načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání – Jiří Winter; Jaroslav Kopecký

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTYcké vzpomínání

Elektronická kniha: Tučná linka černou tuší
Autor: Jiří Winter; Jaroslav Kopecký
Podnázev: aneb NEPRAKTYcké vzpomínání

Jiří Winter vypráví o svém dětství v pražských Holešovicích a studiích na reálce a Střední grafické škole. Po druhé světové válce se začal věnovat ilustraci a humoristické ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6% 100%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 274
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Kresba. Umělecká řemesla
Biografie
Jazyk: cs sk
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2012
ISBN: 978-80-742-5131-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jiří Winter vypráví o svém dětství v pražských Holešovicích a studiích na reálce a Střední grafické škole. Po druhé světové válce se začal věnovat ilustraci a humoristické kresbě (ilustroval např. knihy s kynologickou, lékařskou či přírodovědnou tematikou, svými kresbami nezaměnitelného stylu přispíval zejména do Svobodného slova a časopisu Dikobraz). Winter vzpomíná na své spolupracovníky, zejména na Bedřicha Kopecného, s nímž vytvořil proslulou autorskou dvojici či "firmu" Neprakta, i na společnou práci s Miloslavem Švandrlíkem. Na stránkách knížky se můžeme setkat s celou plejádou dalších zajímavých osobností, které Winter počítal mezi své přátele, prostor je věnován i autorovým zálibám a koníčkům (psi, dobré jídlo, sběratelství, krásné ženy). Text vzpomínek, které vznikaly na samotném konci Winterova života, uspořádal jeho ctitel a znalec Jaroslav Kopecký. V závěru doplněno soupisem výstav, bibliografií prací, které Jiří Winter ilustroval, a přehledem životopisných dat. Vzpomínková kniha oblíbeného ilustrátora a karikaturisty, jehož kreslený humor provázel a těšil čtenáře časopisů a knih po několik desetiletí.

Popis nakladatele

Řekne-li se Neprakta, dostaví se stejný účinek, jako když se řekne Lada. Každý ví, o čem a o kom je řeč. A kdokoli spatří kresbu, charakteristickou silnou konturou a námětem povýtce humorným, nezaváhá ani na okamžik nad jménem autora. Takto se vryl do širokého povědomí Jiří Winter alias Neprakta, jenž přes půl století plnil časopisy, noviny a knihy karikaturami, kreslenými vtipy a ilustracemi. Má na svém kontě přes 35 000 publikovaných kreseb, ilustroval více než 350 knih, věnoval se i vědecké ilustraci, tvorbě plakátů a animovanému filmu. Nebylo snad tématu a námětu, kterému by se nevěnoval, a díky tomu se mu podařilo dospět k metám, o jakých se málokomu z tvůrců kresleného humoru zdá - stal se pojmem a normou a dnes již i klasikem.
Za svůj život spolupracoval s řadou pozoruhodných a zajímavých lidí, ale nejznámější a nejdéle trvající (přes 25 let) byla jeho spolupráce s Miloslavem Švandrlíkem , jehož knihy ilustroval a od něhož čerpal náměty ke svým kresbám. O svých životních zážitcích a zkušenostech už vyprávěl v bezpočtu rozhovorů pro noviny, časopiseckých medailonů a v komentářích ke knižním sondám do jeho tvorby. Jedna zpověď však dosud scházela – Mistrovy osobní vzpomínky. Kniha z nich sestavená jeho posledním dlouholetým spolupracovníkem Jaroslavem Kopeckým vyjde bohužel už po jeho skonu, ale Mistr ji stihl autorizovat a – kde bylo zapotřebí – doplnit a upřesnit. Vypráví souvisle o celém jeho životě, o dobových událostech, o jeho přátelích, tvorbě, zálibách a sběratelských koníčcích a krom toho o zásadách a názorech, jimiž se řídil ve své výtvarné práci.

Předmětná hesla
Winter-Neprakta, Jiří, 1924-2011
KreslířiČesko – 20.-21. stol.
KarikaturistéČesko – 20.-21. stol.
IlustrátořiČesko – 20.-21. stol.
Kreslený humorČesko – 20.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Jiří Winter; Jaroslav Kopecký - další tituly autora:
Album strašidel a děsuplných přízraků Album strašidel a děsuplných přízraků
Tučná linka černou tuší -- aneb NEPRAKTY cké vzpomínání Tučná linka černou tuší
Kuchyně mnoha tváří Kuchyně mnoha tváří
Nepraktovi muži v plechu Nepraktovi muži v plechu
 (e-book)
Nepraktovi muži v plechu Nepraktovi muži v plechu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tučná linka černou tuší

aneb

NEPRAKTYcké vzpomínání

Nakladatelství EPOCHA


Jiří Winter

Jaroslav Kopecký

aneb

NEPRAKTYcké

vzpomínání

Tučná linka

černou tuší


Tučná linka černou tuší

Z

a války jsem byl zavřený v německém kriminále. Ocitl jsem

se v cele s dalšími asi dvaceti lidmi. Vůbec nám to neutíkalo, otrava, nedalo se dělat nic jiného, než kecat o všem možném. Byl tam nějaký zemědělec, statkář, snad dokonce starosta obce, a vyprávěl o sobě, o své rodině, o sousedech, o zabijačce, kdy mu uteklo prase a tak podobně. Mohlo mu v té době být tak padesát let. A představte si, že on vyprávěl dvě hodiny a dost. Do toho času se mu vešel celý život. Do pouhých dvou hodin vměstnal všechno, co za půl století zažil. Tehdy, ve svých devatenácti letech, jsem si uvědomil, že tak bych žít určitě nechtěl. Nikdy bych nedopustil, aby se můj život dal odvyprávět za dvě hodiny. Během let jsem poskytl novinářům nespočet rozhovorů a v nich na sebe prozradil všechno možné, co mne v životě potkalo; je tedy možné, že v této knize vám některé příhody budou povědomé, leč kromě nich tu najdete další a méně známé.

Copyright © Jiří Winter, Jaroslav Kopecký, 2012

Cover and layout © Josef Kroupa, 2012

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2012

ISBN 978-80-7425-855-8 (pdf)


5

Holešovické dětství

Otec mne vyfotografoval při poslechu

krystalky. Redakce časopisu RADIO

-JOURNAL fotografi i uveřejnila

v únoru 1926.

Holešovické dětství

1. 

Tatínek Karel pocházel z  Holešo

vic a  maminku Marii, zlatovla

sou krasavici, si našel v Bubnech. Oba se narodili před koncem devatenáctého století. Svatbu měli na  tehdejší dobu v  přiměřeném věku. Otec hned po vzniku republiky narukoval na vojnu, a  protože vojáků nové československé armády bylo po  první světové válce poměrně málo, sloužil dlouho, snad čtyři roky. Po  návratu zdědil sklenářskou živnost svého otce Hynka, založenou už v roce 1877. V domě, kde jsme bydleli, měl v  přízemí krám

a  dílnu s  vývěsním štítem KAREL

WINTER – stavební a umělé sklenář

ství. Na účetních formulářích byly uve

deny i  ostatní podnikatelské činnosti:

Závod sklenářský, sklad lamp, zrcadel

a  rámů, prodej dutého a  ozdob ného

zboží, Praha VII, Rajská ulice č. 632.

Stavitel hodlal ten dům nacházející se

na rohu ulic Plynární a Rajské prodat

městské radě jako sídlo pro holešovic

kou radnici, ale k tomu nikdy nedošlo.

Dnes už dům nestojí, na jeho místě je

vstup do stanice metra Nádraží Hole

šovice.

Já jsem se narodil v  holešovické

části zvané Bubny. Tehdy se nechodi

lo do  porodnice, porody se odbývaly

doma, a tak maminka odešla na onen

kritický týden ke svým rodičům. Dě

deček, kloboučník, bydlel poblíž Bu

benského pivovaru, tam kde byla

později postavena budova Úrazové

pojišťovny a  velký areál Elektrických

podniků. Ulice, kde bydlel, se jmeno

vala Kloboučnická (dnes Antonínská)

– podle továrny na plstěné zboží. Le

movaly ji nízké domky a  obchůdky

s  nejrůznějším zbožím. Mezi nimi se

usadil kovář, který měl na  fi remním

štítě napsáno Zkoušený kovář a pod

kovář – a já jsem dlouho nevěděl, co to

znamená, a myslel jsem, že když exis

tuje podkovář, je také nějaký nadko

vář. Dál po nábřeží směrem k jatkám

byla jen sporadická zástavba, několik

malých fabriček a prodejna semen fi r

my Vaněk. Ta je tam dodnes.


6 Tučná linka černou tuší

Během porodního týdne běhal

otec několikrát denně z  Holešovic do  Buben, aby zjistil maminčin stav. Až v  sobotu 12.  července roku 1924 si vyslechl, že má pětikilového syna. Radostnou událost se rozhodl oslavit, doběhl na  Bělského třídu k  cukráři Královi, zakoupil krabici dortů a slavnostně se dostavil k  lůžku rodičky. Ta byla proběhlými událostmi značně unavená a  otec, šťasten nad tím, že všechny strasti v  pořádku přestál, si k  ní sedl na  postel a  tlachal a  jedl, dokud všechny dorty nesnědl. Ještě po  letech mu to maminka občas připomněla.

Měl jsem tři tety – na  těch nebylo

nic zajímavého, protože se pořád hádaly, strejdové byli lepší. Jeden měl velkoobchod s  rybami, ten mne zajímal, protože ryby jsem měl rád. Od  něj jsem asi v  šesti letech dostal svou první lebku. Byla to preparovaná lebka vydry, kterou přivezl odněkud od  Třeboně, a  ve  mně tím probudil zájem o  zvířata, respektive o  kostry zvířat; ta záliba mi pak zůstala už napořád.

Dědeček z  matčiny strany byl Mo

ravák, sloužil u  dráhy v  Maloměřicích. To ještě nebyla součást moravské metropole, ale vesnice u  Brna. Jeho syn se jmenoval František Částek, vyučil se kloboučníkem a  odstěhoval se do  Prahy. Tam si na  Bělského třídě (dnešní Dukelských hrdinů) vedle velkého řeznictví pana Nováka otevřel kloboučnickou dílnu a  krám. Bylo to naproti Veletržnímu paláci, který tam tehdy ještě nestál, zato řeznictví Novák

je na tom místě pořád. K řeznictví pa

třila i jídelna, kde prodávali výbornou

dršťkovou polévku za  korunu, rád

jsem tam na ni chodil. Majitel Novák

obsluhoval v krámě v tvrďáku, v něm

i vařil a řezničil, a u souseda klobouč

níka si měsíc co měsíc kupoval novou

„bouřku“ – dvanáct tvrďáků do roka,

to byl vážený zákazník. Tehdy musel

mít každý člověk klobouk. Mamin

ka s  oblibou citovala slova spisovate

le Ignáta Herrmanna, že šel-li někdo

po ulici bez klobouku, byly pouze dvě

možnosti: buď ho právě vykopli z hos

pody, anebo se utrhl od šibenice.

2. 

Prožil jsem spokojené a  šťast

né dětství jedináčka. Maminka

byla v domácnosti a dobře vařila. Od

jakživa mi chutnalo, proto jsem měl

vždycky poněkud nadváhu. Navštěvo

val jsem obecnou školu v Jablonského

ulici, byla přes ulici. Vedle školy se na

cházel park a hřiště, kde jsem si užíval

mezi vrstevníky. Někdo z  nich občas

přinesl chůdy, ale to mě moc nebavilo.

Nebo jsme házeli kroužky a chytali je

na  dřevěný meč – ani to jsem neměl

v oblibě. Nejraději jsem měl hru s mí

čem; ten jsem nosíval s sebou, a když

jsem přišel mezi kluky, vytvořili jsme

dvě mužstva a hráli fotbal. Baťa tehdy

dělal i  gumové míče, ale já jsem měl

kožený. To bylo pro kluky výjimečné.

Hrál jsem na  beku, tedy pokud nás

bylo na ta dvě mužstva.

V  Holešovicích byla městská jatka

a  tamní řezníci pěstovali silové spor

ty – box, zápas a  přetahování lanem.

K  těm borcům jsme zbožně vzhlíželi


7

Holešovické dětství

Trpaslíci na svatbě - ilustrace k nevydané knize Fr. Nečáska

Rumburský skrojek pohádek (1962)


8 Tučná linka černou tuší a napodobovali je. Na box jsme neměli rukavice, ale zápasit nebo se přetahovat, to se dalo bez vybavení. Holešovice byla proletářská čtvrť a spolužáci byli spíše pápěrky, ale zase uměli dobře běhat nebo šplhat. Já jsem vynikal v  přetahované, protože jsem byl mohutnější než moji vrstevníci. Moje družstvo vždy vítězilo a  já jsem byl vyhledávaným partnerem. Jiné sporty mě moc nezajímaly. Ve škole se při hodinách tělocviku neprovozoval žádný sport, jen nějaká prostná a  cvičení bez nářadí. Ale líbila se mi kolovadla. Kolo pověšené od stropu, z něj visela čtyři lana, takové provazové žebříky, kterých se cvičenci drželi, jednou nohou se zavěsili a druhou odráželi. Při dobrém odrazu jsme mohli létat skoro přes celý okruh. O tomto dnes již zapomenutém cvičebním nářadí zpívali Kocourkovští učitelé písničku:

Ta naše Madla, aby se spadla,

do bytu koupila si kolovadla

a teď tam lítá jako to ptáče,

u stropu skáče

pravidelně po jídelně...

3. 

K  Vltavě jsme měli sice blízko,

ale my holešovičtí kluci jsme tam

moc nechodili. Obvyklou klukovskou faunu – žáby a  salamandry – jsem chytal v  okolních zahradách s  jezírky, jichž bylo ve starých Holešovicích mnoho. V  nich se vyskytovaly dafnie – vodní vši, ty byly pro kluky vítaným artiklem určeným ke krmení rybiček; i my jsme měli doma akvárium a kluci nosili k  nám do  krámu nachytané

vodní vši, otec jim dal padesátník

nebo korunu a obě strany byly spoko

jené.

Otec byl náruživý fotbalista, hrával

v  mládí za  SK Praha  VII. Rychle bě

hal a  svou rychlost uplatňoval na  le

vém křídle. Spojku hrál slavný Janda

„Očko“, urostlý chlap – ten když se

rozběhl, všechny soupeře stojící mu

v  cestě převálcoval jako tank, zatím

co otec všechny předběhl, Jandovi

přihrál z levé strany a balón byl v síti!

Krom toho otec i fandil a každou ne

děli chodil na Letnou na Spartu nebo

na  Slavii a  občas mne brával sebou.

Chodil zásadně k stání, a aby při dešti

nestál v  blátě, nosil s  sebou příruční

podnožku umně vyrobenou z  prký

nek z obalů od skla. Na takovém soklu

už bylo dlouhé stání na tribuně poho

dlnější.

Maminka mě brávala na  procház

ky do  Stromovky. Tam jsem rád kr

mil kachny. Občas jsme potkali pana

prezidenta Masaryka, který tam jez

díval na  koni. Vždycky jsem způsob

ně pozdravil a  pan prezident nám

zasalutoval. Kromě Stromovky jsem

s  maminkou absolvoval vycházky

po  Praze. Bývaly to akce Svazu turis

tů a směřovaly na místa běžně nepří

stupná, kde by se nevyplatilo držet

zřízence na  hlídání a  výběr vstupné

ho, tudíž se otvíralo jen pro skupiny

s průvodcem; mívaly 15–20 lidí, prů

vodce vybral od  každého účastníka

korunu nebo dvě, přednesl připrave

nou přednášku o historii stavby, o její

umělecké výzdobě, o využívání a pro

vozu a pak jsme šli dovnitř. Bývaly to


9

Holešovické dětství

zajímavé vycházky a dodnes si leckterá z  navštívených míst pamatuji. Například slepecký ústav na Maltézském náměstí v paláci Petra Straky z Nedabylic. Sloužil jako internát a  ladičská škola, žactvo zahrálo nějaký koncert a  pak návštěvníkům ukázali interiéry. Nebo Faustův dům na  Karlově náměstí, s  ledabyle opravenou dírou ve  stropě, kudy prý Mefi sto odnesl doktora do  pekel; po  prohlídce nás ještě zavedli na  sousední faru, a  pan farář nám s potěšením předvedl svou neobyčejnou sbírku Madonek a  jiných svatých sošek.

4. 

Kromě pražské historie mne lá

kaly také trhy, biograf a  pouťo

vé atrakce. Pouťovou atmosféru jsem měl moc rád a  v  Praze bylo vždycky

dost příležitostí. Zjara se začínalo ma

tějskou poutí; tehdy se konala na dej

vickém náměstí a  ulicí Na  Pískách se

táhly stánky až ke  kostelíku sv. Ma

těje. Po  ní následovala pouť josefská,

svatojánská, václavské posvícení, ha

velské, martinské a  další. A  vánoční

trhy – ty na  Karlově náměstí trvaly

celý měsíc. Stánky se spoustou jinde

nevídaných věcí a  přepestrá podíva

ná a  různé atrakce, to byly pro klu

ka nezapomenutelné zážitky, a  mne

ovlivnily na  celý život. Na  poutích

a  trzích nebylo o  ty zvláštnosti, kuri

ozity a atrakce nikdy nouze. Nadevše

mi učarovalo okouzlující panoptikum

s  voskovými fi gurami a  nikdy jsem

nevynechal příležitost je navští

vit. Odmalička jsem měl slabost pro

všechno kuriózní. Nikde jinde než

Ilustrace k povídce J. Kopše Drama v kotli smrti (časopis Praha 10. 11. 1982)


10

Tučná linka černou tuší

Sňatek dušičkový – kresba z výstavy v Maroldu, 1954


11

Holešovické dětství

tady bylo možné vidět třeba upíra lezoucího z  rakve nebo krotitelku lvů, která se jde ve  svatebních šatech rozloučit s  nejoblíbenějším zvířetem. Lev nemůže ze zklamané lásky udělat nic jiného než ji v zoufalství roztrhat. V  tom panoptiku leží mrtvá krotitelka v zakrvácených rozedraných šatech ve  lví kleci a  nad ní pokyvuje hlavou nešťastný zhrzený lev...

Stejně tak mě lákali všichni kou

zelníci a  iluzionisté, fakíři a  hadí ženy a zápasníci arény pánů Soukupa a  Svobody. Nejdříve předváděli zápas dvojice borců, z  nichž každý měl svou roli. Sportovec-gentleman, škrtič a  surovec a  také zbabělý střízlík, ječící strachem, když ho soupeř sevřel v klinči. Obecenstvo napětím ani nedýchalo, když vyvolávač předváděl záhadného muže v masce, o němž někdy tvrdil, že je to zchudlý šlechtic, jindy levoboček z nějakého knížecího rodu či zvrhlý opat, vyloučený z  dominikánského řádu. My z  Holešovic jsme věděli, že to je pekař Ulvr z Tróje. Produkce pokaždé končila výzvou, aby se někdo z  publika s  jedním ze zápasníků utkal. Vyhlášená tisícikorunová odměna byla lákavá, leč se stošedesátikilovým obrem Livarcem se žádný dobrovolník nechtěl dostat do křížku. Ale za stovku porazit toho třasořitku, to se nechal lecjaký naivka zlákat. Jenže ten „bojácný strašpytel“ znal dokonale zápasnické řemeslo, a  než se odvážný vejtaha nadál, byl na lopatkách a o stovku chudší.

Páni vyhledávali kouzelnou stud

nu. To byl veliký sud s  dřevěným

ochozem, ze kterého mohli diváci

obdivovat nahou, nazeleno natřenou

rusalku, kroutící se na  dně ve  světle

refl ektoru. Nad pokladnou visel ná

pis: Osobám nezletilým je vstup přís

ně zapovězen. Ale hned pod tím, že

vstupné je 2 Kč, děti a vojsko polovic!

Byla to ta nejlidovější zábava, ale plná

kouzla a poezie.

5. 

Po mnoha letech jsem se od přá

tel z  Národopisného muzea do

zvěděl, že jim kdosi nabízel staré

panoptikum s  voskovými fi gurami.

Jak mi to popisovali, hned jsem si

vzpomněl na fi gury z dětství – mrtvá

krotitelka ve  lví kleci, statečný kozák

umírající na  bojišti, Rasputin ležící

v rakvi a jiné podivuhodnosti. Muze

um v Kinského sadech nemělo o vos

kové panoptikum zájem, zatímco já

Ilustrace k povídce J. Kopše Pražská

panoptika (časopis Praha 7. 2. 1989)


12 Tučná linka černou tuší ano, vzal jsem si adresu na dotyčného vlastníka a  vyrazil do  Říčan. Majitele jsem sice našel, ale přišel jsem pozdě. Pán mi jen ukázal několik pytlů vosku – fi guríny mu v domku překážely, a protože je nikdo nechtěl, rozhodl se, že prodá alespoň ten materiál.

„Za  pytel včelího vosku prý dáva

jí až sto korun,“ chlubila se ta prostá duše, „tak to tady mám připravené, až si pro to přijede zájemce. Ty hadry, co měly ty loutky na  sobě, jsme s  manželkou rozstříhali a  spálili v  kotli, ty nechtěl nikdo!“

Nahlédl jsem do pytle a spatřil oko

namalované na  zlomku vosku. Dotyčný nelhal, všechnu tu nádheru opravdu rozbil. Přišlo mi líto, že je nenávratně pryč.

„To jste udělal velikou chybu, že jste

to takhle zničil,“ řekl jsem mu zlomyslně, když se dostavila i jeho manželka a dcera. „Já jsem z televize a přijel jsem, abych to panoptikum od  vás koupil. Zaplatil bych vám dva až tři tisíce korun za každou sochu a za ty samostatné hlavy po patnácti stovkách. To je dohromady nějakých šedesát tisíc. No, mám ty peníze tady s  sebou, ale je škoda, že už ty fi gury nemáte.“

Pánovi se roztřásla kolena, protože

fi gurín bylo asi dvanáct, k tomu snad deset hlav a poprsí, a snadno si spočítal, že za to haraburdí, co mu překáželo, by dostal mnohem víc, než zaplatil za  celý domek, na  jehož půdě to panoptikum našel.

Odcházel jsem k  autu, a  zaslechl

jsem, jak matka s  dcerou ubožákovi nadávají, že zničil takový poklad

zbytečně a připravil rodinu o majetek.

Miloslav Švandrlík tuhle přího

du zpracoval jako jednu z  povídek

do  knihy Draculův švagr, takže ale

spoň nějaký užitek z  toho povstal.

Povídka se jmenuje Konec Rasputina

v Novém Strašecí.

Záliba v  panoptikálních atrakcích

mi zůstala a  při návštěvách cizích

měst jsem nikdy neopomněl navští

vit muzeum voskových fi gur. Nejlíp

zpracované postavy a  největší výběr

je k vidění v muzeu Madame Tussaud.

Nejstarší expozice je v Londýně a po

bočku lze navštívit i  v  Amsterdamu.

Tussaudovské postavy jsou v  životní

velikosti, v  dokonalých kostýmech

a  v  dobových dekoracích. Obdivoval

jsem třeba fi guru boxera Muham

mada Aliho, vysokou přes dva metry

a  s  ohromnými svaly. Jednu rukavici

měl navlečenou a druhou držel v ruce,

tlapy měl opravdu veliké. Věřím, že

když dal ránu, bylo to, jako by soupeře

zasáhl palicí. Nebo prezident Kenne

dy, také veliká postava, zrzavé vlasy

a  pihovatý obličej, naproti tomu kře

hounká Audrey Hepburnová nalíčená

a oblečená jako ve fi lmu My Fair Lady.

6. 

Nejsem o moc starší než pražská

zoologická zahrada. Slavnostně ji

otevřeli v  září 1931 a  od  samého za

čátku jsem do  ní chodil. Otec spolu

se svým dělníkem zasklíval v  zahra

dě všechna terária a já jsem je nadše

ně doprovázel. O  vybudování ZOO

v Praze se mluvilo už dávno, dokonce

bylo založeno družstvo pro její reali

zaci. Vybíralo se mezi několika místy,


13

Holešovické dětství

navržena byla třeba Královská obora nebo zahrada Kinských na  Smíchově. Středoškolský profesor Jiří Janda přišel s návrhem zahrady na Štvanici, ale ani zde k tomu nedošlo. Myšlenka však žila dál, a když velkostatkář Svoboda daroval městu pozemky v  Troji, byl profesor Janda pověřen, aby na nich vybudoval pražskou zoologickou zahradu. Trojský areál byl oplocen a  první zvířata přišla jako  dary. Úplně první byla lvice Šárka, darovaná majitelem cirkusu Rebernigg. Protože ještě nebyly postaveny vhodné přístřešky, měl pan ředitel Šárku doma v  předsíni své trojské vily. Potom zkrachovaly cirkusy Kludský a  Zvěřina a  z  jejich zvěřinců putovaly do  ZOO další zvířata, hlavně lvi, tygři, velbloudi, medvěd, také několik opic – paviánů, makaků a  podobně. K  Šárce přibyl lev Ctirad a  pamatuji si na slona Babyho, hrocha Petra nebo nosorožce Maxe. Ten byl mým velkým oblíbencem. Rád jsem mu kýval rohem. Ten není součástí lebky, jak by se laikovi mohlo zdát; je to keratin – zrohovatělé chlupy, takže se hýbe s kůží. Těšilo mě ho takhle škádlit, ale nelomcoval jsem s  ním, to by se Maxovi asi nelíbilo.

Začátky pražské zoologické za

hrady byly velice skromné. Ta první zvířata jsem znal dobře, včetně lvice Šárky, se kterou jsem si při návštěvách u  ředitele Jandy hrával. Profesor Janda byl vášnivý ornitolog, kromě lvice měl doma snad padesátku opeřenců. Papoušky, křepelky, loskutáka posvátného a řadu dalších, jež postupně

umísťoval do zahrady. Jeho chloubou

byla nově otevřená voliéra dravých

ptáků, jíž se začalo říkat Jandova vo

liéra. Po několika letech se pod tíhou

sněhu zřítila a  poté byla postavena

nová, mohutnější. U  rybníčku volně

pobíhali plameňáci a pelikáni, kterým

se prostřihují v křídlech některá pera,

aby neulétli. Pohladit si pelikána, to

pro mne byl vždycky velký zážitek.

Od  malička jsem si při návštěvách

ZOO se zvířaty všelijak hrál. Odděle

ní plazů bylo ve lvinci v prvním patře,

jelikož dole se topilo pro lvy a  tygry

a  zdola teplo samo stoupalo. Při stě

nách byla terária hadů a ještěrů – dva,

tři hroznýši, krajty a  několik na  pro

stor nenáročných zvířat – bazilišek,

leguán, teju... a  uprostřed jezírko

s krokodýly. Co chvíli se stalo, že ali

gátor hodil ocasem příliš silně, rozbil

tabuli skla a  hned spěchali sklenáři

do  zoologické zahrady zasklívat, aby

neutekl. Já jsem chodil s nimi a často

Shlédnuv slona kráčím se starším

bratrancem do Rajské ulice (1932)


14 Tučná linka černou tuší jsem tam strávil tři čtyři dny v  týdnu. Pouštěl jsem ještěry ven z  terária – menší měli skleněnou stěnu snadno odnímatelnou a  nebyl problém je vyn dat ven. Pouštěl jsem si je po podlaze a  bavil se tím, jak se přicházející návštěvníci lekli ještěra pochodujícího na  podlaze a  báli se jít dál. Vůbec mě nenapadlo, že by mi mohlo některé ze  zvířat ublížit; ze všech jsem si nejvíc oblíbil plaza zvaného tupinambis neboli teju. To je asi metr velký ještěr, zavalitý, černobílý a nápadný, a já jsem ho pouštěl do  uličky a  obracel a  všelijak si s  ním bezstarostně hrál. On trpělivě běhal sem a  tam a  nikdy se po mně neohnal. Měl jsem ho za  báječné domácí zvířátko. Až když mi bylo 19 nebo 20 a  začal jsem studovat přírodní vědy, dozvěděl jsem se, jaká je to kousavá a  nebezpečná potvora. Ale dokud jsem to nevěděl, ničeho jsem se neobával. Jinak jsem měl rád bazilišky nebo leguány, ti nebezpeční nejsou, a s nimi jsem si taky dost vyhrál. Bylo tam i pár nebezpečných ještěrů, třeba varan africký, půl druhého metru dlouhý; i s tím jsem si hrál, ale opatrně.

7. 

Ještě než jsem začal chodit

do  školy, choval jsem všelijaké

brouky a  měl jsem i  rybičky. Móda akvárií byla tenkrát velikou novinkou. Ohromným šlágrem byly skaláry. A  začínaly neonky – zpočátku velice vzácné rybky, ale rychle se množily a za pár let už byly běžné. Zkušeností bylo málo, nebylo se kde poradit, každý chovatel musel na  všechno přijít

sám. Měl jsem třeba rájovce a tetry, ty

byly bojovné, a  bylo nutno dbát, aby

se nepotrhaly. Samec si hlídal potěr

a někdy ho i sežral, zkrátka bylo umě

ní je pěstovat. O  to víc mne to cho

vatelství bavilo, pořád jsem se dovídal

nové a  nové věci. Samozřejmě bych

byl rád choval i  něco většího, třeba

opici, ale ta nebyla nikde k mání, tak

jsem se spokojil s  rybičkami a  čolky.

Čolci a mloci mi byli sympatičtější, že

jsem si je mohl vyndat ven a  hrát si

s nimi – to by rybičky nepřežily. Také

jsem měl rosničky, tehdy se vyskyto

valy venku za Prahou. Při návštěvách

v  zoologické zahradě jsem jim chytal

mouchy. V pavilónu opic nebo u tlus

tokožců se pořád topilo a  much tam

bylo habaděj po  celý rok. Rosničkám

Pro rozhovor do časopisu Junák jsem se

nakreslil ve věku deseti let (1968)


15

Holešovické dětství

Dědkové-dřevorubci na houpacích židlích (Svobodné slovo 8. 7. 1956)

„Ty, neměli bychom zaplatit a jít; za chvíli musíme do práce?“ (Dikobraz 9. 12. 1954)


16 Tučná linka černou tuší jsem vyrobil dřevěné žebříčky, ale počasí mi nepředpovídaly, nějak se jim nechtělo. Nebo jsem měl mexické mloky axolotly. To jsou obzvlášť ohavní tvorové, bílí nebo s  černými fl eky a  s  řasnatými žábrami. Když se jim znemožní vystoupit z  vody, zůstanou v  larválním stádiu. Jsou sice dospělí, ale larvy. Obojživelníky se stávají, jedině když vylezou z vody ven. Takovéhle experimenty mne lákaly a bavily.

8. 

V  trojské zahradě jsem vlastně

prožil celé mládí. Ošetřovatelů

tam bylo jen pár a ti mě znali, poučili mě jen, kam můžu vlézt sám, anebo mě varovali, kam třeba smím jenom s  koštětem. Třeba když jsem chtěl do výběhu jeřábů. Vysvětlili mi, že ten

pták je vysoký jako já, něco přes metr,

a kouká mi přímo do očí a hned proti

nim zaútočí, protože se lesknou. Hla

va na  dlouhém krku je sice hbitá, ale

koštěte se bojí. Stejné je to s  tučňáky

(v  té době tam ještě nebyli), to je též

nebezpečný pták. Rybu uloví jednou

ranou, jedním úderem zobáku do

káže prorazit tlustou rybí kůži i  kost.

Ve  výběhu nejčastěji útočí na  boty,

neboť v  nich vidí kořist; dokáže tak

způsobit vážné zranění. Ošetřovatele

jsem poslechl nerad, ale k těm nebez

pečným zvířatům jsem moc nelezl.

9. 

Samozřejmě i  jako dospělý jsem

často do  ZOO chodil a  znal se

dobře s  doktorem Zdeňkem Vese

lovským. Zprvu působil v  zahradě

jako zoolog a  poté 30  let řediteloval.

Nadřízeným složkám se nelíbilo, že je

příliš aktivní, to bylo vždycky pode

zřelé. Například zorganizoval vydání

kalendáře s  fotografi emi zvířat. Vy

bral do  něj 52  zajímavých exemplářů

šelem, ptáků a ostatních zvířat a por

trét nádherné husy použil na  titulní

list kalendáře s popiskou „Samec husy

rudé“. Že se nejedná o  schválnost,

o  souvislost rudého husáka s  rudým

Husákem, nedokázal nikomu vymlu

vit, a odpovědným soudruhům, hlída

jícím ideologickou úroveň veřejných

tiskovin už vůbec ne.

Jednou jsem dostal nabídku udělat

pro ZOO sérii tabulek s  různými vý

zvami jako KRMENÍ ZAKÁZÁNO

a  podobně. Přesvědčoval jsem pana

ředitele, že když se něco zakazuje, lec

které návštěvníky to spíš provokuje

Nevolejte hrocha – leták pro pražskou

zoologickou zahradu (1962)


17

Holešovické dětství

a chovají se pak jako nepříčetní. Věděl jsem o případu, kdy nějací vandalové házeli na  medvěda kodiaka do  výběhu v  hlubokém příkopu kameny, až zvíře utloukli. Přestože na  plotě bylo zákazů několik, bylo jim to jedno. Podobně hrochovi naházeli do otevřené tlamy rohlíky se zapíchanými hřebíky a zvíře pošlo na perforaci střev. Vedení zahrady ovšem trvalo na  „klasických cedulích“ se zákazy. Až do chvíle, kdy dědeček u  výběhu vysoké zvěře posadil svého vnoučka jelenovi mezi paroží a  vyfotografoval si na  památku Smolíčka-pacholíčka. To už bylo i  na  otrlé ošetřovatele moc. Jelen je na  pohled pěkné zvíře, ale je to silný a  zlostný samec, který si nenechá nic líbit. Když ho veterinář vyšetřuje, má pět zdatných ošetřovatelů co dělat, aby jelena povalili. Každý ho drží za  jednu nohu a  zvlášť pevně svírají hlavu s  mohutnými parohy, jež jsou pro jelena účinnou zbraní. V  uvedeném případě bylo zvíře nadmíru klidné a  nejspíš natolik překvapené, že si Smolíčka nechalo líbit. Tehdy pohár trpělivosti s  neukázněnými návštěvníky přetekl. S panem ředitelem jsme se dohodli, že navrhnu cedule podle svého.

Na  jedné byl třeba buvol kaferský,

moc nebezpečné a  silné zvíře, pořád nervózní. Když se naštve, rozdupe všechno, co se mu postaví do cesty. Je neomezeným vládcem savan jižní Afriky a vyhne se mu i lev. K obrázku lva a buvola jsem napsal něco ve smyslu, žei ten silný lev ví, že se má buvolovi vyhnout jako nebezpečnému zvířeti,

jenom blbec si myslí, že ho může dráž

dit. – „Ty si myslíš, že jsi chytřejší než

lev? Když jsi přesvědčen, že máš šanci

si ho vyfotit, tak tam klidně vlez!“

Obrázky byly překresleny na  ple

chové cedule. Bylo jich asi dvacet,

všechny v tomto pojetí. Zpočátku ně

kteří lidé namítali, že přece návštěv

níci nejsou tak blbí, ale posléze si to

každý přebral po svém a myslím, že to

tenkrát splnilo svůj účel.

Ředitel Veselovský mi kdysi vy

právěl, že četl v  Rudém právu, jak

jeden Ind našel maličkého hada, py

thona. Zželelo se mu mláděte a  vzal

si ho domů. Měl krávu a  hada krmil

mlékem, což mu svědčilo, a  had brzy

dospěl. Velký a silný plaz se prý chtěl

svému dobrodinci, který se o  něj tak

hezky staral, odměnit. Protože už byl

Návrh poutače pro pražskou zoo


18 Tučná linka černou tuší dospělý, vylézal na  palmu a  ocasem tloukl do  koruny tak silně, že vždycky srazil několik kokosových ořechů. Domorodec si tedy pythona pěstoval dál, přikrmoval jej rýží a had mu naklátil z  palem tolik ořechů, že je pán mohl prodávat a zbohatl z toho.

Článek Veselovského rozčilil a na

psal do redakce, že takovou pitomost ještě nečetl. Každý absolvent devítiletky ví, že had je masožravý, a kdyby domorodec krmil pythona neboli krajtu mlékem a rýží, tak mu za chvíli chcípne. Že si to všechno vymysleli! A  že je to celé blbost, protože had přece nepřemýšlí, jak se odvděčit svému zachránci, a  proč takovými blbostmi krmí čtenáře. Načež mu z  redakce odpověděli: „Vážený soudruhu. Tento materiál jsme převzali ze sovětského tisku a  tam sedí v  redakcích větší odborníci, než jste vy! Čest práci!“

Později Veselovského z  pražské

ZOO odstranili, neboť řediteloval i  ZOO v  Českých Budějovicích a  zároveň působil na univerzitě. Usoudili, že má mnoho titulů, a tak nařídili, že si musí vybrat; a  on si vybral univerzitu a  Budějovice. A  Prahu že nechá – a  tak jsem do  pražské ZOO přestal chodit.

10. 

Stejně, jako jsem se zabýval

zvířaty a  přírodou, věnoval

jsem se i  kreslení. V  naší rodině nebyl nikdo s výtvarným talentem. Otec byl nadaný hudebník a  sportovec a  o  mé dětské kresby se moc nezajímal. Ale také mi nebránil, tak jsem si

kreslil každou volnou chvíli už někdy

od  dvou let. Z  panáků se postupně

stávaly portréty, i  zvířata si začínala

být podobná. Kreslil jsem všechno,

co jsem kolem sebe viděl. Ve  škole

se sice kreslení vyučovalo, ale učitel

jen vzal na  vědomí, že kreslit umím,

a  tím to končilo. Papíru jsem měl

dostatek z  papírny v  sousedství, kde

jsem si směl nabrat množství různě

velkých odřezků. Příbuzní soudili, že

by z  mého čmárání mohlo něco být,

že bych se třeba mohl stát profesorem

kreslení. Být malířem se nepovažova

lo za dobrou existenci, ale profesor, to

už bylo něco.

Také jsem rád četl – všechno, co se

mi dostalo do  ruky. Nejradši kovboj

ky, cestopisy a  dobrodružné příběhy.

Měl jsem vlastní knihovničku a  půj

čoval jsem si i  ze školní a  městské

knihovny. Přesto mi to nestačilo a ob

líbené příběhy jsem často četl znovu

a  znovu. A  také  časopisy – pamatuji

si dětský časopis Koule nebo Kašpár

kovy noviny (ty snad vydával Vojta

Merten, oblíbený Kašpárek pražských

dětí). V  časopisech byly spousty ob

rázků, hlavně ilustrací zvířat, brouků

a  ptáků a  to se mi líbilo. Hltal jsem

články o přírodě a představoval si, že

až budu velký, budu psát také takové

povídání a sám si k tomu kreslit zvířa

ta, hmyz a rostliny. Když jsem objevil

kresby profesora Obenbergera, en

tomologa z  Národního muzea, který

psal a  sám si ilustroval články do  ča

sopisu Naší přírodou, měl jsem o své

budoucnosti jasno. Budu přírodověd

cem a malířem!


19

Ze studenta vězněm

Ze studenta vězněm

1. 

Po  obecné škole jsem pokračoval

sedmiletou reálkou. Začal jsem

docházet do  Dušní ulice na  Starém Městě. Z  Holešovic to nebylo daleko, stačilo přejít most přes Štvanici a  octl jsem se skoro v centru Prahy. Proti Plynární ulici to byl značný rozdíl. Holešovice už sice byly součástí Velké Prahy, ale žilo se tam téměř jako na  vesnici. Kousek od mého bydliště byla romantická část nazývaná Zátory – s nízkými domky a křivolakými cestičkami. Venkovské domky mívají zahrádky s  králíkárnami a  výběhy pro slepice, tady byla drůbež také, ale popelila se na ulici nebo na  hnojišti vedle kadibudky, postavené u chodníku. Osadu zbourali někdy v  šedesátých letech, ale televize tam stihla natočit několik scén do seriálu Hříšní lidé města pražského, takže ta romantika zůstala zachována pro příští generace alespoň v obraze.

Na  reálce jsem měl zajímavé před

měty. Především přírodopis, zeměpis a  dějepis. A  také tam byl asi dva roky profesor kreslení Pavelka. Dobrý kreslíř, ilustrátor Pohádek tisíce a jedné noci; na  jeho obrázcích mne zaujaly orientální předměty a ornamenty, a jako dvanáctiletého kluka samozřejmě postavy nahých tanečnic v  harémech. Dalším profesorem kreslení byl grafi k Skrbek – možná dobrý malíř, ale „rapl“, jenž se žákům nijak moc nevěnoval.

První skutečný a to akademický ma

líř, kterého jsem poznal, byl Bohumil

Stanislav Urban, říkali mu Miluna; by

dlel kousek od  nás, chodil k  nám rá

movat a  byl to dobrý malíř. Párkrát

jsem se odhodlal ho navštívit v atelié

ru, měl tam  malé pódium a  refl ektor

na osvětlení modelek. K nám do skle

nářství chodila spousta malířů, ale to

byli takoví ti průměrní, profesor Ur

ban byl věhlasným umělcem. Nevím,

zda učil v Praze na akademii, ale vím,

že v  Brně přednášel estetiku. Když

jsme pro něj rámovali za  války, ra

dil mi při malování, ale blíže jsem se

k němu dostal až při studiu na grafi cké

škole. Jako středoškoláci jsme neměli

výuku aktu, absolvovali jsme ji na sou

kromých večerních kursech. To jsem

chodil i k profesoru Urbanovi.

Budovu školy v  Dušní zabraly

na  začátku války německé okupační

úřady, a  poslední dva ročníky jsem

absolvoval na  Malostranské reálce.

Byli jsme posledním ročníkem reálky,

pak už byla reálná gymnázia a ta byla

osmiletá.

2. 

Možná prvním impulsem pro

mou zálibu v  orientálních a  ri

tuálních předmětech byla návštěva

Náprstkova muzea. Uchvátily mne

tam věci, které jsem znal z  kovbojek

a  dobrodružných knížek – najednou

jsem si je mohl prohlédnout ve  sku

tečnosti. Navíc jsem cítil, že na  mne

působí zvláštní a magickou silou, což

bývá pro začínajícího sběratele ob

vykle důvodem k tomu, aby si takové


20 Tučná linka černou tuší kuriozity opatřil a  mohl se jimi těšit v soukromí.

Jedním z  mých idolů byl cesto

vatel Alberto Vojtěch Frič. Proslavil se mimo jiné tím, že v  jižní Brazílii, na  Rio de la Plata, dělal asistenta argentinskému antropologovi jménem Florentino Ameghino. V bahně a náplavech nalezli lidské lebky staré čtvrt milionu let. Do té doby se mělo za to, že v Jižní Americe nebyla žádná stará populace. To tvrdil třeba český antropolog Aleš Hrdlička, pracující v  New Yorku; dokazoval, že Jižní Amerika nebyla původně osídlena, že obyvatelé přešli z  Asie přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky a že se to osídlení zastavilo někde v Ekvádoru a v Amazonii a  dál už nešla ani noha. Tahle teorie platila dlouho, a  tak objevy, na  kterých se Frič podílel, byly převratné. Hrdlička rovněž nevěděl nic o mořských proudech a větrech, které v  dávných dobách pomohly osídlení Brazílie a  Chile z  Polynésie, jak později dokázal na  voru Kon-Tiki Th or Heyerdahl.

Za  války Frič vydal knihu Indiáni

Jižní Ameriky a  já jsem si ji k  němu nesl podepsat. Bydlel ve  vile zvané Božínka, stávala v  dnešní Jinonické ulici. Frič vypadal impozantně. Měl dlouhé vlasy a  vousy a  byl oblečen v jelenicovém oděvu s třásněmi, který jako lovec nosil mezi indiány.

Uměl báječně vyprávět, tak jsem

k němu do košířské vily chodil docela často. Byl na  tom bídně, neměl peníze a  žádné zaměstnání. Vyráběl keramické repliky indiánských nádob,

otiskoval do  hlíny provázky s  uzlíko

vým písmem a  mísy a  hrnky prodá

val jako kopie. Na tom moc nevydělal.

Hojně ho vyhledávali Němci, protože

u nich měl dobré jméno jako kaktusář.

V Německu mu vyšla řada knih. Zís

kal věhlas jako objevitel celé skupiny

kaktusů, například Parodia, pojmeno

vané podle amerického botanika Pa

rodiho. Tyhle krásně kvetoucí rostliny

pěstoval ve skleníku. Několik set kak

tusů nese po svém objeviteli přídomek

Frič. Jeho kaktusovou sbírku jsem ob

divoval. U  vstupu do  skleníku byly

dva mimózové keře. Když pán domu

vešel, rozmáchl ruce a  ty keře se mu

uklonily; to pak vypadalo trochu ča

rodějnicky. V bytě měl v jednom kou

tě velikou pavučinu a krmil pavouka,

který ji upředl. Pavouk už byl naučený,

že na  zaťukání odněkud vylezl a  če

kal, co mu pán naservíruje dobrého.

Ve svém okolí platil Frič za podivína,

lidé se mu raději vyhýbali. A  protože

to byl rebel a  často oprávněně kriti

zoval činy vlády a prezidenta Beneše,

ani u „vrchnosti“ nebyl oblíben. Mož

ná i  proto se ho Němci snažili získat

na  svou stranu, ale on byl vlastenec

a s okupanty se nepaktoval.

Nerudně přijímal i všechny ostatní

lidi. Já jsem se k němu víceméně vnu

til, leč při prvním loučení mi nejspíš

ze zdvořilosti řekl, ať přijdu zas, což

jsem uvítal. Jeden antikvář mu pro

dal Mathiolliho herbář za čtyři tisíce,

to bylo levné, ale Frič mu zůstal asi

tisíc korun dlužen. Když jsem se an

tikvářovi pochlubil, že jdu k  Fričovi

na návštěvu, požádal mne, abych dluh


21

Ze studenta vězněm

urgoval. Já jsem to poctivě vyřídil, ale Frič prohlásil, že v knize chybí titulní list a  že tomu „starému šejdířovi“ už nic víc nezaplatí. Ale já jsem měl další důvod k Fričovi znovu přijít a toho jsem rád využíval.

Na  zahradě pěstoval spoustu pam

pelišek, z  jejich mléka chtěl vyrábět kaučuk. Pro Němce by to byl za války velký objev, protože přírodní kaučuk byl vzácností. Češi ho brali jako fantastu, ale Němci mu věřili, že to dokáže. Chodili k  němu na  výzvědy a  on, známý svou ironií, opatřil všechny věci v  zahradě německo-českými názvy. Ostatně na ulicích tak byly tehdy označeny všechny úřady i  obchody. Před vilu pověsil ceduli Eingang – vchod, na kozím chlívku Ziege – koza a  dokonce když na  cestě objevil psí hromádku, neodstranil ji, ale umístil tam nápis Dreck – hovno.

Při první cestě do  Jižní Ameriky

navštívil divoké končiny Mato Grossa a  Indiány kmene Šavantes. Z  té cesty se musel předčasně vrátit ze zdravotních důvodů – byl těžce zraněn v souboji s jaguárem, který ho napadl, když po  něm vystřelil. Frič se střetl s  šelmou tělo na tělo a zabil ji nožem, ale následky zápasu byly velmi zlé. Téměř zemřel. Indiáni ho léčili dlouhé týdny a poté se musel vrátit domů. Zabití jaguára by mu mezi Indiány vyneslo úctu a vážnost, ale to, že přežil objetí obávané šelmy, jej v očích domorodců povýšilo téměř do  kategorie posvátnosti a později mu umožnilo proniknout mezi indiánské kmeny a získat si jejich důvěru.

Z  první cesty přivezl spousty za

jímavých materiálů, avšak narazil

na problémy s muzejní obcí. Vytýkali

mu, že na cesty jel sám, bez jakéhoko

liv pověření z  odborných kruhů. Ne

byl tam ofi ciálně, a tak ho pak neměli

rádi a  jeho objevy moc neuznávali.

Enrico Stanko Vráz byl také cestova

tel, ale ofi ciální a  ten ho v  Americe

dost pomluvil. Frič se nechal slyšet, že

jestli Vráze potká, tak ho zastřelí. Vráz

se poté z  Holešovic raději odstěhoval

někam na  Moravu, protože věřil, že

Frič je dostatečně velký cvok, aby to

udělal.

Hned po vzniku republiky se v roce

1919 Frič vydal na  další výpravu ne

jen jako cestovatel a  vědec, ale i  jako

ofi ciální pověřenec československé

vlády. Uvažovalo se o  jeho jmenová

ní velvyslancem v  Brazílii, protože to

byla první země na  světě, která ofi ci

álně uznala Československo v prosin

ci 1918, ale nakonec z toho sešlo. Frič

byl všestranně založený člověk, ale di

plomat to určitě nebyl.

Zemřel za  války, v  prosinci 1944.

Poranil se o  hřebík a  dostal tetanus.

Tvrdil, že to nic není, že na  to má

zaručené léky. Užíval nějakou šťávu

od  Indiánů, snad kurare, jenže si ne

uvědomil, že ji má doma čtyřicet let

a  že přírodní preparáty ztratí stářím

účinnost. Pak už bylo pozdě na něja

ký lékařský zákrok.

V  roce 1908 přivezl Frič do  Prahy

jednoho z  Indiánů kmene Chama

coco, Čerwuiše Piošáda Mendozu,

přezdíval mu Červíček. Ten se jako

„divoch v  civilizaci“ stal pražskou


22 Tučná linka černou tuší kuriozitou. Frič chtěl odhalit záhadnou nemoc, jíž trpěla většina příslušníků dotyčného kmene, a  Čerwuiše vzal s sebou, aby pražští doktoři chorobu odhalili. Ti zjistili, že se jedná o do té doby neznámý druh střevního parazita. Při další výpravě dovezl Frič indiánským pacientům do  Para guaye léky, prý stačilo silné projímadlo. A Červíčka vrátil domů. Decimovaný kmen v severní části Gran Chaca přežil, ale Červíčka už mezi sebe nepřijal a vyhnal ho. O tragickém osudu Čerwuiše, který se svou cestou do  Prahy vlastně obětoval pro záchranu vymírajícího kmene, napsal Frič knihu Červíček, aneb indiánský lovec objevuje Evropu.

Před několika lety čeští fi lmaři pát

rali po stopách toho proslulého Indiána a  objevili Fričovu téměř stoletou dceru Hermínu. Slavný cestovatel ji zplodil se svou tamní indiánskou manželkou Loray, dcerou náčelníka. Od  té doby žije v  Paraguayi několik desítek Indiánů s  českou krví. Současní pražští Fričovi potomci založili společnost na  podporu příslušníků kmene Chamacoco a  pořádají sbírky na zakoupení krav pro své „indiánské příbuzné“ v Puerto Esperanza.

3. 

Maturoval jsem v  roce 1942

za  heydrichiády. Vysoké školy

byly již od  devětatřicátého uzavřeny a  nezbývalo moc příležitostí, co studovat dál. Především přírodní vědy neskýtaly žádnou šanci, k  dispozici byly jen obory se zemědělským zaměřením – ošetřování zvířat nebo

rostlinářství, ale nic, co by vyhovovalo

mým zájmům. Od jednoho z profeso

rů jsem se dozvěděl o Střední grafi cké

škole a přihlásil se na přijímací talen

tovou zkoušku. Nepředvedl jsem nic

oslnivého. Nejdřív jsem měl nakres

lit portrét, to jsem vůbec nevěděl, jak

se dělá, pak jsem měl zpracovat ná

kres nějakého vozíčku. Ani ten se mi

dvakrát nepovedl, neměl jsem žádné

předchozí odborné školení a  z  reálky

jsem nic takového neznal. Nicméně

mě přijali. Původními vyučovanými

předměty byla grafi ka a  fotografi e,

protože školili budoucí odborné pra

covníky tiskáren, ale v tu dobu se pro

žáky, toužící po akademickém vzdělá

ní, pořádaly i malířské kurzy a hodiny

kreslení. Vyučující nám během hodi

ny pouštěl hudbu, aby se nám dobře

kreslilo. Pracovali jsme podle živých

modelů; na stupínku seděl nějaký sta

roch nebo babka a my je kreslili z růz

ných stran. Tady jsem poprvé pronikl

do oboru – a zůstal mu už navždycky

vě r ný.

Část výuky se odbývala na  Václav

ském náměstí, kde byl velký kreslířský

ateliér. Dílny byly ve škole na Smícho

vě. Tam jsme se cvičili v  grafi ckých

technikách: třeba výrobu zinkogra

fi ckých štočků, zpracovat kámen pro

litografi i, jak udělat správnou litogra

fi ckou tuš a  podobně. Ostatní grafi c

ké techniky, například suchá jehla,

v  programu nebyly, ty se pak každý

učil sám podle svých zájmů.

Škola měla velmi kvalitní profesor

ský sbor. Profesoři z  Akademie vý

tvarných umění a UPRUM se uchýlili


23

Ze studenta vězněm

na  střední školy, nebo si zavedli soukromou výuku. Učil mne profesor Ferdinand Rubeš, portrétista a fi guralista, jenže záhy mu lékaři našli tuberkulózu a už na školu nesměl. Pár žáků, asi šest nebo osm, kteří jsme si ho oblíbili, jsme k němu chodili na soukromé hodiny domů. Vyučoval nás akt, což jsme na střední škole neměli. Tam pózovali jen starší chlapi a babky a ty se nesvlékaly. Profesor Rubeš však měl známé modelky, zval si je a  my jsme pak měli zajímavé hodiny.

V Platýzu na Národní třídě působi

la Rotterova škola užitého umění. Večerní malířské kurzy tam vedli kantoři z  grafi cké školy. Pro nás, jejich žáky, ten dvouhodinový večer stál asi jen

deset protektorátních korun, to neby

ly žádné peníze. Pro ostatní to už bylo

dražší a účast byla obrovská. Na první

sezení přišlo snad sto padesát lidí. Na

mačkali se do ateliéru, že tam nebylo

k  hnutí, pak přišla modelka v  plášti,

odhodila ho, zaujala pózu a  strnula.

Žactvo zíralo na nahou ženskou a če

kalo, co se bude dít. Ona nic, nehýba

la se a  byla jako vycpaná, tak všichni

začali kreslit. Během vyučovací hodi

ny se kromě kreslení nedělo nic, mo

delka si o přestávce oblékla plášť a šla

na  chodbu si zakouřit. Po  přestávce

se pokračovalo, svlékla se, tři čtvrtě

hodiny trčela nahá v  jiné pozici, my

jsme za  to sezení zvládli dvě kresby,

ale ti, co očekávali bůhvíjaký erotický

Rodiče jsem vyfotografoval v srpnu 1942


24 Tučná linka černou tuší zážitek, byli zklamaní. Po  dvou třech sezeních to většinu účastníků přestalo bavit a  už nepřišli – zůstalo nás čtyřicet, kteří jsme se zajímali o kreslení a  ne kroucení nahé holky na  pódiu. Těmi vytrvalci byli například Jaroslav Lukavský, Václav Sivko nebo Mikuláš Medek.

Většinou jsme kreslili tužkou, kdo

chtěl, používal uhel. Kurz trval celý školní rok, za  tu dobu jsme se stačili opravdu něco naučit – až na  olejomalbu, ta se na škole neučila. Za války totiž byly všechny malířské potřeby velmi drahé a barvy nebyly k dostání skoro vůbec. Nanejvýš tempery, tak jsem udělal několik akvarelů. Všechno ostatní jsem už absolvoval po válce.

Pro mou pozdější práci pro noviny

mi byl vzorem V.  H.  Brunner, malíř – karikaturista, který uměl dokonalou linku, vyhovující novinové kresbě. A Felix Jenewein malíř, ilustrátor, učitel kreslení na pražské UMPRUM, který dělal i  vitráže pro kostely. Jeho obrazy vynikaly silnou obrysovou linkou, připomínající ty olověné pásky v  kostelních oknech. Jeneweinovým nejznámějším dílem je cyklus šesti litografi í Mor a množství monumentálních pláten.

4. 

Střední grafi ckou školu jsem

navštěvoval přes rok. Pak mi

přišlo oznámení, že jsem „totálně nasazen“. Totaleinsatzu nebylo možné se vyhnout, hrozila velká pokuta, ale i  vězení nebo koncentrák. Ministr Moravec dal Říši k dispozici mladé

lidi z ročníků 1920 až 1924. Náš roč

ník byl přidělen do letecké fabriky Le

tov v  Letňanech. Nebylo to zlé, hůř

dopadli vrstevníci z  ročníku 1923,

ti byli odvezeni na  práci do  Porúří,

kde odklízeli trosky po  bombardo

vání. Fabrika mě ovšem „nelákala“,

k  technickým věcem jsem nikdy ne

měl vztah, a tak jsem si na pracovním

úřadě vyjednal změnu. Požádal jsem

o práci v zemědělství. Na Arbeitsamtu

byli rádi, že někdo má zájem o země

dělství, protože tam se kvůli mizer

ným platům, na  rozdíl od  průmyslu,

nikdo nehrnul. Můj zájem uvítali

a  nabídli mi „nasazení“ do  pražské

ho státního statku, který měl na  sta

rost i hospodaření v Trojském zámku.

Podle nějakého Goebbelsova výnosu

o  ochraně kulturních památek mělo

zámecké zahradnictví nárok na jednu

pomocnou sílu z  nuceného pracov

ního nasazení. Zajásal jsem a  uháněl

do  Troje. I  když to bylo zaměstnání

jen za 200 korun týdně, bylo spojeno

se spoustou výhod. Měl jsem to sot

va půl hodiny pěší chůze z  domova,

v blízkosti oblíbené zoologické zahra

dy a dostal jsem se k práci, která mne

bavila a zajímala. Přidělili mě k vrch

nímu zahradníkovi. Ten byl potěšen,

že má vzdělaného pomocníka s matu

ritou, a  může mu tykat. Sice už měl

dvě jiné pomocné síly, ale to byli ně

jací blbci, se kterými si nevěděl rady.

Navíc se do  zámku často nastěhovali

němečtí fi lmaři a  moje dobrá němči

na přišla vhod. Mohl jsem se s  nimi

domluvit o všem, co od nás při fi lmo

vání potřebovali.


25

Ze studenta vězněm

Vrchní zahradník mě naučil mno

ho o rostlinách a o udržování zahrad. Imponovalo mu, že se za mnou občas zastavil některý expert z  Národního muzea mířící do  zoologické zahrady a  že má tedy opravdu významného pomocníka. Dovoloval mi nařezat návštěvám kytici jiřin nebo růží; květiny měly za války vysokou hodnotu. Páni si to v  Muzeu řekli mezi sebou, a  tak během letních a  podzimních měsíců roku 43 za  mnou docházelo několik význačných přírodozpytců, dokonce i ředitel Národního muzea.

5. 

S  Národním muzeem jsem měl

styky už před válkou. Často jsem

chodil do přírodovědeckého oddělení za  již zmíněným profesorem Obenbergerem, významným entomologem, který pro světovou encyklopedii brouků zpracoval téma krasců. Ale chodil jsem i  za  jinými odborníky, kteří byli ochotni se se mnou bavit o  mých zálibách. Jedním z  nich byl slavný preparátor Matouš, průkopník dermoplastických preparátů: odlil ze sádry tvar zvířecího těla se svaly a různými detaily a na něj pak navlékl kůži dotyčného zvířete. Byl to přesný model, určený pro muzejní expozici. Páni profesoři si se mnou vyprávěli o  čemkoliv, neboť jsem nebyl jejich studentem, a  i  když jsem toho dost znal, nemuseli se obávat, že bych se jim mohl stát konkurentem a ohrozit jejich kariéru.

Pro profesora Štěpánka a  profeso

ra Staňka, známého autora fotografi í zvířat a  knih o  nich, jsem v  zámecké

zahradě chytal myši. Rozmístil jsem

tam snad čtyři desítky pastiček a cho

dil od jedné k druhé, neboť myší bylo

tolik, že stačilo jenom sbírat. Jejich

kůžičky se napínaly na rašelinová vře

tánka a sušily se na vzduchu. Pro celý

svět měla taková kůžička jednotnou

cenu 1  dolar a  páni profesoři věděli,

že po válce je mohou udat v Americe,

kde byla poptávka po  myších kožíš

cích, zvlášť časově i  místně identifi -

kovaných. Myši se totiž liší různými

charakteristickými znaky podle toho,

kde žijí. V zahradě jsem nachytal nej

více hrabošů polních nebo myší do

mácích, ale i  pár potkanů, přestože

byli tehdy docela vzácní.

6. 

Zámecká zahrada byla hrozně

zanedbaná. Vrchní zahradník mi

svěřil vypracování plánků, jak její ex

teriér upravit. Rád jsem se toho ujal,

znal jsem historii těchto míst. Posled

ní soukromý majitel statkář Svoboda

věnoval zámek včetně rozlehlých po

zemků státu, aby zde zřídil zoologic

kou a  botanickou zahradu. Stalo se

tak v  roce 1922. Mladý českosloven

ský stát se o  darované nemovitosti

příliš nestaral. Zámek sice vydržel, ale

zahrady pustly.

Původně patřil tento areál rodu

Šternberků. Vojtěch ze Šternberka

vystavěl zámek koncem 17.  století.

Barokní francouzská zahrada vznik

la později a  byla navržena na  geo

metrickém půdorysu. Měla nádvoří,

květinové partery, oranžérii, habrové

bludiště a  terasy s  barokovými ba

lustrádami a  sochařskou dekorací.


26 Tučná linka černou tuší Monumentální oválné schodiště u zámku zdobí skulptury z řecké mytologie. Je tam Zeus a  Héra a  řada ostatních bohů a reků. Charón ukazuje směrem k řece na přívoz. Pod schodištěm je umělá propast se sochami rebelujících gigantů, které Zeus svrhl z  Olympu. Antické výjevy asi daly vzniknout i názvu Troja, který se později rozšířil na  celou oblast, původně zvanou Zadní Ovenec. Sochy jsou od Johanna Georga a Paula Heermannových, jejichž díla zdobí mimo jiné



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist