načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trojboj s draky -- Tomáš Slavata, náhradní táta, triatlonista a filantrop - Lenka Vrtišková-Nejezchlebová

Trojboj s draky -- Tomáš Slavata, náhradní táta, triatlonista a filantrop

Elektronická kniha: Trojboj s draky -- Tomáš Slavata, náhradní táta, triatlonista a filantrop
Autor:

Nechte se inspirovat strhujícím příběhem triatlonisty Tomáše Slavaty, původně sprejera a kluka ulice, kterého nezlomily ani neuspořádané poměry v jeho vlastní rodině. Ba naopak. V ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 154
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0747-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sám vyrostl v rodině bez otce, s matkou alkoholičkou, kde nechybělo násilí. Jednoho dne tento malý, vysmívaný a koktavý Tomáš dobíhal tramvaj a předběhl ji. Cestující mu zatleskali - a tehdy se v něm něco zlomilo. Stačilo malé ocenění okolí a začal běhat, získal motivaci něčeho dosáhnout.

Popis nakladatele

Nechte se inspirovat strhujícím příběhem triatlonisty Tomáše Slavaty, původně sprejera a kluka ulice, kterého nezlomily ani neuspořádané poměry v jeho vlastní rodině. Ba naopak. V jednadvaceti letech se stal náhradním tátou svých dvou synovců (a později i dalších kluků). Dnes pomáhá dětem z problémových rodin a dětských domovů. (Tomáš Slavata - náhradní táta, triatlonista a filantrop)

Předmětná hesla
Slavata, Tomáš, 1980-
Triatlonisté -- Česko -- 20.-21. století
Triatlon -- Česko -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Lenka Vrtišková-Nejezchlebová - další tituly autora:
Trojboj s draky -- Tomáš Slavata, náhradní táta, triatlonista a filantrop Trojboj s draky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lenka

Vrtišková

Nejezchlebová

TROJBOJ

S DRAKY

Skutečný

příběh

Tomáš

Slavata

náhradní táta,

triatlonista

a filantrop




Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Trojboj s draky

Tomáš Slavata: náhradní táta, triatlonista a filantrop

Vydala Grada Publishing, a.s. pod značkou Cosmopolis

jako svou 6902. publikaci

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

Odpovědná redaktorka Alice Zavadilová

Sazba a grafická úprava Anita Ponešová

Fotografie na obálce Jiří Januška

Fotografie v textu Andrea Novotná, Depositphotos/lyashik, bolotoff,

clearviewstock, GPimages a archiv Tomáše Slavaty

Počet stran 160

První vydání, Praha 2018

Vytiskla tiskárna FINIDR

© Grada Publishing, a.s., 2018

Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2018

ISBN 978-80-247-2498-0 (ePub)

ISBN 978-80-247-2499-7 (pdf)

ISBN 978-80-271-0747-6 (print)


Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Grada Publishing

Tomáš Slavata

náhradní táta,

triatlonista a filantrop

TROJBOJ

S DRAKY


OBSAH

Prolog.........................................7

1 Mámu miloval. Mámy se bál. O mámu se bál....9

2 Koktavý princ Bajaja.......................12

3 Závod s tramvají...........................14

4 Zpověď: Sestra Monika......................20

5 Facka na rozloučenou.......................30

6 Pohyb člověka v kolejišti..................32

7 Zpověď: Sestra Veronika....................38

8 Na houpačce................................48

9 Zpověď: Máma...............................52

10 Vytrvalej blbec............................66

11 Kluci......................................72

12 Zpověď: Synovec Mirek......................84

13 Zpověď: Synovec Lukáš......................92

14 Dusil jsem holky láskou....................94

15 Když běžím, vypínám ......................100

16 Investice,inspirace,insolvence ...........104

17 Hotel táta ...............................114

18 Australský restart .......................116

19 Africké zoufalství........................120

20 Zpověď: Přítelkyně Pavlína ...............124

21 Výzva ....................................134

22 Slavata tour .............................140

22 Uprostřed běhu: co teď a co potom ........150


Když spadneš na zadek,

postav se na nohy.

A podej někomu ruku.


7

Prolog...

Toto je příběh statečného a silného rytíře.

A taky trochu koktavého a plachého.

Je mu osmatřicet, ale pořád bojuje s draky.

S draky tam venku i s draky ve své hlavě.

Bojuje za spravedlnost, za lásku, za děti,

ale taky sám za sebe. Sílu mu dodává

potlesk, oslabují ho nálety nočních můr.

Někdy to jsou ozvěny dětství, které prožil

v domově zamořeném alkoholem, násilím

a nestálostí, jindy dozvuky proher a bezmoci

z posledních let. Už tolikrát spadl z koně,

ale pokaždé vstal. A pořád běží dál.

Často vyhrává, ale vyhráno nemá.

Hlavy drakům dorůstají...


8


9

1 Mámu miloval. Mámy se bál. O mámu se bál. Zvykl si. Na křik. Na pláč. Na hádky. Na to, že ho občas máma seřeže. Na to, že občas seřeže jeho sestry. Na to, že občas někdo seřeže mámu. Zvykl si.

Tehdy ještě nechodil do školy, bylo mu

tak pět let. Vzpomínky na dětství má mlhavé, ale tohle si pamatuje jasně. Má to vyryto hluboko v mozku.

Spal. Byla hluboká noc, když ho vzbudil

hluk z kuchyně. Rány a řev. Ostrá hádka. Vběhl do kuchyně. Máma ležela na zemi a z hlavy jí tekla krev. Nad ní stál chlap s rozbitým půllitrem v ruce. Máma křičela, chlap křičel. Tomáš křičel, ať toho nechají, chtěl mámu bránit. Do kuchyně vběhly sestry. Křičely. Pak tam vlítla sousedka. A nakonec policie...

Mámu jsem dlouho po

važoval za oběť, nejhorší

pocity byly, když jsem viděl,

že ji někdo mlátí... Ale dávno

jsem pochopil, že nikdo není

pouhá oběť okolností, že

každý má možnost svůj život

změnit. I moje máma mohla,

ale nedokázala to.

Dneska vím, že od těch nocí

v dětství toužím být vidět

a slyšet. Tahle touha mě moti

vuje ke všemu, co dělám. Na

kládám si, posouvám vlastní

hranice fyzické i psychické.

Abych byl vidět a slyšet.

Abych nebyl němý a nevidi

telný. To mi pomáhá zvládat

napětí z okolí i sebe sama.

Je to motor pro všechno, co

dělám. A druhý motor je, aby

jiné děti nezažily tu bezmoc,

kterou jsem zažil v dětství

já sám. Vím, že to zní všech

no trochu děsivě, ty scénky

s mámou, které jsem v dětství

zažil, ale já to mámě prostě

nemám za zlé. Byla zoufalá.

Strašně zoufalá. A nešťastná.

Myslím, že se nám snažila dát

něco, co sama od své mámy

nedostala. Nikdo na ni v ži

votě nebyl hodnej, tak možná

ani nevěděla, jak se to dělá.

Chtěla nás dobře vychovat.

Vždycky jsem ji bránil. Když

jsem dostal výprask, bral

jsem to tak, že jsem si ho

zasloužil, však jsem hodně

zlobil. Doma i ve škole.

A tohle schéma se opakovalo v pravidel

ných intervalech, po fázích relativního klidu.

Opilá máma, některý z jejích opilých partne

rů, hádky, násilí, křik. Od raného dětství mu

tak do snů vlétávaly noční běsy. A dodnes mu

můry ruší šustotem svých křídel spaní. Je to

pocit, že se na něj něco valí, něco, co ho zadu

sí. Před čím nemůže utéct... Pocit paniky, úz

kosti, bušení srdce, nemůže se nadechnout.

Od dětství na to zabírala únava, když se

znavil do polomrtva, usínal klidně. Dodnes

to zabírá. Když byl maličký, běhal dokola po

pavlači. Od osmi let vybíjí vysokoenergetic

kou baterii ve svém těle sportem. Až když je

tělo úplně grogy, odpočne si mozek. Přestane

šrotovat.

Od raného dětství zná pocit bezmoci. Od

té chvíle, kdy se jako malý kluk snaží odtrh

nout mámu od chlapa, který se s ní pere. Od

chvíle, kdy křičí a prosí, ať toho nechají. A ni

kdo ho neposlouchá. Nikdo ho neslyší. A pak

sedí v koutě. Nikdo ho nevidí. Nemůže udělat

vůbec nic. Je neviditelný. A němý.

Tomáš byl dlouho benjamínek. Když se

narodil, bylo Monice osm a Veronice pět let.

Ony schytaly těch facek a výprasků za život

mnohem víc. Někdy i řemenem. Tomášek

byl mámin mazlík, výprasků dostal míň

a procházelo mu i to, co jeho sestrám nepro

šlo nikdy. Byla několikrát vdaná, měla sérii

partnerů. Jeden těžší případ než druhý. Když

jí bylo šestnáct, její máma zemřela. Na rako

vinu. Tomáš mámu miloval. Mámy se bál.

O mámu se bál.

Bydleli na Malé Straně. Matka Tomáše,

Veroniky a Moniky chodila do práce. A pra

covala asi hodně, od nevidím do nevidím, ži

vila tři krky plus ten svůj. Zdaleka nepila ka

ždý den. Doma si dala občas pivo nebo víno

s colou nebo campari, ale nárazově se chodila

bavit ven. A tam to pak uměla rozjet. Někdy

Když se máma napi

la, byla agresivní a ty

svoje chlapy provokovala, urážela. Byla ze všech těch nevydařených manželství a vztahů nešťastná. S každou další prohrou víc a víc. Ale jsem přesvědčený, že nás měla vždycky ráda. Jen to nezvládala. Ubližovala nám svou vlastní láskou. Zoufalou láskou. Nechtěla, abychom dělali chyby, které udělala ona, tak nás často i zbila, ve víře, že nás tak líp vychová. Když zrovna nepila, byla úžasná a všechno vypadalo skvěle. Něco dobrýho uvařila, jeli jsme na výlet nebo do zoo. Někdy brečela, brala mě k sobě do postele, omlouvala se, vysvětlovala a slibovala. Jen prostě pořád něco slibovala. A málokdy něco splnila. Prostředí, kde dítě žije první roky života, ovlivní hodně, ale já věřím, že není určující. Záleží, jak se člověk pak postaví ke svému vlastnímu životu. Dětství nesmí být výmluva pro každý neúspěch. Věřím, že jakékoliv dítě má šanci změnit svůj osud. Máma mi dala maximum, čeho byla v té době a za těch okolností schopná, díky ní jsem, jaký jsem. Nemám jí co odpouštět, nemám důvod se na ni zlobit. Život byl v mých rukách. Rozhoduji o něm sám. se vrátila ještě ten samý den v noci, občas však její tahy trvaly i několik dní. Tomáš se nejvíc bál jejích nočních příchodů. Vrátila se se svým stávajícím partnerem, taky namol opilým, často ale hned s několika kumpány a mejdan pokračoval. Někdy měla, jak říká Tomáš, cestovatelskou náladu. To pak vzbudila syna nad ránem a taxíkem jeli – nejčastěji – k tetě. Tam zůstali dva tři dny, máma s ní řešila svoje nešťastné vztahy, brečela a popíjela dál. Byla nárazový piják, kvartální alkoholička, nikdy se ale neléčila a své pití nepovažovala za problém. Vždyť přece chodila do práce a „starala se“ o děti. Její děti na to vzpomínají jinak, někdy prý do práce ani neodešla. Staraly se o sebe více méně samy. A její partneři? Jedna katastrofa za druhou. Až na Josefa (jeho jméno je změněno), který se jediný o Tomáše zajímal, podporoval ho ve sportu a v rámcových obrysech splňoval to, co se rozumí pod pojmem otcovství. Byl výjimka.

Tomáš vnímal násilí a opilý křik jako

běžnou součást života, ale s jeho psychikou to mezitím dělalo paseku. Dlouho se počurával. A zadrhával, koktal. Byl zlobivé dítě. Nejspíš hyperaktivní, ale tehdy si ještě s diagnostikou nikdo hlavu příliš nelámal.

Odmalička utíkal. Byl pořád venku.

Utíkal ven před tím, co bylo doma, i když si to dětský mozek nedokázal pojmenovat. Doma se mu nelíbilo, ale myslel si, že to je normální. Dlouho si odmítal připustit, že jsou „divná“ rodina, že žije v nemocném prostředí. S mámou se o tom nikdy nebavil. Ani v dospělosti. Nikdy se jí na minulost neptal, nemluvil s ní o alkoholu, o jejích partnerech, o násilí. Myslí si, že máma to dodnes nevnímá jako problém.

Bojoval jsem o máminu

přízeň, jenže soupeřem

byl alkohol, a nad tím se nedá

vyhrát. Tak jsem bojoval

o pozornost pro jistotu všude.

Proto jsem byl problémový

kluk už ve školce, moc jsem

na sebe upozorňoval. Haló,

tady jsem! Nejkrásnější bylo,

když mě zapomněli ze školky

vyzvednout. To byla paráda,

když jsem tam zůstal posled

ní a měl učitelku jen pro sebe.

Párkrát jsem dokonce spal

u učitelky doma, když mámu

nikde po telefonu nesehnali.

Vůbec jsem neplakal. Byl

jsem šťastnej. Byli na mě

strašně hodní, dostal jsem

dobrý jídlo. Později jsem rád

býval i v nemocnici. To se pak

všechno točilo kolem mě. A dokud člověk sám nechce se svými běsy něco dělat, nikdo mu nepomůže. Tomáš trpěl kombinovanou vadou řeči. A koktal, což byl s největší pravděpodobností problém psychického rázu. Lehce zadrhává dodnes, když je unavený, vystresovaný nebo nervózní. Kvůli výraznému koktání dostal roční odklad nástupu do školy a byl dokonce hospitalizován na foniatrické klinice. Tamní pobyt má v mlhách, pamatuje si jen pár obrazů. Byl tam měsíc, možná dva. I když měl pozdější pobyty v nemocnicích rád, pro tenhle „léčebný“ program to neplatilo.

Koktání se Tomáš nezbavil, ale do první

třídy v sedmi letech nastoupil. Na základku na Úvoze. Do školy chodil Nerudovou ulicí. Ráno to vzal doma „přes kapsy“ některého z máminých partnerů, za ulovený peníz si koupil v krámě ovocné čočky. Ty miloval ze všeho nejvíc. Nebo sisinky. Nebo turecký med. A šel do školy.

Hlad měl jen občas. Když se nepostarala

máma, postaraly se starší sestry, hlavně Monika, která docela brzy převzala hlavní roli 2 Koktavý princ Bajaja

Vzpomínám si jen na

injekce a červenou řepu.

Tu jsem nenáviděl a oni mě

nutili ji jíst. A dokola řečo

vá cvičení. Nikdo se tam se

mnou nemazlil, byli přísní

a nevlídní. Když za mnou sé

gry nebo máma přišly, prosil

jsem je, abych mohl domů.

Bylo to pro mě peklo. Jednou

se kluk vedle na posteli po

sral. A když jsem spal, svoje

hovna mi napatlal na postel,

aby to jako vypadalo, že jsem

se pokadil já. Ale dal to – bl

bec – na polštář. Takže všem

bylo naštěstí jasný, že já to

nebyl. Nicméně já se probudil

s hovnama u ksichtu. Nic víc

si nepamatuju. A koktal jsem

dál. Jediný, co od té doby

mám, je posedlost hygienou

a čistotou. Asi by se řeklo

obsedantní. To ty hovna. v péči o domácnost. Jen někdy, když byla máma pár dní na tahu a doma nebyly peníze, dala jim jídlo sousedka.

Ale Tomáš se o sebe uměl odmalička

postarat, byl samorost. Navštěvoval kamarády v okolí a všude něco dostal. Potuloval se po venku, znali ho ve všech hospodách na Malé Straně a na Kampě. Hospodští i štamgasti. Když přiběhl vyprahlý a poprosil o trochu vody, stejně nakonec dostal malinovku nebo kofolu. A někdy polívku, jindy rohlík. Občas i nějakou drobnost ukradl. Sušenky, žvýkačky v samoobsluze. V létě se krmil v sadech na Petříně. Dodnes cítí sladkou chuť hrušek a blum, to blaho, když mu šťáva stékala po bradě. Taky vybíral z koše, co lidé nedojedli.

Malá Strana byla už na sklonku totali

ty plná turistů, nebyl problém od nich vyžebrat pár drobných. A na Pražském hradě měl svou pokladničku – v hrobkách a kašnách, kam lidé házeli mince pro štěstí. Stačil dlouhý klacek a kousek modelíny a výlov mohl začít. Na americkou ambasádu si chodil pro plechovky od coly, na německou pro časopisy.

Dál se toulal nebo jezdil bezcílně tram

vají. Občas utekl z domova. Párkrát ho hledala policie, ale většinou se vrátil sám, byla mu zima a měl hlad. Sestry se snažily zastoupit mámu a Tomáše vychovávat, ale to se mu nelíbilo. Jednou po Veronice hodil nůžky z manikúry. Zapíchly se jí do zad, naštěstí ne hluboko. Utekl. A když se vrátila máma, dostaly ségry výprask místo něj, že ho pořádně nehlídaly.

Můj hrdina byl Bajaja.

Nemluvil, ale měl sílu.

Já jsem taky radši nemluvil,

aby se mi nesmáli, že koktám.

A taky jsem měl sílu, kte

rou jsem uměl využít. Proti

drakům. Tím prvním byla

stará vrba pod Petřínem. Ale

svou sílu jsem jako správný

rytíř využíval jen na ochranu

slabších nebo na obranu sebe

sama, nesnášel jsem nespra

vedlnost. Moje dětství na

Kampě, na Petříně a na Malé

Straně bylo krásný. Miloval

jsem to tam. Ať si máma byla,

jaká byla, já měl díky tomu

úžasnou volnost. Když jsem

zrovna nebyl venku, byl jsem

u někoho ze spolužáků nebo

kamarádů doma. Nejradši

jsem chodil k Terezce, ta měla

lego! A k Barči. Já ji miloval.

Dávala mi hračky z Kinder

vajíček. Ale hlavně jsem

lítal venku, v létě v zimě. Se

svým psem Bobinou. Máma

ji odněkud přitáhla, když jí

byl rok. Byla můj největší

kámoš. Bobina. Když jsem šel

do puberty, neměl jsem na ni

čas. A ona umřela. Až pozdě

mi došlo, jak moc jsem se na

ni vykašlal, hrozně jsem si to

vyčítal. Když jsem ji přestal

venčit, nevěnoval se jí nikdo.

To byla lekce. Pak už jsem

žádnýho psa neměl. Ani když

moji kluci prosili. Pes je zod

povědnost, když se mu člověk

nemůže věnovat, nemá ho mít.

Z Tomáše se stávalo

dítě ulice.


14

Od první třídy byl samá poznámka. Byl drzý na učitelky. Chtěl na sebe upozornit za každou cenu, vědom si rizika, že kvůli další poznámce o něj máma zlomí vařečku. Mluvil jen tehdy, když musel. Pořád silně zadrhával, ve třídě se mu smáli, kvůli koktání i kvůli oblečení. Nikdy sice nechodil špinavý, na to si jeho máma nebo sestry dávaly pozor, ale nosil staré hadry, nikdy neměl nic, co frčelo, co měli ostatní.

Na víc než na výsměch se ale spolužá

ci nezmohli, Tomáš byl zocelený silný kluk ulice. Jenže takový výsměch kolikrát bolí víc než facka, a tak se uzavřel do sebe. Když byl nervózní, nedostal ze sebe kloudného slova, jeho komunikačním nástrojem se stala síla. Často končil v ředitelně na koberečku. On byl ale rytíř Bajaja, kterého ostatní podceňují nebo mu nerozumí, zatímco on vyhrává bitvy za spravedlnost. Silou si vymáhal respekt, ale taky hájil práva slabších. Nebo ta svá. Stínal sedmihlavé sani jednu hlavu za druhou a věřil, že jednoho dne získá půl království a princeznu k tomu... 3 Závod s tramvají

V konfliktech doma jsem

bránil mámu, když si na

ni zas nějaký chlap dovoloval.

A už jsem to nikdy neschytal.

Byl jsem silnej a připadal

jsem si fakt jako neohrožený

rytíř. Ve škole jsem vyhrával

rvačky, páky, přetahovanou.

Postupně si na mě nikdo ne

troufal, přestali se mi i smát.

Nebo si dávali pozor, abych to

neviděl. V očích učitelů jsem

byl zlobivý, problematický

dítě, ale myslím, že věděli,

že nejsem zlej. Ve skuteč

nosti jsem si jen vynucoval

pozornost, chtěl jsem péči,

lásku, chtěl jsem, aby se o mě

zajímali, starali. Čím méně

zájmu jsem cítil, tím víc jsem

o něj bojoval. Když jsem něco

provedl a řešilo se to – přinej

lepším v ředitelně–, byl jsem

spokojený, protože všichni

řešili MŮJ problém! MĚ!

+


15

Tomáš byl můj žák,který přišel do naší třídy ve škole v Řepích z Malé Strany ve 4.třídě, ale to jsem ho ještě neučila. Já ho měla od páté třídy a v té době také pendloval mezi Prahou a Doksy. Jeho rodiče byli rozvedení a Tomáš během školní docházky neustále cestoval mezi oběma rodiči. Byl to takový malý kudrnatý rošťák. Nikdy ale nebyl drzý, jenom občas vyrušoval, byl nepořádný a měl různé nevhodné připomínky. Vzhledem k tomu, jaké měl doma zázemí, se tomu nelze divit. Nejvíc provokoval mladého učitele fyziky, s kterým si, nevím proč, nepadli do oka. Mezi spolužáky byl oblíbený a strhával pozornost sportovními výkony, manuálně byl zručný. Já jsem se jej vždy jako třídní učitelka zastávala, protože byl upřímný a své chyby vždycky uznal. Mile mě překvapil, když pak v pozdějších letech, kdy začali řepští sprejeři „zdobit“ kdejakou stěnu, tak Tomáš, aby zabránil nesmyslnému a nepěknému zohavení školy, nabídl pomoc. Domluvil se s paní ředitelkou, která mu dala finance na zakoupení barev, a Tomáš se svými kamarády krásně a tematicky vyzdobil zdi naší školy, které by jinak byly pomalovány různými graffity. Je obdivuhodné, co Tomáš ve svém životě dokázal vzhledem k tomu, že neměl žádnou podporu od rodičů. Ve věku, kdy si ostatní užívají nejlepší léta života, se staral o své dva synovce. Jeho sportovní úspěchy jsou také obdivuhodné a to, že teď pomáhá dětem, které mají podobný osud jako on, je opravdu výjimečné. Tomáš je vlastně můj žák, který toho v životě nejvíc dokázal. I po letech se vídáme a mám ho velmi ráda.

Třídní učitelka

Květoslava Fraňková

... dopis Tomášovi ...

15

Tehdy nevěděl, že ta nejzákeřnější hlava, která pořád dorůstá, je jeho vlastní strach. Na oko byl silný a neohrožený, ve skutečnosti bázlivý a stydlivý. Spoléhal se na to, že jeho skutečná trápení vyřeší někdo jiný. Vítězit nad svou bolestí a traumaty začal až později, když pochopil, že nejzákeřnější hlava roste přímo v něm. Až když ji objevil, mohl začít bojovat se svým strachem. A sám se sebou.

Bylo mu osm. Zase se vracel ze školy po Újezdu. Na zastávce Hellichova stála tramvaj. Dobíhal, chtěl naskočit, ale řidič mu zavřel dveře před nosem. Zavrčel. Naštval se. Najednou zkrat v hlavě. Předběhne ji. Prostě ji předběhne. A rozběhl se. Pustil se do závodu s tramvají, běžel pár stovek metrů na Malostranské náměstí – díky semaforům, které mu držely zeleně palce, doběhl na zastávku o fous dřív. Tramvaj přijela, otevřely se dveře, Tomáš vyběhl po schůdcích dovnitř. A uslyšel potlesk. Jeden pán, který jeho závod s tramvají sledoval okýnkem, mu zatleskal. A ten potlesk mu změnil život. Chtěl pak potlesk slyšet znovu a znovu. Toužil po pochvale. Po uznání. Chtěl být středem pozornosti. A tak začal běhat závody s tramvají každý den. Žádný cestující už mu nezatleskal, ale brzo dokázal tramvaj předběhnout, i když semafor zrovna „nespolupracoval“. Mezitím se rodina přestěhovala na sídliště do Řep, Tomáš změnil školu.

Nová tělocvikářka si nadějného běžce všimla, rozpoznala v něm talent, probrala to s Tomášovou třídní učitelkou a rozhodly se, že jeho nadání podpoří a rozvinou. Moc dobře znaly tenhle typ kluků, kteří neposedí, jsou nepozorní, zlobí, ale nejsou to klasičtí sígři a agresoři. Zkušeným pedagogickým okem odhadly, že když Tomášovu hyperaktivitu přesměrují na běžeckou dráhu, skončí i zlobení. A přesně to se stalo.

Přihlásily Tomáše na první atletické zá

vody, kde vyhrál svou první medaili. Byl to běh na 800 metrů. Pak vyhrával jeden závod za druhým. Nejdříve v Poháru pražských škol, pak v celorepublikových soutěžích, kde byl pokaždé přinejmenším na bedně. Dnes, po letech, tehdejší důvěru a „investici“ své škole v Řepích vrací – založil a dodnes vede tamní atletický oddíl.

Tomáš je ve čtvrté třídě. A běhá. Slýchá

potlesk a na krku cítí opojnou tíhu medailí. A opět končí v ředitelně. Už ne na koberečku, chodí si tam pro pochvalu. A doma je Josef. Jediný z máminých partnerů, ke kterému Tomáš přilnul. Když byl doma Josef, věci fungovaly. Jakž takž, ale na poměry této rodiny ano. I Josef se uměl s mámou napít, i od něj padlo na máminu tvář pár facek, ale krev netekla, křiku bylo míň. Josef, někdejší reprezentant v řeckořímském zápase, v Tomášovi podporoval začínajícího sportovce. A možná na něj byl i hrdý.

Jak Tomáš nabýval sebevědomí, zlepšo

vala se mu řeč, koktání se vytrácelo a děti se mu už nesmály nejspíš ani potají. Vyběhal si respekt. Běhal a medaile si přebíral v tom, co měl zrovna na sobě, třeba v ošoupaných manšestrákách, roztržitý chlapec opakovaně zapomínal tepláky a trenýrky. Neměl pořádné boty, tak běhal ve cvičkách, v kožených pionýrkách i bosý. Trénoval na školním atletickém ovále. Pak začal běhat i v terénu. Po lesích, po kopcích. Pak si začal od kamarádů půjčovat kola. Svoje totiž neměl, o tom si mohl nechat jenom zdát. Dělal si výlety za Prahu, na Karlštejn nebo na Okoř. Dva pytlíky piškotů a litr mléka, to byla jeho výbava. Bylo mu jedenáct dvanáct. Samorost. Půjčil si kolo a jel...

Na závodech mi paní uči

telka jen řekla, ať se dr

žím v první skupince běžců.

A ať běžím. A když budu mít

dost sil na konci, ať v závěru

ještě přidám. Ale většinou

jsem naplno běžel od startu

do cíle, takže jsem se ani žád

né skupinky nedržel. Prostě

jsem běžel první. Oni běželi

nějak pomalu. Hned v prv

ním okruhu jsem se většinou

odpojil. Běhal jsem všechny

tratě, na které mě postavili.

Osmistovku na ovále, ale taky

přespolní běhy, patnáctistov

ku i pět kilometrů na Hvězdě

nebo v Šárce. Paní učitelky

se mnou na ty závody jezdily.

Hrozně mi věřily a fandily

a myslím, že je to i bavilo, že

tam jedou s někým, kdo je

pak na bedně. A to nejlepší

přišlo druhý den, když mě

hlásili ve školním rozhlase.

Najednou jsem byl hvězda.

18

V televizi u kamaráda pak viděl sestřih ze

světového šampionátu v triatlonu – havajské

ho Ironmana. Byl fascinován. Od té doby měl

sen, že bude taky jednou startovat na Havaji.

Běhal a běhal. Na ovále, přespolní běhy, zá

vody do vrchu. Jako junior se umisťoval

v první desítce závodů v Šárovcově Lhotě,

na Zvičině, na Černou horu, na Lysou. Ze zá

kladní školy šel na truhlářské učiliště. Běhal

a běhal. A jezdil na vypůjčených kolech. Své

první horské kolo si koupil až v devatenácti

letech, na leasing, splácel ho dva a půl roku.

Kolo se pak stalo jeho hlavním a téměř jedi

ným dopravním prostředkem, kam si nedo

běhl, tam dojel. Už při škole začal chodit na

brigády a prodávat v obchodě se sportovními

potřebami, díky tomu se dostal do komunity

okolo outdoorových sportů. Když kamarádi

viděli, jak je s kolem srostlý, navrhli mu, ať

zkusí na horském kole cross-country. Tak za

čal vedle běžeckých závodů vyhrávat medai

le i v terénních závodech „kolmo“. Postupně

zlepšoval techniku i rychlost. Do vysněného

triatlonu mu chybělo jen plavání. Jenže To

máš uměl jenom prsa. A to ještě tak tak. Jako

malý chodil na plavání, ale skončil pokaždé

s odznakem želvičky. Později, když závodil

za Duklu, to dotáhl na kapříka, ale delfínkem

nebyl a nejspíš už nebude.

Na klasický triatlon si tedy Tomáš kvůli

slabému plavání nikdy netroufl. Ale v sezo

ně 2002/2003 se do České republiky dostala

Xterra (světová série závodů v terénním tri

atlonu – 1500 metrů plavání, třicet kilometrů

kolo, deset kilometrů běh v terénu) a Tomáš

vycítil příležitost si konečně triatlon vyzkou

šet. V terénním triatlonu byla totiž větší na

děje na úspěch i bez brilantního plaveckého

výkonu. A tak začal závodit. A skutečně, byť

želvou, umisťoval se do desátého místa, občas

se vyhoupl i na bednu. Želva totiž svůj pla

Cyklický individuální

sport zahrnující tři

části (plavání,

jízda na kole a běh),

které je nutné absol

vovat ve stanoveném

pořadí v těsném sledu.

Jeho vznik se spoju

je s tradičními testy

přežití provozovanými

americkými záchraná

ři v sedmdesátých

letech 20. století.

Ve skutečnosti je jeho

předchůdcem závod

Les trois sports

pořádaný ve Francii

již ve dvacátých

letech.

Na olympijských

hrách se poprvé

objevil v roce 2000

v Sydney.

750 m

1,5 km

1,9 km

4 km

3,8 km

1,5 km

20 km

40 km

90 km

120 km

180 km

30 km

5 km

10 km

21 km

30 km

42,2 km

10 km

...Triatlon...

Sprint triatlon

plavání kolo běh

Krátký (olympijský) triatlon

Střední triatlon

Dlouhý triatlon

Ironman

Xterra, terénní triatlon



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist