústupu. První ústup přežily
sotva dva tisíce.
K druhému ústupu už nedošlo.





23
KAPITOLA TŘI
Během odpoledne si obě poloviny slunce vyměnily místo, tak -
že hory zalilo zlaté světlo a  obloha se zbarvila do ruda.
Karavana pokračovala ve svém pomalém a osamělém putování
k severu.
V jednom z povozů se otevřela dvířka klece. Mladý hoch se
radostně vysoukal ven. S očekáváním pozoroval muže, který
ho zachránil. Bylo jasné, že chce, aby ho doprovodil, možná
dokonce doufá, že s nimi propojí svůj život — stane se
matčiným druhem a jeho otcem.
Muž však nic z  toho nenabídl. Tiše seděl, zatímco dítě
sálo zbytek léku.
„Takže se asi budeme muset rozloučit?“ zeptal se chlapec
nakonec.
Tulák přikývl.
Zklamaný hoch vyskočil z povozu a nechal muže s dítětem
o samotě. Bez jeho neustálého řečnění uvnitř zavládlo ticho.
Tulák hleděl na mince ve své dlani. Každá měla moc koupit
i  prodat život. Už jich zbývalo jen pět. Utratil je za
nezbytnosti, jako jsou potraviny a léky, i za projevy dobročinnosti,
jimiž jen těžko vykoupí své svědomí.





24
Za tři z těch pěti koupil svobodu jednoho chlapce, kozu
a trochu soukromí na cestě. Z těch tří byla nezbytná jenom
koza. Jen málo tvorů přežilo v Zatracené zemi beze změny.
Po příchodu démonů většina z nich vymřela nebo vlivem
zkažené energie prýštící z Trhliny prošla proměnou. V průběhu
času se nakažení přeživší natolik vzdálili od svých přiroze -
ných tvarů, že byli jen stínem své původní podoby.
Koza byla sice vychrtlá, nerudná a tvrdohlavá, jinak ovšem
nezkažená a  představovala spolehlivý zdroj řídkého
našedlého mléka.
Karavana postupně zpomalila a stočila se do kruhu jako
kočka, která se ukládá ke spánku. Povozy i soumaři se
s vrzáním kol a kostí zastavili k odpočinku. Lidé šetrně ujídali ze
svých zásob a  závistivě pokukovali po krmi svých sousedů.
Po posilujícím spánku se dítě probudilo a  začalo plakat.
Horečka konečně začala ustupovat, takže se opět dostal ke
slovu hlad.
Tulák rychle vstal a posbíral si věci. Zvedl dítě a znovu ho
přikryl kabátem. V tmavém a vyhřátém prostoru se trochu
uklidnilo, nicméně když Tulák vylézal z povozu, pořád ještě
nespokojeně brblalo.
Když přistoupil ke koze, upřela na něj podezřívavý pohled.
Zkusila ucuknout, jenže drát, kterým byla připoutaná
k povozu, jí to nedovolil. Na rozdíl od mnoha svázaných lidí jdoucích
s karavanou nepřestala vzdorovat. Tulák však pracoval rychle
a koza se mu brzy podvolila. Zatímco sbíral vzácnou tekutinu
do starého plechového pohárku, netečně přežvykovala.
Zjevil se u  něj vyhladovělý muž se zoufalstvím v  očích.
„Nazdar kámo,“ oslovil ho. „Jak to jde?“
Tulák pomalu naklonil hlavu na stranu.
„Co to tam máš? Že je to děcko?“
Oba muži se na sebe podívali, okolím se jasně rozléhaly
zvuky karavany  — lidé vařící na provizorních ohních, uta-





25
hování šroubů, vytloukání ohnutých paprsků kol, broušení
čepelí.
„No tak, chlape, já nebyl jedinej, kdo to slyšel. A taky
nejsem jedinej, koho to bude zajímat. Tak si pojď popovídat.“
Poškrábal si boláky na bradě a přednesl svou nabídku: „Jak
tě tak sleduju, napadá mě, co asi chystáš. Máš tam jednoho
nezkaženýho, co? Asi si myslíš, jak nejsi mazanej, žes ho
takhle propašoval ven. Vsadím se, že ho chceš na severu
prodat, aby sis trochu přilepšil. Je to kluk, nebo holka? Necivila
za holčičky nabízí hodně, jestli se dostaneš až takhle daleko,
moh bys na tom trhnout balík. Mám tím směrem známýho,
dojednává kšefty s  masem, na nic se neptá. Co ty na to?
Mohli bysme to dát dohromady, ty máš zboží, já kontakty.
Prachy si rozdělíme a zůstane to jenom mezi náma. Co na to
říkáš?“
Tulák jen trochu přimhouřil oči.
„Páč jestli se ti to nelíbí, můžu promluvit s pár kámošema
a zbavíme tě toho špunta zadarmo. Je to na tobě.“
Tulák uvážlivě položil na zem pohárek a  vedle něj dítě.
„No to je uzlíček. Vážně doufám, že je to holka, to si piš.“
Tulák vstal a udělal krok směrem k muži. Převyšoval
vagabunda o několik centimetrů.
„Tak co říkáš?“
U  boku pod kabátem se stříbrná křídla na jílci meče
zavlni la a čepel tiše zabroukala. Mužova krev byla víc než
zkažená: kolovalo v něm samo peklo.
„No?“
Tulák si protáhl pravou ruku a smutně se zamračil. Sáhl
pod kabát, vytáhl z kapsy minci a nabídl ji muži. Přiložil si
prst ke rtům.
„Je to to, co myslím, že to je?“ Mince okamžitě zmizela.
„Sice jsem doufal v něco jinýho, ale dobře, máme dohodu. Nic
jsem neviděl.“





26
Tulák se vrátil do povozu a pomocí gumové hadičky nakr -
mil dítě. Naslouchal zvukům zvenčí a hlasům lidí, šeptajícím
a klevetícím.
Mnoho mil jižně od Nového Obzoru chátral Padlý palác. Po
bitvě Rudé vlny se potácel oblohou pryč od Trhliny
a nekonečného přívalu netvorů rodících se z jejího kamenného lůna.
Palác svým pronásledovatelům neunikl. Po pádu z 
oblohy naposledy políbil zem, přičemž v krajině vyryl nové údolí
a odklonil tok jedné z velkých jižních řek. Teď byl Padlý palác
už navěky obklopen smrdutým močálem.
Věže a stěny se nakláněly o několik stupňů doprava, takže
v denním světle vypadaly jako opilé.
Směrem k nim, nepozorován ubohými dušemi toulajícími
se nakloněnými ulicemi, letěl posel, jeho křídla bzučela jako
miniaturní motorky.
V Padlém paláci nezůstal ani kousek skla. Okna se rozbila
při nárazu a podlahy zasypala vrstva levného křišťálu. Dnes
už jsou všechny střepy pryč, od nejdelších úlomků až po ty
nejdrobnější střípky.
V rozpukaných dlažbách, ve dveřích i oknech byly díry, ale
posel si z nich nic nedělal. Mířil přímo k věži, jejíž mosazné
stěny vedly předem prohraný souboj se zeleným lišejníkem.
V obloukovém okně na vrcholu věže stála Loutka. Když
muší posel přiletěl až k ní, její obličej se rozevřel jako mušle.
Moucha dosedla na nepřirozeně dlouhý jazyk. Její křídla se
zastavila, její práce skončila.
Loutka zavřela ústa a ochutnala slova skrytá v muší krvi.
Obojí spolkla a rychle odkráčela do temnoty věže. Nakloněná
podlaha jí nečinila sebemenší problémy. Zastavila se ve
vstupu do pánovy komnaty, čekala, až si jí všimne.
V šeru se pohnul mohutný stín. Pohyb doprovodilo
několik tichých mlaskavých zvuků. Loutka pozorovala obruby na





27
pánově schránce, dokonce i ty nejnovější se začínaly třepit.
V  duchu si připomněla, že budou muset urychlit příští ob -
jednávku.
Uchvatitel, teď už plně probuzen, rozpohyboval tělo, které
dřív patřívalo Gamě. Pokynul Loutce, ať jde blíž. Bylo to těžko -
pádné gesto, nehodilo se k  největšímu z  netvorů a  Loutka
byla ráda, že u toho Necivila ani První nejsou.
Loutka uposlechla, chvatně překonala vzdálenost mezi
nimi a přiložila své čelo k pánovu, její jemné rysy vypadaly
vedle rozpadající se zrůdnosti nadpozemsky krásné.
S hlavami u sebe jako milenci se vzájemně dotkli jazyky
a vzápětí mezi nimi proběhl proud myšlenek.
„Mám prst v  lebce Nuly, který vypráví o  zpívajících
mincích a mlčenlivém muži, jenž skrývá své poklady.“
„Ten, který zlikvidoval smečku?“
„Musí to být on, pane.“
„Ten, který rozerval jednoho z nás?“
„Musí to být on, pane.“
„Ten, který nese Zlo?“
„Nemůže to být nikdo jiný, pane.“
„Chci ho.“
„Ale vaše kůže se rozpadá, pane, musíte odpočívat.“
„Budu odpočívat, jakmile se zmocníme Zla.“
„Kdy se chcete vydat na cestu, pane?“
„Okamžitě. Zlo si mě dobírá ze stínů a já lačním po odplatě.“
„A co další přehlídka?“
„Co je s další přehlídkou?“
„Blíží se, pane.“
„Tak brzy?“
„Ano, pane. Blíží se a vaše veličenstvo se musí ukázat, je
třeba utáhnout řetězy.“
„Budiž. Zlo však získáme zpět, zprav o tom ostatní.“
„Kdo půjde místo vás, pane?“





28
„Rytíři nefritu a popela.“
„Zařídím to.“
„Kladivounka.“
„Vyřídím jí to.“
Odtáhli se od sebe a Loutka ustoupila, sužována
myšlenkami, které jí nepatřily. Když sestupovala po schodech dolů,
stále v ní převládaly ozvěny pánových tužeb. Dosáhli
v tomto novém světě mnoha vítězství, dobyli velkou část území,
přesto však neustále vzdoroval, útočil na samu jejich pod -
statu, oslaboval jejich ochranu. Pouhých pár mil od Trhliny
je obloha tvrdě a nenávistně tlačila k zemi. Loutka vnímala
pánovo rozčarování a ještě něco jiného, nechtěný dar, tichý
šepot strachu.
Projednou byla ráda za svou izolaci, její jednoduchost ji
uklidňovala. Přetrvávalo v  ní však sílící vědomí, že
Uchvatitel slábne. Loutka netušila, jak dlouho bude možné tuto
skutečnost tajit před Necivilinými agenty nebo před nomády
Prvního.
Prohlédla si své vlastní tělo. Kůže zůstávala hladká
a neporušená, důkaz jejího sebeovládání. Když vykročila na kluzkou
ulici, opět se zahalila do pláště svého obvyklého klidu
a soustředila se na úkol vypátrat Zlo a muže, který ho skrývá.
Otevřela ústa a nadechla se čerstvého vzduchu. Z jícnu se
jí vyrojilo hejno much. Každá nasála kapičku pánových přání
a rozlétla se noční oblohou.





29
KAPITOLA ČTYŘI
Rachotící a rozpadající se karavana dorazila na místo první plá -
nované zastávky: pole u osady Kendallova Víska. Z okolního
prachu zde vystupovaly sice vybledlé, ale přesto zelené čtverce.
Řada strojů pumpovala šedivou vodu do kovových
trubek, odkud stříkala do výšky dvaceti stop nad vegetací. Kam
nedosáhly stroje, tam chodili po polích otroci s velkými
látkovými vaky na zádech, díky nimž vypadali jako couvající
těhotné ženy.
Plot s ostnatým drátem táhnoucí se po vnějším okraji polí
střežily dvojice strážných s  neústupnými pohledy a 
nabitými zbraněmi. Nad poli visel na řetězu Nenarozený, který se
nikým nepozorován chvěl ve své spirálovité ulitě. Zvenčí
vypadala odrbaně, zašedle, jako něco ukradeného z hlubin moře.
Zavěsit těžkou vápenatou schránku nad pole není snadné,
ovšem úrodná půda je tak daleko na jihu vzácná a  hrozivá
přítomnost Nenarozeného odhání hladové brouky a zvířata
Zatracené země.
Karavanu přišla přivítat různorodá skupina obchodníků,
cestovatelů a pasáků, kteří lačnili po nejlepším zboží
a nejnovějších zprávách. Pozdravy provázely divoké úsměvy, poslední





30
náznaky nadšení. Tulák si tuto chvíli zvolil k  odchodu.
Vykradl se z povozu a kozu odvedl s sebou.
Projednou ho nikdo z  karavany nesledoval, všichni byli
příliš pohlceni svou chamtivostí, než aby si vzpomněli
na záhadného muže a jeho vzácný náklad.
Bez jediného ohlédnutí spěchal pryč od hlučného shro -
máždění a zmizel za řadou otlučených kovových plátů
sloužících jako větrolamy pro ty, kteří jsou příliš chudí nebo slabí,
aby si mohli dovolit plně uzavřené přístřešky. Do břicha ho
kopla malá nožka. Tulák zabručel a šel dál.
Také další se vzdálili od davu. Nějaký shrbený muž držel
ve zkroucených prstech cosi měkkého. Další dva se za ním
nepozorovaně, hladově plížili. Muž někde sehnal vzácné
ovoce. Právě když roztrhl slupku a  vzduchem se rozlila sladká
vůně plodu, skočili na něj, strhli ho nazad a  dožadovali se
svého podílu na lahůdce. Muž se bránil a šest rukou se tahalo
o šťavnatou dužinu, až ji rozmačkalo na kaši.
Tulák vše nehybně pozoroval. Pod kabátem znovu ucítil
kopnutí drobné nožky. Souboj pokračoval. Ruce už se od
sebe oddělily a vystřídaly je nohy, kopaly prvního muže do
žeber jako natěšení milenci dožadující se dalších a  dalších
polibků.
Muž přestal vzdorovat.
Vítězové se podělili o ubohé zbytky lepkavé dužiny, které
jim ulpěly na prstech, a nespokojeně se odvlekli k několika
rozpadajícím se budovám tvořícím jádro osady.
Tulák kráčel dál, oči upíral k udusanému prachu. Při
třetím kopnutí bolestivě sykl. Rozhlédl se kolem sebe —
pozorovala ho jen koza. Navzdory jejímu nenávistnému pohledu
rozhrnul kabát a  nahlédl dovnitř. Dítě bylo vzhůru. Jejich
pohledy se setkaly a oba na sebe několik vteřin hleděli. Pak
si Tulák opět přitáhl kabát ke krku a šel dál.
Zmlácený muž za ním žalostně sténal.





31
Další kopnutí bylo ještě silnější. Tulák opět odhrnul límec
kabátu a  zamračil se na dítě. To přestalo kopat a  vzhlédlo.
Tulák pozvedl obočí a  dítě se usmálo. Tak to udělali ještě
několikrát a dítě se pokaždé usmívalo o něco víc.
Tulák se zastavil a povzdechl si. Přiložil dítěti prst ke rtům
a pevně kabát utáhl. Pak se otočil a vrátil se k ležícímu muži.
Koze se změna směru nelíbila, protože se tak vzdalovali od
polí.
Vzepřela se.
Tulák škubl provazem.
Koza věděla, že nemůže vyhrát, ale i tak to zkusila znovu.
Její chabá rebelie byla odměněna ještě silnějším trhnutím
vodítka. Tentokrát se podvolila.
„Prosím, už ne!“ žadonil muž a chránil si obličej rukama.
„Vždyť už nic nemám.“ Šišlal, protože mu útočníci vyrazili
zuby.
Tulák čekal a nevšímal si nadšeného bušení do prsou a bři -
cha.
Zhmožděné paže se nakonec nesměle odtáhly a odhalily
červené a  fialové modřiny na obličeji. „Sloužíte mistrové?
Jste její nový dohlížeč? Omlouvám se.“ Navzdory stáří zněl
kvůli vyraženým zubům jako dítě. „Jenom jsem si na chvilku
odběhl, prosím neříkejte to na mě. Byla to jen chvilka. Hned
se vrátím... Už jdu...“ Pokusil se vstát, v  bolestech se však
zhroutil zpátky na zem.
Tulák si dvakrát omotal provaz okolo zápěstí a podal muži
ruku.
Muž si ji prohlížel, jako by to byla bomba nebo had.
Zaváhal, ale nakonec se jí roztřesenými prsty chytil. Vzhledem
k  jeho zraněním a  Tulákovu břemenu to byl těžko
proveditelný manévr, ovšem nakonec muž stál na nohou a ztěžka se
opíral o  kozu, která toto další pokoření přijala s 
rezignovaným klidem.





32
„Děkuju ti, cizinče... Potřebuju... se trochu dát dohromady,
než budu k užitku... komukoli. Pomohl bys mi k Lil? Je to jen
kousek... tamhle.“ Ukázal na polorozpadlou stavbu vytesanou
z jednoho kusu kamene. Neúplný neonový nápis prozrazoval
původní název provozovny.
Tulák přikývl a společně se vydali k budově.
Jen po pár krocích muž zasípal: „Musím se na chvilku
zastavit... popadnout... dech.“
Čekali v nervózním mlčení.
Když se muž konečně vydýchal, řekl: „Myslím, že bez tvojí
pomoci by už bylo po mně. Podívej, neměl jsem... už nějakou
dobu... moc důvodů mluvit. Vím, že na to nevypadám, ale...
bývaly doby, kdysi dávno... kdy jsem toho namluvil hodně,
jestli mi rozumíš.“ Rozkašlal se a hřbetem ruky si otřel krev
a sliny z úst. „V dobách, kdy jména ještě něco znamenala, mi
říkali Ventris. Jak se jmenuješ ty, cizinče?“
Tulák otevřel křivé dveře. Kovové panty zaskřípaly o kámen
a za oponou prachu se objevil nejasný interiér. Jeden po druhém
vstoupila ta podivná skupinka dovnitř, Tulák, raněný a koza.
Uvnitř se nacházel igelitový stan, jehož kdysi bílá plachta
věkem zežloutla. Malý ostrůvek čistoty. Na první pohled bylo
vidět, že se zde odehrálo mnoho bitev proti šířící se špíně. Po
obvodu místnosti stály stoly a lavice oddělené sloupy ze
štípaného kamene. Mezi stanem a vstupem stála žena a držela
zbraň. I ona byla pozoruhodně čistá...
„Dál ani krok.“ V jejím hlase zaznívaly zbytky mládí, které
z obličeje už dávno vyprchalo.
Tulák udělal místo raněnému. Po té krátké cestě byl úplně
bledý, jeho bílé tváře kontrastovaly s  tmavými modřinami.
„Klídek, Lil,“ zasípal muž. „On jenom... pomáhá starci.“
„Ventrisi, to jsi ty? U obou sluncí, ty vypadáš!“ Hodila po
muži panovačným pohledem a nečekala na odpověď. „No tak





33
sebou hni, nekrvácej mi tu ve dveřích. Zapadněte dovnitř
a zavřete za sebou. Nechci, aby si ostatní mysleli, že mi sem
můžou lézt, kdy se jim zachce!“
Její rozkazy byly bez námitek splněny a  v  příští minutě
už Ventris ležel ve stanu a Tulák seděl u zdi. Žena je varovala,
ať na nic nesahají.
Stan vytvářel pouhou iluzi soukromí, takže šeptem
vedený rozhovor byl slyšet i venku.
„Tak co se stalo tentokrát.“
„Nedával jsem pozor.“
„Ty nikdy nedáváš pozor, divím se, že ještě žiješ. Pověz mi
něco, co nevím.“
„Dva dělníci mě napadli zezadu. Nechali by mě tam shnít,
hajzlové.“
„Lež klidně. Vypadá to, že ti zlomili žebro. Kteří dva? Ne,
budu hádat, určitě patřili k  té bandě ze severu, Kell nebo
někdo z jeho... Já si to myslela. Co přede mnou tajíš? No tak,
Ventrisi, nenech mě udělat něco, čeho bys litoval.“
„Šlohl jsem pár mučenek a odplížil se s nimi stranou. Asi
jsem se neplížil dost opatrně.“
Ozvalo se plesknutí a uražené zamručení.
„Ty pitomý blázne! Měl jsi kliku, že tě viděl Kell, a ne někdo
z lidí mistrové. To by mi nestačilo jen pár stehů, abych tě dala
zase dohromady.“
„Tak neopatrný jsem nebyl, nikdo z nich mě neviděl.“ Další
plesknutí. „Au, přestaň, Lil!“
„A když si všimnou, že něco zmizelo, co pak? Nejradši bych
ty stehy vypárala a hodila tě mrchožroutům.“
„Jsi dobrá přítelkyně, Lil. Mnoho takových nezůstalo.“
„Nepokoušej štěstí. Tohle je naposled, je ti to jasné? Ještě
jedna pitomost a sama tě zastřelím a prodám, co z tebe zbyde.“
Koza nepozorovaně vzala ze stolu rukavici a začala ji
přežvykovat.





34
„A teď mi pověz,“ pokračovala nepříliš tichým hlasem, „kdo
je ten chlap, co tě přivlekl k mým dveřím?“
„To bych taky rád věděl. Moc toho nenamluví. Neřekl ani
slovo, prostě se tam najednou zjevil a dovedl mě sem. Možná
je to míšenec. Slyšel jsem, že někteří mají tu smůlu, že se
narodí bez jazyka.“
„Podle mě jako míšenec nevypadá.“ Ozvalo se zazvonění
kovového nástroje položeného na podnos. „Nevím, co si
o něm mám myslet, a to mi dělá starosti. Němého
obchodníka jsem ještě neviděla a otrok to taky není.“
„No ale peníze má.“
„Podle oblečení na to nevypadá.“
Muž se zasmál, ale pak bolestivě sykl. „Pitomý žebra!“
„A  všiml sis, jak se pohybuje? Snaží se něco schovat.
Nevím, jestli je postižený, nebo ozbrojený, zato vím, že znamená
potíže.“
„Zajímat se o  to, co má muž pod kabátem, to ti není
podobné, Lil.“
„Co máš pod kabátem ty, Ventrisi, jsem viděla už mockrát.
Není o co stát!“
Chvíli byl slyšet jen tichý šelest jehly pronikající kůží. Za
špinavými okny se míhaly stíny a  u  dveří bzučely mouchy.
Pak se ze stanu začalo ozývat nepravidelné chrápání a brzy
se z něj vynořila i žena se zbraní v ruce.
„Tak jo, cizinče, o co ti jde?“
Tulák k ní zvedl unavené jantarové oči.
„Musíme si něco vyjasnit. Ventris nemá nic než pár
bezcenných historek, takže jestli čekáš na odměnu, můžeš klidně jít.“
Tulák mávl rukou na znamení, že o odměnu mu nejde.
„Tak kdo jsi a co chceš?“ V očích měla neústupný pohled
a  ruka se zbraní se ani nezachvěla. „Nevypadáš hloupě ani
zvlášť stydlivě, tak co kdybys nechal těch her a  odpověděl
mi?“





35
Tulák se nadechl. Otevřel ústa, ale slova mu nešla přes rty.
Odvrátil se a  zavřel oči. Ticho. Žena přistoupila až k  němu
a položila mu ruku na rameno.
„Omlouvám se, nevěděla jsem...“ začala, ale vzápětí se
odmlčela, protože konečně dostala odpověď — tichý pláč
z Tulákova podpaží. „Co to...?“
Tulák povolil ruce a ramena mu mírně poklesla. Žena
rozhrnula kabát a dítě vesele zabroukalo a zakopalo nohama. Lil
sebou trhla a odhodila zbraň na podlahu.
Místností se neslo přežvykování, chrápání a  broukání.
Žena si zvedla dítě k obličeji, v němž se objevil výraz smutku
smíšený s něčím dávno ztraceným.










37
KAPITOLA PĚT
Několik dní uplynulo v nezvyklém klidu. Svět venku byl krutý,
ale v Lilině příbytku vládlo zdání zdravého rozumu.
Prasklinami v rámu dveří pronikalo sluneční světlo, které
barvilo prach do červena. Po poletujících zrníčkách se
natahovaly drobné prstíčky. Stejně tak se mohly natahovat přímo
ke hvězdám.
Tulák pečlivě zametal podlahu. Ramena měl uvolněná, zba-
vená obvyklého napětí.
Koza pomalu přežvykovala, z tlamy jí visely cáry
látkového prstu. Ani na chvíli nespustila černé oči z druhé rukavice,
ležící bezmocně na stole.
Klidnou atmosféru ještě podtrhoval ženin hlas. Lil obvyk -
le příliš nemluvila, ovšem od příchodu nových hostů
nezavřela pusu. Vyprávěla o dělnících z osady, na koho si dávat
pozor, komu se vyhýbat a kdo tu zůstane. Hovořila o své práci
zdravotnice. Dělníci se prý často zraní. Kdo si to může dovolit,
zaplatí za léčbu jídlem nebo jinými zásobami, ale toho, kdo
nic nemá, pošle pryč. Nijak neskrývala, že o dobročinnost jí
nejde.





38
Odmlčela se, ale Tulák jí na to neskočil, dál se oháněl
koštětem.
Nakonec začala vyprávět vlastní příběh, jak ji vychoval
dědeček, který ji naučil, jak přežít. Jak ji naučil řemeslu,
které ji uživí, a dal jí zbraň, s jejíž pomocí své řemeslo ochrání.
Vzpomínala, proč o  něm nikdy nemluví, a  po tvářích se jí
koulely dávno zapomenuté slzy. Rychle se uchýlila do stanu
a v hlavě jí zněla dědečkova slova: „Slzy jsou ti k ničemu, Lil,
slzy tě dostanou do hrobu.“
Když světlo zesláblo, Ventris si posbíral své jizvy a odkulhal
ke dveřím.
„Ještě jednou děkuju, cizinče,“ usmál se, přičemž odhalil
téměř bezzubé dásně. Pohledem zalétl k  dítěti, které spalo
Tulákovi v náručí, a úsměv mu trochu povadl.
Poté, co stařec odešel, Tulák se zahleděl ke dveřím. Do
ra menou se mu vrátilo napětí.
V chýši, kde přebývala mistrová, soupeřily o nadvládu pachy
výkalů a hniloby, oba s odhodláním zanechat výraznou stopu.
Kdysi se stavbě říkalo kancelář, ale dnes zely v jejích zdech
díry a vládla jim odpudivá míšenka.
Ze zad mistrové trčely pozůstatky křídel, malé hrudky
vysmívající se jejímu objemnému tělu. Sloužily jen k  tomu,
že dávaly najevo, jakou má mistrová náladu. Dnes večer
potěšeně vrněly.
„Slyšela jsem, že pro mě něco máš. Prý mě to potěší.“
Muž proti ní podlézavě přikývl. Blížil se konci svého
produktivního období. Brzy ho stáhne z polí a předhodí ho svým
dětem.
„Potěší mě to natolik, aby to vynahradilo tvou krádež?“
Tentokrát muž přikývl ustrašeně a vykoktal ze sebe
zbytečnou omluvu.





39
„Vy dělníci jste všichni stejní, myslíte jen na sebe. Myslíte
si, že jednoho plodu si nikdo nevšimne. Jenže už nechápete,
že já musím plnit kvóty. Padlý palác má svoje potřeby a stejně
tak i  Nový Obzor, Verdigrida a  všichni ostatní. Občas mě
osloví dokonce i nomádi Prvního. Počítá se každá drobnost,
všechno má svoje náklady a hodnotu. A já teď budu muset
posoudit tvoji hodnotu. Doufám, že bude větší než ztráta,
kterou jsi mi způsobil. A teď spusť.“
Starý muž vypověděl svůj příběh. Když domluvil, potěšené
vrnění zesílilo.
„Vrátíš se tam a budeš mou kořist sledovat, dokud nebudu
připravená se jí zmocnit. Jakmile se mi dostane do rukou,
budu tvůj dluh považovat za splacený. Možná dokonce
zapřemýšlím o změně tvého postavení.“
Muž se hluboce uklonil a spolkl bolest, která ten pohyb
provázela.
„Ano,“ pokračovala. „Myslím, že skvěle posloužíš mým
nejdražším.“
Stařec poděkoval a odbelhal se pryč.
Když vyvanul jeho pach, mistrová vztyčila jeden lidský
prst na šlachovité ochlupené noze. Mouchy přestaly hodovat,
přitáhl je známý rituál. Mistrová něco zašeptala do tekutého
rubínu na bříšku prstu a čekala.
Služby svých lidí si kupuje i za nicotnější věci, a tak jim
jako motivace stačila obyčejná mince. Jsou zvyklí, že
nedostávají nic, takže jakákoli almužna, kterou jim předloží, přinese
snové výsledky. Odešli jako jeden muž, sjednocení v  hladu
a očekávání.
Jakmile byli pryč, na prst se jí usadila moucha a lačně
nasála zprávu, která jí přinese jmění.
Když se posel vydal na cestu, mistrová se pohodlně
opřela. Všechny končetiny se jí chvěly nedočkavostí  — s  přízní
Uchvatitele jde ruku v ruce příslib dokončení.





40
Neslyšela tichý šepot zpoza dveří a  neviděla ani to, jak
se moucha zřítila k zemi, nadvakrát přistála a zpráva
potřísnila podlahu.
Dveře se klidně otevřely a upoutaly její pozornost.
Objevil se tiše šumící meč a za ním Tulák.
Hmyz mezi nimi bzučel v utrpení, drobní tvorové se vrhali
proti nábytku i proti sobě, neschopni úniku před krví
pulzující v jejich tělech.
Zvuk sílil, rezonoval mistrové v  lebce. Vstala a  vyplnila
prostor svým rozložitým tělem, které vrhalo stín jako z noční
můry.
Tulák namísto odpovědi pozvedl meč. Postříbřená křídla
na jeho jílci se rozvinula.
Oko se otevřelo.
Vzduchem se nesly dva neúnosné zvuky, bzukot hmyzu
a strašidelných křídel soupeřil s ocelovou písní.
Mistrová pohlédla na svého nepřítele, jehož obraz se
v  jejím složeném oku mnohokrát znásobil. Všichni stáli
klidně a  nehybně. Pod pohledem meče znejistěla  —
nenáviděl ji tak strašně, že si to ani nedovedla představit,
vyvolával v  ní strach a  stud. Obyčejně by takového člověka
bez rozmýšlení rozdrtila, ovšem instinkt jí napovídal, ať je
opatrná.
Zvuk se nepatrně změnil.
Mistrová se bez varování pohnula jako první. Sáhla do
zá suvky.
Tulák čtyřmi kroky překonal místnost a přes stůl se
rozehnal čepelí. Při úderu otevřel ústa, tklivý tón se smísil
s hlasem meče, který rozzářil místnost modrým světlem.
Míšenka před hučícím kovem s  jekotem uskočila a 
všude tam, kde ji olízly plameny, se její zrůdné tělo zkroutilo
a scvrklo. V její lidské ruce se objevila zbraň, hnusná
a otlučená a připravená zabíjet.





41
Tulák ztuhl. Přeplněná místnost skýtala jen málo úkrytů
a navíc neměl čas přemýšlet. Otočil se doleva a meč sklonil
k zemi tak, aby mu stříbrná křídla chránila tvář.
Zbraň šestkrát zlostně vyštěkla a  vyplivla rozpálené ko -
vové sliny. Čtyři odlétly někam do ztracena, pátou s ryčným
zazvoněním odrazil meč, ovšem šestá našla svůj cíl a přirazila
Tuláka na vlhkou zeď.
Zbraň zběsile cvakala dál, jenže jí došel dech. Mistrová
začala nabíjet — jak spěchala, kulky se rozkutálely po podlaze
mezi mrtvé mouchy.
Když opět zvedla kouřící pistoli, Tulák už stál se
zatajeným dechem proti ní. Vrhl se kupředu a ona zmáčkla spoušť.
V  hlavni to blesklo, ovšem rána se tentokrát neozvala,
přehlušila ji píseň Tulákova meče. Míšenčina ruka s odporným
mlasknutím dopadla na podlahu a  zůstal po ní jen zběsile
mávající růžový pahýl.
Bolest zatemnila mistrové mysl. Zapřela se svými mnoha
končetinami o psací stůl a za skřípění jeho kovových noh ho
vytrhla z podlahy. Zavrčela a mrštila jím proti nepříteli.
Tulák se s řevem rozmáchl, smutek v jeho hlase zněl jako
protipól hněvivé písni meče. Stůl dopadl na podlahu, napřed
jedna polovina, potom druhá. Ani jedna z nich se Tuláka
nedotkla.
Rozvířil se závratný tanec paží a  meče, člověka s 
míšenkou, doprovázený bestiálními skřeky a ostrou melodií. Když
bylo po všem, mistrová ležela tváří k zemi a její tělo zbavené
končetin připomínalo hrušku.
Tulák hluboko do těla zarazil meč. Do mrtvoly se hladově
zakously modré plameny a brzy z ní zbylo jen pár uhlíků.
Oko se zavřelo.
Tulák spěchal po cestě. Padla tma a na obloze ani hvězdička.
Lidé ve svých přístřešcích slyšeli, jak venku klopýtá. Zatím





42
nevěděli, co se děje, ale tušili, že se blíží změna, a  třásli se
nedočkavostí.
Spatřil před sebou neonová písmena. Visela nade dveřmi,
z nichž proudilo ještě jasnější světlo svědčící o násilí.
Venku nejistě postával nějaký muž. Otočil se k Tulákovi
a zamžoural.
„Cizinče, jsi to ty? To jsem já, Ventris. Vypadá to, že jsi při šel
právě včas. Objevila se tu celá banda chlapů a  všichni vtrhli
k  Lil. Slyšel jsem výbuch, jen slunce vědí, co to bylo! Pak se
ozvaly výstřely a teď už tam jen občas někdo zasténá. Asi by ses
měl zajít podívat, co se stalo, ale radši se připrav na nejhorší.“
„Lháři!“ zazpíval meč beze slov, když vylétl z pochvy
a rozřízl muži bradu a nos. Tělo padlo k zemi a Tulák se odvrátil.
Zavrtěl hlavou a kráčel dál.
Dveře ležely výsměšně zkroucené na podlaze. Na stolech
tančily plameny a ve vzduchu visel kouř a oblaka prachu
halící těla mrtvých a umírajících. Některé zabil oheň, jiné střelba.
Procházel mezi nimi a jeho tichý meč rozdával rány z milosti
všude, kde bylo třeba.
Tulák překročil mrtvolu ležící u vstupu do stanu a vešel
dovnitř.
Koza ležela v rohu a vedle ní Lilino tělo se zbraní
v nehybných prstech. Pistole už se neleskla, ale kouřilo se jí z hlavně.
Zpod její paže zlostně kopala drobná nožka. Tulák odvalil
ženino tělo, pod nímž leželo vyděšené a zakrvácené dítě.
Usmálo se.
Mělo na sobě pouze ženinu krev. Bylo v pořádku.
Tulák zbledl a zakymácel se. Roztřásly se mu nohy.
Žena zasténala a zahuhňala do podlahy: „Kdes byl, ty
kreténe? Myslela jsem, žes zdrhnul.“
Tulák zavrtěl hlavou a zbytečně otevřel ústa.
„Poslouchej,“ řekla a  přitiskla si dlaň na krvácející ránu
na boku. „Než to ze sebe vysoukáš, bude po mně. Takže zavři





43
hubu a  pomoz mi. Je tady všechno, co potřebuješ. Nejdřív
musíš najít moji kouzelnou krabičku. Je kovová a  oválná
a bude někde tady ve stanu, nemůžeš ji přehlédnout.
Ale Tulák ústa nezavřel a ani se nehnul.










45
O osm let dříve
Gama ze Sedmy ležela zlomená na okraji Trhliny. Nad její
rozdrcenou krásou se lačně vznášel tvor, z  něhož se stane
Uchvatitel. Na nebi se opile potácel Gamin palác a z děr v jeho
hradbách a  věžích šlehaly plameny. Drobné stíny se rojily
okolo skomírající pevnosti, vytrvale útočily zuby i  drápy
a roz sévaly smrt.
Jak pevnost začala klesat, v Trhlině se zjevily další
nezřetelné obrysy. Také beztvaré, bezejmenné a  všechny pátraly
po Gaminých ostatcích.
Démonická stvoření, nepostižitelná pro lidské smysly,
vířila bojištěm jako snová oblaka zášti, rvala se sama se sebou,
proplétala se, spojovala, rozdělovala a rozplývala.
Jedno z nich se oddělilo od ostatních a sneslo se na padlé
muže a ženy ležící nejdál od Trhliny. Volilo pečlivě: vybíralo
si takové, kteří zemřeli hrůzou nebo na následky jediné rány
a  jejichž těla zůstala víceméně v  kuse. Do každého z  nich
zaselo kousek sebe sama, uložilo svou vzácnou podstatu do
mrtvých schránek. V rozporu s realitou tohoto světa
oživovalo zemřelé. Jak se rozdělovalo, stávalo se slabším, ale
chráněnějším, bylo menší, avšak početnější.





46
Neuvěřitelné se stalo skutečností, jeden muž povstal, a tak
se zrodil První. Rychle shromáždil své bratry a sestry
a společně se vydali na průzkum. Brzy První zmizel z bojiště a stal se
nepříjemnou součástí nového světa.
Boj pekelných stvoření pokračoval, až jeden z nich
živelnou silou zahnal ostatní, zvítězil v  bitvě a  stal se jejich
nezpochybnitelným vládcem. Poražení uchazeči o Gamino tělo
se jako kouřový prstenec rozlétli od svého nového pána do
všech stran. S éterickým syčením pátrali po snáze
obsaditelných tělech.
Menší bytosti to měly snadné, země byla posetá
mrtvolami, pro větší z nich však byla Gama jedinou šancí na plné
zrození. Prosti invence Prvního a  zastrašeni mocí
Uchvatitele zpanikařili. Mnozí se nacpali do těl, která je nemohla
pojmout. Ta popraskala, bytosti z nich vyhřezly a slily se do
směsice animální energie vřící lítostí a zlobou, nepřirozené
a  postrádající vlastní vůli. Ta jako řeka slepě následovala
ostatní nájezdníky.
Když poslední z  velkých stínů spatřil osud svých druhů,
dal se rychle do pohybu, ačkoli už svět ohlodával okraje jeho
podstaty. Jelikož nebyl schopen najít si vhodnou schránku,
utkal si okolo sebe plášť z mrtvol. Lebky, nohy a žebra se
neochotně spojily k sobě. A z tohoto bálu nebožtíků se zrodilo
Necivilno.
Jeho smysly pohltily nové touhy: potřeba vidět, prožívat,
růst. Prozatím je držela v šachu větší moc, což v něm
probudilo téměř nesnesitelnou frustraci. Všemu navzdory se však
Necivilno upnulo k představě nezávislosti a odlišnosti.
Považovalo za nejdůležitější zvolit si identitu, mít nějaký záchytný
bod, až přijdou rozkazy od nového pána.
Inspirace nebyla daleko. V  každém z  těl tvořících jeho
plášť sídlila jedinečná bytost a  Necivilno v  jejich
rozplývajících se podstatách snadno vyčenichalo nápady. Zvolilo si





47
pohlaví. Nebylo to mnoho, dosáhlo však tajného vítězství, na
němž mohlo dále stavět.
Necivila se otočila, připravená potěšit nového pána.
Vítěz se zmocnil své kořisti, vrhl se na Gamino tělo.
Skučící vítr vtáhl zlovolnou bytost do kdysi vznešené schránky.
Tělo se pohnulo a  Amag, Zelené slunce, Uchvatitel, udělal
své první kroky. Ve srovnání s  Prvním


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist