načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trnový císař - Mark Lawrence

Trnový císař

Elektronická kniha: Trnový císař
Autor:

- Cesta k trůnu vede temnotou - a jít po ní může jen ten, kdo nese vlastní temnotu jako zbroj. Svět je na pokraji zkázy a realita se hroutí. Konec všeho se nezadržitelně blíží. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  264
+
-
8,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 535
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Emperor of thorns ... přeložil Martin Boček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7607-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

"Cesta k trůnu vede temnotou - a jít po ní může jen ten, kdo nese vlastní temnotu jako zbroj. Svět je na pokraji zkázy a realita se hroutí. Přichází moje chvíle. Postavím se před Stovku a přinutím je, aby mě poslouchali. Usednu na císařský trůn a nikdo, ať už živý nebo mrtvý, mi v tom nezabrání. Možná budu poslední císař co kdy vládl, ale hlavní věc je, že jím budu. Tohle je chvíle, kdy mě ti moudří mezi vámi opustí a kdy se ti zbožní obrátí k Bohu. Od cíle mě už dělí jen posledních pár kroků, bratři moji, a já ho hodlám dosáhnout. Nečekejte, že se zastavím, abych vám pomohl. Pokud jste chytří, utečte. Pokud máte duši, modlete se. Pokud máte odvahu, bojujte. Ale nechoďte za mnou. Protože moje cesta vede k věčnému zatracení." Ve třetím díle sci-fi fantasy řady Roztříštěná říše se krutý Jorg Ankrath vydává na cestu k císařskému trůnu - a ta vede ještě temnějšími propastmi, zalitými ještě většími potoky krve...

Popis nakladatele

Cesta k trůnu vede temnotou - a jít po ní může jen ten, kdo nese vlastní temnotu jako zbroj. Svět je na pokraji zkázy a realita se hroutí. Konec všeho se nezadržitelně blíží. Přichází chvíle, na kterou jsem celý život čekal. Přichází moje chvíle. Postavím se před Stovku a přinutím je, aby mě poslouchali. Usednu na císařský trůn a nikdo, ať už živý nebo mrtvý, mi v tom nezabrání. Možná budu poslední císař co kdy vládl, ale hlavní věc je, že jím budu. Tohle je chvíle, kdy mě ti moudří mezi vámi opustí a kdy se ti zbožní obrátí k Bohu. Od cíle mě už dělí jen posledních pár kroků, bratři moji, a já ho hodlám dosáhnout. Nečekejte, že se zastavím, abych vám pomohl. Pokud jste chytří, utečte. Pokud máte duši, modlete se. Pokud máte odvahu, bojujte. Ale nechoďte za mnou. Protože moje cesta vede k věčnému zatracení.

Zařazeno v kategoriích
Mark Lawrence - další tituly autora:
Trnový král Trnový král
Trnový císař Trnový císař
 (e-book)
Princ bláznů Princ bláznů
 (e-book)
Trnový král Trnový král
 (e-book)
Trnový princ Trnový princ
 (e-book)
Lhářův klíč Lhářův klíč
 
K elektronické knize "Trnový císař" doporučujeme také:
 (e-book)
Naslouchač Naslouchač
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRNOVÝ

CÍSAŘ

Roztříštěná říše,

kniha TŘETÍ

Mark Lawrence

TALPRESS


Copyright © Mark Lawrence 2013

Translation © Martin Boček 2016

Map © Andrew Ashton

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-623-3


Věnováno mému synu Bryanovi.


Poděkování

Musím poděkovat své první čtenářce, Heleně Mazarakisové, že četla celou trilogii tak, jak jsem ji postupně během let psal, a neváhala se se mnou podělit o své názory.

Zmínit se musím i o Sharon Mackové, která mě přiměla poslat do vydavatelství na posouzení rukopis Trnového prince. Díky moc, Sharon!

Moje editorka, Jane Johnsonová, je úžasná žena, která mi neuvěřitelně pomohla s celou řadou věcí – často tak, že jsem si to ani neuvědomil. Nemluvě o tom, s jakým nadšením jsem já sám četl její knihy.

Pokud jde o nakladatelství Voyage, Amy McCullochová pro mě udělala první poslední. Přeji jí hodně štěstí s její vlastní prvotinou – s fantasy knihou, kterou vydává letos.

A na závěr bych rád požádal o obrovský potlesk pro mého agenta, Iana Druryho. Byl to právě on, kdo dokázal vnutit mou první knihu těm správným lidem, kteří se rozhodli to s ní risknout na trhu. A je to on, kdo pořád dál prodává moje knihy do celého světa. Zmínit musím i jeho spolupracovnice Gaiu Banksovou a Virginii Ascionovou, které se postaraly o nespočet překladů Jorgova příběhu.

Shrnutípředchozíhoděje

Pro ty z Vás, kteří na Trnového císaře čekali celou tu dobu od vydání Trnového krále, jsem tu sepsal krátké shrnutí děje obou předchozích knih, které Vám snad osvěží paměD. Najdete tu výčet nejdůležitějších událostí, které mají nějaký význam vzhledem k následujícím stránkám. I Když bylo Jorgovi devět let, jeho matka a bratr William

byli zavražděni. On sám útok přežil ukrytý v trnech ost

novníkového keře, odkud celou událost pozoroval. Vrahy

poslal jeho vlastní strýc. II Jorgův otec Olidan je velice tvrdý muž. Když bylo našemu

hrdinovi šest let, upálil před ním jeho milovaného psa.

O dalších osm let později se svého syna pokusil zavraždit

ranou nožem do hrudníku. III Jorgův otec stále vládne Ankratu. Po boku mu sedí jeho

druhá manželka, Sareth. Jorg je ale doslova posedlý Ka

teřinou – královninou sestrou a svou nevlastní tetou. IV Jorg omylem (a částečně i vlastní vinou) zabil svého ne

vlastního bratra Degrana ještě jako malé mimino spící

v kolébce. V Čaroděj jménem Luntar odstranil Jorgovy vzpomínky na

tuto událost a ukryl je v měděné skříňce pokryté trnovým

vzorem. Jorgovi se ale později podařilo tuto část své

paměti znovu získat a vše si nyní pamatuje. VI Ukázalo se, že za nitky mnoha trůnů v Roztříštěné říši

skrytě tahá skupina mocných čarodějů. Ti navzájem bo

jují o moc a přitom manipulují lidmi i realitou. VII Na konci minulé knihy seděl Jorg na renarském trůnu,

o který připravil svého strýce. Oba šípovští princové byli

mrtví, jejich armády rozprášené a spolek šesti národů,

který utvořil Orrin ze Šípova, se rozpadl. Jorg měl v plánu

ho ovládnout. VIII Jorga jsme opustili pouhý den po jeho svatbě s dvanácti

letou Mianou. IX Jorg poslal své muže, aby zachránili jeho těžce raněného

vrchního kancléře Coddina, ukrytého mezi balvany na

úbočí hory v Renarské vysočině. X Vevypáleném nepřátelském ležení u Strašidlova byl nale

zen Kateřinin soukromý deník. Co se ale stalo s ní samot

nou a je-li vůbec naživu, není známo. XI Během obléhání Strašidlova utrpěl Rudý hrabě těžké po

páleniny. XII Jorg odhalil existenci sítě starodávných strojů, které tu

zbyly po dávných Stavitelích. Zjistil i to, že se v ní ukrý

vají duchové jejích tvůrců. XIII Jeden z těchto duchů, Fexler Brews, prozradil Jorgovi

pravdu o tom, jak se magie dostala do světa: Došlo k tomu

v důsledku experimentu dávných vědců. Ti změnili fyzi

kální zákony tak, že lidská vůle nyní dokáže přímo ovliv

ňovat hmotu a energii. XIV Jorg odhalil místo, kde Fexler Brews spáchal sebevraždu,

a nalezl tam starodávnou zbraň – pistoli. XV Jorg v sobě nosil ukradené schopnosti nekromanta a oh

nivce (ohnivého mága). Během závěru bitvy o Strašidlov

se spolu tyto síly střetly v marném boji o Jorgovu duši,

přičemž se obě navzájem zničily. XVI Mrtvý král je mocný nekromant, který sleduje svět živých

zpoza závoje, který odděluje ná šsvět od světa mrtvých.

Zdá se, že z nějakého důvodu se velmi zajímá o Jorga. XVII Nekromantka Chella, kterou Jorg zavraždil během své

výpravy do hory Honas, se vrátila do světa živých jako

vyslankyně Mrtvého krále. XVIII Každé čtyři roky se vládci stovky území, která tvoří Roz

tříštěnou říši, scházejí v hlavním městě bývalého impéria,

ve Vídeňce. Během tohoto vynuceného Sněmu se musí

zastavit všechny šarvátky a války a pokračovat mohou

znovu až po pokusu o volbu nového císaře. Za sto let,

které uplynuly od smrti posledního císařského majordo

ma, se žádnému kandidátovi nepodařilo získat dostatek

hlasů na to, aby mohl být korunován. XIX V Trnovém králi jsme sledovali Jorga ve dvou dějových

liniích. V té O čtyři roky dříve jsme našeho hrdinu opus

tili na Koňáckém pobřeží, na hradě jeho strýce. Matema

gik Qalasadi uprchl po svém neúspěšném pokusu otrávit

všechny šlechtice na hradě. Duch Stavitele Fexlera dal

Jorgovi Prsten vidění – zařízení, pomocí kterého lze po

zorovat prakticky libovolné místo na planetě jak skrz síD

starodávných satelitů, tak i skrz další optická zařízení,

umístěná na různých skrytých místech na povrchu.

Prolog

Kai stál před starým menhirem, tichým památníkem dob, kdy se lidé zajímali jen o dřevo, kameny a lov. I když... Možná se zajímali i o jiné věci. Jak jinak by mohli postavit takovýto monument právě na místě, kde je magie nejsilnější? Jak jinak by poznali, že právě zde jsou závoje oddělující jednotlivé reality nejslabší? Bylo to místo plné tajemství. Místo, kde se nebe zdálo být na dosah ruky – pokud jste tedy patřili k mágům vzduchu, k létavcům.

Kai zavrtěl hlavou. Místní lidé tohle místo nazvali „Prst“, což bylo jméno stejně výstižné jako hloupé. Navíc kdyby to byl opravdu prst, musel by být useknutý. Menhir byl přes padesát metrů vysoký a zhruba stejně široký a stál na skalnatém ostrohu, který se tyčil vysoko nad okolní bažinou.

Kai se zhluboka nadechl studeného vzduchu prosyceného vlhkostí, pak zpomalil tep svého srdce a zaposlouchal se do vysokého, smutného hlasu menhiru, na kterém stál. Vlastně to ani nebyl zvuk, spí šjen vzpomínka na něj.

Zabolelo to a pak už se mladíkův pohled rozletěl do dálky. Zatímco tělo dál stálo na starém monolitu, jeho duše se vznesla až k nebesům, kde se zastavila ve sluncem prozářené průrvě mezi dvěma obřími mraky. Zahlédl sám sebe jako malou, bezvýznamnou tečku hluboko dole na temném stínu Prstu. Celý obří ostroh odsud vypadal jako nepatrný kousek země na samém kraji neko

15


nečného Rákosového moře. Z té výšky i široká řeka Pramenná vypadala jako stříbrná stuha, končící ve Skleněném jezeře.

Kai ale letěl výš. Země se s každým úderem jeho duchovních křídel víc a víc vzdalovala. Pak vletěl do mraků a ty ho během okamžiku obklopily jako studená, vlhce páchnoucí bílá tma.

Zajímalo by mě, jestli takhle vypadá smrt. Nekonečná, chladná, bílá prázdnota, až na věky věků, amen?

Kai se přinutil na to nemyslet a letěl dál, až se konečně vynořil zpět do slunečního svitu. Tohle bylo jedno z nebezpečí, kterým museli létavci čelit. Nebeská prázdnota byla neuvěřitelně lákavá a odolat jí se zdálo být skoro nemožné. Ostatně mnozí jí skutečně podlehli. Opustili své fyzické schránky z masa a kostí, aby jejich duše mohly věčně brázdit nekonečnou oblohu. Kai ale věděl, že jemu tohle nebezpečí nehrozí. Na něco takového byl příliš sebestředný a sobecký. A také dost inteligentní na to, aby si tyhle své chyby připustil. Byl chamtivý. Nikdy by se nedokázal něčeho jen tak vzdát. Možná to nebyly nejlepší lidské vlastnosti, ale on se jich držel. Ostatně, právě díky nim zatím dokázal tam nahoře přežít.

Letěl nad těžkými chumáči mraků a proplétal se mezi obřími, vatově nadýchanými věžemi, které se zvedaly do nedozírných výšek. Najednou cosi rozvířilo alabastrový příkrov, vyrazilo to ven a zase zmizelo v bílé mlze. Dokonce i pro Kaiův duchovní zrak to bylo skoro neviditelné, on ale dobře věděl, co se stalo. Byl to seris – mračný had, který se vlnil a kroutil napříč oblohou. Mladý létavec na něj zavolal a had se majestátně otočil a pomalu k němu připlul.

„Zravím tě, příteli,“ poklonil se mu. Vždycky, když se schylovalo k pořádné bouřce, dalo se mezi mraky narazit na celé stovky těchto stvoření, ale jestli potká jednoho nebo tucet, na tom nezáleželo. Co věděl jeden z nich, to věděli všichni, takže Kai mezi nimi nijak nerozlišoval. Byli pro něj jedním jediným stvořením. Jako vždycky, i teY ho napadlo, jestli to náhodou nejsou pozůstatky létavců, kteří ztratili sami sebe a kteří teY svobodně létají mezi mraky. Možná ano, možná ne. Možná tu serisové byly odjakživa, jako věční a nesmrtelní strážci nebes.

16


Konečně seris zaostřil nebesky modrou zář svých očí na Kaie a ten pocítil studený dotyk cizí mysli.

„Zase ta žena?“

„Jako vždycky.“

Kai pokrčil rameny a rozhlédl se. Kolem bylo nekonečné moře nadýchaných mraků, které jako by tu čekaly na dotyk Boží ruky, která by z nich vybudovala obří katedrály, nekonečné věže nebo příšerná monstra... Fascinovalo ho, jak si serisové zcela zjevně myslí, že s sebou na Prst vždycky vodí tu samou ženu.

Možná nás vidí tak, jako já vidím je. Možná si myslí, že je jen jeden muž, jedna žena a spousta vnějších schránek.

Seris se kolem něj zatočil vevývrtce a celého ho obklopil. „Chceš mít jeden stín?“

Kai se zasmál. Seris si lidskou lásku představoval jako dva mraky, které se setkají na obloze. Někdy se k sobě jen přiblíží a pak vypukne divoká bouřka; jindy se ale poklidně spojí a putují dál jako jeden.

„Ano, chci mít jeden stín.“ Kaie samotného překvapilo, jak vzrušeně to řekl. Opravdu to chtěl, přesně jak serisovi řekl. Chtěl lásku, ne jen pár společných chvil ve vřesu. Tentokrát už ne.

„Tak to udělej.“ Serisův hlas mu vibroval pod kůží, kterou nechal daleko pod sebou na zemi.

„To se ti lehko řekne. Není to tak snadné, víš?“

„Ty to snad nechceš?“ Had se lehce zavlnil, což Kai už dřív identifikoval jako obdobu lidského smíchu.

„Chci. Chci to.“ Stačí jen, když ji spatřím, a krev mi začne vřít v žilách. A jak voní! Když jsem s ní, připadám si jako v ráji.

„Blíží se bouře.“ Serisův hlas byl najednou plný lítosti.

Kai se zmateně rozhlédl. Na změnu počasí to rozhodně nevypadalo.

„Povstali,“ doplnil had po chvíli.

„Mrtví?“ ujišDoval se čaroděj rychle. Něčeho takového se bál už dlouho.

„Hůř.“ Jediné slovo, a kolik dokáže obsáhnout možností.

„Lichové?“ Kai si nemohl pomoct, ale tomu nemohl uvěřit. Lichové vždycky přicházejí ve tmě.

17


„Povstali,“ zopakoval had.

„Kolik?“ Hlavně ne všech sedm najednou. Prosím!

„Mnoho. Je jich jako kapek deště.“ Pak seris zmizel. Oblačnou mlhu, která tvořila jeho tělo, najednou nedrželo nic pohromadě, takže se rozplynula. Kai ještě nikdy neviděl, že by se některý z mračných hadů takhle rozplynul. „Udělej jeden stín.“ Tichá slova zůstala viset ve vzduchu.

Kai obrátil svůj pohled zpátky k zemi a vyrazil k Prstu. Sula stála na samém okraji skály jako bílá, rychle se zvětšující tečka. Čaroděj se řítil k zemi a vletěl do svého těla rychlostí, která ho srazila na kolena. Okamžitě vyskočil, chvíli se dezorientovaně potácel, ale pak vyrazil k dívce. Během necelé minuty byl u ní a těžce lapal po dechu.

„Byls’ pryč nějak dlouho,“ obrátila se k němu vyčítavě. „Už jsem si skoro myslela, že jste na mě zapomněl, Kai Summersone.“

„Co prosím, má paní?“ Pořád lapal po dechu, ale nemohl se ubránit úsměvu. Její krása ho zasáhla u srdce. Najednou si připadal jako hlupák. Ještě před chvílí, když se vznášel vysoko na obloze, se mu všechno zdálo tak snadné. Ale teY?

Sula se ještě chvíli mračila, ale pak se rozesmála. Ten úsměv hřál víc než slunce a Kai v jeho záři na okamžik zapomněl na všechny starosti i na serisovo varování. Lichové přicházejí ve tmě. Vzal ji za ruce a přitáhl ji k sobě. Voněla květinami, a když se k němu přitiskla, na okamžik přestal dýchat. Jeho svět se zúžil jen na její oči a rty. Jednou rukou jí vjel do vlasů, druhou ji objal kolem pasu a opájel se dokonalostí toho okamžiku.

„Neměla bys chodit takhle ke kraji,“ plísnil ji, když konečně popadl dech. Sotva metr za jejími zády končil Prst ostrým zlomem, za kterým následoval dobře dvěstěmetrový pád dolů do bažiny.

„Už mluví šjako tatínek,“ vystrčila Sula vzpurně bradu. „Abys věděl, dneska mi dokonce řekl, že sem s tebou nemám chodit. ‚Ten Kai Summerson je jen neurozenej křupan‘, tak to řekl. Chtěl po mně, abych zůstala zavřená v Morle, zatímco on si bude vyřizovat ty svoje obchodní záležitosti.“

„Co?“ vyvalil na ni Kai oči a pustil její ruce. „Říkalas’ mi přece, že s tím souhlasil.“

18


Sula se zasmála a pak promluvila hlubokým hlasem. „Nedovolím, aby se moje dcera někde toulala s kapitánem stráží!“ Znovu se zasmála a pak už pokračovala svým normálním hlasem. „Víš, že si o tobě dokonce myslí, že má šjistou ‚reputaci‘?“

To byla pravda. Kai skutečně měl svou reputaci – a někdo jako Merik Wineland by mu mohl pořádně zkomplikovat život, kdyby chtěl.

„Hele, Sulo, raději bychom už měli jít. Myslím, že budou problémy.“

Překvapeně se na něj zamračila. „Budou problémy?“

„Abych byl upřímný, nevzal jsem tě sem jen tak. Měl jsem tak trochu postranní úmysly.“

Sula se zářivě usmála, i když u dívky by se v takovou chvíli spíš slušelo, aby se červenala.

„Ne, ne, takhle jsem to nemyslel,“ bránil se rychle Kai. „Teda, tak trochu jo, ale hlavně jsem měl za úkol to tady zkontrolovat. Jakože obhlídnout bažinu.“

„Koukala jsem se z toho útesu celou dobu, cos’ byl pryč. Nic tam není!“ Přitom se obrátila zády k mladíkovi a jediným mávnutím ruky obsáhla celou tu nekonečnou zeleň pod nimi. Pak ale najednou prudce vydechla. „Co to je?“ ukázala.

Nad Rákosovým mořem se začala zvedat mlha. Přicházela z východu, kroutila se, vířila a v záři zapadajícího slunce byla krvavě rudá.

„Přich... přicházejí,“ zakoktal se Kai. Pak se ale vzpamatoval a pokusil se nasadit sebejistý úsměv. Výsledek ale spí špřipomínal posmrtný škleb. „Sulo, musíme pohnout. Musím to ohlásit v Aralský pevnosti. Pomůžu ti přes Mexten, ale na Červených skalách tě opustím. Tam už ale bude šv bezpečí, ne? Hlavně co nejrychleji nasedni na vůz a vraD se do Morle.“

Najednou se za nimi ozval tichý vzdech, jako když někdo sfoukne svíčku, a odnikud přilétlo několik černých šipek. Tři se zabořily hluboko do Suliných zad. Kai cítil, jak se mu jedna zabodla do krku. Skoro jako by ho kousl velký ovád.

Nad okrajem Prstu se vynořilo několik ghúlů, a pak další a další. Rychle a tiše šplhali po skále, jako nějací zvrácení šedí pavouci.

19


Kai vytáhl meč, který mu visel u pasu, ale z nějakého důvodů mu

připadal neuvěřitelně těžký. Pak stisk jeho najednou necitlivých

prstů povolil a čepel zazvonila o skálu.

Blíží se bouře.

20


1

Zklamal jsem svého bratra. Nic jsem pro něj neudělal. Jen jsem

visel v trnech, zatímco on umíral. A od toho dne se celý můj svět

změnil k horšímu. Zklamal jsem ho, a i když jsem od té doby

nechal umřít mnoho ze svých bratrů, ta bolest se nijak nezmenšila.

Moje lepší já tam pořád ještě visí, dodneška je uvězněné v tom

ostnovníkovém keři. Tohle dělá život nám všem. Bere nám to, co

je pro nás důležité. Okrádá nás o všechno, na čem záleží. Kousek

po kousku, trošku po trošce. Ani si toho nevšimnete, a pak jedno

ho dne najednou zjistíte, že vám nezbylo vůbec nic. Každý z nás

má své trny. Ne na sobě, ale v sobě. Hluboko uvnitř. Moje tělo je

poznamenané ostnovníkem. Je na něm krví a bolestí napsaný

vzkaz, který budu luštit celý svůj život.

Gildenská stráž vždycky přijíždí přesně v den mých narozenin.

Přijeli si pro mě, když jsem slavil šestnáctiny. Odvezli si mého otce

a vlastně i strýce, když jsem slavil dvanáctiny. Tou dobou jsem

zrovna žil se svými bratry na cestě, ale i tak jsem je viděl. Zášti

plně jsem sledoval Stráž, jak jede po Velké západní silnici směrem

k Ankratu. A když jsem slavil osm let, pozoroval jsem je zblízka,

jak na svých obřích bělouších projíždějí branou Vysokého hradu.

Byl tam se mnou i Will a mohli jsme na nich oči nechat.

Dneska jsem je sledoval zase se svou ženou Mianou po boku.

21


Chci říct s královnou Mianou po boku. Tentokrát projeli jinou branou v jiném hradu, ale výsledný efekt byl stále stejný. Byli jako zlatobílá záplava. Přemýšlel jsem, jestli se do Strašidlova vůbec vejdou.

„Kapitáne Harrane!“ poznal jsem jejich vůdce. „To je fakt milý, že poslali zase vás. Připijete si se mnou?“ kývl jsem směrem k prostřeným stolům, rozestavěným po nádvoří. Se svojí ženou jsem seděl na balkóně, kam jsem nechal přenést naše trůny a odkud jsme měli dokonalý výhled na naše hosty.

Harran seskočil ze sedla a rozhlédl se, zatímco za ním hradní branou proudili další a další vojáci. Byly jich stovky. Sedm jednotek po padesáti mužích, mám-li být přesný. Každá za jednu zemi, které jsem vládl. Když sem přijeli před čtyřmi lety, bylo jich jen jedenkrát padesát, ale i tenkrát je vedl Harran.

„Vřelé díky, králi Jorgu,“ poklonil se, „ale bohužel budeme muset vyrazit ještě před polednem. Cesta do Vídeňky bude horší, než jsem čekal. Budeme mít co dělat, abychom dorazili na Sněm včas.“

„Snad byste nechtěl vytáhnout krále z oslavy jeho vlastních narozenin kvůli něčemu tak nudnýmu, jako je další Sněm?“ Zvedl jsem svůj korbel k přípitku a zhluboka se napil. „Protože zrovna dneska tady slavím svý dvacátý narozeniny, drahej pane.“

Harran jen omluvně pokrčil rameny a pak se otočil, aby zkontroloval své vojáky. Zatím jich branou projely zhruba dvě stovky. Usmál jsem se. Schválně mě zajímalo, jestli na už teY přeplněné nádvoří dokáže namačkat všech tři sta padesát. Dokonce i po přestavbě vynucené poněkud drastičtějšími obrannými opatřeními během šípovského obléhání tu bylo poněkud... těsno.

Naklonil jsem se k Mianě a pohladil ji po nafouklém břiše. „Bojí se, že bez mých hlasů se na Sněmu nic nerozhodne.“

To ji rozesmálo. Poslední jednání, které se byD jen vzdáleně přiblížilo nějakému výsledku, se odehrálo na druhém Sněmu. Letos měl proběhnout už třiatřicátý a dalo se předpokládat, že se k obsazení císařského trůnu nepřiblíží o nic víc než těch posledních třicet.

Nakonec se tam vešli. Jako poslední projel branou Makin

22


v čele tuctu mých rytířů. Byli tu jako doprovod, který jsem coby vládnoucí lord přidělil Harranovi na průjezd Vysočinou. Šlo samozřejmě jen o takové gesto, ale to je vám asi jasné. Nikdo příčetný by si nedovolil zaútočit na jednotku Gildenské stráže a i většina šílenců by si to pořádně rozmyslela. A tady těch jednotek bylo sedm najednou.

„Tak to vidíš, Miano, budu tě muset vopustit, i když můj syn se pomalu chystá začít válčit s naším světem,“ usmál jsem se na svou ženu. Na dlani jsem cítil, jak dítě v jejím lůnu divoce zakopalo nohama. Královna se zašklebila a zavrtěla se. „Se sedmi jednotkama najednou se přece nemůžu hádat.“

„Tak pozor,“ zablýsklo se jí šibalsky v očích. „Pro tebe si jich přijelo jen šest. Jedna je tu pro lorda Kennicka.“

„Pro koho že to?“ divil jsem se naoko, abych ji pozlobil.

„Občas mám pocit, že toho snad i lituješ, drahý. Toho, žes’ Makina udělal lordem z Kennicku,“ předstírala zamračení.

„Jo, ty myslí štohle? No jo, no. Ale ví šco? Podle mě toho on sám lituje ještě víc. Vsadím se, že za poslední dva roky na svým panství nestrávil víc než měsíc, a i to by mě překvapilo. Pokud vím, nechal si dokonce přestěhovat nábytek z toho svýho tamního hradu sem k nám na Strašidlov.“

Zasmála se, ale nic nenamítala. Dál jsme seděli mlčky a pozorovali jsme vojáky, jak se šikují dole na nádvoří. Byli neuvěřitelně disciplinovaní. Na světě byste nenašli armádu, která by se jim mohla rovnat. Dokonce i dědečkova legendární jízda z Koňáckého pobřeží vedle nich vypadala jako nevycvičená lůza. Kdysi jsem obdivoval Orrinovy rytíře, kteří jej doprovázeli na cestách, ale i ve srovnání s nimi hráli ti vojáci dole na mém nádvoří úplně jinou ligu. Poslední císař měl hodně hluboké kapsy a jeho vojáci z nich žili ještě o dvě století později.

„Asi bych měl jít dolů,“ ušklíbl jsem se a začal se zvedat, ale pak jsem si to rozmyslel. Mám rád svoje pohodlí a vyhlídka na tři týdny náročné cesty mě rozhodně nelákala.

„Měl bys,“ přikývla Miana a rozžvýkala pár kuliček pepře. Už několik měsíců se její chutě divoce měnily a skákaly z jednoho extrému do druhého. Posledních pár dní se vrátila k divoce ko

23


řeněnému stylu kuchyně, na který byla zvyklá ze svojí domoviny. Musím říct, že to z každého jejího polibku dělalo divoké dobrodružství. „Napřed bych ti ale asi měla dát svůj dárek.“

Překvapeně jsem povytáhl obočí, ale pak jsem neodolal a poklepal ji po břiše. „Copak? Chystáš se snad k něčemu speciálnímu?“

Pleskla mě přes ruku a pak zamávala na sloužícího, co stál v přítmí sálu za námi. Pořád ještě vypadala jako malé dítě. Přesně jako ten den, kdy poprvé dorazila na Strašidlov, jen aby zjistila, že její nový domov je obklíčený nepřáteli a odsouzený ke zkáze. TeY jí bylo skoro patnáct, ale pořád byla tak drobná, že vedle svých služebných vypadala jako skřítek. Těhotenství jí ale svědčilo. Sice nevyrostla, ale konečně se zaoblila tam, kde měla, a její tváře dostaly zdravě červenou barvu.

Přišel k nám Hamlar a v rukách držel cosi tenkého a dlouhého, přikrytého hedvábným šátkem. Sloužil tu mému strýci dobrých dvacet let a teY sloužil mně, ale že bychom se měli nějak v lásce, to nemohu říct. Od smrti svého předchozího zaměstnavatele byl nějaký zahořklý. I teY se mi s kyselým výrazem uklonil a napřáhl ke mně ruce. Natáhl jsem se a jediným pohybem strhl přikrývku ze svého dárku.

„Klacek? Ale drahá, tos’ opravdu nemusela,“ zašklebil jsem se. Na druhou stranu musím přiznat, že to byl celkem hezký klacek. Dokonce jsem ani nebyl schopný poznat, z jakého stromu pochází.

Hamlar tu věc položil na stolek mezi našimi trůny a odešel.

„Je to hůlka,“ zamračila se Miana. „Lignum Vitae. Tvrdá jako ocel. A tak těžká, že dokonce ani neplave po vodě.“

„Takže mi dává šklacek, co mě může utopit...“

Znovu mávla rukou a Hamlar se vrátil. Tentokrát s sebou přinesl jakýsi obří svazek z mojí knihovny, otevřený na stránce označené slonovinovou záložkou.

„Píše se tady, že vládce Orlins má nezadatelné dědičné právo mít u sebe dřevěnou ceremoniální hůl během všech jednání Sněmu.“

To mě zaujalo natolik, že jsem ji vzal do ruky. Jako bych držel kus železa. Takže takhle to teda je, jo? Jakožto vládce Vysočiny, Šípova, Belpanu, Nizozemska, Normardie a Orlins a lenní pán

24


Kennicku k tomu jsem zjevně měl nárok mít u sebe dřevěnou hůl tam, kde všichni ostatní museli být neozbrojení. A díky mojí skvělé, drobné a nenápadné královně bude moje dřevěná hůl tak tvrdá, že bych s ní klidně mohl vyrazit mozek z hlavy i nějakého opravdu natvrdlého zabedněnce. A to i v případě, že by na ní měl helmu.

„Díky moc,“ uklonil jsem se jí. Víte, nikdy jsem moc nebyl na všechny ty sladké, zamilované blbosti, co se o nich píše v knížkách, ale věřím, že se svojí ženou jsme si byli opravdu blízcí. Jsem si jistý, že dokázala spolehlivě poznat, když mě něco opravdu potěšilo, aniž bych to musel dávat najevo.

Párkrát jsem se svou novou holí cvičně mávl vzduchem, a najednou jsem se cítil mnohem líp. Dokonce až tak, že jsem se rozhodl skutečně se zvednout ze svého trůnu. „Cestou dolů se ještě stavím za Coddinem, drahá.“ Coddinovy ošetřovatelky mě už očekávaly. Dveře do jeho komnat byly otevřené stejně jako všechna okna a uvnitř hořely vonné svíce. Ani to ale nedokázalo přebít odporně nasládlý zápach z jeho zranění. Za pár týdnů to budou dva roky, co ho ten šíp zasáhl, a i přes všechnu snahu doktorů jeho rána pořád ještě mokvala a hnisala.

„Jorgu,“ kývl na mě ze svojí postele, kterou někdo přesunul k oknu a upravil ji tak, aby z ní byl dobrý výhled na nádvoří.

„Coddine,“ usmál jsem se nuceně. Zmocnil se mě pocit jakési nejasné, podivné viny. Jako ostatně pokaždé, když jsem ho viděl.

„Rozloučil ses s ní, doufám?“

„Jako s Mianou? No jasně. Teda...“

„Porodí ti dítě, Jorgu. Sama. Zatímco ty se bude štoulat bůhví kde.“

„Sama? To sotva. Má k ruce celou armádu služebnejch a dvorních dam. Neznám jménem ani půlku z nich. Kurva, půlku z nich dokonce ani nepoznám podle tváře. Mám pocit, jako by jich každej den přibývalo nebo co.“

„Svoji část jsi už splnil, Jorgu. Ale až to na ni přijde, bude vědět, že s ní nejsi, a bude to pro ni o to těžší. Měl by ses s ní aspoň pořádně rozloučit.“

25


Coddin byl jediný, kdo si mohl dovolit mě takhle poučovat. Jediný, od koho jsem byl ochotný si to nechat líbit.

„Řekl jsem jí... díky moc,“ pokrčil jsem rameny a zatočil svojí novou hůlkou. „Dala mi dárek.“

„Až tady spolu skončíme, půjde šzpátky nahoru a řekne šjí přesně to, co se od tebe očekává.“

Neurčitě jsem přikývl, ale zdálo se, že ho to uspokojilo.

„Na ty kluky tam venku se nikdy nemůžu dost vynadívat,“ otočil se zpátky k otevřenému oknu, pod kterým se shromáždily nablýskané řady Gildenské stráže.

„Cvičení dělá mistra,“ pokrčil jsem rameny. „Podle mě by ale udělali líp, kdyby cvičili na válku. Vypadá to skvěle, když dokážou narvat tři sta padesát chlapů na koních na takhle malej plácek, ale –“

„Sám přiznáváš, že to vypadá skvěle, tak si to patřičně užij.“ Zakroutil hlavou a marně se při tom pokoušel skrýt sarkastický úšklebek. Chvíli se ještě díval z okna, než se s těžkým povzdechem obrátil zpátky ke mně. „Co pro tebe můžu udělat, můj pane?“

„Jako obvykle,“ pokrčil jsem rameny. „Poradit mi.“

„Ty žádný rady nepotřebuješ. V životě jsem Vídeňku ani neviděl, dokonce jsem ani nebyl nikde poblíž. Nenapadá mě nic, co bych ti mohl k tvýmu výletu do Svatýho města říct. Ostrý lokty a všechny ty moudra, cos vyčetl z knih – to by ti mělo bohatě stačit. Minulej Sněm jsi taky přežil, ne?“

Při té vzpomínce jsem se neubránil úsměvu. „Hele, připouštím, že jsem celkem chytrej, to jo. Od tebe ale čekám moudrost, starouši. Vím dobře, že v mojí knihovně není jedinej spis, kterej by za poslední dva roky nenavštívil tuhle komnatu. Choděj sem za tebou chlapi a nosej ti zprávy z celýho světa. Na nic si tady nehraj a radši koukej mluvit. Co mě má ve Vídeňce zajímat? Do čeho mám investovat svejch sedm hlasů?“

Přešel jsem až k němu. Místnost byla strohá, holá. Coddin byl především voják a odmítal veškeré pohodlí jako zbytečnost. Dokonce i teY, když byl upoutaný na lůžko a umíral.

„Ty ve skutečnosti nestojí šo moje moudra, Jorgu. Pokud jsem

26


vůbec nějakýho moudra schopnej,“ zamračil se a obrátil se zpátky k oknu. Na obličej mu dopadlo sluneční světlo a zdůraznilo každou vrásku. Jak ty, které přišly s věkem, tak i ty, které mu na tvář vepsaly dva roky nekonečné bolesti a utrpení.

„Tak nějak jsem doufal, že sis to třeba rozmyslel,“ povzdechl jsem si. Však to znáte. Některé cesty jsou těžší než jiné. A pak jsou tu ty ještě mnohem těžší.

Když jsem teY stál nad ním, zápach z jeho zranění nabral na intenzitě. Bylo mi to nepříjemné, jako asi každému. Naše těla degenerují od okamžiku, kdy přijdeme na tento svět, ale my si to odmítáme připustit. Proto lidem tenhle smrad tak vadí. Připomíná jim, kam jejich život směřuje. A že nezáleží na tom, kudy jdou, protože konečný cíl je neměnný.

„Hlasuj pro svýho otce. Usmiř se s ním.“

Dobré léky vždycky chutnají odporně, ale některé pilulky jsou zkrátka příli šhořké, než aby se daly spolknout. Prudce jsem se nadechl a pak pomalu vypouštěl vzduch z plic, abych se uklidnil dřív, než odpovím. „VždyD mě stojí veškerý mý sebeovládání nenařídit svejm armádám, aby nevtrhly do Ankratu a nesrovnaly ho se zemí, kurva! Sakra, mám problém udržet se a nevyhlásit mu válku... tak jak se s ním mám, kurva, usmířit, co?“

„Vy dva jste ve své podstatě stejní. Tvůj otec je možná o něco chladnější, tvrdší a míň ambiciózní, ale oba dva jste vzešli ze stejnýho stromu. Oba vás formovalo stejný zlo a oba vás pronásledují stejní démoni.“

Coddin byl jediný člověk na světě, který si mohl dovolit připomenout mi, že jsem synem svého otce, a přežít. Pouze muž, který v mých službách zemřel, a přesto je neopustil; pouze muž, který hnil zaživa, jen aby mi mohl pomáhat, jen někdo takový měl právo říct mi pravdu do očí.

„Nepotřebuju ho.“

„Hele, neřekl ti ten tvůj duch, ten Stavitel, že pokud se dva Ankrati spojej, tak že pak dokážou ukončit vládu skrytejch sil nad naším světem? Přemýšlej o tom, Jorgu! Saracén proti tobě poštval tvýho strýce, starýho Renara. Nemluvě o tom, že tě chtěl zabít, stejně jako tvýho bratra. A když mu nic z toho nevyšlo, rozhodl

27


se vrazit klín mezi tebe a tvýho otce. Mysli! Co by asi tak mohlo ukončit vládu lidí, jako je Saracén? Lidí jako Tichá Sestra, Skilfar a jim podobní? Mír! Mír a císař pevně sedící na trůnu. Jedinej vládce, kterýho budou všichni poslouchat. Dva Ankrati! Nebo si fakt myslíš, že tvůj otec jen tak sedí na prdeli a nic nedělá? Že si celý tvý dětství a vlastně i před tím a potom jen znuděně válel šunky? Možná není tak šíleně ambiciózní jako ty, ale to ještě neznamená, že to není velkej muž. A to on je. Slovo krále Olidana má nezanedbatelnou váhu u nejednoho dvora. Nemyslím, že má nějaký přátele, ale k čemu by je potřeboval? Stejně ho poslouchají. Poslouchají ho, protože si ho vážej a protože se ho bojej. Poslouchají ho, protože je to rodilej vůdce. Nemluvě o tom, že Olidan zná nejedno temný tajemství.“

„Já taky znám spoustu temnejch tajemství.“ A o většinu z nich jsem nikdy nestál.

„Stovka se nikdy nepostaví za syna, dokud je mezi nimi i jeho otec.“

„Tak to bych ho měl zničit, ne?“

„Tvůj otec si zvolil svoji cestu. Cestu, která z tebe udělala silnýho muže.“

„Nakonec ale vyměkl,“ ušklíbl jsem se a podíval se na svoji pravou ruku. Před očima se mi vybavil pohled na ni, jak se kdysi zvedla z mého vlastního hrudníku, celá zrudlá krví. Mojí krví, kterou prolil otcův nůž. „Nakonec vyměkl. To se mně nestane.“

Možná to skutečně byl Saracén, ten prokletý snový čaroděj, kdo vrazil klín mezi mě a mého otce. Pokud to ale skutečně byl on, odvedl proklatě dobrou práci. Nedokázal jsem si byD jen představit, že bych kdy mohl tomu zkurvenýmu dědkovi odpustit, co mi udělal. A upřímně pochybuji, že by on dokázal takové odpuštění přijmout.

„Skrytý síly si můžou klidně myslet, že dva Ankrati by mohli ukončit jejich vládu. Podle mě je ale jeden Ankrat víc než dost, kurva. Vsadím boty, že Corion by mi dal za pravdu, stejně jako ten posranej Saracén. Dokážu se vypořádat klidně s nima se všema, pokud se mě pokusej zastavit. A navíc – sám dobře víš, co si myslím o všech těch posranejch proroctvích.“

28


Coddin si smutně povzdechl. „Harran už na tebe čeká, tak padej. Chtěl jsi radu a já ti ji dal. Jak s ní naložíš, to je už tvoje věc.“ Dole u dveří na mě čekal menší dav. Byli tu kapitáni mých armád, šlechtici z Vysočiny, tucet lordů z mých sedmi království, co sem přijeli s různými žádostmi a peticemi, a obvyklý dav příživníků a patolízalů. Ti všichni se se mnou přišli rozloučit. Ty doby, kdy jsem mohl jen tak vyklouznout ze svého vlastního hradu, byly nenávratně pryč. Nostalgicky jsem si povzdechl a pak je všechny pozdravil noblesním mávnutím ruky.

„Drazí pánové a poddaní, jak již jistě víte, odjíždím na další zasedání Sněmu. UjišDuju vás, že vaše záležitosti tam přednesu jako svý vlastní a že nasadím svůj pověstný takt a šarm, abych ostatní šlechtice přesvědčil o nutnosti je schválit.“

To vyvolalo vlnu smíchu. Já vím, bylo to tak trochu laciné, ale spousta lidí musela umřít, jen abych mohl sedět na sedmi trůnech najednou, takže jsem měl pocit, že to svým poddaným tak trochu dlužím. Teda za předpokladu, že mě splácení toho dluhu nebude nic stát – přesně jako teY. Navíc jsem tak úplně nelhal. Jejich zájmy se kryly s mými vlastními, a ty jsem byl skutečně připravený prosazovat za každou cenu.

Přejel jsem shromážděný dav očima, až jsem v něm našel ukrytého kapitána Martena. Byl vysoký, šlachovitý a už v něm nezůstalo nic z toho ustrašeného farmáře, jímž kdysi byl. V mojí armádě byla nejvyšší hodnost právě kapitán a tenhle chlap velel více než pěti tisícovkám vojáků, což už bylo rozhodně něco.

„Dohlídni na její bezpečí, Martene. Na bezpečí jich obou.“ Přišel jsem až k němu, položil mu ruku na rameno a zachmuřeně na něj kývl. Víc nebylo potřeba říkat.

Na nádvoří mě doprovodili dva rytíři z palácové stráže, sir Hrabě a sir Riccard. Řeknu vám, smrdělo to tam příšerně. Jarní větřík se sice usilovně snažil, ale koňský pach rozfoukat nedokázal. Kromě toho si všech těch tři sta padesát hřebců po dlouhé cestě ulevovalo jako o závod. Nedivil bych se, kdyby po našem odjezdu bylo na nádvoří po kolena sraček. Ne že by na tom bylo

29


něco divného. VždyD i stará lidová moudrost praví, že jízdní vojsko vypadá tím líp, z čím větší dálky ho pozorujete.

Makin se propletl mezi naměstnanými rytíři a přijel ke mně. „Všechno nejlepší, králi Jorgu. Hlavně teda štěstí a zdraví!“

„Však ještě uvidíme,“ ušklíbl jsem se. Celé to bylo snad až příliš dokonalé. Rodinná idylka s mojí těhotnou královničkou, která seděla nahoře na balkóně, přání všeho nejlepšího k narozeninám a pak ta zlatobílá přehlídka dole na nádvoří... Asi už chápete, kam tím mířím. Pohodlí a spokojenost udusej chlapa stejně spolehlivě jako oprátka. Snad jen o něco pomaleji.

Makin překvapeně povytáhl obočí, ale nepřestal se usmívat.

„Vaši rádci jsou připravení vyrazit, můj pane.“ Od doby, co si Rudý hrabě konečně zvykl oslovovat mě „můj pane“, vypadal mnohem spokojeněji.

„Měl by sis s sebou vzít spí šněkoho, kdo ti dokáže opravdu poradit, než tuhle ozbrojenou chátru,“ zašklebil se Makin.

„A koho si s sebou berete vy, lorde Makine?“ Dovolil jsem mu vzít si s sebou jednoho rádce. Ostatně, jako člen Sněmu na to měl plné právo.

Obrátil se a ukázal na opačný konec nádvoří, kde se v sedle krčil jakýsi vychrtlý stařík zabalený v jasně rudém plášti. „Ossera Ganta, pane. Byl to komoří posledního barona z Kennicku. Dřív nebo později přijde řeč na to, za jakou cenu bude můj hlas na Sněmu na prodej. A nikdo neví líp než Osser, co je pro Kennick důležité a co ne.“

Rozesmál jsem se. Makin mohl tvrdit, co chtěl, ale mě neoblafnul. Chtěl sehrát svoji roli jednoho ze Stovky ve velkém stylu a hodlal si to pořádně užít. TeY bylo jen otázkou, jak hodlá celou tu záležitost pojmout – jestli se bude chovat spí šjako můj otec, nebo jestli bude následovat vzor prince ze Šípova.

„V Kennicku není nic než močál, příteli, a jestli je v Kenský bažině něčeho nedostatek, tak je to stavební dřevo. Potřebuješ spoustu klád na pilony, protože bez nich by se chatrče těch tvejch blátošlapů během pár dnů nenávratně potopily. A dřevo ti dodávám já. Tak koukej, aD na to ten tvůj rádce nezapomene.“

Makin se zakuckal, jako kdyby se mu do krku dostala trocha

30


z toho bláta, které tvořilo jeho království. „No a koho si s sebou bere šty?“ vypravil ze sebe konečně.

Na rovinu vám řeknu, že vybrat si rádce pro mě nebylo nic těžkého. Coddinova poslední cesta vedla z toho kamenitého svahu přímo do postele, ze které se už nikdy nezvedne, takže ten byl ze hry. A u dvora jsem sice měl spoustu přemoudřelých dědků, ale jejich názorů jsem si nikdy moc nevážil. „Dva z nich má štady před sebou,“ kývl jsem na Hraběte a Riccarda. „Rike a Grumlow čekají venku za branou a pak se k nám přidaj i Keppen a Gorgoth.“

„Ježíši do hajzlu, Jorgu, to přece nemyslíš vážně! Nemůžeš s sebou vzít Rikýho, kurva! Jedeme přece k císařskýmu dvoru, do prdele! A jaks’ kurva příšel na Gorgotha? VždyD ta zrůda tě nesnáší!“

Bleskově jsem sáhl k pasu a jediným plynulým pohybem vytasil meč a zvedl ho vysoko nad hlavu, kde se oslnivě zablýskal v záři slunce. Všechny zlaté přilby se k němu okamžitě otočily a napjatě čekaly, co se bude dít dál. „Já už na Sněmu byl, Makine, a dobře vím, jaký hry se tam hrajou. Ale letos se pravidla změněj, jasný? Letos si zahrajem’ novou hru. Moji hru. A věř mi, že s sebou mám přesně ty správný figury, co jsou potřeba pro vítěznej tah.“

31


2

Pár stovek jezdců dokáže zvednout pořádný oblak prachu. Když jsme odjížděli z Matteraků, byly jejich svahy zahalený v šedavém závoji, který jsme nechávali za sebou. Gildenská stráž jela v zástupu na půl míle dlouhém a lesk zlatých brnění se rychle ztratil pod nánosem špíny.

Jel jsem vedle Makina po cestě, na které jsme poprvé potkali šípovského prince. Když jsem o tom tak přemýšlel, došlo mi, jak můj přítel od té doby zestárl. Na čele se mu objevily vrásky a černé vlasy už tu a tam získávaly stříbřitý nádech. Bylo to zvláštní. Dokud jsme žili na cestě, byl Makin vždycky šDastný. Když jsme ale získali moc a bohatství, začal si dělat starosti.

„Bude se ti po ní stýskat?“ zeptal se mě najednou. Co to mělo kurva znamenat? Hodinu jsme jeli úplně potichu a jediný zvuk bylo klapání koňských kopyt po cestě, a najednou na mě jen tak, bez nějakého úvodu, vypálí tohle?

„Vlastně nevím,“ pokrčil jsem rameny. Postupně jsem si svoji královničku oblíbil. Když chtěla, dokázala mě potěšit, ale na tom nebylo nic zvláštního. Nikdy jsem nebyl moc vybíravý, obzvlášD pokud šlo o ženy. Nikdy jsem po ní ale opravdu netoužil, neliboval jsem si v její společnosti nebo tak něco. Nemiloval jsem ji. Měl jsem ji ale rád a vážil jsem si jí pro její pohotový úsudek a její bezohlednou přímočarost. Něco jsem k ní rozhodně cítil, ale

32


láska to nebyla, přinejmenším ne taková, o které se píše v knihách. Nechodil jsem s hlavou v oblacích, nebyl jsem ochotný obětovat všechno na světě pro její jediný úsměv ani nic podobně pitomého.

„Ty nevíš?“ povytáhl překvapeně obočí.

„Ne. Ale myslím, že to už brzo zjistíme, co říkáš?“ zasmál jsem se.

Na to neměl odpověY, tak jen bezmocně zavrtěl hlavou.

„Však vy taky nejste žádnej posranej milovník, lorde Makine,“ rýpl jsem si do něj. Za těch šest let, co jsme žili na Strašidlově, se blíž neseznámil s jedinou ženou. A pokud snad náhodou měl nějakou milenku nebo oblíbenou kurvu, tak je přede mnou zatraceně dobře tajil.

I teY jen neurčitě pokrčil rameny. „Když jsme žili na silnici, tak jsem tam něco ztratil. Jednu část sebe samýho. Víš, to byly temný roky mýho života. Nejsem hoden žít po boku žádný ženy, o kterou bych snad mohl stát.“

„Cože? A já jsem, nebo jak to jako myslíš?“ obrátil jsem se k němu překvapeně. Jeho odpověY mě opravdu zajímala.

„Byls’ ještě mladej, Jorgu. Sotva chlapec. Děti se ze svejch hříchů můžou vykoupit. Dospělej chlap už ne.“

TeY byla řada na mně, abych bezmocně zavrtěl hlavou. Nemůžu si pomoct, ale přišel mi mnohem spokojenější, když ještě bezohledně loupil a vraždil, než když na ty časy vzpomínal z bezpečí svého paláce. Najednou mě napadlo, že to je možná jeho povaha. Že si zkrátka potřebuje dělat s něčím starosti, a pokud nemá po ruce žádný aktuální problém, začne se rýpat ve vlastní minulosti.

„Je to dobrá žena, Jorgu. A brzy z tebe udělá otce. Dochází ti to vůbec?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou přezíravě. „Ne, to mi asi nějak uniklo.“ To nebyla tak úplně pravda. Ve skutečnosti jsem na to myslel prakticky nepřetržitě a často se mi o tom i zdálo. Problém byl, že jsem to sice věděl, ale nedokázal jsem tu myšlenku nijak přijmout a uchopit. Bylo mi jasné, že brzo se narodí nějakej uřvanej parchant, co bude mým dědicem, ale neuměl jsem si

33


zkrátka představit, co to bude znamenat pro mě. Netušil jsem, jak být něčím otcem.

Coddin mi jednou řekl, že to přijde samo. Že to pochopím instinktivně. Možná měl pravdu. Možná se najednou něco změní a já budu vědět, co mám dělat a jak se chovat. Ale až do té doby si prostě nedokážu představit, jaké to asi bude.

„Třeba z tebe bude dobrej otec,“ kývl na mě povzbudivě Makin.

„Nebude.“ Tím jsem si byl jistý. Možná jednou pochopím, jak být otcem. Snad ano. Ale určitě nebudu dobrý táta. Zklamal jsem svého bratra a stejně tak nevyhnutelně zklamu i svého syna. Prokletí, které pro mě představoval Olidan z Ankratu, se nevyhnutelně přenese i na mé potomky. Stejně, jako se přeneslo z jeho vlastního otce, mého děda, na něj.

Makin ale jen nespokojeně zamlaskal a nasadil takový ten výraz, kterým dáváte někomu jasně najevo, že o dané věci víte mnohem víc než on sám. Na Renarské vysočině není moc míst dost rovných na to, aby se na nich dalo něco pěstovat. Až když se přiblížíte k hranicím Ankratu, hory ustoupí a krajina se srovná tak, aby se tu dalo jakž takž hospodařit. Dokonce tu stojí i jakési skoroměsto – Hodd. Formálně to je hlavní město mého království. A my teY k němu pomalu mířili.

„Tady se utáboříme,“ rozhodl jsem najednou.

Makin se obrátil v sedle a pokynul siru Riccardovi, který okamžitě zamával nad hlavou praporem v mých barvách.

„Klidně bysme zvládli dojet až do Hoddu,“ obrátil se ke mně můj lord z Kennicku. „Byli bysme tam nejpozdějc hodinu po západu slunce.“

„A co by nás tam čekalo, co?“ vybafl jsem na něj. „Mizerný postele, zubící se úředníci a mraky much.“ Zavrtěl jsem hlavou a seskočil z Bratka na zem. „Dávám přednost svýmu stanu.“

Gorgoth se posadil na zem a nikoho si nevšímal, zatímco vojáci kolem něj začali vyměřovat tábor, starali se o koně, vařili jídlo a vybalovali stany. Ty byly dost velké, aby se do každého z nich vešlo šest mužů, a všechny byly označené císařskými barvami –

34


černou a zlatou. Keppen a Grumlow shodili svoje sedlové vaky na zem hned vedle obří leukróty, přisedli si a začali hrát kostky.

„Zejtra bysme měli Hoddem aspoň projet,“ durdil se Makin, když přivázal svému koni pod nozdry vak se senem. „Lidi zbožňujou pohled na tyhle nablejskaný rytíře. Tuhle trochu povyražení bys jim snad mohl dopřát, ne?“

Pokrčil jsem rameny. „Mohlo by jim stačit, že mám svůj královskej dvůr tady nahoře na Vysočině místo někde dole v nížinách. Nebo myslíš, že už zapomněli, že jen v Šípově mám palác větší, než je celý tohle zasraný město dohromady?“

Zdálo se ale, že Makin není ochotný mi jen tak ustoupit. „Občas mám pocit, žes’ na to zapomněl i ty sám, Jorgu.“

Otočil jsem se k němu zády a dřepl si, abych pozoroval svoje bratry při hře v kostky. Popravdě mě pekelně bolely koule. Nepopiratelný důkaz, že jsem poslední dobou strávil až moc času na trůně, v posteli a v hodovní síni na úkor sedla. Makin měl pravdu. Měl jsem cestovat po svých sedmi královstvích. Kdyby pro nic jiného, tak už jen proto, abych zase strávil nějakou dobu na silnici a osvěžil si její životní lekce.

„Ty zasranej parchante!“ zařval najednou Keppen. Všech pět Grumlowových kostek totiž hodilo šestku. Stařík dál sprostě klel a odpočítával mince ze svého váčku, jen aby si to pak rozmyslel a celý ho hodil Grumlowovi k nohám. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Nemohl jsem si pomoct, ale tohle mi přišlo jako plýtvání štěstím. A kvůli čemu? Jen pro pár drobných.

„Nevyplejtvej si všechno svý štístko, bratře Grumlowe. Mohlo by ti pozdějc chybět,“ uzemnil jsem zubícího se bratra a zvedl se k odchodu. Nohy mě pořád příšerně bolely.

Víte, pravda je taková, že jsem nechtěl žít v ničem, co vybudoval princ Orrin pro Kateřinu. Strávil jsem na tom místě pár týdnů po tom, co jsem si zajistil věrnost přeživších šípovských lordů, ale necítil jsem se tam dobře. To místo se podle mě až příliš podobalo svému staviteli. Bylo prosté a přitom nádherné. Svými vysokými klenbami a sněhobílými sloupy mi nějak připomínalo ruiny makedonských paláců, ve kterých vyrůstal Alexandr ještě před tím, než se stal Velikým.

35


Bezcílně jsem se toulal stovkami tamních pokojů s bratry coby osobními strážci, zatímco mí kapitáni plánovali, jak se vypořádáme se zbytky opozice. Palác na mě působil podivně opuštěným dojmem, i když v něm žily a pracovaly stovky lidí. Nakonec jsem byl rád, když jsme museli odjet do Normardie, abychom se vypořádali s pár vzpurnými šlechtici. A vůbec mi nevadilo, že se to tažení zvrhlo v nejkrvavější řež toho roku.

Navíc, ruku na srdce, pokud mě život na Strašidlově zhýčkal tak, že i jednodenní jízda v sedle mi působila utrpení, tak co by se mnou asi udělal luxus Zelenočního paláce? Raději budu žít v horách než v nížinách. Raději budu poslouchat vytí severáku mezi věčně zasněženými vrcholky hor než muset čichat smrad větru, který s sebou přes Tiché moře přináší pach Potopených ostrovů.

Navíc Ankrat a Renar jsou dvě království nejtěsněji spjatá s mojí rodinou. Ne že bych se nějak vyžíval v rodinných vztazích, ale když přijde na věc, vždycky je lepší být obklopený lidmi, kteří vás poslouchají z dlouholetého zvyku a tradice, než lidmi, kteří vás poslouchají ze strachu.

Když zapadlo slunce, začalo mrholit. Přitáhl jsem si plášD k tělu a vyrazil k jednomu z táborových ohňů.

„Stan pro krále!“ zařval sir Riccard a chytil za ruku jednoho z procházejících strážných.

„Trocha vody mě snad nezabije,“ odsekl jsem trochu ostřeji, než jsem zamýšlel. On za to vlastně nemohl. Byl to dobrý šermíř a statečný chlap, ale taky rád zneužíval svého postavení. Nemluvě o tom, že ho zoufale bavilo řvát jako na lesy.

Víte, raději budu moknout u ohně ve společnosti vojáků, než abych seděl sám ve stanu, koukal se na jeho promáčené boky a při tom přemýšlel, co se asi skrývá za nimi. Zastavil jsem se a spokojeně pozoroval Gildenské, jak dokončují stavbu tábora. Pak jsem se zhluboka nadechl vlhkého vzduchu, prosyceného vůní jídla vařícího se v nespočetných kotlících.

Když cestujete ve společnosti víc než tří set vojáků, zjistíte, že i ty nejjednodušší věci najednou vyžadují přísnost a disciplínu. Při každé zastávce je potřeba vykopat latríny, připravit si obranná

36


postavení pro případ útoku, zajistit koňům píci a vodu. Bylo to úplně jiné, než na co jsem byl zvyklý ze svých cest s bratry. Zkrátka a dobře, na silnici je rozhodujícím faktorem zásadně počet poutníků ve vaší skupině.

Jeden z vojáků mi přinesl cestovní křeslo, abych se mohl posadit. Byl to zajímavý kus nábytku. Na první pohled působilo bytelně, ale stačilo pár okamžiků a zbyl z něj jen balíček složených prken s mosaznými okraji, který se dal snadno převážet. Když za mnou o něco později přišel kapitán Harran, našel mě právě v něm, pohodlně rozvaleného a s kouřící miskou dušené zvěřiny v ruce. To maso zaručeně pocházelo z mých strašidlovských zásob. Gildenská stráž byla zvyklá, že když někam přijede, bude o ni patřičně postaráno. Ve své podstatě by se její praktiky daly označit za takovou vznešenější obdobu toho, jak jsem si jídlo obstarával já s bratry v době, kdy jsem žil na silnici.

„Chtěl by se s vámi sejít nějaký kněz,“ oznámil mi Harran. Mlčel jsem, dokud neochotně nedodal ono očekávané „Vaše Výsosti“. Víte, kapitáni Gildenské stráže si Stovky nijak moc neváží. Mám jisté podezření, že za těmi svými naleštěnými helmami se ve skutečnosti našim honosným titulům pošklebují.

„Kněz? A není to náhodou biskup z Hoddu?“ zeptal jsem se znuděným hlasem, když jsem zahlédl nezaměnitelnou špičatou siluetu na kraji našeho tábora. Byl to ale pochopitelný „omyl“. Protože jestli se Stráž dívala na šlechtu spatra, tak pro církev to platilo dvojnásob. Nejspí što byl takový psychologický pozůstatek z dob, kdy se ještě papežové přetahovali o moc s císaři. Protože pro royalisty je nejposvátnějším místem v Říši Vídeňka a Řím považují za jakousi bezvýznamnou prdel světa.

„Jo, biskup,“ přikývl Harran neochotně.

„Myslel jsem si to. Ta trapná čepice ho tak trochu prozradila,“ ušklíbl jsem se. „Hrabě, co kdybys tam zašel a doprovodil otce Gomsta? Byla by škoda, kdyby mezi těmito dobrými vojáky došel nějakou nešDastnou náhodou k újmě.“

Pohodlně jsem se usadil ve svém křesle a upíjel jsem z korbele hořké pivo. Podle chuti bych hádal, že ho uvařili někde v Est-Rajchu. Rike vedle mě koukal do ohně a pomalu okusoval maso

37


z obří kosti. Většina lidí má tendenci zírat do plamenů, jako by v nich mohli odhalit odpovědi na všechny své otázky. Riký ale nebyl jako ostatní. On se prostě jen díval. A mračil, samozřejmě.

Přišoural se k nám Gorgoth a usadil se akorát tak, aby na něj dopadalo světlo z našeho táboráku. Stejně jako já, i on v ohni viděl něco víc než ostatní lidé. Chápal ho. O svoji ohnivou magii jsem přišel ten den, kdy jsem na kopcích u Strašidlova zničil šípovskou armádu. Vlastně ani nebyla doopravdy moje, spíš jsem ji měl jen vypůjčenou. Nebo ukradenou, podle úhlu pohledu. Gorgoth na tom byl podobně. Nikdy nebyl opravdový ohnivec, ale byl s Gogem tak dlouho, že si v sobě nesl nepatrnou ozvěnu jeho magie.

Po chvíli nás Grumlow upozornil, že je biskup už skoro u nás. Teda, upozornil... Prostě ukázal na zmoklou mitru, potácející se nad hlavami vojáků. Tiše jsme seděli a sledovali, jak se pomalu blíží. Konečně se před námi objevil její majitel. Třásl se a sotva se držel na nohou. Přitom nebyl o nic starší než Keppen, který by v případě potřeby zvládl uběhnout deset mil v horách a ani by se při tom nezadýchal.

„Otče Gomste,“ pozdravil jsem ho. Říkal jsem mu tak, co se jen dokážu vzpomenout, a neviděl jsem jediný důvod, proč bych to měl měnit jen proto, že teY nosí tu příšernou šaškovskou čepici.

„Králi Jorgu,“ sklonil přede mnou hlavu. V tu chvíli se doopravdy rozpršelo.

„Co asi přimělo hoddskýho biskupa, aby vyrazil do deštivý noci, jako je tahle, když by se mohl hřát v teple stovek svícnů ve svojí katedrále?“ neodpustil jsem si drobné rýpnutí. Ta katedrála totiž pořád ještě nebyla dostavěná. No jo, já vím. Ale víte, prostě jsem si nemohl pomoct. Pořád mě něco nutilo chovat se k němu stejně jako v ten den, kdy jsme ho našli zamčeného v kleci na Cestě duchů.

Pokud ale šlo o tu katedrálu, tak v tom jsem byl nevinně. Šlo o nesmyslný projekt mého strýce, ke kterému se zavázal v tom samém roce, kdy jsem se já narodil. Problém byl v tom, že stavba stála o dost víc, než kolik si mohl dovolit zaplatit. Katedrály jsou

38


příšerně nákladné. Dokonce i v takovém zapadákově, jako je Hodd.

„Potřebuji s vámi mluvit, můj pane. Raději zde než za městskými zdmi,“ povzdechl si Gomst. Stál tam v krásném, nicméně poněkud zabláceném rouchu a čekal, co odpovím.

„Přineste mu někdo křeslo,“ rozkázal jsem hlasitě. „Nesluší se, aby zástupce Boha na zemi stál v blátě.“ Pak jsem svůj hlas o něco ztišil. „Tak mluvte, otče.“

Gomst se ale napřed usadil a upravil si svoje roucho. Dával si při tom okázale na čas. Musím se přiznat, že mě překvapil. Čekal bych, že si s sebou přivede přinejmenším pár kněží nebo tak něco. A pár ministrantů, co by nad ním drželi deštník. Jenže on tu byl sám. Seděl tu přede mnou celý promočený a vypadal mnohem starší, než kolik mu bylo doopravdy let.

„Byla doba, kdy hladina moří stoupala, králi Jorgu.“ Jednu ruku měl sevřenou v pěst, zatímco druhou měl volně položenou v klíně a usilovně na ni zíral. Ten začátek byl ale nezvyklý. Gomst totiž nikdy nevyprávěl. Vždycky buY kázal, nebo lichotil. Podle toho, jaké měl zrovna obecenstvo.

„Hladina moří stoupá každej den, otče Gomste,“ pokrčil jsem rameny. „Měsíc k sobě přitahuje vodu z hlubin stejně jako krev z žen.“ Já vím, já vím. Pochopil jsem, že mluví o Potopě, ale nemohl jsem si pomoct. Trápit toho ubožáka bylo až příli šsnadné, než abych odolal.

„V dávných dobách ale byla moře mnohem níž než dneska. Potopené ostrovy tehdy byly jednolitou zemí, legendární Britonií. A Zmizelé země byly tak velké, že dokázaly nasytit celé císařství. To bylo ještě před tím, než je pohltily vlny Tichého moře. Protože pak začala voda stoupat a zaplavila tisíce měst.“

„Nechystá šse mi doufám říct, že nám teY oceány ukousnou další kus pevniny, že ne?“ zasmál jsem se a napřáhl ruce vstříc dešti. „Bude snad pršet čtyřicet dní a čtyřicet nocí nebo tak něco?“

„Měl jste snad vidění?“ Hlas Rudého hraběte chrastil jako uschlé listí ve větru. Jeho spálené plíce se nikdy úplně nezahojily, ale potom, co můj bratr přežil to pekelné inferno nahoře na Strašidlově, se z něj stal nepěkný příklad tupého náboženského idiota.

39


„Pokud jo, tak můžete bejt rádi, že jsem se rozhodl zřídit si královskej dvůr tak vysoko v horách,“ odsekl jsem kysele. „A kdo ví, třeba se Vysočina jednou stane nejbohatším ostrovním královstvím na Zemi.“

Sir Riccard se bláznivě rozchechtal. Ostatně jako obvykle. Málokdy se stalo, že by se nějakému mému vtipu nezasmál. Tentokrát se usmíval i Makin. Od něj to ale bylo upřímné.

„Chci mluvit o trochu jiném vzestupu,“ zavrtěl Gomst hlavou. „O temném přílivu,“ pokračoval sníženým hlasem. Zjevně se vyžíval v roli zvěstovatele věcí příštích. „Čtu o něm v dopisech ze všech klášterů. Píší mi o něm ze Šípova i z Belpanu, z Normardie i z chladného severu, a dokonce i z Přístavních království. Nejzbožnější z našich jeptišek jej vídají ve snech. Poustevníci hromadně opouštějí svá osamělá útočiště a chodí mezi lidmi, aby jim zvěstovali zprávy, které jim vyjevil Bůh. A svaté ikony krvácejí, aby potvrdily pravdivost jejich slov. Mrtvý král se hotoví k útoku. Černé archy jsou připravené vyplout na jeho rozkaz. A hroby? Hroby najednou zejí prázdnotou.“

„S mrtvákama už jsem bojoval. A vyhrál,“ odsekl jsem kysele, ale už bylo pozdě. DéšD mi najednou připadal nesnesitelně studený.

„Mrtvý král porazil posledního z britonských lordů, který mu ještě vzdoroval. Ostrovy jsou teY celé pod jeho nadvládou. Postavil si velkou flotilu, která je připravená vyplout na jeho rozkaz. Nejsvětější následovníci naší církve mají vize temného přílivu, který se nezadržitelně blíží.“ Konečně Gomst zvedl oči a naše pohledy se střetly.

„A tys to taky viděl, Gomste?“

„Já přece nejsem svatý.“

To mě přesvědčilo, že to myslí vážně. Že tomu věří a že se toho bojí. Znám ho už pěkných pár let a vím, že je to darebák a k tomu hlupák. Vím o něm, že miluje svoje pohodlí a že je ambiciózní, ale neschopný. Když je k vám někdo takový upřímný, mluví to za všechno.

„Pojede šse mnou na Sněm. Vystoupí špřed Stovkou a seznámí š je s tím, cos mi právě řekl.“

40


Nevěřícně na mě vytřeštil oči a čelist mu vyjeveně poklesla. „A-ale tam já přece nemám co dělat. Nepustí mě tam!“

„Ale hovno. Pojede štam jako jeden z mejch rádců,“ odsekl jsem. „Tady sir Riccard ti přenechá svoje místo.“

Zvedl jsem se a zatřásl hlavou, abych se aspoň trochu zbavil té otravné vody. „Do hajzlu s tímhle zkurveným počasím. Harrane! Ukažte mi můj stan. Hrabě, Riccarde, vy doprovodíte tady biskupa zpátky na jeho farnost. Nestojím o to, aby ho cestou zpátky otravoval nějakej duch nebo ghúl nebo jiná verbež, jasný?“

Kapitán Harran už čekal u sousedního ohně, aby mě odvedl k mému stanu. Byl větší než ty, které obývali jeho muži. Na zemi byly rozložené kožešiny, na kterých se válely černo-zlaté polštáře. Vstoupil jsem jako první, s Makinem hned v patách. Nezajímalo ho, že coby baron z Kennicku má nachystaný vlastní stan. Byli jsme zpátky na cestě a on se automaticky ujal role mého bodyguarda a ochránce. Shodil jsem z ramen promočený plášD, který při dopadu na zem odporně začvachtal.

„Gomst nám na dobrou noc povykládal moc pěkný pohádky,“ ušklíbl jsem se kysele, zatímco jsem se rozhlížel kolem. Vlevo u plachty stála bedna s mými soukromými věcmi a proti ní trůnila výsernice. Stříbrné olejové lampy visely přímo nad mojí postelí. Solidní kus nábytku, přitom ale stejně přenosný jako to křeslo venku. O její přepravu se staral rovný tucet vojáků.

„Pohádkám jsem nikdy nevěřil,“ pokrčil rameny Makin a hodil svůj plášD hned vedle toho mého. Pak se oklepal jako mokrý pes. „A biskupům taky ne.“

Na stolku vedle postele byla rozestavěná krásná šachová sada. Herní deska vyrobená z kostiček bílého a černého mramoru. Figurky stříbrné a bohatě zdobené rubíny a smaragdy podle toho, kterému hráči patřily.

„No kurva. Stany Gildenský stráže jsou větší než moje komnaty dom



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist