načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Tržiště - Petr Hugo Šlik

Kniha: Tržiště
Autor:

Román „román na přeskáčku“ s příběhy lidí, které spojuje dejvické tržiště... Představte si, že stojíte na tržišti a pozorujete hemžení kolem… K jakému stánku se vydáte ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  194
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  229 Kč
15%
naše sleva
6,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2016-10-05
Počet stran: 168
Rozměr: 120 x 185 mm
Úprava: 167 stran
Vydání: 1. vydání
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Doporučená novinka pro týden: 2016-41
ISBN: 9788025905753
EAN: 9788025905753
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román „román na přeskáčku“ s příběhy lidí, které spojuje dejvické tržiště... Představte si, že stojíte na tržišti a pozorujete hemžení kolem… K jakému stánku se vydáte nejprve? A pokud byste se rozhodli jinak, změnilo by to nějak běh následujících událostí? A čí osudy se tu proplétají? Deset postav, deset úhlů pohledu, jak vyprávět jeden příběh: to je Tržiště Petra Hugo Šlika. Tento „román na přeskáčku“ vtahuje do děje každého jednotlivého čtenáře a dává mu možnost spoluvytvářet vyprávění. Začněte číst od jakékoli kapitoly a libovolně přeskakujte, kam se vám zlíbí. Jako na opravdovém tržišti. Jaký příběh skrývalo právě to „vaše“ tržiště? (román na přeskáčku)

Kniha je zařazena v kategoriích
Petr Hugo Šlik - další tituly autora:
Stín Černého motýla Stín Černého motýla
Šlik, Petr Hugo
Cena: 223 Kč
Strach pod Karpaty Strach pod Karpaty
Šlik, Petr Hugo
Cena: 242 Kč
Tajemství jeskyně pokladů Tajemství jeskyně pokladů
Šlik, Petr Hugo
Cena: 194 Kč
Ve staré cihelně se svítí Ve staré cihelně se svítí
Šlik, Petr Hugo; Morkes, Petr
Cena: 203 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

13
Jedna, dva, tři, čtyři, pět.
Blanka po stopadesáté přerovnala hrnky na pultě a v duchu
se okřikla za to počítání. Jenže jí to nedalo. Z počítání do pěti se
stala její mantra, běželo jí hlavou pořád dokola. Byly dny, kdy
vydržela počítat i několik hodin v kuse. Někdy se divila, že se
z toho ještě nezbláznila, a někdy o tom dokonce pochybovala.
Jestli je opravdu normální. „Jak to mám vlastně zjistit?“
přemýšlela. „To se mám někoho zeptat?“ Jenže neměla koho. Sama,
v garsonce, s Hynkem to skončilo už před rokem a v práci se
o tom s nikým bavit nedalo. Věděla přesně, jak by na takovou
otázku zareagovala Martina. Povytáhla by obočí, nakrabatila čelo
a zaklonila hlavu. Pak by se chvíli smála a nakonec by řekla:
„Samozřejmě, že nejsi normální. Copak by někdo normální mohl
dělat tuhle práci?“
Tržiště už bylo plné lidí. Blanka měla radši brzké ráno, když
někteří trhovci ještě ani nebyli na svých místech a teprve se
začínali trousit první zákazníci. Ona vždy vybalila hrnky dávno
před osmou, což byl oficiální začátek trhů. Mohla pak v klidu
pozorovat vzrůstající ruch. Bavilo ji to a času na to měla dost.
Moc kupujících se u jejího stánku nezastavovalo. Lidé
s ustaranými výrazy v obličeji a s prázdnými taškami přecházeli
rychle od prodejce k prodejci. Pečlivě vybírali vystavené zboží, a jak
se jim plnily tašky, jejich krok se postupně zvolňoval
a zastavovali i u stánků, které předtím míjeli bez povšimnutí. Tak
se nakonec dostalo i na prodavače mandlí v cukru,
slaměných ozdob, nebo třeba na ni, Blanku. Pokud nakupující po
všech těch obchodech nespěchali hned domů, většinou se ještě
zdrže li u stánků s jídlem, případně s kávou a probírali dnešní





14
nákup nebo jen tak zevlovali po okolí, přesně tak, jak to teď
dělala Blanka.
„Babi, tenhle chci.“
Před stánkem stála asi desetiletá holčička s krásnými
dlouhými vlasy, doprovázená starší, pečlivě ustrojenou a nalíčenou
paní. Dívka se přehrabovala ve vystavených hrncích a teď se
s jedním v ruce otočila k ženě.
„Ukaž, kolik to stojí. Stovku? To asi nepůjde, Lucinko, to je
moc peněz. Nevědí, co by chtěli za obyčejnej hrnek.“
„To nejsou obyčejné hrnky,“ vložila se do jejich rozhovoru
Blanka a oči malé dívky se k ní otočily v očekávání nějakého
pohádkového příběhu. Nejspíš čekala, že se jedná o kouzelný
hrneček, ze kterého v noci vylézají malé víly, nebo něco v tom
smyslu.
„Jsou to výrobky z chráněné dílny,“ dokončila Blanka a oči
holčičky se zklamaně otočily na babičku.
„A to je jako co?“ vyzvídala.
„Pracují u nás lidé znevýhodnění na trhu práce. Ať už
nějakým zdravotním hendikepem nebo sociálním prostředím, ze
kterého pocházejí.“
„Takže retardovaný cikáňata?“
Tentokrát Blanka napočítala v duchu jen do tří. Aby se
uklidnila.
„I tak se to dá říct,“ přisvědčila pak. „Dáváme těmto lidem
šanci, aby si sami vydělali na živobytí a nemuseli být odkázaní
na sociální dávky.“
„Tím, že pomalovávají hrnky z Ikey?“
„Nejenom to. Vyrábíme i vlastní keramiku, batikujeme textil,
děláme mozaiky. Pokud vás to zajímá, přijďte na návštěvu, rádi
vás uvidíme.“
Nabídla ženě barevný letáček s podrobnými informacemi
o jejich dílně. Ta si ho sice vzala, ale takřka vzápětí ho nechala
spadnout na zem.
„Pojď, Lucinko, koupím ti tu zmrzlinu, jak jsem ti slíbila.“
Holčička vrátila hrneček, po kterém ještě před chvílí tak toužila,





15
bez dalšího odmlouvání zpět na místo a radostně odcupitala za
babičkou. Blanka se za nimi chvíli dívala a teprve teď si všim -
la, že Lucinka už v tomto útlém věku trpí značnou nadváhou.
Obešla pult a s povzdechem se sehnula pro odhozený leták.
Jejich tisk nebyl zrovna levnou záležitostí, v rozpočtu na něj
našli peníze jen tak tak.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět.
Na fasádě domu v ulici Jugoslávských partyzánů byl
připevněn obrovský billboard zvoucí na Prague Food Festival. Natočila
se ve stánku schválně tak, aby na něj neviděla. Tahle akce, to byl
vrchol arogance. Jednou schválně zašla na webovky tohoto
„festivalu“, aby se dozvěděla něco víc o motivaci lidí, kteří jej
organizují, i o těch, co jej navštěvují. Ještě dnes je jí z toho špatně.
Spousta rádoby filozofických keců, které se snažily zakrýt, že jde
jenom o to, dobře se nažrat něčeho neobvyklého. Něčeho, čím
pak ohromíte své známé.
„Jedl jsem salát okořeněný mravenci. Je to mnohem lepší
a zdravější než citron.“
„Jedl jsem ještě nevylíhnuté ptáčky smažené v jejich vaječné
skořápce. Má to spoustu proteinů.“
Všechny ty slogany, co se tvářily kdovíjak moudře.
Objevujme nové chutě, buďme gastronauty. Pokrmy a nápoje musí být
v harmonii. Rozmazlujme sebe a své chuťové buňky. Pěstujme
pravidelná setkání s přáteli, talířem a sklenkou.
Kašlat na to.
Další dva billboardy, které měla v dohledu, také stály za to.
Jeden oznamoval revoluci v telefonování a druhý představoval
revoluční holicí strojek. No ovšem, revoluce jde dobře na
odbyt, revoluce táhne. Revoluce je sexy. A co ona, Blanka? Nemá
se snad dobře, když si může dovolit ten luxus rozčilovat se nad
reklamními plakáty? Opravdu ji nic jiného netrápí? Tak to se jí
daří vážně skvěle.
Jakýsi pán v černém klobouku si od ní koupil jeden hrnek
i s talířkem a zase odkráčel. Při celé transakci mezi nimi padlo
stěží pět slov. No, proč ne. Ona si s nikým povídat nemusí.





16
Kdysi dávno byla na koncertě v klubu Pilot. Už si nepama -
tuje, co tam hrálo za kapelu, a dokonce ani to, s kým tam byla.
V hlavě jí utkvěla úplně jiná věc. Sál zdobily různé umělecké
obrazy nebo snad koláže, ani nevěděla, jak to správně nazvat.
Na velkých deskách připevněných ke zdi byla v pravidelných
rozestupech přilepena spousta různých triviálních věcí. Jedna
deska byla plná zmuchlaných papírů, na jiné zase byly boty
(červené lodičky s vysokým podpatkem) a na desce, kvůli které si to
Blanka vlastně celé pamatuje, ležely rohlíky. Tisíc rohlíků
vyrovnaných jako vojáci ve dvaceti řadách a padesáti sloupcích. Ten
pohled byl úžasný, vzbuzoval v Blance zvláštní chvění, které v ní
dosud žádné umělecké dílo nikdy nevyvolalo. Stála tehdy před
těmi rohlíky několik dlouhých minut, lidé do ní vráželi
a polévali ji pivem, ale ona se nemohla hnout z místa. O několik
týdnů později se dokonce do klubu vydala znova, ale výzdobu už
změnili a ona se styděla zeptat, kde by mohla vidět „tu úžasnou
koláž z rohlíků“. Ostatně nebylo to ani třeba, protože dodnes ji
má před očima do nejmenších detailů, pokud se dá v této
souvislosti o nějakých detailech vůbec mluvit. Její sarkastické já,
vždy pohotové zpražit jakékoliv její nadšení, jí samozřejmě
našeptávalo, ať z toho není tak vyjevená, vždyť jde jen o pár roh -
líků na dřevotřískové desce, ale marná snaha. Byla tím dílem
jak uhranutá a nedokázala si to ničím vysvětlit. Teprve o několik
měsíců později, to už pracovala v Člověku v tísni, jí došlo, čím
ji ta věc tak ohromila.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět.
Blanka se nenápadně podívala ke stánku v protější řadě,
nějakých deset metrů vpravo. Byl tam. Mladý muž v kostkované
košili a s počínajícími kouty. Mohlo mu být lehce přes třicet,
maximálně pětatřicet, ale všechny jeho pohyby, gesta
i úsměvy byly pohyby, gesty a úsměvy starého muže. Ve vedru, které
panovalo, se trochu potil. Kapičky potu se mu třpytily na čele
a v podpaží měl tmavá kola. Blanka ho ráda pozorovala. Jeho
stánek stál vždycky na stejném místě a muž přicházel ještě dřív
než ona. Ve chvíli, kdy s Hynkem teprve začala nosit krabice





17
s keramikou, on už měl svoji zeleninu vyloženou a dolaďoval
poslední detaily. Vždycky stejná kostkovaná košile a staré dží -
ny. Občas přišel dokonce se slamákem na hlavě! Trhy měly
přídomek farmářské, ale Blance bylo jasné, že moc opravdových
farmářů zde neprodává. Pokud měl někdo na sobě pracovní
zástěru a na nohou holínky, byl to většinou jen kostým. Hra, které
nevěřili ani samotní kupující, ale zřejmě ji vyžadovali.
U tohoto muže, kterého si Blanka překřtila na Kovboje, to ovšem bylo
jiné. Způsob, jakým bral do ruky svůj tovar, i pohled, který
upíral do tváří zákazníků, to vše působilo zvláštním uklidňujícím
dojmem. Pro Blanku byl právě Kovbojův stánek centrem celého
tržiště a Kovboj sám jeho králem. Ačkoli brambory tu prodávalo
dalších dvacet prodejců.
Ale tentokrát si Kovboje moc prohlížet nemohla, protože se
objevili další zákazníci – vysoký mladík v perfektně padnoucím
obleku a drobná dívka v lehkých letních šatech. Slečna vypadala,
že je pro toho mladého muže stejným doplňkem jako obrovská
zlatá spona, která se mu třpytila na kravatě. Už když
přicházeli ke stánku, bylo jasné, kdo z tohoto páru určuje směr
a rychlost chůze. Manažer (jak Blanka začala mladíkovi v duchu říkat)
neustále sledoval náramkové hodinky, i když je možné, že čas
jej ve skutečnosti nezajímal, a chtěl se jen předvádět. I ty byly
zlaté. U Blančina stánku si dívka dodala odvahu a chytila svého
partnera za šosy.
„Mirku, počkej.“
„Co je zas?“
„Můžeme něco koupit tady, ne?“
Dívčina ruka obsáhla jedním gestem celý Blančin stánek.
„Tady?“ podivil se manažer.
„No, proč ne? Jsou hezký. Udělá jí to radost.“
„Proč by jí měl udělat radost nějakej blbej hrnek?“
„Jsou to hrnky z chráněný dílny.“
Dívka mu podávala leták, který si automaticky vzala
z hromádky na pultě. Na Blanku se nikdo z nich ani nepodíval.
Manažer ovšem nechal letáček bez povšimnutí.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist