načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Třetí říše poslouchá – Christian Jennings

Třetí říše poslouchá

Elektronická kniha: Třetí říše poslouchá
Autor: Christian Jennings

– Jak německá rozvědka prolamovala tajné spojenecké šifry. – Jedním z nejslavnějších příběhů druhé světové války je ten o prolomení Enigmy. Ale úspěchy dešifrantů z Bletchley Park vypovídají jen o polovině příběhu – na druhé straně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 343
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, faksimile, portréty 25 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The third reich is listening přeložil Jiří Berka
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-3112-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak německá rozvědka prolamovala tajné spojenecké šifry.

Jedním z nejslavnějších příběhů druhé světové války je ten o prolomení Enigmy. Ale úspěchy dešifrantů z Bletchley Park vypovídají jen o polovině příběhu – na druhé straně Lamanšského průlivu totiž už od 30. let usilovně pracují německé zpravodajské agentury na prolamování spojeneckých (zejména britských) šifer. Kniha Christiana Jenningse vychází z teprve nedávno odtajněných materiálů a podává přesvědčivé svědectví o historii německých úspěchů a neúspěchů na poli signálového zpravodajství.

(prolamování spojeneckých šifer v letech 1939-45)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Christian Jennings - další tituly autora:
Třetí říše poslouchá -- Prolamování spojeneckých šifer v letech 1939–45 Třetí říše poslouchá
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Třetí říše poslouchá

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Christian Jennings

Třetí říše poslouchá – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ


Pět lidí se zasloužilo více než kdokoliv jiný o to, že jsem mohl napsat tuto knihu:

můj literární agent Andrew Lownie v Londýně, redaktorka Kate Moore v Mad­

ridu a Oxfordu, moji bratři Anthony v Římě a James v Rangúnu a nezdolná Kat

Sacco v Turíně. Mé díky patří také Itálii. Jen málo míst se může hodit lépe pro

pohodové psaní, než je Finale Ligure u Středozemního moře nebo Bardonecchia

v italských Alpách.


TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

PROLAMOVÁNÍ SPOJENECKÝCH

ŠIFER V LETECH 1939–45

CHRISTIAN JENNINGS



7

OBSAH

Poděkování 9

Předmluva 11

ČÁST PRVNÍ: NĚMECKO NA VZESTUPU 23

1. Prohra NA POLI SIGNÁLOVÉHO ZPRAVODAJSTVÍ

v první světové válce 24

2. Obchodník s Enigmou 44

3. Noví němečtí luštitelé šifer 60

4. Příprava na válku 69

5. Válečné loďstvo začíná odposlouchávat 85 ČÁST DRUHÁ: NĚMECKO ÚTOČÍ 99

6. Dvě loďstva v době vypuknutí války 100

7. Rumunské kódy a rumunská ropa 115

8. Zprávy a dezinformace během invaze do Evropy 122

9. Válka ve vzduchu 132

10. Bitva o Atlantik 141

11. Starodávní nepřátelé, moderní luštění šifer 152 ČÁST TŘETÍ: NĚMECKO VE VÁLCE 159

12. Německé bitvy ve Středomoří 160

13. Prolomení Enigmy 169 14. Hodný plukovník 179 15. Signálové zpravodajství a kryptoanalýza na ruské

frontě 190 16. Tajemný Švýcar 216 17. Rhubarb a Rodeo 223 18. U-91 a bitva o Atlantik 228

ČÁST ČTVRTÁ: NĚMECKO SE BRÁNÍ 245

19. Bitva v Egejském moři 246 20. Nespolehlivá Enigma 259 21. Bouře přichází 269 22. Dopadení a poprava 282 23. Zhroucení třetí říše 291 24. My nic nevíme 299

Doslov 309

Závěr 313

Chronologie 321

Bibliografie a zdroje 328

Glosář 331

Poznámky na konec 334

9

PODĚKOVÁNÍ

Za pomoc všeho druhu, za  rady a  zdravý rozum během tohoto psaní si za

sluhují poděkování: Cordula Kraemer v  Berlíně, Giulia Avataneo, Daniele

Calafiore, Otilia Cheslerean a Amor Ben v Turíně a můj bratr Martin v Ox

fordu. Dále mi s touto knihou i se dvěma dalšími nesmírně pomohly Laura

Callaghan a Gemma Gardner v Osprey Publishing.

11

PŘEDMLUVA

Dokumenty

Jaro roku 1945, Berlín a Bavorsko

Koncem března roku 1945 vtrhla Rudá armáda do Gdaňska v Polsku a překro

čila i rakouské hranice. Na západě dobyli Spojenci Kolín a překročili řeku Rýn.

V době, kdy Německo čelilo útokům ze všech stran, Britové a Američané svůj

postup zpomalili, aby umožnili Rusům dobýt Berlín. O měsíc dříve, v únoru,

zaútočilo téměř tisíc amerických Létajících pevností B-17 na berlínskou želez

niční síť v mylném domnění, že německá 6. tanková armáda projíždí městem

a směřuje po železnici k východní frontě. Zpravodajské informace Spojenců se

ukázaly jako chybné, ale intenzívní bombardování způsobilo ohnivou bouři,

která trvala čtyři dny a spálila na popel vše, co jí stálo v cestě. Protože k útoku

došlo za denního světla a letectvo amerického generála Carla Spaatze nepou

žilo příliš mnoho zápalných bomb, byl počet obětí na tak velký útok nízký.

Zemřelo celkem 3 000 lidí, 20 000 lidí bylo zraněno a  120  000  jich přišlo

o střechu nad hlavou. Ale díky tomu se německé hlavní město stalo místem,

kde pracovat bylo stále obtížnější a nebezpečnější.

Šifrovací oddělení Vrchního velení wehrmachtu, tzv. OKW-Chiffrierabtei

lung (zkráceně OKW-Chi), Berlín již dávno opustilo. Zimní bombardování

v letech 1943–44 již další pobyt v hlavním městě znemožnilo. V době, kdy

někteří kryptoanalytici již byli pryč, několik z nich zde zůstalo, aby pracovali

v hlubokých sklepích v rezidenční části města. Neměli žádné ústřední topení,

dveře byly v některých případech použity jako palivo a v místnostech, kde pra

covali, bylo vše pokryto vrstvou bílého prachu z omítky, který se zde usazoval

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

12

po  neustálých otřesech způsobených leteckými útoky na  budovy nad nimi.

Během této chladné zimy pracovali někteří muži i ženy s rukavicemi nebo pal

čáky, jimiž se chránili před chladem. Tím obtížněji se jim tužkou a v mihota

vém světle elektrických žárovek či svíček sepisovaly dešifrované zprávy signálo

vého zpravodajství. Ve válečných dobách na přelomu let 1943–44 byly britské

a  americké depeše dešifrované kryptoanalytiky OKW-Chi plné podrobností

o stálém postupu Spojenců Itálií směrem na sever, o jejich plánech na vytvoře

ní druhé fronty a o obklíčení Němců Rudou armádou během Korsuň-ševčen

kovské operace (také Korsuň-čerkaská kapsa). Rovněž byly dešifrovány zprávy

o vzdušných náletech Spojenců na Německo, jež byly stále častější, stejně jako

o naprosté porážce ponorek admirála Dönitze, které měly bránit v plavbě přes

Atlantik spojeneckým zásobovacím konvojům, skládajícím se často z mnoha

stovek lodí. Ačkoliv to nebylo patrné na první pohled, konec třetí říše již byl

cítit ve vzduchu. Přesto němečtí dešifranti pokračovali v usilovné práci a mo

nitorovali, zachycovali, dešifrovali a  četli depeše od  agentů, armád, letectva

a lodí z nejrůznějších zemí.

Oddělení OKW-Chi bylo jen jednou z deseti agentur německého signá

lového zpravodajství, ale v  červenci roku 1944, těsně po  invazi do  Evropy,

pracovalo toto oddělení na luštění šifrovaných zpráv mnoha nepřátelských sil,

neutrálních vlád i  zahraničních agentů z  jednačtyřiceti různých evropských

i  mimoevropských zemí. V  březnu roku 1945, když americké bombardéry

neustávaly ve  svých útocích na  Berlín, pracovala tato agentura v  prostorách

Školy spojovacích vojsk wehrmachtu v  Halle v  centrální části východního

Německa. Velitelem a  šifrantem oddělení OKW-Chi byl Wilhelm Fenner.

Koncem března se rozhodl, že se všichni musí evakuovat a vydat se směrem

na jih do Bavorska. Naložili stovky kilogramů tajných dokumentů do dřevě

ných beden, v nichž byly původně přístroje pro zachycování rádiových depeší.

Rota vojáků obstarala nákladní vozy a  benzín. Personál oddělení se vynořil

z podzemí do šedého pochmurného počasí, zahalujícího město. Někteří z pra

covníků dostali rozkaz vydat se směrem k železniční trati. Ostatní nastoupili

na nákladní vozy. Obloha se začala vyjasňovat, až když opustili jižní předměstí

Halle. Žádný z  kryptoanalytiků či zpravodajců, kteří seděli na  náklaďácích,

neměl ponětí o tom, kam jedou nebo co s nimi bude dál. Seděli nekonečné

hodiny na korbách drkotajících náklaďáků, vezoucích velké dřevěné bedny, jež

vyplňovaly prostor mezi nimi. Ty obsahovaly jedny z nejdůležitějších zachy

cených depeší, dekódovaných zpráv a dokumentů, jež OKW-Chi zpracovalo

PřEDMLuVA

13

od roku 1938. Jejich nadřízení byli pevně rozhodnuti, že žádný materiál ne

smí padnout do  rukou postupujících Britů, Američanů nebo Rusů. A  mezi

muži či ženami, kteří ten den putovali na nákladních vozech, ať už šlo o vojá

ky či civilisty, panovalo tiché, neodbytné a vzájemné povědomí, že nikdo, ale

opravdu nikdo nesmí padnout do rukou vojáků Rudé armády.

Lidé z  OKW-Chi spálili vše, co nebylo zásadní. Ale to, co považovali

za tak důležité, že to nebylo možné zničit, naložili na centrále v Halle a od

vezli směrem k  jednomu jezeru v  jižním Bavorsku. Cesta byla plná zákrut

a  týmu z  OKW-Chi zabrala téměř deset dnů. Během cesty na  jih se poma

lu oteplovalo, a když dorazili do Bavorska, bylo jaro v plném proudu. Auty

i vlakem cestovali směrem na Norimberk, Mnichov a Berchtesgaden, kde měl

Hitler své „Orlí hnízdo“. u Rosenheimu, patnáct mil jihovýchodně od Mni

chova, sjel konvoj z cesty a vydal se k horám tyčícím se na bavorsko-rakouské

hranici. Počátkem druhého dubnového týdne se vojáci i  civilisté ubytovali

v různých opuštěných školách, hotelích a železničních budovách v malém alp

ském městě s názvem Schliersee. Leželo u krásného modrého jezera. Jednoho

rána uviděli příslušníky SS z  jedné dělostřelecké jednotky, jak vyhazují celé

vagony minometných a dělostřeleckých nábojnic do vody a jak na břehu pálí

dokumenty. Následujícího dne naložilo pár příslušníků OKW-Chi a několik

vojáků bedny s tajnými dokumenty na dva železniční vagóny: Ty byly přista

veny na břeh bokem k jezeru. Odtud pak naházeli do bahnité vody spoustu

beden. Další skupina naložila bedny a všelijaké technické vybavení na vor, se

kterým veslovali doprostřed jezera, kde celý náklad vyklopili do  vody. Poté

vyrazili němečtí vojáci i  civilisté opět směrem k  Mnichovu: Dostali rozkaz,

aby se připojili ke  smíšené jednotce armády a  letectva, jež vznikala v  rámci

celého Bavorska a skládala se z opozdilců všech hodností a ze všech možných

jednotek. Ta se pak měla organizovaně vzdát Spojencům, rychle se přibližují

cím ze západu. Tou dobou již ležely bedýnky se záznamy oddělení OKW-Chi

devět metrů v měkkém tmavém bahně jednoho bavorského jezera, kde zlehka

dosedly na rozházené nábojnice dělostřelectva SS.

***

V  červenci roku 1944 se Britové a  Američané rozhodli, že se pokusí získat

vědecká tajemství třetí říše. Spojenci byli velmi zvědaví, v čem nad nimi měli

Němci technologickou převahu. Jak daleko se dostali v oboru řízených raket,

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

14

přesných bomb, tryskových letadel a bitevních tanků? A které šifry, ať už spojenecké nebo z neutrálních zemí, prolomili? Jak? Kdy? Za použití jakého zařízení nebo kterých interních informací? Krátce řečeno, co měli Němci z oblasti technologie nebo zpravodajství, co Spojencům scházelo?

Na podzim roku 1944 již bylo jasné, že Spojenci brzy zvítězí. Vytvořili tedy čtyři týmy zpravodajských „lovců“, kteří hodlali pročesat Německo, Rakousko a země Benluxu, když se válka chýlila ke svému nevyhnutelnému konci. Příslušníci CIOS (Combined Intelligence Objectives Subcommittee – Sdružený podvýbor pro zpravodajské úkoly) přidělili kódová označení pro tyto operace: ALSOS – pátrání po informacích týkajících se nukleárního výzkumu, OVERCAST – úkolem je zmocnit se čehokoliv, co by se týkalo raket V1 a  V2, SuRGEON  – pátrání po  technologiích týkajících se tryskových pohonů a avioniky. Ze všech čtyř zpravodajských operací to byla operace TICOM, jež podléhala nejpřísnějšímu utajení. V jejím zorném poli bylo vše, co se týkalo agentur pro signálové zpravodajství třetí říše.

TICOM (Target Intelligence Committee – Výbor pro cílovou zpravodajskou činnost) měl tři cíle: Zjistit, čeho a jak Němci dosáhli v případě prolamování námořních, vojenských a  diplomatických šifer; pokusit se o  získání cenných zpravodajských odborníků, záznamů a zařízení dříve, než se to podaří Rusům; a konečně zjistit úroveň kooperace německých zpravodajců s Japonci, na  jejichž území se Spojenci chystali vpadnout. Příslušníci skupin TICOM byli vybíráni z řad britských a amerických námořních, vojenských a leteckých důstojníků. Prošli výcvikem v Bletchley Park a hodlali vstoupit na půdu třetí říše bok po  boku frontových jednotek nebo těsně za  nimi. Jeden z  prvních plánů v rámci jejich nasazení obsahoval seskok parašutistů na území Berlína se 101. výsadkovou divizí, aby ve  zničeném hlavním městě třetí říše pátrali po  zpravodajských informacích, aby v  případě nutnosti bojovali proti fanatickým skupinám SS, na něž by narazili, a pak čekali na vysvobození z rukou amerických či ruských obrněných jednotek, které by se probily do města. Důstojníci TICOM si oblékli své uniformy s plným vědomím, že by mohli být snadno posláni do  bojové akce proti německým, japonským nebo italským nepřátelům. Ale byli rádi, když byl plán parašutistického seskoku do válečného kotle bojujícího Berlína zrušen.

Místo toho hodlali jet do okupovaného Německa auty. I tak to bylo velmi riskantní. Přes formální kapitulaci byly německé jednotky stále ozbrojené a  některé z  nich by se mohly pokusit o  poslední odpor. Důstojníci skupiny

PřEDMLuVA

15

TICOM měli prověření typu „ultra“ a  znali veškerá tajemství prolamování šifry Enigma, takže ani v  tomto pozdním stadiu války nesměli padnout do zajetí. V důsledku toho jim byla na ochranu přidělena jednotka Britského královského námořnictva, jednotka téměř tak charakteristická a osobitá jako oni sami.

30 Assault unit (Au  – 30. útočná jednotka) Královské námořní pěchoty byla duchovním dítětem podivínského a  okázalého důstojníka námořní zpravodajské služby, korvetního kapitána Iana Fleminga. Ještě před katastrofálním britským a kanadským útokem na francouzský přístav Dieppe, který se odehrál v  srpnu roku 1942, si Fleming uvědomil, že je docela možné, že by nějaké komando, jdoucí do  akce společně s  konvenčními silami, získalo ve  zmatku bitevní vřavy zpravodajské dokumenty, zařízení či uneslo nějaké lidi. 30 Au, jak byla tato jednotka nazývána, měla svoji základnu v  západním Sussexu ve městě Littlehampton a z důvodu utajení byla součástí většího komanda Královské námořní pěchoty. V  Dieppe měli za  úkol si probojovat cestu do německého velitelství v centru města a ukořistit tam přístroj námořní Enigmy. Avšak operace Jubilee (jubileum), což byl útok na Dieppe, byla do očí bijícím fiaskem a  mariňáci z  jednotky 30 Au  – v  jejichž řadách byl i  jeden kasař – nedokázali ani opustit své vyloďovací plavidlo. Tak silná byla německá palba na pláži, kde se měli vylodit. Avšak o tři roky později byla tato jednotka spolu s ostatními týmy TICOM již připravena vtrhnout do Německa.

Prvního května byl Hitler mrtev a Rudá armáda dobyla Berlín. Důstojníci TICOM, rozděleni do  šesti samostatných týmů, se rázem ocitli v  chaosem zmítaném Německu, kde šest let trvající válka skončila sotva před několika hodinami. Jejich zprávy a dokumentace, pocházející z několika prvních dnů, byly směsí výbušného napětí na ostří nože, okamžiků okázalého bláznovství i  výbušného lidského ducha, k  čemuž za  války často dochází. Polovina německých civilistů k nim cítila nenávist a druhá polovina je vítala s otevřenou náručí. Cesty, po  nichž se pohybovali, byly občas zaplněny tisícovkami vyhnanců z Ruska, Francie a Německa, právě propuštěnými válečnými zajatci, vojáky a utečenci. Byli v zemi, kde násilí, zoufalství a smrt visely ve vzduchu jako jablka, která mají každou chvíli spadnout ze  stromu. Jindy, uprostřed dění, jemuž jeden z důstojníků TICOM říkal „naše soukromá válka“, zavládly chvíle míru a pokoje.

Bydleli v privátních domech, pod stany ve vojenských táborech jednotek americké armády, v opuštěných turistických hotelích, jejichž personál utekl

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

16

sotva před pár hodinami a jejichž knihy hostů byly plné jmen vysokých nacistických funkcionářů. Stanovali pod německým jarním nebem posetým hvězdami a  v  Bavorsku pročesávali sklepy a  kasárna, která jen nedávno opustili prchající němečtí vojáci. Zabývali se podrobně veškerými informacemi obíhajícími mezi lidmi i šuškandou od kohokoliv, kdo mohl něco vědět o tom, kam mohli němečtí šifranti a  dešifranti uprchnout. Jejich pátrání je vedlo přes chvějící se srdce země, co právě kapitulovala a byla sužovaná skomírající válkou tak kontrastující s velkolepostí prvních jarních mírových dnů. V jednom domě nedaleko Mnichova nalezli dvě tuny map a skrýše s ručními násadkovými granáty s pojistkami. V útulku pro choromyslné pátrali po vyhozených zpravodajských depeších a podél cest nacházeli polospálené uniformy SS. Prohledali prázdné letní sídlo patřící von Ribbentropovi a vyslýchali nějakého kolemjdoucího esesáka, který jim sdělil, že by mohl něco vědět o neviditelných inkoustech. Z jiného soudku se jim doneslo, že vysoko v horách poblíž horského jezera byla tajná výzkumná stanice, kde nacisté dešifrovali zprávy. Když se pokusili na  tuto horu vylézt, narazili na  oddíl amerických vojáků, kteří se uvelebili v Himmlerově lovecké chatě. V jedné alpské boudě předstíralo šest francouzských nacistů, že jsou silničními dělníky, a o kousek výše byla horská bouda, v níž čtyři bývalí příslušníci Luftwaffe prožívali příjemné chvíle společně se třemi dalšími ženami. Ale žádnou tajnou výzkumnou stanici nenašli.

Mezitím ve vestibulu hotelu Astoria v Bad Gasteinu poblíž Berchtesgadenu tiše čekalo 126 japonských diplomatů, vedených japonským velvyslancem v  Berlíně baronem Ošimou. Japonský velvyslanec byl blízkým Hitlerovým důvěrníkem a Američané četli jeho korespondenci s Tokiem, když prolomili japonskou diplomatickou šifru, jíž dali krycí název „Purple“. Tento materiál byl velmi věrohodný  – mezi téměř 1 500 depešemi byla jedna z  6. června 1941, ve které Ošima sdělil svým nadřízeným v Tokiu, že se Německo chystá napadnout 22. června Sovětský svaz. V polovině dubna roku 1945 se setkal s německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem a prohlásil, že zůstane v Berlíně až do konce bok po boku Hitlerovi i jeho poradcům. Ale osobní rozkaz Vůdce zněl, že on i ostatní diplomaté musí Berlín opustit. Odcestoval tedy do Bad Gasteinu, aby se zde setkal se svojí ženou. Američané je vzápětí zatkli a převezli lodí do Spojených států.

Mezitím doprovázel důstojník TICOM příslušníky jednotky Královské námořní pěchoty 30 Au na  malý ostrov Mainau, nacházející se nedaleko

PřEDMLuVA

17

od  břehu Bodamského jezera na  švýcarsko-německé hranici. Byl zde na  základě upozornění, že Němci evakuovali nějaké experimentální výzkumné pracoviště a přivezli sem vědce, kteří předtím pracovali na technologii raket V2 v  Peenemünde na  baltském pobřeží. Mainau je velké arboretum. Ostrov je dlouhý tisíc metrů a v nejširším místě měří jen 600 metrů. Roste tam 500  druhů stromů spolu s  dalšími stovkami různých druhů růží, jiřin, azalek a rododendronů. Na začátku mostu spojujícího ostrov s pevninou sdělila hlídka příslušníkům týmu TICOM, že dále již nemohou pokračovat, protože ostrov je v soukromém vlastnictví a zároveň neutrálním teritoriem, které patří švédskému princi Bernadottovi. Avšak bylo zřejmé, že jej Francouzi již používali jako tábor pro vyhnance. Francouzský důstojník-lékař sdělil britským mariňákům i důstojníkovi TICOM, že inspekce ostrova nemá smysl, protože dva jejich kolegové z  britských vojenských zpravodajských služeb ji už provedli. Ale, pokračoval, pokud se chtějí podívat sami, potřebují propustku od místních úřadů v Kostnici. Mariňáci tedy otočili své džípy a vrátili se do města, jen aby zjistili, že všechny úřady byly celý den zavřené na počest státní návštěvy marockého sultána. Byla to další frustrující slepá ulička. Skutečně, po  celý minulý květnový týden nedošlo k žádnému opravdovému průlomu v pátrání a zdálo se, že celé týdny šli jen po zvěstech a dezinformacích. Třeba 31. května, kdy celý den jen pršelo a pršelo, napsal někdo z týmu TICOM, že prostě zůstali pod střechou v opuštěném bavorském domě, který obývali, a popíjeli víno ze sklepa, jejž objevili ve městě Kaufbeuren.

Ale pak se na  ně najednou usmálo štěstí. Skupina vysokých důstojníků wehr machtu a  vojenského námořnictva byla na  cestě do  Remeše, kde se hodlali vzdát Spojencům, když potkali jeden z týmů TICOM, operující dále na severu. Jedním z důstojníků německé armády v této skupině byl podplukovník Mettig, předchozího roku druhý vrchní velitel oddělení OKW-Chi. Bylo po válce, řekl si, a nikdo již neměl dále co skrývat. Američané byli nyní spojenci Němců, a obě strany by tedy měly spolupracovat proti Rusům. ,,Běž- te do Bavorska,“ řekl, ,,a najděte jezero Schliersee.“

Byl konec června. Když o  dva dny později dorazili britští a  američtí důstojníci do města, první, kdo jim nabídl pomoc, byl malý uhlazený muž, který dříve pracoval jako policista ve Vídni. Měl na sobě civilní šaty a pásku na rukávu signalizující příslušnost k  Freiheitsaktion Bayern, což byla protinacistická domobrana, jež podporovala Spojeneckou vojenskou vládu (Allied Military Government), sídlící v Mnichově. „Pojďte se mnou,“ řekl. „ukážu vám,

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

18

kde byli lidé z SS a z wehrmachtu“. Členové týmů prohledali tři nemocnice, plné zraněných vojáků, a místní školu. V budově pošty nebo v místním hotelu nenašli nic, v převlékacích kabinkách na pobřeží nebylo téměř nic, kromě prázdných krabic s razítkem orla wehrmachtu. Na jednom odstavném kolejišti stály ve městě dva železniční vagóny patřící Luftwaffe, plné zařízení pro fotografickou rekognoskaci. Také zde byly dva náklaďáky poškozené a vydrancované ruskými utečenci, kteří vnikli dovnitř, aby zde nalezli útočiště před zimou. V doprovodu svého průvodce z řad domobrany nalezly týmy Spojenců několik civilistů, o nichž se dověděli, že dva dny před tím, než Němci utekli, naložili dva železniční vagóny krabicemi s papíry a naházeli je do jezera – tato informace se zdála být věrohodná, protože v  drobném bahnitém štěrkopísku na  kraji nalezli důstojníci TICOM několik polospálených osobních dokumentů SS a  součástky dálnopisů. Poté si jeden britský a  jeden americký důstojník vzali loďku a pokusili se poprvé prohledat dno jezera blízko břehu. Jejich lana se několikrát zadrhla o něco tak těžkého, že to nemohli ani vytáhnout na povrch.

Pak došlo k dalšímu průlomu. V druhé polovině července pročesávali vojáci Třetí americké armády jezero, když hledali tělo vojáka, který se utopil během plavání. Nalezli velkou bednu a tu vyzvedli na hladinu. Byla plná dokumentů popisujících operace OKW-Chi. Vojáci americké armády pak zavolali jak TICOM, tak i jednotky záchranných specialistů a techniků, kteří měli svoji základnu v Le Havre na francouzském pobřeží Atlantiku. Tam udržovali pontony umělých přístavů, jež Spojenci stále ještě používali pro vyloďování vojenských jednotek a  zásob. Na  konci srpna jeli Američané napříč Francií a pak dolů Německem se čtyřmi potápěči. Vybudovali velký vor s motorem a jeřábem a ten použili k prohledávání dna jezera. Netrvalo příliš dlouho, když našli dvacet osm velkých beden ležících devět až patnáct metrů pod hladinou vedle minometných a dělostřeleckých granátů jednotek SS. Byla to velmi důležitá část archivů OKW-Chi.

Příslušníci TICOM, kteří právě pracovali v severním Německu, zaznamenali nakonec podobný úspěch: obsadili odposlouchávací stanici v Neumünsteru, což bylo město, ležící na  dánsko-německé hranici, a  spojovací školu ve Flensburgu-Mürwiku, kde měli Němci na konci války své velitelství. Dostali se k  detailům šifry „Flusslauf“ (Tekoucí řeka), což byla nová námořní šifra, která měla být zavedena 5. května. Znamenalo to, že v posledních osudových dnech války by Spojenci nebyli schopni číst depeše ultra. Koncem září

PřEDMLuVA

19

příslušníci TICOM vystopovali a zajali německý personál kryptoanalytických jednotek námořnictva, armády, letectva a  ministerstva zahraničí a  začali jej vyslýchat. Výslechy se uskutečnily v Bavorsku, Rakousku, Británii a ve středním či severním Německu. Výsledkem byly desítky tisíc stran dokumentů, k nimž bylo nutné přidat veškeré knihy kódů, dálnopisné stroje, mapy a nejrůznější dokumenty, které spojenecké pátrací týmy nacházely do  konce léta roku 1946. Tomuto obrovskému množství materiálu se v  kruzích britských a amerických zpravodajců začalo říkat „archivy TICOM“.

Válka skončila. Dešifrovací operace v Bletchley Park postupně ustaly, když Britové a Američané čelili najednou novému nepříteli: Rusku. Začala studená válka a několik německých kryptoanalytiků, co během války veleli signálovým zpravodajským službám, začalo pracovat pro Američany nebo pro novou německou vládu. Obrovské archivy TICOM byly uloženy ve skladištích v Británii nebo ve  Spojených státech. A  tam zůstaly i  v  době, když čtyřicátá léta končila a začínala léta padesátá. Britové i Američané do nich občas nahlédli, jako třeba v roce 1952, když se Americké námořnictvo rozhodlo provést konečnou analýzu bitvy o Atlantik, dále role, kterou zde sehrálo německé luštění šifer Spojeneckého námořnictva i úsilí Britů o prolomení šifer v Bletchley Park. V roce 1968 do nich Britové nahlédli znovu, když Němci „objevili“ téměř 100 stran důvěrných londýnských diplomatických telegramů z válečného období v archivu ministerstva zahraničí v Bonnu. Jak se tam dostaly? Britské vládní úřady to chtěly vědět. Němci přece neluštili šifry Britského ministerstva zahraničí ani šifry námořnictva, ne? A  nejen to. Co třeba dělaly stovky dešifrovaných britských námořních depeší z oblasti Středozemního moře z let 1940 až 1943 v policích archivu námořnictva v římě? Dokázali britské šifry prolomit také Italové?

A  to vše ustoupilo do  pozadí počátkem sedmdesátých let, kdy Britové a  Američané odtajnili materiály ohledně dešifrovacích operací Spojenců v době války, které se nacházely ve Vládní škole kódování a šifrování. Enigma, ultra a  Bletchley Park se staly historií. Následovalo čtyřicet let, kdy se toto téma stalo námětem pro psaní knih a točení filmů.

Archivy TICOM byly uloženy ad acta, stejně jako nesčetné množství jiných dokumentů, map, deníků, přístrojů a  knih kódů, jež po  sobě Němci zanechali na zpravodajských základnách svého válečného impéria, od Chorvatska po  Itálii, od  Ruska, Rumunska a ukrajiny až po  Estonsko, od  Prahy až po Paříž. S růstem dosahu internetu v roce 2000 začaly Británie i Amerika

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

20

s  odtajňováním archivu TICOM. Daný materiál buď vraceli do  Německa

nebo si ponechali vybrané položky ve  svých vlastních muzeích nebo ve  ve

řejných archivech. Například válečný operační deník Velitelství německého

ponorkového loďstva zůstal uložen v námořním muzeu v Marylandu. Nepo

četná hrstka nadšených blogerů a autorů umístila toto malé množství tohoto

nového materiálu o německém prolamování šifer během války do veřejné do

mény, ale jak se dalo očekávat, nic z toho nemělo ani zdaleka takový dopad

jako zveřejnění tajemství Enigmy a ultra.

*

***

Podzim 2017

První sníh začal padat na alpský rezort Bardonecchia, nejzápadnější město v Itá

lii, pozdě. Od konce dubna až do prvního víkendu v listopadu převládalo perma

nentně modré nebe a jasné zářící slunce. Listy na kaštanech lemujících městské

ulice začaly opadávat. Osvěžující vítr zřetelně oznamoval, že zima je za humny,

a když 5. listopadu nastala ve Spojeném království Neděle vzpomínek, vrcholky

hor nad městem byly pokryté bílým sněhem. Na šedém kamenném památníku

v  Zahradě Vittoria Veneta je čtyřicet bronzových plaket obyvatel města, kteří

zemřeli během druhé světové války. Reprezentují typický vzorek všech míst, kde

se italští vojáci účastnili bojů a kde za války zemřeli, ať už na straně Němců nebo

jako partyzáni, co bojovali na druhé straně. Jsou také vzpomínkou na obrovský

geografický a  politický rozsah těchto bojů  – Bardonecchia je jen malé alpské

město a  těchto jmen je zde pouze čtyřicet. Ale jsou zde, aby podala svědectví

o zlomku rozsahu války a její ceny. Je tam vojín Luigino Bompard, který v jed

natřiceti padl v Sarajevu, a vojín Attilio Garnier, jenž se stal nezvěstným v Chor

vatsku. Rotný Sergio Tarraboiro se v roce 1942 potopil na lodi nedaleko Malty.

Italský horský myslivec (Alpino) Alberto Vallory padl na  ruské frontě v  roce

1942. Partyzán Giuseppe dalla Vecchia zemřel v  roce 1944 ve  věku pouhých

šestnácti let v samotné Bardonecchii a Alberto Mallen byl deportován do kon

centračního tábora Mauthausen. Nyní je po něm pojmenované dětské hřiště, jež

se rozprostírá pod piniemi u lyžařských sjezdovek.

Chvíli po poledni v Neděli vzpomínek někdo přijel a měl s sebou plynovou

láhev připevněnou ke  kovovému mechanismu pro věčný oheň a  zapálil jej.

* Chronologii událostí z let 1914 až 1945 naleznete na stranách 321–327

PřEDMLuVA

21

Jeho malý modrý plamen se třepotal a hučel ve studeném větru, zatímco za

hrada s památníkem byla připravena na příchod místních funkcionářů. Po tři

ceti minutách bylo po  všem a  jediným strážcem zahrady zůstal velký věnec

vavřínových listů, vysoký do půli pasu, opřený o kamenný památník. Sněhové

mraky se honily po bocích hory, která stála naproti. Ale zima nebyla tím je

diným, kdo se onoho studeného odpoledne dostavil. Pod střechou, v bezpe

čí před větrem a  sněhem čeká jeden e-mail. Byl odeslán ze  státních archivů

německého Ministerstva zahraničí v  Berlíně. S  charakteristickou efektivitou

poslali svůj nový excelovský tabulkový kalkulátor. Bylo v něm 3 917 položek.

Námořní šifrovací knihy z  Francie dvacátých let, mapy Bulharska, seznam

španělských vojenských šifer, čínské, jugoslávské a italské diplomatické šifry,

dokumenty s ruskými bigramovými šiframi, rumunská vojenská kniha kódů

z roku 1941, etiopské diplomatické šifry z roku 1944, japonské a belgické šif

ry ministerstva zahraničí. Seznam obsahuje další a další položky. Všechny tyto

položky nalezli příslušníci týmů TICOM v letech 1945 až 1946 v Německu

a odvezli je do Anglie. Tam spočívaly v britských národních archivech celých

padesát pět let a do Německa byly vráceny teprve v roce 2000. A za předpokla

du, že i jiná muzea a archivy po celé Evropě a Americe obsahují také značnou

část archivu TICOM, si můžeme představit rozsah a ambice třetí říše a jejího

úspěchu či neúspěchu v oblasti vytváření šifer a jejich prolamování. Otázkou

je, čeho Němci byli či nebyli schopni dosáhnout se vším nebo jen s částí toho,

co v oblasti kryptoanalýzy získali. Tato kniha pojednává jen o špičce obrovské

ho ledovce a pokouší se dát jen některé odpovědi.

ČÁST PRVNÍ

NĚMECKO NA VZESTUPU

24

Kapitola první

PROHRA NA POLI SIGNÁLOVÉHO

ZPRAVODAJSTVÍ V PRVNÍ

SVĚTOVÉ VÁLCE

V neděli 2. srpna roku 1914 se ve Finském zálivu plavil německý lehký křiž

ník SMS Magdeburg. Jeho cílem byl přístav Libau (dnes Liepāja) na lotyšském

pobřeží. S ním se plavil další křižník jménem Augsburg s jedním torpédobor

cem a minonoskou. Den předtím vyhlásilo Německo válku ruskému impériu

a tyto čtyři lodě dostaly rozkaz položit miny kolem přístavu Libau, aby jej pak

ostřelovaly v  rámci příprav na  útok německé pěchoty. A  tak první výstřely,

které vypálilo císařské Německo na  síly cara Mikuláše II., vyšly z  křižníku

Magdeburg, jenž ostřeloval Libau z  děl ráže čtyři a  půl palce. Ruská městská

posádka utekla. Magdeburg zůstal na své pozici nedaleko pobřeží a pálil na další

cíle. Posádka křižníku Augsburg položila minové pole, nicméně bylo tak špatně

označené, že se ukázalo být spíše problémem pro Němce než pro jejich nepřá

tele. Během následujících tří týdnů hlídkovala tato dvě plavidla ve  Finském

zálivu v doprovodu několika dalších torpédoborců.

26. srpna se německé lodě plavily v  husté mlze a  ztratily v  ní vzájemný

vizuální kontakt. Mlha byla tak hustá, že jí žádné světlo signálních lamp nedo

kázalo proniknout. Prvním znamením, kdy posádka Magdeburgu pochopila,

že jsou mimo kurs, byl burácející skřípot, jak třesoucí se loď najela na mělči

nu. Byli pevně zaklínění na skaliscích malého ostrova Odensholm jen kousek

od pobřeží ruské provincie Estonska. PROHRA NA POLI SIGNÁLOVÉHO ZPRAVODAJSTVÍ V PRVNÍ SVěTOVÉ VÁLCE

25

Na jednom z  doprovodných torpédoborců uslyšeli zvuk, jak Magdeburg narazil na podmořský útes. Mlha se začala zvedat. Posádka torpédoborce připevnila ke křižníku lano a snažila se jej odvléci, jenže Magdeburg byl zaklíněn příliš pevně. Jeho kapitán vydal rozkazy ke zničení lodi a k jejímu opuštění. Pak se udály současně a velmi rychle tři věci. Vítr začal zvedat mlhu, ve které se objevily dva ruské křižníky. Zahájily palbu. Pak předčasně vybuchly demoliční nálože, umístěné v přední části Magdeburgu. Patnáct členů posádky přišlo o  život. Většině zbývajících námořníků se podařilo dostat na  palubu torpédoborce, jenž jim byl vyslán na pomoc. Zatímco na přední části křižníku zuřil požár, kapitán neměl čas na to, aby hodil všechny tajné lodní dokumenty přes palubu. Nebo aby zajistil, aby byly přemístěny na palubu torpédoborce.

Jako u mnoha lodí německého Císařského námořnictva, i Mag deburg vezl na palubě malou lodní okovanou truhlu, určenou pro podobné nouzové situace. Kapitán do ní vložil lodní deník, námořní mapy a dva výtisky tajné knihy kódů a hodil ji přes palubu do mělkých čistých vod Baltského moře. Ruské křižníky se rychle přibližovaly. Přední část Magdeburgu hořela. Kapitán zapálil třetí exemplář knihy kódů. Mlha se i nadále zvedala. Německý torpédoborec vyrazil pryč, jak nejrychleji mohl, a zanechal kapitána a padesát sedm členů posádky na palubě spolu se čtvrtým výtiskem knihy kódů Císařského námořnictva (Signalbuch der Kaiserlichen Marine  – SKM), která se stále nacházela v trezoru v kapitánově kabině.

Byla tam i  v  okamžiku, kdy Rusové vstoupili na  palubu a  vzali kapitána a  ostatní námořníky do  zajetí. Rozhodli se Magdeburg nechat tam, kde byl, a pak jej dát do šrotu. Vyslali svého potápěče, aby se ponořil podél boku lodi. Objevil truhlu obsahující nějaké lodní dokumenty a dvě šifrovací knihy. Prohledali kapitánovu kajutu a nalezli další, čtvrtou kopii. Okamžitě je přenesli na  palubu jednoho z  ruských křižníků. Rusové pak kontaktovali britského námořního atašé v Petrohradu, teprve nedávno přejmenovaném z původního názvu St. Petersburg. Jednání bylo jednoduché. Spojencům z Britského královského námořnictva nabídli kopii této ceněné šifrovací knihy SKM za podmínky, že si ji převezme britská loď. Výsledkem bylo, že Admiralita vydala rozkaz křižníku HMS Theseus, aby vyplul ze Scapa Flow. Dne 7. září dorazil křižník do  Murmanska. Zdárně pak doplul zpět do  Skotska, kde 10. října zajel do doků se dvěma vysokými ruskými námořními důstojníky na palubě a s kopií č. 151 šifrovací knihy SKM. 13. října byla kniha v Londýně. Tehdy byl prvním lordem Admirality Winston Churchill. Samou radostí byl celý bez

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

26

sebe. Podal o této události zprávu, ve které hýřil nadšením, když popisoval, jak získal tyto „mořskou vodou potřísněné dokumenty nevyčíslitelné hodnoty“ od ruských spojenců Británie.

*

Počátkem září roku 1914 ztroskotal lehký německý křižník SMS Mag­

deburg v Baltském moři. O několik hodin později bylo vyzvednuto tělo

jednoho utopeného německého poddůstojníka, který v posmrtné ztuh

losti svíral na své hrudi šifrovací a kódové knihy německého námořnic

tva a námořní mapy Severního moře a Helgolandské zátoky, detailně

rozdělené na čtverce. 6. září mě navštívil ruský námořní atašé. Obdržel

zprávu z Petrohradu, jež ho informovala o tom, co se stalo a že Ruská

admiralita s  pomocí šifrovacích a  kódových knih byla schopna dešif

rovat alespoň část zpráv německého námořnictva. Rusové se cítí jako

vedoucí námořní mocnost a Britská admiralita by tyto knihy a mapy

měla mít.

1

První světová válka trvala sotva dva měsíce a na bojišti zvaném signálové zpravodajství již bylo německé námořnictvo v defenzívě. Během několika následujících dnů po  zajetí křižníku Magdeburg došlo k  něčemu podobnému. Na  druhé straně zeměkoule ztratili Němci další ze  svých životně důležitých knih kódů. Dne 11. srpna navázali kontakt námořníci z Královského australského námořnictva, určení pro abordáž, s nákladní lodí plující nedaleko Port Phillip Heads severně od Melbourne. SS Hobart byla loď, ve společném vlastnictví německé a australské společnosti provozující parní lodě a měla německou posádku. Zprávy o vypuknutí války se na loď nedostaly. Takže australští námořníci prostě jen předstírali, že jsou karanténním inspekčním týmem. Důstojníci z Hobartu jim umožnili volný pohyb po  lodi a  domnívali se, že hledají mezi členy posádky jakýkoliv náznak žluté zimnice. Po půlnoci si jeden z australských námořníků všiml, jak se německý kapitán pokoušel hodit něco přes palubu. Byly to lodní dokumenty a  velká šifrovací kniha: Handelsver­ kehrsbuch neboli HVB, která byla na  palubě každé německé obchodní lodi. Kniha obsahovala šifry signálů používaných německým obchodním loďstvem * Kopie šifrovací knihy SKM, která byla uložena v Národním archivu (č. 151), nebyla znečiš

těna od mořské vody – Christopher Andrew píše ve své knize Secret Service: The Making of

the British Intelligence Community (Heinemann, Londýn, 1985), že Rusové prostě předali

Britům suchou šifrovací knihu z kapitánova trezoru. Na  fotografiích této šifrovací knihy

SKM nejsou vidět žádná poškození od slané vody. PROHRA NA POLI SIGNÁLOVÉHO ZPRAVODAJSTVÍ V PRVNÍ SVěTOVÉ VÁLCE

27

pro komunikaci se svým válečným loďstvem a s pobřežními základnami. Ne každá německá obchodní loď měla tuto kopii – jejich vlastnictví bylo omezené na  osmnáct největších německých rejdařských společností, jejichž lodě byly vybaveny rádiem. Získání této šifrovací knihy HVB znamenalo, že kdokoliv, kdo dokázal rozluštit šifry obchodního loďstva, mohl teoreticky číst zprávy i signální depeše Císařského námořnictva. První vydání bylo v roce 1913 dodané všem válečným lodím s rádiem, námořním velitelstvím a pobřežním stanicím. Šifra používala tisíce skupin skládajících se ze  čtyř písmen a  každá skupina reprezentovala nějaké slovo. Kniha byla zkopírována a  odeslána do  Londýna, kam dorazila ve  druhé polovině října roku 1914. Že šifrovací kniha HVB padla do rukou nepřítele, to se německá zpravodajská služba dozvěděla až v listopadu roku 1914. Vyplývá to z rádiových depeší, které obsahovaly varování, že je tato kniha vyzrazena. Ale náhrada přišla až v roce 1916.

Znenadání pak potkalo Němce neštěstí potřetí. Druhý týden v říjnu probíhaly mezi Britským královským námořnictvem a německým loďstvem v severní části Lamanšského průlivu šarvátky. Bitva na Yseru se vedla za účelem kontroly pobřežních měst Dixmude a Dunkerque. Britské loďstvo ostřelovalo německé pozice z moře. Poté na ně zaútočily německé torpédoborce. 17. října kapitán Cecil Fox velel úkolovému uskupení, které tvořil lehký křižník HMS Undaunted a čtyři další torpédoborce: HMS Lance, Legin, Lennox a Loyal. Plul vstříc německému útoku a  vjel přímo mezi čtyři německé torpédoborce: S115, S117, S118 a S119. Ty se plavily kanálem s rozkazem, aby zde kladly miny. Lodím Britského královského námořnictva to trvalo méně než hodinu, než německá plavidla potopily. Poté kapitán lodi S119 hodil přes palubu v okované truhle všechny tajné dokumenty. 30. listopadu vytáhla tuto truhlu jedna rybářská loď ve  své síti. Obsahovala kopii šifrovací knihy VB, tzv. Verkehrsbuch, kterou obyčejně používali vlajkoví důstojníci německého námořnictva.

Šifra obsahovala na sto tisíc pětimístných číselných skupin, z nichž každá měla svůj specifický význam. Byla určena po telegramy posílané do zahraničí válečným lodím, námořním atašé, velvyslanectvím a  konzulátům. Používali ji vyšší námořní důstojníci s alternativním klíčem Lambda, ale co dělala tato kniha na palubě malého torpédoborce na začátku války, zůstalo tajemstvím. Během války spočíval její největší význam v  tom, že umožňovala sledování komunikace mezi německými námořními atašé v Berlíně, Madridu, Washingtonu, Buenos Aires, Pekingu a Konstantinopoli. Tato šifrovací kniha byla ještě

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

28

důležitější než předchozí dvě, které byly ukořistěny v Austrálii a v Baltském

moři.

Britská námořní zpravodajská služba prolamuje německé

námořní šifry

Britské dešifrovací a signálové odposlouchávací operace byly v roce 1914 te

prve v plenkách. To nemohlo být žádným překvapením, protože elektronic

ká media, do  nichž chtěli proniknout, byla také nová. Guglielmo Marconi

dotáhl svůj vynález do  konce až v  roce 1907. V  roce 1912 byl na Titaniku

nainstalován vysokovýkonný radiotelegrafický vysílač, aby sloužil operačnímu

provozu a vysílal „marconigramy“ cestujících. Byl to tehdy vrchol technické

inovace.

Ve Staré budově Admirality v Londýně byla jedna velká místnost ozna

čená číslem „40“. Bylo to ústředí rodící se dešifrovací jednotky. Až do konce

války ji nazývali prostě „Místnost 40“. A nikdy netrpěla nedostatkem rádi

ových depeší, které dostala ke zpracování. O tři roky dříve v roce 1911 udě

lal Britský výbor pro obranu Impéria prozíravé rozhodnutí. Německé pod

mořské komunikační kabely měly být přerušeny ihned po vypuknutí války.

Členové výboru předpokládali, že to přinutí Němce, aby posílali své zprávy

buď po komunikačních sítích jiných států nebo aby je zašifrovali a použili

rádiové sítě, a nebyli tak závislí na kabelech. V obou případech platilo, že

kdyby se Britům podařilo ukořistit šifrovací knihy nebo prolomit jejich šif

ry, mohli by tyto informace číst. To se ukázalo jako správné. Tři dny poté, co

byla dne 4. srpna vyhlášena válka Německu, přerušili Britové pět německých

transatlantických kabelů, které ležely na dně Lamanšského průlivu. Provoz

rádiových šifrovaných zpráv se ihned navýšil. A  protože každá zpráva byla

zašifrovaná pomocí šifrovacích knih SKM, VB nebo HVB, měli důstojníci

britských zpravodajských služeb a jejich civilní zaměstnanci obrovské množ

ství materiálu ke  zpracování. V  Místnosti 40 údajně pojmenovali událost,

při níž došlo k ukořistění tří německých šifrovacích knih, jako „zázračný zá

tah sítí“. Na počátku sloužilo k odposlechu rádiové zařízení, které používala

Pošta, dále technika od Marconiho a od soukromých rádiových nadšenců.

Ale když se ve Zpravodajském oddělení Admirality v Místnosti 40 poprvé

objevily ukořistěné německé šifrovací knihy, nikdo z námořních důstojníků

je nebyl schopen rozšifrovat. PROHRA NA POLI SIGNÁLOVÉHO ZPRAVODAJSTVÍ V PRVNÍ SVěTOVÉ VÁLCE

29

Jednoduše řečeno, nikdo se dostatečně nevyznal v  technikáliích luštění šifer. V  této situaci začal první šéf tohoto oddělení, admirál Henry Oliver, tvrdě pracovat na náboru nových členů. Dříve velel navigační škole na starším křižníku britského královského námořnictva a  také měl neortodoxní a  akční přístup. Na  začátku války byl v  září roku 1914 odeslán do  Antverp, aby zde pracoval se spojenci z  oddělení belgických námořních zpravodajských služeb a  s  civilním personálem Antverpského přístavního úřadu. V  přístavu uvízlo třicet osm německých obchodních lodí, zkonfiskovaných na  základě válečných omezení. Oliver vstoupil spolu s  Belgičany na  paluby těchto lodí a u všech z nich prostě vyhodili do povětří jejich strojovny.

Na prvním místě si uvědomoval nutnost přísného utajení. Pro své nové oddělení dešifrování a signálového zpravodajství se rozhodl zaměřit se na dvě skupiny potenciálních nových členů. Obě považoval za  důvěryhodné. První skupinu tvořili námořní důstojníci a  kadeti z  Royal Navy Colledge v  Dartmouthu a v Osbornu. Druhou tvořili muži z Oxbridge, kteří studovali němčinu, matematiku a  klasické předměty (starověkou řečtinu, latinu, antickou historii a  filozofii). Zanedlouho vystřídal Olivera na  pozici ředitele admirál sir William Reginald Hall, přezdívaný „Blinker“ kvůli cukání v obličeji, díky němuž se údajně občas rozzářil jako námořní signální lampa. Mezi novými lidmi, co měli vést Místnost 40 nebo se měli stát jejími příslušníky, byl ředitel námořního výcviku Alfred Ewing, který uvedl kryptografii jako svého koníčka, Nigel de Grey, jenž hovořil plynně francouzsky a  německy a  pracoval ve  vydavatelství Heinemann, a  William Montgomery, presbyteriánský duchovní překládající teologické knihy z němčiny.

Když dorazila šifrovací kniha SKM, byla předaná intendantovi Britského královského námořnictva kapitánu Charlesi Rotterovi, kterého právě získali pro práci v oddělení námořních zpravodajských služeb a který hovořil německy. Byl jedním z mála mužů, co pracovali pro Admiralitu a o šifrách a jejich prolamování něco věděli: Jako nadšený luštitel křížovek a  matematik rychle rozpoznal, že se šifrování dle SKM provádělo za  použití substituční tabulky. Každé písmeno abecedy bylo nahrazeno nějakým jiným. „Klíč“ uživateli sdělil, které písmeno abecedy se má nahradit kterým. Pokud mělo písmeno N nahradit H, vyplývalo z toho, že I bude nahrazeno písmenem O, J písmenem P a tak to pokračovalo v abecedním pořadí. Mazaný námořní intendant aplikoval to, čemu se v kryptologii říká Kerckhoffsův princip: Předpoklad, že

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

30

o daném kódu či systému šifrování víme vše, kromě klíče. Tento princip byl pojmenován po holandském kryptografovi Augustu Kerckhoffsovi.

*

Rotter věděl, že pokud by se používala stejná substituční tabulka dostatečně dlouho, byla by snadno prolomitelná metodou frekvenční analýzy. V angličtině je nejfrekventovanější písmeno E, po  něm následuje T, pak A, I, N a  tak dále. Pokud například obsahuje zašifrovaná zpráva, používající metodu jednoduché substituce, nejčastěji písmeno K, je velmi pravděpodobné, že K odpovídá písmenu E. Tři nejčastěji používaná písmena v němčině jsou E, N a I. Takže pokud se ve zprávách často opakují tři písmena G, W a C, je vysoce pravděpodobné, že odpovídají písmenům E, N a I. Pokud bychom chtěli klíč chránit, nesmíme používat stejnou substituční tabulku příliš dlouho, aby ji nebylo možné prolomit pomocí frekvenční analýzy.

Šifrovací kniha SKM ukořistěná z křižníku Magdeburg byla na stejném principu jako šifrovací knihy používané v jiných velkých loďstvech. Obsahovala 34 300 různých instrukcí, z nichž téměř všechny byly předem definované a na lodích se běžně používaly – „Zahajuji palbu, Vytvářím kouřovou clonu, Vplouvám do přístavu po levoboku, Moje pozice je následující“. Každou z tisícovek těchto instrukcí reprezentovala zvláštní skupina tří písmen. Zprávy rovněž používaly čtyři dodatečná písmena, alfa, beta, gama a  ró, převzatá z  řecké abecedy. To by znamenalo, že pro přenos zpráv nelze použít Morseovu abecedu, protože její základní verze o šestadvaceti písmenech tato písmena neobsahuje. Šifrovací kniha SKM byla doplněna o  samostatnou substituční tabulku pro identifikaci a dekódování zvláštních písmen, jako je alfa nebo gama. S pomocí dostupných zachycených zpráv, ukořistěných německých šifrovacích knih a znalostí o substitučních tabulkách se Rotter dal do práce. Britské radiové odposlouchávací stanice na břehu Severního moře nyní začaly odposlouchávat německé námořní zprávy každý den. S pomocí šifrovací knihy SKM mu netrvalo dlouho, a mohl začít přepisovat některé z nich do prostého německého textu. Došlo mu, že tyto zprávy nebyly tak jednoduché, jak se zdálo na první pohled: Byly také před odesláním zašifrované. Rotter potřeboval číselný nebo abecední klíč, aby toto dodatečné zašifrování prolomil.

SKM byla kniha kódů, jakou používala námořnictva po  celém světě již stovky let. Nejslavnějším příkladem použití této knihy je možná Nelsonův * Americký matematik Claude Shannon to shrnul do tzv. „Shannonova pravidla“, když řekl

„předpokládejme, že nepřítel systém zná“. PROHRA NA POLI SIGNÁLOVÉHO ZPRAVODAJSTVÍ V PRVNÍ SVěTOVÉ VÁLCE

31

signál z bitvy u Trafalgaru: „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost“ („England expects that every man will do his duty“). Každá signální vlajka použitá na HMS Victory reprezentovala nějaké číslo, a pokud byly použity po třech, tvořily trojice čísel představující různá slova uvedená v šifrovací knize. Kniha kódů přiřazovala trojciferným kódům určité slovo, takže např. 253 znamenalo „England“, 269 znamenalo „expects“, 863 znamenalo „that“ atd. Pokud některé ze slov v knize chybělo, jako třeba povinnost („duty“), bylo nutné je hláskovat za  použití jednoduché abecední substituční tabulky: 4  znamenalo D, 21 znamenalo u, 19 znamenalo T a 24 znamenalo Y. (Nelson chtěl původně říci „Anglie spoléhá“ („England confides“) namísto „očekává“ („expects“), ale protože „confides“ nebylo v knize kódů, bylo použito slovo „expects“, aby se ušetřil čas.)

Šifrovací kniha SKM byla komplikovanější verzí tohoto systému a velkému počtu obecně používaných slov a frází přiřazovala čtyřmístné šifry. Také obsahovala substituční tabulku, a pokud v ní některý výraz chyběl, bylo možné jej hláskovat písmeno za písmenem. Problémem bylo, že k dešifrování zachycených zpráv, které lidé z Místnosti 40 zpracovávali, šifrovací kniha nestačila, protože zprávy byly ještě zašifrovány pomocí další monoalfabetické substituce.

Abecední substituční tabulky jsou dvojího druhu: monoalfabetické a  polyalfabetické. Luštění té první je jednodušší, protože používá jen jednu množinu substitucí; jinými slovy jedno písmeno abecedy je nahrazeno jiným. V okamžiku, kdy je k dispozici dost zašifrovaných zpráv, lze monoalfabetickou šifru prolomit přímou frekvenční analýzou – ta určí, které zašifrované písmeno odpovídá písmenu „E“, které „N“, které „I“ atd. Aby se tomu předešlo, používají komplikovanější šifry více substitučních tabulek měnících se podle toho, která z daných částí dokumentu se právě zpracovává. To je principem polyalfabetické substituce. Když Rotter zjistil, že prostý (tj. nezašifrovaný) text byl zašifrován pomocí knihy kódů SKM a poté ještě pomocí monoalfabetické substituce, byl jeho úkol jednodušší. Protože základním textem nebyla běžná němčina, ale čtyřmístné skupiny písmen z  knihy kódů, frekvenční analýza, založená na  četnosti písmen v  němčině, nebyla k  ničemu. Přesto byl tento problém celkem jednoduchý. V  zašifrovaných německých zprávách, jež Britové zachycovali, bylo možné určit často se vyskytující skupiny a  uhádnout jejich význam. Bylo možné identifikovat stejné vzory souhláska-samohláskasou hláska jak v šifrovací knize, tak i v zašifrované zprávě, protože Němci požadovali, aby se jejich kódovací skupiny daly snadno vyslovit. Rotter začal

TŘETÍ ŘÍŠE POSLOUCHÁ

32

od nuly, ale za tři týdny měl hotovou monoalfabetickou substituční tabulku, která byla klíčem ke knize SKM.

Německá přenosová stanice v  Norddeichu, městě na  německém pobřeží Severního moře, poskytla definitivní důkaz správnosti tohoto „klíče“. Začátkem října roku 1914 odvisílala sérii zpráv s  podrobnostmi o  pohybu flotily torpédoborců blížících se k  holandskému pobřeží. Zprávy tvořily numerickou posloupnost a  na začátku každé z  nich se opakovaly sekvence: „S116, S107, S139 mířící směrem k Zuiderzee, následující pozice...“ a lišily se jen svými souřadnicemi. Takže jakmile se podařilo dešifrovat první zprávu, následovaly i ostatní. Potvrdilo se to, co Rotter předpokládal, totiž že Němci používali pro šifrování substituční tabulku. To mělo obrovský význam, protože takto měl k dispozici spolehlivý postup, jak číst německé zprávy. Znamenalo to také lepší pracovní podmínky, protože ředitel Britských námořních zpravodajských služeb měl takové obavy o utajení, že kromě intendanta nesměl být v místnosti nikdo jiný. Teprve v listopadu, když byla šifrovací substituční tabulka prolomena, směl opět pracovat se svými kolegy. Ti začali v době jeho nepřítomnosti s pokusy přijít na to, jak pracuje německá šifrovací kniha HVB. A pokud Britové potřebovali další zpravodajský materiál nebo ukořistěné šifrovací knihy, pak jim rok 1915 přinesl další překvapení.

Britské jednotky ukořistily a  vzápětí zkonfiskovaly zavazadla a  vybavení německého cestovatele a  tajného agenta v  Persii Williama Wassmusse. Aniž by je kdo otevřel, byla zavazadla odeslána do Londýna, kde admirál „Blinker“ Hall zjistil, že obsahovala výtisk německé diplomatické knihy kódů. Dalším zdrojem ukořistěných knih kódů byly německé ponorky, jež Britové potopili. Potápěči Britského královského námořnictva ze  Záchranného oddílu admirality se soustředili na nedávno potopené lodi. Často pracovali v nervydrásajícím prostředí, kde plavali utopení němečtí námořníci. Lodní konstruktér E. C. „Dusty“ Miller byl expertem na záchranné operace Britského královského námořnictva. Popsal, jak to vypadalo, když se potápěli do ponorky v Kanálu. Do  jejího trupu vstoupil dírou po  výbuchu, kde narážel na  plovoucí těla, dokud nenašel námořní šifrovací knihy v kovové krabici v malém kupé v ubikacích pro důstojníky. Pracovní podmínky byly obtížné: „Plavou tu malí žraloci a sežrali by cokoliv.“ Napsal:

V období páření přirozeně nesnesou žádného vetřelce. Častokrát, když

mě pronásledovali, jsem jim nabídl botu a  oni po  ní vždy chňapli... PROHRA NA POLI SIGNÁLOVÉHO ZPRAVODAJSTVÍ V PRVNÍ SVěTOVÉ VÁLCE

33

v ponorkách byly někdy podivné výjevy... našel jsem spoustu mořských

úhořů, sedm až osm stop dlouhých a pět palců tlustých, a všichni ho

rečně žrali... tihle dokázali pěkně vylekat.

2

Britové získávají v signálové válce převahu

„Jejich (Němců) hloupost byla větší než naše stupidita,“ zhodnotil německý pracovní přístup ke svému signálovému zpravodajství a k technickým chybám Britů Alastair Denniston, jeden z  vyšších příslušníků štábu Místnosti 40.

3

*

Námořní válka mezi Británií a  Německem v  roce 1914 a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.