načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tropická deprese - Jeff Lindsay

Tropická deprese

Elektronická kniha: Tropická deprese
Autor: Jeff Lindsay

- Dexter je mrtvý… Přichází Billy Knight!. - „Billy,“ hlesl Ed a ve sluchátku jsem slyšel, jak se zhluboka nadechl. „Roscoe zemřel v Hollywoodu. Vypotácel se z uličky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.2%hodnoceni - 61.2%hodnoceni - 61.2%hodnoceni - 61.2%hodnoceni - 61.2% 63%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 283
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Zdeněk Hofmann
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7542-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor populárního Dextera v první knize z řady detektivních thrillerů Billy Knight představuje dalšího svérázného detektiva. Úspěšný policista losangeleského sboru Billy Knight se po osobní rodinné tragédii rozhodne opustit svou práci i Los Angeles a uchýlí se na ostrov Key West. Zde začne pracovat jako průvodce svátečních rybářů a ke své původní profesi už se vrátit nechce. Nikdy však neříkej nikdy, neboť jisté okolnosti nakonec jeho rozhodnutí zvrátí. O pomoc s nalezením vraha mladého černocha osloví Billyho jeho bývalý kolega, který je však záhy také chladnokrevně zavražděn. Billy je tak vtažen do komplikovaného případu a vydává se po stopách sebevědomého vraha, který se nehodlá zastavit před ničím.

Popis nakladatele

Dexter je mrtvý… Přichází Billy Knight!.

„Billy,“ hlesl Ed a ve sluchátku jsem slyšel, jak se zhluboka nadechl. „Roscoe zemřel v Hollywoodu. Vypotácel se z uličky a krev z něj stříkala jako z hydrantu. Někdo mu podřízl krk břitvou, div mu neodpadla celá hlava. Měl tvoje jméno napsané v kalendáři. Letěl za tebou přes celý Státy a teď je mrtvý. Zajímá mě, co víš, Billy.“

Policista Billy Knight, který při únosu přišel o ženu a malou dceru, se po odchodu od losangeleského sboru odstěhoval na floridský ostrov Key West. Má svůj člun a živí se jako průvodce svátečních rybářů. Zařekl se, že se do Los Angeles ani k policejní práci už nikdy nevrátí, ale jeho bývalý kolega Roscoe McAuley ho přinutí názor změnit. Požádá Billyho, aby mu pomohl najít vraha mladého černocha, který zemřel při rasových nepokojích. Vyšetřování jeho smrti prý policejní hlavouni zahrávají do autu a je třeba, aby se vyšetřování ujal někdo zkušený, ale přicházející zvenčí. Billy nejprve odmítá, o pomoci Roscoeovi začne uvažovat, až když se dozví, že mrtvý chlapec byl Roscoeův syn. Když je v hollywoodské uličce brutálně zabit i Roscoe, nasedá Knight do letadla a vydává se do Los Angeles, aby odhalil vraha, který si je tak jistý sám sebou, že se nezastaví před ničím.

Tropickou depresi napsal Jeff Lindsay dříve než cyklus příběhů o Dexteru Morganovi. Nyní se k Billu Knightovi vrátil v sérii románů – následující se bude česky jmenovat Rudý příliv.

 

Jeff Lindsay je umělecký pseudonym amerického spisovatele Jeffryho P. Freundlicha. Narodil se 14. července 1952 v Miami na Floridě a po absolvování Ransom Everglades School vystudoval Middlebury College. Literární dráhu zahájil jako autor a spoluautor sci-fi příběhů, ale proslavil se cyklem románů o sériovém vrahovi Dexteru Morganovi, který zabíjí jen zlé lidi. Všech osm svazků již vyšlo česky, naposledy Dexter je mrtvý. Na motivy Lindsayho knižního cyklu natočila televizní stanice Showtime osm řad seriálu Dexter.

Tropická deprese je autorova románová prvotina z roku 1994. Po dokončení série o Dexterovi se rozhodl v psaní příběhů o Billym Knightovi pokračovat thrillerem Red Tight, který se brzy dočká také českého vydání.

Jeff Lindsay žije se svou ženou Hilary Hemingwayovou a s rodinou na jižní Floridě. Kromě psaní hostuje v show floridské televizní stanice PBS a je mistrem světa v karate.

Více se dozvíte na www.dexter-books.com a na Twitteru @lindsayjeff.

Zařazeno v kategoriích
Jeff Lindsay - další tituly autora:
Delikátní Dexter -- Ďábel spočívá v detailu Delikátní Dexter
Dvojí Dexter Dvojí Dexter
Dexterův poslední záběr Dexterův poslední záběr
Dexter je mrtvý Dexter je mrtvý
 (CD)
Drasticky děsivý Dexter Drasticky děsivý Dexter
Darkly Dreaming Dexter Darkly Dreaming Dexter
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 1994 by Jeff Lindsay

All rights reserved.

Z anglického originálu Tropical Depression

(Published by Diversion Books, New York 2015)

přeložil © 2016 Zdeněk Hofmann

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První vydání v českém jazyce

ISBN (pdf) 978-80-7507-412-6


Tuto knihu s láskou věnuji pěti ženám svého života:

Lilian, která ji učinila pravděpodobnou;

Doris, která ji učinila možnou;

Susan, která ji učinila představitelnou;

Hilary, která ji učinila nevyhnutelnou;

a Hannah, která ji učinila radostnou. S vděčností a láskou za to, že můj život stojí za to žít a mou knihu stojí za to číst


KAPITOLA 1

Když jsem připlul, stál už na molu v přístavišti City Marina. A stále tam postával vedle výrobníku ledu, když jsem přirazil ke svému kotvišti, uvázal loď a ukončil denní plavbu, na kterou jsem byl najatý.

Ten den jsem rybařil s jedním čtyřicátníkem, jenž měl dílnu v Rochesteru a dokázal mluvit jen o týmu Buffalo Bills. Byla to pohodová plavba – vlastně moc dobrá, když jste prostě chtěli vypadnout od manželky a tlachat o fotbale, jak to dělal tenhle chlápek. Navštívili jsme pár lovišť na mělčinách jižně od Woman Key. A zasekli jsme jednoho slušně velkého skákavého tarpona. Zákazník byl tak ohromený jeho velikostí a majestátností, že ho zapomněl popouštět a ryba se nám utrhla. Stává se to tak ve čtyřech případech z pěti, ale zdálo se, že mu to nevadí. Prohlásil, že vidět ji skákat stálo za každý cent toho výletu. Přál bych si mít jeho nadhled.

A dobrá nálada mu vydržela, i když vystupoval z lodi s čerstvě zrudlýma ušima z tropického slunce. Rozhlédl jsem se po přístavišti.

Roscoe tam jen stál ve stínu budky správce přístaviště, který se zvolna prodlužoval, jak se slunce klonilo k západu. Upíjel kolu a pozoroval mě, jak utahuji poutací lana, omývám hadicí palubu a rybolovné náčiní a čistím párek zhruba dvoukilových chňapalů, které jsme ulovili v příkopu na přivrácené straně Ballast Key. Když můj zákazník nastoupil do pronajatého buicku a odjel k Duval Street a domům vybaveným klimatizací, začala mě už přemáhat zvědavost – a také trochu vztek.

7


Nepřišlo mi to od něj zrovna zdvořilé. Roscoea McAuleyho jsem neviděl skoro osmnáct měsíců. Sedmnáct měsíců, dva týdny a čtyři dny, abych byl přesný. Moc se však nezměnil: stále měřil sto třiaosmdesát centimetrů a držel si svých čtyřiaosmdesát kilo. Byl to Afroameričan s pletí černou jako bota, s mírnýma hnědýma očima, kterým jste měli sklon věřit, i když jste ho už dobře znali. Pěstoval si tenký knírek a šířil kolem sebe opar velice drahé kolínské. Vypadal dočista jako Kirk Douglas a k tomu byl černý.

Roscoe byl polda z velitelství. Byl dobrý – a tím myslím skutečně dobrý – v papírování a politikaření. Stoupal vysoko a rychle v hierarchii losangeleské policie, aniž by pořádně zjistil, jaké to je na ulici a v hlídkovém voze. A nejspíš bude stoupat ještě mnohem výš. Měl politický čich, který mu umožňoval hrát vždy správně instinktivním způsobem, a byl tak hladký i ostrý zároveň, že jste se jeho životopisem mohli holit.

To Roscoe se mi snažil rozmluvit odchod. Vždy uměl zahrát na upřímnou strunu a přesvědčit vás, že povinnost je důležitá hodnota, něco, co byste si měli pěstovat a tvrdě na tom pracovat. Vzal jsem si nevyplacenou mzdu a vrátil se na Key West.

Během prvních zlých dnů, kdy jsem se snažil vymyslet důvod, proč se nenakrmit kulkou, se mi v mysli objevovalo tohle místo, kam jsem přijel jako kluk a učil se tu řídit loď a rybařit. Byla to jediná dobrá vzpomínka, kterou jsem vydoloval a nezahrnovala Jennifer a Melly, a tak jsem se vrátil sem. Doufal jsem, že tu zaplaším veškeré zlé vzpomínky. Ale pochopitelně jsem se mýlil. Všichni v sobě nosíme víc zlých vzpomínek, než se vejde do jednoho života, a nikdy jim neutečeme. Dokážeme jen změnit kulisy.

Už jsem myslel, že se mi alespoň tohle povedlo, ale pak se tu najednou zjeví kus staré scény v podobě Roscoea McAuleyho. Jen tam stál a pozoroval mě. Dokončil jsem čištění a úklid výstroje a zamířil jsem ke správci přístaviště. Prošel jsem bez jediného slova kolem Roscoea a vešel dovnitř.

8


Zasáhl mě klimatizovaný vzduch. A nemyslím to metaforicky. Vejít do boudy bylo jako dostat do čela polenem. Venku bylo třiatřicet stupňů a skoro stoprocentní vlhkost, ale uvnitř naprosto suchý vzduch a osmnáct a ten kontrast byl tak propastný, že vás z něj rozbolely spánky. Jako by na mě z velké výšky spadlo vodní lůžko a pár vteřin jsem tam jen stál, oddychoval a cítil, jak se mi napíná kůže na čele. Chlad a tma v místnosti po horku a oslepujícím slunečním světle venku mě na chvíli paralyzovaly. Kdyby mi někdo chtěl vzít peněženku, mohl ke mně klidně přijít a vytáhnout mi ji z kapsy. Ale její obsah by ho určitě zklamal.

„Billy!“ ozval se chraptivý hlas ze zaneřáděného kouta, kde uprostřed neuvěřitelné hromady sladkostí v pestrých obalech, rybářského náčiní, voděodolných opalovacích mlék, plovoucích klíčenek, žvýkaček, slunečních brýlí, kondomů a tretek stál pult s pokladnou.

Uprostřed té záplavy trůnil na své židli kapitán Art. Nebylo to překvapení, kapitán Art na ní žil a ještě nikdy jsem neviděl, že by z ní během úředních hodin vstal. Bylo mu přes šedesát, vážil tak sto čtyřicet kilo a klidně by mohl být na plakátu nadace proti rakovině kůže. Tmavé opálení získané životem na slunci narušovaly tucty růžových skvrn. Kdybyste jeho kůži pověsili na zeď, vypadala by jako nevybarvená šablona velkého dalmatina z omalovánek pro tříleté děti.

Přistoupil jsem k němu. „Ahoj, Arte,“ pozdravil jsem ho. „Nějaké vzkazy?“

„Žádný vzkazy,“ odpověděl. „A taky žádná práce na zítřek.“

Zadíval se na mě zvláštním pohledem, možná trochu uraženě. „Co je?“ zeptal jsem se ho.

„Říkáš mi všechno, Billy?“

„Ne, Arte,“ ujistil jsem ho, „chceš snad vidět moje vysvědčení ze třetí třídy? O co jde?“

Jen potřásl hlavou, trochu smutně, a dunivě zakašlal. Pak si odchrchlal a vyplivl cosi o velikosti a tvaru myšího mozku do popelníku

9


u ruky. Cinklo to jako rolnička. „Venku je nějakej potížista, Billy. Stojí tam takhle už od jedný. O co jde? Mám právo vědět, jestli se v mým přístavišti schyluje k průšvihu.“

„Jen starý známý, Arte. Je to polda. Nebudou žádný potíže.“

Art naklonil masivní ovarovitou hlavu na stranu a podíval se na mě jako Jabba Hutt napodobující papouška. Zaslechl jsem, jak sípavě dýchá. „Nesnaž se mě obechcat. V těchhle věcech se nikdy nemejlím, Billy. Z toho chlapa větřím potíže.“

„Jen jsi zavětřil poldu,“ řekl jsem mu. „Jdu se ho zbavit.“

Rozzvonil se telefon, ale Art se na mě ještě plné dvě vteřiny upřeně díval, než pohnul obrovskou sulcovitou rukou a zvedl ho. „Kopec sraček,“ zamumlal. Podařilo se mu zvednout mobil až k uchu kolem tří až čtyř brad navíc, mezitím jsem zamířil ke dveřím a cestou jsem ukořistil z ledničky láhev minerálky.

Skoro jsem se aklimatizoval na prostředí mrazáku v Artově boudě. Takže když jsem vyšel zpět na molo, horko stoupající z chodníku mě div neporazilo. Jakmile jsem mohl znovu dýchat, otevřel jsem lahev a podíval se doprava.

Roscoe tam pořád stál a držel se ve stínu výrobníku ledu. Oči měl teď upřené za konec mola na plavební kanál pod mostem, odkud se právě blížila jedna z velkých výletních lodí. Postavil jsem se vedle něj a upil minerálku. Aniž přestal sledovat loď, kývl na mě.

„Ahoj, Billy,“ řekl tiše. „Vypadáš dobře. Opáleně.“ Znovu krátce pokývl hlavou. „A máš i dobrý ohoz.“

Jako většina rybářských průvodců, co pracují pravidelně každý den na žhavém floridském slunci, jsem měl na sobě odrbané khaki šortky a zašedlou bílou košili s dlouhými rukávy. Ta byla tak čtyři roky stará se skvrnami od krve a dalších rybích odpadních produktů. Koupil jsem ji v jednom z obchodů Banana Republic, protože měla spoustu kapes, a netušil jsem, že se z ní stane má uniforma rybářského průvodce.

10


„Vždycky jsi měl dobrý vkus na oblečení, Roscoe. Ale to, co máš ty, je na Key West trochu moc nóbl. Musíš dělat na vraždách,“ prohodil jsem. Na pár vteřin uhnul pohledem a já si ho pozorně prohlédl.

Roscoe byl vždy elegantní a teď měl na sobě tmavě šedý dvouřadý oblek kontinentálního střihu, který ho musel přijít tak na dvanáct set dolarů. Ale v ceně jsem se mohl zmýlit. Něco takového nosili jen filmoví magnáti, které jsem zatýkal – a policisté stoupající po žebříčku LAPD, kde Roscoe v poslední době bodoval. Slyšel jsem, že dokonce odchodil pár tříd na Kalifornské policejní velitelské akademii, což je pro muže v oblecích odrazový můstek na post kapitána a výš. Naučí vás tam vše o tom, jak řídit policejní složky, například jak vybírat látky na obleky.

Já bych si podobný oblek neužil. Pochopitelně bych to také nikdy nedotáhl ani na detektiva a zřejmě spolu ty dvě skutečnosti i nějak souvisí.

Roscoe pokrčil rameny. „Neviděls mě rok a půl a chceš se bavit o tom, jak se oblíkám?“

„Ne, nechci se s tebou bavit vůbec. Ale slíbil jsem správci, že se tě zbavím.“ Pouhý pohled na něj mi vtíral sůl do ran, které jsem stále cítil jako čerstvé, a neměl jsem náladu na zdvořilosti.

Znovu přikývl, jako by s mou nerudností počítal.

„Ale aby ses mě zbavil, Billy, budeš si se mnou nejdřív muset promluvit.“ Řekl to velmi tiše a s podtónem smutného odhodlání, které mi připomnělo náš poslední rozhovor v LA, než jsem odešel. Ani ten nepatřil k tomu, nač bych rád vzpomínal.

„Ať chceš mluvit o čemkoli, nemám zájem, Roscoe. Odešel jsem. Skončil jsem. Teď žiju tady. Beru lidi na ryby. A nechci mít už nic společného s tebou a nikým jako ty. Proto jsem odešel.“

Odvrátil jsem se a pohlédl na konec mola, kde zrovna přivazovali výletní loď. Houf lidí, kteří byli ještě ráno bledí a nyní spálení do červena, skotačil dolů po rampě a na molo. Hlasitě se bavili a potýkali se

11


se sportovními taškami nacpanými nepoužitými opalovacími krémy a rezervními tričky. Asi polovina se vzájemně natáčela videokamerami.

Zadíval jsem se na šlachovitou starou paní ve vestičce a khaki šortkách, jak celé to procesí vede sama ven z lodi, když mě Roscoeovo zakašlání opět vrátilo na zem.

„Vím, proč jsi odešel, Billy,“ konstatoval stále tím tichým hlasem. „Proč myslíš, že bych se trmácel až sem?“

Otočil jsem se k němu. Zuřil jsem. „Víš o všem úplný houby, znáš jen kancly na velitelství a umíš jenom líbat cizí zadky a mně je úplně ukradený, proč jsi přijel až sem, jediný, co chci, je vidět tě v tom zatraceným obleku sedět v nejbližším letu odtud.“

„Billy –“ spustil, ale já ještě neskončil.

„Ne, sakra, všechno jsem nechal za sebou, to všechno, o čem vůbec nic nevíš, o co se nestaráš a co nikdy nepochopíš. Tak co kdybys odtud konečně zmizel a našel si nějakou klimatizovanou čekárnu, než se z tebe odpaří kolínská za dvě stovky a začneš zase smrdět jako polda.“

Odvrátil jsem se od něj. Vzal to celkem dobře, ale to se dalo čekat. Byl vždycky hodně umíněný a rozhodně to nehodlal vzdát. Ale já jsem teď už také hodně umíněný. Alespoň pokud jde o to, zapomenout na Los Angeles.

O kus dál vyzáblá žena odehnala mladšího muže a pustila se sama do kuchání velké hromady sardelí a mořských okounů. Muž vypadal na dychtivého hlupáka, co si myslí, že získat práci na nájemní rybářské lodi je důstojný způsob, jak si vydělávat na živobytí. Nejspíš si taky myslel, že by tak mohl sbalit pár holek. Neměl jsem staré ženě za zlé, že se chtěla toho muže zbavit. Byl jsem od nich asi dvacet metrů a způsob, jakým se naparoval a vlezle usmíval, aby dostal nějaké dýško, ve mně vzbudil touhu vyčistit si zuby.

„Je mi líto tvojí ztráty, Billy. To přece víš.“ Řekl to a tak nějak podivně protahoval slova, nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. „Ale rád bych ti vyprávěl krátký příběh.“ Roscoe pořád stál ve stínu

12


vedle mě, dál mluvil tichým smutným hlasem, jako kdybych ho právě neposlal do háje, ale jen se zeptal na zdraví jeho matky. A ani nečekal, až ho pobídnu, aby pokračoval; jak jsem řekl, Roscoe je chytrý.

„Nejspíš jsi slyšel o nepokojích, co jsme tam měli v květnu,“ spustil. „Musels být celý šťastný, že jsi už nestihl být u jejich potlačování.“ Uchechtl se, jen trošku, klidně mohlo jít i o zakašlání. „Navlékli uniformu dokonce i mně a poslali mě na ulici. A bylo to moc zlý, Billy. Většinou proto, že jsme neměli tušení, co se vlastně děje nebo –“ Na okamžik se odmlčel a slyšel jsem, jak přerývaně dýchá. „Na tom nesejde, ale byl tam ten kluk.“

Přestal mluvit a na minutu se soustředil jen na dýchání. Upil jsem vodu. Nepochyboval jsem, že jde o jeden z fíglů ze semináře o komunikačních strategiích, který mě má zapojit do hovoru. Jako když vás dopraváci vždy oslovují křestním jménem, když si vás zapisují. Nejspíš kvůli tomu, abyste cítili zodpovědnost za zaplacení pokuty za rychlost.

Nahrál jsem mu. „Jaký kluk, Roscoe?“

Neodpověděl. Otočil jsem se a pohlédl na něj. Přihlouple se pousmál a mírně potřásl hlavou. „Prostě kluk,“ hlesl. „Šestnáctiletý. Pořád dost naivní, aby věřil, že lidi jsou v podstatě dobří. Dost hloupý, aby si myslel, že je může změnit, chápeš? Prostě jako ty, Billy.“

„Polib mi šos, Roscoe.“

„Mluvím vážně, Billy. Tvůj největší problém jako poldy byl, že ti pořád šlo o lidi. Snažil ses jim pomáhat, místo abys dělal svou práci jako polda.“ Vydal další astmatické polouchechtnutí. „Sedm let u sboru a pořád jsi v hloubi srdce nováček.“

„Myslím, že jsem se něco naučil, Roscoe.“

Uslyšel jsem, jak si povzdychl. „Nejspíš jo. Ale ne dost, Billy. Ne, jestli si myslíš, že od toho můžeš takhle utéct.“

Na rybářské lodi nastrkala hubená starší žena vykuchané ryby do dvojice tenkých plastových sáčků, které fasovali nájemci, a odešla pryč. Podlézavý muž ji chvíli sledoval pohledem a pak pošeptal něco

13


do ucha podsadité blondýně stojící u rampy. Zdvořile se usmála. Na palubě lodi se objevil tmavovlasý muž, objal blondýnu kolem ramen a odešli spolu. Nájemce je pozoroval a pak se vrátil na svou loď. Nezůstalo už nic, nač by se dalo zírat, dokonce ani ten vlezlý muž. Otočil jsem se k Roscoeovi.

„Tak o tohle celou dobu jde? Proto ta daleká cesta sem? Abys mi tu vykládal o mně?“

Až teď mu v mírných hnědých očích probleskl skutečný vztek a na vteřinu jsem myslel, že by mohl zapomenout na sebekontrolu, že mě praští a nazve zkurvysynem – ale jen na vteřinku. Pak se zase jen pousmál. „Ne, Billy. O tohle vážně nejde. Už mi docházejí nikláky?“

„Jo,“ ujistil jsem ho, „a hodně rychle. Mám tu jedenapůlkilového okouna, kterého musím odnést domů a sníst dřív, než se mi na slunci promění na návnady. A do mě celý den pralo slunce a slaná voda, takže potřebuju sprchu. V ledničce na mě čekají dvě ledově vychlazené lahve piva a za dvě hodiny začíná zápas. Mám svůj život, Roscoe. Možná není nic moc, ale ty do něj prostě nepatříš, ani LA a žádní poldové. Na ničem z téhle veteše mi už nesejde. Je mi jedno, jestli Dodgers už nikdy nevyhrajou pohár, a nesejde mi na tobě, chci jen, abys zmizel. A jestli si proto musím vyslechnout tvou historku, tak sem s ní. A pak odtud zmiz.“

Naklonil hlavu na stranu a oči mu svítily a úplně vypadal jako moc nebezpečný drozd. Pak, stále s nakloněnou hlavou, jí pomalu v úžasu zavrtěl. „Takhle nepříjemný jsi nikdy nebyl, Billy. Tohle s tebou provedly dvě lahve piva, co na tebe čekají?“

„Ne,“ odsekl jsem, „spíš ta sprcha. Jestli se brzo neosprchuju, asi se rozbrečím.“

„Tak dobrá,“ prohlásil opět s tím podivným pousmáním, které si vypěstoval od doby, kdy jsem ho viděl naposledy, „nemůžu přece bránit chlapovi, aby se osprchoval.“ Roscoe se zhluboka nadechl a zadíval se někam za parkoviště. Vydechl a znovu zavrtěl hlavou.

14


„Byl tam ten kluk,“ spustil nakonec. „A myslel si, že něco změní.“ Znovu umlkl, tentokrát však ne nadlouho. „Musíš pochopit, jak šlo všechno ke dnu, Billy. Nejdřív jsme věděli, že k něčemu může dojít, a připravili jsme se, jak jen to šlo. Ale na tohle jsme nebyli připravení. Nedovolili nám to. Ředitel, velitel a všichni starší důstojníci byli ve svých bílých presbyteriánských srdcích přesvědčení, že k něčemu takovému nemůže znovu dojít. Protože všechny ty hrozné události okolo černochů jsou už pětadvacet let staré. Proč by se vracely, když i ve vlastních řadách mají dost hodně slibných černých.“

„Slyšel jsem,“ utrousil jsem. „Blahopřeju.“

Přešel to. „A kromě toho černá komunita se skoro stejně dlouho nedokázala na ničem shodnout. Takže to, na co jsme se připravovali, a to, co jsme pak zažívali, bylo úplně o něčem jiném.“

Ztěžka si povzdychl. „A přišlo to příliš rychle. Oznámili verdikt v případu Rodneyho Kinga a náhle bylo celé město v plamenech. Vůbec to nedávalo smysl. Pokud vím, v porotě nebyli žádní Korejci, ale najednou to právě korejští obchodníci schytávali nejhůř.

A tak Korejci vylezli s automatickými zbraněmi na střechy obchodů a byli připravení sejmout první černý ksicht, který uvidí, i kdyby měl mít odznak.“

Chvíli zase jen dýchal, zíral dolů před sebe a zkoušel vymyslet, co s rukama. Když nic nevymyslel, jen potřásl hlavou a pokračoval.

„Stejně nechápu, jak jsme to mohli tak hrozně podělat. Víš, myslím celé oddělení, Billy. Většinou samí dobří poldové. Zatraceně dobří.“

„To řekni Rodneymu Kingovi,“ poradil jsem mu a dal si dlouhý lok minerálky. Byl to levný pokus a naznačil to i Roscoeův úsměv.

„Nikdy jsi nesloužil v noci, Billy? Neslyšels, že do noční směny zařazují nabušené tupce? Všechny břídily a potížisty s disciplinárními problémy, které nám PBA a ACLU nedovolí vyhodit?“

Neřekl jsem nic, věděl jsem to stejně dobře jako on. Hodně poldů, co se vůbec neměli stát poldy, sloužilo v nočních směnách, kde nebyli

15


tak na očích a teoreticky neměli nadělat škodu. Ale sloužila tam i spousta dobrých poldů. Nosil jsem uniformu dost dlouho, abych věděl, že ze třiceti vteřin videozáznamu se nedá poznat, jestli Rodneyho Kinga tloukli špatní poldové, nebo dobří, kterým jen na moment přeskočilo. Někdy jsem měl sám problém je od sebe rozeznat.

„Tak pokračuj,“ vybídl jsem ho.

Přikývl, jako by právě zaskóroval. A možná tomu tak i bylo.

„Vím, že si lámeš hlavu, jestli to chceš připustit, nebo ne. A tak ti řeknu, že nemám tušení, jak se to mohlo tak rychle zvrhnout. Systém velení se nezhroutil – on prostě neexistoval. Skoro jako by ho někdo záměrně sabotoval.“ Zmlkl a potřásl hlavou. Vypadal zmateně a trochu ukřivděně, jako kdyby ho zradilo něco, na čem mu záleželo a čím si byl jistý.

„A sabotoval?“ zeptal jsem se. Jen na mě chvíli mlčky hleděl, poprvé jako polda na nezasvěceného. Ještě nikdy jsem nebyl na opačné straně takového pohledu. Znervóznilo mě to. „No tak,“ hlesl jsem. „Jestli ti to udělá radost, řeknu, že máš pravdu, jo? Jsem zvědavý. Četl jsem o tom a nechápu, jak to mohlo takhle skončit. Tak co se podělalo?“

„Billy,“ opáčil, „vážně nevím, co se stalo. A pokud můžu říct, neví to nikdo. Ale nedává smysl, že by se někdo pokusil sabotovat věci právě takhle. A vlastně ani nebylo třeba. Morálka byla vážně špatná a všichni jen strkali hlavy do písku. Možná kdybysme přišli s něčím konkrétním, mohli jsme se z toho ještě dostat. Víš, s akcí místo přemýšlení. Možná by nás postavila znovu na nohy. Ale nestalo se. Dopadli jsme rovnou na zadek. Zhroutili jsme se, Billy. Prostě jsme stáhli ocas a utekli. Prvních pár hodin jsme mohli ještě situaci otočit, ale dostávali jsme zmatené signály nebo vůbec žádné. Nikdo se neujal velení. A tak jsme jen ustupovali a ustupovali a najednou jsme se ocitli tak vzadu, že se už nedalo vrátit a něco udělat a následovaly čtyři dny bezvládí. A celá oblast o velikosti Rhode Islandu propadla naprosté anarchii. Ale pak se tam něco začalo dít.“ Zarazil se a podíval k dálnici US 1. Plynul po

16


ní klidný proud vozidel. Tak jako vždycky. Zpoza rohu zabočil výletní vláček a projel kolem. Usrkl jsem vodu a čekal, až bude Roscoe pokračovat. Lidé natěsnaní ve vláčku se tvářili, jako že si jízdu užívají. Nevyvracel jsem jim to.

„Na tuhle část jsem celkem hrdý,“ přiznal nakonec Roscoe. Něco na způsobu, jakým to řekl, mě donutilo otočit hlavu a soustředěně se na něj zadívat. Stále však měl tvář jako masku, tedy až na to pousmání. „Bez přítomnosti policie v celé oblasti, a to myslím úplné, by člověk čekal, že tam propukne naprosté šílenství, všechny domy vyhoří, veškeré obchody se vyrabují, bude se střílet, znásilňovat, sekat mačetama a kadit na kuchyňský stoly.“

„A nedošlo k tomu?“ zeptal jsem se a on se pootočil a upřel na mě pronikavý pohled.

„Ne, nedošlo,“ ujistil mě. „Nic takového se prostě nestalo. Jen v televizi tvrdili, že k tomu došlo. Ale nic není jako v televizi. Museli prostě všechno zjednodušit, jinak by se jim reportáž nevešla do třiceti vteřin. Ve skutečnosti došlo k tomu, že se většina lidí v té oblasti začala dávat dohromady. Dokonce i v nejhorších částech Watts, kde přes devadesát procent lidí nenávidí to, co se děje kolem nich. To víš sám. Zdálo se však, že si neuvědomili, že jich je víc než těch zlých hochů. Vždycky jako by jim něco chybělo, nějaká jiskra nebo – zrnko písku, kolem kterého by se vytvořila perla. Nikdy nic takového neměli. Pak se to stalo a objevil se ten kluk.

Ten kluk. Šestnáctiletý černý kluk. Zorganizoval svou skupinu, a když někde zaútočili násilníci, lupiči, střelci, kdokoliv, ukázal se tam se svýma lidma a nenásilně se jim postavili, dokud se kriminální živly znovu nestáhly. Měli ho rádi černí kluci, někteří Korejci i Mexičani. A všichni s ním spolupracovali. Fungovali lépe než policie. A začali své okolí měnit tak, že to vypadalo už natrvalo. Víš, nová svornost celé komunity.

A potom ho někdo zastřelil.“

17


Roscoe se zhluboka nadechl. Zaznělo to spíš jako vzlyknutí. Pozorně jsem se na něj podíval, ale z hluboké bolesti v jeho očích jsem nic dalšího nevyčetl.

„Byla to úkladná vražda, Billy. Velkorážnou odstřelovačskou puškou ze střechy. Někdo podstoupil značné riziko, aby došlo k atentátu, a toho kluka zastřelili. A já nemůžu zjistit proč.“

„Proč nemůžeš?“

Znovu ten úsměv. „Především chybí důkazy A není to tak úplně moje parketa, však víš. Ale hlavně na nás tlačí shora, abysme se kvůli politice do toho moc nemíchali. Říkají, že se město vrací zpátky k normálu – jako kdyby to bylo dobře. Ten kluk prý byl přinejhorším jen další grázl a přinejlepším někdo ve špatnou dobu na špatném místě a zastřelil ho nějaký nervózní korejský prodavač.“

Teď mu z hlasu už celkem zřetelně zaznívala bolest a začal mluvit rychleji a otevřeněji jako právník, který si myslí, že už případ prohrál, ale stejně se pokouší stůj co stůj zviklat porotu.

„Ale tvrdím, že je to blbost. Totální blbost, Billy. Sejmuli ho příliš dobře a špatným druhem zbraně. Korejci většinou mívají útočné pušky nebo brokovnice – nevěděli by, co dělat se snajperkou. Chtějí zbraň, co nejvíc plive olovo. Toho kluka ale někdo zabil jediným čistým výstřelem z lovecké pušky. Tohle byla vražda, Billy. Někomu se nelíbilo, co kluk dělá, počíhal si na něj a zabil ho. Někdo ho zavraždil a já ho chci.“ Musel slyšet, jak se mu chvěje hlas, a na moment se odmlčel, nabral dech a omluvně se na mě usmál, než pokračoval.

„Jenže mi ani nedovolí za tím jít. Dokonce ani mně... A nedali ten případ nikomu dobrému. Snaží se ho zamést pod koberec, aby zmizel a všichni na něj zapomněli, aby se nikdo nedozvěděl, co byl ten kluk zač a o co se snažil, a to je –“

Tady zmlkl, jako by pro něj přímá otázka byla příliš. Urazil skoro pět tisíc kilometrů, aby mě požádal o laskavost, a teď to nedokázal. Hrdost se projevuje hodně podivně.

18


A tak dlouhou dobu jen mlčel. A já také. Došlo mi, že v tom musí být ještě něco víc. Ale nic víc nebylo. Roscoe zůstával zticha. Když jsem se na něj znovu podíval, jen se na mě zas tak podivně pousmál. Jenže tentokrát smutněji.

Lahev minerálky jsem neměl úplně prázdnou, ale zhruba centimetrový zbytek na dně už nepříjemně zteplal a vůbec mě nelákal. Odložil jsem lahev nahoru na výrobník ledu.

„Proč, Roscoe?“ zeptal jsem se ho a zkusil jsem pohledem proniknout pod masku, do které mu ztvrdl obličej. „Proč jsi přijel z takové dálky? Proč to prostě nenecháš být tak, jako to dělají několikrát denně všichni poldové na celém světě? Proč já?“

„Politika je v tomhle případě moc hnusná, kamaráde. Nikdo na oddělení se k tomu případu nesmí přiblížit. Nechtějí to nijak rozvířit. Ale je to důležité a potřebuju dobrého poldu, abych našel pachatele. A ty jsi tam uvnitř pořád moc dobrý polda, Billy. Ty to nevzdáš,“ prohlásil a řekl to tak vážně a naprosto přímo, že jsem mu na minutku i uvěřil, uvěřil jsem, že mluví o nějakém jiném Billym Knightovi, který nikdy neodešel a vždycky dostane svého muže. Tak dobrý je Roscoe, i když se přímo o to ani nesnaží.

Ale zavrtěl jsem hlavou. „V LA je spousta dobrých poldů. Někteří jsou navíc černí a můžou jít tam, kam já v tomhle případu nemůžu. Tak dobrej nejsem.“

„Jo, jsi,“ řekl. „Byl jsi tak dobrý. Byl jsi nejlepší polda z ulice, jakého jsem kdy viděl. Kromě toho potřebuju někoho zvenčí, kdo ví, jak to vypadá uvnitř, a nedá se odradit kancelářskýma krysama.“

„Roscoe, sám jsi přece kancelářská krysa.“

„Billy, vím, že jsi na to ten pravý, jako že vím, jak se jmenuju.“

Znovu na mě použil jemnou manipulační techniku. Naštvalo mě to.

„Proč sis neušetřil všechnu tuhle námahu a prostě mi nezavolal, Roscoe?“

„Nejspíš jsem se bál, že bys mi zavěsil.“

19


„Zavěsím ti stejně,“ namítl jsem. Pootočil jsem se, ale nebylo tu nic, na co bych se zadíval. A tak jsem se po chvíli obrátil zpátky a pohleděl na Roscoea. Stále na mě jen zíral těma smutnýma hnědýma očima. Vypadal jako učitel, kterého právě hrozně zklamal oblíbený žák.

„Změnil ses, Billy. Stáhl ses do sebe a přibouchl dveře. Možná už nejsi ten muž, kterého potřebuju.“

„Konečně jsi to pochopil. Už nejsem polda. Nejsem. Nejsem ani soukromý detektiv. Nejsem sekuriťák a ani dopravák před školou. Jsem rybářský průvodce. A ty nemáš o rybaření zájem, tak mě sakra nech na pokoji. Jestli chceš na ryby, bezva, zavolej mi. Beru čtyři sta padesát dolarů za den. A vezmi i svýho syna.“

Otočil jsem se a vydal se pryč. Jenže než jsem udělal tři kroky, zastavily mě dvě věci, jako kdyby mě zasáhl blesk. První byl náhlý neblahý pocit, že vím, co se mi Roscoe chystá říct.

A druhá, že to skutečně řekl.

„Svého syna nemůžu přivést, Billy,“ prohlásil. „Ten kluk, o kterém jsme mluvili –“

„Ne,“ hlesl jsem. Bylo to ode mě hloupé, ale na nic jiného jsem se nezmohl.

„Jo,“ řekl znovu tím děsivě tichým hlasem. „Ten kluk byl můj Hector. Ten, koho zastřelili. Je mrtvý, Billy,“ dodal zbytečně a obsáhleji, než bylo nutné. „Můj Hector je mrtvý.“

Pomalu jsem se otočil a díval se, jak se pokouší naposledy nasadit svůj chabý úsměv. Nezvládl to. Obrátil se a zamířil pryč z přístaviště. Snažil jsem se vymyslet, co mu říct. Snažil jsem se pohnout nohama a jít buď za Roscoem, nebo zpátky ke své lodi. Ani jedno se mi nepovedlo. Místo toho jsem tam jen stál v děsivém odpoledním vedru a díval se, jak Roscoe dochází k pronajatému autu s modrou metalízou, nasedá a odjíždí pryč.

20


KAPITOLA 2

Nevím, jak dlouho jsem tam vedle výrobníku ledu stál. Nakonec jsem uslyšel, jak Art ťuká na okno, a trhnutím jsem k němu otočil hlavu. Zíral na mě skrz sklo a něco mi říkal. Uvědomil jsem si, že tam trčím příliš dlouho a vypadá to nepřirozeně.

Zachytil jsem i svůj obraz. Billy Knight, živoucí duch. Nikdo by o mně neřekl, že jsem hezký. Zajímavý možná, s tím mírně nesouměrným obličejem, tenkou jizvou na levé tváři, modrýma očima, to pravé je trochu větší, špinavě blond vlasy vybělenými sluncem, širokými rameny a výškou zhruba metr osmdesát. A všiml jsem si i propadlých tváří a kruhů pod očima, které jsem dřív nemíval.

Ale kromě toho všeho, kromě povrchních rysů, podle kterých by mě mohl popsat každý policista v oběžníku, s mým vzhledem nebylo v pořádku ještě něco. Zpoza očí jako by vyhlíželo štvané zvíře, které Roscoe vylákal z doupěte. Dívalo se na mě několik měsíců a pomalu zalézalo do své skrýše a já byl natolik hloupý, abych si myslel, že tam zůstane už navždy. Teď jsem poznal pravdu – pouze hibernovalo. Když Roscoe stiskl správná tlačítka, probralo se ze spánku a řeklo si, že přišlo jaro, a znovu vystrčilo čumák.

A bylo zase tu, hledělo na mě zevnitř, dívalo se na můj obraz a vidělo jen kosti, potravu červů, úsměšek ve velkém špinavém zarostlém životě pod psa. Tak útočí; ukáže vám reálnou perspektivu. Donutí vás přiznat si, že jediný skutečný účel, který na tomto světě

21


máme, je posloužit rostlinám jako hnojivo. Vše, co vede k tomu, že vás hodí do jámy v zemi, je jen rutinní fáze výroby nejlepší samostatně se množící potravy rostlin.

Ano, měl jsem reálnou perspektivu, jasně. Kteroukoli ze stovek probdělých nocí se ozvala ve tři ráno a blahosklonně mi ukázala, jak se věci mají. Poplácala mě přátelsky a chlapsky po rameni a pošeptala, že mám přece zbraň, a já mohl na obranu jen předstírat. Předstírat, že je všechno normální a že proploužit se každým dalším dnem má nějaký smysl. A jaký smysl? K tomu se dostaneme později. Prozatím stačí předstírat, že smysl existuje, a možná dokážete toho tvora za očima opět ukolébat k spánku. Prostě se chovejte normálně.

Až na to, že jsem už nevěděl, co znamená normálně.

To bylo něco, čeho jsem si byl vědom během posledního roku, a to poprvé v životě. Možná o tom většina lidí nikdy nepřemýšlí a od doby, kdy jsem byl kluk, až do loňska jsem to dělal stejně. Vždy jsem předpokládal, že všechno, co dělám, ať už jsem při tom vypadal jakkoli, je normální, a tak to i bylo.

Věci se změnily. Od toho dne před osmnácti měsíci se cítím jako podvodník, jako někdo, kdo se skrývá ve svém vlastním těle. Byl jsem velice opatrný, abych nevystrkoval hlavu, nechoval se tak, abych vypadal jinak, a nedával tím nikomu důvod se mě na něco ptát. Jedna z věcí, které se mi líbily na rybaření s neznámými lidmi, je, že jsme mluvili skoro výhradně o rybách. O osobních záležitostech se mlčelo. A když někdo začal být na mě příliš zvědavý, vždy jsem mohl jen ukázat na rybu.

Tak jsem to chtěl. Dalo mi spoustu práce být zase funkční a nechtěl jsem riskovat ztrátu pečlivě vybudované rovnováhy. Nebyl jsem si jistý, že bych to znovu zvládl.

Prvních pár měsíců jsem se hodně díval na televizi. Dokonce se mi podařilo sledovat dvě talk show najednou – někdy i v intervalech pěti minut. Podle většiny z nich není dobré, když se potlačují pocity. Je

22


zdravé, přirozené a čestné o věcech mluvit. Ale co, k čertu: není to zdaleka tak sebezničující jako si prostřelit hlavu devítimilimetrovou celoplášťovou kulkou, a to už něco znamená.

Art znovu zaklepal na okno. Uvědomil jsem si, jak musí být znepokojený, když vstal ze svého trůnu a přešel přes celou místnost.

Vrátil jsem se do brutálního chladu Artovy boudy.

„Co se k sakru děje, Billy? Stál jsi tam jako – prokrista, já nevím. Co se stalo?“

„Ale nic, Arte. Jen jsem přemýšlel.“

Potřásl masivní hlavou. Jeho tři brady o sebe zapleskaly. „Zatracenej polda. Řekl jsem ti, že přináší potíže. Cítil jsem to z něj.“ Prstem tlustým jako klobása si poklepal na nos. „Tomuhle toho moc neunikne. Hned poznal, že budou trable.“

„Žádný trable, Arte.“

„Pětatřicet let v tomhle zatraceným městě,“ poučil mě. „Myslíš, že nevycítím trable?“

„Propánakrále, žádný trable, Arte,“ zaječel jsem na něj. Dost vysoko a příliš nahlas, tak jsem se na něj ještě zeširoka usmál, aby se přesvědčil na vlastní oči, že žádné trable nemám. „Půjdu domů.“ Otočil jsem se ke dveřím a trochu zaškobrtl, jak mi chlad na chvíli zablokoval koleno. Vzápětí se kloub uvolnil a já zamířil k východu.

„Vocase,“ zaslechl jsem, jak za mnou zamumlal Art.

Venku jsem obešel boudu k místu, kde jsem měl k pilíři připnuté kolo. Odemkl jsem zámek, strčil řetěz do otlučeného koše a rozjel se na ulici a přes dálnici US 1. Mám auto, ale už půl roku jsem ho ani nenastartoval. Nevím, jestli to vůbec ještě jde.

Pro všechny, kdo na Key Westu jezdí autem, se používá zvláštní označení: turista. Místní mořští vlci jezdí zásadně na otlučených kolech s velkými americkými sedly a vysokými řídítky, po jakých touží už od šestašedesátého roku každý kluk v zemi. S takovými vysokými řídítky se i v keywestských podmínkách mnohem snadněji udržíte zpříma.

23


Většina kol má vpředu koš v dezolátním stavu a stejně dezolátního řidiče, co drží ta řídítka. Ale i když jste střízliví, na zdejším kole vypadá jízda pořád stejně, zvládne ji i sebevětší opilec. Předkloníte se, jedním předloktím se opřete o řídítka a zplihnete, jako kdybyste neměli kosti, nohama šlapete do pedálů, jako kdybyste scházeli z kopce, a pak už jen udržujete otáčky; v podstatě nešlapete, pouze se poddáváte gravitaci.

Funguje to celkem dobře – na ostrově, který je naprosto plochý a má jen pár kilometrů na délku i na šířku. Benzin je drahý, a pokud nejste úplné dřevo, jízdou autem byste jen ztráceli čas a peníze a navíc zabírali zbytečně moc místa. Turisté sem jezdí, aby si odpočali od hektického maratonu ve svých mraveništích. Místní tu většinou nemají nic, co by spěchalo; turisty nechávají čekat při nejhorším jen pár minut – což je vlastně jedno z potěšení zdejšího života, takže to nikomu nevadí.

Přes dálnici US 1 se mi vždy povede dostat bez vážnějšího zranění, ale pokaždé mě to trochu překvapí. Kdyby nebyla tak rovná, nikdo by přes ni nepřejel do Duval Street. Protože v projíždějících autech se nikdo nevěnuje řízení. Řidiči sice drží volant, ale buď zápasí s dětmi, nebo vyhlížejí ven bočním oknem. V mnoha ohledech si připadají, jako kdyby zavítali do cizí země, a možná mají za to, že tu červená na semaforu znamená něco jiného.

Zrovna teď jsem na tom byl stejně jako tihle turisté. Nemohl jsem dostat z hlavy poslední pohled na Roscoea, jak se pokoušel pousmát a otočil se ke svému pronajatému autu. A tak jsem se rozjel přes dálnici dřív, než jsem si uvědomil, že mám červenou. Podařilo se mi vrátit k chodníku, aniž by mi ulétlo kolo nebo jsem přišel o nohu, ale bylo to jen o fous. Jeden pozorný řidič s blond vlasy na ježka se vyklonil z okénka a z plných plic mi vysvětlil, co mám v hlavě a co bych si podle něj měl strčit do pusy. Nebyl příliš originální a já ho sotva vnímal.

Když mi konečně naskočila zelená, prošvihl jsem ji a musel čekat

24


celý další cyklus. Připadal jsem si v pasti. Roscoe mě našel a za pouhou půlhodinu mi rozbořil všechny tak pečlivě vybudované obranné zdi. A měl pravdu; v nitru jsem pořád ještě polda. A pořád mi záleží na druhých.

Kolem projela červená dodávka plná studentů. Zahoukali a ze zadního sedadla vylétla lahev od piva a rozbila se mi u nohou. Drobné střepy skla mi zabubnovaly na čepici a jeden se mi zabodl do tváře. Levou nohu jsem měl mokrou od zteplalého piva, které páchlo jako pisoár u Lajdáka Joea. Probralo mě to, a když naskočila zelená, přejel jsem za pár vteřin dálnici a zamířil domů.

Můj domek byl toho roku zhruba v půlce ostrova, ulici od malého plavebního kanálu, který ústí do močálu nad Houseboat Row. Bydlel jsem v malém přikrčeném škvárobetonovém domku z šedesátých let. Když jsem se přistěhoval, byl dvůr hodně zarostlý a já ho moc nevylepšil.

Uvnitř za nízkou zdí z korálů, která se táhla kolem domu, se ježily trsy mimořádně vysoké trávy a dělily se o prostor se skvrnami hrubého štěrku, kde nemohlo nic růst. Obrovský citronovník se nakláněl nad zadními dveřmi, padaly z něj plody na kočku, která žila v mezeře pod domem.

Dům byl kdysi natřený floridskou růžovou, podivnou zpotvořenou barvou mezi světlehnědou a ruměncem toreadorských kalhot portorické děvky. Barva už naštěstí vybledla. Kusy se jí oloupaly a pod ní se objevila pastelově zelená podkladová barva. Odhodil jsem kolo na cementovou podlahu verandy a kopnutím jsem otevřel přední dveře.

Dům měl dvě malé ložnice, obývací pokoj spojený s jídelnou, koupelnu velkou jen jako přístěnek a kuchyni. Teď v něm bylo šero a horko, že by se v něm roztekl plast. Zapnul jsem velkou klimatizaci vsazenou do okna, s rachotem naskočila a proud arktického vzduchu mě odtlačil do kuchyně.

Kuchyně měla asi metr a půl široké podávací okénko se žaluzií na

25


levé straně. Ta na pravé straně chyběla, už když jsem se přistěhoval. Zastavil jsem se v kuchyňských dveřích, okénko jsem měl nalevo, a podíval se na ledničku. Byla starší než já a tu a tam ji pokrývala rez.

Přemýšlel jsem o Roscoeovi a o tom, co mi řekl. Přemýšlel jsem, že vytáhnu jednu z lahví piva St. Pauli Girl. Pak jsem přemýšlel, že bych si měl dát nejdřív sprchu. Ale nedokázal jsem se rozhodnout a cítil jsem, jak mi tuhnou šíjové svaly, jak tam jen stojím neschopný ani nejjednoduššího rozhodnutí.

Věděl jsem, že bych si měl nejdřív dát pivo. Je přímo tady, jen tři metry. Stačí udělat pár kroků, otevřít dveře lednice a uchopit ho. Ale co pak – nemůžu si vzít pivo do sprchy. Možná by bylo lepší si dát sprchu jako první. Umýt se, sednout si a pak si dát pivo. Jenže pak by to pivo nechutnalo tak dobře. Takže si jako první dám pivo. Ale –

Bylo toho na mě moc. Najednou mi přišlo, že obě možnosti můžou mít ohromné následky. Jen si musím vybrat buď jednu, nebo druhou, a to nedokážu. Cítil jsem, jak napětí v šíji stále narůstá a svaly se mi začínají stahovat křečí, a než jsem se vzpamatoval, celý jsem se třásl. Všechno se mi zase vracelo. Roscoeova návštěva to přivedla zpátky.

26


KAPITOLA 3

Osmnáctého března. Na to datum nikdy nezapomenu. Ten den už začal špatně. Dálnice byly plné vzteklých opilců a osobností typu A s příliš silnými motory pod kapotami a nedostatečným povědomím o své vlastní smrtelnosti.

Vzduch byl tehdy výrazně žlutohnědý, jedovatý, stěží dýchatelný hnis nepodobný všemu, co jsem kdy někde viděl. Jistě, i další města trpí znečištěním. Nad New Yorkem se vznáší tmavě hnědý oblačný příkrov, který vám dokáže rozervat hrdlo, když vane správný vítr; v Mexico City je jedovatý opar tak hustý, že cítíte jeho váhu a vidíte, jak vám odírá lak z auta. Ale LA má něco speciálního. Přichytí se na šaty, nenápadně pronikne do pórů v tom suchém pouštním vzduchu a způsobí vám ochromující bolesti hrdla a hlavy, až se vám chce zajet na dálnici do Santa Moniky a někoho tam vytlačit ze silnice. Znečištění v LA je jedinečné. Když tu žijete nějakou dobu, uvědomíte si, že ten průsvitný žlutohnědý vzduch je skutečně všudypřítomný v celém městě. Jako vše ostatní v LA i smog je často hezký na pohled, je naprosto neuchopitelný a nepochybně i jedovatý. Ale co – zase způsobuje krásné západy slunce, ne?

Krásné západy slunce a kalná rána. Na cestě do práce bylo toho žlutého rána už přes třicet stupňů, smog se utěšeně šířil a rozbolely mě z něj spánky. Pálily mě oči, v hrudníku mi ostře sípalo a do hlavy mi vystřelovaly zášlehy bolesti, kdykoliv jsem se ji pokusil použít k něčemu jinému než zaměřování očí.

27


Měl jsem spoustu věcí na přemýšlení a hrozně to bolelo. Jennifer a já jsme právě dokončili další z našich časně ranních hádek. Bůhvíodkud získala potrhlou představu, že jen proto, že si mě vzala, mě musí mít neustále na očích. A řekla, že si má dvouletá dcera myslí, že jejím otcem je pošťák.

Klišé „poldové a rozvod“ může být pořádnou osinou v zadku, když to zažíváte na vlastní kůži. Moc vás neuklidní ani fakt, že spadáte do statistického průměru. Bránil jsem se ze všech sil, ale směřovali jsme stále víc a víc k rozvodu. Vypadalo to, že každé ráno, když jsem odcházel do práce, a každý večer, když jsem přišel domů, se odehrála další uječená scéna. A pokaždé jsme na sebe vykřičeli věci, jež jsme neměli. A každá z těch hrozných věcí, co jsme na sebe řvali, byla horší než ta předešlá, dala se o něco obtížněji skousnout, omluvit, vysvětlit. Cítil jsem, jako bychom byli cestující při nějaké divoké jízdě v zábavním parku. Provozoval ji opilec, jízda se vymkla jeho kontrole a nikdo nemůže nic dělat, jen se nechat unášet a doufat, že všichni dojedeme v pořádku.

Až na to, že později se už zdálo, že nedojedeme vůbec.

Toho rána jsme si řekli pár skutečně zraňujících věcí. Většina z nich se týkala mých nedostatků coby otce a lidské bytosti obecně. Bylo stále obtížnější je nějak omlouvat – dokonce i pro mě. Miloval jsem svou ženu a dceru, miloval jsem je tak, až to občas bolelo. Ale pracoval jsem až do noci. Musel jsem. Byl jsem polda. Byl jsem polda dlouho před tím, než jsem se oženil, a čekal jsem, že budu polda ještě spoustu dalších let. Byl to jediný způsob, jak jsem si dokázal uspořádat život a vyrovnat se s tím, jaký jsem a jak žiju. Pomáhalo mi to.

A z té temnější stránky – měl jsem rád vzrušení z práce, které mi lechtalo žaludek, to, že jsem nikdy nevěděl, kdy mě do zad trefí kulka nebo nůž. Měl jsem rád číhanou na nebezpečí, jak mu čelím a přemáhám ho. Miloval jsem tu mizernou hru s vysokými sázkami, kdy mi šlo o život, který jsem dával do banku, aby byl zbytek světa bezpečnější.

28


Nešlo jen o vzrušení z nebezpečí, ale z nebezpečí, které něco znamená. Vzdorovat mu bylo důležité, pomáhalo to alespoň trochu zlepšovat věci – nebo jim přinejmenším zabraňovat, aby se zhoršovaly rychleji. Počítám, že právě tohle myslel Roscoe tím, že jsem v hloubi srdce pořád ještě nováček. Většina poldů přijde o ideály hodně brzy, já ale nikdy. Líbilo se mi dělat něco důležitého a současně nebezpečného. Nikdy jsem si nepřipadal tak živý, jako když jsem se vydával do akce, která mohla znamenat mou smrt. Proto jsem nestál o povýšení a snažil jsem se zůstat na ulici. Rád jsem viděl výsledky na vlastní oči a miloval jsem nebezpečí.

A chápal jsem, že někomu jako Jennifer všechno tohle nemusí dávat smysl. Byla jednoznačně ta hodná. Byla tvrdá, silná, ale neviděla to, co já, a tak stále věřila, že jsou lidé svou podstatou dobří.

Nikdy jsem se jí to nepokoušel vymluvit. Její nezkažené vnitřní jádro bylo mou kotvou ve falešném reálném světě, ve kterém žije většina lidí. Vracel jsem se domů z práce ve svém světě a šťastně jsem vstupoval do milujícího řádu toho jejího. Všechno jsem tak mohl nechat v práci: štětky rozpárané noži svých pasáků, protože utratily jejich peníze za crack, somráky, kteří se utopili, protože se tak ožrali vínem a zfetovali, že nedokázali vylézt ze škarpy, když zapršelo, jednodenní miminka vytažená v několika kusech z kontejnerů – zkrátka všechny ty úděsné střípky reality připomínající spíš noční můru, které mě strhávaly s sebou pokaždé, když jsem byl ve službě. Mohl jsem se od toho všeho vrátit do normálního a příčetného světa, což většina policistů nemohla, a to jen díky Jennifer. Udržovala svou zářivou, báječnou a hloupoučkou verzi toho, jak se věci mají, hezky při životě a v rozkvětu a já ji při tom nechal z vděčnosti, že do ní zahrnuje i mě, někoho, kdo ví, že tomu tak není.

Teď jsem pochopil, že to byla chyba.

Žil jsem si ve dvou světech a chápal obě stránky reality. Ona však ne, nikdy nemohla pochopit, co obnáší být polda. Brala to jen jako

29


jednu z kariér, která se dá změnit, když s ní nejste spokojení. A všechno, co jsem říkal, když jsem se jí snažil vysvětlit, jaká je skutečnost, ji jen posilovalo v přesvědčení, že to nefunguje a že čím dřív mě přesvědčí, abych dělal něco jiného, třeba prodával nemovitosti, tím lepší to bude pro nás všechny.

A tak se stal i skutečný svět Jennifer odporným a zlým a já se před ním neměl kam ukrýt, jen do své práce, a to pochopitelně vše z obou stran jen zhoršovalo, až mě tenhle vír stáhl tak hluboko, že jsem už nevěděl, kde jsem.

A dny jako tenhle mi moc nepomáhaly. Po dvou a půl hodinách papírování jsem měl svědčit u soudu. Tam jsem se dozvěděl, že mě jen vlásek dělí od Adolfa Hitlera a že pouze dvanáct let dementní republikánské dělby moci a s ní spojené mrzačení listiny základních lidských práv mě zachránilo od mnohaletého uvěznění za mé zločiny. Následoval oběd.

Vyrazil jsem zpět na stanici a litoval se, jaké jsem měl náročné dopoledne. Nebyl jsem ani na půl cesty k autu, když se vše ještě prudce zhoršilo.

Zrovna jsem zahýbal za roh do nejvyššího podlaží parkoviště, když se mi rozezněl pípák. K telefonu zpět dolů to bylo daleko a skoro stejná vzdálenost mě ještě dělila od opačného konce garáže, kde jsem zaparkoval. Rozběhl jsem se tedy k autu.

Když jsem otevřel dveře, hlava mi už třeštila vlivem smogu. Vklouzl jsem na přední sedadlo, popadl vysílačku a ohlásil se.

Možná jste ještě nikdy neslyšeli policejní rádiový provoz. Má velice pevnou strukturu. Pevný řád, rytmus a způsoby hlášení.

Například takhle: kdyby došlo k jadernému útoku na studia společnosti Universal, čekal bych, že mi to centrála ohlásí klidným hlasem bez emocí a s použitím všech správných volacích kódů. Kdyby se přístav na Long Beach stal cílem náletu japonských válečných letadel, centrála by mi sdělila, kam mám jít a co dělat, nevzrušeně a se zřetelně vyslovenými kódovými čísly hlášení.

30


Takže když na mě dispečer začal koktat a nemohl si vzpomenout, co má správně říkat, trochu mě to poplašilo. Dostal jsem kód Tři 10–19, což mi nedávalo příliš smysl: stav nouze, návrat na stanici. Když jsem požádal o zopakování, oznámili mi 10–23, vyčkat, a šumění vypnuté linky.

Za nějakou chvíli ve vysílačce zapraskalo a dali mi 911–B pro 10–35 a následovala adresa na Boyd Street: spojte se s tamním policistou kvůli důvěrné zprávě.

Vůbec jsem to nechápal. „Centrálo, je to kód Tři?“ zeptal jsem se.

Nic. Pak znovu: „Lincoln Tango Dva-nula, Deset – dvacet tři.“

A zase ticho. To jsem už byl na cestě. Boyd Street se nacházela jen pět minut jízdy daleko. Když jsem zahýbal na Los Angeles Street, zkusil jsem to znovu. „Centrálo –“

Dispečer mě však uťal. „Lincoln Tango Dva-nula, tady je kód Tři. Máme probíhající Dva-nula-sedm.“

Zapnul jsem sirénu a šlápl na plyn. Dva-nula-sedm je únos a jako všichni policisté ho nesnáším jako jed. Nevěděl jsem, proč tam chtějí mě, ale určitě k tomu musí mít důvod.

A taky že měli. Měli k tomu důvod. Ach, bože, důvod skutečně měli. Jeden z největších důvodů vůbec.

Boyd Street je v centru města v oblasti postižené krizí. Je plná levných hotýlků, dílen s mizernými pracovními podmínkami a korejských obchodů se smíšeným zbožím. Adresa, kterou mi dali, mě zavedla na roh Šesté ulice, jen pár bloků od autobusové zastávky Greyhoundu na Páté ulici, známé jako Niklák, centrum chudinské čtvrti v centru LA. Je to oblast tak špinavá, že se vám chce rovnou spálit boty, když jste stoupli na chodník.

Než jsem tam dojel, byla tam už slušná sešlost. Dvě sanitky, šest hlídkových vozů, další čtyři bez označení, hasiči a velký kamion, který patřil, jak jsem věděl, pyrotechnikům. Nikde už nebylo volné místo. Nakonec jsem zajel na chodník o dva vchody dál před dveře se

31


staženou kovovou roletou. Když jsem vylézal, nějaký Korejec vystrčil hlavu ze dveří, které jsem zablokoval, prohlédl si mě a pak si pečlivě odplivl asi tak deset centimetrů od mé levé boty.

Na všech okolních střechách jsem skrz jedovatý žlutý losangeleský opar viděl, že už dorazil i tým SWAT. Jeho členové zaujali pozice a teď nehybně leželi nebo klečeli připravení a doufali v rychlý výstřel.

Hoši od SWAT vždycky chtějí střílet rychle. Ne proto, že si myslí, že jsou tak dobří, i když většina z nich je. Ne proto, že touží po slávě nebo vzrušení, ani proto, že to jsou zvířata posedlá krví. Chtějí střílet, aby odvedli svou práci a mohli se vrátit domů. Chtějí sedět v pohodlných křeslech s plechovkou piva v ruce a zírat na sport v televizi. Nejzabedněnější a nejnudnější chlapi na světě jsou nájemní zabijáci. Možná takoví musí být.

Pod týmem SWAT na chodníku se po obou stranách od místa činu rozestoupili policisté v modrých uniformách, vytvořili tak oblouk a krčili se za svými vozy nebo jinými náhodnými kryty, které si dokázali najít. Všichni měli zbraně v pohotovosti, ale jen pár z nich bylo stejně klidných jako tým SWAT. Zatím jsem neviděl nikoho od médií.

Místo, kterému všichni věnovali takovou pozornost, byl jeden ze starých brlohů, kterých tu všude stojí spousta. Za dvacet babek dostanete na týden pokoj bez dveří a matraci tak chatrnou, že cítíte, jak se v ní hýbají blechy. V každé místnosti byste našli tak osmi- až desetičlennou rodinu pracující v místních robotárnách a šetřící si na zelenou kartu. Dům se podle kostrbatého vybledlého červeného nápisu nade dveřmi jmenoval Rossmore.

Velitel mého okrsku už kráčel přímo ke mně. Jmenoval se kapitán Spaulding, ale nikdo si ho kvůli tomu nedobíral. Měl rozplesklý nos a velký knír. Byl to tvrdý chlap dokonce i na poldu z centra. Měl okolo padesátky, vedl už patnáct let boxerský program PAL a stále by zvládl tři kola s každým, kdo by byl dost hloupý a vyzval ho. Když byl mladší, nějací chytráci ho omráčili a nacpali do kufru cadillaku. Kapi

32


tán Spaulding si ale probil cestu ven, zohýbal kapotu kufru, že vypadala jako plastika abstraktního umělce a dva z chytráků zabil holýma rukama. Třetí se spasil útěkem.

„Billy,“ oslovil mě a to bylo špatné znamení. Kapitán Spaulding stejně jako středoškolský fotbalový trenér nikdy nepoužíval křestní jména. Viděl jsem, jak mu do černého kníru vsakují kapky stékajícího potu. Byl horký den a páchl, jako kdyby z chodníku prosakovalo samo peklo.

„Kapitáne?“ Ucítil jsem, jak i na mně začíná vyrážet studený pot. Od rána, kdy jsem musel k soudu, byla realita stále nějak podivně posunutá. A když jsem se teď díval kapitánovi do tváře, posunula se ještě víc, a přestože jsem netušil, co se mi chystá říct, hned jsem věděl, že nepůjde o nic ze seznamu vánočních dárků.

„Billy,“ zopakoval a položil mi ruku na rameno. Cítil jsem i přes sako jeho prsty tvrdé jako kámen. Naklonil hlavu k Rossmore. „Je tam tvoje žena a dítě.“

Prostě jen tak. Takový byl kapitánův styl.

Zamžikal jsem. Nevěděl jsem, jestli se mám pozvracet, nebo rozesmát. To, co řekl, bylo tak absurdně nepravděpodobné, že jsem tomu nemohl uvěřit. Musí jít o něco jiného, o nějakou podivnou metaforu, kterou se snažil vytvořit.

„Cože, pane?“

Přikývl a zatvářil se ještě ponuřeji a stále mi hleděl přímo do očí. „Přišly tě navštívit na stanici. Ale byls u soudu, a tak zase odešly.“ Zaťal zuby. „Nejsme si jistí, co se stalo potom. Myslíme, že před stanicí čekali ti pachatelé. Možná chtěli unést někoho z policistů. A třeba usoudili, že tvoje žena s dítětem jim poslouží lépe.“

Přistihl jsem se, že vrtím hlavou, jako kdybych to mohl popřít. „Co chtějí?“

„Chtějí výměnu. Tvou ženu a dceru za svého kumpána.“

Uslyšel jsem, jak dýchám. Sípal jsem na pokraji omdlení z hyperventilace. Všechno se střídavě děsivě zpomalovalo a vzápětí zrychlovalo.

33


Připadal jsem si jako kojot Vilda. Otevřel jsem pusu; kapitán Spaulding však už vrtěl hlavou.

„Nemůžeme to udělat, Billy. Ten, koho chtějí, je už pryč. Museli jsme ho přede dvěma hodinama předat. Objevili se dva federálové s extradičníma papírama a museli jsme ho vydat na východ kvůli obvinění z vraždy.“

Poslední věta klesla o několik oktáv níž, jak se svět opět zpomalil. Slyšel jsem výpovědi lidí popisujících zkušenosti s LSD a vypadalo to přesně tak. Spauldingova slova byla jako hrozně pomalé kapky a jeho obličej se změnil v kubistickou malbu. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se dýchá.

Kapitán Spaulding mi vrazil políček. Hodně to zabolelo. Vrátil se mi normální čas.

„Jsi v pořádku, Billy?“

„Ne, pane,“ hlesl jsem. „Vůbec nejsem v pořádku.“ Soustředil jsem se na to, abych dostal do plic vzduch, a ucítil jsem, jak mě to uklidňuje. Otočil jsem se a podíval se na ten barák. „Jdu dovnitř.“

Jeho prsty mě sevřely dost pevně, že by mi mohly protrhnout kůži. „Ne, nejdeš, chlapče. Poslouchej. Lesley Bishopová se už s těma chlapama spojila. Tvrdí, že dělá pokroky, a já ji prozatím nechám pokračovat. Poručík Mendez má svoje hochy ze SWAT na pozicích a víš, že jsou dobří. Dokážeme to, Billy, to přece víš. Dokážeme to zvládnout s našima vlastníma lidma a uděláme to správně. Umíme se o sebe postarat.“

Byla to pravda. Lesley Bishopová byla naše vyjednavačka a pevně věřila, že dokáže vymluvit z jalové krávy tele. Hoši ze SWAT patřili také ke špičce – jako celý krizový tým. Většinou v podobných situacích bývají policisté z místních okrsků úspěšnější než federálové nebo kdokoli jiný, kdo se do toho může zamíchat.

Existují pro to dva prosté důvody. První: poldové z okrsku znají svoje hřiště. Druhý: jejich lidé mají větší praxi. V okrscích LA

34


dochází každý den k víc loupežím, přepadením, násilnostem a nejrůznějším melám, než místní pobočky FBI zvládnou za rok.

To také vysvětlovalo, proč zatím nedorazil nikdo od médií. Kdyby se ukázaly televizní kamery, objevila by se i FBI a s nimi dva tucty dalších okresních, státních a federálních agentur. Kapitán Spaulding to držel pod pokličkou. Dokonce se postaral o to, aby ani zpráva pro mě nevzbudila podezření, kdyby někdo sledoval policejní frekvence, jak to mediální zprávaři dělají. Tím, že si je držel od těla, si zachovával nad situací kontrolu. Šlo o mou ženu a mou dceru a patřil jsem ke Spauldingovým lidem. Všichni ve službě by hned všeho nechali a okamžitě přispěchali na pomoc, kdyby to bylo nutné. Jak řekl kapitán, postaráme se o to sami.

Jedna moje část to ocenila. Ta druhá toužila popadnout brokovnici a vykopnout dveře.

Spaulding to pochopitelně věděl. Proto mě čekal osobně a držel mě za předloktí ocelovým sevřením, dovedl mě zpět do narychlo zřízeného velitelství a usadil mě na přední sedadlo svého auta. „Vyjde to, Billy,“ řekl. „Zatím to jde moc dobře.“

„Moc dobře,“ souhlasila Lesley Bishopová. Vedle sebe měla mobilní telefon a elektronický cestovní budík. Telefon používala ke komunikaci s pachateli a budíkem si měřila čas, takže když řekla, že zavolá za pět minut, sledovala budík a zavolala přesně za deset minut. Byla to její oblíbená vyjednávací technika.

„Jak jsme na tom, Lesley?“ zeptal se jí kapitán Spaulding, zjevně aby mě uklidnil.

Usmála se. Očividně ze sebe měla radost, ale to nic neznamenalo. Měla ji vždycky. „Přesně, jak má, kapitáne. Nic nepředvídatelného, všechno jako z příručky. Chtějí, ať propustíme jejich kamaráda, půl milionu dolarů navíc a helikoptéru na letiště. A tam je má čekat tryskáč, co je odveze do Mexika.“ Usmála se ještě víc. „Zahákovala jsem je na penězích. Řekla jsem jim, že sehnat takovou částku si vyžádá víc

35


času.“ Kývla na mě. „Jeden z mých triků. Přinutím je myslet jen na peníze. Tím se v nich posílí chamtivost a začnou v duchu přepočítávat kořist. A na všechno ostatní zapomenou.“

Jen jsem na ni zíral. Na okamžik se zatvářila zmateně, že jsem ji nepoblahopřál k její genialitě, a pak udělala zděšený kukuč, když jí došlo proč. „Ach!“ vydechla. A z



Jeff Lindsay

JEFF LINDSAY


14. 7. 1952

Jeff Lindsay, vlastním jménem Jeffry P. Freundlich, americký autor detektivních románů a her.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist