načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tři tváře -- Tři novely v různém stylu - Brandon Sanderson

Tři tváře -- Tři novely v různém stylu

Elektronická kniha: Tři tváře -- Tři novely v různém stylu
Autor:

Všechny tři novely v této knize dokazují, že Brandon Sanderson vždy dokáže přinést nové, neotřelé nápady, a zároveň mistrně popsat hluboce lidské osudy svých hrdinů. Jako rozený ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 296
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Emperor’s soul Infinity blade: awakening Legion
Spolupracovali: z anglických originálů ... přeložila Milena Poláčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7530-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha obsahuje tři novely zachycující autorův široký záběr napříč fantastikou. Příběhy obsahují neotřelé nápady a mistrně popisují lidské osudy svých hrdinů. První novela nese název Císařova duše a obsahově jde o čistou fantasy. Druhá novela Odvěký meč - Probuzení je rovněž fantasy, tentokrát na motivy videohry. A třetí novela Spousta v sobě spojuje prvky sci-fi, fantasy a detektivního žánru. Příběhy jsou napínavé a někdy až do konce nevíme, co se s hlavními hrdiny stane, zda přežijí či zemřou.

Popis nakladatele

Všechny tři novely v této knize dokazují, že Brandon Sanderson vždy dokáže přinést nové, neotřelé nápady, a zároveň mistrně popsat hluboce lidské osudy svých hrdinů. Jako rozený skvělý vypravěč tvoří podivuhodné světy i zápletky, které čtenáři milují. Novela Odvěký meč, ona Sandersonova „třetí tvář", je svérázná a odlišná od dalších nabízených příběhů, ale přesto s nimi má styčné plochy. Se Spoustou ji spojuje putování za nejistým cílem, plné nástrah a nečekaných zvratů, s Císařovou duší má společné prostředí imaginárního světa se svébytnou fyzikou a logikou postav.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Třitváře

Brandona

Sandersona

BRANDONSANDERSON

TALPRESS


Copyright of Czech edition omnibus © Talpress 2014

Translation © Milena Poláčková 2014

Cover © Trilabit 2014

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-562-5


CÍSAŘOVADUŠE

CÍSAŘOVA

DUŠE


THE EMPEROR’S SOUL

Tachyon Publications

Copyright © 2012 by Dragonsteel Entertainment, LLC


Lucii Tuanové a Sherry Wangové

za inspiraci



Prolog

G

aoton zkoumavě přejel prsty po tlustém plátnu. Měl vrukou jedno z největších uměleckých děl, jaká kdy viděl.

Bohužel to vša kbyl podvrh.

„Ta ženská je nebezpečná,“ ozvalo se šeptem za ním. „To, co dělá, je odporné.“

Gaoton hodil plátno do červenooranžových plamenů v krbu a přimhouřil oči. Zra kuž mu v jeho vě ku nesloužil ta kdobře jako dřív. Ta přesnost, pomyslel si a díval se na jednotlivé tahy štětce a tlusté vrstvy olejových barev. Přesně stejné jako naoriginále.

Sám by si byl nikdy žádných chyb nevšiml. Květu, který je nepatrně posunutý. Měsíce, který je sotva znatelně níž.Odborníci nad tím strávili celé dny, než tyto chyby odhalili.

„Tahle ženská patří k nejlepším falzifikátorům na světě.“ Ty hlasy patřily Gaotonovým kolegům, arbitrům. Byli tonejdůležitější úředníci říše. „Ví se o ní po celém císařství. Musíme ji exemplárně popravit.“

„Ne.“ To byla Frava, hlavní arbitr. Měla ostrý, nosový hlas. „To by byla škoda. Na to má pro nás moc velkou cenu. Tahle ženská nás může zachránit, toho musíme využít.“

Jak? pomyslel si znovu Gaoton. Jak může člověk schopný takového mistrovství využívat svých schopností jen jakopadělatel? Proč nemaluje svoje vlastní originály? Proč není sama umělkyně?

9


Tomu musím přijít na kloub.

„Ano,“ pokračovala Frava. „Je to zlodějka a podvodnice a dělá hroznou věc. Ale já přijdu na to, ja kji ovládnout, a s její pomocí se dostaneme z té kaše, ve které vězíme až po uši.“

Ostatní mumlali nesmělé námitky. Žena, o které byla řeč, Wan ŠaiLu, byla víc než jen obyčejná umělkyně. Mnohem víc. Dokázala měnit samotnou podstatu věcí. Proč by se měla učit malovat? Umění není přece vůbec nic proti jejímmystickým schopnostem.

Samé otazníky. Gaoton vstal ze svého místa u krbu. Ostatní stáli jako spiklenci kolem Fravina stolu a dlouhé barevnéhábity se jim třpytily ve světle plamenů. „Souhlasím s Fravou,“ prohlásil Gaoton.

Ostatní se na něj podívali. Nešetřili slovy, ja kmálo jim záleží na tom, co právě řekl, ale jejich postoj vypovídal o něčem jiném. O respektu, který je v nich hluboce zakořeněn a který si najednou uvědomili.

„Pošlete pro ni,“ řekl Gaoton a vstal. „Rád si poslechnu, co nám ktomu ře kne. Myslím, že ji nebude ta ksnadné ovládat, ja ksi myslí Frava, ale nemáme na vybranou. BuO využijeme jejích schopností, nebo se budeme muset vzdát vlády nad císařstvím.“

Námitky umlkly. Kolik let už uplynulo od chvíle, kdy se Frava s Gaotonem na něčem shodli – natož na ta krozhodující věci, jako je využít služeb falzifikátora?

Ostatní arbitři jeden po druhém postupně přikyvovali.

„Ta kbudiž,“ ře kla Frava tiše.

BRANDON SANDERSON

10


Den druhý

Š

ai zatlačila nehtem do kamene ve zdi své vězeňské cely.

Kouse kse vydrolil. Promnula prach mezi prsty. Vápenec.

Podivný materiál na stavbu vězení, ale celá zeO z vápence

nebyla, jen tenhle kousek.

Usmála se. Vápenec. Tahle drobná vápencová žíla se snadno přehlédla, ale jestli se nespletla, má už konečně všechčtyřiačtyřicet druhů kamene, z nichž je kruhová cela postavena.Klekla si vedle pryčny, která jí sloužila za lůžko, vzala vidličku, ohnula jí všechny zuby, jen jeden nechala, a vyryla sipoznámky do dřevěné nohy postele. Neměla brýle, a tak muselamhouřit oči.

Aby mohla něco falzifikovat, musela vědět všechno ominulosti té věci a znát její podstatu. Byla už skoro hotová. Radost ji vša kbrzy přešla, když si všimla v mihotavém světle svíč ky jiných poznáme kvyrytých na noze postele. Byly to jejízáznamy o době, kterou ve vězení strávila.

Tak málo času, pomyslela si. Jestli počítala dobře, zbývá do její veřejné popravy pouhý den.

Nervy jí vibrovaly jako struny. Jeden den. Jediný den na to, aby vytvořila otisk a utekla. Jenže nemá kámen, z kterého by udělala razidlo, má jen kus dřeva a místo nástrojů jenom vidličku.

Bude to neuvěřitelně těžké. A o to tu šlo především. Cela byla postavena pro lidi jako ona, a proto se jako materiálpouži>11


lo tolik různých druhů kamene, aby bylo těžké jefalzifikovat. Určitě pocházejí z různých lomů a každý má jinouhistorii. Když ví to málo, co ví, bude téměř nemožné zeOfalzifikovat. A i kdyby se jí povedlo kámen přeměnit, určitě má

cela někde skrytou nějakou další pojistku, která jí v útěkuzabrání.

U všech nocí! To se dostala do pěkné kaše.

Dopsala a dívala se na zohýbanou vidličku. Odštípla kousek kamene na provizorní otisk a potom začala rýt do dřevěné kliky. Z tohohle se nedostaneš, holka, pomyslela si. Jedině... že by to šlo nějak jinak.

Šest dní strávila hledáním jiné cesty. Zneužít stráže nebo je podplatit, aby se dozvěděla něco o duši cely, které má udělat otisk. Ale všechno bylo marné.

Daleko nahoře se otevřely vstupní dveře k celám.

Šai vyskočila na nohy a zastrčila si za zády vidličku zaopasek. Že už by pro ni šli na popravu?

Po vězeňské chodbě duněly těžké boty. Mžourala očima na muže, kteří vešli do cely. Čtyři z nich byli hlídači. Doprovázeli vysokého muže s protáhlými rysy a dlouhými prsty. Grand. Příslušní krasy, která vládne císařství. Měl modrý hábit, což znamenalo, že je to nižší funkcionář prověřený pro službu ve vládě, ale ne příliš vysokého postavení.

Napjatě čekala.

Grand se sklonil a prohlížel si ji přes mříž. Chvilku tak stál a potom kývl na stráže, aby mříž odemkly. „Chtějí s tebou mluvit arbitři, podvodnice.“

Šai couvla, když otevírali mříž ve stropě cely. Potom jí spustili žebřík. Opatrně vylezla nahoru. Kdyby ona mělaněkoho odvést na popravu, udělala by to tak, aby si myslel, že jde někam jinam, aby nekladl odpor. Jenže oni jí ani nedali pouta, když ji vedli z cely.

Podle toho, kudy šli, se zdálo, že ji skutečně vedou dopracovny arbitrů. Uklidnila se. Čeká ji tedy něco nového. Že by jí ještě dali šanci? Neměli ji především vůbec chytit, ale s tím

BRANDON SANDERSON

12


už teO nic neudělá. Nechala se obelstít císařským šaškem.

Uvěřila mu. Vzal její kopii Měsíčního žezla, vyměnil ji zaoriginál a s tím pa kute kl.

Strýc Wan ji vždycky učil, že naletět někomu je základní zákon lidského života. I kdyby byl člověk sebechytřejší,vždycky se najde někdo ještě prohnanější. Žij s tímhle vědomím a nikdy ti nestoupne sebevědomí do hlavy natolik, abys usnul na vavřínech.

A ta kposledně prohrála. Ale tento krát vyhraje. Zbavila se frustrace, že se nechala chytit, a rozhodla se chopit téhle nové šance, aT je jakákoliv. Popadne ji za pačesy a vyhraje.

Tentokrát jí nešlo o bohatství, ale o holý život.

Hlídači byli Úderníci – ta kjim tedy ří kali Grandi. Oni sami se původně nazývali Mulladilové, ale jejich národ se natolik vmísil mezi ostatní obyvatele říše, že už jen málokdo znal jeho pravé jméno. Úderníci byli vysocí, štíhlí lidé světlé pleti. Vlasy měli skoro stejně tmavé jako Šai, ale kudrnaté. Ona je měla rovné. Snažila se nepřipadat si vedle nich malá. Ona sama byla Majponka. Majponi byli spíše drobní.

„Vás si pamatuju,“ řekla Úderníkovi v čele skupiny, která ji vedla, nejspíš kapitánovi. Z jeho účesu bylo vidět, že obvykle nenosí helmu. Úderníci byli u Grandů v oblibě a nejeden se dočkal povýšení. Tenhle zrovna nezapřel elán. Ta nablýskaná výstroj, ta jiskra v oku – bylo na něm vidět, že čeká, jaké významné události mu budoucnost přinese.

„Vy jste měl toho koně,“ pokračovala Šai. „Když jste mě chytili, tak jste mě hodil přes koně. Vysokýho, bílýho. Gurský hřebec. Krásný zvíře. Vy se v koních vyznáte.“

Úderní kse díval stále před sebe, ale mumlal si pod vousy: „Já si to teda vychutnám, až tě budem zabíjet, ženská.“

Krása, pomyslela si Šai, když vešli do císařského křídlapaláce. Byl plný nádherných kamenných ozdob ve starémlamijském stylu; s mramorovými sloupy s reliéfním zdobením. Mezi sloupy stály obrovské nádoby, napodobeniny lamijskékeramiky z dávných dob.

CÍSAŘOVA DUŠE

13


Nakonec, pomyslela si, je stále u moci Dědická frakce, tak...

Z této frakce vzešel určitě císař i výbor pěti arbitrů, kteří ve skutečnosti měli v rukou velký díl moci. Tato frakce senáruživě hlásila ke kulturnímu dědictví, oslavovala a ctila minulé kultury až do té míry, že nechala přebudovat své křídlo paláce podle historických předloh.

Šai měla podezření, že „staré“ nádoby mají na dně otisky, které je přeměnily z obyčejné kameniny na dokonalé kopie slavné keramiky.

Ano, Grandi pokládali schopnosti Šai za odporné, ale ve skutečnosti byl nelegální jen jeden způsob jejich uplatnění – falzifikace lidské duše, která dokázala změnit osobnost.Falzifikovat ale tímto způsobem věci a nemluvit o tom bylo běžné a dělalo se to často. Takové falzifikátory využívala i říše, měla je však přísně pod kontrolou. Kdyby někdo otočil jednu ztěchto nádob a odstranil otisk, který má na dně, stal by se z níobyčejný hrnec bez ozdob.

Úderníci ji odvedli ke dveřím vykládaným zlatem. Když se otevíraly, stačila si všimnout červeného otisku na jejich vnitřní straně, který přeměnil dveře na dokonalou kopii staréumělecké práce. Stráže ji odvedly do útulné místnosti s praskajícím krbem, vysokými koberci a mořeným nábytkem. Loveckýsalonek z pátého století, odhadovala.

Čekalo tu všech pět arbitrů Dědické frakce. Tři – dvě ženy a muž – seděli na židlích s vysokými opěradly u krbu. Další žena seděla u pracovního stolu přímo mezi dvojitými dveřmi. Byla to Frava, představená arbitrů Dědické frakce apravděpodobně nejvlivnější osoba v císařství po samotném císařiAšravanovi. Prošedivělé vlasy měla spoutané zlatými a červenými stuhami do dlouhého copu. Šai dlouho přemýšlela, ja ktuto ženu přelstít, protože Frava – mimo jiné – dohlížela naCísařskou galerii a měla své kanceláře v jejím sousedství.

Frava se evidentně neshodla s Gaotonem, starším Grandem, který stál vedle jejího stolu. Rychle se napřímil a zamyšleným gestem sepjal ruce za zády. Gaoton byl z vládnoucích arbitrů

BRANDON SANDERSON

14


nejstarší. Říkalo se o něm, že má z nich všech nejmenší moc,

ale že se těší císařově přízni.

Když Šai vešla, všichni ztichli. Prohlíželi si ji jako kočku,která právě převrhla starožitnou vázu.

Postrádala brýle, ale snažila se nemhouřit oči, když siprohlížela lidi kolem. Potřebovala se na ně dívat co nejdéle.

„Wan ŠaiLu,“ pronesla Frava a natáhla ruku po papíru na stole. „Máte na kontě dost rozsáhlý seznam přečinů.”

Ten způsob, jak to říká... O co té ženské jde? Něco ode mě chce, usoudila Šai. To je jediný důvod, proč by si mě semnechala takhle předvést.

Na obzoru se jí pomalu začínala rýsovat šance.

„Vydávalajstesezašlechtičnu,“ pokračovala Frava, „vloupala jste se do Císařské galerie, měnila jste svou identitu falzifikací vlastní duše a nakonec jste se pokusila ukrást Měsíční žezlo. To jste si opravdu myslela, že nerozeznáme prachsprostýpadělek tak významného kusu císařova majetku od originálu?“

To jste evidentně nerozeznali, pomyslela si Šai, když simyslíte, že ten šašek utekl s originálem. Zachvěla sesebeuspokojením při pomyšlení, že její kopie teO zaujímá významné místo v Císařské galerii.

„A co tohle?“ kývla Frava dlouhými prsty na jednoho zÚderníků, aby jí přinesl jakýsi předmět. Strážce položil na stůl obraz. Mistrovské dílo Hana ŠuXena Lilie u jezírka.

„Tohle jsme našli ve vašem pokoji v hostinci,“ pokračovala Frava a významně na obraz klepala prsty. „Je to kopie obrazu, který patří přímo mně, jednoho z nejslavnějších obrazů vcísařství. Dali jsme to kposouzení znalcům. Prohlásili, že vaše kopie je přinejlepším amatérská.“

Šai se podívala Fravě do očí.

„Řekněte mi, proč jste tu kopii udělala,“ pokračovala Frava a naklonila se k ní blíž. „Je zřejmé, že jste ji chtěla vyměnit za originál v Císařské galerii. Ovšem přitom vám šlo především o Měsíční žezlo. Proč jste tedy chtěla ukrást i ten obraz? Jenom z chamtivosti?“

CÍSAŘOVA DUŠE

15


„Můj strýc Won,“ řekla Šai, „vždycky říkal, že člověk musí mít záložní plán. Nemohla jsem přece mít jistotu, že bude žezlo v galerii a ne v depozitáři.“

„Aha...“ poznamenala Frava. Nasadila blahosklonný atéměř až mateřský výraz, i když jím nedokázala skrýt viditelnou nenávist. „Žádala jste – jako většina vězňů – před popravou arbitrážní řízení. Jen ta kz rozmaru jsem se rozhodla vašižádost schválit, protože jsem byla zvědavá, proč jste padělala ten obraz.“ Zakroutila hlavou. „Ale, milá slečno, milost od nás čekat nemůžete. S tímhle obviněním? Jste ve velmi svízelné situaci, takže naše možnosti jsou omezené...“

Šai se podívala na ostatní arbitry. Ti, kteří seděli u krbu,jednání pravděpodobně nevěnovali velkou pozornost, ale aspoň spolu vzájemně nemluvili a poslouchali. Něco se děje,pomyslela si. Mají starost.

Gaoton stál stranou a prohlížel si Šai pohledem zcelaprostým jakékoli emoce.

Frava s ní jednala, jako když napomíná malé dítě, alenakonec naznačila jakousi naději. Celé to směřovalo k tomu, aby ji dostali pod kontrolu, aby jim v naději na svobodu odsouhlasila cokoliv.

Takže opravdu šance...

Nastal čas vzít věci do svých rukou.

„Vy ode mě něco chcete,“ řekla. „Jsem ochotná vyjednávat o ceně.“

„Oceně?“ podivila se Frava. „Slečno, ráno jdete na popravu! Kdybychom od vás něco chtěli, ta kcenou bude váš život.“

„Ten mi patří odjakživa,“ namítla.

„No tak,“ pokračovala Frava. „Jste zavřená v cele ze třiceti různých druhů kamene.“

„Ze čtyřiceti čtyř.“

Gaoton uznale zvedl obočí.

U všech nocí! To bylo štěstí, že jsem se trefila...

Podívala se na Gaotona. „Vy jste si mysleli, že nepoznám ten mlýnskej kámen, co? Prosím vás! Já pracuju s otisky duše.

BRANDON SANDERSON

16


Kameny jsem se naučila rozeznávat ještě v plenkách. Tenhle je

evidentně z dolu v Laiu.“

Frava chtěla něco říct, ale nakonec se jenom pousmála.

„Jo, vím o ralkalestových plátech. Kov, který se nedáfalzifikovat, schovaný za kamennou zdí cely,“ hádala. „Mělo mě to zmást. Ve skutečnosti byste celu z takových kamenů, jako je vápenec, nepostavili, protože by se vězeň mohl na otisk vykašlat a normálně se prokopat ven.“

Frava mlčela.

„Jenže s ralkalestem je problém,“ pokračovala Šai. „Není moc silnej. Jo, ta mříž na stropě cely byla pevná, přes tu jsem se nedostala. Ale tenký plát? To přece ne! Slyšeli jste oantracitu?“

Frava se zamračila.

„To je kámen, co hoří,“ poznamenal Gaoton.

„Dali jste mi svíčku,“ řekla a sáhla si za záda. Hodilaprovizorní otis kve dřevě na stůl. „Ta kže stačilo udělat otis kzdi a přeměnit kámen na antracit. To nic není. Poznala jsem těch čtyřicet čtyři druhů. Dokázala bych je spálit a nakonec by roztavily ten plát kovu, co je ve zdi.“

Přitáhla si židli a sedla si ke stolu. Opřela se. KapitánÚderníků za ní cosi zabručel, ale Frava sevřela rty a mlčela. Šai se uklidnila a tiše se pomodlila k Neznámému Bohu.

U všech nocí! Tak oni mi to nakonec zbaštili! Měla strach, že toho vědí o otiscích dost, aby poznali, že lže.

„Chtěla jsem utéct dnes v noci,“ pokračovala. „Jenže asi mi chcete něco důležitýho, když se nerozpakujete využíttakovýho vyvrhele, jako jsem já. Takže jsme se vrátili k té ceně.“

„Mohla bych vás nechat popravit rovnou,“ namítla Frava. „Tady na místě.“

„Ale nenecháte, že jo?“

Frava zaTala zuby.

„Já jsem říkal, že s ní tak snadno manipulovat nepůjde,“ poznamenal stranou Gaoton. Šai se zdálo, že na něj udělala dojem, ale přitom měl v očích cosi... názna ksmut ku? Byla to

CÍSAŘOVA DUŠE

17


lítost? ZjišTovala, že tenhle starý muž je stejně nečitelný jako

knihy ve svordštině.

Frava zvedla prst a kývla jím ke straně. Přišel sluha s malou krabičkou potaženou látkou. Šai poskočilo srdce, když ji viděla.

Muž povolil západky a otevřel víko. Krabička byla potažená jemnou látkou a uvnitř rozdělená do pěti oddílů na razidla. Každé válcové razidlo bylo dlouhé asi jako prst a široké asi jako palec statného muže. Pod víkem ležel na razidlechošouaný kožený notes. Šai se nadechla známé vůně.

Těm pečetím se říkalo esenciální znaky. Byly ze všech otisků nejsilnější. Každý esenciální zna knáležel určité osobě a dokázal přepsat její historii, osobnost a na krátký čas i duši. Těchto pět esenciálních znaků náleželo Šai.

„Pět znaků k přepsání duše,“ poznamenala Frava. „Každý z nich je sám o sobě ohavnost. Protizákonná. Tyto esenciální znaky zničíme dnes odpoledne. Kdybyste byla utekla, stejně byste o ně přišla. Ja kdlouho trvá jeden ta kový zna kvytvořit?“

„Několik let,“ odpověděla šeptem.

Žádné další kopie neměla. Bylo příliš nebezpečné nechávat někde poznámky a nákresy, byT v úkrytu, protože by jí s jejich pomocí ostatní příliš viděli do duše. Nikdy nedávala tytoesenciální znaky z dohledu. Jenže jí je odebrali.

„Přijmete je jako odměnu?“ zeptala se Frava se svěšenými koutky, jako by mluvila o něčem shnilém nebo o zkaženém mase.

„Ano.“

Frava přikývla a sluha zavřel kufřík. „Tak teO vámvysvětlím, co uděláte.“

***

Šai nikdy neviděla živého císaře ani z dálky, natož aby se mu

dívala do očí.

Císař Ašravan Paprse kosmdesáti sluncí – devětačtyřicátý vladař Růžového císařství – se ani nehnul, když do něho Šai

BRANDON SANDERSON

18


strčila. Díval se tupě před sebe. Tváře měl růžové a zdravé, ale

výraz prázdný, bez života.

„Co se stalo?“ zeptala se Šai, když vstala od císařova lůžka. Postel byla opět ve starém lamijském stylu; s čelem ve tvaru fénixe, který se vzpíná k nebesům. Viděla obrázek takového čela postele v knize – zřejmě šlo tedy o falzifikát z nějakého takového zdroje.

„Atentát,“ odpověděl arbitr Gaoton. Stál na druhé straně postele vedle dvou doktorů. Z Úderníků sem směl vstoupitpouze jejich velitel Zu. „Před dvěma dny se sem vloupali vrazi a napadli císaře a jeho manželku. Císařovnu zavraždili. Císař dostal ránu do hlavy samostřílem.“

„No, na to tedy vypadá skvěle,“ poznamenala Šai.

„Vyznáte se ve scelování?“ zeptal se Gaoton.

„Moc ne,“ odpověděla. Její lidé tomu říkali falzifikace těla. Byl to proces, jímž dokázal velmi schopný doktor udělatpřesnou kopii těla a tím na původním těle odstranit rány a jizvy. Musel to být ovšem skutečný mistr svého oboru. Musel znát každou tkáň, každý sval a žílu.

Scelování byl nový obor falzifikace, který Šai zatím dohloubky nestudovala. Kdyby se jí nepovedl obyčejný falzifikát,výsledkem bude špatné umělecké dílo. Ale kdyby se nezdařila falzifikace těla, zemřel by člověk.

„Naši scelovači patří knejlepším na světě,“ po kračovala Frava a s rukama za zády došla k nohám postele. „Císař byl ošetřen okamžitě po atentátu. Rána na hlavě byla zahojena, jenže...“

„Mysl zahojena nebyla?“ dohadovala se Šai a znovu mávala rukou císaři před obličejem. „To se teda moc nevyznamenali.“

Jeden z doktorů si odkašlal. Byl drobný, ale uši měl jako okenice otevřené dokořán za slunečného dne. „Scelením se opraví tělo, obnoví se. To je ale, jako kdybyste dali třeba ohořelé knize novou vazbu. Bude vypadat přesně jako ta stará, bude celistvá, ale ta slova uvnitř – ta budou chybět. Dali jsme císaři nový mozek. Jenže je prázdný.“

CÍSAŘOVA DUŠE

19


„Jé! A zjistili jste, kdo se ho pokusil zabít?“

Všichni arbitři se na sebe podívali. Jistě, věděli to.

„Nejsme si jistí,“ odpověděl Gaoton.

„Jinými slovy,“ poznamenala Šai, „víte, kdo to byl, alenemůžete to dost dobře dokázat a vznést obvinění. Takže nějaká z jiných frakcí u dvora?“

Gaoton vzdychl. „Uctívačská frakce.“

Šai tiše hvízdla. Dávalo to smysl. Kdyby císař zemřel, měla by Uctívačská frakce dost velkou šanci dostat se k vládě aposadit na trůn svého člověka. Císař Ašravan byl ve svýchčtyřiceti podle zvyklostí Grandů ještě dost mladý na to, aby mohl vládnout dalších padesát let.

Kdyby ho nahradil někdo jiný, všech pět arbitrů v tétomístnosti by přišlo o své pozice, což by zasadilo citelnou ránu jejich společenskému postavení. Klesli by na žebříčku moci abohatství z vrchních míst až na ta nejnižší.

„Vrazi útok nepřežili,“ řekla Frava. „Uctívačská frakce stále neví, jestli jim ta léčka vyšla. Takže vy nahradíte císařovu duši...“ Zhluboka se nadechla: „Kopií.“

Oni se zbláznili, pomyslela si Šai. Je nesmírně těžké udělat kopii vlastní duše, a to se nemusí začínat od nuly.

Arbitři netuší, co po ní chtějí. Pochopitelně. Chodí pokoiích starých dlaždic kolem kopií starých váz a nechávají si od doktorů scelovat tělo, jenže o tom nemluví jako o falzifikaci.

Falzifikace duše je pro ně něco odporného. Znamená to tedy, že je pro ně Šai opravdu poslední naděje. Nikdo z jejich okolí by ničeho takového nebyl schopen. Jenže ona nejspíš taky nebude.

„Dokážete to?“ zeptal se Gaoton.

Nemám tušení, pomyslela si. „Ano,“ odpověděla.

„Bude to muset být přesná kopie,“ prohlásila Fravanesmlouvavě. „Kdyby Uctívačská frakce pojala jakékoliv podezření, okamžitě po tom skočí. Císař nesmí udělat jedinou chybu.“

„Řekla jsem, že to dokážu,“ odpověděla Šai. „Ale bude to těžký. Budu potřebovat informace o Ašravanovi a o jehoživoBRANDON SANDERSON

20


tě. Všechno, co se dá sehnat. Začnu historií, ale ta je moc

sterilní. Budu potřebovat mluvit s lidma, kteří ho dobře znali –

sluhové, přátelé, členové rodiny. Psal si deník?“

„Ano,“ odpověděl Gaoton.

„Výborně.“

„To jsou ale tajné dokumenty,“ namítl jiný z arbitrů. „Chtěl je nechat zničit...“

Všichni v místnosti se k němu otočili. Polkl a sklonil hlavu.

„Dostanete všechno, co budete chtít,“ řekla Frava.

„Potom budu potřebovat zkušební osobu,“ pokračovala Šai. „Někoho, na kom si budu moct kopii testovat. Musí to být Grand, muž, někdo z císařova okolí, kdo s ním trávil hodně času a kdo ho dobře zná. Tím si ověřím, jestli jsem dobřevystihla jeho osobnost.“ U všech nocí! Vystihnout osobnost je až druhá věc. První je, aby se otis kchytil. A ani tím si nebyla jistá. „A budu samozřejmě potřebovat kámen na otisk.“

Frava si Šai prohlížela se založenýma rukama.

„No nemůžete přece čekat, že tohle dokážu bez otiskovýho kamene,“ poznamenala Šai suše. „Mohla bych ten otiskvyřezat do dřeva, kdyby nebylo zbytí, ale ono to bude těžký i tak. Takže kámen. Hodně kamene.“

„Dobrá,“ odpověděla Frava. „Ale budete celý ty tři měsíce pod dozorem. Přísným.“

„Tři měsíce?“ vyděsila se Šai. „Já to odhaduju ta kna dva roky.“

„Máte na to sto dní,“ odpověděla Frava. „Vlastně už jen devadesát osm.“

Vyloučeno.

„Císařovu nepřítomnost jsme zatím vysvětlili smutkem nad ztrátou jeho ženy,“ řekla další z arbitrů. „Uctívačská frakce ovšem bude spekulovat, že je císař mrtev a my se snažíme získat čas. Jakmile uplyne sto dní izolace, veřejnost budepožadovat, aby se císař ukázal u dvora. Pokud se neukáže, je s námi konec.“

A s tebou taky, vyznělo jasně z jejích slov.

CÍSAŘOVA DUŠE

21


„Za to budu chtít zaplatit zlatem,“ prohlásila Šai. „Vezměte, kolik si myslíte, že budu chtít, a přidejte ještě jednou tolik. Z téhle země odejdu bohatá.“

„Platí,“ řekla Frava.

Bylo to moc snadné, pomyslela si Šai. Hračka. Stejně mají v plánu ji zabít, jakmile tohle dílo dokončí.

Dobře, zbývá jí devadesát osm dní na to, aby našla cestu, jak z toho ven. „Dejte mi ty záznamy,“ řekla. „Budupotřebovat nějaký prostor na práci, všechny svoje věci a spoustuzásob.“ Než si někdo stačil stěžovat, zvedla prst. „Svojeesenciální znaky ne, ale všechno ostatní. Nebudu pracovat tři měsíce v jednom oblečení. A ja ko tom ta kuvažuju, aT mi ně kdo hned připraví koupel.“

BRANDON SANDERSON

22


Den třetí

K

dyž byla Šai další den vykoupaná, najedená a poprvé od

svého uvěznění odpočatá, zaklepal kdosi na dveře.

Přidělili jí místnost. Byla malá, asi nejmenší kamrlík, co se v paláci našel, a zatuchle páchla. Před dveře jí postavili stráže, aby ji celou noc hlídaly. Z rozložení ohromného paláceusuzovala, že je v jednom z nejméně obydlených křídel,používaných spíše jako skladiště.

Stále to vša kbylo lepší než cela. O něco.

Když slyšela zaklepání, přestala zkoumat starý cedrový stůl a zvedla hlavu. Leštěnku asi neviděl, co je Šai na světě. Jeden z hlídačů otevřel dveře a vpustil dovnitř arbitra Gaotona. V ruce nesl krabici dlouhou asi jako dvě dlaně a hlubokou pár palců.

Šai se kněmu vrhla a vysloužila si zlý pohled kapitána Zu, který stál vedle něho. „Držte se od Jeho Milosti v uctivévzdálenosti,“ zabručel.

„A když ne, tak co?“ zeptala se podrážděně a vzala od arbitra krabici. „Probodnete mě?“

„Jednou si tu radost dopřeju.“

„Jo jo,“ poznamenala Šai, vrátila se ke stolu a otevřela víko krabice. Bylo v ní osmnáct razidel, hladkých a neporušených. Zachvěla se a jedno zvedla, chvilku ho držela a prohlížela si ho.

Měla zase své brýle a už nemusela mžourat. Také oblečení, které jí vyhovovalo daleko víc než ty ušmudlané šaty. Měla na sobě hladkou červenou sukni pod kolena a blůzu na knoflíky.

23


Grandi by to pokládali za nemoderní, protože se drželihistorických hábitů a šátků, ale ty Šai připadaly depresivní. Pod

blůzou měla přiléhavé bavlněné triko a pod sukní krátkélegíny. Dáma nikdy neví, kdy bude muset odložit vrchní vrstvu

oblečení a nasadit převlek.

„To je dobrý otiskový kámen,“ otáčela razidlem v rukou. Vyndala jedno z dlát, které mělo ostří tenké jako hrotšpendlíku, a rýpla do něj. Byl to skutečně dobrý otiskový kámen. Rýpal se snadno a přesně. Byl měkký skoro jako křída, alenedrolil se. Dalo se do něj rýt s velkou přesností a potom rytinu stabilizovat ohněm. Ten zanechal stopu na povrchu a kámen ztvrdl téměř na tvrdost křemene. Lepší otisk se dal získat už jedině z křišTálu, ale to bylo velmi složité.

Jako inkoust se používala jasně červená barva z olihní spříměsí vosku. Posloužil by jakýkoliv čerstvý organický inkoust, ale živočišná barviva byla vhodnější než rostlinná.

„Vy jste... ukradla vázu z haly?“ zeptal se Gaoton azamračeně se otočil kpředmětu po straně malé místnosti. Sebrala jednu z váz cestou z koupele. Jeden ze strážců se jí v tom snažil zabránit, ale Šai mu to vymluvila. TeO se červenal.

„Zajímalo mě, co dokážou vaši falzifikátoři,“ odpověděla, odložila nástroje a postavila vázu na stůl. Otočila ji na stranu a ukázala na červenou hliněnou pečeT.

Falzifikátorskou pečeT nebylo těžké najít. Nebyla jenom otištěná na povrchu předmětu, ale byla zapuštěná do jeho materiálu a vytvářela jakýsi vzorec červených brázd. Okraj měla také červený, ale naopak vyvýšený jako reliéf.

Z pečetí se dalo vyčíst poměrně dost o jejich autorech. Tahle byla například velmi strohá. Žádné velké umění – na rozdíl od detailní filigránské práce na váze. Šai slyšela, že Dědická frakce je v trvalém kontaktu s polovzdělanými falzifikátory, kteřítakováto díla vytvářejí ve velkých počtech jako na běžícím pásu.

„Naši pracovníci nejsou falzifikátoři,“ namítl Gaoton.„Tohle slovo vůbec nepoužíváme. Říkáme jim replikátoři.“

„To je totéž.“

BRANDON SANDERSON

24


„Oni se ale nedotýkají duše,“ trval na svém Gaoton. „Kromě toho má jejich práce za cíl vzdát čest minulosti a ne někoho obelstít nebo podvést. Naše repliky pomáhají lidem lépepochopit naše dědictví.“

Šai zvedla obočí. Vzala do ruky kladívko a dláto a přiložila je pod určitým úhlem kvystouplému o kraji pečeti na váze.PečeT odolávala – byla v ní síla, která ji držela na místě – nakonec vša kpřece povolila. PečeT ods kočila, rýhy zmizely... změnila se v obyčejný inkoust a ztratila všechnu sílu.

Barvy vázy okamžitě zbledly, až byla celá šedá, a tvar se zdeformoval. Otis kneměnil předmět jen vizuálně, ale přepsal celou jeho historii. Bez otisku byla váza šeredná. Tomu, kdo ji vyhodil, na ní nezáleželo. Možná předpokládal, že se stane předmětem falzifikace. Šai zakroutila hlavou a vrátila se kpráci na nedokončeném otisku. Nebyl to otisk pro císaře – na to ještě zdaleka nebyla připravená – ale při rytí si vždycky vyčistila hlavu.

Gaoton pokynul strážím, aby opustily místnost. Zůstal s ním jenom Zu.

„Vy jste ztělesněná záhada,“ prohlásil směrem kŠai, když ostatní strážci odešli a zavřeli za sebou dveře. Sedl si na jednu z rozviklaných dřevěných židlí. Kromě omšelé postele, starého stolu a truhly byly jediným vybavením místnosti. Okno mělo zkřížený rám, kterým dovnitř táhlo, a zdi byly popraskané.

„Záhada?“ podivila se, zvedla razidlo a důkladně si jeprohlížela. „Jaká záhada?“

„Jste falzifikátorka, takže vám nemůžu důvěřovat. Kdybych vás nenechal hlídat, utekla byste.“

„Ta kmi tu ty stráže nechte,“ odpověděla a po kračovala v rytí.

„Pardon,“ namítl Gaoton, „ale jsem přesvědčený, že byste je za chvilku buO podplatila, nebo začala vydírat.“

Zu strnul.

„Bez urážky, kapitáne,“ poznamenal Gaoton. „Já vašimlidem velice důvěřuji, ale máme tu co do činění s mistryní triků

CÍSAŘOVA DUŠE

25


všeho druhu, lhářkou a zlodějkou. V jejích rukou se i vaše

nejlepší stráže promění v hlínu.“

„Děkuju,“ poznamenala Šai.

„To nebyl kompliment. Všechno, čeho se dotknete, zkazíte. Měl jsem strach nechat vás pod obyčejným lidským dohledem i ten jediný den. Podle toho, co o vás vím, byste byla schopná očarovat i samotné bohy.“

Šai dál nerušeně pracovala.

„Nemohu se spolehnout ani na řetěz, že vás udrží na místě,“ pokračovalGaotontiše.„Protože vámmusíme poskytnoutotiskový kámen, abyste mohlapracovatna... svémproblému.Klidně byste přeměnila řetěz v mýdlo a s úsměvem na rtech utekla.“

Z jeho slov bylo samozřejmě patrné, že vůbec nepochopil podstatu falzifikace. Falzifikát musí být věrohodný, jinaknebude fungovat. Kdo by chtěl dělat z řetězu mýdlo? To jeabsurdní.

Dokázala by však odhalit původ a složení řetězu a jedno nebo druhé přepsat. Přepsala by třeba jeho historii tak, že by jeden článek měl defekt, a to by jí umožnilo utéct. I kdyby přesnou historii řetězu neodhalila, mohlo by se jí stejněpodařit uniknout – nedokonalý otisk sice nedrží dlouho, ale jí by stačila jen chvilka, aby dokázala defektní článek rozbítkladivem.

Mohli by ji spoutat řetězem z ralkalestu,nefalzifikovatelného kovu, ale tím by její útěk stejně jen oddálili. Při dostatku času a s otiskovým kamenem by už na nějaké řešení přišla. Udělala by falzifikát zdi, aby byla děravá a aby dírou řetěz protáhla. Udělala by falzifikát stropu, aby v něm byl volný kámen, který by vypadl a narušil slabé ralkalestové spoje.

Nechtěla by se ovšem pouštět do ničeho ta kextrémního, pokud by vysloveně nemusela. „Nechápu, proč se o mě musíte bát,“ prohodila nad prací. „Ta práce, kterou jste mi dali, mě zajímá, a navíc jste mi slíbili bohatství. A to mi stačí, abych zůstala. Nezapomeňte, že z té cely, ve které jsem byla, bych bývala mohla utéct, kdykoli by se mi zachtělo.“

BRANDON SANDERSON

26


„No ano, jistě,“ řekl Gaoton. „V té cele jste se chtělafalzifikací dostat skrz zeO. Řekněte mi, jen tak ze zvědavosti – víte něco o antracitu? Říkala jste, že byste přeměnila celou zeO na antracitovou. Myslím, že nehoří dobře.“

Ten chlap je chytřejší, než si lidi myslí.

Od svíčky by se antracit nevzňal. Možná od papíru při správné teplotě, ale docílit dostatečné teploty by byl problém. „Dokázala bych vytvořit vhodné prostředí, měla bych dřevo z postele, a pár kamenů by se dalo přeměnit v uhlí.“

„Bez sušení v peci?“ namítl Gaoton pobaveně. „A bezměchů? Ale to je jedno, na tom teO nezáleží. Řekněte mi, jak byste přežila v cele, která hoří při obrovské teplotě? Ten požár by přece musel spotřebovat všechen vzduch. No jistě, vy byste přeměnila peřiny na netečný materiál a udělala byste sischránku, kde byste požár přečkala.“

Šai stále neklidně ryla. Ten způsob, jak to říká... Ano, on ví, že by to takhle udělat nemohla. Většina Grandů se ve falzifikaci nevyzná a tenhle člově knebude o moc jiný, ale ví toho dost na to, aby si byl vědom, že způsobem, o němž byla řeč, by utéct nemohla. Stejně jako by nemohla přeměnit peřiny ve sklo.

Kromě toho přeměnit celou zeO na jiný typ kamene by bylo velmi obtížné. Musela by změnit mnoho věcí – pro každý typ přepsat historii těžby, aby doly byly poblíž naleziště antracitu a aby byl omylem vytěžen blo khořlavého kamene. To by byl obrovský úkol, bez specifické znalosti dolů a těžeb takřkanezvládnutelný.

Klíčem ke každé falzifikaci – bez ohledu na magii – byla věrohodnost. Lidé si šeptali o falzifikátorech, kteří mění olovo na zlato, a nikdy si neuvědomili, že mnohem snazší je tonaopak. Najít historii kusu zlata, které někdo v průběhu času nastavil olovem... to byla velmi důvěryhodná lež. Opa kby vyzněl velmi nepravděpodobně a otis kby dlouho nedržel.

„Vy mě udivujete, Vaše Milosti,“ poznamenala nakonec, „mluvíte jako falzifikátor.“

Gaoton se zatvářil kysele.

CÍSAŘOVA DUŠE

27


„Tohle kompliment byl,“ dodala.

„Já si vážím pravdy, slečno. Ne falzifikátu.“ Podíval se na ni a zatvářil se jako zklamaný dědeček. „Viděl jsem výsledky vaší práce. Ta kopie toho obrazu... byla obdivuhodná. Ale vznikla ve jménu lži. A teO si představte, co všechno byste dokázala, kdybyste se místo té honby za bohatstvím a podvodemsoustředila na krásu a užitečnost.“

„Moje práce ale je krásná.“

„Není. Je to jen kopie toho, co udělal někdo jiný. Technicky je to skvělé, to jistě, ale chybí tomu duch.“

Málem jí ujela ruka s rydlem, jak byla strnulá napětím. Co si to ten chlap dovoluje? Vyhrožovat jí popravou je jedna věc, ale urážet její práci? VždyT teO vypadá jako... jako by byla jedním z těch jeho falzifikátorů, kteří chrlí jednu vázu zadruhou bez kouska citu!

S vypětím sil se uklidnila a nasadila úsměv. Teta Sol jí kdysi poradila, aby se usmívala vždycky při těch nejhorších urážkách a při těch drobných aby se zlobila. Jen ta kjí ni kdo nebude vidět do duše.

„A ja kto mám teda do kázat?“ zeptala se. „Dospěli jsme kzávěru, že jsem odporná a zlá a schopná utéct a vyplížit se zpaláce. Nemůžete mě svázat a nemůžete věřit ani vlastnímvojákům, že mě uhlídají.“

„No,“ poznamenal Gaoton, „protože jste schopná všeho, ohlídám si vás osobně.“

Byla by radši, kdyby ji hlídala Frava – připadalo jí, že by se s ní dalo snadněji manipulovat – ale bude to muset jít i takhle. „Když chcete,“ prohodila. „Ale pro člověka, který falzifikaci nerozumí, to bude nuda.“

„Já tu nebudu pro zábavu,“ namítl Gaoton a kývl nakapitána Zu. „Kdykoliv tu budu, bude mě hlídat kapitán Zu. On jediný ze všech našich Úderníků zná skutečný rozsah císařova zranění a jenom on ví, jaké s vámi máme plány. Ostatní strážci vás budou hlídat přes den a vy s nimi nesmíte mluvit o své práci. Nepřipustíme žádné fámy o tom, co se tu děje.“

BRANDON SANDERSON

28


„Nemusíte se bát, že bych mluvila,“ odpověděla Šai pro změnu po pravdě. „Čím víc lidí ví o falzifikaci, tím méně je úspěšná.“ Kromě toho, pomyslela si, kdybych o tom strážím řekla, tak je zabijete, aby se nevyzradilo tajemství. Neměla Úderníky ráda, ale říši neměla ráda ještě víc a strážci vlastně byli svým způsobem jejími otroky. A ona se nezaplete doničeho, v čem by měli bezdůvodně umírat lidé.

„Výborně,“ prohlásil Gaoton. „Druhá metoda, ja kzajistit vaši... pozornost našemu projektu, čeká venku. Mohl byste, kapitáne?“

Zu otevřel dveře. Se strážci tu stála postava v plášti.Vstouila dovnitř. Vešla mrštně, ale ta kněja knepřirozeně. Když Zu zavřel dveře, odložila kapuci a odhalila bílou tvář s červenýma očima.

Šai tiše sykla: „A to říkáte, že já dělám hnusný věci?“

Gaoton ji ignoroval a vstal, aby pozdravil příchozího.„Řekněte jí to.“

Nově příchozí zkoumavě položil dlouhé bílé prsty na dveře. „Dám to sem,“ poznamenal. „Jakmile z téhle místnosti odejde, nebo když změní pečeT na dveřích, budu to hned vědět. A mí mazlíci si pro ni přijdou.“

Šai se zachvěla. Podívala se na Gaotona. „Krvemor? Vy jste si do paláce pozval krvemora?“

„Tenhle už se nám osvědčil,“ odpověděl Gaoton. „Je loajální a diskrétní. A také výkonný. Občas... zkrátka musíme sáhnout po pomoci z temnot, abychom odvrátili ještě větší temnotu.“

Šai tiše sykla, když krvemor vyndal cosi z pláště. Hrubý otisk vyrobený z kosti. Jeho „mazlíci“ jsou určitě falzifikátylidského života vytvořené z koster mrtvých.

Krvemor se na ni podíval.

Šai couvla. „Ale nechcete –“

Zu ji chytil za ruce. U všech nocí, ten měl sílu! Propadla panice. Esenciální znaky! Potřebuje svoje esenciální znaky! Kdyby je měla, mohla by se bránit, utéct...

Zu ji řízl do předloktí. Byla to mělká ranka, skoro ji ani

CÍSAŘOVA DUŠE

29


necítila, ale bránila se. Krvemor přišel blíž a otřel ten svůj

hrozný nástroj o její krev. Potom se otočil a přitiskl razidlo

doprostřed dveří.

Zůstala na nich zářící červená pečeT. Měla tvar oka. Jakmile pečeT dokončil, pocítila Šai v místě rány ostrou bolest.

Zalapala po dechu, oči dokořán. Tohle si jí ještě nikdy nikdo nedovolil udělat. To ji snad měli raději popravit. Než tohle...

Ovládej se, řekla si nuceně. Nebu8 padavka.

Zhluboka se nadechla a najednou byla někdo jiný. Byla to taková hrubá falzifikace, jenom trik mysli, ale fungovalo to.

Vyprostila se ze Zuova sevření a vzala si kapesník, který jí podával Gaoton. Bolest ji postupně přešla. Zlostně se dívala na krvemora. Usmíval se. Měl bílé a skoro jako pokožka larvy průsvitné rty. Kývl na Gaotona, potom si dal na hlavu kapuci, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.

Šai se ze všech sil nutila pravidelně dýchat a uklidnit se. Krvemor si nepočínal zrovna decentně. Takoví oni nejsou. Žádná jemnost, žádné umění, ale jenom triky a krev. Jenže to, co dělali, bylo účinné. TeO pozná, když Šai vyjde z místnosti, protože má na svém otisku její čerstvou krev. Jeho „živí mrtví“ mazlíci by ji podle toho našli, kdyby utekla.

Gaoton se rozvalil na židli. „Víte, co se stane, když utečete?“

Vrhla na něj nepřátelský pohled.

„Takže si uvědomujete, jak jsme zoufalí,“ řekl tiše. Seděl s propletenými prsty. „Kdybyste opravdu chtěla utéct, dáme vás krvemorovi a on si z vašich kostí udělá dalšího mazlíka. Tenhle slib mu stačil jako odměna, víc nechtěl. Tak se dejte do práce. Když ji uděláte dobře, ta ktomuhle osudu uni knete.”

BRANDON SANDERSON

30


Den pátý

D

ala se do práce.

Začala studovat informace o císařově životě. Jen málo lidí

si dovedlo představit, ja kmoc je pro falzifi kaci potřebastudovat. Přitom se dala snadno naučit. Stačilo mít pevnou ruku

a smysl pro detail.

A ktomu odhodlání trávit týdny, měsíce nebo do konce ro ky prací na jediném otisku.

Roky ale nemá. Spěchala, četla životopis za životopisem, zůstávala vzhůru dlouho do noci a psala poznámky. Nevěřila, že by dokázala to, co po ní chtějí. Vytvořit věrohodný falzifikát duše jiného člověka, zvláště za tak krátkou dobu, je nemožné. Takže z toho bohužel musí udělat představení a mezitímnalánovat útěk.

Nepouštěli ji z místnosti. Když potřebovala, použila nočník. A na koupání jí nosili vanu s teplou vodou a ručníky. Celou dobu byla pod dozorem, i při koupání.

Každé ráno za ní chodil krvemor obnovit pečeT na dveřích. Pokaždé od ní potřeboval trochu krve. Brzy měla ruce plné drobných jizev.

Často ji navštěvoval i Gaoton. Sledoval ji při studiu těma zkoumavýma očima... ale nenávist v nich nebyla.

Jakmile si stanovila plán, dospěla k jednomu rozhodnutí – kútě ku bude muset asi něja kým způsobem využít azmanipulovat tohoto muže.

31


Den dvanáctý

Š

ai přitiskla razidlo na desku stolu. Jako obvykle se otisk

lehce vnořil do materiálu stolu. Otis kduše vždyc kyzanechával na předmětu hmatatelnou pečeT bez ohledu na jeho

materiál. Pootočila pečetí – inkoust to nerozmazalo, i když

sama nechápala proč. Jeden z jejích učitelů jí říkal, že je to

proto, že se pečeT dotýká přímo duše předmětu a ne jeho

fyzického projevu.

Když na otis kzatlačila, zůstala po něm ve dřevě jasnáčervená pečeT, jako by v něm byla vyrytá. Proměna se šířila zpečeti jako vlna. Z omšelého šedého drolícího se cedru se stala krásná a udržovaná deska s přívětivou patinou, která odrážela světlo svíče kstojících poblíž.

Šai položila na nový stůl ruce. Boky a nohy byly zdobené jemnými řezbami a místy vykládané stříbrem.

Gaoton se napřímil a odložil knihu, kterou měl rozečtenou. Zu při pohledu na proměnu znejistěl a šel blíž.

„Co to bylo?“ zeptal se Gaoton.

„Už mi ty třísky šly na nervy,“ odpověděla Šai a pohodlně se opřela. Židle pod ní zavrzala.

Gaoton vstal a došel ke stolu. Dotkl se ho, jako by zkoumal, jestli přeměna není jen nějaký přelud. Nebyl. Krásný stůlovšem vypadal ve špinavé místnosti divně. „Ta kto jste pracovala na tomhle?“

„Při vyřezávání si vždycky vyčistím hlavu.“

32


„Měla byste ale pracovat na svém úkolu,“ namítl Gaoton. „Tohle je lehkovážnost. Říše je v ohrožení!“

Ne, pomyslela si Šai. Říše v ohrožení není. V ohrožení je jen vaše vláda nad ní. Bohužel ani po jedenácti dnech ještě neznala žádnou Gaotonovu slabost a nevěděla, ja kna něj.

„Já na tom pracuju, Gaotone,“ namítla. „Jenže je to složitý.“

„A proměnit ten stůl složité není?“

„Samozřejmě že je,“ odpověděla. „Musela jsem přepsat jeho minulost tak, že byl udržovaný a ne ponechaný zkáze tak, jak byl. To tak moc práce nedalo.“

Gaoton se zamyslel a potom došel ke stolu. „Ty řezby... a ta intarzie... na něm přece ale původně nebyly.“

„No, trochu jsem si tam něco přidala.“

Nebyla si jistá, jestli se otis kchytí, nebo ne. PečeT se může během pár minut odpařit a stůl se vrátí do původního stavu. Ale přesto si byla dost jistá, že minulost stolu odhadla dobře. V některých pramenech o historii, které pročítala, bylyzmínky o darech a o tom, odkud přišly. Odhadovala, že tento stůl pocházel z dalekého Svordenu a že to byl dar císaři,Ašravanovu předchůdci. Když se vztahy se Svordenem vyhrotily, císař stůl zavřel do této komory a nechal ho tu osudu.

„Já si na tenhle kus nábytku nevzpomínám,“ namítl Gaoton a stále si stůl prohlížel.

„A proč byste si na něj musel vzpomínat?“

„Uměním jsem se dost zabýval,“ odpověděl. „Pochází zdynastie Vivarovců?“

„Ne.“

„Ta kje to imitace Chamrava?“

„Ne.“

„Ta kco je to?“

„Nic,“ odsekla podrážděně. „Není to žádná imitace. Je to jen trochu vylepšený.“ Obecnou zásadou falzifikace bylomírně vylepšit originál, protože lidé potom falzifikát přijmou jako něco originálu nadřazeného.

Gaoton vstal. Tvářil se ustaraně. Zase si myslí, že tu mrhám

CÍSAŘOVA DUŠE

33


talentem, pomyslela si Šai popuzeně a odsunula stranou stoh

nejrůznějších výpovědí o císařově životě. Na její žádost jeshromáždilo služebnictvo. Nechtěla vycházet jen z oficiálníchpramenů. Potřebovala autentická vyprávění, ne sterilní spisy.

Gaoton se vrátil ke své židli. „Neumím si představit, že by přeměnit tenhle stůl nedalo skoro žádnou práci, i když to je určitě mnohem jednodušší než to, co jste dostala za úkol. Obojí mi připadá neuvěřitelné.“

„Proměnit lidskou duši je nesrovnatelně těžší.“

„To v zásadě chápu, ale v podrobnostech už ne. Proč je to těžší?“

Podívala se na něj. Chce víc vidět do toho, co dělám,pomyslela si, aby z toho vyvodil, jak se připravuju na útěk. Věděl, že se na něj připravuje, samozřejmě. Přestože se oba tvářili jako by nic.

„Dobře,“ řekla, vstala a došla ke zdi. „Tak si promluvíme o falzifikaci. Ta vaše klec, do který jste mě zavřeli, měla zeO ze čtyřiačtyřiceti druhů kamene, což byla z větší části jenom past na mě – kodvedení pozornosti. Kdybych chtěla utéct, budu muset znát složení a původ každého kamene. Proč?“

„No abyste mohla udělat falzifikát zdi, ne?“

„Ale proč všechny?“ namítla. „Proč by nestačilo změnit jich jen pár? Přece bych si mohla udělat díru a tou prolézt.“

„Já...“ zamračil se. „Nemám tušení.“

Šai položila ruku na zeO místnosti. Byla vymalovaná, i když malba už se na několika místech loupala. Cítila jednotlivé kameny.

„Všechny věci existují ve třech doménách, Gaotone. Vefyzické, kognitivní a duchovní, spirituální. Fyzická je to, co cítíme, kognitivní je, ja kpředmět chápeme a ja kse refle ktuje on sám. A spirituální, to je duše toho předmětu. Jeho esence, podstata. A způsob, ja ksouvisí s ostatními předměty a lidmi kolem.“

„Musíte pochopit,“ poznamenal Gaoton, „že já vašimpohanským pověrám nevěřím.“

„Jistě, vy uctíváte Slunce,“ odpověděla Šai s náznakempoBRANDON SANDERSON

34


bavení, který se jí nepodařilo tak docela skrýt. „Lépe řečeno

Osmdesát sluncí – věříte, že i když vypadají všechna stejně,

každý den vychází jiné. No, chtěl jste vědět, jak fungujefalzifikace a proč bude těžké reprodukovat císařovu duši. Tydomény jsou v tom důležité.“

„Dobře.“

„A funguje to takhle – čím déle ten předmět existuje jako cele ka čím déle ho ta ko kolí vnímá, tím silnější je jeho identita. Stůl je několik kusů dřeva, které drží pohromadě, ale my ho takhle nevnímáme. Ne, my ho vnímáme jako celek.

Takže abyste mohl udělat kopii, musíte ho jako celek brát. A zrovna ta kzeO. Existuje už dost dlouho na to, aby se vnímala jako celek. Třeba bych mohla vzít každý kámen zvlášT – možná si ještě zachovaly svou identitu – ale bylo by to moc složitý, protože ta zeO prostě chce být jeden celek.“

„Ta zeO,“ opakoval Gaoton, „chce být jeden celek.“

„Přesně tak.“

„Čímž ale předpokládáte, že ta zeO má duši.“

„Všechno má duši,“ odpověděla. „Každý předmět se nějak identifikuje. Rozhodující pro to je jeho obsah a smysl. A proto, pane arbitre, nemůžu jen ta kpřepsat osobnost vašeho císaře, udělat mu otis ka hotovo. Sedm zpráv, který jsem četla, uvádí, že jeho oblíbená barva je zelená. Víte, proč?“

„Ne,“ připustil. „Vy to víte?“

„Nejsem si úplně jistá,“ odpověděla. „Myslím si, že je to proto, že ji měl rád jeho bratr, který zemřel, když byloAšravanovi šest. Císař se na to fixoval, protože mu to připomíná mrtvého bratra. Možná v tom je i trocha nacionalismu,protože se narodil v Ukurgi a to má zelenou vlajku.“

Gaoton vypadal zaskočeně. „A to musíte vědět takovéhle detaily?“

„U všech nocí, samozřejmě! A tisíc dalších! Něco mi může uniknout. Něco mi určitě unikne. Většina z toho, doufejme, nebude vadit – nikomu nebude divný, když císař ještě nebude trochu ve svý kůži, ale lidi se prostě mění. Pokud mi toho

CÍSAŘOVA DUŠE

35


unikne moc, tak se nic nestane, protože se otisk nechytí. Aspoň

ne na ta kdlouho, aby to stačilo něco způsobit. Předpo kládám,

že kdyby se císaři musel dávat nový otisk každou čtvrthodinu,

ta kby ta maš karáda asi byla trochu nápadná.“

„To předpokládáte správně.“

Povzdechla si, sedla si a dívala se do svých poznámek.

„Říkala jste ale, že to zvládnete,“ namítl Gaoton.

„Jo.“

„Už jste to dělala, sama na sobě.“

„Jenže sama sebe znám,“ odpověděla. „Znám svou historii. Vím, co můžu pozměnit, abych dosáhla toho, co chci. A i tak bylo vytvořit moje vlastní esenciální znaky těžký. A teO to musím dělat cizímu člověku. Navíc ta transformace musí být mnohem širší. A mám na to jen devadesát dní.“

Gaoton pomalu přikyvoval.

„Ještě mi řekněte,“ pokračovala, „co děláte, abyste udrželi lidi v přesvědčení, že císař je živý a v pořádku.“

„Co je potřeba.“

„No, to si nejsem jistá. Myslím, že uznáte, že jsem mnohem lepší falzifikátorka než většina ostatních.“

„Já myslím, že budete překvapena vy,“ namítl. „My jsme totiž především politici.“

„Jo, fajn. Ale posíláte mu jídlo, ne?“

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Třikrát denně se mu do jeho pokojů posílá jídlo. Nádobí se vrací do kuchyně prázdné, ale císaře samozřejmě tajně krmí tekutou stravou. Napije se, když se mu to připomene, ale pořád se dívá do prázdna, jako kdyby byl hluchoněmý.“

„A nočník?“

„Nezvládá.“ odpověděl. „Dáváme mu pleny.“

„U všech nocí, lidi! To nikdo jako nevyměňuje nočníky? VždyT to bude podezřelý! Služebný to hned roznesou. Tyhle věci musíte mít promyšlený!“

Gaoton se začervenal. „Dohlídnu na to, i když se minelíbí představa, že by kněmu do ložnice měl ně kdo chodit. To

BRANDON SANDERSON

36


je další příležitost, aby vyšlo najevo, ja kto s ním s kutečně je.“

„Ta ksi na to vezměte ně koho, komu věříte,“ poznamenala Šai. „Třeba udělejte opatření, že kcísaři nesmí ni kdo, kdo nemá kartu s vaší osobní pečetí. Jo, vím, co teO chcete říct. Vím moc dobře, ja kjsou císařovy po koje chráněné – to jsem totiž dost studovala, když jsem se chtěla vloupat do galerie. Vaše bezpečnostní opatření mají díry. Ta kudělejte, co vám navrhuju. Čím víc vrstev ten bezpečnostní systém má, tím líp. Jestli vyjde najevo, jak je to s císařem, tak skončím zpátky v cele a budu zase čekat na popravu.“

Gaoton vzdychl, ale přikývl. „Co ještě navrhujete?“

CÍSAŘOVA DUŠE

37


Den sedmnáctý

K

olem rámu zkrouceného okna táhl Šai do pokojechladný vzduch obtěžkaný vůní neznámého koření. Pronikal

sem i tichý hukot jakéhosi veselí. Město venku slaviloDelbahad, svátek, který ještě před dvěma lety nikdo neznal. Dědická

frakce však neustále objevovala nové a nové svátky z dávných

dob a snažila se naklonit si jejich prostřednictvím veřejnost.

Jenže to nepomáhalo. Císařství není republika a jediný, kdo mohl mluvit do volby císaře, byli arbitři různých frakcí. Šai odvrátila pozornost od oslav a dál se věnovala císařovu deníku.

Rozhodl jsem se – konečně – přistoupit na požadavky své frakce, stálo v něm. Nabídnu se do pozice císaře, k čemuž mě tak často povzbuzoval Gaoton. Císaři Jazardovi ubývá sil a brzy se bude muset hledat nástupce.

Udělala si poznámku. Gaoton povzbuzoval Ašravanausednout na trůn. V další části deníku však Ašravan o Gaotonovi mluví s despektem. Proč ta změna? Dopsala poznámku apřešla kdalšímu záznamu, který byl o ně koli klet mladší.

Osobní dení kcísaře Ašravana ji fascinoval. Psal ho vlastní rukou a doplnil ho požadavkem, aby byl po jeho smrti zničen. Arbitři jí ho půjčovali jen velmi neradi a s důraznýmodůvodňováním. Císař nezemřel. Jeho tělo žije. Takže ještě není čas jeho záznamy pálit.

Mluvili sebejistě, ale viděla jim v očích nejistotu. U všech bylo snadné odhadnout, co si myslí – až na Gaotona, jehož

38


myšlení jí stále unikalo. Nechápali smysl císařova deníku. Proč

by jina kpsal, lámali si hlavu, než pro potom ky? Proč by měl

jina kformulovat své myšlen ky na papír, než pro lidi, aby si je

přečetli?

To je stejné, pomyslela si, jako ptát se falzifikátora, proč ho těší udělat kopii a potom ji vidět vystavenou, aniž by kdokoli poznal, že předmět, který obdivuje, není originál, ale jeho práce.

Dení kjí o císaři prozradil mnohem víc než oficiálníhistorické spisy, a to nejen svým obsahem. Jeho stránky bylyosahané a zašpiněné od toho, ja kje neustále otáčely lids ké prsty. Ašravan skutečně deník psal proto, aby ho někdo četl – on sám.

Jaké vzpomínky to Ašravan tolik hledal, že se k deníku neustále vracel a četl jej stále znova a znova? Byl marnivý a kochal se svými minulými úspěchy? Nebo byl naopaknejistý? Trávil hodiny nad těmi slovy, aby ospravedlnil své omyly? Nebo to dělal z jiného důvodu?

Otevřely se dveře. Už kní chodili bez klepání. Proč by ta ky klepali? Stejně jí nedopřáli ani zdání soukromí. Byla stále vězněm, jenom teO o něco důležitějším než dřív.

Vešla Frava, elegantní dáma s protáhlou tváří, oblečená celá ve fialovém. Šedý cop měla protkaný tentokrát zlatými afialovými stuhami. Na všechno dohlížel kapitán Zu. Šai si vduchu povzdechla a narovnala si brýle. Počítala s tím, že bude celou noc nerušeně studovat a plánovat, když Gaoton konečně odešel na slavnost.

„Dozvěděla jsem se,“ začala Frava, „že pokračujetenevalnou rychlostí.“

Šai odložila knihu. „No, ve skutečnosti dost rychle. Už se chystám začít s otiskem. Ale už jsem dnes říkala arbitruGaotonovi, že budu potřebovat zkušební osobu, která císaře dobře zná. Spojení mezi nimi mi umožní vyzkoušet na tom člověku otisky. Na chvilku se chytí – ta chvilka mi bude stačit na to, abych si vyzkoušela, co potřebuju.“

„Dostanete ji, odpověděla Frava a přešla kolem dlouhého stolu s hladkým lesklým povrchem. Přejela po něm prstem

CÍSAŘOVA DUŠE

39


a narazila na červenou pečeT. Poklepala na ni. „Tohle je ale pěst

na oko. Když už si dáte tu práci s tím, aby ten stůl byl hezčí,

ta kproč tu pečeT neumístíte aspoň ně kam dospodu?“

„Protože jsem na svou práci pyšná,“ odpověděla. „Každý falzifikátor to hned vidí a podívá se, co všechno dokážu.“

Frava se ušklíbla. „Naněco takovéhobyste pyšná být neměla. A navíc, smyslem toho, co děláte, je přece, aby se nepoznalo, že je to padělek, ne?“

„Někdy,“odpovědělaŠai.„Když chcinapodobit podpis nebo udělat kopii obrazu. Ale skutečné falzifikátorství se ke svému autorovi hrdě hlásí. Ten otis kz krát ka patří kněmu, ten jeprostě svědectvím, ja kto vzni klo. Na to může být člově khrdý.“

V tom bylo tajemství jejího života. Být falzifikátoremzdaleka neznamenalo jenom dělat otisky – bylo to umění imitace se vším, co kní patřilo. Psaní, kreslení a malba, pečetě... Když se někdo učil být falzifikátorem – což její lidé dělali převážně v tajnosti – musel nejdřív zvládnout obyčejné imitace a kopie, než mohl zkusit začít s otisky.

Otisky byly na nejvyšší příčce falzifikátorského žebříčku a bylo nejtěžší je utajit. Jistě, zvnějšku byla na nějakénenápadné místo na předmětu umístěna pečeT a potom byla nějak překryta. Šai to udělala nesčetněkrát. Jenže pokud bylo možné pečeT vypátrat, nemohl být falzifikát dokonalý.

„Nechte nás tu chvíli o samotě,“ řekla Frava kapitánovi Zu a strážím.

„Ale –“ zaprotestoval Zu a udělal krok dopředu.

„Neradabychseopakovala,kapitáne,“odsekla Frava. Zu cosi zabručel, ale poslušně se poklonil. Zle se na Šai podíval – tyhle zlé pohledy byly v poslední době na denním pořádku – aodešel s ostatními. S hlasitým cvaknutím zavřeli dveře.

Na dveřích stále viselo krvemorovo znamení, naposledy ho obnovil dnes ráno. Chodil většinou ve stejnou dobu. Šai si to pečlivě zaznamenávala. Když se někdy trochu zdržel, jeho pečeT začala slábnout. Vždycky však stihl přijít včas, aby ji obnovil. Ale kdoví, třeba někdy...

BRANDON SANDERSON

40


Frava se na Šai zkoumavě dívala. Zkoumavě a zároveňvyočítavě.

Šai se jí podívala zpříma do očí. „Zu čeká, že vám udělám něco hroznýho, když nás tu nechá o samotě.“

„Zu je hlupák,“ odpověděla Frava. „Ale když je potřebaněkoho zabít, tak se hodí. Tak doufejte, že nebudete mít tu čest.“

„Vy nemáte strach?“ zeptala se Šai. „Jste sama v místnosti se zloduchem.“

„Spíš se zlodějkou,“ namítla Frava, došla ke dveřím a začala zkoumat svítící pečeT. „Vy mi neublížíte. Na to jste moczvědavá, proč jsem poslala stráže pryč.“

No, pomyslela si Šai, to zrovna moc dobře vím. I to, proč jste přišla zrovna ve chvíli, kdy si můžete být jistá, že všichni vaši spoluarbitři mají plné ruce práce na slavnosti. Počkala, až jí Frava přednese svou nabídku.

„Napadlo vás,“ začala Frava, „ja kby bylo... přínosné pro říši mít císaře, který naslouchá hlasu moudrosti, když k němu promluví?“

„To císař Ašravan nepochybně vždycky dělal.“

„Občas,“ připustila Frava. „Ale někdy byl... ukrutně naivní. Ale n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist