načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Tři hároši na Sicílii - Jiří Kostúr

Tři hároši na Sicílii

Elektronická kniha: Tři hároši na Sicílii
Autor:

Tři hároši na Sicílii je druhou částí cestovatelských výbojů trojice Čuňase, Skaláka a autora Kostúra. Jsou doprovázeny opět ženskými členy posádky ženou Skaláka Šárkou a ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Jiří Kostúr
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tři hároši na Sicílii je druhou částí cestovatelských výbojů trojice Čuňase, Skaláka a autora Kostúra. Jsou doprovázeny opět ženskými členy posádky ženou Skaláka Šárkou a staronovou Romanou, expřítelkyní Čuňase. Ta se k expedici ale připojila až přímo na Sicílii, kam přiletí le-tecky Samozřejmě se i vyskytuje nepostradatelný psí společník boxer Roland. Cestu na Sicílii jsme absolvovali napřed východní Itálii až na podpatek její jižní boty a cesta nazpátek probíhala při italském západním pobřeží přes Toskánsko. Takže jsme toho prošmejdili dost. Na Sicílii jsme koketovali s výstupem na Etnu, pak byli Sirakusy, barokní Ragusa, starověké Agriento, Trapani a samozřejmě i Palermo Cosa Nostry. Návrat Itálií byl přes Pompeje, Neapol, Řím, Orvieto, Sienu a Florencii. Autor už sám si ještě šoupnul Bologne, Padovu a Benátky. Tak jako vždy jsme si mezi sebou užili explorerské taškařice a srandy. Knihu doprovází 120 barevných fotografií.

Související tituly dle názvu:
Tři hároši na Sicílii Tři hároši na Sicílii
Kostúr Jiří
Cena: 149 Kč
Tři hároši v Pobaltí Tři hároši v Pobaltí
Kostúr Jiří
Cena: 149 Kč
Tři hároši v Podněstří Tři hároši v Podněstří
Kostúr Jiří, Stárek František Čuňas, Skalický Miroslav Skalák
Cena: 129 Kč
Tři sestry Tři sestry
Diestler Radek
Cena: 310 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

TŘI HÁROŠI

V

PODNĚSTŘÍ

Jiří Kostúr

Jiří Kostúr Tři hároši v Podněstří Vydáno v roce 2017 Nakladatelství Jiří Kostúr (jiri.kostur@seznam.cz) © Jiří Kostúr, 2017 Fotografie: Jiří Kostúr, Miroslav Skalický Skalák

ISBN: 978-80-88139-17-1 (PDF)


4

Bibliografie Jiřího Kostúra (1942):

Roční doby (přírodní lyrika), Severočeské nakladatelství, 1973.

Satori v Praze (autobiografické povídky), Pragma, 1993, rozebráno.

Lesní hovory (přírodní lyrika), Torst, 2000, rozebráno.

Toulavý kopyta (cestopis o putování s koněm po Šumavě a Vysočiny,

vlastní vydání, 2006.

Vidět sekvoje, a zemřít...(cestopis z amerického Jihozápadu),

Akcent, 2008.

Baráky – souostroví svobody (se spoluautorem Františkem Stárkem

Čuňasem kniha rozhovorů s aktéry undergroundových komun zko

munistické doby), Pulchra, 2010.

Je zastoupen v Antologii české poezie I. díl (1966-2006), Dybbuk,

2009 a v antologii Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí

ze života), Sursum, 2010.

Časopis Revolver revui č. 83, 2011 otiskl kratší výběr ze sbírkymi

lostné poezie Stařec a láska. V literární revui Pandora č. 24, 2012

vyšla ukázka z připravované knihy Dobrý práskač Švejk, kterávy

chází ze svazků StB, které byly na Jiřího Kostúra vedeny jako nane

přátelskou osobu a s nimiž se seznámil teprve po 23 letech, vlastní

vydání, 2013. Tištěná kniha je už rozebrána a na jaře roku 2015vy

šla jako e-kniha.

Tančící derviš (cestopis o Turecku), e-kniha 2015.

Island-země v zrodu (cestopis o putování Islandem), e-kniha 2015.

Stařec a láska (troufalý milostný deník), milostná lyrika, e-kniha

2015.

Union Jack (cestopis o Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku), e-kniha

2016.

Tří hároši v Pobaltí (cestopis o Litvě, Lotyšsku a Estonsku), e-kniha

2016.

Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem (cestopis), e-kniha 2016.

Tři hároši na Sicílii (cestopis o Itálii), e-kniha 2017.


5

Obsah:

Úvodem

29. srpna

30. srpna

1. září

2. září

3. září

4. září

5. září

6. září

7. září

8. září

9. září

10. září

11. září

12. září

13. září

14. září

15. září

16. září

17. září

18. září

19. září

20. září

21. září

22. září

23. září

24. září

25. září

26. září

27. září


6

Úvodem

Na mlejn Pochůzkáře jsem přijel aţ v neděli odpoledne kdyţúčastníci fesťáku, kterej se tu koná kaţdoročně poslední víkend v srpnu,

byli uţ v trapu. Letos jedem přes Rumunsko do Moldávie. Dokonce

se budem my tři hároši harcovat i přes řeku Dněstr, tvořící hranici

odtrţenecký části, která se nazývá tzv. Podněsterská Moldavskáreublika. Stejská se nám holt po blahých časech komunismu.

Skalák vyvaloval před mlejn poslední prázdnej sud z fesťáku pro návrat pivovaru. Pak jsme zašli do osiřelýho baru a tam se mi srdnatě svěřil: „Řeknu ti, co se mi stalo, ale nesmíš se smát!“

„To víš, ţe nebudu,“ horlivě jsem přisvědčoval.

Zašli jsme za barovej pult a Mira ukazoval na prázdnou flašku od Jaru: „Já myslel, ţe je v ní ještě panák Zelený a tak jsem ho do sebe kopnul!“

Vyprskl jsem v hurónskej smích. Vzpomněl jsem si přitom, jak nealkoholik Skalák se za mladejch časů v undergroundový komuně na Nový Vísce u Chomutova vsadil, ţe vypije litr rumu na ex. Sázku vyhrál, i kdyţ hned zkolaboval a museli jsme ho vynýst jakobezvládnou mrtvolu z kuchyně. A teď holduje Jaru na nádobí!

Za moje chlámání mě Pochůzkář hned potrestal. Odvedl mě k jeho novýmu karavanu v modrý barvě a řekl: „Něco ti ukáţu, cos ještěneviděl.“ Vytáhnul nějaký dřevěný sedátko, který mělo jednu nohu s kovovým bodcem uprostřed a oznámil: „To je rybářská stolička a já ji budu pouţívat na sraní. A tobě jí nepučím!“ Naráţel na mojeopírání nahýho zadku ve stoje o podělaný stromy, kterým si šetřímnoţní svaly z nepohodlnýho podřepu. Co takovýmu lakomci na to říct?

V tomhle úvodu budu uţ stručnej, protoţe jsem si do úterka, co jsme vyrazili na cestu, ţádný jiný poznámky nezapsal. Po třechletech, kdy jsem teprve teď zasednul ke psaní o Moldávii, uţ by se i mladšímu ročníku vykouřily ostatní detaily z hlavy. Mám ještězaznamenanou promluvu Šárky, ale ta se vztahuje nejspíš aţ k příjezdu k Balatonu, kdy jsem si na ni dodatečně vzpomněl. Zní: „Jak takhle jezdíme kaţdej rok, tak se před váma kluci nestydím.“ Asi je to vzpomenutí na Romanu, která s náma uţ do Moldávie nejede. Šárka však její otrlosti nedosahuje, protoţe předvádí pouze svý prsní vnady a to ještě jen kdyţ si přetahuje triko přes hlavu. A to je proti Romaně skutečně velice málo.

7

Jo, o Čuňasovi ještě nebyla řeč. Ten se vyzbrojil letos do Avie se

dmadvacetiletou Evelínou. Přitom si mi stěţoval zklamaně: „Tebe

jsem ale ještě nedohonil.“ Naráţel na to, ţe mezi mnou a„nezleti

lou“ devětadvacetiletou Markétou před dvěma lety byl věkovejroz

díl 38 let a mezi ním a Evelínou je pouze 22 roků. Aby si tuhle svou

nedostatečnost vynahradil, tak mi řekl nevšední kompliment: „My tě

berem sebou jako lakmusovej papírek, abysme věděli, jak na tom

budem, aţ nám bude jako tobě!“ Uţ jsem zmínil, ţe po sicilským

cestování popíjíme ze skleniček z Bologne ve dvou. Mezi mnou

a přítelkyní je sice jen patnáctiletej věkovej rozdíl, ale jsem u ní stále

vedenej jako nezřízenej erotoman. To má hošík František v mejch

současnejch uţ jednasedmdesátiletých kříţcích co dohánět...

Skalák s novým Meďourem a Šárka

Čuňas a Evelina

Autor

29. srpna 2011

V podvečer v úterý jsme tedy vyrazili do Rakous. Pochopitelně po

obligátní fotce třech našich aut seřazenejch vedle silnice předmlejnem. Jak uţ jsem zmínil, Skalákův karavanovej Meďour byl jenjednobarevnej v bleděmodrým provedení a i bez nápisů. Tenpestrobarevnej literární křáp uţ dojezdil a slouţí nyní jako Čuňasovakancelář při organizaci červencovejch a srpnovejch fesťáků na mlejně.

Jeho Furgon je furt stejnej jako můj tereňák Jimny.

Ve Znojmě jsme zas zastavili u ţelezničního nádraţí a navštívili tradiční bufáč na večeři. O pouhý pajcce za jídlo uţ jsem sezmiňoval v sicilským povídání. Za co jsme ji vyplázli teď nemůţu uvést, protoţe jsem si to nezapsal. Bylo to určitě něco s knedlíkem, kdyţ budem mít od český kuchyně teď měsíční půst. Skalák je v bufáči zavedenej host, protoţe se tam pokaţdý stravuje, kdyţ jede za prací do Vídně nebo zpět do Česka. Jak uţ jsem taky zmínil v Sicílii, nejvíc se cejtí poctěnej knedlíky s vajíčkem, ale ještě jsem honeviděl, ţe by se o ně zajímal. Obligátním jeho restauračním pokrmem je svíčková nebo vepřoknedlo. Je to starej kecal!

Cesta začala zajímavě hned na začátku Osterriechu. Ještě v Česku jsem si u pumpy za Moravskejma Budějicema koupil desetidennírakouskou dálniční známku. Nechtělo se mi s ní lepit ale na přední sklo, uţ mi tam straší jedna z loňska při cestě na Sicílii. Mám tam taky jednu českou a i nějaký grafický cárach z Islandu, jenţ jsem procestoval se synem v r. 2006 a kterej mi byl přilepenej celníky po vyjetí z trajektu v přístavišti Seidisfjörduru. Protoţe neumím sklo od nich zbavit, tak snad stačí, ţe mám známku koupenou.

Ještě před Vídní jsme odbočili na parkoviště u jedný pumpy. Benzín či naftu jsme nebrali, proč jsme tam zajeli, to jsem si nezasal. Opodál zrovna poliši v civilu šacovali rumunský auto. Jeden po chvíli přistoupil k mýmu Jimnymu a hned ukazoval, kde mámdálniční známku. Vytáhnul jsem ji z peněţenky, zatímco Skalák o tom diskutoval s policajtem, protoţe umí německy. Přilepil jsem známku a Míra řekl: „Vole, říkal jsem ti, aby sis ji nalepil, dávaj za to pokuty přes 200 euro!“

Pochůzkář vezl do Vídně taky svoje dvě dcery, který tam bydlí. Nikol, narozenou v exilu, vyklopil u mostu za čtvrtí Kaisermühlen, kde bydlí kámoš Ferda a proto to tam znám. S Markétou, kteráspatřila světlo světa na Nové Vísce, jsme objíţděli centrum po jedné z dálnic, co tam vedou. Měli jsme z ní někde odbočovat, tak jsem se drţel za Skalákem a Čuňasem jako klíště, abych se v rozlehlémměstě nad Dunajem neztratil. Uţ byla i dávno tma.

U nějaký křiţovatky mě drze předjel Vídeňák v osobním auťáku. Byl jsem na něj nasranej, ţe se přede mě vecpal, protoţe přijde odbočka se semaforem, padne červená a já budu nahranej sMeďourem a Avií mizejících v dopravním velkoprovozu rakouskýmetropole. Při nejbliţší příleţitosti jsem vjel do levýho pruhu a fláknul to nazpátek před něj za záď Čuňase. Řidič v BMW se na měroztroubil, coţ mi bylo u prdele. Má vůl snad oči, ţe tři český poznávací značky jedou spolu v konvoji.

U troubení ale jen nezůstalo. Ten kreten mi vjel znovu před čumák a začal i dokonce naschvál zpomalovat. Chtěl jsem ho objet, jenţe ten čurák přejel taky přede mě do pruhu. Vzal jsem to nazpátek vpravo a ten hajzl taky. Chvíli jsme se takhle natahovali a pak jsem viděl, ţe řidič vystrčil ruku z okýnka a ukazuje, abych zastavil.Kurva, ţe by to byl policajt?

Sjel jsem tedy ke kraji nasranej jako brigadýr. Pochůzkář sPamátkářem byli uţ dávno v prachu, a navíc mi nejspíš hrozí mastnápokuta. Dohaduj se s policajtem, kdyţ neumím německy ani kváknout. Doprčic, podělaná Vídeň!

BMW stálo přede mnou a z něho vylezl udělanej pořízek. Má se s ním cenu dohadovat? Kdyţ se budu šponovat, jak se znám, tak taky můţu v Osterreichu skončit v base. Těţko budu na policejnímředitelství argumentovat, ţe on udělal myšku první mně. Krucifix,kolik budu muset vysolit?

Chlápek ke mně přišel a něco drmolil. Ukazoval, abych vylezl z auta. Ţádnej průkaz nebo odznak neukazoval, tak jsem jen napůl spustil okýnko. Neţ jsem se nadál, najednou mezerou nad sklem vylítla pěst a přistála mi na lícní kosti. Hned vzápětí jsem dostaldruhej direkt. Překvapeně jsem jen zíral, neţ se mi srovnalo v hlavě, ţe mi nějakej rakouskej skopčák dvě natáhnul. Chtěl jsem vylítnout ven, abych tomu šmejdovi nezůstal nic dluţnej, avšak BMW uţrozsvítilo světla a vypálilo pryč. Koukal jsem nevěřícně jako vejr.

Skalák s Čuňasem byli někde v píči, kolem se noční Vídní řítila auta a já si nechal dát do drţky! Byl jsem z toho rozhozenej, alemusel jsem se vzpamatovat. Uvědomil jsem si, ţe jsem nasměrovanej na dálnici na Maďarsko a ţe akorát nesmím jet na Budapešť po A 3, nýbrţ po A 4 na Eisenstadt, kde je přechod na Šoproň. Odstartoval jsem jako zmoklá slepice, a i kdyţ jsem zasaţenou tvář měl vpořádku, hnětlo mě, ţe jsem toho vídeňskýho vocasa nechal odjet bez odvety. „Do prdele!“ praštil jsem do volantu a sešlápl plyn aţ na podlahu.

Ujel jsem asi 30 km, ale kluky jsem nedohonil. V místechpřekříţení dálnice A 2 na směr Graz bylo velké parkoviště s benzínkou a restauracemi. Tam jsem zastavil a vytáhnul mobil, abych napsal esemesku, kde hošani jsou. Napsal jsem dvě slova a volal Skalák, kde vězím. Sranda je, ţe jsme drţeli telefony padesát metrů od sebe na stejným parkovišti. Tam jsme i přenocovali, na maďarskou hranici dojedem zejtra.

Pochopitelně jsem se svěřil, na jakýho idiota jsem ve Vídni zajejich zadky narazil. Vynechal jsem akorát ty rány pěstí, protoţe jsem se styděl, ţe jsem se vzpamatoval pozdě a neoplatil je. Nemohl jsem kvůli tomu ani hned usnout, ta pohana se mi honila pořád hlavou.

Jako náplast na pošramocené sebevědomí se mi připomnělapříhoda z dob mýho pobývání pod Krušnými horami. S kámošemFerdou jsme zavítali jednou do Nudle, coţ byl vinárenskej pajzl nakonečný tramvaje v Litvínově. Sedli jsme si ke stolu s dvěmamladšíma dámáma, který nás po chvíli poţádaly, jestli bysme si nepřesedli jinám, aby měli místo pro jejich muţské protějšky, na které čekaly. Promptně jsme se zvedli, protoţe jsme gentlemani. Volný místo bylo u jednoho chlápka, tak jsme si tam sedli. Zkraje nicnenamítal, ale pak zničehonic rozpřáhnul obě ruce a vrazil nám kaţdýmu

11

z jedný strany facku. Vyskočili jsme překvapeně od stolu a ne

chápavě zírali na chlapa, kterej taky vstal. Vzpamatoval jsem se ale

střelhbitě a jednu jsem mu ubalil. Byla to taky jen facka – nebudu si

přeci rozbíjet klouby o nějakýho debila – nicméně zásah dlaní ho

poslal k zemi. Pochopitelně hned nás s Ferdou z Nudle vyhodili.

Taky jsem jednu ubalil volovi, co dal facku mý bývalý ţeně, která si

ji však zaslouţila, kdyţ jako křesťanská mesiáška sebrala flašku vína

jeho kamarádce a zahodila ji, aby se neopíjela. Šel k zemi, protoţe

ţenský se nemaj bít. Ahoj, Silvestro!

30. srpna

Na maďarskou hranici jsme dorazili ještě dopoledne. V poznámkách

mám napsáno: příhoda s mobilem a „zdí“ před hranicí, ovšem co to

bylo za příhodu si bez jejího konkrétního popsání vůbec nevybavuju.

Do drţky jsem znova nedostal, to bych si určitě pamatoval, takový

stádium alzheimera ještě nemám. Ptát se dneska Skaláka neboČu

ňase by bylo taky po třech letech bezvýsledný.

Poznámka: focení na hranici je jasná. To se vţdycky před kaţdou

hraniční cedulí my tři hároši sešikujem pro dokumentační foto ami

lostivě na něj připustíme i dámský doprovod, co zrovna nedrţí v ruce

foťák. Jestli jako modní doplněk po vzoru reklamních fotek zauto

salonů tvořila první Šárka nebo Evelína, to nevím, ovšem ani jedna

nebyla polonahá v plavkách jako modelky opírající se o nejnovější

model jaguára nebo porche. Já si fotku s modrou Magyar tabulí

s hvězdičkama EU pořizoval jen kvůli dalšímu slovu, který se tam

skvělo: Köztársaság. Ţe by znamenalo: Kostúr násoska? Od hranic jsme mířili k Balatonu. O cestě k tomuhle tzv.maďárskýmu moři jsem si nic nepoznamenal, vybavuju si akorát, ţe před Balatonem se začly vlnit konečně trochu kopečky v jinak rovinatý maďarský placce. A taky Čuňasovo básnění nad tímhle hungaro velkojezerem, z kterého se ale vyklubala akorát větší mělká louţe. To však předbíhám událostem.

U Balatonu jsme se měli setkat opět s Klokanem a s jeho bílým Ivecem tak jako loni v Itálii. Zmiňoval jsem téţ i jeho lásku Hannah, trávící tehdy čas v odpočinkovým sanatoriu Bohnice. Tou měl mít nyní vybavený svůj pojízdný apartmán na balatonský Rivieře.Setkali jsme se hned na první křiţovatce v určený rekreační destinaci, pouze uţ nevím, zdali se jmenovala Balatonazelmes, či Balatonszárszó anebo Balatonföldvar atp. To je nakonec buřt, bylo to prostě někde na jiţním břehu.

Klokan s Haničkou

Bylo pěkně slunečno a teplo, tak jsme to zapískli hned u prvnípláţe. Platil se tam sice vstup 500 forintů, na to jsme samozřejměkašlali a k vodě se drze propletli bez placení mezi nataţenými těly na

lehátkách. Protoţe Skaláky na cestách doprovází jejich pes Ronald

a je to známý rváč, zůstal zavřenej v Meďouru. Vynahrazuje si to

usednutím na sedačce za volantem.

Zmínil jsem, ţe Čuňas se nad Balatonem rozplýval. Nejde mi do hlavy nad čím. Vstoupil jsem do vody, a i kdyţ jsem v ní ušel odbřehu skoro půl kilometru, byl jsem ponořený stále jen po kotníky. Smočit celý tělo se dalo aţ ve vzdálenosti víc jak kilometr, kde i tak hloubka dosahovala s bídou půl metru. Místo prsařskejch temp nebo kraulu, kterýmu se v dnešní sportovní terminologii říká plavánívolným způsobem, jsem byl nucen se opírat rukama o dno, takţe jsem se ve vodě vlastně plazil. Na protější břeh Balatonu je to kolem pěti kilometrů a aţ tak daleko se mi plazit nechtělo a tak jsem se zasrozochodoval nazpátek k opalujícím se lehátkům.

S namaštěným pláţovým flekem jsme se my dva se Skalákemnehodlali smířit. Pochůzkář ze zadku Meďoura sundal kola a spolu jsme se rozjeli zkusit najít příhodnější flek. Ten jsme našli aţ vzadu u posledních baráků tohodle balatonskýho letoviska. Pláţ tam byla travnatá, nacházeli jsme se tady sami, akorát Ronald měl smůlu,protoţe tam občas byli venčený místní psi, takţe musel bejt u vchodu Skaláků přivázanej.

První den u Balatonu jsem poznámkama moc nevybavil. Evelíně natékala tvář od bolavýho zubu a Šárka vyrobila k večeři „švédský stůl“ ke Skalákovým devětapadesátinám. Co na něm bylo konkrétně naservírováný, nemám zapsáný. Aby nebyl tak informačně chudej, pouţiju Čuňasovu extrovní anekdotu, kterou vyprávěl následujícího dne. „Vzpomněl jsem si na vtip,“ halasně přerušil některéhopromlouvajícího. „Víte, jaká je ruská viagra?“ zeptal se a hned prozradil zázračný lékový ingredience: „Zatlučenej hřebík do penisu a na čele magnet!“ 1. září

Bylo teplo jako včera. Uţ v 8 hodin jsem nahodil plazivou koupel

v ranním slunci. Evelíně víc a víc bobtnala tvář od podebranýhozubu a bylo jasný, ţe těţko s touhle stomatologickou polízanicí můţe

absolvovat cestu přes celý Rumunsko do Moldávie. Čuňas serozhodnul, ţe s ní zajede k zubaři do Budapešti a dokonce uvaţoval jet

aţ na Slovač do Bratislavy. Mladá holka mává s kaţdým chlapem

v jakýmkoliv věku. „Hele, 25 km je odtud město Siótok, tam nějakej

zubař musí bejt,“ krotil jsem jeho samaritánskou velkodušnost.

Neţ se Čuňas vrátil se splasklou tváří Evelíny, uţívali jsme si my ostatní prodlouţenej letní čas. S Klokanovou Hannah jsem se uţ párkrát viděl po návratu ze Sicílie, psala básně a recitovala jevţdycky zaníceně jako dívčí válečnice Vlasta. Měli tady s Klokanem také psa, čtyřměsíční štěně kříţence rhodeskýho ritbecka a americkýho pitbulla canicorsa. Bylo uţ vysoký jako Ronald a ten ho vzal na milost i kdyţ byl taktéţ příslušník muţského pohlaví. Nejspíš proto, ţe se honosil jménem Růţena. Hannah měla předtím psího jedince, kterej ukousl nějakýmu chlápkovi v baru ucho, a Růţeny se takybrzy zbavila. Ta kdyţ natáhla roční vejšku, tak soudím, ţe ţrala nejen uši, ale celý lidi i s botama.

Zubní zákrok Evelíně byl pořízen skutečně v Siótoku. Odtamtud si Čuňas taky pořídil náhradu za svůj nafukovací člun ze Sicílie, kterej byl vyvedenej v barvách americký vlajky. Nevím, co se s ním stalo, nezapsal jsem si to. Ten ze Siótoku byl červenej a měl na sobě nápis: Explorer 100. Co znamená ta stovka nevím, ale baňatej průzkumník a badatel z Libchavy si na břehu postavil stativ pro focení a ke člunu jako estetickej doplněk postavil Šárku, která měla předvádět kozatou Pamelu Anderson. Šárka byla oděná v bílejch jednodílnejch plavkách s velikým nápisem Budweiser, sahající jí přes prsa aţ do rozkroku. Menší nápis po straně hlásal: King of beers, ovšem uţ nevím, čí to byl pivní král, jestli českobudějovickýho Budvaru anebo konkurenční americký firmy Anheuser – Busch, kteří se budou spolu nekonečně soudit i na věčnosti o firemní značku.

Modelingový fotograf Čuňas a hvězdná modelka Šárka

K večeru sprchlo s bouřkou. Vyrazili jsme celá grupa do hospody v centru letoviska na rybí polívku, o který Čuňas pěl chvalozpěvy ze svejch dřívějších pobytů u Balatonský louţe. Skalák zůstal hlídat psy, jelikoţ ryby nejí, a na návštěvy restauračních zařízení honeuţije. Šárce to nevadí, zastane rodinnou prezentaci za něj sama. Hlavně, kdyţ navalí škvarky na pití.

Halasle soup nám naservírovali v nerezovejch kotlících zavěšenejch v stojánku na řetízcích. V paprikovaný vodě nějaký kousky ryby Küsh skutečně plavaly. Jedná se o endemickej druh, kterej se nachází jen v Balatonu a podle mě neplave, nýbrţ se plazí po dně. Dočetl jsem se to na informačním plakátu o místní fauně, visícím na toaletní budce na pláţi. Vypadá to, ţe se začnu zajímat nejen o dendrologii, ale i obor ichtiologie. Samozřejmě jen v teoretickýrovině, protoţe rybářským nádobíčkem jsem se ke Skalákovu smutku opět nevybavil. Pobaltský srandy před dvěma roky stačily.

Seděli jsme v hospodě na venkovní verandě. Ve tmě začaly zas světelný výboje blesků a hromobití a spustil se opět řádnej déšť. Nazpátek se v tom lijáku nedalo pěšky jít. Já pil pivo, Čuňas jeho tradiční Colu light, co nasával Klokan uţ nevím, dívčiny sipřihýbaly červeným vínem. V tý slotě najednou přirazil před verandupředoucí Meďour. Šárka ho velebila: „Já jsem vám říkala, ţe pro nás Míra přijede!“ Já mám ale silný podezření, ţe jeho záchranná akce spíš měla zachránit Pochůzkářovy finance, aby Šárka do nichneudělala maďarskou Bejčí krví notnou díru.

Přestalo pršet. Já si v autě uţ zalehlej četl, za mnou v Meďouru se z domácích vinných zásob na schodech veselilo a klábosilo. Tedy hlavně bylo slyšet rozjařenou Hannah. Kdyţ jsem zhasnul baterku a odloţil knihu, tak jsem viděl v rozzářeným měsíčním světle jak k vodě s halekáním běţej nahatý zadky a natřásaj se obnaţený prsa. Čuňasova cejcha mezi nima nebyla, Evelína v Evinným rouše taky ne, ta brala na vytrţenou stoličku a zánět v dásni antibiotika, aSkalák měl určitě uţ vyhozený kopyta. Nasadil jsem si do ušíprotihlukový ucpávky a zavřel oči. 2. září

Včerejší opilecká koupel na ádu v nočním Balatonu měla trpkýnásledky. Hannah nosila na nose zabudovanej piersing s briliantem,

o kterým nám v hospodě vyprávěla, ţe ji stál jmění: 20.000 Kč. A při

včerejším koupání upadla a narazila nosem na kámen. To, ţe si ho

přerazila, nebylo nic proti tomu, ţe vybroušenej miniaturní briliantík


16

měla v čudu. Ráno taky hlasíla: „Promodralej rypák se mi zahojí, ale

kde vezmu novejch dvacet táců!“

Vždyť i bez briliantíku to jde

Kdyţ jsem začal psát o moldavský expedici a dostal se k Balatonu, poslal jsem Klokanovi, kterej uţ s Hannah nekoexistuje, esemesku, co to byla za ráce toho tmavě ţíhanýho štěněte. Zavolal mi nazpátek a dostali jsme se taky ke ztracenýmu briliantu. Řekl mi: „Hannah kdyţ upadla, měla nos hozenej na stranu a teklo z něj krve jako na zabijačce. Ona dělala zdravotní sestru na Áru nebo na Jipce, takvěděla jak na to. Popadla ho a se zařváním ho vrátila na původnímísto.“

„Ty vole, to je teda soda!“ konstatoval jsem.

„Jo a ještě jak předtím u Skaláka se Šárkou chlastaly, tak si prohlíţely navzájem prsa, která je má hezčí. Skalák uţ leţel a řekl:„Nechte toho, vybijete baterku a zejtra nenastartuju auto!“

Odjezd z Balatonu se protáhnul aţ do odpoledne. Pochůzkář vezl nářadí na petang a tak se chlapská část zabejvala házením ţeleznejch koulí. Za oběd pak Šárka sklidila od Skaláka rozhorlenou kritiku, protoţe byly nudle se sýrem. Sýrogyn se takhle předvádí kaţdej rok. „Romadur je jako sejra u nohou!“ mele takhle vţdycky dvě hodiny.

V poobědový siestě jsme si s Pochůzkářem četli: on Woodstock“, já „Zelené mládí“ od Stonea, jednoho z beatníků, vzpomínajícího na šedesátý léta s Kenem Keseyem, Nealem Cassidym, JackemKeroaucem a dalšími. Cassidy je postava Deana Moriartyho vKeroaucovým románu „Na cestě“. Potom ještě došlo naposled na balatonský brouzdaliště a pak uţ jen rozlučka s Klokanem a s barevným nosem Hannah. Oni se budou vracet do Česka přes Slovač a Polsko, kam mířej na nějakej hudební festival.

K večeru se naše moldavská kohorta utábořila na štěrkovišti u pumpy asi 40 km před Szegedem. Šárka hned odpadla povčerejším flámování do postele. My ostatní jsme chvíli klábosili, Čuňas si liboval s jídelní obsluhou Evelíny, která mu přinesla tři krajíčky s loveckým salámem. Řekl: „Kdyţ si sám uděláš večeři, tak je to jen jídlo. Večeře je, kdyţ ti to předloţí ţena, která tě miluje!“ To jsem zvědavej, jak vyhlášenýmu hulvátovi tohle cukrování dlouho vydrţí. Musím prozradit, ţe ho drţí uţ třetí rok. Na sbalení na jaře aopuštění na podzim, chlapec nějak zapomněl... 3. září

Natankoval jsem za všechny zbylý forinty. Dojeli jsme do Szegedu,

vedl jsem kolonu a při průjezdu centrem jsme skončili u zákazu, kde

stáli dva policajti. Vystoupil jsem a ptal se jich anglicky, kudy jet na

směr Temešvár do Rumunska. Jeden mi to začal vysvětlovatmaďarsky a tak jsem mohl uplatnit jediný slovo z maďarštiny, který znám:

Nemtudom. Druhý poliš trochu anglicky uměl a nakreslil mi cestu na

papír. Vtipálek Skalák hlásil: „Kdyţ vyjedem z města, tak přezdívka

Rybář uţ vyšuměla, budeš tedy Maďar. A kdyţ nevyjedem, tak Tatar!“

Do Temešváru, rumunsky Timisoara, jsme moţná nakoukli, vpoznámkách to nemám. Za Ceauseska v polovině r. 1989 tam bylaveliká demonstrace rumunskejch Maďaru, která byla násilně rozehnaná, střílela tam armáda a byly oběti na ţivotech. Hrál v tom roli reformní pastor Lázlo Tökes, kterýho za jeho protireţimní kritiku chtěli úřady z Temešváru vystěhovat. Při návratu severním Rumunskem jsme se Skalákem a Šárkou navštívili jeden bejvalej kriminál s muzeem o historii politickýho pronásledování a ţalářování nejen z období vlády Ceauseska. Minulost zemí Střední a Východní Evropy za komunistický totality v tzv. socialistickým táboře byla všude stejná.

V dřívějších dobách taky nebylo na růţích ustláno. Jak jsem se dočetl v průvodci, tak na dnešním náměstí Piata Libertatii se konala poprava vůdce nevolníckýho povstání, který v r. 1514 zachvátilo Maďarsko a Transilvánii. Pro „krále nevolníků“ Györgya Dózsapo>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist