načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trofej – Steffen Jacobsen

Trofej

Elektronická kniha: Trofej
Autor: Steffen Jacobsen

Dánský krimithriller o krvelačných válečných veteránech, kteří se baví pořádáním honů na lidské oběti. Manželský pár se vydá do norských hor na jarní výlet. Ten však pro ně skončí tragicky - stanou se trofejí lovců. Podivné safari, kde ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 419
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Trof
Spolupracovali: z dánského originálu ... přeložila Markéta Kliková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2015
ISBN: 978-80-747-3271-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dánský krimithriller o krvelačných válečných veteránech, kteří se baví pořádáním honů na lidské oběti. Manželský pár se vydá do norských hor na jarní výlet. Ten však pro ně skončí tragicky - stanou se trofejí lovců. Podivné safari, kde zvířata nahrazují lidé, je oblíbenou zábavou VIP bohatých klientů. Dcera jednoho z nich se poté, co objeví v rodinném trezoru nahrávku s celou akcí, rozhodne zastavit násilnosti. Najme si pro tento účel soukromého detektiva Michaela Sandera. A k němu se záhy přidá kriminální komisařka Lene Jensenová, jejíž vyšetřování sebevraždy vojáka vede také ke skupině lovců lidí. Kdo jsou oni lovci a kam až jsou schopni zajít, to poznají Michael a Lene na vlastní kůži. První díl plánované trilogie.

Popis nakladatele

Mladý manželský pár se po několika letech vydává na společnou dovolenou. Když se jim ale na paty pověsí skupinka brutálních násilníků, promění se výlet do zimních hor v noční můru. Násilné činy v drsné severské krajině však nezůstanou utajeny.
Elisabeth Caspersenová, hlavní dědička celosvětově působícího dánského průmyslového impéria, nachází po nějaké době v trezoru svého otce dévédéčko dokumentující krutou organizovanou honičku a popravu lidí. Takový materiál by mohl fatálně ohrozit prosperitu celé rodiny. Případ proto Elisabeth předá do rukou soukromého detektiva Michaela Sandera, který krok po kroku odhaluje složité vztahy válečných veteránů z Balkánu a Afghánistánu, jejichž zálibou je honba a mučení lidí.
Při vyšetřování zločinu se jeho cesta zkříží s cestou kriminální komisařky Lene Jensenové, která odhaluje příčiny záhadné sebevraždy vojáka a zároveň se snaží odhalit a pomstít násilné zneužití své dcery. Ukazuje se, že spolu všechny události úzce souvisí. Michael Sander a Lene Jensenová, oba vlci samotáři, musí v pátrání po stopách zločinu pokračovat společně. Ale role honců a honěných se brzy otáčí. Kdo se stane další trofejí? Kdo je vlastně komu na stopě? A kam až ty stopy vedou?

Celou knihou lomcuje napětí a vzrušení... Jste naprosto pohlceni, zapomínáte vystoupit z vlaku, odkládáte večeři a proklínáte budík, protože prostě MUSÍTE dočíst ještě pár stránek.
Ekstra Bladet

Kniha začíná tak, jak dobrý thriller začínat musí: ostrými výhrůžkami a strašlivými předzvěstmi. A pak se rozjede. Steffen Jacobsen vážně ví, co dělá.
Berlingske

Strhující příběh, který vám pocuchá nervy... Jacobsen je prvotřídní vypravěč srovnatelný s Joem Nesbøm a Jussim Adler-Olsenem.
Sunday Express

O autorovi

Steffen Jacobsen (1956), povoláním ortopedický chirurg, debutoval v roce 2008 románem Passageren (Pasažér), který se stal na mnoho let jedním z nejčtenějších kriminálních románů v Dánsku. V současné době se prodává i v Německu, Švédsku, Norsku a Itálii, kde jej čtenáři přijali stejně nadšeně jako v autorově rodné zemi. Pasažér autora zařadil po bok takových spisovatelů, jakými jsou Stieg Larsson, Henning Mankell nebo Jan Guillou. V románovém příběhu Den gode datter (2010, Dobrá dcera) nás zavádí do prostředí ropného gigantu, ve své třetí kriminálce Når de døde vågner (2011, Když se mrtví probouzí) čtenářům představuje rafinované vztahy italského podsvětí a mafie. Jeho zatím posledním dílem je Trofæ (2013, Trofej), román o krvelačných válečných veteránech.

Zařazeno v kategoriích
Steffen Jacobsen - další tituly autora:
Odplata Odplata
 (e-book)
Odplata Odplata
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FLEET


Steffen Jacobsen

Trofej



Steffen Jacobsen

TROFEJ


Copyright © Steffen Jacobsen, 2013

Translation © Markéta Kliková, 2015

ISBN 978­80­7473­301­7 (PDF)


„Lovu na člověka se žádný lov nevyrovná. A pro ty, kteří loví

ozbrojené lidi už dost dlouho a líbí se jim to, nemá nic jiného

význam.“

Ernest Hemingway



9

Prolog

Finnmark, severní Norsko

24. března 2010; 18:35 hod.

70° 29′ 46. 97 S

25° 43′ 57. 34 V

Sledoval, jak západně od Porsangerského fjordu zapadá slunce za hory. Když ho našli, věděl, že už jej znovu nikdy neuvidí. Šeřilo se a od vody přicházel chlad. Pár kroků před ním padala náhorní plošina prudce do moře, takže jedině tudy by bylo možné utéct, ale slézt po sto metrů vysokém převislém útesu nebylo v  jeho stavu a  při mizejícím denním světle možné. Tohle je konec a  bude lepší se mu postavit čelem. Už nechtěl být zvířetem.

Věděl, že ho lovci celý den hnali právě k tomuto bodu, k  hraně ničeho. Kulhal po uvolněných žulových deskách, odhodil vybitou loveckou pušku a dřepl si za osamělý velký kámen, který vítr obrousil do příjemné křivky, k níž mu záda sama přilnula. O pár metrů dál proudila v potoce voda z tajících ledovců. Horský potok rychle a hladce přetékal přes hranu a voda dopadala na břeh fjordu hluboko pod ním.

Viděl světla několika aut na druhé straně fjordu. Jela necelých patnáct kilometrů od něj, ale v  úplně jiném světě. Pak si zastrčil ruce do podpaží, opřel si bradu o kolena a díval se na zničenou pohorku, kterou zasáhla klientova kulka. Od té chvíle už jen překotně prchal. Poraněná noha mu pořád ještě krvácela, ale už to nijak zvlášť nebolelo. Stáhnul si pohorku a zatnul zuby, když s botou sundal i ponožku ztvrdlou od zaschlé krve. Vklínil botu pod kámen a zasypal ji štěrkem a kamínky. Možná ji někdo jednoho dne najde.

Byly to kvalitní pohorky. Výbavu měl celkem vzato prvotřídní. Oblékl si maskáčovou bundu a lovecké kalhoty, flísku, termoprádlo, s sebou měl i kompas a zalaminovanou mapu kraje Finnmark s  výběžky sahajícími do Barentsova moře mezi Porsangerským, Lososím a Tanským fjordem.

Na obloze se objevily první hvězdy a planety. Věděl, která je Venuše, ale ostatní nepoznal. Ingrid je pojmenovat dokázala. Souhvězdí, horské rostliny i zvěř měla v genech.

Vyndal ruce z  podpaží, sepnul je a  pomodlil se za svou ženu, ačkoli se jinak nikdy nemodlil. Ingrid jim prostě musela uniknout. Na lyžích i pěšky se v horách pohybovala rychleji než on a on to také přese všechno zvládal. Doteď.

Odpoledne zaslechli píšťalky lovců a bylo jim jasné, že je objevili. Objali se. Políbil ji na studené rty a odstrčil ji od sebe po roztáté vodě pod okrajem ledovce. Nechtěla ho opustit, tak do ní strčil znovu, až málem upadla. Řekl jí, že se bude držet na hřebenu tak, aby byl vidět, aby pronásledovali jeho. Ona měla běžet dál podél ledovce a pak vyrazit nahoru do terénu. Kdyby běžela po zbytek dne a  přes noc, mohla by za svítání dorazit do Lakselvu a zburcovat policii.

Ingrid si nasadila lyže, jako šíp vystřelila přes zasněžený svah a zmizela mezi zakrslými borovicemi, kde ji těžko mohli vidět. Uteče jim.

Svou ženu naposledy spatřil z  hřebenu. Ve stejný okamžik si všiml lovců, kteří přecházeli přes ten vedlejší. Měli v  zádech odpolední slunce a  vrhali dlouhé stíny. Ti vpředu ho uviděli. Mezi dolinami se znovu rozezněly píšťalky. V  horách nebyli od té doby, co se narodila dvojčata, a to už jsou dva roky. Takže už se nemohli dočkat. Jeho žena pocházela z Norska a naučila ho milovat opuštěné severní kraje. Rozhodli se spontánně, když viděli předpověď počasí pro Finnmarku, která na konec března slibovala klidné, bezoblačné dny. Přemluvil svou matku, aby pohlídala děti, a zarezervoval dvě místa v příštím letadle z Kodaně do Osla a dál z Osla do Lakselvu.

Večeři si dali v  téměř prázdném hostinci Porsanger Vertshus. Sezóna teprve začínala a hostinská je s radostí přivítala. Pak nahoře na pokoji vypili lahev červeného vína, pomilovali se pod studenými přikrývkami a spali tvrdě a bezstarostně.

Druhý den ráno si vyšli na sever podél východního břehu Porsangerského fjordu, kamion je svezl do Väkkärä, odkud se vydali do hor. Naplánovali si třiceti kilometrovou túru na severoseverovýchod k  jezeru Kjæsvatnet. Chtěli si u něj postavit stan a trochu si zarybařit, fotit, zkrátka strávit tam pár dní a pak se vrátit do Lakselvu.

Šli za jarního slunce a  obklopovaly je vůně, které probouzející se jaro uvolňovalo z rostlin, lišejníků, z tisíců jezer a planin, kde pohorkami prolamovali námrazu. V jezeře Kjæsvatnet chytil několik zimou otupělých pstruhů. Ryby byly v jeho rukách těžké, chladné a pevné. Zabalil je do lišejníku, uložil do rybářského koše a Ingrid rozdělala oheň. Mráz začal praskat v korunách stromů, ale oni v malém březovém háji seděli ve spacácích těsně u ohně, opírali se o kmeny a jedli. Zima jim nebyla.

Později ho v noci probudil hluboký, pravidelný zvuk rotoru vrtulníku daleko na východě. Nezarazilo ho to. Často slýchávali vrtulníky přivážející pacienty do nemocnic v Kirkenes nebo v Hammerfestu nebo letící se zásobami a posádkou na ropná pole v Severním moři. Tato oblast má napříč téměř sedm set kilometrů a skoro nikdo tu nežije. Jsou tu prakticky sami, kromě větrem ošlehaných městeček u pobřeží a kočovných Sámů se soby.

Znovu usnul a další probuzení si už nepamatoval tak jasně. Od tohoto okamžiku se vše rozpadlo na malé nesmyslné útržky: záblesk chladného, hvězdami posetého nebe, když se stan nad nimi vytrhl z konstrukce, Ingridin krátký výkřik, ostrý zápach ozónu, modrý, bzučivý záblesk. Bolest a  tma. Nemohl pohnout jediným svalem, ale vnímal, že ho zvedli i se spacákem a vynesli do noci ozářené hvězdami.

Později ho napadlo, že je ochromili elektrickým paralyzérem. Jako ve filmu.

Silueta helikoptéry zastínila nebe nad nimi. Položili je dovnitř na podlahu a stroj se zakymácel, když muži nastoupili.

Stav beztíže. Přeprava.

Únosci neřekli jediné slovo, nepromluvili mezi sebou, ani k  Ingrid nebo k  němu. O  pár minut později se jeden z nich předklonil s injekční stříkačkou v ruce, zapíchl Ingrid skrz spacák do stehna jehlu a její částečně bezvědomé naříkání ustalo.

Všiml si, jak muž z další stříkačky vytlačil jasný řídký pramínek tekutiny. Pak mu poklekl vedle hlavy a  nahmatal ve spacáku jeho paži. Plaval vzduchoprostorem směrem k  zářícímu čtverci, načež se probudil a shledal, že dřepí nahý na betonové podlaze a třese se chladem. Výhled měl na prázdný okenní rám. Venku bylo větší světlo než uvnitř. Tělo se mu asi vzpamatovalo dřív než mysl, protože balancoval v podřepu na patách. Ruce měl zmodralé a nateklé od utažené kabelové stahovací pásky, kterou měl svázaná zápěstí, od nichž vedlo ocelové lanko ke kovovému očku přichycenému k zemi.

Na konci budovy byla na trámech složená hromada břidlice a on hádal, že jsou v jednom z mnoha opuštěných břidlicových lomů v horách.

Vedle něj se ozval povzdych a škrábání nehtů po betonu. Svalil se na bok, aby to, co Ingrid uvidí jako první, byla jeho tvář.

Přitiskli se k sobě, jak jen to ocelová lanka dovolovala, a v tu chvíli se otevřely dveře. Spatřili v nich dvě tmavé postavy, za nimiž prosvítalo ranní slunce. Přicházeli k nim halou a štěrk jim křupal pod pohorkami. Naprosto ignorovali jeho rozlícenou otázku v  dánštině, angličtině a  norštině. Když nepřestával nadávat, přiložili Ingrid k hlavě pistoli.

Nejvyšší muž ho vytáhl za vlasy do sedu. Pak ho zase pustil a vytáhl si z  kapsy v  bundě jejich pasy. Muž bezchybnou angličtinou se skandinávským přízvukem konstatoval jejich věk a  zeptal se na jejich hmotnost, jestli berou nějaké léky a zda vědí, jak vstřebávají kyslík.

Mátl ho mužův klidný, konverzační tón. Ten, co ho doprovázel, odklonil pistoli od Ingridiny hlavy. Posbíral v puse sliny a plivnul dotazujícímu se na botu.

Ten se ani nehnul. Oba muži mezi sebou neprohodili jediné slovo. Přesto druhý z  nich patou pohorky prudce dupnul Ingrid na prsty u nohy. Vykřikla. Vrhl se proti lankům, načež dostal kopanec na solar.

Muž zopakoval otázky a dostal na ně odpověď. Poté oba odemkli visací zámky, přestřihli jim kabelové stahovací pásky okolo kotníků, vytáhli je nahoru a vyvedli ven.

Ingrid museli podpírat, ale on chtěl jít sám.

Na dvoře mezi budovami břidlicového lomu stáli další čtyři muži. Na sobě měli černé lyžařské kukly, maskáčové bundy a  kalhoty s  maskovacím vzorem vhodným do hor. Ledově šedé, černé a  tmavozelené nepravidelné barvy naruší v terénu obrys jejich postav.

Pohlédl muži do hnědých očí.

„Hrajete si tady na hrdiny, co?“ prohodil dánsky.

Muž přimhouřil oči, jejich koutky se vpily do vrásek od úsměvu, ale neodpověděl.

Přestřihli jim pásky okolo zápěstí a on k sobě přitiskl Ingrid. Byla drobná a  hubená a  pokoušela si rukama zakrýt klín i malá prsa.

Na stole, což byly dveře položené přes dvě dřevěné kozy, leželo oblečení, pohorky, výbava a  jídlo. Řekli jim, ať si na sebe vezmou termoprádlo, trička, flísky, ponožky, maskáčové bundy i kalhoty. Velitel jim doporučil sníst ze stolu všechno, co se do nich vejde; těstoviny, müsli a chleba. Tohle je poslední jídlo, které dostanou.

Hnědooký velitel je informoval, že si je koupil klient, který je bude v příštích dvaceti čtyřech hodinách štvát po horách. Nejde o nic osobního. Klient je nezná a oni neznají jeho. Ve hře byli i jiní, ale on si vybral je.

Ingrid skryla tvář v dlaních, schoulila se a rozvzlykala. Neustále opakovala jména dvojčátek.

Všiml si pohybu za oknem. Uvnitř za špinavým, popraskaným sklem někdo byl. Oválnou tvář napůl zakrýval stín široké krempy klobouku.

Pak muž ukročil ke straně, pryč od okna.

Dostanou dvě hodiny náskok, pokračoval velitel. Když je najdou během stanovené doby, klient je zabije, jak se mu zamane. Ukázal na bílou osamocenou skálu o  několik stovek metrů dál. U jejího úpatí najdou loveckou pušku se třemi náboji. Můžou s ní udělat, co budou chtít. Umí zacházet s puškou?

Přikývl.

Ingrid se zhroutila a on ji prudce zvedl na nohy. Provedl ji mezi budovami okolo hromad břidlice ven do terénu.

Slunce opustilo hory na východě a oni se rozběhli. Všiml si odrazu čelovek na vlhkých kamenech potoka, srdce mu rychle a  silně bušilo. Měchýř se vyprázdnil a po stehnech se mu rozlilo teplo. Klel ze studu, z šíleného strachu o Ingrid, z neskutečnosti.

Pak se zvedl, vystoupil zpoza svého pohodlného bloku skály, přičemž byl zcela viditelný proti večernímu nebi za sebou.

Lovci vyběhli ze tmy a on na ně křikl. Jeden z nich kulhal a on si přál, aby tu svini býval byl trefil do srdce a  ne do stehna. Jedno světlo zářilo bíle a  silněji než čelovky. Zastínil si oči rukama. Reflektor kamery. Ti hajzlové ho filmují.

Lovci se zastavili na dvacet kroků od něj a  začali v  rytmu tleskat, nejprve tiše, pak silněji. Sklonil se, zvedl kámen, hodil jím, ale netrefil. Sedm střelců stálo v řadě a mířilo. Zelené a červené laserové hledáčky mu na těle hravě skotačily, až se mu střetly nad srdcem.

Pak se dali do zpěvu a on vypnul mozek. Stál zády proti útesu v jedné z nejopuštěnějších a nejodlehlejších krajin na světě, zatímco kati křičeli, dupali a tleskali We Will Rock You od Queenů... BUDDY, YOU’RE A  YOUNG MAN, HARD MAN!

SHOUTIN’ IN THE STREET

YOU GOT BLOOD ON YO’ FACE

YOU BIG DISGRACE

WE WILL WE WILL ROCK YOU!

Zpívali čím dál hlasitěji. Dupání pohorek se neslo horami. Před klientem se rozevřel půlkruh. Vrávoravě vykročil vpřed s puškou v rukou, působil nerozhodně, sklonil hlaveň a zase ji zvedl.

Snažil se pod kloboukem s  širokou krempou najít klientovy oči, získat trochu lidského kontaktu, ale reflektor kamery ho oslňoval. Šermoval rukama proti světlu, ovšem Ingrid nikde neviděl. Divoká naděje mu otevřela hrdlo a nahlas neartikulovaně a triumfálně vykřikl.

Klient se naklonil na stranu a pozvracel se. Postavil pažbu na kameny a opřel se o hlaveň. Velitel mu něco ostře a rychle nakázal, muž přikývl a otřel si pusu.

Pak se velitel otočil směrem ke kořisti a nízkým obloukem k ní něco hodil.

Automaticky chytil černý, těžký, zavázaný pytel. Chvíli se díval na tiché, nehybné muže, než pytel otevřel a vyndal jeho obsah. Svět zanikl a chvíli nato zemřel Kasper Hansen.

1

Michael Sander si pročísl vlasy a upravil kravatu. Míjel právě třímetrovou bílou zeď obklopující sídlo na jedné z  nejdražších adres v  Dánsku. Budovy v  ulici Richelieus Allé v  Hellerupu u  Kodaně spadaly všechny do vytoužené kategorie rozlehlé vily a skutečné paláce.

Prohlížel si jmenovku zapuštěnou do zdi u  brány, stálo na ní CASPERSEN. Zkontroloval si pěšinku ve vyleštěné mosazné destičce, stiskl zvonek a pokusil se důvěryhodně usmát do kamery.

„Kdo je?“

Otázka zazněla z reproduktoru ve sloupku brány.

„Michael Sander.“

„Vteřinku.“

Brána se otevřela a oblázky mu na příjezdové cestě zakřupaly pod nohama.

Usmívající se delfíni v kašně před domem chrlili pramínky vody na nahou nymfu, která vypadala podivně živě a smyslně. Otevřená garáž vystavovala hračky nějakého bohatého muže: nebesky modré maserati quattroporte, mercedes roadster a rolls royce holubí šedi. Na poznávacích značkách stálo SONARTECH 1–3.

Před hlavním schodištěm parkoval obyčejný černý opel.

Michael si byl vědomý určitého optického klamu. Bílý dům působil od brány nestydatě velký, ale to se pletl. Ve skutečnosti byl obrovský.

Vystoupal po osmi širokých schodech a v okamžiku, kdy pozdvihl ruku ke klepadlu, se dveře samy otevřely.

Nejprve si ho přeměřily šedé oči, až pak se tvář opatrně roztáhla do rezervovaného úsměvu. Byla to vysoká žena se širokou rozložitou kostrou. Nikdy asi nebyla šarmantní nebo úchvatná. Obličej měl výrazné, ale symetrické rysy a Michael odhadoval, že jí je o několik let méně než jemu.

Rutinně mu stiskla ruku a představila se.

„Elizabeth Caspersenová Behncková.“

Pak ho vedla za sebou po bílozelené mramorové dlažbě v  hale, takže Michael měl příležitost si ji prohlédnout. Na sobě měla černý kašmírový svetr, perlový náhrdelník, tmavošedou sukni jednoduchého střihu a nápadné tmavočervené punčochy, což mu připomnělo hubené nohy čápa. Byla příliš vysoká na to, aby mohla nosit jiné boty než s  plochou podrážkou. Navíc byla intelektuální typ člověka.

Potenciální klienty dělil primárně na lidi intelektuálního a tělesného typu. Samozřejmě pak existovaly podtypy, jen vzácně ale musel změnit první dojem. Michael věděl, že Elizabeth Caspersenová Behncková je dědičkou kolosálního rodinného jmění a  partnerem jedné z  největších a  nejstarších advokátních firem v  Kodani. Takže byla nepochybně vzdělaná, to ale nebylo rozhodující pro zařazení do kategorie tělesného nebo intelektuálního typu. Spíš to byl způsob, jak boky navazovaly na trup a nohy, křivka beder, držení těla, délka kroku. Zda měla ruce a nohy nakrémované či suché.

Jeho žena se ho občas ptala, do jaké kategorie spadá on sám a to Michaela pokaždé trochu ranilo. Sám sebe chápal jako šťastný mezityp. Byl smyslný, ale uvažoval racionálně.

Elizabeth Caspersenová před ním kráčela po schodech nahoru a jemu připadalo, že stoupá zoologickým muzeem. Na všech stěnách visely vycpané hlavy a paroží všech možných tvarů a velikostí čeledi jelenovitých a antilop. Prázdné oční důlky ho pozorovaly ze všech stran a z trofejí se linul suchý, zatuchlý zápach.

Na první podestě schodiště po něm vztahoval dvouapůlcentimetrové drápy africký lev. Nad jednou z  jeho předních tlap vyčnívala z mahagonové desky obrovská hlava, černé pysky byly nakrabacené přes zažloutlé zuby, hřívu měl zježenou. Zuřivý pohled skleněných očí ho přikoval k zemi.

Žena se ohlédla.

„Otec mu říkal Louis. Děsivé, viďte?“

„To rozhodně, paní Caspersenová Behncková.“

„Stačí Elizabeth, smím-li vám říkat Michaeli.“

„Samozřejmě.“

Jako by ho to zvíře zhypnotizovalo.

„Představte si, že jste malá holka s  bujnou fantazií a že byste musel pozdě večer po schodech dolů, když byste si chtěl skočit pro něco do kuchyně.“

„Tak to bych měl noční můry ještě dneska,“ odpověděl jí.

Stoupali po schodech, dokud se Michael opět nezastavil přímo pod třímetrovým portrétem majitele domu, nedávno zesnulého podnikatele Flemminga Caspersena. Malba byla věrná jako fotografie. Na jedné straně obrazu byly police s  pozlacenými starými svazky a Caspersen se zamyšleně opíral rukou o kulatý stolek. Ležely na něm pergameny s pečetěmi a nažloutlé rukopisy, mapa a  rozevřené folianty, jakoby miliardáře vyrušili při zkoumání pramenů Nilu či samotné podstaty světa.

Za nebožtíkem se tyčil šedý grizzly a  jejich stíny splývaly na zdi. Caspersenova mužná energická tvář byla vážná, bílé vlasy měl naježené. Hnědé oči sledovaly přihlížejícího pozorovatele a  vyvýšená poloha obrazu a mužova vysoká postava mu dodávaly královskou důstojnost. Kravata měla vzor decentních šedých proužků a oblek mu padl, jako by jej vyvinuli v aerodynamickém tunelu.

„Můj otec se rád prezentoval jako renesanční člověk,“ ozvala se Elizabeth Caspersenová. „Ačkoli pochybuji, že by si kdy přečetl nějakou beletrii. Vždycky říkal, že toho sám zažil dost. Smyšlené životy mu připadaly nudné.“

Michael ukázal na hlavu nosorožce visící šest metrů nad zemí. Zvíře smutně pošilhávalo po šedých plochých pahýlech, které mu zbyly po rozích.

„Co se stalo s támhletím?“

„Před pár měsíci se někdo vloupal do domu. Opřeli si o zeď zahradníkův žebřík, uřízli rohy pilkou na železo a zmizeli. Matka byla zrovna v nemocnici a v domě nikdo nebyl. Policie říkala, že to provedli velice profesionálně. Vlastně bychom ho měli sundat. Nosorožec bez rohů nemá celkem smysl.“

Ukázala na skříňku dole u vchodových dveří. „Hlavní dveře vypáčili a  alarm deaktivovali tekutým dusíkem.“

Michael se vyklonil přes zábradlí a  zkoumal stěnu smetanové barvy pod ořezanou trofejí. Po žebříku tam vážně zůstalo několik tmavých skvrn.

„Zoologická muzea a soukromé sbírky jistě čelí epidemii krádeží rohů,“ prohlásil. „Údajně by měly léčit všechno od impotence až po rakovinu.“

„Byly to impozantní rohy,“ pokračovala. „Otec to zvíře zastřelil v Namibii v třiasedmdesátém. Je to bílý nosorožec. Nebo byl.“

„Myslel jsem, že jsou chránění.“

„Zastřelil ho pro účely výzkumu, což samozřejmě jinými slovy znamená, že podplácel. Otec se nezastavil před ničím, dokud nedosáhl svého.“

Michael se zastavil. To prehistorické zvíře v  něm vzbuzovalo zvláštní lítost.

„Rohy vážily asi osm kilo, což hodnotou odpovídalo stejnému množství kokainu,“ informovala ho. „Prodejní cena na ulici je vlastně úplně stejná. Padesát dva tisíc dolarů za kilo.“

To Michaela ohromilo. Čtyři sta tisíc dolarů za půl hodiny práce bylo fajn. Nebo spíš úžasné.

„Nic jiného nevzali?“ zeptal se.

„Matka má šperky uložené v bezpečnostní schránce v bance a v domě nemáme nikdy větší hotovost než je potřeba na zaplacení zahradníka a úklidu.“

Vedla ho chodbou ve druhém patře. Minuli potemnělou ložnici a Michael koutkem oka zahlédl vyhublou ženskou tvář na polštáři. Velké, jakoby ptačí oči otočené ke dveřím. Zdravotní sestra právě zavěšovala na stojan sáček s infuzí.

„Flemmingu? Flemmingu?“

Sestřička zavřela dveře.

Volání nepřestávalo.

„To je moje matka,“ vysvětlila Elizabeth Caspersenová. „Má Alzheimera.“

Michael se soucitně usmál.

Otevřela další dveře a Michaela oslnilo světlo odrážející se od třpytivé hladiny Øresundského průlivu.

„Pěkný pokoj, že?“ zeptala se.

Okna od podlahy ke stropu měřila minimálně šest metrů.

„Nádherný,“ odpověděl jí a zastínil si oči.

Poznával interiér pokoje z  portrétu Flemminga Caspersena. Knihovnu lemovala černá, umělecky kovaná lávka tvořící ochoz. Vysoko nad hlavou mu tlapami šermoval obrovský vycpaný medvěd.

„Medvěd kodiak, Aljaška, pětadevadesátý,“ prohlásila lakonicky.

„Začínám chápat, proč jim hrozí vyhynutí,“ utrousil.

„Vy nechodíte lovit?“ zeptala se ho.

„Zvířata nelovím.“

„Otec by řekl, že by například v Africe bez loveckého průmyslu na safari nebyly peníze na rezervace a dozorce, kromě toho by už pytláci všechno živé dávno vyhubili.“

„Určitě by měl pravdu,“ souhlasil Michael.

Přistoupila k oknům, založila ruce a začala si okusovat nehet. To jistě nebylo normální chování pro advokátku Nejvyššího soudu, pomyslel si Michael a stoupl si vedle ní, aby jí tak nabídl jakousi tichou podporu.

Vysoká bílá zeď oddělovala park od sousedních pozemků. Všiml si, že po horní hraně zdi vedou tenké dráty od alarmu. Bílé kamery evidentně zabíraly každičký centimetr čtvereční pozemku. Měl pocit, že pasivní ochraně domu nebylo co vytknout. Problémem byla samozřejmě otevřená vodní plocha.

V parku vedle stožáru na vlajku seděl černý labrador, čenich upíral k jarnímu nebi a srdceryvně vyl.

„To je Negr, otcův pes,“ zamumlala Elizabeth Caspersenová. „Takhle tam sedí a  vyje od té doby, co otec zemřel.“

„Negr?“

Elizabeth Caspersenová se zarmouceně usmála.

„Nebyl rasista. Jen mu záleželo na tom, jestli ze sebe lidi nedělají někoho jiného. Myslím, že mu připadalo vtipné chodit tady po Hellerupu a volat takhle na psa. Nahlas.“

Michael si pořád ještě prohlížel zeď okolo zahrady, rozvod alarmu a rozmístění kamer.

„Zachytily kamery to vloupání?“

„Ano. Ve dvě ráno připluli od průlivu dva muži v gumovém člunu. Měli na sobě mikiny s kapucí, lyžařské kukly a  rukavice. Přeběhli po trávníku okolo domu, vzali zahradníkův žebřík a vypáčili dveře.“

„A co Negr?“

Pohlédla na truchlícího psa.

„Určitě měl prostě radost z  toho, že vidí lidi. Je to osamělý a velmi přátelský pes. Neposadíme se?“

Odložil si brašnu a  usadil se do křesla. Elizabeth Caspersenová dosedla vedle něj, přehodila jednu červenou nohu přes druhou, pohlédla z  okna a  zakývala chodidlem.

Michael se opřel.

Chodidlo se rozkmitalo.

Samozřejmě už to zažil. Tu nerozhodnost předtím, než člověk odhalí svůj život a tajemství před někým cizím. Buď se klienti točili na pětníku a nakonec schůzku ukončili, nebo se do toho vrhli po hlavě.

Tohle bylo asi něco mezi.

„Nebylo snadné vás najít,“ ozvala se. „Jak si říkáte? Poradce?“

„Ano.“

„Nevypadáte na soukromého detektiva,“ prohodila.

„To beru jako kompliment.“

„Cože? Samozřejmě. Kávu? Vodu?“

„Nedám si nic, děkuju,“ odmítl nabídku.

„Jste ženatý?“

Prsty si hrály se šňůrou perel.

„Velice šťastně,“ odpověděl.

„To já také.“

Elizabeth Caspersenová se opřela a  přitiskla si konečky prstů na oči.

„Takže nesledujete nevěrné manžely a manželky, nepostáváte v noci za jejich garáží s kamerou v ruce ani se jim nehrabete v odpadcích?“

„Jen na konci měsíce,“ odpověděl jí.

„Promiňte... já...“

Zčervenala.

„Promiňte. Je to všechno tak těžké. Doporučil mi vás jeden z anglických advokátů mého otce. Doslechl se, že jistému Holanďanovi pomohl nějaký dánský bezpečnostní poradce. Všichni byli strašně tajuplní a  Holanďanovi trvalo, než mi nakonec odpověděl.“

„Zavolal mi předtím, než se s vámi spojil,“ vysvětlil jí Michael.

„Netušila jsem, že by lidi jako vy vůbec mohli v Dánsku existovat.“

„Pár nás tu určitě je,“ odvětil. „Ale odbory a tak podobně nemáme.“

„Jmenujete se Michael Vedby Sander?“

„Ano,“ zalhal.

„A znáte Pietra Henryka?“

„Samozřejmě.“ Sledoval pro Pietra Henryka dva neschopné únosce, otce se synem, k  opuštěnému statku jižně od Nijmegenu v  Holandsku. Vymysleli si, že unesou nejmladší dceru jednoho holandského magnáta, což byla první chyba, které se dopustili.

Pro Henryka bylo nemyslitelné do toho zatáhnout policii a  riskovat, že by se vše dostalo do novin, které by z  toho udělaly skandál. Henryk byl staromódní a dával přednost diskrétnímu a trvalému řešení.

Únosci tu devatenáctiletou dívku z dlouhé chvíle nesčetněkrát znásilnili. Oholili jí vlasy, zmlátili ji, típali jí cigarety o záda, a když ji Michael se zbytkem týmu našli, byla víc mrtvá než živá. Jeho úkolem bylo dívku najít, zatímco se ostatní z  týmu Pietra Henryka měli postarat o únosce.

Michael seděl ve svém autě na kraji lesíka pár stovek metrů od statku a viděl, jak ji srbský námezdný voják nese v náručí přes dvůr. Ten hromotluk ji odevzdal u mercedesu, ve kterém čekal otec s lékařem. Byla nahá, bezvládná jako loutka a vypadala jako zvíře stažené z kůže. Auto z pozemku vystřelilo, až mu štěrk odletoval od kol.

Čekal. O půl hodiny později zahnul na dvůr náklaďák a vojáci začali do domu s únosci nosit cihly, maltu a vědra.

Michael z  místa činu odjel. Už to viděl a  znal lidi, co pro Pietra Henryka pracovali. Byli to veteráni z balkánských válek a  zažili všechno. Pokud byli v  milosrdné náladě, tak předtím, než zazdili poslední cihlu, vhodili do nově vyzděného prostoru revolver se dvěma náboji, aby otec se synem mohli spáchat sebevraždu. Pokud měli špatnou náladu, tak těm dvěma svázali ruce i nohy, dozdili zeď a počkali, než malta ztvrdla. Spráskla ruce, až to tlesklo. Vytrhla ho tím z myšlenek.

„Co prosím?“

„Chtěla bych, abyste pro mě pracoval,“ zopakovala.

„Zájem bych možná měl,“ odpověděl opatrně.

„Henryk tvrdil, že vám musím bezpodmínečně věřit.“

Přikývl: „To je zpravidla nutné, pokud má naše spolupráce někam vést.“

„Můžete zničit mě i  celou moji rodinu, pokud se ukáže, že vám nelze důvěřovat, Michaeli. Nečekala by nás pak žádná budoucnost.“

„Tak to obvykle bývá,“ konstatoval klidně. „Možná bych vám měl trochu vysvětlit, jak to chodí. Když přijmu nějakou zakázku, pracuju na ní dvacet čtyři hodin denně, dokud nedosáhnu kýženého výsledku, nebo dokud mi neřeknete, abych toho nechal. Můj honorář je dvacet tisíc denně plus náhrada výloh za odbornou výpomoc, podplácení, cestování, stravu a  ubytování. Nepodepíšeme žádnou smlouvu, ani ode mě nedostanete žádné účtenky, ale musíte mi věřit. Dám vám číslo osobního účtu u mého účetního a on nahlásí částky finančnímu úřadu. Je to přijatelné?“

„A jaké jsou poznámky pod čarou?“ přeptala se.

„Moc jich není. Nepáchám žádné závažné, trestné přečiny, které by byly v rozporu s tím, co považuju za správné a  vhodné. Rozhoduju se případ od případu, do čeho půjdu.“

„Bez ohledu na výši honoráře?“

„Ano.“

„V  pořádku,“ odpověděla. „Ale proč je tak strašně těžké vás najít?“

„Jsem vybíravý,“ odvětil.

Žena mu občas kladla tu samou otázku. Poradenskou firmu Michaela Sandera s  jedním zaměstnancem v  internetových databázích najít nelze. Tvrdohlaví jedinci možná dokážou najít poslední podobu webových stránek společnosti někde na portálu the deep web, v takzvaném internetovém sklepě, který není dostupný vyhledávačům jako je Google nebo AltaVista, ale jen specializovaným vertikálním robotům jako je technorati.com. Možná mu kvůli téhle exkluzivitě unikají klienti, ale svým způsobem je mu to tak milejší. Zná v Londýně jednu eskortní dánskou dívku, jejíž intimní služby stojí stejně jako je řecký schodek rozpočtu a i ona postupuje takhle, prý kvůli své a dceřině bezpečnosti.

Jeho webová stránka byla strohá a relativně nic neříkající. Stálo tam, že je bývalý voják a  policista a  že deset let pracoval jako bezpečnostní poradce u  známé britské bezpečnostní společnosti Shepherd & Wilkins Ltd. Mezi jeho úkoly patřila osobní bezpečnost, vyjednávání s  rukojmími, finanční průzkum a  další. U kontaktních informací bylo uvedené číslo mobilního telefonu, které měnil minimálně jednou za měsíc, ale zpravidla častěji.

„Co o mě víte?“ zeptala se ho.

„Vím, že jste jediné dítě Flemminga a Kláry Caspersenových,“ odpověděl jí. „Vím, že váš otec byl původně radiomechanik a  později si dodělal titul stavebního inženýra. Vím, že v  osmdesátých letech objevil řadu průlomových patentů, z nichž se později vyvinul dopplerovský ultrazvuk, miniaturní sonary a  laserové dálkoměry, které se používají v  podstatě ve všech armádních zbrojních odvětvích od ponorek až po lovecké zbraně, ale i v civilních meteorologických prognostických systémech. Je to prostě klíčová technologie pro určování vzdálenosti a identifikace cílů. Ta technologie je nepostradatelná a  nikdy ji nikdo nepřekonal. Váš otec založil Sonartech v  roce devatenáct set osmdesát sedm spolu s  kamarádem ze studií Victorem Schmidtem a  ano... zbytek už jsou dánské dějiny průmyslu. Jsou to dějiny úspěchu.“

„Jednou v noci zaslechl ve Frederiksbergu záchranku. Načež proseděl celou noc na lavičce a  přemýšlel o tom, jak mu echo houkačky přesně udává, kudy záchranka jede. Tak to začalo. Pak se pustil do studia delfínů, netopýrů a  poměrně elementární dopplerovské technologie. Vylepšil ji a rozvinul.“

„Pokud vím, tak má Sonartech v Dánsku jen vývojáře, výroba a distribuce je...“

„Přesunula se do Číny, Indie, Polska a  Estonska,“ doplnila. „Jinak to nešlo.“

„A také vím, že váš otec před několika měsíci zemřel na zástavu srdce.“

„Dva dny předtím zaběhl maraton za něco málo přes tři hodiny,“ upřesnila Elizabeth. „Bylo mu dvaasedmdesát, ale měl skutečně výbornou kondici. Myslím, že za celý život nespolkl jediný lék. Vždycky říkal, že jedině geny něco opravdu znamenají.“

Zvedla se a  přešla k  oknům. Ze zahrady zaznívalo neutěšené vytí psa. Michael se ani nehnul a mlčel.

Elizabeth Caspersenová si osušila oči a otočila se.

„Zatracený pes,“ zamumlala.

„Vaše matka je nemocná?“ zeptal se.

„Začalo to před čtyřmi roky a  postupuje to neskutečně rychle. Vlastní velkou část firmy s pobočkami ve více než třiceti zemích a přitom ani netuší, jak se jmenuju. Ani neví, že otec zemřel.“

„Co se stane s firmou?“

„Po otcově smrti akcie samozřejmě spadly, ale kurs se zase rychle spravil. Sonartech vyrábí kvalitní produkty. Otec vždycky rozhodoval o většině věcí a v čem neměl hlavní slovo on, o tom rozhodoval Victor.“

„Victor Schmidt?“

„Ano. Můj otec věci vynalézal a  Victor je prodával. Fungovalo to výtečně.“

„Shodli se?“

„Řekla bych, že ano. Když firma vstoupila na burzu, splnil si Victor přání a pořídil si zámeček na poloostrově Jungshoved. Můj otec získal tenhle palác.“

„Vy jste v představenstvu Sonartechu?“

„Ano, a dokud moje matka nebude schopná zvládat své závazky, což se už nikdy nestane, budu zastupovat i ji. Otec byl předsedou představenstva, Victor dočasně převzal jeho funkci a  příští měsíc bude při mimořádném zasedání představenstva zvolen novým předsedou.“

„Takže je rodina zabezpečená?“

„Ne tak docela. Děti nebo vnoučata zakladatelů společnosti nezískávají funkci v představenstvu ani místo ve firmě automaticky. Ve stanovách je psáno, že musí být schopné. A  o  tom, jestli jsou schopné, rozhodne představenstvo. Já jsem evidentně byla. Nikdo si nepřeje rodinné sváry nebo aby o  budoucnosti společnosti rozhodovali pitomci jenom proto, že se jmenují Schmidt nebo Caspersen. Na druhou stranu moje matka zdědila otcovy akcie v  holdingové společnosti Sonartechu a  já teď vlastně jejím prostřednictvím reprezentuju většinového akcionáře ve společnosti.“

„Přál si váš otec, abyste do firmy vstoupila?“

„A jak! Byl jako v extázi, když jsem byla jmenována. Celé to zinscenoval a  já byla připravená na to, že pokud bych to odmítla, zastřelil by mě.“

To na Michaela udělalo dojem, usmál se.

„Takže vás nevydědil?“

„Dostal lepší nápad. Jak jsem říkala, byla jsem připravená na nejhorší, ale když došlo na lámání chleba, vzal to vlastně moc pěkně. V tom byl docela fér. Možná stejně počítal s tím, že jednou v Sonartechu začnu pracovat. Že mě to potáhne domů. Na zasedání představenstva jsem začala chodit spíš proto, abych mu udělala radost.“

Elizabeth Caspersenová se posadila. Mimika ve tváři jí pracovala, střídalo se v ní několik výrazů.

„Victor Schmidt má dva syny?“ zeptal se Michael.

„Ano, Henrika a Jakoba.“

„Co dělají?“

„Henrik je nejvýš postavený manažer prodeje Sonartechu místo Victora, který teď převzal běžné vedení firmy. Je pilný a má plno kontaktů. Většinu času pobývá v New Yorku nebo Washingtonu, kde se uchází o přízeň americké armády. Je to workoholik a  nemá skoro žádné špatné vlastnosti. Jakob...“ pokrčila rameny. „... vlastně nevím, co teď dělá. On je taková černá, ale nejmilovanější ovce rodiny. Byl důstojníkem Královské gardy. Teď se zabývá logistikou pro velké humanitární organizace. Je to nezávislá duše a nejlíp mu je, když je venku a sám. Jen málokdy jsou bratři spolu, ale od smrti mého otce už oba v Dánsku byli. Otec je zbožňoval a s oběma jeho smrt pořádně zamávala.“

„Zbožňoval je?“

„Velice. Visí tamhle.“

Ukázala na stěnu za točitým schodištěm.

Michael se zvedl a prohlížel si černobílou fotografii v nádherném stříbrném rámečku. Vzal ji do ruky. Tapeta za obrázkem nebyla tmavší. Buď tam nevisel moc dlouho, nebo jej často sundávali. Za snímkem vedle byl světlý obrys. Fotografie zvěčňovala dlouhého, mrtvého leoparda v trávě, u jehož hlavy dřepěl usmívající se Flemming Caspersen v safari maskáčích.

Zadíval se na obrázek ve stříbrném rámečku: asi třináctiletý smějící se vytáhlý tmavovlasý kluk seděl vzadu na kánoi a v náručí držel lesklou rybu dlouhou jako jeho paže. Za chlapcem se rozprostíralo jezero, v němž se blyštivě odráželo slunce. Kluk seděl na hranici mezi slunečním svitem a stínem stromu, který se nakláněl nízko nad vodní hladinou. Na kmeni seděl jeho bratr. Byl o několik let mladší, skoro bělovlasý, útlý a měl na sobě šortky. Zuby měl bílé a  bosýma nohama máchal nad vodou. V  popředí stál stan. Z  fotky vyzařovala nadčasová, bezstarostná letní atmosféra.

„Vyfotil to ve Švédsku,“ ozvala se Elizabeth.

„Váš otec?“

„Ano. Victor si nikdy nebral dovolenou, takže kluky přenechával otci, který je naučil všechny ty klučičí věci jako plachtit, rybařit a lovit.“

„Je Victor ženatý?“

„Oženil se s Monikou. Je to švédská venkovská šlechtična.“

„Takže má trofejní ženu?“

„To vůbec ne. Pracovala ve firmě jako prodejce. Byla šikovná a vzdělaná. Teď má hřebčín. Dánské plnokrevníky.“

Na rtech se jí objevil hořký úsměv.

„Můj otec Victorovi syny záviděl. Mně říkal třetí cena.“

„Jak to myslel, třetí cena?“

„První cena je kluk, druhá cena je postižený kluk a třetí cena je holka, tak to říkával.“

Flemming Caspersen zajímal Michaela čím dál tím méně. Samozřejmě si počká, jak Elizabeth zakázku definuje, ale už teď byl rozhodnutý ji odmítnout. Peníze by se jim se Sárou samozřejmě hodily, ale obejdou se i bez nich. Můžou si přitáhnout opasek o jednu dírku. Michael bude na volné noze pracovat pro Shepherd & Wilkins, ačkoli to bude znamenat, že pak bude muset jet někam na konec světa do Jemenu, Nigérie nebo, Bože chraň, Kazachstánu. A  to minimálně na měsíc. Na volné noze dostává nabídky každou chvíli. To zní ve své podstatě pěkně, ale ve skutečnosti to znamená, že se pak musí zhostit úkolů, kterým se stálí zaměstnanci vyhýbají jako čert kříži.

„To s tou třetí cenou je hláška z brožury s trapnými vtipy?“ přeptal se nepřítomně.

„Ano. Nemyslím si, že by tím chtěl něco říct. Byl prostě...“

Zatvrdlý megalomanský starý hajzl, doplnil v duchu Michael.

„Proč tu jsem?“

Ta otázka ji očividně zaskočila.

„Co prosím?“

„Proč tu jsem?“

Pohlédla na něj a  chtěla něco říct, ale zavřela pusu a vzchopila se.

„Jste tu, Michaeli,“ řekla posléze. „Jste tu, protože si myslím, ne, protože vím, že můj pošahaný otec někoho zabil. Pro zábavu. Ze sportu. Při šíleném, chorém a zvráceném honu na lidi. Proto tu jste.“

Zvedla se a vzala z police za nimi dévédéčko bez jakéhokoli obalu nebo označení. A rozplakala se.

2

Během těch tří minut, co film trval, neřekla ani slovo a vůbec se nehnula. Ale bez ustání brečela. Tiše. Aniž by se s tím snažila cokoli dělat. Ani Michael se nehýbal.

Seděl v nejtemnějším rohu knihovny se svým špičkovým laptopem na kolenou a sledoval popravu mladého muže na jakési hoře. Slyšel mužský zpěv a  viděl, jak vzduchem proletěl nějaký předmět, černý pytel ovázaný bílým provazem. Štvaný muž pytel chytil, vložil do něj ruku a vytáhl předmět, který zůstal skrytý za jeho tělem.

Nahrávací zařízení bylo výborné, obraz i  zvuková stopa byly ostré jako břitva, kamera se ani nezachvěla a přiblížila si bledý obličej muže, který rychle odkulhal do tmy. Něco si tiskl k hrudi. Pak píseň dozněla a po půl vteřině třeskla rána z pušky.

Vyšel jen jeden výstřel a  nebylo vidět, jestli muže zasáhl nebo ne. Pak našla kamera mrtvého na úzkém, kamenitém svahu pod převisem. Jedna ruka oběti se dotýkala vody, ale věc z pytle někam zmizela. Vypnuli reflektor. Nebe s  hvězdami se několik sekund jasně klenulo nad vodami ozářenými měsícem, pak kameru vypnuli.

Michael vyndal dévédéčko z počítače a přitom si dával pozor, aby se konečky prstů dotýkal jen jeho hrany. Pak jej položil na klávesnici a zvedl se.

„Mohu si tu někde dojít na záchod?“

Nepodívala se na něj.

„Třetí dveře nalevo... promiňte... promiňte.“

Ve velkém domě bylo chladno, přesto mu mezi lopatkami vystoupil pot. Michael prošel chodbou s vysokým stropem, zamkl za sebou dveře do koupelny a opláchl si obličej ve studené vodě. Zuby mu drkotaly a žaludek se mu protáčel jako starý zámek. Zvracet ale nehodlal.

Právě viděl v ostrých, přirozených barvách v doprovodu autentické zvukové stopy, jak k smrti uštvali člověka. Bezděčně pomyslel na nedefinovatelný, ale propastný rozdíl mezi nejvěrnější produkcí Hollywoodu a skutečností.

Špatně se mu ale neudělalo ze samotného dévédéčka,

ačkoli nepochyboval o  tom, že je záznam pravý. Nebo přesněji řečeno, nebylo mu špatně z filmu. Ale z té písně. Připomněla mu Groznyj, mrtvé hlavní město Čečenska. V září 2007 musel Michael spolu se svým stálým parťákem Keithem Mallorym strávit na půdě rozpadajícího se kostela plného krys na předměstí Grozného nekonečné dny. Keith, který po nešťastném kontaktu s improvizovaným výbušným zařízením v Iráku kulhal, se stal majorem ve věhlasné, britské, elitní jednotce a následně vrchním poradcem ve společnosti S&W. Zajímal se o  literaturu, byl to Michaelův nejbližší nadřízený a stal se jeho dobrým přítelem.

Tohle byl prý ten nejpodivnější konflikt, jakého se kdy Angličan účastnil. Odpočaté a  dobře živené ruské síly zůstávaly v pasivní pohotovosti několik stovek metrů severně od kostela, zatímco se muslimští rebelové bezstarostně ubírali ruinami města směrem k  jihu. Hlouček zpívajících žen zametal ulici mezi rozpadajícími se a dávno opuštěnými činžáky. Celé to působilo surrealistickým dojmem a všichni se tvářili nezúčastněně a  lhostejně k  druhým. Vypadali, jako by si užívali teplé, slunečné, pozdní léto a přestávku mezi boji.

Michael a Keith uvízli ve vyjednáváních s militantní skupinou fedajínů o přiměřeném výkupném na mrtvém bodě. Šlo o kompenzaci za anglickou skupinu Červeného kříže, kterou před několika měsíci Čečenci unesli z polní nemocnice.

S & W vyjednávali jménem mezinárodní bezpečnostní agentury, jejímž klientem byl Červený kříž. Měli připravený kufr s použitými dolarovými bankovkami pro únosce a  menší kufřík s  dolary pro zkorumpovaného důstojníka v ruském letectvu, který by snad mohl, ale možná také ne, zajistit vrtulník. Vyzvedl by je, až budou potřebovat dostat sebe a  skupinu lékařů přes hranici do Ázerbájdžánu. Podlahu pokrývaly dva centimetry suchého holubího trusu, leželo na ní krátkovlnné rádio a kulkami z kulometů poničení sádroví andělé a ikony, které zachránili z  přízemního prostoru kostela. Měli jeden druhého, svá zavazadla, ruličku mikrotenových sáčků, do kterých si ulevovali, a  spoustu vody a  jídla pro kosmonauty.

Jejich nabídku dělilo momentálně od přijetí několik málo tisíc dolarů. Vše ale bylo otázkou pýchy a váhavého vydávání příkazů velením.

„He fishes ’cause he can’t fuck lady Ashley,“ vzpomněl si Michael na Keithova slova těsně předtím, než začala ta píseň.

„Co?“

„Sakra to je Jake Barnes,“ odpověděl Keith unaveně a ukázal na Hemingwayův román Fiesta v salátovém vydání, kterým právě zabíjel čas.

„Samozřejmě.“

Bývalý major si povzdechl a knihu odložil. Dlouho se pokoušel naučit svého dánského kolegu číst něco jiného než katalogy zbraní, balistické tabulky a časopisy o autech.

Pak naklonil hlavu na stranu. „Kdo to zpívá, Miku?“

Michael přiložil oko k odstřelovacímu otvoru u okna, které mířilo na ruské řady. Keith se proplazil po rukou a kolenou pod nízkým stropem a podíval se vlastním dalekohledem.

O  tři sta metrů dál chytila posádka ruského tanku mladou muslimskou matku a  její asi tak sedmiletou dcerku. Elitní vojáci speciální jednotky Specnaz, snadno rozeznatelní podle modrobíle pruhovaných trik, poskakovali po tanku, klátili se a dupali do rytmu klasiky od Queenů We Will Rock You. Ženu hodili mezi vojáky před tankem.

Strhávali z ní jeden kousek zářivého vyšívaného oděvu za druhým. Dcerka seděla mezi nohama vojákovi na dělu a s odvrácenou tváří plakala. Voják jí zkroutil ruce za záda, přiložil jí pistoli ke krku a pokoušel se ji políbit. Matka, která byla teď už nahá, k smrti vyděšeně křičela.

Keith ho pomalu tahal pryč.

„Není v tom nic osobního, Miku. To je teror. Vypadni od toho okna, ksakru!“

První voják matku znásilnil přitlačenou na tank. Maskáčové kalhoty mu spadly na těžké boty a temeno ženy rytmicky naráželo do pancéře. Michael sledoval její hadrové paže a široce roztažené nohy po stranách vojákova pracujícího těla. Voják měl ruce i krk opálený, zbytek těla byl okolo amatérských modrých tetování bílý.

Čtyři další stáli ve frontě.

Chlap na dělu narval hlaveň dívce do pusy a rozepínal si poklopec.

Keith ho znovu hrubě zatahal za paži. Michael věděl, že by mohl z půdy kostela znásilňujícímu vojákovi prohnat kulku kolíbající se hlavou, aniž by zasáhl matku.

Jenže by tím ztratili skupinu Červeného kříže.

Dokonce do nábojové komory vložil jeden náboj, ale Keith mu vykroutil zbraň z rukou a zasyčel mu do ucha racionální a hrozivé věty. Pak si Keith Mallory nasadil na uši sluchátka od rádia, ačkoli bylo na této vlnové délce bez signálu. Michael se odplazil do nejvzdálenějšího, temného rohu půdy a přitiskl si ruce k uším. Když se vrátil do knihovny, žmoulala Elizabeth Caspersenová v  prstech kapesník. Posadil se do křesla vedle ní, ruce složil do klína, aby potlačil třes.

„Co na ten film říkáte?“ zeptala se.

„Myslím, že jsou ty záběry pravé,“ odpověděl a pohlédl na své ruce. „Čímž jsem toho názoru, že tu někdo nafilmoval zločin. Mám dojem, že ten film má být jakousi loveckou trofejí.“

„Ach, bože.“

Vzhlédla ke stropu a  po tváři se jí opět rozkutálely slzy.

„To jste si jistě říkala i vy,“ pokračoval. „Jinak bych tu neseděl.“

Pohlédla na kapesník, který si obtáčela kolem prstu.

„Ano, já jsem jen doufala... Nevím, v co jsem doufala. No, myslím, že jsem doufala, že řeknete, že je to celé zinscenované, že to je jen film... podivný film.“

„Kde jste ho našla?“

Zvedla se a přešla k benátskému zrcadlu, sundala ho ze zdi a ukázala na bílé ocelové dveře s klávesnicí.

„Otcovi právníci právě dávají dohromady jeho pozůstalost. Vyprázdnili jsme schránky v bance na náměstí Kongens Nytorv a scházel nám jeho soukromý trezor.“

„Vy jste znala kód?“ podivoval se nad tím, že to dévédéčko leželo v  Caspersenově soukromém trezoru. Podle jeho názoru by spíš mělo patřit do protiatomového, podzemního bunkru.

„Zjistila jsem ho od zřízence pohřebního ústavu. Otec ho měl vytetované na vnitřní straně paže.“

Vysmrkala se.

Michael svraštil čelo.

„Skutečně? Když si byl zaplavat, tak přece mohl kdokoli teleobjektivem, nebo dobrým dalekohledem...“

„Jen pokud by také věděl, že se čísla měla vynásobit jedenácti a vydělit třemi podle jeho data narození,“ odvětila.

„Dobře.“

Přesto mu to pořád připadalo příliš jednoduché. Stejně jako mít jméno svého psa jako vstupní heslo k počítači. N-E-G-R.

„Co jste s ním udělali po smrti?“

„Chtěl se nechat spálit.“

„Byl na pitvě?“

„Ano.“

„A?“

„Nic. Prý dostal infarkt.“

„Jistě...“

Zvedl se a  prohlížel si trezor. Byl to novější typ Chubb ProGuard. Špičkový trezor, který byl konstruovaný tak, aby nešel otevřít rychleji než za tři hodiny, a  nedokázali to dokonce ani technici společnosti Chubb. Dvířka byla bílá, hladká a nepoškozená.

„Ukázala jste film ostatním?“

„Samozřejmě že ne! Nechápu, jak to mohl otec udělat. Není to typické?“

„Co?“

Slzy se jí pomalu překulily přes řasy.

„Že hodně bohatí lidé... Vím, že člověk rychle ztratí smysl pro realitu, když žije izolovaně, jako ke konci žili otec s matkou. Ani on ani matka už netušili, kolik stojí litr mlíka.“

„Nevím, jestli je to typické. Není přece jisté, že to byl váš otec.“

Upřela na něj pohled: „Proč by to tu jinak měl? Vždyť je tam vidět!“

„Je vidět půlka vousů pod uchem, část ucha, klobouk, kus paže a  dlaně,“ namítl decentně. „Může to být kdokoli.“

„On ale přesně takový klobouk měl! Já prostě vím, že to je on.“

„Takovýhle klobouk nosí všichni lovci,“ namítl Michael.

Otevřela dvířka od trezoru dokořán, vytáhla z poličky mělkou krabičku na šperky a  odklopila víčko. Na tmavomodrém hedvábí bylo zlatým písmem vytištěno Cartier-Paris.

„Leželo to tady.“

„Byl bych rád, kdybyste na to už nesahala,“ ozval se.

Pohlédla na něj, pak jí svitlo a už už chtěla krabičku odhodit.

„Klídek,“ zareagoval Michael.

Z kabely vytáhl průsvitnou igelitovou tašku a Elizabeth do ní vložila schránku.

„A já bych se měla tvářit jako nějaká advokátka,“ komentovala. „Otisky prstů, samozřejmě. Bože můj.“

„A chlupy, vlákna, buňky, šupinky kůže a tak podobně,“ doplnil ji. „Neměla byste na sebe být tak tvrdá. To je, jako kdyby lékaři ignorovali nádor, který jim prorůstá vlastní kůží. Je to určitá zaslepenost.“

„Slibuju, že taková nebudu,“ odpověděla mu.

„Co chcete, abych s tím filmem udělal?“

Váhala.

„Chci, abyste zjistil, jestli je to můj otec, kdo jsou ty oběti, a kdo se toho ještě účastnil. To je to, co chci vědět, a proto tady jste. Zajímá mě, jestli měl ten mladý muž nějaké pozůstalé, kterým bych mohla pomoci.“

„Finančně?“

„Celkově,“ odpověděla mu. „A  co vy? Stojíte ještě o tu práci?“

Pohlédl z okna.

„Rád do toho půjdu, ačkoli je to těžký úkol, který bude vyžadovat externí pomoc,“ odpověděl. „Nekývl bych na vaši nabídku, kdybych si myslel, že nemám šanci to vyřešit. Ta práce není v rozporu s mými osobními pravidly. Váš otec je po smrti, a  tudíž ho nelze trestně stíhat ani postavit před soudní řízení.“

„Na tomto světě ne.“

„Přesně tak. Zjistím, kdo je ta oběť, a co se týče těch lovců, tak ty najdu, a  až je najdu, tak je bude možné obvinit a potrestat.“

„Pokud jim něco dokážete,“ opáčila advokátka. „Nebo je donutíte k přiznání.“

„Donutit je se přiznat bude možná to nejsnazší,“ okomentoval to Michael. „Mám dojem, že budou mít vojenskou školu. Používají laserové zaměřovače, které si lze sehnat v civilu, ale připadá mi nepravděpodobné, že by je měli všichni, pokud se jedná o obyčejné, zvrhlé lovce, kteří se zúčastnili jakéhosi loveckého výletu na náhodnou oběť. Krom toho je vidět rukáv toho, co stojí vedle kameramana. Je z armádní maskáčové uniformy. A  pak tam máme takové ty méně zřejmé věci, jako je třeba ta písnička a tak podobně. Jsem si docela jistý, že to jsou vojáci, nebo bývalí vojáci.“

„Vy už jste někdy slyšel o tom, že by někdo pro zábavu honil lidi? To je přece šílené. Zvrácené.“

Safari na lidi? O  tom Michael nikdy neslyšel a  podobný hon by zamítl jako absurdní povídačku, jako tu o filmu na internetu, kde lidi zabíjí v přímém přenosu, šmitec. Teď měl před sebou obojí a byl si jistý, že tenhle film je pravý.

Kromě toho také věděl, že se někteří vojáci už nikdy nevrátili úplně domů. Od začátku byli jiní, nebo je zničila válka. Někteří hledali útočiště v pustině jako poustevníci, jiné zaměstnali jako poradce v bezpečnostních firmách. Za svou kariéru už poznal několik profesionálních operativců, kteří rozhodně byli z jiného světa a o tomto už zapomněli skoro všechno.

„Nikdy jsem o tom neslyšel,“ ozval se konečně.

„Netušíte, kde se to mohlo stát?“ zeptala se.

„Je to polární krajina,“ odpověděl jí. „Ale to je, jak známo, široký pojem. Může to být kdekoli od Patagonie po Aljašku. Ty záběry můžou být taky z horské krajiny mimo polární oblast. Křičí tam na ně, ale nedokážu rozeznat jednotlivá slova ani jeho mateřštinu.“

„Dokážete to zjistit?“ zeptala se s beznadějí v hlase. „Všechno?“

„Myslím, že jo,“ odpověděl Michael.

„Jak?“

„Film si otevřu v různých softwarových programech. Napadá mě, že bych možná mohl místo činu identifikovat podle souhvězdí, která jsou vidět těsně předtím, než kameru vypnou.“

Zase si kapesníkem osušila oči a vzhlédla ke klenutému stropu.

„Možná bych prostě měla informovat policii.“

„Možná ano.“ Michael se na ni povzbudivě usmál. „Ale nejdřív mi dejte čtrnáct dní čas. Nevylučuju, že do toho bude nutné a  relevantní policii zatáhnout. Mají zdroje, které já nemám. Ale taky podléhají určitým, civilizovaným pravidlům, která já respektovat nemusím.“

„Vy nejste civilizovaný?“

„Dokážu být docela necivilizovaný.“

„Dobrá. Dostanete dva týdny. Co uděláte s tou krabičkou?“

„Pošlu ji do soukromé kriminálně-technické laboratoře v Bernu. Pokud bude na krabičce stopa lidské DNA, tak ji najdou, a  pokud jsou na ní otisky prstů, kromě těch vašich samozřejmě, tak je taky odhalí.“

„Nemůžete jim ale poslat i dévédéčko,“ řekla znepokojivě.

„Samozřejmě že ne. Ale můžu sám zjistit, jestli nejsou na disku ještě jiné otisky prstů, než ty vaše. Nejsem sice kriminalistický technik, ale trochu jódového prášku a lepenku mám.“

Elizabeth Caspersenová pochybovačně přikývla.

„Netušila jsem, že něco takového existuje,“ ozvala se posléze pomalu. „Chci říct, že existují soukromé, právně-technické laboratoře. Ale samozřejmě jsem taky nevěděla, že existují lidi, jako jste vy.“

„Ve Švýcarsku si za peníze koupíte všechno,“ vysvětlil jí Michael. „Což mi připomíná, že si musíte sehnat někoho, kdo projde osobní účty vašeho otce. Nebylo by vůbec na škodu vědět, jestli měl soukromé transakce s Lichtenštejnskem, Normanskými nebo Kajmanskými ostrovy či s nějakým jiným daňovým rájem.“

Nafoukla tváře a pak vzduch našpulenými rty vyfoukla.

„Samozřejmě, jak hluboko do minulosti mají jít?“

„To vám řeknu hned, jak budu moct. Můžu se podívat na jeho zbraně?“

„Jistě.“

Začala se zvedat, ale pak se zase posadila.

„Já to nepochopím!“ řekla. Ukázala na dévédéčko. „Jak to může někdo udělat?“

„Elizabeth, vy jste normální. Takže to samozřejmě nechápete. Já tomu taky nerozumím a to jsem si určitý druh honby na... lidi zkusil, ačkoli to byli darebáci. Lidi, co žijou izolovaně, jako váš otec, jak jste říkala, a  co se stýkají jen s  takovými lidmi, jako jsou oni, si snadno vyvinou pocit nadlidskosti a  nezranitelnosti. Přestanou se pohybovat v  obyčejné, přijatelné realitě a vnímat, že se jich její zákony taky týkají.“

„Třeba miliardáři?“

Rozhodil rukama.

„Nebo politici, kteří nikdy neměli normální zaměstnání, princové ze Saudské Arábie nebo třiadvacetiletí fotbalisti, kteří za týden vydělají to, co normální lidi za rok, tím, že dvě hodiny kopou do míče a svět znají jen z klubového autobusu nebo Astona Martina. Tvrdíme jim, že jsou něco jako polobozi a  oni tomu nakonec uvěří. Mají kolem sebe poskoky, kteří jim drží realitu daleko od těla a  kteří budou vždycky dodavateli připravenými splnit jejich speciální přání.“

„Jako jsou třeba safari na lidi?“

„Nebo panny, staré bugatky či prášek z  rohu nosorožců,“ odvětil Michael. Pochopitelně se nejednalo o  obyčejný trezor na zbraně, ale o  celou místnost se zbraněmi ve sklepě domu. Bylo tu vícero trofejí, pohodlná kožená křesla, regály s knihami s loveckou tematikou a nádherné, prosklené mahagonové uzamykatelné skříně vyrobené přímo do této místnosti. Bylo to takřka demonstrativně maskulinní útočiště.

Michael měl zbraně rád. Obdivoval jejich funkčnost, výkonnost a přesnost a byl fascinován i jejich vývojem jako takovým. Za skleněnými dvířky s  fazetou v  trezorové místnosti Flemminga Caspersena byly pušky a  brokovnice v  hodnotě jednoho nebo dvou průměrných ročních platů v  Dánsku. Michaelovi se z  nich sbíhaly sliny. Poprosil o  klíče, nasadil si latexové rukavice a  otevřel první skříň. Vyndával zbraně, otvíral závěry, pozvedával hlavně ke světlu na stropě a čichal k baskulím, zásobníkům a závěrám. Z poslední skříně vzal jednu ze seřazených loveckých pušek s hledáčkem. Sklopil hlaveň a s údivem chytil nepoužitý náboj, který vypadnul z  nábojové komory. Zlomil hlaveň až do zadní polohy a  zkoumal drážky ve vývrtu. Pak zbraň opatrně opřel o zeď.

Prošel všechny skříně, otevřel každou přihrádku a  prohlížel si nábojové pásy, různá mířidla i  krabičky s municí.

Pak ukázal na pušku opřenou o  zeď. „Na támhletu dávejte dobrý pozor. Nechte ji tam takhle stát a nedovolte nikomu, aby se jí dotknul, ano?“

„Samozřejmě, ale proč zrovna tahle?“

„Je to pěkná zbraň,“ pokračoval. „Mauser M 03. Špičková moderní, a přesto obyčejná lovecká zbraň ve srovnání s tím, jaké skvosty váš otec jinak vlastnil. Například nemá vyryté žádné ornamenty, které jsou jinak na všech ostatních zbraních. Navíc neumí nic jiného, než co dokážou ty ostatní stejně dobře, nebo líp. Má pěkný Zeissův dalekohled s  funkcí nočního vidění. Tuhle zbra



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.