načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tři mušketýři – Alexandre Dumas

Tři mušketýři

Elektronická kniha: Tři mušketýři
Autor: Alexandre Dumas

Historické skutečnosti se v romantickém, dějem nabitém příběhu tří královských mušketýrů a gaskoňského kadeta prolínají s bohatou autorovou fantazií v mozaice dvorských intrik, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  479
+
-
16
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 693
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: přeložil a poznámkami opatřil Jiří Žák
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7242-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historické skutečnosti se v romantickém, dějem nabitém příběhu tří královských mušketýrů a gaskoňského kadeta prolínají s bohatou autorovou fantazií v mozaice dvorských intrik, milostných zápletek a přátelství na život a na smrt. Kromě řady romantických a milostných dobrodružství podává světově proslulá kniha i barvitý a čtivý obraz života ve Francii v l. polovině 17. století.

Popis nakladatele

Historický román z dob novověké Francie.

Mladý d'Artagnan přijíždí v roce 1625 do Paříže, kde se chce stát královským mušketýrem. Poté, co se spolu s Athosem, Porthosem a Aramisem ubrání gardě kardinála Richelieua, získá přátele na celý život. Spolu s nimi se snaží rozplést intriky kardinála a milady de Winter, kteří chtějí zničit královnu Annu Rakouskou.

Zařazeno v kategoriích
Alexandre Dumas - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Tři mušketýři -- 3 CD Tři mušketýři -- 3 CD
Hrabě Monte Christo (komiks) Hrabě Monte Christo (komiks)
Tři mušketýři Tři mušketýři
Hrabě Monte Cristo - komplet Hrabě Monte Cristo
La tulipe noire La tulipe noire
PER | Level 2: The Three Musketeers Bk/MP3 Pack PER | Level 2: The Three Musketeers Bk/MP3 Pack
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tři mušketýři

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Alexandre Dumas

Tři mušketýři – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



ALEXANDRE DUMAS

T ŘI MUŠKETÝŘI

Přeložil a poznámkami opatřil Jiří Žák

DÍL I.

DÍL I.


5

POZNÁMKA NA ÚVOD

Alexandru Dumasovi bylo ve chvíli, kdy Tři mušketýři vyšli, teprve dvaačtyřicet a byl na vrcholu svých lidských a tvůrčích sil. Připomeňme si jen stručně základní biografi cká data, abychom věděli, co Třem mušketýrům předcházelo.

Dumas se narodil 24. července 1802 ve Villers-Cotterêts v Pikardii, vzdá

leném osmdesát kilometrů severovýchodně od Paříže. Jeho otcem byl Napo

leonův divizní generál Alexandre Davy-Dumas de la Pailleterie, kreol, jenž se

narodil na ostrově Santo Domingo a který se oženil s Élisabeth Labouretovou

z Villers-Cotterêts.

Studoval místní soukromou církevní školu, po jejímž absolvování nastoupil

jako písař k jedné místní notářce. Živě se však už zajímal o divadlo, a když začal

roku 1822 jezdit do Paříže, kde se také o dva roky později natrvalo usadil, stal se

z něj nejen vášnivý divák, ale také začínající dramatik. Jakmile získal místo kni

hovníka u vévody Orleánského, byl jeho osud zpečetěn, protože kromě divadla se

začal vášnivě zabývat i historií.

První hrou uvedenou na jevišti byl Jindřich III. a jeho dvůr, po níž následoval

Antony a zejména Věž nesleská, kterou Dumas napsal s Frédéricem Gaillardem

a jež měla velký úspěch. Po Zápiscích z cest následoval první román – Kapitán

Paul nebo Kapitán Pamfi l. Za rozhodující zlom Dumasova života lze považovat

jeho setkání s historikem a spisovatelem Augustem Maquetem – k němu se ještě

dostaneme. Prvním jejich společným dílem byla hra Bathilda, po níž následoval

POZNÁMKA NA ÚVOD


6 i první společný román Rytíř Harmental. To už jsme v roce 1842 a v mysli pana spisovatele se začíná rýsovat nápad na velký román, jenž vyústí 14. března 1844, kdy se v deníku Le Siècle objeví první řádky Tří mušketýrů a předznamenají kariéru jednoho z největších spisovatelů 19. století.

✧ ✧ ✧ Hned na počátku se musíme také zastavit u samotného názvu knihy. Jak to, že se román jmenuje Tři mušketýři, když ve skutečnosti byli čtyři? Tato otázka jistě trápila čtenáře všech generací. Bylo to snad proto, že se d’Artagnan stal mušketýrem až na samém konci příběhu nebo že Dumas chtěl akcentovat význam Athose, Porthose a Aramise? Vysvětlení nám poskytne korespondence mezi Dumasem a Louisem Desnoyersem, který román připravoval k časopiseckému vydání. Původně se totiž kniha jmenovala Athos, Porthos a Aramis a pod tímto názvem byla také v novinách předem uvedena. Destroyes však Dumasovi napsal: „Drahý příteli, trváte na titulu, který jste nám dal? Velký počet našich předplatitelů totiž vůbec nerozumí těm řeckým slovům a ptá se nás, je-li to příběh nějakých sudiček. Pokud na tom nebudete trvat, navrhuji vám název Tři mušketýři, o němž jsem přesvědčen, že bude mnohem populárnější.“

A Dumas mu promptně odpověděl: „Můj milý Destroyesi, ani v nejmenším

na svém titulu netrvám. A nenamítám nic ani proti vašemu návrhu, aby se kniha jmenovala Tři mušketýři. Jsou sice čtyři, ale to je jedno. Jestli se vám tenhle titul líbí, použijte ho. Lidé budou věřit, že se ten čtvrtý v těch třech úplně citově rozplynul.“

✧ ✧ ✧ Knihu Paměti pana d’Artagnana, o níž mluví Dumas v předmluvě, napsal Gatien de Courtilz de Sandras (1644–1712). Celých osmnáct let strávil jako mušketýr a později jako kapitán pluku z Champagne. V roce 1688 vojenskou službu opustil a vypravil se do Holandska, aby tam otiskl své historické romány a pamfl ety, které po celou tu dobu psal. Moc štěstí mu to ovšem nepřineslo a správně tušil, že doma by mohl mít se svým psaním potíže. Přesto se v roce 1702 vrátil do Paříže, kde byl pro skandální obsah svých pamfl etů, a zejména za životopis ministra fi nancí krále Ludvíka XIV. Jeana-Baptista Colberta zatčen a uvězněn v Bastile, v níž strávil celých devět let. Seznámil se tam s jejím tehdejším guvernérem, panem de Besmaux, který patřil k nejbližším přátelům skutečného pana d’Artagnana. Podle jeho vyprávění pak napsal zmiňované Paměti pana d’Artagnana, v nichž se mísila fi kce se skutečností. Dumase jeho román okamžitě zaujal a nakonec


7

bezprostředně inspiroval k napsání Tří mušketýrů, jak ostatně sám vždycky přiznával. Postupně budeme u jednotlivých kapitol sledovat, nakolik se Dumasovo vyprávění bude odchylovat od Courtilzova textu.

✧ ✧ ✧

Než se pustíme do samotného příběhu, jenom si stručně připomeňme, že Tři mušketýři vycházeli nejprve na pokračování jako román-fejeton v pařížském deníku Le Siècle, který začal vydávat Armand-Jean-Michel Dutacq v roce 1838 jako konkurenci deníku La Presse. Dumas, jenž původně publikoval také v La Presse, vydal v Le Siècle řadu svých textů, jako např. zápisky z cest nebo Rytíře z Harmentalu. Tři mušketýři vycházeli od března do července 1844 (po nich tu vyšli ještě Tři mušketýři po dvaceti letech nebo Černý tulipán).

Ještě téhož roku se jeho román dočkal poprvé i knižního jednosvazkového vydání v nakladatelství Louise Baudryho, které sídlilo v pochmurném suterénu v rue du Bouloi, odkud se d’Artagnan a jeho druhové vydali na slavnou pouť po celém světě.

Dům, v němž nakladatelství i tiskárna sídlily a jenž stával na dvoře přibližně tam, kde dnes stojí domy číslo 22 až 25, byl ovšem už na konci 19. století zbořen. Není bez zajímavosti, že v této ulici bydleli někteří hrdinové Tří mušketýrů, jako třeba Richelieu na počátku své kariéry nebo kancléř Séguier. K postavě d’Artagnana si na úvod řekneme toto. Existují tři d’Artagnanové: d’Artagnan historický, d’Artagnan z knihy Pamětí, napsaných Courtilzem de Sandras, a d’Artagnan Dumasův. Vztahy mezi posledními dvěma hrají pro Tři mušketýry klíčovou roli, protože jak víme, Dumasův román se zrodil ze setkání s Courtilzovou knihou, z níž Dumas hodně čerpal. Charles de Batz Castelmore, známý v historii a v literatuře pod jménem d’Artagnan (nebo spíš d’Artaignan), se narodil kolem roku 1615 na malém zámku Castelmore ve vesnici Lupiac v Gersu, který patřil jeho rodičům Bertrandovi de Batz a Françoise de Montesquiou. Nevíme, kolikátým dítětem d’Artagnan byl a v jakém pořadí se narodil, ale jisté je, že měl nejméně šest sourozenců. Kolem roku 1635 vstoupil do jednotky gardistů, jíž velel pan des Essarts. V letech 1640–1641 se zúčastnil obléhání Arrasu, Aire a Bapaume a v roce 1642 byl posádkou v Roussillonu. Potom s hrabětem d’Harcourt cestoval do Anglie a krátce po smrti Ludvíka XIII. se vrátil do Francie. K jednotce mušketýrů nastoupil pod ochranou kardinála Mazarina v roce 1644. Nevíme nic o jeho aktivitách v letech 1644–1648. Jednotku mušketýrů rozpustil kardinál Mazarin v roce 1646. Z Mazarinovy korespondence víme, že během povstání frondy pověřil kardinál d’Artagnana několika posláními ve velení


8

armády. V roce 1651, kdy Mazarin odešel do exilu, d’Artagnan zajišťoval komu

nikaci mezi německým kardinálem Bruhlem v Kolíně nad Rýnem a francouzský

mi představiteli, zejména ministry Colbertem a Fouquetem. Pak se d’Artagnan

zúčastnil tažení do Flander v jednotce pana de Turenne a 29. července 1654 byl

málem zabit v bitvě u Stenay. V letech 1655 a 1656 sloužil jako kapitán gardistů

v Tuileriích. V roce 1657 byla obnovena jednotka mušketýrů a d’Artagnan se

stal jejím velitelem a podřízený byl pouze Mazarinovu synovci Philippu-Julienu

Mancini, vévodovi de Nevers. V té době už byl váženou osobností a jako chráně

nec maršála de Garmont a jeho syna hraběte de Guiche pravidelně navštěvoval

salony nejvyšších představitelů státu. Ve svých dopisech se o něm zmiňuje i slavná

paní de Sévigné. Nadále patřil k Mazarinovým důvěrníkům a ministr fi nancí

Colbert o něm mluvil jako o jednom z nejváženějších mužů té doby. V roce 1659

doprovázel krále do Saint-Jean-de-Luz na schůzku s Marií Terezií. Téhož roku se

oženil s Charlottou-Anne de Chanlecy, která mu v letech 1660 až 1661 porodila

dva syny a s níž se o pět let později rozešel. Byl to on, kdo v roce 1661 zatý

kal ministra Fouqueta v Nantes a doprovázel ho až do exilu v Pignerolu. V roce

1667 vystřídal vévodu de Nevers v čele první jednotky mušketýrů s hodností

plukovníka. V roce 1667 velel tažení do Flander s hodností generála jezdectva.

Pak se stal guvernérem Lille a v roce 1673 velel dalšímu tažení do Flander. Při

obléhání Maastrichtu, jemuž velel vévoda de Vauban a samotný král, byl v neděli

25. června 1673 zabit v čele svých mušketýrů. Courtilz mohl znát jeho život tak

dobře proto, že byl několik let vězněn v Bastile, kde byl guvernérem d’Artagna

nův nejlepší přítel François de Montlezun, řečený Besmaux. Courtilz podle jeho

vyprávění napsal knihu Pamětí, v níž se však mísí pravda s fantazií. Například

příjezd d’Artagnanův do Paříže je naprostým výmyslem. Ale některé postavy, jako

například pan de Tréville, Jussac nebo Cahusac, skutečně existovaly. Ani mylady

není tak úplně Courtilzovým výmyslem a paní de Miramion sloužila zřejmě jako

vzor pro postavu paní Bonacieux a také skutečně žila. Ale je nepravděpodobné,

že by si ji chtěl d’Artagnan vzít a odloudit ji jejímu manželovi panu de Bussy-Ra

butin. Courtilz poslal d’Artagnana do Bastily, ale skutečným vězněm tam byl on,

a nikoliv mušketýr. Dumasův d’Artagnan přijel do Paříže v roce 1625, což je nej

méně deset let před příjezdem skutečného d’Artagnana. Víme, že se zamíchal do

historie královniných přívěsků a jejího vztahu k Buckinghamovi, že se zúčastnil

obléhání La Rochelle a pronásledoval mylady. To všechno se odehrálo mezi jarem

roku 1625 a prosincem roku 1628. Potom se s d’Artagnanem znovu setkáváme

v románu Tři mušketýři po dvaceti letech, který začíná v roce 1648. D’Artagna

nova epizoda v Anglii s popravou krále Karla I. a jeho účast na povstání frondy

jsou naprostým Dumasovým výmyslem. Postavu d’Artagnana najdeme i v dalších

dílech Tří mušketýrů nazvaných Vikomt de Bragelonne (v češtině vydávaných pod


názvem Tři mušketýři ještě po deseti letech), jejichž děj se odehrává v letech 1660

až 1663. Smrt románového hrdiny se datuje přibližně do doby úmrtí skutečného

d’Artagnana. Není bez zajímavosti, že dramatizace Tří mušketýrů autorů Jerôma

Savaryho a Jeana-Clauda Dabadieho, jež se hraje i na českých jevištích pod ná

zvem D’Artagnan, vychází nejen z Dumasova románu, ale mísí prvky fantazie se

skutečností a částečně vychází i z Courtilzových pamětí.


10

PŘEDMLUVA

V NÍŽ SE DOKÁŽE, ŽE NA HRDINECH PŘÍBĚHU,

KTERÝ BUDEME MÍT TU ČEST NAŠIM ČTENÁŘŮM VYPRÁVĚT,

NENÍ NIC MYTOLOGICKÉHO, AČKOLIV JEJICH JMÉNA KONČÍ

NA KONCOVKY -OS A -IS.

Je to skoro rok, co jsem v Královské knihovně hledal podklady ke svému dílu

o historii krále Ludvíka XIV.,

1

když jsem naprostou náhodou narazil na Paměti

pana d’Artagnana, vytištěné v Amsterdamu u Pierra Rouge

2

– jako celá řada dal

ších děl té doby, v nichž se autoři snažili napsat pravdu a ani v nejmenším netou

žili strávit delší či kratší dobu v Bastile. Titul mě velice zaujal. S dovolením pana

knihovníka jsem si ho odnesl domů a samozřejmě, že jsem ho celý zhltal.

Mým úmyslem není podat tu podrobnou analýzu tohoto podivuhodného díla

a spokojím se jen tím, že ho doporučím těm čtenářům, kteří mají rádi podobné

zobrazení doby. Najdou v něm portréty vytvořené mistrovskou rukou. A i když

1

Dvousvazkové dílo Ludvík XIV. a jeho století vyšlo poprvé roku 1844.

2

Původní vydání se nám nezachovalo. Je otázka, jestli Paměti pana d’Artagnana vyšly dřív u amsterodamského

nakladatele Pierra Rouge, nebo u Pierra Marteaua v Kolíně nad Rýnem, kde Courtilz vydal i svého Colberta.

PŘEDMLUVA


11

je většina těchto hrubých náčrtků nakreslena na vratech kasáren a na zdech kabaretů, velmi dobře v nich rozeznáme, stejně jako v knihách Anquetilových,

3

podobizny Ludvíka XIII., Anny Rakouské, Richelieua, Mazarina

4

a většinu krá

lovských dvořanů té doby.

Avšak jak je všeobecně známo, rozmarného ducha básníkova nepřitahuje vždycky to, co působí na masu čtenářů. Proto se mi líbily, jako se ostatně líbí i jiným, detaily, jež jsem právě popsal, ale nejvíc mě na tom všem zaujalo něco, čemu jiní nevěnovali ani tu nejmenší pozornost.

D’Artagnan vypráví, že při své první návštěvě pana de Tréville, kapitána královských mušketýrů, potkal v jeho předpokoji tři mladé muže, sloužící v této slavné jednotce, do níž se i on chtěl dostat. Jmenovali se Athos, Porthos a Aramis.

Přiznám se, že tato tři zvláštní jména mě zaujala na první pohled a okamžitě mě napadlo, že to musí být pseudonymy, kterými d’Artagnan obdařil nějaké slavné muže, nebo si je oni sami jednoho dne vybrali, buď z chvilkového rozmaru, nespokojenosti nebo proto, že náhle zchudli a museli si obléknout obyčejný mušketýrský kabátec.

Od té doby jsem neměl stání a pokoušel jsem se v dílech napsaných ve stejné době najít stopu těchto zvláštních jmen, která vzbudila mou zvědavost.

Jen výčet knih, které jsem za tímto účelem přečetl, by zaplnil celou kapitolu, což by sice možná bylo poučné, ale čtenář by se rozhodně nudil. Spokojím se jen s tím, že řeknu, že v okamžiku, kdy už jsem začínal propadat beznaději nad svým neplodným pátráním, konečně jsem díky radě svého slavného a vzdělaného přítele Paulina Parise

5

narazil na foliantový rukopis s číslem 4772 nebo 4773, to

už si přesně nepamatuji, jehož celý titul zněl: Paměti hraběte de la Fère, týkající se některých událostí, k nimž došlo ve Francii ke konci vlády Ludvíka XIII. a na počátku vlády Ludvíka XIV.

6

Jistě si dovedete představit mou radost, když jsem při listování tímto rukopisem, jenž byl mou poslední nadějí, narazil na dvacáté straně na jméno Athos, na dvacáté sedmé na jméno Porthos a na třicáté první na jméno Aramis. 3

Louis-Pierre Anquetil (1723–1806), kněz, vědec a jeden z prvních členů Francouzské akademie. Dumas ho

bezpochyby zmiňuje proto, že Anquetil byl i autorem několikasvazkového díla Historie Francie, které se dočkalo řady vydání a z něhož historická fakta bezpochyby čerpal i Dumas. 4

Zatímco k Ludvíkovi XIII., Anně Rakouské a Richelieuovi se ještě vrátíme, připomeňme si, že kardinál Jules

Mazarin (1602–1661), původem Ital (Mazarini) a muž s bohatými zkušenostmi a dobrodružným životem, důvěrník Anny Rakouské a chráněnec Richelieuův, se po Richelieuově smrti stal jeho nástupcem ve funkci prvního ministra a zůstal jím až do své smrti. V příběhu Tří mušketýrů se sice neobjevil, ale jednu z hlavních rolí sehrál později v románu Tři mušketýři po dvaceti letech. 5

Paulin Paris (1800–1881), učenec a historik, jenž se prosadil i se svými anglickými překlady díla lorda Byrona,

se věnoval především středověké literatuře a napsal celou řadu knih, týkajících se literární historie. Kromě jiného se podílel i na katalogizaci královských dokumentů a rukopisů. 6

Není jistě od věci si v tuto chvíli připomenout, že jméno hrabě de la Fère, jímž Dumas obdařil Athose, je

spisovatelovým výmyslem. Autorem zmiňovaného spisku nebyl žádný hrabě de la Fère, ale markýz de la Fare. Záměna obou jmen mohla být sice zcela náhodná, ale Dumas byl kouzelník, jenž si pohrával s fi kcí a skutečností jako zručný eskamotér. Navíc se mu mohla dostat do rukou kniha zmiňovaného de la Fara, Vzpomínky a úvahy, v nichž se objevilo jméno Vardes, z něhož se pak ve Třech mušketýrech stal hrabě de Wardes.


Nález naprosto neznámého rukopisu v době velkého rozvoje zájmu o historickou vědu mně připadal jako malý zázrak. Okamžitě jsem požádal o dovolení tento rukopis otisknout. Myslel jsem, že by mi tento spisek mohl jednou otevřít brány Akademie věd a umění v případě, kdybych se tam nedostal se svým vlastním dílem. Musím přiznat, že mi toto povolení bylo uděleno co nejochotněji. Uvádím to zde proto, abych umlčel všechny zlomyslné řeči o tom, že nám vládnou lidé, kterým jsou lhostejné osudy spisovatelů.

Dnes tedy chci představit čtenářům první část tohoto vzácného rukopisu s novým a vhodnějším názvem. Zároveň slibuji, že bude-li mít tato první část úspěch, o čemž ostatně vůbec nepochybuji, okamžitě uveřejním i druhou část.

A protože kmotr je cosi jako druhý otec, prosím čtenáře, aby to – pokud by se jim vyprávění nelíbilo, nebo je dokonce nudilo –, připsali na vrub mně, a nikoliv hraběti de la Fère.

A protože už je řečeno vše, přejděme k našemu příběhu.


13

I. TŘI DARY PANA

D’ARTAGNANA OTCE

7

První pondělí měsíce dubna roku 1625 to ve městě Meungu, kde se narodil autor Románu o růži,

8

vypadalo jako za revoluce. Jako by z něj hugenoti chtěli udělat druhé La

Rochelle.

9

Když někteří měšťané viděli prchat ženy směrem ke Grand Rue

10

a slyšeli

osamocené děti křičet mezi dveřmi, spěšně si oblékli brnění, do poněkud nejistých rukou popadli muškety nebo halapartny a zamířili k hostinci U Svobodného mlynáře, před nímž se srotil dav, který rostl minutu od minuty a hučel zvědavostí. 7

Dumas převzal hlavní události první kapitoly z Courtilzových Pamětí pana d’Artagnana, ale některé podrobnosti přece jen změnil. U Courtilze se první d’Artagnanovo dobrodružství neodehrává v Meungu, ale v Saint-Dyé na levém břehu Seiny, asi patnáct kilometrů před Blois. Rochefort se u Courtilze jmenuje Rosnay (Rosnai) a po souboji s ním byl d’Artagnan odsouzen na dva a půl měsíce do vězení. 8

Jmenoval se Jean de Meung nebo také Jean Clopinel (1240–1305). Nebyl původním autorem Románu o růži, který vznikl ve 13. století a dodnes představuje jedno z nejvýznamnějších děl celého středověku (čerpali z něj Dante i Petrarca a v Čechách se jeho vliv objevil i ve skladbě Oráč a smrt), ale alegorická skladba Guillauma de Lorris ho tak nadchla, že napsal její pokračování, v němž shromáždil veškeré znalosti myšlení a vědění své doby. 9

Město na pobřeží Atlantiku, jehož obléháním vyvrcholily dlouhé náboženské války katolické a protestantské strany, podporované Anglií. V románu se s ním ještě mnohokrát setkáme. 10

Nevíme, kterou ulici měl pan Dumas na mysli. Dnes žádná Grand Rue v Meungu neexistuje. Snad šlo o rue

Saint-Denis nebo o rue Saint-Jacques, jež jsou nejdůležitějšími tepnami města.

I. TŘI DARY PANA D’ARTAGNANA OTCE


14

V té době byla panika častým jevem a jen velmi zřídka se stávalo, aby ve měs

tech nedošlo k nějaké události, která by nestála za zaznamenání do městského archivu. Šlechtici bojovali proti sobě, král válčil s kardinálem, Španělé zase vyhlásili válku králi.

11

Kromě těchto otevřených nebo tajných válek, utajených nebo patr

ných vojenských střetů, tu pořád ještě existovali zloději, žebráci, hugenoti, lupiči nebo podvodníci, kteří válčili proti všem. Měšťané zbrojili proti zlodějům, proti lupičům, proti podvodníkům – často také proti pánům a hugenotům – a někdy proti králi, ale nikdy proti kardinálovi nebo proti Španělům. A tak když ono první pondělí měsíce dubna roku 1625 zaslechli hluk a neviděli ani žluto-červenou zástavu,

12

ani livreje vévody de Richelieua, shromáždili se, jak bylo jejich zvykem,

před hostincem U Svobodného mlynáře.

13

Když tam přiběhli, okamžitě zjistili důvod tohoto pozdvižení.

Mladý muž... načrtněme jeho portrét jedním tahem: představte si osmnác

tiletého dona Quijota, dona Quijota bez drátěné košile a brnění na stehnech, dona Quijota oblečeného do vlněného kabátce, jehož modrá barva se proměnila v nepostižitelnou směs tmavé červeni a azurové modře. Tvář podlouhlá a snědá. Vyčnívající lícní kosti, což je znakem prohnanosti. Mimořádně vyvinuté čelistní svaly, podle nichž snadno poznáme Gaskoňce,

14

i když na hlavě nemá gaskoňský

baret. Náš mladík však baret měl, a ještě k tomu ozdobený jakýmsi pérem. Oči jasné a inteligentní. Nos zakřivený, ale jemně modelovaný. Na mladíka příliš vysoký, na hotového muže příliš malý. Na první pohled syn nějakého statkáře na cestách, pokud by si ovšem člověk odmyslel dlouhý meč zavěšený nízko na koženém opasku, takže svého majitele tloukl přes lýtka, když šel pěšky, a koně do zježené srsti, když seděl v sedle.

Náš mladý muž měl totiž koně, a sice koně stejně pozoruhodného, jako byl on

sám. Byla to béarnská herka, asi dvanáctiletá, nebo dokonce čtrnáctiletá, se žlutou 11

Pan Dumas občas historii upravoval, jak se mu zachtělo. Toto je typický příklad, který se v jeho románu objeví ještě několikrát: Děj Tří mušketýrů začíná v dubnu roku 1625, ale Ludvík XIII. vyhlásil válku Španělsku až o deset let později, 21. května 1635. Žádní Španělé tedy Meungu na jaře roku 1625 nehrozili. 12

Žlutá a červená byly barvy španělského krále. 13

Nelze říci, zda hostinec U Svobodného mlynáře v Meungu skutečně existoval. Se vší pravděpodobností si pan Dumas jeho název vymyslel, jako to učinil v případě většiny ostatních hostinců zmiňovaných v této knize. 14

V celé knize se budeme setkávat v nejrůznější podobě s odkazy na to, že d’Artagnan je Gaskoněc, budeme číst odvolávky na jeho gaskoňskou povahu, prchlivost, čest atd. Proto není od věci shrnout si fakta, která o této jihofrancouzské provincii známe. Gaskoňsko (francouzsky Gascogne, gaskoňsky Gasconha, latinsky Gasconia) je území ležící pod Pyrenejemi s historicky hlavním městem Ausch. Jako politické uskupení se vévodství gaskoňské objevilo poprvé v roce 1032, ale už u Visigótů existují zmínky o území zvaném Vascons, na němž se později vystřídali Římané, Frankové i Vandalové. Později bylo připojeno k Akvitánii a Pařížskou smlouvou z roku 1259 bylo akvitánské vévodství přejmenováno na vévodství Guyenne a připadlo pod správu Francie. Přes veškeré mocenské změny se kulturní a lingvistická identita Gaskoňska uchovala až do dnešních dnů. Existuje celá řada významných gaskoňských rodáků. Gaskoněc byl třeba papež Klement V., král Jindřich IV. nebo Napoleonův maršál Jean Baptiste Bernadotte. Nejvíc však Gaskoňsko proslavili dva muži. Skutečný d’Artagnan se v Gaskoňsku opravdu narodil, ale druhý Gaskoněc, který vstoupil do literárních dějin, vůbec Gaskoňcem nebyl. Jedná se o Cyrana z Bergeracu, o němž dramatik Edmond Rostand sice tvrdil, že je Gaskoněc a postavil na tom celou svou slavnou hru, ale skutečný Cyrano se narodil v Paříži. O gaskoňské cti, hrdinství a válečném umění se dodnes vyprávějí legendy, které však lze z větší části přičíst spíš literární invenci než skutečným historickým událostem.


15

srstí a vypelichaným ocasem, zato s nohama plnýma vředů.

15

Kráčela

s hlavou hluboce skloněnou, takže nepotřebovala otěže, ale pořád ještě dokázala urazit svých osm mil denně. Její koňské kvality se však bohužel skrývaly hluboko pod podivnou srstí a nezvyklým krokem. V té době všichni koním rozuměli, takže jen čtvrt hodiny poté, co tahle herka vjela do Meungu Beaugencyskou

16

branou,

způsobila pořádný rozruch a pozornost lidí se brzy přenesla i na jezdce.

Tento rozruch byl pro d’Artag

nana (neboť tak se jmenoval náš don Quijote a majitel této nové Rosinanty

17

) o to nepříjemnější, že si sám uvědo

moval, jak směšným dojmem spolu s koněm působí, ačkoliv byl vynikající jezdec. Když mu pan d’Artagnan otec

18

dával tento dar, trpce vzdychal. Byl mu jedno, že

takový kůň stojí nejmíň dvacet liber, a otcova slova poslouchal jen na půl ucha.

„Můj synu,“ pravil tento gaskoňský šlechtic s příšerným béarnským

19

přízvu

kem, kterého se ani král Jindřich IV. za celý život nedokázal zbavit,

20

„můj synu,

tento kůň se narodil v domě vašeho otce, brzy to bude třináct let. Celou tu dobu strávil tady, proto ho musíte milovat. Nikdy ho neprodávejte, nechte ho klidně a čestně zemřít stářím. A pokud byste se s ním měl vypravit na válečné tažení, 15

Nevíme úplně přesně, kde Courtilz a potažmo Dumas vzali vzor pro d’Artagnanova koně. Faktem je, že Tallemant des Réaux popsal ve svých Pamětech, že budoucí francouzský maršál a shodou okolností vzdálený d’Artagnanův bratranec Jean de Gassion vyrazil z Pau do Paříže za podobných okolností jako d’Artagnan. Na cestu prý dostal koně s uříznutýma ušima a ocasem, kterému muselo být snad třicet let. Jak dodává Tallemant, „podobný kůň nebyl v celém Béarnu“. 16

Městečko Beaugency leží na břehu řeky Loiry, asi třicet kilometrů vzdálené od Blois. Dodnes vede silnice od Beaugency do Orleánsu přes Meung. Jen Beaugencyská brána už v Meungu dávno nestojí. 17

Nadšení čtenáři knihy Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, jejímž autorem byl španělský renesanční spisovatel Miguel de Cervantes y Saavedra a jejíž první díl vyšel v Madridu roku 1605, dobře vědí, že Rosinanta byla stará bílá herka, na níž se statečný rytíř smutné postavy vypravil do boje s větrnými mlýny. Netřeba jistě připomínat, že je to jedno z nejznámějších literárních děl a po Bibli vůbec nejpřekládanější kniha na světě. Ostatně Dumas svého hrdinu k donu Quijotovi přirovnává. 18

D’Artagnanův otec Bertrand de Batz se psal rovněž de La Plaine a narodil se někdy kolem roku 1580. 19

Béarn (s hlavním městem Pau), Gaskoňsko a Navarra, to všechno byly provincie, ležící těsně pod Pyrenejemi. Na obou stranách pohoří, tedy ve Francii i ve Španělsku, obývali tento prostor Baskové. Jejich historie se navzájem prolínala a zase dělila, stejně jako zdejší politické vlivy. Dumas chvílemi označuje d’Artagnana za Gaskoňce, chvílemi za Béarňana. Do jisté míry to lze považovat za synonymum. Gaskonština a béarnština se lišily jen minimálně a obyvatelé jednotlivých provincií a oblastí se dali rozeznat jen podle přízvuku. Jazykově lze gaskonštinu a béarnštinu zařadit do provensálštiny. 20

Jindřich IV. Navarrský se narodil na zámku v Pau, byl tedy krajanem pana d’Aratgnana.


16 šetřte ho, jako byste šetřil starého sluhu. Dostanete-li se ke dvoru,“ pokračoval pan d’Artagnan otec, „k čemuž vás ostatně opravňuje váš urozený původ, noste hrdě své jméno, které vaši předkové nosili víc než pět set let. Nestrpte, aby vás a vaše nejbližší – tím myslím vaše příbuzné a přátele – někdo urážel, snad s výjimkou kardinála a krále. Jen svou odvahou, rozumíte, jen svou odvahou si dnes šlechtic může vydobýt svou cestu. Když se někdo byť na vteřinu zachvěje strachem, může během této jediné vteřiny přijít o všechno, co mu Štěstěna nabízí. Jste mladý a musíte být statečný ze dvou důvodů. Za prvé jste Gaskoněc a za druhé můj syn. Chopte se všech příležitostí a vyhledávejte dobrodružství. Naučil jsem vás zacházet s mečem. Máte pevné zápěstí a ocelovou pěst. Bijte se kvůli všemu, bijte se tím spíš, že souboje jsou zakázány,

21

a proto musí být

člověk dvojnásob statečný, aby se dokázal bít. Dávám vám na cestu jen dvanáct écus,

22

tohoto koně a rady, které jste právě vyslechl. Vaše matka k tomu přidá

ještě recept na jistou mast, který dostala od jedné cikánky. Dokáže zázračně vyléčit všechny rány, pokud nezasáhnou srdce. Užívejte toho všeho a žijte šťastně a dlouho. Ještě dodám pár slov a dám vám příklad, nikoliv ze svého života, protože já jsem nikdy u dvora nebyl a zúčastnil jsem se jen náboženských válek jako dobrovolník. Chci mluvit o panu de Tréville,

23

jenž byl kdysi mým sou

sedem a který měl tu čest, že si jako malý směl hrát s naším králem Ludvíkem XIII., ať ho ochraňuje Bůh. Král od něj při klukovských hrách schytal spoustu ran a začal si ho vážit. Později se pan de Tréville při své první cestě do Paříže bil pětkrát v souboji. Od smrti nebožtíka krále až po zletilost Ludvíka XIII. se bil sedmkrát a nepočítám-li války a obléhání, bylo těch soubojů dodneška možná víc než sto. A nakonec se navzdory všem zákazům, příkazům a zatčení stal ka- 21

V 16. století se souboje jako vyřizování účtů mezi šlechtou staly doslova módní záležitostí. Proti tomuto zvyku se pokusil zasáhnout už roku 1566 král Karel IX., jenž vydal nařízení, ve kterém marně žádal, aby se spory řešily jinak než krví. Jindřich III. defi noval souboj jako urážku královského majestátu, tedy jako hrdelní zločin, osobně však dal povolení k jednomu z největších soubojů té doby. Jindřich IV. vydal v roce 1609 rovněž edikt proti soubojům, ale většinou je mlčky trpěl. V době regentství vydala zákaz soubojů i Marie Medicejská, opět ovšem marně. Když d’Artagnan dorazil do Paříže, platil edikt Ludvíka XIII., jenž v roce 1617 obnovil někdejší edikt svého otce Jindřicha IV. Ještě téhož roku byl za jeho porušení popraven bretaňský šlechtic, baron de Grémadeuc. Víme, že kardinál Richelieu pro něj žádal milost a že nesouhlasil s tak přísným uplatňováním královského nařízení. Přes veškeré represe však souboje pokračovaly dál. 22

Écu (španělsky escudos, množné číslo écus) byl drobný peníz, který se objevil už ve středověku, kolem roku 1263. Měl hodnotu 3 liber a ve Francii byly takto označovány zlaté mince zdobené štítem. Za vlády Ludvíka XIII. se začal používat tzv. bílý écu, écu blanc, což byla nejvyšší stříbrná mince v hodnotě 60 soldů. Od revoluce měl écu přibližně hodnotu 5 franků a používal se až do roku 1878. 23

Postava pana de Tréville se samozřejmě nachází v Courtilzových Pamětech pana d’Artagnana, ale Dumas si o ní mohl zcela evidentně přečíst podrobnosti i v příbězích jiného autora, Tallemanta des Réaux. Trévillovy spory s Richelieuem a Mazarinem rovněž nejsou vymyšlené, stejně jako fakt, že velel jednotkám mušketýrů, v nichž skutečně sloužili Athos, Porthos, Aramis i d’Artagnan. Arnaud Jean du Peyrer, hrabě de Troisvilles (jeho jméno se vyslovovalo a psalo rovněž de Tréville), se narodil v gaskoňském Oloronu v roce 1598. Do francouzských gard vstoupil v roce 1616. V roce 1625 se stal podporučíkem mušketýrů, v roce 1634 plukovníkem mušketýrů a 25. prosince 1636 obdržel maršálskou hůl. V roce 1642 ho Richelieu i přes králův odpor poslal do exilu. Když v roce 1646 Mazarin rozpustil jednotku mušketýrů, pan de Tréville se stal guvernérem Foix. Zemřel v roce 1672. Časopis Mercure Galant o něm napsal, že se jednalo o jednoho z nejodvážnějších a nejelegantnějších mužů vlády Ludvíka XIII. Dumas přidal panu de Tréville a ostatně i všem mušketýrům roky. Podle všech zjištění patří postava pana de Tréville ze Tří mušketýrů k historicky nejvěrnějším.


17

pitánem mušketýrů,

24

tedy velitelem legie samotných Caesarů, jichž si král velmi

váží a pan kardinál bojí, jak všichni vědí. Navíc pan de Tréville vydělává deset tisíc écus ročně a je to tedy velký pán. Začínal jako vy. Zajděte za ním s tímto dopisem a řiďte se podle jeho rad, abyste dokázal, co on.“

Pak pan d’Artagnan otec opásal svého syna vlastním mečem, něžně ho políbil

na obě tváře a dal mu své požehnání.

Když mladík vyšel z otcova pokoje, našel svou matku, která na něj čekala

se zázračným receptem na onu zázračnou mast, kterou, jak jsme právě slyšeli, bude muset zřejmě často používat. Loučení bylo v tomto případě mnohem delší a něžnější než loučení s otcem. Ne že by snad pan d’Artagnan svého syna vroucně nemiloval, ale připadalo mu, že pro muže je nedůstojné propadat emocím, zatímco paní d’Artagnanová byla žena, a navíc matka.

25

Usedavě plakala, a musíme

prozradit, že ačkoliv se pan d’Artagnan syn ze všech sil snažil zachovat klid, jak se slušelo na budoucího mušketýra, nakonec přece jen uronil pár slziček a stálo ho velké úsilí, aby své dojetí alespoň částečně skryl.

Ještě ten den vyrazil na cestu, vybavený třemi otcovými dary, jež tvořilo, jak

už jsme řekli, patnáct écus,

26

kůň a dopis pro pana de Tréville. Jistě si domyslíme,

že otcovy rady byly jaksi návdavkem.

S tímto vade mecum

27

byl d’Artagnan jak fyzicky, tak duševně dokonalou kopií

Cervantesova hrdiny, k němuž jsme ho tak šťastně přirovnali, když nás povinnosti historika vedly k načrtnutí jeho portrétu. Don Quijote měl větrné mlýny za obry a ovce za vojsko, d’Artagnan zase považoval každý úsměv za nadávku a každý pohled za provokaci. Proto projel celou cestu z Tarbes

28

až do Meungu se zaťatou

pěstí a desetkrát denně sahal po jílci svého meče. Nicméně pěst nedopadla na žádnou čelist a meč zůstal v pochvě. Pohled na nebohou žlutou herku sice na tvářích chodců vyvolával smích, ale protože nad herkou zvonil úctyhodně velký meč a nad mečem zářily oči spíš plné divokosti než pýchy, veselost chodců brala 24

Opět Dumasova fi kce. Skutečný pan de Tréville se stal kapitánem královských mušketýrů až 30. října 1634, tedy o celých devět let později, než d’Artagnan vstoupil do Paříže. 25

Připomeňme si, že d’Artagnanovou matkou byla Françoise de Montesquiou, dcera Jeana de Montesquiou z rodu pánů de Fezensac, jehož rodinná linie sahala až do roku 1068, kdy se objevuje jistý Arsius de Montesquiou a de Fezensac. Françoisin pradědeček z otcovy strany Paulon se oženil s jistou Jacquemette d’Estaing, jejíž rodina se psala také d’Artagnan po stejnojmenném panství v kantonu Vic v Bigorrsku, který leží nedaleko Tarbes. Jak vidno, d’Artagnan si pro svou kariéru vybral matčino jméno. 26

Laskavý čtenář ať si povšimne, že o několik řádků předtím dostal d’Artagnan od otce pouze 12 écus. Podobných „nedopatření“ je v románu spousta a svědčí o tom, že se velkorysý pan Dumas takovými drobnostmi nezabýval. 27

Vade mecum znamená v latině doslova: „Pojď se mnou, následuj mě.“ Necháme na čtenáři, aby si sám odpo

věděl na to, co tím pan Dumas myslel. 28

Z města Tarbes, ležícího v piemontské části pyrenejského podhůří, to měl d’Artagnan do Meungu pěknou štrapáci, dlouhou skoro osm set kilometrů. Navíc nezapomeňme, že jsme na počátku 17. století, že neexistují žádné dálnice a silnice prvních tříd, že cesta přes centrální část Francie musela být obtížná sama o sobě a dvojnásob obtížná v dobách, kdy po celé zemi vřely konfl ikty mezi katolíky a protestanty. Samotné město Tarbes (gaskoňsky Tarba) existovalo už od 5. století, přečkalo invazi Římanů, barbarů, a dokonce i Vikingů a do vrcholného středověku vstoupilo jako hlavní sídlo hraběte de Bigorre a stalo se správním centrem celého kraje. K rodišti pana d’Artagnana ve vesnici Lupiac a na zámku Castelmore je to odtud něco přes šedesát kilometrů.


18 jaksi za své. Nad veselostí převládala opatrnost a snažili se smát jen po straně, jako by jejich veselí mělo dvě tváře jako u antické masky. D’Artagnanovi se tedy i při jeho nedůtklivosti podařilo zvládnout cestu majestátně a bez jediného incidentu, dokud nedojel do nešťastného města Meung.

29

Ale když před vraty hostince U Svobodného mlynáře sestupoval z koně, aniž by mu hospodský nebo podomek přidržel třmen, spatřil pootevřeným oknem v přízemí šlechtice pěkné postavy a vznešeného vzezření, i když měl poněkud zachmuřenou tvář. Bavil se se dvěma osobami, které mu uctivě naslouchaly. D’Artagnan si zcela přirozeně, jak to měl ve zvyku, pomyslel, že si povídají o něm, a začal poslouchat. Tentokrát se zmýlil jen napůl; nemluvili o něm, ale o jeho koni. Zdálo se, že šlechtic vypočítává všechny jeho kvality, a protože, jak už jsem řekl, měli jeho společníci zřejmě vypravěče ve velké úctě, každou chvíli vypukli v hlučný smích. A neboť jindy stačil jen malý úsměšek, aby v mladíkovi vyvolal záchvat prchlivosti, dovedeme si jistě představit, jaký účinek na něj mělo veselí tak bouřlivé.

Nejdřív však chtěl d’Artagnan zjistit, jak ten drzoun a posměváček vůbec vypadá. Upřel tedy svůj pyšný zrak na cizince a zjistil, že hledí asi na čtyřicetiletého až pětačtyřicetiletého muže s černýma a pronikavýma očima, bledou pletí, velice křivým nosem a s černým a dokonale zastřiženým knírem. Měl na sobě kabátec a módní fi alové tříčtvrteční kalhoty s ozdobnými šňůrkami stejné barvy. Na kabátci nebyly žádné ozdoby, jen z rukávů a na hrudi z něj čouhala košile. Kabát i kalhoty byly nové, ale vypadaly zmačkaně, jako by dlouhou cestu absolvovaly někde v zavazadle. D’Artagnan tohle všechno zaznamenal s rychlostí bedlivého pozorovatele. Zřejmě v tu chvíli instinktivně cítil, že tento neznámý muž v budoucnu velmi ovlivní jeho život.

30

V okamžiku, kdy d’Artagnan šlechtice v kabátci a fi alových kalhotách spaloval pohledem, šlechtic pronesl na adresu béarnské herky nějakou skutečně jadrnou a směšnou poznámku, oba posluchači opět vypukli v hlasitý smích a i on sám se proti svému zvyku nepatrně usmál. Tentokrát d’Artagnan nabyl jistoty: smáli se 29

Krásné středověké město Meung leží na pravém břehu řeky Loiry, asi 15 km vzdálené od Orleánsu. Bylo tu

sídlo Orleánských biskupů, jejichž palác byl postaven už někdy ve 12. století. V roce 1625, kdy sem dorazil d’Artagnan, na něj nebyl zrovna krásný pohled, protože během stoleté války tady sídlili Angličané, po jejich odchodu byl takřka zničen a s jeho opravou se začalo až v roce 1713. 30

Postava Rocheforta – neboť víme, že je to on – představuje zajímavý problém. Spisovatel Charles Samaran

uvádí, že Dumase napadlo zapojit Rocheforta do děje Tří mušketýrů při četbě Pamětí pana de Rochefort, které jsou přisuzovány rovněž Courtilzovi. Vyšly v roce 1687 v Kolíně nad Rýnem a dočkaly se řady dalších vydání pod názvem Richelieův tajný agent aneb Dobrodružství hraběte de Rochefort. Jenomže nemáme ponětí, o jakého hraběte de Rochefort se jednalo. Samaran tvrdí, že to byl Henri Louis d’Aloigny, markýz de Rocherfort, jenž se narodil v roce 1636, v třicetileté válce sloužil Condému, bojoval v roce 1668 ve Flandrech pod Turennovým velením a stal se francouzským maršálem a guvernérem Lotrinska. Zemřel v roce 1676. Samaran poznamenává, že v těchto pseudopamětech byl Rochefort poslán do Bruselu převlečený za kapucína, aby dohlížel na paní de Cheuvrese, jenomže k této události došlo až v době, kdy francouzským kardinálem nebyl Richelieu, ale Mazarin. Dumas se ve své knize Ludvík XIV. a jeho století zmiňuje o Rochefortovi v souvislosti s Chalaisovým spiknutím. Setkání Rocheforta s d’Artagnanem na mostě Pont Neuf Dumas rovněž čerpal z Pamětí pana de Rochefort.


19

jemu. A protože o tom byl pevně přesvědčen, narazil si baret hluboko do čela, nasadil vznešený výraz, jaký vídával u dvorských šlechticů, kteří zavítali do Gaskoňska, a vykročil kupředu s jednou rukou položenou na jílec meče a s druhou opřenou v bok. Ale jak šel, hněv ho čím dál tím víc oslepoval, takže místo vznešeného a důstojného projevu, který si připravil, aby vyjádřil svou nespokojenost, přišla mu na jazyk jen hrubá narážka, kterou doprovodil zuřivým gestem.

„Hej, pane!“ vykřikl. „Vy, pane, který se schováváte za tou okenicí! Ano, vy! Řekněte mi, čemu se smějete a zasmějeme se tomu spolu.“

Šlechtic pomaličku odvrátil oči od koně a upřel je na rytíře, jako kdyby potřeboval jistý čas, aby pochopil, že ta prapodivná výtka patří jemu. Pak, když už o tom nemohly být žádné pochyby, lehce svraštil obočí a po dlouhé pauze odpověděl d’Artagnanovi s takovou drzostí a ironií, že to ani nelze popsat:

„S vámi já nemluvím, pane!“

„Ale já mluvím s vámi!“ vykřikl mladík, vyprovokovaný touto směsicí drzosti a dvorských způsobů, v nichž se mísila slušnost s pohrdáním.

Neznámý na něj ještě chvilku hleděl s lehkým úsměvem ve tváři, pak odstoupil od okna, za chvilku vyšel pomalým krokem z hostince a zastavil se dva kroky od d’Artagnana a jeho koně. Jeho klid a veselý výraz ve tváři ještě znásobil smích jeho společníků, kteří zůstali u okna a srdečně se bavili.

Když ho d’Artagnan viděl přicházet, povytáhl meč z pochvy.

„Ten kůň je, nebo spíš v mládí byl, pryskyřníkem,“ pokračoval neznámý ve svém bádání, s nímž se obracel ke svým posluchačům v okně. Zdálo se, že vůbec nevnímá d’Artagnanovo vzrušení, ačkoliv mladík stál mezi ním a oběma muži. „Je to barva, kterou velmi dobře znají přírodovědci, ale až dosud se u koní vyskytovala jen vzácně.“

„Ten, kdo se směje koni, směje se i jeho pánovi!“ vykřikl učedník pana de Tréville.

„Já se často nesměji, pane,“ řekl neznámý, „jak ostatně můžete vidět na mém obličeji. Ale vyhrazuji si právo smát se, kdy se mi zachce!“

„A já,“ vykřikl d’Artagnan, „nechci, aby se někdo smál, když se mi to nelíbí!“

„Opravdu, pane?“ pokračoval neznámý ještě mnohem klidněji než předtím. „To děláte naprosto správně.“ Na ta slova se otočil a chystal se vrátit do hostince velkými vraty, za nimiž, jak si d’Artagnan všiml, na něj čekal osedlaný kůň.

Ale d’Artagnan nepatřil k lidem, kteří by jen tak nechali odejít člověka, který se mu posmíval. Vytasil tedy meč, vrhl se za ním a křičel:

„Otočte se! Otočte se, pane posměváčku, ať vás nemusím napadnout zezadu!“

„Napadnout? Mě?“ odpověděl muž, bleskurychle se otočil a změřil si mladíka očima plnýma údivu i pohrdání. „Vy jste blázen, příteli!“


20

A pak dodal, jako by mluvil sám k sobě:

„Škoda. Byl by to dobrý úlovek pro Jeho veličenstvo, které všude hledá rekruty svých mušketýrů!“

Sotva měl čas větu dokončit, když po něm d’Artagnan ťal takovou silou, že kdyby neuskočil, pravděpodobně by to byl jeho poslední žertík. Poznal, že přestává legrace, vytáhl meč, pozdravil protivníka a postavil se do střehu. Ale přesně v tu chvíli napadli jeho dva společníci s pomocí hospodského d’Artagnana holemi, lopatami a kleštěmi. Byl to tak rychlý a dokonalý útok, že když se d’Artagnan otočil, aby mohl čelit spršce ran, zastrčil jeho protivník meč do pochvy a rázem se z něj stal divák, což jeho obvyklé netečnosti naprosto vyhovovalo. Nicméně mumlal:

„Ti Gaskoňci jsou hrozná sebranka! Posaďte ho na toho jeho oranžového koně a ať táhne!“

„Ne dřív, než tě zabiju, zbabělče!“ řval d’Artagnan, jenž se snažil odolávat ranám, kterými ho zasypávali jeho tři nepřátelé, a přitom neustoupit ani o krok.

„Další gaskoňský kousek!“ zamumlal šlechtic. „Na mou čest, ti Gaskoňci jsou nenapravitelní! Tak v tom tanečku pokračujte, když si to tolik přeje. Řekne si, až bude mít dost.“

Ale neznámý v tu chvíli ještě nevěděl, s jakou tvrdohlavostí má co do činění. D’Artagnan nebyl muž, který by prosil o slitování. Boj tedy ještě chvilku pokračoval, dokud rána holí nevyrazila vyčerpanému d’Artagnanovi meč z ruky a nepřerazila ho ve dví. Další rána ho zasáhla do čela a on se celý zakrvácený a napůl v bezvědomí svalil na zem.

V tu chvíli se začali odevšad sbíhat lidé. Hospodský, jenž se bál skandálu, odvlekl za pomoci svých pacholků raněného do kuchyně, kde mu poskytli nezbytné ošetření.

Co se týče šlechtice, ten se vrátil na své místo k oknu a s jistou nedočkavostí hleděl na dav, který jako by mu byl na obtíž.

„Tak co, jak se vede tomu vzteklounovi?“ zeptal se, když zaslechl vrznout dveře. Obrátil se k hospodskému, který se přišel zeptat na jeho zdraví.

„Vaše excelence je v pořádku?“ zeptal se hospodský.

„Ano, jsem živ a zdráv, příteli. Ale já se vás ptám, jak se vede našemu mladému muži?“

„Líp,“ odpověděl hospodský. „Omdlel.“

„Opravdu?“ řekl šlechtic.

„Ale než omdlel, posbíral všechny síly, volal vás a vybízel na souboj.“

„Ten chlapík je vtělený ďábel!“ vykřikl neznámý.

„Ach ne, milosti, není to žádný ďábel,“ pokračoval hospodský s pohrdavým úšklebkem. „Když omdlel, prohledali jsme ho a ve svém cestovním vaku má jen



22 jednu košili a v měšci jen patnáct écus. Ale než ztratil vědomí, říkal, že kdyby se to stalo v Paříži, odnesl byste si to hned. Takhle bude muset odložit pomstu na později.“

„Takže je to nějaký převlečený princ,“ řekl neznámý chladně.

„Říkám to jenom, abyste se před ním měl na pozoru, milosti.“

„Jmenoval ve svém hněvu někoho?“

„Ano. Poklepal si na kapsu a řekl: ‚Uvidíme, co si pomyslí pan de Tréville o urážce svého chráněnce.‘ “

„Pan de Tréville?“ zeptal se neznámý a zpozorněl. „Poklepal si na kapsu a vyslovil jméno pana de Tréville? Poslyšte, příteli, když ten mladík omdlel, doufám, že jste mu prohledali i kapsy. Co tam měl?“

„Dopis adresovaný panu de Tréville, kapitánovi mušketýrů.“

„Opravdu?“

„Je to přesně tak, jak říkám, milosti.“

Hospodský nebyl nadaný velkou důvtipností a vůbec si nevšiml, jaký výraz vyvolala ve tváři neznámého jeho slova. Cizinec odstoupil od okna, o které se až doteď opíral loktem a znepokojeně se zamračil.

„U všech čertů!“ zamumlal. „Toho Gaskoňce na mě poslal Tréville? Je moc mladý. Ale rána mečem je rána mečem, ať je tomu, kdo ji zasadí, kolik chce. A dítě nevzbuzuje takovou pozornost jako dospělý muž. Někdy stačí i ta nejslabší překážka a překazí i nejdokonalejší plán.“

A neznámý se na několik minut hluboce zamyslel.

„Poslyšte, pane hospodský,“ řekl po chvíli, „nechtěl byste mě zbavit toho šílence? Jestli si chci uchovat dobré svědomí, nemohu ho zabít, ale překáží mi,“ dodal s chladnou výhrůžkou. „Kde je?“

„V pokoji mé ženy v prvním patře. Obvazují ho tam.“

„Svoje hadry a vak má u sebe? Svlékli jste mu kabátec?“

„To všechno je dole v kuchyni. Ale když vám ten mladý blázen překáží...“

„Je to tak. Vyvolal ve vaší hospodě skandál, proti kterému se slušní lidé nemohou bránit. Běžte nahoru, napište mi účet a zavolejte mé sluhy.“

„Cože? Pán nás už opouští?“

„To už dobře víte, protože jsem vám dal příkaz osedlat mého koně. Poslechl jste mě?“

„Samozřejmě. Jak mohla vaše milost vidět, kůň stojí u vrat připravený k odjezdu.“

„Dobrá. Teď udělejte, co jsem vám řekl.“

Copak, copak, má snad z toho kluka strach? zeptal se hostinský v duchu, ale cizincův pánovitý pohled ho zarazil. Uctivě pozdravil a odešel.


23

Mylady

31

toho podivína nesmí spatřit, pomyslel si neznámý. Přijede každou

chvilku. Už teď má zpoždění. Bylo by lepší, abych vsedl na koně a jel jí naproti. Jen kdybych mohl zjistit, co obsahuje ten dopis adresovaný panu de Tréville!

A s bručením zamířil do kuchyně.

Mezitím hospodský, který nepochyboval o tom, že neznámého vyštvala z hostince chlapcova přítomnost, šel nahoru do pokoje své ženy a našel tam d’Artagnana už zcela při smyslech. Naznačil mu, že by se o jeho jednání mohla zajímat policie,

32

vyptávat se, proč vyvolal hádku s tak vznešeným pánem – protože podle

názoru hospodského se muselo skutečně jednat o vznešeného šlechtice –, a přinutil ho, aby i přes svou slabost pokračoval v cestě. D’Artagnan, ještě napůl omámený, tedy vstal a bez kabátce a s hlavou omotanou pruhy plátna vyšel na chodbu. Hostinský ho po schodech dostrkal dolů. Ale když přišli do kuchyně, první věc, kterou d’Artagnan spatřil, byl jeho protivník, který se nohou opíral o schůdky kočáru taženého dvěma velkými normanskými koňmi a poklidně hovořil s kýmsi uvnitř.

Jednalo se asi o dvacetiletou či dvaadvacetiletou ženu, jejíž hlavu rámovala dvířka kočáru. Už jsme se zmínili o tom, jak rychle dokázal d’Artagnan vštípit něčí podobu. Na první pohled zjistil, že je to žena mladá a krásná. Její krása vzbudila jeho pozornost hlavně proto, že v jižních krajích, na něž byl zvyklý, byla naprosto neobvyklá. Byla to bledá plavovláska, jejíž dlouhé a nakadeřené vlasy jí spadaly až na ramena. Měla velké unylé a modré oči, růžové rty a alabastrově bílé ruce. Velmi živě rozprávěla s neznámým mužem.

„Takže Jeho eminence mi nařizuje...,“ říkala právě.

„Okamžitě se vrátit do Anglie a upozornit ji hned, jakmile vévoda opustí Londýn.“

„A další instrukce?“ zeptala se krásná cestovatelka.

„Jsou v téhle skříňce, ale otevřete ji až na druhém břehu Lamanšského kanálu.“ 31

Postavu mylady přivedl na scénu Courtilz, aniž ji však konkrétně defi noval. Na konci roku 1643 prý obývala

stejný palác jako manželka anglického krále Karla I. Henrietta Bourbonská a patřila k jejím dvorním dámám. Na vztahu d’Artagnana a mylady je postaven celý Dumasův román. V tomto dobrodružství sehrál velkou roli jistý markýz de Vardes, což byla skutečná historická postava, ale pravděpodobně zasazená Dumasem do vymyšlené situace. Další důležitou postavu tohoto příběhu hraje dívka, které dal Dumas jméno Ketty. Vymyslel si toto všechno Courtilz, aniž by upřesnil, kde k tomu přišel? Nevíme, a zřejmě nikdy vědět nebudeme. Je pravda, že markýz de Vardes rovněž patřil k okruhu Henrietty Anglické, a je pravděpodobné, že Courtilz použil jako inspiraci nějakou anglickou biografi i. Dumas pro svou mylady tedy použil za vzor Courtilzovu postavu z Pamětí, ale určitě znal i existenci hraběnky de Carlisle, dcery hraběte Henriho z Northumberlandu, která přijela s manželem v květnu roku 1625 do Paříže. Pravděpodobně v té době ji Richelieu pověřil získáním královniných přívěsků od Buckinghama, ale o tom ještě bude řeč. My víme, že Dumas dal mylady jméno Charlotte Backsonová a její příběh prochází celým románem Tři mušketýři. Bez postavy mylady by celá zápletka neexistovala. A ještě dodejme, že v českých překladech se slovo mylady objevuje i s měkkým i, což je Dumasova verze a všechna francouzská vydání trvají tvrdohlavě na milady (Courtilz dokonce používal prapodivný tvar miledi). V poslední době se však v češtině používá anglický přepis s ypsilonem a tuto variantu přejímáme i my. 32

V roce 1254 vznikla z nařízení krále Ludvíka Svatého v Paříži jednotka nazvaná městská stráž a skládala se

z čtyřiceti pěších seržantů a dvaceti ozbrojených jezdců. Zpočátku však zajišťovala pouze pořádek, zločiny spadaly pod královskou jurisdikci. Jindřich IV. rozšířil její povinnosti i na sledování drobných deliktů a jednotku podřídil přímo králi. Podle tohoto vzoru pak začaly podobné jednotky vznikat i v ostatních francouzských městech. Slovo policie se poprvé objevilo až v roce 1667, kdy byl královským ediktem jmenován velitel policie, pod něhož začaly spadat soudní a administrativní funkce.


24

„Dobře. A co budete dělat vy?“

„Já se vrátím do Paříže.“

„A toho drzého kluka nepotrestáte?“ zeptala se dáma.

Neznámý se chystal odpovědět, ale ve chvíli, kdy otevřel ústa, zjevil se ve dveřích hostince d’Artagnan, který všechno slyšel.

„Ten drzý kluk potrestá vás!“ vykřikl. „A doufám, že tentokrát mi neuniknete jako poprvé.“

„Že neuniknu?“ zeptal se neznámý a zamračil se.

„Ne. Předpokládám, že před ženou se utíkat neodvážíte!“

„Myslete na to, že sebemenší zdržení by mohlo všechno překazit!“ vykřikla mylady, když viděla, jak cizinec tasí zbraň.

„Máte pravdu!“ zvolal šlechtic. „Jeďte svým směrem, já pojedu svým.“

Pozdravil dámu úklonou hlavy a skočil na koně, zatímco kočí pobídl bičem spřežení. Kočár i jezdec se rozjeli každý opačným směrem.

„A co takhle zaplatit?“ zařval hostinský, jehož obdiv pro cizince se okamžitě proměnil v nejhlubší pohrdání, když viděl, jak se jeho host vzdaluje, aniž vyrovnal účet.

„Zaplať, chlape!“ křikl cizinec na svého sluhu a tryskem jel dál. Sluha hodil hospodskému k nohám dvě nebo tři stříbrné mince a vyrazil za svým pánem.

„Ach, zbabělče! Ach, bídáku! Ty nejsi žádný šlechtic,“ křičel d’Artagnan a rozběhl se za sluhou.

Byl však příliš slabý, aby zvládl takové vzrušení. Udělal sotva deset kroků, když mu začalo hučet v uších, začaly ho obestírat mrákoty a krev se mu vlila do hlavy. Uprostřed cesty upadl, ale dál křičel:

„Zbabělče! Zbabělče! Zbabělče!“

„Opravdu je to zbabělec,“ zabručel hospodský, který k němu přistoupil a pokusil se mu vlichotit jako volavka v bajce hlemýžďovi.

33

„Ano, zbabělec,“ zamumlal d’Artagnan. „Ale ona je krásná.“

„Jaká ona?“

„Mylady,“ zašeptal d’Artagnan.

A omdlel podruhé.

Ztrácím dva hosty, ale to je fuk, jeden mi zůstal, řekl si hospodský. Tenhle tu určitě aspoň pár dnů zůstane. Jedenáct écus mám vyděláno.

Víme, že přesně tuhle sumu měl d’Artagnan ve svém měšci.

34

Hospodský počítal s tím, že chlapec bude marodit jedenáct dní, což dělalo jeden écu denně. Ale se svým hostem se přepočítal. Nazítří ráno vstal d’Artagnan v pět hodin, bez pomoci sešel dolů do kuchyně a požádal o víno, olej a rozmarýn (a o další 33

Narážka na La Fontainovu bajku Volavka, dívka z Knihy VII. jeho Bajek.

34

Tak kolik vlastně měl pan d’Artagnan ve svém měšci?


25

přísady, jejichž seznam nemám) a s matčiným receptem v ruce vyrobil mast, kterou namazal všechny své rány a zase si je zavázal, aniž k tomu potřeboval nějakého lékaře. Bezpochyby díky účinnosti cikánčiny masti a pravděpodobně také díky tomu, že nepožádal o zásah nějakého lékaře, ještě týž večer vstal z postele a následující den už byl skoro vyléčen.

Jenomže když chtěl zaplatit za rozmarýn, olej a víno, což byla jeho jediná útrata, protože jinak vůbec nic nesnědl – zato jeho kůň, jak aspoň tvrdil hostinský, sežral třikrát víc, než by člověk podle jeho velikosti předpokládal –, našel sice v kapse měšec z odřené sametové látky a v něm jedenáct écus, ale dopis pro pana de Tréville zmizel.

Mladík ho trpělivě hledal. Nejmíň dvacetkrát obrátil všechny kapsy a kapsičky naruby, několikrát prohledal cestovní vak, neustále zavíral a otvíral měšec, ale když se přesvědčil, že dopis je skutečně pryč, dostal třetí záchvat vzteku a málem


26 musel znovu použít aromatizovaný olej a víno. Když totiž hospodský viděl, jak se rozčiluje a křičí, že všechno rozmlátí, pokud se dopis nenajde, popadl píku, jeho žena násadu od koštěte a jeho pacholci hole, které jim posloužily už předevčírem.

„Můj doporučující dopis!“ křičel d’Artagnan, „můj doporučující dopis! Sangdieu! Vraťte mi ho, nebo vás všechny nabodnu na meč jako strnady!“

Okolnosti byly ovšem bohužel proti tomu, aby mohl svou hrozbu uskutečnit. Jak už jsme řekli, jeho meč byl při prvním boji přeražen vejpůl, na což d’Artagnan úplně zapomněl. A tak se stalo, že když chtěl skutečně tasit, zjistil, že v ruce drží jen kousek meče, asi osm nebo deset palců dlouhý, který mu předtím hospodský pečlivě zastrčil zpátky do pochvy. Co se týče druhého kusu, hospodský ho zabavil, aby z něj mohl vyrobit kuchyňskou špikovačku.

Nicméně toto zklamání by mladíkův vztek pravděpodobně nezastavilo, kdyby si hospodský neuvědomil, že hostův požadavek je naprosto ospravedlnitelný. Sklonil proto kopí a řekl:

„Opravdu, kde je ten dopis?“

„Ano, kde je ten dopis,“ zařval d’Artagnan. „Varuju vás. Ten dopis je pro pana de Tréville a musí se najít. Jestli se nenajde, přijde si pro něj pan de Tréville osobně.“

Tato hrozba hospodského nadobro vyděsila. Po králi a panu kardinálovi bylo jméno pana de Tréville třetí nejcitovanější jméno, které si opakovali jak vojáci, tak dokonce i měšťané. Existoval samozřejmě ještě otec Joseph, to je pravda, ale jeho jméno se vždycky vyslovovalo jen šeptem, protože šedá eminence, jak se tomuto kardinálovu důvěrníkovi říkalo, budila všude hrůzu.

35

A tak hospodský odhodil kopí a přikázal ženě, aby udělala totéž s násadou na koště, a pacholkům s holemi. Sám šel příkladem a pustil se do hledání dopisu.

„Bylo v tom dopisu něco cenného?“ zeptal se po chvilce marného pátrání.

„To bych řekl!“ zvolal Gaskoněc, který počítal, že mu dopis otevře cestu ke dvoru. „Bylo v něm celé moje bohatství!“

„Nějaké španělské poukázky?“ zeptal se hospodský znepokojeně. 35

Ačkoliv otec Joseph nemá s naším příběhem nic společného, jednalo se o tak zajímavou osobnost, že si ji

aspoň stručně připomeňme. Jmenoval se François Leclerc du Tremblay (1577–1638), ale obecně byl nazýván Šedou eminencí. Patřil k řádu kapucínů a zastával řadu významných církevních funkcí. Kardinál Richelieu ho považoval za jednoho z nejbližších spolupracovníků a důvěrníků. Svěřoval mu důležitá diplomatická poslání, zejména ve vztahu k Německu. Až do své smrti patřil k nejvlivnějším mužům Francie a pravděpodobně by v úřadu kardinála Richelieua i nahradil, kdyby nezemřel o čtyři roky dřív než on.


27

„Poukázky na soukromý poklad Jeho Veličenstva,“ odpověděl d’Artagnan, který doufal, že



Alexandre Dumas ml.

ALEXANDRE DUMAS MLADŠÍ


27. 7. 1824 - 27. 11. 1895

Alexandre Dumas, mladš byl francouzský prozaik a dramatik, nemaželský syn slavného francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího.

Dumas – Alexandre Dumas – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist