načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Třicet let na zlatém severu – Jan Eskymo Welzl

Třicet let na zlatém severu

Elektronická kniha: Třicet let na zlatém severu
Autor: Jan Eskymo Welzl

– Neotřelé vyprávění českého polárníka, který líčí svoji neuvěřitelnou cestu na sever. Poznal řadu různých krajů a lidí s roztodivnými zvyky. Setkával se se zlatokopy, zkoušel žít s Eskymáky, zakoupil loď i psí spřežení. Vynikal jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 400
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Geografie Oceánie, polárních oblastí, Austrálie, atd.
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3991-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Neotřelé vyprávění českého polárníka, který líčí svoji neuvěřitelnou cestu na sever. Poznal řadu různých krajů a lidí s roztodivnými zvyky. Setkával se se zlatokopy, zkoušel žít s Eskymáky, zakoupil loď i psí spřežení. Vynikal jako obchodník, ale osvědčil se i jako lékař, a dokonce byl zvolen náčelníkem Nové Sibiře.

(největší české dobrodružství až na kraj světa)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Eskymo Welzl - další tituly autora:
Třicet let na zlatém severu Třicet let na zlatém severu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Edvard Valenta, Josefina Golombková –

dědicové c/o Dilia, 1965

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Edvard Valenta,

Josefina Golombková – dědicové c/o Dilia, 1965

Redakční úprava Otilie Grezlová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2019

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-645-0




O autorovi

J

ednoho podjarního dne roku 1929 otvíral mladý redaktor

ský chasník v brněnské redakci Lidových novin redakční

poštu – činnost často úmorná a nezajímavá pro toho, kdo to dělá denně. Tenkrát však byl v haldě běžných zajímavostí a hlavně nezajímavostí docela nezvyklý dopis, šest aršíků popsaných tužkou, písemné svědectví ruky zřejmě klopotné a jistě se psaním zabývající velmi zřídka; to se hned pozná.

Dopis zněl takto:

Jan Welzl polární cestovatel oznamuje: Pro moje cestovaňi co jsem já na dalekém severu konal, prišel jsem na všelijake ostrovy, kde jsem tam všelijake jeskině po vymřelích Eskimaku našel. Ty jeskyně jsou sta a sta roku opuštěné a v jse najdou náramne, a všelijake památňi věci, do jedne jeskině jsem přišel kde byli všelijaké různe věci. Na zemi leželi kosti těch mrtvol, které už skorem schnile bili. Moh jsem ale poznat že to bili Eskimaci, který v tech jeskiňi žili. Nemoh jsem se ale tam dlouho držet poněvač ten zduch náramňe zapáchal. Šel jsem na ven a vylomil jsem tu díru tak široko až jsem tam dost zduchu dostal. Mezy tym časem jsem šel a hledal jsem po druhých jeskiňách, a našel jsem ještě štyri. Ty diri byli tak ouzke, že jsem se tam mohl sotva dostat. Vylomil jsem jich zasej tak dalece, abych dostal čerstvého zduchu tam. Potem jsem šel zas spatky k tej starej jeskyně a počal jsem hledat. V tej jeskyně bylo všelijaké harabuzi, kde jsem mněl velkou praci to ostraňit. Když jsem to ostraňil, tak jsem teprve přicházel na všelijaké věci, co oni mněli. Našel jsem všelijaké ručňy harpuni, bodlaki, šípi, ku

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

chyňské nádobí z kamenu a slonových kosťi. Malá Bedna, která byla vypracovaná z Velrybské kosťe, našel jsem vňí všelijaké lékařské Instrumenti, které byli krásňe zkosti vypracované. Vedleva byla druha bedna vktere byli všelijaké jehli, nužky, nuž, niti ze kůže řezané, i tak i náprstky. Poznamenal jsem si to místo a odešel jsem do druhých dír, a patral jsem tam co bych tam mohl najit. Byl jsem tam pro plných tří dni nežli jsem to skoumaňí končil.

Podobně to šlo dál. Podpis chyběl, ale taky nač by tu byl, když se přece jménem odesilatelovým dopis začíná. razítko na obálce prozrazovalo, že pisatel, jan welzl, bydlí v zábřehu.

jan welzl – hlavně dnešní mladé generaci neříká to jméno už skoro nic, i když se vyskytuje v seznamu českých spisovatelů. ale před čtvrt stoletím bylo u nás velmi dobře známé, a i před pětatřiceti lety, toho dne, kdy dopis do redakce přišel, věděl novinář, o koho jde. muž toho jména byl totiž v písemném spojení s redakcí Lidových novin už před čtyřmi lety; a jestliže ten, kdo vydal knihu, je spisovatelem, pak byl ten člověk opravdu českým spisovatelem, i když se ho jeho pravopis, hrozná čeština i stavba vět snažily usvědčit z pravého opaku.

jan welzl, tehdy zrovna šedesátník, se stal spisovatelem takto:

v létě roku 1924 ztroskotala na tichomořském pobřeží spojených států severně od města seattlu šalupa Sedm sester, vržená v bouři na pobřeží. Posádka, pokud neutonula nebo nesložila kosti na skaliskách, se vydrápala na břeh zároveň se spolumajitelem plavidla janem welzlem, který uvedl při vyšetřování tohoto neštěstí, že vezl z nové sibiře, ostrova v severním ledovém moři, kožišinné úlovky, své i svých přátel, do san Franciska, aby je tam vyměnil za živobytí, s kterým se měl opět vrátit na novou sibiř. Tvrdil americkým úřadům, že žije na tomto ostrově už třicet let, dokonce v jeskyni, kterou si tam ještě v minulém století vystřílel do skály a kde má taky skladiště, zámečnickou dílnu a smečku polárních psů. vyšetřující orgány se však zajímaly především o to, kam ten ztroskotanec přísluší a kam ho mají tedy postrkem poslat, protože doklady 

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

neměl a z hlediska amerických zákonů tu šlo o spoustu všelijakých přestupků proti nařízením o námořní plavbě – něco jako když řidič nemající ani průkaz ba ani legitimaci někoho při neopatrné jízdě poraní nebo dokonce usmrtí. k tomu všemu tu nikdo nevěděl o nové sibiři nic než to, že je to neobydlený ledový ostrov, dokonce část sovětského svazu – to neznělo dobře. Posuzován těmito hledisky byl jan welzl na půdě spojených států naprosto nežádoucím cizincem. marně vysvětloval, že má spolu s několika přáteli, bílými i eskymáky, obchod a povoznictví, že je nejenom lovcem, ale taky polárním listonošem, zásobovatelem odlehlých zlatokopeckých nebo loveckých samot na aljašce a v nejsevernější kanadě, ba i na ostrovech v ledovém moři – dokonce dodával hrdě, že je na novosibirských ostrovech náčelníkem a nejvyšším soudcem. stačí podat zprávu do nome, aljašského přístavu u Behringovy úžiny; tam ho znají v každé bance a v každém obchodě a snadno by tam získal úvěr, peníze, za které by se dostal zpět na vysoký sever.

Takovým pohádkám nechtěli rozumět; tohoto podezřelého člověka se musí spojené státy stůj co stůj zbavit. když řekl, že se narodil v roce 188 v zábřehu na moravě, v rakousko-uhersku, že je tedy příslušenstvím vlastně rakušan, poučili nevědomce, že zaspal mnoho let, že ten stát i s císařem pánem je už ten tam a že trosečník je československým státním příslušníkem. ačkoliv jan welzl neměl o nějakém Československu potuchy, byl jako příslušník té země přes rozhořčené i zoufalé protesty poslán do new yorku na ellis island, karantény pro nepohodlné cizince, a odtud nejbližší lodí do Hamburku na tamní československý konzulát; tam ať už si s ním poradí dál.

Bělovlasý muž, kterému soudě podle objemu jeho břicha na vysokém severu dobře sloužilo, se tedy ocitl s prázdnými kapsami v Hamburku, tak daleko od svého ledového domova a od svých přátel, že jakékoliv spojení s nimi bylo, to věděl, docela nemožné. náčelník a nejvyšší soudce novosibirských ostrovů se proto rozhodl začít znovu od piky a na dalekou cestu zpátky si vydělat holýma rukama.

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

Před prahem šedesátky, natož s velkým břichem, se vydělávalo tehdy nádeničinou těžce a pomalu. Tahal bedny a pytle, nosil kufry, pomáhal při nakládání zboží, pod přístavními jeřáby, uklízel skladiště, zametal, čistil dvory, dřel se od rána do noci, škudlil na všem, obracel v dlani každý peníz, člověk, který ještě před několika měsíci počítal v tisícovkách dolarů. Bydlil v nuzné kuchyňce stejně nuzného hokynáře nedaleko přístavu, v kumbále, kde neměl ani elektriku a kde se nejenom nevařilo, ale ani netopilo. ale na nepohodlí a na zimu byl zvyklý. Třicet let života nad polárním kruhem nikoho na světě nezchoulostiví.

Přes nejúzkostlivější šetření poznal však brzy, že potrvá léta, než si nádenickou prací vydělá tolik, aby se mohl vrátit na aljašku, nebo, nebude-li smět na území spojených států, tedy aspoň do kanadského Dawsonu, těsně na aljašské hranici, kde už snadno sežene úvěr a dosáhne spojení se svými přáteli, kteří jistě ani netuší, co se přihodilo, a kteří by se snad mohli domnívat, že s jejich úlovky práskl do bot, on, jejich náčelník a nejvyšší soudce, a že teď někde klidně na stará kolena žije z jejich dřiny – to pomyšlení ho hnětlo ze všeho nejvíc.

naráz změnila jeho osud velmi šťastná nešťastná náhoda. Šel jednoho večera, udřený a zamyšlený, od přístavu domů, a jak tak jde, najednou ho v opuštěné ulici srazilo auto. sbíral se se země potlučený jenom trochu, ale potrhaný a zválený hodně; z jeho obleku, jediného, zbyly cáry. majitel auta, který vypeskoval svého šoféra, byl však zřejmě polekán nehodou víc než sám welzl; využil osamělosti ulice a naprostého nedostatku svědků a vypořádal se s ním na místě. welzl odcházel odtud sice v hadrech, ale s pěti stomarkovými bankovkami jako náhradou a zároveň odměnou za mlčení.

Pět set marek, ještě nedávno pro něho pakatel, ale dnes bohatství. welzl se rozhodl, že si především několik dní odpočine. jednak byl opravdu potlučen a jednak si právě teď, za těchto okolností, uvědomil, jak je unavený. koupil si hned šaty a nově oblečen zašel do blízké námořnické hospůdky na kus řeči, na kus zábavy, kterou si tak dlouho a tak důsledně odpíral; na kus

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

života, rozptýlení. Bylo tu plno kouře, plno námořníků a dobrodruhů, plno rámusu, ale bylo zde útulno. seděl tady v koutku i zítra a pozítří a naslouchal chvástavému naparování námořníků, kteří tu dávali k lepšímu své příběhy ze všech konců světa. nakonec si všimli osamělého šedivého tlouštíka, dali mu připít, a že jako aby se teď pochlubil zase on, má-li čím.

welzl se ostýchal. zdálo se mu, že proti pestrým příběhům z pralesů v samém srdci afriky nebo Brazílie je jeho ledový svět chudičký, bez barev, bez vůně, a že vedle lechtivých dobrodružství z tichomořských ostrovů hříšné lásky je zlatý sever opravdu už víc než holá pustina – a námořníci si přece potrpí hlavně na krásné povídačky kolem krásných žen.

konečně spustil, nesměle a skromně. ale sotvaže začal, sotvaže se vrátil vzpomínkami do svého polárního domova, ožil ten pustý bílý svět jasně před jeho očima a za chvilku viděl, že ožívá i před tvářemi všech posluchačů; že je obklopen lidmi naslouchajícími ve strnulém, žasnoucím mlčení, které bylo přerušeno jenom tehdy, když sám se odmlčel, a byl hned vybízen, aby honem vypravoval dál. i osazenstvo vzdálenějších stolků si přisedlo, karty přestaly pleskat o polité stolní desky a barman zamkl orchestrion. otrlí, světem i životem otřískaní světoběžníci a dobrodruzi naslouchali vyprávění o cestách krve, hrůzy, utrpení, smrti i vítězství ve strašlivých ledových pustinách, kde smrt se na tebe dívá odevšad, kde nasadíš život za přítele, ale kde zase nesmíš ani mrknout, ani vzlyknout, zahyne-li dobrý druh zrovna před tvýma očima, nesmíš mu pomoci, protože nemůžeš, nechceš-li zahynout sám a zahubit i ostatní přátele, protože tady je především čas tvým pánem, každá hodina, ba každá vteřina, která ti určuje chvilku, kdy musíš být zpátky ve svém doupěti vystříleném ve skále, nemá-li tě zaskočit polární noc, ve které se svět, ponořený na půl roku do tmy, otřásá ve svých pantech nápory polárního orkánu. Před vyvalenýma očima námořníků se počaly nad sklenicemi rumu a jiného laciného pití rozvíjet příběhy nejúžasnější, jimž by nikdo nevěřil, kdyby nebyly vyprávěny tak barvitě a s takovými podrobnostmi, že celý ten prazvláštní ledový svět, líčený janem welzlem, vystupo

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

val z tabákového čmoudu naplňujícího hospůdku v přesných, zřetelných obrysech. a pak se zase počal celý lokál otřásat smíchem, když ze světoběžníkových úst splývala podivná krákoranina, o které tvrdil, že je to ochutština, jedno z eskymáckých nářečí, jichž zná vypravěč bezmála deset.

musil vypravovat několik večerů, stále a stále, a pořád bylo víc a víc posluchačů.

za několik dní se tu objevil po městsku oblečený pán, člověk, který se sem nějak nehodil; profesor to byl, představil se velice uctivě, a že prý spisuje slovníky rozmanitých málo známých severských jazyků a nářečí, že se doslechl o janu welzlovi – nemohl by mu věnovat několik příštích večerů?

Tak tu teď vysedávali několik dní sami dva. Profesor sestavoval jednoduché věty a welzl je hned překládal do rozmanitých eskymáckých nářečí. Profesor si pilně psal, až toho měl pomalu celý tlustý sešit. Dokonce si sepisoval i do notových linek nápěvy, které mu welzl falešně prozpěvoval, popěvky obyvatel nejzazšího severu. Byl ohromen welzlovými znalostmi – a stejně byl ohromen i welzl, když se ho nakonec profesor ptal, kolik je dlužen. copak se může za pouhé vyprávění něco platit? ukázalo se, že ano, že si tím vydělal nachlup tolik, co nedávným úrazem – a navíc si nemusí z těch peněz kupovat šaty, ba i útratu v hospodě platil profesor! rázem poznal jan welzl, že jeho vypravování, to jest jeho zkušenosti, mají tady v evropě jakousi cenu.

jeho sebedůvěra stoupla. Teď jenom co dál; jak této hodnoty využít k tomu, aby peníze na cestu zpátky do ledové vlasti plynuly do kapes rychleji než hubeným pramínkem nádenické dřiny.

První myšlenka nebyla nejlepší. welzl se rozhodl, že uspořádá výstavu; že namaluje veliký obraz polárních krajin, ale že ten obraz bude moci spatřit jenom ten, kdo zaplatí vstupné. nikdy v životě nic nemaloval; ale věděl, že už tolikrát se musil pustit do práce, o které dříve neměl potuchy, a vždycky to svedl, protože musil, nechtěl-li zahynout. koupil si velké čtverce bílé lepenky a počal ve své kuchyňce kreslit námořnic

11

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

kým olůvkem obrovskou mapu, něco na ten způsob, říkal si,

jako ty mapy, které visely na zdech československého konzu

látu, kam se často chodíval dotazovat, jak jsou daleko se slo

žitou prací, jejímž výsledkem mělo být přesné stanovení jeho

domovské příslušnosti a sepsání příslušných listin. jenomže

tohle musila být tak trochu mapa, ale tak trochu i skutečnost,

podle přírody. a protože ty mapy na zdech byly barevné, za

šel si do obchodu s barvami. Dověděl se, že jsou barvy vo

dové, temperové, olejové, pastely, barevné tužky – koupil tedy

ode všeho trochu. a nyní vznikala den po dni a týden po týdnu

nejpodivnější mapa, jaká kdy byla namalována od středověku.

všechny druhy barev se účastnily, všechny se tu kupily na

sebe v divé směsi, z níž jenom oko starého námořníka do

vedlo vylovit ledovce, vodní průrvy v l edovém moři, pustotu

mysů a zálivů, „popadali meteorski kameni“ a konečně i se

verní točnu, přesně podle skutečnosti, to jest přilepenou k ne

beské báni, protože tak ji popisovali ostřílení polární lovci,

kteří to slyšeli zase od jiných, ještě zkušenějších a zasvěce

nějších, čtverec pomalované lepenky kladl ke čtverci, krunýř

olejových barev se zdvíhal místy opravdu v povážlivě vysoká

pohoří. na plochách pomalovaných olejem nakreslil ještě

pastelkami nebo barevnými tužkami důležité podrobnosti, na

které si vzpomněl dodatečně a které nesměly chybět. místy si

pomohl pomalovanými útržky, které na příslušné partie přile

pil. konečně, po nesmírné lopotě trvající několik měsíců, ob

jevila se u hamburského přístavu na plotě tato cedule:

NÁMOŘNÍK JAN WELZL

který procestoval asijskou Sibiř a pustiny Severního Ledového

more až po 86. st. severní šířky a v těchto pustinách

po 30 roků, žil,

VYSTAVUJE

v Hamburku, Johanneswahl Nr. l

(ve dvoře, stanoviště kar a vozíků),

obraz života krajů arktických,

VĚRNĚ DLE SKUTEČNOSTI.

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

Obraz tento je 10 metrů dlouhý, 4 metry široký a obsahuje 52 oddělení. Z obsahu obrazu vyjímáme:

Vyhaslé sopky v Medvědí pustině v severní Kanadě, pohleď na polární more, kde zahynuly různé polární výpravy, ledovce se znameními pro výpravu na severní točnu, pohled na pustinu v Ledovém moři, cesty různých vyprav, které dosáhly nejvyšších míst na cestě k severní točně a na této ceste našly padlé meteory, pohledy na pobřeží severní Sibiře, pohled na ledovou pustinu blíže severní točny na 86. a 87. stupni severní šířky. Ledové moře po bouři, Země Františka Josefa atd. Výstava obrazu otevřena denně od 10 do 2 hodin odpoledne a od 5 do 8 hodin večer.

Vstupné dobrovolné, ve prospěch pomoci československé badatelské výpravy na daleky sever. O hojnou návštěvu uctivé žádá JAN WELZL

„Tož ty námořníky přicházeli,“ vypravoval welzl později o tomto svém podniku, „a aji inyho lidu se tam nahnalo a mně velkou čest dávali pres tu mapu, jak je to náramně vypracovaný. a k posledku tam přisel aji ten profesor přes ty seversky jazyky. Že pré, pane welzl, a co je totok tady? Povdám, co, pane profesore? a von okázal na ty ledovci, na ly ledový hory. Povdám, pane profesore, to sou ledovci. von se neříkal nic, ale já sem si řekl, že přes ty ledovci musím ešče neco dál udělat. Ten pád tady byl, že ani ty námořníky nepoznali, že to ledový hory só. jeden námořnik tu zvěst mě dál, že pré ledový hory se musijó svítit ve slunku jak hvězdičky, že to viděl, jak to všelijaký různý barvy hraje, dyž taková věci na vodě plave. Tož sem si lámal hlavu, jak to udělat, aby to byly ledovci jako opravdicky, co se svitijó ve slunku. a tož sem šel toho dňa ulicama a uviděl jsem v jednym kšeftu takový figury voblečeny, takový slečny z gipsu nebo z vosku, a měly takový šaty a na těch šatech takový malý šupky nebo jak prach to vypadalo a cely se to na nich svítilo. Povdám si, to ja! zandu tam a tu votázku přes tu věc jim dávám, co se to tak svití. říkám, copak to je? Povdajó, flitr, nebo tak nějak. říkám, zabalte mně toho flitru pár kilo! voni se všeci

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

smieli, protože voni přes tu mapu severských pustiny nic nevěděli. Tož mě prodali nakonec dvě kila teho flitru, kilo stříbrnyho a kilo zlatyho. a tož jsem šel a přes ty ledový krajiny na mapě sem esce prstem natřel fermež a na ten fermež sem nasypal ten flitr a teď se to teprá pěkně svítilo a ten pád byl tady teho náramnýho podivu přes tu mapu. jenomže ty lidi byly hlópi a žádné povědět nemohl, co by to všecko zobrazeni dávalo.“

zkrátka nevybral na vstupném ani tolik, co ho stály barvy, lepenka, flitr i ostatní nezbytné náležitosti tohoto díla. Tu si vzpomněl na něco lepšího: jednou sestrojil nějakým osamělým zlatokopům čerpadlo, kterým snadno odstraňovali vodu vnikající do jejich zlatého dolu, báječný vynález to byl, nazval jej perpetomobile, protože o podobném zázračném přístroji četl v prastarém ročníku časopisu Über Land und Meer, který se zatoulal až na aljašku a odtud do jeho jeskyně. nic snazšího než postavit ten div znovu, na to se přece pohrne kdekdo.

ale v Hamburku, kde bylo parních a elektrických pump i jiných strojů všude na každém rohu a kde každý školák věděl, že perpetuum mobile je nesmysl, vypadalo ručně, z nejrozmanitějších odpadků sestrojené čerpadlo jako hračka pro děti a starý námořník jako pomatenec. ztrácel na vážnosti, mapou už beztoho otřesené, stával se pomalu směšnou figurkou všude kolem přístavu, ten šedivý muž, kterému přezdívali prostě eskymák – a to už vůbec neznělo uctivě ve světě, kde kromě bílé pleti žádná jiná není ceněna.

v té době letěly právě světem zprávy o hrdinném norském kapitánu a badateli roaldu amundsenovi, prvním člověku, který kdy stanul na jižním pólu a který právě přeletěl i severní točnu. starý tulák brával tu a tam do umozolených dlaní noviny, hlavně na československém konzulátě. Byly tam také brněnské Lidové Noviny, kde četl o amundsenově příletu do nome. amundsen – vždyť toho chlapíka dobře zná, to je přece jistě ten člověk, který první proplul severozápadní pasáž, ledovou cestu od Grónska k Herschlovu ostrovu v ústí kanadské řeky mackenzie! Tam opustil ten kapitán svou loď, nechal na ní posádku a s jediným průvodcem se vydal pěšky od mackenzie

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

až do circle city na řece yukonu, kde chtěl nakoupit zásoby pro své druhy. na řece Porcupine, uprostřed strašlivých aljašských pralesů, se tenkrát setkali. roald amundsen, tak se představil, a jan welzl, který tudy tenkrát táhl se svou psí smečkou a se svými eskymáckými druhy, rozvážeje živobytí po opuštěných samotách. welzl ukázal amundsenovi cestu, zevrubně mu popsal, v jakém je kde stavu, kudy se brát. jak se osudy mění! amundsen je dnes bezmála první člověk na celém světě, on pak poslední, docela na dně, dokonce pro smích! no, to nevadí; nevíme, kdo se vyzná v polárních oblastech líp, zda on, či amundsen! Pravda, jan welzl byl nejdále na 8. st. severní šířky, tedy dávno ne na pólu jako amundsen; ale ten zase dělal honem honem, aby už byl z ledových pustin doma – kdežto jan welzl zde doma byl!

konečně se osmělil a poslal redakci Lidových novin dopis, aby jako věděli, že taky nějaký moravan byl vysoko na severu, ba že tam žil celých třicet let a že by tedy o tom mohl ledacos zajímavého povědět.

v Brně se dostal tehdejší první welzlův dopis na stůl rudolfa Těsnohlídka, protože tento spisovatel uměl norsky, a tak mu byly svěřovány zprávy týkající se severských zemí a nakonec severu vůbec. Těsnohlídek sice nebyl ze zmateného welzlova povídání moudrý, protože písemný welzlův výkon zhruba odpovídal srozumitelnosti jeho mapy, ale přesto si oba muži dopisovali celý rok. Těsnohlídek marně zapřísahal welzla, aby psal raději německy, anglicky nebo francouzsky, když, jak tvrdí, všechny tyto jazyky zná, welzl lpěl tvrdošíjně na své někdejší mateřštině, kterou nemluvil čtyřicet let, ale zarytě se domníval, že je srozumitelná. Často byly celé dopisy jedinou neřešitelnou šarádou, ledačemus srozumitelnému zase Těsnohlídek nevěřil, něco opět promítl svou básnickou duší do zcela jiných poloh – ale přesto vznikla z této korespondence knížka, která konečně v roce 1928 vyšla s názvem Eskymo Welzl a byla přeložena i do franštiny. Tak se stal jan welzl zásluhou neznámého řidiče, neznámého majitele auta, profesora severských jazyků, roalda amundsena a básníka rudolfa Těsnohlídka, a hlavně zásluhou 1

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

své bídy českým spisovatelem. od té doby se už nepodpisoval jinak než jan welzl, cestovatel, badatel a spisovatel.

Honorář za knížku byl ovšem skromný, úměrný poměrům v tehdejších našich nakladatelstvích. ale welzl, který nádeničil v hamburském přístavu dál, nabyl přece jenom už jakési proslulosti a přivydělal si trochu několika přednáškami po německu. Teď měl pohromadě přesně tolik peněz, aby se dostal až do kanady, nečekal tedy, až jeho knížka vyjde, dokonce nebyl zvědav ani na svou starou vlast, které byl tak blízko, a odjel, rozhodnut zastavit se až v Dawsonu, ve zlatokopeckém hnízdě, které vystupuje v tolika dobrodružných románech o zlaté horečce a ve kterém byl starý náčelník jako doma.

ale osud si s ním ještě trochu pohrál. welzl se seznámil v kanadském Quebecku s člověkem, který právě zdědil nějaké peníze a zakládal si v ontariu farmu, kde křížil kožišinnou zvěř. sháněl bobry, ale především člověka, který by tomu rozuměl. To byl ovšem welzlův obor, vždyť starý polárník zásobil kožišinnou zvěří nesčetné farmy na aljašce a znal dobře všechna loviště, všechny pěstitele i všechny nákupní prameny v tomto oboru. Toto byla práce, která mu plnila kapsy nepoměrně rychleji než nádeničina v hamburském přístavu nebo spisovatelství. na podzim roku 1928 vyřídil poslední zásilku bobrů do ontaria – a teď viděl, že se příliš zdržel, že na sever letos už nemůže, protože než by dorazil do nome, oceán by byl už zamrzlý a polární noc by mu znemožnila další pouť na novou sibiř. Tak se rozhodl, že než by utrácel dolary v kanadě, kde je nepoměrně dráže než v evropě, vrátí se s dobytkářskou lodí, kde si přeplavbu odpracuje ošetřováním dobytka, znovu na druhý břeh atlantiku a podívá se přece jenom do své staré vlasti, vyhledá svého spolupracovníka rudolfa Těsnohlídka a přečte si taky svou knížku. a tak se ocitl konečně, po čtyřiceti letech, ve své domovině.

První stanicí byla Praha, kde se především dověděl, že rudolf Těsnohlídek je mrtev, že si vzal život za svým redakčním stolem. To byla zlá zpráva. vysedával po hospodách, všude, kde se scházívala veselá umělecká chasa, hlavně v kumanovu, a tady 1

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

bavil herce, filmaře, spisovatele, a vůbec kumštýře svými příběhy stejné jako kdysi námořníky v Hamburku. rozumí se, že tu na něho hleděli především jako na nesmírně svérázného podivína, spíše legračního než věrohodného. není divu; stodesetikilový ošumělý náčelník, bez límce, bez vázanky, bez zimníku nebo svrchníku, ozdobený často místo chybějícího knoflíku prostě provázky, které udržovaly pohromadě jeho oleštěné ustrojení, domnělý prosťáček, primitiv vyprávějící češtinou, která už sama o sobě rozpoutávala stálé výbuchy smíchu, byl předem odsouzen stát se zdrojem jedinečné švandy, ne však jedinečného poučení.

ale jan welzl nechodil jenom po hospodách. sháněl spisovatele, který by nahradil Těsnohlídka. knížku eskymo welzl si přečetl – a zhrozil se. jednak tam zůstaly jenom nepatrné zlomečky jeho „oznamování na registr“ a jednak v ní našel tolik zmatenin, nedorozumění, omylů a tím i nepravd, že žil ve stálém strachu, aby nakonec nebyl zatčen a uvězněn za to, že svět obalamutil – na své pravdě si totiž zakládal ze všeho nejvíc. „Tady je ten pád,“ prohlásil, „že já za všelijaký různý lže, kery sou v té knize přihozeny, aji k moje smrtě vodsouzené bych byt mohl!“

našel opravdu spisovatele, dr. Pavla eisnera, který se odhodlal zapisovat si jeho vyprávění a vyplatil welzlovi hned předem velmi slušnou zálohu na pozdější honorář, neboť rázem postřehl, že welzlovy příběhy, sepsané cvičenou rukou, mohou být světovou senzací. Tato spolupráce však ztroskotala na tom, že welzl nedovedl vypravovat souvisle a v nesčetných odbočkách a odskocích se Pavel eisner nakonec vůbec nevyznal, takže uznal beznadějnost svého úsilí.

zklamán odjel welzl před jarem roku 1929 do rodného zábřehu, kde ho ovšem už vůbec nikdo neznal a kde ho měli všichni rovnou za blázna, hlavně ode dne, kdy vystavil v místní škole svou hamburskou mapu polárních oblastí. mimo to o sobě tvrdil, že vynalezl perpetuum mobile. ukázalo se také při rozprávkách v místní hospodě, že se vůbec nevyzná v mapách, že si doslova plete severní pól s jižním, že nemá potuchy o tom, co 1

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

jsou to poledníky, i když mu byly proti tomu rovnoběžky, dokonce každá minuta zeměpisné šířky, pojmem běžným, jak není divu u člověka, který žil v krajinách tak blízkých severní točně a jehož život tolikrát na každé minutě zeměpisné šířky závisel – to ovšem mohlo posluchače sotva napadnout.

věděli jenom, že tento šašek, jehož strčí v zeměpise do kapsy každý školák, pomatenec, který tvrdí, že amundsen nemohl být na točně, protože tam je vzduch natvrdo zmrzlý a země přilepená k obloze, nemohl být nikdy náčelníkem eskymáků na nové sibiři; že je to jenom nejpodivínštější tlachal, jakého kdy poznali.

jediný tamní učitel přece jenom pochopil, že přes tyto neznalosti stojí před ním nejzajímavější člověk, jakého kdy nejenom viděl, ale o jakém kdy vůbec slyšel. chápal, že nikdo na světě si nemůže tolik jedinečných příhod i podrobností vymyslit. zorganizoval mu několik přednášek po školách a tělocvičnách, ba dokonce dvě přednášky v brněnském rozhlase, kde ovšem welzla znali jako autora podivné knížky Eskymo Welzl.

To znamenalo jet do Brna – ale tam je přece redakce, kam psával Těsnohlídkovi! snad tam budou i jiní novináři a spisovatelé, kterým by ještě dal paměti a přivydělal si na cestu na novou sibiř – nebo aspoň na zaplacení krejčího, u kterého si dal ušít šaty, aby jeho vystoupení v rozhlase bylu důstojné.

a takto, touto složitou cestou, doputoval konečně do brněnské redakce dopis starého náčelníka, a to byl taky začátek nezvyklého, déle než čtvrt roku trvajícího spolupracovnictví tří lidí, šedivého náčelníka a dvou mladých novinářů, Bedřicha Golombka a edvarda valenty.

Byla to pro obě strany situace nejenom nezvyklá, ale často taky hodně svízelná. jan welzl, vida zájem, ocenil náhle své zkušenosti, a celkem právem, tak vysoko, že jeho spoluautorské požadavky byly úměrné jeho sebedůvěře, zdaleka však ne peněžním možnostem obou žurnalistů. Přesto se odhodlali náčelníkovým podmínkám vyhovět. jan welzl byl, to je pravda, dobrosrdečný, ale zároveň velmi rozhodný, ba leckdy rozlíceně umíněný, a dennodenní společné besedování, šest až osm

18

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

hodin, to vše kromě redakční práce, nebylo oddechem, nebo

dokonce zábavou. welzlovi, jehož přirozená inteligence byla

ovšem mimořádná, chybělo docela nejenom vzdělání, ale i zna

losti byť nejběžnější středoevropské společenské konvence.

klobouk kladl v předsíni prostě na zem, po obědě projevoval

uznání hlasitým říháním, hořící doutníky se povalovaly na po

hovkách a na křeslech, celý pokoj byl postříkán plivanci žvý

kaného tabáku, hrdlo si musil vypravěč stále osvěžovat rumem

a čelo alpou, aby ,,dostal tu paměť zase zpátky“, ale mnohem

horší to bylo přímo s prací samotnou, to jest s welzlovou češti

nou, se stavbou jeho vět a s naprostou neschopností udržet nit

vypravování bez nesčetných odboček a dalšího odbíhání k no

vým odbočkám, při nichž se nakonec hlavní příběh přestěhoval

třeba od ústí řeky mackenzie do sibiřské tajgy, k tomu všemu

o dvacet let zpátky, a to všechno v jedné větě. Dávné steno

gramy, které zachycovaly každé welzlovo slovo, mluví o tom

řečí velmi jasnou, i když velmi zmatenou. Hned první minuty

vyprávění, první stránka stenografického materiálu vážícího

nakonec několik kilo, svědčí o tom, před jaký úkol byli posta

veni všichni tři spolupracovníci. slyšme znovu aspoň první mi

nuty welzlova vyprávění:

„v Greanforku za Dawsonem se stala tato komédia: Dyž po

čali v roce 189 kopat zlato, každé prospektor kókal, aby tam

byl první a vzal si kósek země teho zlatyho pola, aby štěstí tam

došel. mezi nima byl taky Švéda z ameriky. znenadanou při

jel jeden kamarád teho Švédu, co teho dobře znal. ale on býval

obyčejně jeho nepřítel, kde kolikrát ve spojených státech všeli

jaké různice spolu mezi sebó měli. a ten člověk byl taky Švéda.

ale on zpozoroval, že on je tam, nic se ho neříkal a kókal, aby

vypátral, co on v jeho zemi má. a jednyho dňa znenadanou šel

a našel si jednoho advokáta a udal k němu, že on mu zebral to

zlaté pole. Dyž potom to mělo přijít k soudu, tak byl člověk je

den zeslaný od soudného domu, aby mu podal ty papíry, že by

se měl představit soudu. on otevřel obálku, četl to, vzal teho

soudného sluhu od soudu a vyhodil ho ven. a to vzbudilo ná

ramný zájem v celým kraju. ale nebylo žádného strachu před

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

tom, protože on měl veliký známosti dobrých kamarádů. ešče se ztratil hodný čas nežli on přišel potem k soudu. a když přisel potem k ternu soudu, tak ten soud trval celé deň až do noci a celou noc beznepřestále. Takže v posledku on tým pádem ten soud prohrál. Tenkrát tu chvilku, když on ten soud prohrál, tak tu chvilu se tam toli lidu nahnalo, že nebylo místa přijít už nic víc dál do soudného pokoje a nebylo už místa nic vic dál přijít na silnici stát, jak se tam toli lidu nahnalo.

a on ten Švéda potem vyšel ven a sotva vyšel ven, tak mu podali jeho kamarádi zbraně do ruk. on s tema zbraněma potem se vrátil k soudu a začal střílet po těch advokátech a těch, co na něho falešně zapřisáhli. a to byla tým pádem veliká komédia zevnitř i zvenku soudného pokoje taky. ono to všechno poutíkalo ven a dyž přišli ven, teprvá venku se to mlátilo a střílalo protivá sobě. Tak ten špás teho soudu stálo všelijaký mrtvých a raněných.“

od těchto mrtvých a raněných přeskočil však rázem k jiným podobně postiženým, na jiném místě, v jiném čase, a na zahájený příběh docela zapomněl.

jediná cesta, jediná metoda mohla vést z tohoto bludiště, jeden spolupracovník prostě stenografoval všechno, slovo od slova, druhý pak si dělal poznámky, aby mohl welzla vrátit buď za chvilku, nebo až při zítřejší besedě, od odboček k přerušenému příběhu a zároveň k vysvětlení sporných nebo zhola nesrozumitelných míst, k objasnění nesčetných podrobností a faktů z nejrozmanitějších oborů, ať se to týkalo čehokoliv, nač vypravěč ve svém polárním životě a nyní v proudu svého vyprávění narazil – a konce konců bylo taky třeba dbát toho, aby líčení welzlových osudů mělo jakousi časovou posloupnost, hlavně aby bylo jasno, co bylo napřed a co potom. s tím byla velká lopota, protože welzl býval podrážděný, byl-li přerušen ve chvíli, kdy „ten pád jeho paměti byl tady“, nebo zase považoval novináře za hlupáky, nebylo-li jim jasné to, co jemu bylo na vysokém severu denním chlebem, nebo když z něho ždímali podrobnosti, které považoval za nezajímavé, za příliš všední, aby stály za zmínku, ačkoliv evropskému uchu zněly jako neslýchané senzace.

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

zároveň se museli oba žurnalisté stále přesvědčovat o welzlově věrohodnosti, protože celý jeho život byl nepřetržitou řadou samých neuvěřitelností. Poměrně snadno se zdařil důkaz, že welzl všechny kraje, které popisuje, opravdu dokonale zná. nevyznal se sice na mapách vskutku ani v nejmenším, ale když si novináři sehnali velké podrobné mapy popisovaných oblastí, ukázalo se, že náčelník zde zná nejenom všechny nejzapadlejší samoty, ale i vzdálenosti mezi nimi, třebas od jednoho novosibiřského ostrova k druhému na kilometry přesně, aniž se ovšem na mapu podíval. a ostatně byly jeho popisy všech krajin, jimiž vláčel klopotný život, tak barvité a zrovna prostorově hmatatelné, že nikdo na světe, tím méně člověk tak neučený, bez jakéhokoliv slovesného vzdělání, by je nemohl popsat s obrazivostí tak fotografickou, ba víc než to: se zdůrazněním podstatného a vynecháním podřadného. novináři se někdy, po týdnech třebas, vrátili jako namátkou k podrobnosti nějakého dříve vypravovaného příběhu nebo popisu – welzl vypravoval znovu přesně stejně, tak jak lze vypravovat jenom vlastní prožitek, nikdy vymyšlenost. jak se řekne v nářečí tipinských eskymáků to a to? řekl. Táž otázka padla za dva měsíce, úmyslně, nenápadně, léčka. Přeložil větu navlas stejně; bylo tedy jasné, že opravdu zná několik eskymáckých nářečí; vždyť člověk, který by si mohl pamatovat tak dlouho nějaké vymyšlené skřehotavé nic, jak to lhoucí jazyk náhodou přinesl, by byl biologický zázrak.

rozumí se, že se welzl při svém vypravování taky mýlil. Tak třebas když líčil svou čtyřletou pouť sibiří k ledovému moři, přehodil někdy dvě osady, jimiž procházel, takže bylo možno snadno dokázat, že takto jít nemohl. ale kdybychom měli popisovat nějaký svůj loňský výlet, kdy jsme prošli za odpůldne třemi dědinami, které jsme viděli poprvé a taky naposledy, popletli bychom jejich pořadí – a welzl táhl sibiří po léta, a vyprávěl o tom o celý lidský věk později! nebo zase vypravoval, že si na sibiři trhal lusky svatojánského chleba, které tam ovšem trhat nemohl, protože tento strom tam neroste. Šlo zřejmě o lusky, které se podobají známé tehdy pochoutce chu

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

dých, a nikoli o důkaz, že welzl lže. jindy spadá jeho mylné tvrzení na vrub jeho prostoty; často věřil i tomu, co vyprávěli jiní polárníci, zvláště byli-li to lidé požívající obecné úcty, ale stejně prostí jako on sám. ale co je zde pravda viděná vlastníma očima a co rozkošný důkaz lidské prostomyslnosti nebo víry ve vyprávění cizí, to poznali dobře oba novináři stejně jako později každý soudný čtenář, který snadno rozliší welzlovy přímé zkušenosti od slyšených polopravd nebo vyslovených báchorek. z vědomé lži se novinářům welzla usvědčit nepodařilo – a ostatně neměl nejmenšího důvodu mluvit nepravdy, když už i to, co považoval a o čem vyprávěl jako o samozřejmosti, znělo u nás jako krkolomná vymyšlenost.

když jan welzl odjížděl v létě roku 1929 po poslední stránce stenogramu do kanady, zatím do Dawsonu, který měl být nástupištěm jeho další pouti na novou sibiř, nastala novinářům ještě daleko těžší práce, než bylo besedování s náčelníkem. Převedené stenogramy vyplnily na tisíc stran beznadějně zmatené tříště náhodného, ustavičně přetrhovaného vyprávění, takže bezmála celý rok musily pracovat nůžky a lepidlo, aby se to, co patří k sobě, opravdu k sobě dostalo a aby byly jednotlivé úseky welzlova života i všechny jeho útržkové příběhy sceleny a taky správně časově rozmístěny – a teprve teď, z této docela nové základny, bylo možno přikročit k budování vlastního díla, které by mělo jakžtakž hlavu patu a které by, opřené o dodatečné zmoudření obou spolupracovníků nad stránkami odborné literatury v universitní knihovně, mohlo podat pokud možno bez větších omylů a nedorozumění svědectví o životě opravdu nejdobrodružnějšího Čecha, jaký kdy v našem století žil.

Tak vznikly dvě knihy welzlových pamětí: Třicet let na zlatém severu a Po stopách polárních pokladů. měla to být ovšem pouze kniha jediná; ale oba welzlovi spolupracovníci nebyli ani v redakci ani v přifařeném nakladatelství tak velkými pány, aby mohli nedbat jejich potřeb a rozmarů, a tak bylo nutno roztříštit paměti na dva kusy, což jednotě díla, jak se rozumí, sotva prospělo. Později vyšel jako ukázka svérázné welzlovy dikce soubor krátkých příběhů s názvem Ledové povídky a ko

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

nečně Trampoty eskymáckého náčelníka v evropě, dokreslující welzlův portrét jeho krátkým pobytem ve starém světě a zároveň složitý vznik jeho díla.

obě hlavní welzlovy knihy měly velký ohlas, ale zatím jenom mezi čtenáři; česká kritika neuznala za vhodné všimnout si jich byť jediným slovem, prostě proto, že tenkrát byla Praha středem světa a kromě ní nebylo života, a dílo vzniklé v Brně nemohlo být proto vzato na vědomost, zvláště když šlo k tomu o autora tak sporného. jenom karel Čapek je uvítal v Lidových novinách nadšeným a obdivným článkem a předpovídal jim světový ohlas.

Hádal správně. obou knih si skórem rázem všimla cizina a již v roce 1932 vyšly zároveň v anglii a v americe v tamních největších nakladatelstvích, ba kniha Třicet let na zlatém severu byla dokonce poctěna americkým měsíčním klubem cenou deset tisíc dolarů jako nejpozoruhodnější kniha roku. obě knihy vyšly pak velmi rychle za sebou v sedmi jazycích.

rozumí se, že zároveň s tímto úspěchem vznikly i pochybnosti, zda si snad jan welzl všechny své příběhy prostě nevymyslil. nejhlasitější pochyby se ozvaly právě v zemi úspěchu největšího, ve spojených státech, kde nejváženější newyorský deník New York Times věnoval neděli co neděli pravidelné sloupce učenému hádání čtenářů i odborníků kolem welzlovy věrohodnosti i kolem jeho osoby vůbec. nakonec tam nabylo vrchu mínění, že welzlovy paměti jsou od počátku do konce geniální mystifikací, neslýchaným šprýmem, který si ztropil z celého světa – karel Čapek, jehož úvodem se anglické i americké vydání začínalo a welzlovi spolupracovníci uveřejnili konečně v New York Times podrobný článek o vzniku welzlova díla a udali i jeho adresu. náčelník, který žil v té době stále ještě v kanadském Dawsonu, byl nenadále překvapen návštěvou několika amerických reportérů, kteří se za ním vydali letadly, učinili s ním několik interview, přinesli mu jeho knížky a zároveň mu prozradili, jak slavným spisovatelem zatím stal.

spory kolem welzlovy věrohodnosti však ani teď nebraly konce a vrcholily konečně prohlášením kanadského eskymo

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

loga profesora wilhjalmura stefanssona, rodem islanďana, že na nové sibiři nikdo nežije a nikdy nežil, ani eskymáci, ani bílí polárníci, takže už prostě proto jde o zřejmé výmysly. jiné jeho námitky se týkaly welzlova popisu života novosibiřských eskymáků, zvláště zmínky o předčasném dospívání eskymáckých děvčat. i když bylo možno velmi snadno namítnout, že welzl, milující čistotu zrovna úzkostlivě, sotva kdy vlezl přímo do eskymáckého brlohu, a že se ani nemohl přesvědčit, kolik let má rodící eskymačka, že tedy prodal jak koupil, k tomu všemu od eskymáků, kteří dovedli počítat sotva do desíti, přece jenom byla hlavní vědcova námitka, týkající se přímo neexistence života na nové sibiři, tak vážná, že mohla otřást vírou ve welzlovu pravdu od základů.

ale jako na zavolanou daly stefanssonovi nečekanou odpověď senzační, fotografiemi provázené reportáže sovětských odborníků, členů vědecké výpravy antropologa profesora Piněgina, kteří se vydali na novosibiřské ostrovy hledat tam pozůstatky mamutů a jiných předpotopních zvířat, a kteří tam k nemalému úžasu našli nejenom předpotopní kostry, o nichž ostatně i welzl mnoho vypravoval, ale taky živé lidi, stálé usedlíky, bílé polárníky i eskymáky, kteří dokonce měli zvoleného náčelníka, kteří se tam živili lovem a žili v jeskyních vystřílených ve skále, slovem všechno přesně tak, jak welzl vyličoval. v těchto reportážích, uveřejněných v mnoha evropských časopisech o vánocích roku 1932, byly i fotografie krajiny, skalnatých břehů na nové sibiři, přesněji na ostrově kotelném – i zde se reportáž přesně shodovala s welzlovým líčením. novosibiřské ostrovy, objevené roku 13, byly takto objeveny znovu, navíc s tím, že jsou přes odlišné mínění vědců obydleny. na omluvu stefanssonova omylu nutno však uvést, že tento badatel se věnoval především studiu eskymáků grónských a severokanadských, takže své popírání welzlovy věrohodnosti učinil v dobré víře. svůj omyl uznal.

Poslední pochybnosti o welzlově věrohodnosti byly rozptýleny – a teprve po letech, na důkaz, že nikdo není prorokem ve své vlasti, byl napaden znovu u nás. Bylo to za světové války

24

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

a fašistickým perem, snad proto, ze šlo o příběhy z oblastí ná

ležejících sovětskému svazu, o jehož civilizačním úsilí v pusti

nách kolem ledového moře se welzl několikrát uznale zmínil,

nebo snad i proto, že karel Čapek, fašisty nenáviděný, jediný

ho u nás uvítal, ba učinil welzla svým způsobem nesmrtelným

tím, že mu byl vzorem pro jeho kapitána vantocha v románě

Válka s mloky.

zbývá ještě sledovat welzlovy osudy ode dne jeho odjezdu

z Brna, od léta roku 1929. asi čtvrt roku po odjezdu přišla od

něho zpráva, že dorazil šťastně přes montreal kanadskou paci

fickou dráhou do tichomořského přístavu Prince ruppert, odtud

lodí do skagway na aljašce, pak pěšky k yukonským peřejím

Bílý kůň, známým nejenom z četných londonových příběhů,

ale taky z vyprávění samotného welzla, a konečně po malé říční

lodi do Dawsonu. z pozdějších dopisů, adresovaných jednak

spolupracovníkům a jednak jiným přátelům, plyne, že zde, před

posledním úsekem daleké cesty z Dawsonu na novou sibiř, na

razil na nečekanou překážku. na novosibiřské ostrovy se mohl

odtud dostat pouze dvěma způsoby: buď pohodlně lodí po yu

konu přes celou aljašku až do přístavu st. michael v Beringově

moři, kde už byl vlastně skoro doma, protože sem často zajíž

děl z nové sibiře, nebo pralesy ke kanadské řece mackenzii až

na Herschlův ostrov, ležící u jejího ústí, kde by se snad mohl

připojit k nějaké velrybářské výpravě mířící k nové sibiři. Tato

cesta, kterou také často podnikal, ta je ovšem nepoměrně obtíž

nější, zvláště když už je mládí pouhou vzpomínkou. rozhodl se

hned pro první možnost. ale na aljašské hranici, v eagle city,

žádali po něm pět set dolarů záruky, že se ve spojených stá

tech nezdrží. Prohlásil, že kdyby měl tolik peněz, letěl by na

novou sibiř vzducholodí. americké úřady, které kdysi poslaly

welzla postrkem jako cizince s nezjištěným příslušenstvím do

evropy, zůstaly však komisně neoblomné. Proto se welzl vrátil

do Dawsonu, kde se přes zimu živil lovem zvěře a ryb. jakmile

po jaru počasí dovolilo, odvážil se přece jenom, důvěřuje stále

svým starým kostem, které zatím už nesly o dvacet kilo masa

a tuku méně, táhnout pralesy k řece mackenzii a po ní k Her- 2

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

schlovu ostrovu v ledovém moři. stálo ho to dvě stě dolarů; ale na tuto poslední výspu severokanadské civilizace dorazil už pozdě; žádná loď, která by ho dopravila k novosibiřským ostrovům, neplula, patrně proto, že styk ameriky s tímto sovětským územím zatím docela ustal. vrátil se proto do Dawsonu – a zde už zůstal. zdá se, že se tam neživil jenom lovem, ale snažil se na sebe upozornit i jako vynálezce. svědčí o tom článek, který welzl poslal chlubně do Brna; je to dokonce úvodník a líčí se v něm welzlem vystavovaná „ustavičná hybná zdviž“, model vážící půl třetí tuny, přístroj, na kterém prý vynálezce pracoval sedmatřicet let. Úvodníkář, nazývající welzla „nepochybným strojnickým géniem“, prozrazuje, že welzl míní také zlepšit „stroj pro vzducholodi, poháněný dvěma hnacími šachtami ve spojení s turbinou poháněnou kroužící vodou pod tlakem“. jak vidět, hamburský nezdar jana welzla neodradil.

Další zprávy z Dawsonu přicházely nyní stále řidčeji, až docela ustaly. welzl nebyl zatížen sentimentálností, psát zvyklý nebyl, co bylo, bylo, jeho svět byl nyní jiný, byl to prostě člověk přítomnosti, jak není divu u tvrdého polárního lovce, který musí počítat především s reálným dneškem, má-li obstát. Dokonce když jeho kniha Třicet let na zlatém severu byla odměněna velkou cenou, z níž se do evropy dostala sotva čtvrtina, nedotázal se, zda snad s ostatkem na něho nezapomněli. je však jisté, že rozruch kolem jeho osoby a návštěva amerických reportérů mu získaly v Dawsonu popularitu a hodně mu při obživě pomohly. ještě v prosinci 193 dověděl se jeden z welzlových spolupracovníků v kanadském montrealu, že český polárník tu a tam píše tamnímu čs. generálnímu konzulátu. od té doby náležel jan welzl mezi několik českých spisovatelů, o nichž se neví, zda někde žijí, nebo zda zemřeli.

Teprve přesně dvaadvacet let od poslední welzlovy zprávy nastalo náhodou opravdu podivuhodnou i v tomto směru jasno. v prosinci roku 198, právě ve chvíli, kdy welzlovi spolupracovníci, připravující welzlovo dílo k novému vydání, spisovali na závěr úvod a v něm zrovna líčili spory kolem welzlovy osoby, vrcholící drtivým prohlášením stefanssonovým, telefo

2

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

novala Československá akademie věd, že profesor eskymologic

na universitě v městě Hanoveru v severoamerickém státě new

Hampshire wilhjalmur stefansson se hlásí – šestadvacet let po

svém prohlášení o neobydlenosti novosibirských ostrovů! –

a prosí, zda by mu nemohla být udána poslední welzlova adresa,

protože by mu byl vítán při jeho životním díle o eskymácích

tento pramen, popřípadě údaje osob, s nimiž se jan welzl, ne

žije-li už, stýkal a o svém životě a zkušenostech jim vyprávěl.

welzlova adresa byla dávnému největšímu popěrači welzlovy

věrohodnosti poslána, načež profesor stefansson poslal akade

mii věd výsledky svého pátrání v Dawsonu skoro obratem. jan

welzl, tak zjistil, žil v Dawson city plných dvaadvacet let, až

do půle srpna roku 191, kdy ve věku třiaosmdesáti let zemřel

a byl na tamním hřbitově 18. srpna pochován. Tím se uzavírá

poslední kapitola welzlova života, zajímavá a taky dojímavá

tím, že jasno kolem osoby tohoto nejdobrodružnějšího českého

spisovatele nám získali vědci sovětští a američtí.

nové vydání welzlova díla je v podstatě knihou odlišnou od

vydání prvního i všech dalších. Především byly obě knihy spo

jeny v jedinou, příhody podružné, nebo zase ty, které by mohly

vést ke spornému výkladu, byly pominuty, a konečně byla, jak

se rozumí, čeština o pětatřicet let omlazena.

edvard valenta 2

Sibiří  

k Ledovému moři

Č

asto přemýšlím, kdy mne vlastně napadlo pustit se od ir

kutska nekonečnou sibiří na daleký sever a tam hledat

štěstí.

Poprvé jsem připadl na tuto myšlenku v létě roku 1893, když jsme pracovali na kladení kolejí sibiřské železnice. různí lidé se sešli při té práci, večer se vykládalo a já se ledacos doslechl. někteří dělníci vypravovali, že daleký sever je kraj, kde může spokojeně žít ten, kdo má dobré ruce a dobrou hlavu, kdo nemusí být odkázán na jiné.

mladý jsem byl, hlavu jsem měl plnou dalekého světa. Dávno už jsem nebyl nováčkem ve vandrování. vždyť už v roce 1884 jako mladý tovaryš zámečnický zamířil jsem na vandru ze zábřehu na janov, odtud na Terst, do Bosny, srbska, rumunska a zpátky domů. Čtyři roky jsem tak chodil a měl jsem mnoho světa v nohách ještě předtím, než jsem šel znovu do janova a odtud jako námořník do severní ameriky, zpátky přes atlantický oceán podle břehů západní afriky až ke stolové hoře a indickým oceánem do vladivostoku, Port arthuru a konečně na Bajkal.

když jsem slyšel o životě na severu, kde je potřebí opravdových mužů, kde sice číhá smrt všude, ale kde člověk opatrný, zkušený a uvážlivý dosáhne štěstí, začal jsem o tom přemýšlet. co kdybych se pustil pěšky přes celou sibiř až k ledovému moři?

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

Pravda: hrozná, neznámá pevnina ležela mezi mnou a tím nejasným cílem. ale slyšel jsem, že různí političtí trestanci to prošli v okovech, putujíce několik let pralesy a pustinami a křižujíce nesmírné vodní toky. a to byli psanci, kteří museli dávat stále pozor, aby je nechytili kozáci a neubičovali k smrti nebo je nevrátili do okovů. Byli to lidé namnoze na smrt vysílení, s podlomeným zdravím. když tihle prošli, proč bych to nedokázal já, člověk mladý, silný, zdravý, zkušený, který má našetřenou hezkou hromádku rublů, s nimiž by měl vystačit několik let? cosi mně říkalo: „Projdeš. Štěstí stojí při tobě.“ ale když jsem zase slyšel o divoké zvěři, o zrádných bažinách, kde komáři k smrti uštípají člověka, o smutných pustinách, kde jenom bílé lidské či zvířecí kosti jsou svědky někdejšího života, váhal jsem.

naše práce na sibiřské železnici postupovala směrem k irkutsku, kde jsme budovali železniční most. když nastal konec léta, práce na mostě skončila a všichni, kdo jsme tu společně pracovali, jsme se rozešli na všechny strany. já jsem se uchýlil do vesnice chomustochu, sedmadvacet verst (28 km) od irkutska. Tam se žilo laciněji než ve městě, a protože jsem se stále zabýval svým plánem, nechtěl jsem ušetřené peníze zbytečně rozhazovat. ubytoval jsem se u jednoho sedláka, dodnes na něho rád vzpomínám, byl to dobrák, jakých jsem v životě poznal málo. Býval kdysi politický trestanec, poznal mnoho bídy a utrpení, a proto měl dobré srdce. stravoval jsem se u něho celou zimu nesmírně lacino; za dva ruble týdně jsem měl jídla a pití, že jsem to ani nesnědl. za to jsem však také chodil do lesa a sekal mu dříví.

v tom spokojeném životě přišel den, který rozhodl o mém dalším osudu. seděl jsem jednou v krčmě, když přišli dva neznámí lidé, přisedli k mému stolu, pili jsme společně, jazyky se rozvazovaly a vykládali jsme si o svých osudech. když ti dva poznali, že mluví s člověkem, kterému mohou věřit a který je nezradí, přiznali, že jsou političtí trestanci, kteří před lety uprchli daleko na severu z trestanecké stanice a došli přes sibiř až sem. visel jsem na nich očima. konečně lidé, kteří mi mohou

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

z vlastní zkušenosti povědět, zda se mám odvážit cesty z irkutska k ledovému moři! ale naslouchal jsem zatím jejich vypravování, sám jsem ještě nemluvil. vykládali, že jsou Poláci, byli kdysi zámožní a slušní lidé. Teď ovšem, jak jsem mohl poznat z jejich narážek, se živili všelijak. nejčastěji tím, že přišli k nějakému hospodáři a vydřeli od něho výpalné pod pohrůžkou, že mu zapálí střechu nad hlavou. zkrátka bída udělá i z pořádných lidí lotry. ale nemohl jsem myslet na takové věci, teď mi záleželo hlavně na tom, abych se od nich dověděl něco spolehlivého o cestování na severní sibiř. vyslechl jsem, jak uprchli, kolika pustinami, pralesy a osadami prošli, jak museli být opatrní na každém kroku. nemohli nikde pár dnů pobýt, větším osadám se museli vyhýbat, aby nebyli zadrženi. v jedné vesnici přepadli v noci kováře, který jim pod pohrůžkou smrti sundal pouta. Teď mají namířeno do mandžuska, vydávají se za ruské zemědělce, kteří hledají dobrou půdu.

když jsem se konečně vytasil se svým plánem, nedivili se a naopak ho schvalovali. Pro schopného a rozvážného člověka je prý sever pravý ráj. Popsali mi přesně cestu, kudy mám jít, všechna města i menší osady, všechny pustiny, toky řek, hory, udali vzdálenosti a odhadovali, jak dlouho půjdu jednotlivé úseky. mluvili tak přesvědčivě, že jsem neodolal. Poradili mi, abych si koupil pevný dvoukolový vozík a malého koně, že tak pocestuji pohodlně a budu mít ve voze také dobré a bezpečné lože. v zimě budu muset ovšem přezimovat někde pod střechou, kupředu bych se v zimních měsících nedostal. radili mi také, abych za východisko své cesty zvolil krasnojarsk. z irkutska k břehům řeky leny je to prý sice mnohem blíže, ale krajina není tak schůdná jako rovina mezi krasnojarskem a oblastí horní leny.

od toho setkání jsem už neměl pokoj. Hned na počátku jara jsem si koupil na trhu v irkutsku koníka a káru. koníčka jsem si vybral nejlepšího a dal jsem mu jméno Pony.

kára měla dvě kola, byla pevná a opatřená dvojitým dnem. Tam jsem uložil veškeré náčiní, které jsem lacino koupil, když skončila práce na mostě a nářadí se rozprodávalo. ještě dnes si

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

pamatuji, že jsem za koně a káru zaplatil pětatřicet carských rublů. Pořídil jsem si také pušky, střelivo, zápalky a mnoho dalších věcí i zásob a rozloučil se v chomustochu s hospodářem. vydal jsem se na dalekou cestu: napřed na nádraží a vlakem na severozápad, do krasnojarsku.

nebyl jsem člověk učený, v mapách jsem se nevyznal, ale věděl jsem, že musím k severu, pořád a pořád na sever. Dodnes, když si vzpomínám na ten jarní den, kdy na cestách v okolí krasnojarsku ještě ležel sníh, ale slunko už začínalo hřát, jsem dojat. vždyť tato chvíle byla vlastně začátkem třicetiletého putování po končinách, o nichž se mi nikdy ani nesnilo. Dodnes mne při vzpomínce na ten den zaplavuje ten zvláštní pocit, jaký jsem tehdy měl. říkal jsem si, že nemám žádný domov. Projdu-li, projdu. neprojdu-li, neprojdu. nemám nikoho, kdo by mne oplakal, kdybych zahynul. a tak mi bylo všechno jedno. umínil jsem si, že než bych měl žít někde jako sluha nebo jinak zotročený člověk, raději se v mladých letech, kdy jsem při síle, vydám strašně daleko, budu pracovat a budu šťastný. Dnes mohu říci, že se mi to podařilo. Přede mnou i za mnou zahynuly za těch třicet let sta a tisíce lidí. i na sibiři, na cestě, kudy jsem já kráčel, skončilo mnoho lidí v zubech vlků, medvědů a šakalů, v mračnech komárů nebo v bílých sloupech sněhové vichřice. ale já jsem prošel vždycky šťastně. a když jsem později počal žít mezi eskymáky, poznal jsem, že jsem dobře udělal, když jsem našel svůj nový domov na stará léta, a že žiji šťastnější a krásnější život, než bych byl žil v krajích, které jsem opustil.

mohl jsem ovšem do vladivostoku a odtud bych se byl možná dostal nějakou lodí k Beringovu moři. ale mně nezáleželo na čase; chtěl jsem hlavně cestou poznat neznámé kraje a tamní život.

Hned první vzpomínka z mé cesty je neveselá. když jsem přijel do krasnojarska, připlul tam zrovna po řece jeniseji transport politických vězňů. jel jsem právě se svou károu nedaleko plotu, kam ti lidé zajížděli pod dohledem kozáků. Povídám si: „Podíváš se, co s nimi dělají.“ zastavil jsem, slezl z vozu a předstíral, že opravuji postroje. Přitom jsem nakukoval, jak

jan eskymo welzl • TřiceT leT na zlaTém severu

ti trestanci vypadají. Byli to samí muži, někteří vypadali velmi slušně v obličeji a bylo na nich vidět, že to nejsou zločinci, ale dostali se tam proto, že byli proti carovi a jeho vládě. kozáci s nimi surově zacházeli, až mně vlasy vstávaly na hlavě, a myslel jsem si: „můj ty bože, co je člověk na tomto světě!“ někteří plakali, jiní jen smutně hleděli před sebe.

Pozoroval jsem je nějakou chvíli, když tu přišel kozák a hrubě se mne ptal, co tu dělám. ukázal jsem mu mlčky na vůz, opravuji postroje. řekl mi, že tu nesmím dlouho okounět, a abych se hleděl ztratit. sedl jsem si na vůz a pomalo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.