načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Truhla ze zálivu smrti - Svatopluk Doseděl

Truhla ze zálivu smrti

Elektronická kniha: Truhla ze zálivu smrti
Autor:

Tři hororové novely Svatopluka Doseděla.. Ve třech novelách Svatopluka Doseděla vás čekají příběhy o vražedném astrálním zlu, přetrvávajícím stovky let v místě ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 358
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tři hororové novely Svatopluka Doseděla..

Ve třech novelách Svatopluka Doseděla vás čekají příběhy o vražedném astrálním zlu, přetrvávajícím stovky let v místě bývalého popraviště, brutální lidské bestii z čerstvě osvobozených Sudet a zoufalém činu, spojeným s její likvidací, a také o podivném přání umírajícího starého žida, který touží nalézt zednářský poklad a zajistit si tak život věčný.
Autor zde, stejně jako v předchozích knihách Bestseller a Zlo přichází třikrát, zručně kombinuje trojici osvědčených ingrediencí, jimiž jsou regionální pověsti, civilní přístup a vypravěčský cit, čímž vytváří tím přesně ten typ moderního hororu, který mají jeho čtenáři tak rádi.

Související tituly dle názvu:
Truhla ze zálivu smrti Truhla ze zálivu smrti
Doseděl Svatopluk
Cena: 79 Kč
Zavřená truhla Zavřená truhla
Christie Agatha, Hannah Sophie
Cena: 266 Kč
Arabský orient za časů Ameriky Arabský orient za časů Ameriky
Laurens Henry, Novotná Arava
Cena: 332 Kč
Ruža zo zálivu Ruža zo zálivu
Štefaniková Ľubica
Cena: 140 Kč
Antologie moravské lidové hudby 8 Antologie moravské lidové hudby 8
interpreti Různí
Cena: 222 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SVATOPLUK DOSEDĚL

TRUHLA ZE

ZÁLIVU SMRTI



SVATOPLUK ODSEDĚL

TRUHLA ZE

ZÁLIVU SMRTI

NAKLADA TELSTVÍ

€POCHA


Copyright © Svatopluk Doseděl, 2015

Cover Illustration © Karel Zeman & Lukáš Tuma, 2015

Photos © Svatopluk Doseděl a Jana Marková

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2015

ISBN 978-80-7425-267-9


5

Třikrát v hlavní roli temnota

Mám rád příběhy. Stejně jako ty. Jinak bys tuhle knížku

nedržel v rukou. Příběhy jsem se vždy nechal zavlékat

do rozličných zákoutí světa i lidské duše a s jejich aktéry

ochotně prožíval dobré i zlé. A moc rád jsem se s nimi bál.

Četl jsem, četl a četl, až jsem si jednou uvědomil, že už mi

čtení nestačí, že už nechci být jen konzumentem příběhů,

co vymysleli a napsali jiní, že chci příběhy tvořit sám.

Příběhy o nekonečném souboji dobra se zlem, o odvaze a

zbabělosti, o zoufalcích a jejich činech, o životě na tomto

světě i na světě jiném. A také o strachu a vykoupení.

Začal jsem s tím před dvaceti lety a ještě pořád mě to baví...

První novela v tomto triptychu vznikla na základě dvou jindřichohradeckých pověstí a skutečnosti, že v místěstředověkého popraviště se dnes nachází periferní zástavba rodinných domů. Se starými pověstmi Opilá svatba a Bez­ hlavý rytíř mě seznámil hradecký historik Jan Jůna, zdejší geopatogenní zóny zase ve své spoluautorské knize Ma­ gický prsten Jindřichohradecka zmiňuje senzibil AloisMajer a Černé knihy měst, krutá tortura, energetické otisky a klinická smrt jsou dějové fragmenty vpravdě reálné. Při narovnávání několik století staré křivdy může vyjít najevo ledacos. Třeba i to, oč pátrači v čase vůbec nestojí.Například, že všechno je jinak a smrt bohužel neexistuje.

Podnětem k napsání příběhu druhého mi bylastejnojmenná písnička trampské skupiny Hoboes, temná realita


Svatopluk Doseděl

6

nelítostných odvetných akcí v poválečném pohraničí a

věčná problematika domácího násilí. Bestie musí být

zlikvidována, jistě, jenže v případě, že je onou bestií člověk,

je likvidace z etického hlediska poněkud problematická.

A jak pak pohlížet na samotného likvidátora? Zejména

nebylo-li mu ještě ani patnáct? Zoufalí lidé dělají zoufalé

věci, a jeden chlapec z Jarošova nad Nežárkou rozhodně

nemůže být zoufalejší.

Příběh poslední, byť se odehrává v samém lůnu České Kanady, má kořeny v Kanadě skutečné. Primárně mě inspiroval tragický osud polární expedice sira Johna Franklina, jehož trojstěžníky Erebus a Te r r o r byly roku 1847 rozdrceny krami Grónského moře a následně poslány ke dnu. Mou hlavní inspirací byla ovšem pověst otemplářském pokladu, ukrytém kdesi v podzemí zříceniny hradu Landštejn. Účel světí prostředky, říká se, jenže když se věci přestanou vyvíjet dle předpokladu nebo se pouze někde stane chyba, může se z elixíru života snadno stát koktejl vskutku vražedný. Naivní fascinace smrtí je stejněnebezečná jako urputná touha po životě věčném.

Takže, milý čtenáři, ztlum světlo, zavrtej se pod teplou přikrývku, obrať list a vydej se se mnou na cestu temnotou. Budu tě držet za ruku a budu ti vyprávět, ty jen poslouchej. Na paměti měj přitom dvě důležitá moudra, která však z mé hlavy nejsou. Zaprvé – to, co číhá ve tmě

pod tvou postelí, rozhodně není skutečné. A zadruhé –

pokud budeš mít nohy dobře zakryty peřinou, nikdy tě to

svým lepkavým pařátem za kotník nechytí...

Svatopluk Doseděl

Jarošov nad Nežárkou, 20. března 2015


7

Truhla ze Zálivu smrti

Smrt je jenom slovo

Tenhle příběh je pro Janičku Markovou.

Láska jenom slovo není.

Na světě existují věci, které jsou tak odporné, že

je nutno je skrývat a zamlčovat, nejen z důvodů

estetických, nýbrž z důvodů čistě humánních.

Pravda například.

Friedrich Nietzsche


9

Truhla ze Zálivu smrti

Úvod

Město má paměť. Žije si svým zdánlivě poklidným ži

votem a tváří se, jako že se nic neděje, ale pamatuje si.

Všechno. Dobré i zlé. Každopádně pravdu, město nic

nepředstírá. Nemá proč, není živé a lež tudíž nemá za

potřebí. Pravda však často bývá nepříjemná a mnohdy

je dokonce i nebezpečná. Město to ví, a proto ji na odiv

nevystavuje. Ukrývá ji ve své nekonečné paměti, a pokud

něco prosákne na povrch, stane se tak jen náhodou, která

ovšem nepostihne město jako takové, nýbrž jehopotra

vu – lidi – a paradoxně tím město zase posílí. Město totiž

lidi požírá. Živí ho jejich síla i jejich slabosti. Posiluje ho

jejich odvaha a především jejich strach. Ten jevšudypří

tomný a věčný. Strach tu byl už v době, kdy se zde krčila

bezejmenná osada prvních zemědělců; v časech, kdy tu

vyrostlo kolovou hradbou opevněné hradiště s chudobou

drceným podhradím. V období krvavých válek, morové

epidemie, čarodějnických procesů a marných vzpour.

Město nejen že je strachem prosyceno, strach je pro něj

nezbytnou živinou. Nutně ho potřebuje, a proto jejnená

padně, ale intenzivně podporuje a jeho zahnívající kořeny

drží v hlubokém utajení. Ví totiž, že jakmile přestane být

důvod strachu tajemný, strach zeslábne a časem možná

dokonce i zmizí. A tohle město nemůže potřebovat. Strach

je potrava a bez potravy se umírá. Jenže k umírání je tady


Svatopluk Doseděl

10

předurčen někdo jiný – lidé. Lidé, co ve městě žijí, svými

nedůležitými životy produkují strach a své hladové město

jím krmí. Lidé, kteří se bojí a umírají od chvíle, kdypři

jdou na svět. Ano, lidé se rodí pro strach a smrt a město

na to nezapomíná. Má totiž paměť a chce žít...

I

Jaro 1793

První ze tří slavnostně ozdobených vozů dojel na dohled

od města krátce po druhé hodině odpolední. Květnové

nebe už od rána uzavíraly šedivé, vodou obtěžkané mraky,

ale sedm rozjařených lidí ve voze si s předzvěstíblížící

ho se deště hlavu nelámalo. Vyšňořený vozka, hlasitým

křikem a práskáním biče popohánějící koňské spřežení,

byl přiopilý a šest mužů za jeho zády na tom bylo ještě

hůř. Svatba, jež začala časně ráno na statku ženicho

vých rodičů v Buku, se totiž záhy zvrtla v těžkou pitku

a už před polednem bylo jasné, že svatební ceremoniál

v kostele Nanebevzetí Panny Marie dle představnevěs

ty a její rodiny zcela jistě neproběhne. Našli se dokonce

tací, kteří potichu nadhazovali, že pokud by před lety

sjednaný sňatek nebyl spojen s významným sloučením

dvou gruntů, možná by z celé slávy na poslední chvíli

sešlo. Ženich, Vincenc Lánský, byl pracovité dobračisko,

jenže z hospody se zpravidla vracel namol opilý amnoh

dy dokonce i se stopami rvačky po těle. Tato nelichotivá

skutečnost nebyla sice žádným tajemstvím, jen málokdo

ovšem předpokládal, že Vincenc pojme v tomto duchu

i svůj svatební den.


Truhla ze Zálivu smrti

11

„Přidej!“ křikl teď Vincenc bujaře a uštědřil vozkovi takovou herdu do zad, že nepřipraveného muže málem srazil z kozlíku. „Rozhýbej ty zatracený herky! Tohle je svatba, ne pohřeb! Tak přidej přece!“ S těmi slovy odhodil takřka prázdnou lahev od pálenky a začal se nemotorně sápat vedle vozky. Ten do Vincence strčil loktem pravé ruky a ztěžklým jazykem zamumlal: „Vrať... vrať se!Skončíš pod... pod kolama a pohřeb to bude!“

„Hubu drž!“ osopil se na vozku Vincenc. „Povídám, hubu drž a uhni mi! Moje svatba, můj vůz, moje koně! A ty... ty seš taky můj! Nezapomeň! Tak mě pusť k sobě a dej mi bič! Nebo ho, přísahám Bohu, ochutnáš sám!“

Vozka, skoro padesátiletý Anton Krompach, seprudce ohlédl a vztekle na Vincence zamžoural. Okamžik ho viděl rozmazaně a dvakrát, a to se mu nelíbilo. Vidět ten ksicht jednou stačí vrchovatě, říkal si, ale ve chvíli, kdy se chtěl nad svou úvahou uchechtnout, vyšlo z něj hluboké říhnutí a on měl co dělat, aby to tím skončilo. Ne, usoudil, na dohadování s ožralým mladým pánem vhodná doba rozhodně není. A nadále se soustředil na zvládnutí nečekaného kyselého návalu z hlubin svých útrob a na jeho rozdýchání.

Vincenc si vozkovo náhlou indispozicí zapříčiněnémlčení vyložil jako signál uposlechnutí svého příkazu a se zlostným mručením se na rozvrzaný kozlík vydrápal. Když ztěžka dosedl vedle pobledlého vozky, vyškubl mu zrukou jak bič, tak otěže a hned bičem nad spřeženímněkolikrát zapráskal. A koně, už tak rychle běžící, ještě přidali. Zběsilý dusot kopyt splýval s rachotem okovaných kol v jediné rámusení, jež bylo sice ohlušující, ale křikostatních lidí ve voze pohltit nedokázalo. Zda tito lidé vřískali


Svatopluk Doseděl

12

nadšením nebo ječeli hrůzou, to nicméně poznat nešlo.

Vůz každopádně nabíral na rychlosti a ústí Nežáreckéulice se kvapem blížilo.

Nejméně opilý byl ženichův mladší bratr Jiří, a ten už měl skutečně nahnáno. Když koně zamířili k někdejšímu popravišti, pohlédl za sebe a uviděl vůz s nevěstou Eliškou Kiliánovou, jejími rodiči a sourozenci, a v těsném závěsu za ním i vůz třetí. Vzdálenosti mezi všemi třemi povozy rozhodně nevypadaly jako vzdálenosti bezpečné, bylo tomu právě naopak, působily dojmem silně riskantním.

„Zpomal!“ křikl Jiří na svého bratra a hlas mu přitom slyšitelně přeskočil. „Zpomal! Kiliánovi koně se nás drží! Vincku! Slyšíš? Tak zpomal přece! Kristepane!“

Jenže Vincenc místo toho, aby koně otěžemi zatáhnul, opět pozvedl ruku s bičem, znovu jím nad zvířatyzapráskal a prohnal je kolem sloupových božích muk, trčících nalevo od cesty jako varovný prst prozřetelnosti. Vpříštím okamžiku se stalo několik věcí najednou. Začalo pršet, nebe proťal hromem následovaný oslnivý blesk a první spřežení zamířilo k popravišti. Podzim 2004 „Podívej, začíná padat sníh.“

Tohle bylo poslední, co řekla. Pak se z potemněléKostelní ulice vyřítil terénní vůz, v plné rychlosti ji nabral na kovovým rámem chráněnou kapotu a vysokým obloukem ji odpálil mezi vzrostlé stromy parku. Oliver letící tělo ochromeně sledoval, a když se vzápětí ozvalo hrozivé žuchnutí, následované ještě hrozivějším tichem, jenpootevřel ústa a sípavě zachrčel. Původně to měl být výkřik,


Truhla ze Zálivu smrti

13

ale většina vzduchu zůstala v křečí stažených plicích, a tak

zůstalo jen u toho chropotu. Je mrtvá, prolétlo mu hlavou.

Tereza je mrtvá! Ten děsný náraz rozhodně nemohlapřežít! Bylo to, jako kdyby do ní narazil vlak. A teď to ticho...

Žádný nářek, žádné sténání. Nic. Je mrtvá... Žena, kterou

miloval tak, jako dosud žádnou jinou. Žena, místo níž by

před to auto skočil raději sám. Hlavou se mu mihnul inemístně racionální fakt, že ten malér bude muset oznámit

Terezčiným rodičům, kteří si zbytek svého života spojovali

s představou rozdováděných vnoučat, vzešlých z lůna jejich

jediného dítěte. Oliver cítil, že mu začínají brnět rty, azároveň si uvědomil, že sebou asi co nevidět praští o chodník.

Dvěma kroky automaticky couvnul ke zdi domu, ztěžka

se o ni opřel a zhluboka se nadechl. Terezka! Automobil,

jenž dívku srazil, stál napříč ulicí. Byl to tmavý Chrysler

Voyager. Jeho světla stále svítila, ale motor už ztichl.Palubní deskou ozářený řidič uvnitř se nehýbal. Než sedokázal pohnout Oliver, uběhla minimálně minuta, spíš víc.

Posádka sanitky, přivolané personálem pizzerie, u níž k neštěstí došlo, našla na místě hned tři lidi, kteřípotřebovali její pomoc. Nehybnou mladou ženu na trávníku, hysterického pětatřicátníka, klečícího v rudě mokvajícím sněhu vedle ní, a postaršího muže s čelem na volantuamerické automobilové legendy.

Bylo necelých dvacet minut před půlnocí 21. října 2004 a na Jindřichův Hradec se zvolna snášel předčasný sníh.

II

Hladina Orlické přehrady byla klidná a pohupování

hausbótu, zakotveného u skalnatého břehu, nestálo ani


Svatopluk Doseděl

14

za řeč. V kostkovaném županu zachumlaný Oliverospale mžoural na stylové hodiny ve tvaru kormidla, visící

na dřevěné stěně kajuty, a tupě uvažoval, jak dlouho asi

spal. Vzhledem k tomu, že rafičky ukazovaly dvě popůlnoci, odhadoval to na tříhodinové schrupnutí. V jeho

klíně ležela sklenička s nepatrným zbytkem whisky akrabička od dávno zmlklého cédéčka Erica Claptona. Ticho

v kabině rušily jen občasné závany větru, skřípot lodního

trupu a naříkání borovic, rostoucích na skaliscích nad

kotvištěm.

Oliver postavil skleničku na stolek vedle křesla, na stejné

místo odložil i krabičku od cédéčka, a vyhrabal se na ztuhlé

nohy. Když vyrovnal tlak v hlavě, protáhl se a po úzkých schodech vystoupal na palubu. Vítr, který se do nějokamžitě opřel, mu rozcuchal vlasy a svým chladem se mu

zakousl až do kostí. Listopad byl ve třetině a Oliverovi bylo

jasné, že své přechodné staromládenecké bydliště bude

muset brzy zazimovat a následně přesídlit zpět doJindřichova Hradce.

Přitáhl si pásek županu a zahleděl se na siluetu věže

Zvíkovského hradu, rýsující se na pozadí zamračeného

nočního nebe. Ne, nechtělo se mu odtud. Nechtělo se mu

opustit tenhle balzám na nervy a vrátit se do městského

podkrovního bytu, jenž bude tak úděsně prázdný.Tereza byla devatenáctý den v kómatu a lékaři už její blízké

připravili na to, že se ze spánku nejspíš nikdy neprobere. Zranění hlavy je prý příliš vážné. Se životem takřka

neslučitelné, přesně tak mu to ten zasmušilý bílý plášť

řekl. Stál s ním na depresivní nemocniční chodbě, vrukou držel tlustou, lékařskými klikyháky popsanou složku

a z jeho výrazu a řeči těla bylo více než patrné, jak moc


Truhla ze Zálivu smrti

15

už chce mít tenhle monolog za sebou. Prasklá lebka,kr

vácení do mozku, protržená plíce, děláme, co je v našich

silách, přesto ovšem... Oliver ztěžka vydechl a popotáhl

nosem. Se životem neslučitelné... No jistě. Jenže smrtTe

rezky bude zase neslučitelná s životem jeho.

Větrem otevřenou skulinou v mracích vykoukldorůs

tající měsíc a vše pod sebou zalil přízračným bledýmsvět

lem. Ovšem jen po několik desítek vteřin. Když měsíc zase

zmizel za závojem mraků a okolí se ponořilo do původní

temnoty, řekl si Oliver, že je čas na panáka skotské. Nebo

spíš na dva. Naposledy střelil pohledem k obrysu hradu,

rozhlédl se po palubě hausbótu a zmizel v jeho decentně

osvětlených útrobách.

✳ ✳ ✳

Láhev whisky stála na pracovní desce úsporně řešenéku

chyňské linky, která byla jako vždy pečlivě uklizena a umyta.

Na nerezovém odkapávači vedle dřezu stály dnem vzhůru

dva červené hrnky, jeden talíř a malý smaltovaný rendlík.

Vedle ležely dvě kávové lžičky, příbor, vařečka a škrabka

na brambory. Přes dřevěný sušák, přišroubovaný ke zdi

nad odkapávačem byla přehozena nadvakrát složenákost

kovaná utěrka. Dřez se leskl čistotou. Ano, Oliver napo

řádek dbal. Byla to jeho přirozenost, s níž sice občas lezl

lidem na nervy, ale už se takový zřejmě narodil. Cestou

přes kuchyňský kout lahev uchopil a odnesl si ji ke křeslu,

v němž ještě před chvílí pospával. Když do křesla ztěžka

žuchnul, nalil si z lahve královskou dávku a naráz jivy

pil. Po tomhle by snad zabrat mohl, usoudil a zahleděl se

na ručně psaný dopis, povalující se i s obálkou na podlaze


Svatopluk Doseděl

16

mezi stolkem a křeslem. Soudě dle slohu a krasopisného

písma byl pisatelem člověk ze staré školy. Pošťák zneda

lekého Oslova, kde měl Oliver sezónní doručovací adresu,

mu psaní doručil už včera ráno, ale Oliver pořád nevěděl,

co si o jeho obsahu má myslet. V příští chvíli se k lehce

pomačkanému linkovanému listu natáhl, zvedl jej a znovu

do pečlivě psaných řádků zamžoural.

Vážený pane Krausi,

velice se omlouvám, že Vás obtěžuji ve chvíli Vašeho vol­

na, potažmo ve chvíli, která pro Vás dle mých kusých infor­

mací není právě lehká. Dovolte mi, abych vyslovil jak slova

pochopení pro Vaše soužení, tak slova víry v dobrý konec,

neb (ač Vám to může znít jako klišé) naděje vskutku umírá

poslední. Věřte, že bych se na Vás neobracel, pokud bych si

nemyslel, že právě Vy jste tím, na něhož se obrátit mám.

Navíc si troufám domnívat se, že si můžeme být prospěšní

vzájemně. Pokud se uvolíte pomoci mi s mým problémem,

řešení rébusu Vás možná od Vašich truchlivých myšlenek

alespoň částečně odpoutá. Zajisté si říkáte, o jaký problém

se to vlastně jedná. Je to však na delší vyprávění, a já bych se

tudíž přimlouval, abychom se místo zdlouhavého písemného

líčení, přiklonili k osobnímu setkání. Co byste řekl na to,

kdybych Vám sdělil, že mám k dispozici originál Černé

knihy Jindřichova Hradce? Jste majitelem antikvariátu.

Neměl byste zájem prohlédnout si tuto knihu, prostudovat

ji a pokusit se o vzrušující pátrání v čase? O pátrání, jež by

mohlo odhalit zločin, související s jednou tragicky přerušenou

svatbou, i příčinu zvláštních nočních jevů, k nimž nezřídka

dochází na místě dodnes zvaném Na Palici, tedy na místě,

kde se kdysi nacházelo hradecké popraviště? Nechtěl byste


Truhla ze Zálivu smrti

17

prokázat, že na tomto popravišti neumírali jen ničemové

a hrdlořezové? Prokázat, že i zde docházelo k promyšleným

a nesmírně krutým zločinům mocných chamtivců, bezostyšně

zneužívajících útrpného práva a práva hrdelního ve prospěch

čistě vlastní? Velmi rád bych se o to pokusil sám, ovšem jak

můj pokročilý věk, tak má fyzická indispozice jsou mi pře­

kážkou vpravdě nepřekonatelnou.

Pokud usoudíte, že byste mohl mít o setkání se mnou zá­ jem, použijte prosím níže připojené telefonní číslo. Kdyko­ li. Domov již takřka neopouštím a spánku je mi bohužel dopřáváno v míře vskutku zanedbatelné.

S úctou Ignác Bergman

„Prospěšní, vzájemně,“ zamumlal Oliver do tichakajuty a upustil dopis na stolek. „Tak to asi sotva.“ Následně se vyprostil ze zajetí křesla, zamkl hlavní dveře,pozhasínal světla a odvlekl se do postele, kde tentokrát, narozdíl od předchozích nocí, okamžitě usnul.

Spal až do devíti hodin, a když se umyl a oholil, cítil se vcelku střízlivý. Místo snídaně si uvařil silnou kávu a při jejím usrkávání si podivný dopis od pana Ignáce Bergmana přečetl ještě jednou. Černá kniha... Vtuzemských archivech bylo regionálních černých knih několik, ovšem o tom, že se do dnešních dnů zachovala i černá kniha jindřichohradecká, o tom neměl Oliver ani tušení. Tyto knihy rozhodně nebyly veselým čtením. Šlo osvazky s detailními zápisy středověkých výslechů zločinců, kacířů, ale mnohdy i nevinných nešťastníků, kteří se během nelidské tortury doznali i k tomu, co vůbecneudělali, aby pak, zmrzačeni na mučidlech, skonali pod rukama kata a jeho bezcitných pacholků, ovládajících


Svatopluk Doseděl

18

způsoby, jež krvavou popravu maximálně prodloužily

a pro početné diváky ji tak učinily zajímavější či dokonce

nezapomenutelnou.

Dobrá, rozhodl se Oliver v duchu, koneckonců, proč ne? Dobrovolná izolace na hausbótu na něj měla vždy veskrze blahodárné účinky, jenže tentokrát to jaksi nefungovalo. Nejspíš to mělo co do činění s již klasickým rčením, žesamota je krásná, ale ne, když je člověk sám. A on nyní sám byl. Hausbót, tichá přehrada ani stará whisky mu v boji s depresivními stavy nepomáhaly, tak proč nezkusit něco jiného? Pokud se během hodiny sbalí a sedne do auta, bude v Hradci kolem poledne. Doma si dá horkou sprchu, zajde někam na oběd a pak vytočí telefonní číslo, uvedené na konci dopisu. A jestli se mu skutečně ozve IgnácBergman, domluví si s ním schůzku a poctí ho svou návštěvou. Co bude dál, to se uvidí. Až dorazí domů, tak ale zevšeho nejdřív zatelefonuje do nemocnice. Zázraky se přece dějí, a někdy dokonce velké. Proč by se jeden nemohl stát i v souvislosti s Terezkou? Ano, třeba se stane a on jí pak zase nechá zahrát A11.

„Co je to s tebou, chlape?“ Dan, aniž by z Olivera spus­ til pátravé oči, otřel vlhkou utěrkou desku barového pultu a suše dodal: „Vypadáš děsně.“

Bylo 22. října a hodiny na stěně oznamovaly, že je osm minut po páté odpolední. Oliver, který se sem dovlekl rovnou z nemocnice, upřel na Dana vlhký pohled, ale neřekl nic. Slo­ žil ruce na pult, propletl prsty a hlasitě vzdychl. Suterénní, intimně osvětlený podnik zel v tuto hodinu prázdnotou, což vyčerpaný Oliver jedině vítal. Dan, čtyřicátník zápasnické vizáže, zde zastával post majitele, barmana i vyhazovače.


Truhla ze Zálivu smrti

19

Během deseti let provozování baru už viděl ledacos a říkal

si, že už ho nejspíš nic nepřekvapí. Teď byl ale nesvůj. Ještě

pár vteřin na přítele zíral a poté sáhl po madlu prosklených

dvířek chladicího boxu. „Pivo?“

Oliver se na něj tupě podíval a zavrtěl hlavou: „Panáka.“

Dan vzal zpod pultu sklenici s tlustým dnem, mlčky ji zvedl k jedné z lahví upevněných dnem vzhůru v chromo­ vaném dávkovači a skoro do poloviny ji naplnil kukuřičnou whisky z Kentucky. „Řekl bych, že máš na mysli hodně velký­ ho,“ odtušil a postavil sklenici před Olivera. Potom píchnul palcem ke starožitnému jukeboxu: „Hudba?“

Danův jukebox na vinylové singly byl klasika ze šedesátých let. Dan za tu strojovnu zaplatil nehorázné peníze a raději ji proto umístil do bezpečí za barem. Pokud chtěl host pus­ tit nějakou písničku ze seznamu ve stojánku na pultu, ne­ mohl si ji navolit sám, ale musel o to požádat obsluhu baru, která pak na klávesnici jukeboxu vymačkala třímístný kód příslušného hitu. Na první pozici kódu bylo písmeno A, B, C nebo D, zbývající dvě tvořila čísla od 01 do 99. Jukebox tedy nabízel 396 vesměs amerických a nostalgicky praska­ jících evergreenů.

„Hm,“ přikývl Oliver apaticky. „Jenom tam nedávej A11.“

Dan Oliverovo přání chvíli mlčky trávil a hlavou mu přitom táhlo, oč tu asi běží. Věděl přesně, která píseň se pod kódem A11 skrývá. Tklivá Smoke Gets In Your Eyes z repertoáru černošské formace The Platters, jež z nějaké­ ho důvodu učarovala Oliverově Tereze. „Tereza se s tebou rozešla?“ zeptal se. „Proto seš tak mimo?“

Oliver uchopil sklenici, zdvihl ji na úroveň svých očí a nepřítomně se skrz ni zahleděl. „Ne, Dane, nerozešla se se mnou,“ řekl dutě. „Ale nejspíš mi umře.“


Svatopluk Doseděl

20

✳ ✳ ✳

V nemocnici mu řekli, že Tereza stále žije. Je prýstabilizována, ovšem z kómatu se dosud neprobrala a důvodů

k optimismu pořád mnoho není. Úder do její hlavy byl dle

slov ošetřujícího lékaře příliš destruktivní a další vývoj lze

tudíž předvídat jen stěží.

„Trpělivost,“ pravil doktor. „Vaše přítelkyně bojuje.Dořejte jí čas.“

Oliver si sice původně naplánoval pozdní oběd, jenže už v nemocnici ho hlad docela přešel. Z představy plného talíře se mu zvedal žaludek a na pár panáků do Danova baru jít taky nechtěl. A to nejen kvůli své pohřební náladě. Dosud totiž nepochopil, co se to u Dana před jehoodjezdem na hausbót přihodilo. Jedním si nicméně jistý byl – technická závada, jíž se tehdy Dan oháněl, to nebyla. Bylo to podivné. Jako ty mrazivé příběhy z televizního seriálu Věřte, nevěřte. Ano, bylo to velmi podivné.

Dan stál naproti Oliverovi, dlaněmi se opíral o hranu barového pultu a nevěděl, co říct. Nakonec to vyřešil tak, že na bar postavil druhou sklenici a odkudsi vylovil zpola plnou lahev dvanáctileté Cutty Sark. „Mám dojem, že je čas na bezbolestnou,“ zamumlal a dodal: „Panák za dvě stovky. Tohle vážně nepiju každej den.“

Oliver si s Danem sklesle přiťuknul a bez špetky úcty ke kvalitní skotské do sebe panáka poslal. Dan učinil to­ též a vzápětí obě sklenice zase dolil. Ve chvíli, kdy pozvedli sklenky potřetí, všiml si Oliver, že jukebox za Danovými zády zablikal a s tichým cvaknutím naskočil. Z útrob hu­

dební skříně se ozvalo zalomození podavače singlů a přes


Truhla ze Zálivu smrti

21

skleněnou čelní desku přístroje bylo vidět, jak plastová packa

vybírá jednu černou desku a plynulým pohybem ji překlápí

do přehrávacího prostoru. Když pak z reproduktorů zazně­

ly první tóny staré rokenrolové balady, poklesla Oliverovi

brada a Dan se po jukeboxu prudce ohlédnul.

They asked me how I knew, my true love was true.

I of course replied „Something here inside cannot be denied.“

„Co se to do hajzlu děje?“ procedil Oliver mezi zuby, a sot­ va se k němu Dan zase otočil, zavrtal se pohledem do jeho rozšířených očí. „To je nějakej debilní fór? Co? Dane?“

Dan toporně zavrtěl hlavou: „Ani jsem se toho krámu nedotknul.“

„Vážně?“ vyjel Oliver a bouchnul sklenicí o pult až z ní whisky vyšplíchla ven. „Takže jako hraje sám od sebe? Jo? Chceš říct, že to dělá běžně? A proč hraje zrovna tuhle pís­ ničku? Dane! Řekneš mi sakra, proč hraje právě A11?“

Oliver, zapnutý do teplého tříčtvrtečního kabátu,prošel Rybniční ulicí, spojující nábřeží s dolním náměstím, a na náměstí poté zamířil k ústí ulice Svatojánské, v níž mu před pár lety díky restitucím spadl do klínaměšťanský dům se šesti byty. Stávající nájemníky nechal k jejich úlevě tam, kde byli, a sám se zabydlel až pod střechou. Z půdy vytvořený byt nebyl sice nikterak luxusní, ale jemu poskytoval přesně to, co potřeboval – dostatečný prostor, klid a patinu časů dávno minulých. Výhled na rybník Vajgar považoval za bonus, který si snad ani nezaslouží.


Svatopluk Doseděl

22

Když teď ke svému orlímu hnízdu vystoupal, zašmátral ve skrýši v rozdrolené cihlové zdi na dva kroky od dveří, vyštrachal odtamtud klíč a několik vteřin na to byl doma. V úzké předsíni se přezul do měkkých teplých pantoflů, kabát pověsil na starodávný věšák a přešel do hlavnímístnosti, rozdělené dřevěným barovým pultem na kuchyň a obývací pokoj s pracovnou v jednom. Pod horní deskou baru stála rychlovarná konvice. Oliver, duchem stále v nemocnici, do ní natočil vodu, stiskl její červené tlačítko a nechal vodu vařit. Než se tlačítko s tichým cvaknutím vrátilo do původní polohy, vytáhl z kredence hrnek a frťana s vyleptaným mysliveckým motivem. Do hrnku nasypal instantní kávu a cukr, frťana naplnil rumem. A nešetřil ani na jednom. Jakmile kávu zalil, přemístil nápojovou soupravu na stolek u křesla pod střešním oknem, zapnul plynové topení a unaveně do křesla klesnul.

Že by tu neměl jen tak sedět a utápět se v chmurách a depresi, to mu bylo celkem jasné, jenže co má dělat? Co? Střihnul pohledem po nalitém rumu. Tohle? Natáhlpravou ruku, uchopil frťana a přičichnul k němu. Rum, přítel v krizi, přítel v nesnázích. Rum není chlast, prohlásil kdysi jeho známý z Jarošova, rum je životní nutnost. Zakabonil se. Na mysli mu vytanulo ještě jedno rumové pořekadlo, jež pravilo, že ženy odcházejí, muži zůstávají, pijí rum a jsou moudří. To se mu nelíbilo, ne teď. Ano, musí něco dělat. Něco. Jinak bude pít rum a místo toho, aby byl moudrý, skončí namol. Volnou levačkou zalovil v zadní kapse kalhot a vytáhl z ní přeložený dopis, doručený mu na Orlickou přehradu. Ignác Bergman... Co je to za jméno? Několika prudkými pohyby zápěstím zmačkaný papír rozložil azadíval se na číslo pod podpisem. Civěl na ně snad minutu


Truhla ze Zálivu smrti

23

a potom se rozhodl. Nedotčeného frťana vrátil na stolek,

přitáhl si telefon, zvedl jeho sluchátko a krasopisně nasané číslo pomalu vytočil.

III

„Když jsem házel dopis do poštovní schránky, říkal jsem

si, že se neozvete,“ pravil pološeptem Ignác Bergman

a přes silné čočky brýlí si Olivera pátravě prohlížel.Oliver mu oplácel stejnou. Vrásčitému staříkovi hádalpřibližně osmdesát. Byl drobné postavy, skoro úplně plešatý

a v ústech žmoulal troubel opotřebované fajfky. Na sobě

měl červenočerně kostkovanou flanelovou košili,vytahané modré tepláky a rozhalený vínový župan, zřejmě

bavlněný. Vychrtlé nohy končily v kotníčkovýchbačkorách s přezkou.

„Tak vidíte, špatný odhad,“ pokrčil Oliver rameny arozhlédl se kolem sebe.

Tmavý byt působil dojmem chudého starožitnictví a byl cítit přijatelně koncentrovanou zatuchlinou, dýmkovým tabákem a poslední fází stáří. Obrazy v těžkých rámech, rozvěšené po stěnách, ani pelmel rozličných uměleckých předmětů Oliver ocenit nedokázal, ale při pohledu nazalněné dubové knihovny, sahající až k nízkému stropu, pocítil podobné vzrušení jako notorický děvkař, když v bordelu vyhlásí slevy.

„Čaj?“ otázal se Bergman a hnědými skvrnami pokrytou rukou pokynul k prosezené pohovce vedle oknanabízejícího výhled na řeku Nežárku a park směrem k Naxerově lávce. „Kávu nemám, doktoři mi ji zakázali. I koňak, což je horší.“


Svatopluk Doseděl

24

„Díky,“ přikývl Oliver. „Čaj si dám. Cukr smíte?“

Bergman se zašklebil: „Nesmím, ale mám ho.“ Aodajdal do kuchyně.

Oliver jeho nepřítomnosti využil k nerušenému průzkumu obsahu knihoven. Znal chlapa, co se živildistribucí bateriových článků a svou prací byl přímo posedlý. Navštívil-li něčí domácnost, zmocnil se během několika málo minut dálkových ovladačů audio a video zařízení a všechny je pootevíral, aby zjistil, jaké baterie hostitelpoužívá. Oliverovou vášní byly staré knihy. Posledních šest let dokonce provozoval solidní antikvariát. Nyní očima lačně přejížděl po hřbetech Bergmanových knih a soudil, že mnohým z nich by to náramně slušelo i v knihovně jeho. Vytáhl v červeném plátně vázanou publikaci a opatrně ji otevřel. Pověsti českých hradů a zámků od Josefa Pavla. První díl z roku 1937. Vydal Josef Hokr. Absolutnězachovalý kousek v původní, bohatě zdobené vazbě.

„Líbí se vám?”

Oliver se po hlase otočil. Bergman stál ve dveřích a vrukách držel dřevěný podnos se dvěma kouřícími šálky a cukřenkou.

„Ano,” řekl Oliver. „Mám staré knížky rád.”

„Já vím,” pousmál se starý muž a odnesl podnos nakonferenční stolek mezi pohovkou a křeslem. „Neposadíte se už?”

„Jistě,” přisvědčil Oliver. Vrátil knihu tam, odkud ji vzal, přešel k pohovce a usedl do ní. Bergman k němu přisunul jeden šálek, s druhým se uvelebil v křesle a šibalsky na něj zamrkal: „Tak co, Olivere? Jste zvědavý?”

✳ ✳ ✳


Truhla ze Zálivu smrti

25

„Věříte v Boha?“ zeptal se Bergman a usrkl ze svého šálku

tak hlasitě, jak to umí jen staří lidé. Jím připravený černý

čaj se skoro dal kousat a Oliver se po prvním douškurozhodl, že do tohoto dobrodružství se určitě nepustí. Jazyk se

mu totiž při kontaktu s tekutinou málem stočil do ruličky

a miliony chuťových buněk zavřískaly hrůzou.

„Ne, věřící nejsem,“ zavrtěl Oliver hlavou. „Ne v tom smyslu, že bych chodil do kostela, modlil se a věřil, že celý svět stvořil Bůh. Na druhou stranu věřím, že v Bibli je spousta pravdy, ovšem pravdy řádně proděravělékatolickou církví, které by celá pravda podtrhla nohy a ještě ji nádavkem kopla do prdele. Taky věřím, že existuje něco, co by možná šlo nazvat božskou silou, ale i tato síla jepodle mého názoru silou přírodní. Za to, že ji většina z nás neumí pochopit, natož ovládnout, může naše postupná mentální a vjemová degenerace, která časem nejspíšvykrystalizuje v přesvědčení, že základem všeho je televize a lednička. Ti, kdo tu sílu vnímají nebo s ní dokonce umí i pracovat, jsou dnes zhusta považováni za blázny ašarlatány, což ještě není tak zlé. Ve středověku končili takoví lidé na popravišti. A když už jsme u toho... V celé historii lidstva nestálo nic tolik životů jako vnucování víry v Boha a krvavé boje o to, který Bůh je ten pravý. A pokračuje to pořád. Kdyby Bůh opravdu existoval, všechno to válčení, mučení a vraždění by určitě nedopustil. Ne, paneBergmane, já v Boha nevěřím.“

Bergman přikývl: „Rozumím. A co takzvanéparanormální jevy? Zjevení? Energetické otisky? Olivere, věříte na zázraky?“

Zázraky... Oliver se zamyslel. Jistěže věří. K zázraku se upíná od okamžiku, kdy Terezu nabrala ta americká kára




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist