načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trnitá řeč – Leigh Bardugo

Trnitá řeč

Elektronická kniha: Trnitá řeč
Autor: Leigh Bardugo

Výrazné grafické zpracování knihy umocňuje syrovou atmosféru příběhů, jejichž hrdinové, lidští i zvířecí, se často vedle soucitu, statečnosti a věrnosti setkávají také s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 288
Rozměr: 24 cm
Úprava: 248, 32 nečíslovaných stran: barevné ilustrace, mapa
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The language of thorns - midnight tales and dangerous magic přeložila Dana Chodilová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3876-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Výrazné grafické zpracování knihy umocňuje syrovou atmosféru příběhů, jejichž hrdinové, lidští i zvířecí, se často vedle soucitu, statečnosti a věrnosti setkávají také s krutostí, zbabělostí a zradou. Kniha odkazuje na prapůvodní pohádky a báchorky, které nemívaly vždy šťastný konec, o to více však oplývaly poučením.

Popis nakladatele

Šest pohádkově laděných příběhů s úžasnými ilustracemi z temného světa fantasy sérií Griša a Šest vran.

Vydejte se do krajiny kouzel, kde vládne temná magie. Protéká tudy neposlušná řeka a minout vás může poslušná bouře. Přihlížejte pokoutním obchodům sjednaným pod rouškou noci. Vstupte do měst, ve kterých straší, a do lesů, ze kterých nevede cesta ven. Přečtěte si příběhy o mluvících zvířatech a oživlých figurkách z perníku. V temných pohádkách je totiž možné úplně všechno. Za každým rohem číhá zrada, pomsta, obětování, ale i láska...

(příběhy, které vyprávěla půlnoc)
Zařazeno v kategoriích
Leigh Bardugo - další tituly autora:
Griša - Světlo a stíny Griša
Šest vran Šest vran
Griša – Zkáza a naděje Griša – Zkáza a naděje
Prohnilé město Prohnilé město
Zjizvený král Zjizvený král
 (audio-kniha)
Šest vran Šest vran
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Trnitá řeč

PŘÍBĚHY, KTERÉ VYPRÁVĚLA PŮLNOC

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Leigh Bardugo

Trnitá řeč – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


leigh bardugo

Od autorky bestselleru ŠEST VR AN

P Ř Í B Ě H Y ,

KTERÉ VYPRÁVĚLA

PŮLNOC


Z Nové Země

Ayama a Trnitý les

6

Z Ravky

Příliš chytrý lišák

56

Čarodějnice z Duvy

84

Malá kudlička

122

Z Kerchu

Princ vojáček

148

Z Fjerdy

Když voda zpívá oheň

196

Poznámka autorky

284

Pro mou milou a silnou

Gamynne


Z Nové Země

Ayama a Trnitý les

6

Z Ravky

Příliš chytrý lišák

56

Čarodějnice z Duvy

84

Malá kudlička

122

Z Kerchu

Princ vojáček

148

Z Fjerdy

Když voda zpívá oheň

196

Poznámka autorky

284

Pro mou milou a silnou

Gamynne


Ayam a

a

Tr nit ý le s


7

V ONOM  ROCE,  KDY  SE  LÉTO  nechtělo  rozloučit,  zalehlo  horko  prérii  mrtvou  vahou. Nemilosrdné slunce sežehlo vysokou trávu  na popel, zvířata padala na vyprahlá pole a hynula.  Toho  roku  se  radovaly  jenom  mouchy  a královně  západního údolí nastaly zlé časy.

Všichni známe příběh o tom, jak se ta žena stala krá­ lovnou, jak i v rozedraných šatech a nízkém postavení  upoutala svou krásou mladého prince. Přivedl si ji do  paláce, nechal ji ustrojit do zlata, vlasy proplést draho­ kamy a všichni museli pokleknout před dívkou, která  byla ještě před několika dny pouhou služkou.

Tehdy ještě prince netížila královská koruna, byl  nevybouřený a lehkomyslný a každé odpoledne vyrá­ žel na lov na zrzavém koni, jehož si v potu tváře sám  zkrotil. Těšilo ho, jak otce podráždilo, že si vybral pro­ stou nevěstu, místo aby sňatkem vybudoval nějakou  šikovnou politickou alianci. Matka mu umřela už  dávno a odnesla si s sebou do hrobu i své rozumné  rady. Lid se bavil princovými nezbednými kousky  a obdivoval jeho krásnou ženu. Nějakou dobu se mla­ dému páru dařilo, brzy si v kolébce broukalo prin­ cátko s kulaťoučkými tvářičkami a s každým dnem  bylo milovanější.

Ayam a

a

Tr nit ý le s


8

Jenže onoho hrozného vyprahlého léta starý král  zemřel.  Lehkovážného  prince  korunovali  králem,  a když se jeho královna chystala podruhé porodit,  opustil zemi déšť. Řeka vyschla a proměnila se v suchou  kamenitou žílu, studny se zaplnily prachem. Královna  se vzdutým břichem každý den bloumala po hradbách  paláce a modlila se za moudré, silné a hezké dítě, ale  především orodovala za svěží větřík, který by jí ochla­

dil kůži a ulevil jí.

Tu noc, kdy se jim narodil druhý syn, stál na nebi  úplněk, hnědý jako starý zaschlý strup. Palác obklopili  kojoti, vyli, škrábali po zdech a roztrhali strážného,  který je šel odehnat. Jejich horečné vytí přehlušilo  i zděšený jekot královny, jakmile uviděla, co jí s vřísko­ tem vyklouzlo z dělohy. Malý princ měl cosi z chlapce,  ale víc z vlka. Tělo od temene až po drápy na nohou  pokrývala slizká černá kožešina, oči měl rudé jako krev  a na hlavě rašily zárodky dvou rohů.

Králi se nechtělo zahajovat nebezpečnou tradici  vraždění nepohodlných princů, ale takové stvoření se  nedalo vychovávat v paláci. A tak povolal své nejuče­ nější rádce a nejlepší stavitele, aby pod areálem paláce  vybudovali rozlehlé bludiště. Táhlo se celé míle daleko,  až k tržnímu náměstí, kroutilo se tam a zase zpátky.  Trvalo roky, než král ten labyrint postavil, polovina  dělníků se ztratila v jeho zdech a nikdo už o nich nikdy  neslyšel. Jakmile bylo dílo hotovo, nechal král vytáh­ nout nestvůrného syna z klece v královských jeslích  a vsadit ho do bludiště, aby už víc nesužoval svou matku  ani království. Toho suchého léta se narodilo i další dítě. Kima spatřila  světlo světa v mnohem chudší rodině, která neměla ani  dost půdy na živobytí. Ale když se tohle novorozeně  prvně nadechlo, nespustilo křik, nýbrž zpěv, a hned  potom se nebe otevřelo, rozlil se déšť a konečně učinil  přítrž dlouhému suchu.

Svět se ten den zazelenal a od té doby se tvrdilo, že  kamkoli se Kima vrtne, je cítit sladká vůně čerstvého  rašení. Vyrostla z ní dívka vysoká a pružná jako mladá  lipka,  pohybovala  se  tak  ladně,  až  to  bylo  skoro  o strach – jako by tak lehounké stvoření mohlo prostě  odvanout. Její hladká hnědá kůže zářila jako hory v oné  medové hodině před tím, než se slunce skloní za obzor.  Vlasy nosila rozpuštěné, hustá svatozář černých kudrn  jí rámovala tvář jako květ v rozpuku.

Každý ve městě by potvrdil, že pro Kiminy rodiče  bylo její narození učiněným požehnáním. Časem se  jistě  vdá  za  nějakého  boháče –  možná  dokonce  za  prince – a přinese jim hotové jmění. Ale pak, sotva o rok  později, se vyklubala na svět jejich druhá dcera a s tou  se jim bohové vysmáli. Jak děvče rostlo, začínalo být  jasné, že kde se Kimě dopřálo měrou vrchovatou, vyšla  Ayama naprázdno. Byla nemotorná a věčně jí něco  padalo z rukou. Masivní tělo, krátké a kulaté jako pivní  džbánek, nesly ploché nohy. Kima měla hlas jemný  a konejšivý jako déšť, zato když promluvila Ayama, jako  by zaplálo prudké, ostré polední světlo, v němž sebou  člověk škubne a odvrátí se. Rodičům bylo kvůli druhé  dceři trapně a snažili se, aby moc nemluvila. Drželi ji  doma,  nakládali  jí  úkoly,  pouštěli  ji  jen  na  dlouhé  výpravy s prádlem k řece a zase zpátky.

Aby  Kimu  nerušili  v odpočinku,  zřídili  Ayamě 

spaní na teplých kachlích kuchyňských kamen. Copy 

se jí čepýřily čím dál víc a popel se jí zažíral pod kůži. 

Brzy byla spíš šedá než hnědá, plaše se kradla ze stínu  do stínu ve strachu, že někoho pohorší. Časem lidé  úplně zapomněli, že jsou v domě dvě dcery, a považo­ vali Ayamu za pouhou služku.

Kima se často pokoušela se sestrou promluvit, ale 

vychovávali ji coby nevěstu pro nějakého zámožného  muže, a než si stačila najít volnou chvilku a vyhledat  Ayamu v kuchyni, musela pokaždé do školy nebo na  taneční lekce. Ayama celé dny pracovala mlčky a za  večerů se přikradla ke Kimině posteli, vzala sestru za  ruku a poslouchala vyprávění babičky Ma Zil, kolé­ bána jejím stařeckým hlasem. Když svíčky dohořely,  šťouchla Ma Zil do Ayamy holí a nakázala jí, ať se vrátí  ke kamnům, než se probudí rodiče a přistihnou ji, jak  ruší sestru.

Takhle to chodilo dlouho. Ayama dřela v kuchyni,  Kima rostla do krásy, královna vychovávala svého lid­ ského syna v paláci u útesu a pozdě v noci si cpala do  uší smotky vlny, aby neslyšela vytí jeho mladšího bra­ tra hluboko dole. Král vedl předem prohranou válku  na východě. Lidé reptali, když na ně uvalil nové daně  nebo jim odvedl syny na vojnu. Stěžovali si na počasí.  Doufali v déšť.

Jednoho jasného slunečného rána probudilo město  rachocení hromu. Po nebi neplul ani jediný mráček, ale  rámus otřásal taškami na střechách a jednoho starce  srazil do škarpy, kde zůstal trčet dvě hodiny, než ho  synové vytáhli ven. Tou dobou už všichni věděli, že ten  hřmot nezpůsobila žádná bouřka. Z labyrintu unikl  netvor a byl to jeho řev, co se s duněním odráželo od  stěn údolí a rozechvívalo hory.

Lidé najednou pustili z hlavy daně i úrodu i válku  a místo toho se báli, že je zrůda unese z postelí a sežere.  Zavírali dveře na závory a brousili nože. Děti drželi  doma a lampy nechávali svítit celou noc.

Jenže ve strachu se nedá žít věčně, a jak dny míjely  a nic se nedělo, napadalo je, jestli jim snad bestie neu­ dělala laskavost a nevybrala si k běsnění jiné údolí.  Pak se jistý Bolan Bedi vypravil za svými stády na 

západ a našel dobytek povražděný a trávu políček 

nasáklou krví – a nebyl sám. Zvěsti o masakru se roz­ šířily a Ayamin otec zašel na vzdálené pastviny, aby  zjistil, co se tam děje. Vrátil se s děsivými zvěstmi  o urvaných hlavách novorozených telat, o ovcích roz­ páraných od krku ke slabinám, o vlně zbarvené rzí.  Nikdo jiný než ten netvor nemohl způsobit takovou  zkázu za jednu jedinou noc.

Lidé ze západního údolí nepovažovali svého krále  za bůhvíjakého hrdinu kvůli těm prohrávaným vál­ kám, prosté ženě a zálibě v pohodlí. Ale teď na něj byli  pyšní. Panovník se chopil vedení a přísahal, že údolí  ochrání, vypořádá se se svým nestvůrným synem jed­ nou provždycky. Shromáždil velkou skupinu lovců,  vypravil  ji  do  divočiny,  kam  se  podle  jeho  rádců  nestvůra  uchýlila,  a vlastní  královskou  gardu  jim  přidělil jako doprovod. Ti muži, celá stovka vojáků,  pochodovali po hlavní cestě, až jim pod botami vířil  prach, pod vedením kapitána v lesknoucích se bronzo­ vých rytířských rukavicích. Ayama je viděla procházet  kolem z okna kuchyně a žasla nad jejich odvahou.

Druhý den ráno přišli lidé z města na tržní náměstí  za svými obchody a naskytl se jim strašlivý obrázek.  Uprostřed se tyčila věž z kostí stovky mužů, nasklá­ daných jako naplavené dříví u studny. Na samém  vršku se ve slunci blyštěly bronzové rukavice králova  kapitána.

Lidé kvíleli a třásli se strachem. Někdo musí najít  způsob, jak ochránit je i jejich stáda. Pokud netvora  nedovede zabít vojsko, pak musí král vymyslet, jak  svého mladšího syna uchlácholit. Panovník nařídil  svému nejchytřejšímu rádci vydat se do divokých krajů  a uzavřít s bestií příměří. Rádce souhlasil, sbalil se na  cestu a utekl z údolí, jako by mu za patami hořelo, nikdo  už ho nikdy nespatřil.

Král nemohl najít osobu natolik statečnou, aby se  vypravila do divočiny a vyřídila tu záležitost. V zoufal­ ství nabídl tři truhlice zlata a třicet štůčků hedvábí  tomu, kdo si troufne na roli vyslance. Tu noc se v dom­ cích po celém údolí nemluvilo o ničem jiném.

„Měli bychom odsud odejít,“ mínil Ayamin otec,  když se rodina shromáždila k večeři. „Viděly jste ty  kosti? Jestli se králi nepovede netvora usmířit, ten jistě  přijde a všechny nás sežere.“

Ayamina matka pokývala hlavou. „Vydáme se na  východ a najdeme si nový domov na pobřeží.“

Ale Ma Zil seděla u ohně na svém nízkém štokrleti 

a žvýkala list jurdy. Stařeně se do toho dlouhého puto­

vání nechtělo. „Pošlete Ayamu,“ utrousila a odplivla si  do ohně.

Rozhostilo se dlouhé mlčení, jen plameny syčely  a praskaly. Ayamě přejel po zádech mráz i v horku  kamen, u kterých stála a pražila proso.

Ayamina matka vytušila, že by měla něco namít­ nout, a tak se ozvala: „Ne, ne. S Ayamou je to těžké, ale  stejně je to moje dcera. Půjdeme k moři.“

„Kromě toho,“ přidal se otec, „jen se koukněte na ty  její umouněné šaty a zacuchané copy. Kdo by uvěřil, že  je královský vyslanec? Netvor by se jí jenom vysmál.“

Ayama  nevěděla,  že  se  netvoři  umějí  smát,  ale  neměla čas o tom přemýšlet, protože Ma Zil si znovu  odplivla do ohně.

„Je to netvor,“ zahučela stařena. „Co ten ví o hez­ kých šatečkách a rozkošných tvářičkách? Ayama bude  královým vyslancem. Zbohatneme, Kima sežene lep­ šího ženicha a ten nás bude všechny živit.“

„Ale co když ji netvor sežere?“ otázala se laskavá  Kima se slzami v krásných očích. Ayama byla sestře  vděčná. Sama se zoufale chtěla vzepřít babiččině plánu,  jenže rodiče jí tak dlouho nakazovali držet jazyk za  zuby, že jí dočista zdřevěněl.

Ma Zil odbyla Kimina slova mávnutím ruky. „Tak  za ni zazpíváme píseň kostí a bohatí budeme stejně.“

Rodiče neříkali nic, ale do očí se Ayamě nepodívali,  myšlenky a pohledy už v duchu upírali ke královským  truhlicím zlata.

Tu noc, zatímco se Ayama neklidně převalovala na  tvrdých kachlích kamen a nemohla usnout, za ní přišla  Ma Zil a položila jí mozolnatou ruku na tvář.

„Neboj se,“ konejšila ji. „Já vím, že máš strach, ale až  si vyděláš královu odměnu, opatříš si vlastní služebnic­ tvo. Nebudeš už muset drhnout podlahu ani vyškrabo­ vat staré hrnce. Budeš nosit modré letní hedvábí, krmit  se bílými nektarinkami a spát v pořádné posteli.“

Ayama se pořád ustrašeně mračila, a tak babička  dodala: „No tak, Ayamo. Víš přece, jak to chodí v pohád­ kách. Zajímavé věci se dějí jenom krásným dívkám. Ty  budeš do západu slunce zpátky doma.“

Tahle myšlenka Ayamu upokojila, a když jí Ma Zil 

zazpívala ukolébavku, usnula a přitom hlasitě chrá­ pala – protože ve spánku nemohl její hlas nikdo utišit. Ayamin otec vzkázal králi, že pro něj má posla. Ne ­ obešlo se bez posměchu, že se o ten úkol má pokusit  taková divná holka, král však stanovil jedinou pod­ mínku, a tou byla kuráž. A tak se Ayama stala králo­

vým vyslancem a dostala nařízeno, aby se vydala do 

divokých krajů, našla netvora a vyslechla od něj, čeho 

si žádá.

Naolejovali jí a znovu zapletli vlasy. Dostala jedny 

z Kiminých šatů, které jí byly těsné po celém těle a dole  se musely založit, aby je nevláčela v prachu. Ma Zil uvá­ zala vnučce kolem pasu jasně modrou zástěru a na  hlavu jí nasadila široký klobouk ozdobený rudými 

vlčími  máky.  Ayama  si  vsunula  do  kapsy  zástěry  sekerku, kterou sekávala dřevo, a taky suchý datlový  koláč a měděný kalíšek na pití – kdyby měla to štěstí  a objevila vodu.

Lidé z města bědovali, otírali si oči a obdivovali sta­

tečnost Ayaminých rodičů. Žasli nad tím, jak to Kimě  sluší i s uslzenými tvářemi. A pak si zas šli po svých  a Ayama se vydala do divokých krajů.

Na tomto místě se sluší uvést, že v Ayamě byla  kapku malá dušička. Jak by taky ne, když ji rodina  poslala  umřít  za  trochu  zlata  a dobrou  partii  pro  sestru? Ale Ayama milovala Kimu, která jí podstrko­ vala kousky medových pláství, když se rodiče nedí­ vali, a která ji učila nejmodernější tance. Ayama sestře  přála, aby získala všechno, po čem jen touží.

A popravdě řečeno, nebylo jí ani moc líto, že jde  z domu. Někdo jiný bude muset vláčet šaty k řece  na praní, drhnout podlahu, vařit večeře, krmit sle­ pice, spravovat oblečení a vyškrabovat zbytky jídla  z hrnců.

No,  pomyslela  si,  protože  se  naučila  mlčet  i o samotě, aspoň že dneska nemusím pracovat, a než umřu,  ještě poznám něco nového. Už jenom díky tomu kráčela  o něco veseleji, přestože jí slunce nelítostně pražilo  do zad.

Dobrá nálada jí nevydržela dlouho. Divoké kraje  nebyly nic než vyprahlá tráva a holá křoviska. Ne­  bzučel  tam  žádný  hmyz.  Žádný  stín  nezmírnil  nesmlouvavý žár. Látka Ayaminých těsných šatů nasá­ kla potem a v botách jako by vlekla rozpálené cihly.  Zachvěla se, když poprvé uviděla vybělené kosti koňské  mrtvoly, ale hodinu nato už se těšila, kdy zas zahlédne  čistou bílou lebku nebo hrudní koš, trčící jako rozple­ tený košík. Bylo to aspoň rozptýlení v té jednotvárnosti  a znamení, že tu něco aspoň načas žilo.

Možná, pomyslela si, prostě padnu mrtvá, ještě než se  dostanu k netvorovi, takže se nemám čeho bát. Ale nakonec  uviděla  na  obzoru  černou  linku,  a jak  se  blížila,  poznala v ní temný les. Šedokoré stromy byly vysoké  a tak hustě prorostlé trnitými ostružiníky, že mezi  nimi neviděla nic než tmu. Věděla, že právě tam najde  králova syna.

Zaváhala. Nelíbila se jí představa, co na ni čeká  v tom trnitém lese. Možná, že za pár minut vydechne  naposled. Aspoň to bude ve stínu, uvažovala. A když se to tak  vezme, oč je ten les horší než zahrada zarostlá trním? Uvnitř je  nejspíš jednotvárný a neublíží mi, nanejvýš mě unudí k slzám.  Obalila se slibem Ma Zil jako brněním, připomněla si,  že  jí  není  souzeno  žádné  dobrodružství.  Objevila  v popínavých rostlinách mezeru, kudy se dalo pro­ klouznout, a jen sykla, jak ji trny poškrábaly na pažích 

a pořezaly na dlaních.

Rozechvělými kroky prošla Ayama trním a vstou­ pila do lesa. Ocitla se ve tmě. Srdce se jí rozběhlo jako 

králíkovi, nejradši by se obrátila a utekla, ale prožila ve 

stínech dost času a dobře je znala. Přinutila se zklidnit,  zatímco jí na těle chladl pot. Za pár minut shledala, že  les je temný jenom oproti jasu divočiny, kterou nechala  za sebou.

Když se jí přizpůsobil zrak, nevěděla, jestli jí horko  nějak nepopletlo hlavu. Les osvětlovaly hvězdy – ona  přitom moc dobře věděla, že je den. Větve stromů se  vysoko nahoře černě rýsovaly oproti jasně modré sou­ mračné obloze a všude, kam se Ayama podívala, viděla  bílé chumly kdoulových květů, kde byly před chvílí jen  trny ostružiníků. Slyšela sladké volání nočního ptac­ tva a pronikavý rámus cvrčků – a i když si říkala, že to  není možné, odněkud k ní doléhalo i zurčení vody.  Světlo hvězd se odráželo od každého listu a oblázku,  celý svět kolem jako by stříbrně zářil. Věděla, že nesmí  polevit v ostražitosti, ale neodolala a sundala si boty,  aby  cítila  pod  bolavýma  nohama  chladivou  půdu,  porostlou mechem.

Přinutila se opustit útočiště trní za sebou a vykro­ čit. Za nějakou dobu dorazila na břeh potoka s hladi­ nou tak rozzářenou světlem hvězd, jako by někdo  oloupal slupku z měsíce a položil ji jako lesknoucí se  stužku na lesní půdu. Ayama postupovala podél kli­ katícího se toku hlouběji a hlouběji do lesa, až se  dostala  na  tichou  paseku.  Na  stromech  tu  jiskřily  světlušky  a nebe  bylo  temně  nachové  jako  zralá  švestka. Došla do samého středu lesa.

Potok  napájel  široké  jezírko  obrostlé  kapradím  a obklopené hladkými kameny. Sotva Ayama uviděla  tu čistou sladkou vodu, neodolala, přispěchala k ní  a klekla si. Vlčí máky na klobouku jí už dávno zvadly 

a hrdlo měla vyprahlé jako starý lusk. Vytáhla z kapsy 

zástěry měděný kalíšek a ponořila ho do vody, ale sotva  ho zvedla k ústům, zaslechla hromový ryk a něco jí  vyrazilo pohárek z ruky. Rozletěl se po pasece a Ayama  málem sklouzla do jezírka.

„Holka jedna hloupá!“ zaduněl hlas jako horská  lavina. „Chceš se snad stát netvorem?“

Ayama se přikrčila v trávě, ruce si přitiskla na pusu,  aby zarazila výkřik. Spíš vycítila, než uviděla mohut­ nou siluetu netvora plížícího se sem a tam tmou.

„Odpověz mi,“ pobídl ji.

Ayama zavrtěla hlavou a nějak se jí podařilo najít  v sobě hlas, byť i jejím vlastním uším zněl křehce jako  křída. „Mám jenom žízeň.“

Uslyšela ostré zavrčení a ucítila chvění země, jak se  k ní netvor kradl. Vzepnul se na zadních nohou, vzty­ čil se nad ní, zakryl hvězdy. Měl tělo černého vlka,  a přesto se nesl jako člověk. Na hustém kožichu kolem  krku mu spočíval pás ze zlata a rubínů, z hlavy mu  trčely zakroucené rohy s výstupky, které se leskly, jako  by je zevnitř osvětloval nějaký utajený oheň. Ale nejdě­ sivější ze všeho byly planoucí rudé oči a hladová tlama  plná ostrých zubů.

Ayamě vířily v hlavě zvěsti, týkající se jeho naro­ zení. S jakým netvorem to královna líhala, že stvořila takové  monstrum? Co král provedl, že si vysloužil takové prokletí?  Bestie se nad ní tyčila jako medvěd chystající se k útoku.

Zbraň! pomyslela si a vytáhla ze zástěry sekerku.

Ale netvor se jen smál – jinak se to nazvat nedalo.  Odtáhl pysky a odhalil černé dásně a strašlivé hroty  dlouhých zubů.

„Jen mě udeř,“ pobídl ji. „Rozsekni mě na dva kusy.“

Než Ayama stačila jen pomyslet, že by to udělala,  vyškubl jí tlapou se silnými drápy sekerku z rukou  a přejel si ostřím po hrudi. Nezůstala na ní ani stopa.  „Žádná čepel mi neublíží. Myslíš si, že to můj otec  nezkusil?“

Netvor  svěsil  velikou  hlavu,  začenichal  Ayamě  u krku a odfrkl si. „Poslal prostou ženu, umouněnou od  popele a páchnoucí kuchyňským ohněm. Nehodíš se  ani k sežrání. Možná tě stáhnu z kůže a nabídnu tě  jiným tvorům v trnitém lese, abych je naštval.“

Pro Ayamu byly urážky denní chleba, takže tuhle  ani pořádně nezaznamenala. Ale byla strašlivě una­ vená a zoufale bolavá a tak vylekaná, že se jí chvěly  všechny kosti v těle. Možná proto vstala, otevřela pusu  a pronikavým hlasem, který tolik rozčiloval její rodiče,  hořce pronesla: „Tohle je tedy ta děsivá bestie. Její slabé  zoubky si žádají křehké ženušky.“

Nejradši  by  hned  vzala  svoje  slova  zpátky,  ale  netvor se jenom zasmál. Z toho lidského zvuku vychá­ zejícího z nestvůrného těla se jí zježily všechny chlupy  na těle.

„Jsi  stejně  pichlavá  jako  tenhle  les,“  prohlásil.  „Řekni mi, proč král poslal tak bídnou služku, aby mě  obtěžovala?“

„Král si mě vybral, abych –“

Netvorovo veselí v jediném okamžiku vyprchalo.  Zaklonil hlavu a zavyl, až se otřásly listy na stromech  a z větví se sesypaly bílé a růžové okvětní lístky. Ayama  se zapotácela, couvla a přikryla si hlavu rukama, jako  by se v nich chtěla schovat. Ale netvor se k ní sklonil,  ucítila divný zvířecí pach jeho kožichu a teplý závan  dechu z tlamy.

„V mém lese platí jenom jediné pravidlo,“ zavrčel.  „Mluvit pravdu.“

Ayamu napadlo, že zkusí vysvětlit, jak to chodí  u nich doma, a tu nabídku truhel zlata a hedvábí, ale  pravda  byla  mnohem  jednodušší.  „Nikdo  jiný  sem  nechtěl jít.“

„Ani královi stateční vojáci?“

Zavrtěla hlavou.

„Ani ten dokonalý lidský princ?“ zeptal se.

„Ne.“

Znovu se rozezněl netvorův smích a Ayamě připa­ dalo, jako by v něm slyšela drtící se kosti.

Ale když už si jednou vzpomněla na vlastní hlas,  napadlo ji, že by ho ráda zase použila. Neprotrpěla ty  míle žízně a nudy a puchýřů na nohou proto, aby se  jí  někdo  vysmíval.  A tak  potlačila  strach,  sebrala  kuráž,  pevně  se  rozkročila  a spustila  pronikavě  a jasně jako trumpeta: „Mám tě požádat, ať přestaneš  vraždit naše stáda.“

Netvor se přestal smát. „Proč bych to měl dělat?“

„Třeba protože máme hlad?“

„Co je mi po vašem hladu?“ zavrčel a začal přechá­ zet po pasece. „Starali jste se vy o moje hladové břicho,  když mě jako dítě zavřeli do labyrintu? Žádala jsi snad  tehdy tím svým znělým hláskem krále o slitování, malá  vyslankyně?“

Ayama rozpačitě kroutila v dlaních lem zástěry.  Tehdy byla ještě dítě, ale vážně nikdy neslyšela rodiče  ani žádného obyvatele údolí utrousit jediné slůvko  lítosti vůči netvorovi.

„Ne,“ odpověděla si bestie sama. „Neudělala jsi to.  Ať si vás váš hodný král krmí ze svých královských  stád, pokud má takovou starost o svůj lid.“

Možná, že právě to by měl král udělat, ale Ayamě  to nepříslušelo říkat. „Poslali mě, abych to s tebou  vyjednala.“

„Král nemá nic, co bych chtěl.“

„Pak bys mohl projevit soucit jen tak.“

„Můj otec mě soucitu nenaučil.“

„Copak se nedovedeš učit sám?“

Netvor  se  zastavil  a velice  pomalu  se  obrátil  k Ayamě, která se pod upřeným pohledem jeho krví  podlitých očí ze všech sil snažila neroztřást. Šibalsky  se usmíval.

„Mám návrh pro tebe, malá vyslankyně, ne pro krále.  Pověz mi příběh, při kterém pocítím něco víc než vztek,  a jestli se ti to povede, možná tě nechám naživu.“

Ayama nevěděla, co si má s tou nabídkou počít.  Možná je to lest či prostě jen nesplnitelný úkol. Netvor  má  velkomyslnou  náladu  nebo  je  nacpaný  po  posledním krmení a potřebuje se něčím zabavit. Na  druhé straně, Ayama velkou část svého života nemlu­ vila a nikdo nemluvil na ni. Dovedla pochopit, že  netvor touží po rozhovoru.

Odkašlala si. „A přestaneš sužovat naše stáda?“

Odfrkl si. „Jestli mě neznudíš. Ale nudíš mě už teď.“

Ayama se nadechla, aby se zklidnila. Těžko přemýš­ let, když se nad ní tyčila taková potvora.

„Sedneš si?“ ukázala na zem.

Netvor zavrčel, ale vyhověl jí, usadil se u vody, až to  žuchlo a z temných stromů se vznesli ptáci.

Ayama se posadila na zem o hodný kus dál, urov­ nala si kolem sebe zástěru a obula si boty. Zavřela oči,  aby neviděla netvora, stočeného u potoka a olizujícího  si pysky.

„Zdržuješ,“ vyčinil jí.

„Jde mi jenom o to, abych ten příběh vypověděla  správně.“

Zasmál  se  hlubokým,  nepříjemným  smíchem.  „Mluv pravdu, malá vyslankyně.“

Ayama se rozechvěla. Nevěděla, které z historek  babičky Ma Zil jsou pravdivé a které ne. Kromě toho,  se smrtí na jazyku se nerozpráví zrovna nejlíp. Ale jen  to, že se nikdo neobtěžoval Ayamu poslouchat, ještě  neznamenalo, že nemá co říct. Naopak, měla toho na  srdci  spoustu.  A pokud  byla  pravda,  že  si  netvor  s někým rád promluví, pak možná platilo i to, že se  Ayama byla ráda, když někdo poslouchal ji.

PRVNÍ PŘÍBĚH

„Kdysi dávno žil chlapec, který jedl a jedl a pořád neměl  dost. Zhltl hejno hus a ani se nezdržoval se škubáním. 

Vypil celá jezera, spolykal všechny ryby v nich, odříhl 

si a vyletěly z něj kameny. Nacpal si do pusy tucet vajec  najednou  a jediným  polknutím  je  spořádal,  pak  si  nechal opéct tisícihlavé stádo na tisíci rožních a slupl  ho kus po kuse, mezitím si jenom na chvilku zdříml.  Ale pokaždé se vzbudil se strašlivým kručením v břiše.  Snědl celá pole obilí a kukuřice, a když se dostal na  konec, měl stejný hlad jako na začátku.

Z toho neustálého hladu mu bylo mizerně, z toho 

strašného pocitu prázdnoty v sobě. Někdy mu připadal  tak velký a široký, že by přísahal, že v něm fouká vítr.  Jeho rodina si zoufala, protože ho neuživila, a chlapec  by se rád léčil, ale žádný medik ani léčitel zowa mu 

nedovedl pomoct. Jeho příběh se šířil, jak už to tak  s příběhy chodí, a nakonec se o něm doslechla mladá  dívka ve vzdáleném městě. Hned šla za svým otcem, což  byl doktor mnoha umění a nejmoudřejší člověk, jakého  znala. Zcestoval celý svět a odevšad posbíral tajemství.  Věděla, že nějakou léčbu objeví, a tak se sbalili a vydali  se na cestu do chlapcovy vesnice. Když viděli pole  kukuřice, ohlodané až ke kořenům, a řeky bez ryb,  věděli, že jsou blízko.

Dorazili do vesnice a oznámili chlapcově rodině, že  přišli  nabídnout  pomoc.  Chlapec  moc  nedoufal  v úspěch, ale nechal doktora, aby se mu podíval do očí  a do uší, a když byl požádán, aby ukázal i krk, poslušně  zaklonil hlavu.

‚Aha!‘ pravil moudrý doktor, jakmile nahlédl chlapci  do krku. ‚Spávala tvá matka s otevřeným oknem, když  tě nosila v děloze?‘ Žena potvrdila, že ano, protože toho  roku bylo velice horké léto. ‚V tom případě,‘ na to doktor,  ‚je to prosté. Tvá matka ve spaní spolkla kus noční oblohy  a všechna ta prázdnota zůstala v tobě. Sněz prostě kou­ sek slunce, abys oblohu zaplnil, a hlad už nepocítíš.‘

Doktor to považoval za prosté. Chlapec o tom pře­ svědčený nebyl, vždyť neexistoval strom ani žebřík tak  velký, aby dosáhl ke slunci. Brzy propadl ještě většímu  zoufalství než dřív. Ale doktorova dcera byla stejně  chytrá jako laskavá a věděla, že se slunce každý večer  sklání, aby se dotklo moře a proměnilo vodu ve zlato.  A tak postavila malou loďku a vypluli společně na  západ. Urazili mnoho mil a chlapec po cestě slupl dvě  velryby, než se konečně dostali na zlaté místo, kde se  slunce setkávalo s mořem. Dívka vytáhla z kapsy nabě­ račku z bílého jasanu a nabrala z vody kousek slunce.  Jakmile ho chlapec vypil –“

Netvor hlasitě zavrčel a Ayama nadskočila. Tolik se  zabrala  do  příběhu  a nadšení  nad  tím,  že  ji  někdo  poslouchá, až málem zapomněla, kde je.

„Budu hádat,“ spustila šelma. „Ten chudák kluk  spolkl doušek moře a od té doby z něj byl spokojený,  šťastný chlapík. Vrátil se domů do vesnice, oženil se  s doktorovou hezkou dcerkou, měli spoustu dětí a ty  mu pomáhaly obdělávat pole kolem domova.“

„To je ale nesmysl!“ vyhrkla Ayama a doufala, že ji  neprozradí chvějící se hlas. „Jistěže to takhle neskončilo.“

Nebyl to nesmysl. Příběh končil přesně tak, jak  netvor řekl, aspoň pokaždé, když ho Ayama slýchala.  Přesto se jí vždycky zdálo, že v ní zůstává jakýsi melan­ cholický a rozladěný pocit, jako by slyšela falešný tón.  Ale jaký konec by netvora uspokojil? Protože Ayamu  tak často okřikovali, stal se z ní dobrý posluchač a zapa­ matovala si ono jediné pravidlo trnitého lesa. Příběh  musí mít pravdivý konec.

Uspořádala si myšlenky, navázala nit vyprávění  a začala ji zase odvíjet.

„Je pravda, že chlapec vypil slunce z naběračky  z bílého jasanu,“ potvrdila. „A ano, je pravda, že už  nepotřeboval stádo dobytka na snídani a jezero na  zapití. Vážně se oženil s doktorovou hezkou dcerkou  a každý den obdělával svoje pole. Ale přes to všechno  zjistil, že pořád není šťastný. Abys věděl, někteří lidé  se narodí s kouskem noci v sobě a ta dutina se nedá  zaplnit  ani  vším  dobrým  jídlem  nebo  slunečním  světlem,  co  ho  na  světě  je.  Ta  prázdnota  se  nedá  zahnat, a tak se některé dny budíme s pocitem, že  v nás vane vítr, a musíme to prostě přetrpět stejně  jako ten chlapec.“

Teprve když to Ayama dořekla, uvědomila si, že při  pátrání po pravdě vypověděla svůj vlastní smutek. Ale  už bylo pozdě vzít ta slova zpátky.

Netvor dlouho mlčel. Pak se zvedl, huňatým čer­ ným ocasem přejel po zemi, jak se obrátil k Ayamě zády.  „Vaše stáda nechám na pokoji. Teď jdi pryč a už se  nevracej.“

A protože si les žádal pravdu, věděla Ayama, že jeho  slib platí.

Nemohla  věřit  svému  štěstí.  Vyskočila  na  nohy  a pospíchala z paseky, ale když se sklonila, aby si vzala  sekerku a měděný pohárek, zadržel ji: „Počkej.“

Byl už teď sotva silueta ve tmě, rozeznala ho jen  podle rudého žáru očí a záře výstupků na rozích.

„Vezmi  si  s sebou  větvičku  kdoulových  květů.  Dej pozor, ať ji neupustíš, až budeš procházet divo­ činou.“

Ayama se nezdržovala vyptáváním, utrhla si drob­ nou větévku a rozběhla se podél potoka na kraj lesa.  Nezpomalila, dokud se neprotlačila krutým trnitým  křovím a neucítila zas na tváři slunce.

Kráčela zpátky přes divoké kraje, květy zastrčené  bezpečně v zástěře, a přece jako by se horký písek nedo­ týkal jejích nohou a slunce ji nepálilo na ramenou,  nemusela ani mhouřit oči do jasné oblohy. Když se  konečně dostala do údolí, zavýskla radostí.

Sotva ji lidé uviděli kráčet do města, zotvírali pet­ lice na dveřích a okenice a vyběhli na ulici, protože –  jak jim Ayama viděla ve tvářích – nikdo z nich nečekal,  že přežije.

Hned ji zasypali otázkami. Pokoušela se odpovídat,  ale štípali ji do paží a křičeli na ni, že je lhářka.

„Kouzelný  les  v divokých  krajích?“  posmíval  se  jeden. „Co je to za pitomost?“

„Vůbec toho netvora nešla hledat,“ přidal se další.  „Celé odpoledne prodřímala ve stínu naditce.“

Ale  Ayama  si  vzpomněla  na  kdoule  a vytáhla  z kapsy  zástěry  větévku.  Květy  zůstaly  čerstvé,  nezvadly, jejich bílé plátky s nádechem do růžova byly  stále vlhké rosou, zářily jí v ruce jako souhvězdí. Jak­ mile je lidé z města viděli, pocítili trpkou příchuť kdoulí  na jazyku, konejšivý dotek stínu na kůži. Nebyly to  žádné obyčejné květy. Teď už lidé Ayamu poslouchali,  jak  stála  s větvičkou  sevřenou  v ruce  a vyprávěla  o netvorově slibu, a když skončila, odvedli ji až do  paláce, užasle si mezi sebou špitali a dočista zapomněli,  že dívka, k níž teď vzhlížejí s úctou, má ještě na pažích  stopy po jejich štípancích.

Král shlížel ze svého trůnu chladným pohledem,  zatímco Ayama vyprávěla o netvorově slibu, ale nemohl  popřít kouzlo kdouloně, sladce a zvláštně kvetoucí  Ayamě v rukou, s lístky barvícími se do červena.

„Hotový zázrak!“ obdivoval se králův pohledný lid­ ský syn větévce a zářivě se usmíval. „A jaká statečná  dívka, že se pustila do takového úkolu. Kapsy by se jí  měly naplnit drahokamy a všichni by měli zpívat písně  o její odvaze.“

Ayama  jeho  úsměv  opětovala,  pod  princovým  slunným pohledem se nedalo nerozkvést. Ale o co stála  doopravdy, byla sklenice vody.

Královna si vzala květiny od Ayamy a v očích se jí  třpytilo něco, co mohly být slzy. „Musíš udělat, cos slí­ bil,“ pobídla manžela.

A tak král nechal přinést tři truhly zlata a třicet štů­ čků hedvábí a doručit je Ayamině rodině.

Ten večer se její rodiče radovali, Kima zlíbala sestře  tváře a Ma Zil se na to dívala, tvářila se domýšlivě a žvý­ kala jurdu.

Ayama si všimla, že nikdo nevyčistil rošt, že nikdo  nevypral prádlo a že hrnce ani nenachystal k umytí,  zůstaly stát na kamnech se zbytky jídla. Pomyslela na 

pokojné ticho trnitého lesa a povzdechla si, když ulé­

hala. Druhý den ráno po probuzení si nebyla vůbec  jistá, jestli se jí to celé jenom nezdálo. Teprve když si  shlédla na paže a viděla štípance a šrámy od trnů,  poznala, že to, co zažila v lese za divokými kraji, se do­ 

opravdy stalo.

Netvor dodržel slovo a stáda nesužovalo nic než počasí.  Král se vrátil do své předem prohrané války, lidé obdě­ lávali půdu, obchodovali na trhu a brzy si vzpomněli  na staré stížnosti, protože daně rostly a jejich synové  a bratři umírali na frontě. Ale pak se jednoho hrozného  rána probudila Nemila Eed a zjistila, že její jurdová  pole byla zničena, celá úroda byla vytrhána a na slunci  uvadla. Totéž se stalo i jejím sousedům na severu a na  jihu. Zbyly jen zvláštní stopy vedoucí do prachu divo­ kých krajů.

Lidé žádali, aby král zjednal nápravu, někteří si  dokonce šeptali, že je třeba královnu popravit za to, že  porodila takové monstrum. Král znovu žádal vyslance  a tentokrát slíbil za odměnu půdu ze svých vlastních  nejlepších pozemků.

„Jsme teď bohatí,“ nechala se slyšet Ma Zil toho  večera u ohně. „Ale jen pomysli, jak pěkné by bylo žít  ve velikém domě, kde by Kima mohla přijímat nápad­ níky. Pak by se dozajista dobře vdala. Ayamo, nechtěla  by ses v zimě oblékat do bílých kožešin, jíst slaďounké  tomely a spát v pořádné posteli?“

Ayama si nebyla vůbec jistá, jestli by druhé setkání  s netvorem přežila, a tomely a měkké polštáře by si moc  neužila, kdyby ji sežral. Ale babička jí položila hrubou  dlaň na tvář a slíbila, že se jí nic nestane. A měla­li být  Ayama upřímná, něco v ní se do toho lesa chtělo vrátit.  Její rodina zbohatla a měla spoustu sluhů, ale už si tak  zvykla Ayamě rozkazovat, že s ní zapomněla jednat  jako s dcerou. Pořád spala v kuchyni a vyškrabovala  hrnce a dívala se, jak se ze štůčků hedvábí stříhá Kimě  na šaty nebo jak matce češe vlasy rozkošná služtička  v květované šatové zástěře. Lidé ji teď na ulici zdravili  pozvednutím klobouku, ale nikdy se s ní nezastavili na  kus řeči, ani se nezeptali, jak se jí vede. Netvor tam v lese  sice řval a vrčel a mohl ji zhltnout, ale aspoň ho zají­ mala natolik, že ji poslouchal.

A tak za úsvitu Ayama vzala malý měděný kalíšek  a sekerku, kterou sekávala dřevo, a zastrčila si je do  zástěry. Na hlavu si posadila široký klobouk a znovu se  vypravila do divokých krajů.

Putování  prachem  a křovím  bylo  stejně  dlouhé  a úmorné jako poprvé. Když se Ayama konečně dostala  k šedivým stromům trnitého lesa, měla hrdlo vyprahlé  jako spálený chleba a nohy rozbolavělé. Dychtivě se  protlačila trním, a jakmile ucítila na ramenou stříbrné 

světlo hvězd, spokojeně si oddechla.

Teprve tehdy si vzpomněla, že se má bát. Konec­ konců, netvor může být hladovější. Nebo vzteklejší.  Možná už zapomněl na slitování, s jakým ji nechal  posledně odejít z lesa. Ale už se ocitla tady a s tím se  nedalo nic dělat. Vydala se podél stříbrného potůčku,  nechala si chladit nohy měkkým listím a vlhkou půdou  a snažila se nemyslet na to, že ji netvor zhltne jedním  soustem – nebo ještě hůř, dvěma.

Konečně se dostala na paseku. Tentokrát netvor  nečíhal ve stínech, ale přecházel sem tam, jako by na  ni čekal.

„Copak, copak?“ spustil svým dunivým hlasem,  když  ji  uviděl.  „Moc  si  tě  necení,  když  tě  poslali  i podruhé.“

Protože les žádal pravdu, netvor nejspíš nelhal, ale  Ayamě teď připadalo mnohem snadnější odpovědět.  „Musíš nám přestat ničit úrodu.“

„Proč?“

„Nebudeme mít bavlnu ani len na předení, až přijde  zima.“

„Co je mi po zimě? V tomhle lese se roční období  nestřídají. Pomyslel někdo na zimu, když jsem se třásl  v otcově labyrintu? Ať si vás král nakrmí a ošatí ze  svých zásob.“

Ayama tentokrát uznávala, že to není tak špatná  myšlenka, a tak řekla: „Sám se chováš jako tyran, a pak  mě poučuješ, abych vyčinila tyranovi. Projev slitování  a dočkáš se ho sám.“

„Můj otec mě slitování nenaučil.“

„Copak se nedovedeš učit sám?“

Těžko  říct,  ale  zdálo  se,  že  se  netvor  maličko  pousmál.

„Znáš  můj  jediný  návrh,  malá  vyslankyně.“ 

Netvor se složil k potůčku jako hromada černého 

kožichu a zlatých drápů. „Vyprávěj mi příběh, u kte­ rého pocítím víc než vztek, a jestli mě potěšíš, možná  tě nechám žít.“

Na tuhle výzvu Ayama čekala. Uvědomila si, že si  ve všech těch tichých dnech a nocích po návratu z lesa  střádala slova pro králova syna. Usadila se na břehu  potoka a dala se do vyprávění.

DRUHÝ PŘÍBĚH

„Žila, byla jedna zasmušilá žena a ta přišla do vesnice,  potkala tam muže, který toužil po manželce, a tak se  vzali. Měli dvě hezké děti, chlapce a děvče, ale jak děti  rostly, začaly být zlobivé a neposlušné. Často stonaly  a pak byly rozmrzelé a unavené a jejich matka, Mama  Tani, s nimi měla těžké pořízení. Všechny ženy ve ves­ nici ji litovaly a ona byla ještě smutnější, ale snášela to  stěžování a nemoci dětí velice důstojně.

Všechno se to změnilo, když do domu Mamy Tani  vstoupil zlý duch a začal týrat celou rodinu. Rozbil  vzácné nádoby s krémy a lahvičky s tinkturami Mamy  Tani, kterými si udržovala hladkou pleť. Jejímu muži  pokazil pluh, takže musel sedět doma a pořád se jí pletl  pod nohama. Ale nejvíc se duch vyřádil na dětech, jako  by ho lákala jejich nezvedenost. Jakmile se snažily  usnout, drnčel okny a třásl postelí tak, že si neodpoči­ nuly. Když chtěly jíst, rozbil jim misky a rozlil večeři  po zemi.“

Netvor zavrčel a Ayama viděla, že se k ní o notný  kus přiblížil. I když jí srdce poskakovalo jako vyjukané  ptáče, seděla klidně, jak jen dovedla.

„Budu hádat,“ uvažoval netvor. „Děti plakaly a mod­ lily se a slibovaly, že už budou navždycky hodné, a tak  duch odešel, Mamě Tani záviděly všechny ženy ve ves­ nici a tohle je ponaučení pro všechny nezvedené děti.“

Přesně takhle ten příběh Ayama slýchala, ale hodně  se napřemýšlela o tom, jak ho vypoví sama.

Uhladila si zástěru a pravila se vší autoritou, jaké byl  její pronikavý hlas schopen: „To je ale nesmysl! Takhle  to samozřejmě nedopadlo.“ Mluv pravdu, připomněla si.  Pak navázala nit příběhu a začala ji spřádat nanovo.

„Kdepak. Jednoho dne rodiče nebyli doma a děti,  místo aby brečely, když duch rachotil a běsnil jako  vzteklý vítr, seděly tiše a držely se za ruce. Pak spustily  ukolébavku, jakou jim zpívala máma, když byly malé,  a po dlouhé době se duch uklidnil – a ještě déle to trvalo,  než promluvil. Jenže to nebyl jeden duch, ale dva.“

„Dva  duchové?“  opakoval  netvor  a naklonil  se  dopředu.

„Dovedeš si to představit? Byli to duchové dříve  narozených dětí Mamy Tani, chlapce a děvčete, které  otrávila a zahubila – to všechno proto, aby si získala  lítost žen ve staré vesnici. Urazila odtamtud dlouhou  cestu a duchům dětí trvalo mnoho let, než ji našli, ale  teď se ze všech sil snažili udržet její novou rodinu v bez­ pečí. Rozbili nádoby, ve kterých si schovávala jedy. Roz­ lili otrávenou kaši a bránili dětem spát, protože věděli,  že se za nimi chce matka vplížit a zapálit bylinky, které  by jim zničily plíce. Dokonce poškodili pluh, aby otec  zůstával častěji doma a nenechával děti samotné s mat­ kou. Živé děti Mamy Tani to všechno vypověděly otci.  Moc tomu nevěřil, ale přece jen vypravil posla do její  staré vesnice. Když se vrátil a potvrdil, že to všechno je  pravda, Mama Tani už dávno zmizela. Z toho plyne, že  někdy není třeba bát se neviděného a že ti, kdo nás mají  milovat nejvíc, to vždycky nedělají.“

Ayama znovu bezděky mluvila o vlastním smutku  a netvor znovu dlouho mlčel.

„Co se stalo s Mamou Tani?“ zeptal se nakonec.

Ayama nevěděla, tak daleko to nepromyslela. „Kdo  ví? Ne vždycky dostihne špatný osud ty, kdo si ho  zaslouží.“  I v příšeří  viděla,  že  se  netvor  mračí.  Odkašlala si a uhladila si okraj klobouku. „Ale podle  mě ji sežrali kojoti.“

Netvor spokojeně přikývl a Ayama si tiše oddechla  úlevou.

„Nebudu už dál ničit vaše pole,“ prohlásil. „Vezmi si  z trnitého lesa snítku kdouloně a nes si ji s sebou divo­ činou. Běž a už se nevracej.“ Jako by mu v hlase zaznělo  něco truchlivého, nebo snad jen zavrčel.

Ayama si utrhla drobnou větvičku květů a opustila  paseku. Cestou se ohlédla a viděla, že netvor pořád sedí  na zadku a rudýma očima ji pozoruje. Blesklo jí hlavou:  Proč nezůstat ještě chvilku? Proč nepovědět další příběh?

Místo toho se vydala z lesa ven a zpátky přes horké  pláně. Větvičku kdoulových květů si zastrčila do copů  a připadalo jí, jako by si s sebou nesla chladivé listoví  a stín lesa.

Když tentokrát došla do města, lidé viděli bílé květy  ve vlasech a neštípali ji, ani na ni nekřičeli. Dali jí slad­ kou vodu a tiše ji odvedli do paláce. Projevovali jí úctu,  vždyť už nebyla jenom děvče z kuchyně, ale dívka,  která dvakrát čelila bestii a dvakrát přežila.

Pověděla králi o netvorově slibu a princ se nadchl:  „Vynikající!  Měli  bychom  té  dívce  postavit  sochu  a každý rok slavit její narozeniny.“

Ayama to považovala za milé prohlášení, ale do­  opravdy toužila jen po tom, aby si mohla konečně sed­ nout a zout boty. Napadlo ji, že kdyby se princ obtěžo­ val a zeptal se, dozvěděl by se to. Ale on si na otázky  nepotrpěl, na rozdíl od bratra.

Královna uchopila červenající se květy a znovu  řekla manželovi: „Musíš splnit svůj slib.“

A tak král nařídil, aby se nejlepší pozemky jeho nej­ lepšího panství předaly Ayaminým rodičům a aby tam  sluhové přesunuli všechen jejich majetek.

Ayama už pomýšlela na to, že se ukloní a odejde,  král se však zeptal: „Důvěřuje ti ten netvor, děvče?“

Tou dobou si už zvykla vyslovovat své myšlenky,  a to dost nahlas, a tak směle odpověděla: „Je velký roz­ díl mezi nesežráním a důvěrou.“

Kromě toho si myslela, že by bylo pro všechny lepší,  kdyby netvora nechali na pokoji v trnitém lese.

Ale jak se Ayamě stávalo po většinu života, i přes její  silný hlas ji král buď neslyšel, nebo neposlouchal.

„Vezmeš si s sebou do trnitého lesa nůž,“ nařídil jí.  „Zabiješ netvora, abychom mohli všichni žít v klidu  a bezpečí.  Pokud  to  uděláš,  vdáš  se  za  mého  syna,  prince, a já udělím tvé rodině titul. Nikdo nebude mít  vyšší postavení, jen ti, kdo nesou mé jméno.“

Princ vypadal jaksi zaskočený, ale nic nenamítl.

„Kůží  tvého  druhého  syna  nepronikne  žádná  čepel,“ namítla Ayama. „Viděla jsem to na vlastní oči.“

Zatímco  si  královna  mačkala  hedvábí  sukně  v klíně,  král  povolal  sluhu  a ten  přinesl  krabičku  v barvě železa.

Král zvedl víko a vytáhl zvláštní nůž. Rukojeť měl  z kosti a čepel byla stejně temně šedá jako krabička –  a trnitý les. „Tato čepel byla vyrobena mocným řeme­ slníkem  a vytepaná  ze  samotných  trnů  kdouloně.  Jenom ta ho dokáže zabít.“

Královna odvrátila tvář.

Ayama doufala, že zasáhne její rodina a zakáže jí  návrat do trnitého lesa, vždyť už mají dobrý domov  a Kima bohaté věno. Ale nikdo nic neřekl, dokonce ani  Ma Zil, která tvrdila, že dobrodružství zažívají jen  hezká děvčata.

Ayama si nechtěla nůž vzít, ale udělala to. Byl lehký  jako  vyschlý  lusk.  Připadalo  jí  nepatřičné,  že  smrt  neváží skoro nic.

„Vrať  se  se  srdcem  netvora  a všichni  tě  budou  uctívat, v životě ti už nebude nikdy nic chybět,“ naří­ dil jí král.

Ayama netoužila být princeznou. Nechtěla zabít  netvora. Jenže pro dívku, která byla celý život přehlí­

žená a nechtěná, ta nabídka znamenala hodně.

„Přistoupím na to,“ poddala se nakonec. „Ale jestli 

se  nevrátím,  vezme  si  prince  Kima  a moje  rodina  dostane odměnu.“

Viděla, že se králi tyhle podmínky nezamlouvají.  Chtěl netvora zabít a myslel si, že ji přiměje riskovat  život lacino. Jenže co mu nakonec zbývalo? Souhlasil  s Ayaminými požadavky a ona si zasunula nůž do  zástěry.

Všechny věci její rodiny se přestěhovaly do nád­ herného nového sídla. Otec výskal štěstím, matka se 

otáčela v zahradě a hleděla do polí táhnoucích se do 

dálky, jako by nemohla uvěřit, že to všechno je teď její.  Jen Kima sevřela Ayamě ruku. „Sestřičko, nemusíš  tam jít. Už teď jsme díky tvé statečnosti bohatí. Máme  půdu  a služebnictvo.  Žádný  princ  za  tvůj  život  nestojí.“

Ayamu napadlo, že přijde na to, jaký princ.

Ma Zil neřekla nic.

Tu noc Ayama špatně spala. Po tvrdých starých  kamnech jí nová postel připadala moc měkká. Vstala  před svítáním, když zbytek domu ještě spal, vzala si  modrou zástěru a na hlavu si posadila klobouk. Do  kapsy zastrčila sekerku a měděný pohárek. Pak znovu  pohladila zubatou čepel nože, vsunula ji do zástěry  a naposledy se vydala do divočiny.

Možná proto, že se tolik bála, jí cesta přes holé pláně  připadala jako okamžik. Až moc brzo se prodírala šedi­ vými keři do stínu lesa. Na kůži jí dopadlo světlo hvězd,  tak sladké, chladivé a laskavé, až se málem rozplakala.  Říkala si, že až bude netvor mrtvý, může se do lesa vra­ cet, přivede sem Kimu, nebo sem prostě zajde sama,  kdykoli bude unavená. Jenže nevěděla, jestli to vážně  půjde. Zůstane tu trnitý les bez netvora? Byl tu odjak­ živa, nebo vznikl jenom jako jeho útočiště? A co si  počne ve všem tom tichu bez někoho, komu by mohla  vyprávět příběhy?

Netvor čekal na pasece.

„To se tak moc chceš nechat sežrat?“ spustil na ni.

Ayama pečlivě volila jenom pravdivá slova. „Myslela  jsem, že by sis radši vyslechl další příběh, než sežral  další jídlo.“

A tak se usadili u potůčku a ve stříbrném světle  paseky se Ayama dala do posledního vyprávění.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist