načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trnový princ - Mark Lawrence

Trnový princ

Elektronická kniha: Trnový princ
Autor:

- Mějte se na pozoru před Trnovým princem… Když mu bylo devět, sledoval, jak mu přímo před očima zavraždili matku a bratra. Když mu bylo třináct, byl vůdcem bandy krvelačných ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  190
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 325
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Prince of thorns
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 2013
ISBN: 978-80-719-7457-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavním lákadlem nové fantasy řady je především netradiční hrdina, sám Trnový princ. Ten se žene za svou pomstou, která je pro něj skutečně vším. Prožil totiž v dětství skutečnou noční můru, tu nejhorší z možných. Před jeho očima, kdy visel ukrytý na trnech ostnovníkového keře, krutě zavraždili jeho matku a malého bratra. Nyní, už na prahu dospělosti, se divoký a částečně i zvrhlý princ Honorous Jorg Ankrath hodlá dobrat svých práv být králem. A to i tou nejkrvavější cestou. Na hradě jeho otce na něj však čekají nepřátelé, kteří mohou být i nad síly krvežíznivého Trnového prince. První díl drsněji laděné fantasy série Roztříštěná říše přináší dramatický příběh vraždy, utrpení, zrady, černé magie a nelítostné pomsty.

Popis nakladatele

Mějte se na pozoru před Trnovým princem… Když mu bylo devět, sledoval, jak mu přímo před očima zavraždili matku a bratra. Když mu bylo třináct, byl vůdcem bandy krvelačných banditů. Do patnácti má v plánu být králem… Nastal čas, aby se princ Honorous Jorg Ankrath vrátil na hrad, který kdysi opustil, a přihlásil se o dědictví, které mu po právu náleží. Svět se pro něj změnil v den, kdy visel na trnech ostnovníkového keře a sledoval, jak muži hraběte Renara vraždí jeho matku a mladšího bratra. Od té chvíle prahne Jorg po pomstě. Život a smrt pro něj představují jen obyčejnou hru – hru, ve které nemá co ztratit, ale ve které může vyhrát úplně všechno. Jenže v otcově hradě na něj nečeká nic, než zrada. Zrada a temná magie. Je možné, aby osamělý chlapec, byť nade vší představu divoký a zvrhlý, porazil nepřátele, jejichž moc přesahuje i ty nejbujnější představy?

Zařazeno v kategoriích
Mark Lawrence - další tituly autora:
Trnový král Trnový král
Trnový císař Trnový císař
 (e-book)
Princ bláznů Princ bláznů
 (e-book)
Trnový král Trnový král
 (e-book)
Lhářův klíč Lhářův klíč
Osheimské kolo Osheimské kolo
 
K elektronické knize "Trnový princ" doporučujeme také:
 (e-book)
Naslouchač Naslouchač
 (e-book)
Trnový císař Trnový císař
 (e-book)
Trnový král Trnový král
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRNOVÝ

PRINC

Roztříštěná říše,

kniha první

Mark Lawrence

TALPRESS


Copyright © 2011 by Bobalinga, Ltd.

Translation © 2013 by Martin Boček

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-457-4



Pro Celyn. To nejlepší se nikdy neztratí.


Poděkování

Rád bych poděkoval Heleně Mazarakisové a Sharon Mackové za

všechnu jejich pomoc a podporu.


~

• ...J

g... (/)

o

.s z

..J ·

• ..J

a.

o


1

Havrani! Zase ti podělaní havrani. Usadili se na střeše kostela ještě předtím, než zranění začali vůbec umírat. Dokonce ještě dřív, než Rike skončil s odřezáváním prstů z rukou a prstenů z prstů. Opřel jsem se o šibenici a lehkým kývnutím ty ptáky pozdravil. Už jich tam hřadoval dobrý tucet. Seděli jeden vedle druhého jako dlouhá černá čára a zírali na ná stěma svýma moudrýma očima.

Náměstí bylo celé rudé. Krev tekla kanály, řinula se po dlažebních kamenech, byla jí plná kašna. Mrtvá těla vypadala přesně tak, jak mrtvoly obvykle vypadají. Některé se směšně natahovaly k obloze nad sebou rukama, na kterých chyběly prsty. Jiné byly mírumilovně zkroucené kolem svých smrtelných ran. Zranění se snažili odhánět oblaka much, které se k nim začaly slétat. Ale aE už tak, nebo onak, živí nebo mrtví, kolem každého z nich se vznášel bzučící tmavý mrak.

„Vodu! Vodu!“ Zajímavá věc. Vždycky, když lidé umírají, dostanou najednou žízeň. Zvláštní. Já ji mám spíš ze zabíjení.

Tohle byl Mabberton. Dvě stě mrtvých sedláků, všichni s kosami a sekerami v rukou. No co. Já je varoval. Tohle děláme, abychom se uživili. Přesně tak jsem informoval jejich vůdce, Bovida Tora. Dal jsem jim šanci. Vždycky jim dám šanci. Jenže oni si zvolili krev a smrt. A přesně to taky dostali.

9


Válka, přátelé moji, je krásná věc. Něco jiného vám můžou říct leda tak poražení. Kdybyste se zeptali starého Bovida, který se opírá tamhle o kašnu s vnitřnostmi vyhřezlými do klína, asi by vám tvrdil něco jiného. Jenže podívejte se sami, kam to s takovými názory dotáhl.

„Zkurvený sedlácký čuráci,“ odplivl si Rike a odhodil hrst prstů na Bovidovo rozpárané břicho. Pak přistoupil ke mně i s celým svým úlovkem a tvářil se, jako by to byla moje vina. „Se koukni! Jeden zlatej prsten. Jeden! V celý vesnici byl jeden podělanej zlatej prsten. Kéž bych ty svině mohl oživit. S chutí bych je zabil ještě jednou. Zasraný podělaný vidláci.“

Opravdu by to srado stí udělal. Byl to zlý parchant. Zlý a chamtivý. Já se mu ale klidně podíval přímo do očí. „Uklidni se, bratře Riku. V Mabbertonu je víc než jen zlato.“

Varovně jsem se zamračil. Jednak mi to jeho ubohé klení zkazilo kouzlo okamžiku a jednak jsem na něj potřeboval přitlačit. Po boji byl Rike vždycky nažhavený a toužil po dalším krveprolití. Pohlédl jsem na něj tak, aby mu došlo, že přesně to mu klidně můžu zajistit. A aby mu došlo, že tahle forma krveprolití by se mu rozhodně nelíbila. Zaklel, strčil si zakrvavený prsten do kapsy a nůž schoval za opasek.

Pak se na scéně objevil Makin. Došel až k nám a přátelsky nás oba poplácal po rameni. Jestli tenhle chlap něco uměl, tak urovnat kdejakou roztržku.

„Bratr Jorg má pravdu, Prcku Riký. Je tu spousta pokladů, co jen čekají, až je někdo najde.“ S radostí škádlil Rikeho přezdívkou „Prcek Riký“, kterou narážel na fakt, že ten parchant byl o hlavu vyšší a mnohem urostlejší než kdokoliv z našeho bratrstva. Makin miloval vtípky. Kdyby mu jeho oběti daly dost času, srado stí by jim jich pár povyprávěl, zatímco by je zabíjel. Mám pocit, že by se mu prostě líbilo, kdyby je mohl nechat umřít s úsměvem na rtech.

„Jaký poklady?“ chtěl vědět pořád ještě naštvaný Rike.

„Když zabiješ sedláka, co ti po něm asi tak zůstane, Prcku Riký?“ povytáhl Makin dvojsmyslně obočí.

Rike zvedl hledí svojí helmy a na světle božím se objevil jeho

10


ohyzdný obličej. Vlastně byl spíš brutální než ošklivý. Myslím, že ty jizvy jeho vzhled podstatně vylepšily. „Krávy?“

Makin našpulil rty. Jeho rty se mi vlastně nikdy nelíbily. Byly na můj vkus hrozně tlusté a nechutně masité, ale rozhodl jsem se mu tuhle chybu odpustit. Přece jen, byl to skvělý vtipálek a navíc to neskutečně uměl s řemdihem. „Ale jistě, klidně si vem jejich kravičky, Prcku Riký. Ale já, já si radši najdu nějakou tu vesnickou dcerku. Nebo rovnou tři. Pokud možno ještě předtím, než mi je vojedou ostatní.“

Oba se jako na povel otočili a zamířili pryč. Rike se cestou chechtal tím svým příšerným smíchem. Znělo to jako „hur, hur, hur“, jako by se snažil vykašlat rybí kost, která mu uvízla v krku.

Sledoval jsem je, jak vyrazili dveře Bovidova domu. Byl to pěkný dům, přímo naproti kostelu. Měl vysokou doškovou střechu a malou květinovou předzahrádku. Umírající staroch je celou dobu pozoroval. Očima, protože hlavou už otočit nedokázal.

Podíval jsem se na havrany a pak na Gemta a jeho retardovaného bratra Maicala, jak stínají hlavy. Maical táhl vozík a Gemt třímal sekeru. Opravdu nádhera, to vám teda povím. Aspoň na pohled. Klidně vám odkývám, že válka smrdí. Ale tohle místo co nevidět vypálíme a pach smrti překryje vůně hořícího dřeva. Zlaté prsteny? Prosím vás. Další odměny už nepotřebuju.

„Chlapče!“ ozval se najednou Bovid. Znělo to suše a slabě.

Došel jsem k němu a opřel se o svůj meč. Najednou jsem byl hrozně unavený. „Koukej vyklopit, co máš na srdci, burane. Ale radši sebou hejbni. Bratr Gemt a jeho sekera už jsou na cestě sem. Sek sek.“

Nezdálo se, že by ho to nějak vystrašilo. Není divu. Vyděsit člověka, kterého od smrti dělí jen nepatrný krůček, to není nic snadného. Zato mě pořádně štvalo, že mě zjevně pořád ještě nebere vážně. VždyE mě oslovil ‚chlapče‘. „Máš nějaký dcerky, sedláku? Třeba schovaný někde ve sklepě nebo tak? Neboj se, starouš Rike si je už vyčmuchá.“

Bovid ke mně prudce zvedl oči. Měl v nich ostrý, ustaraný výraz. „Ko-kolik je ti let, chlapče?“

A zase ten ‚chlapec‘. „Dost na to, abych tě vykuchal jako prase

11


na porážce,“ odsekl jsem. Začínal jsem mít vztek. Nelíbí se mi, když jsem vzteklý. Vždycky mě to naštve. Myslím, že mu to ale stejně nedošlo. Podle mě vůbec netušil, že jsem to byl právě já, kdo mu před necelou půlhodinou rozpáral břicho.

„Patnáct zim, víc ne. Rozhodně ne víc...“ Mluvil pomalu. Byl bledý a rty měl celé do modra.

Spletl ses o celé dva roky, chtěl jsem mu odpovědět, ale už by mě stejně neslyšel. Pak za mnou zaskřípěla kola vozíku a přistoupil Gemt se svojí zakrvavenou sekerou.

„Tomuhle vezmi hlavu,“ řekl jsem mu. „Tělo nech ležet. AE se havrani nažerou.“

Patnáct! V patnácti letech bych se nestaral o nějakou ubohou vesničku.

Až mi bude patnáct, bude ze mě už dávno král!

12


Někteří lidé jsou zrozeni k tomu, aby vás uráželi samotnou svojí

existencí. Bratr Gemt byl zrozen k tomu, aby svou existencí urážel

celý náš svět.


2

Mabberton krásně hořel. To by se ale dalo říct o všech těch dírách, co jsme ten rok vypálili. Makin tvrdil, že tohle léto je zkurvenej parchant; parchant příliš zapšklej na to, aby lidem dopřál trochu deště. Podle mě to trefil naprosto přesně. Když jsme přijížděli, zvedala se za námi oblaka prachu. Při odjezdu se za námi zvedala oblaka kouře.

„Komu by se chtělo bejt sedlákem?“ Makin rád kladl podobné otázky.

„Komu by se chtělo bejt sedláckou dcerkou?“ kývl jsem hlavou směrem k Rikemu. Potácel se v sedle unavený tak, že z něj málem padal. Na tváři měl přihlouplý úsměv a přes hrudní plát měl přetažený kus sametu. Kde se mu v Mabbertonu podařilo najít samet, to pro mě už navždycky zůstane záhadou.

„Bratr Rike si rád užívá prostých potěšení,“ odtušil Makin.

V tom měl pravdu. Přesně to Rike dělal, a navíc s obrovským zápalem.

S podobným zápalem, sjakým pohltily plameny Mabberton. Hodil jsem pochodeň na doškovou střechu místní hospody, a o chvíli později jsme už museli před rychle se šířícím ohněm uprchnout.

Prostě další všední den v naší Roztříštěné říši.

Makin si utřel pot z čela a přitom si po tváři rozmazal zbytky

14


sazí. Ten chlap měl neskutečný talent umazat se. „I ty sis s radostí užíval těch prostých potěšení, bratře Jorgu.“

Tak v tom měl rozhodně pravdu. „Kolik je ti let?“ chtěl vědět starý sedlák. Dost na to, abych si zašpásoval s jeho dcerami. Ta tlustá pořád jen žvanila, úplně jako její otec. A škrábala jako kočka. Ten kravál mi drásal uši. Její starší sestra se mi zamlouvala o dost víc. Aspoň držela hubu. Byla dokonce tak tichá, že do ní člověk musel tu a tam pořádně dloubnout, jen aby se přesvědčil, že pod ním samým strachem neumřela. Na druhou stranu bych ale tipoval, že když se k nim dostal oheň, zavřískaly si svorně jedna i druhá.

Připojil se ke mně Gemt a vytrhl mě ze snění.

„Baronovi muži tenhle kouř uviděj nejmíň na deset mil. Neměl jsi to tam zapalovat.“ Zavrtěl hlavou a ta jeho stupidní zrzavá kštice se rozhoupala ze strany na stranu.

„Si neměl,“ přidal se jeho přitroublý bratr. Seděl na starém šedákovi, který táhl zapáchající vůz. Nechávali jsme mu ho. Šedák by nikdy nesjel z cesty. Byl totiž mnohem chytřejší než Maical.

Gemt si rád pořád na něco stěžoval. „Neměl jsi nechat naházet mrtvoly do studny, teR nebudeme mít co pít.“ „Neměl jsi zabíjet toho kněze, přinese nám to smůlu.“ „Kdybysme ji nezabili, mohli jsme z barona Kennicka vyrazit pořádný výkupný.“ Měl jsem hroznou chuE popadnout nůž a podříznout ho. Hned na místě. Stačilo by se jen trochu naklonit a vrazit mu nůž do krku. ‚Copak? Bubly bubly? Co to povídáš, bratře Gemte? Že svyrvaným ohryzkem nemůžeš mluvit?‘

„Ale ne!“ vytřeštil jsem oči předstíraným zděšením. „Rychle, Prcku Riký, obraE koně a vychčij se na Mabberton. Musíme ten požár fofrem uhasit.“

„Baronovi muži to uvidí,“ zopakoval neústupně brunátný Gemt. Když s ním někdo nesouhlasil, vždycky zrudl jako rak. Při pohledu na tu odpornou barvu jsem měl ještě větší chuE ho zabít. Ale neudělal jsem to. Když jste vůdce, musíte přijmout jistou zodpovědnost. Například za své muže. Že jich nepovraždíte zbytečně moc. Protože koho byste pak vedli?

Všichni se kolem nás shlukli. Tak to bylo pokaždé, když něco

15


viselo ve vzduchu. Přitáhl jsem Gerrodovi otěže a zastavil ho. Sledoval jsem Gemta a čekal. Na všech mých třicet osm bratrů. A až Gemt tak zrudne, že bude spodivem, že mu ještě neteče krev z uší.

„Kampak to jedeme, bratři moji?“ zeptal jsem se. Postavil jsem se ve třmenech, abych se mohl rozhlédnout po těch jejich hnusných ksichtech. A otázku jsem položil tichým hlasem, takže museli zmlknout, aby mě vůbec slyšeli.

„Kam?“ tázal jsem se znovu. „Nejsem tady přece jedinej, kdo to ví, že ne? Mám snad před vámi nějaký tajnosti, bratři moji?“

Rikeho ta otázka zmátla a zamyšleně nakrčil čelo. Po mé pravici se objevil tlustý Burlow a vlevo ode mě navedl svého koně Nůbánec. Sněhově bílé zuby oslnivě zářily z jeho černého obličeje. Kolem zavládlo ticho.

„Bratr Gemt nám to může říct. Dobře totiž ví, jak se věci mají a jak by se mít měly.“ Usmál jsem se, i když jsem měl pořád strašnou chuE popadnout dýku a vrazit mu ji do krku. „Tak kampak to jedeme, bratře Gemte?“

„Do Wennithu, na Koňácký pobřeží,“ odpověděl zdráhavě. Nechtělo se mu se mnou v ničem souhlasit.

„Správně. A jak se tam dostaneme? Parta bezmála čtyřiceti chlapů na těchhle krásnejch, ale poněkud kradenejch koních?“

Gemt zaEal zuby. Muselo mu být úplně jasné, kam mířím.

„Jak se tam dostaneme, pokud si chceme urvat pořádnej kus koláče, dokud ještě bude čerstvej a křupavej?“ zeptal jsem se znovu.

„Cestou duchů!“ zařval Rike. Měl zjevně radost, že zná správnou odpověR, a chtěl se tím před ostatními blýsknout.

„Cestou duchů,“ zopakoval jsem po něm tiše a s úsměvem. „Kudy jinudy bysme asi mohli jet?“ Otočil jsem se na Nůbánce a zachytil jsem pohled jeho černých očí. Nedokázal jsem přečíst, co si myslí, ale nechal jsem jeho, aE si přečte on mě.

„Žádná jiná možnost tu není.“

To se zase ozval Rike. Sice vůbec netušil, jaká hra se tu teR hraje, ale s radostí se chopil své role v ní.

„A vědí baronovi muži, kam máme namířeno, co myslíš?“ obrátil jsem se k tlustému Burlowovi.

16


„Žoldáci větří válku,“ odpověděl mi. Burlow není žádný idiot. Když mluví, třese se mu čelist, ale hloupý rozhodně není.

„Takže...“ Pomalu jsem přejížděl pohledem z jednoho muže na druhého. „Takže baron ví, kam se všichni vyvrhelové našeho druhu chystaj. A stejně tak ví, kudy se tam dostaneme.“ Odmlčel jsem se, aby jim všem došel význam mých slov. „A já jsem zrovna zapálil zasraně velkej požár. Požár, kterej ukáže jemu i jeho poskokům, jak hloupý by bylo zkoušet nás pronásledovat.“

A pak jsem Gemta konečně bodl. Nemusel jsem, ale prostě se mi chtělo. Chvíli se jen roztomile motal, zatímco mu z krku bublala krev, a pak se sesul z koně na zem. Jeho ještě před momentem rudý obličej byl najednou popelavě bledý.

„Maicale,“ kývl jsem, „vezmi jeho hlavu.“

A tak umřel bratr Gemt.

Prostě si vybral špatný okamžik.

17


A) už bratra Maicala postihlo, co chtělo, jeho těla se to nedotklo.

Vypadal stejně drsný, stejně silný a stejně nebezpečný jako všichni

ostatní vnašem bratrst vu. Ale jen dokud jste se ho na něco neze

ptali.


3

„Dva mrtváci, dva chcípáci,“ oznámil Makin stím svým typickým širokým úsměvem.

Stejně bychom se u té šibenice utábořili, ale pro jistotu jsem poslal Makina napřed, aby obhlédl terén. A zpráva o tom, že dvě ze čtyř houpajících se klecí obsahují živé vězně, chlapy určitě rozveselí.

„Jen dva,“ reptal Rike. Byl utahaný; a utahaný Prcek Riký ze zásady považoval každou šibenici za poloprázdnou.

„Dva!“ zakřičel Nůbánec na muže jedoucí za námi.

Několik chlapů si začalo předávat peníze, které právě vyhráli nebo prohráli na sázkách. Cesta duchů je nudná asi jako nedělní bohoslužba. Je přímá a rovná. Je tak přímá, že by člověk zabíjel za možnost odbočit vlevo nebo vpravo. Je tak plochá, že byste dali královský poklad za sebemenší kopeček. Jenže všude kolem vás jsou jen bažiny a komáři, které se střídají leda tak s komáry a bažinami. Na Cestě duchů nemůžete narazit na nic úžasnějšího než na dva živé chlapy, chcípáky, zavřené v klecích na šibenici a nechané napospas osudu a smrti hladem.

Zajímavé je, že mě vůbec nenapadlo zamyslet se nad tím, co tady sakra dělá šibenice. Tady, uprostřed ničeho. Prostě jsem ji považoval za skvělý bonus. Někdo tu nechal své vězně, aE si zdechnou v klecích u téhle proklaté cesty. Vybral si prapodivné

19


místo, ale mojí malé karavaně tak zajistil skvělou zábavu. Bratři byli najednou celí nedočkaví, tak jsem pobídl Gerroda do klusu. Gerrod je dobrý kůň. Setřásl ze sebe únavu a odhodlaně klapal dál. Na celém světě byste nenašli lepší cestu, než je Cesta duchů.

„Chcípáci!“ zařval Rike a všichni se rozjeli jako o závod.

Nechal jsem Gerroda, aE si jede podle libosti. Věděl jsem, že se nenechá předběhnout žádným jiným koněm. Ne na téhle cestě. Ne na téhle dlažbě, kde každý kámen doléhal ke svým sousedům tak dokonale, že mezi nimi neprorostlo ani stéblo trávy. Ani jediný kámen nechyběl, ani jediný z nich nebyl sebeméně otlučený. A to prosím nezapomeňte, že celé tohle dílo stojí přímo na bažině!

K oběma chcípákům jsem samozřejmě dorazil jako první. Žádný z koní bratrů se Gerrodovi nevyrovnal. Rozhodně ne, když jsem na něm seděl já, tedy chlapec dobře o polovinu lehčí než kdokoliv v naší koloně. U šibenice jsem se ohlédl po ostatních a pozoroval je, jak se ženou vpřed, roztažení do dlouhého zástupu. Najednou mě zachvátila divoká radost, tak jsem ze všech sil vykřikl. Zařval jsem tak hlasitě, že mě muselo být slyšet až úplně vzadu na voze, na kterém poskakoval Gemt.

Jako první ke mně dojel Makin. A to jeho kůň musel tuhle cestu absolvovat už podruhé.

„Jen aE si za námi zkusej baronovi muži přijít,“ řekl jsem mu na uvítanou. „Cesta duchů je ve svý podstatě stejná jako normální most. Deset mužů tady dokáže v pohodě udržet třeba celou armádu. A pokud by jim chtěl někdo vpadnout do boku, jen se utopí v týhle podělaný bažině.“

Makin přikývl a přitom lapal po dechu.

„Kdyby Cestáři, co tohle celý zbudovali... Kdyby mi tak postavili hrad –“ Hřmění na východě přehlušilo moje další slova.

„Kdyby Cestáři stavěli hrady, nikam bychom se teR nedostali,“ zavrtěl hlavou Makin. „A vůbec. Jsem rád, že už jsou pryč.“

Společně jsme sledovali naše bratry, jak se k nám postupně blíží. Západ slunce obarvil okolní bažiny ohnivě oranžovou a já si zase vzpomněl na Mabberton.

„Krásný den, bratře Makine,“ usmál jsem se.

20


„To rozhodně je, bratře Jorgu,“ přitakal.

Pak už byli bratři u ná sa začali se dohadovat ohledně chcípáků. Já se mezitím usadil u našeho vozu s lupem, abych si něco málo přečetl, ještě než se úplně setmí. TeR zrovna jsem studoval Plutarcha. Měl jsem ho jen sám pro sebe, jako sendvič zabalený v kožených deskách. Nějaký úžasný mnich nad touhle knihou strávil celý svůj život. Pracoval na ní od úsvitu do soumraku, shrbený nad jejími stránkami se štětcem v ruce. Sem dal trochu zlata na svatozář, na slunce, na ozdobné spirály. Tamhle trochu modré jako jed, modřejší než obloha v pravé poledne. Malé rumělkové tečky jako rozkvetlá louka. Tipoval bych, že při téhle práci oslepl. Nejspíš jí zasvětil celý svůj život. Celá léta, jako mladík i jako šedovlasý stařec, trávil všechen svůj čas tím, že zkrášloval všechna ta slova, co kdysi napsal Plutarch.

Znovu zahřmělo a oba chcípáci se začali svíjet a skučet, zatímco já klidně seděl a četl jsem si slova, která byla stará už v době, když Cestáři stavěli své věčné silnice.

„Vy zbabělci! Jste jen baby s mečema a sekerama!“ Jedna z těch dvou skoro mrtvol na šibenici zjevně ještě mohla mluvit.

„Není mezi vámi jediný skutečný muž. Jste jen partička buzerantských pedofilů, co se táhne tady za tím chlapečkem.“ Postupně zvyšoval hla sa nakonec už ječel na celé kolo.

„Hele, tady ten chlápek na tebe má nějaký narážky, bratře Jorgu!“ podotkl Makin.

V tu chvíli mi na no sdopadla první dešEová kapka. Opatrně jsem Plutarcha zavřel. Čekal celé věky, aby mi mohl povyprávět o Spartě a o Lykurgovi, tak si může počkat ještě pár dní. Aspoň se u toho nenamočí. Chcípák toho měl na srdci zjevně ještě víc, ale prozatím musel mluvit k mým zádům. Pokud na cestách chcete udržet knihu suchou, musíte se o ni starat. Musíte se jí věnovat. Vzal jsem naolejované plátno a pořádně ji do něj zabalil. Pak jsem vzal druhé a celé to zopakoval. A nakonec jsem ji schoval pod plášE do sedlového vaku. Do pořádného sedlového vaku, ne jako ty šmejdy z Thurtanu. Tohle byl kvalitní kousek z dvojité kůže, vyrobený na Koňáckém pobřeží.

Chlapi se rozestoupili, aby mi uvolnili cestu. Šibenice smrděla

21


ještě hůř než náš vůz su sekanými hlavami. Byla hrubě po stavená z čerstvých klád a visely z ní čtyři klece. Ve dvou byli mrtví muži. Velmi mrtví muži. Nohy, které jim trčely skrz mříže ven, už havrani ohlodali až na kost. Po tělech jim lezly mouchy, které vypadaly jako druhá, bzučící kůže. Chlapi mezitím párkrát rýpli do jednoho z chcípáků a tomu se to zjevně moc nelíbilo. Vlastně to spíš vypadalo, že ho to rovnou zabilo. Což byla opravdová škoda, protože jsme před sebou měli ještě celou noc, a já jsem toho měl na srdci hodně, což zase byla škoda pro toho drzého, uřvaného blbečka.

„Tak chlapeček se k nám konečně taky přidal. Už ho přestalo bavit koukat se na oplzlé obrázky v té knížce, co někde ukradl.“ V kleci seděl celý zkroucený. Nohy měl rozedrané a zakrvavené. Byl to stařík, tak kolem čtyřicítky. Měl černé vlasy, šedou bradku a tmavé oči se mu horečnatě leskly. „Použij její stránky spíš na to, aby sis měl čím vytírat prdýlku, hošánku,“ vyhrkl ohnivě. Přitom divoce zacloumal mřížemi, až celou klec rozhoupal. „To je jediné, k čemu by ti mohla být dobrá.“

„Co kdybysme si pod ním udělali úplně, ale úplně maličkatej ohníček?“ navrhl Rike. Dokonce i on pochopil, že ten stařík se nás snaží jen naštvat, abychom to s ním skoncovali co možná nejrychleji. „Jako jsme to udělali u tý šibenice v Turstonu.“

Při té vzpomínce se pár chlapů vesele zasmálo. Makin ale ne. Pod vší tou špínou a sazemi, které měl na tváři, se divoce mračil a zíral na chcípáka před sebou. Zvedl jsem ruku, abych všechny utišil.

„Na to by bylo takhle krásné knihy škoda, otče Gomste,“ pravil jsem.

Stejně jako Makin, i já jsem toho chcípáka znal. Bradka, špína a krev změnily jeho vzhled k nepoznání, ale jeho přízvuk byl pořád nezaměnitelný. Měl by za to poděkovat Bohu. Nebýt jej, už by se dávno smažil.

„Už jen proto, že ta kniha se jmenuje O Lykurgovi. Navíc je napsaná ve vznešené latině, a ne v té odporné napodobenině, kterou se dneska mluví v kostelech.“

„Vy mě znáte?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Najednou vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

22


„Jistěže ano.“ Prohrábl jsem si oběma rukama vlasy a stáhl si je dozadu z obličeje, aby si mě v narůstajícím šeru mohl pořádně prohlédnout. Měl jsem typické, ostře řezané rysy Ankratů. „Jste otec Gomst. Učil jste mě, když jsem ještě chodil do školy.“

„Pr-prin...“ Překvapeně se zakoktal, neschopný kloudného slova. Bylo to opravdu nechutné. Skoro jako bych kousl do něčeho starého a shnilého.

„C-co se stalo s kapitánem Borthou?“ Otec Gomst se pomalu houpal ve své kleci a vypadal upřímně zmatený.

„Kapitán Bortha, pane!“ Makin udělal krok vpřed a předpisově zasalutoval. Z jeho brnění kapala krev toho druhého chcípáka.

Kolem zavládlo hrobové ticho. Dokonce i bzučení a šplouchání okolní bažiny se ztlumilo do tichého šepotu. Bratři, s vytřeštěnýma očima a pokleslými čelistmi, těkali očima ze mě na starého kněze v kleci a zase zpátky na mě. Prcek Riký by nemohl vypadat popleteněji. Ani kdybyste se ho zeptali, kolik je devětkrát šest.

A přesně v tu chvíli se rozpršelo. Bylo to neskutečná průtrž mračen. Jako kdyby na ná sPán vylil svůj nočník. Nočník, do kterého si ulevoval zatraceně dlouho a s velkou chutí.

„Princi Jorgu!“ vykřikl Gomst přes hučení deště. „Začíná noc! Musíte uprchnout!“ Křečovitě svíral mříže. Nemrkajícíma, vytřeštěnýma očima zíral do lijáku za má záda, jako by tam něco bylo.

A pak jsme je v panujícím příšeří, v tom příšerném lijáku, spatřili i my. Přijížděli pře sbažinu, která by každého normálního člověka okamžitě stáhla dolů. Viděli jsme jejich světla. Byla bledá, fosforeskující. Jako záře mrtvoly, co už dlouho hnije na dně hluboké tůně, v místech, kam oko běžného smrtelníka nedohlédne. Světla, která vám slibovala naplnění všech vašich tužeb a která ve vás vyvolávala touhu vyrazit za nimi. Ale kdybyste to udělali, namísto blaženosti byste nalezli jen bažinu. Studenou, hlubokou a hladovou.

Otce Gomsta jsem nikdy neměl rád. Říkal mi, co mám dělat, už když mi bylo šest. Nemluvě o tom, že většinu svých pouček soblibou doprovázel pořádným pohlavkem.

„Utečte, princi, utečte!“ zařval ze všech sil. Vypadalo to, že mi chce pomoct a obětovat se za mě.

A právě proto jsem se rozhodl zůstat.

23


Bratr Gains se nestal naším kuchařem proto, že by uměl dobře

vařit. Stal se jím prostě proto, že všechno ostatní uměl ještě

mnohem hůř.


4

Skrz liják se k nám blížili mrtví. Duchové lidí, kteří zemřeli v bažině, kteří tu utonuli. Lidí, jejichž těla splynula s bahnem. Viděl jsem, jak se Rudý hrabě dal slepě na útěk a teR se plácá v bažině. Pár bratrů mělo dost rozumu na to, aby prchali po Cestě, ale spousta dalších opustila její bezpečí.

Otec Gomst se ve své kleci začal modlit, jako by mu ta slova mohla nějak pomoct. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, ochraň svého nehodného syna. Otče náš, jenž jsi na nebesích...“ Opakoval to pořád rychleji a rychleji, jak ho přemáhal strach.

První z nich přešel jedno z bezedných jezírek a vstoupil na Cestu duchů. Zářil, jako by z něj vycházelo měsíční světlo. Světlo, které vá srozhodně nezahřeje. Bylo v něm vidět jeho tělo, skrz něž volně padaly dešEové kapky a pleskaly na dlažbu.

Nikdo tam se mnou nebyl. Nůbánec zdrhal, oči v černém obličeji vytřeštěné děsem. Z tlustého Burlowa jako by vyprchala veškerá krev. Rike vřískal jako malé děcko. Dokonce i Makin vypadal, že je vystrašený k smrti.

Roztáhl jsem ruce a vnímal padající kapky. Cítil jsem, jak do mě buší. Nebyl jsem nijak moc starý, ale to přece nic neznamená. V tom dešti jsem si vzpomněl na spoustu věcí, které jsem prožil. Připomněl mi divoké noci, které jsem strávil na věži jménem Hláska. Stával jsem tam nad bezednou propastí a kolem mě pr

25


šelo úplně stejně jako v tu chvíli. A já vyzýval blesk, aE si pro mě zkusí přijít, pokud se odváží.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích. Otče náš, jenž jsi na...,“ Gomst se zakoktal, když k nám duch přistoupil. Hořel ledovým ohněm a úplně jste mohli cítit, jak vám ten chlad proniká do kostí.

Dál jsem držel ruce rozpřažené a obličej jsem zvedl k obloze.

„Můj otec není na nebesích, Gomste,“ prohlásil jsem. „Je na svém hradě. A má ve zvyku spoléhat se své muže.“

Když se ke mně ta mrtvá věc přiblížila, pohlédl jsem jí zpříma do očí. Byly úplně prázdné.

„Co všechno máš?“ zeptal jsem se.

A ta věc ukázala na mě.

A já ukázal na ni.

Je jeden důvod, proč tuhle válku vyhraju zrovna já. Všichni lidé bojovali ve válkách, které tu byly dávno předtím, než jsme se vůbec narodili. Už jako batole jsem okousával dřevěné vojáčky v otcově taktickém sále. Ale konkrétní příčina, proč v téhle válce vyhraju, proč uspěju tam, kde ostatní selhali, je v tom, že na rozdíl od všech ostatních jsem už pochopil, jak se tahle hra opravdu hraje.

„Peklo,“ prohlásila ta mrtvola. „Mám jen peklo.“

A pak vstoupila do mě. Byla studená jako smrt a ostrá jako břitva.

Cítil jsem, jak se mi ústa zkroutila do divokého úsměvu. Slyšel jsem, jak se šíleně směju.

Nůž je strašidelná věc, když se vám jeho chladné ostří přitiskne ke krku. Zrovna tak oheň. Nebo skřipec. A samozřejmě i ti mrtví, co se potulují na Cestě duchů. Všechny tyhle věci vás mohou vyděsit. Ale jen pokud si neuvědomíte, co jsou vlastně doopravdy zač. Jsou to jen další způsoby, jak můžete prohrát. A víte, co se stane, když v téhle hře prohrajete? Nic. Prostě prohrajete.

To je mé tajemství a dodneška mě překvapuje, že je jen a jen moje. Stejná hra se hrála i tu noc, kdy nás přepadli muži hraběte Renara. Tehdy byla také příšerná bouřka. Pamatuju se, jak déšE bušil do střechy našeho kočáru a jak venku hřmělo.

Velký Jan vyrval dveře ze závěsů, aby nás dostal ven. Nezvládl

26


to. Měl sotva dost času na to, aby zachránil mě. Vyhodil mě ven. Do ostnovníkového keře tak hustého, že hraběcí poskoci radši přesvědčili sami sebe, že jsem uprchl někam do tmy, než aby se ho pokusili prohledat. Jenže já nikam neutekl. Visel jsem tam, zapletený do jeho trnů. Visel jsem tam a sledoval je, jak zabíjejí Velkého Jana. Byla tma a jediné světlo pocházelo z blesků. Takže pro mě to byl jen sled obrázků, zamrzlých okamžiků v čase.

Viděl jsem, co udělali mojí matce a jak dlouho to celé trvalo. Malému Williamovi rozbili hlavu o patník. Jeho zlaté lokny se zbarvily krví. Víte, William byl můj jediný bratr a pro ty jeho baculaté ručičky a veselý smích jsem si ho docela zamiloval. Jasně, od jeho smrti jsem si našel spoustu dalších bratrů. Jenže většina z nich byla do morku kostí zlá, takže ztráty některého z nich jsem nikdy nelitoval. Ale tehdy mě z pohledu na malého Williama bolelo srdce. Ležel tam a vypadal jako rozbitá hračka. Jako něco úplně bezcenného.

Když ho zabili, popadl matku amok. Tak jí prostě podřízli krk. Tehdy mi bylo devět let a byl jsem neskutečný blbec. Rval jsem se s tím ostnovníkovým keřem v zoufalé snaze osvobodit se. A proč? Chtěl jsem je nějak zachránit. Ale trny mě držely pevně. Ne, nebojte se. Už dávno jsem pochopil, za kolik jim díky tomu vděčím.

Ty trny mě totiž naučily pravidla celé téhle hry. Díky nim jsem znal pravdu, kterou si všichni ti zachmuření a vážní muži, kteří kdy bojovali ve Válce sta, ještě budou muset vštípit. V téhle hře můžete totiž vyhrát, jen pokud pochopíte, že to opravdu je hra. Nechte muže hrát šachy a řekněte mu, že každý pěšák je některý z jeho přátel. Nechte ho myslet si, že oba střelci jsou jeho rodiče. PřinuEte ho, aby si vzpomněl na šEastné dny svého dětství a na to, jak si hrál ve staré věži. PřinuEte ho, aby si zamiloval svoji královnu. A pak sledujte, jak všechny tyhle figury jednu po druhé ztrácí.

„Tak co pro mě máš, mrtvolo?“ zeptal jsem se.

Je to hra. A já budu hrát svou roli.

Cítil jsem jeho chlad uvnitř sebe samého. Jeho smrt. Jeho zoufalství. Jeho hlad. A všechno jsem mu to obratem vrátil. Čekal jsem od něj víc, ale nakonec to byla jen obyčejná mrtvola.

27


Ukázal jsem mu všechno. I tu temnotu, kterou si ani můj vlastní mozek radši nepamatuje. Nechal jsem ho, aE do ní nahlédne.

A on se dal na útěk. Prchal a já ho pronásledoval. Ale jen na kraj bažiny. Protože tohle je pořád jenom hra. A já ji vyhraju.

28


5

PŘED ČTYŘMI LETY

Dlouhou dobu jsem studoval výhradně umění pomsty. Věnoval jsem se tomu na úkor všeho ostatního. V temných zákoutích své fantazie jsem vybudoval svou první mučírnu. Když jsem ležel na zakrvavených prostěradlech v Sále uzdravení, objevil jsem ve své mysli dveře, kterých jsem si předtím nikdy nevšiml. Dveře, u nichž i devítileté dítě okamžitě pozná, že by je nemělo nikdy otevírat. Dveře, které jakmile se jednou otevřou, už je nikdy nedokážete zavřít.

A já je otevřel dokořán.

Našel mě sir Reilly. Objevil mě na tom ostnovníkovém keři, ve kterém jsem visel sotva deset yardů od doutnajících zbytků kočáru. I tak mě ale málem přehlédli. Viděl jsem, jak dorazili k tělům na silnici. Sledoval jsem je skrz trny a poznal stříbrné odlesky na brnění sira Reillyho a záblesky rudých plášEů, typických pro vojáky rodu Ankrat.

Matku nalezli snadno. Nejspíš díky její hedvábné róbě.

„Pane na nebi! To je královna!“ vykřikl sir Reilly. Po chvíli se vzpamatoval a nařídil, aby ji obrátili. „Opatrně! Chovejte se k ní snáležitou úctou –“ Slova mu odumřela na rtech a on zalapal po dechu. Po dostaveníčku s hraběcími poskoky na ni nebyl hezký pohled.

„Pane! Tamhle je Velký Jan. A s ním i Grem a Jassar.“ Přihlížel

29


jsem, jak obracejí oba naše strážce. Napřed Jana, pak i druhého gardistu.

„Mají štěstí, že jsou mrtví!“ vyštěkl sir Reilly. „Hledejte prince!“

Neviděl jsem, jak našli Willa, ale poznal jsem, kdy se to stalo. Už jen podle hrobového ticha, které se na cestě najednou rozhostilo. V tu chvíli mi brada klesla na prsa a já odevzdaně sledoval kapičky krve, jak stékají po zelených ostnovníkových listech, které se mi omotaly kolem nohou.

„A kurva...,“ ulevil si konečně kdosi z nich.

„Naložte ho na koně. Ale opatrně,“ rozkázal sir Reilly. Hlas mu přeskakoval. „A koukejte najít následníka!“ To už znělo trochu energičtěji, ale pořád dost beznadějně.

Chtěl jsem na ně zavolat, ale najednou jsem neměl dost sil ani na to, abych zvedl hlavu.

„Není tady, sire Reilly.“

„Vzali si ho jako rukojmí,“ odtušil rytíř.

Svým způsobem měl pravdu. Něco mě drželo na místě, proti mé vůli.

„Uložte ho ke královně.“

„Opatrně! Opatrně sním...“

„Zajistěte je,“ nařídil sir Reilly. „Čeká nás dlouhá cesta zpátky na Vysoký hrad.“

Jedna moje část je chtěla nechat odjet. Už jsem necítil žádnou bolest, jen tupé svrbění. A i to pomalu mizelo. Chtěl jsem umřít, upadnout do slastného zapomnění.

„Pane!“ vykřikl najednou jeden z mužů.

Slyšel jsem řinčení brnění, jak se sir Reilly šel podívat na nový objev.

„Úlomek štítu?“ zeptal se.

„Našel jsem ho v blátě. Asi ho tam zatlačila kola kočáru, jak přes něj přejela.“ Voják se odmlčel. Slyšel jsem jakési škrábavé zvuky. „Řekl bych, že je na něm nějaký černý křídlo nebo co...“

„Vrána. Vrána v červeném poli. To je erb hraběte Renara,“ odpověděl mu rytíř.

Hrabě Renar? Takže jsem měl jméno. Černá vrána v červeném

30


poli. Ten erb se mi najednou vynořil před očima, jak jsem ho na okamžik zahlédl v záři jednoho z blesků včerejší bouře. Najednou se ve mně rozhořel oheň a v tu chvíli jsem zase ucítil příšernou bolest způsobenou stovkami trnů, které se mi zabodávaly do celého těla. Zasténal jsem. Moje rty se otevřely, vyschlá kůže na nich se roztrhla.

A Reilly mě našel.

„Tady něco je!“ Slyšel jsem ho klít, jak se ostnovníkové trny snažily najít sebemenší skulinku v jeho brnění a dostat se mu na kůži. „Hněte sebou! Koukejte to roští prosekat.“

„Je mrtvý,“ zašeptal kdosi stojící za rytířem, když mě konečně vytáhli ven.

„Je příšerně bledý.“

Myslím, že jsem v tom ostnovníku bezmála vykrvácel.

Naložili mě na vůz a odvezli pryč. Po cestě jsem nespal. Zíral jsem na nebe, pozoroval mraky a přemýšlel.

Když mě donesli do Sálu uzdravení, páter Glen a jeho pomocník, Coul, mi vytahali z těla všechny trny. Můj poručník Lundist dorazil, zrovna když mě měli na stole a řezali mě. Měl s sebou knihu o velikosti jezdeckého štítu a od pohledu minimálně třikrát tak těžkou. To jeho seschlé, vyhublé tělo bylo mnohem silnější, než by vá skdy napadlo.

„Ty nože jste, doufám, očistil ohněm, pátere?“ Lundist měl nezaměnitelný přízvuk své domoviny, která se nacházela až na Dálném východě. Měl také zajímavý zvyk nechávat půlku slova nevyřčenou a nechat na posluchačově inteligenci, aby si jeho význam domyslel.

„Jsou očištěné alkoholem, který zabrání tomu, aby se do ran dala sněE, poručníku,“ odpověděl páter Glen. Vrhl na Lundista nesouhlasný pohled, ale pak se zase vrátil ke své práci.

„I tak je radši očistěte ještě ohněm, pátere. Ani Svatá stolice by vá snedokázala ochránit před královým hněvem, pokud by korunní princ ve vaší péči zemřel.“ Neobřadně shrnul různé flakonky a lahvičky ze stolu, kde jsem ležel, a položil si na něj svou knihu. Pak ji otevřel a rychle vyhledal založenou stránku.

„Trny ostnovníkového keře se snaží dostat ke kostem.“ Jak četl,

31


ukazoval si v knize zažloutlým prstem. „Jejich špičky mají tendenci lámat se a vnášet do rány sněE.“

Páter Glen při těch slovech trhl nožem, kterým mi tahal trny z těla, a mně vhrkly do očí slzy. Mnich si toho všiml a radši odložil své nástroje stranou. Pak se obrátil k Lundistovi. Viděl jsem ho jen zezadu. Z ramen mu visel hnědý hábit, za krkem celý propocený.

„Poručníku Lundiste,“ prohlásil úsečně, „muž vašeho postavení by si neměl myslet, že na stránkách knih nebo v učených svitcích je uložena všechna moudrost světa. Žádný učený ještě z nebe nespadl, sakra. Tak se mě nesnažte poučovat a radit mi, jak mám léčit svého pacienta. Rozhodně ne jen na základě pár hloupoučkých pouček, co jste si večer našel v jakési zaprášené bichli!“

Dlužno přiznat, že tuhle hádku páter Glen jasně vyhrál. Velitel stráží pak ‚doprovodil‘ mého poručníka pryč ze sálu.

Myslím, že už ve svých devíti letech jsem nebyl zrovna z nejslušnějších a nejzbožnějších. Nejspíš právě proto se mi během dvou dnů do ran dostala sněE a já strávil následujících devět týdnů v horečkách. A celou tu dobu jsem snil o temnotě a o smrti.

Později mi řekli, že jsem prakticky pořád zuřil a řval. Že jsem blouznil, zatímco mi z ran po ostnovníkových trnech vytékal hnis. Já si z té doby pamatuju jen zápach hniloby. Voněl zvláštně sladce. Tak sladce, až se z toho člověku chtělo zvracet.

Coul, ten páterův pomocník, měl sice sílu medvěda, ale i on ze mě byl nakonec tak unavený, že mě už nedokázal udržet v klidu na posteli. Tak mě k ní prostě přivázali.

Od poručníka Lundista jsem se později dozvěděl, že po prvním týdnu se ke mně už páter odmítal přiblížit. Starý Glen prý tvrdil, že v sobě mám Rábla. To bylo podle něj jediné možné vysvětlení pro to, že dítě v mém věku vykřikuje tak příšerně rouhačské řeči.

Čtvrtý týden poté, co mě přivezli, jsem se nějak dostal z pout a založil jsem v sále velký požár. Na nic z toho se samozřejmě nepamatuju. Nepamatuju se ani na to, jak jsem utekl, ani na to, jak mě nakonec polapili kdesi v lesích. Když o pár týdnů později odklidili sutiny, našli pod nimi Coulovu mrtvolu. Z hrudníku jí trčel zaražený pohrabáč.

32


Za těch devět týdnů jsem mnohokrát stál u Dveří. Viděl jsem, jak jimi prošla moje matka i můj bratr. Byli celí polámaní a otrhaní. A já jsem tam jenom stál a díval se na to. Znovu a znovu. Neměl jsem odvahu se k nim přidat. Na místě mě držely trny zbabělosti.

Obča sj sem zahlédl říši mrtvých. Jednou ležela za černou řekou. Jindy mě od ní zase dělila hluboká rokle, překlenutá kamenným mostem. Někdy měly Dveře podobu brány, jaká vedla do otcova trůnního sálu, jen veřeje byly po krajích omrzlé a spoje mezi kameny vyplněné mokvajícím hnisem. Položil jsem ruku na kliku...

Myšlenka na hraběte Renara mě ale udržela naživu. Představa utrpení, které mu připravím, zatlačila moje vlastní muka do pozadí. Nenávist vás udrží naživu i tam, kde by to láska nedokázala.

A pak, jednoho dne, horečka konečně ustoupila. Moje zranění pořád vypadala ošklivě a byla celá zarudlá, ale zatáhla se. Začali mě krmit slepičím vývarem a mně se postupně vracely síly.

Přišlo jaro a stromy se zazelenaly novým listím. Zdraví bylo obnoveno, ale já jsem věděl, že jsem ztratil něco jiného. A že jsem to ztratil úplně; tak dočista, že jsem si ani nedokázal vybavit, co to vlastně bylo.

Slunce zase hřálo a spolu s teplem se do hradu, ke znechucení pátera Glena, vrátil i Lundist, aby se opět ujal mojí výchovy.

Když se objevil poprvé, zrovna jsem seděl v posteli. Sledoval jsem ho, jak si na stůl rozkládá své knihy.

„Váš otec se s vámi setká, až se bude vracet z Gellethu,“ oznámil mi. V hlase mu zněl nesouhlas, ale mně to bylo jedno. „Smrt královny a prince Williama ho těžce zasáhla. Až bolest odezní, určitě za vámi přijde.“

Nedokázal jsem pochopit, proč mi Lundist takhle očividně lže. Každému přece muselo být úplně jasné, že otec se mnou prostě nehodlá ztrácet čas. Ne dokud je reálná možnost, že přece jen zemřu. Věděl jsem, že za mnou přijde, teprve až mu to k něčemu bude.

„Povězte mi, poručníku,“ nadhodil jsem. „Je pomsta věda? Nebo je to druh umění?“

33


6

Když se duchové stáhli, déšE se zmírnil. Zahnal jsem jenom jednoho z nich, ale na útěk se dali všichni. Vrátili se do bezedných tůní, které teR byly jejich domovem. Možná že ten můj byl jejich vůdce. Možná že po smrti se z vás prostě stane zbabělec. Nevím.

Pokud šlo o mé vlastní zbabělce, tak ti neměli kam uprchnout. Najít je byla hračka. Jako na prvního jsem narazil na Makina. Musím mu přiznat, že už mířil zpátky ke mně.

„Takže jsi našel sobě rovného?“ zavolal jsem na něj.

Chvíli mlčel a díval se na mě. DéšE už nebyl tak hustý, ale on i tak vypadal jako zmoklá slepice. Voda mu stékala po hrudním pancíři a klikatila se mezi promáčklinami v něm. Soudě podle jeho výrazu, byl pořád ještě vyděšený. Podezřívavě se rozhlédl po okolní bažině a teprve pak se konečně trochu uvolnil.

„Muž, který nezná strach, přišel o dobrého přítele, Jorgu,“ pravil. Na rtech se mu objevil náznak úsměvu. „Utéct nemusí být vždycky špatnej nápad. Teda pokud zdrháš správným směrem.“ Přitom mávl rukou do strany, kde se v rákosí plácal Rike. Bahno mu už sahalo po hrudník. „Strach muži poradí, který bitvy stojí za to vybojovat. Vy ale musíte prostě všechny, můj princi,“ poznamenal pobaveně a uklonil se mi. DešEová voda, která se mu nahromadila v přilbě, při tom pohybu vycákla na Cestu duchů.

Letmo jsem se podíval, jak na tom Rike je. Maical měl obdobné

34


problémy v jednom z jezírek na druhé straně cesty. Jediný rozdíl byl v tom, že on už v něm vězel až po krk.

„Nakonec je stejně budu muset vybojovat. Všechny do jedné,“ prohlásil jsem.

„Měl by sis dobře vybírat, který za to stojí a který ne,“ nabádal mě Makin.

„Vyberu si, kde je vybojuju,“ odsekl jsem. „Vyberu si místo boje, ale nebudu utíkat. Nikdy. To už tu bylo. Kolikrát. A nemám pocit, že by to tuhle válku někomu vyhrálo. Jenže já se ji chystám vyhrát, bratře Makine. Moje válka jednou skončí.“

Znovu se mi uklonil. Ne už tak hluboko jako předtím, ale tentokrát jsem měl pocit, že to myslel upřímně. „A právě proto vás následuji, můj princi. Třeba až do horoucího pekla.“

Konečně jsme vyrazili, abychom vytahali naše bratry z bahna. Začali jsme s Maicalem, za což nám Rike sprostě vynadal a proklínal nás. Jak déšE postupně slábl, zahlédl jsem v dálce stín vozíku suEatými hlavami. Šedák by nikdy ne sjel z ce sty, na rozdíl od toho tupce Maicala. Kdyby ten idiot zatáhl starého koně do bažiny, osobně bych ho za to utopil.

Pak přišla řada na Rikeho. Když jsme se k němu dostali, sahalo mu bahno až k ústům. Z vody mu trčela jenom hlava, ale stejně nám dál nadával. Většinu ostatních bratrů jsme našli, jak se plouží po cestě, ale šest chlapů zmizelo. Bahno je pohltilo příliš rychle, takže jsme je už nedokázali zachránit. Smůla. Touhle dobou se už nejspíš celí třásli na další poutníky, které by mohli přepadnout spolu se svými novými kamarády.

„Vracím se zpátky ke starému Gomstovi,“ informoval jsem ostatní.

Už byla skoro tma. Šibenici skrz závoj deště nebylo vůbec vidět. A v bažině dál čekali mrtví. Cítil jsem je. Cítil jsem jejich mrazivé myšlenky, jak se mi zahryzávají pod kůži.

Nežádal jsem nikoho z bratrů, aby se vracel se mnou. Věděl jsem, že by to nikdo z nich neudělal. A pokud jste jednou vůdce, moc vám neprospěje, když po svých mužích budete něco chtít a oni vás s tím pošlou do háje.

„Co tomu starýmu kněžourovi chceš, bratře Jorgu?“ zeptal se

35


mě Makin. Neřekl mi, abych tam nechodil. Nedokázal to ze sebe vypravit, tak to zkoušel oklikou.

„Pořád ještě ho chceš upálit?“ Ani všechno to bláto nedokázalo skrýt Rikeho nadšení.

„To chci,“ přikývl jsem, „ale pro to se pro něj nevracím.“ A s těmi slovy jsem vyrazil zpátky po Cestě duchů.

Obklopil mě déšE a temnota. Bratři, usazení u kraje silnice, mi rychle zmizeli z dohledu. Gomst a šibenice byli kdesi přede mnou. Pohyboval jsem se v podivné ulitě ticha, ve které bylo slyšet jen tiché šumění deště. A pak mé kroky, dunící po Cestě duchů.

Na rovinu se vám přiznám, že to ticho mě skoro zlomilo. Ticho je totiž jedna z mála věcí, kterých se bojím. Je jako čistý list papíru, na kterém můžu popsat svůj strach. Duchové zemřelých jsou proti tomu nic. Ten mrtvý se mi snažil ukázat peklo. Blbec. Moje představivost, pracující v panujícím tichu naplno, byla tisíckrát horší.

Konečně jsem dospěl k šibenici. A v kleci stále seděl otec Gomst, kněz rodu Ankratů.

„Otče,“ pozdravil jsem a vysekl mu poklonu. Popravdě jsem v tu chvíli neměl zrovna náladu na hry. Příšerně mě totiž bolela hlava. Takovým tím způsobem, ze kterého mají tendenci umírat lidé v mém okolí.

Upřel na mě vytřeštěné oči. Stejný pohled v nich měl, už když z bažiny vylezli duchové.

Přešel jsem k řetězu, na kterém visela jeho klec. „Radši byste se měl připravit, otče.“

Vytáhl jsem meč, kterým jsem před ani ne čtyřiadvaceti hodinami vykuchal starouše Bovida Tora. A teR jsem se s ním chystal zachránit kněze. Stačila mi jediná rána, a řetěz praskl. Ostří v sobě totiž mělo ukryté nějaké kouzlo. Nebo možná prokletí. Otec mi kdysi řekl, že ten meč nosili mí předci už po čtyři generace. A že k němu přišli, když zničili rod Or. Jinými slovy, tenhle meč byl starý už dávno předtím, než se vůbec dostal naší rodině do rukou. Dávno předtím, než jsme si ho ukradli.

Těžká klec se se strašlivým rámusem zřítila k zemi. Otec Gomst vykřikl. Praštil se totiž hlavou o mříže tak silně, až se mu obtiskly

36


na čelo. Dvířka byla svázaná kusem drátu. I ten rychle podlehl ostří prastarého, dvakrát ukradeného meče. Vzpomněl jsem si na otce. Představil jsem si, jak by se asi tvářil při pohledu na to, k čemu používám tohle vznešené ostří. Zkusil jsem si vykreslit, jak se vzteká. Řeknu vám, mám hodně bujnou fantazii, ale vykouzlit si v duchu na otcově kamenné tváři aspoň nějaký výraz pro mě stejně bylo prakticky nemožné.

Gomst se vyhrabal ven. Byl celý ztuhlý a zesláblý. Při jeho věku se nebylo čemu divit. Ale líbilo se mi, že si na nic nehraje a že se za svůj věk nestydí. Ne jako někteří, kteří se s přibývajícími léty snažili být větší a větší tvrRáci.

„Otče Gomste,“ kývl jsem na něj. „Radši byste si měl pospíšit, než se mrtví zase vynoří z bažiny a zkusí nás svým kvílením a úpěním vyděsit k smrti.“

Podíval se na mě a vyskočil, skoro jako by už duchové byli zpátky. Pak se ale uvolnil.

„Jorgu,“ řekl a hla smu přetékal soucitem. Dojetí mu přímo prýštilo z očí. „Co se vám to stalo?“

Nebudu vám lhát. Jedna moje polovina měla sto chutí ho okamžitě probodnout, stejně jako nedávno rudého Gemta. Více než polovina. Podlehnout tomu pokušení by bylo neskutečně snadné. Snadné a uklidňující. Ale ta touha byla až příliš silná. Měl jsem pocit, jako by mě do toho někdo nutil.

Znovu jsem se usmál. „Promiňte, otče, ale zhřešil jsem.“

A starouš Gomst, celý ztuhlý a rozlámaný z dlouhého sezení v té proklaté kleci, s rozdrásanými údy, jen sklonil hlavu, aby si vyslechl mou zpověR.

Hovořil jsem do šumění deště. Pomalým, tichým hlasem. Jen tak hlasitě, aby mě otec Gomst mohl slyšet. A aby mě slyšeli i duchové, kteří se ukrývali kolem nás v bažině. Mluvil jsem o věcech, které jsem v minulosti udělal. O věcech, které jsem se udělat teprve chystal. Klidným hlasem jsem vyjevil své plány všem, kdo byli ochotni mi naslouchat. Pak nás mrtví konečně opustili.

„Vy jste Rábel!“ vykřikl otec Gomst, o krok ustoupil a křečovitě sevřel kříž, který měl pověšený kolem krku.

„Pokud je to nezbytné,“ přikývl jsem. Nehodlal jsem se s ním

37


hádat. „Ale vyzpovídal jsem se vám a vy mi teR musíte dát rozhřešení.“

„Taková zvěrstva...,“ vydechl roztřeseně.

„A spousta dalších věcí,“ souhlasil jsem. „Tak a teR mi odpusEte.“

Starý kněz se konečně vzpamatoval, ale pořád ještě se držel zpátky. „Co ode mě chceš, Satanáši?“

To byla poctivá otázka. „Chci zvítězit,“ odpověděl jsem na ni upřímně.

Nechápavě zavrtěl hlavou, tak jsem mu to zkusil vysvětlit.

„Někteří muži mě následují pro to, kým jsem. Někteří pro to, kam mířím. Jiní kvůli lidem, kteří stojí za mnou. Právě jste si vyslechl mé úplné doznání. Lituji svých hříchů a kaju se. No a to znamená, že teR za mnou stojí i Bůh. A vy jste jeho kněz. Takže teR koukejte svým ovečkám vykládat, že bojuji Jeho jménem a že jsem Jeho nástrojem. Že jsem meč, vedený rukou našeho Pána.“

Rozhostilo se ticho. A stále se protahovalo.

„Ego te absolvo,“ vypravil ze sebe konečně otec Gomst roztřeseným hlasem.

Společně jsme se pustili po Cestě a po chvíli jsme došli zpátky k mým bratrům. Makin je zatím přinutil dát se dohromady. Čekali tam na ná s skoro potmě, jen sjednou loučí a sjednou zakrytou lucernou, zavěšenou na boku našeho vozu.

„Kapitáne Bortho,“ kývl jsem na Makina, „je čas vydat se dál. Čeká nás ještě dlouhá cesta, než se dostaneme na Koňácké pobřeží.“

„A co ten kněz?“ zeptal se zvědavě.

„Možná to vezmeme oklikou pře sVy soký hrad a necháme ho tam.“

Hlava mě příšerně, příšerně bolela.

Možná to mělo něco společného s tím duchem a s tím, jak se se mnou spojil, ale dneska to bylo absolutně k nevydržení. Jako by mě někdo praštil kladivem. Začínalo mě to už opravdu, ale opravdu srát.

„Myslím, že to rozhodně vezmeme pře sVy soký hrad.“ Zatnul jsem zuby a snažil se ignorovat dýku, která mi zevnitř párala mozek na kusy. „Osobně tam starouše Gomsta doprovodím. Navíc můj otec si už o mě určitě dělá starosti.“

38


Rike a Maical na mě upřeli skelné pohledy. Tlustý Burlow a Rudý hrabě povytáhli obočí a podívali se po sobě. Nůbánec obrátil oči v sloup a udělal ochranné znamení.

Pohlédl jsem na Makina. Byl vysoký a měl široká ramena. Vlasy měl zplihlé a mokré. On je můj jezdec, napadlo mě najednou. Gomst je můj střelec a Vysoký hrad moje věž. Pak jsem si vzpomněl na svého otce. Potřebuji i krále. Bez krále nemůžete hrát. Myslel jsem, že jím bude můj otec, a ta myšlenka se mi zamlouvala. Ale po setkání s tím mrtvým před chvílí jsem o tom začal pochybovat. Ukázal mi peklo a já se tomu jen smál. Ale když jsem si teR vzpomněl na otce, zjistil jsem, že pořád ještě dokážu cítit strach.

39


7

Jeli jsme celou noc, než nás Cesta duchů vyvedla ven z bažiny. Úsvit nás zastihl u Norwoodu. Všichni jsme byli unavení a měli jsme kruhy pod očima. Překvapeně jsme zírali na město před sebou. Bylo v troskách. Spáleniště pořád ještě páchlo po kouři, jak byl popel čerstvý.

„Hrabě Renar,“ prohlásil Makin, který jel vedle mě. „Je odvážnější než dřív, když si dovoluje takhle otevřeně napadat zastánce rodu Ankrat.“

„Jak můžete vědět, kdo spáchal tuhle ohavnost?“ zeptal se otec Gomst. Jeho obličej měl v tu chvíli stejně šedou barvu jako jeho stařecký plnovous. „Třeba to byli muži barona Kennicka, kteří si vyjeli po Cestě duchů. To Kennickovi muži mě zavřeli do té klece, kde jste mě našli.“

Bratři zatím vyrazili prozkoumat ruiny. Rike odstrčil tlustého Burlowa stranou a zmizel v prvním domě, ze kterého nezbylo nic víc než obvodové zdi.

„Zkurveně chudý vidláci. Úplně jako ti sráči v Mabbertonu,“ ozvalo se zevnitř znechuceně. Pak se ale pustil do dalšího pátrání, i když si přitom pořád cosi reptal pod vousy.

Vzpomněl jsem si na Norwood, jak vypadal v ten osudný den. Matku doprovázel osobně starosta, zatímco já s Williamem jsme srkali jablečný mošt.

„Jenže tohle byli moji zkurveně chudí vidláci,“ odsekl jsem.

40


Pak jsem se obrátil na starého Gomsta. „Nejsou tu žádná těla. Tohle je zaručeně práce hraběte Renara.“

Makin přikývl. „Najdeme je na pohřební hranici na západ od města. Renar je tam spálil, všechny do jednoho. Živé i mrtvé.“

Gomst se pokřižoval a zamumlal tichou modlitbu.

Válka je, jak jsem vám už říkal, krásná věc. Něco jiného můžou tvrdit leda poražení. Takže jsem na tváři vykouzlil úsměv, i když jsem na něj neměl zrovna náladu. „Bratře Makine, vypadá to, že hrabě právě udělal svůj tah. A my bychom měli patřičně ocenit, jak mistrovsky ho zahrál. ProjeR to tady kolem. Chci vědět, jak přesně si pro tuhle partii rozestavěl figury.“

Renar. Napřed otec Gomst, teR zase Renar. Skoro jako by ten mrtvý v bažině otočil nějakým klíčem a odemkl dveře, skrz které teR jeden po druhém vystupují duchové z mé minulosti.

Makin přikývl na souhlas a odcválal. Nemířil do města. Místo toho jel po proudu potoka, směrem k tržišti.

„Otče Gomste,“ spustil jsem se svým nejvybranějším přízvukem, který by se hodil spíš ke dvoru. „Prosím, byl byste tak laskav a řekl mi, kde vá spochopové barona Kennicka zajali?“ Nedávalo mi prostě smysl, jak mohl náš rodinný kněz padnout do zajetí nějakým loupeživým nájezdníkům.

„Ve vesničce Jessop, můj princi,“ odpověděl mi Gomst a díval se všude kolem, jenom ne na mě. „Neměli bychom radši vyrazit? Na území vašeho rodu budeme v bezpečí. Žádní nájezdníci by se neodvážili jet až za Hanton.“

Přesně tak, pomyslel jsem si v duchu, tak proč jsi ho sakra překročil ty? „Vesnice Jessop? Mám-li být upřímný, o takovémto místě jsem v životě neslyšel, otče Gomste,“ prohlásil jsem. Pořád jsem se snažil být milý. „Z čehož bych usuzoval, že ji nebude tvořit víc než tak tři, čtyři chatrče a jeden chlívek.“

Z domu vyběhl rozzuřený Rike, díky všemu tomu popelu černější než Nůbánec, a vztekle kolem sebe plival. Okamžitě se ale hrnul k dalším dveřím. „Burlowe, ty všivej parchante! Ty smě podvedl!“ Pokaždé, když Prcek Riký nenašel žádnou kořist, musel za to někdo zaplatit. Vždycky to tak bylo.

Starý kněz vypadal nadmíru spokojený s tím, že mě něco roz

41


ptýlilo, ale já se hned vrátil k tématu. „Otče Gomste, zrovna jste mi vyprávěl o Jessopu,“ připomněl jsem mu a přitom jsem mu vzal z rukou otěže jeho koně.

„Je to jen všivá díra, můj princi. Naprosté nic. Těží se tam rašelina, kterou nám platí za ochranu. Je tam sedmnáct domů a o něco málo víc chlívků.“ Pokusil se zasmát, ale znělo to až moc křečovitě a nervózně.

„A vy jste se tam vydal, abyste těm chudákům přinesl slovo Boží?“ Při těch slovech jsem se mu díval přímo do očí.

„Tedy, no...“

„Daleko za Hantonem, daleko za tou prokletou bažinou. Bez ohledu na vlastní bezpečnost,“ přikývl jsem. „Vy jste skutečně svatý muž, otče.“

Moje slova přijal s úklonou.

Jessop. To jméno mi znělo jako zvon. Jako zvon, který bije hlubokým, pomalým a ponurým hlasem. Neptejte se těch, kdož zvony vyrábějí...

„Jessop je místem, kde bažina vyvrhuje své mrtvé,“ děl jsem nahlas. Úplně jsem viděl, jak ústa mého starého poručníka, Lundista, formují ta samá slova. A mapu, která visela na zdi za ním, připíchnutá na zeR studovny. „Je to pomalý proces, ale nakonec k tomu vždycky dojde. Bažina má svá tajemství, ale nedrží si je věčně. A Jessop je místem, kde vyplouvají na světlo.“

„Ten velký muž, ten Rike, rdousí toho tlusEocha támhle,“ kývl otec Gomst směrem k městu.

„Můj otec vá stam po slal, aby ste prohlédl vyplavené mrtvoly,“ pokračoval jsem neodbytně. Nehodlal jsem Gomstovi dovolit, aby odvedl řeč jinam. „Protože byste poznal moje tělo.“

Gomstova ústa zformovala vyděšené ‚ne‘, ale každý sval v jeho těle přímo křičel ‚ano!‘ Člověk by si myslel, že kněží jsou lepší lháři. Když uvážíte, co je vlastně náplní jejich práce...

„On po mně pořád ještě pátrá? Po čtyřech letech!“ Překvapilo by mě, kdyby mě hledal byE jen čtyři týdny.

Gomst se v sedle celý zkroutil. Pak bezmocně rozhodil rukama. „Královna čeká dítě. Dvorní čaroděj králi řekl, že to bude chlapec. Měl jsem potvrdit, že se stane následníkem trůnu.“

42


Aha! Takže o tohle šlo. To už znělo přesně jako ten král, kterého jsem znal. Ale královna? Tak to byla novinka.

„Dvorní čaroděj?“ zeptal jsem se.

„Takový jeden neznaboh, co věští z kostí. U dvora je nový.“ Gomst to ze sebe vyplivl, jako by se napil odvaru z pelyňku.

Rozhostilo se ticho.

„Rike!“ ozval jsem se konečně. Nekřičel jsem. Vyslovil jsem to právě tak nahlas, aby mě slyšel. „Koukej tlustého Burlowa okamžitě pustit, nebo si pro tebe dojdu a zabiju tě.“

Rike mě poslechl a Burlow narazil do země jako nějaký stopadesátikilový žok sádla, jímž ostatně byl. Takhle z dálky bych řekl, že z těch dvou byl v obličeji o něco brunátnější, ale jen o trošku. Rike mezitím vyrazil k nám a kroutil rukama, jako by je už měl sevřené kolem mého krku. „Ty tam!“

Makin nebyl nikde v dohledu a otec Gomst mi proti rozzuřenému Prckovi Rikýmu bude asi stejně užitečný jako tichý pšouk proti severáku.

„Ty tam! Kde je to zkurvený zlato, co jsi nám nasliboval, co?“ Při těch slovech se v okolních oknech a dveřích objevilo několik hlav. Dokonce i tlustý Burlow vzhlédl. Přitom lapal po dechu, jako by právě uběhl nejmíň míli.

Nechal jsem svou ruku, aby sklouzla k hrušce meče, co mi visel u pasu. V téhle hře vám nikdy neprospěje, když obětujete zbytečně moc pěšáků. Rikeho už ode mě dělil jen asi tucet yardů. Klidně jsem sklouzl z Gerrodova sedla, postavil se zády k městu a poplácal svého koně po hlavě.

„V Norwoodu je víc než jen jeden druh zlata,“ odvětil jsem. Dost silně na to, aby mě bylo slyšet, ale ne zbytečně moc hlasitě. Pak jsem se otočil a kráčel Rikemu vstříc. Ale nedíval jsem se na něj. Dejte chlapovi, jako je Rike, sebemenší příležitost, a on po ní hladově skočí.

„Nesnaž se mi nakecat nějaký kydy o vesnickejch dcerkách. Tentokrát ne, ty prEavej parchante!“ Ječel na mě z plných plic, ale prvotní vztek už pominul. TeR už z něj zbyla jen trocha křiku a nadávek. „Ten vyjebanej hrabě si je už odvedl pryč a spálil mi je na popel.“

43


Vyrazil jsem po Hlavní ulici, která končila před starostovým domem na náměstí. Když jsme míjeli bratra Gainse, vzhlédl od ohně, který mezitím rozdělal a na kterém se chystal začít vařit. TeR toho ale nechal, vyhrabal se na nohy a následoval nás. Nechtěl si nechat ujít případnou zábavu.

Ohořelá věž, která dřív sloužila jako sýpka, nevypadala nijak úžasně ani v dobách své dřívější slávy. TeR vyhlížela opravdu uboze. Byla c



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist