načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání - Jiří Winter; Jaroslav Kopecký

Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání

Elektronická kniha: Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání
Autor: ;

Řekne-li se Neprakta, dostaví se stejný účinek, jako když se řekne Lada. Každý ví, o čem a o kom je řeč. A kdokoli spatří kresbu, charakteristickou silnou konturou a námětem povýtce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Jazyk: cs,sk
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6% 100%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 274
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: cs,sk
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5131-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Řekne-li se Neprakta, dostaví se stejný účinek, jako když se řekne Lada. Každý ví, o čem a o kom je řeč. A kdokoli spatří kresbu, charakteristickou silnou konturou a námětem povýtce humorným, nezaváhá ani na okamžik nad jménem autora. Takto se vryl do širokého povědomí Jiří Winter alias Neprakta, jenž přes půl století plnil časopisy, noviny a knihy karikaturami, kreslenými vtipy a ilustracemi. Má na svém kontě přes 35 000 publikovaných kreseb, ilustroval více než 350 knih, věnoval se i vědecké ilustraci, tvorbě plakátů a animovanému filmu. Nebylo snad tématu a námětu, kterému by se nevěnoval, a díky tomu se mu podařilo dospět k metám, o jakých se málokomu z tvůrců kresleného humoru zdá - stal se pojmem a normou a dnes již i klasikem.
Za svůj život spolupracoval s řadou pozoruhodných a zajímavých lidí, ale nejznámější a nejdéle trvající (přes 25 let) byla jeho spolupráce s Miloslavem Švandrlíkem , jehož knihy ilustroval a od něhož čerpal náměty ke svým kresbám. O svých životních zážitcích a zkušenostech už vyprávěl v bezpočtu rozhovorů pro noviny, časopiseckých medailonů a v komentářích ke knižním sondám do jeho tvorby. Jedna zpověď však dosud scházela – Mistrovy osobní vzpomínky. Kniha z nich sestavená jeho posledním dlouholetým spolupracovníkem Jaroslavem Kopeckým vyjde bohužel už po jeho skonu, ale Mistr ji stihl autorizovat a – kde bylo zapotřebí – doplnit a upřesnit. Vypráví souvisle o celém jeho životě, o dobových událostech, o jeho přátelích, tvorbě, zálibách a sběratelských koníčcích a krom toho o zásadách a názorech, jimiž se řídil ve své výtvarné práci.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Winter; Jaroslav Kopecký - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tučná linka černou tuší

aneb

NEPRAKTYcké vzpomínání

Nakladatelství EPOCHA


Jiří Winter

Jaroslav Kopecký

aneb

NEPRAKTYcké

vzpomínání

Tučná linka

černou tuší


Tučná linka černou tuší

Z

a války jsem byl zavřený v německém kriminále. Ocitl jsem

se v cele s dalšími asi dvaceti lidmi. Vůbec nám to neutíkalo, otrava, nedalo se dělat nic jiného, než kecat o všem možném. Byl tam nějaký zemědělec, statkář, snad dokonce starosta obce, a vyprávěl o sobě, o své rodině, o sousedech, o zabijačce, kdy mu uteklo prase a tak podobně. Mohlo mu v té době být tak padesát let. A představte si, že on vyprávěl dvě hodiny a dost. Do toho času se mu vešel celý život. Do pouhých dvou hodin vměstnal všechno, co za půl století zažil. Tehdy, ve svých devatenáctiletech, jsem si uvědomil, že tak bych žít určitě nechtěl. Nikdy bych nedopustil, aby se můj život dal odvyprávět za dvě hodiny. Během let jsem poskytl novinářům nespočet rozhovorů a v nich na sebe prozradil všechno možné, co mne v životě potkalo; je tedy možné, že v této knize vám některé příhody budoupovědomé, leč kromě nich tu najdete další a méně známé.

Copyright © Jiří Winter, Jaroslav Kopecký, 2012

Cover and layout © Josef Kroupa, 2012

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2012

ISBN 978-80-7425-855-8 (pdf)


5

Holešovické dětství

Otec mne vyfotografoval při poslechu

krystalky. Redakce časopisuRADIO-JOURNAL fotografi i uveřejnila

v únoru 1926.

Holešovické dětství

1. 

Tatínek Karel pocházel z Holešovic a  maminku Marii, zlatovlasou krasavici, si našel v Bubnech. Oba

se narodili před koncem devatenáctého století. Svatbu měli na  tehdejší

dobu v  přiměřeném věku. Otec hned

po vzniku republiky narukovalna vojnu, a  protože vojáků nové československé armády bylo po  první světové

válce poměrně málo, sloužil dlouho,

snad čtyři roky. Po  návratu zdědil

sklenářskou živnost svého otce Hynka, založenou už v roce 1877. V domě,

kde jsme bydleli, měl v  přízemí krám

a  dílnu s  vývěsním štítem KAREL

WINTER – stavební a umělésklenářství. Na účetních formulářích bylyuvedeny i  ostatní podnikatelské činnosti:

Závod sklenářský, sklad lamp, zrcadel

a  rámů, prodej dutého a  ozdob ného

zboží, Praha VII, Rajská ulice č. 632.

Stavitel hodlal ten dům nacházející se

na rohu ulic Plynární a Rajské prodat

městské radě jako sídlo proholešovickou radnici, ale k tomu nikdy nedošlo.

Dnes už dům nestojí, na jeho místě je

vstup do stanice metra NádražíHolešovice.

Já jsem se narodil v  holešovické

části zvané Bubny. Tehdy senechodilo do  porodnice, porody se odbývaly

doma, a tak maminka odešla na onen

kritický týden ke svým rodičům.Dědeček, kloboučník, bydlel poblíž Bubenského pivovaru, tam kde byla

později postavena budova Úrazové

pojišťovny a  velký areál Elektrických

podniků. Ulice, kde bydlel, sejmenovala Kloboučnická (dnes Antonínská)

– podle továrny na plstěné zboží.Lemovaly ji nízké domky a  obchůdky

s  nejrůznějším zbožím. Mezi nimi se

usadil kovář, který měl na  fi remním

štítě napsáno Zkoušený kovářa podkovář – a já jsem dlouho nevěděl, co to

znamená, a myslel jsem, že kdyžexistuje podkovář, je také nějaký nadkovář. Dál po nábřeží směrem k jatkám

byla jen sporadická zástavba, několik

malých fabriček a prodejna semen firmy Vaněk. Ta je tam dodnes.


6

Tučná linka černou tuší

Během porodního týdne běhal

otec několikrát denně z  Holešovic

do  Buben, aby zjistil maminčin stav.

Až v  sobotu 12.  července roku 1924

si vyslechl, že má pětikilového syna.

Radostnou událost se rozhodl oslavit,

doběhl na  Bělského třídu k  cukráři

Královi, zakoupil krabici dortůa slavnostně se dostavil k  lůžku rodičky.

Ta byla proběhlými událostmi značně unavená a  otec, šťasten nad tím,

že všechny strasti v  pořádku přestál,

si k  ní sedl na  postel a  tlachal a  jedl,

dokud všechny dorty nesnědl. Ještě

po  letech mu to maminka občas přiomněla.

Měl jsem tři tety – na  těch nebylo

nic zajímavého, protože se pořád hádaly, strejdové byli lepší. Jeden měl

velkoobchod s  rybami, ten mne zajímal, protože ryby jsem měl rád.

Od  něj jsem asi v  šesti letech dostal

svou první lebku. Byla to preparovaná

lebka vydry, kterou přivezl odněkud

od  Třeboně, a  ve  mně tím probudil

zájem o  zvířata, respektive o  kostry

zvířat; ta záliba mi pak zůstala užnaořád.

Dědeček z  matčiny strany byl Moravák, sloužil u  dráhy v Maloměřicích. To ještě nebyla součást moravské

metropole, ale vesnice u  Brna. Jeho

syn se jmenoval František Částek,

vyučil se kloboučníkem a  odstěhoval

se do  Prahy. Tam si na  Bělského třídě (dnešní Dukelských hrdinů) vedle

velkého řeznictví pana Nováka otevřel

kloboučnickou dílnu a  krám. Bylo to

naproti Veletržnímu paláci, který tam

tehdy ještě nestál, zato řeznictví Novák

je na tom místě pořád. K řeznictvípatřila i jídelna, kde prodávali výbornou

dršťkovou polévku za  korunu, rád

jsem tam na ni chodil. Majitel Novák

obsluhoval v krámě v tvrďáku, v něm

i vařil a řezničil, a u sousedakloboučníka si měsíc co měsíc kupoval novou

„bouřku“ – dvanáct tvrďáků do roka,

to byl vážený zákazník. Tehdy musel

mít každý člověk klobouk. Maminka s  oblibou citovala slova spisovatele Ignáta Herrmanna, že šel-li někdo

po ulici bez klobouku, byly pouze dvě

možnosti: buď ho právě vykopliz hosody, anebo se utrhl od šibenice.

2. 

Prožil jsem spokojené a šťastné dětství jedináčka. Maminka

byla v domácnosti a dobře vařila.Odjakživa mi chutnalo, proto jsem měl

vždycky poněkud nadváhu.Navštěvoval jsem obecnou školu v Jablonského

ulici, byla přes ulici. Vedle školy senacházel park a hřiště, kde jsem si užíval

mezi vrstevníky. Někdo z  nich občas

přinesl chůdy, ale to mě moc nebavilo.

Nebo jsme házeli kroužky a chytali je

na  dřevěný meč – ani to jsem neměl

v oblibě. Nejraději jsem měl hrus míčem; ten jsem nosíval s sebou, a když

jsem přišel mezi kluky, vytvořili jsme

dvě mužstva a hráli fotbal. Baťa tehdy

dělal i  gumové míče, ale já jsem měl

kožený. To bylo pro kluky výjimečné.

Hrál jsem na  beku, tedy pokud nás

bylo na ta dvě mužstva.

V  Holešovicích byla městská jatka

a  tamní řezníci pěstovali silové sporty – box, zápas a  přetahování lanem.

K  těm borcům jsme zbožně vzhlíželi


7

Holešovické dětství

Trpaslíci na svatbě - ilustrace k nevydané knize Fr. Nečáska

Rumburský skrojek pohádek (1962)


8

Tučná linka černou tuší

a napodobovali je. Na box jsme neměli

rukavice, ale zápasit nebo sepřetahovat, to se dalo bez vybavení. Holešovice byla proletářská čtvrť a spolužáci

byli spíše pápěrky, ale zase umělidobře běhat nebo šplhat. Já jsem vynikal

v  přetahované, protože jsem byl mohutnější než moji vrstevníci. Moje

družstvo vždy vítězilo a  já jsem byl

vyhledávaným partnerem. Jiné sporty

mě moc nezajímaly. Ve škole se přihodinách tělocviku neprovozoval žádný

sport, jen nějaká prostná a  cvičení

bez nářadí. Ale líbila se mi kolovadla.

Kolo pověšené od stropu, z něj visela

čtyři lana, takové provazové žebříky,

kterých se cvičenci drželi, jednounohou se zavěsili a druhou odráželi. Při

dobrém odrazu jsme mohli létat skoro

přes celý okruh. O tomto dnes jižzaomenutém cvičebním nářadí zpívali

Kocourkovští učitelé písničku:

Ta naše Madla, aby se spadla,

do bytu koupila si kolovadla

a teď tam lítá jako to ptáče,

u stropu skáče

pravidelně po jídelně...

3. 

K  Vltavě jsme měli sice blízko,

ale my holešovičtí kluci jsme tam

moc nechodili. Obvyklou klukovskou

faunu – žáby a  salamandry – jsem

chytal v  okolních zahradách s jezírky, jichž bylo ve starých Holešovicích

mnoho. V  nich se vyskytovaly dafnie

– vodní vši, ty byly pro kluky vítaným

artiklem určeným ke krmení rybiček;

i my jsme měli doma akváriuma kluci nosili k  nám do  krámu nachytané

vodní vši, otec jim dal padesátník

nebo korunu a obě strany bylyspokojené.

Otec byl náruživý fotbalista, hrával

v  mládí za  SK Praha  VII. Rychle běhal a  svou rychlost uplatňoval na levém křídle. Spojku hrál slavný Janda

„Očko“, urostlý chlap – ten když se

rozběhl, všechny soupeře stojící mu

v  cestě převálcoval jako tank, zatímco otec všechny předběhl, Jandovi

přihrál z levé strany a balón byl v síti!

Krom toho otec i fandil a každouneděli chodil na Letnou na Spartu nebo

na  Slavii a  občas mne brával sebou.

Chodil zásadně k stání, a aby při dešti

nestál v  blátě, nosil s  sebou příruční

podnožku umně vyrobenou z prkýnek z obalů od skla. Na takovém soklu

už bylo dlouhé stání na tribuněpohodlnější.

Maminka mě brávala na procházky do  Stromovky. Tam jsem rád krmil kachny. Občas jsme potkali pana

prezidenta Masaryka, který tam jezdíval na  koni. Vždycky jsem způsobně pozdravil a  pan prezident nám

zasalutoval. Kromě Stromovky jsem

s  maminkou absolvoval vycházky

po  Praze. Bývaly to akce Svazu turistů a směřovaly na místa běžněnepřístupná, kde by se nevyplatilo držet

zřízence na  hlídání a  výběr vstupného, tudíž se otvíralo jen pro skupiny

s průvodcem; mívaly 15–20 lidí,průvodce vybral od  každého účastníka

korunu nebo dvě, přednesl připravenou přednášku o historii stavby, o její

umělecké výzdobě, o využívánía provozu a pak jsme šli dovnitř. Bývaly to


9

Holešovické dětství

zajímavé vycházky a dodnes sileckterá z  navštívených míst pamatuji. Naříklad slepecký ústav na Maltézském

náměstí v paláci Petra Strakyz Nedabylic. Sloužil jako internát a  ladičská

škola, žactvo zahrálo nějaký koncert

a  pak návštěvníkům ukázali interiéry. Nebo Faustův dům na  Karlově

náměstí, s  ledabyle opravenou dírou

ve  stropě, kudy prý Mefi sto odnesl

doktora do  pekel; po  prohlídce nás

ještě zavedli na  sousední faru, a  pan

farář nám s potěšením předvedl svou

neobyčejnou sbírku Madonek a  jiných svatých sošek.

4. 

Kromě pražské historie mne lákaly také trhy, biograf a pouťové atrakce. Pouťovou atmosféru jsem

měl moc rád a  v  Praze bylo vždycky

dost příležitostí. Zjara se začínalomatějskou poutí; tehdy se konalana dejvickém náměstí a  ulicí Na  Pískách se

táhly stánky až ke  kostelíku sv. Matěje. Po  ní následovala pouť josefská,

svatojánská, václavské posvícení, havelské, martinské a  další. A  vánoční

trhy – ty na  Karlově náměstí trvaly

celý měsíc. Stánky se spoustou jinde

nevídaných věcí a  přepestrá podívaná a  různé atrakce, to byly pro kluka nezapomenutelné zážitky, a  mne

ovlivnily na  celý život. Na  poutích

a  trzích nebylo o  ty zvláštnosti, kuriozity a atrakce nikdy nouze. Nadevše

mi učarovalo okouzlující panoptikum

s  voskovými fi gurami a  nikdy jsem

nevynechal příležitost je navštívit. Odmalička jsem měl slabost pro

všechno kuriózní. Nikde jinde než

Ilustrace k povídce J. Kopše Drama v kotli smrti (časopis Praha 10. 11. 1982)


10

Tučná linka černou tuší

Sňatek dušičkový – kresba z výstavy v Maroldu, 1954


11

Holešovické dětství

tady bylo možné vidět třeba upíra lezoucího z  rakve nebo krotitelku

lvů, která se jde ve  svatebních šatech

rozloučit s  nejoblíbenějším zvířetem.

Lev nemůže ze zklamané lásky udělat

nic jiného než ji v zoufalství roztrhat.

V  tom panoptiku leží mrtvá krotitelka v zakrvácených rozedraných šatech

ve  lví kleci a  nad ní pokyvuje hlavou

nešťastný zhrzený lev...

Stejně tak mě lákali všichni kouzelníci a  iluzionisté, fakíři a  hadí

ženy a zápasníci arény pánů Soukupa

a  Svobody. Nejdříve předváděli záas dvojice borců, z  nichž každý měl

svou roli. Sportovec-gentleman, škrtič a  surovec a  také zbabělý střízlík,

ječící strachem, když ho soupeř sevřel v klinči. Obecenstvo napětím ani

nedýchalo, když vyvolávač předváděl

záhadného muže v masce, o němžněkdy tvrdil, že je to zchudlý šlechtic,

jindy levoboček z nějakého knížecího

rodu či zvrhlý opat, vyloučený z dominikánského řádu. My z  Holešovic

jsme věděli, že to je pekař Ulvrz Tróje. Produkce pokaždé končila výzvou,

aby se někdo z  publika s  jedním ze

zápasníků utkal. Vyhlášená tisícikorunová odměna byla lákavá, leč se

stošedesátikilovým obrem Livarcem

se žádný dobrovolník nechtěl dostat

do křížku. Ale za stovku porazit toho

třasořitku, to se nechal lecjaký naivka

zlákat. Jenže ten „bojácný strašpytel“

znal dokonale zápasnické řemeslo,

a  než se odvážný vejtaha nadál, byl

na lopatkách a o stovku chudší.

Páni vyhledávali kouzelnou studnu. To byl veliký sud s  dřevěným

ochozem, ze kterého mohli diváci

obdivovat nahou, nazeleno natřenou

rusalku, kroutící se na  dně ve  světle

refl ektoru. Nad pokladnou visel náis: Osobám nezletilým je vstuppřísně zapovězen. Ale hned pod tím, že

vstupné je 2 Kč, děti a vojsko polovic!

Byla to ta nejlidovější zábava, ale plná

kouzla a poezie.

5. 

Po mnoha letech jsem seod přátel z  Národopisného muzea dozvěděl, že jim kdosi nabízel staré

panoptikum s  voskovými fi gurami.

Jak mi to popisovali, hned jsem si

vzpomněl na fi gury z dětství – mrtvá

krotitelka ve  lví kleci, statečný kozák

umírající na  bojišti, Rasputin ležící

v rakvi a jiné podivuhodnosti.Muzeum v Kinského sadech neměloo voskové panoptikum zájem, zatímco já

Ilustrace k povídce J. Kopše Pražská

panoptika (časopis Praha 7. 2. 1989)


12

Tučná linka černou tuší

ano, vzal jsem si adresu na dotyčného

vlastníka a  vyrazil do  Říčan. Majitele

jsem sice našel, ale přišel jsem pozdě.

Pán mi jen ukázal několik pytlů vosku – fi guríny mu v domku překážely,

a protože je nikdo nechtěl, rozhodl se,

že prodá alespoň ten materiál.

„Za  pytel včelího vosku prý dávají až sto korun,“ chlubila se ta prostá

duše, „tak to tady mám připravené, až

si pro to přijede zájemce. Ty hadry, co

měly ty loutky na  sobě, jsme s manželkou rozstříhali a  spálili v  kotli, ty

nechtěl nikdo!“

Nahlédl jsem do pytle a spatřil oko

namalované na  zlomku vosku. Dotyčný nelhal, všechnu tu nádheru

opravdu rozbil. Přišlo mi líto, že jenenávratně pryč.

„To jste udělal velikou chybu, že jste

to takhle zničil,“ řekl jsem muzlomyslně, když se dostavila i jehomanželka a dcera. „Já jsem z televize a přijel

jsem, abych to panoptikum od  vás

koupil. Zaplatil bych vám dva až třitisíce korun za každou sochu a za tysamostatné hlavy po patnácti stovkách.

To je dohromady nějakých šedesáttisíc. No, mám ty peníze tady s  sebou,

ale je škoda, že už ty fi gury nemáte.“

Pánovi se roztřásla kolena, protože

fi gurín bylo asi dvanáct, k tomu snad

deset hlav a poprsí, a snadno sispočítal, že za to haraburdí, co mupřekáželo, by dostal mnohem víc, než zaplatil

za  celý domek, na  jehož půdě to panoptikum našel.

Odcházel jsem k  autu, a  zaslechl

jsem, jak matka s  dcerou ubožákovi nadávají, že zničil takový poklad

zbytečně a připravil rodinu o majetek.

Miloslav Švandrlík tuhle příhodu zpracoval jako jednu z  povídek

do  knihy Draculův švagr, takže alespoň nějaký užitek z  toho povstal.

Povídka se jmenuje Konec Rasputina

v Novém Strašecí.

Záliba v  panoptikálních atrakcích

mi zůstala a  při návštěvách cizích

měst jsem nikdy neopomněl navštívit muzeum voskových fi gur. Nejlíp

zpracované postavy a  největší výběr

je k vidění v muzeu Madame Tussaud.

Nejstarší expozice je v Londýněa pobočku lze navštívit i  v  Amsterdamu.

Tussaudovské postavy jsou v  životní

velikosti, v  dokonalých kostýmech

a  v  dobových dekoracích. Obdivoval

jsem třeba fi guru boxera Muhammada Aliho, vysokou přes dva metry

a  s  ohromnými svaly. Jednu rukavici

měl navlečenou a druhou držel v ruce,

tlapy měl opravdu veliké. Věřím, že

když dal ránu, bylo to, jako by soupeře

zasáhl palicí. Nebo prezident Kennedy, také veliká postava, zrzavé vlasy

a  pihovatý obličej, naproti tomu křehounká Audrey Hepburnová nalíčená

a oblečená jako ve fi lmu My Fair Lady.

6. 

Nejsem o moc starší než pražská

zoologická zahrada. Slavnostně ji

otevřeli v  září 1931 a  od  samého začátku jsem do  ní chodil. Otec spolu

se svým dělníkem zasklíval v zahradě všechna terária a já jsem jenadšeně doprovázel. O  vybudování ZOO

v Praze se mluvilo už dávno, dokonce

bylo založeno družstvo pro její realizaci. Vybíralo se mezi několika místy,


13

Holešovické dětství

navržena byla třeba Královská obora

nebo zahrada Kinských na Smíchově. Středoškolský profesor Jiří Janda

přišel s návrhem zahrady na Štvanici,

ale ani zde k tomu nedošlo. Myšlenka

však žila dál, a když velkostatkářSvoboda daroval městu pozemky v Troji, byl profesor Janda pověřen, aby

na nich vybudoval pražskouzoologickou zahradu. Trojský areál byl oplocen a  první zvířata přišla jako  dary.

Úplně první byla lvice Šárka, darovaná majitelem cirkusu Rebernigg.

Protože ještě nebyly postavenyvhodné přístřešky, měl pan ředitel Šárku doma v  předsíni své trojské vily.

Potom zkrachovaly cirkusy Kludský

a  Zvěřina a  z  jejich zvěřinců putovaly do  ZOO další zvířata, hlavně lvi,

tygři, velbloudi, medvěd, také několik

opic – paviánů, makaků a  podobně.

K  Šárce přibyl lev Ctirad a  pamatuji

si na slona Babyho, hrocha Petra nebo

nosorožce Maxe. Ten byl mým velkým oblíbencem. Rád jsem mu kýval

rohem. Ten není součástí lebky, jak

by se laikovi mohlo zdát; je to keratin – zrohovatělé chlupy, takže se hýbe

s kůží. Těšilo mě ho takhle škádlit, ale

nelomcoval jsem s  ním, to by se Maxovi asi nelíbilo.

Začátky pražské zoologické zahrady byly velice skromné. Ta první

zvířata jsem znal dobře, včetně lvice

Šárky, se kterou jsem si při návštěvách

u  ředitele Jandy hrával. Profesor Janda byl vášnivý ornitolog, kromě lvice

měl doma snad padesátku opeřenců.

Papoušky, křepelky, loskutáka posvátného a řadu dalších, jež postupně

umísťoval do zahrady. Jeho chloubou

byla nově otevřená voliéra dravých

ptáků, jíž se začalo říkat Jandova voliéra. Po několika letech se pod tíhou

sněhu zřítila a  poté byla postavena

nová, mohutnější. U  rybníčku volně

pobíhali plameňáci a pelikáni, kterým

se prostřihují v křídlech některá pera,

aby neulétli. Pohladit si pelikána, to

pro mne byl vždycky velký zážitek.

Od  malička jsem si při návštěvách

ZOO se zvířaty všelijak hrál.Oddělení plazů bylo ve lvinci v prvním patře,

jelikož dole se topilo pro lvy a  tygry

a  zdola teplo samo stoupalo. Při stěnách byla terária hadů a ještěrů – dva,

tři hroznýši, krajty a  několik na prostor nenáročných zvířat – bazilišek,

leguán, teju... a  uprostřed jezírko

s krokodýly. Co chvíli se stalo, žealigátor hodil ocasem příliš silně, rozbil

tabuli skla a  hned spěchali sklenáři

do  zoologické zahrady zasklívat, aby

neutekl. Já jsem chodil s nimi a často

Shlédnuv slona kráčím se starším

bratrancem do Rajské ulice (1932)


14

Tučná linka černou tuší

jsem tam strávil tři čtyři dny v týdnu. Pouštěl jsem ještěry ven z  terária

– menší měli skleněnou stěnu snadno odnímatelnou a  nebyl problém je

vyn dat ven. Pouštěl jsem si jepo podlaze a  bavil se tím, jak se přicházející

návštěvníci lekli ještěra pochodujícího na  podlaze a  báli se jít dál. Vůbec

mě nenapadlo, že by mi mohloněkteré ze  zvířat ublížit; ze všech jsem si

nejvíc oblíbil plaza zvanéhotupinambis neboli teju. To je asi metr velkýještěr, zavalitý, černobílý a nápadný, a já

jsem ho pouštěl do  uličky a  obracel

a  všelijak si s  ním bezstarostně hrál.

On trpělivě běhal sem a  tam a nikdy se po mně neohnal. Měl jsem ho

za  báječné domácí zvířátko. Až když

mi bylo 19 nebo 20 a  začal jsem studovat přírodní vědy, dozvěděl jsem

se, jaká je to kousavá a  nebezpečná

potvora. Ale dokud jsem to nevěděl,

ničeho jsem se neobával. Jinak jsem

měl rád bazilišky nebo leguány, tinebezpeční nejsou, a s nimi jsem si taky

dost vyhrál. Bylo tam i párnebezpečných ještěrů, třeba varan africký, půl

druhého metru dlouhý; i s tím jsem si

hrál, ale opatrně.

7. 

Ještě než jsem začal chodit

do  školy, choval jsem všelijaké

brouky a  měl jsem i  rybičky. Móda

akvárií byla tenkrát velikou novinkou. Ohromným šlágrem byly skaláry.

A  začínaly neonky – zpočátku velice

vzácné rybky, ale rychle se množily

a za pár let už byly běžné. Zkušeností

bylo málo, nebylo se kde poradit,každý chovatel musel na  všechno přijít

sám. Měl jsem třeba rájovce a tetry, ty

byly bojovné, a  bylo nutno dbát, aby

se nepotrhaly. Samec si hlídal potěr

a někdy ho i sežral, zkrátka byloumění je pěstovat. O  to víc mne to chovatelství bavilo, pořád jsem se dovídal

nové a  nové věci. Samozřejmě bych

byl rád choval i  něco většího, třeba

opici, ale ta nebyla nikde k mání, tak

jsem se spokojil s  rybičkami a  čolky.

Čolci a mloci mi byli sympatičtější, že

jsem si je mohl vyndat ven a  hrát si

s nimi – to by rybičky nepřežily. Také

jsem měl rosničky, tehdy se vyskytovaly venku za Prahou. Při návštěvách

v  zoologické zahradě jsem jim chytal

mouchy. V pavilónu opic nebou tlustokožců se pořád topilo a  much tam

bylo habaděj po  celý rok. Rosničkám

Pro rozhovor do časopisu Junák jsem se

nakreslil ve věku deseti let (1968)


15

Holešovické dětství

Dědkové-dřevorubci na houpacích židlích (Svobodné slovo 8. 7. 1956)

„Ty, neměli bychom zaplatit a jít; za chvíli musíme do práce?“ (Dikobraz 9. 12. 1954)


16

Tučná linka černou tuší

jsem vyrobil dřevěné žebříčky, alepočasí mi nepředpovídaly, nějak se jim

nechtělo. Nebo jsem měl mexické

mloky axolotly. To jsou obzvlášťohavní tvorové, bílí nebo s  černými fl eky

a  s  řasnatými žábrami. Když se jim

znemožní vystoupit z  vody, zůstanou

v  larválním stádiu. Jsou sice dospělí,

ale larvy. Obojživelníky se stávají, jedině když vylezou z vody ven.Takovéhle experimenty mne lákaly a bavily.

8. 

V  trojské zahradě jsem vlastně

prožil celé mládí. Ošetřovatelů

tam bylo jen pár a ti mě znali, poučili

mě jen, kam můžu vlézt sám, anebo

mě varovali, kam třeba smím jenom

s  koštětem. Třeba když jsem chtěl

do výběhu jeřábů. Vysvětlili mi, že ten

pták je vysoký jako já, něco přes metr,

a kouká mi přímo do očí a hned proti

nim zaútočí, protože se lesknou.Hlava na  dlouhém krku je sice hbitá, ale

koštěte se bojí. Stejné je to s  tučňáky

(v  té době tam ještě nebyli), to je též

nebezpečný pták. Rybu uloví jednou

ranou, jedním úderem zobáku dokáže prorazit tlustou rybí kůži i  kost.

Ve  výběhu nejčastěji útočí na  boty,

neboť v  nich vidí kořist; dokáže tak

způsobit vážné zranění. Ošetřovatele

jsem poslechl nerad, ale k těmnebezečným zvířatům jsem moc nelezl.

9. 

Samozřejmě i  jako dospělý jsem

často do  ZOO chodil a  znal se

dobře s  doktorem Zdeňkem Veselovským. Zprvu působil v  zahradě

jako zoolog a  poté 30  let řediteloval.

Nadřízeným složkám se nelíbilo, že je

příliš aktivní, to bylo vždycky podezřelé. Například zorganizoval vydání

kalendáře s  fotografi emi zvířat. Vybral do  něj 52  zajímavých exemplářů

šelem, ptáků a ostatních zvířata portrét nádherné husy použil na  titulní

list kalendáře s popiskou „Samec husy

rudé“. Že se nejedná o  schválnost,

o  souvislost rudého husáka s  rudým

Husákem, nedokázal nikomu vymluvit, a odpovědným soudruhům,hlídajícím ideologickou úroveň veřejných

tiskovin už vůbec ne.

Jednou jsem dostal nabídku udělat

pro ZOO sérii tabulek s  různými výzvami jako KRMENÍ ZAKÁZÁNO

a  podobně. Přesvědčoval jsem pana

ředitele, že když se něco zakazuje,leckteré návštěvníky to spíš provokuje

Nevolejte hrocha – leták pro pražskou

zoologickou zahradu (1962)


17

Holešovické dětství

a chovají se pak jako nepříčetní. Věděl

jsem o případu, kdy nějací vandalové

házeli na  medvěda kodiaka do výběhu v  hlubokém příkopu kameny, až

zvíře utloukli. Přestože na  plotě bylo

zákazů několik, bylo jim to jedno.Podobně hrochovi naházeli do otevřené

tlamy rohlíky se zapíchanými hřebíky

a zvíře pošlo na perforaci střev.Vedení zahrady ovšem trvalo na „klasických cedulích“ se zákazy. Až do chvíle,

kdy dědeček u  výběhu vysoké zvěře

posadil svého vnoučka jelenovi mezi

paroží a  vyfotografoval si na památku Smolíčkaacholíčka. To už bylo

i  na  otrlé ošetřovatele moc. Jelen je

na  pohled pěkné zvíře, ale je to silný a  zlostný samec, který si nenechá

nic líbit. Když ho veterinář vyšetřuje,

má pět zdatných ošetřovatelů co dělat, aby jelena povalili. Každý ho drží

za  jednu nohu a  zvlášť pevně svírají

hlavu s  mohutnými parohy, jež jsou

pro jelena účinnou zbraní. V uvedeném případě bylo zvíře nadmíruklidné a  nejspíš natolik překvapené, že si

Smolíčka nechalo líbit. Tehdy pohár

trpělivosti s  neukázněnými návštěvníky přetekl. S panem ředitelem jsme

se dohodli, že navrhnu cedule podle

svého.

Na  jedné byl třeba buvol kaferský,

moc nebezpečné a  silné zvíře, pořád

nervózní. Když se naštve, rozdupe

všechno, co se mu postaví do cesty. Je

neomezeným vládcem savan jižníAfriky a vyhne se mu i lev. K obrázku lva

a buvola jsem napsal něco ve smyslu,

žei ten silný lev ví, že se má buvolovi

vyhnout jako nebezpečnému zvířeti,

jenom blbec si myslí, že ho můžedráždit. – „Ty si myslíš, že jsi chytřejší než

lev? Když jsi přesvědčen, že máš šanci

si ho vyfotit, tak tam klidně vlez!“

Obrázky byly překresleny na plechové cedule. Bylo jich asi dvacet,

všechny v tomto pojetí. Zpočátkuněkteří lidé namítali, že přece návštěvníci nejsou tak blbí, ale posléze si to

každý přebral po svém a myslím, že to

tenkrát splnilo svůj účel.

Ředitel Veselovský mi kdysi vyrávěl, že četl v  Rudém právu, jak

jeden Ind našel maličkého hada, pythona. Zželelo se mu mláděte a  vzal

si ho domů. Měl krávu a  hada krmil

mlékem, což mu svědčilo, a  had brzy

dospěl. Velký a silný plaz se prý chtěl

svému dobrodinci, který se o  něj tak

hezky staral, odměnit. Protože už byl

Návrh poutače pro pražskou zoo


18

Tučná linka černou tuší

dospělý, vylézal na  palmu a  ocasem

tloukl do  koruny tak silně, že vždycky srazil několik kokosových ořechů.

Domorodec si tedy pythona pěstoval

dál, přikrmoval jej rýží a had munaklátil z  palem tolik ořechů, že je pán

mohl prodávat a zbohatl z toho.

Článek Veselovského rozčilila nasal do redakce, že takovou pitomost

ještě nečetl. Každý absolvent devítiletky ví, že had je masožravý,a kdyby domorodec krmil pythona neboli

krajtu mlékem a rýží, tak muza chvíli chcípne. Že si to všechno vymysleli! A  že je to celé blbost, protože

had přece nepřemýšlí, jak se odvděčit svému zachránci, a  proč takovými blbostmi krmí čtenáře. Načež mu

z  redakce odpověděli: „Vážený soudruhu. Tento materiál jsme převzali

ze sovětského tisku a  tam sedí v redakcích větší odborníci, než jste vy!

Čest práci!“

Později Veselovského z  pražské

ZOO odstranili, neboť řediteloval

i  ZOO v  Českých Budějovicích a zároveň působil na univerzitě. Usoudili,

že má mnoho titulů, a tak nařídili, že

si musí vybrat; a  on si vybral univerzitu a  Budějovice. A  Prahu že nechá

– a  tak jsem do  pražské ZOO přestal

chodit.

10. 

Stejně, jako jsem se zabýval

zvířaty a  přírodou, věnoval

jsem se i  kreslení. V  naší rodině nebyl nikdo s výtvarným talentem. Otec

byl nadaný hudebník a  sportovec

a  o  mé dětské kresby se moc nezajímal. Ale také mi nebránil, tak jsem si

kreslil každou volnou chvíli už někdy

od  dvou let. Z  panáků se postupně

stávaly portréty, i  zvířata si začínala

být podobná. Kreslil jsem všechno,

co jsem kolem sebe viděl. Ve  škole

se sice kreslení vyučovalo, ale učitel

jen vzal na  vědomí, že kreslit umím,

a  tím to končilo. Papíru jsem měl

dostatek z  papírny v  sousedství, kde

jsem si směl nabrat množství různě

velkých odřezků. Příbuzní soudili, že

by z  mého čmárání mohlo něco být,

že bych se třeba mohl stát profesorem

kreslení. Být malířem senepovažovalo za dobrou existenci, ale profesor, to

už bylo něco.

Také jsem rád četl – všechno, co se

mi dostalo do  ruky. Nejradši kovbojky, cestopisy a  dobrodružné příběhy.

Měl jsem vlastní knihovničku a půjčoval jsem si i  ze školní a  městské

knihovny. Přesto mi to nestačiloa oblíbené příběhy jsem často četl znovu

a  znovu. A  také  časopisy – pamatuji

si dětský časopis Koule neboKašpárkovy noviny (ty snad vydával Vojta

Merten, oblíbený Kašpárek pražských

dětí). V  časopisech byly spousty obrázků, hlavně ilustrací zvířat, brouků

a  ptáků a  to se mi líbilo. Hltal jsem

články o přírodě a představoval si, že

až budu velký, budu psát také takové

povídání a sám si k tomu kreslitzvířata, hmyz a rostliny. Když jsem objevil

kresby profesora Obenbergera, entomologa z  Národního muzea, který

psal a  sám si ilustroval články do časopisu Naší přírodou, měl jsem o své

budoucnosti jasno. Budupřírodovědcem a malířem!


19

Ze studenta vězněm

Ze studenta vězněm

1. 

Po  obecné škole jsem pokračoval

sedmiletou reálkou. Začal jsem

docházet do  Dušní ulice na  Starém

Městě. Z  Holešovic to nebylo daleko,

stačilo přejít most přes Štvanici a  octl

jsem se skoro v centru Prahy. ProtiPlynární ulici to byl značný rozdíl. Holešovice už sice byly součástí Velké Prahy,

ale žilo se tam téměř jako na  vesnici.

Kousek od mého bydliště bylaromantická část nazývaná Zátory – s nízkými

domky a křivolakými cestičkami.Venkovské domky mívají zahrádky s králíkárnami a  výběhy pro slepice, tady

byla drůbež také, ale popelila sena ulici nebo na  hnojišti vedle kadibudky,

postavené u chodníku. Osadu zbourali

někdy v  šedesátých letech, ale televize

tam stihla natočit několik scéndo seriálu Hříšní lidé města pražského, takže ta

romantika zůstala zachována pro příští

generace alespoň v obraze.

Na  reálce jsem měl zajímavé předměty. Především přírodopis, zeměis a  dějepis. A  také tam byl asi dva

roky profesor kreslení Pavelka. Dobrý

kreslíř, ilustrátor Pohádek tisícea jedné noci; na  jeho obrázcích mne zaujaly orientální předměty a ornamenty,

a jako dvanáctiletého klukasamozřejmě postavy nahých tanečnic v harémech. Dalším profesorem kreslení byl

grafi k Skrbek – možná dobrý malíř,

ale „rapl“, jenž se žákům nijak moc

nevěnoval.

První skutečný a to akademickýmalíř, kterého jsem poznal, byl Bohumil

Stanislav Urban, říkali mu Miluna;bydlel kousek od  nás, chodil k  nám rámovat a  byl to dobrý malíř. Párkrát

jsem se odhodlal ho navštívitv ateliéru, měl tam  malé pódium a  refl ektor

na osvětlení modelek. K námdo sklenářství chodila spousta malířů, ale to

byli takoví ti průměrní, profesor Urban byl věhlasným umělcem. Nevím,

zda učil v Praze na akademii, ale vím,

že v  Brně přednášel estetiku. Když

jsme pro něj rámovali za  války, radil mi při malování, ale blíže jsem se

k němu dostal až při studiu na grafi cké

škole. Jako středoškoláci jsme neměli

výuku aktu, absolvovali jsme jina soukromých večerních kursech. To jsem

chodil i k profesoru Urbanovi.

Budovu školy v  Dušní zabraly

na  začátku války německé okupační

úřady, a  poslední dva ročníky jsem

absolvoval na  Malostranské reálce.

Byli jsme posledním ročníkem reálky,

pak už byla reálná gymnázia a ta byla

osmiletá.

2. 

Možná prvním impulsem pro

mou zálibu v  orientálních a rituálních předmětech byla návštěva

Náprstkova muzea. Uchvátily mne

tam věci, které jsem znal z  kovbojek

a  dobrodružných knížek – najednou

jsem si je mohl prohlédnout ve skutečnosti. Navíc jsem cítil, že na  mne

působí zvláštní a magickou silou, což

bývá pro začínajícího sběratele obvykle důvodem k tomu, aby si takové


20

Tučná linka černou tuší

kuriozity opatřil a  mohl se jimi těšit

v soukromí.

Jedním z  mých idolů byl cestovatel Alberto Vojtěch Frič. Proslavil

se mimo jiné tím, že v  jižní Brazílii,

na  Rio de la Plata, dělal asistenta argentinskému antropologovi jménem

Florentino Ameghino. V bahněa nálavech nalezli lidské lebky staré čtvrt

milionu let. Do té doby se mělo za to,

že v Jižní Americe nebyla žádná stará

populace. To tvrdil třeba českýantroolog Aleš Hrdlička, pracující v  New

Yorku; dokazoval, že Jižní Amerika

nebyla původně osídlena, žeobyvatelé přešli z  Asie přes Beringovu úžinu

do Severní Ameriky a že se to osídlení

zastavilo někde v Ekvádorua v Amazonii a  dál už nešla ani noha. Tahle

teorie platila dlouho, a  tak objevy,

na  kterých se Frič podílel, byly převratné. Hrdlička rovněž nevěděl nic

o mořských proudech a větrech, které

v  dávných dobách pomohly osídlení

Brazílie a  Chile z  Polynésie, jak později dokázal na  voru Kon-Tiki Th or

Heyerdahl.

Za  války Frič vydal knihu Indiáni

Jižní Ameriky a  já jsem si ji k  němu

nesl podepsat. Bydlel ve  vile zvané

Božínka, stávala v  dnešní Jinonické

ulici. Frič vypadal impozantně. Měl

dlouhé vlasy a  vousy a  byl oblečen

v jelenicovém oděvu s třásněmi, který

jako lovec nosil mezi indiány.

Uměl báječně vyprávět, tak jsem

k němu do košířské vily chodil docela

často. Byl na  tom bídně, neměl peníze a  žádné zaměstnání. Vyráběl keramické repliky indiánských nádob,

otiskoval do  hlíny provázky s uzlíkovým písmem a  mísy a  hrnky prodával jako kopie. Na tom moc nevydělal.

Hojně ho vyhledávali Němci, protože

u nich měl dobré jméno jako kaktusář.

V Německu mu vyšla řada knih.Získal věhlas jako objevitel celé skupiny

kaktusů, například Parodia,pojmenované podle amerického botanika Parodiho. Tyhle krásně kvetoucí rostliny

pěstoval ve skleníku. Několik setkaktusů nese po svém objeviteli přídomek

Frič. Jeho kaktusovou sbírku jsemobdivoval. U  vstupu do  skleníku byly

dva mimózové keře. Když pán domu

vešel, rozmáchl ruce a  ty keře se mu

uklonily; to pak vypadalo trochu čarodějnicky. V bytě měl v jednomkoutě velikou pavučinu a krmil pavouka,

který ji upředl. Pavouk už byl naučený,

že na  zaťukání odněkud vylezl a čekal, co mu pán naservíruje dobrého.

Ve svém okolí platil Frič za podivína,

lidé se mu raději vyhýbali. A  protože

to byl rebel a  často oprávněně kritizoval činy vlády a prezidenta Beneše,

ani u „vrchnosti“ nebyl oblíben.Možná i  proto se ho Němci snažili získat

na  svou stranu, ale on byl vlastenec

a s okupanty se nepaktoval.

Nerudně přijímal i všechny ostatní

lidi. Já jsem se k němu víceméněvnutil, leč při prvním loučení mi nejspíš

ze zdvořilosti řekl, ať přijdu zas, což

jsem uvítal. Jeden antikvář mu prodal Mathiolliho herbář za čtyři tisíce,

to bylo levné, ale Frič mu zůstal asi

tisíc korun dlužen. Když jsem se antikvářovi pochlubil, že jdu k  Fričovi

na návštěvu, požádal mne, abych dluh


21

Ze studenta vězněm

urgoval. Já jsem to poctivě vyřídil, ale

Frič prohlásil, že v knize chybí titulní

list a  že tomu „starému šejdířovi“ už

nic víc nezaplatí. Ale já jsem měldalší důvod k Fričovi znovu přijít a toho

jsem rád využíval.

Na  zahradě pěstoval spoustu pamelišek, z  jejich mléka chtěl vyrábět

kaučuk. Pro Němce by to byl za války

velký objev, protože přírodní kaučuk

byl vzácností. Češi ho brali jako fantastu, ale Němci mu věřili, že todokáže. Chodili k  němu na  výzvědy a  on,

známý svou ironií, opatřil všechny

věci v  zahradě německo-českými názvy. Ostatně na ulicích tak byly tehdy

označeny všechny úřady i  obchody.

Před vilu pověsil ceduli Eingang –

vchod, na kozím chlívku Ziege – koza

a  dokonce když na  cestě objevil psí

hromádku, neodstranil ji, ale umístil

tam nápis Dreck – hovno.

Při první cestě do  Jižní Ameriky

navštívil divoké končiny Mato Grossa

a  Indiány kmene Šavantes. Z  té cesty

se musel předčasně vrátit ze zdravotních důvodů – byl těžce zraněnv souboji s jaguárem, který ho napadl, když

po  něm vystřelil. Frič se střetl s šelmou tělo na tělo a zabil ji nožem, ale

následky zápasu byly velmi zlé. Téměř

zemřel. Indiáni ho léčili dlouhé týdny a poté se musel vrátit domů. Zabití

jaguára by mu mezi Indiány vyneslo

úctu a vážnost, ale to, že přežil objetí

obávané šelmy, jej v očích domorodců

povýšilo téměř do  kategorie posvátnosti a později mu umožniloproniknout mezi indiánské kmeny a získat si

jejich důvěru.

Z  první cesty přivezl spousty zajímavých materiálů, avšak narazil

na problémy s muzejní obcí. Vytýkali

mu, že na cesty jel sám, bezjakéhokoliv pověření z  odborných kruhů. Nebyl tam ofi ciálně, a tak ho pak neměli

rádi a  jeho objevy moc neuznávali.

Enrico Stanko Vráz byl také cestovatel, ale ofi ciální a  ten ho v  Americe

dost pomluvil. Frič se nechal slyšet, že

jestli Vráze potká, tak ho zastřelí. Vráz

se poté z  Holešovic raději odstěhoval

někam na  Moravu, protože věřil, že

Frič je dostatečně velký cvok, aby to

udělal.

Hned po vzniku republiky se v roce

1919 Frič vydal na  další výpravu nejen jako cestovatel a  vědec, ale i  jako

ofi ciální pověřenec československé

vlády. Uvažovalo se o  jeho jmenování velvyslancem v  Brazílii, protože to

byla první země na  světě, která oficiálně uznala Československov prosinci 1918, ale nakonec z toho sešlo. Frič

byl všestranně založený člověk, aledilomat to určitě nebyl.

Zemřel za  války, v  prosinci 1944.

Poranil se o  hřebík a  dostal tetanus.

Tvrdil, že to nic není, že na  to má

zaručené léky. Užíval nějakou šťávu

od  Indiánů, snad kurare, jenže si neuvědomil, že ji má doma čtyřicet let

a  že přírodní preparáty ztratí stářím

účinnost. Pak už bylo pozděna nějaký lékařský zákrok.

V  roce 1908 přivezl Frič do  Prahy

jednoho z  Indiánů kmene Chamacoco, Čerwuiše Piošáda Mendozu,

přezdíval mu Červíček. Ten se jako

„divoch v  civilizaci“ stal pražskou


22

Tučná linka černou tuší

kuriozitou. Frič chtěl odhalit záhadnou nemoc, jíž trpěla většinapříslušníků dotyčného kmene, a  Čerwuiše

vzal s sebou, aby pražští doktořichorobu odhalili. Ti zjistili, že se jedná

o do té doby neznámý druh střevního

parazita. Při další výpravě dovezl Frič

indiánským pacientům do  Para guaye

léky, prý stačilo silné projímadlo.

A Červíčka vrátil domů. Decimovaný

kmen v severní části Gran Chacapřežil, ale Červíčka už mezi sebe nepřijal

a vyhnal ho. O tragickém osuduČerwuiše, který se svou cestou do  Prahy

vlastně obětoval pro záchranu vymírajícího kmene, napsal Frič knihu

Červíček, aneb indiánský lovecobjevuje Evropu.

Před několika lety čeští fi lmařipátrali po stopách toho prosluléhoIndiána a  objevili Fričovu téměř stoletou

dceru Hermínu. Slavný cestovatel

ji zplodil se svou tamní indiánskou

manželkou Loray, dcerou náčelníka.

Od  té doby žije v  Paraguayi několik

desítek Indiánů s  českou krví. Současní pražští Fričovi potomci založili společnost na  podporu příslušníků

kmene Chamacoco a  pořádají sbírky

na zakoupení krav pro své „indiánské

příbuzné“ v Puerto Esperanza.

3. 

Maturoval jsem v  roce 1942

za  heydrichiády. Vysoké školy

byly již od  devětatřicátého uzavřeny

a  nezbývalo moc příležitostí, co studovat dál. Především přírodní vědy

neskýtaly žádnou šanci, k  dispozici

byly jen obory se zemědělským zaměřením – ošetřování zvířat nebo

rostlinářství, ale nic, co by vyhovovalo

mým zájmům. Od jednohoz profesorů jsem se dozvěděl o Střední grafi cké

škole a přihlásil se na přijímacítalentovou zkoušku. Nepředvedl jsem nic

oslnivého. Nejdřív jsem měl nakreslit portrét, to jsem vůbec nevěděl, jak

se dělá, pak jsem měl zpracovat nákres nějakého vozíčku. Ani ten se mi

dvakrát nepovedl, neměl jsem žádné

předchozí odborné školení a  z  reálky

jsem nic takového neznal. Nicméně

mě přijali. Původními vyučovanými

předměty byla grafi ka a  fotografi e,

protože školili budoucí odborné pracovníky tiskáren, ale v tu dobu se pro

žáky, toužící po akademickémvzdělání, pořádaly i malířské kurzy a hodiny

kreslení. Vyučující nám během hodiny pouštěl hudbu, aby se nám dobře

kreslilo. Pracovali jsme podle živých

modelů; na stupínku seděl nějakýstaroch nebo babka a my je kresliliz různých stran. Tady jsem poprvé pronikl

do oboru – a zůstal mu už navždycky

vě r ný.

Část výuky se odbývala na Václavském náměstí, kde byl velký kreslířský

ateliér. Dílny byly ve školena Smíchově. Tam jsme se cvičili v  grafi ckých

technikách: třeba výrobu zinkografi ckých štočků, zpracovat kámen pro

litografi i, jak udělat správnoulitografi ckou tuš a  podobně. Ostatní grafické techniky, například suchá jehla,

v  programu nebyly, ty se pak každý

učil sám podle svých zájmů.

Škola měla velmi kvalitníprofesorský sbor. Profesoři z  Akademie výtvarných umění a UPRUM se uchýlili


23

Ze studenta vězněm

na  střední školy, nebo si zavedli soukromou výuku. Učil mne profesor

Ferdinand Rubeš, portrétista a figuralista, jenže záhy mu lékaři našlituberkulózu a už na školu nesměl. Pár žáků,

asi šest nebo osm, kteří jsme si hooblíbili, jsme k němu chodilina soukromé hodiny domů. Vyučoval nás akt,

což jsme na střední škole neměli. Tam

pózovali jen starší chlapi a babky a ty

se nesvlékaly. Profesor Rubeš však

měl známé modelky, zval si je a  my

jsme pak měli zajímavé hodiny.

V Platýzu na Národní tříděpůsobila Rotterova škola užitého umění.Večerní malířské kurzy tam vedli kantoři

z  grafi cké školy. Pro nás, jejich žáky,

ten dvouhodinový večer stál asi jen

deset protektorátních korun, tonebyly žádné peníze. Pro ostatní to už bylo

dražší a účast byla obrovská. Na první

sezení přišlo snad sto padesát lidí.Namačkali se do ateliéru, že tam nebylo

k  hnutí, pak přišla modelka v  plášti,

odhodila ho, zaujala pózu a  strnula.

Žactvo zíralo na nahou ženskoua čekalo, co se bude dít. Ona nic,nehýbala se a  byla jako vycpaná, tak všichni

začali kreslit. Během vyučovacíhodiny se kromě kreslení nedělo nic,modelka si o přestávce oblékla plášť a šla

na  chodbu si zakouřit. Po  přestávce

se pokračovalo, svlékla se, tři čtvrtě

hodiny trčela nahá v  jiné pozici, my

jsme za  to sezení zvládli dvě kresby,

ale ti, co očekávali bůhvíjaký erotický

Rodiče jsem vyfotografoval v srpnu 1942


24

Tučná linka černou tuší

zážitek, byli zklamaní. Po  dvou třech

sezeních to většinu účastníků přestalo

bavit a  už nepřišli – zůstalo nás čtyřicet, kteří jsme se zajímali o kreslení

a  ne kroucení nahé holky na  pódiu.

Těmi vytrvalci byli například Jaroslav

Lukavský, Václav Sivko nebo Mikuláš

Medek.

Většinou jsme kreslili tužkou, kdo

chtěl, používal uhel. Kurz trval celý

školní rok, za  tu dobu jsme se stačili opravdu něco naučit – až na olejomalbu, ta se na škole neučila. Za války

totiž byly všechny malířské potřeby

velmi drahé a barvy nebyly k dostání

skoro vůbec. Nanejvýš tempery, tak

jsem udělal několik akvarelů. Všechno ostatní jsem už absolvovalpo válce.

Pro mou pozdější práci pro noviny

mi byl vzorem V.  H.  Brunner, malíř

– karikaturista, který uměl dokonalou linku, vyhovující novinové kresbě. A Felix Jenewein malíř, ilustrátor,

učitel kreslení na pražské UMPRUM,

který dělal i  vitráže pro kostely. Jeho

obrazy vynikaly silnou obrysovoulinkou, připomínající ty olověné pásky

v  kostelních oknech. Jeneweinovým

nejznámějším dílem je cyklus šestilitografi í Mor a množstvímonumentálních pláten.

4. 

Střední grafi ckou školu jsem

navštěvoval přes rok. Pak mi

přišlo oznámení, že jsem „totálně

nasazen“. Totaleinsatzu nebylo možné se vyhnout, hrozila velká pokuta,

ale i  vězení nebo koncentrák. Ministr Moravec dal Říši k dispozici mladé

lidi z ročníků 1920 až 1924. Nášročník byl přidělen do letecké fabrikyLetov v  Letňanech. Nebylo to zlé, hůř

dopadli vrstevníci z  ročníku 1923,

ti byli odvezeni na  práci do  Porúří,

kde odklízeli trosky po bombardování. Fabrika mě ovšem „nelákala“,

k  technickým věcem jsem nikdy neměl vztah, a tak jsem si na pracovním

úřadě vyjednal změnu. Požádal jsem

o práci v zemědělství. Na Arbeitsamtu

byli rádi, že někdo má zájemo zemědělství, protože tam se kvůli mizerným platům, na  rozdíl od  průmyslu,

nikdo nehrnul. Můj zájem uvítali

a  nabídli mi „nasazení“ do pražského státního statku, který měl na starost i hospodaření v Trojském zámku.

Podle nějakého Goebbelsova výnosu

o  ochraně kulturních památek mělo

zámecké zahradnictví nárok na jednu

pomocnou sílu z  nuceného pracovního nasazení. Zajásal jsem a  uháněl

do  Troje. I  když to bylo zaměstnání

jen za 200 korun týdně, bylo spojeno

se spoustou výhod. Měl jsem to sotva půl hodiny pěší chůze z  domova,

v blízkosti oblíbené zoologickézahrady a dostal jsem se k práci, která mne

bavila a zajímala. Přidělili měk vrchnímu zahradníkovi. Ten byl potěšen,

že má vzdělaného pomocníkas maturitou, a  může mu tykat. Sice už měl

dvě jiné pomocné síly, ale to byli nějací blbci, se kterými si nevěděl rady.

Navíc se do  zámku často nastěhovali

němečtí fi lmaři a  moje dobrá němčina přišla vhod. Mohl jsem se s  nimi

domluvit o všem, co od nás při filmování potřebovali.


25

Ze studenta vězněm

Vrchní zahradník mě naučil mnoho o rostlinách a o udržování zahrad.

Imponovalo mu, že se za mnou občas

zastavil některý expert z  Národního

muzea mířící do  zoologické zahrady

a  že má tedy opravdu významného

pomocníka. Dovoloval mi nařezatnávštěvám kytici jiřin nebo růží; květiny

měly za války vysokou hodnotu. Páni

si to v  Muzeu řekli mezi sebou, a  tak

během letních a  podzimních měsíců

roku 43 za  mnou docházelo několik

význačných přírodozpytců, dokonce

i ředitel Národního muzea.

5. 

S  Národním muzeem jsem měl

styky už před válkou. Často jsem

chodil do přírodovědeckého oddělení

za  již zmíněným profesorem Obenbergerem, významným entomologem, který pro světovou encyklopedii

brouků zpracoval téma krasců. Ale

chodil jsem i  za  jinými odborníky,

kteří byli ochotni se se mnou bavit

o  mých zálibách. Jedním z  nich byl

slavný preparátor Matouš, průkopník dermoplastických preparátů: odlil ze sádry tvar zvířecího těla se svaly

a různými detaily a na něj pak navlékl

kůži dotyčného zvířete. Byl to přesný

model, určený pro muzejní expozici.

Páni profesoři si se mnou vyprávěli

o  čemkoliv, neboť jsem nebyl jejich

studentem, a  i  když jsem toho dost

znal, nemuseli se obávat, že bych se

jim mohl stát konkurentem a ohrozit

jejich kariéru.

Pro profesora Štěpánka a profesora Staňka, známého autora fotografi í

zvířat a  knih o  nich, jsem v  zámecké

zahradě chytal myši. Rozmístil jsem

tam snad čtyři desítky pastičeka chodil od jedné k druhé, neboť myší bylo

tolik, že stačilo jenom sbírat. Jejich

kůžičky se napínaly na rašelinovávřetánka a sušily se na vzduchu. Pro celý

svět měla taková kůžička jednotnou

cenu 1  dolar a  páni profesoři věděli,

že po válce je mohou udat v Americe,

kde byla poptávka po  myších kožíšcích, zvlášť časově i  místně identifi -

kovaných. Myši se totiž liší různými

charakteristickými znaky podle toho,

kde žijí. V zahradě jsem nachytalnejvíce hrabošů polních nebo myší domácích, ale i  pár potkanů, přestože

byli tehdy docela vzácní.

6. 

Zámecká zahrada byla hrozně

zanedbaná. Vrchní zahradník mi

svěřil vypracování plánků, jak jejíexteriér upravit. Rád jsem se toho ujal,

znal jsem historii těchto míst.Poslední soukromý majitel statkář Svoboda

věnoval zámek včetně rozlehlých pozemků státu, aby zde zřídil zoologickou a  botanickou zahradu. Stalo se

tak v  roce 1922. Mladý československý stát se o  darované nemovitosti

příliš nestaral. Zámek sice vydržel, ale

zahrady pustly.

Původně patřil tento areál rodu

Šternberků. Vojtěch ze Šternberka

vystavěl zámek koncem 17.  století.

Barokní francouzská zahrada vznikla později a  byla navržena na geometrickém půdorysu. Měla nádvoří,

květinové partery, oranžérii, habrové

bludiště a  terasy s  barokovými balustrádami a  sochařskou dekorací.


26

Tučná linka černou tuší

Monumentální oválné schodiště

u zámku zdobí skulptury z řeckémytologie. Je tam Zeus a  Héra a  řada

ostatních bohů a reků. Charónukazuje směrem k řece na přívoz. Podschodištěm je umělá propast se sochami

rebelujících gigantů, které Zeus svrhl z  O



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist