načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trnitá sklizeň – Corban Addison

Trnitá sklizeň

Elektronická kniha: Trnitá sklizeň
Autor: Corban Addison

I v současném rádoby civilizovaném světě existuje moderní způsob otrokářství a americký spisovatel se jednomu palčivému tragickému tématu ve svém napínavém románu věnuje. Jedná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 399
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-6188-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

I v současném rádoby civilizovaném světě existuje moderní způsob otrokářství a americký spisovatel se jednomu palčivému tragickému tématu ve svém napínavém románu věnuje. Jedná se o vykořisťování žen coby levné pracovní síly pracující v nelidských podmínkách módních globálních společností. Ostrý kontrast konzumní zhýčkané a náročné společnosti bažící po věcech, versus chudé rozvojové země nabízející ze zoufalství jen extrémně levnou pracovní sílu hnanou hladem ke stále vyšším výkonům a levnější výrobě. Prostřednictvím životních příběhů hlavních hrdinů vystává v celé hrůze nelidské a nedůstojné zneužívání dělníků, zejména žen, včetně finančního vydírání a sexuálního násilí. Poutavý román autora, který je zastáncem lidských práv a sociální spravedlnosti v celosvětovém měřítku je silným zamyšlením nad fungováním tohoto světa.

Popis nakladatele

Za jakou cenu prosperují globální společnosti? Za jakou cenu se vyrábí tisíce tun výrobků mimo Evropu a USA?.

Napínavý příběh žen, které trpí v nelidských podmínkách globálních továren,  ukazuje hrůzy vykořisťování v oděvním průmyslu. Příběh plný zvratů a napětí začíná v Bangladéši, kde vyhoří textilní  továrna a jsou ohroženy životy stovek dělníků, převážně žen. Uprostřed trosek leží rozbité tělo mladé ženy, přes ústa má kus látky a na ní značka jednoho z největších maloobchodních řetězců v USA Presto Omnishops Corporation.

Román Trnitá sklizeň je příběhem globálního vyspělého módního průmyslu, kdy na jedné straně stojí konzumní společnost lačnící po nových módních trendech společně s akcionáři nadnárodních firem jako je Presto, a na druhé straně pak rozvojový svět, tlačený neustále se rozšiřující poptávkou k vyšším výkonům a levnější výrobě. Ta je však mnohdy založena na vykořisťování a zneužívání dělníků a na nedůstojných pracovních podmínkách. Moderní otroctví, za kterým se schovává nedodržování bezpečnostních předpisů v továrnách, finanční vydírání, sexuální zneužívání a mnohá další příkoří musejí za příslibem práce snášet dělníci v Bangladéši, Malajsii nebo Jordánsku. Z příběhů Sonii, Jashel a Alyi mrazí a donutí nás klást si otázku: Opravdu si musíme kupovat výrobky, které nepotřebujeme a které vznikly za nelidských podmínek a rozhodně ne v souladu s etikou?

Krásný příběh, který obsahuje důležité sdělení, řekl John Grishan o prvním románu Corbana Addisona Kroky ke slunci a Corman Addison v důležitých sděleních dál pokračuje…

Zařazeno v kategoriích
Corban Addison - další tituly autora:
 (e-book)
Kroky ke slunci Kroky ke slunci
Trnitá sklizeň Trnitá sklizeň
Tŕnistá cesta Tŕnistá cesta
 (e-book)
Tŕnistá cesta Tŕnistá cesta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Trnitá sklizeň

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Corban Addison

Trnitá sklizeň – e-kniha

Copyright © Fortuna Libri, 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




CORBAN ADDISON


Original title: A harvest of thorns

Copyright © 2017 by Regulus Books, LLC

Cover design © debbieclementdesign.com

Images: Alamy

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2018

Translation © Jana Pacnerová, 2018

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Odpovědná redaktorka Lucie Bednářová.

První vydání

Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události

jsou buď výsledkem autorovy fantazie, anebo jsou použity fiktivně,

a proto jakákoli podobnost se skutečnými živými či mrtvými osobami,

obchodními společnostmi, událostmi či místy je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána

do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem,

ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou

nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-754-6188-9 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-754-6201-5 (ePDF)

ISBN 978-80-754-6199-5 (ePUB)

ISBN 978-80-754-6200-8 (Mobi)


Věnováno ženám z Tazreenu,

jejichž příběhy nikdy nezapomenu.

Dovolte, abych se omluvil

jménem celého zapomnětlivého světa.


Co je učiněno naším jménem,

to pro nás nikdy nesmí zůstat neviditelným.

Neseme odpovědnost za všechny dělníky,

kteří pro nás vyrábějí zboží.

Yvon Chouinard, zakladatel Patagonia, Inc.


PROLOG

Bangladéš

Listopad 2013

TOVÁRNA MILLENNIUM FASHIONS

DHÁKA, BANGLADÉŠ

4. LISTOPADU 2013

20:53

Jiskry poskakovaly jako svatojánské mušky v přítmí skladiště. Vynořovaly se ze zdířky ve stěně jako sprška bílo-zlaté záře, mihotavě osvětlovaly betonovou podlahu. Zvuky, které vydávaly, prskání a praskání nenadále zelektrizovaného vzduchu, přehlušoval rachot tří generátorů na druhé straně místnosti, jejichž vrčící elektromagnetické cívky se namáhaly na  maximum, aby uspokojily nároky stovek žárovek a  stropních ventilátorů a  šicích strojů v  podlažích nad nimi.

Příčina byla elementární, jak později zjistili vyšetřovatelé z Dháky – zastaralý obvod, měděný drát obnažený roztavenou izolací, opotřebená instalační krabice, přetížení, jaké projektanti továrny nikdy nepředvídali, a  mírné, nevyhnutelné plynutí času. Zkrat, řeknou vyšetřovatelé. Běžná závada v tak mizerně udržované budově.

To, co se stalo potom, však zdaleka běžné nebylo. Požár se rozhořel v pytlích bavlněné juty – odstřižcích zbylých od triček, tepláků a dětského oblečení určeného k naložení do lodí v Čitágáonu, odkud by se dostalo do amerických šatníků – odkud se šířil dál a rychleji než všechny požáry před ním.


8 Corban Addison

Tenhle požár zachvátí celý svět.

TOVÁRNA MILLENNIUM FASHIONS

O PĚT PATER VÝŠ

Nasiminy ruce hbitě poletovaly po  látce, žádný pohyb nebyl zbytečný, ani vynaložená síla. Její prsty přikládaly strukturované visačky k pružným páskům a projížděly je obyčejným šicím strojem s přesností klavíristy, noha rytmicky laskala pedál – stisknout, steh, pustit, stisknout, steh, pustit, dost. Každý dokončený kus odsunula k pomocnici, aby ho předala k zabalení, pak vzala další kalhoty a visačku značky Piccola z rukou své čtrnáctileté sestry Sonii.

Nasima a Sonia byly nejrychlejší dokončovací tým v Millenniu, nezdolná symbióza píle a  výkonnosti. Domlouvaly se pohledy a gesty, slovy jen zřídka. Jejich pouto bylo dílem krve a minulosti. Nasima byla jako desetiletá při tom, když se Sonia narodila. Jako první z rodiny spatřila temeno Soniiny hlavičky, jako první se zadívala do sestřiných tmavých očí, hnědých jako země živená řekou. Koupala Soniu a převlékala ji, konejšila a vychovávala ji jako pěstounka, ne proto, že by ji jejich matka Joya neměla ráda, ale protože měla čtyři rozpustilé syny a práci na šicí lince, kvůli které byla pryč od svítání do soumraku každý den kromě pátku.

Hassanova rodina přišla do Dháky z Kalmy, vesnice, odkud pocházela, když byla Nasima ještě batole, potom, co velký cyklón roku 1991 spláchl pole a přeformoval jim půdu pod nohama. Rušné město jim poskytlo útočiště a pracovní příležitost v továrnách na oděvy, které rostly na všech předměstích jako houby po dešti, poháněné šílenstvím globalizace. Joya začala v Millenniu jako pomocnice, ale díky školení, odhodlání a  trpělivosti se vypracovala až na  operátorku šití vzorků v  návrhárně – specialistku, která měla na  starosti převádění návrhů, předaných oděvními značkami, ve vzorky, které získávaly kontrakty a určovaly standardy pro všechny ostatní.

Nasima následovala matku do  továrny, hned jak byla Sonia dost stará, aby mohla začít chodit do školy. Sonia se k nim přida


9Trnitá sklizeě

la ve třinácti, ačkoliv zaměstnavatel měl v dokladech uvedený věk patnáct let, což bylo v Bangladéši minimum stanovené zákonem. Pracovní doba byla brutální, příliv objednávek ze zámoří nepřetržitý a mzdy nízké a často opožděné. Byla to však poctivá práce, trvalá práce, a když vydělávaly všechny tři, peníze se násobily, takže kluci mohli zůstat ve škole. Joya chovala naději – stejně jako Ashik, její manžel, který jezdil s rikšou –, že jejich nejstarší syn jako první z rodiny bude studovat vysokou. Nasimin sen byl prostší. Chtěla se vdát a mít vlastní děti.

„Ēţà ki?“ zeptala se Sonia bengálsky. „Co to je?“

Otázka Nasimu zaskočila. V  poslední chvíli odtáhla prsty od jehly, která se zabodávala do látky. „Co je co?“

Pak to Nasima uslyšela – křik, který se nesl přes rachocení strojů a vrčení ventilátorů. Rozhlédla se, jestli si toho všiml ještě někdo jiný. V  prostorné místnosti byly dvě stovky šicích stanovišť, čtyři řady po padesáti, na každém operátorka a pomocnice, jakož i deset supervizorů a čtyři vedoucí linek. Většina dělnic pracovala v úkolu. Několik se jich však s obavou rozhlíželo.

„Vraťte se k  práci,“ vyštěkl její supervizor. „Žádné zdržování. Objednávka musí odejít dnes večer.“

Nasima vrhla na  sestru uklidňující pohled a  vsunula do  stroje další pásek a značku. Kalhoty byly jasně rudé a velikost odpovídala asi šestiletému děvčátku. Kolik za ně dívenčini rodiče zaplatí v Americe? Pět dolarů? Deset? Patnáct? Někdy takhle hádala, aby ji ta jednotvárnost nenudila. Látka byla pěkná. Dvanáct, odhadovala. Při své současné mzdě čtyřiceti dvou centů za hodinu musela Nasima pracovat čtyři dny, aby si takovou částku vydělala, ale necítila kvůli tomu žádnou trpkost. Ani se nedivila – jako kdysi, když byla mladší –, jak si mohou Američané dovolit takový přepych. Západ zbohatl, kdežto většina světa zůstala chudá. Cesty Alláhovy byly nevyzpytatelné. Nebylo na ní, aby o nich pochybovala.

Minuty plynuly. Strojem projížděl jeden kus za  druhým. Nasima se usilovně snažila zůstat soustředěná, ale vzdálený křik nepřestával. Supervizoři začali chodit kolem a plísnit liknavé dělnice za lenivost, ale počet zvědavých narůstal. Nakonec zasáhli vedoucí


10 Corban Addison linek. Rázně pochodovali podél strojů, vydávali rozkazy a vyhrožovali. Nasima se shrbila nad strojem a zrychlila. Supervizoři byli neškodní. Nebylo v  jejich moci přijímat ani vyhazovat. Vedoucí linky však mohli propouštět dělnice, jak se jim zachtělo.

Pak přišla první exploze.

Nasima ji současně uslyšela a ucítila – rachot podobný hromobití stoupal vnitřkem z hloubi budovy. Podlaha se zachvěla. Stěny se otřásly. Světla blikala a houpala se. Dělnice vykřikly, když zvuk dospěl k  jakémusi hrdelnímu pískotu a  pak utichl. Začal zvonit požární alarm. Nasima seděla jako uhranutá a svírala v rukou kalhoty, které právě dokončila. Jediným pohledem zachytila Soniin strach i strach dělnic kolem sebe. Otočila se k nejbližšímu vedoucímu linky a uviděla, jak křičí do vysílačky. Obava v jeho očích ji přiměla k pohybu.

Vstala, vzala sestru za  ruku a  rázně vykročila k  centrálnímu schodišti – jedinému východu z továrny. Dozorčí na ni křičel, aby si sedla, ale ignorovala ho. I jiné dělnice opouštěly svá stanoviště, překračovaly hromady látek a mířily k východu. Dostaly se do poloviny cesty ke  schodišti, když jeden z  vedoucích linky zatarasil dveře vlastním tělem. Divoce mával rukama a  řval přes houkání alarmu.

„Vraťte se na  svá stanoviště! Ještě nemáte hotovou práci! Jestli odejdete, budete propuštěny!“

Nasima zaváhala, stejně jako ostatní dělnice. Dav se zmateně hemžil.

„Proč pořád houká ten alarm?“ křikl jeden operátor.

„Porucha generátoru!“ zařval vedoucí linky. „Je to omyl! Vraťte se k...“

Přerušila ho druhá exploze. Byla hlasitější a  silnější než první a otřásla továrnou až do základů. Zatímco se budova otřásala, Nasimě se sevřel žaludek hrůzou. Přitáhla Soniu k  sobě, protože si byla jistá, že se továrna zřítí. Podlaha však vydržela. Místo toho zhasla světla.

Dělnice a  dělníci začali křičet. Na  Nasimu a  Soniu se navalila ohromná vlna těl, tlačila je k  nyní neviditelným dveřím. Ruce


11Trnitá sklizeě

strkaly. Lokty narážely. Jeden zasáhl Nasimu do  čela. Před očima jí vyskočily hvězdičky. Svírala Soniinu ruku a  vlekla sestru pryč od davu. Tehdy ucítila první závan kouře. Byl čpavý, odporný. Rozkašlala se a obrátila se zpět ke schodišti. Jak si její oči zvykaly na přítmí, spatřila masu pohyblivých stínů a uslyšela hysterické v ýk ř i k y.

„Otevřete dveře!“

„Uhněte!“

Konečně Nasima spatřila podél veřejí klín šedorůžového světla. Dav se valil k otvoru a Nasima a Sonia ho následovaly. Několik vteřin postupovaly. Pak se dav zastavil. Dělníci a dělnice vzadu křičeli na znamení hněvu a nelibosti.

„Jděte! Pohněte se! Ke dveřím!“

Zčistajasna zazněl z  davu jiný výkřik. Podobal se vlastně spíš skřeku, krystalickému vyjádření hrůzy. Vřískot se šířil v  podobě jediného slova.

„Hoří!“

Dělníci couvali od dveří, pak se otáčeli a dávali se na útěk. Nasima jim strhla Soniu z cesty, horečně přemýšlela. V továrně nebyl požární východ. Jediné hasicí přístroje se nalézaly v přízemí a prvním patře. Schodiště bylo zablokované. V  okamžiku strašlivého poznání pochopila, že jejich jedinou nadějí jsou okna.

Táhla Soniu k vnější stěně místnosti a zakrývala jí ústa na ochranu před štiplavým kouřem. Okna nebyla zasklená, ale zakrývaly je železné mříže a  jemná síťovina – pokus majitele zabránit zaměstnancům krást oblečení tak, že by je vyhazovali ven přátelům, čekajícím dole. Jediná možnost, jak se dostat ven, byla prořezat síťovinu a vypáčit mříže.

Sonia se rozkašlala. Nasima ji stáhla do  dřepu a  nařídila jí zakrýt si ústa paží. Tehdy si vzpomněla na kalhoty, které stále držela v rukou. „Použij to jako masku!“ vykřikla a přitáhla si k sobě Soniinu hlavu. Přiložila rozkrok kalhot sestře přes nos a ústa a nohavice jí svázala v týle. „Lehni si!“ nařizovala. „Dole je lepší vzduch!“

Nasima pohlédla ke schodišti a uviděla pode dveřmi oranžovou záři. Zakryla si ústa šátkem a vykoukla přes okenní parapet smě


12 Corban Addison rem k panelovým ubytovnám, kde žili její příbuzní a většina dělníků. Za těch večerů, kdy ve čtvrti šla elektřina, svítily v oknech lampy a podél pěšinek žárovky. Jenže elektřina byla vypnutá. Do noci nesvítilo nic.

Oči jí začínaly pálit od  kouře. Zakašlala jednou, dvakrát, pak padla na kolena a dávila, až ji bolel hrudník. Nakonec křeč povolila. Lehla si vedle Sonii a pracně se snažila rozeznat obrysy sestřina obličeje.

„Já se bojím,“ říkala Sonia hlasem sotva slyšitelným přes chaos výkřiků a pulzování alarmu. „Co budeme dělat?“

Než stihla Nasima odpovědět, někdo ji kopl do hlavy. Vykřikla bolestí, ale muž se ani nepokoušel omluvit. Místo toho zařval: „Mříže nejsou pevné! Pomoz mi!“

Ve  tmě za  ním spatřila Nasima obrys nějakého stolu. Nařídila Sonie, aby se nehýbala, převalila se do sedu a dýchala skrz šátek. Rychle mžikala očima, nedbala na pálení od kouře a uchopila nohu stolu. Pomohla muži přitáhnout stůl k oknu. Když byl na úrovni parapetu, muž na něj vylezl, vytáhl z kapsy nůž a vší silou zaútočil na síťovinu.

Nasima si opět lehla a položila Sonie ruku na rameno. „Bude to dobré,“ říkala navzdory vnitřním pochybnostem. „Hasiči už jedou.“

Už při těch slovech Nasima věděla, že je to falešná naděje. Nejbližší hasičská stanice byla vzdálená půl hodiny cesty a uličky kolem továrny byly pro velké vozy příliš úzké. Hasiči najdou způsob, jak sem natáhnout stříkačky. Ale skoro určitě už bude pozdě.

Než síťovina spadla na  zem, teplota v  místnosti už byla sotva snesitelná. Nasima byla celá zpocená a záda ji brněla horkem. Poprvé od explozí si vzpomněla na matku o dvě patra níž. Je dosud naživu? Musí být naživu.

Najednou před sebou uviděla mužův obličej. „Pomoz mi zvednout ten stůl!“ křičel. „Musíme vyrazit mříže!“

Nasima mžikáním potlačovala pálící slzy. Za mužem stál shluk lidských stínů. Pomohli jí vstát a spojenými silami pak zvedli stůl a vrazili jím do mříží. Železo zasténalo a zdivo padalo do noci.

„Znovu!“ zavelel muž.


13Trnitá sklizeě

Na  druhý pokus se uvolnily všechny mříže až na  jednu. Muž se vyhoupl na parapet, vypáčil železo z bortícího se zdiva a vyhodil je do tmy. Na okamžik se k nim otočil, ale Nasima mu neviděla do obličeje.

Pak skočil.

Nasima v  šoku zírala na  prázdné okno. Ne že by ji to nikdy nenapadlo, ale čirá brutalita pohledu na  to, co se stalo, jí otřásla do  morku kostí. Pět pater. Osmnáct metrů k  zemi. Takový skok znamenal sebevraždu.

Ale muž nebyl sám. Dvě ženy vyšplhaly na  parapet a  skočily do propasti.

Šílenství! říkala si Nasima s pohledem na Soniu. Musí existovat jiná cesta.

Ohlédla se do zakouřeného šera továrny. Na šicích stanovištích byly stovky nedokončených kalhot. Kdyby dokázala vyrobit lano dost dlouhé, aby sahalo do  poloviny vzdálenosti, mohly by ona a Sonia pád přežít.

Dřepla si vedle sestry a zeptala se: „Jsi v pořádku?“

Sonia zakašlala, pak kývla.

„Zůstaň tady. Hned jsem zpátky.“

Nasima se pomalu plazila po podlaze, ústa držela nízko u země. Když se ocitla u nejbližší šicí linky, nabrala náruč kalhot a vracela se k oknu. Svazovala nohavice jednu po druhé, divoce za ně tahala, dokud si nebyla jistá, že nekloužou. Nevěděla, jestli kalhoty udrží váhu těla, ale věděla, že její uzly vydrží.

Zatímco pracovala, skákali ze všech okolních oken další dělníci. Slyšela jejich výkřiky, které se vzdalovaly a umlkaly. Cítila vlny žáru přicházející od schodiště. Kolem ní se valil kouř, dusil ji smradem a sazemi. Plíce ji pálily a oči slzely. Přesto se nevzdávala.

Patery kalhoty, pak osmery, pak dvanáctery. Když byla u  patnáctých, už neudržela oči otevřené. Přestávalo jí to myslet. Po ničem netoužila víc než po spánku. Něco v ní však odolávalo. Něco ji nutilo naposled se zvednout.

Šťouchla do Sonii. „Pojď, Khamjana,“ oslovila sestru její přezdívkou – kolibřík. „Už musíme jít.“


14 Corban Addison

Pomohla Sonie na nohy a ochranitelsky ji objala. Ve čtrnácti letech byla Sonia dosud drobná jako předpubertální dívenka. Narodila se o šest týdnů předčasně a vzrůstem nikdy nedohnala své vrstevnice. Na školním dvoře a mezi bratry se za svou útlou postavičku často styděla. Teď to však byl učiněný dar.

Stouply si k oknu, noc je lákala zvenčí. Ti, kdo skočili, už zmizeli. Ostatní byli jen stíny na podlaze, některé sténající, jiné nehybné. Nasima omotala improvizované lano kolem nohy stolu a pevně je uvázala. Pak vyhodila zbytek z okna. Opřela se čelem o sestřino čelo a pronesla slova, která byla v rozporu s jejím strachem.

„Dokážeš to. Musíš slézt dolů a pak seskočit na zem. Lano vydrží, ale musíš si pospíšit. Není času nazbyt.“

„Je to moc daleko,“ odvětila Sonia slabě. „Nedokážu to.“

Nasima se zadívala do temných studnic sestřiných očí a srdce jí začínalo pukat. Napadlo ji, že už možná Soniu nikdy neuvidí. „Dokážeš,“ prohlásila důrazně. „Musíš.“ Strčila Sonie násilím do rukou lano a postrčila ji k oknu. „Už jdi.“

Sonia ještě okamžik váhala, pak přehodila nohy přes parapet, jednu po druhé. Pevně sevřela lano a začala se sunout dolů.

Nasima se nakláněla přes parapet a silou vůle sugerovala lanu, aby vydrželo. Ve tmě viděla jen temeno Soniiny hlavy. Je to jako ten den, co se narodila, napadlo ji. Prosím, Bože, ať přežije.

Ve vteřinách, které následovaly, zapudila Nasima z mysli smrtelné křeče továrny – sténání přidušených dělníků, otupující drnčení alarmu, burácení pekelných plamenů. Slyšela jen zvuk špiček Soniiných nohou, šoupajících se při sestupu po zdi.

Škráb... škráb... škráb... škráb.

„Nezastavuj!“ pobízela ji Nasima a lapala po vzduchu. „Už tam skoro jsi.“

Pak v jediném děsivém okamžiku lano povolilo.

Nasima vykřikla hrůzou. Zírala do  prázdna a  volala Soniino jméno, ale odpověď nepřicházela. Klesla na  podlahu, žal se jí zabodl doprostřed srdce jako nůž až po jílec. Seděla jako ochromená bůhvíkolik vteřin.

Pak otevřela oči a uviděla plameny.


15Trnitá sklizeě

Oheň už nebyl na schodišti. Rozšířil se do patra. Rozházené látky vzplanuly jako troud. Kyslík proudil otevřenými okny dovnitř a rozdmychával plameny až ke stropu. Žár byl k nesnesení. Nedalo se dýchat. Nasima se otočila zpátky k oknu, čtyřiadvacet let jejího života splynulo v jedinou myšlenku – citát z Koránu.

„Kullu nafsin zaikatul maut.“ „Každá duše ochutná smrt.“

Vylezla na parapet, žár v zádech. Volba byla jednoduchá. Jestli zůstane, uhoří a její rodina nebude mít co pohřbít. Jestli skočí, zemře, ale otec a bratři ji najdou a uloží ji k poslednímu odpočinku spolu se Soniou. Nehlasně odříkala modlitbu a  požádala Alláha, aby ji o soudném dni uvítal.

Pak sestoupila z římsy.



ČÁST PRVNÍ

Cameron

Listopad 2013



KAPITOLA JEDNA

VÝŠKOVÁ BUDOVA PRESTO, 16. PODLAŽÍ

ARLINGTON, VIRGINIE

5. LISTOPADU 2013

12 : 0 6

Psací stůl byl vyjádřením pýchy, ohromná deska z černého ořechu,

pocházející z  Berkshire Hills v  Cameronově rodném Massachu

setts, tři metry široká a metr dvacet hluboká, namořená do rudo

hnědého lesku. Na něm stály obvyklé doplňky vedoucího pracov

níka firmy: iMac se širokoúhlým monitorem, stolní lampa z nerez

oceli, vícelinkový telefon, stojánek na  psací potřeby – a  ještě ně

kolik osobních věcí: baseballový míček s podpisy Boston Red Sox

po  mistrovství světa 2004, plnicí pero Montegrappa a  skleněná

koule, kterou jeho manželka Olivia koupila v  Praze. Zbytek roz

lehlé plochy byl prázdný stejně jako kancelář, která ji obklopovala,

v  níž jediné další zařízení tvořilo kožené manažerské křeslo, kar

totéka z ořechového dřeva, laserová tiskárna se skenerem a dvojice

ušáků z koloniální éry, stojící na druhé straně stolu.

Cameron stál u  okna, sahajícího od  podlahy až ke  stropu,

a  jedl z  misky salát, než ho zápis z  nedávné schůze správní rady

povolá zpátky do  práce. Jeho kancelář v  nejvyšším patře globál

ního ředitelství firmy Presto byla výsadou prvního vicepreziden

ta a  generálního poradce. Také byla darem od  Vanceho Lawso

na, ředitele společnosti a  Cameronova nejlepšího přítele. Byla jen

pár kroků od Vanceovy rohové kanceláře a výhled z ní byl na vý

chod přes řeku Potomac, na  nejslavnější siluetu města Washing

ton – Lincolnův památník, Washingtonův monument a  Capitol

Hill. Večer, když v budově panoval klid a Cameron pracoval přes

čas, mu nezemská záře monumentů poskytovala určité zklidnění.


20 Corban Addison Ale ve výhni pracovního dne, kdy bylo třeba řídit dvě stě padesát firemních právníků, pět výborů správní rady a radit dvěma tuctům členů vedení, byla vyhlídka jen součástí pozadí.

Otočil hlavu a uviděl ve skle svého ducha – nos ostrý jako šíp a pevnou bradu, knír a přemýšlivé oči, tmavé stejně jako jeho ebenová pleť. Byl jediný Afroameričan v užším vedení a jeden z pouhých jedenácti černých vedoucích pracovníků v budově, navzdory diverzifikační iniciativě, kterou Vance zavedl během prvního týdne svého ředitelování. Cameron si však nikdy nepřipouštěl, aby příslušnost k minoritě – ani občasné nepříjemnosti, které z ní plynuly – ovlivňovala jeho výkon. Vyrostl ve světě privilegovaných bílých a záhy se naučil zvládnout jejich pravidla úspěchu. Barva jeho pokožky byla sice to první, čeho si lidé všimli, ale ne to, co si zapamatovali. Zapamatovali si jeho oči, mysl a křišťálově jasný úsudek.

„Came, mohl bys sem jít, prosím?“ Z  reproduktoru promluvil Vance a jeho hlas zněl nezvykle vážně. „Máme problém.“

Cameron odložil oběd a šel vedle, cestou zamával Eve, Vanceově sekretářce a pak vstoupil dvojitými dveřmi do pracovny ředitele. Rohová kancelář byla dvakrát větší než Cameronova a zařízená jako salon s obrazy na stěnách, dvěma sedacími prostory, barem a skříňkou s lihovinami, jakož i několika televizemi s plochými obrazovkami. Psací stůl jako by sem přidali až dodatečně. Vance raději pracoval vestoje, když rokoval se svým týmem, nebo na pohovce, s dokumenty rozprostřenými na konferenčním stolku. Takový byl, už když se s  ním Cameron seznámil na  ekonomické fakultě Harvardu, takový byl už třicet let.

„Co se děje?“ zeptal se Cameron, zaražený Vanceovým vystresovaným výrazem.

Přítel stál před televizními obrazovkami a očima, modrýma jako jezero, přejížděl z jedné na druhou. Televizní přijímače byly čtyři, každý vyladěný na jiný zpravodajský kanál. Obvykle běželo na každém něco jiného, ale občas, když šlo o dost velkou událost, působily jako refrakční komora, čerpající světlo z jediného zdroje, tak jako právě teď.

Zdrojem byla hořící budova.


21Trnitá sklizeě

„To je továrna v Dháce,“ oznámil Vance, zatímco kamera CNN přibližovala plameny, šlehající z  okna v  jednom horním patře. „Ukážou to znovu... Tady.“ Ukázal prstem na  obrazovku. „Nevím, kdo to fotil, ale bude toho plný internet. Uvidí to celý svět.“

V  rámečku byla fotografie mladé bangladéšské dívky, ležící v prachu, jednu paži nataženou vedle těla. Továrna za ní byla zahalená v plamenech. Na čele měla krev a na obličeji masku. Ne, ne masku – dětské kalhoty. Cameron se podíval důkladněji. Na kalhotách byla stříbrná visačka. Fotograf ji zachytil zřetelně. Uprostřed visačky se skvělo písmeno P.  Bylo to logo značky Piccola – jedné ze značek oblečení firmy Presto.

Cameronovi spadla brada němým leknutím. Po  třech desetiletích bojů a vyjednávání v bažinách státní správy si vypěstoval hroší kůži a klid řeholníka. Ten snímek ho ale připravil o řeč, nebyl schopný myslet. Ale jen chvilku. Pak se klid vrátil spolu s pudem sebezáchovy.

V kapse měl iPhone – své digitální vodítko. Zavolal komunikační viceprezidentce. „Kristin, potřebujeme tě ve Vanceově kanceláři. Hned.“

„Už jdu,“ odpověděla.

Potom zavolal na právní odbor, oddělení smluv. „Declane, došlo k nehodě v jedné továrně na oblečení v Bangladéši. Musíš zjistit, jestli šije pro nás.“ Cameron četl slova z dolní lišty záběrů BBC. „Jmenuje se Millennium Fashions.“

Když mu Declan zavolal zpátky odpověď, Cameron promluvil k Vanceovi. „Továrnu máme na Červeném seznamu. Zrušili jsme s ní spolupráci před půl rokem kvůli problémům s bezpečností práce.“

Vanceovi se zablesklo v očích. „Tak co sakra dělají naše kalhoty na obličeji té dívky?“

„Nevím,“ odvětil Cameron a usilovně se snažil zachovat klid.

Vzápětí se v  kanceláři objevila Kristin Raymondová. Chytrá, drzá a  s  prvotřídní kvalifikací, nositelka magisterského titulu v oboru komunikací na Columbijské univerzitě měla rozsáhlou praxi v oblasti veřejnoprávního i kabelového zpravodajství. Cameron ji třemi větami ve stručnosti informoval.


22 Corban Addison

„Musíme být o krok napřed,“ prohlásila. Vyndala telefon a zavolala sekretářce. „Leslie, svolej krizový tým do zasedačky ve čtrnáctém patře. Všechny hovory spojuj na můj mobil. Nikdo nebude mluvit s nikým zvenčí, jenom já.“ Ukončila hovor a obrátila se k Vanceovi. „Potřebujeme celofiremní informační embargo. Všechny informace musí jít přes můj tým. Cam může zkoncipovat e-mail, ale měl by odejít z tvého účtu.“

„Už to píšu,“ oznámil Cameron a palce mu jen létaly po displeji iPhonu. „Stručně a mile. Vozová hradba. Žádné úniky.“ Přečetl jim zprávu nahlas, pak ji odeslal. „Přeposlal jsem to Eve.“

„Zvládneme to,“ vykročil Vance ke dveřím. „Kristin, průběžně mě informuj.“

Cameron se otočil zpátky k obrazovkám a kysele mu zakručelo v žaludku. Byl to scénář zlého snu. Před pouhými třemi dny vydalo Presto propastný přehled výnosů za třetí čtvrtletí – jedenáct procent pod odhadem. Jarní a letní nákupní sezóna byly slabé. Obrat skladů skomíral a e-shopy se skoro nehnuly. Analytici spekulovali o životaschopnosti Presta. A akcionáři třídy A, kterým nikdy nebyly odepřeny dividendy, měli nahnáno. Aby uchlácholila investory i  teoretiky, potřebovala firma Presto ve  čtvrtém čtvrtletí téměř zázračné oživení trhu. Po celé zemi už běžely reklamy přiživující sváteční šílenství. Propagace na  Černý pátek bude historická. Na Vanceův rozkaz vsadilo Presto na nutkavé utrácení svátečních konzumentů. Jestli rychle neomezí škody způsobené požárem, začnou padat hlavy, a vedení bude první na řadě.

„Jdu dolů,“ oznámila Kristin. „Začnu koncipovat zprávu pro investory, ale s prohlášením bychom asi měli počkat, až jak moc to bude zlé. Tam je ještě noc. Nemáme zdání, co uvidíme, až vyjde slunce.“

„Zůstaň pozitivní,“ řekl Cam, i když se cítil přesně opačně.

„Připravím si gumáky,“ zavtipkovala Kristin a  odplula z  místnosti.

Vance se vrátil okamžik poté a zamířil k oknu. Cameron ho následoval s  vědomím, že začne mluvit, až bude připravený. Venku byl zlatý listopadový den, lesy na ostrově Theodora Roosevelta hrály všemi barvami.


23Trnitá sklizeě

„Tohle by nám mohlo vykuchat trh,“ pronesl Vance téměř šeptem. „Zákazníci nám můžou utéct. Bůh ví, že mají kam.“

„Neměli bychom reagovat přehnaně,“ namítl Cameron jemně. „Máme solidní základ a  zákazníci mají krátkou paměť. Můžeme udělat totéž, co udělalo BP – najmout PR firmu a udělat velkolepou kampaň. ‚Lidé na prvním místě.‘ To bylo vždycky heslo našeho podnikání.“

„To je dobrý nápad,“ odvětil Vance. „Ale nestačí to. Chci odpovědi z Bangladéše.“ Mocně se nadechl. „Ta holka je ve věku Annalee.“

Cameron chápavě kývl. Vance měl bezmezné výhody, magnetické charisma a nezdolnou vůli, ale jedna věc se mu nevydařila – rodina. Byl nenapravitelný sukničkář. Svými výboji se vyrovnal králi Šalamounovi. Ani Cameron nevěděl všechno, ale bylo jeho úkolem – nejprve jako Vanceova advokáta, nyní ředitele právního odboru v jeho firmě – udržovat ženy v odstupu a v tichosti. Vance byl kdysi ženatý, jen jednou; šlo o neblahý experiment s francouzskou supermodelkou, který vybouchl po dvou letech. Ze svazku se však narodila dcera, Annalee, nyní třináctiletá; žila s matkou v Paříži. Byla Vanceovou životní láskou a také jeho největší bolestí.

„Chci tomu dát nejvyšší prioritu,“ pokračoval Vance. „Urychleně svolej rizikový výbor, ale nezapojuj celou správní radu. Až přijde čas, půjdeme do toho spolu. Připrav spis. Hoď to na oddělení kompatibility a drž to v utajení. Chci vědět, jak k tomu došlo. A chci vědět, jak můžeme zabránit, aby se to opakovalo.“

Cameron se dlouze, pomalu nadechl. „To bych taky rád věděl. Ale klást otázky znamená riskovat. Nevíme, co se dozvíme.“

„To je jedno,“ zavrtěl Vance hlavou. „Řekl jsi to už tolikrát, pro výkon je nejdůležitější integrita. Někdo za to musí nést odpovědnost.“

Cameron mlčky stál, mírně znepokojen rozhovorem. V rohové kanceláři nastávaly chvíle, kdy měl větší cenu rozmysl než rozhodnost. Trpělivost však nikdy nepatřila k Vanceovým ctnostem. Nakonec se Cameron zeptal: „Jaký je časový rámec?“

„Jaký je třeba. Totéž platí o financích.“

Navzdory svým výhradám se Cameron na přítele opatrně usmál. „Jako by se už stalo.“


KAPITOLA DVĚ

VÝŠKOVÁ BUDOVA PRESTO, 16. PODLAŽÍ

ARLINGTON, VIRGINIE

5. LISTOPADU 2013

17:15

Příběh firmy Presto byl v  americkém podnikání legendou. Stejně jako pověst o  Romulovi a  Removi i  v  tomto mýtu figurovala dvojčata – manželský pár Hank a Dee Dee Carterovi – a zrodil se na římském venkově. Při jedné návštěvě Itálie v roce 1962 Carterovi zjistili, že obchod ve  vesnicích je obecní a  současně centralizovaný. Obchody se nalézaly po obvodu piazz, kde se scházeli přátelé a hráli hudebníci. Tím se nakupování usnadňovalo. Všechno na jednom místě. Tanec kolem nakupování a prodávání však nebyl jen materialistický. Byl organický, osobní a zábavný.

Po  návratu do  Spojených států vedli Carterovi rozhovor, který přeformoval svět maloobchodu – aspoň tak to tvrdila legenda. Hank byl podnikatel s půltuctem různých obchodních domů v portfoliu. V pětapadesáti letech byl ochotný přijmout novou výzvu. Také Dee Dee procházela přechodným obdobím, všechny děti už měly své rodiny a začínaly žít po svém. Nad těstovinami – mohlo to být něco jiného? – si dvojice zmapovala novou trasu. Přinesou Itálii do Ameriky v podobě nového obchodního domu, „všehokrámu“, jak to pokřtil Hank. Jeho oddělení budou uspořádána po obvodu náměstíčka, které sice bude zastřešené, ale bude skýtat také zeleň, lavičky a sluneční svit. Nazvou to Presto podle italského slova a vyvolávání kouzelníků. Jejich heslo však bylo ryze americké: „Všechno, co potřebujete, stačí lusknout prsty.“

V éře výrazných sociálních změn, kdy obchodní domy už byly stará vesta, ale nákupní centra dosud daleko za obzorem, Ameri


25Trnitá sklizeě

čané první omnikrám Presto uvítali – otevřel se ve Fairfaxu ve státě Virginie roku 1963 – jako vizi budoucnosti. Houfovali se u nádherných výloh a kaleidoskopů zboží a zdržovali se na náměstíčku u  zmrzliny. Roku 1965 otevřel Hank další tři obchodní centra. Když měla divoký úspěch, stouply mu ambice. V průběhu příštích deseti let otevřel třicet osm obchodních center ve dvanácti státech. Když roku 1984 zemřel, tvořilo už síť Presto sto obchodních center ve dvaatřiceti státech. Stále však šlo o rodinný podnik s pouhými dvěma akcionáři – Hankem a Dee Dee. Odolali pozlátkovým slibům Wall Streetu, protože neměli zájem budovat korporaci. Měli rádi pospolitost. Jejich cílem bylo poskytnout Američanům přístup ke kvalitnímu zboží za dostupnou cenu a darovat část výdělku na charitu. „Investuj do lidí,“ říkal často Hank, „a lidi ti to oplatí.“

Všechno to bylo ve firemní příručce, osobně předávané novým zaměstnancům v den nástupu. Cameron obdržel tu svou od Vanceho spolu s úsečnou poznámkou: „Tohle si přečti. Inspirující věc.“ Po pravdě, byla to spíš hagiografie než dějiny. Hank Carter nebyl žádný světec. Vytlačil z  oboru nespočet maloobchodníků z  hlavních ulic. Jedno však byla pravda: Hank nikdy nechtěl, aby se jeho firma stala tím netvorem, kterého z  ní vytvořil jeho syn Bobby po jeho smrti – s dvěma tisíci pěti sty obchodními centry napříč Amerikou, třemi sty padesáti tisíci zaměstnanců ve  třiatřiceti zemích a ročním obratem přes sto miliard dolarů.

Cameron otevřel černou složku na  svém psacím stole a  vsunul do  ní zprávu, kterou právě napsal. Pod zprávou byly e-maily od Vanceho a Blakea Conrada, předsedy rizikového výboru správní rady, oficiálně vyžadující vyšetření požáru. Dokumenty měly zásadní význam pro zachování utajení vyšetřování. Pokud Cameron poskytoval právní rady, nikoli obchodní, veškerá jeho komunikace s firmou podléhala utajení. Přesto byl rozdíl mezi právním a  obchodním poradenstvím neblaze ošemetný. Jeho úkolem bylo dbát na to, aby cokoli, co patří do „Černé složky“ – určeno pouze pro oči správní rady – tam i zůstalo.

Oblékl si sako, uložil složku do  kartotéční skříňky a  zamkl zásuvku klíčem, který měli jen on a  Blake Conrad. Pak zamířil


26 Corban Addison ke dveřím, v ruce aktovku. Za jeho zády se po střechách Washingtonu rozpínaly stíny soumraku a na budovách a monumentech se rozsvěcela světla.

Na chodbě promluvil ke své sekretářce Lindě: „Jdu do zasedačky. Prosím, přepojuj všechny hovory na Andersona.“

Kráčel svižně chodbou, kolem dřevem obložené odpočívárny s ledničkou zásobenou vodou Pellegrino a italským přístrojem Nespresso, podél zarámovaných portrétů Hanka, Dee Dee a  Bobbyho Carterových, jakož i  dvou generálních ředitelů, kteří nastoupili po nich – Ricka Mansona a Vanceho Lawsona –, až vstoupil do zasedací místnosti vedení, dějiště strategických sezení ředitelství a schůzí správní rady. Místnosti dominovaly tři základní věci: černý žulový stůl s dvanácti židlemi s vysokými opěradly, okno přes celou stěnu a masivní televize s plochou obrazovkou. U stolu seděly dvě osoby – Declan Mays, ředitel obecné odpovědnosti, a Manny Singh, ředitel jihoasijských zdrojů Presta.

Cameron před ně položil aktovku, zapnul televizi a  přepnul na  CNN. „Tohle dnes večer uvidí miliony Američanů,“ pronesl právě ve  chvíli, kdy záběr obličeje Wolfa Blitzera vystřídal přímý přenos z věžáku, kde se nalézalo sídlo Presta. „Jak vidíte, jsme hlavní téma. Naším úkolem je zjistit proč.“

Usedl a přidal hlasitost. Před kamerou znovu stál Blitzer a představoval Karen Hwangovou, asistentku ředitele Globální aliance pro práva pracujících v  San Francisku, a  Beatrici Walkerovou, mluvčí Obchodní komory Spojených států.

„Karen,“ říkal Blitzer, „začneme vámi. Před sedmi měsíci si zborcení Rana Plaza vyžádalo životy víc než jedenácti set bangladéšských dělníků z továren na oděvy. Teď v Bangladéši hoří továrna na  oděvy. Viděli jsme příšerné záběry mrtvol na  zemi, včetně fotky dívenky, o které všichni mluví. Zatím neznáme moc detailů, ale musíme se ptát: Proč nadále dochází k  takovým katastrofám v továrnách?“

„Naneštěstí, Wolfe,“ odpovídala Hwangová, „se této tragédii dalo klidně zabránit. Globální trh s konzumním zbožím – oblečením, hračkami, elektronikou a tak dále – pohání systém manuál


27Trnitá sklizeě

ní práce, která je v mnoha případech stejným vykořisťováním jako fabriky, které existovaly v téhle zemi v době požáru továrny Triangle Shirtwaist před sto lety. Primární hnací motor takového vykořisťování je ekonomika. Firmám jako Presto se skvěle daří v prostředí, kde neexistuje ochrana pracujících. Jdou za nejnižší cenou.“

„To je těžké obvinění,“ poznamenal Blitzer. „Beatrice, vy zastupujete podnikatelskou obec. Jak na to odpovíte?“

„Navzdory nelichotivému obrázku slečny Hwangové,“ odvětila Walkerová, „firmy ve Spojených státech hluboce dbají na práva pracujících. Mnozí z našich členů se podílejí na iniciativách, jako je Fair Labor Association, které monitorují, zda továrna splňuje mezinárodní standardy práce. Po katastrofě v Rana Plaza vytvořily severoamerické a evropské značky Alianci a Soulad, které v současnosti kontrolují všechny registrované továrny v Bangladéši. Značky investovaly miliony dolarů do modernizací. Tenhle požár je strašná tragédie. V srdcích jsme s oběťmi a jejich rodinami. Ale házet vinu na americké podnikání, to je urážka.“

Cameron vypnul zvuk. „Slečna Hwangová má zřejmě zkreslenou představu o tom, co každý den děláme, ale zdaleka není sama. Právě proto je tohle vyšetřování tak důležité. Declane, když jsme spolu prve mluvili, říkals, že jsme už před půl rokem přesunuli Millennium Fashions na  náš Červený seznam. Máš zprávu z  posledního auditu továrny?“

„Přímo tady,“ přistrčil mu Declan přes stůl stoh papírů. Mays, narozený v Dublinu a vychovaný v New Yorku, měl vytrvalost buldoka a profesní životopis posetý hvězdami – ekonomie na Cornellu a Oxfordu, práva v Georgetownu a desetiletí praxe specialisty na kompatibilitu národních a mezinárodních předpisů v Cameronově staré advokátní kanceláři Slade & Barrett. Byl první, koho Cameron najal poté, co přešel do Presta. Když bylo třeba vyslídit pravdu, nikdo nebyl efektivnější než on.

Cameron přelétl pohledem zprávu z auditu a stěží dokázal ovládnout rozhořčení. „Tři hasicí přístroje na tisíc dělníků. Odkryté elektrické vedení. Zastaralá rozvodná skříň. Generátory ve skladišti plném hořlavin. Jak jsme tuhle továrnu vůbec mohli někdy schválit?“


28 Corban Addison

„Nevěděli jsme, jak je to zlé,“ odvětil Declan hlasem plným znepokojení. „Auditorská firma, kterou jsme využívali předtím, se zkompromitovala.“

„Myslíš korupci.“

„Nemůžeme to dokázat, ale myslíme si to. Nová auditorská firma je dražší, ale nedá se jí nic vytknout. Hned jak jsme obdrželi její nálezy, dali jsme Millennium na Červený seznam.“

„A sdělili jste to našim lidem v Dháce?“

Declan kývl. „Okamžitě jsme je informovali.“

Cameron hodil zprávu na  stůl. „Takže je tu otázka za  padesát milionů dolarů – a to doslova. Už jen negativní publicita nás bude tolik stát, protože klesne prodej. Co dělaly včera v noci v Millenniu naše kalhoty? Manny, pověz mi, jak je to s objednávkou.“

Singh si založil ruce na hrudi. „Není to nic neobvyklého,“ odvětil. „Sto dvacet tisíc kusů. Šest týdnů na výrobu. Náš dodavatel je Rahmani Apparel – jeden z nejlepších v Bangladéši. Zásilka se má naložit v přístavu Čitágáon za tři dny.“

Cameron na Mannyho upřeně hleděl, dokud se manažer dodávek nezačal ošívat. Singh, veterán maloobchodu a přímý podřízený Rebeccy Sinclairové, viceprezidentky Presta pro poddodávky, byl nepopiratelně zdatný, ale nebyl zvyklý na  podřízenost. Takové už jeho oddělení bylo. Poddodávky tvořily samostatnou součást Presta. Pokud se každá nová řada výrobků objevila v  obchodech za  cenu, stanovenou nákladovými analytiky, nikdo nenahlížel za oponu.

Cameron otevřel aktovku a vyndal fotografii dívky, kterou si vytiskl na fotopapír. Přisunul ji k Mannymu. „Pořádně se na ni podívej. Nevíme, jestli je mrtvá, nebo živá. Víme jen, že má na sobě naše kalhoty – dětské kalhoty, zdůrazňuji – místo masky. Chceš mi říct, že naše oblečení v Millenniu nebylo?“

Singh se náhle zatvářil nervózně. „To neříkám. Neumím to vysvětlit.“

„Byl jsi odpovědný za předání objednávky, ne?“

„Dodavatele vybrala naše kancelář v  Dháce. Byl to Rahmani Apparel. Podepsal jsem to.“


29Trnitá sklizeě

Cameron kývl. „Konečně jakás takás transparentnost. Pokračuj. Spojuj tečky. Subkontrahoval Rahmani objednávku Millenniu?“

Singh pokrčil rameny. „To nevím. Tam u nich jsou čtyři hodiny r á no.“

Cameron dal na sobě znát rozladění. „To snad nemyslíš vážně. Továrna hoří, lidi umírají, naše firma dostává přes držku v mezinárodním tisku a ty si děláš starosti s něčím spánkem? Zvedni je z postelí.“

Singh pohlédl na Camerona s úžasem. „Teď?“

Cameron rozhořčeně zavrtěl hlavou. „Ne, zítra! Můžeš použít támhleten telefon. Nebo se můžeš vrátit do své kanceláře. Jen mi přines odpověď!“

Singh vyskočil. „Hned jsem zpátky,“ oznámil a  zmizel ve  dveřích.

„To bylo milé,“ pronesl Cameron klidně a vzal si zpátky fotografii, aniž se podíval na dívčin zakrvácený obličej. Nemohl snést zoufalství, které to v něm budilo, ne uprostřed krize. Půldruhého roku trénoval svou mysl v zapomínání. Ale Olivia tu pořád byla, ležela vedle něj ve tmě na krajnici, rty nehybné, skrývající výkřik, který nikdy nezazněl. Nech ji odejít, nakazoval si. Nemůžeš změnit, co se stalo.

Obrátil se zpátky k  Declanovi. „Ty víš, jak tyhle věci fungují. Vysvětli mi to.“

„Sám jsi to řekl,“ odpověděl Declan. „Rahmani subkontrahoval Millenniu. Nebo subkontrahoval jiné továrně, která zakázku subkontrahovala Millenniu. Je těžké otočit velkou objednávku za šest týdnů. Rahmani na to možná neměl dostatečnou kapacitu. Nebo možná nabrali zdržení. Výroba je dynamická. Většinu z  ní nevidíme.“

„Ale Rahmani podepsal náš Kodex závazných pravidel,“ namítl Cameron. „Všechny subkontrahenty musíme odsouhlasit, jinak dojde k porušení smlouvy.“

Declan se na  židli předklonil. „Když tu není Manny, budu upřímný. Pokud náš dodavatel dopraví dodávku do přístavu v Čitágáonu včas, každému z  dodavatelského je fakt jedno, jak se to udělalo. Kodex závazných pravidel je jen zástěrka.“


30 Corban Addison

Camerona začínal opouštět nucený klid. „Proč jsem o tom ještě nikdy neslyšel?“

„Protože to nemůžu dokázat,“ odpověděl Declan prostě.

Cameron okamžik přemýšlel. Kodex závazných pravidel byl dodatek, připojený ke smlouvám s dodavateli Presta – a bylo jich po světě dvaadvacet tisíc – a obsahující požadavky ohledně bezpečnosti továren, práv zaměstnanců, ochrany životního prostředí, korupce a  finanční integrity. Každá maloobchodní společnost měla takový kodex, ale Presto bylo důkladnější než většina ostatních. Cameron ten kodex osobně sepsal. Občas se zjistilo, že ho dodavatelé porušili. Právě proto Presto provádělo dvakrát ročně audity v továrnách – aby si vynutilo dodržování. Zjištění, že vlastní tým zajišťování objednávek zachází s  kodexem ledabyle, ho však silně znepokojilo.

„Už někdy v minulosti nějaký dodavatel ignoroval Červenou listinu?“ zeptal se.

Declan si odkašlal. „Něco se ke mně doneslo, ale zase – nemám dů k a z .“

Cameron se otočil k televizi a sledoval, jak hasiči stříkají proudy vody do  plamenů. Přestože věděl, že je to nerozum, znovu si představil tu dívenku, představoval si její hrůzu, když zvolila zemskou tíži raději než plameny. Věděl, jaké to je, cítit strach na pomezí mezi životem a  smrtí. Na  pomíjivý okamžik se znovu ocitl u Olivie, když se kolem nich svíjely tma a kov. Zavřel oči a vzpomínku zapudil.

„Takže mi chceš říct, že Millennium není jediné,“ řekl. „Existují i další vysoce rizikové továrny, co vyrábějí naše produkty bez našeho vědomí.“

Declan se na něj vážně zadíval. „Nevím, kolik jich je, ale ano.“

Ve dveřích se znovu objevil Manny, čelo zpocené. „Mluvil jsem s ředitelem naší kanceláře v Dháce. Byl zděšený. Řekl mi, že objednávku dostal Rahmani, ne Millennium. Slíbil, že se na to hned podívá.“

Cameron se zadíval Singhovi do očí a říkal si: Proč mě to neuklidnilo? Vtom ho něco napadlo. Bylo to vysoce nekonvenční, ale


31Trnitá sklizeě

situace byla vážná. „Začínám věřit, že možná potřebuje trochu větší motivaci.“

Manny ho nechápavě pozoroval. „Jak to myslíš?“

Když Cameron dospěl k rozhodnutí, věděl, že je správné. „Jděte domů a sbalte si, oba. Ráno odlétáme do Bangladéše.“


KAPITOLA TŘI

THE GANGPLANK MARINA

WASHINGTON, DC

6. LISTOPADU 2013

6 :17

Světlo svíček se mihotalo na ubruse, diamanty se jí třpytily na prstech, ale Cameron viděl jen nelibost v Oliviiných očích. Telefon držel v rukou, z displeje svítila Vanceova slova, ve snové krajině jeho paměti zůstala vrytá úzkost a omluva. „Zrovna jsem domluvil s Redem, Ravenswood koupil 4,9 % těsně před zavřením. Tím se ty řeči potvrzují. Svolávám krizový tým na osmou. Potřebuju tě tam. Promiň to načasování. Vyřiď Olivii, že jí to vynahradím.“ Cameronovi se nechtělo, ale Vanceovy rozkazy byly jasné. Navrhl Olivii, aby zůstala přes víkend a pak přijela domů vlakem. Věděl však, že to neudělá. Nechtěla strávit narozeniny sama. Už je čas, slyšel ji šeptat později. Cítil pod přikrývkou její pleť, její teplo kolem sebe. Nenáviděl pomyšlení, že musí odejít. Chtěl s ní zůstat navěky. Jenže naléhala. Je čas jít, zašeptala znovu, o maličko hlasitěji. Camerone...

Prudce otevřel oči do tmy a dýchal, aby si zklidnil uhánějící tep srdce. Okamžik mu připadalo, že je zase v jejich starém bytě a slyší Graysona, jednu z Oliviiných ruských modrých koček, jak drápe škrabadlo. Pak ale pochopil, že je to voda, šplouchající pod trupem plachetnice. Byt už nebyl – prodal ho skoro před rokem. Grayson a jeho sestra Bella žili u Cameronových rodičů v Bostonu. Žil na Vlnolamu, své jachtě zhotovené na zakázku, jediném artefaktu z minulého života, který mu nepřipadal začarovaný. Olivii plachtění nikdy nebavilo. Na výpravy po modré vodě s ním vyplouval Vance.

Podíval se na hodinky a vylezl z postele. Rychle se osprchoval, v kuchyňském koutu snědl misku granoly, oblékl si tmavomodrý


33Trnitá sklizeě

oblek a červenou kravatu, pak popadl kufr, vyšel na palubu a zavřel za sebou dveře kajuty. Nikdy si na to docela nezvykl, bydlet v marině. Připadalo mu to přechodné, netrvalé, ale tak to teď zkrátka bylo. Olivia bývala jeho severní hvězda. Když zemřela, svět se mu roztočil jako kolotoč a nikdy se nezastavil.

Nechal vzkaz přístavnímu kapitánovi a  vyjel svým sedanem Lincoln z parkoviště. Na Reaganovo letiště to stihl za osm minut. Gulfstream G550 už na něj čekal na asfaltové ploše, pobronzovaný východem slunce. Declan Mays a Manny Singh se s ním sešli u hangáru a společně došli k letadlu. V kabině obložené dubovým dřevem zaujali místa v kožených křeslech u ploché televizní obrazovky. Letuška Bridget jim nabídla překapávanou kávu nebo espresso. Cameron si objednal cappuccino, k tomu perlivou vodu, a zapnul kanál CONR AD.

Požár byl zase hlavní zpráva. Denní světlo v  Bangladéši s  sebou přineslo záběry vyhořelé továrny a  mrtvých těl, která ji obklopovala. Žádné nové detailní snímky však nepřišly – nic podobného fotografii té dívky. Podle reportérů v terénu majitel továrny nechal zabarikádovat brány poté, co hasiči dostali oheň pod kontrolu. Vzhledem k omezenému množství informací se odhady počtu mrtvých značně různily.

„Něco nového z Dháky?“ zeptal se Cameron Mannyho, když letadlo začalo rolovat.

Ředitel nákupu na něj vrhl nečitelný pohled. „Zatím nic.“

Cameron se obrátil k Declanovi. „Máš seznam dodavatelů?“

„Tady,“ podal mu Declan složku.

Uvnitř byla sjetina seznamu všech bangladéšských továren, které kdy Presto pověřilo výrobou oblečení pro své tři značky – Piccolu, dětskou řadu; Burano, řadu oblečení pro dospělé a pro sport; a Porto Bari, prémiovou řadu oblečení typu business a  společenského. Seznam obsahoval přes dvanáct set dodavatelů a byl seřazen do pěti kategorií podle preferencí – zlaté, stříbrné, zelené, žluté a červené. Zlatých a stříbrných bylo jen několik; většinu tvořily zelení a žlutí.

Cameron nalistoval Červený seznam na konci. Kritéria pro uzavírání smluv s  továrnami byla striktní. Přestupky musely být zá


34 Corban Addison važné – buď ohrožení života či zdraví dělníků, nebo závažné porušení smlouvy, které se objevilo i u dalšího auditu. Překvapilo ho zjištění, že na seznamu je víc než devadesát firem. Skoro všechny byly malé, s méně než třemi stovkami zaměstnanců. Millennium s 942 zaměstnanci tvořilo výjimku.

„Připravit ke startu, lidičky,“ ozval se kapitán z reproduktoru.

Cameron se v křesle opřel dozadu a gulfstream zrychlil po ranveji. Elegantně vzlétl a  zamířil obloukem doleva, směrem k  vycházejícímu slunci. Jakmile opustili vzdušný prostor Washingtonu, pilot zmírnil stoupání, a  Bridget začala připravovat snídani. Cameron se vrátil k seznamu dodavatelů, pohledem přelétl sloupce údajů – jména členů vedení, adresy provozů, délka podnikání, počet linek a kapacity, historie auditů a specializace stylu. Většina továren z Červeného seznamu vytvářela „základní“ oblečení – trička, polokošile, šortky a kalhoty. A většina, jak si Cameron všiml, na seznam přibyla v posledních šesti měsících v důsledku činnosti nové auditorské firmy.

„Pane Alexandere?“ ozvala se Bridget, v rukou podnos s míchanými vajíčky, šunkou a croissanty. „Mám vám to dát na stůl?“

„To je dobré,“ odvětil nepřítomně. V hlavě se mu formoval nápad. Přelistoval ve zprávě nazpátek a našel Rahmani Apparel. Jeho podezření se potvrdilo.

„Kapacita výroby,“ pohlédl na  Declana, pak na  Mannyho. „Víme, kolik kusů dokáže která továrna vyrobit měsíčně. Je to tak?“

„Samozřejmě,“ opáčil Manny. „Je to zásadní pro naše rozhodování. Nejenže známe jejich kapacitu, každý den dostáváme aktuální zprávy o tom, jak jsou vytížení.“

„A pokud mi paměť slouží,“ pokračoval Cameron, „naší zásadou je nevytěžovat kapacitu továrny na  víc než třicet až čtyřicet procent, ani pokud jde o naše nejlepší dodavatele.“

Manny kývl. „Někdy posuneme hranice, ale nikdy jsem nešel výš než na čtyřicet.“

„Tak mi vysvětli tohle,“ pokračoval Cameron. „Rahmani má měsíční kapacitu jedno sto padesát tisíc kusů. Objednávka Piccoly požadovala, aby tohle množství vyrobili za šest týdnů. Pokud jsme si nezamluvili dvě třetiny jejich kapacity, museli si opatřit pomoc jinde.“


35Trnitá sklizeě

Manny s rozmyslem odpovídal. „U velkých objednávek předpokládáme subkontrakty. Ale očekáváme, že naši dodavatelé to zvládnou jaksepatří se všemi nutnými povoleními, včetně našeho.“

„Jaká další povolení tam ještě jsou?“

Manny pohlédl na  stůl, kam jim Bridget položila podnosy. „Můžeme pokračovat při snídani? Stydne nám jídlo.“

Podrážděný Cameron málem odsekl, Můžeš se najíst, až s tebou domluvím. Místo toho zdvořile kývl a přesunul hovor ke stolu.

Po několika soustech Manny na jeho otázku odpověděl. „V Asociaci bangladéšských výrobců a  vývozců oděvů neboli BGMEA jsou registrované čtyři tisíce továren. Existuje mnoho dalších neregistrovaných, ale s těmi nespolupracujeme. Když objedná registrovaná továrna poddodávku u jiné registrované továrny, BGMEA vydá licenci, podepsanou oběma továrnami. Požadujeme, aby nám dodavatelé předali kopii této licence pro každou poddodávku.“

Cameron snědl plátek šunky. „Takže pokud Rahmani zadal poddodávku na naši objednávku Millenniu, museli mít licenci. To znamená, že o tom někde existuje záznam.“

„Ne nezbytně,“ zavtipkoval Declan a Manny současně odpověd ě l : „ A no.“

Cameron ukázal na Declana. „Nejdřív ty.“

„Manny má technicky vzato pravdu,“ řekl Declan, „ale jsme v Bangladéši. Spousta dodavatelů nemá trpělivost s formalitami. Uvedu příklad. Náš dodavatel nestíhá objednávku. Nechce, abychom se to dozvěděli, protože by se tím ocitl ve  špatném světle a  příště by od  nás objednávku nemusel dostat. Takže zavolá kamarádovi, který má volnou kapacitu, a uzavře dohodu po telefonu. Kamarád pošle kamion pro materiál a  vrátí hotové oblečení. Nebo ten přítel může zavolat jinému kamarádovi – třetí továrně – a předat část objednávky – řekněme dokončovací práce – jemu. Náš dodavatel o té třetí továrně neví a my nevíme ani o jedné.“

Cameron odložil vidličku, v žaludku mu škrundalo. Do čeho to šlapu? „Manny,“ pronesl tiše. „Řekni mi, že to není podstata našeho podnikání.“


36 Corban Addison

„Není,“ odvětil Manny, trochu příliš rychle. „Podívej, k  neformálním poddodávkám dochází. Ale pečlivě monitorujeme naše dodavatele. Není možné, aby objednávky propadly sítem.“

Declan zavrtěl hlavou. „Mám patnáctiletou dceru. To, co dělá, a co mi potom poví, je od sebe často na hony vzdálené. Naši dodavatelé nejsou jiní. Podnikají v krvelačné branži. Dělají, co musí, aby vydělali prachy, a nám říkají to, co chceme slyšet.“

„Nevíš, o  čem mluvíš,“ odsekl Manny. „Dvakrát ročně dostáváš auditorskou zprávu. Každé ráno nám od nich chodí e-maily.“

Declan se nenápadně usmál. „Mám skryté kanály. Vím víc, než si myslíš.“

Manny zíral do  talíře, černé oči mu žhnuly. Cameron ho pozoroval a cítil trochu soucit. Lidé na vrcholku obchodního aparátu Presta byli pěkně placení, neboť byli přivolávači deště, tlukoucí srdce v centru zisku firmy. Pokud konali svou práci, Cameron proti tomu nic neměl. Ale takový lapsus byl neomluvitelný.

A to byl teprve začátek. Tím si byl jistý.


KAPITOLA ČTYŘI

MEZINÁRODNÍ LETIŠTĚ SHAHJALAL

DHÁKA, BANGLADÉŠ

7. LISTOPADU 2013

10 :18

Obloha nad Dhákou byla vybledlá jako pergamen, obzor pošpiněný sazemi, jako by ho sežehl plamen. Cameron se díval z okna, když gulfstream přistával. Město bylo současně zahuštěné i rozlezlé, obrovská koncentrace budov navršených na sobě mezi řekami hnědými nánosem bahna a ulicemi ucpanými vozidly a chodci. Při přistání to skoro ani nezadrncalo a letoun odroloval k odlehlému místu na ploše z asfaltového makadamu. Čekala na ně dvě SUV – jedno označené jako vůz správy letiště, druhé bylo neoznačený černý mercedes. Druhý pilot spustil schůdky a vpustil dovnitř celníka, který jim orazítkoval pasy, vydal víza a přivítal je v Lidové republice Bangladéš.

Cameron potlačil zívnutí a  sebral aktovku. Cestovali šestnáct a  půl hodiny. Chvílemi spal a  užíval pilulky proti pásmové nemoci, snažil se přizpůsobit novému časovému pásmu předem. Šok však byl nevyhnutelný. Ve  Washingtonu byla půlnoc. Tady stálo slunce v nadhlavníku. Připadal si, jako by se mu mozek převaloval v pračce.

Zamířil k východu a sestoupil po schůdcích do spalujícího žáru, Manny a Declan v patách za ním. Vlhký tropický vzduch ho obklopil jako voda a  první nadechnutí se proměnilo v  kašel. Vedle zadních dvířek mercedesu stál Bangladéšan v  obleku. Energicky potřásl Cameronovi rukou.

„Vítejte, pane Alexandere. Jsem Shelim Madani, ředitel dhácké kanceláře.“ Otevřel dveře a ukázal do koženého interiéru vozidla. „Prosím, uvnitř je chladněji.“


38 Corban Addison

Poté co nastoupili, se Shelim chopil volantu, vyřítil se divoce přes letištní plochu, objel hangár a zařadil se na postranní vozovku.

„Radisson Blu není daleko,“ říkal Shelim a  v  jeho akcentu se spojovala zpěvavá bengálština s něčím škrobenějším – možná trochu britským. „Můžete se ubytovat a pak si promluvíme v salonku Business Class. Je tam úplné soukromí.“

Cameron zavrtěl hlavou. „Chci jet do naší kanceláře.“

„Jsou tam novináři,“ namítl Shelim jemně. „Nikdo nevstoupí ani nevyjde, aby se ho nevyptávali. Taky je ve městě špatný provoz. Cesta tam by nám trvala nejmíň hodinu.“

Jakmile to řekl, vjeli do zácpy na letištním obchvatu. Cameron upíral pohled z  okna na  tlačenici aut, kamionů, autobusů a  rikš, postupujících po centimetrech. Houkání klaksonů bylo ohlušující.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist