načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trochu jiné mámy - Petra Maťová

Trochu jiné mámy

Elektronická kniha: Trochu jiné mámy
Autor:

Hovory o mateřství navzdory zdravotnímu hendikepu. Sedm příběhů, sedm rozhovorů, sedm tváří. Nakolik je postižení nebo nemoc skutečnou překážkou plnohodnotného mateřství? ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 204
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7184-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nakolik je postižení nebo nemoc skutečnou překážkou plnohodnotného mateřství? S čím vším je třeba počítat, když se hendikepovaná žena rozhodne mít dítě? Autorka formou rozhovorů s hendikepovanými ženami a jejich muži zkoumá vztah mezi hendikepem a mateřstvím.

Popis nakladatele

Hovory o mateřství navzdory zdravotnímu hendikepu.

Sedm příběhů, sedm rozhovorů, sedm tváří.

Nakolik je postižení nebo nemoc skutečnou překážkou plnohodnotného mateřství? S čím vším je třeba počítat, když se hendikepovaná žena rozhodne mít dítě?

Autorka formou rozhovorů s hendikepovanými ženami a jejich muži zkoumá vztah mezi hendikepem a mateřstvím. Zaměřuje se na okamžik rozhodnutí se pro mateřství a na změnu, kterou narození dítěte do života obou partnerů přináší. Všímá si také, jak se mateřstvím proměňuje vnímání vlastního zdravotního omezení. Knihu doprovázejí fotografie Věry Koubové.

Petra Maťová (nar. 1976) studovala filosofii v Praze a v Tübingenu. Pracovala jako editorka a překladatelka ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky a na volné noze. Má osobní zkušenost s roztroušenou sklerózou a depresí. V roce 2010 se jí narodila dcera Tereza. S ní a s manželem žije v současné době ve Vídni.

(hovory o mateřství navzdory zdravotnímu hendikepu)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petra Maťová - další tituly autora:
Trochu jiné mámy Trochu jiné mámy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

petra maťová

trochu jiné mámy



petra maťová

trochu

jiné

mámy

hovory o mateřství

navzdory zdravotnímu

hendikepu

Brno 2017


© Petra Maťová, 2017

Photo © Věra Koubová, 2017

Illustrations © Ana a Jakub Nechajovi, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-352-4 (PDF)

ISBN 978-80-7577-353-1 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-354-8 (MobiPocket)


7 Trochu jiné mámy

Úvodem

Když se mi měla narodit dcera, začala jsem si hledat informace

o jiných ženách, které mají stejně jako já nějaké zdravotní ome

zení. Tehdy jsem se seznámila s Marcelou, Anitou a Pavlou. Jejich

příběhy mě zaujaly natolik, že jsem se po určitém zvažování svých

sil rozhodla udělat ze svého omezení výhodu, alespoň v nějakém

ohledu, a napsat knihu o tom, jak se mámy se zdravotním hen

dikepem starají o své děti. Moje vlastní zkušenost mi pak měla

pomoct získat jejich důvěru.

V průběhu práce jsem se rozhodla každou kapitolu doplnit

ještě krátkým rozhovorem s muži zpovídaných žen. To se ukázalo jako velmi přínosné, protože se tím situace nasvítila jakoby z druhé strany. Pouze v jednom případě se bohužel nepovedlo doplňující rozhovor uskutečnit. Rozhovory vznikaly v letech 2011—2017,

takže mezi dvěma částmi některých rozhovorů je někdy poměrně

velký časový odstup.


8 Úvodem

V souboru figurují dvě ženy s roztroušenou sklerózou, což

souvisí s tím, že jsem v průběhu projektu spolupracovala s obec

ně prospěšnou společností CEROS (Centrum komplexní neuro

rehabilitační péče pro nemocné s roztroušenou sklerózou). Roz

troušená skleróza může být opravdu záludná nemoc a na příbě

zích Marcely a Andrey je vidět, jak je potřeba mobilizovat všechny

síly, aby s ní člověk neprohrával. Příběh Andrey je navíc těžký tím,

že nabourává poněkud idylickou představu o tom, že mateřství

může do života ženy se zdravotním omezením vnést zcela nové

a jen pozitivní kvality. Ono je do života opravdu vnáší, ale cena,

kterou je za to třeba zaplatit, někdy není malá.

A ještě k titulu: ženy, které v knize vystupují, jsou svým způso

bem jiné, víc se vyrovnávají s hranicemi své situace, což ty zdravé

v této míře zdánlivě dělat nemusí. A přece v tom důležitém jiné

nejsou, protože jejich dítě je tím, kdo stojí ve středu jejich života.

Během poměrně dlouhé doby, kdy jsem na knize pracovala, mě

podpořila celá řada lidí. Chtěla bych poděkovat zejména všem re

spondentkám, které byly mimořádně otevřené a vstřícné, a jejich

manželům, jejichž odpovědi dodaly příběhům na plastičnosti. Za

finanční podporu děkuji Ministerstvu zdravotnictví ČR, Lesům ČR

a Marku Maťovi. Dále bych chtěla poděkovat za cenné rady Marině

Barabášové, Milanu Kinkorovi, Alici Koubové, Báře Němcové, Haně

Palcové a Martinu Valáškovi. Café Morgal v Brně děkuji za poskyt

nutí prostoru k fotografování. Mé díky si zaslouží rovněž Kamila

Řasová, ředitelka CEROS, o. p. s., bez jejíž všestranné pomoci bych

projekt nemohla realizovat. Zvláštní dík patří fotografce Věře Kou

bové, jejíž snímky otevírají čtenáři nový rozměr příběhů. A za trpě

livost a podporu bych ráda poděkovala Petrovi a Terezce.




11 Trochu jiné mámy

Daniela

Daniela je zcela neslyšící ve třetí generaci. V jejím přípa

dě se jedná o vrozenou trvalou sluchovou poruchu, která

patří mezi prelingvální sluchové poruchy, k nimž dochází

ještě předtím, než se dítě naučí mluvit. Proto je Daniela

schopna mluvit jen s velkými obtížemi. Danielin manžel je

také neslyšící.

Daniele je třicet šest let a má tříletá dvojčata Igora a Re

ginu, která jsou slyšící, jen Igor má lehkou nedoslýchavost.

I.

Jaké jsi měla, Danielo, v dětství představy o svém životě,

co sis myslela, že budeš dělat?

Měla jsem jedno vysněné povolání, chtěla jsem být zvěrolékařka,

protože mám moc ráda zvířata. Ale postupně jsem zjistila, že kvů

li tomu, že jsem neslyšící, takovou práci dělat nemůžu, protože

třeba při nějaké operaci by pro mě bylo obtížné komunikovat.

Zkoušela jsem se dokonce přihlásit na Vysokou školu veterinární,

ale nakonec jsem dospěla k závěru, že by to opravdu nešlo. Takže

jsem si pak vybrala jiný obor.

Vím třeba o právničce, která je téměř neslyšící, přesněji ne

doslýchavá, ale někdo zcela neslyšící jako já má výběr povolání

poměrně těžký. Lidí s lehkou nedoslýchavostí, kteří dělají i nějaká

náročnější zaměstnání, je asi víc. A nedávno jsem se dozvěděla, že

jeden zcela neslyšící se chce dostat do politiky a bude kandidovat

v krajských volbách, tak tomu držím palce.


12 Daniela

Vnímala jsi to někdy jako omezení, že neslyšící nemůže

dělat jakoukoli práci?

Pokud jde o zaměstnání, má neslyšící rozhodně omezený výběr

možností. Záleží na tom, jaké má vzdělání. Když má vysokou školu, která souvisí s nabízenou prací, je to mnohem lepší. Ale když

nemá dostatečné vzdělání, tak je to těžké. Pokud jde o manuální

práci, není většinou problém neslyšícího přijmout. Neslyšící ale

nemůže třeba telefonovat, takže nemůže jít do nějaké firmy, kde by po něm něco takového chtěli. Nicméně celkově si myslím, že

dneska je to lepší, protože se hodně pracuje na počítači a komu

nikuje se přes e -maily. I když je pravda, že zaměstnavatelé si často

nepřipouštějí, že by postižený člověk mohl něco umět, a ani ho

nepřijmou na zkušební dobu.

Jaké máš vzpomínky na dětství a na období dospívání?

Odmalička jsem byla strašně divoká, aktivní a pořád jsem potřebovala něco dělat. Na základní školu jsem chodila mezi neslyší

cí a byla jsem v neustálém kontaktu s neslyšícími dětmi, mezi kterými jsem se cítila dobře. Byla jsem takový vůdce, vedla jsem

spolužáky a vymýšlela program, měla jsem spoustu nápadů, byla

jsem odvážná. V pubertě jsem se pak trochu změnila, protože jsem chodila na integrované Biskupské gymnázium, kde jsem

měla slyšící spolužáky a ti se mi posmívali. Tehdy jsem se trošku uzavřela. Třeba jsem nevěděla, jak komunikovat s klukama, a tím

se moje sebevědomí trochu snížilo. Ale potom na vysoké škole

jsem se zase otevřela a znovu jsem začala být aktivní, takže jsem

se vlastně vrátila do svého dětství.

A jak to na Biskupském gymnáziu vypadalo?

Byla tam jedna pedagožka, která chtěla na zkoušku podpořit ně

kolik neslyšících v integraci. Zvlášť první rok bylo studium náročné,

ale rodiče si přáli, abych tam zůstala a nějak to zvládla. V dalších Trochu jiné mámy ročnících už to pak bylo trochu lepší, takže jsem gymnázium do

studovala.

My jsme byli nejdřív tři neslyšící ve třídě a druhý rok už jen

dvě. Obtížnější předměty jako češtinu, angličtinu a matematiku jsme měly samy dvě. Nicméně vůbec se tam neznakovalo, i když

paní učitelka, která učila jen nás dvě, byla velice milá a všechno

nám krásně vysvětlovala. Ale další předměty, jako třeba zeměpis, biologie nebo dějepis, jsme měly společně s ostatními spolužáky.

Já jsem seděla v první lavici a učitelky moc vstřícné nebyly, ony

mluvily, psaly a já jsem si nestíhala všechno opisovat, takže jsem si

pak od jedné slyšící spolužačky půjčovala její zápisky a doma jsem

si to přepisovala. Ta spolužačka byla hodně ochotná a vždycky mi

půjčila, co jsem potřebovala. Pozdě večer jsem jí pak zápisky cho

dila vracet, aby se sama mohla učit, takže to bylo takové náročné.

Jedna z učitelek vůbec nerespektovala potřeby neslyšících, je

nom mluvila a nic nepsala. A když mě vyvolala, tak mě nutila mluvit.

Jenže neslyšící nemají hezký hlas, když se pokoušejí mluvit, a spolu

žáci se mi potom posmívali. Tu učitelku vůbec nezajímalo, jak se já

cítím a jak se trápím, a pořád mě k mluvení nutila. Tahle zkušenost byla hrozná a řešily jsme to i s paní ředitelkou, že zkoušení by u mě

mělo probíhat písemně. Ta učitelka nakonec souhlasila, ale nikdy jsem od ní nedostala hezkou známku, vždycky jen trojky nebo

čtyřky, protože ona se nikdy nesmířila s tím, že by se sama měla

nějak přizpůsobit. Ostatní učitelky byly v pohodě a zkoušení mohlo být písemné. Ale vím, že my jsme byli poslední neslyšící studenti

a dál už integrace nepokračovala, asi s ní nebyly dobré zkušenosti.

A tvým rodičům hodně záleželo na tom, abys vystudovala

gymnázium a integrovala se mezi slyšící?

Ano, bylo to pro ně důležité. Oni hlavně chtěli, abych studovala,

protože to považovali za důležité pro mou budoucnost. Kdyby mě

nedali na gymnázium, tak by ze mě možná byla kuchařka nebo Daniela

cukrářka, a taková práce by mě asi moc nenaplňovala. Ale rodiče říkali: „Běž na gymnázium, bude to lepší pro tvou budoucnost.“

Taky mě podpořili, když jsem potom šla na vysokou školu. Byli

mým vzorem, i pokud jde o fungování ve společnosti slyšících,

protože oni vždycky pracovali mezi slyšícími.

Nakolik pro tebe integrované gymnázium znamenalo

přínos? Třeba ve vztahu ke slyšícím? Největší přínos byl, že jsem pak mohla jít na vysokou školu. Ale

jinak jsem udělala zkušenost, že nechci být ve velké skupině sly

šících, protože se mi posmívají. S jedním slyšícím se nějak do

mluvím, jde to i v menší skupince slyšících, ale do větší skupiny

slyšících se opravdu bojím, nemám z toho dobrý pocit.

Co je podle tebe na tvém hendikepu nejtěžší a jak to zvládáš?

Dlouho jsem si to vůbec neuvědomovala, protože oba mí rodiče

jsou taky neslyšící, takže pro mě neslyšet bylo dlouhou dobu nor

mální. Jako malá jsem si vlastně myslela, že všichni jsou neslyšící,

protože jsem téměř žádnou zkušenost se slyšícími neměla. Byla

jsem odmalička zvyklá s rodiči znakovat. Můj starší bratr je sly

šící, ale on taky odmala znakoval. Někdy v pubertě jsem ty rozdí

ly začala vnímat víc a uvědomila jsem si, že slyšící a neslyšící žijí

opravdu ve dvou rozdílných světech. Třeba se mi líbil nějaký slyší

cí kluk, ale on se mi posmíval, že jsem neslyšící, že divně mluvím

a že ukazuju rukama. Takže tahle věc pro mě byla hodně citlivá

a občas jsem se z toho rozplakala. Teď už pro mě můj hendikep

asi není tak omezující, ale v pubertě to bylo opravdu těžké.

Jakou vysokou školu jsi studovala a kde jsi před narozením

dětí pracovala?

Po gymnáziu jsem šla na vysokou školu na JAMU, obor dramatická výchova pro neslyšící. Tento obor má dva směry: divadlo Trochu jiné mámy

a učitelství, a já jsem se spíš orientovala na učitelství. Potom jsem

dostala nabídku ze školy pro neslyšící, kde jsem začala pracovat

na plný úvazek jako asistentka pedagoga a zároveň jako učitelka znakového jazyka a dramatické výchovy. Tam jsem působila

sedm let, pak jsem otěhotněla a teď jsem na rodičovské dovolené.

A naplňovala tě ta práce?

Ano, protože tam byly neslyšící děti, se kterými jsem mohla snad

no komunikovat, takže práce byla fajn. Když děti učila nějaká

slyšící učitelka, byly uzavřené, ale když jsem přišla já, hned se

otevřely a vyprávěly mi o všech svých zážitcích nebo problémech.

My jsme mezi sebou neměli žádnou bariéru, která tam s těmi

slyšícími učitelkami trochu byla. Svou práci jsem milovala, byla

opravdu krásná.

Jaké situace ve veřejném prostoru jsou pro tebe nejobtížnější?

Nejhorší je to na úřadech, u lékaře nebo v nemocnici. Kdybych

byla bez tlumočníka, tak by pro mě komunikace byla opravdu hrozná. V takových situacích vnímám své omezení hodně inten

zivně. S pomocí tlumočníka se dorozumím mnohem líp.

A jak se ti komunikuje s ostatními rodiči a dětmi, například

na hřišti?

Naštěstí bydlím v rodinném domě, kde máme zahradu. To je vel

ká výhoda. Na hřišti se nám třeba stalo, že tam byly různé slyšící

maminky a něco mi říkaly. Já jsem se jenom pomocí posunků

omlouvala, že jsem neslyšící, a ony se hned sebraly a šly pryč. Pro

mě je frustrující, když se někdo vůbec nesnaží se mnou komunikovat. Většinou vyťukám na mobil, že jsem neslyšící, ale moje děti jsou slyšící, a že pokud mi ten člověk něco potřebuje, tak mi to

může napsat na mobil. Nebo se můžu snažit odezírat, když slyší

cí vyslovuje zřetelně. Jenže ty maminky komunikaci hned vzdaly

16 Daniela

a utekly. Takže my na hřiště vlastně moc nechodíme. Kontakty

na veřejnosti jsou pro mě opravdu hodně těžké.

Spíš jsem chodila pravidelně s dětmi do kroužků. To mi vy

hovovalo víc, protože jsme se tam s těmi maminkami seznámily

a v kroužku jsme se potkávaly pravidelně. Navíc tam s námi cho

dila i tlumočnice. Přesto jsem se tam necítila úplně nejlíp, protože

jsem byla taková izolovaná v rohu, ale důležité je, že děti tam byly

v pohodě a hezky si hrály. Pokud jde o mě, líp se cítím ve skupině

dalších neslyšících maminek.

Musíš si platit tlumočníka, když ho potřebuješ třeba

k nějakému jednání, a dostáváš nějaké příspěvky na to,

že jsi neslyšící?

Unie neslyšících je poskytovatelem sociálních služeb, a tedy i tlu

močení, na které mám nárok a které si můžu objednávat zdarma.

Třeba ke kadeřníkovi si tlumočníka neberu, ale pro takové ty dů

ležité záležitosti, k lékaři a na úřad, to není problém.

A máš jako neslyšící nárok na invalidní důchod?

Ano, mám částečný invalidní důchod kvůli tomu, že neslyším.

Je pro tebe těžké pracovat s psaným nebo tištěným textem

anebo nějaký text psát?

Záleží na typu textu, když je jednodušší, tak s ním nemám problém.

Například noviny ještě relativně zvládám, ale když jde třeba o ně

jaká odbornější témata z politiky, tak s tím už mám potíž. Když se

jedná o něco obtížnějšího, poprosím tlumočníka, aby mi pomohl

s překladem. A když mám sama psát text, mám potíže s gramati

kou. Mým mateřským jazykem je znakový jazyk, takže čeština je

pro mě vlastně cizí jazyk a gramatika pro mě znamená tvrdý oříšek.

Čtení rozhodně není moje záliba. Měla jsem ale vždycky ráda ko

miksy, protože tam jsou obrázky. Tím, že rodiče jsou taky neslyšící,

17 Trochu jiné mámy

ani oni mi moc nečetli, ale naučila jsem se od nich mít ráda obrázky

a komiksy. Taky se mi líbí fotoromány, kde jsou zachycené různé

situace a k tomu je v bublinách nějaký příběh. Říkala jsem si, že

bych i já mohla zkusit nafotit nějaký příběh, což byl důvod, proč

jsem se začala zabývat fotografováním. Vždycky mě moc přitaho

valo, jak vyjádřit něco vizuálně. Ale číst texty mě vlastně nebaví.

Zatímco slyšící přemýšlejí spíš ve slovech, my neslyšící přemýš

líme hodně v obrazech. A neslyšící taky jinak vnímají dění kolem

sebe. Když vidím, že někdo přichází, tak se hodně soustředím na

to, jak vypadá, a díky tomu jsem schopná odhadnout jeho pova

hu. Třeba poznám, že něco ukradl, vím, že se asi s někým pohádá,

vizuálně se o těch lidech hodně dozvím. Například když se něco

stane, někdo třeba upadne, tak já si toho všimnu spíš než někdo

slyšící. Neslyšící mají lepší periferní vidění, slyšící jsou zaměřeni

hodně dopředu. Slyšící se víc soustředí na zvuk a nejsou zvyklí

události tolik vnímat zrakem, ale neslyšící jsou někdy schopni za

chytit zrakem něco, co slyšícímu unikne.

Myslíš si, že je těžší neslyšet, nebo nevidět?

Pro mě je určitě lepší být neslyšící, protože vím, že nevidomí sice

můžou výborně využívat sluch, ale já bych se beze zraku neobešla.

Tím, že jsem neslyšící, je pro mě vizuální svět zásadně důležitý,

jsem na očích závislá. Můžu sportovat, můžu cestovat, můžu fotit.

Nevidomí mají úplně jiný život a podle mě to mají těžší.

Máš přátele i mezi slyšícími?

Někdy to jde, záleží na situaci. Třeba někteří slyšící spolužáci z vy

soké školy jsou mí přátelé, nicméně oni se naučili znakový jazyk.

Ale se slyšícími, kteří neumějí znakovat, se přátelit neumím. S ne

slyšícími se třeba můžu znakovým jazykem bavit o emocích, ty

rozhovory probíhají úplně přirozeně a bývají někdy docela hlubo

ké. Ale se slyšícími je možná jen taková jednoduchá komunikace.

18 Daniela

II.

Jak jste se seznámili s manželem?

My jsme se seznámili na táboře pro neslyšící, manžel totiž taky

neslyší. Už od začátku se mi líbil, ale je o pět let mladší. Nakonec

jsme měli pocit, že ten věkový rozdíl nijak nevadí, a zjistili jsme,

že si velmi dobře rozumíme. Manželovi rodiče jsou také neslyšící,

stejně jako moji.

Čeho si na manželovi hodně vážíš?

Toho, že mi pomáhá, když mám nějaký problém, a že mě ochra

ňuje. Je pro mě taky důležité, že náš vztah je založený na důvěře.

Má pro tebe nějakou výhodu, že je neslyšící?

Ano, hendikep, který sdílíme, znamená, že jsme v něčem stejní

a že řešíme podobné problémy. Pamatuju si, že když jsem cho

dila se slyšícím klukem, tak jsem třeba ještě neuměla moc vařit,

což mu vadilo, ale nechtěl mi to říct přímo. Nebyl tak otevřený

v komunikaci. Nebo se mu taky nelíbilo, když jsem používala svůj

hlas. Říkal mi, ať jsem potichu, že můj hlas nezní pěkně. V těch

hle věcech jsme s neslyšícím manželem rovnocenní partneři. Pro

tože ale děti jsou slyšící, musíme dávat pozor, aby v domácnosti

nebyl nějaký rámus, aby nebouchaly dveře a tak. Dřív, když jsme

ještě děti neměli, jsme si ani neuvědomovali, že třeba třískneme

dveřmi, protože nám to opravdu nevadilo. Ale teď se vůči dětem

musíme chovat ohleduplně.

Kdy jsi poprvé začala uvažovat o tom, že bys chtěla mít rodinu?

Když jsme se s manželem vzali, chtěla jsem hned mít děti, ale

víc než dva roky se to nedařilo. Byli jsme z toho trochu zklamaní.

Zkusila jsem se pak ještě přihlásit na druhou vysokou školu, na

speciální pedagogiku.

19 Trochu jiné mámy

A nepřemýšlela jsi o adopci, třeba když se ti zpočátku

nedařilo otěhotnět?

O adopci jsem nikdy vážně neuvažovala. Nevěděla bych, jestli si

vzít slyšící, nebo neslyšící miminko, a hlavně člověk nikdy neví,

co si v sobě přináší od svých biologických rodičů. Ale někdy v té

době jsme byli v Africe, v Keni. Tam byli krásní černoušci, i mi

minka, a my jsme si říkali, že kdyby tam bylo nějaké neslyšící

miminko, tak bychom ho možná hned adoptovali, ale přišlo nám,

že by takové rozhodnutí znamenalo spoustu papírování a vyřizo

vání. Nakonec jsem otěhotněla hned poté, co jsem se přihlásila

na tu druhou vysokou školu, takže jsem měla obrovskou radost.

Jak ses vyrovnala s tím, žes čekala dvojčata?

Byl to velký šok, protože jsem automaticky předpokládala, že

budu mít jedno miminko, ale doktoři mi velmi brzy řekli, že pro

mě mají dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Byla jsem tím

hodně zaskočená a nic jsem nechápala. Hned jsem se ptala, co

se děje. Doktor na to řekl: „Špatná zpráva je, že to budou dvoj

násobné starosti, dobrá je, že to bude dvojnásobná radost.“ A já

jsem se dala do pláče. Manžel o tom nevěděl hned, protože když

jsem se tu zprávu dozvěděla, byl v práci. Jela jsem hned za ním,

zavolala jsem si ho do auta a on se ptal, co se děje. Myslel si, že

se něco stalo s miminkem, že je nemocné. A já jsem mu říkala:

„Ne, jsou to dvojčata.“ Manžel měl obrovskou radost, objímal mě

a byl strašně nadšený. On to prožíval velmi radostně, ve všem mě

podporoval a říkal mi, abych se nebála. Hledali jsme si informace

na internetu a samozřejmě jsme si postupně zvykli.

Jak probíhalo těhotenství, porod a šestinedělí?

Během těhotenství jsem se cítila dobře, všechno bylo v pořádku.

Když se mě lékař ptal, jestli chci vědět pohlaví dětí, řekla jsem, že

ano. On hned viděl, že je to kluk a holčička, což už byly radostné Daniela

emoce. Jednalo se samozřejmě o rizikové těhotenství a pro tělo

to byla velká zátěž. Ve třicátém třetím týdnu jsem musela být pět

dní hospitalizovaná. Krátce poté, co mě propustili, mi odtekla

plodová voda a jeli jsme rychle znovu do nemocnice. Musela jsem

jít na císaře, protože miminkům docházel kyslík. Doktor mi řekl,

že jestli nechci miminka vystavit příliš velkému riziku, je třeba,

abych měla celkovou narkózu.

Říkala jsem, že to tak nechci, prosila jsem, že chci být při vě

domí, že chci děti vidět, až se narodí, ale lékař trval na celkové

narkóze. Jinak by se totiž muselo čekat, než nastoupí účinek

epidurálu, což by bylo riskantní. Takže jsem se s tím musela smí

řit. Igor a Regina se narodili ve třicátém čtvrtém týdnu. Štěstí

bylo, že aspoň manžel miminka hned viděl, já jsem je neviděla

vůbec. Ale nejtěžší pro mě bylo, že jsem velkou část pobytu v ne

mocnici byla bez tlumočníka.

Po porodu mě přesunuli na ARO, kde jsem musela být na ka

pačkách. Trochu jsem si odpočala a druhý den jsem děti mohla vidět. I když jsem je chtěla vidět hned, řekli mi, že musím počkat

do druhého dne. Nazítří mě tam doprovodili a já jsem je spatřila v inkubátoru, oba dva měli nízkou porodní váhu.

A jaké byly tvé první pocity?

Když jsem je uviděla, najednou jsem měla pocit, že je nechci. Ne

mohla jsem je přijmout, asi tím, že jsem je hned po porodu ne

dostala a ten magický okamžik našeho vztahu byl narušený. Měla

jsem poporodní depresi. Naštěstí mě manžel podporoval, ukazo

val mi je natočené na mobilu, takže jsem viděla, jak mi je během

té operace vyndali z bříška. Myslím, že i díky těmto videím jsem

si udělala nějakou představu o situaci, kterou jsem musela pro

spat. Snad se tím náš vztah upevnil. Jelikož děti byly v inkubáto

ru, nemohla jsem si je pochovat, až po týdnu mi dali do náruče

nejdřív chlapečka a mohla jsem ho zkusit nakojit. Ale u holčičky

21 Trochu jiné mámy

se kojení nedařilo. Takže pak přišlo další kolo deprese, doktoři mi

vůbec nepomohli, ani mi nevysvětlili, jak se to mám snažit překo

nat a jak nastartovat kojení. Jejich přístup byl hrozný, měla jsem

pocit, že mě ignorují, protože jsem neslyšící. Nevěděla jsem, jak

na to, takže z kojení nakonec nic nebylo a dvojčata musela být

krmena z lahvičky.

Nejdřív nás propustili s Igorem, Regina ještě musela zůstat

v inkubátoru a domů mohla až po měsíci. Igor byl doma a za Re

ginou jsme pravidelně dojížděli. Po císaři jsem měla velké bolesti,

takže jsem byla úplně vyčerpaná.

A mohl ti při komunikaci s lékaři aspoň zčásti pomoci

tlumočník?

Na začátku porodu jsem tlumočníka měla, ale on tam nemohl

být čtyřiadvacet hodin denně. Když jsem pak byla pod narkózou,

tak už čekat nemohl, takže jsem tam musela být sama. Po poro

du jsem ani neměla chuť s někým komunikovat a něco zařizovat.

Kdybych se cítila silnější, tak bych ty věci nějak řešila, ale byla jsem

úplně bez energie a v depresi, takže jsem to nechala být. A vlastně

už na porod nechci moc vzpomínat.

Léčila jsi depresi nějakými léky?

Ne, vůbec, zvládla jsem ji díky manželově podpoře.

Jak jsi řešila to, žes dvojčátka neslyšela plakat, když ses

o ně starala?

Ony existují různé pomůcky, které takovou situaci pomáhají řešit.

Například zvuk lze převést pomocí vibrační signalizace do tako

vého malého polštářku, který mi v noci zavibroval. Vibrace mě

vzbudila a já jsem věděla, že miminka pláčou. Stejný princip se

používá i u budíku pro neslyšící, i když někteří neslyšící mají ra

ději zábleskový budík, který nastavený čas signalizuje zábleskem. Daniela

Také na zvonek se používá světelná signalizace — když někdo za

zvoní, já spatřím záblesk.

Nakolik můžeš používat svůj hlas, když s dětmi

komunikuješ? Voláš na ně třeba nějak, když chceš

upoutat jejich pozornost?

Když je potřebuju zavolat, protože jde třeba o nějakou nebezpeč

nou situaci, tak na ně zavolám jménem. Ale když se například doma

spolu učíme, pracujeme a povídáme si, používám jen znakový jazyk.

Začala ses třeba víc věnovat svému hlasu, protože ho občas

potřebuješ při komunikaci s dětmi?

Ani moc ne, ptala jsem se na to různých odborníků, například

poradkyň z rané péče. Ony mi doporučovaly, že je lepší hlas moc

nepoužívat, protože bych dávala dětem špatný mluvní vzor. Je

potřeba, aby měly mluvní vzor od někoho slyšícího, takže chodí

na logopedii nebo na ně mluví můj slyšící bratr a taky manželo

va slyšící babička. Občas si s nimi povídá i můj táta, který je sice

nedoslýchavý, ale mluví dobře. Mluvila jsi o poradkyních z rané péče, v čem spočívá

poradenství, které využíváte? Jak se s dětmi pracuje?

V Hradci Králové je speciální pedagogické centrum, jehož služeb

využívají různí neslyšící, kteří mají slyšící děti. Tam jsme se pravi

delně scházeli jednou za dva nebo tři měsíce a vyměňovali si názo

ry a zkušenosti. Cílem bylo, abychom se dozvěděli nějaké informa

ce třeba o důležitosti znakování nebo o tom, jak to bude se slucha

dlem. Igor má totiž lehkou nedoslýchavost, Regina slyší normálně.

Co ti mateřství přineslo a co pro tebe tvé děti znamenají?

Mateřství byla velká změna, předtím jsem byla spíš umělecky za

měřená, dělala jsem divadlo, fotila jsem. S dětmi najednou přišla Trochu jiné mámy

obrovská zodpovědnost, divadlo jsem nechala být a už mě vůbec

nezajímalo. Teď jsou pro mě nejdůležitější děti. Když byly malinké,

nárokovaly si veškerý můj čas, teď už jsou trošku větší, takže se

občas můžu věnovat i svým zájmům.

A chodí teď děti do školky?

Se školkou jsme dlouho nevěděli. Děti jsme tam přihlásili, ale

nejdřív je nepřijali, protože jsou narození až v říjnu, takže jim

na konci srpna ještě nebyly tři roky. Ředitelka nám slíbila, že nás bude informovat, jestli se třeba někdo neodhlásil. A náhodou se

v té době nějaká jiná dvojčata odstěhovala. Takže jsme měli velké

štěstí. Igor s Reginou už školku potřebovali, protože jsou hodně

aktivní, takže je pro ně lepší, když jsou v kolektivu.

Regina například už za tu krátkou dobu ve školce pochopila

rozdíl mezi slyšícími a neslyšícími. Byla jsem překvapená tím, že

i když doma vůbec nemluví, s učitelkou ve školce mluví úplně

normálně. Pak přijde ke mně a začne znakovat. Ona si ten roz

díl uvědomuje, kdy má znakovat a kdy má mluvit. A už se u ní krásně vyvíjí řeč.

A jak je to s Igorem?

On ještě nepoužívá celé věty, jen izolovaná slova, a spíš víc ukazuje. Kdo tě kromě manžela podporoval a podporuje nejvíc?

Určitě moje rodina i manželovi rodiče. Obě naše rodiny nás hodně

podporují, takže nám třeba vycházejí vstříc s hlídáním. Moji ro

diče nám možná pomáhají trochu víc, což je dáno tím, že s nimi bydlíme společně ve velkém domě. Mamka například často vaří,

protože když jsem s dvojčaty sama, tak vaření moc nestíhám.

Anebo mi taky pomáhala s krmením, takže já jsem krmila jed

noho a ona druhého, nebo jsme se střídaly při koupání. S dvoj

čaty se musí dodržovat nějaký časový plán. Jak se všechno dělá


24 Daniela

dvakrát, zabere to strašně moc času. Ale rodiče mě opravdu hodně

podporují.

Jak v rodině řešíte konfliktní situace?

S manželem se asi nejvíc hádáme kvůli dětem, protože někdy

máme rozdílné názory. Ani jeden nemáme takovou zkušenost,

takže se třeba hádáme kvůli tomu, jak dětem něco vysvětlit. Když

byly děti ještě malé, bylo opravdu těžké, že jsme s manželem měli každý jiný názor, jak se o miminka starat. Ale později, jak děti rostly, se naše názory přiblížily, my jsme víc souzněli a teď už je

všechno v pohodě. Když chtěl třeba manžel hlídat miminka, tak

jsem se bála, že se o dvojčata nedokáže postarat. Bála jsem se,

ale teď už mu věřím a vím, že to zvládne.

V čem je to jiné, když se neslyšící hádají? Jak vyjadřují své emoce?

Všechno je prostě ve znakovém jazyce a při hádce se hodně zapo

juje mimika, která je hrubší a agresivnější. Mimika vlastně nahra

zuje melodii hlasu. Občas u toho i křičíme, protože člověk někdy

přestane kontrolovat vlastní hlas.

A jak se zjistilo, že děti slyší?

Ve dvou nebo třech měsících jim zkusili udělat základní vyšetře

ní, ale k žádnému závěru se nedošlo, takže nám doporučili jít za

odborníkem -audiologem. Ten ale říkal, že aby se to zjistilo, tak

musí miminka spát. Jenže když jsme tam přišli, byly děti vzhůru.

Naštěstí tam byl velmi hodný doktor, který nám dovolil, abychom

přišli pozdě večer. A když spaly, tak se u Reginy zjistilo, že je sly

šící, a u Igora, že má lehkou nedoslýchavost. Po roce se dělalo

kontrolní vyšetření, které tento výsledek potvrdilo.

Je s tím, že děti slyší, spojená spíš radost, nebo i trochu

obava, jak to budete zvládat?


25 Trochu jiné mámy

Mně je to opravdu jedno, není pro mě důležité, jestli jsou děti

slyšící, nebo neslyšící, hlavně aby byly zdravé. V podstatě je spíš

vnímám jako neslyšící, protože komunikujeme znakovým jazy

kem a komunikace nám funguje bez problémů. Když je něco trápí,

bolí zoubky, mají hlad nebo něco chtějí, tak na mě znakují. Těma

ručičkama se začaly vyjadřovat poměrně brzy. Už když jim bylo

asi deset měsíců, tak trošičku ukazovaly: máma, táta, dudlík nebo

bliknutí světla.

Dřív jsem z té situace měla trochu obavy, ale podobně je to

třeba u mého bratra, který je slyšící a taky ho vychovali neslyší

cí rodiče. On přitom vystudoval vysokou školu a myslím, že má

hezký život, má práci, která ho baví, a připadá mi, že je spokojený.

Jsem přesvědčená, že i moje děti můžou mít takový perspektivní

život, nevidím to jako problém.

Co tě s dětmi nejvíc překvapilo nebo zaskočilo, co bylo

a je jinak, než sis představovala?

Představovala jsem si, že děti budou automaticky neslyšící, proto

že jsme oba z neslyšících rodin. Protože jsou ale slyšící, přesněji

řečeno syn je lehce nedoslýchavý, vycházela jsem z doporučení,

že nejlepší je, když neslyšící rodiče s dětmi znakují, aby jejich ko

munikace byla dostatečně dobrá a aby si s dětmi dobře rozuměli.

A samozřejmě jsem věděla, že musím děti podporovat, aby chodily

do školky a do školy pro slyšící a integrovaly se mezi ně.

Nemáš někdy obavu, že ti děti budou unikat do světa

slyšících, kam za nimi nebudeš moct?

To je těžká věc. Musím myslet hlavně na jejich budoucnost a o té

vím, že se bude týkat světa slyšících, například ve školce a ve škole.

Mám samozřejmě trochu strach, že budou v jiné společnosti, do

které já můžu patřit jen stěží. Ale budu se je snažit vychovávat

k hodnotě rodiny a mít s nimi hezký vztah. Ovšem těžko říct, jak


26 Daniela

to bude v budoucnu. Kdyby si třeba našly práci v zahraničí, tak

bychom jejich rozhodnutí museli respektovat. Bude záležet na

nich, co si budou přát, až budou velké. Co všechno musíš dělat, aby nebyly omezované tím,

že ty a tvůj manžel neslyšíte, nebo aby je to omezovalo

co nejmíň?

Těžko říct, uvidíme, jak to bude se školou. Některé jiné maminky,

které už mají děti ve školním věku, mi říkaly, že někdy třeba bývá

problém s komunikací na třídních schůzkách nebo s některými

domácími úkoly. Zatím moc nevím. Rozhodně nevidím důvod,

proč bych si na třídní schůzku nemohla vzít tlumočníka. Nechci

se jen tvářit, že rozumím, chci opravdu získat všechny informa

ce, jak to s dětmi vypadá. Doufám, že učitelé a ředitel nás budou jako neslyšící rodiče respektovat. Připadá mi opravdu důležité,

s jakými konkrétními lidmi se setkáme. Nechtěla bych třeba, aby

se jiné děti těm našim posmívaly kvůli tomu, že mají neslyšící ro

diče. Mám zkušenost, že bratra spolužáci šikanovali kvůli tomu,

že naši neslyšeli.

A co se proti tomu dá dělat?

Třeba bratr se dlouho trápil sám a nikomu nic neřekl. Začal o tom

otevřeně mluvit, až když byl starší, někdy kolem dvaceti, a rodiče

z toho byli v šoku. Ptali se ho, proč jim to neřekl dřív, a on říkal, že

měl strach. Už je to poměrně dlouhá doba, tak doufám, že teď je

situace trochu lepší. A k tomu, co s tím dělat: je určitě nutné dát

na třídní schůzce základní informace rodičům, aby věděli, že tu jsou děti, které mají neslyšící rodiče. To znamená, že komunikují

znakovým jazykem, což ale rozhodně není nic špatného. Je třeba

poskytnout dostatečné informace, aby tomu ti rodiče rozuměli

a aby to taky dokázali sdělit svým dětem. Nerada bych ostatní rodiče odstrkávala, spíš bych byla ráda, abychom fungovali nějak

27 Trochu jiné mámy

dohromady. Takže počítám s tím, že jim to pak na třídní schůzce

prostřednictvím tlumočníka vysvětlím.

Myslíš si, že by pro vaše děti mohlo být určitým obohacením,

že mají neslyšící rodiče? Totiž že se vyznají ve dvou různých

světech, že jsou slyšící, ale znají i svět neslyšících.

Myslím, že určitě. Chtěla bych, aby moje děti poznaly i kulturu

neslyšících, aby znaly náš svět a uvědomovaly si ten rozdíl. Cho

díme s nimi například do klubu mezi neslyšící a stýkáme se s ne

slyšícími. Takže děti budou nejen bilingvní, ale i bikulturní.

A co se dělá u logopeda, ke kterému děti chodí?

Nahrazuje se tím nějak to, že vy s nimi nemluvíte?

Do určité míry ano. Ve škole pro neslyšící, kde jsem dřív praco

vala, jsem byla v kontaktu s logopedkou. Domluvila jsem se s ní,

že se dětí ujme, takže tam začaly chodit pravidelně. Pro nás je

výborné, že ona se jim věnuje a potom mi hned řekne, že děti už

umějí ty a ty hlásky nebo zvládnou říct taková a taková slova, a já

z toho mám radost.

Máte nějak naplánované, jak by mělo vypadat jejich

vzdělání a jak podpořit jejich rozvoj?

Počítáme s tím, že děti budou mezi slyšícími. První krok jsme

udělali nedávno: děti nastoupily do jedné mateřské školky pro

slyšící, která je poměrně blízko, má pestrý program a jsou tam

velmi sympatické učitelky. Navíc je tam jedna učitelka, která umí

znakovat, takže nás může o všem informovat.

Co je pro tebe ve výchově nejdůležitější?

Všechno (smích). Výchova je složitý proces, mým cílem je, aby děti

byly šťastné a aby se chovaly slušně. Aby je bavilo učit se pozná

vat nové věci. Snažím se, aby si přirozeně hledaly vztah k různým Daniela

věcem, nechci je k učení vyloženě nutit, chci, aby byly šťastné. Sna

žím se pro ně vyhledávat různé programy, které pak navštěvujeme.

A jaké by podle tvých představ jednou vaše děti měly být?

Přála bych si, aby naše rodina držela pohromadě, abychom udrželi teplo rodinného krbu, aby nás děti respektovaly jako neslyšící,

měly nás rády a třeba od nás neodešly někam daleko. S mými ro

diči i v manželově rodině to tak fungovalo, takže bych si přála, aby taková rodinná soudržnost byla i u nás. A samozřejmě chci, aby

se jim v budoucnu dostalo kvalitního vzdělání.

Můžeš dvojčatům číst ve znakovém jazyce pohádky? Dělám to tak, že si ten příběh přečtu a pak jim ho odvyprávím ve

znakovém jazyce. Navíc jim ukazuju obrázky v té knížce. A k tomu

přidám takové trošku divadlo. Vyprávím ve znakovém jazyce, uka

zuju charaktery těch postav a oni se smějí a moc se jim to líbí. Potom třeba řeknu, tak a teď mi tu pohádku odvyprávějte vy a za

hrajte mi taky divadlo.

Mnohé mámy mají tendenci se pro své děti obětovat

a neberou přitom ohled na sebe. Jak to máš ty?

Vím, že při výchově musím myslet i na sebe. Kromě toho se děti

potřebují naučit respektovat, že i máma má nějaké potřeby. Sna

žím se to držet tak půl na půl, pokud jde o lásku a přísnost. Víc

mám asi ten milující přístup, ale když se jedná o nějaké jejich zlo

bení, tak tam musím být přísnější. Jak jsou dvojčata pořád spolu,

tak se hádají, perou se a berou si hračky, takže určitá přísnost je

namístě. Ale víc je to přece jen asi láska.

A jak výchovu dětí vidí tvůj manžel?

Myslím, že podobně jako já. S dětmi jsem víc já, protože man

žel je v zaměstnání, takže mu často musím věci vysvětlovat. Ale


29 Trochu jiné mámy

stačilo, abych odjela na jeden den, kdy je měl manžel sám na sta

rosti, a hned to začal rychle chápat. Důležité pro nás je, abychom

se spolu domlouvali a vychovávali je oba stejně, aby v tom děti

neměly zmatek. Manžel je asi trochu měkčí, víc je rozmazluje. Já

mám třeba ráda určitý řád v činnostech, snídaně, oběd a pak se jde spát, mám ráda nějaký pevnější režim. Ale manžel to má jinak,

nevadí mu, když se něco dělá později, a řád tolik nepotřebuje.

Jak se proměňovaly tvé pocity, když děti rostly, v čem je to

teď jiné než na začátku?

Když jsem měla miminka, znakovala jsem na ně, ale ještě nešlo

o opravdové dorozumívání. Teď už se mnou komunikují mnohem

víc. Myslím si, že komunikace je opravdu hodně důležitá. Teď děti

miluju snad ještě víc, přinášejí mi velkou radost a už se těším, co bude dál. Vždycky, když je vyzvednu ze školky, ptám se, co bylo,

a ony mi vyprávějí. Mám radost, ty emoce jsou hodně silné a na

plňuje mě, když s nimi mohu takhle sdílet jejich zážitky.

Jaký vztah jsi měla jako dítě se svými rodiči? Projevují se

některé rysy toho vztahu v tom, jak se ke svým dětem

chováš ty?

Když jsem byla malá, své rodiče jsem opravdu milovala. Tehdy ni

kdo moc znakovat neuměl a ostatní nám nerozuměli, takže jsem komunikovala hlavně s rodiči. Vyprávěli jsme si, hráli jsme si, učili

mě lyžovat a vůbec jsme hodně sportovali. Všechno jsem dělala

s rodiči a oni se o mě výborně starali. A teď chci stejnou lásku

a péči předat svým dětem. Těším se, jak děti dál porostou, na jejich

další vývoj a na to, co mi to všechno přinese. Těším se na ty zážitky. Proměnila se nějak s dětmi tvá představa o štěstí?

Určitě, protože moje štěstí pochází od dětí, ony jsou jeho zdrojem.

S dětmi je úplně jiný život, člověk sleduje jejich růst a vývoj a to

30 Daniela

je zdroj štěstí. A taky můžu říct, že dneska už si vůbec neumím

představit, že bychom měli jen jedno dítě, jsem zvyklá, že jsou

pořád dva. Péče o dvojčata je sice asi náročnější, ale někdy mi při

padá, že to zvládám líp než leckterá maminka s jedním dítětem.

Je to věc zvyku. A jsem na sebe vlastně pyšná, že mám dvě děti.

Až budou Igor a Regina trochu starší, asi se vrátím do zaměst

nání jako učitelka. Ale nevím, jestli opravdu chci učit dlouhodobě.

Zdá se mi docela těžké starat se o vlastní rodinu a kromě toho mít

ve škole na starosti další děti. Takže je možné, že si později budu

hledat nějakou práci, kterou bych dělala sama za sebe, abych ne

musela být stále v kolektivu a tolik učit. Ráda fotím, takže tím

bych se možná chtěla zabývat. Chtěla bych mít trochu klidnější

práci, abych potom měla dost energie na své děti.

A co ještě ti v tvé situaci připadá důležité?

Hlavně bych byla ráda, aby slyšící mámy víc respektovaly to, že

jsou i maminky s nějakým postižením, neslyšící, nevidomé, na vo

zíku. Aby je nediskriminovaly a změnily ten chladný přístup, kdy si

staví hranice proti lidem s nějakou odlišností, aby se třeba víc sna

žily získat nějaké informace a ty postižené lidi si k sobě připouštěly.

Z druhé strany: Lubomír,

Danielin manžel

Co vás vedlo k tomu, že jste si vzal za ženu Danielu, která

je neslyšící stejně jako vy? Chtěl jste z nějakého důvodu

mít neslyšící ženu?

To určitě nebyl ten hlavní důvod, chtěl jsem hlavně manželku

s dobrodružnou povahou, aby měla smysl pro legraci, byla odTrochu jiné mámy

vážná a taky aby ráda cestovala. Zároveň jsem chtěl, abychom byli

každý trochu jiný. Já jsem hodně technicky založený, zajímám se

o počítače, a tak jsem si přál, aby moje žena byla jiná. Ona ráda

fotí, má ráda zvířata, zajímá se o divadlo a vzájemně se můžeme

obohacovat. To, že je neslyšící, je pro mě výhoda, protože komu

nikace ve znakovém jazyce je pro nás přirozená, a myslím, že si

díky tomu líp rozumíme. Dřív jsem chodil i se slyšící slečnou, ale

naše rozhovory byly kvůli mému hendikepu poměrně povrchní.

S Danielou máme společné i to, že jsme oba z Moravy a máme

rádi víno. A ona má taky velmi sympatické rodiče. Obě rodiny

jsou neslyšící a vzájemné rodinné návštěvy probíhají vždycky

moc příjemně.

Podle mě neslyšící může mít hluboký vztah i se slyšícím, jen já

jsem nikoho takového nepoznal. Ale nemyslím si, že by neslyšící

páry automaticky měly hlubší vztahy. Se ženou se hodně respektujeme, kdyby tam ten respekt nebyl, tak by to byl problém. Díky

vzájemnému respektu náš vztah funguje dobře a my se zároveň

snažíme, aby se dál vyvíjel.

Máte pocit, že váš hendikep vás nějak výrazněji omezuje? Nemám pocit, že by nás nějak omezoval. Chápu, že když je nějaký

člověk uzavřenější, tak své postižení prožívá jinak, ale my se až

tolik omezeni necítíme. Někdy se stane, že třeba v nějakém ob

chodě chci určitou věc a prodavačka mi vůbec nerozumí, ale to

je jednou za uherský rok. Jsou to jen takové maličkosti.

Máte nějaké přátele mezi slyšícími? Mám, ale jde o lidi, kteří umějí znakovat. Se slyšícím, který zna

kovat neumí, jsou komunikace i přátelství těžké. Studoval jsem

aplikovanou informatiku na Masarykově univerzitě a během stu

dií jsem se s takovými slyšícími setkával častěji. Když se někdo

snaží používat nějaké znaky a snaží se hezky artikulovat, abych




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist