načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Třináct měsíců - David Mitchell

Třináct měsíců
-23%
sleva

Elektronická kniha: Třináct měsíců
Autor: David Mitchell

Autorovo "venkovské retro" z časů prvních lásek, vinylů a videoher v maringotkách, kdy se všechno zdálo daleko větší, je především subtilním a působivým portrétem dospívání, na jehož prožitku nic ... (celý popis)
201
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 357
Rozměr: 24 cm
Vydání: 2. vyd., (V Mladé frontě 1.)
Název originálu: Black swan green
Spolupracovali: přeložila Petra Diestlerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788020435972
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorovo "venkovské retro" z časů prvních lásek, vinylů a videoher v maringotkách, kdy se všechno zdálo daleko větší, je především subtilním a působivým portrétem dospívání, na jehož prožitku nic nezmění ani válka o Falklandy. Na počátku románu, který se odehrává v době od ledna 1982 do ledna 1983, hrdina zničí nenahraditelné hodinky po dědečkovi, a spouští tím řetězec událostí, v němž autor opět předvede mistrné spředení zápletky. Ze soukromých bitev oněch třinácti měsíců, které jsou pro jeho rodinu tak významné, vychází Jason zralejší i zrazenější. Určitě však s kouzelnými pocity "umělce v jinošském věku", o jakých psali už James Joyce nebo Alain Fournier, poněvadž David Mitchell ani v "klasičtější" poloze nezůstal nic dlužen invenci nejtalentovanějšího anglického prozaika své generace.

Související tituly dle názvu:
Třináct měsíců Třináct měsíců
Mitchell David
Cena: 279 Kč
B-25 Mitchell v SSSR a Tupolev SB B-25 Mitchell v SSSR a Tupolev SB
Kotelnikov Vladimír, Šnajdr Miroslav,
Cena: 83 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Třináct měsíců

DaviD MiTchell




Přeložila Petra Diestlerová

Black Swan Green

First published in Great Britain by Sceptre,

an imprint of hodder & Stoughton, london, 2006

copyright © 2006 by David Mitchell

Translation © Petra Diestlerová, 2007, 2014

epilogue © Petr Matoušek, 2007, 2014

ISBN 978-80-204-3597-2


7

Lednový muž

Nikdo nesmí chodit do mojí pracovny. Tak zní tátovo pravidlo. Jenomže

ten telefon už zazvonil pětadvacetkrát. normální lidi to přece po desátém nebo jedenáctém zazvonění vzdají, teda pokud nejde o otázku života a smrti. nebo ne? Táta má telefonní záznamník s velkými kotouči pásky jako James Garner v detektivním seriálu Rockfordovy záznamy. ale poslední dobou ho skoro nezapíná. Telefon zařinčel po třicáté. Julie ho u sebe v podkrovním pokojíku slyšet nemohla, protože jí tam human league bušili na plné pecky „Don’t You want Me?“. Čtyřicet zazvonění. ani máma ho nemohla slyšet, protože v koupelně sebou mlátila pračka ždímající jako v amoku, a navíc máma právě luxovala v obýváku. Padesát zazvonění. To prostě není normální. co když tátu na dálnici převálcoval kamion a policie má jen číslo téhle pracovní linky, protože všechny jeho ostatní doklady shořely na popel? Mohli bychom přijít o poslední příležitost spatřit svého zuhelnatělého otce na pokoji pro umírající.

Takže jsem vešel dovnitř a myslel přitom na Modrovousovu nevěs

tu vstupující do zapovězené komnaty, přestože měla přísně nakázáno nestrkat tam nos. (Modrovous samozřejmě čekal, že se přesně tohle stane.) v tátově pracovně je to cítit po librových bankovkách, papí rově, ale zároveň kovově. Žaluzie byly stažené, a tak mi připadalo, že je večer, a ne deset dopoledne. na stěně visí střízlivé hodiny, přesně té samé značky jako střízlivé hodiny na školních chodbách. Taky tam visí fotka, na které si táta potřásá rukou s craigem Saltem při svém jmenování regionálním obchodním ředitelem Greenlandu (to je ten řetězec supermarketů, ne anglický název pro Grónsko). na ocelovém psacím stole trůní tátův počítač iBM. ajbíemky přijdou na tisíce liber. Jeho pracovní telefon je červený, jako aparát horké linky pro případ jaderného ohrožení, a jsou na něm tlačítka, která se mačkají, ne otá čecí ciferník jako na běžných telefonech. Třináct měsíců

Takže jsem se prostě zhluboka nadechl, zvedl sluchátko a ohlásil se naším číslem. To dokážu vyslovit bez zadrhávání. Teda většinou.

Jenomže člověk na druhé straně se nepředstavil.

„haló!“ zavolal jsem. „haló?“

Ten člověk do sluchátka dýchal, jako by se říznul o papír.

„Slyšíte mě? Já vás neslyším.“

Slabounce ke mně z telefonu dolehla znělka seriálu Sezamová ulice.

„Jestli mě slyšíte,“ vzpomněl jsem si na jeden dětský film, kde se tohle stalo, „klepněte jednou do sluchátka.“

Žádné klepnutí se neozvalo, jen v pozadí dál hrála Sezamová ulice.

„Možná máte špatné číslo,“ navrhl jsem váhavě.

na druhé straně se rozbrečelo mimino a ten člověk prudce zavěsil.

když lidi poslouchají, vydávají poslouchací zvuk.

Já jsem ho slyšel, takže ten člověk mě musel slyšet taky.

„Stejně dobře mě můžou pověsit za ovci jako za kapesník.“ Tohle úsloví nás paní učitelka Throckmortonová naučila už dávno. Jelikož jsem měl jakýs takýs důvod vstoupit do téhle zapovězené komnaty, vykoukl jsem mezi tátovými žaluziemi, ostrými jako žiletky, a zadíval se přes farní pozemky na obecní dub a přes další pole za ním až k Malvernským vrchům. Bledé ranní světlo, mrazivá obloha, škraloup jinovatky na kopcích, ale žádná známka sněhu, který by se mohl udržet, smůla. Tátova otáčecí židle připomíná sedadla na velitelském můstku kosmické lodi. Zamířil jsem laserový paprsek a vypálil na nebe plné ruských migů řítících se nad Malvernami. Zanedlouho mi desítky tisíc lidí odsud až do cardiffu vděčily za záchranu života. Farní pozemky byly poseté trupy stíhaček a zčernalými křídly. když se sovětští letci katapultovali, střílel jsem po nich šipky s uspávacím prostředkem. naši námořníci je pak posbírají. Odmítnu všechna vyznamenání. „Děkuju, nechci,“ oznámím Margaret Thatcherové a ronaldu reaga novi, až je máma pozve dál, „dělal jsem jenom svoji práci.“

Táta má ke stolu přišroubované super ořezávátko, ze kterého dostanete tužky tak ostré, že by prošly i neprůstřelnou vestou. nejostřejší jsou tužky h, ty tátovi nejvíc vyhovují. Já mám radši ty s tvrdostí 2B.

Zadrnčel zvonek. vrátil jsem žaluzie do původní polohy, ověřil si, že tam po mém vpádu nezůstaly žádné další stopy, vyklouzl jsem ven

Lednový muž

a šel se podívat, kdo se to k nám dobývá. Posledních šest schodů jsem

překonal jediným mocným, smrti vzdorujícím skokem.

Magor, rozšklebený a s ksichtem plným beďarů, jako obvykle. To

chmýří pod nosem mu ale nějak tmavne. „neuhodneš, co se stalo!“

„co?“

„Znáš to jezírko v lese?“

„co je s ním?“

„akorát to,“ spustil Magor a ohlédl se, jestli nás někdo neposlouchá,

„že zamrzlo na kámen! Z vesnice se tam vypravila už fůra kluků. Pará

da, ne?“

„Jasone!“ Z kuchyně se vynořila máma. „Dovnitř táhne! Buďto pozvi

Deana dál – ahoj, Deane –, nebo laskavě zavři!“

„Éééé... Půjdu na chvíli ven, mami.“

„Éééé... a kam?“

„Jen tak na vzduch.“

To byla strategická chyba. „co máš za lubem?“

chtěl jsem říct „nic“, ale kat se rozhodl, že mi to nedovolí. „Proč bych měl mít něco za lubem?“ když jsem si natahoval modrou péřovku, vyhýbal jsem se máminu pohledu.

„a tvoje nová černá nepromokavá bunda ti udělala co, jestli se můžu zeptat?“

Pořád jsem nedokázal vyslovit „nic“. (Potíž je v tom, když chodíte v černé, dáváte tím ostatním klukům najevo, že se považujete za drsňáka. nedá se čekat, že by dospělí něco takového pochopili.) „Péřovka je trochu teplejší, to je celý. venku mrzne.“

„Oběd bude přesně v jednu.“ Máma se zase sklonila k vysavači a začala v něm vyměňovat sáček. „Táta se přijde najíst domů. vezmi si čepici, nebo ti umrznou uši.“

Čepice vypadá teploušsky, ale později si ji můžu nacpat do kapsy.

„Tak na shledanou, paní Taylorová,“ rozloučil se Magor.

„ahoj, Deane.“

Máma neměla Magora nikdy ráda.

Magor je stejně vysoký jako já a je v pohodě, ale jéžiši, ten kluk pořád příšerně smrdí cibulovou omáčkou. nosí zvonáče z dobročinných obchodů a bydlí na Drugger’s end v cihlovém baráčku, kde to taky smrdí

Třináct měsíců

cibulovou omáčkou. Doopravdy se jmenuje Dean Muggar (čte se to

„mager“), ale náš učitel tělocviku pan carver mu hned první týden

školy začal říkat „Magore“ a nějak se to ujalo. když jsme spolu sami, ří

kám mu křestním, jenomže jména nejsou pouhá jména. klukům, co ve

škole patří mezi obdivované hvězdy, se říká křestními, takže nick Yew

je vždycky jenom „nick“. Ti, co jsou jen trochu popu lární, jako Gil bert

Swinyard, mají docela normální, neurážlivé přezdívky, třeba „Yardy“.

Pak jsou lidi jako já, co se navzájem oslovují příjmením. Pod námi stojí

kluci se zlomyslnými přezdívkami, jako Magor Muggar nebo nicholas

Briar, kterému se říká niklouš Pakouš. když jste kluk, celý váš svět sto

jí na hodnostech, jako v armádě. kdybych oslovil Gilberta Swinyarda

jen „Swinyarde“, kopnul by mě do zubů. kdybych Magora před ostatní

mi oslovil „Deane“, zhoršilo by to moje postavení. Prostě se musíte mít

pořád na pozoru.

holky s tím zase tolik nenadělají, kromě Dawn Maddenové, jenomže

ta je kluk, co se nepovedl při nějakém vědeckém experimentu. (na dru

hou stranu, těsně před vánočními prázdninami se po škole ve frontě na

autobus Dawn Maddenová natvrdo servala s andreou Bozardovou. Je

čely na sebe „krávo!“ a „Děvko!“, mlátily se po kozách a tahaly za vlasy.)

někdy mě mrzí, že jsem se nenarodil jako holka. Ty jsou obvykle daleko

civilizovanější. Jenomže kdybych to někdy přiznal nahlas, načmárali by

mi na skříňku v šatně hulibrk. To se stalo Floydovi chaceleymu, když

přiznal, že rád poslouchá Johanna Sebastiana Bacha. Řeknu vám, kdyby

věděli, že ten eliot Bolívar, kterému otiskují básně ve farním časopise

naší vesnice, jsem já, ubodali by mě za tenisovými kurty tupým nářa

dím z dílenských prací a na náhrobek by mi nastříkali logo Sex Pistols.

Takže jsme se s Magorem vypravili k jezírku a on mi cestou vyprá

věl o autodráze, kterou dostal k vánocům. na Štěpána jí vybuchl transformátor a málem zlikvidoval celou jeho rodinu.

„To určitě,“ ušklíbl jsem se. ale Magor to odpřisáhnul na hrob svojí

babičky. Tak jsem mu poradil, aby o tom napsal do pořadu stanice BBc To je život a požádal moderátorku esther rantzenovou, aby na výrobci vymohla odškodné. Magor namítnul, že to by mohl být problém, protože jeho táta tu autodráhu koupil na Štědrý den od jednoho Brumíka na trhu v Tewkesbury. neodvážil jsem se zeptat, co je to „Brumík“, pro případ, že by to znamenalo to samé jako buzík nebo bukvice, což znamená teplouš. „Jo,“ prohlásil jsem znalecky, „chápu, jak to myslíš.“ Magor se

Lednový muž

zeptal, co jsem k vánocům dostal já. ve skutečnosti jsem dostal poukázky na knihy v celkové hodnotě třináct a půl libry a plakát Středozemě, ale knihy vypadají teploušsky, takže jsem mu pověděl o hře Život, kterou jsem dostal od strýčka Briana a tety alice. To je stolní hra, kterou vyhraje ten, kdo doposouvá svoje autíčko na konec životní dráhy nejdřív a nasyslí přitom nejvíc prachů. Přešli jsme křižovatku vedle hospody U Černé labutě a zašli do lesa. Mrzelo mě, že jsem si nenatřel rty jelením lojem, protože mi hodně praskají, když je takhle zima.

Za chvíli jsme mezi stromy zaslechli povyk a výkřiky. „kdo doběhne ke břehu poslední, je pako!“ zařval zničehonic Magor, a než jsem se vzpamatoval, vyrazil jako žíznivá čára. vzápětí zakopnul o namrzlou vyjetou kolej na cestě a fláknul sebou na zadek. Prostě Magor. „Myslím, že bych mohl mít otřes mozku,“ usoudil.

„Otřes mozku dostaneš, když se praštíš do hlavy,“ upozornil jsem ho. „Teda jestli nemáš mozek v prdeli.“ Bezva hláška. Škoda že ji neslyšel nikdo, na kom záleží.

To jezírko v lese bylo boží. v ledu zamrzly drobounké bublinky, takže připomínal mentolové bonbony od Foxe. neal Brose měl pravé olympijské brusle a zájemcům je půjčoval za pět pencí, ale Pete redmarley mohl jezdit zadarmo, aby ostatní viděli, jak na nich sviští kolem dokola, a chtěli se taky svézt. v jednom kuse jsem padal, než jsem při šel na to, jak se můžu i bez bruslí pořádně klouzat. ross wilcox se dostavil se svým bratrancem Garym Drakem a Dawn Maddenovou. všichni tři bruslí docela obstojně. Drake a wilcox mě už taky pře rostli. (Uřezali si prsty na rukavicích, aby byly vidět jizvy od toho, jak přes vánoce hráli maso. Máma by mě zabila.) na tom hrbolatém ostrůvku, kde normálně hnízdí kachny, trůnil Čvaňha a vřískal: „Prdelí nahóru! Prdelí nahóru!“, kdykoli si někdo namlel. Čvaňha je na hlavu, protože se narodil moc brzo, takže mu jaktěživo nikdo jednu nevrazí. Teda aspoň ne pořádnou. Grant Burch vjel na hodně drahém jízdním kole svého sluhy Philipa Phelpse přímo na led. Pár vteřin udržel rovnováhu, jenomže když chtěl zvednout do vzduchu přední kolo, bicykl mu podklouznul a vyletěl do vzduchu. Po dopadu vypadal, jako by ho při nějakém svém triku smotal a překroutil k nepoznání kouzelník Uri Geller. Phelps se mdle usmál. v duchu si už určitě sumíroval, jak to vysvětlí tátovi. Pak Pete redmarley s Grantem Burchem usoudili, že zamrzlé jezírko

Třináct měsíců

je perf ektní plácek, kde si můžeme zahrát Britské buldoky. nick Yew

se ušklíbl: „Jo, já jsem pro,“ takže bylo rozhodnuto. Já Britské buldoky

nenávidím. když lee Biggs kdysi přišel při té hře o tři zuby a paní učitelka Throckmortonová ji ve ves nické jednotřídce v Black Swan Green přísně zakázala, fakt se mi ulevilo. Jenomže tohle dopoledne by každý, kdo by se odvážil prohlásit, že ho Britští buldoci nijak zvlášť nebaví, vypadal jako totální sralbotka. hlavně kdyby to byl kluk z těch lepších

baráků na kingfisher Meadows jako já.

Dvacet nebo pětadvacet kluků a Dawn Maddenová stálo v hloučku

a čekalo, až si je rozeberou jako na trhu s otroky. Grant Burch s nickem

Yewem byli kapitáni jednoho týmu. Pete redmarley a Gilbert Swinyard veleli tomu druhému. Pete redmarley si vybral jak rosse wilcoxe, tak Garyho Drakea přede mnou, ale v šestém kole si o mě řekl Grant Burch, takže jsem nezůstal trapně trčet mezi posledními. Úplně nakonec zbyli Magor s Čvaňhou. Grant Burch a Pete redmarley zavtipkovali: „ne, vemte si je oba, my chcem vyhrát!“ a Magor i Čvaňha se museli zasmát, jako by si taky mysleli, že je to solidní fór. Čvaňha to tak možná fakt bral. (Magor ne. když se všichni odvrátili, tvářil se přesně jako tenkrát, když jsme mu nakecali, že si hrajeme na schovávanou, a poslali ho, ať se jde schovat. Trvalo hodinu, než mu došlo, že ho nikdo nehledá.) nick Yew vyhrál při losování, takže my jsme měli být Běžci jako první a tým Petea redmarleyho měl dělat Buldoky. na oba konce jezírka se položily bundy bezvýznamných kluků, aby vyznačily branky, kterými se muselo probíhat a které se musely bránit. holky kromě Dawn Maddenové a mrňousové byli z ledu vykázáni. redmarleyho Buldoci utvořili uprostřed smečku a my Běžci jsme doklouzali na startovní čáru. Srdce mi teď tlouklo na poplach. Buldoci a Běžci zaklekli jako sprinteři. Odpočítávání vedli kapitáni.

„Britští buldoci! raz, dva, tři!“

vyrazili jsme a ječeli přitom jako kamikadze. Uklouzl jsem (náho

dou schválně) těsně předtím, než se první vlna Běžců srazila s Buldoky. Počítal jsem s tím, že se tak většina nejdrsnějších Buldoků zaplete do rvaček s našimi předními Běžci. (Buldoci musejí na Běžce nalehnout a držet jim obě ramena na ledu tak dlouho, aby stihli zakřičet: „Britští buldoci, raz, dva, tři.“) S trochou štěstí mi tahle strategie otevře nekryté skuliny, kudy budu moct prokličkovat k naší domácí brance. Zpočátku

Lednový muž

ten plán celkem vycházel. Bráchové Tookeyovi i Gary Drake se vrhli na nicka Yewa. Schytal jsem sice kopanec do lýtka, ale jinak jsem kolem nich proklouznul bez úhony. Pak se na mě zaměřil ross wilcox. Snažil jsem se mu uskočit z cesty, jenomže mě chytil za zápěstí a pokusil se mě strhnout na led. ale místo abych se mu snažil vyškubnout, popadl jsem ještě pevněji za zápěstí jeho a odstrčil ho od sebe přímo na anthonyho littlea a Darrena croomea. Super zásah, ne? Při hrách a sportech není ani trochu důležité zúčastnit se, nebo snad dokonce vyhrát. Jde v nich o to, abyste protivníky ponížili. lee Biggs na mě zkusil ubohoučkou ragbyovou skládku, ale setřást ho byla brnkačka. Moc se bojí o ty zuby, co mu ještě zbyly, než aby se dokázal pořádně projevit po buldočím. Byl jsem čtvrtý Běžec, který se dostal do domečku. Grant Burch na mě zavolal: „Slušnej výkon, Jaceýýý!“ nick Yew unikl ze spárů Tookeyovým i Garymu Drakeovi a taky se zachránil. asi třetinu Běžců Buldoci zajali a pro další kolo se z nich stali noví Buldoci. To na téhle hře nesnáším asi nejvíc. Pravidla vás nutí zrazovat původní tým.

každopádně jsme všichni zase sborově zakřičeli: „Britští buldoci, raz, dva, TŘi!“ a vyrazili jako minule, ale tentokrát jsem neměl šanci. Od začátku mě měli v merku ross wilcox, Gary Drake i Dawn Maddenová. ať jsem kličkoval, jak jsem kličkoval, nebylo úniku. Dostal jsem se sotva do půlky jezírka, když se na mě vrhli. ross wilcox mi šel po nohách, Gary Drake do mě vrazil ramenem, aby mě povalil, a Dawn Maddenová si mi sedla na prsa a koleny mi přimáčkla ramena k ledu. Jenom jsem tam ležel a nechal se proměnit v Buldoka. v srdci jsem ale navždycky zůstal Běžcem. Gary Drake mě kopnul pod koleno, až mě rozbrněla noha – což mohlo, a nemuselo být naschvál. Dawn Maddenová má kruté oči, jako čínská císařovna, a někdy stačí, abych ji ve škole jenom letmo zahlídnul, a myslím na ni celý den. ross wilcox vyskočil a máchnul pěstí do vzduchu, jako by skóroval na stadionu v Manchesteru. Je to vůl. „Jo, jo, wilcoxi,“ poznamenal jsem, „tři na jednoho, slušnej výkon.“ wilcox na mě posměšně udělal prsty véčko a odbruslil do další bitky. Grant Burch a nick Yew zavířili pažemi jako lopatkami větrného mlýna, vrhli se na velké klubko Buldoků a půlka z nich vzápětí lítala na všechny strany.

Pak Gilbert Swinyard z plných plic zařval: „HRÓÓÓ-MÁÁÁ-DÁÁÁ!“ To byl signál, aby se všichni Běžci i Buldoci na jezeře sesypali na jednu sténající, rostoucí, svíjející se kupu kluků. hra šla v té chvíli stranou.

14

Třináct měsíců

Držel jsem se zpátky a dělal, že po kopanci do brňavky trochu kulhám.

Pak jsme z lesa zaslechli motorovou pilu, jak se řítí po cestě přímo k nám.

Ta motorová pila nebyla motorová pila. Byl to Tom Yew na vínově

červeném terénním motocyklu Suzuki o obsahu 150 kubíků. kolem

pasu se ho jako klíště držel Pluto noak, který jel na místě spolujezdce

bez helmy. na Britské buldoky se rázem zapomnělo, protože Tom Yew

je v Black Swan Green něco jako místní legenda. Slouží v královském

námořnictvu na fregatě jménem Coventry. Tom Yew má všechna alba

led Zeppelin, co kdy natočili, a kromě toho dokáže vybrnkat na kytaru

předehru ke „Stairway to heaven“. Osobně si potřásl rukou s Peterem

Silikonem, brankářem národního týmu. Pluta noaka obklopuje trochu

pobledlejší aureola. Ze školy odešel loni a se závěrečnými zkouškami

se neobtěžoval. Teď pracuje v továrně na vepřové škvarky v Uptonu.

(Proslýchalo se, že Pluto noak kouří trávu, ale zjevně to nebyl ten druh,

co vám promění mozek na kaši a donutí vás skočit ze střechy na koleje.)

Tom Yew zaparkoval suzuki u lavičky na užším konci jezírka a bokem

se na tu mašinu posadil. Pluto noak ho plácnul do zad, aby mu podě

koval za svezení, a šel si promluvit s colette Turbotovou, se kterou se

podle Magorovy sestry kelly pohlavně stýká. Starší kluci si honem sed

li na lavičku naproti Tomovi jako Ježíšovi učedníci a dělili se o cigarety.

(ross wilcox a Gary Drake teď kouří. a co hůř, ross wilcox se zeptal

Toma Yewa na něco ohledně tlumičů na suzuki a Tom Yew mu odpo

věděl, jako by wilcoxovi bylo už taky osmnáct.) Grant Burch nařídil

svému sluhovi Phelpsovi, aby mu zaběhl do rhyddova krámu pro york

shirský pudink s buráky a plechovku limonády Top Deek, a ještě za ním

houknul: „Říkal jsem, že máš běžet!“, aby udělal na Toma Yewa dojem.

My průměrní kluci jsme se rozesadili na zmrzlé zemi kolem lavičky. Ti

starší se začali bavit o tom, co bylo v televizi o vánocích a na nový rok

nejlepší. Tom Yew prohodil, že viděl Velký útěk, a všichni se shodli, že

všechno ostatní byly ve srovnání s Velkým útěkem sračky, zvlášť s tou

scénou, kde Stevea McQueena chytí esesáci na ostnatém drátu. ale pak

Tom Yew nadhodil, že mu to připadalo trošku zdlouhavé, a všichni se

shodli, že ten film je sice klasika, ale vleče se donekonečna. (Já jsem ho

neviděl, protože naši se koukali na Vánoční speciál dvou Roníků. ale dob

ře jsem poslouchal, co se povídá, abych, až v pondělí začne škola, mohl

předstírat, že jsem ho viděl.)

Lednový muž

hovor se z nějakého důvodu stočil na nejhorší způsoby, jak umřít.

„Uštknutí zelenou mambou,“ usoudil Gilbert Swinyard. „nejjedova

tější had na světě. Prasknou vám vnitřní orgány, takže se vám chcanky

smíchají s krví. Agonie.“

„agonie, jasně,“ ohrnul nos Grant Burch, „ale takhle zhebneš dost

rychle. když z tebe stahujou kůži jako ponožku, to je daleko horší. Dě

lají to apačové. a ti nejlepší dokážou, aby jim oběť vydržela celou noc.“

Pete redmarley prohodil, že slyšel o způsobu popravy, kterou pro

vádí vietkong. „Svlíknou vás, svážou vás a nacpou vám do zadku fila

delfskej sejra. Pak vás zavřou do rakve, do který vede trubka. a potom

pošlou tou trubkou dovnitř vyhladovělý krysy. Ty se nejdřív prokoušou

sejrem a pak hryžou dál a dál, rovnou skrz vás.“

všichni se podívali na Toma Yewa, jako by čekali, co na to řekne.

„Mí vám takovej sen.“ Potáhl z cigarety a trvalo nekonečně dlouho, než

zase vydechl. „Jsem jedním z poslední hrstky těch, co přežili jadernou

válku. Jdeme po dálnici. nikde žádný auta, asfaltem proráží tráva. Po

každý když se ohlídnu, je nás míň. Jeden za druhým umíráme na ozá

ření, rozumíte?“ Podíval se na svého bratra nicka a pak se zahleděl do

dálky přes zamrzlé jezírko. „nevadí mi ani tolik, že umřu, jako to, že

zůstanu poslední.“

chvilku se nikdo neodvážil ani ceknout.

ross wilcox se otočil naším směrem. Potáhl z cigarety a trvalo neko

nečně dlouho, než opět vydechl, pozér jeden. „nebýt winstona churchilla, vy všichni byste teď mluvili německy.“

Jasně, zatímco ross wilcox by se vyhnul zajetí a vedl odbojovou buň

ku. Umíral jsem touhou oznámit tomu pitomci, že kdyby Japonci nebombardovali Pearl harbor, amerika by vůbec nevstoupila do války, vyhladovělá Británie by se musela vzdát a winstona churchilla by popravili jako válečného zločince. ale věděl jsem, že to nezvládnu. v těch větách byla celá hejna slov, o která se dalo klopýtnout, a kat je letos v lednu obzvlášť nemilosrdný. Takže jsem prohlásil, že se nutně potřebuju vychcat, a vyrazil po cestičce směrem k vesnici. Gary Drake za mnou křiknul:

„hej, Taylore! když zatřeseš povstalcem víc než dvakrát, tak už si s ním

hraješ!“ a neal Brose a ross wilcox se mohli podělat smíchy. Udělal jsem

na ně přes rameno véčko. Ten fór s třesením povstalce je v poslední době

hrozný hit. nemám nikoho, komu bych mohl důvěřovat natolik, abych

se ho zeptal, co to vlastně znamená.

Třináct měsíců

Stromy jsou po lidech vždycky úleva. Gary Drake a ross wilcox mě

teď možná drbou až do oblak, ale čím nezřetelněji jejich hlasy zněly,

tím míň se mi chtělo se mezi ně vracet. Štvalo mě, že jsem nesetřel ros

se wilcoxe za jeho poznámku o němčině, jenomže kdybych v tu chvíli

začal zadrhávat, znamenalo by to smrt. námraza na větvích trnitých

keřů už tála a stékaly z nich těžké kapky. To mě trošku utěšilo. v ma

lých prohlubních, kam slunce nedosáhlo, zbyla trocha zrnitého sněhu,

ale ne dost na to, aby se z něj dala uplácat koule. (císař nero zabíjel svoje hosty tím, že jim sypal do jídla sklo, jen tak pro zábavu.) Zahlédl jsem červenku, datla, straku, kosa a mám dojem, že jsem odněkud zdálky zaslechl slavíka, i když si nejsem jistý, jestli slavíci zpívají i v lednu. Pak jsem v místě, kde se uzounká stezička k Domu v lese napojuje na hlavní

cestu k jezírku, zaslechl nějakého kluka, který utíkal, co mu síly stačily,

a přerývaně přitom lapal po dechu. Stáhnul jsem se z dohledu a vmáčk

nul se mezi dvě vejmutovky. Phelps proletěl kolem s yorkshirským pu

dinkem a plechovkou Tizeru (Top Deck nejspíš u rhydda neměli) pro

svého páníčka. Za borovicemi se vinulo do svahu něco jako cestička.

v téhle části lesa znám všechny cesty, pomyslel jsem si. ale tuhle ne. až

Tom Yew odfrčí, Pete redmarley s Grantem Burchem vyhlásí další kolo

Britských buldoků. To nebyl moc dobrý důvod, proč se k nim vracet.

Jen abych zjistil, kam ta cesta vede, vydal jsem se po ní.

v lese stojí jenom jeden dům, proto mu tak říkáme – Dům v lese. Po

vídá se, že v něm bydlí nějaká stará paní, ale nevěděl jsem, jak se jmenuje, a taky jsem ji nikdy neviděl. Dům má čtyři okna a komín, přesně jako domeček z dětského obrázku. Obklopuje ho cihlová zeď, stejně vysoká jako já, a divoce rostoucí keře, které dosahují ještě výš. když jsme si v lese hráli na vojáky, vždycky jsme se mu vyhýbali. ne že by o něm kolovaly nějaké strašidelné historky nebo tak něco. Prostě to není příjemná část lesa.

ale tohle dopoledne dům vypadal tak připosraženě a nepřístupně,

že jsem dost pochyboval, že je v něm živá duše. navíc mi skoro pras

kal měchýř, a to člověk vždycky trochu sleví na ostražitosti. vymočil

jsem se na namrzlou zídku. Právě jsem kouřícím žlutým proudem do

psal svůj autogram, když se s tenkým zaskřípěním otevřela zrezivělá

Lednový muž

branka a přede mnou se zjevila zakyslá tetka z černobílých časů. Jenom tam stála a koukala na mě.

Proud moči vyschnul.

„Proboha! Moc se omlouvám!“ Zapnul jsem si poklopec a čekal příšerný sprdunk. kdyby máma přistihla nějakého kluka, jak čurá na plot nám, rozcupovala by ho zaživa na kousíčky a nacpala do kompostu. Mě nevyjímaje. „nevěděl jsem, že tady někdo... bydlí.“

Zakyslá tetka na mě nepřestávala civět.

cítil jsem, jak mi poslední kapky stékají do slipů.

„Můj bratr a já jsme se v tomhle domě narodili,“ řekla nakonec. kůži na krku měla vyboulenou a prověšenou jako ještěrka. „nemáme v úmyslu se odstěhovat.“

„aha...“ Pořád jsem si nebyl jistý, jestli se na mě náhodou nechystá zaútočit. „Dobře.“

„vy mládenci jste příšerně hluční!“

„Promiňte.“

„Bylo od tebe velmi bezohledné, žes probudil mého bratra.“

rty jsem měl slepené. „všechen ten rámus nemám na svědomí já. Opravdu ne.“

„Jsou dny,“ spustila zakyslá tetka bez mrknutí oka, „kdy má můj bratr mládence moc rád. ale když je jako dneska, božíčku, to ho z vás popadá rapl.“

„Jak jsem říkal, moc mě to mrzí.“

„Bude tě to mrzet ještě víc,“ dodala a zatvářila se znechuceně, „jestli tě bratr chytí.“

Tiché věci byly příliš hlasité a hlasité věci nebylo slyšet.

„On je... ééé... někde tady? Teď? Myslím jako váš bratr?“

„Jeho pokoj zůstal přesně tak, jak ho zanechal.“

„Je nemocný?“

Tvářila se, jako by mě vůbec neslyšela.

„Už musím domů.“

„Bude tě to mrzet ještě víc,“ zaskuhrala a mokře naprázdno žvýkla, jak to staří lidé dělají, aby jim netekly sliny po bradě, „až ten led praskne.“

„led? na jezírku? Zamrzlo na kámen.“

„To říkáte vždycky. ralph Bredon to taky říkal.“

„kdo je to?“ Třináct měsíců

„ralph Bredon. Řezníkův hoch.“

Tohle nebylo ani trochu normální. „Už musím domů.“

k obědu se v čísle 9 na kingfisher Meadows, obec Black Swan Green, hrabství worcestershire, podával smažený sýr se šunkou z polotovaru, v troubě pečené hranolky s vlnkovaným řezem a růžičková kapusta. růžičková kapusta chutná jako čerstvé zvratky, ale máma nařídila, že kapustiček musím sníst pět a bez reptání, jinak po obědě nebude žádný máslový pudink angel Delight, který jsme měli mít jako moučník. Máma říká, že nemíní připustit, aby se z našeho jídelního stolu stalo jeviště pro předvádění „adolescentní nespokojenosti“. Před vánocemi jsem se zeptal, jak souvisí odpor k růžičkové kapustě s „adolescentní nespokojeností“. Máma mě okřikla, abych si nehrál na chytráka. Měl jsem být radši zticha, ale místo toho jsem ji upozornil, že táta ji taky nikdy nenutí jíst meloun (který jí nechutná) a ona ho rozhodně nenutí jíst česnek (který nechutná jemu). namíchla se a přikázala mi, abych šel do svého pokoje. když se táta vrátil domů, musel jsem si vyslechnout přednášku o aroganci.

a taky jsem ten týden nedostal kapesné.

Takže tentokrát jsem si růžičkovou kapustu nakrájel na co nejmenší kousky a zalil je vrstvou kečupu. „Tati?“

„Jasone?“

„když se člověk utopí, co se stane s jeho tělem?“

Julia obrátila oči v sloup, jako Ježíš na kříži.

„nemyslíš, že je trochu morbidní probírat u jídla zrovna tohle?“ Táta sežvýkal sousto smaženého sýra. „Proč se ptáš?“

O zamrzlém jezírku bylo lepší se nezmiňovat. „no, totiž v Dobrodružství v Arktidě ty dva bratry, hala a rogera huntovy, honí padouch kaggs, a ten spadne do –“

Táta zvedl ruku, jako by chtěl říct Zadrž! „Podívej, podle mého názoru sežraly pana kaggse ryby. Obraly ho na kost.“

„Žijou v arktidě piraně?“

„ryby sežerou všechno, jakmile to dostatečně změkne. ale kdyby spadnul do Temže, brzo by jeho tělo vyplavila. Tahle řeka vždycky vydá své mrtvé, Temže ano.“

Zastírací manévr se mi podařil dokonale. „a co kdyby se propadl

pod led, třeba někam do jezera? co by se s ním stalo pak? Zůstal by...

zmrzlý na kost?“


19

Lednový muž

„naše věc,“ mňoukla Julia, „mluví o nechutnostech, když se tu pokou

šíme jíst, mami.“

Máma srolovala svůj ubrousek. „U lorenza hussingtreea nabízejí úplně novou řadu obkladaček, Michaele.“ (To, co se k mému neštěstí považuje za moji sestru, se na mě vítězoslavně ušklíblo.) „Michaele?“

„ano, heleno?“

„napadlo mě, že bychom se cestou do worcesteru mohli stavit u lorenza hussingtreea. Podívat se na ty obkladačky. Jsou unikátní.“

„a lorenzo hussingtree na ně nepochybně nasadil zcela unikátní ceny, že?“

„Stejně musíme pozvat řemeslníky, tak proč to neudělat pořádně? Ta kuchyně už je pro ostudu.“

„heleno, proč –“

Že se schyluje k hádce, dokáže Julia někdy vycítit ještě dřív, než to dojde našim. „Můžu už jít?“

„Broučku,“ pípla máma a zdálo se, že se jí to opravdu dotklo, „jako moučník máme máslový pudink.“

„Mňam, ale nemohla bych si ten svůj sníst až večer? Musím se vrátit k robertu Peelovi a osvíceným whigům. a věc mi stejně úplně zkazil chuť.“

„chuť ti zkazilo to,“ přešel jsem do protiútoku, „jak ses s kate alfrickovou cpala před obědem čokoládovýma bonbonama.“

„a kampak zmizely všechny sušenky s pomerančovou náplní, věci?“

„Julie,“ povzdechla si máma, „moc si přeju, abys tak Jasonovi neříkala. Je to tvůj jediný sourozenec.“

„To je o jednoho víc, než potřebuju,“ odsekla Julia a zvedla se ze židle.

Táta si na něco vzpomněl. „nebyl někdo z vás dvou u mě v pracovně?

„Já ne, tati.“ Julia se zastavila ve dveřích, protože zavětřila krev. „To musel být můj čestný, okouzlující, poslušný mladší sourozenec.“

Jak to jen táta zjistil?

„Ptám se snad dost jasně.“ Musel mít nezvratný důkaz. Znám jen jednoho dospělého, co blufuje, když mluví s dětmi, a to je pan nixon, ředitel naší školy.

Ta tužka! když zazvonil Dean Muggar, musel jsem nechat tužku v ořezávátku. Zatracenej Magor. „celou věčnost tam vyzváněl telefon, čtyři nebo pět minut, fakt, takže –“ Třináct měsíců

„Jak zní pravidlo,“ přerušil mě táta, který o žádné vysvětlování nestál, „o chození do mojí pracovny?“

„ale já myslel, že se třeba stalo něco vážnýho, tak jsem zvednul sluchátko a bylo slyšet, jak tam“ – kat zablokoval slovo „někdo“ – „ta osoba dejchá, ale –“

„Mám dojem,“ tátova dlaň teď říkala DOST!, „že jsem se tě právě na něco ptal.“

„ano, ale –“

„na co jsem se tě to právě ptal?“

„,Jak zní pravidlo o chození do mojí pracovny?‘“

„Přesně tak.“ Táta někdy mluví, jako když stříhají nůžky. Ss-cvak, ss–cvak, ss–cvak, ss–cvak. „Tak proč mi na to neodpovíš?“

v tu chvíli Julia udělala zvláštní tah. „To je legrační.“

„nevidím, že by se tu někdo smál.“

„ne, tati. Totiž, když jste na Štěpána odjeli s mámou a věcí do worcesteru, telefon u tebe v pracovně v jednom kuse vyzváněl. Fakt, zvonil celou věčnost. vůbec jsem se nemohla soustředit na učení. Čím víc jsem se přesvědčovala, že to určitě není nějakej zoufalej saniťák od dopravní nehody, tím pravděpodobnější mi připadalo, že je. nakonec jsem se z toho div nezbláznila. neměla jsem na vybranou. Řekla jsem ,dobrý den‘, ale ten člověk mlčel. Takže jsem zavěsila, pro případ, že by to byl nějakej úchyl.“

To tátu trochu vyvedlo z míry, ale vyhráno jsem ještě neměl.

„Přesně tak to bylo se mnou,“ odvážil jsem se prohodit. „akorát že já jsem nezavěsil rovnou, protože jsem myslel, že mě ten člověk možná neslyší. Taky tam v pozadí brečelo dítě, Julie?“

„Fajn, vy dva, přestaňte si hrát na detektivy. Jestli se nějaký vtipálek rozhodl, že nás bude obtěžovat po telefonu, nechci, aby to kdokoli z vás bral, ať se děje, co se děje. když se to stane znovu, jednoduše vytáhněte telefon ze zástrčky. Jasný?“

Máma tam jenom seděla. něco bylo hodně v nepořádku.

Tátovo „SLYŠELI JSTE MĚ?“ znělo, jako by někdo oknem prohodil

cihlu. Julia i já jsme nadskočili. „ano, tati.“

Máma, táta a já jsme snědli máslový pudink mlčky. neodvážil jsem

se na rodiče ani podívat. Nemohl jsem se omluvit a odejít od stolu dřív,

protože tuhle kartu už použila Julia. Proč se nikdo nebaví se mnou, bylo

Lednový muž

celkem jasné, ale bůhví, proč vznikla ta tichá domácnost mezi mámou

a tátou. Po poslední lžičce pudinku táta prohlásil: „Bylo to vynikající,

heleno. Děkuju. S Jasonem teď umyjeme nádobí, že, Jasone?“

Mámě se z krku vydral jakýsi zvuk-nezvuk a odešla nahoru.

Táta si při mytí nádobí pobrukoval písničku-nepísničku. naskládal

jsem špinavé nádobí z jídelny do okýnka a šel jsem do kuchyně utírat.

nejspíš jsem měl být zticha, ale myslel jsem, že se mi povede vrátit ten

den bezpečně k normálu, když řeknu tu správnou věc. „Může člověk

slyšet“ (kat mi s oblibou brání vyslovit tohle slovo bez zadrhávání)

„v led nu slavíka, tati? Já totiž možná dneska jednoho slyšel. v lese.“

Táta právě drátěnkou drhnul pánev. „Jak to mám vědět?“

naléhal jsem dál. normálně táta rád mluví o přírodě a podobných

věcech. „ale ten pták, co jsme ho slyšeli, když jsme byli za dědou v el

déence. Říkals, že je to slavík.“

„hm. Zvláštní, že si to pamatuješ.“ Táta se zadíval přes trávník za

domem na rampouchy na altánku. Pak zasténal tak, jako by usiloval

o vítězství v soutěži nejnešťastnější člověk na světě v roce 1982. „radši

se soustřeď na ty skleničky, Jasone, než nějakou upustíš.“ Přeladil na

radio 2, aby chytil předpověď počasí, a začal stříhat Pravidla silničního

provozu z roku 1981 do starého papíru. Upravená Pravidla silničního pro

vozu na rok 1982 si táta koupil hned v den, kdy vyšla. Téměř na celých

Britských ostrovech dnes teplota klesne hluboko pod bod mrazu. Mo

toristé ve Skotsku a v severní anglii by si měli dávat pozor na ledovku

a v Midlands se mohou vyskytovat široké pásy mrznoucí mlhy.

nahoře ve svém pokoji jsem si zahrál Život, ale dělat dva hráče na

jednou není žádná zábava. Za Julií přišla její kamarádka kate alfricková, aby se spolu učily. ve skutečnosti ale jenom drbaly o tom, kdo s kým v maturitním ročníku chodí, a pouštěly si singly od Police. (chodíme na stejnou jednotnou střední školu – Julia je v šesťáku, v maturitním ročníku, já teprve ve druháku.) Miliony mých problémů vyplouvaly na hladinu jako mrtvoly v zaplaveném městě. Máma a táta u oběda. kat, který postupně kolonizoval celou abecedu. Jestli to takhle půjde dál, budu se muset naučit znakovou řeč. Gary Drake a ross wilcox. nikdy to nebyli moji nejlepší kámoši, ale dneska se proti mně vyloženě spikli. a přidal se k nim i neal Brose. a taky mi dělala starosti ta zakyslá tetka

z lesa. co to mělo znamenat? Třináct měsíců

Přál jsem si mít nějakou skulinu, kam bych mohl zalézt a všechny tyhle věci pustit z hlavy. Příští týden mi bude třináct, a třináct je daleko horší než dvanáct. Julia v jednom kuse skuhrá, že je jí už osmnáct, ale z mého pohledu je osmnáctka normálně boží. Žádná pevně stanovená večerka, dvakrát větší kapesné, než dostávám já, a osmnácté narozeniny oslavila v nočním klubu Tanya’s ve worcesteru ve společnosti asi tak tisícovky svých přátel. v téhle diskotéce mají jediný xenonový lasery v Evropě! Paráda, ne?

Táta odjel po kingfisher Meadows pryč. Sám.

Máma je asi pořád zavřená u sebe v ložnici. Poslední dobou tam tráví čím dál víc času.

abych se trochu rozveselil, nasadil jsem si dědečkovy omegy. na Štěpána si mě táta zavolal do pracovny a oznámil mi, že mi chce věnovat něco velmi vzácného, po dědečkovi. Měl to pro mě uložené, dokud prý nebudu dost starý, abych ocenil hodnotu té věci. Byly to hodinky. Omega Seamaster de ville. Dědeček je koupil od nefalšovaného araba v přístavu jménem aden v roce 1949. aden leží na arabském poloostrově a kdysi patřil Británii. Dědeček ty hodinky nosil celý život a měl je na sobě i ve chvíli, kdy umřel. To mě ale vůbec neděsí, naopak, tím jsou pro mě vzácnější. Omegy mají stříbrný ciferník, velký jako padesátipence, ale tenký jako munice z Kloboučku, hop. „Známkou vynikajících hodinek,“ pronesl táta smrtelně vážným hlasem, „je, že jsou ploché. ne jako ty umělohmotné špalky, co si je dnešní mládež nasazuje na zápěstí, a ještě se tím chlubí.“

Skrýš, kam jsem ty omegy schoval, je naprosto geniální a bezpečnostně ji předčí jenom stará plechovka od sušenek, kterou mám schovanou pod uvolněným prknem v podlaze. kapesním nožem jsem vyřízl vnitřek z knihy Řezbářství pro chlapce, která vypadá úplně obyčejně a mám ji na poličce zastrčenou mezi normálními knihami. Julia u mě v pokoji často slídí, ale tuhle schovku ještě neobjevila. To vím nabeton, protože jsem až dozadu na hřbet položil pro jistotu půlpenci. a navíc, kdyby to Julia zjistila, určitě by mi ten skvělý nápad ukradla. Já jsem v její knihovně po falešných hřbetech pátral, a žádný jsem nenašel.

Zvenku jsem zaslechl motor neznámého auta. Ulicí pomaličku po

pojížděl blankytně modrý volkswagen Jetta, jako by řidič hledal správný dům. na konci naší slepé ulice řidička – byla to žena – auto natřikrát

Lednový muž

otočila, jednou jí zhasl motor a pak odjela po kingfisher Meadows pryč. Měl jsem si zapamatovat poznávací značku, pro případ, že by se o tom mluvilo v pořadu Na stopě.

Dědeček z tátovy strany umřel z mých prarodičů jako poslední a byl mezi nimi jediný, na koho mi zůstaly nějaké vzpomínky. Moc jich nebylo. Jak mi na cestičce před svým domem maloval křídou jízdní pruhy pro angličáky. Jak jsme se v jeho přízemním domku v Grange-overSands společně dívali na kreslené seriály a popíjeli u toho pampeliškovou li mo nádu.

natáhl jsem zastavené omegy a nařídil je na tři hodiny a kousek.

nenarozené dvojče zamumlalo: Běž k jezeru.

v místě, kde se lesní cesta zužuje, stojí pařez po jilmu. na pařezu seděl Čvaňha. Čvaňha se ve skutečnosti jmenuje Mervyn hill, ale když jsme se jednou ve škole převlékali na tělocvik, sundal si kalhoty a my viděli, že má na sobě plínu. Tenkrát mu mohlo být tak devět. Přezdívku Čvaňha dostal od Granta Burche a už spoustu let mu nikdo neřekl křestním. Bylo by snazší vyměnit si oční bulvy než si změnit přezdívku.

Teď měl v ohbí lokte usazenou nějakou chlupatou stříbrošedou věc a hladil ji po hlavě. „kdo dřív přijde, ten dřív mele.“

„Fajn, Čvaňho. co to máš?“

Tenhle kluk má zahnědlé zuby. „neukážu!“

„no tak. Mně to přece ukázat můžeš.“

„kačičku,“ zamumlal.

„kačičku? Jako ptáka?“

Ukázal mi hlavu spícího kotěte. „kočičku! kdo dřív přijde, ten dřív mele.“

„Páni. Fakt kočka. kdes ji našel?“

„U jezera. hned za svítání, než někdo přišel. Skoval sem ji, když sme dělali Britský buldoky. Skoval do krabice.“

„Proč jsi ji nikomu neukázal?“

„Burch, Swinyard, redmarley a všicky ty hajzlové by mi ji sebrali, proto.

kdo dřív přijde, ten dřív mele. Skoval sem ji. Teďka sem se pro ni vrátil.“

S Čvaňhou nikdy nevíte, na čem jste. „Je hodně tichá, ne?“

Pohladil ji. Třináct měsíců

„Můžu si ji pochovat, Merve?“

„když o tom nikomu neřekneš ani slovíčko,“ zadíval se na mě pochybovačně Čvaňha, „můžeš si ji pohladit. ale sundej si ty rukavice. Jsou moc škrabavý.“

Takže jsem si stáhl brankářské rukavice a natáhl ruku ke kotěti.

Čvaňha ho po mně hodil. „Teď je tvoje!“

Zaskočený tím manévrem jsem zvířátko zachytil.

„Tvoje!“ Čvaňha se smíchem utíkal zpátky k vesnici. „Tvoje!“

kotě bylo studené a tuhé jako balíček masa z ledničky. Teprve v tu chvíli mi došlo, že je mrtvé. Upustil jsem ho. Zadunělo to.

„kdo dřív přijde,“ ztrácel se v dálce Čvaňhův hlas, „ten dřív mele!“

Pomocí dvou klacků jsem kotě přenesl do hromádky zledovatělého sněhu.

Tak tiché, tak důstojné. nejspíš minulou noc zmrzlo.

Mrtvé věci vám říkají: co jsme my, budete i vy.

Tušil jsem, že na zamrzlém jezírku nebude živá duše, a nespletl jsem se. v televizi dávali Supermana 2. viděl jsem ho asi před třemi lety o narozeninách neala Brose v kině v Malvernu. nebyl to špatný film, ale nestál za to, abych kvůli němu obětoval možnost mít zamrzlé jezírko jen pro sebe. clark kent se v něm vzdá svých schopností, jen aby mohl mít pohlavní styk s lois laneovou na posteli plné flitrů. kdo by souhlasil s tak pitomou výměnou? kdybyste uměli lítat! Odrážet do vesmíru jaderné rakety! vracet čas tím, že otočíte planetou nazpátek! Pohlavní styk nemůže být takové blaho.

Posadil jsem se na prázdnou lavičku, snědl si dílek jamajského zázvorového koláče a pak vyrazil na led. když se na mě nikdo nedíval, nespadnul jsem ani jednou. Dokola a dokola jsem svištěl v plynulých smyčkách proti směru hodinových ručiček, jako kámen na konci provázku. Stromy, které se nad jezírkem skláněly, natahovaly prsty k mojí hlavě. havrani krá... krá... krákali, jako staří lidé, kteří nad schody zapomněli, kvůli čemu se vlastně vypravili do patra.

Byl jsem jako v transu.

Odpoledne uběhlo a obloha se měnila ve vzdálený vesmír, když jsem na jezírku zahlédl dalšího kluka. Bruslil stejnou rychlostí jako já a sledoval moje smyčky, ale pokaždé se držel na opačném konci jezírka,

Lednový muž

takže když já byl na dvanácti hodinách, on byl na šesti. když jsem se dostal na jedenáct, on se posunul na pět, a tak dál, pořád naproti mně. nejdřív mě napadlo, že je to kluk z vesnice, který jenom tak blbne. Uvažoval jsem, že by to mohl být nick Yew, protože byl trochu podsaditější. ale zaráželo mě, že když jsem se na něj zadíval upřeně a trochu déle, stíny jako by ho pohltily. nejdřív jsem si pomyslel, že šel prostě domů, ale po další půlsmyčce se zase objevil. viděl jsem ho jen koutkem oka, periferním viděním. Jednou jsem se rozjel šikmo přes jezero, abych ho polapil, jenomže zmizel, než jsem se dostal k ostrůvku uprostřed.

Běž domů, nabádal mě vyjukaný Červ ve mně. Co když je to duch?

Moje nenarozené dvojče nemůže Červa vystát. No a co, jestli je to duch?

„nicku?“ zavolal jsem. Můj hlas zněl, jako by se odrážel od stěn prázdného pokoje. „nicku Yewe?“

kluk bruslil dál.

Zavolal jsem: „ralphe Bredone?“

Trvalo celý jeden okruh, než ke mně dolehla jeho odpověď.

Řezníkův hoch.

kdyby mi doktor řekl, že ten kluk na druhé straně jezírka je výplod mojí představivosti a jeho hlas pouhá slova, která mi znějí v hlavě, nehádal bych se. kdyby mi Julia řekla, že namlouvám sám sobě, že je tam se mnou ralph Bredon, abych si připadal zajímavější, než doopravdy jsem, nehádal bych se. kdyby mi nějaký mystik řekl, že určitá chvíle na určitém místě může fungovat jako anténa, která zachycuje nezřetelné odrazy dávných lidí, nehádal bych se.

„Jaký to je?“ zavolal jsem. „není ti zima?“

Trvalo další okruh, než se ke mně donesla jeho odpověď.

Na zimu si zvykneš.

vadí těm dětem, co se za ta léta v jezírku utopily, že jim bez dovolení bruslím po střeše? Chtějí, aby se k nim probořil někdo další? aby měly společnost? Závidí živým? Dokonce i mně?

Zavolal jsem: „Můžeš mi to ukázat? Ukázat mi, jaký to je?“

Do jezera na obloze vplul měsíc.

Objeli jsme nové kolečko.

Stínový kluk tam byl pořád, při bruslení nachýlený nad led, stejně jako já.

Objeli jsme další okruh. Třináct měsíců

nízko nad jezírkem se zatřepetala sova nebo podobný pták.

„hej!“ zavolal jsem. „Slyšels mě? chci vědět, jaký je to –“

led mi podrazil nohy. v jednom překotném okamžiku jsem letěl vzduchem v neskutečné výšce. Jako když Bruce lee předvádí výkop, tak vysoko. vytušil jsem, že mě nečeká hladké přistání, ale neodhadnul jsem, jak bude ten dopad bolet. náraz mě rozklepal od kotníku až po čelist, přes všechny klouby, jako kostku ledu, která dopadla do teplého džusu. ne, bylo to něco většího než ledová kostka. Zrcadlo puštěné z výšky orbitální stanice. Tam, kde dopadlo na zem, kde se roztříštilo na střepy a trny a neviditelné třísky, tam byl můj kotník.

klouzal jsem zády po ledu, několikrát jsem nadskočil a zarazil se kousek od břehu.

chvíli jsem dokázal jen nehybně ležet a utápět se v té nadpřirozené

bolesti. ani zápasník Giant haystack by se neudržel, aby neskučel.

„Do prdele,“ zasyčel jsem, abych zarazil slzy, „do prdele, do prde

le, do prdele!“ Skrz břidlicově šedé stromy jsem taktak slyšel zvuky

z hlavní silnice, ale ani náhodou jsem nebyl schopný dojít takovou

dálku. Pokusil jsem se postavit, ale svalil jsem se zpátky na zadek

a otřásl se pod čerstvým přívalem bolesti. nemohl jsem se hýbat.

Jestli zůstanu na místě, umřu na zápal plic. vůbec jsem nevěděl, co

mám dělat.

„Ty,“ povzdechla si zakyslá tetka. „Tušili jsme, že nám zase brzo za

klepeš na dveře.“

„Poranil...“ hlas se mi ohýbal a lámal. „Poranil jsem si kotník.“

„To vidím.“

„Strašně to bolí.“

„To bych řekla.“

„nemohl bych od vás zavolat tátovi, aby pro mě přijel?“

„My telefony neuznáváme.“

„nemohla byste dojít pro pomoc? Prosím?“

„Nikdy nevycházíme z domu. ne večer. ne tady.“

„Prosím.“ Ta podvodní bolest mnou vibrovala hlasitě jako elektrické

kytary. „nemůžu chodit.“

„O kostech a kloubech vím všechno. asi bys měl jít dovnitř.“

Uvnitř byla větší zima než venku. Zapadly za mnou závory a cvaknul zámek. „Běž dál,“ vybídla mě zakyslá tetka, „do salonu. Přijdu za

Lednový muž

tebou, hned jak ti připravím lék. ale hlavně se chovej tiše. Jestli probudíš mého bratra, bude tě to mrzet.“

„Dobře...“ Otočil jsem se. „kudy se jde do salonu?“

ale tma se pohnula a zakyslá tetka zmizela.

na konci haly jsem zahlédl proužek kalného světla, a tak jsem za čal kulhat tím směrem. Bůhví, jak se mi podařilo dobelhat se s nepoužitelným kotníkem od zamrzlého jezera po křivolaké stezce plné kořenů až sem. ale musel jsem to dokázat, když jsem se teď ocitnul tady. Do místnosti dopadalo dost tlumeného měsíčního svitu, abych na zdi rozeznal stařičkou fotografii. Ponorka v přístavu, který vypadal dost arkticky. Posádka byla nastoupená na palubě a salutovala jako jeden muž. vlekl jsem se dál. Ten proužek světla mi připadal pořád stejně daleko.

Salon byl o maličko větší než velký šatník a nacpaný věcmi, co by se hodily do muzea. Osiřelá ptačí klec, mandl, vysoký kredenc, kosa. a taky běžné harampádí. Zohýbané kolo od bicyklu a jedna zablácená kopačka. Předpotopní brusle, pověšené za tkaničky na věšáku. nebylo tam nic moderního. a žádný oheň. nic elektrického kromě holé zahnědlé žárovky. chlupaté kytky vystrkovaly vybledlé kořeny z mrňavých květináčů. Panebože, tam byla zima! Pohovka se pode mnou prohnula a zasyčela. Druhý východ z místnosti zakrýval korálkový závěs. Snažil jsem se najít polohu, v níž by mě kotník bolel míň, ale žádná taková neexistovala.

Čas podle všeho ubíhal.

Zakyslá tetka držela v jedné ruce porcelánovou misku a v druhé zakalenou sklenici. „Sundej si ponožku.“

kotník jsem měl napuchlý a bezvládný. Zakyslá tetka mi podložila

lýtko stoličkou a přiklekla k němu. Šaty jí šustily. kromě bušení vlastní

krve ve spáncích a vlastního přerývaného dechu jsem neslyšel jediný

další zvuk. Stařena ponořila do misky ruku a začala mi na nohu matlat

chlebovitou břečku.

v kotníku mi škubalo.

„To je náčinek.“ Popadla mě za lýtko. „Po něm ten otok splaskne.“

náčinek tak trochu šimral, jenomže bolest byla příliš krutá a já mu

sel příliš úporně zápolit s chladem. Zakyslá tetka roztírala břečku, do

kud ji nespotřebovala všechnu a kotník v ní úplně neobalila. Pak mi

podala tu zakalenou sklenici. „vypij to.“

„voní to jako... marcipán.“ Třináct měsíců

„Řekla jsem vypít. ne očichávat.“

„ale co to je?“

„Uleví ti to od bolesti.“

Její výraz mě přesvědčil, že nemám na vybranou. vypil jsem tekutinu na jeden zátah, jako magneziové mléko. Byla hustá jako sirup, i když žádnou zvláštní chuť neměla. Zeptal jsem se: „váš bratr spí nahoře v pokoji?“

„kde jinde by byl, ralphe? a už zmlkni.“

„nejmenuju se ralph,“ odpověděl jsem, ale ona dělala, že mě neslyší. vyjasnit to nedorozumění by vyžadovalo nesmírnou námahu a teď, když jsem se nemohl pohnout, jsem už nedokázal vzdorovat chladu. Zvláštní bylo, že jakmile jsem se přestal bránit, začala mě obestírat rozkošná ospalost. Představil jsem si mámu, tátu a Julii, jak sedí doma a dívají se na Čáry a kouzla Paula Danielse, ale pak se jejich tváře rozmazaly jako odrazy na vypouklé straně lžíce.

Probral jsem se zimou. nevěděl jsem, kde jsem, kdo jsem a vlastně ani kdy jsem. Pálily mě uši a od úst mi šla pára. na podnožce stála porcelánová miska a kotník jsem měl pokrytý něčím tvrdým a uvnitř houbovitým. Pak jsem se na všechno rozpomněl a posadil se. Bolest v kotníku byla pryč, ale v hlavě mi zůstal divný pocit, jako by mi dovnitř vletěla vrána a nemohla se dostat ven. Setřel jsem si náčinek z nohy posmrkaným kapesníkem. Bylo to k nevíře, ale mohl jsem kotníkem normálně zakroužit, byl zázračně vyléčený. natáhl jsem si ponožku i tenisku, vstal jsem a zkusmo na nohu došlápnul. Ucítil jsem nepatrné píchnutí, ale jen proto, že jsem ho očekával. Do otvoru za korálkovým závěsem jsem zavolal: „haló?“

Žádná odpověď. Prošel jsem skrz chrastící korálky do mrňavé kuchy

ně s kamennou výlevkou a obrovskými kamny. Troubu měla tak velkou, že by se tam vešlo dítě. Dvířka té trouby byla otevřená, ale vnitřek se zdál stejně temný jako vnitřek prasklé hrobky pod kostelem svatého Gabriela. chtěl jsem zakyslé tetce poděkovat, že mi uzdravila kotník.

Nejdřív si ověř, že se dají zadní dveře otevřít, varovalo mě nenarozené dvojče.

nedaly. nepovolilo ani vysouvací okno pokryté námrazou. Jeho kličky a panty už kdysi dávno někdo zatřel barvou a na otevření by bylo zapotřebí přinejmenším dláto. Zajímalo mě, kolik je asi hodin, a za - mžoural jsem na dědečkovy omegy, ale v kuchyňce bylo příliš šero,

Lednový muž

abych viděl na ručičky. co když je už pozdě večer? až přijdu domů, svačinu budu mít uloženou pod průsvitným plastovým poklopem. naši se zjeví, jestli se nevrátím včas na svačinu. a co když už je po půlnoci? co když volali na policii? Ježíši. nebo co když jsem prospal celý jeden krátký den i noc a probudil se až nazítří? v Malvernském týdeníku a Midlands dnes už otiskli moji školní fotku s výzvou, ať se přihlásí ti, kdo mě viděli naposledy. Ježíši. Čvaňha se určitě zmínil, že mě viděl jít k zamrzlému jezírku. Možná tam po mně právě teď pátrají potápěči.

Tohle je zlý sen.

ne, je to ještě horší. když jsem se vrátil do salonu, podíval jsem se na dědečkovy omegy a zjistil, že žádný čas neukazují. něco mým hlasem zasténalo: „Ne.“ Skleněný kryt ciferníku, hodinová i minutová ručička byly pryč a zůstala tam jen ohnutá vteřinovka. Muselo se to stát, když jsem sebou seknul na led. kovový kryt prasknul a polovina vnitřku vyhřezla z hodinek ven.

Dědečkovy omegy se za čtyřicet let jedinkrát nezpozdily. a já je zničil za necelých čtrnáct dní.

rozklepaný hrůzou jsem prošel chodbou a sykl nahoru po točitém

schodišti: „haló?“ Ticho jako noc v době ledové. „Už musím jít!“ Malér s omegami dočasně vypudil malér s tím, že jsem uvíznul v tomhle domě, ale stejně jsem se neodvážil křičet, abych neprobudil toho bratra. „Musím už domů,“ zavolal jsem trochu hlasitěji. Žádná odpověď. rozhodl jsem se jednoduše odejít hlavními dveřmi. vrátím se sem za denního světla, abych stařeně poděkoval. Závory jsem odsunul celkem lehce, ale ten staromódní zámek byl z jinačího těsta. Bez klíče se otevřít nedal. Takže to bychom měli. Budu muset vylézt nahoru, probudit tetku, aby mi půjčila klíč, a jestli se naštve, mám holt smůlu. nějak, nějak musím vyřešit ten průšvih s rozbitými hodinkami. netušil jsem jak, ale rozhodně jsem to nemohl udělat uvnitř Domu v lese.

Schodiště se stáčelo a bylo stále příkřejší. Zanedlouho jsem se musel

začít přidržovat schodů nad sebou, jinak bych se zřítil dolů. Jak po nich proboha dokázala zakyslá tetka chodit nahoru a dolů v těch širokých rozevlátých šatech, to nechápu. nakonec jsem se vyhrabal na malé odpočívadlo, odkud vedly dvoje dveře. Střešním oknem sem padalo mihotavé světlo. Jedny z těch dveří určitě vedou do ložnice zakyslé tetky. Ty druhé musely být od pokoje jejího bratra. Třináct měsíců

levá strana má sílu, která pravé chybí, a tak jsem vzal za kovový knoflík na dveřích vlevo. vysával mi teplo z dlaně, z paže, z krve.

Schrrr-chrrr.

Strnul jsem.

Schrrr-chrrr.

Že by tu odtikával červotoč umrlčí? krysy v podkroví? Zamrzající potrubí?

Z kterého pokoje to schrrr-chrrr vychází?

kovový knoflík na dveřích zaskřípal, když jsem s ním otáčel.

Matné měsíční světlo zalévalo podkrovní místnost přes krajkovou záclonu se vzorem sněhových vloček. hádal jsem správně. Zakyslá tetka ležela pod sešívanou pokrývkou, falešné zuby odložené ve sklenici u postele, a zdála se nehybná jako mramorová vévodkyně na náhrobku v kostele. Šoural jsem se po zprohýbaných prknech, nervózní z představy, že ji budu muset probudit. co když zapomněla, kdo jsem, bude si myslet, že jsem ji přišel zavraždit, začne volat o pomoc a klepne ji pepka? vlasy se jí táhly po pomačkaném obličeji jako rybniční chaluhy. Po každých deseti nebo dvaceti úderech srdce jí z úst unikl oblak páry. nic jiného nedokazovalo, že je z masa a kostí, stejně jako já.

„Slyšíte mě?“

ne, budu s ní muset zatřást.

Užuž jsem natahoval ruku k jejímu rameni, když se ten škrabavý zvuk ozval znovu, hluboko uvnitř jejího těla.

To nebylo chrápání. Byl to smrtelný chropot.

Běž do té druhé ložnice. Probuď jejího bratra. Potřebuje sanitku. ne. vyraž okno a dostaň se ven. Utíkej pro pomoc za isaakem Pyem k Černé labuti. ne. vyptávali by se, cos pohledával v Domě v lese. a co bys jim řekl? ani nevíš, jak se ta ženská jmenuje. a beztak už je pozdě. Ona umírá, právě teď. Tím jsem si jistý. chropot se prohlubuje. Je hlasitější, sípavější, bodavější.

hrtan se jí napíná, jak se duše tlačí ze srdce ven.

Zvetšelé oči se prudce otevřou jako oči mrkací panny, černé, skelné,

šokované.

Z černé praskliny úst se vyhrne vichřice.

ve vzduchu visí nezvučný řev.

a neslábne.


31

K at

Tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo. Stěrače datsunu nedokáza

ly udržet krok s lijákem, ani na nejrychlejší cyklus ne. když se kolem

v protisměru prohnal kamion s návěsem, chrstl na deštěm zalité přední

sklo šplíchance pěny. Přes viditelnost jako v automyčce jsem jen taktak

rozeznal dva radary ministerstva obrany, otáčející se neuvěřitelnou

rychlostí. Čekaly na plný nápor vojsk varšav



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist