načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trnový král - Mark Lawrence

Trnový král

Elektronická kniha: Trnový král
Autor:

Když mu bylo devět, přísahal princ Honorous Jorg Ankrat pomstu vrahovi svojí matky a bratra – a taky svému otci za to, že on sám je nikdy nepomstil. V patnácti svoji přísahu naplnil. ... (celý popis)


hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 518
Rozměr: 20 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: King of thorns
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Martin Boček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7552-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když mu bylo devět, přísahal princ Honorous Jorg Ankrat pomstu vrahovi svojí matky a bratra – a taky svému otci za to, že on sám je nikdy nepomstil. V patnácti svoji přísahu naplnil. Teď je mu osmnáct a musí s mečem v ruce bránit to, co sám získal zradou. Proti jeho hradu vytáhla obrovská armáda a v jejím čele stojí muž, jehož sny a ambice se hravě vyrovnají těm Jorgovým. Mladý král ví, že čest mu blížící se bitvu nevyhraje. To ale ani nemá v plánu. Podařilo se mu najít a shromáždit několik artefaktů z dávných časů – někdo by mohl říct kouzel. V nadcházejícím střetnutí mohou vychýlit jazýčky vah v jeho prospěch.

Související tituly dle názvu:
Trnový král Trnový král
Lawrence Mark
Cena: 343 Kč
Trnový princ Trnový princ
Lawrence Mark
Cena: 169 Kč
Trnový císař Trnový císař
Lawrence Mark
Cena: 235 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRNOVÝ

král

Roztříštěná říše,

kniha DRUHÁ

Mark Lawrence

TALPRESS


Copyright © 2012 by Bobalinga, Ltd.

Translation © 2015 by Martin Boček

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-552-6



Tuto knihu věnuji svému synovi Rhodrimu.


Poděkování

Musím poděkovat své čtenářce, Heleně Mazarakisové, kteráčetla Trnového krále tak, jak jsem ho psal, a pokaždé se se mnoupodělila o svůj názor.

Velký dík patří i Ginjer Buchananové z nakladatelství Ace za to, že mi dala šanci, a za to, že spolu s Kat Sherbovou udělalyvšechno pro to, aby trilogie Roztříštěná říše uspěla na trhu.

Mojí editorce z HarperCollins Voyager, Jane Johnsonové, chci z celého srdce poděkovat za všechno, co pro mě udělala.Poděkovat chci i Amy McCullochové a Lauře Mellové, které dokázaly i nemožné.

A konečně musím poděkovat svému agentovi, Ianu Drurymu, který mi dal tuhle šanci a který dál prodává moje knihy do celého světa. Zmínit musím i jeho spolupracovnice Gaiu Banksovou a Virginii Ascionovou, které se postaraly o nespočet překladů Jorgova příběhu.

Prolog

Tyhle stránky jsem našel rozházené po skalách, kde si s nimipohrával vítr. Některé byly tak ohořelé, že se nedaly ani přečíst. Jiné

se mi rozpadly v prstech, jen jsem se jich dotkl. I tak jsem se je

ale snažil zachránit. Nezáleželo na tom, že nevyprávěly můjpříběh, ale ten její.

Kateřinin příběh. Příběh tetičky Kateřiny, sestry mojí nevlastní matky. Kateřiny, po které jsem zoufale toužil každou jednuminutu během posledních čtyř let. Kateřiny, která se mi zjevovala ve snech. A teB tu z jejího deníku zbylo jen pár tuctů potrhanýchpaírů v mojí ruce.

Začalo sněžit.

Sedím uprostřed ohořelých zbytků svého hradu, ale nevšímám si ani rozházených trosek, ani pachu smrti. Všude kolem se k nebi tyčí vysoké hory. Strašidlov proti nim vypadá jako dětský hrad, kolem kterého stojí opuštěné a již nepotřebné obléhací stroje. Oči mě pálí od kouře a mráz mi proniká až do morku kostí, ale nevšímám si toho. Pohled mi sklouzl na její vzpomínky a jánemohl než začít v nich číst.

9


Z DENÍKU KATEŘINY AP SCORRON

3. října 98. roku Bezvládí

Ankrat, Vysoký hrad, Fontánový sál

Fontánový sál je stejně hnusný jako prakticky každé místo na

tomhle hnusném hradě. Není tu vlastně ani žádná fontána ,jen

malá nádržka. A voda do ní spíš kape ,než aby tryskala. Dvorní

dámy mojí sestry posedávají kolem a vyšívají. Pořád jen vyšívají

a potichu mě pomlouvají ,protože jsem si dovolila tu psát. Tváří

se na můj psací brk asi stejně jako na skvrnu ,o které víte ,že ji už

nikdy nedokážete vyprat.

Příšerně mě bolí hlava a nepomáhá mi ani odvar z vrbové kůry. Páter Glen tvrdil ,že mi tu ránu vyčistil ,ale já v ní stejně našla malý střípek z té vázy. Z toho dědka jde strach. Tu vázu mi dala matka ,když jsem se Sareth odjížděla. Myšlenky mi přeskakují od jedné věci k druhé, hlava mi třeští a ruka s perem se třese.

Dámy kolem mě zatím dál vyšívají ,pěkně jeden steh za druhým. Křížkový steh ,smykový ,řetízkový... Mají ostré jehly ,ale tupé mozky. Nesnáším je. Nesnáším ty jejich nesouhlasné pohledy, jejich kmitající prsty a nesnáším i ten líný ankratský přízvuk ,se kterým mluví.

10


Přečetla jsem si svoje zápisky ze včerejška. Vůbec si nepamatuju, že bych je psala ,ale vyprávějí příběh o tom ,jak Jorg Ankrat uškrtil Hannu a jak se pokusil zavraždit i mě. Myslím ,že kdyby mě chtěl opravdu zabít ,udělal by mi něco horšího ,než že by mi jen o hlavu rozbil tu matčinu vázu. Protože jestli je v něčem opravdu dobrý, tak v zabíjení.

Sareth mi řekla ,že to ,co tvrdil u dvora ,to o Gellethu a o lidech spálených na prach... že je to pravda. Hrad Merla Gelletharazmizel z povrchu zemského. Potkala jsem ho ,když jsem byla ještě malá. Měl prohnaný ,rudý obličej. A vypadal ,že by si mě nejradši dal k obědu. Není mi ho ani trochu líto. Jeho ne ,ale těch ostatních lidí ano. Nemohli přece být všichni zlí.

Měla jsem Jorga zabít. Měla jsem k tomu i příležitost. Kdyby jen moje ruce častěji dělaly to ,co po nich chci. Kdyby se mi při tomhle psaní netřásly. Kdyby tak uměly pořádně vyšívat. A kdyby zabily toho vraha, co je mým synovcem, když jsem jim topřikázala... Páter Glen mi řekl ,že ten kluk ze mě serval šaty. Určitě je úplně zničil. Zničil je tak ,že je ani tyhle otravné dvorní dámy s těmi svými jehlami nedokážou zachránit.

Jsem protivná. Podle mě za to může ta příšerná bolest v hlavě. Sareth mi říkala ,abych byla milá. Třeba taková Maery Coddinová toho umí víc ,než jen vyšívat a klevetit. Jenže te9 zrovna vyšívá a pomlouvá mě ,stejně jako ostatní. S Maery se ale dá mluvit , když u toho zrovna nikdo není. Teda aspoň myslím.

Tak. Pro dnešek už jsem byla milá až dost. Sareth je milá pořád. Zajímalo by mě ,jak to dělá. Provdala se za starce. A není to ale takový ten milý ,dědečkovský typ ,ale chladný a děsivý dědek.Navíc te9 má obří břicho a v něm nosí dítě ,ze kterého jednou nejspíš vyroste stejný šílenec ,jako je Jorg Ankrat.

Musím zařídit ,aby Hannu uložili na lesním hřbitově. Maery tvrdí ,že tam bude moct odpočívat v pokoji. Pohřbívají tam prý všechny sloužící z hradu ,pokud si jejich tělo nevyžádají příbuzní. Maery taky říkala ,že mi najde nějakou novou dvorní dámu. Přišlo mi to strašně bezcitné ,prostě Hannu vyměnit. Jako by to bylarozervaná krajka nebo rozbitá váza. Zítra odvezeme její tělo. Už jí stloukají rakev. Hlava mě bolí ,jako by mi ty hřebíky zatloukli do ní.

11


Měla jsem Jorga nechat umřít na podlaze v trůnním sále ,ale přišlo mi to tak nějak nevhodné. K čertu s ním.

Zítra pohřbíme Hannu. Byla už stará a pořád si stěžovala ,že ji něco bolí. To ale neznamená ,že už byla připravená odejít. Bude mi chybět. Byla to tvrdá žena ,občas dokonce i krutá. Ke mně se ale vždycky chovala hezky. Možná budu plakat ,až ji budouukládat do země. Měla bych, ale nevím, jestli to půjde.

Tolik k zítřku. Pokud jde o dnešek ,měli jsme tu hosty. Přijel sem princ ze Šípova spolu se svým bratrem – princem Eganem – a se svojí družinou. Myslím ,že Sareth by mě ráda přivdala k nim do rodiny. Bu9to to chce ona ,nebo ten dědek ,král Olidan. Poslední dobou mám pocit ,že většina nápadů mojí sestry nepochází z její hlavy. No uvidíme.

Asi už půjdu spát ,nebo to alespoň zkusím. Snad ta bolest do rána zmizí. A spolu s ní i ty divné sny. Třeba mi je ta matčina váza vyrazila z hlavy.

12


1

SVATEBNÍ DEN

Otevři tu krabičku ,Jorgu.

Prohlédl jsem si ji. Byla to měděná skříňka s trnovým vzorem, bez viditelného zámku nebo západky.

Otevři ji, Jorgu.

Měděná skříňka, příliš malá, než aby se do ní vešla lidská hlava. Maximálně tak dětská pěstička.

Sklenka, krabička a nůž.

Prohlížel jsem si ji a její měděný povrch odrážel odlesky ohně, který hořel v krbu. Mě ale zahřát nedokázal, tak jsem ho nechal vyhasnout. Slunce zapadlo a pokoj byl plný stínů. Zíral jsem do žhavých uhlíků. Přešla půlnoc, ale já dál seděl na svém místě. Jako bych byl vytesaný z kamene. Jako by pohnout se byl smrtelný hřích. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Zatínal jsem zuby, celoudobu. Pod rukou jsem cítil nerovnosti v dřevě mého stolu.

Vyšel měsí ca naplnil místnost svým bledým svitem. Sklenka na stole, pořád ještě netknutá, se chladně třpytila. Pak se obloha zatáhla a rozpršelo se. V místnosti byla tma. Zmizel oheň, zmizel měsíc, zmizely i hvězdy. A já se natáhl po své dýce, vzal jsem ji do ruky a přitiskl si její ostří k obnaženému zápěstí.

Ten kluk pořád ještě ležel v rohu, končetiny nepřirozenězkroucené. Napadlo mě, že jsem za svůj život už viděl víc mrtvých než živých, ale z nich ze všech mě z nějakého důvodu pronásleduje jen tohle čtyřleté dítě.

13


Otevři tu krabičku.

OdpověB byla ukrytá uvnitř. Věděl jsem to. Ten spratek chtěl, abych ji otevřel. Jedna moje část, velká část mne samotného, to chtěla taky. Chtěla vypustit ty vzpomínky z úkrytu, bez ohledu na to, jak jsou temné a nebezpečné. Lákalo mě to. Lákalo mě to asi stejně, jako vás láká hrana útesu ke skoku do hlubin. Ke skoku, po kterém následuje věčný klid.

„Ne.“ Otočil jsem svoje křeslo čelem k oknu, za kterým déšO pozvolna přecházel ve sněhovou bouři.

Tu skříňku jsem si přinesl z pouště, která dokáže zabít člověka jako nic, i bez pomoci slunce. Měl jsem ji u sebe už čtyři roky. Nepamatuju se, kdy jsem ji poprvé uviděl. Nepamatuju se ani, komu původně patřila. Nevím o ní skoro nic, kromě jedné věci: to, co je uvnitř, mě kdysi dohnalo k šílenství.

V dálce bylo v dešti vidět světýlka táborových ohňů. Bylo jich dost na to, aby si člověk mohl představit, jak vypadá terén v jejich okolí. Armáda prince ze Šípova rozbila ležení ve třech údolích na úpatí hor. Přivedl si sem tolik vojáků, že do jednoho by se nevešli. Tři údolí... Tři údolí plná rytířů a lučištníků, pěšáků a kopiníků, žoldáků a odvedenců, vozů a kár, obléhacích strojů, žebříků, lan a polních kuchyní. A ve velkém modrém stanu byla někde tam venku i Kateřina Ap Scorron. Jejích čtyři sta vojáků ale bylo jen ubohou kapkou proti moři tábořících nepřátel.

Kdyby nic, tak mě alespoň nenáviděla. Jestli mám zemřít, aO je to rukou někoho, kdo mě opravdu chce zabít. Někoho, komu na mojí smrti záleží.

Během pár dní nás obklíčí. Uzavřou všechna údolí, všechny cesty do hor. A pak uvidíme. Už jsou to čtyři roky, co jsem vyrval Strašidlov z rukou svého strýce. Už čtyři roky jsem renarským králem a nehodlám se toho titulu jen tak vzdát. Ne. Nijak jim to neusnadním.

Mrtvé dítě se najednou objevilo vpravo ode mě. Bylo bledé, bez krve. Tiché. Jeho tělo nevydávalo žádné světlo, ale stejně jsem ho viděl i ve tmě. Viděl jsem ho dokonce i přes zavřená víčka. Dívalo se na mě. Sledovalo mě očima, které vypadaly přesně jako ty moje.

14


Odtáhl jsem dýku ze svého zápěstí a začal se s ní šOourat mezi zuby. „Jen aO si přijdou,“ ušklíbl jsem se. „Lepší než to věčnýčekání.“

To byla pravda.

Zvedl jsem se a protáhl si záda. „Klidně si tu zůstaň, duchu. Jak chceš. Já se jdu trochu prospat.“

A tohle byla lež.

Ráno se do mojí komnaty nahrnuli sluhové. Nechal jsem je, aO mě oblečou. Já vím, že to zní směšně, ale ukázalo se, že král musí dělat to, co od svých králů lidi obvykle očekávají. Nezáleží na tom, že jste jen ubohý král z Nemanic. Je jedno, že vládnetejedinému hradu, že vaše země je z velké části neschůdná a že ji obývá ví cov cí než lidí. Zjistil jsem, že poddaní raději umřou pro krále, kterého každé ráno obléká banda poskoků. Vycedí pro něj krev raději než pro krále, který se o sebe umí postarat sám a bez cizí pomoci.

Rychle jsem posnídal ještě horký chléb. Každé ráno mi ho moje páže nosilo čerstvý, přímo z pece. Pak jsem vyrazil do trůnního sálu, s Makinem v patách. Jeho kroky duněly, jak si to rázoval po dlažebních kamenech. Jestli ten chlap něco opravdu uměl, tak být neuvěřitelně hlučný.

„Dobré ráno, vaše Výsosti,“ pozdravil mě.

„Jdi do prdele,“ odsekl jsem a oklepával ze sebe drobky.„Máme menší problém.“

„Myslíš těch dvacet tisíc problémů, co se nám v noci usadilo před branami?“ ušklíbl se Makin. „Nebo je tu ještě něco novýho?“

Ve dveřích, které jsme míjeli, jsem zase zahlédl to dítě.Duchové se ve dne normálně nezjevují, ale tomuhle smradovi stačilsebemenší stín.

„Něco novýho,“ přikývl jsem. „Budu se ženit. Ještě dneskadooledne. A nemám co na sebe.“

15


2

SVATEBNÍ DEN

„Princezna Miana je v péči otce Gomsta a řádových sester naší

Paní,“ hlásil Coddin. V krajkovém oděvu vrchního kancléřevyadal pořád ještě celý nesvůj. Uniforma velitele Lesní hlídky mu

seděla líp. „Musejí se ještě provést jisté kontroly, jestli je všechno

v pořádku.“

„BuBme rádi, že nikdo nebude kontrolovat, jestli jsem panic i já,“ zasmál jsem se a usadil se na svém trůnu. Byl zatraceně pohodlný, to vám řeknu. Samý polštář s prachovým peřím ahedvábí. Vládnout říši je děsná otrava i bez toho, aby vás bolela záda ze sezení na jedné z těch tradičních, gotických příšerností. „Jak vlastně vypadá?“

„Tohle včera přinesl posel,“ pokrčil rameny Coddin a vytáhl zlatý medailon, velký asi jako mince.

„No a jak teda vlastně vypadá?“

Znovu pokrčil rameny, otevřel přívěsek palcem a chvílistudoval miniaturu ukrytou uvnitř. „Je celkem malá.“

„Dej to sem!“ vytrhl jsem mu medailon z ruky, abych sepodíval sám. Tyhle miniatury malují specializovaní umělci. Místoštětce používají jeden jediný vlas a na každém portrétu stráví celé týdny. Žádný z nich by nepřipustil, aby výsledek jeho dřinyvyadal odpudivě, bez ohledu na realitu.

Miana vypadala... ucházejícně. Neměla v sobě to ostří jako

16


Kateřina, takový ten výraz, ze kterého je vám jasné, že ten člověk

skutečně žije, a ne jen přežívá. Ale co. Když přišlo na věc, mě

přitahovaly prakticky všechny ženské. Co si budeme nalhávat...

Kolik z vás bylo v osmnácti nějak zvlášO vybíravých?

„Tak jak teda vypadá?“ dožadoval se Makin, který stál za trůnem a ni cneviděl.

„Je celkem malá,“ pokrčil jsem rameny a strčil si medailon do kapsy. „Nejsem ještě na manželství mo cmladý? Zajímalo by mě...“

Makin se pohrdlivě ušklíbl. „Já se ženil ve dvanácti.“

„Tak teB teda lžeš!“ Za všechny ty roky, co jsme byli spolu, se sir Makin z Trentu nikdy ani slůvkem nezmínil o nějakémanželce. Přitom udržet si na cestách tajemství, to není nic snadného. Pořád jste mezi bratry, jíte spolu, táboříte spolu, chlastáte spolu po společném vraždění a drancování...

„Nelžu,“ pokrčil rameny. „Ale dvanáct je na ženění faktkurevsky málo. Zato osmnáct? To je úplně v pohodě, Jorgu. Jestli něco, taks s tím čekal až moc dlouho.“

„A kde teda tu svoji starou máš, co?“

„Je mrtvá. Měli jsme spolu dítě,“ zamračil se a zaOal zuby.

Je dobré si čas od času připomenout, že o svých lidech nikdy nevíte úplně všechno. Že vás vždycky můžou ještě něčímpřekvait.

„Takže moje skorokrálovna už bude pomalu připravená,“změnil jsem téma. „Asi bych měl jít k oltáři tady s touhle pičovinou na krku, co?“ zatahal jsem za těžký aksamitový límec, který mě příšerně dřel. Popravdě, manželství i celá svatba mi byly naprosto ukradené, ale člověk se občas musí obětovat pro jiné a tak, že ano. Taková svatba, to je strašně důležité divadýlko provšechny kolem. Na chudáky i na šlechtu působí jako nějaké kouzlo. A v takových případech se vyplatí udělat všechno správně, pěkně podle zavedených zvyklostí.

„Výsosti,“ ozval se Coddin, který nervózně přešlapoval pod pódiem, na kterém stál můj trůn. „Na tuhle... záležitost... teB opravdu není vhodná doba. Pod hradem táboří nepřátelskáarmáda.“

17


„A na rovinu, Jorgu, nikdo tady neměl ani nejmenší tušení, že sem ta holka jede. Zjistili jsme to, až když zabušila na bránu,“ přidal se Makin.

Bezmocně jsem pokrčil rameny. „Taky jsem nevěděl, že se tady objeví. Myslím jako takhle pozdě. Nejsem žádnej věšte cnebo jasnovidec, ne?“ Nedalo mi to a pohled mi sklouzl k mrtvému dítěti, které se krčilo ve vzdáleném rohu sálu. „Doufal jsem, že dorazí někdy koncem léta. Ale aO tak nebo tak, pokud si pro nás ta podělaná armáda bude chtít dojít, tak to má k mýmu hradu pořád ještě dobrý tři míle.“

„Možná by bylo na místě celou tu záležitost se svatbou o něco odložit?“ Coddin svoji funkci vrchního kancléře bytostněnenáviděl. Což byl nejspíš ten pravý důvod, proč jsem mu jakojedinému věřil natolik, abych ho do ní jmenoval. „Dokud nebudou okolnosti o něco... příznivější.“

„Pod hradbama stojí dvacet tisíc mužů, Coddine. A my jich tady na hradě máme zhruba tisícovku. Teda vlastně ne. Většina jich je dole v podhradí, protože můj královskej hrad je takkurevsky malej, že se sem beztak nevlezli.“ Neubránil jsem seúsměvu. „Takže na rovinu, nemyslím si, že by nám v dohledné době hrozilo něco jako příznivější okolnosti. Tak co kdybychom našim chlapům dali kromě krále i královnu, aO mají pro koho umírat? Co ty na to, co?“

„A co uděláme s armádou prince ze Šípova?“ chtěl vědětCoddin.

„Není to doufám jedna z těch příležitostí, kdy budeš až do poslední chvíli zarputile předstírat, že nemáš žádný plán?“přisadil si Makin. „A kdy se nakone cukáže, že fakt žádnej plán nemáš a nikdy jsi ani neměl?“

Když to říkal, vypadal dost zachmuřeně. Napadlo mě, jestli třeba pořád ještě nemyslí na svého mrtvého potomka. Protože smrti už jsme spolu čelili mnohokrát, a on se jí pokaždé postavil s úsměvem na rtech.

„Hej, ty tam!“ zařval jsem na jednu sloužící, která se krčila na opačném konci sálu. „Skoč za ženskejma a vyřiB jim, aO mi sem přinesou můj svatební úbor.“ Zvedl jsem se a ruka mi sklouzla

18


k meči. „Hlídky by už měly bejt pomalu zpátky. Zajdeme navýchodní nádvoří a poslechneme si jejich hlášení. Poslal jsem s nima

i Rudýho hraběte a Prcka Rikýho. Uvidíme, co se jim podařilo

o těch šípovskejch parchantech zjistit.“

Makin vyrazil jako první, zato Coddin si vypěstoval paranoidní představu, že na mě za každým rohem číhají nájemní vrazi. Já ale věděl, jaké nebezpečí se doopravdy ukrývá v temných koutech mého hradu. A vrazi to rozhodně nebyli. Makin vyšel ze sálu a já chtěl jít za ním, ale vrchní kancléř mě zadržel.

„Hele, prin cze Šípova rozhodně nestojí o to, aby mě zabil nějakej posranej černoprdelník, Coddine. Sakra, toho chlapa by nasralo, i kdyby mi do polívky spadl vlas. On chce, on touží po tom, aby nás převálcoval a zadupal do země s těma dvacetitisícovkama chlapů, co si sem dotáhl. Ten pičus si brousí zuby na císařskej trůn. Myslí si, že se přes nás dostane až za Gildenskou bránu. Snaží se narychlo si vytáhnout z prdele nějakou pověst a reputaci. Myslíš, že by si na mě mohl najmout zabijáky? Hovno. To by mu mohlo leda uškodit.“

Makin se zastavil a ohlédl se přes rameno. „Přesně tak. Musel bys mít o hodně ví cvojáků, abys mu stál za to, zaplatit si nějakýho vraha.“

Hlídka už na nás čekala. Muži v ranním chladu podupávali, aby se zahřáli. Pár ženských jim zatím ošetřovalo zranění. Nechal jsem velitele, aby podal oficiální hlášení Coddinovi, a radši si k sobě zavolal Hraběte. Spolu s ním přišel i Riký, i když ho nikdo nezval. Ty uplynulé čtyři roky života na hradě ho nijaknezměnily. Pořád měřil dost přes dva metry a pořád měl neskutečně ošklivý ksicht, který se dokonale hodil k jeho výbušné, násilnické povaze.

„Zdar, Prcku Riký,“ kývl jsem hlavou. Bylo to už dlouho, co jsme spolu naposledy mluvili. Roky. „Jak se má tvoje krásnáženuška?“ Vlastně jsem ji nikdy neviděl, ale vzala si Rikýho zamanžela, takže to musela být skutečně výjimečná osobnost.

„Vzala mi roha,“ pokrčil rameny.

Radši jsem to nijak nekomentoval. Na tom chlapovi vždycky bylo něco, co mě nutilo se na něj vrhnout. Něco základního,

19


elementárního, něco zatraceně nebezpečného. Nebo tomožná bylo prostě tím, že byl tak nechutně velký. „Tak jo, Hrabě,“

obrátil jsem se k jeho společníkovi. „Doufám, že pro mě máš

nějaký dobrý zprávy.“

„Je jich kurevsky moc,“ odplivl si zhnuseně na zem. „Balím to tady.“

„Ale prosím tě,“ usmál jsem se přátelsky a vzal ho kolemramen. Hrabě na pohled nevypadá ni cmo c, ale je to jen zdání. Je silný. A když přijde na věc, tak i zatraceně rychlý. Čím ale vyniká nad ostatními, je jeho mozek. Chaos, nebezpečí, vraždění... nic z toho ho nedokáže ani na okamžik vyvést z míry. AO se kolem děje, co chce, jeho mysl celou situaci neustále zkoumá, zvažuje a odhaduje. Čeká na sebemenší soupeřovu chybu, a jakmilepřijde, bez váhání ji využije.

„Ale no tak,“ přitáhl jsem si ho k sobě a rukou ho poklepal po zátylku. Lehce se otřásl, ale hned se ovládl. Dokonce mu ani ruka nesjela k dýce, kterou měl za pasem. „To je úplně v pohodě,“ kývl jsem a odtáhl ho kousek stranou od ostatních. „Ale dejme tomu, že k tomu z nějakýho důvodu nedojde. Samozřejmě čistěteoreticky. Představ si na chvíli, že seš tady sám a jich na tebe venku před branama čeká dvacet. To by mohlo celkem přesněodpovídat situaci, ve který jsi byl, když jsme tě poprvý potkali u toho jezera v Ruttonu, ne?“ Při té vzpomínce se na okamžik usmál. „Tak kdyby to bylo takhle, tak jak bys to zaonačil, abys zasevyhrál? Nějaký nápady, Rudej hrabě?“ Oslovil jsem ho tak, abych mu připomněl ten den, kdy dostal svoji přezdívku. Den, kdy se svým typickým vlčím úsměvem na rtech stál uprostřed hromadymrtvol, od hlavy k patě zbrocený krví.

Kousl se do rtu a zahleděl se někam do dálky. „Jsou tamnamačkaný na sebe, Jorgu. Namačkaný jeden na druhýho. Bylo by to jeden proti mnoha. Musel bys bejt kurva rychlej a zůstat furt v pohybu. Využívat je proti nim samotnejm. Každej z nich by byl tvůj štít proti těm ostatním.“ Potřásl hlavou a pohled se mu zase zaostřil. „Jenže takhle to s armádama prostě nefunguje.“

V tomhle měl pravdu. Coddin vycvičil naše vojáky víc neždobře, hlavně bývalé členy otcovy Lesní hlídky. Jenže jak se začne

20


bojovat, je všechna disciplína najednou k ničemu. V bitevní vřavě

se rozkazy mají tendenci ztrácet a mizet nebo je velitelépřeslechnou či ignorují. Je jedno, jak se budete snažit, protože dřív nebo

později se to v poli vždycky nevyhnutelně zvrhne do krvavého

masakru, kdy bojuje každý jen sám za sebe. A to je přesně ta

chvíle, kdy početní převaha začne hrát zásadní roli.

„Veličenstvo?“ Byla to jakási ženská, švadlena. Jedna z těch, co se mi staraly o oblečení. V ruce držela moje svatební roucho.

„Mabel!“ rozpřáhl jsem ruce na uvítanou a obdařil ji jedním ze svých zabijáckých úsměvů.

„Jsem Maud, pane.“

Jedno se muselo tý babizně nechat: rozhodně měla odvahu. „No tak teda Maud,“ pokrčil jsem rameny. „V tomhle bych se měl asi ženit, co?“

„Pokud se jeho Veličenstvo uráčí,“ odpověděla s lehkouúklonou.

Vzal jsem to roucho do ruky a prohlédl si ho. „To je z kočičích kožek?“ zeptal jsem se. „Koukám, že jich na to padlo pěknejch pár, co?“

„To je sobol, pane,“ zamračila se nespokojeně. „Sobolíkožešina. Vyšívaná zlatou nití. Hrabě –“ ošila se a raději zmlkla.

„Hrabě Renar se v tomhle hadru taky ženil, co?“ dokončil jsem za ni. „No co. Pokud to bylo dobrý tomu volezlýmu parchantovi, tak to bude stačit i mně. Aspoň mi nebude zima.“ Strýček Renar u mě měl pořád ještě nesplacený dluh. Za ty trny v mém těle, za zavražděnou matku, za ztraceného bratra. Připravil jsem ho okorunu, o hrad i o život a pořád ještě jsem neměl pocit, že bychom spolu byli vyrovnaní. Tohle roucho byla jen další splátka, co sotva pokrývala další úroky.

„Raději byste si měl pohnout, Veličenstvo,“ ozval senajednou Coddin, zatímco očima pořád pátral po případných vrazích. „Musíme ještě zkontrolovat všecky naše obranný postavení arozvrhnout zásobování pro naše lučištníky. A taky probratpodmínky naší kapitulace.“ Muselo se mu nechat, že při těch posledních slovech měl odvahu se mi podívat přímo do očí.

Přikývl jsem, vrátil kožešinovou róbu Maud a nechal ji, aby mi

21


pomohla s oblékáním. Vojáci, co se vrátili z hlídky, na nás celou

dobu zírali. Pobledlému Coddinovi jsem se nenamáhal nijakodovědět. Toho chlapa jsem měl fakt rád. Už od chvíle, kdy se mě

pokusil na otcův příkaz zatknout. Měl jsem ho rád dokonce i teB,

když otevřeně mluvil o kapitulaci. Byl statečný a měl to v hlavě

srovnané. Byl schopný, výkonný a upřímný. Muž na svém místě.

„Tak jdeme, aO už to máme z krku,“ kývl jsem konečně a vyrazil

k hradní kapli.

„Fakt to musí bejt? Myslím to manželství,“ ozval se znovaCoddin. Výborně. Poctivě se držel rozkazů, které ode mě dostal. ,Vždycky mi říkej, co si myslíš‘ – to jsem mu přikázal. ,Nikdy se nespokoj s tím, že jakožto tvůj vládce musím mít vždyckypravdu.‘ „Když se stane vaší ženou, můžou ji brzo potkat pěkněošklivý věci.“ Riký se při těch slovech zachechtal. „Zato kdyby tu zůstala jako host, mohli bysme za ni možná i získat nějaký tovýkupný. Výměnou za to, že ji pošlem zpátky na Koňácký pobřeží.“

To byl celý on. Schopný a upřímný. Já tyhle věci neumím ani předstírat. „Jo, musí to bejt.“

Po točitém schodišti jsme vyšli do kaple, jejíž vchod střežil rytíř v plné zbroji. Na jeho hrudním plátu se pod mým erbem pořád ještě rýsoval znak hraběte Renara. Skoro to vypadalo, jako bych vládu převzal sotva před čtyřmi týdny, a ne před čtyřmi lety. Uvnitř v něm byl nejspíš nějaký šlechtic příliš chudý, příliš tupý nebo příliš loajální ke starým pořádkům na to, aby si s tím lámal hlavu. V kapli na nás už čekal můj dvůr a dole na nádvoří sepomalu shromažBovali sedláci. Ten smrad byl cítit až sem nahoru.

U dveří jsem se zastavil a rukou naznačil rytířovi, aby s jejich otevřením ještě počkal. „Tak podmínky kapitulace, jo?“

Zase jsem zahlédl to mrtvé děcko. Tentokrát se skrývalo ve stínu za vlajkou, co visela na nedaleké zdi. Rostlo a dospívalo, společně se mnou. Když jsem ho viděl poprvé, bylo to sotvabatole, které na mě zíralo mrtvýma očima. TeB mu mohly být tak čtyři roky. Promnul jsem si spánky.

„Podmínky kapitulace?“ zopakoval jsem. Vyslovil jsem ta dvě slova teprve podruhé, ale už zněla podivně omšele. Jako fráze, kterou omíláte pořád kolem dokola. V tu chvíli jsem si vzpomněl

22


na tu měděnou skříňku u mě v pokoji a po zádech mi přejel mráz.

„Tady nikdo kapitulovat nebude.“

„Tak v tom případě by si měl ote cGomst s tím obřadem raději pohnout,“ pokrčil Coddin rameny. „AO můžem jít konečnězkontrolovat ty obranný postavení.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nepůjdeme nikam. Nebudeme se bránit. My totiž zaútočíme.“

S těmi slovy jsem odstrčil čekajícího rytíře a rozrazil dveře do kaple. Uvnitř bylo plno, lidi se tu mačkali jeden na druhého. Podle oblečení to skoro vypadalo, že mně oddaní šlechtici jsou ještě chudší než ti sedláci dole na nádvoří. Jen vlevo vzadu bylo vidět ostrůvek modré a fialové. Byla tam skupina dvorních dam a rytířů oblečených v barvách domu Morrow. V barváchKoňáckého pobřeží.

A úplně vepředu, přímo před oltářem, stála moje nastávající.

„A do prdele,“ vydechl jsem.

Jak jsem to říkal... Celkem malá? Jo, to by sedělo. Vypadala, že jí není ví cnež dvaná ct.

23


Když je klid ,tak se Rudý hrabě mění v někoho úplně jiného. Stává

se z něj sedlák oplývající vlídností; sedlák ,který hledá Boha na

svatých místech. Ale v boji z něj tyhle řetězy všednosti vždycky

spadnou. Když přijde válka ,je Hrabě svému Bohu blíž než kdy

jindy.


3

SVATEBNÍ DEN

Sňatky byly od pradávna pojítkem, které drželo Stovkupohromadě v čemsi vzdáleně připomínajícím jednotu. Představovaly

krátká období míru v krvavém běsnění Války sta. A tuhlekonkrétní svatbu jsem připravoval bezmála čtyři roky.

Prošel jsem uličkou, kterou mi utvořili vznešení a mocníšlechtici renarského panství. No, vlastně zas tak moc vznešení nebyli, a mocní už vůbec ne. Prošel jsem si jejich rodokmeny a dobře půlka z nich měla mezi rodiči nebo prarodiči zamíchané sedláky a pasáky. Ale co. Vlastně mě celkem překvapilo, že tu zůstali. Já na jejich místě bych se zařídil přesně podle rady Rudého hraběte a touhle dobou bych byl už daleko odsud. I se vším cenným, co bych jen dokázal pobrat s sebou.

Miana mě po očku sledovala. Byla stejně čerstvá a živá jako ty lilie, které měla vpletené ve vlasech. Pokud ji moje znetvořená levá tvář nějak vyděsila, nedala to na sobě znát. Zachvěl jsem se a měl jsem co dělat, abych se udržel a nepřejel si prsty po těch jizvách. V čelisti mi to bolestivě zacukalo.

Postavil jsem se vedle své nastávající před oltář, ohlédl se přes rameno – a v tu chvíli mi to došlo. Ti lidi tady... Oni čekali, že je zachráním. Věřili, že s těmi pár vojáky, kterým velím, tohle místo ubráním. Že zvítězím. Skoro jsem se neovládl a řekl jim to, co by jim řekl každý, kdo mě zná. Že je ve mně něco, co se spíš

25


zlomí, než aby se to ohnulo. Kdyby sem prin cze Šípova přijel

s menší armádou, dost možná bych měl dost rozumu a vzal dozaječích. Jenže on to přehnal.

Čtyři hudebníci v nažehlených livrejích popadli dudy a začali hrát fanfáru.

„Radši to vezměte pěkně zkrátka, otče,“ přikázal jsemGomstovi potichu. „Mám toho dneska ještě nad hlavu.“

Zatvářil se kysele a nesouhlasně se zamračil. „PrinceznoMiano, je mi potěšením představit vám jeho výsost Honorouse Jorga Ankrata, krále nad Renarskou vysočinou a právoplatného dědice ankratských zemí a držav.“

„Je mi potěšením,“ uklonil jsem se lehce. Opravdu to bylo ještě dítě. Nebyla mi ani po ramena.

„Nyní již chápu, proč byl váš portrét vyvedený z pravéhoprofilu,“ odpověděla zdvořile.

Neubránil jsem se úsměvu. Tohle manželství sice bude krátké, ale zjevně ne nudné. „Ty se mě nebojíš, Miano?“

Místo odpovědi se natáhla, aby mě vzala za ruku. Ucouvl jsem. „Ani ne.“

„Otče?“ kývl jsem raději na kněze.

„Drazí přítomní,“ vpadl Gomst zpátky do svojí role. „Sešli jsme se tu dnes před tváří Boha, abychom...“

A tak se stalo, že se ten starej dědek zeptal starobylými frázemi všech ,zde přítomných‘, jestli snad někdo ví o důvodu, proč by se tento sňatek neměl uskutečnit, a vyzval každého, kdo by oněčem takovém věděl, aby promluvil (pokud by tedy v sobě našel odvahu podepsat si rozsudek vedoucí k pomalé a velmi bolestivé smrti), nebo mlčel navždy. Nikdo se neozval, a tak váš milý Jorg Ankrat mohl bez překážek vstoupit do posvátného svazkumanželského.

Když bylo po všem, vyvedl jsem svoji nevěstu za bouřlivých ovací z kaple. Šlechtici jásali tak hlasitě, že se jim skoropodařilo překřičet ty zkurvený dudy, co děsivě vřískaly na celý kolo. Ta příšernost je tradiční místní nástroj. Bohužel má k hudbě asi stejný vztah, jaký má prase k deskriptivní geometrii: žádný.

Hlavní vchod z kaple vedl na schodiště směřující na největší

26


z hradních nádvoří. Přesně tady jsem usekl hlavu předchozímu

majiteli těchto zdí. TeB se tu shromáždilo několik stovek lidí,kteří se na nás přišli podívat; a další davy se shromáždily za branami,

odkud na nás zíraly skrz spuštěné padací mříže. Všiml jsem si, že

začalo sněžit.

Jakmile jsme se objevili, rozlehl se celým Strašidlovemhromový jásot. Vzal jsem Mianu za ruku a zvedl ji do výše, abychom společně pozdravili lid. Tahleta oddanost a loajalita, kterou lidi cítí ke svému lennímu pánovi, tahle stádní tupost mě nikdyneřestane udivovat. Celé roky jsem žil a tloustl z jejich dřiny,zatímco oni museli denně zápasit o holé živobytí s drsnými horami. Jenže jim to nevadilo, dokonce sem přišli prakticky na jistou smrt. A proč? Prostě protože jsem tady byl já. Podívejte se, vyjasněme si jednu věc pěkně na rovinu: dokonce i já jsem měl jistépochybnosti, že tohle přežijeme. A to navzdory neochvějné důvěře ve svoji schopnost dokázat nemožné, navzdory všemu a všem.

Vzpomněl jsem si na životní lekci, které se mi tu dostalo před několika lety. Na lekci, na kterou mě život na silnici a putování s bratry nemohly nijak připravit. Na lekci o tom, co to znamená být doma.

Jednoho dne přišla na hrad zpráva o tom, že je potřeba mojí královské vznešenosti, aby se chopila svých povinností arozhodla jakousi při. Musel jsem jet na místo, kterému tady říkají ,ves- nice‘, nicméně které by v každé jiné civilizované zemi nazvali tak leda kurevskou dírou uprostřed ničeho. Stály tam tři barabizny a pár kůlen, namačkaných na sebe. Bylo to až někde nahoře v horách a jmenovalo se to tam Drsníkov. Později jsem sedozvěděl, že o kus výš je ještě Malý Drsníkov. Vzhledem k místním poměrům ale tipuju, že ho nejspíš tvořila osamělá, prázdná psí bouda.

Postupně vyšlo najevo, že celý spor mezi dvěma sedláky se točil kolem toho, komu patří jaký kus obyčejné, a hlavně totálněbezcenné skály. Považte, že kvůli tomu jsme já a Makin museli vyšplhat o dobrých tisíc metrů výš, než co byl Strašidlov. A to jen abych ukázal, že mi na mých poddaných jakože záleží. Původně to vypadalo, že kvůli tomuhle sporu už přišlo o život několik lidí,

27


jenže pak se ale ukázalo, že to ve skutečnosti nebylo zas takhrozné. Ve skutečnosti veškeré ztráty čítaly jedno prase a levé ucho

jakési místní babizny. Normálně bych se v tu chvíli naštval,všechny pozabíjel a odnesl si jejich hlavy s sebou domů na hrad, ale

tehdy ne. Nevím proč. Asi že jsem byl fakt unavený ze všeho toho

šplhání nebo co.Místo tohojsem oba sedláky nechal, aby mi celou

vě cvyložili, což bohužel udělali. S takovým nadšením a zápalem,

že jsem je musel utnout, protože se už začalo smrákat.

„Ty seš Gebbin, že jo?“ zeptal jsem se toho, který v celé věcivystupoval jako žalující strana. Přikývl. „Tak hele, Gebbine, řekl bych, že z nějakýho důvodu nesnášíš tady toho chlápka, a já fakt, ale fakt nechápu proč. Celá tahle věc mě už začíná kurevskynudit, a naví cjsem se už po tom zpičeným výšlapu sem nahoru stačil vzpamatovat. Takže teB mě dobře poslouchej. Pokud mi hned teB nevyklopíš, proč doopravdy nesnášíš tadyhle...“

„Borron, pane,“ přispěchal mi na pomoc Makin.

„Jo, Borrona. Koukej mi říct, co proti němu dovopravdy máš, a koukej mi říct pravdu, protože jinak vás odsoudím k smrti. Všechny, kromě tadyhlectý dobrý ženy, co přišla o ucho, protože tý dám do opatrování to druhý prase, co vám ještě zbylo. Jasný?“

Chvíli mu trvalo pochopit, že to myslím vážně. Pak se ještě trochu kroutil, ale nakonec z něj vypadlo, že toho druhéhosedláka nesnáší prostě proto, že je ,cizlej‘. Následně se ukázalo, žecizlý vlastně znamená cizák, což je kdokoli, kdo není místní. A Borron byl cizák, protože se narodil a žil na jižním konci údolí. Tak už to tady na Vysočině chodí.

Proto všichni tihle lidé nadšeně zdravili mě a Mianu. Protomávali meči a bušili jimi o štíty. Proto jásali až do ochraptění. Jasně, kdybyste se jich zeptali, řekli by vám, že je jim ctí smět bojovat za obě jejich výsosti, jenže to by nebyla pravda. Oni prostě jen nechtěli, aby se jim po jejich skalách promenádovali všichni ti cizáci ze Šípova. Nechtěli, aby se jim roztahovali v jejichúdolích, pokukovali po jejich kozách a nedej bože snad i po jejich ženách.

„Prin cze Šípova má mnohem větší armádu než ty,“ oznámila mi Miana. Žádné vykání, žádné ,Vaše Výsosti‘, nic.

28


„Jo, to má,“ přikývl jsem, zatímco jsem dál s úsměvem na rtech mával davům.

„Nakone cvyhraje, že?“ zeptala se. Možná na dvaná ctvypadala, ale nemluvila tak.

„Kolik ti je?“ zeptal jsem se a po očku na ni mrkl. Při tom jsem pořád mával.

„Dvanáct.“

A kurva.

„Mohl bych vyhrát já. Pokud každej z mejch vojáků zabije aspoň dvacet jeho chlapů, tak to není až tak nepravděpodobný. Hlavní vě cje, aby nás nevobklíčili.“

„Jak jsou odsud daleko?“ ptala se dál.

„Jejich přední linie se utábořily zhruba tři míle odsud,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak to bys na ně měl zkusit zaútočit,“ prohlásila suverénně. „Dřív, než nás tady obklíčí.“

„Já vím.“ Sakra, ta holka se mi začínala líbit. VždyO i takzkušený voják, jako byl Coddin, navrhoval, abychom se zakopali tady na hradě a nechali zdi, aO dělají svoji práci. Jenže tahle strategie má jednu drobnou chybičku. Každý hrad na světě nakonecnevyhnutelně podlehne přesile, pokud je tak velká jako tahle. A tahle Miana dospěla ke stejnému závěru jako Rudý hrabě. Ke stejnému závěru, k jakému došel chlap, který se vypořádal sesedmnáctičlennou hlídkou. Sám, bez pomoci. Jde o to, že na zabíjenípotřebujete prostor. Musíte se pohybovat, postupovat, stahovat se a někdy i utíkat.

Počkal jsem ještě na jednu vlnu jásotu a pak jsem se otočil zády ke shromážděným davům a vrátil se do kaple.

„Makine! Je Hlídka připravená?“

„To teda je,“ přikývl. „Můj pane.“

Vytasil jsem svůj meč.

Nečekaný záblesk obnaženého ostří uprostřed domu Božího způsobil, že mnozí z přítomných zalapali po dechu. To měpotěšilo.

„Tak jdeme na to.“

29


Z DENÍKU KATEŘINY AP SCORRON

6. října 98. roku Bezvládí

Ankrat, Vysoký hrad, kaple, půlnoc

Ankratská kaple je malá a ošklivá ,jako by na ní nikomu aninezáleželo. Plameny svíček se třepou v průvanu a stíny tančí po

stěnách. A jakmile odejdu ,přijde sem mladý ministrant apozhasíná je.

Jorg Ankrat už je pryč skoro týden. Vzal s sebou sira Makina, kterého zachránil z vězení. Děkuji za to Bohu. Sira Makina mám ráda a neviním ho za to ,co se stalo Galenovi. Za to mohl Jorg. Vzal si na něj kuši! No jistě. Galena by mečem nikdy neporazil. Ten kluk prostě neví, co je to čest.

Páter Glen říkal, že mě Jorg praštil a pak že ze mě serval skoro všechny šaty. Ještě je mám schované. Jsou až úplně dole v té veliké truhle ,co mi s sebou nabalila matka. Dala mi do ní svatební výbavu a přidala mi ji na cestu ze Scorron Haltu. A te9 jsou v ní i ty šaty. Dala jsem je tam ,aby si jich služebné nevšimly ,protože v té truhle nemají co dělat. A když jsem sama ,hladím ty rozedrané cáry modrého saténu. Dotýkám se jich a vzpomínám. Vidím ho, jak tam stál. Jak mi vyrazil nůž z ruky. Jak se potácel ,jako by se

30


nedokázal ani udržet na nohách. Vidím jeho mrtvolně bledou

kůži ,kterou hyzdí temná skvrna v místech ,kde ho zranili. Vypadal

tak neuvěřitelně mladý ,skoro ještě dítě. Tělo měl samu jizvu ,jak

ho kdysi poškrábaly ty příšerné trny. Sir Reilly mi vyprávěl ,jak

ho tam našli. V tom keři strávil celou noc a skoro tam vykrvácel.

Kolem zuřila bouře a mrtvola jeho matky ležela jen pár kroků

od něj.

A pak mě uhodil.

Sahám si na to místo. Pořád ještě to bolí a mám tam strup. Najednou mě napadlo ,jestli je ho pod vlasy vidět. Ale pak jsem se tomu musela zasmát. Jako by na tom záleželo.

Tam dole ,tam jsem taky poškrábaná. Mám tam velké modřiny , modré jako tenhle satén. Na mých stehnech se dá skoro rozeznat otisk dlaní ,které je svíraly. Palec je vidět ze všeho nejvíc.

Praštil mě a pak mě zneužil. Znásilnil mě. Pro něj to asi nic neznamenalo. Konečně ,je to žoldák ,co žil celá léta na silnici. Pro něj to nejspíš byla bezvýznamná epizoda. Jen si vzal to ,co si vzít mohl a chtěl. Mezi zločiny ,které za svůj krátký život spáchal ,je to jeden z nejmenších. A dokonce i mezi tím, co provedl mněsamotné ,to není ten nejhorší. Hanna mi strašně schází. Plakala jsem, když jsme její tělo ukládali do země. Taky mi chybí Galen. Chybí mi jeho divoký smích i ten svíravý pocit ,který ve mně vyvolávala jeho blízkost.

11. října 98. roku Bezvládí

Ankrat, Vysoký hrad, mé komnaty

Dneska jsem v Modrém sále viděla pátera Glena. Přestala jsem

chodit na jeho mše ,ale dneska jsem ho stejně zahlédla ,jak tam

stojí. Viděla jsem ho ,i jeho ruce. Jeho prsty ,jeho palec. Dívala

jsem se na ně a při tom myslela na ty pozvolna mizející modřiny

na mých stehnech. Pak jsem utekla sem ,do svých komnat. Te9

tu sedím a dotýkám se těch saténových cárů ,co tu mám schované.

31


Bratra Goga tvoří kůže ,svaly a kosti. Narodil se jako zrůda ,vy-

rostl jako zrůda... a přesto ho od normálních potomkůAdamo

vých ve své podstatě neodlišuje nic než temně rudá barva jeho

kožichu ,celočerné tůně jeho očí bez bělma a ebenové tesáky na

rukách. A pak jsou tu ještě ty trnovité výrůstky ,co mu nedávno

začaly rašit z páteře. Když ho budete sledovat ,jak si hraje ,jak

skotačí a směje se ,nikdy neuvěříte ,že je chodící trhlinou do pekla.

Trhlinou ,z níž mohou šlehat 9ábelské plameny. Ale jakmile ho

jednou uvidíte hořet, uvěříte.


4

OČTYŘIROKYDŘÍVE

Když mi bylo čtrnáct ,usedl jsem na trůn svého strýce a musím

říct ,že se mi to líbilo. Měl jsem hrad. Měl jsem armádu služek ,

s nimiž jsem si mohl vrznout ,kdy se mi zachtělo. Měl jsem sál

plný šlechticů, jimž jsem mohl vládnout. I když, šlechticů... Spíš

takové té verbeže ,co se za šlechtu označuje tady na Vysočině.

A měl jsem pokladnici ,kterou jsem mohl vybrakovat podlelibosti. První tři měsíce po korunovaci jsem zasvětil výhradně výše

zmíněným aktivitám.

Probudil jsem se zalitý potem. Normálně se probudím okamžitě

a okamžitě jsem úplně bdělý. Tentokrát jsem ale měl pocit, jako

bych se topil.

„To je vedro...“

Převalil jsem se, spadl z postele a zalapal po dechu.

Kouř.

Křik, někde v dálce.

Odkryl jsem lucernu, co stála na stolku, a vysunul knot. Ten kouř vycházel ze dveří. Ne zpod nich nebo skrz ně, ale přímo z nich. Stoupal z ohořelých desek a zakrýval je jako nějakýpekelný závěs.

„Kurva –“ Uhořím? To byla už od dětství jedna z mých fobií. Takový můj malý, soukromý problém. Někdo se bojí pavouků, já zase zpopelnění. A těch pavouků vlastně taky.

33


„Gogu!“ zařval jsem.

Když jsem usínal, byl v předpokoji. Zkusil jsem se přiblížit ke dveřím. Opatrně, ze strany. Bylo tam neskutečné vedro. Měl jsem na vybranou. Pokoj jsem mohl opustit buBto dveřmi, nebojedním ze tří oken, jenže s těmi byl takový menší problém. I kdybych se nějak dostal skrz mříže, čekal by mě dobře třicetimetrový pád.

Popadl jsem ozdobnou sekeru, co visela na háku, a opřel sezády o zeB tak blízko vedle dveří, jak to jen šlo. Plíce mě pálily, měl jsem problémy zaostřit a mávnout s tím krámem bylo asi stejný, jako kdybyste se snažili zvednout dospělýho chlapa... Pakkonečně narazilo ostří do dveří a prkna vybouchla. Pokoj se okamžitě naplnil oranžovo-bílými plameny, které během pár okamžiků pohltily všechno, čeho se dotkly – a pak bylo najednou po všem. Nebýt doutnajících zbytků postele a očazené podlahy, málem bych nevěřil, že se to vůbec stalo.

V předpokoji bylo ještě větší horko než v ložnici. Podlaha, zdi i strop byly uhlově černé a uprostřed vší té zkázy ležel velký, doběla rozžhavený kus kamene. Sálalo z něj takové vedro, že mi během pár vteřin vyschly oči a já tak konečně přestal vidětrozmazaně. Ten žhavý kámen, to byl Gog. Ležel na zemi stulený jako nemluvně a žhavý jako samo peklo.

Něco obřího se prohnalo dveřmi do strážnice, jako by tam ale už nebyly. Gorgoth! Popadl chlapce do jedné ze svých obřích tříprstých tlap a tou druhou ho praštil. Gog vykřikl, probudil se – a žár byl najednou pryč. A když se obří ruka odtáhla, vynořilo se zpod ní obyčejné, vyhublé dítě s rudo-černými pruhy na těle.

Bez jediného slova jsem kolem nich proklopýtal a nechalstrážné, aO mi pomohou ven.

Přesněji řečeno mě odtamtud doslova vytáhli. Až v trůnním sále jsem sebral dost sil na to, abych se aspoň trochu vzpamatoval. „Vodu,“ vydechl jsem. Pořádně jsem se napil a pak si s pomocí nože ořezal spálené prameny vlasů. Když jsem skončil, kývl jsem na svoje muže. „PřiveBte sem ty zrůdy.“

V tu chvíli do sálu vrazil Makin a ve spěchu si natahovalrukavice. „Zase?“ povytáhl obočí. „Další požár?“

„Tentokrát to bylo fakt zlý. Úplný peklo,“ přikývl jsem. „No,

34


ale k něčemu to bylo přece jen dobrý. Aspoň se už nebudu muset

koukat na nábytek, co tam zbyl po mým strýcovi.“

„Nemůžeš ho nechat spát v hradě,“ zamračil se Makin.

„To vím taky,“ odsekl sem. „Te9 už to vím taky.“

„Tak s tím něco udělej, Jorgu,“ odplivl si rytíř a začal si zase sundávat rukavice. Nikdo na nás neútočil, tak mu byly k ničemu.

„Nemůžeš ho vykopnout,“ ozval se rozespalý Coddin, který zrovna přišel. „Je až mo cnebezpečnej. Někdo by ho určitěvyužil.“

A bylo to venku. Gog bude muset umřít.

V tu chvíli do předních dveří něco příšernou silou uhodilo. A pak ještě dvakrát, než se konečně rozlétly. Do trůnního sálu vstoupili Gorgoth s Gogem a za nimi šli čtyři moji rytíři. Vedle té obří leukróty vypadali jako děti. A na oplátku on vedle nich vypadal každým coulem jako to monstrum, co jsem potkal pod horou Honas. Jeho kočičí oči byly i v panujícím příšeří stažené jen na tenoučké štěrbiny a černé pruhy v jeho krvavě rudékožešině vypadaly, jako by byly z nejtemnější černi.

„Kolik že ti je, Gogu? Nějakých osm, ne? A už se bavíš snahou vypálit můj hrad do základů.“ Cítil jsem na sobě Gorgothův upřený pohled. Jeho obří, vytrčená žebra se s každým nádechem rozevírala a zase stahovala.

„Ten velkej bude bojovat,“ zašeptal Coddin. „A sejmout ho nebude žádná prdel.“

„Osm let,“ zopakoval po mně Gog. Nevěděl to, ale rád mi to odkýval. Když jsem ho viděl poprvé, byl jeho hlas vysoký,příjemně dětský. TeB byl drsný a člověk by přísahal, že v něm slyší praskání plamenů. Znělo to, jako by je měl co chvíli vydechnout. Úplně jako jeden z těch pohádkovejch draků nebo tak něco.

„Odvedu ho odsud,“ ozval se Gorgoth. Jeho hlas byl takhluboký, že mu skoro ani nebylo rozumět. „Někam daleko.“

Čas rozehrát další partii ,Jorgu. Ticho se nepříjemněprotahovalo.

Kdyby tehdy Gorgoth neudržel bránu, sám proti všem, tak bych na tomhle trůně nikdy neseděl. A neseděl bych tu, ani kdyby Gog nespálil hraběcí vojáky na popel. Na druhou stranu, obličej

35


mě pořád ještě pálil jako čert, plíce bolely při každém nadechnutí

a ohořelé vlasy příšerně smrděly.

„Je mi líto tvojí postele, bratře Jorgu,“ ozval se Gog. Gorgoth mu poklepal na rameno. Udělal to jemně a jen jedním prstem, ale i tak malou leukrótu skoro srazil na zem. „Králi Jorgu,“ opravil se chlapec.

Na tomhle trůně bych neseděl, nebýt celé řady lidí. Nebýtspousty riskantních, někdy i naprosto sebevražedných rozhodnutí.Nebýt smrti mnoha mužů, z nichž zdaleka ne všichni si ji zasloužili. Není možné být jim všem zavázaný, protože pokud byste to tak brali, úplně by vás to zavalilo a pohřbilo.

„Chtěl jsi toho kluka dát nekromantům, Gorgothu,“ prohlásil jsem. „I s jeho bratrem.“ Neptal jsem se ho, jestli hodlá Goga bránit i za cenu svého života. Ani jsem nemusel.

„Věci se měněj,“ pokrčil obřími rameny.

„Říkals tehdy, že pro ně bude lepší umřít rychle a čistě,“ tlačil jsem dál. „Říkals, že se oba měněj mo cry chle. Mo cry chle, než aby se dokázali přizpůsobit. Říkals, že jim ty změny obrátěj těla úplně naruby. Tos říkal ty sám.“

„Dej mu šanci,“ odsekl Gorgoth.

„Před chvílí jsem skoro uhořel ve svý vlastní posteli,“ vykročil jsem k němu. Makin se zařadil vedle mě. „Královský komnaty jsou spálený na uhel. A věř mi, nemám v plánu umřít v posteli. Leda až budu starej, senilní a císař celý země. A i pak to připustím, leda by se to stalo při šukání s krásnou, nadrženou konkubínou.“

„Nedá se s tím ni cdělat,“ zamračila se obří leukróta a ru ce se jí sevřely v obrovské pěsti. „Za to může jeho dena.“

„Neznám žádnou Denu,“ povytáhl jsem obočí a opatrněpoložil ruku na svůj meč. Vzpomněl jsem si, jak Gog bojoval za svého bratra. Bel tehdy ztělesněním animální zuřivosti. Povzdechl jsem si. Byla v tom čistota a jednoduchost, o které jsem já sám užpřišel. Přitom ještě nedávno bylo všechno tak snadné. Věci byly černé, nebo bílé a nic víc. Mám Gemsta vykuchat, nebo mu mám darovat život... Ale dnes? Všechno se rozplizlo do miliónůodstínů šedé. Člověk se může v šedi utopit.

„Jeho dena. Je v ní zapsanej jeho život. Říká to, kým je a kým

36


se jednou stane. Dena takhle popisuje život každýho z nás,člověka nebo monstra. Je zapsaná v samým jádře každý živýbytosti,“ vysvětloval Gorgoth.

V životě jsem to monstrum neslyšel říct tolik slov najednou. „Hele, Gorgothu, co si budem nalhávat. Za svůj život jsem už vykuchal pěknou řádku lidí, a pokud v sobě vůbec něco měli, tak to bylo sytě červený a pěkně to stříkalo.“

„Jádro bytosti se nedá nalézt podle vašich standardů, Výsosti,“ upřel na mě ty svoje kočičí oči. Výsosti mi v životě neřekl.Myslím, že v tu chvíli svým vlastním způsobem žebral o život toho kluka.

Nemohl jsem si pomoct a zahleděl jsem se na Goga. Seděl na zemi a zíral na mě, pak na Gorgotha a zase na mě a zpátky na něj. Musel jsem si přiznat, že toho kluka mám rád. Oba jsme přišli o mladšího bratra a ani jeden z nás ho nedokázal zachránit, i když chtěl. A oba jsme v sobě měli ukrytou destruktivní sílu, která mohla kdykoliv vybublat na povrch a spálit nás i ostatní na popel.

„Pane?“ ozval se Coddin. Pro jednou pochopil, na co myslím. „Tohle nejsou věci, kterými by se muselo zabývat vaše Veličenstvo osobně. Prosím, dám vám svoje vlastní komnaty. Vyspěte se a ráno to probereme.“

Nech to na mně a já se postarám o všechnu tuhle špinavoupráci, to mi říkal. Přitom jsem věděl, že to Coddin nechce udělat. Protože jestli on dokázal uhodnout, na co myslím, tak já jsem v něm četl jako v knize. Naví ctímhle jsme si už prošli. Když si jeho kůň zlámal nohy mezi balvany, taky ho nechtěl zabít. Ale udělal to. A udělal by to i teB. Hra na vládnutí nikdy nebyla z těch nejčistších.

Jsi na tahu.

„Nedá se ni cdělat, Jorgu,“ povzde chl si Makin a položil miruku kolem ramen. „Je mo cnebezpečnej. A nikdo neví, co se z něj ještě vyvine.“

Hraj ,jak nejlíp dokážeš. Hraj na vítězství. Nevol si cestunejmenšího odporu ,skrývá v sobě nejvíc nebezpečí.

„Gogu?“ oslovil jsem ho. Pomalu se postavil a pohledem mi visel na rtech. „Moji muži říkají, že prej jsi moc nebezpečnej. Že

37


tě tady nemůžu nechat. A že tě ani nemůžu nechat odejít. Že živej

představuješ riziko, který je pro nás nepřípustný. Že jsi smrtící

zbraň, kterou by někdo mohl ovládnout, někdo jinej.“ Obrátil

jsem se k němu zády a zahleděl se na Makina, Coddina a svojerytíře, kteří tu stáli s námi. „Pod Gellethem jsem probudil k životu

stavitelský slunce a vy mi teB chcete tvrdit, že nedokážuzvládnout jedno dítě?“

„To byly jiný časy, Jorgu. Nebezpečný časy,“ ošil se Makin a očima studoval geometrické vzory na podlaze.

„Všechny časy jsou nebezpečný,“ odsekl jsem podrážděně.„Nebo si snad myslíš, že tady na horách jsme jako v bezpečí? Že se nám tady nemůže nic stát? Když stojíš uvnitř zdí tohodle hradu, tak jo, může se ti zdát velkej. Ale ujdi míli, a dokážeš ho celej zakrýt palcem na svý ruce.“

„To děcko a jeho síly jsou totálně nekontrolovatelný, Jorgu,“ skočil mi do řeči Coddin. Musel jsem mu přiznat, že má odvahu. Málokdo si dovolí mi oponovat, když se jednou rozjedu. On byl jedním z toho mála – a proto byl tam, kde byl. Muže jako on jsem potřeboval. „A jak poroste, bude to čím dál tím horší.“

„Vezmu ho do Heimovejch puklin,“ pokrčil jsem rameny. Gog je zbraň a já ho tam zakalím a nabrousím.

„Takže Heimovy pukliny?“ zabručel Gorgoth. Pomalu uvolnil sevřené pěsti a jeho obří klouby při tom děsivě zapraskaly.

„Místo zasvěcený ohni a démonům,“ zašeptal Makin.

„Sopka,“ přikývl jsem. „Nebo spíš čtyři sopky. Žije tam ohnivej čaroděj, nebo to aspoň tvrdil můj učitel. Tak mě napadlo, že bych si to mohl zajet ověřit. Navíc, i kdyby se ukázalo, že tam nikdo není, Gogovi se tam bude zaručeně líbit. Je tam z prdele horko.“

38


5

OČTYŘIROKYDŘÍVE

„Tohle je fakt blbej nápad, Jorgu.“

„Jasně, bude to nebezpečný, Coddine. Ale to přece ještěautomaticky neznamená, že je to blbost.“ Naštvaně jsem připíchl mapu ke stolu svojí dýkou. Už mě vytáčelo, jak měla tendenci se pořád rolovat.

„AO je to, jak chce, znamenalo by to, že království zůstane bez krále,“ odsekl a naštvaně bodl prstem do mapy v místech, kde byl nakreslený Strašidlov, jako by mi chtěl ukázat, kde je moje místo. „Seš na trůně sotva tři měsíce, Jorgu. Lidi si na tebe ještě nestačili zvyknout. Jakmile zmizíš za kopcem, začnou místní šlechtici kout pikle a spřádat plány, jak se tě zbavit. A tonemluvím o tom, kolik si s sebou odvedeš vojáků. Bez ochrany a sosiřelým trůnem by mohl ledaskdo považovat Renarskou Vysočinu za snadný sousto. Sousto jako stvořený k tomu, aby po něm natáhl ruku. Třeba zrovna tvůj královskej papá by mohl dostat nutkání svolat armádu a zajet na menší rodinnou návštěvu. Aruku na srdce – nespolíhal bych se moc na to, že se vojáci, co tady sloužili tvýmu strýcovi, pohrnou do války vedený ve tvým jméně.“

„Můj ote cnesvolal armádu, ani když mi ten par chant zavraždil matku a bratra,“ odplivl jsem si a rukou jsem sevřel rukojeO nože, trčícího ze stolu. „Takže dost pochybuju, že by proti Strašidlovu něco podnikal zrovna teB. Už jen proto, že jeho vojáci maj plný ruce práce s obsazováním toho, co zbylo z Gellethu.“

39


„Takže kolik vojáků si s sebou plánuješ vzít?“ trval Coddin na svém. „Samotná Hlídka ti stačit nebude.“

„Nevezmu si ani jednoho,“ pokrčil jsem rameny. „Mohl bych si vzít klidně všechny, ale co z toho? Jedině bych se tak dostal do války s některým z těch šašků, co jim pojedu přes území.“ Coddin se zjevně chystal začít hádat, ale já trval na svém. „Vezmu si svý bratry. Oceněj, že budou zas nějakou dobu na silnici. Navícnezapomeň, že ještě nedávno jsme s nima vesele jezdili, kam se nám jen zachtělo, a nikdo se o nás ani v nejmenším nestaral. A pokud jo, tak nám to stejně mo cnevadilo.“

Vrátil se Makin a pod paží nesl několik obřích map. „Takže plánuješ jet v přestrojení, jo?“ usmál se vesele. „Skvělý. Protože na rovinu, tohle místo mi už začíná lízt na mozek.“

„Ty ale nikam nejedeš, bratře Makine,“ zamračil jsem se na něj. „Beru si Rudýho hraběte, Čáru, Grumlowa, Mladýho Sima... a co, ještě Maicala. Mohl by se hodit. Je možná retardovanej, ale umí se bít jak nikdo jinej. No a pak samozřejmě pojede i Prcek Riký –“

„Toho s sebou rozhodně nevezmeš,“ skočil mi do řeči Coddin. „Ten chlap neví, co je to věrnost. Klidně tě podřeže a nechá ležet v nejbližším příkopu.“

„Potřebuju, aby jel taky,“ pokrčil jsem rameny.

Coddin se zamračil a zavrtěl hlavou. „Chápu, že v boji se může hodit mít ho na svý straně, ale nezapomínej, že ten chlap absolutně netuší, co je to slušnost, vychování, disciplína, nic. Je to tupec a –“

„Řeknu to asi takhle,“ skočil mu do řeči Makin. „Rike je přesně ten typ člověka, co nedokáže ani usmažit omeletu, aby se při tom nebrodil po kotníky v krvi slípek, co jim ty vajíčka vzal. A když už bude v tom, rovnou si z jejich vykuchanejch střev udělá ináhrdelník nebo tak něco.“

„Dokáže přežít všude a za všech okolností,“ ušklíbl jsem se. „A přesně to já potřebuju. Lidi, co dokážou přežít.“

„Potřebuješ mě,“ nedal se odbýt Makin.

„Nemůžeš mu věřit ani nos mezi očima,“ přidal se Coddin a při tom se škrábal na čele. To dělal vždycky, když mu nějaká věcdělala starosti.

40


„Tebe potřebuju tady, Makine,“ zavrtěl jsem hlavou. „Chci mít jistotu, že až se vrátím, pořád tu na mě bude čekat trůn, na kterej bych mohl usednout. A ještě něco. Dobře vím, že Rikýmunemůžu věřit, ale ty čtyři roky na cestě v jeho společnosti mě naučily jednu věc: je to dokonalej nástroj, pokud ho umíš použít.“

Razantně jsem vytrhl nůž ze stolu a uvolněná mapa se okamžitě zase srolovala. „Už jsem viděl všechno, co potřebuju.“

Makin si povzdechl a nechal nepoužité mapy, které právěpřinesl, aby mu vypadly zpod ruky.

„Coddine, naplánuj mi nějak, kudy máme jet, jo? Jo, a pověř nějakýho písaře, aO mi tuhle mapu obkreslí.“ Zvedl jsem se zežidle, protáhl se a přemýšlel, co si mám sakra vzít na sebe. Moje starý hadry spálila jakási služebná krátce po tom, co jsemnastouil na trůn, a samet se na cestu nehodí. Strašně přitahuje prach.

S otcem Gomstem jsem se já, Makin a Hrabě potkali cestou do stájí. Doslova vyběhl z kaple. Byl v obličeji rudý a těžceoddechoval, v jedné ruce držel masivní bibli a v druhé kříž, co normálně stál na oltáři.

„Jorgu –“ lapal po dechu. Chvíli trvalo, než se dal konečnědohromady. „Vaše milosti Jorgu.“

„Plánujete se k nám přidat, otče?“ Pohled na to, jak najednou zbledl, byl neodolatelný, ale vydržel jsem to a nezačal se smát. Tedy skoro.

„Bůh chraň,“ zavrtěl hlavou.

„Tak co kdybyste ho pěkně poprosil, jestli by se mu neuráčilo chránit i nás, co?“

Hrabě okamžitě poklekl a uctivě sklonil hlavu. Tak zbožnýho zabijáka aby člověk pohledal. Na druhou stranu i Makin se ve společnosti otce Gomsta choval dost zkrotle na člověka, který svého času s úsměvem na tváři vydrancoval katedrálu. Jenže co naplat, bylo to tak. A mohl za to náš výlet do Gellethu. Když horu spálilo stavitelské slunce, starému páterovi to nic neudělalo. Možná byl nepatrně opálenější v obličeji, ale ani tím jsem si nebyl jistý. No a bratři si z toho nějakým nepochopitelným způsobem odvodili, že nad tím držel ochrannou ruku sám Nejvyšší. Fakt,

41


že stejný ,zázrak‘ potkal každého z nás, jak jsme tam byli, je zjevně

vůbec netrápil.

A nejhorší bylo, že to nějakým záhadným způsobem zasáhlo i mě. Sice jsem římskou církev pořád z duše nenáviděl, ale pokud šlo o Gomsta samotného, už jsem k němu nedokázal cítit toopovržení jako dřív. Když se to vzalo kolem a kolem, jeho jediným zločinem bylo, že to b



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist