načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání - Jiří Winter Jaroslav Kopecký

  > > > Tučná linka černou tuší  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání
Autor:

Řekne-li se Neprakta, dostaví se stejný účinek, jako když se řekne Lada. Každý ví, o čem a o kom je řeč. A kdokoli spatří kresbu, charakteristickou silnou konturou a námětem povýtce ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Jazyk: cs,sk
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6% 100%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 274
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: cs,sk
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5131-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Řekne-li se Neprakta, dostaví se stejný účinek, jako když se řekne Lada. Každý ví, o čem a o kom je řeč. A kdokoli spatří kresbu, charakteristickou silnou konturou a námětem povýtce humorným, nezaváhá ani na okamžik nad jménem autora. Takto se vryl do širokého povědomí Jiří Winter alias Neprakta, jenž přes půl století plnil časopisy, noviny a knihy karikaturami, kreslenými vtipy a ilustracemi. Má na svém kontě přes 35 000 publikovaných kreseb, ilustroval více než 350 knih, věnoval se i vědecké ilustraci, tvorbě plakátů a animovanému filmu. Nebylo snad tématu a námětu, kterému by se nevěnoval, a díky tomu se mu podařilo dospět k metám, o jakých se málokomu z tvůrců kresleného humoru zdá - stal se pojmem a normou a dnes již i klasikem.
Za svůj život spolupracoval s řadou pozoruhodných a zajímavých lidí, ale nejznámější a nejdéle trvající (přes 25 let) byla jeho spolupráce s Miloslavem Švandrlíkem , jehož knihy ilustroval a od něhož čerpal náměty ke svým kresbám. O svých životních zážitcích a zkušenostech už vyprávěl v bezpočtu rozhovorů pro noviny, časopiseckých medailonů a v komentářích ke knižním sondám do jeho tvorby. Jedna zpověď však dosud scházela – Mistrovy osobní vzpomínky. Kniha z nich sestavená jeho posledním dlouholetým spolupracovníkem Jaroslavem Kopeckým vyjde bohužel už po jeho skonu, ale Mistr ji stihl autorizovat a – kde bylo zapotřebí – doplnit a upřesnit. Vypráví souvisle o celém jeho životě, o dobových událostech, o jeho přátelích, tvorbě, zálibách a sběratelských koníčcích a krom toho o zásadách a názorech, jimiž se řídil ve své výtvarné práci.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Tučná linka černou tuší
aneb
NEPRAKTYcké vzpomínání
Nakladatelství EPOCHA





Jiří Winter
Jaroslav Kopecký
aneb
NEPRAKTYcké
vzpomínání
Tučná linka
černou tuší





Tučná linka černou tuší
Z
a války jsem byl zavřený v německém kriminále. Ocitl jsem
se v cele s dalšími asi dvaceti lidmi. Vůbec nám to neutíkalo,
otrava, nedalo se dělat nic jiného, než kecat o všem možném.
Byl tam nějaký zemědělec, statkář, snad dokonce starosta obce,
a vyprávěl o sobě, o své rodině, o sousedech, o zabijačce, kdy mu
uteklo prase a tak podobně. Mohlo mu v té době být tak padesát
let. A představte si, že on vyprávěl dvě hodiny a dost. Do toho
času se mu vešel celý život. Do pouhých dvou hodin vměstnal
všechno, co za půl století zažil. Tehdy, ve svých devatenácti
letech, jsem si uvědomil, že tak bych žít určitě nechtěl. Nikdy bych
nedopustil, aby se můj život dal odvyprávět za dvě hodiny.
Během let jsem poskytl novinářům nespočet rozhovorů a v nich
na sebe prozradil všechno možné, co mne v životě potkalo; je
tedy možné, že v této knize vám některé příhody budou
povědomé, leč kromě nich tu najdete další a méně známé.
Copyright © Jiří Winter, Jaroslav Kopecký, 2012
Cover and layout © Josef Kroupa, 2012
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2012
ISBN 978-80-7425-855-8 (pdf)





5
Holešovické dětství
Otec mne vyfotografoval při poslechu
krystalky. Redakce časopisu
RADIO-JOURNAL fotografi i uveřejnila
v únoru 1926.
Holešovické dětství
1. 
Tatínek Karel pocházel z 
Holešovic a  maminku Marii,
zlatovlasou krasavici, si našel v Bubnech. Oba
se narodili před koncem
devatenáctého století. Svatbu měli na  tehdejší
dobu v  přiměřeném věku. Otec hned
po vzniku republiky narukoval
na vojnu, a  protože vojáků nové
československé armády bylo po  první světové
válce poměrně málo, sloužil dlouho,
snad čtyři roky. Po  návratu zdědil
sklenářskou živnost svého otce
Hynka, založenou už v roce 1877. V domě,
kde jsme bydleli, měl v  přízemí krám
a  dílnu s  vývěsním štítem KAREL
WINTER – stavební a umělé
sklenářství. Na účetních formulářích byly
uvedeny i  ostatní podnikatelské činnosti:
Závod sklenářský, sklad lamp, zrcadel
a  rámů, prodej dutého a  ozdob ného
zboží, Praha VII, Rajská ulice č. 632.
Stavitel hodlal ten dům nacházející se
na rohu ulic Plynární a Rajské prodat
městské radě jako sídlo pro
holešovickou radnici, ale k tomu nikdy nedošlo.
Dnes už dům nestojí, na jeho místě je
vstup do stanice metra Nádraží
Holešovice.
Já jsem se narodil v  holešovické
části zvané Bubny. Tehdy se
nechodilo do  porodnice, porody se odbývaly
doma, a tak maminka odešla na onen
kritický týden ke svým rodičům.
Dědeček, kloboučník, bydlel poblíž
Bubenského pivovaru, tam kde byla
později postavena budova Úrazové
pojišťovny a  velký areál Elektrických
podniků. Ulice, kde bydlel, se
jmenovala Kloboučnická (dnes Antonínská)
– podle továrny na plstěné zboží.
Lemovaly ji nízké domky a  obchůdky
s  nejrůznějším zbožím. Mezi nimi se
usadil kovář, který měl na  fi remním
štítě napsáno Zkoušený kovář
a podkovář – a já jsem dlouho nevěděl, co to
znamená, a myslel jsem, že když
existuje podkovář, je také nějaký
nadkovář. Dál po nábřeží směrem k jatkám
byla jen sporadická zástavba, několik
malých fabriček a prodejna semen fi
rmy Vaněk. Ta je tam dodnes.





6
Tučná linka černou tuší
Během porodního týdne běhal
otec několikrát denně z  Holešovic
do  Buben, aby zjistil maminčin stav.
Až v  sobotu 12.  července roku 1924
si vyslechl, že má pětikilového syna.
Radostnou událost se rozhodl oslavit,
doběhl na  Bělského třídu k  cukráři
Královi, zakoupil krabici dortů
a slavnostně se dostavil k  lůžku rodičky.
Ta byla proběhlými událostmi
značně unavená a  otec, šťasten nad tím,
že všechny strasti v  pořádku přestál,
si k  ní sedl na  postel a  tlachal a  jedl,
dokud všechny dorty nesnědl. Ještě
po  letech mu to maminka občas
připomněla.
Měl jsem tři tety – na  těch nebylo
nic zajímavého, protože se pořád
hádaly, strejdové byli lepší. Jeden měl
velkoobchod s  rybami, ten mne
zajímal, protože ryby jsem měl rád.
Od  něj jsem asi v  šesti letech dostal
svou první lebku. Byla to preparovaná
lebka vydry, kterou přivezl odněkud
od  Třeboně, a  ve  mně tím probudil
zájem o  zvířata, respektive o  kostry
zvířat; ta záliba mi pak zůstala už
napořád.
Dědeček z  matčiny strany byl
Moravák, sloužil u  dráhy v 
Maloměřicích. To ještě nebyla součást moravské
metropole, ale vesnice u  Brna. Jeho
syn se jmenoval František Částek,
vyučil se kloboučníkem a  odstěhoval
se do  Prahy. Tam si na  Bělského
třídě (dnešní Dukelských hrdinů) vedle
velkého řeznictví pana Nováka otevřel
kloboučnickou dílnu a  krám. Bylo to
naproti Veletržnímu paláci, který tam
tehdy ještě nestál, zato řeznictví Novák
je na tom místě pořád. K řeznictví
patřila i jídelna, kde prodávali výbornou
dršťkovou polévku za  korunu, rád
jsem tam na ni chodil. Majitel Novák
obsluhoval v krámě v tvrďáku, v něm
i vařil a řezničil, a u souseda
kloboučníka si měsíc co měsíc kupoval novou
„bouřku“ – dvanáct tvrďáků do roka,
to byl vážený zákazník. Tehdy musel
mít každý člověk klobouk.
Maminka s  oblibou citovala slova
spisovatele Ignáta Herrmanna, že šel-li někdo
po ulici bez klobouku, byly pouze dvě
možnosti: buď ho právě vykopli
z hospody, anebo se utrhl od šibenice.
2. 
Prožil jsem spokojené a 
šťastné dětství jedináčka. Maminka
byla v domácnosti a dobře vařila.
Odjakživa mi chutnalo, proto jsem měl
vždycky poněkud nadváhu.
Navštěvoval jsem obecnou školu v Jablonského
ulici, byla přes ulici. Vedle školy se
nacházel park a hřiště, kde jsem si užíval
mezi vrstevníky. Někdo z  nich občas
přinesl chůdy, ale to mě moc nebavilo.
Nebo jsme házeli kroužky a chytali je
na  dřevěný meč – ani to jsem neměl
v oblibě. Nejraději jsem měl hru
s míčem; ten jsem nosíval s sebou, a když
jsem přišel mezi kluky, vytvořili jsme
dvě mužstva a hráli fotbal. Baťa tehdy
dělal i  gumové míče, ale já jsem měl
kožený. To bylo pro kluky výjimečné.
Hrál jsem na  beku, tedy pokud nás
bylo na ta dvě mužstva.
V  Holešovicích byla městská jatka
a  tamní řezníci pěstovali silové
sporty – box, zápas a  přetahování lanem.
K  těm borcům jsme zbožně vzhlíželi





7
Holešovické dětství
Trpaslíci na svatbě - ilustrace k nevydané knize Fr. Nečáska
Rumburský skrojek pohádek (1962)





8
Tučná linka černou tuší
a napodobovali je. Na box jsme neměli
rukavice, ale zápasit nebo se
přetahovat, to se dalo bez vybavení.
Holešovice byla proletářská čtvrť a spolužáci
byli spíše pápěrky, ale zase uměli
dobře běhat nebo šplhat. Já jsem vynikal
v  přetahované, protože jsem byl
mohutnější než moji vrstevníci. Moje
družstvo vždy vítězilo a  já jsem byl
vyhledávaným partnerem. Jiné sporty
mě moc nezajímaly. Ve škole se při
hodinách tělocviku neprovozoval žádný
sport, jen nějaká prostná a  cvičení
bez nářadí. Ale líbila se mi kolovadla.
Kolo pověšené od stropu, z něj visela
čtyři lana, takové provazové žebříky,
kterých se cvičenci drželi, jednou
nohou se zavěsili a druhou odráželi. Při
dobrém odrazu jsme mohli létat skoro
přes celý okruh. O tomto dnes již
zapomenutém cvičebním nářadí zpívali
Kocourkovští učitelé písničku:
Ta naše Madla, aby se spadla,
do bytu koupila si kolovadla
a teď tam lítá jako to ptáče,
u stropu skáče
pravidelně po jídelně...
3. 
K  Vltavě jsme měli sice blízko,
ale my holešovičtí kluci jsme tam
moc nechodili. Obvyklou klukovskou
faunu – žáby a  salamandry – jsem
chytal v  okolních zahradách s 
jezírky, jichž bylo ve starých Holešovicích
mnoho. V  nich se vyskytovaly dafnie
– vodní vši, ty byly pro kluky vítaným
artiklem určeným ke krmení rybiček;
i my jsme měli doma akvárium
a kluci nosili k  nám do  krámu nachytané
vodní vši, otec jim dal padesátník
nebo korunu a obě strany byly
spokojené.
Otec byl náruživý fotbalista, hrával
v  mládí za  SK Praha  VII. Rychle
běhal a  svou rychlost uplatňoval na 
levém křídle. Spojku hrál slavný Janda
„Očko“, urostlý chlap – ten když se
rozběhl, všechny soupeře stojící mu
v  cestě převálcoval jako tank,
zatímco otec všechny předběhl, Jandovi
přihrál z levé strany a balón byl v síti!
Krom toho otec i fandil a každou
neděli chodil na Letnou na Spartu nebo
na  Slavii a  občas mne brával sebou.
Chodil zásadně k stání, a aby při dešti
nestál v  blátě, nosil s  sebou příruční
podnožku umně vyrobenou z 
prkýnek z obalů od skla. Na takovém soklu
už bylo dlouhé stání na tribuně
pohodlnější.
Maminka mě brávala na 
procházky do  Stromovky. Tam jsem rád
krmil kachny. Občas jsme potkali pana
prezidenta Masaryka, který tam
jezdíval na  koni. Vždycky jsem
způsobně pozdravil a  pan prezident nám
zasalutoval. Kromě Stromovky jsem
s  maminkou absolvoval vycházky
po  Praze. Bývaly to akce Svazu
turistů a směřovaly na místa běžně
nepřístupná, kde by se nevyplatilo držet
zřízence na  hlídání a  výběr
vstupného, tudíž se otvíralo jen pro skupiny
s průvodcem; mívaly 15–20 lidí,
průvodce vybral od  každého účastníka
korunu nebo dvě, přednesl
připravenou přednášku o historii stavby, o její
umělecké výzdobě, o využívání
a provozu a pak jsme šli dovnitř. Bývaly to





9
Holešovické dětství
zajímavé vycházky a dodnes si
leckterá z  navštívených míst pamatuji.
Například slepecký ústav na Maltézském
náměstí v paláci Petra Straky
z Nedabylic. Sloužil jako internát a  ladičská
škola, žactvo zahrálo nějaký koncert
a  pak návštěvníkům ukázali
interiéry. Nebo Faustův dům na  Karlově
náměstí, s  ledabyle opravenou dírou
ve  stropě, kudy prý Mefi sto odnesl
doktora do  pekel; po  prohlídce nás
ještě zavedli na  sousední faru, a  pan
farář nám s potěšením předvedl svou
neobyčejnou sbírku Madonek a 
jiných svatých sošek.
4. 
Kromě pražské historie mne
lákaly také trhy, biograf a 
pouťové atrakce. Pouťovou atmosféru jsem
měl moc rád a  v  Praze bylo vždycky
dost příležitostí. Zjara se začínalo
matějskou poutí; tehdy se konala
na dejvickém náměstí a  ulicí Na  Pískách se
táhly stánky až ke  kostelíku sv.
Matěje. Po  ní následovala pouť josefská,
svatojánská, václavské posvícení,
havelské, martinské a  další. A  vánoční
trhy – ty na  Karlově náměstí trvaly
celý měsíc. Stánky se spoustou jinde
nevídaných věcí a  přepestrá
podívaná a  různé atrakce, to byly pro
kluka nezapomenutelné zážitky, a  mne
ovlivnily na  celý život. Na  poutích
a  trzích nebylo o  ty zvláštnosti,
kuriozity a atrakce nikdy nouze. Nadevše
mi učarovalo okouzlující panoptikum
s  voskovými fi gurami a  nikdy jsem
nevynechal příležitost je
navštívit. Odmalička jsem měl slabost pro
všechno kuriózní. Nikde jinde než
Ilustrace k povídce J. Kopše Drama v kotli smrti (časopis Praha 10. 11. 1982)





10
Tučná linka černou tuší
Sňatek dušičkový – kresba z výstavy v Maroldu, 1954





11
Holešovické dětství
tady bylo možné vidět třeba
upíra lezoucího z  rakve nebo krotitelku
lvů, která se jde ve  svatebních šatech
rozloučit s  nejoblíbenějším zvířetem.
Lev nemůže ze zklamané lásky udělat
nic jiného než ji v zoufalství roztrhat.
V  tom panoptiku leží mrtvá
krotitelka v zakrvácených rozedraných šatech
ve  lví kleci a  nad ní pokyvuje hlavou
nešťastný zhrzený lev...
Stejně tak mě lákali všichni
kouzelníci a  iluzionisté, fakíři a  hadí
ženy a zápasníci arény pánů Soukupa
a  Svobody. Nejdříve předváděli
zápas dvojice borců, z  nichž každý měl
svou roli. Sportovec-gentleman,
škrtič a  surovec a  také zbabělý střízlík,
ječící strachem, když ho soupeř
sevřel v klinči. Obecenstvo napětím ani
nedýchalo, když vyvolávač předváděl
záhadného muže v masce, o němž
někdy tvrdil, že je to zchudlý šlechtic,
jindy levoboček z nějakého knížecího
rodu či zvrhlý opat, vyloučený z 
dominikánského řádu. My z  Holešovic
jsme věděli, že to je pekař Ulvr
z Tróje. Produkce pokaždé končila výzvou,
aby se někdo z  publika s  jedním ze
zápasníků utkal. Vyhlášená
tisícikorunová odměna byla lákavá, leč se
stošedesátikilovým obrem Livarcem
se žádný dobrovolník nechtěl dostat
do křížku. Ale za stovku porazit toho
třasořitku, to se nechal lecjaký naivka
zlákat. Jenže ten „bojácný strašpytel“
znal dokonale zápasnické řemeslo,
a  než se odvážný vejtaha nadál, byl
na lopatkách a o stovku chudší.
Páni vyhledávali kouzelnou
studnu. To byl veliký sud s  dřevěným
ochozem, ze kterého mohli diváci
obdivovat nahou, nazeleno natřenou
rusalku, kroutící se na  dně ve  světle
refl ektoru. Nad pokladnou visel
nápis: Osobám nezletilým je vstup
přísně zapovězen. Ale hned pod tím, že
vstupné je 2 Kč, děti a vojsko polovic!
Byla to ta nejlidovější zábava, ale plná
kouzla a poezie.
5. 
Po mnoha letech jsem se
od přátel z  Národopisného muzea
dozvěděl, že jim kdosi nabízel staré
panoptikum s  voskovými fi gurami.
Jak mi to popisovali, hned jsem si
vzpomněl na fi gury z dětství – mrtvá
krotitelka ve  lví kleci, statečný kozák
umírající na  bojišti, Rasputin ležící
v rakvi a jiné podivuhodnosti.
Muzeum v Kinského sadech nemělo
o voskové panoptikum zájem, zatímco já
Ilustrace k povídce J. Kopše Pražská
panoptika (časopis Praha 7. 2. 1989)





12
Tučná linka černou tuší
ano, vzal jsem si adresu na dotyčného
vlastníka a  vyrazil do  Říčan. Majitele
jsem sice našel, ale přišel jsem pozdě.
Pán mi jen ukázal několik pytlů
vosku – fi guríny mu v domku překážely,
a protože je nikdo nechtěl, rozhodl se,
že prodá alespoň ten materiál.
„Za  pytel včelího vosku prý
dávají až sto korun,“ chlubila se ta prostá
duše, „tak to tady mám připravené, až
si pro to přijede zájemce. Ty hadry, co
měly ty loutky na  sobě, jsme s 
manželkou rozstříhali a  spálili v  kotli, ty
nechtěl nikdo!“
Nahlédl jsem do pytle a spatřil oko
namalované na  zlomku vosku.
Dotyčný nelhal, všechnu tu nádheru
opravdu rozbil. Přišlo mi líto, že je
nenávratně pryč.
„To jste udělal velikou chybu, že jste
to takhle zničil,“ řekl jsem mu
zlomyslně, když se dostavila i jeho
manželka a dcera. „Já jsem z televize a přijel
jsem, abych to panoptikum od  vás
koupil. Zaplatil bych vám dva až tři
tisíce korun za každou sochu a za ty
samostatné hlavy po patnácti stovkách.
To je dohromady nějakých šedesát
tisíc. No, mám ty peníze tady s  sebou,
ale je škoda, že už ty fi gury nemáte.“
Pánovi se roztřásla kolena, protože
fi gurín bylo asi dvanáct, k tomu snad
deset hlav a poprsí, a snadno si
spočítal, že za to haraburdí, co mu
překáželo, by dostal mnohem víc, než zaplatil
za  celý domek, na  jehož půdě to
panoptikum našel.
Odcházel jsem k  autu, a  zaslechl
jsem, jak matka s  dcerou
ubožákovi nadávají, že zničil takový poklad
zbytečně a připravil rodinu o majetek.
Miloslav Švandrlík tuhle
příhodu zpracoval jako jednu z  povídek
do  knihy Draculův švagr, takže
alespoň nějaký užitek z  toho povstal.
Povídka se jmenuje Konec Rasputina
v Novém Strašecí.
Záliba v  panoptikálních atrakcích
mi zůstala a  při návštěvách cizích
měst jsem nikdy neopomněl
navštívit muzeum voskových fi gur. Nejlíp
zpracované postavy a  největší výběr
je k vidění v muzeu Madame Tussaud.
Nejstarší expozice je v Londýně
a pobočku lze navštívit i  v  Amsterdamu.
Tussaudovské postavy jsou v  životní
velikosti, v  dokonalých kostýmech
a  v  dobových dekoracích. Obdivoval
jsem třeba fi guru boxera
Muhammada Aliho, vysokou přes dva metry
a  s  ohromnými svaly. Jednu rukavici
měl navlečenou a druhou držel v ruce,
tlapy měl opravdu veliké. Věřím, že
když dal ránu, bylo to, jako by soupeře
zasáhl palicí. Nebo prezident
Kennedy, také veliká postava, zrzavé vlasy
a  pihovatý obličej, naproti tomu
křehounká Audrey Hepburnová nalíčená
a oblečená jako ve fi lmu My Fair Lady.
6. 
Nejsem o moc starší než pražská
zoologická zahrada. Slavnostně ji
otevřeli v  září 1931 a  od  samého
začátku jsem do  ní chodil. Otec spolu
se svým dělníkem zasklíval v 
zahradě všechna terária a já jsem je
nadšeně doprovázel. O  vybudování ZOO
v Praze se mluvilo už dávno, dokonce
bylo založeno družstvo pro její
realizaci. Vybíralo se mezi několika místy,





13
Holešovické dětství
navržena byla třeba Královská obora
nebo zahrada Kinských na 
Smíchově. Středoškolský profesor Jiří Janda
přišel s návrhem zahrady na Štvanici,
ale ani zde k tomu nedošlo. Myšlenka
však žila dál, a když velkostatkář
Svoboda daroval městu pozemky v 
Troji, byl profesor Janda pověřen, aby
na nich vybudoval pražskou
zoologickou zahradu. Trojský areál byl
oplocen a  první zvířata přišla jako  dary.
Úplně první byla lvice Šárka,
darovaná majitelem cirkusu Rebernigg.
Protože ještě nebyly postaveny
vhodné přístřešky, měl pan ředitel
Šárku doma v  předsíni své trojské vily.
Potom zkrachovaly cirkusy Kludský
a  Zvěřina a  z  jejich zvěřinců
putovaly do  ZOO další zvířata, hlavně lvi,
tygři, velbloudi, medvěd, také několik
opic – paviánů, makaků a  podobně.
K  Šárce přibyl lev Ctirad a  pamatuji
si na slona Babyho, hrocha Petra nebo
nosorožce Maxe. Ten byl mým
velkým oblíbencem. Rád jsem mu kýval
rohem. Ten není součástí lebky, jak
by se laikovi mohlo zdát; je to
keratin – zrohovatělé chlupy, takže se hýbe
s kůží. Těšilo mě ho takhle škádlit, ale
nelomcoval jsem s  ním, to by se
Maxovi asi nelíbilo.
Začátky pražské zoologické
zahrady byly velice skromné. Ta první
zvířata jsem znal dobře, včetně lvice
Šárky, se kterou jsem si při návštěvách
u  ředitele Jandy hrával. Profesor
Janda byl vášnivý ornitolog, kromě lvice
měl doma snad padesátku opeřenců.
Papoušky, křepelky, loskutáka
posvátného a řadu dalších, jež postupně
umísťoval do zahrady. Jeho chloubou
byla nově otevřená voliéra dravých
ptáků, jíž se začalo říkat Jandova
voliéra. Po několika letech se pod tíhou
sněhu zřítila a  poté byla postavena
nová, mohutnější. U  rybníčku volně
pobíhali plameňáci a pelikáni, kterým
se prostřihují v křídlech některá pera,
aby neulétli. Pohladit si pelikána, to
pro mne byl vždycky velký zážitek.
Od  malička jsem si při návštěvách
ZOO se zvířaty všelijak hrál.
Oddělení plazů bylo ve lvinci v prvním patře,
jelikož dole se topilo pro lvy a  tygry
a  zdola teplo samo stoupalo. Při
stěnách byla terária hadů a ještěrů – dva,
tři hroznýši, krajty a  několik na 
prostor nenáročných zvířat – bazilišek,
leguán, teju... a  uprostřed jezírko
s krokodýly. Co chvíli se stalo, že
aligátor hodil ocasem příliš silně, rozbil
tabuli skla a  hned spěchali sklenáři
do  zoologické zahrady zasklívat, aby
neutekl. Já jsem chodil s nimi a často
Shlédnuv slona kráčím se starším
bratrancem do Rajské ulice (1932)





14
Tučná linka černou tuší
jsem tam strávil tři čtyři dny v 
týdnu. Pouštěl jsem ještěry ven z  terária
– menší měli skleněnou stěnu
snadno odnímatelnou a  nebyl problém je
vyn dat ven. Pouštěl jsem si je
po podlaze a  bavil se tím, jak se přicházející
návštěvníci lekli ještěra
pochodujícího na  podlaze a  báli se jít dál. Vůbec
mě nenapadlo, že by mi mohlo
některé ze  zvířat ublížit; ze všech jsem si
nejvíc oblíbil plaza zvaného
tupinambis neboli teju. To je asi metr velký
ještěr, zavalitý, černobílý a nápadný, a já
jsem ho pouštěl do  uličky a  obracel
a  všelijak si s  ním bezstarostně hrál.
On trpělivě běhal sem a  tam a 
nikdy se po mně neohnal. Měl jsem ho
za  báječné domácí zvířátko. Až když
mi bylo 19 nebo 20 a  začal jsem
studovat přírodní vědy, dozvěděl jsem
se, jaká je to kousavá a  nebezpečná
potvora. Ale dokud jsem to nevěděl,
ničeho jsem se neobával. Jinak jsem
měl rád bazilišky nebo leguány, ti
nebezpeční nejsou, a s nimi jsem si taky
dost vyhrál. Bylo tam i pár
nebezpečných ještěrů, třeba varan africký, půl
druhého metru dlouhý; i s tím jsem si
hrál, ale opatrně.
7. 
Ještě než jsem začal chodit
do  školy, choval jsem všelijaké
brouky a  měl jsem i  rybičky. Móda
akvárií byla tenkrát velikou
novinkou. Ohromným šlágrem byly skaláry.
A  začínaly neonky – zpočátku velice
vzácné rybky, ale rychle se množily
a za pár let už byly běžné. Zkušeností
bylo málo, nebylo se kde poradit,
každý chovatel musel na  všechno přijít
sám. Měl jsem třeba rájovce a tetry, ty
byly bojovné, a  bylo nutno dbát, aby
se nepotrhaly. Samec si hlídal potěr
a někdy ho i sežral, zkrátka bylo
umění je pěstovat. O  to víc mne to
chovatelství bavilo, pořád jsem se dovídal
nové a  nové věci. Samozřejmě bych
byl rád choval i  něco většího, třeba
opici, ale ta nebyla nikde k mání, tak
jsem se spokojil s  rybičkami a  čolky.
Čolci a mloci mi byli sympatičtější, že
jsem si je mohl vyndat ven a  hrát si
s nimi – to by rybičky nepřežily. Také
jsem měl rosničky, tehdy se
vyskytovaly venku za Prahou. Při návštěvách
v  zoologické zahradě jsem jim chytal
mouchy. V pavilónu opic nebo
u tlustokožců se pořád topilo a  much tam
bylo habaděj po  celý rok. Rosničkám
Pro rozhovor do časopisu Junák jsem se
nakreslil ve věku deseti let (1968)





15
Holešovické dětství
Dědkové-dřevorubci na houpacích židlích (Svobodné slovo 8. 7. 1956)
„Ty, neměli bychom zaplatit a jít; za chvíli musíme do práce?“ (Dikobraz 9. 12. 1954)





16
Tučná linka černou tuší
jsem vyrobil dřevěné žebříčky, ale
počasí mi nepředpovídaly, nějak se jim
nechtělo. Nebo jsem měl mexické
mloky axolotly. To jsou obzvlášť
ohavní tvorové, bílí nebo s  černými fl eky
a  s  řasnatými žábrami. Když se jim
znemožní vystoupit z  vody, zůstanou
v  larválním stádiu. Jsou sice dospělí,
ale larvy. Obojživelníky se stávají,
jedině když vylezou z vody ven.
Takovéhle experimenty mne lákaly a bavily.
8. 
V  trojské zahradě jsem vlastně
prožil celé mládí. Ošetřovatelů
tam bylo jen pár a ti mě znali, poučili
mě jen, kam můžu vlézt sám, anebo
mě varovali, kam třeba smím jenom
s  koštětem. Třeba když jsem chtěl
do výběhu jeřábů. Vysvětlili mi, že ten
pták je vysoký jako já, něco přes metr,
a kouká mi přímo do očí a hned proti
nim zaútočí, protože se lesknou.
Hlava na  dlouhém krku je sice hbitá, ale
koštěte se bojí. Stejné je to s  tučňáky
(v  té době tam ještě nebyli), to je též
nebezpečný pták. Rybu uloví jednou
ranou, jedním úderem zobáku
dokáže prorazit tlustou rybí kůži i  kost.
Ve  výběhu nejčastěji útočí na  boty,
neboť v  nich vidí kořist; dokáže tak
způsobit vážné zranění. Ošetřovatele
jsem poslechl nerad, ale k těm
nebezpečným zvířatům jsem moc nelezl.
9. 
Samozřejmě i  jako dospělý jsem
často do  ZOO chodil a  znal se
dobře s  doktorem Zdeňkem
Veselovským. Zprvu působil v  zahradě
jako zoolog a  poté 30  let řediteloval.
Nadřízeným složkám se nelíbilo, že je
příliš aktivní, to bylo vždycky
podezřelé. Například zorganizoval vydání
kalendáře s  fotografi emi zvířat.
Vybral do  něj 52  zajímavých exemplářů
šelem, ptáků a ostatních zvířat
a portrét nádherné husy použil na  titulní
list kalendáře s popiskou „Samec husy
rudé“. Že se nejedná o  schválnost,
o  souvislost rudého husáka s  rudým
Husákem, nedokázal nikomu
vymluvit, a odpovědným soudruhům,
hlídajícím ideologickou úroveň veřejných
tiskovin už vůbec ne.
Jednou jsem dostal nabídku udělat
pro ZOO sérii tabulek s  různými
výzvami jako KRMENÍ ZAKÁZÁNO
a  podobně. Přesvědčoval jsem pana
ředitele, že když se něco zakazuje,
leckteré návštěvníky to spíš provokuje
Nevolejte hrocha – leták pro pražskou
zoologickou zahradu (1962)





17
Holešovické dětství
a chovají se pak jako nepříčetní. Věděl
jsem o případu, kdy nějací vandalové
házeli na  medvěda kodiaka do 
výběhu v  hlubokém příkopu kameny, až
zvíře utloukli. Přestože na  plotě bylo
zákazů několik, bylo jim to jedno.
Podobně hrochovi naházeli do otevřené
tlamy rohlíky se zapíchanými hřebíky
a zvíře pošlo na perforaci střev.
Vedení zahrady ovšem trvalo na 
„klasických cedulích“ se zákazy. Až do chvíle,
kdy dědeček u  výběhu vysoké zvěře
posadil svého vnoučka jelenovi mezi
paroží a  vyfotografoval si na 
památku Smolíčka-pacholíčka. To už bylo
i  na  otrlé ošetřovatele moc. Jelen je
na  pohled pěkné zvíře, ale je to
silný a  zlostný samec, který si nenechá
nic líbit. Když ho veterinář vyšetřuje,
má pět zdatných ošetřovatelů co
dělat, aby jelena povalili. Každý ho drží
za  jednu nohu a  zvlášť pevně svírají
hlavu s  mohutnými parohy, jež jsou
pro jelena účinnou zbraní. V 
uvedeném případě bylo zvíře nadmíru
klidné a  nejspíš natolik překvapené, že si
Smolíčka nechalo líbit. Tehdy pohár
trpělivosti s  neukázněnými
návštěvníky přetekl. S panem ředitelem jsme
se dohodli, že navrhnu cedule podle
svého.
Na  jedné byl třeba buvol kaferský,
moc nebezpečné a  silné zvíře, pořád
nervózní. Když se naštve, rozdupe
všechno, co se mu postaví do cesty. Je
neomezeným vládcem savan jižní
Afriky a vyhne se mu i lev. K obrázku lva
a buvola jsem napsal něco ve smyslu,
žei ten silný lev ví, že se má buvolovi
vyhnout jako nebezpečnému zvířeti,
jenom blbec si myslí, že ho může
dráždit. – „Ty si myslíš, že jsi chytřejší než
lev? Když jsi přesvědčen, že máš šanci
si ho vyfotit, tak tam klidně vlez!“
Obrázky byly překresleny na 
plechové cedule. Bylo jich asi dvacet,
všechny v tomto pojetí. Zpočátku
někteří lidé namítali, že přece
návštěvníci nejsou tak blbí, ale posléze si to
každý přebral po svém a myslím, že to
tenkrát splnilo svůj účel.
Ředitel Veselovský mi kdysi
vyprávěl, že četl v  Rudém právu, jak
jeden Ind našel maličkého hada,
pythona. Zželelo se mu mláděte a  vzal
si ho domů. Měl krávu a  hada krmil
mlékem, což mu svědčilo, a  had brzy
dospěl. Velký a silný plaz se prý chtěl
svému dobrodinci, který se o  něj tak
hezky staral, odměnit. Protože už byl
Návrh poutače pro pražskou zoo





18
Tučná linka černou tuší
dospělý, vylézal na  palmu a  ocasem
tloukl do  koruny tak silně, že
vždycky srazil několik kokosových ořechů.
Domorodec si tedy pythona pěstoval
dál, přikrmoval jej rýží a had mu
naklátil z  palem tolik ořechů, že je pán
mohl prodávat a zbohatl z toho.
Článek Veselovského rozčilil
a napsal do redakce, že takovou pitomost
ještě nečetl. Každý absolvent
devítiletky ví, že had je masožravý,
a kdyby domorodec krmil pythona neboli
krajtu mlékem a rýží, tak mu
za chvíli chcípne. Že si to všechno
vymysleli! A  že je to celé blbost, protože
had přece nepřemýšlí, jak se
odvděčit svému zachránci, a  proč
takovými blbostmi krmí čtenáře. Načež mu
z  redakce odpověděli: „Vážený
soudruhu. Tento materiál jsme převzali
ze sovětského tisku a  tam sedí v 
redakcích větší odborníci, než jste vy!
Čest práci!“
Později Veselovského z  pražské
ZOO odstranili, neboť řediteloval
i  ZOO v  Českých Budějovicích a 
zároveň působil na univerzitě. Usoudili,
že má mnoho titulů, a tak nařídili, že
si musí vybrat; a  on si vybral
univerzitu a  Budějovice. A  Prahu že nechá
– a  tak jsem do  pražské ZOO přestal
chodit.
10. 
Stejně, jako jsem se zabýval
zvířaty a  přírodou, věnoval
jsem se i  kreslení. V  naší rodině
nebyl nikdo s výtvarným talentem. Otec
byl nadaný hudebník a  sportovec
a  o  mé dětské kresby se moc
nezajímal. Ale také mi nebránil, tak jsem si
kreslil každou volnou chvíli už někdy
od  dvou let. Z  panáků se postupně
stávaly portréty, i  zvířata si začínala
být podobná. Kreslil jsem všechno,
co jsem kolem sebe viděl. Ve  škole
se sice kreslení vyučovalo, ale učitel
jen vzal na  vědomí, že kreslit umím,
a  tím to končilo. Papíru jsem měl
dostatek z  papírny v  sousedství, kde
jsem si směl nabrat množství různě
velkých odřezků. Příbuzní soudili, že
by z  mého čmárání mohlo něco být,
že bych se třeba mohl stát profesorem
kreslení. Být malířem se
nepovažovalo za dobrou existenci, ale profesor, to
už bylo něco.
Také jsem rád četl – všechno, co se
mi dostalo do  ruky. Nejradši
kovbojky, cestopisy a  dobrodružné příběhy.
Měl jsem vlastní knihovničku a 
půjčoval jsem si i  ze školní a  městské
knihovny. Přesto mi to nestačilo
a oblíbené příběhy jsem často četl znovu
a  znovu. A  také  časopisy – pamatuji
si dětský časopis Koule nebo
Kašpárkovy noviny (ty snad vydával Vojta
Merten, oblíbený Kašpárek pražských
dětí). V  časopisech byly spousty
obrázků, hlavně ilustrací zvířat, brouků
a  ptáků a  to se mi líbilo. Hltal jsem
články o přírodě a představoval si, že
až budu velký, budu psát také takové
povídání a sám si k tomu kreslit
zvířata, hmyz a rostliny. Když jsem objevil
kresby profesora Obenbergera,
entomologa z  Národního muzea, který
psal a  sám si ilustroval články do 
časopisu Naší přírodou, měl jsem o své
budoucnosti jasno. Budu
přírodovědcem a malířem!





19
Ze studenta vězněm
Ze studenta vězněm
1. 
Po  obecné škole jsem pokračoval
sedmiletou reálkou. Začal jsem
docházet do  Dušní ulice na  Starém
Městě. Z  Holešovic to nebylo daleko,
stačilo přejít most přes Štvanici a  octl
jsem se skoro v centru Prahy. Proti
Plynární ulici to byl značný rozdíl.
Holešovice už sice byly součástí Velké Prahy,
ale žilo se tam téměř jako na  vesnici.
Kousek od mého bydliště byla
romantická část nazývaná Zátory – s nízkými
domky a křivolakými cestičkami.
Venkovské domky mívají zahrádky s 
králíkárnami a  výběhy pro slepice, tady
byla drůbež také, ale popelila se
na ulici nebo na  hnojišti vedle kadibudky,
postavené u chodníku. Osadu zbourali
někdy v  šedesátých letech, ale televize
tam stihla natočit několik scén
do seriálu Hříšní lidé města pražského, takže ta
romantika zůstala zachována pro příští
generace alespoň v obraze.
Na  reálce jsem měl zajímavé
předměty. Především přírodopis,
zeměpis a  dějepis. A  také tam byl asi dva
roky profesor kreslení Pavelka. Dobrý
kreslíř, ilustrátor Pohádek tisíce
a jedné noci; na  jeho obrázcích mne
zaujaly orientální předměty a ornamenty,
a jako dvanáctiletého kluka
samozřejmě postavy nahých tanečnic v 
harémech. Dalším profesorem kreslení byl
grafi k Skrbek – možná dobrý malíř,
ale „rapl“, jenž se žákům nijak moc
nevěnoval.
První skutečný a to akademický
malíř, kterého jsem poznal, byl Bohumil
Stanislav Urban, říkali mu Miluna;
bydlel kousek od  nás, chodil k  nám
rámovat a  byl to dobrý malíř. Párkrát
jsem se odhodlal ho navštívit
v ateliéru, měl tam  malé pódium a  refl ektor
na osvětlení modelek. K nám
do sklenářství chodila spousta malířů, ale to
byli takoví ti průměrní, profesor
Urban byl věhlasným umělcem. Nevím,
zda učil v Praze na akademii, ale vím,
že v  Brně přednášel estetiku. Když
jsme pro něj rámovali za  války,
radil mi při malování, ale blíže jsem se
k němu dostal až při studiu na grafi cké
škole. Jako středoškoláci jsme neměli
výuku aktu, absolvovali jsme ji
na soukromých večerních kursech. To jsem
chodil i k profesoru Urbanovi.
Budovu školy v  Dušní zabraly
na  začátku války německé okupační
úřady, a  poslední dva ročníky jsem
absolvoval na  Malostranské reálce.
Byli jsme posledním ročníkem reálky,
pak už byla reálná gymnázia a ta byla
osmiletá.
2. 
Možná prvním impulsem pro
mou zálibu v  orientálních a 
rituálních předmětech byla návštěva
Náprstkova muzea. Uchvátily mne
tam věci, které jsem znal z  kovbojek
a  dobrodružných knížek – najednou
jsem si je mohl prohlédnout ve 
skutečnosti. Navíc jsem cítil, že na  mne
působí zvláštní a magickou silou, což
bývá pro začínajícího sběratele
obvykle důvodem k tomu, aby si takové





20
Tučná linka černou tuší
kuriozity opatřil a  mohl se jimi těšit
v soukromí.
Jedním z  mých idolů byl
cestovatel Alberto Vojtěch Frič. Proslavil
se mimo jiné tím, že v  jižní Brazílii,
na  Rio de la Plata, dělal asistenta
argentinskému antropologovi jménem
Florentino Ameghino. V bahně
a náplavech nalezli lidské lebky staré čtvrt
milionu let. Do té doby se mělo za to,
že v Jižní Americe nebyla žádná stará
populace. To tvrdil třeba český
antropolog Aleš Hrdlička, pracující v  New
Yorku; dokazoval, že Jižní Amerika
nebyla původně osídlena, že
obyvatelé přešli z  Asie přes Beringovu úžinu
do Severní Ameriky a že se to osídlení
zastavilo někde v Ekvádoru
a v Amazonii a  dál už nešla ani noha. Tahle
teorie platila dlouho, a  tak objevy,
na  kterých se Frič podílel, byly
převratné. Hrdlička rovněž nevěděl nic
o mořských proudech a větrech, které
v  dávných dobách pomohly osídlení
Brazílie a  Chile z  Polynésie, jak
později dokázal na  voru Kon-Tiki Th or
Heyerdahl.
Za  války Frič vydal knihu Indiáni
Jižní Ameriky a  já jsem si ji k  němu
nesl podepsat. Bydlel ve  vile zvané
Božínka, stávala v  dnešní Jinonické
ulici. Frič vypadal impozantně. Měl
dlouhé vlasy a  vousy a  byl oblečen
v jelenicovém oděvu s třásněmi, který
jako lovec nosil mezi indiány.
Uměl báječně vyprávět, tak jsem
k němu do košířské vily chodil docela
často. Byl na  tom bídně, neměl
peníze a  žádné zaměstnání. Vyráběl
keramické repliky indiánských nádob,
otiskoval do  hlíny provázky s 
uzlíkovým písmem a  mísy a  hrnky
prodával jako kopie. Na tom moc nevydělal.
Hojně ho vyhledávali Němci, protože
u nich měl dobré jméno jako kaktusář.
V Německu mu vyšla řada knih.
Získal věhlas jako objevitel celé skupiny
kaktusů, například Parodia,
pojmenované podle amerického botanika
Parodiho. Tyhle krásně kvetoucí rostliny
pěstoval ve skleníku. Několik set
kaktusů nese po svém objeviteli přídomek
Frič. Jeho kaktusovou sbírku jsem
obdivoval. U  vstupu do  skleníku byly
dva mimózové keře. Když pán domu
vešel, rozmáchl ruce a  ty keře se mu
uklonily; to pak vypadalo trochu
čarodějnicky. V bytě měl v jednom
koutě velikou pavučinu a krmil pavouka,
který ji upředl. Pavouk už byl naučený,
že na  zaťukání odněkud vylezl a 
čekal, co mu pán naservíruje dobrého.
Ve svém okolí platil Frič za podivína,
lidé se mu raději vyhýbali. A  protože
to byl rebel a  často oprávněně
kritizoval činy vlády a prezidenta Beneše,
ani u „vrchnosti“ nebyl oblíben.
Možná i  proto se ho Němci snažili získat
na  svou stranu, ale on byl vlastenec
a s okupanty se nepaktoval.
Nerudně přijímal i všechny ostatní
lidi. Já jsem se k němu víceméně
vnutil, leč při prvním loučení mi nejspíš
ze zdvořilosti řekl, ať přijdu zas, což
jsem uvítal. Jeden antikvář mu
prodal Mathiolliho herbář za čtyři tisíce,
to bylo levné, ale Frič mu zůstal asi
tisíc korun dlužen. Když jsem se
antikvářovi pochlubil, že jdu k  Fričovi
na návštěvu, požádal mne, abych dluh





21
Ze studenta vězněm
urgoval. Já jsem to poctivě vyřídil, ale
Frič prohlásil, že v knize chybí titulní
list a  že tomu „starému šejdířovi“ už
nic víc nezaplatí. Ale já jsem měl
další důvod k Fričovi znovu přijít a toho
jsem rád využíval.
Na  zahradě pěstoval spoustu
pampelišek, z  jejich mléka chtěl vyrábět
kaučuk. Pro Němce by to byl za války
velký objev, protože přírodní kaučuk
byl vzácností. Češi ho brali jako
fantastu, ale Němci mu věřili, že to
dokáže. Chodili k  němu na  výzvědy a  on,
známý svou ironií, opatřil všechny
věci v  zahradě německo-českými
názvy. Ostatně na ulicích tak byly tehdy
označeny všechny úřady i  obchody.
Před vilu pověsil ceduli Eingang –
vchod, na kozím chlívku Ziege – koza
a  dokonce když na  cestě objevil psí
hromádku, neodstranil ji, ale umístil
tam nápis Dreck – hovno.
Při první cestě do  Jižní Ameriky
navštívil divoké končiny Mato Grossa
a  Indiány kmene Šavantes. Z  té cesty
se musel předčasně vrátit ze
zdravotních důvodů – byl těžce zraněn
v souboji s jaguárem, který ho napadl, když
po  něm vystřelil. Frič se střetl s 
šelmou tělo na tělo a zabil ji nožem, ale
následky zápasu byly velmi zlé. Téměř
zemřel. Indiáni ho léčili dlouhé
týdny a poté se musel vrátit domů. Zabití
jaguára by mu mezi Indiány vyneslo
úctu a vážnost, ale to, že přežil objetí
obávané šelmy, jej v očích domorodců
povýšilo téměř do  kategorie
posvátnosti a později mu umožnilo
proniknout mezi indiánské kmeny a získat si
jejich důvěru.
Z  první cesty přivezl spousty
zajímavých materiálů, avšak narazil
na problémy s muzejní obcí. Vytýkali
mu, že na cesty jel sám, bez
jakéhokoliv pověření z  odborných kruhů.
Nebyl tam ofi ciálně, a tak ho pak neměli
rádi a  jeho objevy moc neuznávali.
Enrico Stanko Vráz byl také
cestovatel, ale ofi ciální a  ten ho v  Americe
dost pomluvil. Frič se nechal slyšet, že
jestli Vráze potká, tak ho zastřelí. Vráz
se poté z  Holešovic raději odstěhoval
někam na  Moravu, protože věřil, že
Frič je dostatečně velký cvok, aby to
udělal.
Hned po vzniku republiky se v roce
1919 Frič vydal na  další výpravu
nejen jako cestovatel a  vědec, ale i  jako
ofi ciální pověřenec československé
vlády. Uvažovalo se o  jeho
jmenování velvyslancem v  Brazílii, protože to
byla první země na  světě, která ofi
ciálně uznala Československo
v prosinci 1918, ale nakonec z toho sešlo. Frič
byl všestranně založený člověk, ale
diplomat to určitě nebyl.
Zemřel za  války, v  prosinci 1944.
Poranil se o  hřebík a  dostal tetanus.
Tvrdil, že to nic není, že na  to má
zaručené léky. Užíval nějakou šťávu
od  Indiánů, snad kurare, jenže si
neuvědomil, že ji má doma čtyřicet let
a  že přírodní preparáty ztratí stářím
účinnost. Pak už bylo pozdě
na nějaký lékařský zákrok.
V  roce 1908 přivezl Frič do  Prahy
jednoho z  Indiánů kmene
Chamacoco, Čerwuiše Piošáda Mendozu,
přezdíval mu Červíček. Ten se jako
„divoch v  civilizaci“ stal pražskou





22
Tučná linka černou tuší
kuriozitou. Frič chtěl odhalit
záhadnou nemoc, jíž trpěla většina
příslušníků dotyčného kmene, a  Čerwuiše
vzal s sebou, aby pražští doktoři
chorobu odhalili. Ti zjistili, že se jedná
o do té doby neznámý druh střevního
parazita. Při další výpravě dovezl Frič
indiánským pacientům do  Para guaye
léky, prý stačilo silné projímadlo.
A Červíčka vrátil domů. Decimovaný
kmen v severní části Gran Chaca
přežil, ale Červíčka už mezi sebe nepřijal
a vyhnal ho. O tragickém osudu
Čerwuiše, který se svou cestou do  Prahy
vlastně obětoval pro záchranu
vymírajícího kmene, napsal Frič knihu
Červíček, aneb indiánský lovec
objevuje Evropu .
Před několika lety čeští fi lmaři
pátrali po stopách toho proslulého
Indiána a  objevili Fričovu téměř stoletou
dceru Hermínu. Slavný cestovatel
ji zplodil se svou tamní indiánskou
manželkou Loray, dcerou náčelníka.
Od  té doby žije v  Paraguayi několik
desítek Indiánů s  českou krví.
Současní pražští Fričovi potomci
založili společnost na  podporu příslušníků
kmene Chamacoco a  pořádají sbírky
na zakoupení krav pro své „indiánské
příbuzné“ v Puerto Esperanza.
3. 
Maturoval jsem v  roce 1942
za  heydrichiády. Vysoké školy
byly již od  devětatřicátého uzavřeny
a  nezbývalo moc příležitostí, co
studovat dál. Především přírodní vědy
neskýtaly žádnou šanci, k  dispozici
byly jen obory se zemědělským
zaměřením – ošetřování zvířat nebo
rostlinářství, ale nic, co by vyhovovalo
mým zájmům. Od jednoho
z profesorů jsem se dozvěděl o Střední grafi cké
škole a přihlásil se na přijímací
talentovou zkoušku. Nepředvedl jsem nic
oslnivého. Nejdřív jsem měl
nakreslit portrét, to jsem vůbec nevěděl, jak
se dělá, pak jsem měl zpracovat
nákres nějakého vozíčku. Ani ten se mi
dvakrát nepovedl, neměl jsem žádné
předchozí odborné školení a  z  reálky
jsem nic takového neznal. Nicméně
mě přijali. Původními vyučovanými
předměty byla grafi ka a  fotografi e,
protože školili budoucí odborné
pracovníky tiskáren, ale v tu dobu se pro
žáky, toužící po akademickém
vzdělání, pořádaly i malířské kurzy a hodiny
kreslení. Vyučující nám během
hodiny pouštěl hudbu, aby se nám dobře
kreslilo. Pracovali jsme podle živých
modelů; na stupínku seděl nějaký
staroch nebo babka a my je kreslili
z různých stran. Tady jsem poprvé pronikl
do oboru – a zůstal mu už navždycky
vě r ný.
Část výuky se odbývala na 
Václavském náměstí, kde byl velký kreslířský
ateliér. Dílny byly ve škole
na Smíchově. Tam jsme se cvičili v  grafi ckých
technikách: třeba výrobu
zinkografi ckých štočků, zpracovat kámen pro
litografi i, jak udělat správnou
litografi ckou tuš a  podobně. Ostatní grafi
cké techniky, například suchá jehla,
v  programu nebyly, ty se pak každý
učil sám podle svých zájmů.
Škola měla velmi kvalitní
profesorský sbor. Profesoři z  Akademie
výtvarných umění a UPRUM se uchýlili





23
Ze studenta vězněm
na  střední školy, nebo si zavedli
soukromou výuku. Učil mne profesor
Ferdinand Rubeš, portrétista a fi
guralista, jenže záhy mu lékaři našli
tuberkulózu a už na školu nesměl. Pár žáků,
asi šest nebo osm, kteří jsme si ho
oblíbili, jsme k němu chodili
na soukromé hodiny domů. Vyučoval nás akt,
což jsme na střední škole neměli. Tam
pózovali jen starší chlapi a babky a ty
se nesvlékaly. Profesor Rubeš však
měl známé modelky, zval si je a  my
jsme pak měli zajímavé hodiny.
V Platýzu na Národní třídě
působila Rotterova škola užitého umění.
Večerní malířské kurzy tam vedli kantoři
z  grafi cké školy. Pro nás, jejich žáky,
ten dvouhodinový večer stál asi jen
deset protektorátních korun, to
nebyly žádné peníze. Pro ostatní to už bylo
dražší a účast byla obrovská. Na první
sezení přišlo snad sto padesát lidí.
Namačkali se do ateliéru, že tam nebylo
k  hnutí, pak přišla modelka v  plášti,
odhodila ho, zaujala pózu a  strnula.
Žactvo zíralo na nahou ženskou
a čekalo, co se bude dít. Ona nic,
nehýbala se a  byla jako vycpaná, tak všichni
začali kreslit. Během vyučovací
hodiny se kromě kreslení nedělo nic,
modelka si o přestávce oblékla plášť a šla
na  chodbu si zakouřit. Po  přestávce
se pokračovalo, svlékla se, tři čtvrtě
hodiny trčela nahá v  jiné pozici, my
jsme za  to sezení zvládli dvě kresby,
ale ti, co očekávali bůhvíjaký erotický
Rodiče jsem vyfotografoval v srpnu 1942





24
Tučná linka černou tuší
zážitek, byli zklamaní. Po  dvou třech
sezeních to většinu účastníků přestalo
bavit a  už nepřišli – zůstalo nás
čtyřicet, kteří jsme se zajímali o kreslení
a  ne kroucení nahé holky na  pódiu.
Těmi vytrvalci byli například Jaroslav
Lukavský, Václav Sivko nebo Mikuláš
Medek.
Většinou jsme kreslili tužkou, kdo
chtěl, používal uhel. Kurz trval celý
školní rok, za  tu dobu jsme se
stačili opravdu něco naučit – až na 
olejomalbu, ta se na škole neučila. Za války
totiž byly všechny malířské potřeby
velmi drahé a barvy nebyly k dostání
skoro vůbec. Nanejvýš tempery, tak
jsem udělal několik akvarelů.
Všechno ostatní jsem už absolvoval
po válce.
Pro mou pozdější práci pro noviny
mi byl vzorem V.  H.  Brunner, malíř
– karikaturista, který uměl
dokonalou linku, vyhovující novinové
kresbě. A Felix Jenewein malíř, ilustrátor,
učitel kreslení na pražské UMPRUM,
který dělal i  vitráže pro kostely. Jeho
obrazy vynikaly silnou obrysovou
linkou, připomínající ty olověné pásky
v  kostelních oknech. Jeneweinovým
nejznámějším dílem je cyklus šesti
litografi í Mor a množství
monumentálních pláten.
4. 
Střední grafi ckou školu jsem
navštěvoval přes rok. Pak mi
přišlo oznámení, že jsem „totálně
nasazen“. Totaleinsatzu nebylo
možné se vyhnout, hrozila velká pokuta,
ale i  vězení nebo koncentrák.
Ministr Moravec dal Říši k dispozici mladé
lidi z ročníků 1920 až 1924. Náš
ročník byl přidělen do letecké fabriky
Letov v  Letňanech. Nebylo to zlé, hůř
dopadli vrstevníci z  ročníku 1923,
ti byli odvezeni na  práci do  Porúří,
kde odklízeli trosky po 
bombardování. Fabrika mě ovšem „nelákala“,
k  technickým věcem jsem nikdy
neměl vztah, a tak jsem si na pracovním
úřadě vyjednal změnu. Požádal jsem
o práci v zemědělství. Na Arbeitsamtu
byli rádi, že někdo má zájem
o zemědělství, protože tam se kvůli
mizerným platům, na  rozdíl od  průmyslu,
nikdo nehrnul. Můj zájem uvítali
a  nabídli mi „nasazení“ do 
pražského státního statku, který měl na 
starost i hospodaření v Trojském zámku.
Podle nějakého Goebbelsova výnosu
o  ochraně kulturních památek mělo
zámecké zahradnictví nárok na jednu
pomocnou sílu z  nuceného
pracovního nasazení. Zajásal jsem a  uháněl
do  Troje. I  když to bylo zaměstnání
jen za 200 korun týdně, bylo spojeno
se spoustou výhod. Měl jsem to
sotva půl hodiny pěší chůze z  domova,
v blízkosti oblíbené zoologické
zahrady a dostal jsem se k práci, která mne
bavila a zajímala. Přidělili mě
k vrchnímu zahradníkovi. Ten byl potěšen,
že má vzdělaného pomocníka
s maturitou, a  může mu tykat. Sice už měl
dvě jiné pomocné síly, ale to byli
nějací blbci, se kterými si nevěděl rady.
Navíc se do  zámku často nastěhovali
němečtí fi lmaři a  moje dobrá
němčina přišla vhod. Mohl jsem se s  nimi
domluvit o všem, co od nás při fi
lmování potřebovali.





25
Ze studenta vězněm
Vrchní zahradník mě naučil
mnoho o rostlinách a o udržování zahrad.
Imponovalo mu, že se za mnou občas
zastavil některý expert z  Národního
muzea mířící do  zoologické zahrady
a  že má tedy opravdu významného
pomocníka. Dovoloval mi nařezat
návštěvám kytici jiřin nebo růží; květiny
měly za války vysokou hodnotu. Páni
si to v  Muzeu řekli mezi sebou, a  tak
během letních a  podzimních měsíců
roku 43 za  mnou docházelo několik
význačných přírodozpytců, dokonce
i ředitel Národního muzea.
5. 
S  Národním muzeem jsem měl
styky už před válkou. Často jsem
chodil do přírodovědeckého oddělení
za  již zmíněným profesorem
Obenbergerem, významným
entomologem, který pro světovou encyklopedii
brouků zpracoval téma krasců. Ale
chodil jsem i  za  jinými odborníky,
kteří byli ochotni se se mnou bavit
o  mých zálibách. Jedním z  nich byl
slavný preparátor Matouš,
průkopník dermoplastických preparátů:
odlil ze sádry tvar zvířecího těla se svaly
a různými detaily a na něj pak navlékl
kůži dotyčného zvířete. Byl to přesný
model, určený pro muzejní expozici.
Páni profesoři si se mnou vyprávěli
o  čemkoliv, neboť jsem nebyl jejich
studentem, a  i  když jsem toho dost
znal, nemuseli se obávat, že bych se
jim mohl stát konkurentem a ohrozit
jejich kariéru.
Pro profesora Štěpánka a 
profesora Staňka, známého autora fotografi í
zvířat a  knih o  nich, jsem v  zámecké
zahradě chytal myši. Rozmístil jsem
tam snad čtyři desítky pastiček
a chodil od jedné k druhé, neboť myší bylo
tolik, že stačilo jenom sbírat. Jejich
kůžičky se napínaly na rašelinová
vřetánka a sušily se na vzduchu. Pro celý
svět měla taková kůžička jednotnou
cenu 1  dolar a  páni profesoři věděli,
že po válce je mohou udat v Americe,
kde byla poptávka po  myších
kožíšcích, zvlášť časově i  místně identifi -
kovaných. Myši se totiž liší různými
charakteristickými znaky podle toho,
kde žijí. V zahradě jsem nachytal
nejvíce hrabošů polních nebo myší
domácích, ale i  pár potkanů, přestože
byli tehdy docela vzácní.
6. 
Zámecká zahrada byla hrozně
zanedbaná. Vrchní zahradník mi
svěřil vypracování plánků, jak její
exteriér upravit. Rád jsem se toho ujal,
znal jsem historii těchto míst.
Poslední soukromý majitel statkář Svoboda
věnoval zámek včetně rozlehlých
pozemků státu, aby zde zřídil
zoologickou a  botanickou zahradu. Stalo se
tak v  roce 1922. Mladý
československý stát se o  darované nemovitosti
příliš nestaral. Zámek sice vydržel, ale
zahrady pustly.
Původně patřil tento areál rodu
Šternberků. Vojtěch ze Šternberka
vystavěl z


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist