načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání - Jiří Winter; Jaroslav Kopecký

-6%
sleva

Elektronická kniha: Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání
Autor: ;

Řekne-li se Neprakta, dostaví se stejný účinek, jako když se řekne Lada. Každý ví, o čem a o kom je řeč. A kdokoli spatří kresbu, charakteristickou silnou konturou a námětem povýtce ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Jazyk: cs,sk
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6% 100%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 274
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: cs,sk
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5131-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Řekne-li se Neprakta, dostaví se stejný účinek, jako když se řekne Lada. Každý ví, o čem a o kom je řeč. A kdokoli spatří kresbu, charakteristickou silnou konturou a námětem povýtce humorným, nezaváhá ani na okamžik nad jménem autora. Takto se vryl do širokého povědomí Jiří Winter alias Neprakta, jenž přes půl století plnil časopisy, noviny a knihy karikaturami, kreslenými vtipy a ilustracemi. Má na svém kontě přes 35 000 publikovaných kreseb, ilustroval více než 350 knih, věnoval se i vědecké ilustraci, tvorbě plakátů a animovanému filmu. Nebylo snad tématu a námětu, kterému by se nevěnoval, a díky tomu se mu podařilo dospět k metám, o jakých se málokomu z tvůrců kresleného humoru zdá - stal se pojmem a normou a dnes již i klasikem.
Za svůj život spolupracoval s řadou pozoruhodných a zajímavých lidí, ale nejznámější a nejdéle trvající (přes 25 let) byla jeho spolupráce s Miloslavem Švandrlíkem, jehož knihy ilustroval a od něhož čerpal náměty ke svým kresbám. O svých životních zážitcích a zkušenostech už vyprávěl v bezpočtu rozhovorů pro noviny, časopiseckých medailonů a v komentářích ke knižním sondám do jeho tvorby. Jedna zpověď však dosud scházela – Mistrovy osobní vzpomínky. Kniha z nich sestavená jeho posledním dlouholetým spolupracovníkem Jaroslavem Kopeckým vyjde bohužel už po jeho skonu, ale Mistr ji stihl autorizovat a – kde bylo zapotřebí – doplnit a upřesnit. Vypráví souvisle o celém jeho životě, o dobových událostech, o jeho přátelích, tvorbě, zálibách a sběratelských koníčcích a krom toho o zásadách a názorech, jimiž se řídil ve své výtvarné práci.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Winter; Jaroslav Kopecký - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Tučná linka černou tuší aneb NEPRAKTYcké vzpomínání Nakladatelství EPOCHA Jiří Winter Jaroslav Kopecký aneb NEPRAKTYcké vzpomínání Tučná linka černou tuší Tučná linka černou tuší Z a války jsem byl zavřený v německém kriminále. Ocitl jsem se v cele s dalšími asi dvaceti lidmi. Vůbec nám to neutíkalo, otrava, nedalo se dělat nic jiného, než kecat o všem možném. Byl tam nějaký zemědělec, statkář, snad dokonce starosta obce, a vyprávěl o sobě, o své rodině, o sousedech, o zabijačce, kdy mu uteklo prase a tak podobně. Mohlo mu v té době být tak padesát let. A představte si, že on vyprávěl dvě hodiny a dost. Do toho času se mu vešel celý život. Do pouhých dvou hodin vměstnal všechno, co za půl století zažil. Tehdy, ve svých devatenácti letech, jsem si uvědomil, že tak bych žít určitě nechtěl. Nikdy bych nedopustil, aby se můj život dal odvyprávět za dvě hodiny. Během let jsem poskytl novinářům nespočet rozhovorů a v nich na sebe prozradil všechno možné, co mne v životě potkalo; je tedy možné, že v této knize vám některé příhody budou povědomé, leč kromě nich tu najdete další a méně známé. Copyright © Jiří Winter, Jaroslav Kopecký, 2012 Cover and layout © Josef Kroupa, 2012 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2012 ISBN 978-80-7425-855-8 (pdf) 5 Holešovické dětství Otec mne vyfotografoval při poslechu krystalky. Redakce časopisu RADIO-JOURNAL fotografi i uveřejnila v únoru 1926. Holešovické dětství 1.  Tatínek Karel pocházel z  Holešovic a  maminku Marii, zlatovlasou krasavici, si našel v Bubnech. Oba se narodili před koncem devatenáctého století. Svatbu měli na  tehdejší dobu v  přiměřeném věku. Otec hned po vzniku republiky narukoval na vojnu, a  protože vojáků nové československé armády bylo po  první světové válce poměrně málo, sloužil dlouho, snad čtyři roky. Po  návratu zdědil sklenářskou živnost svého otce Hynka, založenou už v roce 1877. V domě, kde jsme bydleli, měl v  přízemí krám a  dílnu s  vývěsním štítem KAREL WINTER – stavební a umělé sklenářství. Na účetních formulářích byly uvedeny i  ostatní podnikatelské činnosti: Závod sklenářský, sklad lamp, zrcadel a  rámů, prodej dutého a  ozdob ného zboží, Praha VII, Rajská ulice č. 632. Stavitel hodlal ten dům nacházející se na rohu ulic Plynární a Rajské prodat městské radě jako sídlo pro holešovickou radnici, ale k tomu nikdy nedošlo. Dnes už dům nestojí, na jeho místě je vstup do stanice metra Nádraží Holešovice. Já jsem se narodil v  holešovické části zvané Bubny. Tehdy se nechodilo do  porodnice, porody se odbývaly doma, a tak maminka odešla na onen kritický týden ke svým rodičům. Dědeček, kloboučník, bydlel poblíž Bubenského pivovaru, tam kde byla později postavena budova Úrazové pojišťovny a  velký areál Elektrických podniků. Ulice, kde bydlel, se jmenovala Kloboučnická (dnes Antonínská) – podle továrny na plstěné zboží. Lemovaly ji nízké domky a  obchůdky s  nejrůznějším zbožím. Mezi nimi se usadil kovář, který měl na  fi remním štítě napsáno Zkoušený kovář a podkovář – a já jsem dlouho nevěděl, co to znamená, a myslel jsem, že když existuje podkovář, je také nějaký nadkovář. Dál po nábřeží směrem k jatkám byla jen sporadická zástavba, několik malých fabriček a prodejna semen fi rmy Vaněk. Ta je tam dodnes. 6 Tučná linka černou tuší Během porodního týdne běhal otec několikrát denně z  Holešovic do  Buben, aby zjistil maminčin stav. Až v  sobotu 12.  července roku 1924 si vyslechl, že má pětikilového syna. Radostnou událost se rozhodl oslavit, doběhl na  Bělského třídu k  cukráři Královi, zakoupil krabici dortů a slavnostně se dostavil k  lůžku rodičky. Ta byla proběhlými událostmi značně unavená a  otec, šťasten nad tím, že všechny strasti v  pořádku přestál, si k  ní sedl na  postel a  tlachal a  jedl, dokud všechny dorty nesnědl. Ještě po  letech mu to maminka občas připomněla. Měl jsem tři tety – na  těch nebylo nic zajímavého, protože se pořád hádaly, strejdové byli lepší. Jeden měl velkoobchod s  rybami, ten mne zajímal, protože ryby jsem měl rád. Od  něj jsem asi v  šesti letech dostal svou první lebku. Byla to preparovaná lebka vydry, kterou přivezl odněkud od  Třeboně, a  ve  mně tím probudil zájem o  zvířata, respektive o  kostry zvířat; ta záliba mi pak zůstala už napořád. Dědeček z  matčiny strany byl Moravák, sloužil u  dráhy v  Maloměřicích. To ještě nebyla součást moravské metropole, ale vesnice u  Brna. Jeho syn se jmenoval František Částek, vyučil se kloboučníkem a  odstěhoval se do  Prahy. Tam si na  Bělského třídě (dnešní Dukelských hrdinů) vedle velkého řeznictví pana Nováka otevřel kloboučnickou dílnu a  krám. Bylo to naproti Veletržnímu paláci, který tam tehdy ještě nestál, zato řeznictví Novák je na tom místě pořád. K řeznictví patřila i jídelna, kde prodávali výbornou dršťkovou polévku za  korunu, rád jsem tam na ni chodil. Majitel Novák obsluhoval v krámě v tvrďáku, v něm i vařil a řezničil, a u souseda kloboučníka si měsíc co měsíc kupoval novou „bouřku“ – dvanáct tvrďáků do roka, to byl vážený zákazník. Tehdy musel mít každý člověk klobouk. Maminka s  oblibou citovala slova spisovatele Ignáta Herrmanna, že šel-li někdo po ulici bez klobouku, byly pouze dvě možnosti: buď ho právě vykopli z hospody, anebo se utrhl od šibenice. 2.  Prožil jsem spokojené a  šťastné dětství jedináčka. Maminka byla v domácnosti a dobře vařila. Odjakživa mi chutnalo, proto jsem měl vždycky poněkud nadváhu. Navštěvoval jsem obecnou školu v Jablonského ulici, byla přes ulici. Vedle školy se nacházel park a hřiště, kde jsem si užíval mezi vrstevníky. Někdo z  nich občas přinesl chůdy, ale to mě moc nebavilo. Nebo jsme házeli kroužky a chytali je na  dřevěný meč – ani to jsem neměl v oblibě. Nejraději jsem měl hru s míčem; ten jsem nosíval s sebou, a když jsem přišel mezi kluky, vytvořili jsme dvě mužstva a hráli fotbal. Baťa tehdy dělal i  gumové míče, ale já jsem měl kožený. To bylo pro kluky výjimečné. Hrál jsem na  beku, tedy pokud nás bylo na ta dvě mužstva. V  Holešovicích byla městská jatka a  tamní řezníci pěstovali silové sporty – box, zápas a  přetahování lanem. K  těm borcům jsme zbožně vzhlíželi 7 Holešovické dětství Trpaslíci na svatbě - ilustrace k nevydané knize Fr. Nečáska Rumburský skrojek pohádek (1962) 8 Tučná linka černou tuší a napodobovali je. Na box jsme neměli rukavice, ale zápasit nebo se přetahovat, to se dalo bez vybavení. Holešovice byla proletářská čtvrť a spolužáci byli spíše pápěrky, ale zase uměli dobře běhat nebo šplhat. Já jsem vynikal v  přetahované, protože jsem byl mohutnější než moji vrstevníci. Moje družstvo vždy vítězilo a  já jsem byl vyhledávaným partnerem. Jiné sporty mě moc nezajímaly. Ve škole se při hodinách tělocviku neprovozoval žádný sport, jen nějaká prostná a  cvičení bez nářadí. Ale líbila se mi kolovadla. Kolo pověšené od stropu, z něj visela čtyři lana, takové provazové žebříky, kterých se cvičenci drželi, jednou nohou se zavěsili a druhou odráželi. Při dobrém odrazu jsme mohli létat skoro přes celý okruh. O tomto dnes již zapomenutém cvičebním nářadí zpívali Kocourkovští učitelé písničku: Ta naše Madla, aby se spadla, do bytu koupila si kolovadla a teď tam lítá jako to ptáče, u stropu skáče pravidelně po jídelně... 3.  K  Vltavě jsme měli sice blízko, ale my holešovičtí kluci jsme tam moc nechodili. Obvyklou klukovskou faunu – žáby a  salamandry – jsem chytal v  okolních zahradách s  jezírky, jichž bylo ve starých Holešovicích mnoho. V  nich se vyskytovaly dafnie – vodní vši, ty byly pro kluky vítaným artiklem určeným ke krmení rybiček; i my jsme měli doma akvárium a kluci nosili k  nám do  krámu nachytané vodní vši, otec jim dal padesátník nebo korunu a obě strany byly spokojené. Otec byl náruživý fotbalista, hrával v  mládí za  SK Praha  VII. Rychle běhal a  svou rychlost uplatňoval na  levém křídle. Spojku hrál slavný Janda „Očko“, urostlý chlap – ten když se rozběhl, všechny soupeře stojící mu v  cestě převálcoval jako tank, zatímco otec všechny předběhl, Jandovi přihrál z levé strany a balón byl v síti! Krom toho otec i fandil a každou neděli chodil na Letnou na Spartu nebo na  Slavii a  občas mne brával sebou. Chodil zásadně k stání, a aby při dešti nestál v  blátě, nosil s  sebou příruční podnožku umně vyrobenou z  prkýnek z obalů od skla. Na takovém soklu už bylo dlouhé stání na tribuně pohodlnější. Maminka mě brávala na  procházky do  Stromovky. Tam jsem rád krmil kachny. Občas jsme potkali pana prezidenta Masaryka, který tam jezdíval na  koni. Vždycky jsem způsobně pozdravil a  pan prezident nám zasalutoval. Kromě Stromovky jsem s  maminkou absolvoval vycházky po  Praze. Bývaly to akce Svazu turistů a směřovaly na místa běžně nepřístupná, kde by se nevyplatilo držet zřízence na  hlídání a  výběr vstupného, tudíž se otvíralo jen pro skupiny s průvodcem; mívaly 15–20 lidí, průvodce vybral od  každého účastníka korunu nebo dvě, přednesl připravenou přednášku o historii stavby, o její umělecké výzdobě, o využívání a provozu a pak jsme šli dovnitř. Bývaly to 9 Holešovické dětství zajímavé vycházky a dodnes si leckterá z  navštívených míst pamatuji. Například slepecký ústav na Maltézském náměstí v paláci Petra Straky z Nedabylic. Sloužil jako internát a  ladičská škola, žactvo zahrálo nějaký koncert a  pak návštěvníkům ukázali interiéry. Nebo Faustův dům na  Karlově náměstí, s  ledabyle opravenou dírou ve  stropě, kudy prý Mefi sto odnesl doktora do  pekel; po  prohlídce nás ještě zavedli na  sousední faru, a  pan farář nám s potěšením předvedl svou neobyčejnou sbírku Madonek a  jiných svatých sošek. 4.  Kromě pražské historie mne lákaly také trhy, biograf a  pouťové atrakce. Pouťovou atmosféru jsem měl moc rád a  v  Praze bylo vždycky dost příležitostí. Zjara se začínalo matějskou poutí; tehdy se konala na dejvickém náměstí a  ulicí Na  Pískách se táhly stánky až ke  kostelíku sv. Matěje. Po  ní následovala pouť josefská, svatojánská, václavské posvícení, havelské, martinské a  další. A  vánoční trhy – ty na  Karlově náměstí trvaly celý měsíc. Stánky se spoustou jinde nevídaných věcí a  přepestrá podívaná a  různé atrakce, to byly pro kluka nezapomenutelné zážitky, a  mne ovlivnily na  celý život. Na  poutích a  trzích nebylo o  ty zvláštnosti, kuriozity a atrakce nikdy nouze. Nadevše mi učarovalo okouzlující panoptikum s  voskovými fi gurami a  nikdy jsem nevynechal příležitost je navštívit. Odmalička jsem měl slabost pro všechno kuriózní. Nikde jinde než Ilustrace k povídce J. Kopše Drama v kotli smrti (časopis Praha 10. 11. 1982) 10 Tučná linka černou tuší Sňatek dušičkový – kresba z výstavy v Maroldu, 1954 11 Holešovické dětství tady bylo možné vidět třeba upíra lezoucího z  rakve nebo krotitelku lvů, která se jde ve  svatebních šatech rozloučit s  nejoblíbenějším zvířetem. Lev nemůže ze zklamané lásky udělat nic jiného než ji v zoufalství roztrhat. V  tom panoptiku leží mrtvá krotitelka v zakrvácených rozedraných šatech ve  lví kleci a  nad ní pokyvuje hlavou nešťastný zhrzený lev... Stejně tak mě lákali všichni kouzelníci a  iluzionisté, fakíři a  hadí ženy a zápasníci arény pánů Soukupa a  Svobody. Nejdříve předváděli zápas dvojice borců, z  nichž každý měl svou roli. Sportovec-gentleman, škrtič a  surovec a  také zbabělý střízlík, ječící strachem, když ho soupeř sevřel v klinči. Obecenstvo napětím ani nedýchalo, když vyvolávač předváděl záhadného muže v masce, o němž někdy tvrdil, že je to zchudlý šlechtic, jindy levoboček z nějakého knížecího rodu či zvrhlý opat, vyloučený z  dominikánského řádu. My z  Holešovic jsme věděli, že to je pekař Ulvr z Tróje. Produkce pokaždé končila výzvou, aby se někdo z  publika s  jedním ze zápasníků utkal. Vyhlášená tisícikorunová odměna byla lákavá, leč se stošedesátikilovým obrem Livarcem se žádný dobrovolník nechtěl dostat do křížku. Ale za stovku porazit toho třasořitku, to se nechal lecjaký naivka zlákat. Jenže ten „bojácný strašpytel“ znal dokonale zápasnické řemeslo, a  než se odvážný vejtaha nadál, byl na lopatkách a o stovku chudší. Páni vyhledávali kouzelnou studnu. To byl veliký sud s  dřevěným ochozem, ze kterého mohli diváci obdivovat nahou, nazeleno natřenou rusalku, kroutící se na  dně ve  světle refl ektoru. Nad pokladnou visel nápis: Osobám nezletilým je vstup přísně zapovězen. Ale hned pod tím, že vstupné je 2 Kč, děti a vojsko polovic! Byla to ta nejlidovější zábava, ale plná kouzla a poezie. 5.  Po mnoha letech jsem se od přátel z  Národopisného muzea dozvěděl, že jim kdosi nabízel staré panoptikum s  voskovými fi gurami. Jak mi to popisovali, hned jsem si vzpomněl na fi gury z dětství – mrtvá krotitelka ve  lví kleci, statečný kozák umírající na  bojišti, Rasputin ležící v rakvi a jiné podivuhodnosti. Muzeum v Kinského sadech nemělo o voskové panoptikum zájem, zatímco já Ilustrace k povídce J. Kopše Pražská panoptika (časopis Praha 7. 2. 1989) 12 Tučná linka černou tuší ano, vzal jsem si adresu na dotyčného vlastníka a  vyrazil do  Říčan. Majitele jsem sice našel, ale přišel jsem pozdě. Pán mi jen ukázal několik pytlů vosku – fi guríny mu v domku překážely, a protože je nikdo nechtěl, rozhodl se, že prodá alespoň ten materiál. „Za  pytel včelího vosku prý dávají až sto korun,“ chlubila se ta prostá duše, „tak to tady mám připravené, až si pro to přijede zájemce. Ty hadry, co měly ty loutky na  sobě, jsme s  manželkou rozstříhali a  spálili v  kotli, ty nechtěl nikdo!“ Nahlédl jsem do pytle a spatřil oko namalované na  zlomku vosku. Dotyčný nelhal, všechnu tu nádheru opravdu rozbil. Přišlo mi líto, že je nenávratně pryč. „To jste udělal velikou chybu, že jste to takhle zničil,“ řekl jsem mu zlomyslně, když se dostavila i jeho manželka a dcera. „Já jsem z televize a přijel jsem, abych to panoptikum od  vás koupil. Zaplatil bych vám dva až tři tisíce korun za každou sochu a za ty samostatné hlavy po patnácti stovkách. To je dohromady nějakých šedesát tisíc. No, mám ty peníze tady s  sebou, ale je škoda, že už ty fi gury nemáte.“ Pánovi se roztřásla kolena, protože fi gurín bylo asi dvanáct, k tomu snad deset hlav a poprsí, a snadno si spočítal, že za to haraburdí, co mu překáželo, by dostal mnohem víc, než zaplatil za  celý domek, na  jehož půdě to panoptikum našel. Odcházel jsem k  autu, a  zaslechl jsem, jak matka s  dcerou ubožákovi nadávají, že zničil takový poklad zbytečně a připravil rodinu o majetek. Miloslav Švandrlík tuhle příhodu zpracoval jako jednu z  povídek do  knihy Draculův švagr, takže alespoň nějaký užitek z  toho povstal. Povídka se jmenuje Konec Rasputina v Novém Strašecí. Záliba v  panoptikálních atrakcích mi zůstala a  při návštěvách cizích měst jsem nikdy neopomněl navštívit muzeum voskových fi gur. Nejlíp zpracované postavy a  největší výběr je k vidění v muzeu Madame Tussaud. Nejstarší expozice je v Londýně a pobočku lze navštívit i  v  Amsterdamu. Tussaudovské postavy jsou v  životní velikosti, v  dokonalých kostýmech a  v  dobových dekoracích. Obdivoval jsem třeba fi guru boxera Muhammada Aliho, vysokou přes dva metry a  s  ohromnými svaly. Jednu rukavici měl navlečenou a druhou držel v ruce, tlapy měl opravdu veliké. Věřím, že když dal ránu, bylo to, jako by soupeře zasáhl palicí. Nebo prezident Kennedy, také veliká postava, zrzavé vlasy a  pihovatý obličej, naproti tomu křehounká Audrey Hepburnová nalíčená a oblečená jako ve fi lmu My Fair Lady. 6.  Nejsem o moc starší než pražská zoologická zahrada. Slavnostně ji otevřeli v  září 1931 a  od  samého začátku jsem do  ní chodil. Otec spolu se svým dělníkem zasklíval v  zahradě všechna terária a já jsem je nadšeně doprovázel. O  vybudování ZOO v Praze se mluvilo už dávno, dokonce bylo založeno družstvo pro její realizaci. Vybíralo se mezi několika místy, 13 Holešovické dětství navržena byla třeba Královská obora nebo zahrada Kinských na  Smíchově. Středoškolský profesor Jiří Janda přišel s návrhem zahrady na Štvanici, ale ani zde k tomu nedošlo. Myšlenka však žila dál, a když velkostatkář Svoboda daroval městu pozemky v  Troji, byl profesor Janda pověřen, aby na nich vybudoval pražskou zoologickou zahradu. Trojský areál byl oplocen a  první zvířata přišla jako  dary. Úplně první byla lvice Šárka, darovaná majitelem cirkusu Rebernigg. Protože ještě nebyly postaveny vhodné přístřešky, měl pan ředitel Šárku doma v  předsíni své trojské vily. Potom zkrachovaly cirkusy Kludský a  Zvěřina a  z  jejich zvěřinců putovaly do  ZOO další zvířata, hlavně lvi, tygři, velbloudi, medvěd, také několik opic – paviánů, makaků a  podobně. K  Šárce přibyl lev Ctirad a  pamatuji si na slona Babyho, hrocha Petra nebo nosorožce Maxe. Ten byl mým velkým oblíbencem. Rád jsem mu kýval rohem. Ten není součástí lebky, jak by se laikovi mohlo zdát; je to keratin – zrohovatělé chlupy, takže se hýbe s kůží. Těšilo mě ho takhle škádlit, ale nelomcoval jsem s  ním, to by se Maxovi asi nelíbilo. Začátky pražské zoologické zahrady byly velice skromné. Ta první zvířata jsem znal dobře, včetně lvice Šárky, se kterou jsem si při návštěvách u  ředitele Jandy hrával. Profesor Janda byl vášnivý ornitolog, kromě lvice měl doma snad padesátku opeřenců. Papoušky, křepelky, loskutáka posvátného a řadu dalších, jež postupně umísťoval do zahrady. Jeho chloubou byla nově otevřená voliéra dravých ptáků, jíž se začalo říkat Jandova voliéra. Po několika letech se pod tíhou sněhu zřítila a  poté byla postavena nová, mohutnější. U  rybníčku volně pobíhali plameňáci a pelikáni, kterým se prostřihují v křídlech některá pera, aby neulétli. Pohladit si pelikána, to pro mne byl vždycky velký zážitek. Od  malička jsem si při návštěvách ZOO se zvířaty všelijak hrál. Oddělení plazů bylo ve lvinci v prvním patře, jelikož dole se topilo pro lvy a  tygry a  zdola teplo samo stoupalo. Při stěnách byla terária hadů a ještěrů – dva, tři hroznýši, krajty a  několik na  prostor nenáročných zvířat – bazilišek, leguán, teju... a  uprostřed jezírko s krokodýly. Co chvíli se stalo, že aligátor hodil ocasem příliš silně, rozbil tabuli skla a  hned spěchali sklenáři do  zoologické zahrady zasklívat, aby neutekl. Já jsem chodil s nimi a často Shlédnuv slona kráčím se starším bratrancem do Rajské ulice (1932) 14 Tučná linka černou tuší jsem tam strávil tři čtyři dny v  týdnu. Pouštěl jsem ještěry ven z  terária – menší měli skleněnou stěnu snadno odnímatelnou a  nebyl problém je vyn dat ven. Pouštěl jsem si je po podlaze a  bavil se tím, jak se přicházející návštěvníci lekli ještěra pochodujícího na  podlaze a  báli se jít dál. Vůbec mě nenapadlo, že by mi mohlo některé ze  zvířat ublížit; ze všech jsem si nejvíc oblíbil plaza zvaného tupinambis neboli teju. To je asi metr velký ještěr, zavalitý, černobílý a nápadný, a já jsem ho pouštěl do  uličky a  obracel a  všelijak si s  ním bezstarostně hrál. On trpělivě běhal sem a  tam a  nikdy se po mně neohnal. Měl jsem ho za  báječné domácí zvířátko. Až když mi bylo 19 nebo 20 a  začal jsem studovat přírodní vědy, dozvěděl jsem se, jaká je to kousavá a  nebezpečná potvora. Ale dokud jsem to nevěděl, ničeho jsem se neobával. Jinak jsem měl rád bazilišky nebo leguány, ti nebezpeční nejsou, a s nimi jsem si taky dost vyhrál. Bylo tam i pár nebezpečných ještěrů, třeba varan africký, půl druhého metru dlouhý; i s tím jsem si hrál, ale opatrně. 7.  Ještě než jsem začal chodit do  školy, choval jsem všelijaké brouky a  měl jsem i  rybičky. Móda akvárií byla tenkrát velikou novinkou. Ohromným šlágrem byly skaláry. A  začínaly neonky – zpočátku velice vzácné rybky, ale rychle se množily a za pár let už byly běžné. Zkušeností bylo málo, nebylo se kde poradit, každý chovatel musel na  všechno přijít sám. Měl jsem třeba rájovce a tetry, ty byly bojovné, a  bylo nutno dbát, aby se nepotrhaly. Samec si hlídal potěr a někdy ho i sežral, zkrátka bylo umění je pěstovat. O  to víc mne to chovatelství bavilo, pořád jsem se dovídal nové a  nové věci. Samozřejmě bych byl rád choval i  něco většího, třeba opici, ale ta nebyla nikde k mání, tak jsem se spokojil s  rybičkami a  čolky. Čolci a mloci mi byli sympatičtější, že jsem si je mohl vyndat ven a  hrát si s nimi – to by rybičky nepřežily. Také jsem měl rosničky, tehdy se vyskytovaly venku za Prahou. Při návštěvách v  zoologické zahradě jsem jim chytal mouchy. V pavilónu opic nebo u tlustokožců se pořád topilo a  much tam bylo habaděj po  celý rok. Rosničkám Pro rozhovor do časopisu Junák jsem se nakreslil ve věku deseti let (1968) 15 Holešovické dětství Dědkové-dřevorubci na houpacích židlích (Svobodné slovo 8. 7. 1956) „Ty, neměli bychom zaplatit a jít; za chvíli musíme do práce?“ (Dikobraz 9. 12. 1954) 16 Tučná linka černou tuší jsem vyrobil dřevěné žebříčky, ale počasí mi nepředpovídaly, nějak se jim nechtělo. Nebo jsem měl mexické mloky axolotly. To jsou obzvlášť ohavní tvorové, bílí nebo s  černými fl eky a  s  řasnatými žábrami. Když se jim znemožní vystoupit z  vody, zůstanou v  larválním stádiu. Jsou sice dospělí, ale larvy. Obojživelníky se stávají, jedině když vylezou z vody ven. Takovéhle experimenty mne lákaly a bavily. 8.  V  trojské zahradě jsem vlastně prožil celé mládí. Ošetřovatelů tam bylo jen pár a ti mě znali, poučili mě jen, kam můžu vlézt sám, anebo mě varovali, kam třeba smím jenom s  koštětem. Třeba když jsem chtěl do výběhu jeřábů. Vysvětlili mi, že ten pták je vysoký jako já, něco přes metr, a kouká mi přímo do očí a hned proti nim zaútočí, protože se lesknou. Hlava na  dlouhém krku je sice hbitá, ale koštěte se bojí. Stejné je to s  tučňáky (v  té době tam ještě nebyli), to je též nebezpečný pták. Rybu uloví jednou ranou, jedním úderem zobáku dokáže prorazit tlustou rybí kůži i  kost. Ve  výběhu nejčastěji útočí na  boty, neboť v  nich vidí kořist; dokáže tak způsobit vážné zranění. Ošetřovatele jsem poslechl nerad, ale k těm nebezpečným zvířatům jsem moc nelezl. 9.  Samozřejmě i  jako dospělý jsem často do  ZOO chodil a  znal se dobře s  doktorem Zdeňkem Veselovským. Zprvu působil v  zahradě jako zoolog a  poté 30  let řediteloval. Nadřízeným složkám se nelíbilo, že je příliš aktivní, to bylo vždycky podezřelé. Například zorganizoval vydání kalendáře s  fotografi emi zvířat. Vybral do  něj 52  zajímavých exemplářů šelem, ptáků a ostatních zvířat a portrét nádherné husy použil na  titulní list kalendáře s popiskou „Samec husy rudé“. Že se nejedná o  schválnost, o  souvislost rudého husáka s  rudým Husákem, nedokázal nikomu vymluvit, a odpovědným soudruhům, hlídajícím ideologickou úroveň veřejných tiskovin už vůbec ne. Jednou jsem dostal nabídku udělat pro ZOO sérii tabulek s  různými výzvami jako KRMENÍ ZAKÁZÁNO a  podobně. Přesvědčoval jsem pana ředitele, že když se něco zakazuje, leckteré návštěvníky to spíš provokuje Nevolejte hrocha – leták pro pražskou zoologickou zahradu (1962) 17 Holešovické dětství a chovají se pak jako nepříčetní. Věděl jsem o případu, kdy nějací vandalové házeli na  medvěda kodiaka do  výběhu v  hlubokém příkopu kameny, až zvíře utloukli. Přestože na  plotě bylo zákazů několik, bylo jim to jedno. Podobně hrochovi naházeli do otevřené tlamy rohlíky se zapíchanými hřebíky a zvíře pošlo na perforaci střev. Vedení zahrady ovšem trvalo na  „klasických cedulích“ se zákazy. Až do chvíle, kdy dědeček u  výběhu vysoké zvěře posadil svého vnoučka jelenovi mezi paroží a  vyfotografoval si na  památku Smolíčka-pacholíčka. To už bylo i  na  otrlé ošetřovatele moc. Jelen je na  pohled pěkné zvíře, ale je to silný a  zlostný samec, který si nenechá nic líbit. Když ho veterinář vyšetřuje, má pět zdatných ošetřovatelů co dělat, aby jelena povalili. Každý ho drží za  jednu nohu a  zvlášť pevně svírají hlavu s  mohutnými parohy, jež jsou pro jelena účinnou zbraní. V  uvedeném případě bylo zvíře nadmíru klidné a  nejspíš natolik překvapené, že si Smolíčka nechalo líbit. Tehdy pohár trpělivosti s  neukázněnými návštěvníky přetekl. S panem ředitelem jsme se dohodli, že navrhnu cedule podle svého. Na  jedné byl třeba buvol kaferský, moc nebezpečné a  silné zvíře, pořád nervózní. Když se naštve, rozdupe všechno, co se mu postaví do cesty. Je neomezeným vládcem savan jižní Afriky a vyhne se mu i lev. K obrázku lva a buvola jsem napsal něco ve smyslu, žei ten silný lev ví, že se má buvolovi vyhnout jako nebezpečnému zvířeti, jenom blbec si myslí, že ho může dráždit. – „Ty si myslíš, že jsi chytřejší než lev? Když jsi přesvědčen, že máš šanci si ho vyfotit, tak tam klidně vlez!“ Obrázky byly překresleny na  plechové cedule. Bylo jich asi dvacet, všechny v tomto pojetí. Zpočátku někteří lidé namítali, že přece návštěvníci nejsou tak blbí, ale posléze si to každý přebral po svém a myslím, že to tenkrát splnilo svůj účel. Ředitel Veselovský mi kdysi vyprávěl, že četl v  Rudém právu, jak jeden Ind našel maličkého hada, pythona. Zželelo se mu mláděte a  vzal si ho domů. Měl krávu a  hada krmil mlékem, což mu svědčilo, a  had brzy dospěl. Velký a silný plaz se prý chtěl svému dobrodinci, který se o  něj tak hezky staral, odměnit. Protože už byl Návrh poutače pro pražskou zoo 18 Tučná linka černou tuší dospělý, vylézal na  palmu a  ocasem tloukl do  koruny tak silně, že vždycky srazil několik kokosových ořechů. Domorodec si tedy pythona pěstoval dál, přikrmoval jej rýží a had mu naklátil z  palem tolik ořechů, že je pán mohl prodávat a zbohatl z toho. Článek Veselovského rozčilil a napsal do redakce, že takovou pitomost ještě nečetl. Každý absolvent devítiletky ví, že had je masožravý, a kdyby domorodec krmil pythona neboli krajtu mlékem a rýží, tak mu za chvíli chcípne. Že si to všechno vymysleli! A  že je to celé blbost, protože had přece nepřemýšlí, jak se odvděčit svému zachránci, a  proč takovými blbostmi krmí čtenáře. Načež mu z  redakce odpověděli: „Vážený soudruhu. Tento materiál jsme převzali ze sovětského tisku a  tam sedí v  redakcích větší odborníci, než jste vy! Čest práci!“ Později Veselovského z  pražské ZOO odstranili, neboť řediteloval i  ZOO v  Českých Budějovicích a  zároveň působil na univerzitě. Usoudili, že má mnoho titulů, a tak nařídili, že si musí vybrat; a  on si vybral univerzitu a  Budějovice. A  Prahu že nechá – a  tak jsem do  pražské ZOO přestal chodit. 10.  Stejně, jako jsem se zabýval zvířaty a  přírodou, věnoval jsem se i  kreslení. V  naší rodině nebyl nikdo s výtvarným talentem. Otec byl nadaný hudebník a  sportovec a  o  mé dětské kresby se moc nezajímal. Ale také mi nebránil, tak jsem si kreslil každou volnou chvíli už někdy od  dvou let. Z  panáků se postupně stávaly portréty, i  zvířata si začínala být podobná. Kreslil jsem všechno, co jsem kolem sebe viděl. Ve  škole se sice kreslení vyučovalo, ale učitel jen vzal na  vědomí, že kreslit umím, a  tím to končilo. Papíru jsem měl dostatek z  papírny v  sousedství, kde jsem si směl nabrat množství různě velkých odřezků. Příbuzní soudili, že by z  mého čmárání mohlo něco být, že bych se třeba mohl stát profesorem kreslení. Být malířem se nepovažovalo za dobrou existenci, ale profesor, to už bylo něco. Také jsem rád četl – všechno, co se mi dostalo do  ruky. Nejradši kovbojky, cestopisy a  dobrodružné příběhy. Měl jsem vlastní knihovničku a  půjčoval jsem si i  ze školní a  městské knihovny. Přesto mi to nestačilo a oblíbené příběhy jsem často četl znovu a  znovu. A  také  časopisy – pamatuji si dětský časopis Koule nebo Kašpárkovy noviny (ty snad vydával Vojta Merten, oblíbený Kašpárek pražských dětí). V  časopisech byly spousty obrázků, hlavně ilustrací zvířat, brouků a  ptáků a  to se mi líbilo. Hltal jsem články o přírodě a představoval si, že až budu velký, budu psát také takové povídání a sám si k tomu kreslit zvířata, hmyz a rostliny. Když jsem objevil kresby profesora Obenbergera, entomologa z  Národního muzea, který psal a  sám si ilustroval články do  časopisu Naší přírodou, měl jsem o své budoucnosti jasno. Budu přírodovědcem a malířem! 19 Ze studenta vězněm Ze studenta vězněm 1.  Po  obecné škole jsem pokračoval sedmiletou reálkou. Začal jsem docházet do  Dušní ulice na  Starém Městě. Z  Holešovic to nebylo daleko, stačilo přejít most přes Štvanici a  octl jsem se skoro v centru Prahy. Proti Plynární ulici to byl značný rozdíl. Holešovice už sice byly součástí Velké Prahy, ale žilo se tam téměř jako na  vesnici. Kousek od mého bydliště byla romantická část nazývaná Zátory – s nízkými domky a křivolakými cestičkami. Venkovské domky mívají zahrádky s  králíkárnami a  výběhy pro slepice, tady byla drůbež také, ale popelila se na ulici nebo na  hnojišti vedle kadibudky, postavené u chodníku. Osadu zbourali někdy v  šedesátých letech, ale televize tam stihla natočit několik scén do seriálu Hříšní lidé města pražského, takže ta romantika zůstala zachována pro příští generace alespoň v obraze. Na  reálce jsem měl zajímavé předměty. Především přírodopis, zeměpis a  dějepis. A  také tam byl asi dva roky profesor kreslení Pavelka. Dobrý kreslíř, ilustrátor Pohádek tisíce a jedné noci; na  jeho obrázcích mne zaujaly orientální předměty a ornamenty, a jako dvanáctiletého kluka samozřejmě postavy nahých tanečnic v  harémech. Dalším profesorem kreslení byl grafi k Skrbek – možná dobrý malíř, ale „rapl“, jenž se žákům nijak moc nevěnoval. První skutečný a to akademický malíř, kterého jsem poznal, byl Bohumil Stanislav Urban, říkali mu Miluna; bydlel kousek od  nás, chodil k  nám rámovat a  byl to dobrý malíř. Párkrát jsem se odhodlal ho navštívit v ateliéru, měl tam  malé pódium a  refl ektor na osvětlení modelek. K nám do sklenářství chodila spousta malířů, ale to byli takoví ti průměrní, profesor Urban byl věhlasným umělcem. Nevím, zda učil v Praze na akademii, ale vím, že v  Brně přednášel estetiku. Když jsme pro něj rámovali za  války, radil mi při malování, ale blíže jsem se k němu dostal až při studiu na grafi cké škole. Jako středoškoláci jsme neměli výuku aktu, absolvovali jsme ji na soukromých večerních kursech. To jsem chodil i k profesoru Urbanovi. Budovu školy v  Dušní zabraly na  začátku války německé okupační úřady, a  poslední dva ročníky jsem absolvoval na  Malostranské reálce. Byli jsme posledním ročníkem reálky, pak už byla reálná gymnázia a ta byla osmiletá. 2.  Možná prvním impulsem pro mou zálibu v  orientálních a  rituálních předmětech byla návštěva Náprstkova muzea. Uchvátily mne tam věci, které jsem znal z  kovbojek a  dobrodružných knížek – najednou jsem si je mohl prohlédnout ve  skutečnosti. Navíc jsem cítil, že na  mne působí zvláštní a magickou silou, což bývá pro začínajícího sběratele obvykle důvodem k tomu, aby si takové 20 Tučná linka černou tuší kuriozity opatřil a  mohl se jimi těšit v soukromí. Jedním z  mých idolů byl cestovatel Alberto Vojtěch Frič. Proslavil se mimo jiné tím, že v  jižní Brazílii, na  Rio de la Plata, dělal asistenta argentinskému antropologovi jménem Florentino Ameghino. V bahně a náplavech nalezli lidské lebky staré čtvrt milionu let. Do té doby se mělo za to, že v Jižní Americe nebyla žádná stará populace. To tvrdil třeba český antropolog Aleš Hrdlička, pracující v  New Yorku; dokazoval, že Jižní Amerika nebyla původně osídlena, že obyvatelé přešli z  Asie přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky a že se to osídlení zastavilo někde v Ekvádoru a v Amazonii a  dál už nešla ani noha. Tahle teorie platila dlouho, a  tak objevy, na  kterých se Frič podílel, byly převratné. Hrdlička rovněž nevěděl nic o mořských proudech a větrech, které v  dávných dobách pomohly osídlení Brazílie a  Chile z  Polynésie, jak později dokázal na  voru Kon-Tiki Th or Heyerdahl. Za  války Frič vydal knihu Indiáni Jižní Ameriky a  já jsem si ji k  němu nesl podepsat. Bydlel ve  vile zvané Božínka, stávala v  dnešní Jinonické ulici. Frič vypadal impozantně. Měl dlouhé vlasy a  vousy a  byl oblečen v jelenicovém oděvu s třásněmi, který jako lovec nosil mezi indiány. Uměl báječně vyprávět, tak jsem k němu do košířské vily chodil docela často. Byl na  tom bídně, neměl peníze a  žádné zaměstnání. Vyráběl keramické repliky indiánských nádob, otiskoval do  hlíny provázky s  uzlíkovým písmem a  mísy a  hrnky prodával jako kopie. Na tom moc nevydělal. Hojně ho vyhledávali Němci, protože u nich měl dobré jméno jako kaktusář. V Německu mu vyšla řada knih. Získal věhlas jako objevitel celé skupiny kaktusů, například Parodia, pojmenované podle amerického botanika Parodiho. Tyhle krásně kvetoucí rostliny pěstoval ve skleníku. Několik set kaktusů nese po svém objeviteli přídomek Frič. Jeho kaktusovou sbírku jsem obdivoval. U  vstupu do  skleníku byly dva mimózové keře. Když pán domu vešel, rozmáchl ruce a  ty keře se mu uklonily; to pak vypadalo trochu čarodějnicky. V bytě měl v jednom koutě velikou pavučinu a krmil pavouka, který ji upředl. Pavouk už byl naučený, že na  zaťukání odněkud vylezl a  čekal, co mu pán naservíruje dobrého. Ve svém okolí platil Frič za podivína, lidé se mu raději vyhýbali. A  protože to byl rebel a  často oprávněně kritizoval činy vlády a prezidenta Beneše, ani u „vrchnosti“ nebyl oblíben. Možná i  proto se ho Němci snažili získat na  svou stranu, ale on byl vlastenec a s okupanty se nepaktoval. Nerudně přijímal i všechny ostatní lidi. Já jsem se k němu víceméně vnutil, leč při prvním loučení mi nejspíš ze zdvořilosti řekl, ať přijdu zas, což jsem uvítal. Jeden antikvář mu prodal Mathiolliho herbář za čtyři tisíce, to bylo levné, ale Frič mu zůstal asi tisíc korun dlužen. Když jsem se antikvářovi pochlubil, že jdu k  Fričovi na návštěvu, požádal mne, abych dluh 21 Ze studenta vězněm urgoval. Já jsem to poctivě vyřídil, ale Frič prohlásil, že v knize chybí titulní list a  že tomu „starému šejdířovi“ už nic víc nezaplatí. Ale já jsem měl další důvod k Fričovi znovu přijít a toho jsem rád využíval. Na  zahradě pěstoval spoustu pampelišek, z  jejich mléka chtěl vyrábět kaučuk. Pro Němce by to byl za války velký objev, protože přírodní kaučuk byl vzácností. Češi ho brali jako fantastu, ale Němci mu věřili, že to dokáže. Chodili k  němu na  výzvědy a  on, známý svou ironií, opatřil všechny věci v  zahradě německo-českými názvy. Ostatně na ulicích tak byly tehdy označeny všechny úřady i  obchody. Před vilu pověsil ceduli Eingang – vchod, na kozím chlívku Ziege – koza a  dokonce když na  cestě objevil psí hromádku, neodstranil ji, ale umístil tam nápis Dreck – hovno. Při první cestě do  Jižní Ameriky navštívil divoké končiny Mato Grossa a  Indiány kmene Šavantes. Z  té cesty se musel předčasně vrátit ze zdravotních důvodů – byl těžce zraněn v souboji s jaguárem, který ho napadl, když po  něm vystřelil. Frič se střetl s  šelmou tělo na tělo a zabil ji nožem, ale následky zápasu byly velmi zlé. Téměř zemřel. Indiáni ho léčili dlouhé týdny a poté se musel vrátit domů. Zabití jaguára by mu mezi Indiány vyneslo úctu a vážnost, ale to, že přežil objetí obávané šelmy, jej v očích domorodců povýšilo téměř do  kategorie posvátnosti a později mu umožnilo proniknout mezi indiánské kmeny a získat si jejich důvěru. Z  první cesty přivezl spousty zajímavých materiálů, avšak narazil na problémy s muzejní obcí. Vytýkali mu, že na cesty jel sám, bez jakéhokoliv pověření z  odborných kruhů. Nebyl tam ofi ciálně, a tak ho pak neměli rádi a  jeho objevy moc neuznávali. Enrico Stanko Vráz byl také cestovatel, ale ofi ciální a  ten ho v  Americe dost pomluvil. Frič se nechal slyšet, že jestli Vráze potká, tak ho zastřelí. Vráz se poté z  Holešovic raději odstěhoval někam na  Moravu, protože věřil, že Frič je dostatečně velký cvok, aby to udělal. Hned po vzniku republiky se v roce 1919 Frič vydal na  další výpravu nejen jako cestovatel a  vědec, ale i  jako ofi ciální pověřenec československé vlády. Uvažovalo se o  jeho jmenování velvyslancem v  Brazílii, protože to byla první země na  světě, která ofi ciálně uznala Československo v prosinci 1918, ale nakonec z toho sešlo. Frič byl všestranně založený člověk, ale diplomat to určitě nebyl. Zemřel za  války, v  prosinci 1944. Poranil se o  hřebík a  dostal tetanus. Tvrdil, že to nic není, že na  to má zaručené léky. Užíval nějakou šťávu od  Indiánů, snad kurare, jenže si neuvědomil, že ji má doma čtyřicet let a  že přírodní preparáty ztratí stářím účinnost. Pak už bylo pozdě na nějaký lékařský zákrok. V  roce 1908 přivezl Frič do  Prahy jednoho z  Indiánů kmene Chamacoco, Čerwuiše Piošáda Mendozu, přezdíval mu Červíček. Ten se jako „divoch v  civilizaci“ stal pražskou 22 Tučná linka černou tuší kuriozitou. Frič chtěl odhalit záhadnou nemoc, jíž trpěla většina příslušníků dotyčného kmene, a  Čerwuiše vzal s sebou, aby pražští doktoři chorobu odhalili. Ti zjistili, že se jedná o do té doby neznámý druh střevního parazita. Při další výpravě dovezl Frič indiánským pacientům do  Para guaye léky, prý stačilo silné projímadlo. A Červíčka vrátil domů. Decimovaný kmen v severní části Gran Chaca přežil, ale Červíčka už mezi sebe nepřijal a vyhnal ho. O tragickém osudu Čerwuiše, který se svou cestou do  Prahy vlastně obětoval pro záchranu vymírajícího kmene, napsal Frič knihu Červíček, aneb indiánský lovec objevuje Evropu . Před několika lety čeští fi lmaři pátrali po stopách toho proslulého Indiána a  objevili Fričovu téměř stoletou dceru Hermínu. Slavný cestovatel ji zplodil se svou tamní indiánskou manželkou Loray, dcerou náčelníka. Od  té doby žije v  Paraguayi několik desítek Indiánů s  českou krví. Současní pražští Fričovi potomci založili společnost na  podporu příslušníků kmene Chamacoco a  pořádají sbírky na zakoupení krav pro své „indiánské příbuzné“ v Puerto Esperanza. 3.  Maturoval jsem v  roce 1942 za  heydrichiády. Vysoké školy byly již od  devětatřicátého uzavřeny a  nezbývalo moc příležitostí, co studovat dál. Především přírodní vědy neskýtaly žádnou šanci, k  dispozici byly jen obory se zemědělským zaměřením – ošetřování zvířat nebo rostlinářství, ale nic, co by vyhovovalo mým zájmům. Od jednoho z profesorů jsem se dozvěděl o Střední grafi cké škole a přihlásil se na přijímací talentovou zkoušku. Nepředvedl jsem nic oslnivého. Nejdřív jsem měl nakreslit portrét, to jsem vůbec nevěděl, jak se dělá, pak jsem měl zpracovat nákres nějakého vozíčku. Ani ten se mi dvakrát nepovedl, neměl jsem žádné předchozí odborné školení a  z  reálky jsem nic takového neznal. Nicméně mě přijali. Původními vyučovanými předměty byla grafi ka a  fotografi e, protože školili budoucí odborné pracovníky tiskáren, ale v tu dobu se pro žáky, toužící po akademickém vzdělání, pořádaly i malířské kurzy a hodiny kreslení. Vyučující nám během hodiny pouštěl hudbu, aby se nám dobře kreslilo. Pracovali jsme podle živých modelů; na stupínku seděl nějaký staroch nebo babka a my je kreslili z různých stran. Tady jsem poprvé pronikl do oboru – a zůstal mu už navždycky vě r ný. Část výuky se odbývala na  Václavském náměstí, kde byl velký kreslířský ateliér. Dílny byly ve škole na Smíchově. Tam jsme se cvičili v  grafi ckých technikách: třeba výrobu zinkografi ckých štočků, zpracovat kámen pro litografi i, jak udělat správnou litografi ckou tuš a  podobně. Ostatní grafi cké techniky, například suchá jehla, v  programu nebyly, ty se pak každý učil sám podle svých zájmů. Škola měla velmi kvalitní profesorský sbor. Profesoři z  Akademie výtvarných umění a UPRUM se uchýlili 23 Ze studenta vězněm na  střední školy, nebo si zavedli soukromou výuku. Učil mne profesor Ferdinand Rubeš, portrétista a fi guralista, jenže záhy mu lékaři našli tuberkulózu a už na školu nesměl. Pár žáků, asi šest nebo osm, kteří jsme si ho oblíbili, jsme k němu chodili na soukromé hodiny domů. Vyučoval nás akt, což jsme na střední škole neměli. Tam pózovali jen starší chlapi a babky a ty se nesvlékaly. Profesor Rubeš však měl známé modelky, zval si je a  my jsme pak měli zajímavé hodiny. V Platýzu na Národní třídě působila Rotterova škola užitého umění. Večerní malířské kurzy tam vedli kantoři z  grafi cké školy. Pro nás, jejich žáky, ten dvouhodinový večer stál asi jen deset protektorátních korun, to nebyly žádné peníze. Pro ostatní to už bylo dražší a účast byla obrovská. Na první sezení přišlo snad sto padesát lidí. Namačkali se do ateliéru, že tam nebylo k  hnutí, pak přišla modelka v  plášti, odhodila ho, zaujala pózu a  strnula. Žactvo zíralo na nahou ženskou a čekalo, co se bude dít. Ona nic, nehýbala se a  byla jako vycpaná, tak všichni začali kreslit. Během vyučovací hodiny se kromě kreslení nedělo nic, modelka si o přestávce oblékla plášť a šla na  chodbu si zakouřit. Po  přestávce se pokračovalo, svlékla se, tři čtvrtě hodiny trčela nahá v  jiné pozici, my jsme za  to sezení zvládli dvě kresby, ale ti, co očekávali bůhvíjaký erotický Rodiče jsem vyfotografoval v srpnu 1942 24 Tučná linka černou tuší zážitek, byli zklamaní. Po  dvou třech sezeních to většinu účastníků přestalo bavit a  už nepřišli – zůstalo nás čtyřicet, kteří jsme se zajímali o kreslení a  ne kroucení nahé holky na  pódiu. Těmi vytrvalci byli například Jaroslav Lukavský, Václav Sivko nebo Mikuláš Medek. Většinou jsme kreslili tužkou, kdo chtěl, používal uhel. Kurz trval celý školní rok, za  tu dobu jsme se stačili opravdu něco naučit – až na  olejomalbu, ta se na škole neučila. Za války totiž byly všechny malířské potřeby velmi drahé a barvy nebyly k dostání skoro vůbec. Nanejvýš tempery, tak jsem udělal několik akvarelů. Všechno ostatní jsem už absolvoval po válce. Pro mou pozdější práci pro noviny mi byl vzorem V.  H.  Brunner, malíř – karikaturista, který uměl dokonalou linku, vyhovující novinové kresbě. A Felix Jenewein malíř, ilustrátor, učitel kreslení na pražské UMPRUM, který dělal i  vitráže pro kostely. Jeho obrazy vynikaly silnou obrysovou linkou, připomínající ty olověné pásky v  kostelních oknech. Jeneweinovým nejznámějším dílem je cyklus šesti litografi í Mor a množství monumentálních pláten. 4.  Střední grafi ckou školu jsem navštěvoval přes rok. Pak mi přišlo oznámení, že jsem „totálně nasazen“. Totaleinsatzu nebylo možné se vyhnout, hrozila velká pokuta, ale i  vězení nebo koncentrák. Ministr Moravec dal Říši k dispozici mladé lidi z ročníků 1920 až 1924. Náš ročník byl přidělen do letecké fabriky Letov v  Letňanech. Nebylo to zlé, hůř dopadli vrstevníci z  ročníku 1923, ti byli odvezeni na  práci do  Porúří, kde odklízeli trosky po  bombardování. Fabrika mě ovšem „nelákala“, k  technickým věcem jsem nikdy neměl vztah, a tak jsem si na pracovním úřadě vyjednal změnu. Požádal jsem o práci v zemědělství. Na Arbeitsamtu byli rádi, že někdo má zájem o zemědělství, protože tam se kvůli mizerným platům, na  rozdíl od  průmyslu, nikdo nehrnul. Můj zájem uvítali a  nabídli mi „nasazení“ do  pražského státního statku, který měl na  starost i hospodaření v Trojském zámku. Podle nějakého Goebbelsova výnosu o  ochraně kulturních památek mělo zámecké zahradnictví nárok na jednu pomocnou sílu z  nuceného pracovního nasazení. Zajásal jsem a  uháněl do  Troje. I  když to bylo zaměstnání jen za 200 korun týdně, bylo spojeno se spoustou výhod. Měl jsem to sotva půl hodiny pěší chůze z  domova, v blízkosti oblíbené zoologické zahrady a dostal jsem se k práci, která mne bavila a zajímala. Přidělili mě k vrchnímu zahradníkovi. Ten byl potěšen, že má vzdělaného pomocníka s maturitou, a  může mu tykat. Sice už měl dvě jiné pomocné síly, ale to byli nějací blbci, se kterými si nevěděl rady. Navíc se do  zámku často nastěhovali němečtí fi lmaři a  moje dobrá němčina přišla vhod. Mohl jsem se s  nimi domluvit o všem, co od nás při fi lmování potřebovali. 25 Ze studenta vězněm Vrchní zahradník mě naučil mnoho o rostlinách a o udržování zahrad. Imponovalo mu, že se za mnou občas zastavil některý expert z  Národního muzea mířící do  zoologické zahrady a  že má tedy opravdu významného pomocníka. Dovoloval mi nařezat návštěvám kytici jiřin nebo růží; květiny měly za války vysokou hodnotu. Páni si to v  Muzeu řekli mezi sebou, a  tak během letních a  podzimních měsíců roku 43 za  mnou docházelo několik význačných přírodozpytců, dokonce i ředitel Národního muzea. 5.  S  Národním muzeem jsem měl styky už před válkou. Často jsem chodil do přírodovědeckého oddělení za  již zmíněným profesorem Obenbergerem, významným entomologem, který pro světovou encyklopedii brouků zpracoval téma krasců. Ale chodil jsem i  za  jinými odborníky, kteří byli ochotni se se mnou bavit o  mých zálibách. Jedním z  nich byl slavný preparátor Matouš, průkopník dermoplastických preparátů: odlil ze sádry tvar zvířecího těla se svaly a různými detaily a na něj pak navlékl kůži dotyčného zvířete. Byl to přesný model, určený pro muzejní expozici. Páni profesoři si se mnou vyprávěli o  čemkoliv, neboť jsem nebyl jejich studentem, a  i  když jsem toho dost znal, nemuseli se obávat, že bych se jim mohl stát konkurentem a ohrozit jejich kariéru. Pro profesora Štěpánka a  profesora Staňka, známého autora fotografi í zvířat a  knih o  nich, jsem v  zámecké zahradě chytal myši. Rozmístil jsem tam snad čtyři desítky pastiček a chodil od jedné k druhé, neboť myší bylo tolik, že stačilo jenom sbírat. Jejich kůžičky se napínaly na rašelinová vřetánka a sušily se na vzduchu. Pro celý svět měla taková kůžička jednotnou cenu 1  dolar a  páni profesoři věděli, že po válce je mohou udat v Americe, kde byla poptávka po  myších kožíšcích, zvlášť časově i  místně identifi - kovaných. Myši se totiž liší různými charakteristickými znaky podle toho, kde žijí. V zahradě jsem nachytal nejvíce hrabošů polních nebo myší domácích, ale i  pár potkanů, přestože byli tehdy docela vzácní. 6.  Zámecká zahrada byla hrozně zanedbaná. Vrchní zahradník mi svěřil vypracování plánků, jak její exteriér upravit. Rád jsem se toho ujal, znal jsem historii těchto míst. Poslední soukromý majitel statkář Svoboda věnoval zámek včetně rozlehlých pozemků státu, aby zde zřídil zoologickou a  botanickou zahradu. Stalo se tak v  roce 1922. Mladý československý stát se o  darované nemovitosti příliš nestaral. Zámek sice vydržel, ale zahrady pustly. Původně patřil tento areál rodu Šternberků. Vojtěch ze Šternberka vystavěl z


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.