načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tři muži ve člunu a na toulkách - Jerome Klapka Jerome

Tři muži ve člunu a na toulkách

Elektronická kniha: Tři muži ve člunu a na toulkách
Autor:

Máte rádi suchý anglický humor? Jeden z nejslavnějších klasických románů je ho plný od první po poslední stránku. Harris, George a Jerome, společně s foxteriérem Montmorencym, se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 339
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Máte rádi suchý anglický humor? Jeden z nejslavnějších klasických románů je ho plný od první po poslední stránku. Harris, George a Jerome, společně s foxteriérem Montmorencym, se vydávají společně na velkolepou výpravu po řece Temži, kde hodlají „obnovit svoji duševní rovnováhu“, aby se v druhém dílu vypravili na cyklistické toulky do Evropy – do Německa a též do Prahy. Na svých výpravách zažijí nejednu situaci, jíž nelze nazvat jinak než prekérní…
Dvě nejoblíbenější díla spisovatele Jerome Klapky Jeromeho vám přinášíme v jednom svazku. A nezapomeňte: „Dobrý oběd probouzí vše, co je v muži něžnějšího. Jeho blahodárným vlivem se stávají ze zamračených bručounů bodří žvanilové.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JEROME KLAPKA JEROME

Tři muži ve člunu

a na toulkách


Copyright (c) 2013 Palmknihy

Cover design (c) 2013 Ivan Brůha

ISBN 978-80-7486-120-8 (ePub)

ISBN 978-80-7486-121-5 (mobi)

ISBN 978-80-7486-122-2 (PDF)


Obsah

Tři muži ve člunu ...................................................................................................................... 5

AUTORŮV PROPAGAČNÍ ÚVOD ....................................................................................... 6

AUTOROVA PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ ............................................................ 7

I ............................................................................................................................................. 8

II .......................................................................................................................................... 14

III ........................................................................................................................................ 18

IV ........................................................................................................................................ 23

V.......................................................................................................................................... 30

VI ........................................................................................................................................ 35

VII ....................................................................................................................................... 41

VIII...................................................................................................................................... 47

IX ........................................................................................................................................ 54

X.......................................................................................................................................... 60

XI ........................................................................................................................................ 66

XII ....................................................................................................................................... 72

XIII...................................................................................................................................... 79

XIV ..................................................................................................................................... 87

XV ....................................................................................................................................... 94

XVI ................................................................................................................................... 102

XVII .................................................................................................................................. 105

XVIII ................................................................................................................................. 110

XIX ................................................................................................................................... 115

Tři muži na toulkách ............................................................................................................. 121

I ......................................................................................................................................... 122

II ........................................................................................................................................ 130

III ...................................................................................................................................... 138

IV ...................................................................................................................................... 146

V........................................................................................................................................ 155

VI ...................................................................................................................................... 164

VII ..................................................................................................................................... 172

VIII.................................................................................................................................... 179

IX ...................................................................................................................................... 187

X........................................................................................................................................ 196

XI ...................................................................................................................................... 203

XII ..................................................................................................................................... 211

XIII.................................................................................................................................... 219

XIV ................................................................................................................................... 227

Tři muži ve člunu

/o psu nemluvě/

AUTORŮV PROPAGAČNÍ ÚVOD

K této knize se svět chová velice laskavě. Jen z různých edicí vydaných v Anglii se

už prodalo přes půldruhého miliónu výtisků. A v Chicagu se mi už před mnoha lety

dostalo ujištění - z úst jistého podnikavého piráta nyní v. v. - že víc než milión výtisků

se prodalo ve Spojených státech; vzhledem k tomu, že tam má kniha vyšla ještě před

mezinárodní dohodou o ochraně autorských práv, nepřineslo mi to sice pražádný

zisk hmotný, ale věhlas a obliba, které jsem si tím vysloužil u americké veřejnosti, to

jsou aktiva, nad nimiž nelze ohrnovat nos. Přeloženo bylo toto mé dílo snad do všech

jazyků evropských, a nadto do několika asijských. To mi vyneslo mnoho tisíc dopisů

od lidí mladých i od lidí starých; od lidí zdravých i od lidí nemocných; od lidíveselých i od lidí smutných. Přicházely ze všech končin světa, od mužů i žen všech zemí. A

i kdyby nebylo jiného efektu než těch dopisů, byl bych rád, že jsem tu knihu napsal.

Schoval jsem si několik zčernalých listů z jednoho výtisku, které mi poslal mladý

koloniální důstojník z Jižní Afriky; vzal je z torny mrtvého kamaráda, kterého našli

na bojišti na Spionskopu. Tolik k doporučujícím dokladům. Zbývá jen ještě objasnit,

jakými přednostmi se dá ospravedlnit tak mimořádný úspěch. Já sám to objasnit

nedovedu. Napsal jsem knihy, které mi připadají mnohem chytřejší, knihy, které mi

připadají mnohem humornější. Ale pokud si mě čtenářská obec vůbec připomíná, pak jedině jako autora „Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě)“. Jistá část kritikůnaznačovala, že ta kniha má proto takový úspěch u lidí, že je tak neuhlazená, že postrádá jakýkoli humor; ale dneska už má člověk dojem, že takhle se ta hádanka rozluštit nedá. Slabé umělecké dílo se může prosadit jen v jisté době a jen u omezené skupiny publika; ale nedokáže okruh toho publika téměř po celou polovinu století stále a stále rozšiřovat. Ale ať už je vysvětlení jakékoli, já jsem došel k závěru, že napsání té knihy si smím připočíst k dobru. Ovšem, jestli jsem ji doopravdy napsal. Moc se na to psaní totiž nepamatuji. Pamatuji se jenom, že jsem se cítil velmi mladý a z důvodů čistě osobních nesmyslně sám se sebou spokojený. Bylo to v létě a v létě je Londýn tak krásný. Ležel pod mým oknem jako nějaké město z pohádky, v závoji ze zlatého oparu, neboť pokoj, kde jsem pracoval, byl vysoko nad cylindry komínů; a za nocí zářila světla z dálek pode mnou, takže jsem shlížel dolů jako do Aladinovy jeskyně s drahokamy. A v těchhle letních měsících jsem psal tuto knihu; měl jsem dojem, že nic jiného se dělat nedá.

AUTOROVA PŘEDMLUVA

K PRVNÍMU VYDÁNÍ

Hlavní krása této knihy nespočívá

ani tak v literárním stylu

nebo v obsáhlosti a užitečnosti informací,

které podává,

jako spíš v její čiré pravdivosti.

Její stránky vytvořil záznam událostí,

které se skutečně zběhly.

Já jsem je pouze přibarvil,

ale za to jsem si nenaúčtoval

žádný příplatek.

George a Harris a Montmorency,

to nejsou plody básnické obrazotvornosti,

ale bytosti z masa a krve,

zvláště George,

který váží dobrých šestaosmdesát kilo.

Existují možná díla,

jež nad toto dílo vynikají hloubkou myšlenek

a znalostí lidské povahy;

existují možná knihy,

jež jsou schopny soupeřit

s tou mou v originalitě a v objemnosti;

ale ani jediný spis,

aspoň z těch, které byly až dodnes objeveny,

ji nemůže překonat,

pokud jde o beznadějnou

a nevyléčitelnou pravdomluvnost.

A to právě,

ještě víc než všechny ostatní jeho půvaby,

zvýší bezpochyby

cenu tohoto svazečku

v očích seriózního čtenáře;

a dodá ještě větší váhu naučení,

které ten příběh poskytuje.

V Londýně, v srpnu 1889 Tři marodi - Čím strádají George a Harris - Oběť jednoho sta a sedmi fatálních nemocí - Užitečný recept - Léky na jaterní neduhy u dětí - Jsme zajedno, že jsme přepracováni a že si potřebujeme odpočinout - Týden nad vzdouvající se hlubinou? - George navrhuje řeku - Montmorency vznáší námitku - Původní návrh je

prosazen většinou tří hlasů proti jednomu.

I

Byli jsme čtyři - George, William Samuel Harris, já a Montmorency. Seděli jsme

u mě v pokoji, kouřili jsme a každý z nás vykládal, jak je špatný - špatný z hlediska

zdravotního, pochopitelně.

Ani jeden jsme se necítili ve své kůži, a to nám šlo na nervy.

Harris říkal, že chvílemi se s ním všechno začne tak prapodivně motat, že si stěží uvědomuje, co dělá; a pak říkal George, že s ním se taky chvílemi všechno motá a že i on si stěží uvědomuje, co dělá. A já, já zas měl v nepořádku játra. Věděl jsem, že jsou to játra, to, co mám v nepořádku, protože jsem si zrovna přečetl prospekt na zázrační jaterní pilulky, kde byly podrobně popsány příznaky, podle nichž člověk pozná, že má v nepořádku játra. Já měl ty příznaky všechny.

Prapodivná věc, ale já když si čtu reklamní oznámení na nějakou zázračnoumedicínu, tak vždycky dojdu k závěru, že tou dotyčnou nemocí, o které se tam pojednává, trpím v té nejvirulentnější podobě. Pokaždé odpovídá diagnóza přesně všem pocitům, které mám odjakživa já.

Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne zašel do knihovny Britského muzea, abych se poučil, co má člověk podnikati proti jakési nepatrné chorůbce, která se o mě pokoušela - mám dojem, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem příslušnou publikaci a

prostudoval jsem si všechno, co jsem si prostudovat přišel; a potom jsem tak nějak

bezmyšlenkovitě a bezplánovitě obracel listy a naprosto lhostejně si začal číst ojiných nemocech, jen tak povšechně. Už si nepamatuji, co to bylo za chorobu, do které

jsem se poprvé víc zahloubal - vím jenom, že to byla nějaká strašlivá, zhoubná metla

lidstva - ale ještě jsem ani z polovičky nepřelétl očima výčet „varovných symptomů“,

a už na mě dolehlo poznání, že tu chorobu mám.

Na chvilku jsem úplně zkameněl hrůzou; a pak jsem, už v naprosté apatiizoufalství, zase obrátil pár stránek. narazil jsem na tyfus - pročetl jsem si příznaky - objevil

jsem, že mám i tyfus, a už ho mám zřejmě řadu měsíců a že to vůbec nevím - a ptal

jsem se v duchu, co mám ještě; nalistoval jsem tanec svatého Víta - zjistil jsem, jak

jsem očekával, že ten mám taky - začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem

se prozkoumat ho důkladně, a tak jsem se do toho dal podle abecedy. Prostudoval

jsem Addisonovu chorobu a dověděl se, že na ni stůňu a že se do čtrnácti dnů může

vystupňovat v addisonskou krizi.

O Brightově nemoci jsem se ke své úlevě dočetl, že ji mám jen ve formě zcela mírné, takže v mém případě se s ní snad dá ještě nějaký čas žít. Zato cukrovku jsem měl s vážnými komplikacemi a s cholerou jsem se zřejmě už narodil. Svědomitě jsem probádal všechna písmena abecedy a pouze o jediném neduhu jsem mohl s jistotou usoudit, že jím netrpím, a to o sklonu k samovolným potratům.

V první chvíli mě to dost zamrzelo; připadalo mi to jako urážlivé přezírání. Jak to, že netrpím sklonem k samovolným potratům? Jak to, že zrovna já mám být takto omezován? Po nějaké chvíli však ve mně převládly pocity méně chamtivé. uvážil jsem, že mám všechny ostatní ve farmakologii známé nemoci, začal jsem se na celou tu věc dívat méně sobecky a došel jsem k rozhodnutí, že se bez sklonu ksamovolným potratům obejdu. Záškrt, jak se ukázalo, mě zachvátil, aniž jsem si toho povšiml, rovnou ve svém nejzavilejším stádiu a žloutenkou infekční jsem se očividně

nakazil už ve věku jinošském. Po žloutence už tam žádné další choroby nebyly,

usoudil jsem tudíž, že ani ve mně už nic jiného nehlodá.

Seděl jsem a dumal. Přemítal jsem, jaký to musím být z lékařského hlediskazajímavý případ a jak cennou akvizicí bych byl pro kandidáty veškerého lékařství.Kdyby medici měli mne, nemuseli by dělat žádnou klinickou praxi. Já sám vydám za celou kliniku. Úplně by jim stačilo párkrát si mě obejít, a hned by si mohli doběhnout pro diplom.

Pak mi v mysli vyvstal problém, kolik asi mi ještě zbývá let života. Zkoušel jsem sám sebe vyšetřit. Chtěl jsem si spočítat puls. Nejdřív jsem si vůbec žádný pulsnenahmatal. Potom se zčistajasna roztepal. Vytáhl jsem hodinky a odpočítával.Napočítal jsem sto čtyřicet sedm tepů za minutu. Pak jsem chtěl vědět, jak mi tluče srdce. Ale ani srdce jsem si nenahmatal. Úplně se mi zastavilo. Od té doby jsem už byl sice přinucen přiklonit se k názoru, že na svém místě být muselo a zastavit se nemohlo, ale vysvětlení mi chybí pořád. Proklepal jsem si celé své průčelí, od míst, kterým říkám pás, až k hlavě, vzal jsem to i kousíček do stran a kousíček přes ramena na záda, ale na nic podezřelého jsem nenarazil a nic podezřelého jsem neslyšel. Ještě jsem se pokusil kouknout na jazyk. Vyplázl jsem ho, jak nejdál to šlo, zavřel jsem jedno oko a tím druhým jsem se snažil jazyk prohlédnout. Viděl jsem mu jenom na špičku a jediné, co mi ta námaha vynesla, bylo ještě důkladnější ujištění, že mám spálu.

Vešel jsem do té čítárny jako šťastný, zdravím kypící člověk. Ven jsem se vybelhal jako zchátralá troska.

Odebral jsem se k svému lékaři. Je to můj dobrý, starý kamarád, a když si vezmu do hlavy, že stůňu, tak mi vždycky sáhne na puls, mrkne mi na jazyk a popovídá si se mnou o počasí - a to všechno zadarmo; tak jsem si řekl, že tentokrát mu prokážu znamenitou službu, když k němu zajdu. „Doktor nesmí vyjít ze cviku,“ povídám si. „Ať má tedy mne! Na mně se pocvičí mnohem víc než na sedmnácti stechobyčejných, běžných pacientů s jednou, nanejvýš dvěma nemocemi.“ A tak jsem zašelrovnou k němu a on povídá:

„Tak co tě trápí?“

„Líčením, co mě trápí,“ řekl jsem, „nebudu mařit tvůj čas, milý příteli. Život je krátký, takže bys mohl vydechnout naposled, než bych s tím líčením byl hotov.Povím ti raději, co mě netrápí. netrápí mě sklon k samovolným potratům. Proč mě sklon k samovolným potratům netrápí, to ti říci nemohu; spokoj se s faktem, že mě netrápí. Zato mě trápí všechno ostatní.“

A pověděl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.

On si mě otevřel tam, kde mám ústa, nakoukl do mě, chňapl mi po zápěstí, pak mě, zrovna když jsem to nečekal, praštil přes prsa - tomu říkám zbabělost - a hned vzápětí mi do prsou trkl skrání. Načež se posadil, napsal recept, složil ho a podal mi ho a já si ho strčil do kapsy a šel jsem pryč.

Ani jsem ten recept nerozložil. Šel jsem s ním do nejbližší lékárny a tam jsem se s ním vytasil. Lékárník si ho přečetl a vrátil mi ho.

Řekl, tohle že on nevede.

„Jste přece lékárník?“ zeptal jsem se.

„Ano, jsem lékárník,“ řekl on. „Kdybych byl potravní konzum a k tomu ještě rodinný penzión, pak bych vám snad mohl být k službám. Co mi v tomto případě hází klacky pod nohy, je skutečnost, že jsem pouze lékárník.“

Přečetl jsem si ten recept. Stálo v něm:

1 půlkilový biftek, k tomu

1 půllitr piva

pravidelně po 6 hodinách,

1 patnáctikilometrová procházka každé ráno,

1 postel přesně v 11 každý večer.

A neláduj si do hlavy věci, kterým nerozumíš.

Řídil jsem se podle těchto pokynů, což mělo ten šťastný výsledek - mluvím jenom za sebe - že můj život byl zachován a běží dokonce dodnes.

Tentokrát, abych se vrátil k tomu prospektu na jaterní pilulky, jsem však měl všechny příznaky zcela nepochybně, především ten hlavní, totiž „naprostou nechuť k jakékoli práci.“

Co já si v tomhle směru vytrpím, žádný jazyk není s to vypovědět. To je u mě už od nejútlejšího dětství učiněné mučednictví. Když jsem byl větší chlapec, nebylo snad jediného dne, aby mě ta nemoc nechala na pokoji. Lékařská věda nebyla tenkrát ještě tak pokročilá jako dnes, a tak to naši napořád přičítali lenosti.

„Tak necháš už konečně toho válení, ty kluku líná, ulejvácká, a začneš dělat něco pořádného, aby sis zasloužil byt a stravu?“ křičeli na mě, nevědouce samozřejmě, že jsem nemocný.

A nedávali mi pilulky; dávali mi pohlavky. Ale ty pohlavky, ať to znísebeneuvěřitelněji, mě často vyléčily - na nějakou chvíli. Teď už dovedu posoudit, že jeden takový pohlavek měl mnohem zdárnější účinek na má játra a mnohem hbitěji povzbudil mou chuť skočit sem nebo tam a bez dalšího otálení udělat, co se po mně chtělo, než dneska celá krabička pilulek.

A to je častý zjev, poslechněte - tyhle obyčejnské, staromódní medicíny jsoukolikrát účinnější než všechny serepetičky z lékáren.

A tak jsme seděli aspoň půl hodiny a popisovali si navzájem svoje nemoci. Já jsem líčil Georgeovi a Williamu Harrisovi, jak mi je, když ráno vstávám, a William Harris nám vykládal, jak mu je, když jde večer spát; a George stál na rohožce před krbem a vtipně a působivě nám mimicky předváděl, jak jemu je v noci.

George si ovšem jenom namlouvá, že je nemocný; ve skutečnosti mu - mezi námi - nechybí vůbec nic.

V tom okamžiku nám zaklepala na dveře paní Poppetsová; chtěla vědět, jestli už máme chuť na večeři. Smutně jsme se jeden na druhého pousmáli a odpověděli jsme, že bychom se snad měli pokusit vpravit do sebe ždibec potravy. Harris řekl, že nějaké to soustečko v žaludku často průběh choroby poněkud zmírní. A tak paní Poppetsová přinesla podnos a my jsme se dovlekli ke stolu a nimrali se ve filátkách na cibulce a v několika kouscích reveňového koláče.

Musel jsem být v té době velice zesláblý; vzpomínám si totiž, že asi po půlhodině nebo tak nějak jsem ztratil všechnu chuť k jídlu - případ u mě neobvyklý - a že jsem už nechtěl ani sýr.

Když jsme tu povinnost měli konečně s krku, naplnili jsme si znova sklenice, zapálili dýmky a opět jsme se rozhovořili o svém zdravotním stavu. Co to s námi doopravdy je, to nemohl s jistotou říci ani jeden z nás; ale jednomyslně jsme došli k náhledu, že ať už máme cokoli, máme to z přepracování.

„Potřebujeme si zkrátka odpočinout,“ prohlásil Harris.

„Odpočinout si a důkladně změnit způsob života,“ dodal George. „Přílišné mozkové vypětí ochromilo celou naši tělesnou soustavu. Když změníme prostředí a

nebudeme nuceni neustále myslet, zrestaurujeme opět svou duševní rovnováhu.“

George má bratrance, který je v trestním rejstříku veden jako studující medicíny, a po něm se pochopitelně vyjadřuje tak trochu jako rodinný lékař.

Já jsem s Georgem souhlasil a navrhoval jsem, abychom si vyhledali nějakéodlehlé, starosvětské místečko, daleko od běsnícího davu, a abychom tam prosnilislunečný týden v ospalých alejích - nějaký polozapomenutý koutek, který si někdemimo dosah hlučného světa schovaly víly - nějaké dravčí hnízdo, důmyslně přilepené

na útesech času, kde by převalující se vlnobití devatenáctého století bylo slyšet jen

slabounce a z velikých dálav.

Harris řekl, že to by podle jeho názoru byla pěkná otrava. Zná prý taková místa, jaká mám na mysli; kdekdo tam chodí spát už v osm, ani za peníze, ani za dobréslovo tam člověk nesežene Milovníka sportu, a pro kuřivo aby jeden chodil patnáctkilometrů.

„Kdepak,“ řekl Harris, „když chcete odpočinek a změnu, tak není nad výlet po

moři.

Já jsem proti výletu po moři vehementně protestoval. Výlet po moři vám udělá

dobře, když na něj máte pár měsíců, ale na jeden týden je to nepředloženost.

Vyplujete v pondělí, v nitru pevně zakořeněnou představu, jak si užijete. Slehkým srdcem zamáváte na rozloučenou mládencům na břehu, zapálíte si svounejmohutnější dýmku a chvástavě si vykračujete po palubě, jako kdybyste byl kapitánCook, sir Francis Drake a Krištof Kolumbus v jedné osobě. V úterý si říkáte, že jste se

nikam plavit neměl. Ve středu, ve čtvrtek a v pátek si říkáte, že by vám bylo líp,

kdyby bylo po vás. V sobotu jste už schopen pozřít kapku čistého hovězího bujónu,

posadit se na palubu a s mírným, malátným úsměvem hlesnout v odpověď, když se

vás dobrosrdeční lidé zeptají, jak se cítíte dneska. V neděli už zase můžete udělat pár

kroků a sníst trochu hutné stravy. A v pondělí ráno, když s kufrem a deštníkem v

ruce stojíte na boku lodi u zábradlí a máte už vystoupit na břeh, začíná se vám to

ohromně líbit.

Vzpomínám si, jak můj švagr se jednou vypravil na krátkou cestu po moři, aby si upevnil zdraví. Zajistil si kabinu z Londýna do Liverpoolu a zpět; a když dorazil do Liverpoolu, měl jen jedinou snahu: prodat ten zpáteční lístek.

Nabízel ho prý s ohromnou slevou po celém městě a nakonec ho za osmnáct pencí prodal nějakému mládenci, který vypadal, jako kdyby měl žloutenku, a jemuž lékaři doporučili, aby jel k moři a hodně se pohyboval.

„Moře!“ zvolal můj švagr, lýskyplně mu tiskna lístek do dlaně. „Jéje, toho si takhle užijete, že vám to vystačí na celý život. A co se pohybu týče? Když na téhle lodi budete jenom sedět, tak budete mít víc pohybu, než kdybyste na souši dělalkotrmelce.“

On sám - můj švagr totiž - jel zpátky vlakem. Prohlásil, že pro nějo je až dost

zdravá severozápadní dráha.

Jiný člověk, kterého jsem znal, se zase vydal na týdenní plavbu podél pobřeží, a

než odrazili od břehu, přišel se ho zeptat stevard, jestli bude platit po každém jídle

zvlášť, nebo jestli si přeje celé stravování rovnou předplatit.

Stevard doporučoval to druhé řešení, přijde prý o mnoho laciněji. Za celý týden to prý bude dělat dvě libry pět šilinků. K snídani prý bývá ryba a pak nějaké rožněné maso. Oběd je v jednu a skládá se ze čtyř chodů. Večeře v šest - polévka, ryba,předkrm, porce masa nebo drůbeže, salát, sladkosti, sýr a ovoce. A v deset je lehká masitá večeře na noc.

Můj přítel usoudil, že by se měl rozhodnout pro to předplatné (on je pořádnýjedlík), a taky se pro ně rozhodl.

Oběd se podával, sotva odpluli z Sheernessu. Můj přítel neměl takový hlad, jaký myslel, že mít bude, a tak se spokojil s kousíčkem vařeného hovězího a několika jahůdkami se šlehačkou. Odpoledne byl značně zadumaný; chvílemi měl pocit, jako by už dlouhé týdny nejedl nic jiného než vařené hovězí, a chvílemi si zase říkal, že se určitě už dlouhá léta živí jedině jahodami se šlehačkou.

A ani to hovězí ani ty jahody se šlehačkou nedělaly spokojený dojem. Chovaly se spíš rozmrzele.

V šest přišli tomu mému příteli oznámit, že se podává večeře. Ta zpráva v něm nevzbudila pražádné nadšení, uvědomoval si však, že by bylo záhodno odjíst něco z těch dvou liber a pěti šilinků, a tak se přidržoval lan a všeho možného a sestoupil do podpalubí. Na nejspodnějším schůdku ho uvítala lahodná vůně cibule a horké šunky, smíšená s vůní smažených ryb a zeleniny; a tu už k němu přistoupil stevard a seservilním úsměvem se zeptal:

„Co mohu pánovi nabídnout?“

„Nabídněte mi rámě a vyveďte mě odtud,“ zněla mdlá odpověď.

A tak s ním honem vyběhli nahoru, na závětrné straně ho zaklesli do zábradlí a tam ho nechali.

Celé příští čtyři dny vedl prostý a bohulibý život pouze ve společnosti lodních sucharů (myslím tím opravdové suchary, nikoli členy lodní posádky, kteří měli všichni veliký smysl pro humor) a sodovky. Ale takhle k sobotě mu zase narostlhřebínek a zašel si do jídelny na slabý čaj s toastem bez másla a v pondělí se už přecpal řídkým kuřecím vývarem. V úterý vystoupil z lodi, a když se plnou parou vzdalovala od přístavního můstku, zíral na ní pln lítosti.

„To se jí to pluje,“ říkal si. „To se jí to pluje, když si odváží za dvě libry jídla, které patří mně a z kterého jsem nic neměl!“

Tvrdil, že kdyby mu byli přidali jeden jediný den, byl by si ten dluh zinkasoval.

A proto já jsem byl proti výletu po moři. Nikoli kvůli sobě, to jsem řekl rovnou. Mně nanic nebývá. Ale měl jsem starost o Geortge. George zas tvrdil, že jemu by se zle neudělalo, a že by se mu to dokonce líbilo, ale mně a Harrisovi že tonedoporučuje, my dva že bychom to určitě odnesli. A Harris prohlásil, že co se jeho týče, pro něho je to odjakživa učiněná záhada, jak se někomu může podařit dostat mořskou

nemoc - on prý je přesvědčen, že to lidi schválně předstírají, aby vypadali zajímavě -

on prý si už mockrát přál mořskou nemoc dostat, ale nikdy to nedokázal.

A potom nám vyprávěl historky, jak se plavil přes Kanál, když se moře tak divoce vztekalo, že cestující museli být připoutáni k lůžkům, a jak on a kapitán byli jediné dvě živé bytosti na palubě, kterým nic nebylo. Pak zas to byl on a druhý kormidelník, kterým nic nebylo. Prostě vždycky to byl on a ještě někdo. A když to nebylo on a ještě někdo, tak to byl on sám.

To je stejně divná věc, že nikdo nedostane mořskou nemoc - na suché zemi. Na moři, tam vidíte spousty lidí, kterým je hrozně zle, tam jsou jich plné lodě; ale na suché zemi jsem ještě nepotkal člověka, který by věděl, co je to mít mořskou nemoc.

Kde se ty tisíce a tisíce lidí, co nesnášejí plavbu po moři a co se jimi každá loďzrovna hemží, schovávají, když jsou na suché zemi, to je namouduši záhada.

Kdyby se jich většina podobala tomu chlapíkovi, kterého jsem jednou viděl na lodi do Yarmouthu, pak bych tu zdánlivou šarádu dovedl rozlousknout docelasnadno. Jen jsme odrazili od southendské přístavní hráze, už se ten člověk nebezpečně vykláněl z jednoho okénka na boku. Běžím k němu, abych ho zachránil.

„Hej, nevyklánějte se tolik!“ povídám a tahám ho zpátky za rameno. „Sletíte do vody!“

„Ach bóže, už abych tam radši byl!“ To byla jediná odpověď, kterou jsem z něho dostal. A tak jsem ho nechal být.

Za tři neděle jsem ho uviděl v kavárně jednoho hotelu v Bathu. Vyprávěl o svých cestách a nadšeně vykládal, jak miluje moře.

„Mně prostě to houpání vůbec nic nedělá,“ pravil zrovna v odpověď na závistivý dotaz jakéhosi dobře vychovaného mladíka. „Pravda ovšem je, že jednou, jedinkrát mě bylo kapánek divně, to přiznávám. U Hornova mysu. To ráno potom naše loď ztroskotala.“

„A nebylo vám jednou trošku nanic u southendského mola?“ zeptal jsem se ho. „Tam jste si přece přál, aby vás radši hodili do moře.“

„U southendského mola?“ opáčil a tvářil se, jako by nevěděl, oč jde.

„Ano. Při plavbě do Yarmouthu. V pátek to byly tři neděle.“

„Á! No ovšem,“ zvolal v šťastném osvícení. „Už si vzpomínám. To mě tlačilžaludek, tenkrát odpoledne. To po těch kyselých okurkách, poslechněte. Na žádnéslušné lodi jsem jakživ nejedl tak mizerné kyselé okurky. Vy jste si je taky dal?“

Já jsem si proti mořské nemoci vymyslel sám pro sebe znamenitý preventivní prostředek: já se kolébám. To se postavíte doprostřed paluby, a jak se loď kymácí a houpe, pohybujete tělem tak, abyste pořád stáli svisle. Když se zvedá příď, nakláníte se celým tělem dopředu, až se nosem skoro dotknete paluby; a když jde nahoru záď, tak se nakláníte dozadu. Hodinu nebo dvě to jde moc dobře, celý týden se ovšem takhle kolébat nemůžete.

Najednou povídá Jiří: „Tak pojeďme na řeku.“

Tam bychom měli čistý vzduch, povídá, pohyb i klid; ustavičná změna scenérie by zaujala našeho ducha (i to, co místo toho má Harris) a po té tělesné námazebychom s chutí jedli a výtečně spali.

Harris na to řekl, že podle jeho mínění by George neměl dělat nic takového, co by v něm probouzelo ještě větší chuť spát, než jakou má v jednom kuse, jelikož to by už pro něho bylo nebezpečné. Nedovede si prý dobře představit, jak by George dokázal prospat ještě víc času, než prospí teď, když přece den má pouze čtyřiadvacet hodin, a to jak v létě tak v zimě. Ale kdyby to přece jen dokázal, pak už by to prý bylo totéž, jako kdyby byl mrtvý, a tím by aspoň ušetřil za byt a za stravu.

Pak ale Harris dodal, že přesto přese všecko by mu řeka seděla. Já sice nevím, jak by řeka mohla sedět, ledaže by seděla modelem, a ani potom mi není jasné, na čem by seděla, ale mně řeka seděla taky, a tak jsme oba, Harris i já, řekli, že to je odGeorge výborný nápad, a řekli jsme to tónem, z kterého byl dost jasně znát náš údiv nad tím, že se z George najednou vyklubal člověk tak rozumný.

Jediný, komu ten návrh nepadl do noty, byl Montmorency. Jemu se ovšem řeka nikdy moc nezamlouvala, jemu opravdu ne.

„Copak vy, mládenci, vy si tam na své přijdete,“ povídá, „vy máte řeku rádi, ale já ne. Co já tam budu dělat? Scenérie, to pro mě není nic a kuřák nejsem. A kdyžuvidím myš, tak mi nezastavíte; a když se mně bude chtít spát, tak budete s lodí všelijak

blbnout a shodíte mě do vody. Jestli se ptáte na moje mínění, tak já to považuju za

úplnou pitomost.“

Ale byli jsme tři proti jednomu, a tak byl ten návrh přijat. Rozvíjíme plány - Požitek z táboření pod širým nebem za krásných nocí - Dto za deštivých nocí - Rozhodujeme se pro kompromis - Montmorency a první dojmy z něho - Obavy, jestli není příliš dobrý pro tento svět, obavy to, vzápětí odsunuté jako neopodstatněné - Jednání se odročuje.

II

Vytáhli jsme mapy a rozvíjely plány.

Dohodli jsme se, že vyrazíme příští sobotu z Kongstonu. Harris a já tam pojedeme hned ráno a loď dopravíme do Chertsey a George, který se může utrhnout zezaměstnání až odpoledne (chodí denně od deseti do čtyř spát do jedné banky, denně svýjimkou soboty, kdy ho vždycky probudí a vyšoupnou ven už ve dvě), se s námi sejde až tam.

Máme „tábořit pod širým nebem“, nebo spát v hostincích?

George a já jsme hlasovali pro táboření pod širým nebem. Říkali jsme, že by to bylo takové romantické a nespoutané, takové skoro patriarchální.

Ze srdcí chladných, smutných mraků zvolna vyprchává zlatá vzpomínka na zemřelé slunce. Ptáci už nezpívají, ztichli jako truchlící děti a jen plačtivý křik vodní slípky a chraptivé vrzání chřástala polního čeří posvátnou hrůzou strnulou tišinu nad vodním lůžkem, na němž umírající den dýchá z posledního.

Z potemnělých lesů na obou březích se bezhlučným, plíživým krokem vynořuje strašidelná armáda noci, ty šedé stíny, které mají zahnat stále ještě otálející zadní voj světla; tichýma, neviditelnýma nohama postupují nad vlnící se trávou při řece a skrze vzdychající rákosí; a noc na chmurném trůnu rozkládá své černé perutě nadhasnoucím světlem a ze svého přízračného paláce, ozářeného sinalými hvězdami, kraluje v

říši ticha.

A my zajíždíme s lodičkou do nějaké poklidné zátočinky, rozbíjíme tábor avaříme a jíme střídmou večeři. Pak si nacpáváme a zapalujeme statné dýmky amelodickým polohlasem rozpřádáme příjemný potlach; a do zámlk v našem hovoru nám

řeka, dovádějící kolem lodi, šplouchá podivuhodné starobylé zkazky a starobylá

tajemství a tichounce zpívá tu starobylou dětskou písničku, kterou už zpívá tolik tisíc

let - a kterou tolik tisíc let ještě zpívat bude, než jí vysokým věkem ochraptí hlas -, tu

písničku, o níž si my, kteří jsme se naučili milovat na řece její proměnlivou tvář, my,

kteří tak často hledáme útočiště na jejích pružných ňadrech, myslíme, že jírozumíme, i když bychom nedokázali vyprávět pouhými slovy obsah toho, čemu nasloucháme.

A tak tam sedíme, nad lemem té řeky, a měsíc, který ji má taky rád, sestupuje níž, aby jí dal bratrské políbení a objal ji svýma stříbrnýma pažema a přitulil se k ní. A my se na ni dáváme, jak plyne, věčně ševelící, věčně rozezpívaná, na schůzku se svým králem, s mořem - až se naše hlasy ztratí v mlčení a až nám vyhasnou dýmky - až i my, mládenci tak všední, tak tuctoví, máme najednou neuvěřitelný pocit, že jsme plni myšlenek, napůl rozteskňujících, napůl rozjařujících, a nechceme už a aninepotřebujeme mluvit - až se zasmějeme, vstaneme, vyklepáme z vyhaslých dýmek popel, řekneme si „dobrou noc“ a ukolébáni šuměním vody a šelestěním stromů usneme

pod velkolepými tichými hvězdami a máme sen, že země je zase mladá - mladá a

líbezná, jaká bývala, než jí staletí rozhořčení a starostí zbrázdila sličnou tvář, než jí to

milující slunce zestárlo nad hříchy a zpozdilostmi jejích dětí - líbezná, jako by v těch

dávných dnech, kdy jako nezkušená matka nás, své dítky, živila z hlubokosti svých


prsů - než nás svody nalíčené civilizace odlákaly z její shovívavé náruče a než jsme

se kvůli jedovatým posměškům a afektovanosti začali stydět za ten prostý život, co

jsme vedli u ní, a za ten prostý, ale důstojný domov, v němž se lidstvo před tolika

tisíciletími zrodilo.

„A co když bude pršet?“ povídá Harris.

Harrise jakživi ničím nedojmete. V Harrisovi není kouska poetičnosti - ani ždibec

divého prahnutí po nedosažitelnu. Harris jakživ „nepláče, nevěda proč“. Má-li Harris

v očích slzy, můžete se vsadit, že buď zrovna snědl syrovou cibuli, nebo si nakapal

na kotletu příliš mnoho worcesterské omáčky.

Kdybyste s Harrisem stanuli v noci na mořském břehu a zašeptali:

„Zmlkni! Což neslyšíš? To nemůže být nic jiného než mořské panny pějící vhlu

binách těch zvlněných vod. Či to truchlící duše lkají žalozpěvy nad svými umrlými

těly, zachycenými ve spleti chaluh?“

Harris by vás vzal pod paží a řekl:

„Já ti povím, co to je, kamaráde. Leze na tebe rýma. Pojď hezky se mnou, já znám

tadyhle za rohem podniček, kde dostaneš nejlepší skotskou whisky, jakou jsi kdy

ochutnal, a ta tě v cuku letu postaví na nohy.“

Harris totiž vždycky ví o podničku za rohem, kde člověk dostane něcovynikající

ho z oblasti nápojů. Jsem přesvědčen, že kdybyste Harrise potkali v ráji (zapředpo

kladu, že jeho byste tam potkat mohli), hned by vás vítal slovy:

„To jsem rád, kamaráde, že jsi tady. Já tadyhle za rohem našel rozkošný podni

ček, kde dostaneš nektar - no doopravdy prvotřídní.“

V tom případě, o němž je řeč, když totiž běželo o to táboření pod širým nebem,

byl však Harrisův praktický názor velmi vhodnou připomínkou. Tábořit pod širým

nebem za deštivého počasí, to není žádná radost.

Je večer. Jste promoklí na kůži, v lodi je dobrých pět centimetrů vody a všecky

vaše věci jsou vlhké. Spatříte na břehu místo, kde je o něco málo míň kaluží než na

ostatních místech, která jste ohledali, a tak přistanete a vylovíte z lodi stan a dva z

vás se ho pokoušejí postavit.

Je prosáklý vodou a těžký a plácá sebou a hroutí se a lepí se vám na hlavu a šíleně

vás rozčiluje. A přitom nepřetržitě leje. Postavit stan, to je i za sucha dost obtížné; ale

když prší, tak je to práce herkulovská. A ten druhý chlapík, místo aby vám pomáhal,

si z vás očividně dělá blázny. Sotva se vám podařilo tu vaši stranu jakžtakž vypnout,

on vám s ní ze svého konce cukne, a zas je všecko na draka.

„No tak! Co to vyvádíš?“ voláte na něj.

„Co ty to vyvádíš?“ odpovídá on. „Pusť to!“

„Ty tam za to netahej! Vždyť ty se v tom vůbec nevyznáš, ty trumbero!“ křičíte.

„Já se v tom vyznám,“ ječí on. „Ty to tam máš pustit!“

„Povídám ti, že se v tom nevyznáš,“ řvete a nejraději byste po něm skočil;škub

nete lanem a vytáhnete mu ze země všecky kolíky.

„Ách, ten pitomec pitomá!“ slyšíte ho cedit mezi zuby. A vzápětí následujeprud

ké trhnutí - a vyletí kolíky na vaší straně. Odložíte palici a vykročíte kolem stanu,

abyste tomu nemehlu pověděl, co si o tom všem myslíte, ale současně i on vykročí,

stejným směrem jako vy, aby vám vyložil, jak on se na to dívá. A tak běháte zase

bou, pořád dokolečka, a nadáváte si, až se stan sesuje na hromadu a vy se přes jeho

trosky kouknete jeden na druhého a oba jedním dechem rozhořčeně zařvete:

„Tady to máš! Co jsem ti říkal?“


A tu váš třetí kamarád, který zatím vybíral z lodi vodu a lil si ji do rukávů aposledních deset minut nepřetržitě klel, začne být zvědav, proč si u všech ďasů takhle

hračičkaříte a proč jste ještě nepostavili ten zatracený stan.

Nakonec ho - tak či onak - přece jen postavíte a vynesete z lodi své věci. Chtít si

rozdělat oheň z dříví, to by byl pokus naprosto beznadějný, a tak si zapálíte lihový

vařič a sesednete se kolem toho.

Převládající složkou večeře je dešťová voda. Chléb, to je dešťová voda ze dvou třetin, nesmírně bohaté na dešťovou vodu jsou i taštičky se sekaným hovězím, amáslo, džem, sůl a káva daly dohromady s dešťovou vodou polévku.

Po večeři zjistíte, že máte vlhký tabák, a že si nemůžete zakouřit. Naštěstí máte s sebou láhev nápoje, který požit v náležitém množství rozveseluje a rozjařuje, a ten ve vás natolik obnoví zájem o život, že vás přiměje jít spát.

Načež se vám zdá, že si vám zčistajasna sedl na prsa slon a současně že vybuchla sopka a svrhla vás na dno moře - i s tím slonem, který vám dál klidně spí na prsou. Probudíte se a okamžitě pochopíte, že se vskutku stalo něco strašlivého. V prvním okamžiku máte dojem, že nastal konec světa; pak si uvědomíte, že to se stát nemohlo, ale že se na vás vrhli zloději a vrahové nebo že vypukl požár, a toto míněnívyjadřujete obvyklým způsobem. Pomoc však odnikud nepřichází a vy víte jen jedno: že po vás šlapou tisíce lidí a že se co nevidět udusíte.

Nejste však zřejmě sám, kdo je na tom bledě. Slyšíte přidušené výkřiky, ozývající se zpod vašeho lůžka. Rozhodnete se, že ať se děje co se děje, prodáte svůj život draho, a začnete se zuřivě rvát, rozdávaje doprava i doleva rány a kopance a vjednom kuse přitom divoce ječíte, až konečně někde něco povolí a vy máte najednou

hlavu na čerstvém vzduchu. Ve vzdálenosti asi půl metru od sebe matně rozeznáte

nějakého polooblečeného halamu, který se vás chystá zavraždit, připravujete se na

zápas na život a na smrt, ale vtom se vám v mozku rozbřeskne, že je to Jim.

„Á ták to jsi ty!“ povídá, neboť vás v tom okamžiku taky poznal.

„No!“ odvětíte a protíráte si oči. „Co se stalo?“

„Ale ten zatracený stan se zřítil,“ povídá Jim. „Kde je Bill?“

Pak oba hlasitě hulákáte „Bille!“ a pod vámi se začne vzdouvat a zmítat půda a z těch zřícenin se ozývá ten přiškrcený hlas, který jste už před chviličkou slyšeli:

„Přestaň se mi, ksakru, válet po hlavě!“

A ven se vyškrábe Bill, zablácený, pošlapaný lidský vrak, a zcela bezdůvodně má útočnou náladu - zjevně se domnívá, že to všechno jste udělali jemu naschvál.

Ráno ani jednomu z vás tří není valně do řeči, neboť jste se v noci strašněnachladili; kvůli každé maličkosti se hned hádáte a po celou snídani jeden na druhéhosípavým chrapotem nadáváte.

Proto jsme se rozhodli, že venku budeme spát jen za pěkných nocí; a když bude pršet nebo když zatoužíme po změně, přespíme jako pořádní lidé v hotelu, v hostinci nebo v krčmě.

Montmorency přivítal tento kompromis s velikým uspokojením. On si vromantické samotě nelibuje. On horuje pro místa hlučná; a je-li to tam kapánek obhroublé, tím víc se mu tam líbí. Kdybyste Montmorencyho viděli, určitě byste měli dojem, že je to andílek, který z nějakého člověčenstvu utajeného důvodu byl seslán na zem v podobě malého foxteriéra. Montmorency má takový ten výraz, říkající „Ach, ten svět je tak zkažený a já bych si tolik přál ho zlepšit a zušlechtit,“ takový ten výraz, jaký dovede vehnat slzy do očí zbožných starých dam a pánů.

Když se ke mne přistěhoval, aby žil na mé útraty, nevěřil jsem, že se mi podaří uchovat ho při životě. Sedával jsem u něho a pozoroval ho, jak leží na dece a vzhlíží ke mně, a říkával jsem si: „Ach jé, tenhle pejsek tady dlouho nebude. Toho mijednou unesou v nebeské káře k jasným výšinám, nic jiného ho nečeká.“

Ale když jsem pak zaplatil dobrého půl tuctu kuřat, která roztrhal; když jsem ho

vrčícího a rafajícího vyvlekl za zátylek ze sto čtrnácti pouličních rvaček; když mi

jedna rozběsněná ženská přinesla ukázat mrtvou kočku a říkala mi vrahu; když mě

soused, co bydlí ob dům, pohnal před soud, poněvadž prý nechávám volně pobíhat

krvelačného psa, který ho za chladné noci zahnal do jeho vlastní kůlny a přes dvě

hodiny mu nedovolil vystrčit ze dveří nos; a když jsem se dověděl, že náš zahradník

se vsadil, že Montmorency zakousne ve stanovené době tolik a tolik krys, a vyhrál

třicet šilinků, začal jsem věřit, že ten můj pejsánek bude přece jen ponechán na světě

o něco déle.

Potloukat se kolem stájí, shromažďovat hordy těch nejvykřičenějších hafanů, jaké

lze ve městě sehnat, pochodovat v jejich čele po perifériích a vodit je tam do bojů s

dalšími vykřičenými hafany - task si Montmorency představuje „život“. A proto, jak

jsem prve poznamenal, schválil tak emfaticky ten návrh týkající se krčem, hostinců a

hotelů.

Když jsme takto k spokojenosti všech nás čtyř rozřešili problém noclehů, zbývalo

už pouze projednat, co všechno si vezmeme s sebou; i zahájili jsme o tom rozepři,

když tu Harris prohlásil, že on se už toho na jeden večer nařečnil až dost, a navrhl,

abychom si někam vyšli a rozjasnili tváře; objevil prý kousek za náměstím podniček,

kde si můžeme dát kapku irské, která stojí za ochutnání.

George řekl, že on žízeň má (co ho znám, tak jaktěživ neřekl, že žízeň nemá), a

ježto já měl takovou předtuchu, že trocha whisky, pěkně teplé, s plátečkem citrónu,

mi značně uleví v mé nevolnosti, byla debata za všeobecného souhlasu odročena na

příští večer a celé shromáždění si nasadilo klobouky a vyšlo z domu. Děláme přípravy - Harrisova pracovní metoda - Jak postarší hlava rodiny věší obraz - George má rozumnou připomínku - Požitek z koupele za časného jitra - Opatření pro případ, že by se loď převrhla.

III

A tak jsme se příští večer opět sešli, abychom prohovořili a projednali své plány.

Harris řekl:

„V první řadě se musíme dohodnout, co si vezmeme s sebou. Ty si vem kousek papíru, Jerome, a piš, ty Georgi, ty si vem k ruce katalog z toho obchodu se smíšeným zbožím a mně někdo půjčte tužku a já potom sestavím seznam.“

To je celý Harris - ochotně vezme sám na sebe břímě veškeré práce a vloží je na bedra těch druhých.

Vždycky mi připomene chudáka strýce Podgera. V životě jste neviděli takový blázinec po celém domě, jako když se můj strýc Podger pustí do nějaké práce. Od rámaře přijde obraz, stojí opřen o stěnu v jídelně a čeká, až ho někdo pověsí. Teta Podgerová se zeptá, co s ním, a strýc Podger řekne:

„Á, to nechte na mně. S tím si nikdo z vás nedělejte starosti. To všechno zařídím

sám.“

A sundá si sako a dá se do toho. Služku pošle koupit za šest pencí hřebíků, avzáětí za ní žene jednoho z podomků, aby jí řekl, jak ty hřebíky mají být dlouhé. A tak

postupně zaměstná a uvede v chod celý dům.

„Ty jdi pro kladivo, Wille,“ volá, „a ty mi přines pravítko, Tome; a pak budu potřebovat štafle a taky bych tu měl mít nějakou kuchyňskou stoličku; a Jime! ty skoč k panu Gogglesovi a řekni mu: ,Tatínek se dává pěkně poroučet a doufá, že s tou nohou to už máte lepší, a půjčil byste mu laskavě libelu?‘ A ty tady zůstaň,Marie, někdo mně bude muset posvítit. A až se vrátí to děvče, tak musí ještě doběhnout pro kus pořádného špagátu. A Tome! - kde je Tom? - pojď sem, Tome, ty mi ten

obraz podáš.“

Potom obraz zvedne, upustí ho, obraz vyletí z rámu, strýc se snaží zachránit sklo a pořeže se; načež poskakuje po pokoji a hledá svůj kapesník. Ale nemůže tenkapesník najít, protože ho má v kapse saka, které si sundal, a nemá ponětí, kam si to sako dal, a tak celá domácnost musí nechat shánění nářadí a dát se do shánění strýcova saka, a strýc zatím tancuje po celém pokoji a kdekomu se plete pod nohy.

„Copak v celém baráku není ani jediná živá duše, která by věděla, kde to moje sako je? V životě jsem neviděl takovou hromadu budižkničemů, na mou duši, že ne. Je vás šest! - a nejste s to najít sako, které jsem si sundal ani ne před pěti minutami! To vám teda řeknu, že ze všech...“

Zvedne se, zjistí, že si na tom saku seděl, a křičí:

„No, teď už hledat nemusíte, už jsem to sako našel sám. Od vás tak chtít, abyste mi něco našli! To bych to rovnou mohl chtít na naší kočce!“

A když se po půlhodině, věnované obvazování strýcova prstu, sežene nové sklo a snesou se všechny nástroje a štafle a stolička a svíčka, a celá rodina i se služkou a s posluhovačkou stojí v půlkruhu připravena pomáhat, strýc se znovu pustí do díla.

Dva mu musejí držet stoličku, třetí mu na ni pomůže vylézt a dává mu tam záchranu,

čtvrtý mu podává hřebík, pátý k němu zvedá kladivo a strýc sáhne po hřebíku aupustí ho.


„No prosím,“ řekne dotčeným tónem, „a hřebík je v tahu!“

A my musíme všichni na kolena a plazit se a hledat, zatímco on stojí na stoličce a remcá a přeje si vědět, jestli ho tam míníme nechat stát celý večer.

Hřebík je konečně na světě, ale strýc zase ztratil kladivo.

„Kde mám kladivo? Kam já jsem to kladivo dal? Kristepane! Čučí vás na mě

sedum a ani jeden z vás neví, kam jsem dal kladivo!“

Vypátráme kladivo, ale on zase najednou ne a ne najít na stěně znamínko, kam se má zatlouci hřebík, a my všichni musíme jeden po druhém vylézt k němu na stoličku a snažit se to jeho znamínko objevit. Každý je vidíme někde jinde a on nám postupně všem vynadá, že jsme pitomci a ať radši slezeme dolů. A pak se chopí pravítka a stěnu přeměří a zjistí, že od rohu to má dělat polovinu ze sedmdesáti sedmicentimetrů a devíti a půl milimetru, a pokouší se to vypočítat z hlavy, a to ho dožene div ne k nepříčetnosti.

Pak se to i my pokoušíme vypočítat z hlavy, každému vyjde něco docela jiného a jeden druhému se pošklebujeme. Načež ve všeobecné vřavě upadne v zapomenutí původní číslo a strýc Podger musí měřit znova.

Tentokrát si na to vezme kus provázku a v kritickém okamžiku, když se z té své stoličky vyklání v pětačtyřicetistupňovém úhlu do strany a snaží se dosáhnout bodu ležícího o sem a půl centimetru dále, než kam vůbec může dosáhnout, provázek se mu vysmekne z prstů a ten blázen stará uklouzne a zřítí se na otevřené piáno, a tím, jak znenadání třískne hlavou i tělem do všech kláves současně, vyloudí vskutkupěkný hudební efekt.

A teta Marie prohlásí, že nedovolí, aby děti poslouchaly takové výrazy.

Posléze si strýc Podger znovu označí příslušné místo, levou rukou na ně nasadí špičku hřebíku a pravou rukou se chopí kladiva.

Hned prvním úderem si rozmačká palec a s vřískotem upustí kladivo na prsty něčí nohy.

Teta Marie vysloví mírným hlasem naději, že příště jí snad strýc Podger zavčas oznámí, kdy zas bude zatloukat do zdi hřebík, aby se mohla domluvit s matkou a strávila ten týden u ní.

„Ách, vy ženské! Vás všecko hned vyvede z míry!“ odvětí strýc Podger, sbíraje se na nohy. „To já, já tyhle drobné domácí práce dělám rád.“

A poté zahájí další pokus; při druhém úderu proletí hřebík skrze celou omítku a půlka kladiva za ním a strýc Podger naletí tak prudce na zeď, že si málem rozplácne nos.

I musíme opět vyhledat pravítko a provázek a ve zdi vznikne nová díra; obraz visí až někdy k půlnoci - značně nakřivo a nespolehlivě - stěna na metry kolem dokola

vypadá, jako kdyby po ní byl někdo jezdil hráběmi, a kdekdo je k smrti utahaný a

umlácený - jen strýc Podger ne.

„No - a je to!“ praví, těžce sestoupí se stoličky na kuří oko naší posluhovačky a

obhlíží spoušť, kterou natropil, s očividnou pýchou. „A to prosím existujou lidi, kteří

by si na takovou maličkost někoho zjednali!“

A Harris, to já vím, bude zrovna taková, až bude starší. Však jsem mu to taky řekl. A prohlásil jsem, že nepřipustím, aby si sám nabral tolik těžké práce.

„Ne, ne! Ty si vezmeš papír a tužku a ten katalog, George bude zapisovat a tu hlavní práci udělám já.“

První seznam, který jsme sestavili, jsme museli zahodit. Bylo nám jasné, žehorním tokem Temže by neproplulo plavidlo tak velikánské, aby mohlo pobrat všechny věci, které jsme uvedli jako nepostradatelné; a tak jsme ten seznam roztrhali apodívali jsme se jeden na druhého.

A George povídá:

„Poslouchejte, my na to jdeme úplně špatně. Nesmíme myslet na věci, které s sebou mít chceme, ale jenom na věci, které s sebou mít musíme.“

Čas od času se George projeví docela rozumně. Což člověka překvapí. A tomuhle říkám přímo moudrost, nejen s ohledem na ten tehdejší případ, ale i se zřetelem na celou naši plavbu po řece života. Kolik lidí si na tuhle cestu přetíží loď, že se s nimi div nepotopí pod nákladem hloupostí, o nichž si leckdo myslí, že jsou pro zábavu a pohodlí na tom výletu nepostradatelné, které však ve skutečnosti nejsou nic jiného než bezúčelné haraburdí!

Až po vršek stěžně přecpou ten ubohý korábek skvostnými obleky a velikými domy; zbytečným služebnictvem a davem nastrojených přátel, kteří o ně ani za mák

nestojí a o které oni sami nestojí ani za máček; nákladnými radovánkami, při nichž se

nikdo nebaví, okázalostmi a obřadnostmi, konvencemi a předstíráním a hlavně - a to

jsou ty nejtěžší, nejnesmyslnější kusy toho haraburdí! - strachem, co si pomyslísoused, přepychem, který se už přejídá, zábavičkami, které už nudí, nicotnou parádou,

pod níž - jako pod tou železnou korunou nasazovanou za dávných časů zločincům -

obolavěná hlava krvácí a klesá do bezvědomí.

To je haraburdí, člověče, samé haraburdí! Hoď to všecko přes palubu! S tím je loď tak těžká, že u vesel div neomdlíš. S tím je tak nemotorná, její řízení tě přivádí do tolika nebezpečí, že si ani na okamžik neoddychneš od úzkostí a starostí, ani na okamžik si nemůžeš odpočinout v lenivém zasnění - nemáš kdy se zahledět naprchavé stíny, ve vánku lehce těkající nad mělčinami, na sluneční paprsky, jiskřivěprosakující mezi vlnkami, na vznešené stromy na břehu, shlížející na své vlastní podoby,

na lesy, které jsou samá zeleň a samé zlato, na lekníny a stulíky, na zádumčivě se

vlnící rákosí, na houštiny ostřice, na vstavače, na modré pomněnky.

To haraburdí hoď přes palubu, člověče! Ať loď tvého života je lehká, naložená jenom tím, co nutně potřebuješ - domovem, kde jsi doopravdy doma, prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho označení, někým, koho můžeš

milovat a kdo může milovat tebe, kočkou, psem, dýmkou - nebo i dvěma -,dostatečnou zásobou jídla a dostatečnou zásobou šatstva - a o něco víc než dostatečnouzásobou pití; neboť žízeň je věc nebezpečná.

Na takové lodi se ti pak bude snadněji veslovat, ta se s tebou hned tak nepřevrhne, a když se převrhne, tak to nebude taková pohroma; dobrému, solidnímu zboží voda moc neuškodí. A budeš mít čas na přemýšlení, zrovna tak jako na práci. Čas nalokat se slunečního jasu života - čas zaposlouchat se do té eolské hudby, kterou boží vítr vyluzuje ze strun lidských srdcí kolem nás - čas...

Jé, moc se omlouvám. Dočista jsem zapomněl.

No tak jsme ten seznam přehráli na George, a on ho začal sepisovat.

„Stan si s sebou brát nebudeme,“ prohlásil, „opatříme si na loď natahovacístřechu. To bude o moc jednodušší a taky pohodlnější.“

Ten nápad se nám zamlouval a byli jsme pro. Nevím, jestli jste to, o čem teď mluvím, už někdy viděli. To překlenete loď železnými žebry, zahnutými do oblouků, přes ně napnete velikánskou plachtu, tu dole připevníte k oběma bokům po celéjejich délce, a tím vlastně loď proměňte v takový domeček, kde je krásně útulno, i

když kapánek dusno. Jenomže všechno na světě má svou stinnou stránku, jakpoznamenal ten chlapík, co mu umřela tchýně, když na něj přišli, aby zaplatil útraty na její

pohřeb.


George řekl, že v tom případě musíme mít s sebou tři deky, lampu, nějaké mýdlo, kartáč a hřeben (společný), kartáček na zuby (každý svůj), zubní pasty, holicí náčiní (to je, jako když se učíte slovíčka na hodinu francouzštiny, viďte?) a dvě veliké osušky ke koupání. Často si všímám, jaké se dělají gigantické přípravy na koupání, když lidi jednou někam k řece, ale jak se potom, když tam jsou, moc nekoupou.

To je zrovna tak, jako když jedete k moři. Já si pokaždé umiňuju - když o tom přemýšlím ještě v Londýně -, že si denně ráno přivstanu a půjdu se namočit do moře

ještě před snídaní, a vždycky si zbožně zapakuju plavky a osušku. Kupuju sivýhradně červené plavky. Červené plavky se mi líbí nejvíc. Výtečně mi jdou k pleti. Ale

když potom k tomu moři přijedu, tak můj pocit, že tu časnou ranní koupel tolikpotřebuju, není už najednou tak výrazný, jako byl v Londýně. Naopak, spíš mám pocit,

že potřebuju zůstat do posledního okamžiku v posteli a pak rovnou sejít dolů kesnídani. Jednou nebo dvakrát ve mně zvítězí čest, vstanu před šestou, trochu se přiobléknu, seberu plavky a ručník a ponuře doškobrtám k moři. Ale rozkoš mi tonepůsobí žádnou. Zřejmě tam chovají zvlášť řezavý východní vítr, který mají nachystaný

speciálně pro mě, až se časně ráno půjdu koupat; k té příležitosti taky seberoukdejaký trojhranný kámen, všechny položí hezky navrch, zašpičatí skaliska a ty špicezasypou trochou písku, abych je neviděl, a navíc vezmou moře a posunou je o třikilometry dál, takže musím, schoulený do svých vlastních zkřížených paží a drkotaje

zimou, přebrodit lán patnácticentimetrové hloubky. A když konečně dorazím k moři,

to moře se chová neurvale a vysloveně mě uráží.

Drapne mě obrovská vlna, složí si mě, že vypadám jako vsedě, a pak nejsurovější silou, jaké je schopna, se mnou práskne na skalisko, které tam dali schválně kvůli mně. A dřív než stačím zařvat „Au! Júúú!“ a zjistit, co mám pryč, už je ta vlnazpátky a smýkne se mnou doprostřed oceánu. Zběsile sebou plácám směrem k pobřeží, pochybuju, že ještě někdy uvidím domov a přátele, a vyčítám si, proč jsem nebyl hodnější na svou sestřičku v klukovských letech (když jsem já byl v klukovských letech, pochopitelně, nikoli ona). A přesně v okamžiku, kdy jsem se vzdal veškeré naděje, vlna se dá náhle na ústup a nechá mě rozcabeného jako mořskou hvězdici na mokrém písku; vyškrábu se na nohy, ohlédnu se s vidím, že jsem plaval o život v sotva půlmetrové hloubce. Po jedné noze doskáču na břeh, obléknu se a dopotácím se domů, a tam musím předstírat, že se mi to líbilo.

I v tomto případě jsme všichni vedli řeči, jako kdybychom se chystali každé ráno si pořádně zaplavat. George pravil, že není nad to, probudit se za čiperného rána v lodi a hned se ponořit do průhledné řeky. Harris pravil, že nic tak nezvýší chuť k jídlu, jako když si člověk před snídaní zaplave. U něho prý to vždycky zvýší chuť k jídlu. Na to řekl George, že jestli po koupeli spořádá Harris ještě víc jídla nežobvykle, pak on, George, musí být ostře proti tomu, aby se Harris koupal.

I tak to prý bude perná dřina, táhnout proti proudu tolik jídla, aby to stačilo pro Harrise.

Já jsem však George přiměl k zamyšlení, oč bude pro nás příjemnější mít v lodi Harrise čistého a svěžího, i kdybychom vážně musel



Jerome Klapka Jerome

JEROME KLAPKA JEROME


2. 5. 1859 - 14. 6. 1927

Jerome Klapka Jerome se narodil roku 1859 ve Walsallu, Staffordshire. Jeho otec byl laický kazatel a jmenoval se Jerome Clapp Jerome. Jméno ovšem nemělo se jménem Klapka žádnou souvislost. V Anglii žil v té době v exilu maďarský revolucionář, generál vynikajících schopností vojevůdcovských, György Klapka (mezi jehož předky byl patrně nějaký Čech), a s tím se rodina Jeromova do té míry spřátelila, že na jeho počest dala svému synovi toto neanglicky znějící jméno. Po několika letech se Maďarsko s generálem usmířilo a dovolilo mu návrat do vlasti.

Jerome Klapka Jerome neměl bezstarostné mládí. Jeho otec vydělával pramálo a nedočkal se vysokého věku. V patnácti letech J. K. J. osiřel a živil se jako úředník na dráze, jako ochotnický herec a jako začínající spisovatel. To se však radikálně změnilo, když mu bylo třicet. V roce 1889 přinesl do redakce časopisu Home Chimes rukopis s titulem The Story of the Thames. Měl to být jakýsi průvodce po dolním toku Temže, připomínající historické události na jejích březích. Redaktorovi se rukopis líbil, doporučil však autorovi, aby historické pasáže podstatně zkrátil a aby se mnohem více věnoval veselým příhodám, vzpomínkám a vyprávěním tří veslařů. Ten návrh se Jeromovi zamlouval, poslechl, a tak pod novým titulem Three Men in a Boat to Say Nothing of the Dog) začal vycházet příběh, který autora okamžitě proslavil. Časopisecký seriál se brzy proměnil v knihu, která se jen v Anglii do dnešních dnů dočkala stovky vydání a byla přeložena snad do všech světových jazyků. A Temže se dlouho po prvních vydáních hemžila mladými muži, kteří se toužili opičit po Jeromovi, Harrisovi a Georgovi.

Za nedlouho se Jerome Klapka Jerome ke svým třem postavám vrátil a vylíčil jejich cyklistický výlet do Německa. I toto pokračování slavné knihy se řídilo řadou předvídavého redaktora časopisu Home Chimes, jen ke konci se autorův humor silně zabarvuje nelibostí a rozhořčením nad některými obyčeji.

Jeromovo dílo čítá 29 titulů - povídek, novel, esejí, úvah, vážných románů, divadelních her, ale žádná kniha se už nestala takovým bestsellerem jako Tři muži. A přitom napsal řadu věcí pozoruhodných a půvabných (zvlášť mám rád novelu Malvína z Bretaně), které zcela neprávem upadly v zapomenutí.

Když vypukla první světová válka, přihlásil se Jerome do armády, ale nebyl přijat, protože mu bylo už pětapadesát let. Rozhodně se však chtěl zúčastnit boje proti potlačování svobod a práva, nabídl tedy své služby francouzskému Červenému kříži a jezdil po bojištích jako řidič ambulance. Po těchto otřesných zkušenostech už nic veselého nenapsal. Zemřel 14. června 1927 v Londýně a je pochován pod Chilternskými vrchy ve vesnici Ewelme.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist