načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tři odstíny šedi - Pavel Šach

Tři odstíny šedi

Elektronická kniha: Tři odstíny šedi
Autor:

Kniha, alespoň její první část, je určena hlavně čtenářům, kteří prodělali vojnu v časech hlubokého socialismu. Na pozadí vojenských pitek a  různých "pakáren" je vylíčena ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8% 20%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5650-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha, alespoň její první část, je určena hlavně čtenářům, kteří prodělali vojnu v časech hlubokého socialismu. Na pozadí vojenských pitek a  různých "pakáren" je vylíčena vojna taková, jaká v dobách reálného socialismu byla. Druhá část knihy má v podtitulu "Nic pro abstinenty"  a nedoporučoval bych ji číst čtenářům, kterým se při pouhém vyslovení termínu alkohol zvedá žaludek. Třetí část knihy je už alkoholu prostá, přesto představuje podle autora další kamínek do celkového humorného vyznění knihy. Zkrátka tato kniha není určena k ničemu jinému, než čtenáře pobavit. Tak se na ni, prosím, dívejte a nad některými excesy hlavních protagonistů knihy laskavě přimhuřte oči.

Zařazeno v kategoriích
Pavel Šach - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Pavel Šach

TŘI ODSTÍNY ŠEDI

Pár (až trapně) pravdivých humorných příběhů

z (po čertech) reálného života


3

COPYRIGHT

Autor: Pavel Šach

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2013

ISBN:

978-80-87856-48-2 (epub)

978-80-87856-49-9 (mobi)

978-80-87856-50-5 (pdf)


4

TŘI ODSTÍNY ŠEDI 2

ČÁST PRVNÍ: PŘÍBĚHY Z VOJNY POHLEDEM VOJÁKA ZÁKLADNÍ SLUŽBY 7

PROLOG 7

PLNÉ POLNÍ 8

JEMNÝ SOVĚTSKÝ INTELEKTUÁL 10

PRO SILNÉ ŽALUDKY 13

VOJENSKÉ VÁNOCE 15

SKLAD POHONNÝCH HMOT 18

PROZVÁNĚNÍ 20

VOLNĚ A JEMNĚ NA RASISTICKŮ NOTEČKU A JINÉ ŽERTÍKY 22

BÁJEČNEJ DRYJÁK 24

POLITICKÉ ŠKOLENÍ MUŽSTVA 25

STŘÍBRNÝ VÍTR 27

SVOBODNÁ EVROPA 28

BUDÍČEK 30

ARMÁDNÍ SOUTĚŽ UMĚLECKÉ TVOŘIVOSTI 33

TELEFONICKÁ ZNÁMOST 35

JEŠTĚ JEDNOU “TELEFONICKÁ ZNÁMOST“ Z POHLEDU VOJÁKA, KTERÝ JI SKUTEČNĚ ZAŽIL 37

BRIGÁDA V NÁRODNÍM PODNIKU 39

SOCHA SVOBODY 41

HODINKY 43

VOLEJBAL 45

ŽOLÍKY 47

PLNĚNÍ BOJOVÉHO ÚKOLU 48

DOBRÉ SRDCE VELITELE ROTY 50

DOZORČÍ, VYDÁVEJTE ZBRANĚ, JSOU TADY RUSÁCI 51

JELENÍ GULÁŠ 52

SOVA 53

DŮLEŽITOST OSOBNÍ HYGIENY 54

BUZOLA 55

TAJNÁ SPISOVNA 57

NÁZORNÁ AGITACE A DALŠÍ KRATOCHVÍLE BĚHEM CVIČENÍ 58

ZAPALOVAČ – PŘÍBĚH BEZ POINTY 60

FOTBAL 62

CESTA GAZEM PRO CHLAST 63

ČTYŘI FLAŠKY OD PIVA 65

NOC ČETAŘE MÍRY 66

TATÍNEK JE PAKO 67

PAPÍRY S TAJNÝM OBSAHEM 68

NEZABRŽDĚNÁ VÉTŘIESKA 69

PODPLUKOVNÍK PRÝMEK 70

CESTA NA VOPUŠŤÁK 71

CESTA Z VOPUŠŤÁKU 73

ŠKRÁBÁNÍ BRAMBOR 75

ROZCVIČKA 77

TRPKÁ ODPOVĚĎ 78

OSTRÉ STŘELBY 79

PŘÍHODA S „VÝCHODŇÁROM“ 81

MYŠ 82

JAK JSEM ZOBÁKOVI VYČISTIL KANADY 83


5

SMĚNA V KUCHYNI 84

HOTOVOST 85

JEŠTĚ JEDNOU STŘELBY 86

CHEMICKÝ POPLACH 87

POVĚSTI O PASAČCE KRAV 88

POVÍDÁNÍ PO VEČERCE 89

EJ, SRDENKO MOJE 90

PODPLUKOVNÍK 91

NA ZÁCHODĚ S JELENEM 92

DRZOST DO NEBE VOLAJÍCÍ 93

OTUŽILOST 95

ZASE JEDNOU Z VOPUŠŤÁKU 96

LÉKAŘSKÁ TÉMĚŘ POMOC 99

„DĚDA“ VACH 100

BLÁZNIVÁ ZPĚVAČKA 101

LÁSKA TĚŽCE VYBOJOVANÁ 103

JAK JSME SI SCHRUPLI 105

ÚPRK Z VYCHÁZKY 106

SPECIÁLNÍ ÚKOL 107

ČÁST DRUHÁ: Z DÁVNÉHO MLÁDÍ – NIC PRO ABSTINENTY 108

SPOLEČENSKÝ ÚBOR 108

JAK JSEM SE ODNAUČOVAL KOUŘIT 110

VELIKONOCE 113

ODPOLEDNÍ ČAJE 116

NOC NA JINÉM NÁDRAŽÍ 117

STŘÍZLIVÝ NA ZÁBAVĚ 118

ABY ZA NÁMI NEMOHLY 119

KAŽDÝ PIJE TAK, JAK SE MU NALÉVÁ 121

S HONZOU V HORSKÉM STŘEDISKU 123

PLATONICKÁ LÁSKA 125

JEŠTĚ JEDNA PŘÍHODA S KAMARÁDEM HONZOU 126

CESTA S HONZOU PO TAHU 128

JAK TATÍNEK BOJOVAL S ČERTEM 130

DOUTNÍK A MATURITNÍ PÍSEMKA 132

MEJDAN S TŘEŠŇOVÝM VÍNEM 135

KBELÍK PIVA ANEB ČUNDR DO NÍZKÝCH TATER 137

JAK SE BRÁCHA OPIL 139

VÍNO PO DVOUDECÁCÍCH 141

VODKA A NÁSLEDKY 142

SRDEČNÍ KOLAPS 144

OSLAVA NAROZENÍ NAŠICH DVOJČAT 146

JAK TATÍNEK TANCOVAL 147

CESTA PRO BUNDU 148

MACOCHA 151

RYCHLE VYCHLADLÉ HLAVY 153

DEMOLIČNÍ 154

NÁHRADNÍK 156

PLZEŇSKÝ LÉK 158

VOUSÁČ 160

EXPERIMENT 162

ČÁST TŘETÍ: STŘÍZLIVÉ PŘÍBĚHY Z RODINNÉHO ŽIVOTA 163


6

POHLAVNÍ VÝCHOVA MÉHO SYNA 163

PRAVDIVÝ PŘÍBĚH JEDNOHO PORODU SE ŠŤASTNÝM KONCEM 165

VÝCHOVA TEROREM ANEB ZA ČTYŘI DNY NAUČIT SYNA JEZDIT NA KOLE 169

AMPUTACE 171

MĚJ NA PAMĚTI, KOHO NEBO CO MÁŠ NAD SEBOU 172

DOUTNÍK UTĚŠITEL 173

BRADIČKA 174

BISTROL 176

DOVOLENÁ V ORLICKÝCH HORÁCH 178

PRO MIMINKO JEN TO NEJLEPŠÍ 180

SÁŇKOVÁNÍ 181

OBĚTOVANÝ SLUHA 182

POPRAVA SLUHY 183

PŘÍHODA S PRASETEM 184

PONIČENÉ PEŘINY 185

BAČKORY 186

POKAŽENÁ KRATOCHVÍLE 187

ŠKOLKA 188

UŽITEČNÝ A UZNALÝ ŠKOLNÍK 189

POLOMRTVÝ BRÁCHA 190

SLUHA V NEBEZPEČÍ ŽIVOTA 191

OTEC SLUHY V NEBEZPEČÍ ŽIVOTA 192

OTEC KAMARÁDŮ JAKO OBĚŤ DO TŘETICE 193

NĚCO O SEXU 194

HODINY HOUSLÍ 195

STARÝ UČITEL 197

ČESKÝ VLASTENEC 198

MYSLIVCI - TRAGICKÁ PŘÍHODA 199

MLSNÁ UČITELKA 201

KŘIVOKLÁT A JAHODOVÝ KOKTEJL 202

ZABÍJAČKA 204

JAK JSME STAVĚLI UDÍRNU 206

STEHNO Z KUŘETE 208

RANĚNÝ ZAJÍC 209

ČISTÁ HORSKÁ BYSTŘINA 211

VTEŘINOVÉ LEPIDLO 212

OPERACE NOSNÍ PŘEPÁŽKY 214

NEMOCNIČNÍ CYNISMUS 216

HOKEJ V NEMOCNICI 217

ŠVESTKA 219

CESTA DO PNEUSERVISU 220

TELEGRAM 221

V ZOOLOGICKÉ ZAHRADĚ 222

OPERACE SLEPÉHO STŘEVA (TEDY MÁLEM) 223

NEORGANIZOVANÝ ÚPRK 225

JAK JSEM SYNOVI NASTŘIHÁVAL PREZERVATIVY 227

ZKOUŠKA ZE STATISTIKY 229

ZÁHADNĚ ZMIZELÁ UZENÁ MAKRELA 231

STŘÍBRNÁ SVATBA 232

PŘÍBĚH Z RUMUNSKA ANEB NEJUPŘÍMNĚJŠÍ NABÍDKA 234

PORNO 236


7

ČÁST PRVNÍ: PŘÍBĚHY Z VOJNY POHLEDEM VOJÁKA

ZÁKLADNÍ SLUŽBY

Prolog

Sloužil jsem na vojně v dobách hlubokého socialismu a naším „bojovým

úkolem“ bylo odposlouchávat radiovou komunikaci mezi americkými

jednotkami dislokovanými tehdy v „západním“ Německu - já a všichni mí

spolubojovníci se totiž učili na střední škole angličtinu.

Naše rota byla umístěna těsně vedle „signálky“, což byl vysoký drátěný plot

nabitý elektrickým proudem, poslední překážka v cestě případného budoucího

emigranta, na níž seděli ve „věžích“ umístěných pár desítek metrů od sebe

příslušníci pohraniční stráže, připravení kdykoli na případného „narušitele

státní hranice“ střílet. Kolem signálky byl několik metrů široký pás vždy

pečlivě uhrabaného písku, to aby byly hned k poznání kročeje případného

diverzanta. Za signálkou směrem k Německu byly zcela protiprávně

rozmístěny naší armádou už „jen“ nášlapné miny, aby mohly zabít každého

„narušitele“, který se domníval, že mu v cestě do vysněného západního

Německa už žádná překážka nehrozí.

Přes pochmurnost až stísněnost právě popsaného, se udály i věci humorné, na

které stojí za to i po všech těch letech zavzpomínat. Pokusím se vám některé

z nich přiblížit. Tady jsou:


8

Plné polní

Stalo se téměř obligátním folklorem, že nad signálkou - každý na své straně

hranic - létaly československé i americké vrtulníky. Bylo to, viděno s odstupem

mnoha let, jako dětská hra. Nejdřív přeletěl jeden - dejme tomu americká

„cobra“ a za několik málo minut přeletěla československá armádní

helikoptéra.

Bylo to někdy opravdu doslova směšné, když si člověk představil, jak někde na

letišti číhá v bojové pohotovosti československý vrtulník, aby mohl „výhružně

přeletět“ se snad dvacetimetrovým rozestupem od místa, kde předtím letěla

americká cobra. Nejsměšnější a doslova k „posrání“ bylo to, že evidentně ani

jeden z vrtulníků by nezahájil bojovou akci, bylo to, jako když si kluci hrají „na

pikanou“.

Bylo nás, vojáků základní služby, na rotě asi čtyřicet a museli jsme, když chtěl

jakýkoli z našich vojáků z povolání (jinak řečeno furťáků, protože nás čekal

sice za relativně dlouhou dobu, ale přece jenom civil, kdežto oni zůstávali v té

pakárně „na furt“) pronést nějaké píčovské plky k celé rotě, všichni jako ovce

na pastvu nastupovat na „buzerák“. Pro nevojáky uvádím, že buzerákem bylo

nazýváno místo pod širým nebem, kde se konaly všemožné nástupy roty, při

kterých se děly různé „buzerace“ - v podobě nejčastěji vyslovovaných a

posléze i vykonávaných směšných - kdyby to nebylo tak tragické - povelů a

rozkazů. Nějaký ten buzerák mělo každé vojskové těleso v tehdejší ČSSR.

Jednou jsem byl, ještě na poddůstojnické škole, na tamním buzeráku, svědkem

degradace svobodníka za to, že asi o půlhodinu „přetáhl“ vycházku. Bylo

směšné, sledovat velitele útvaru, s jakým patosem se oháněl jakýmsi kapesním

nožíkem a snažil se sundat z nárameníků vojáka po jedné svobodnické „frčce“.

Pro neznalé uvádím, že to byl kovový cvoček, který byl propíchnut skrz

nárameník a na dolním konci opatřený dvěma rovněž kovovými a

roztáhnutými „ pacičkami“, to aby toto hodnostní označení, na které měl být

voják patřičně hrdý, bylo k nárameníku dostatečně upevněno. Aby celkový

„umělecký dojem“ z „potupné“ degradace svobodníka na prostého vojína byl

dokonalý, byl zmíněný svobodník skoro o hlavu vyšší než velitel útvaru, který

ho degradoval. Zkrátka naprostá fraška. To mělo být jedno z největších

ponížení vojáka základní služby, kterého se mu mohlo na vojně dostat.


9

Nejedna zaznameníhodná věc se stala i na buzeráku příhraniční roty, kde jsem

měl tu čest sloužit já. Před americkou armádou mělo samozřejmě zůstat

utajeno kolik nás vojáků zabývajících se odposlechem fonické komunikace

jejich jednotek (že o tom odposlouchání věděli, nemohlo být sporu) na rotě

slouží a zažívá tu dnešním pohledem viděno úsměvnou pakárnu, a tak když

zvuk motoru prozradil blížící se americkou helikoptéru, mimochodem proti

českému armádnímu vrtulníku vysoce elegantní, museli jsme se neprodleně

ukrýt v přilehlé garáži. Z „úkrytu“ garáže jsme mohli pozorovat pilota

helikoptéry, usmívajícího se černocha, tak blízko od naší roty americké kobry

létaly.

Jeden krásný letní den se přihodila následující, vrcholně směšná a pro naše

furťáky trapná a pro hrubou nedbalost takřka basou zavánějící událost. Byli

jsme s takzvanými „plnými polními“ které měly v celém příběhu sehrát

rozhodující roli, právě nastoupeni (a díky tomu i patřičně nasráni), podle

jednotlivých čet, velitel čety vždy napravo od čety, které velel, na buzeráku

(plná polní nebyla nic jiného než objemný ruksak, ve kterém měly být uloženy

věci pro krátkodobé přežití každého vojáka v případě nouze). Nemusím zvlášť

zdůrazňovat, že jsme všichni svorně naše plné polní (protože byly řádně

těžké) nenáviděli. Dotyčnou plnou polní měl každý voják povinně, podle

vojenských řádů, odloženou vedle sebe.

Náhle se stalo, že nám hukot motoru prozradil blížící se americkou cobru (už

jsme se těšili, že zase uvidíme její ladné tvary). Velitel roty okamžitě vydal

pokyn k úkrytu všech vojáků v garáži, ale zapomněl dodat, že je nutno, aby si

každý voják vzal s sebou svou nenáviděnou plnou polní, tedy onen batoh, který

jsme měli při nástupu položen vedle sebe.

Tak došlo k situaci, že obsluha americké cobry nezahlédla ani jediného

československého vojáka, zato si mohla počet vojáků na rotě zjistit pohodlně

podle vyřádkovaných plných polních. Plné polní velitelů družstev spočívaly

zvlášť napravo od každé čety, takže osádce amerického vrtulníku, pokud by

o to stála, stačilo pohodlně spočítat na zemi postavené plné polní, aby se

dozvěděla, kolik slouží na rotě vojáků - i když jsem si jistý, že tento údaj už

dávno američané znali. Tak naivní jsme, na rozdíl od našich furťáků, nebyli.


10

Jemný sovětský intelektuál

Na samém konci mé vojny byli přiděleni do prázdných baráků vedle naší roty

sovětští vojáci, jejichž poslání bylo ve vztahu k americké armádě podobné jako

to naše. Dívali jsme se na ně pochopitelně jako na okupanty, i když jisté

sympatie k vojákům základní služby jsme přece jen pociťovali, zvlášť když

jsme viděli, za jakých podmínek žijí. Na nohou onuce a jejich strava byla

s železnou pravidelností tmavá omáčka s těstovinami bez jakékoli stopy masa.

Na dohled od naší roty byly dvě západoněmecké vesnice, které se tuším

jmenovaly Eslarn a Schonsee. Stalo se časem pro nás velkým potěšením, strašit

naše zobáky, kteří měli v nočních hodinách službu na bráně, že jsme po nějaké

mazácké pitce na bráně naší roty prohlašovali: „Slyšeli jsme, že v Eslarnu mají

ještě otevřenou hospodu, tak se tam jdeme podívat“. Nebozí zobáci, než

poznali, že se z naší strany jedná o žert, zakoušeli horké chvilky, jestli nás mají

prásknout péesákům (tedy pohraniční stráži), nebo co mají vlastně dělat, aby

nebyli sami ze strany našich velitelů potrestáni (byli jsme přece jenom jejich

mazáci).

Když jsme okupantům sdělili, že vesnice, které se rýsovaly na obzoru asi čtyři

kilometry od nás, je západoněměcká, nefalšovaně se zděsili, takovou měli

z německých, natož amerických vojáků hrůzu. Tu nakonec stěží utajovali

i jejich furťáci – cháska, jež si zasluhuje později samostatnou zmínku.

Sovětští vojáci byli sice okupanty, ale časem jsme se s nimi sblížili, zvláště

s jejich mazáky, kteří to měli do civilu stejně jako my „za pár“ a celou vojnu už

měli tím pádem v píči. Vyprávěli nám, že po službě u nás, tedy v tehdejší ČSSR,

se nebudou moci už vrátit domů, jelikož by mohli „vykecat“, jaká je u nás

životní úroveň a vůbec některé další věci, takže je po návratu z vojny čeká

přesun kamsi na východ velké sovětské země.

Časem došlo i ke družbě, a tak když byli pryč naši furťáci (jak to bylo s jejich

furťáky nevím, ale asi je jakožto mazáky k nám na rotu pouštěli), kteří bydleli

většinou v Domažlicích a na naši Bohem opuštěnou rotu dojížděli asi čtyřicet

kilometrů skříňovou vétřieskou. Zkrátka, bylo to velmi zřídka, že se rusáci

nesměle zúčastnili nějaké té pitky u nás na rotě. Sovětští vojáci byli vždy

rozpačití z toho, že nás nemají čím pohostit (rozuměj chlast), protože poměry


11

v jejich armádě byly takové, že by je za to čekaly drakonické tresty. Alkohol

jsme tedy museli obstarat vždy my.

Jednou jsme přivezli tajně na rotu sedmdesát lahvových piv. K tomu je třeba

vysvětlení. Každé vojenské auto vozí s sebou maskovací síť. To je pouzdro, ve

kterém je skryta maskovací síť pro případ, že by bylo potřeba vozidlo

v otevřeném terénu zamaskovat a udělat ho proto „neviditelným“ letounům

shora. My jsme měli spočítáno, že do obalu na maskovací síť na vétřiesku se

vejde přesně sedmdesát lahvových piv, ani o pivo víc. Tehdy jsme, kromě těch

sedmdesáti lahvových piv, s sebou přivezli také jednu půllitrovku slivovice (v

obchodě koupenou, žádnou domácí).

Bylo to v pátek, když naši furťáci odjeli linkou (tak byla zvána už zmíněná

vétřieska, která jim sloužila k dopravě z Domažlic na naši rotu a naopak

odpoledne zase z roty do jejich domovů nebo spíše hospod v Domažlicích) a na

rotě měl službu operačního důstojníka (tedy člověka, který odpovídá za chod

celé roty v nepřítomnosti ostatních furťáků) jeden „absík“. Tady je třeba

vysvětlit, kdo to byli absíci. Byli to vysokoškoláci, kteří při vysoké škole, nevím

už v kterých ročnících, absolvovali vždy jeden den v týdnu vojnu. Proto tedy

termín absík = absolvent. Jejich výhodou bylo, že vykonávali základní

vojenskou službu jen rok.

Byli však i tací vysokoškoláci, kterým se zdál konec studia ještě za dlouho nebo

si zkrátka nechtěli nechat ostříhat své vlasy (což absolventi vojenských

kateder museli), ti však později na dvouleté základní službě trpce litovali

svého tehdejšího rozhodnutí, protože museli nechat na sebe řvát mladší a

vypatlané palice z řad furťáků. A nebylo jim pomoci.

Absíci měli na vojně zvláštní postavení, nosili na rozdíl od nás, zlaté prýmky a

byli nám, vojákům základní služby, nadřízeni, ale zároveň byli i jedněmi z nás,

a tak se dalo spoléhat na to, že by nás furťákům práskli jen v nejkrajnějším

případě. Tolik k vysvětlení pojmu „absík“.

Vraťme se však k průběhu onoho „společenského“ večera se sedmdesáti pivy.

Když jsme večer v počtu pěti vojáků základní služby začali pivo konzumovat,

samozřejmě jsme počítali s tím, že jich „padne“ všech sedmdesát.

Zničehonic se mezi námi objevili tři sovětští vojáci, samozřejmě mazáci. Přišli

a chovali se značně rozpačitě a zakřiknutě - jak se ostatně na okupanty slušelo.

Protože jsme už byli po vypitém alkoholu v dobré míře, rozhodli jsme se po

krátkém váhání okupanty pohostit. Nedali se dvakrát pobízet a zprvu nesměle,


12

i když přece, přijali od nás nabízené láhve piva. Byl mezi nimi jeden jemný

hoch, na první pohled intelektuál, který se po chvilce mlčenlivého pití zeptal,

jestli jejich pobyt (tedy sovětské armády) na našem území je okupace. Když

jsme ho ujistili, že samozřejmě ano, bylo vidět, že to asi tušil, přesto ho holá a

takto vyřčená pravda zasáhla. Po chvílích tichých rozpaků se nám za tu

okupaci sám za svoji osobu omluvil.

Ocenili jsme toto gesto upřímnosti a jako projev zvláštního uznání jsme mu

chtěli dát jako prvnímu napít z láhve přivezené slivovice. Počítali jsme

samozřejmě s tím, že slivovice, jak bylo v našich končinách dobrým zvykem,

oběhne několikrát dokola.

Tento jemný hoch slivovici vzal a začal pít. Když měl vypitou asi půlku lahve,

začali jsme se po sobě znepokojeně dívat, v obavě, že na nás kurva do píči

nezbude. Naše nejhorší obavy se po krátké chvíli naplnily. Sovětský mazák,

jinak opakuji podle vzhledu a jak jsme mohli za tu krátkou chvíli vytušit i podle

povahy, jemný intelektuál, nechal v láhvi necelé dva centimetry tekutiny a

láhev nám vrátil s omluvou, že není zvyklý pít. Zjevně se domníval, že

nabídnutá slivovice je jakýmsi uvítacím pohárem, a tak mu bylo trapné ji

nevypít celou. Netřeba dodávat, že mu po vypité slivovici zjevně nic nebylo.

Tak jsme se na vlastní oči přesvědčili, jak se v Rusku chlastá.


13

Pro silné žaludky

Předem varuji, že následující příběh je jen pro silné, až velmi silné žaludky.

Jestli řadoví sovětští vojáci chlastali tak, jak jsem popsal v předcházejícím

příběhu, nemohu pominout vylíčení toho, jak chlastali sovětští důstojníci a

vojáci z povolání vůbec.

Jednoho večera uspořádali furťáci pro své ruské kolegy pitku. Odehrávala se

v osmipatrové věži, kam jsme jezdívali plnit „bojový úkol“ - to znamená, jak už

jsem dříve uvedl, poslouchat a překládat fonickou komunikaci mezi

jednotkami americké armády v Německu. Furťáci se asi nechtěli nechat

zahanbit před svými sovětskými kolegy a tak se na onu pitku zásobili

dostatkem především tvrdého alkoholu. Bylo ho tolik, že to bylo i na otrlé

sovětské důstojníky příliš, a tak zeblili (jiný výraz není pro jejich chování dost

výstižný) příšerným způsobem celý záchod.

Velitel naší roty podplukovník Prýmek mě neměl nikdy příliš v lásce. A to se

projevovalo mimo jiné i tím, že když jsem měl být z rozkazu vyšších míst

povýšen na desátníka, tak znechuceně volal na výkonného praporčíka:

„Staršino, tohleto má dostat desátníka?“

A tak přestože mi už podle hodnosti nic takového nepříslušelo, zgustnul si ten

čurák na mě tím, že mě pověřil úklidem zcela poblitého hajzlu po sovětských

furťácích. Mísa byla plná zvratků až po okraj a také na podlaze byla snad

centimetrová vrstva ruských blitin. Prvořadou otázkou bylo pro mě, jak se do

celé věci pustit, měl jsem k dispozici pouze kýbl a hadr a mísa, jak jsem se už

zmínil, byla celá ucpaná. Začal jsem, sám na hranici poblití, vytírat podlahu

hadrem. Šlo to dost ztěžka, protože ruské blitky nebyly žádná voda, svědčily

spíš o tom, že jsou sověti zvyklí každého panáka vodky zajídat.

Naštěstí ve vedlejší místnosti, určené na umývání rukou po použití záchodu,

tekla voda. Tou jsem začal sovětské zvratky vždy po nabrání pomocí hadru asi

půl kbelíku ředit vodou, takže sice pomalu, ale přece odtékaly. Tato práce mi

zabrala asi dvacet minut. Nezdá se to být moc, ale vzhledem k tomu v jakém

prostředí jsem se pohyboval a s jakým materiálem jsem pracoval, to bylo až

dost.


14

Teď však přišel hlavní problém. Co udělat s po samý vršek nablitou,

záchodovou mísou? Musel jsem si nějak poradit, protože systém, kterým jsem

uklízel podlahu, mi připadal pro úklid mísy zcela nemožný. Nakonec jsem si

jakž takž poradil. Sešel jsem šest pater věže až k popelnicím, kde jsem po

několika minutách bezútěšného hledání našel otevřenou krabičku od paštiky

májky s odchlíplým víčkem. S tímto nuzným nářadím jsem vyšlápl šest pater

zpátky nahoru s vidinou „práce“ která mě očekává.

S pomocí krabičky od májky, kterou se mi podařilo proměnit v jakousi

naběračku, jsem postupně obsah mísy přeléval do kýble, vždy jen do slabé

poloviny, aby mi obsah kbelíku patřičně rozředěný vodou pojalo nebohé

umyvadlo. Touto činností jsem strávil dalších dvacet minut až půl hodiny.

Konečně byla mísa prakticky prázdná a já jsem s napětím zatáhl za

splachovadlo s vědomím, že pokud záchod nebude ani poté odtékat jsem asi

v koncích. Jen maně mi napadalo: K tomuhle všemu je desátník československé

lidové armády, z rozhodnutí důstojníka téže armády, nucen. Uklízet blitky po

okupantech.

Když jsem tedy záchod zkusmo spláchl, voda kupodivu plynule odtekla a tak

jsem zjistil, že mému velice nechutnému výkonu je konec.

Za tu nechutnost, kterou jsem čtenáře nebo čtenářku tohoto textu podrobil,

dodávám malou pointu. Všichni, hlavně starší ročníky, si vzpomenou, jak

strašně tehdy „voněly“ ruské voňavky, kterými byli sovětští lampasáci vždy

štědře politi. Pro toho, kdo dokázal číst až sem, přidávám ještě jeden otřesný

zážitek. Ze vší mé činnosti na tom záchodku bylo nejstrašnější, že mísa a okolí

i při svém šíleném obsahu voněly příslovečnou ruskou voňavkou. Z toho se mi

dělalo špatně snad nejvíc. Tolik náhled do části života sovětských lampasáků.


15

Vojenské vánoce

Přišly Vánoce. Protože všichni furťáci se snažili strávit Štědrý večer mimo rotu

(s rodinou nebo čert ví kde), služba velícího důstojníka připadla tenkrát na

absíka. Jeho úlohu jsme si už vysvětlili výše. K tomu je třeba dodat, že služebně

nejvýše postavení absíci získali hodnost podporučíka - tedy důstojníka.

Pro furťáky to bylo pravé požehnání, protože takovému nešťastnému absíkovi

mohli dát službu v den, kdy nikdo z nich nechtěl na rotě být – byl to přece také

důstojník.

Zároveň byl však také jedním z nás záklaďáků, což se projevovalo tím, že jsme

si z něho příliš jako z autority nic nedělali, protože jsme věděli, že by se musela

stát opravdu závažná věc, aby nás „prásknul“ vojákům z povolání. Sám dotyčný

absík si toho všeho byl vědom, proto jen rezignovaně prohlašoval: „Jen mi tu,

vy čuráci, nedělejte moc velkej bordel.“

Vědomi si skutečnosti, že službu na rotě bude mít na Štědrý večer absík,

nashromáždili jsme na rotu chlastu, kolik se jen dalo, dokonce tolik, že se

dostalo i na „zobáky“, což byl jeden z termínů používaných pro služebně

mladší vojáky.

A pak to začalo. Na celé rotě snad nebylo vojáka, který by ten večer nechlastal.

Brzy po začátku pitky nás mazáky napadlo, že by neškodila trocha muziky.

Nebylo nic jednoduššího, než z titulu hodnosti a čísla (číslo byl významný údaj,

který vypovídal o tom, kolik kterému vojákovi zbývá dní do civilu) poslat

nějakého zobáka na věž, která nám sloužila k plnění bojového úkolu, a byly na

ní magnetofony. Jeden ze zobáků skutečně záhy dostal za úkol přinést z věže

magnetofon (pásků s muzikou jsme měli každý z domova dost).

Pro upřesnění dodávám, že magnetofon byl, jak ještě dále vysvětlím,

standardní součástí našeho bojového poslání, abychom si mohli znovu přehrát

slova odposlouchávaných amerických vojáků, která zanikala ve fonickém

šumu. Určenému zobákovi se z příjemně ústředním topením vyhřáté roty

zjevně nechtělo, dokonce se pokusil pod vlivem už vypitého alkoholu chabě

proti úkolu protestovat, ale byl umravněn větou: „Táhni nebo máš UPPDKV“,

což pro nezasvěcené je „Úplně plně po píči do konce vojny“, což znamenalo, že


16

by si nebohý voják nesl cejch, který by ho v očích mazáků zcela znemožňoval, a

bylo by vždy dost příležitostí, jak mu to dát najevo. Mladý voják úkol přes

počáteční nechuť, vědom si hrozby UPPDKV, která se nad ním vznášela, svůj

úkol splnil, vydal se pěšky do sněhové vánice a magnetofon skutečně přinesl. A

pak se začaly dít věci.

Dodnes nevím, jak se mohlo podařit celou akci před lampasáky i dodatečně

utajit, skutečností však zůstává, že ten večer (tedy Štědrý večer) byla celá rota

kromě velícího absíka, který byl z nás evidentně nešťastný, totálně ožralá.

Velící absík se jen občas zmohl na větu „Neblbněte, vy čuráci“. Po chodbách se

líně motaly figury vojáků československé lidové armády, na pokojích se

utvářely hloučky opile diskutujících a nebylo žádnou zvláštností, když

uprostřed řeči někdo zmožen alkoholem usnul. Také na záchodech byl

zaznamenán větší počet blijících vojáků, kteří (zejména zobáci) nesli svůj úděl

statečně s vědomím, kdy se zas něco takového může povést.

Ve všeobecném víru dění si jeden voják spletl telefonní ústřednu se záchodem,

který byl umístěn hned naproti, a chystal se chcát do hučících agregátů

ústředny. Jen s vypětím všech sil se ho několika stejně ožralým vojákům

povedlo dovést na skutečný záchod.

Další voják na chodbě vleže na zádech blil. Stejně ožralí kamarádi s vědomím,

že se přece jen děje něco nepatřičného, s vynaložením nejlepší vůle a svých

chabých zdravotnických znalostí se ho pokoušeli zachránit před udušením. A

tak ho začali otáčet na bok, případně na břicho. Jak ale byli sami ožralí, otáčeli

mu jenom hlavu a trup ponechali v poloze ležící. Bylo tenkrát velké štěstí, že

dotyčný jedinec jejich zachraňování přežil.

A nakonec ještě jedna perlička. Na rotě s námi sloužil jeden mladý voják, který

neměl mnoho přátel. Byl nehezkého vzhledu, uhrovatý obličej, vzrůstem malý

a o jeho povaze by se dalo říct, že byla všechno možné, jenom ne družná.

Zmíněný voják se také výše popsané pitky zúčastnil (chlastu bylo přece pro

všechny dost). Byl to zkrátka takový tichý samotář, který žádné jen trochu

veselejší vojenské společnosti nijak nechyběl. Přece jen ve chvíli ožralství nás

nechal nahlédnout do tajemství své duše. Rozhodl se realizovat v rámci svého

elektrotechnického koníčka. Měl velkou slabost pro jemnou elektroniku, a tak

ve své opici využil situace, kdy se zbytek ožralé roty už zcela přestal starat

o přinesený magnetofon a vzhledem ke své zálibě v jemné elektronice, které

také oproti nám ostatním značně lépe rozuměl, ho zcela do nejmenšího

šroubku rozebral.


17

Ostatní vojáci strávili večer podle své nátury. Někteří velmi bujaře a družně a

druzí zase melancholicky seděli a koukali do zdi. Našli se i takoví, kteří se

chtěli pod vlivem chlastu spolu prát, v tom jim však jejich rozumní kumpáni

zabránili. Celkem vzato, našlo by se jen málo jedinců, kterým sloužilo trávící

ústrojí tak dobře, že se nepoblili.

Druhý den po pitce, tedy na Boží hod, nastal zobákům čas pravého utrpení.

Ještě ze sebe zdaleka nesetřásli účinky své včerejší opice, ale pořádek na vojně

musí být a kdo jiný je tady od toho, aby ho nastolil, než mladý voják - zobák.

Nemusím ani dodávat, že se služebně mladší vojáci druhý den po

inkriminované pitce při úklidu všech znečištěných prostor docela dost nadřeli.

My mazáci jsme pochopitelně vyspávali až do oběda a někteří kocovinou

zvlášť postižení jedinci i déle.

A nakonec ještě jednu perličku, která svědčí o bojové připravenosti tehdejší

československé armády dostatečně ilustrativně. Ten mladý voják, který, jak už

bylo uvedeno, rozebral v opilosti magnetofon do šroubku, ho nebyl schopen po

vystřízlivění dát zase dohromady a tak se, za přece jenom obav přítomných

vojáků, celý rozebraný magnetofon uložil na dno jedné prázdné popelnice a

ponechal se svému osudu, provázen mnoha tichými modlitbami zejména nás

mazáků, co se stane, až se na chybějící magnetofon přijde. Je třeba uvést, že ten

zmíněný magnetofon nikdy nikomu z vojáků z povolání při žádné inventuře

nechyběl.


18

Sklad pohonných hmot

Další perlička se jen náhodou nezměnila v dost velkou tragédii. My, kteří jsme

sloužili u odposlechu, jsme spadali pod velení armády, ve vojenské hantýrce

jsme tedy byli „armáďáci“, zatímco vojáci pohraniční stráže zvaní „péesáci“,

spadali pod ministerstvo vnitra.

Pořádat občas armádní diskotéku byla věc, velmi vítaná. Příležitost všemi

mazáky očekávaná (zobáci neměli nárok, neměli na to zkrátka „číslo“ - tedy

patřičně nízký počet dnů, který je dělil od vytouženého civilu). Jedna taková

šance přišla, a tak jsme se my mazáci ujali pořádání avizované diskotéky.

Taková věc byla spojena vždy s mnoha očekáváními. Vědělo se, že na akce

pořádané vojáky holky zpravidla nechodí, ale ve vzduchu se vznášelo pověstné

„co kdyby“. Akce dopadala tak, jak se čekalo, bylo vidět, že z očekávaného a

kýženě vymodleného mrdu zase nic nebude, tak jsme se my přítomní, snad jen

trochu zklamaní vojáci, pustili do druhé, ne nevýznamné příležitosti, kterou

celá akce skýtala kromě holek - tedy samozřejmě do chlastu. A netroškařili

jsme.

Nějakým řízením osudu se diskotéky zúčastnilo i pár péesáků. Je třeba

poznamenat, že mezi námi armáďáky a péesáky panovalo vždycky jakési

napětí, vzešlé zřejmě ze strany péesáků, kteří nám tak trochu záviděli volnější

režim, než měli oni pod ministerstvem vnitra.

Jak se čas nachyloval směrem ke konci diskotéky a hladina vypitého alkoholu

všech účastníků stoupala, slovo dalo slovo a nevím už, kdo situaci

vyprovokoval, zkrátka strhla se mezi námi armáďáky a péesáky rvačka. Došlo

i na nějakou tu krev, ale jak se blížil příjezd vozidel, která měla nás i péesáky

odvézt zpátky na naše roty, začaly hlavy vychládat a zejména péesáci začali

mít strach z případných následků.

Dopadlo to tak, že nás naléhavě žádali, až skoro prosili, abychom incident

nikomu nehlásili, protože my jsme armáďáci, kdežto oni péesáci a při

případném kázeňském řešení by oni jako vojsko ministerstva vnitra byli

potrestáni podstatně drastičtěji než my. Protože jsme nakonec všichni byli


19

vojáky, rozhodli jsme se jejich téměř prosbě vyhovět s tím, že si případné

šrámy a oděrky ošetříme sami a nebudeme nikomu nic hlásit.

Následuje ještě dovětek. Jeden z nás, armáďáků, si při začátku potyčky

s péesáky prozíravě strčil brýle do kapsy vojenského kabátu, kde měly, podle

jeho názoru, poměrně bezpečně rvačku přečkat. Když přijela pro nás,

armáďáky, určená vozidla, tedy vétřieska s plachtou a velitelský gaz, dostalo se

vojákovi s ukrytými brýlemi té cti, že ho měl vézt velitelský gaz. Jízda na rotu

proběhla klidně, ale až na chodbě roty zjistil dotyčný voják, že mu někam po

cestě vypadly brýle, a to nejspíš do velitelského gazu.

Službu dozorčího na rotě zastával tehdy mazák, a tomu se nechtělo ani na

žádost ztrátou brýlí postiženého vojáka z vyhřáté roty v noci do zimy a sněhu.

Celkem mírně proto majiteli ztracených brýlí (také mazákovi) rozmlouval

jejich hledání teď v noci s tím, že se najdou lépe za denního světla. Na to ovšem

majitel brýlí nechtěl slyšet, a tak se, notně opilý, vydal do noční tmy hledat

ztracené brýle sám. Musím podotknout, že velitelský gazík parkoval ve skladu

pohonných hmot.

Dotyčný sklad byl opatřen mohutnými a vysokými dřevěnými zasouvacími

vraty. Po chvíli se desátníkovi podařilo urvat zámek, kterým držely obě půlky

vrat u sebe, a jal se vrata otvírat, a to s takovou vehemencí, že vrata na

kolejničkách přeskočila konečnou zábranu, která sloužila k tomu, aby nemohla

z kolejniček vypadnout a zřítila se k zemi.

Protože voják držel vrata za madlo, kterým se otvírala, pravou rukou, a

otevíral levou část vrat, těžká vrata ho obrátila rukou a posléze i břichem a

obličejem zemi. Nebýt to v zimě na sněhu, měl by pravou ruku rozmačkanou.

Takhle však spadl rukou i obličejem do sněhu a povzbuzen tím, že se mu nic

nestalo, vydal se ke gazu hledat své brýle dál. Protože mu alkohol zatemnil

mozek natolik, že si neuvědomil, že gaz parkuje ve skladu pohonných hmot,

svítil si při tom sirkami. Posléze ztracené brýle skutečně našel.

Další následky způsobené činností onoho mazáka, zejména správné nasazení

na zemi ležících vrat, udělali druhý den ráno zobáci, zatímco strůjce celé akce

(mazák) vyspával opici s brýlemi spokojeně odpočívajícími na jeho nočním

stolku.


20

Prozvánění

I já jsem si užil na vojně kratochvíle, při kterých nebylo o co stát. Měl jsem

právě, jako služebně mladý voják, tu čest, zastávat na dvacet čtyři hodin službu

dozorčího roty. Tento akcent příběhu si zaslouží, aby byl trochu rozveden. Po

skončení půl roku trvající poddůstojnické školy, měli z nás všech být

poddůstojníci, tedy nejméně svobodníci. Mám podezření, protože jsme se

neměli s velitelem poddůstojnické školy nadrotmistrem Hajzlem moc rádi, že

zařídil on, abych já, ze všech absolventů zmíněné Pešky, dostal hodnost

svobodníka. Hajzl samozřejmě věděl, jak to na příhraniční rotě

s poddůstojníky chodí.

Tam, kam jsme byli převeleni, mohli dostávat službu dozorčího roty výhradně

poddůstojníci. Dozorčí roty byl voják, který na dvacet čtyři hodin kompletně

zodpovídal za chod roty včetně rajónů (úklidu) a rozcviček, tedy aktivit,

kterých se mazáci tradičně nezúčastňovali. Za všechno ale stejně zodpovídal

dozorčí roty, a on by byl hnán v případě kontroly k zodpovědnosti za to, proč

mazáci nejsou na rozcvičce nebo proč se neúčastní rajónů. Inu, také jedna ze

slastí vojenské služby, které jsem si plnými doušky užíval.

Na naší příhraniční rotě to chodilo tak, že dozorčí roty měl jednoho

pomocníka, který stál v létě v zimě na bráně a hlásil dozorčímu případné

přicházející osoby nebo další události hodné pozornosti dozorčího roty. Tedy

lépe řečeno hlásit měl.

Spojení mezi dozorčím a jeho pomocníkem na bráně udržoval polní telefon,

takzvané pékáčko. Fungovalo přibližně tak, že se na jedné straně kabelu (resp.

kabelů) zatočilo kličkou, tím vznikl elektrický výboj, na druhé straně

následkem toho telefon zazvonil a mohlo se komunikovat.

V ten večer, o kterém chci vyprávět, se kolem mě shromáždilo několik mazáků.

V první chvíli mi na tom nepřipadlo nic podezřelého. Potřeboval jsem tehdy

z nějakého důvodu zavolat pomocníkovi (mazákovi) na bráně a tak jsem

usilovně točil kličkou telefonu. Netušil jsem, že mazák, který má mít službu na

bráně, pohodlně spí na své posteli, což ovšem kolem mě shromáždění mazáci

věděli. Ti mě povzbuzovali a radili, jak se má s telefonem správně zacházet,

aby zvonil. Musíš to, kurva do píči, pořádně prozvonit, zněla nejčastější rada.


21

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem vděčným předmětem jejich

legrace.

K „prozvoňování“ se musím vrátit ještě podrobněji. Jak jsem už napsal,

vytvořilo se po několikerém otočení kličkou mezi oběma dráty pékáčka napětí,

které při dotyku konců kabelu vytvořilo poměrně silný elektrický výboj. To

nás nalákalo k experimentům. První pokus s tím, jak je elektrický výboj silný,

jsme provedli na chycené velké masařce a výsledek nás mile překvapil - výboj

ji úplně sežehl.

Tak se u nás na rotě ujala nová tradice nazvaná, jak jinak než prozvoňování.

Tentokrát už se ovšem neprozvoňovaly mouchy, ale vojáci, a to samozřejmě

hlavně zobáci, i když prozvonění občas neušel ani nějaký ten mazák. Jeho

samozřejmě prozvoňovali jen „služebně stejně staří“ vojáci, mladý voják si to

dovolit nemohl. Protože jsme plnili bojový úkol prakticky nepřetržitě, vždy se

našel někdo, kdo spal po noční službě. Nebylo lepšího objektu pro

prozvoňování. Konalo se vždycky za relativně velké pozornosti „čumilů“ a

efekt byl zaručený. Oběť sebou cukla, posadila se, a pokud to byl mazák, začal

nadávat: „Kurva dopíči čuráci, který hovado mě zase prozvonilo!“ Mladí vojáci

museli v tomto případě tak leda držet hubu.

Mně samotnému se aktu prozvonění taky párkrát dostalo a můžu potvrdit, že

to nebylo nic příjemného.


22

Volně a jemně na rasisticků notečku a jiné žertíky

Na naší příhraniční rotě sloužilo asi čtyřicet vojáků, pouze jeden byl tmavé

pleti. Říkejme mu třeba vojín Brada. Byl to Rom, který měl i na běžné Romy

výrazně tmavou pleť. Moc rozumu nepobral, neměl, tuším, dokončené ani

základní vzdělání. Na rotě zastával funkci kotelníka, a tak mu absence vzdělání

nijak viditelně nechyběla. Byl to ale chlapec veskrze dobromyslný a s prostou

povahou, proto nás ani nenapadlo ho nějak slovně, natož jinak surově

rasisticky napadat. Přesto ale byla jeho barva pleti předmětem různých vtípků,

které jsme my, vtipkující, ale nebrali jinak než jako recesi, a ani on si z nich

v jeho prostotě nic nedělal. Dá se tedy říci, že jsme ho, s notnou dávkou

nadhledu, my ostatní měli celkem vzato i rádi.

Na papíře napsáno, by byly některé naše hlášky i žalovatelné, ale jak jsem už

uvedl výše, byly míněny s hodně velkou nadsázkou.

Pro objasnění dalších souvislostí musím pro neznalé čtenáře uvést, co byla

„arma“. Arma byla prodejnou v rámci kasáren, kde jsme si my vojáci mohli

nakupovat (pokud byly peníze) cigarety, utopence nebo různé sladkosti

v igelitových obalech - pro pamětníky například „tatranky“. Arma na naší rotě

byla takovou malou společenskou místností, kde se vařila káva, hojně kouřily

cigarety, a kde se u jednoho stolku směstnalo až šest vojáků, převážně mazáků,

protože nebylo-li u stolu v armě volné místo, byli z něj nemilosrdně vykázáni

mladí vojáci, tedy ti, kteří měli do konce vojny nejméně o půl roku déle než my,

mazáci. Arma tedy plnila funkci takové nealkoholické (tedy pokud nebyl

chlast) hospody.

O víkendech, pokud nebyli přítomni na rotě vojáci z povolání, jsme na

prosklené dveře army z čiré recese vždy umístili z nějakého časopisu

vytrženou dvoustránku, na které byl zobrazen sehnutý černoch tvrdě pracující

na plantáži. No a my mazáci jsme pod tento obrázek umisťovali vždy nápis

„sem nesmíme“, tak, jako to bývalo a snad i ještě je na prostředcích hromadné

dopravy, tam ovšem s obrázkem nějakého domácího zvířete - nejčastěji psa

nebo kočky.

Celá tato taškařice byla zaměřena právě na jediného příslušníka tmavé pleti na

rotě, vojína Bradu. Že šlo o čirou recesi dokládá nejlépe fakt, že kdykoli se

v armě objevil sám vojín Brada, nebyla mu nikdy odmítnuta obsluha, nanejvýš


23

jsme prohodili větu: „Brada, člověče, vždyť vy jste černější než naše kanady!“

Myslím, že pro tak nevinný žertík by nás snad ani antirasisté nemohli žalovat.

V této souvislosti se musím zmínit o další pakárně, které jsme byli na vojně

vystaveni. Jednalo se o takzvaný „plán kulturně výchovné činnosti“. Byl to

jednostránkový strojopisný plátek, kde hlavní část tvořily naplánované

zvolené televizní programy, na které se mohli vojáci, pokud měli volný čas,

(tedy především mazáci), dívat.

Pro každý televizní pořad byl určen jeden z vojáků, který měl za úkol dbát na

pořádek na politickovýchovné světnici (PVS), kde byla umístěna i televize. Pro

zajímavost uvádím, že pro blízkost k západoněmecké hranici byly televizní

kanály, na kterých bylo možno německou televizi sledovat, zapečetěny.

Zmíněný plán kulturně výchovné činnosti jsme měli tu čest sestavovat já

s mým dobrým kamarádem - spolubojovníkem. Časem se pro nás sestavování

plánu kulturně výchovné činnosti stalo koníčkem. Na každý večer bylo nutno

určit osobu zodpovídající za pořádek na politicko-výchovné světnici po dobu

vysílání příslušného pořadu. A tady nastával ráj pro naši fantazii a jako onu

osobu jsme vybírali vždy vojáka, který měl, ať už svými koníčky, průšvihy

nebo vůbec čímkoli k danému pořadu nějaký vztah. Nemusím snad ani

dodávat, kdo byl určen jako dozorčí na PVS pro pořad „Černou Afrikou“. Byl to

samozřejmě vojín Brada. Ale stejnou „legraci“ jsme si tropili i z ostatních

spolubojovníků.

Abych trochu osvětlil, jak byl náš plán politickovýchovné činnosti, který visel

celý týden na nástěnce, sledován vojáky z povolání, musím poznamenat, že

jsme si při jeho sestavování dovolili docela dost, a tak byl například k pořadu

Televarieté v závorce připsán dovětek „krávy na bradlech“. I to týden viselo

nepovšimnuto vojáky z povolání na nástěnce.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist