načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trůn Caesarů: Ocel a krev - Harry Sidebottom

Trůn Caesarů: Ocel a krev
-11%
sleva

Elektronická kniha: Trůn Caesarů: Ocel a krev
Autor:

PŘED HRADBAMI KARTÁGA SE SCHYLUJE K NELÍTOSTNÉ BITVĚ OCEL A KREV je druhou knihou monumentální třídílné řady Trůn Caesarů, odehrávající se ve starověkém Římě ve ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 341
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : mapy
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Petr Kovács
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7694-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

"Ocel a krev" je druhou knihou třídílné řady "Trůn Caesarů", odehrávající se ve starověkém Římě ve třetím století našeho letopočtu, v dramatickém období převratů, spiknutí, vražd a občanských válek. Druhý díl trilogie anglického historika Harryho Sidebottoma nás vrací zpět do období krize římského císařství. V jediném roce vznese svůj nárok na trůn hned šest uchazečů a vláda toho prvního se právě chýlí ke konci. Píše se rok 238 n. l. a v Římě je zavražděn prefekt císaře Maximina, císař sám je prohlášen za mrtvého a vlády se s podporou senátu ujímají Gordianus Starší a Gordianus Mladší. Senát doufá, že oba příslušníci starobylého rodu vrátí zemi klid a zbaví ji hrozby občanské války. Zpráva o zradě se rychle donese Maximinovi a ten jedná tvrdě a nemilosrdně, tak, jak je za celý svůj vojenský život zvyklý. Na prašných pláních před hradbami Kartága se schyluje k nelítostné bitvě, kde ocel a krev rozhodnou o dalším osudu impéria.

Popis nakladatele

PŘED HRADBAMI KARTÁGA SE SCHYLUJE K NELÍTOSTNÉ BITVĚ

OCEL A KREV je druhou knihou monumentální třídílné řady Trůn Caesarů, odehrávající se ve starověkém Římě ve třetím století našeho letopočtu, v dramatickém období převratů, spiknutí, vražd a občanských válek.

Uchazeči o císařský trůn se střetnou v nelítostném boji plném zrady, kdy ani vítěz nemá nic jisté.

Druhý díl trilogie anglického historika Harryho Sidebottoma nás vrací zpět do období krize římského císařství. V jediném roce vznese svůj nárok na trůn hned šest uchazečů a vláda toho prvního se právě chýlí ke konci. Píše se rok 238 n. l. a v Římě je zavražděn prefekt císaře Maximina, císař sám je prohlášen za mrtvého a vlády se s podporou senátu ujímají Gordianus Starší a Gordianus Mladší. Senát doufá, že oba příslušníci starobylého rodu vrátí zemi klid a zbaví ji hrozby občanské války.

Zpráva o zradě se rychle donese Maximinovi a ten jedná tvrdě a nemilosrdně, tak, jak je za celý svůj vojenský život zvyklý. Na prašných pláních před hradbami Kartága se schyluje k nelítostné bitvě, kde ocel a krev rozhodnou o dalším osudu impéria.

Harry Sidebottom je profesorem antické historie na Merton College v Oxfordu a přednáší i na univerzitě ve Warwicku. Přispívá též do mnoha historických časopisů včetně Classical Review, Journal of Roman StudiesWar and Society in The Roman World.

Zabývá se zejména řeckou kulturou v období Říše římské. Zajímá se též o antické válečné umění. V obou těchto oblastech je považován za mezinárodně uznávaného odborníka.

Od roku 2006 pracuje na sérii historických románů Římský válečník, v nichž jako hlavní hrdina vystupuje anglosaský šlechtic a důstojník římské armády Balista. Děj série autor zařadil do období nazývaného „velkou krizí třetího století“, kdy se Římská říše dostala do těžkých vojenských i hospodářských problémů. Prvních šest dílů již vyšlo česky pod názvy Požár na východě, Král králů, Lev pouště, Kaspická brána, Vlci severuJantarová stezka.

Autor ve volném čase rád cestuje, sportuje a je vášnivým fanouškem kriketu, ragby a v poslední době též tenisu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Harry Sidebottom - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Petr Kovács


Věnováno Katie a Jeremymu Habberleyovým

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 Harry Sidebottom

All rights reserved.

Z anglického originálu Throne of the Caesars. Blood & Steel

(First published by HarperCollinsPublishers, Great Britain, 2015)

přeložil © 2017 Petr Kovács

Redakce textu: Iva Klinderová

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-949-7 (pdf)


Neboj se bohů,

neboj se smrti;

dobré přichází samo,

to strašné snadno vydržíš

FILODÉMOS (HERKULANEJSKÉ PAPYRY 1005, 4.9–14)

Při soukromých předsevzetích je možný postup kupředu, také

však obrat zpět; a podle toho, jak lidé chtějí, je možno vzít více

nebo méně z ruky štěstí, ale pro ty, kteří chtějí vládnout, není žádné

všední cesty mezi závratnou výší nebo propastí.

TACITUS, DĚJINY 2.74


OBSAH

MAPY

8

ŘÍMSKÁ ŘÍŠE 238 n. l.

STŘED ŘÍMA

AFRICA PROCONSULARIS

SEVERNÍ POMEZÍ

VÝCHOD

MĚSTO KARRHY

PŘEHLED HLAVNÍCH POSTAV

19

OCEL A KREV

23

HISTORICKÝ DOSLOV

299

VYSVĚTLIVKY

305

PŘEHLED POSTAV

329

PODĚKOVÁNÍ

342













PŘEHLED HLAVNÍCH POSTAV

(PODROBNÝ SEZNAM VŠECH POSTAV JE UVEDEN

NA KONCI KNIHY )

V ŘÍMĚ

Vitalianus: prefekt pretoriánů v Římě a Sabinus, prefekt města,Maximi

novi důstojníci

Menophilus a Valerianus: vyslanci Gordianů

Pupienus: odvolaný prefekt Říma

Pupienus Maximus: jeho starší syn

Pupienus Africanus: jeho mladší syn

Gallicanus: senátor, vyznává kynickou filozofii

Maecenas: jeho blízký přítel

Balbinus: patricij zhýralých způsobů

Timesitheus: ambiciózní prefekt zásobování Říma

Tranquillina: jeho ještě ambicióznější manželka

Maecia Faustina: dcera Gordiana Staršího, sestra Gordiana Mladšího

Marcus Junius Balbus: její malý syn

Kovorytec: dělník v mincovně

Castricius: jeho mladý soused nevalné pověsti

Caenis: prostitutka, kterou oba navštěvují

19


V AFRICE

Gordianus Starší: původně správce (prokonzul) provincie AfricaProconsularis, nyní prohlášen císařem Gordianus Mladší: jeho syn a legát, nyní rovněž prohlášen císařem Arriános, Sabinianus a Valerianus: jejich stoupenci a podporovatelé Capelianus: správce provincie Numidia, Gordianův nepřítel

NA SEVERU

Maximinus Thrax: římský císař

Caecilia Paulina: jeho zesnulá žena

Verus Maximus: jejich syn a dědic

Junia Fadilla: manželka Vera Maxima

Apsinés z Gadary: Maximinův tajemník

Flavius Vopiscus: senátor, správce (prokonzul) Pannonie Superior

Honoratus: senátor, správce (prokonzul) Moesie Inferior

Anullinus: vrchní prefekt pretoriánů

Volo: velitel frumentariů, císařských špehů (tajných agentů)

Domitius: prefekt tábora

Julius Capitolinus: velitel II. legie „Parthské“

Sabinus Modestus: velitel těžké jízdy, bratranec Timesitheův

NA ZÁPADĚ

Decius: správce (prokonzul) provincie Hispania Tarraconensis, věrnýpříznivec Maximinův

20


NA VÝCHODĚ

Priscus: správce (prefekt) Mezopotámie, z jezdeckého stavu

Philippus: jeho bratr

Otacilius Severianus: správce (prokonzul) provincie Syria Palestina, švagr

Priskův a Philippův Catius Clemens: správce (prokonzul) Kappadokie, dlouholetý zastánce

a podporovatel Maximinův Ardašír: sásánovský král králů

21


KAPITOLA 1

Řím

Palatinský pahorek

Den před březnovými nónami, 238 n. l.

Byla stále tma. Prefekt pretoriánů si před úsvitem rád zašel na procházku

do císařských zahrad. Neměl s sebou žádné služebnictvo, žádný doprovod,

ani pochodeň si nevzal. Byly to okamžiky ticha a samoty, čas k tichému

rozjímání, než se opět přihlásí každodenní povinnosti. Povinnosti, které se

před ním táhly do dáli jako nudná cesta s koncem v nedohlednu.

Vitalianus již dlouho přemýšlel o důchodu, o poklidném životě někde na venkově se ženou a dcerami. Vybavil si svůj dům v Etrurii. Rušné městoTelamon i Aureliova silnice byly jen pár mil za kopcem, ale jako by patřily do jiné doby, do jiného světa. Z vily na stupňovitém pozemku na pobřeží byl výhled na moře. Postavil ji už jeho děd. Vitalianus k ní přistavěl další dvě křídla a samostatnou lázeň. Statek nyní sahal až do vnitrozemí podél obou břehů Umbra. Ideální místo, kam se uchýlit na stáří, může si tady číst, psát, kochat se krásnými výhledy, trávit čas se ženou a těšit se z přítomnosti dcer, dokud se nevdají a neodejdou z domu. Nedokázal si přestavit vhodnější místo, kam by se člověk, který se vzdal svých veřejných funkcí, mohl uchýlit.

Vitalianus si svůj nárok na odpočinek dozajista zasloužil. Měl za sebou dlouhou kariéru – nejprve sloužil jako velitel pomocné kohorty v Británii, následoval post tribuna ve Třetí Augustově legii v Africe, prefekta jízdy v Germánii, prokurátora císařské pokladny v Kýrenaice, čtyři roky umaurské jízdy, které velel při východním tažení a potom i na Rýně, dlouhádesetiletí služby po celém impériu. Už není žádný mladík, bylo mu padesát a toužil po odpočinku. Ale povinnosti stále volaly, a všechny ty přístavby a zvelebování zděděného majetku nebyly levné. Ještě tři čtyři roky ve funkci

23


velitele pretoriánů a mzda a další výnosy a požitky funkce mu umožní

vysněný odchod na venkov.

Bílé mramorové obrubníky cestiček zářily v temnotě. Rafinovaněsestříhané živé ploty a ovocné stromy byly jen černými, splývajícími obrysy,platany i s břečťanem, který je ovíjel, vytvářely souvislou černou hradbu. Na hipodromu panovalo dosud ticho, jediným zvukem bylo zurčení fontán; přišlo mu téměř k nevíře, že stojí přímo v srdci města s milionem obyvatel. Vitalianus byl rád, že se zbavil voliér, které tu nechal rozmístit předchozí císař. Vrkání a hemžení holubů – opravdu jich bylo dvacet tisíc? – rušilo klid jeho ranních procházek. To byl celý Alexandr. Zatímco Peršané na východě zabírali obrovské kusy impéria a germánské kmeny vypalovaly severní provincie, on vydával císařská prohlášení o chovu ptáků a dokonce se svatouškovsky chlubil tím, že si na své ptačí sbírky vydělává prodejem vajec, z nějž i skromně přispívá do státní pokladny, ze které zatím jeho matka kradla ve velkém. Vitalianus nebyl součástí spiknutí protiAlexandrovi, ale bylo lepší, že ho zabili.

Prošel kolem mramorové nymfy a bezděčně jí přejel rukou po hladkém stehnu. Dokázal by se po křivolakých pěšinkách zahrad pohybovat i poslepu, a tak jeho myšlenky vyrazily vlastní cestou. Maximinus jenekulturní, nevzdělaný sedlák, navíc krutý a násilnický, ale je rozhodně lepší císař, než byl jeho předchůdce. Obří Thrák se minimálně ukázal jako skvělý voják; uplynulé tři roky prakticky neustále válčil, za Rýnem, za Dunajem. Vitalianovi se za jeho vlády dařilo; nejprve byl povýšen na správceMauretánie Caesarejské, potom na zástupce prefekta pretoriánů. Na jezdce zitalského venkova to byl neuvěřitelný vzestup, navíc měl jenom naprosté minimum skutečně významných patronů. Jako člen druhého nejvyššího řádu dosáhl na ty nejvyšší funkce, na které mohl jako jezdec aspirovat. Přesto dál věrně a přičinlivě sloužil. Nekonečné soudní pře, kterým bude dnes, tak jako téměř každý den, předsedat, byly pouhý začátek.

Většina pretoriánů doprovázela císaře na jeho tažení a Vitalianus měl potíže udržovat ve městě pořádek. Zbývající tisícovka mužů nedokázala rozprášit davy, které se tu a tam sešly při zatýkání jistých osob, či vyklidit chrámy obsazené davem, který nesouhlasil s rekvizicemi chrámových pokladů, s jejichž pomocí měly být hrazeny náklady válečných tažení. Jeho efektivita by mnohonásobně vzrostla, pokud by mohl vydávat rozkazy i šesti

24


tisícovkám příslušníkům městských kohort, ale velení jednotkám posádkou

v Římě rozdělil už císař Augustus. Důstojník jezdeckého původu velelpretoriánům, senátorský prefekt města pak městským kohortám. Jeden přitom

dával pozor na druhého a císař si mohl být vždy jistý, že se žádný z nich

nezmocní vlády nad Věčným městem, alespoň ne bez boje vyzbrojených

a vycvičených jednotek. Dlužno říct, že situace ve městě se dosazením

Sabina na místo Pupiena coby městského prefekta výrazně zlepšila. Vojáci

městských kohort a pretoriáni se možná neměli příliš v lásce, ale obějednotky by pod pevným velením jistě dokázaly spojeným úsilím potlačitpříadné nepokoje městského plebsu. Maximinova ruka na město dopadala

tvrdě, ale severní válka si vyžádala oběti, a císař zatím šetřil ty, kteří mu

sloužili věrně. Klíčem k bezpečnosti byla poslušnost a povinnost splnitjakýkoli rozkaz. Ještě tři čtyři roky a může se z téhle divočiny stáhnout.

Křik racků ho vrátil zpět do přítomnosti. Obloha začínala blednout, nastal čas chopit se opět otěží. Upravil si pás s mečem, nepřehlédnutelný odznak své funkce, přizvedl tuniku a zamířil po schodech nahoru, kde na něj již čekal jeho tajemník a dva pretoriáni. Společně pak vešli dovnitř, do samého srdce císařského paláce.

V hlavní audienční síni až na pár otroků a stráží nikdo nebyl. Prázdnotu sálu odrážela spíš než nepřítomnost lidí zvučná ozvěna rozlehlého prostoru. Tři řady sloupů se zvedaly až do výše sto stop, kde se v přítmí ztrácely mohutné cedrové trámy, podpírající široké klenutí stropu. Na protilehlém konci sálu odhalovalo pronikající ranní světlo obrysy monumentálních dveří, v nichž se imperátor zjevuje svým poddaným shromážděným na vstupním dvoře paláce. Apsidu naproti dveřím vyplňovala socha sedícího Maximina. Zde bude skutečný císař, pokud se ještě někdy vrátí do Říma, na trůně přijímat zástupce senátu a své oblíbené petičníky. Z výklenků podél stěn shlíželi mramoroví bohové na svého neoblomného kolegu.

Vitalianus vykonal adoraci. Sklonil hlavu a odeslal soše polibek přes konečky prstů. Znenadání mu blesklo hlavou, jaké by to asi bylo, kdyby svá zasedání vedl právě z tohoto sálu, kde by se nemusel klanět, kde by to byl on, kdo by přijímal úklony druhých, jako pán nad všemi kolem. Již dva císaři se povznesli z řádu jezdců. Maximinus jako chlapec pásl kozy. Vitalianusnebezečnou představu rázně zaplašil. Již pouhé pomyšlení na něco takového bylo vlastizradou. Neopatrné slovo či gesto, zamumlání ve spánku, to vše mohlo

25


vést k obvinění. Pak už události nabíraly rychlý spád. Uzavřený vůz na sever,

kleště a drapáky v rukách zručných katů, kterými vás budou drásat a trhat

tak dlouho, až je budete prosit o smrt. Hlava na píce, vrány, vyklované oči.

Narovnal se a rozhodným krokem zamířil ke dveřím navazující baziliky.

Jakmile vstoupil, šum hovoru rázem ustal. První žalobci byli již vpuštěni. Tenhle sál byl menší a jeho dlouhé stěny lemovaly dvě řady korintských sloupů, které ještě zmenšovaly podlahovou plochu soudního dvora. Mezi čekajícími zahlédl i Timesithea.

Procházel bližší z kolonád a vybavil si v paměti jeho při. Malý Řek se zapletl do dědického sporu. Timesitheus zodpovídal za dodávky obilí, jeho protivníkem byl vlivný senátor. Za normálních okolností by neměl v úmyslu znepřátelit si ani jednoho z nich. Až na to, že tohle nebyly normálníokolnosti. Timesitheus byl zapřisáhlý nepřítel prefekta císařského táboraDomitia a Domitius byl jedním z mála zastánců, které Vitalianus u císařského dvora měl. Navíc tu byla osobní zášť. Před třemi lety vznesl Timesitheus na císařském consiliu přede všemi námitky proti jeho jmenování správcem Mauretánie Caesarejské. A nyní se bude ten Graeculus zoufale snažit, aby si získal jeho přízeň. Nebude mu to však nic platné.

Když se přiblížil k půlkruhovému výklenku, kde seděl tribunál, přistoupil k němu centurio jeho pretoriánů.

„Dorazili vojáci ze severu, prefekte. Mají císařskou pečeť. Jejich velitel tvrdí, že přináší zprávu nejvyšší důležitosti přímo od císaře Maximina,určenou výhradně do tvých rukou. Jedná se o záležitost státní bezpečnosti. Čekají venku v portiku.“

Vitalianus přikývl. „Vyřiď jim, že je za okamžik vyslechnu.“ Vystoupal na stupínek a obrátil se čelem do sálu. „Omlouvám se, ale jednání soudního dvora začne s malým zpožděním. Dorazily zprávy od nejvznešenějšího Maximina Augusta.“ Oči všech přítomných k němu navzdory mírnému tónu jeho hlasu neklidně vzhlédly. Lidé dole stejně jako on dobře věděli, co to znamená: další zatčení, další významní mužové budou v doprovodu stráží odvezeni na sever, aby je už nikdo nikdy nespatřil. Mohl by to být kdokoli z nich. Graeculus Timesitheus, jeho senátorský protivník, stejně

jako všichni ostatní v sále se začali horečně probírat vzpomínkami apřehrávali si v hlavě i ty nejbanálnější konverzace, které v poslední době vedli.

Nebáli se jen o sebe. Všichni si byli vědomi zničujících následkůdopada>26


jících na rodiny obětí: popravčí špalek nebo, v tom lepším případě,vyhnanství, konfiskace majetku, zničující chudoba.

Venku již vyšlo slunce. Jeho paprsky se odrážely od dokonale naleštěných obkladů stěn. Zrada a strach nebyly v Římě ničím novým. Již císař Domitianus nechal před mnoha a mnoha lety přivézt až z daleké Kappadokie bílý, lesklý kámen na obložení. Jako všichni císaři, chtěl i on vidět, co se děje za jeho zády.

U zadních dveří baziliky se spolu bavili čtyři pretoriáni a dva vojáci a jejich centurio. Když ho spatřili, všichni se rázem odmlčeli a postavili do pozoru. Centurio ukázal rukou za sloupy, dál do otevřeného prostoru.

U fontány uprostřed nádvoří stál důstojník. Byl zády k Vitalianovi a zdálo se, že si pozorně prohlíží, jak voda dopadá z vrcholu na ostrov, kterýpředstavoval Sicílii, po níž bylo celé nádvoří pojmenováno. Při zvuků kroků se otočil. Byl ještě mladý, kolem pětadvaceti, měl tmavé vlasy a pohlednou tvář. Vitalianovi byl odněkud povědomý, ale nedokázal si ho zařadit.

„Prefekte.“ Mladý důstojník zvedl ruku k pozdravu. Zblízka působil bledě a unaveně. Na tunice mu ulpěl prach cest a mezi amulety na vojenském opasku měl i memento mori, stříbrnou kostru. Předal Vitalianovi zavřené psací destičky označené císařskou pečetí.

Vitalianus je otáčel v rukou. Byly ze zlata a slonoviny, jen ledabylezapečetěné nachovou císařskou pečetí s orlem Caesarů. Rozlomil pečeť a roztáhl složené destičky.

Imperátor Gaius Julius Verus Maximinus Publiu Aeliu Vitalianovi, našemu

věrnému a milujícímu prefektovi pretoriánů. Při našem tažení protiSarmatům jsme se s nesmírným zármutkem dozvěděli o dalším spiknutí.

Význačné postavení zrádců znemožňuje, abychom zde uváděli jejich jména.

Jejich totožnost ti oznámí doručitel tohoto dopisu. Očekávám nyní, že ve

stejném duchu, s nímž jsi byl jmenován prefektem pretoriánů a s nímž si

plníš své povinnosti, nepolevíš ani teď, dokud tyto ohavné zločince nezadržíš

a nedopravíš k nám tak, abychom zde pečlivým šetřením mohli stanovit, jak

daleko sahá vlastizrádná nákaza, kterou kolem sebe šíří.

Náš syn Verus Maximus Caesar Tě rovněž pozdravuje a jeho žena Junia

Fadilla posílá pozdravy Tobě i Tvé ženě. Tvým dcerám pošleme dar, hodný

jejich i Tvé cti. Přikazujeme Ti, můj věrný, drahý a milující příteli, abys

i nadále udržoval vojáky ve městě v jejich věrnosti res publice i nám.

27


Pod úhledným rukopisem císařského tajemníka byl připojen hrubou

rukou načmáraný podpis MAXIMINUS AUGUSTUS.

„Kdo?“ zeptal se Vitalianus.

Důstojník se nečekaně pousmál. „Prefekt města Sabinus, ale to je pouhý

začátek.“

Vitalianus zvedl prudce hlavu. V odrazu světla na stěně před sebou

zahlédl pohyb. Otočil se. Oba vojáci za jeho zády tasili meče.

Tichý šustot oceli. Vitalianus upustil destičky a vytáhl z pochvy meč. „Stráže!“ vykřikl, natočil se zpět k útočníkům a srazil úder, směřující na jeho hlavu.

„Stráže!“ vykřikl znovu a vykryl bodnutí druhého z útočníků. Když za sebou uslyšel zvuk běžících kroků, zariskoval a otočil se přes rameno. Oba vojáci již brzy znovu zaútočí. Centurio a pretoriáni se ani nepohnuli.

Palčivá bolest v pravé paži mu dala najevo, že za svůj okamžiknepozornosti draze zaplatil. Podařilo se mu srazit i další ránu.

„Proč?“

Mladý důstojník mlčel.

„Dělal jsem všechno, co chtěl. Nikdy jsem ho nezradil.“

Vitalianus pocítil, jak se mu zezadu zakusuje do stehna ocel. Zavrávoral. Horká krev mu stékala po noze dolů.

„Proč?“

Další seknutí, tentokrát do levé nohy, a zřítil se k zemi. Zbraň mu vypadla z ruky a Vitalianus se schoulil na zemi. Jednou rukou si chránil hlavu,druhou vztahoval prosebně k útočníkům. Co bude s jeho dcerami? Jsou to ještě děti, panny. Panny se nesmí popravovat. Bohové, ať je nestihne úděl dcer Sejanových. Jen to ne, bohové, to ne!

Jeden z vojáků nakročil, aby ho dorazil.

„Stůj!“

Vitalianus se podíval skrz prsty.

„Tohle musím udělat sám.“ Mladý důstojník převalil Vitaliana na záda, stoupl mu jednou nohou na hruď a přiložil mu hrot meče na hrdlo.

Vitalianus se mu podíval do očí. „Ušetři mé děti. Prosím, ušetři mé dcery.“

„Ano,“ odpověděl důstojník a dokončil úder.

28


KAPITOLA 2

Řím

Palatinský pahorek

Den před březnovými nónami, 238 n. l.

„Pojďte za mnou.“

Oba vojáci se pustili do čištění mečů.

„Nechte je venku z pochvy,“ přikázal jim Menophilus. „Krev musí být vidět.“

Vraceli se zpět a v naleštěných stěnách nádvoří se zrcadlily jejich krví zbrocené a lomy světla pokřivené postavy.

Za pretoriány vykukovaly z obou vchodů baziliky namačkané hlavyzvědavců. S vykulenýma očima a ústy dokořán mlčky zíraly na tělo ležící u paty fontány.

„Prefekt byl z rozkazu císaře popraven,“ informoval Menophiluscenturiona pretoriánů. Mluvil tiše, s úsečnou vojenskou dikcí, jako by se jednalo o pouhé rutinní sdělení. „Vezměte na vědomí nové heslo: svoboda. Všichni zůstaňte na svých místech a čekejte na další rozkazy.“

„Libertas!“ vykřikli pretoriáni sborově a bez pohnutí.

První z civilistů vykukujících zpoza dveří mizeli uvnitř baziliky. Zatím všechno probíhalo tak, jak mělo. Vitalianus je mrtvý. Dopady mohouprobrat později, teď se však Menophilus a jeho muži potřebovali dostat conejrychleji pryč. V paláci vypukne již brzy zmatek. Nečekaná krveprolití často rozpoutají nepředpokládané násilí, a chování vyděšeného davu je vždycky nevyzpytatelné.

Menophilus zvedl hlas a oslovil přihlížející. „Jednání soudního dvora se odkládá na neurčito. Zrádce byl popraven. Žádná další zatýkání užnebudou. Nemáte se čeho bát. Nikoho z vás tu nebudeme dále zdržovat.“

29


Hlavní brána paláce se nacházela vpravo. Aby se k ní dostali, museli projít rozlehlým vestibulem, který bude přeplněn žadateli, klienty a samozřejmě strážemi, stovkami lidí čekajících na audienci u prefekta pretoriánů. Až se rozkřikne zpráva o jeho smrti, už jen pouhý strach vyvolá chaos.

Menophilus kývl na své muže a zabočil doleva, k menší, západní bráně. Bylo to k ní kousek, ale Menophilus stěží odolával pokušení běžet. Jak tu tak pomalu kráčel, s oběma vojáky v patách a s mečem až komickynapřaženým před sebou, připadal si jako hodně nepřesvědčivý herec tragédie. Možná by se mu hodila maska.

Malý, osmiúhlý vestibul byl prázdný. Po vrátných nikde ani vidu, ani slechu, i službu konající pretoriáni utekli ze svých stanovišť. Disciplína se již po čínala propadat do vzduchoprázdna, vzniklého vraždou nejvyššího císařského úředníka ve městě. Hrozilo rabování. Mamon je pokaždé silnou motivací.

Venku odbočil Menophilus doprava, ohlédl se přes rameno na své dva druhy a dal se do běhu. S pláštěm v levé ruce, mečem v pravé, oběhl roh paláce. Před ním se do dáli táhla vysoká, mramorem obložená zeď. Z výšin nad jejich hlavami, z prostoru mezi sloupy, sochami a balustrádami k nim doléhaly výbuchy hluku a tu a tam bylo možné zahlédnout mihotavé pohyby. Zamířil doleva přes nádvoří, k oblouku přes spojnici vedoucí ke Svaté cestě a na forum Romanum.

Menophilus zpomalil, stěží popadal dech. Oba vojáci ho dostihli, každý z jedné strany. Kdyby bylo po jejich, již dávno by ho předběhli. Jeden z nich měl velmi zvláštní způsob běhu. S krkem vystrčeným dopředu a vysokými nášlapy Menophilovi připomínal velké, nelétavé ptáky z Afriky, které viděl v amfiteátru. Druhý voják běžel normálně.

Pod obloukem se už musel zastavit. Zlomil se v pase a opřel si ruce o kolena. Dlažební kostky se mu rozmazaně míhaly před očima. Každý další nádech ho bolestivě bodal na plicích. Nebylo to však vyčerpáním, vzdálenost, kterou urazili, nebyla nijak velká. Jen ho dostihl rozsah jeho skutku; zabil nic netušícího muže. Odkašlal si a odplivl. Připadal sidezorientovaný a zvedal se mu žaludek. Paže měl celé pokryté krví.

Voják s během připomínajícím pštrosa diskrétně zakašlal a přešlápl z nohy na nohu. Menophilus věděl, že by neměli otálet, ale nedokázal se přimět k tomu, aby pokračoval. Pštrosi vstupovali do arény, aniž si byli vědomi, jaký osud na ně čeká. Lovci pak používali speciální hroty šípů ve tvaru půlměsíce,

30


kterými jim přesekli krk. Tohle mu ovšem nepomůže. Musí se vzchopit,

posbírat myšlenky, získat zpátky sebeovládání. K Hádovi s nevědomím

i s podělanými ptáky. On se musí chovat jako muž. Boky se mu ještě stále

zvedaly jako uštvanému psovi, ale dokázal se alespoň trochu napřímit.

Údolí Římského fora leželo dole pod nimi ještě stále zahalené ranním stínem. Historie musí znát bezpočet případů mužů, kteří ze správných důvodů spáchali strašlivé věci, pro blaho res publiky se dopustili děsivých zločinů. Žaludek se mu stále zvedal, ale nenapadal ho jediný muž. A přesto jich musí být tolik, mužů, které svědomí dotlačilo k činům za hranou zákona. Forum bylo srdcem svobodné republiky. Lidé zde mohli po staletí svobodně vyjadřovat své názory a konat v souladu se svými principy, dokud na sebe veškerou moc nestrhl Augustus. Vláda se přesunula na Palatin. To vše bylo už dávno pryč a nic nebylo možné vrátit, tak jako nebylo možné vrátit Vitalianovu vraždu. Nic z toho již Menophilus nemohl změnit. Oba případy jsou tedy irelevantní, již se ho netýkají. Narovnal se, uchopil okraj pláště a dal se znovu do běhu. Při hrách již několikrát zažil, jak pštrosi běželi dál dokonce poté, co jim šíp ustřelil hlavu.

Když dorazili na Svatou cestu, vynořilo se z Titova oblouku šestozbrojených mužů, jako nějaké náhlé, hrůzu nahánějící zjevení. Při pohledu na jejich obnažené meče Menophilus prudce zastavil, zvedl vlastní meč a zaujal obranný postoj. Vojáci po obou stranách učinili to samé.

„Je Vitalianus mrtvý?“

„Je,“ odpověděl Menophilus a sklonil zbraň.

„Měli jsme zabít i Sabina,“ pokračoval Valerianus.

„Gordianovy rozkazy zněly jasně,“ namítl Menophilus.

„Chyba. Městský prefekt má pod svým velením šest tisíc mužů městských kohort.“

Menophilus potlačil své podráždění. „Byl jsi tam se mnou a víš stejně dobře jako já, že ani Gordianus, ani jeho otec nechtěli o ničem takovém ani slyšet.“

Valerianus pokrčil rameny. „Další na řadě měl být Potens. Jeho stráže mají dalších sedm tisíc.“

Menophilus si začal v duchu odříkávat řeckou abecedu, aniž přitom po - hnul rty. Když byl Gordianus v Africe prohlášen spolu se svým otcemcísařem, tím nejdůležitějším z jeho prvních rozkazů byla tato cesta do Říma.

31


Nikdo jiný než velitel pretoriánů neměl být zabit. Nový režim měl býtzaložen na pevných principech a umírněnosti, neměl se v ničem podobatkrvežíznivé tyranii, která mu předcházela. Menophilus se snažil najít slova,

s jejichž pomocí by mohl Valerianovi porozumět. „Kdybychom je zabili,

nebyli bychom my o nic lepší než Vitalianus, a Gordianus by nebyl o nic

lepší než Maximinus.“

„Zase chyba,“ vedl si Valerianus dál svou. „Když osvoboditelé zabili Caesara, ušetřili Marka Antonia a všichni víme, jaké to mělo následky. Nač zabíjet Vitaliana, když je v Římě sotva tisícovka pretoriánů, a nechat žít dva další, kteří jsou Maximinovi stejně oddáni jako Vitalianus a mají pod sebou...“

„To stačí!“ Tohle všechno už přece probrali. Menophilus neměl čas vysvětlovat Valerianovi všechno od začátku až do konce. „Dostali jsmerozkazy a ty splníme.“

Valerianus se ušklíbl. Očividně se mu nelíbilo, že ho jeho mladší druh přerušil.

„Své úkoly všichni známe.“ Menophilus přesto považoval za svoji povinnost je ještě jednou zopakovat. Gordianus ho pověřil velením a Menophilus věděl, že si nemohou dovolit žádné chyby. „Valeriane, nemáme moc času, ale na Caelijský pahorek to není daleko. Fulvius Pius bude určitě ještě doma. Řekni mu, že když je druhý konzul mimo město, má osud res publiky ve svých rukou. Jakmile budeš mít jistotu, že svolá senát, seber i jeho souseda Pupiena adoprovoď je oba do kurie. Všechno záleží na tom, jak rychle dokážeme jednat.“

Valerianus přikývl.

Menophilus se obrátil na druhou civilní osobu ve skupince. „Maecie, až přijdeš do Karin, běž rovnou do Balbinova domu. Balbinus je notoricky líný a lhostejný ke všemu kolem, takže se možná bude zdráhat. Zkus mu zalichotit, můžeš ho uplatit, klidně mu dej nůž na krk, cokoli, jen abys ho dostal do senátu. Teprve až budeš mít jistotu, že přijde, běž do domuGordianů a varuj Maecii Faustinu. Zamkni a zataras všechny dveře i okna.Rozdej zbraně otrokům a zůstaň se svou sestřenkou. Mysli na to, že bezpečnost Gordianovy sestry je nyní pouze ve tvých rukou.“

Maecius potvrdil gestem přijetí rozkazů, ve vzduchu se zablýskl jeho zlatý prsten. Pak se oba muži, mladý jezdec i Valerianus, otočili a vyrazili každý svým směrem.

32


Menophilus se díval, jak odcházejí, a pokoušel se zakrýt své starosti

a pochybnosti. Každý měl k dispozici zoufale nedostatečný doprovod,pou

hopouhé dva vojáky. Je docela možné, že v příštích několika málo hodinách

všichni zemřou. Povinnost mu však velela, aby Maecia vyslal nejprve kBal

binovi a teprve potom k rodinnému sídlu domus rostrata. Nebylo to snadné

rozhodnutí. Gordianus si nebyl se sestrou nijak přehnaně blízký, přesto by

Menophilovi jen těžko odpustil, kdyby se jí nebo jejich rodinnému sídlu

něco stalo.

Sledoval pohledem Valerianova široká záda, jak se noří pod Titův oblouk

a stoupají vzhůru po Svaté cestě, a cítil, jak se mu alespoň částečně vrací klid.

Jeho starší druh jim právě předvedl lekci naprostého a neochvějného smyslu

pro povinnost. Valerianův syn byl rukojmím v císařské škole na Palatinu.

Nastávající den v sobě nesl příslib krvavého násilí, v nejlepším případě

vzbouření, v nejhorším nemilosrdné odplaty a pomsty. A Valerianus přesto

bez nejmenších námitek míří na Caelijský pahorek, aby přivedl konzula do

senátu, místo aby pospíchal na Palatin a pokusil se ochránit svého syna.

Byl čas vyrazit. Menophilus pohlédl na své dva spoluatentátníky. Bylišpi

naví, páchli krví, oči vytřeštěné. Ani na něj jistě nebude lepší pohled. Ukázal

jim, aby ho následovali, a pochodovým krokem zamířil na forum.

„Libertas!“ křičel a zvedl svůj zkrvavený meč k obloze!

„Libertas!“ opakovali po něm stejně burácivě jeho vojáci.

Před Domem vestálek postávalo či posedávalo v řadě vedle sebe několik

astrologů, vykladačů snů a jim podobných osob.

„Libertas!“ zakřičel Menophilus směrem k nim. „Občané! Vrátili jsme

vám vaši svobodu! Zabili jsme utlačovatele. Prefekt Vitalianus je mrtev.“

Otrhaní věrozvěsti boží prozřetelnosti na něj pohlíželi s nedůvěrou

v očích. Jejich samozvané schopnosti jim neposkytly žádné varování.Vymě

nili si neklidné pohledy a dva z nich si začali balit své profesní náčiní.

„Tyran je mrtev!“ Menophilus mával mečem. „Přišly zprávy ze severu.

Maximinus byl zavražděn. Jeho znetvořené tělo leží nepohřbené za Du -

najem.“

Šarlatáni, již zcela probuzeni jeho prohlášením, si jako jeden mužposbí

rali své nuzné nádobíčko a beze slov se rozprchli všemi směry.

„Maximinus Thrák je mrtev!“ křičel Menophilus za jejich prchajícími

postavami.

33


KAPITOLA 3

Afrika

Kartágo

Den před březnovými nónami, 238 n. l.

Straň se pohledu veřejnosti, tvrdil mudrc.

Uplynulo již devět dnů, kdy Gordianus vrazil dýku do hrdla prokurátora Paula přezdívaného Řetěz. Devět dní od okamžiku, kdy prohlásil svého otce císařem a byl na oplátku prohlášen císařem i on sám. V úplně obyčejné ložnici v bezvýznamném africkém městě Thysdru ho dav ještě celého od krve, s tógou rudou jako řeznická zástěra, provolal Augustem.

Moudrý člověk se neplete do politiky, varoval Epikúros. Gordianus serozhodl. Návrat do světa ve stínu již není možný. Paulus Řetěz chtěl zničit jejich přítele a možná nejen to. Jistě by se nespokojil jen s tím. Gordianus byl přinucen jednat. Dav čekal několik mil za hradbami Kartága. Všechno civilisté, rozestoupení po obou stranách silnice; nejprve nejvyšší městští úředníci a kněží, po nich zbytek členů městské rady, dále za nimi mladíci z dobrých rodin a úplně na konci všichni ostatní občané nižšího společenského postavení.Spořádaně tam stáli již několik hodin a široko daleko nebyl jediný voják. Konečně, v mohutném výbuchu radosti a nejspíš i s jistou úlevou seobyvatelé města dočkali své příležitosti provést úlitbu, poslat císaři vzdušné polibky, popřát mu štěstí. Za zvuků pištců pak celý průvod, házející pod kopyta koní okvětní lístky nejrůznějších květin, doprovodili do města. Libozvučné, díky jarnímu slunci dobře naladěné procesí se protáhlo pod viaduktem a pokračovalo mezi hrobkami Hadrumetskou branou až k cirku.

Gordianus vstoupil společně se svým otcem na purpurový koberec.Krá>34


čeli pomalým, odměřeným krokem, odpovídajícím jejich společnédůstojnosti i věku otce, za svazky prutů se sekerou a posvátným ohněm, a stoupali

dlouhým temným schodištěm v útrobách budovy až k císařské lóži.

Jakmile se vynořili v cirku, zaplavila je oslňující záře afrického slunce, odrážejícího se od honosného mramoru stavby. Z ochozů stoupal hluk a horko, obklopovaly je ze všech stran. Více než čtyřicet tisíc hlasů spustilo hlasité přivítání. Chvála císařům, naším spasitelům. Ať žije Gordianus Starší! Ať žije Gordianus Mladší! Nechť bohové chrání otce i syna. Někteří provolávali i přezdívky, uctivé pro Gordiana Staršího – Sláva novému Scipionovi! Ať žije nový Cato! – a lechtivé pro jeho potomka – Sláva Priapovi, králi všech rozkoší! A protože nikde nebyli žádní vojáci, kteří by jejich chováníudržovali ve vymezených hranicích, volal si každý, co chtěl. Pokud šlo o neúctu k mocným, byli Kartáginci hned za Alexandrijskými.

Gordianus starostlivě uchopil otce za ruku a pomáhal mu k trůnům. Když se oba usadili na rozpálené slonovině, nahrnul se do lóže i jejich doprovod.

Dav v hledišti utichl. Dole na písku vystoupil z řady představitel města. Jeho bílá tóga s úzkým purpurovým pruhem, který zdáli připomínalzčernalý krvavý šrám, se mihotavě třpytila ve slunci.

„Přicházíte a provází váš šťastná znamení, naši imperátoři, zářiví jako paprsky slunce vysoko nad našimi hlavami.“

Circus byl obrovský, ale řečník měl zvučný hlas a místo vynikajícíakustiku. Jeho slova se nesla až k oběma císařům a těm, kteří seděli na čestných sedadlech. Zbytek se musel spokojit s vyprávěním těch, kteří stáli blíže, a skutečností, že tam vůbec byli.

„Když svět pokryla temnota noci, bohové vás vyzvedli sobě na roveň a společně jste zažehli světlo, v němž se rozplynul náš strach. Všichni mů - žeme znovu svobodně dýchat, protože od nás zaženete veškerá nebezpečí.“

Náprava napáchaného zla bude ovšem vyžadovat čas, ať už jsou to zločiny a nepravosti zesnulého prokurátora tady v Africe, či krutosti a hlouposti Maximina Thráka po celé říši. Každý dobrý řečník věděl, že přehánět se musí.

Gordianus lehce pootočil hlavu a prohlížel si profil svého otce, silnou bradu a orlí nos. Gordianus byl rád, že nechal hned na začátku nakreslit jejich portréty, které poslal již napřed do Kartága i do Říma. Mincevyražené v císařské mincovně ponesou odpovídající zobrazení jejich majestátu.

35


Gordianus Starší ve své póze na trůnu dokonale splňoval představy o tom,

jak by měl císař vypadat, vážný, přesto však pozorný a ostražitý. Otec zvládl

rychlý a náročný přesun dobře, ale při bližším pohledu mu neunikly kruhy,

které měl pod očima, propadlé tváře a lehký třes v jedné ruce.

Otec je starý, možná až příliš, aby unesl tíhu purpuru na svých bedrech. Gordianus neočekával, ani nechtěl, aby ho otec vyzvedl k sobě na trůn. Jenže otci je již osmdesát a od syna by nebylo dobré, kdyby mu jehobřemeno neulehčil. Nyní zde společně odstartují závod v cirku a společnědovedou svoji bitvu k vítězství. Onoho večera, kdy byli vyzdviženi na trůn, osamělí, jak už to v takovém postavení bývá, jen v přítomnosti několika nejbližších členů familie, sipovídali. Rozhovor udržoval především syn.

„Omlouvám se, otče. Kdybych Řetězovi dovolil zabít Mauricia, byli bychom další na řadě.“

Jeho otec zachoval klid. „Ve tvém věku bych udělal to samé.“

Gordianus si opravdu přál, aby mu otec jeho konání schválil. „Život ve strachu, bez klidné mysli nestojí za to žít. Život se staženým ocasem nelze vydržet. Jakmile byl Řetěz mrtvý, nezbyla jim jiná možnost než otevřená vzpoura, vyhlášení nového císaře. Moudrý člověk by se neměl plést dopolitiky, moudrý člověk by se neměl plést do politiky, pokud se opravdu nestane nic vážného. Když ale tyran ohrožuje vaše přátele, váš vnitřní klid isamotnou bezpečnost vlasti, život v ústraní musí skončit.“

„Jakkoli nesdílím tvé epikúrejské vidění světa, v tomto ohledu máš pravdu.“ Dlouhý život naučil otce železné sebekontrole. „Jsme bohatí. Domus rostrata v Římě, vila na Praenestinské silnici. Kdyby je císařská pokladna zkonfiskovala, jen jejich prodej by vynesl dost na financování celé legie v severní válce. Už od okamžiku, kdy byl manžel tvé sestry loniodsouzen za velezradu, jsme další z těch, kteří mají být zničeni. Udělal jsisprávnou věc. Tvoje matka by na tebe byla pyšná. Tak jako já.“

„Ale všechny jsem nás uvrhl do nebezpečí.“

„Teď ale není čas na lítost. Musíš jednat rychle, zmocnit se Říma, zajistit si podporu východních armád. Já už jsem příliš starý a unavený. Všechno závisí na tobě.“

„Může to skončit katastrofou.“

36


Otec se usmál. „V mém věku smrt už nepředstavuje žádnou hrozbu. A umřít na trůně Caesarů možná nebude tak zlé. Ať bez boje a bez slávy nezhynu, nýbrž konám veliký čin, nechť o mně i potomci zvědí.“ Rozmáchlé gesto řečníka vytrhlo Gordiana ze vzpomínek. Pomalu, neboť císařský majestát vylučoval rychlé pohyby, jen koutkem oka pozoroval ty, kteří stáli za trůny. Otcův osobní strážce Brennus byl jako vždy na svém místě. Gordianus Mladší a Brennus si byli opravdu podobní a právě tato neuvěřitelná podoba s legitimním synem již dlouhá léta živila klepy, že Brennus je nemanželským synem Gordiana Staršího. Otec se takovým řečem pokaždé smál a mával nad nimi rukou.

Prohlížel si i zbytek družiny. Arriános a Sabinianus, dva legáti, stáli blízko vedle sebe jako Kerkópové, zlotřilá dvojčata ze staré báje. Navzdoryvážnosti okamžiku dokázal v jejich tvářích rozpoznat náznak pobavení.Serenus Sammonicus, jeho učitel, byl stejně starý jako otec, ale vypadal starší a už vůbec ne dobře. Ani Aemilius Severinus, velitel průzkumníků, již nebyl mlád. Jistě mu bylo nejméně šedesát. Byl však v dobré kondici a působil tvrdým, houževnatým dojmem. Fillyrio, jak mu jeho muži z neznámého důvodu přezdívali, měl dlouhou službou v poušti tvář opálenou a vrásčitou jako stará kůže. Úplně na konci byl Mauricius, místní velkostatkář, jehož stíhání bylo katalyzátorem všeho. Dost málo na podporu revolty, svýjimkou legátů muži nevýznamného postavení, ale věrnost je vždy cennější než pouhé počty.

„Ze strany otce sahá jeho původ k Gracchům, z matčiny strany kbožskému Traianovi.“ Oslavná řeč se přesunula k původu Gordiana Staršího, dalšímu vděčnému tématu, které mohl řečník bohatě využít. „Jeho otec, jeho děd i praděd, otec i děd jeho ženy a dva z jejích pradědů byli konzulové.“

Úřady, skutky i ctnosti každého z nich budou nyní patřičně připomenuty, vyzdviženy či rovnou vymyšleny. Gordianus měl pocit, že projevu naslouchá již celou věčnost a že je císařem již od počátku věků.

Již od provolání měl práce jako nikdy předtím. Hned prvního dne, než mu obyvatelé Thysdru mohli odpřisáhnout svoji věrnost, bylo nutné pořídit císařské insignie. V případě malého, přenosného oltáře pro posvátný oheň to nebyl problém, stejně lehce našli i pruty, kterými omotali sekeru avytvořili tak fasces. Otec měl jako správce provincie kurulské křeslo, které poslouží

37


i jako císařský trůn. Purpurový plášť sebrali ve svatyni bohyně Caelestis,

sejmuli jí ho přímo z ramen a zahalili do něj otce. Další, nejspíšeobdobného původu, sehnali i pro něj. S císařskou pečetí to bylo již složitější.

V městské káznici však seděl penězokaz – protože dokud budou peníze,

budou i penězokazci – a jakmile dostal milost a vrátili mu jeho nástroje,

pustil se ihned do výroby napodobeniny. Nebyla sice z drahokamu, jen

z kovu, ale otisk, který nabízela, působil věrohodně.

Po skončení ceremonie se Gordianus věnoval již praktickýmzáležitostem. Jakmile se otec odebral do ložnice, pracoval nepřetržitě celou noc.

Nadiktoval a podepsal mnoho a mnoho dopisů; všem význačným městům

v provincii Afrika, velitelům osmi menších posádek, které v nich bylyrozmístěny. Ještě větší péči věnoval poselství pro více než čtyřicet správcůprovincií po celém impériu. Nejvíce pozornosti si ovšem vyžádala formulace

dopisů do hlavního města, jak těch, které nesly jeho podpis, tak těch, na

nichž byl podpis falešný. Menophilus a Valerianus, doprovázeni jehopříbuzným, jezdcem Maeciem, vyrazili hned za úsvitu do Říma.

Císařská družina zůstala v Thysdru ještě dva dny. Dost na to, abydokázali najít dostatek mužů a zvýšit počet členů jízdní stráže na dvě stě.Přejmenovali je na equites singulares Augusti a velení se ujal Mauricius.

Z věrných příslušníků místního collegium iuvenum zbudovaliimprovizovanou pretoriánskou gardu v počtu pěti set mužů. Tito mladíci nebyli možná

zkušení vojáci, měli však slušný vojenský výcvik a jejich vzhled i nadšení

byly bezpříkladné.

Noví císaři se i se svým doprovodem a družinou vypravili do Hadrumeta

a dále podél pobřeží do Horrey Caelie a Pupputu, kde se stočili naseverozápad k Ad Aquas a Utickému zálivu, odkud již zamířili do Kartága. Šest

dní náročného cestování, Gordianus v sedle, jeho otec v rychlém voze,

z něhož si na konci cesty vystoupil, aby do města vjel na koni. Rychlost,

s níž se pohybovali, znamenala, že je mohly uznat pouze ty osady, jimiž

projížděli. Přísliby věrnosti však dorazily od velitele Patnácté emeské

kohorty, která byla posádkou v Ammaedaře, a obdobné zprávy na ně čekaly

i v Ad Aquas od velitelů městské kohorty a odloučeného oddílu Třetí

Augustovy legie v Kartágu. Věci se zatím vyvíjely maximálně příznivě.Gordianus byl hrdý na to, co všechno dokázal. Když volaly povinnosti, dokázal

se stejně jako Marcus Antonius odpoutat od svých rozkoší.

38


„A tak jako Horatius bránil most přes Tiber, stál i Gordianus v branách Ad Palmam a v krvavé řeži srážel hlavy barbarů a zahnal jejich hordy zpět do pouště.“

Gordianus zatím vnímal oslavnou řeč jen tak napůl: příznivá znamení – i když ve skutečnosti naprosto děsivá, pokud by v takové věci chtěl věřit – dávno zapomenuté vojenské úspěchy jeho otce. Když nyní přišla řada i na jeho triumfy a vítězství, zbystřil a nastražil uši.

„A jako Alexandr zdolal Sogdskou skálu, tak i náš mladý imperátor vyšplhal po příkrých srázech Esuby. Mnohé ze svých druhů zachytil, když uklouzli, a zachránil je tak před jistou smrtí. A na vrcholu pak loupeživým nájezdníkům ukázal, že ani nepřístupnost a nedobytnost jejich hnízda je neochrání ochranou před starosvětskou odvahou našeho Augusta.“

Netrvalo dlouho a řečník uvedl další téma. „Spravedlnost je součástí jeho bytí. Náš vítězný císař neoplatil nepřátelům stejnou mincí, ale rozdělil své kroky spravedlivou měrou mezi trest a lidskost.“

Gordianus přestal naslouchat. V Canarthově zločinecké noře nezůstal naživu ani pes. Jakmile se ozve Menophilus, ponechá zde Sabiniana jako nového místodržitele Afriky a vyrazí do Říma. Tam musí postavit vojsko: městské kohorty, strážní oddíly, pretoriány a vojáky Druhé legie, kteří nebyli s polní armádou na severu, odloučené oddíly námořníků a všechny frumentarie na Caelijském pahorku. Měli by také postavit nové jednotky, možná zverbovat pár gladiátorů z gladiátorských škol. Jakmile si zajistí oddanost obou velkých flotil v Misenu a Ravenně, mohli již udržet Itálii, kde mohou jen čekat, jak se rozhodnou jednotliví správcové provincií.

„A stejně jako synové Asklépiovi zachraňují nemocné, stejně jakouprchlíci nalézají nezpochybnitelné útočiště v příbytcích boží moci...“

Gordianus pocítil podrážděné napětí. Unikal mu smysl slov, která k němu doléhala. Kdyby bohové skutečně existovali, kdyby v ně věřil, modlil by se za dobré zprávy. Události však byly mimo jeho kontrolu. Vše nyní záleželo na tom, co se stane někde jinde; v Římě, v palácích místodržitelů po celém impériu, u armády daleko na severu. Minimálně tři místodržitelé byli s domem Gordianů v těsném svazku: Claudius Julianus v Dalmácii, Fidus v Thrákii a Egnatius Lollianus v Bithýnii a Pontu. Sice pod sebou neměli žádné legie, ale jejich příklad může strhnout nerozhodné na jejich stranu. Městský plebs v Římě jim bude jistě nakloněn. Jeho otec nechal před

39


nedávnem rozdělit místním klubům v cirku stovku sicilských a stovkukapadockých závodních koní. A celá Itálie ho pak milovala, protože o juvenaliích

uspořádal ve městech v Kampanii, Etrurii, Umbrii, Flaminii a Picenučtyřdenní hry, to vše na své vlastní náklady.

„A díky našim imperátorům jsou manželství cudná a spořádaná, otcové mají zákonné potomky, slavnosti, festivaly i hry probíhají v přiměřeném lesku i střídmosti. Lidé přijímají životní styl, který vidí u svých vládců. Roste zbožnost a úcta k bohům, země je obdělávána v míru, můžeme se v bezpečí plavit po mořích.“

Nebylo pochyb, řečník spěl k pomalému závěru. Gordianus si poposedl na znecitlivělých hýždích. Teď už to nebude trvat dlouho. Ještě párzdvořilostních frází na oslavu nových vládců a nekonečná řeč dospěje ke konci. Gordianus byl špinavý, zpocený a unavený; lázeň mu určitě prospěje.

„Nebojíme se ani nepřátel, ani barbarů. Paže imperátorů nám nabízejí větší bezpečí než hradby našich měst. Jaké větší požehnání můžeme tedy od našich bohů žádat, než bezpečí obou císařů? Jen kdyby naše vládcenenutili přijímat...“

Gordianus doufal, že Parthenopé a Chione nejsou po cestě přílišunavené. Po namáhavé cestě si jistě zaslouží krátký oddych od povinností, který mu obě dívky dokážou zpříjemnit.

„A i když je příliš skromný, aby se svým otcem sdílel titul pontifexmaximus či Otec vlasti, přiznejme též synovi titul Africanus na počest země, kde se povznesl na trůn, a Romanus, na oslavu města, v němž se narodil, a jako připomínku nepřehlédnutelného kontrastu s barbarským tyranemnenáviděné paměti. Ať žije Imperator Caesar Marcus Antonius Gordianus Sempronianus Romanus Africanus Pius Felix Augustus, otec a syn.“

Když se otec zvedl, aby za oba přijal ne až tak neočekávané tituly,Gordianus vycítil za zády neklid. Přes rameno se k němu sklonil tribunpověřený velením samostatného oddílu Třetí legie a šeptal mu do ucha.

„Auguste, legionáři odmítají opustit kasárna a strhávají ze standard vaše nové portréty. Jen ty sám můžeš vzpouru zastavit.“

40


KAPITOLA 4

Daleký sever

Sarmatská step, území kmene Jazygů

Den před březnovými nónami, 238 n. l.

Pláň byla úplně plochá, bělostná sněhem a nekonečná. Na východ od nich

bylo vidět několik řídce rostoucích stromů, jinak, kam až oko dohlédlo, se

do všech směrů táhla jen ničím nerušená prázdnota. Stromy, vrby a lípy

lemovaly břehy mělkého, močálovitého potoka, nyní zrádného pod vrstvou

ledu. Za holými a zmrzlými pažemi stromů, tak křehkými a jemnými na

pohled, pokračovala step ve svém nelítostném tažení na kraj světa.

Nepřítel v dohledu!

Z jihu k nim přijížděl jezdec – jeho kůň se těžce brodil sněhem – a mával nad hlavou svým pláštěm, vysílaje k nim dobře známý signál: Nepřítel v dohledu!

Tak jako každý, kdo měl dobrý výhled, se i Maximinus zadíval za záda osamělého jezdce. Sníh byl v místech, kde jím tu a tam pronikala vysoká stébla trávy či příležitostný keř, posetý černými tečkami. Úplně na obzoru splýval se špinavou šedí oblohy. Vidět ale nebylo nic. Zvěd byl rychlejší než nepřítel.

Maximinus pustil otěže a dýchal si na ruce. Jeho dech vytvářel vmrazivém vzduchu obláčky. Byla opravdu zima. Pohyb vlevo nasměroval jeho pozornost k potoku. V místech, kde shluky rákosí nebo kmeny stromů nabízely úkryt před severním větrem, nebyl žádný sníh. Led byl černý a třpytivý. Z úkrytů vzlétlo s hlasitým máváním několik kachen, stočily se a odlétly.

„Tam,“ pronesl Javolenus.

Maximinus se ještě jednou zadíval k jihu, k místu, na které ukazoval jeho

41


osobní strážce. Na obzoru zpozoroval rozmazanou černou skvrnu. Jazygové

byli ještě daleko. Budou potřebovat nejméně hodinu, aby se dostali až kstojící římské armádě. Nebylo kam spěchat.

Prsty měl ztuhlé a necitlivé mrazem. Protáhl si je a promnul si dlaně o sebe, načež se znovu chopil otěží. Ještě jedna kontrola jednotek. Ukázal svým důstojníkům, aby ho následovali, otočil koně a pobídl ho patami do cvalu doprava podél srovnané bojové linie pěchoty. Přestože byl sníh již zdupaný, cesta vpřed byla namáhavá a nejistá.

Když ho poprvé povýšili do vysoké velitelské funkce, kolega důstojník se jednou zeptal, proč se stále tak dře, když konečně dosáhl hodnosti, v níž si již může dovolit jistou laxnost. Čím výše budu, tím více budu pracovat, odpověděl. Tenkrát ovšem – ještě za vlády báječného Caracally – se svými muži dokonce i zápasil. Házel s nimi o zem a ani se přitom nezapotil, šest nebo sedm za sebou. Jednou si ho tribun ze sousední legie, nějaký nestoudný mladík ze senátorské rodiny, velký a silný, dobíral, že ho jeho vojáci nechávají vyhrát, a sám vyzval Maximina k zápasu. Maximinus ho jediným úderem do prsou, navíc jen otevřenou dlaní, srazil k zemi a do bezvědomí. Tenkrát ho senátoři nazývali Héraklem, nyní si šeptají, že je nový Spartakus nebo Antaios či Skírón. Jediným císařským tajemníkem, jemuž věřil, byl Apsinés z Gadary, i když to byl pouhý Syřan. To on mu vysvětlil původ jeho posledních dvou přirovnání.

Když zastavil u korouhví Druhé legie, té Parthské, její velitel vystoupil z hloučku dalších důstojníků a pozdravil. Pod pláštěm s kožešinovýmlímcem se třpytil prefektův pečlivě naleštěný a ošetřovaný pancíř.

„Jsou tví muži připraveni?“ zeptal se Maximinus.

„Uděláme, co přikážeš, jsme připraveni splnit každý tvůj rozkaz.“

Julius Capitolinus byl dobrý důstojník z rodiny s dlouhou historiívojenské služby. V Germánii, v bitvě na břehu močálu a později u Harzského rohu, velel svým mužům dobře a sám bojoval jako lev. Maximinus věděl, že by se měl usmát, říct něco vlídného, ale nic ho nenapadalo. Jeho špehové mu prozradili, že Capitolinus ve svém volném čase sepisuje životopisyslavných. To se mu právě teď nezdálo jako vhodné téma. Maximinus kývlhlavou a byl si vědom, že se u toho šklebí. Jeho polobarbarský škleb. K zulíbání, jak mu říkávala ještě Paulina. Capitolinus to jistě vidí jinak.

Stehny pobídl koně, popojel o pár kroků od důstojníků a prohlížel si le -

42


gionáře. Tváře jim zcela zakrývaly helmy, šátky a vousy, ale Maximinus

věděl, že jsou ztuhlí mrazem. První řady stály v pozoru, muži vzadupoduávali a plácali rukama o boky.

„Do Albanských hor to máme pěkně daleko.“ Maximinus zesílil hlas, aby se nesl co nejdále.

Ti, kteří ho slyšeli, se zasmáli. Seřazenou armádou proběhl šepot, jako vlna vracející se zpět do moře po oblázkové pláži, a muži si předávalicísařova slova, až úplně dozadu i na obě křídla.

„Tihle barbaři,“ ukázal rukou k jihu, „teď stojí mezi námi a teplem, mezi námi a teplým jídlem, svařeným vínem, lázněmi, ženami a všemi dalšími rozkošemi tábora. Když je dnes porazíte, zlomíme Jazygy stejně, jako jsme zlomili na podzim jejich bratrance Roxolany. Poražte je a dunajské pomezí bude bezpečné až k Alpám a Černému moři. Poražte je a můžeme překročit řeku, vrátit se do říše, a sem, do téhle prázdné pustiny už nikdynevkročíme.“

Dolehl k němu potlačovaný hluk souhlasu. Vojáci vzadu se přestali plácat a napínali uši, aby slyšeli.

„Povinnost je tvrdá věc. Ti z vás, kteří vyrostli v armádě, to vědí. Nejsem žádný sofista ani chytrý řečník na foru. Nebudu vám lhát a předstírat, že věci se mají jinak než ve skutečnosti. V létě na nás čeká ještě jedno tažení do Germánie. Poslední. Až se nám nepřítel podrobí, až bude i Rýnbezečný, pak vás, konečně, po dlouhých a vyčerpávajících čtyřech letech povedu zpět domů, do Itálie, do vašeho tábora v Albanských horách, kde na vás čekají vaše ženy a děti. Povinnost je těžká věc, ale konec našeho úsilí je již na dohled.“

Ozvěny z davu nebyly opět příliš nadšené.

„Dnes, jako pokaždé, plňte mé rozkazy, zachovávejte klid v řadách, po - slouchejte své důstojníky. Nezapomínejte, že vy jste Římané a oni jenbarbaři. Vy máte disciplínu, oni ne. Dejte mi vítězství a já se vám štědře odměním. Roční mzda každému, kdo se zapojí do bitvy, roční mzda rodině každého, kdo padne.“

Tentokrát už jim ani připomínka vlastní smrtelnosti nedokázala zkazit náladu. Vojáci propukli jako jeden muž v jásot.

„Dbej na bohatství vojáků, všechny ostatní ignoruj,“ kladl mu na srdce Septimius Severus. Slova Maximinova starého velitele stále platila.

43


„Druhá legie, ,Parthská, navždy věrná, oddaná a šťastná‘, držte pravý bok

naší linie, čestné místo. Tihle barbaři“ – císařovo gesto nyní ukazovalo

naprosté pohrdání – „jsou ve své slepé tuposti a ignoranci přesvědčení, že

nás dotlačili do nevýhodného postavení. My ale víme, že nám je bohové

vydali napospas. Bijte a zabíjejte. Pobijte je všechny. Nepolevujte!“

K nebi se vznesl burácivý jásot. Maximinus pobídl koně a popojel k další

nastoupené jednotce. Tmavá skvrna na obzoru se zvětšila a rozprostřela do

šířky. Teď už se nemohl zdržovat, ale na pár slov ke každé formaci v první

linii ještě čas měl.

Po lednových idách strávili měsíc ve stepi, od břehů Dunaje po úpatíKarat. Podařilo se jim dostihnout a zadržet barbarům tři velká stáda, pokaždé

až po krátkém, tvrdém boji. Pak jedné noci na ně zaútočila hlavní úderná

síla barbarů. Armáda byla až příliš roztažená a barbaři si vzali svá stáda

zpět a odtáhli i s většinou jejich zásobovací kolony. Další měsícpochodovala armáda k jihu, neustále obtěžována nepřítelem, s minimem zásob.

Vojáci měli hlad. Zpočátku panovala obleva a museli pochodovat vrozmáčeném bahně. Pak se opět přihlásil severní vítr a s ním i sněhové vánice.

Teplota prudce klesla, jako by se bohové rozhodli obrátit roční období

a vrátit zpět zimu. Ráno nacházeli hlídky zmrzlé rovnou na stanovištích,

další měly rozpáraná břicha. Nakonec, jen dva dny pochodu severně od

Dunaje, narazili na celou nepřátelskou hordu. Jazygové již čekali, tisíce

a tisíce jezdců seřazených k bitvě, a blokovali jim další směr pochodu.

Maximinus rozkázal vybudovat opevněný tábor s příkopem. Následující

den ráno se Jazygové opět roztáhli po stepi, připravení k boji. Jeho vlastníci

vojáci se hlasitě dožadovali, aby je vedl proti barbarům, a celá armáda se

ocitla na pokraji vzpoury. Maximinus se však nenechal zviklat. Šest dní,

zatímco z nebe padal další a další sníh, vyjížděli Jazygové každé ráno do

stepi a legie i pomocné sbory hrozily vzpourou. Maximinus ignoroval

všechny zoufalé prosby i hrozby a držel armádu za ochranným valem apříkopem. Zásoby potravin i paliva již byly téměř vyčerpány. Maximinus

nechal rozdat vojákům císařské zásoby a přikázal důstojníkům, aby se ve

prospěch mužstva vzdali svých soukromých zásob. Apsinés pronesl několik

lichotivých srovnání s Alexandrem Velikým, ale většina důstojníků,

nezvyklá jakémukoli strádání, natož pak hladu, nesla jeho opatření nelibě.

Večer šestého dne, když se Jazygové odebrali zpátky do svého ležení

44


daleko za bojovou linií, vydal Maximinus rozkazy. Tiše, bez trubek azbytečného hluku. Oné noci, s hořícími pochodněmi ponechanými natáborovém valu, vyvedl svou armádu ven. V podivném, mrazivém přítmí

odlesků zasněžené pláně pochodovali na východ, až narazili na tenhlebezejmenný potok, kde se stočili k jihu. V matném šeru těsně před úsvitem si

vybral pozici a rozestavil své muže.

Druhá legie tvořila samotný okraj pravého křídla těžké pěchoty v počtu

dvaceti čtyř tisíc mužů, táhnoucí se až k zamrzlému potoku na východě.

Osm tisíc z nich byli pretoriáni a jednu tisícovku na protějším konci mezi

stromy tvořili Germáni. Zbytek vojska tvořili legionáři posbíraní z jednotek

na severním pomezí. Flavius Vopiscus je rozestavil do samostatných bloků,

každý o šestnácti řadách do hloubky, s pečlivě odměřenými mezerami mezi

bloky, jako figurky na hrací desce latrunculů. Za nimi stálo v těsné formaci

přibližně dva a půl tisíce východních lučištníků z Emesy, Osroény aArménie, všichni pod velením Fulvia Iotapiana. Mezi mrazem roztřesenýmiorientálci se ukrývalo i padesát malých vozů, jejichž náklad byl stále ukrytý

pod plachtami.

Ještě o kousek dál vzadu, seřazeni s mezerami v bojové linii, vyčkávaly

dva tisíce lehkých jezdců; Maurů, Parthů a Peršanů. Z jejich koní stoupala

v mrazivém vzduchu pára, ale těmhle jezdcům z Afriky a území zaEufratem nebude v sedle taková zima jako pěším lučištníkům. Velení nad nimi

svěřil Volonovi. Takový úkol byl pro velitele císařských špehů spíšneobvyklý, ale princeps peregrinorum vystoupal na své místo po žebříčku hodností

pravidelné armády a Maximinus důvěřoval jeho úsudku. Zbytek jízdy, tři

tisíce mužů z pravidelných pomocných sborů, z nichž tisícovku tvořilikatafrakté, stáli ještě o kus dál stranou na zasněžené pláni, napravo od pěchoty.

Jejich velitel Sabinus Modestus možná neoplýval žádnou přehnanouinteligencí, ale uměl bojovat, a to bylo vše, co od něj bylo dnes ráno požadováno.

Zálohy tvoří tisícovka jízdních stráží, které povede on sám, a tři tisíce

mužů pěchoty z pomocných sborů pod velením Floriana a Domitia. Ten

rovněž zodpovídal za muly a osly zásobovací kolony. Žádné z těchto zvířat

nebylo ve stepi doma a povídalo se, že se jich místní koně bojí. Jestli dojde

až na tohle, situace bude vskutku zoufalá.

Přejížděl podél linie těžké pěchoty a krátce promluvil ke každé jednotce:

disciplína a pořádek, důvěra a neochvějná víra, pamatujte, že jste Římané,

45


ještě nikdy jsme nebyli poraženi, roční plat pro každého navíc. Pod holými

větvemi stromů pak připomněl Germánům, aby si vzpomněli na své předky;

tihle nomádi jsou jejich odvěcí nepřátelé, zlatý náramek pro každého, kdo

se v boji vyznamená. Císařova slova jim museli přeložit jejich náčelníci,

protože mluvit jejich jazykem by pro něj bylo zradou jeho dávno mrtvé

rodiny, všech těch, kteří zemřeli v jeho rodné vesnici, když byl ještě pouhý

chlapec. Tihle jsou možná z jiného kmene, ale všichni barbaři ze severu

jsou stejní divoši; neschopní logického myšlení, soucitu či lidskosti.

Cvalem zamířil zpět ke své jízdní gardě a hlavou mu vířily temné a zlobné myšlenky. Senátoři mu říkají Antaios a Sk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist