načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Třetí kosmická rychlost - Lotta Lotassová

Třetí kosmická rychlost
-15%
sleva

Kniha: Třetí kosmická rychlost
Autor: Lotta Lotassová

Poněkud složitě strukturovaný příběh s množstvím odboček a alegorických přirovnání je zároveň jakýmsi kaleidoskopem, v němž jsou zachyceny události z historie počátků ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  239 Kč 203
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 194
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Tredje flykthastigheten
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Anežka Kuzmičová
Vazba: brožovaná lepená
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2011
ISBN: 9788087162613
EAN: 9788087162613
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Poněkud složitě strukturovaný příběh s množstvím odboček a alegorických přirovnání je zároveň jakýmsi kaleidoskopem, v němž jsou zachyceny události z historie počátků novodobého ruského zkoumání a dobývání vesmíru, které se začalo mohutně rozvíjet přibližně od poloviny minulého století. Ve středu zájmu autorčiny pozornosti proto stojí postava prvního kosmonauta na světě Jurije Gagarina, jehož sleduje prakticky od dětských let. Zároveň ji však příběh o této legendární osobnosti dává příležitost, aby se zamyslela nad totalitní diktaturou, která se stala na jedné straně z důvodů posílení vlastní moci a prestiže záštitou vesmírného programu, na druhé však při jeho uplatňování využívala i nejrůznějších forem násilí a perzekuce. Ze života Gagarina a jeho kolegů jsou tedy do tohoto románu použity biografické prvky, které zde rozhodně nemají primární hodnotu. Základní autorčinou snahou je totiž pojmenovat rozpory mezi proklamovanými vznešenými cíli a mnohdy zcela absurdními, zbytečnými a tragickými oběťmi, jež se na cestě k těmto metám nacházely. Román současné švédské autorky je netradičním portrétem Jurije Gagarina a zároveň i románem o ruské kosmonautice, která je chápána jako alegorický symbol důležitých proměn a mezníků v uplynulém čase.

Popis nakladatele

Málokdo byl tak první jako Jurij Gagarin, první člověk ve vesmíru. Lotta Lotassová mu v románu Třetí kosmická rychlost nahlíží do dětství, do duše i do kabiny, avšak hlavní slovo dává těm, kdo s ním sdíleli téměř vše: zhrzeným konkurentům, oddaným náhradníkům, přísným vědcům a geniálním konstruktérům, jež sovětská diktatura bez okolků odklízela jako psy. Oficiální příběh rané kosmonautiky tu ustupuje méně známým faktům i konspiračně laděným fantaziím o tom, jak složitá byla přísně utajovaná cesta, již museli první kosmonauti k Bajkonuru urazit, a v jakou tragédii se zvrátil život nejednoho z nich. Lotta Lotassová vypráví uhrančivě a podrývá při tom kdejakou zvyklost, neboť z leteckých vášní, krás stepní krajiny a pocitů beztíže vyrábí strhující příběhy, zatímco všudypřítomné dějiny vědy a totalitní zvůle přetváří v mrazivou poezii.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lotta

Lotassová

TřeTí kosmická rychlosT


Copyright © Lotta Lotass, 2004

First published by Albert Bonniers Förlag, Stockholm, Sweden

Translation © Anežka Kuzmičová, 2011

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2011

ISBN 978-80-87162-61-3

Published in the Czech language by arrangement with

Bonnier Group Agency, Stockholm, and with the financial

support of the Swedish Arts Council.


7

Prolog

Najednou hluboko pod sněhem znovu uslyší cvrkat cvrč

ka. Krčí se schoulený ve skulině mezi půdou a ledovými

krystalky a tře si křídla. Krčí se, hlavu skloněnou k zemi,

bolavá ramínka sotva snesou tíhu krytek. Najednou zpí

vá odvěkou písničku, i tady, na tomto nebeském tělese,

pod jinou hvězdou. Bleděmodré světlo se mu opírá pří

mo do zavřených očí. Leží na břiše, tvář zabořenou do

sněhu. Když spočítá, kolikrát zacvrká křídly za patnáct

vteřin, může se dobrat toho, jak hluboko pod nulou je

teplota vzduchu. Leží tu otevřená dlaň. Rukavice stržená.

Vzchopí se a zavolá. Cvrček teď zpívá tak hlasitě, že zem

duní. Píseň jím proniká, až mu z ní drkotají zuby. Z té sta

rodávné písničky. Zrovna takhle ji zpívávali doma v ka

zašské stepi. Tak mocně, že se půda otřásá. Tak mocně,

že není slyšet vlastního slova a že na sebe musejí křičet,

byť stojí těsně vedle sebe. Podívá se do dáli, v níž visí

obří raketa, jak za neviditelné nitě uchycené na vahadle

vesmíru. Blyštivě ocelová, nesmírná, bez podpůrné kon

strukce z trámoví, jako by ji do panoramatické malby stepi

přikreslila cizí ruka. Už už pohlcená nebesy, nemilosrdně

vybělená sluncem, třese se jako v záchvěvech vzduchu


8

vyvolaných ranním oparem, nebo jako v nedočkavé tou

ze odtrhnout se od země a bezuzdně se vrhnout do hlu

biny univerza. Jurij se odpoutává a opouští je. Jurij pozná

sosnu od dubu, javor od břízy, s očima zavázanýma, jen

po čichu a po hmatu. Čekají tři kilometry od odpalova

cí rampy. Napětí kolem nich krouží, stejně jako rozvíře

ný prach. Pozvedá ruku a mává jim. Doléhá na ně tíže.

Dějiny za nimi poskočí o dva krůčky vpřed, povzbudivě

jim hledí do zad. Pazourek, pomyslí si, pazourek, a hned

nato družice. Při stavbě egyptských pyramid položily ži

vot miliony bezejmenných otroků. Na to teď zrovna myslí.

Vůle a myšlenka velikánů, nezřídka neznabohů, z časů

dávno minulých. Zanedlouho jim bude muset skládat

účty. Teoretikům a konstruktérům. Archimédovi a Koper

níkovi, Galileovi a Brunovi, Lomonosovi a Newtonovi, Ki

balčičovi a Ciolkovskému. Jak lidé času splatí vteřiny, jež

teď pozpátku odpočítávají v řídícím středisku kosmodro

mu – deset ... sedm ... tři ... dva ... jedna ... Řev. Slyším

přítelův hlas, takřka nezměněný, ve sluchátkách. A ještě

naléhavěji než on sám cítím nasazení, s nímž dvacet mili

onů koňských sil v nitru raketového motoru postupně drtí

okovy, které z něj činí zajatce zeměkoule. Když se vrátíš,

poletím. Když se nevrátíš, poletím zrovna tak. Doletíš-li

daleko, doletím ještě dál. Jestli tě vesmír spolkne nebo

vyplivne, nejdřív na tebe zapomenu, ale až budu nastu

povat, tvé jméno se mi vybaví. Stepí se řítí nestvůrný, ne

slýchaný hřmot. Plameny se derou ven, vzhůru. Raketa

se pomalu a bolestivě odtrhuje od rampy a neochotně

stoupá směrem k obloze. Vtom začne nabírat rychlost, už

je z ní jen paprsčitá kometa, už se ztrácí z dohledu. Když

burácení motoru utichne, zaslechne znovu lhostejnou pí

seň cvrčka. Lehoučký vánek opět přináší vůni lesní šalvě

je a kořeněnou vůni jarní louky. Ve zjizvené stepi se nic

nezměnilo, a ani nezmění. Zůstane navždy stejná jako


9

před věky. Čas plyne jenom tam nahoře. Kdesi vysoko

nad ní bliká Vostok, umělá hvězda, v Auroře kosmického

úsvitu. Zde Cedr, křičí Jurij, Cedr volá Zarju. Když s Ju

rijem prve předstoupili, každý ve svém skafandru, jeden

z vědců se na něj zahleděl, objal ho a rozplakal se. Jurij

tehdy zavrtěl hlavou a řekl jen, jako se říkává dětem: Ale

no tak. Sto osm minut odpadlo z povrchu země. Teď vě

dec Jurije objímá znovu. Je stejně pozemský jako před

cestou, ale není už týmž, je navrátilcem z kosmu. Nanovo

propuká veliký vědec v pláč. Najednou se snáze dýchá.

Tíha, jež na nás spočívala, je ta tam a slunečná step se

rozhrnuje k obzoru a za něj, jako by nesmiřitelný hřmot

raketových motorů nasávala a vstřebávala odnepaměti.

Obstáli jsme. Tak vzpomínám na počátky kosmického

věku.


10

Dětství

Narodil jsem se 25. listopadu 1933. Jednoho dne byl ten tam.

Nejdřív je napadá studna. Honem k dřevníku a za něj a pro dříví na ohradu. Sebrat kulatinu a ke studni. Spustit až ke dnu a šťárat, ze strany na stranu, ale nenajít nic. Čtyři dostanou povel vylít všechnu vodu. Střídají se dva a dva. Dva mají pauzu, druzí dva vylévají. Vytáhnout vědro a ven s ním a vyklopit, až z toho půda ochuraví. Jenže nic.

Potom si vzpomenou na řeku. Jako by na ni na okamžik zapomněli. Na vzdálenost ke druhému břehu. Na hloubku. Z řeky vodu nevylijí. A ten proud. Hledat mezi kameny a na dně. Vyzout se z holínek a bosky. Našlapovat opatrně a ohledávat chodidly. Kde příkrý břeh vbíhá do řečiště, ohmatávají skulinu rukama. Okolí řeky procházejí křížem krážem. Ve svahu nad řekou zkoumají každičký metr. Jenže nic.

Tak se vydají k jezeru a spustí na něj člun. Jeden vesluje a druhý se na zádi naklání přes okraj a dívá se zvonem na dno. Zřetelně vidí aspoň na deset metrů do všech stran. Neznámá vodní havěť. V černých lasturách škeble. Řasy vlající v proudech. Vidí červy, dno plné klubíček červů. Jestli dítě najde, popadne balvan a vrhne se do jezera. Až ho balvan stáhne ke dnu, pustí se, chytne dítě a vytáhne ho ven.

Ten, co pátrá v rybníce, se drží poblíž břehu. Tu a tam zaboří ruce do bahna.

Sraz dole u řeky. Jít jedním směrem v jedné linii. Rozestoupit se deset metrů od sebe a rojnici tak natáhnout na osm set metrů šíře. Když dělá útvar první krok, v linii panuje ticho. Prolákliny prošťárávají skrz naskrz. Zevrubně zkoumají potoky a díry. Zakořenivší vývraty vyvracejí nanovo. Rokle je strmější, než se jim na dálku zdálo. Nemohou se napřímit. Musejí jít v předklonu, jednu ruku volnou, druhou se přidržovat skály. Kamení povoluje, snadno se pod nohama rozviklá a zmizí v hloubi.

Stoupají. Kolem největších balvanů se držet těsně při stěně. Šplhat po svazích, křečovitě se přidržovat zakrslého porostu. Přimykat se k nejsilnějším větvím. Ztrácet půdu pod nohama a oddrolovat štěrk a mech.

Chvíli pokračují podél vyschlého koryta potoka. Dočista omleté balvany svítí. Po skalní stěně nad nimi se táhnou nepřístupné úzké stupně. Pod nimi se sesuvy uložily ke spánku. Vysokánské vrcholky se vypínají k obloze. Dítě může být zaklesnuté ve štěrbině. Může být na severu nebo na jihu. Pak už se neodvažovali stoupat dál. Neodvažovali se ani obrátit a pokusit se sejít dolů. Jeden z nich se zpola napřímil. Podíval se vzhůru a ohlédl se nazpátek. Police má čtyři metry na délku, jeden metr na šířku, a směrem do průrvy se svažuje. Mech je hustý a měkký a travička tu roste v tr

sech. Při vnějším kraji zakrslá bříza s rozježenou korunou.


12

Zapřel se o stěnu, aby ho nejala závrať. Vtom pohled o něco zavadil. Raneček bylo pro mech a trávu sotva vidět. Tápavě vykročil jeho směrem. Dítě. Hlavu pouhých dvacet centimetrů od srázu, leželo naprosto bez hnutí. Usmívá se na něj, nebo je to stín? Narodil jsem se 25. listopadu 1933. Polkovnikovo se jmenuje má rodná ves. Hlouček srubů pospojovaných ohradami z kulatiny, jež za sněhové bouře slouží jako zábradlí i ukazatel směru.

Naše řeka se jmenuje Bobrovka. Voda v ní je čistá a zcela průzračná. Příkré břehy jsou zarostlé velmi hustým vrbovím, které řeku místy skrývá do zelených tunelů. Při jejich otvorech do řeky vplývá písčitá půda. Tam je mělčina a dno bývá pevné a doprostřed řečiště se tam uložily ke spánku staré a zapomnětlivé valouny. Za letních dnů žhavilo valouny slunce. Když potom zmizelo za mrak nebo když se zvedl vítr, vyhřívali se na nich, poté co jim z plavání naskákala husí kůže. Lnuli těly ke kameni, který je zvolna rozpaloval jako radiátor, podél páteře jim mravenčilo a slunce se dál schovávalo v mracích. A tak se otočí a tlačí se na kámen až do omrzení, až jsou konečně prohřátí a můžou se vrhnout zpátky do vody. A tak skočí a ještě jednou vyplaší hrouzky, kteří se marně snaží uplavat přede všemi těmi lomoznými těly, jež se zas naráz zmocnila vody. Polkovnikovo, Altaj, Sibiř, Svaz sovětských socialistických republik, Svět, Země, Vesmír. Lesy, věčně zelené, se rozpínaly do dálek. Řeky, stříbřité, protkávaly krajinu. Louky okolo vsi v létě oplývaly nevídanou bohatostí květů. Hory, zlaté hory, mohutně čněly

13

na obzoru. Vzduch byl čirý. Nebe temně modré, o nocích

černé s nezměrnými záplavami, myriádami hvězd, třpy

tícími se ve všech odstínech diamantu. Je přesvědčený,

že žije v severních končinách ráje.

Rtuť na dlouhá období zamrzá. Chlad dodává vzduchu

vtíravý mrazivý říz, jako by veškerý život ztuhl. Ani slun

ce, jež se ukazuje vždycky na pár hodin těsně nad ob

zorem, ani země, která je zmrzlá do hloubky stovek stop

a v hloubi nerozmrzá ani přes léto, se nezmůžou k od

poru. Zima vzduch stlačuje čím dál víc, jako by mrazivou

tíhou měla zardousit vše živé, stlačit všechno do jednoho

obrovského kusu ledu. Ani ty nejsilnější proudy od moří

či od ohromných pásů vnitrozemě nepohnou zhutnělou

vzduchovou hmotou. Zuřivé bouře se od netvora, blyští

cího se miliardami krystalků, jenom bezmocně odrážejí,

nechávají se svázat v jeho úpatí, zchladit se a pohltit vele

tokem zimy, jehož objem vystačí, jehož útroby vystačí na

to, aby zemi podchladily na celý zbytek roku. A netvor leží

bez hnutí. Chlad ze vzduchu vytěsňuje vláhu. Vláha krys

talizuje v jemný sněhový prášek a utváří hustou mlhu z ji

novatky, mohutný stříbrný prstenec objímá měsíc. Vládne

tu hrobový klid. Divoká zvěř se zahrabává hluboko pod

sníh, hledá si útočiště. Na nebi se pokojně střídají třpytivé

jiskřící hvězdy. Klid je jen zdáním. Sníh už pod nohama

nechroupe, ale skřípe a cinká jako kov. Vzduch z úst tuhne

a v jemňoulinkých krystalcích padá na zem, o niž se zvo

nivě tříští. Do hlubokého ticha řezají hrůzné skřeky, táhlé

sténání a kvičení a vzdechy, za nimi palba jako z děla,

to se trhají ledy, to promrzlá půda puká tíhou chladu. Tu

a tam zmizí celé jezero, když se půda mrazem rozpraská

a pohltí všechnu vodu. Pokud některé jezero nezmrzne

až ke dnu, bývá led i na tři metry tlustý, v řekách ještě

tlustší. Led je tuhý jako kámen, úlomky tnou do dlaně jak

14

nabroušené ostří sekery. A kdyby čepel měla padnout do

živého kmene, při první ráně by se rozdrobila na padrť.

Z krutosti zim se radoval. Březiny a zasněžené smrky

stály zpříma, chladu a větru navzdory. U nich, pod nimi

se nechává objímat sněhem. K nim si chodí lehat.

Je místo, kde nad půdou věčně zmrzlou krouží bílí jeřábi,

kde mezi krami driftuje ztracené městečko.

V arktické stepi nabírají větry sílu. Mráz a sníh smetají

v atmosférickou lavinu, jež se za řevu valí po krajině; pří

liv kousavě chladného vzduchu a sněhu, vířícího v husté

hmotě. Když udeří, hřmot ohlušuje, jako by mu jen pár

metrů od ucha lomozila lokomotiva; dunivá, burácivá vlna

větru. Vymaže všechno, co bylo na dohled. Vyplení slun

ce, stromy i hory a zakryje je oslnivě bílou dekou, tak tlus

tou, že většinou nevidí na krok.

Po klikaté lesní cestě kráčí sedm dětí, když vtom na ně

bez varování udeří bouře. V tu ránu oslepnou. Rázem

nevidí ani cestu, ani vysokánské stromy, jež ji lemují.

Stojí semknuté v kroužku, bezmocné, obličejíky u sebe

a paže těsně spletené. V tichosti čekají, až útok opadne,

čekají, až se jim navrátí zrak. Zanedlouho začnou umr

zat. Zanedlouho zbělají a prochladnou. Paže a nohy jim

nehybní a těžknou. Oči se klíží. Slunce je ohnivá koule.

Půdu spaluje žár. Kdyby jen pozvedly hlavy, dohlédly

by do přístavu. Ve stínu vysokých zdí se procházejí lidé.

Dveře krámků jsou dokořán. Aroma tropických plodů se

mísí v libou vůni. Broskve, pomeranče, rozinky, hřebíček,

pepř tu voní přenádherně. Z asfaltu spláchnutého vodou

stoupá pára. Halasní prodavači se předhánějí v nabíze

ní zboží. Přistupte blíže! Cítíte tu krásnou vůni! Cítíte, jak

15

báječný je v tropech vzduch! Zavolá. Zůstat tam stát se

sklopenou hlavou je jako říkat si o jistou smrt mrazem.

Slyší ho? Buď se před bouří okamžitě schovají, nebo za

hynou. Čekají obemknuté bělobou. Vydechují slova, jež

ještě za letu tvrdnou. Vydat se jen tak náhodným směrem

by bylo čiré šílenství. Jsou oslněné a němé. Hoch na ně

křičí. Pomalinku se otáčí, dokud se mu ledový vichr neza

řízne čelně do tváře. Fouká od severu, to přece ví. A se

ver je tudy. Zavelí, aby se chytily za ruce a nepouštěly se.

Postupují v řadě, přikrčené v boji s větrem. Tu a tam se

zastaví a navzájem si masírují tvářičky. Líce mají bílé, jak

by už nebyly jejich. Kůže jim umrzla. Seberou do dlaně

sníh a třou se jím proti mrazu. Ztěžka postupují vpřed,

jdou za hochem a hoch jde podle větru, který neustává.

A potom jsem najednou narazil do ohrady. Kousek jsem

se šinul těsně podle ní, zmrtvělý a ztuhlý mrazem. Jed

noho po druhém jsem vzal za ruce a položil mu je na ni.

Tady je. Ohrada. Ihned se všichni vydali podél, až ke sta

vení, které tušili na jejím konci. Dorazil jsem první a na

zápraží jsem padl na kolena a zabušil jsem na dveře.

Konečně se opatrně otevřely, hleděli na nás sedlák se

ženou. Nevěřícně. Váhavě. Nemůžeme být přece tamty

děti. Ty jsou pryč nadobro a už se po nich ani nepátrá.

Takovéhle bouře už připravily o život i zkušené a rostlé

dřevorubce. Že by ji mohlo přežít šest dětí, vyjít z takové

bouře živé, to ještě nikdy nikdo neslyšel. Zpráva se šíří

vesnicí a po okolí. Hoch zachránil sebe a pět dalších dětí.

Ale nešlo nás prve po cestě sedm?

Od onoho dne se o něm traduje, že snese mráz líp než

ostatní. Říká si, že to opakují tak často, že se to co chvíli

změní v pravdu. Jednou pozdě v noci jede Dimitrij Stě

panovič s náklaďákem domů. V kuželu světla zahlédne

16

prapodivnou věc, jako by na cestu někdo něco pohodil.

Zpomalí, a když vidí, že je to tělo člověka, prudce brzdí.

Vyběhne, tělo převrátí a zjistí, že dítě, hoch, je dosud na

živu. Je tak zmrzlý, že nemůže mluvit. Když ho Dimitrij

zvedá, odmítá se pustit rance, který křečovitě svírá v ru

kou. Starý pytel váží víc než on. Vtom promluví. Cestou

domů ho zdolala únava a mráz. Stoupl si na kraj cesty,

doufal, že ho někdo sveze. Když se setmělo a pořád ni

kdo nejel, vydal se směrem k domovu. Jenomže pytel už

neunesl. Pere se s ním, až nemá dost sil ho zvednout.

Povalí ho do sněhu a vláčí ho za sebou. Nakonec ne

dokáže ani to. Únava mu pevně svírá paže. Probouzí se

u silnice a plazí se k domovu. Vtom se mu zatmí. V pytli

má mouku, pro niž ho poslal otec.

Téhož večera se mi zdá sen. Zdá se mi, že jdeme všich

ni se saněmi po zamrzlé tříšti, nekonečně dlouho. Sestra

a matka, otec a dědeček. V dálce spatřím hlouček, všich

ni kamsi neustále upírají zrak a rozrušeně hovoří. Vypa

dají, jako by čekali, a vůbec se nestarají o to, že se k nim

blížíme. Jen co jsme u nich, ptáme se jich, jestli na něko

ho nebo na něco čekají. Jeden z nich ukáže na vyzáblé

ho staříka s bílými vlasy, který se zjevuje za jednou z ker.

Je to věštec. Pomyslím si, že takovou vzácnou příležitost

si nemůžu nechat ujít, a jdu staříka požádat, aby nám

předpověděl budoucnost, aby nám řekl, zda dojdeme až

ke břehu a zachráníme se. Obracím při tom ruce dlaněmi

vzhůru jako u kartářky. Stařec mi na ruce spěšně pohléd

ne a ukáže k jihu. Dojdeš až do cíle, k vodě je to nedale

ko, ale tam... A vtom se probouzím uprostřed věty.

Ještě potřetí (magická trojka) se zachraňuje ze spárů

mrazu, a proto ho ve vesnici budou považovat za vyvole

né dítě, a on sám sebe za zatracence.

Jezera jsou zamrzlá, avšak tu a tam ledem prorážejí prameny a proudy.

Jde po jezeře. Těsně podél břehu. Vyhýbá se dírám, neboť denní světlo stojí dosud při něm. Jenže tma ho dostihne a předběhne.

Šel napříč jezerem, před sebou dočista jasný vesmír, hvězdy se zrcadlily živoucněji, než měly ve zvyku. Led byl místy potemnělý, jinde zase čirý jako sklo. Na okamžik se zastavil. Jak jen můžou hvězdy takhle třepetavě plát? Kolikrát už předtím kráčel po průzračném okně otevřeném do hlubin. Tak proč ho to tentokrát přimělo zastavit? Hvězdy. Já vím. Mluvím o nich často. Vtom tenoučký led pukne. Naráz je ve vodě a nasáklé šaty ho stahují ke dnu. Svět kolem začíná zamrzat. Zamrzá březové houští na břehu. Zamrzají vrány ve vzduchu. Zamrzá stříbrobílý kotouč měsíce, roztažený chladnou mlhou. Mlčí. Jenom led, jak kolem něj pomalinku praská, vydává slabounký a teskný sten. Tu je ten širý jasný vesmír.

Otočí se čelem k okraji ledu. Pokouší se vysoukat nahoru, leč marně. Pokouší se osvobodit od břemene, ale bezúspěšně. Několikrát vykřikne v naději, že ho v osadě zaslechnou, ovšem odpověď nepřichází, a tak zase ztichne.

Údy mu dřevění a udržet se nad hladinou je čím dál těžší. Co nevidět se vak na zádech zaplní vodou. Chvíli se snaží zalézt si pod led, jen aby to skončilo co nejrychleji. Jenže batoh se vzpříčí a brání mu.

Plave podél okraje na západ. Doplave až do zátoky, kterou si voda do břehu vydlabala. Opře se jednou paží o led a vyškrábe se nahoru. Pospíchá na břeh, ale znovu se zřítí do díry. Nohama dosáhne na dno, vodu až k bradě. Zimou už se sotva drží na nohou. Probojuje se ke břehu a z vody ven. Šaty zatím ztvrdly na ledové brnění. Dlouho v něm utíká na východ. Zdá se mu, že povolilo celé jezero. Na čirý led už se neodváží stoupnout, drží se na temném, byť si kvůli tomu musí zajít.

Doma se ještě dlouho hrozí toho, že z díry v ledu zaslechne volat svůj přízrak, a věří, že mu tímto bylo jasně dáno na srozuměnou, že jeho život nebude mít dlouhého trvání. Ještě dávno poté ztrácí ve snu půdu pod nohama, země se pod ním rozestupuje, a slýchává, za pozdních večerů, jak někde v dálce kdosi volá o pomoc. Pokaždé zjara, když tál sníh, nacházeli neznámá zmrzlá těla, cizince přimrzlé k půdě v lese. Obchodní cestující nebo uprchlé vězně, bylo to tak běžné, že jim přezdívali zimní zvonečky. Už zase kvetou zimní zvonečky. Zimní zvonečky jsou zrovna v plném květu. Jara byla náhlá jako horská bystřina. Jak se povodeň vstřebala, byly břehy zavalené naplaveným dřevem. Mezi kládami a roštím se našlo všelicos. Věci, jež odnesl led a teď je odevzdával zpět.

Jednou na jaře tak našli brašnu s novým kováním, po okraj naditou dopisy. Po čase řeka vydala i listonoše; něžně ho položila na břeh. Jednoho dne tam zkrátka ležel naznak, paže přes oči, jako by se chtěl ochránit před sluncem. Na sobě uniformu s nablýskanými knoflíky. Než vyrazil do služby, pečlivě si je vyleštil pemzou.

Voda dopisy rozmáčela, avšak uprostřed vždy zanechala suché jádro, k počtení. Dala se rozluštit jednotlivá slova. Polární. Rybáři. Dřevo. Munice. Proviant. A slova vedle sebe. Pohyblivý led se trhá. Je třeba budovat další a další aerodromy. Místy i celé odstavce.

19

Schmidt s Voroninem se usnesli, že se opět pokusí vy

hodit trvalý led do povětří. Uznali za možné odsunout ho

pomocí mohutné exploze amonalu a odplavit tak ledy,

v jejichž zajetí jsme žili. Urychleně jsme zhotovili nálože.

K dispozici jsme měli asi pět tun amonalu. Cesta na ko

nec ledu byla náročná. Některé kry dosud nestačily srůst

a byla mezi nimi čirá voda pokrytá jen tenkou krustou

včerejšího ledu. Ani doprava náloží nebyla snadná. Po

věsili jsme je na dlouhou tyč, zavěšenou na ramena dvou

mužů.

A dál.

Mohutná, nekonečná ledová pokrývka, na několik metrů

tlustá, se bez ustání pohupuje; jako napjatá kůže plecho

vého bubínku pod údery paliček; nebo jak bubínek v uchu,

když do něj narazí vlna vzduchu, vzedmutá zvukem. Co

to ale způsobuje, že se nestvůrná svěrací kazajka ledu

na polárních vodách neustále houpe? 1) Přední příčinou

vlnění v ledové krustě je vítr. 2) Nejvyšší vlny se tvoří po

směru větru. 3) Za setrvalé aktivity, byť rychlost jedinkrát

nezakolísá a směr větru se nemění, síla vlnění stoupá.

4) Hromadění ker (tlak ledu) doprovází zvýšená četnost

vln. 5) A co je stěžejní – za bezvětří předznamenává zvý

šená četnost vln příchod vzduchových hmot či větrů.

Onoho léta pozvedá paže coby Vasilij Molokov, jeden ze

sedmi letců, hrdinů naší země. (Když přistává na ledovci,

krvácí ze rtů, tak urputně se do nich kousal.) Onoho léta

už nebydlí v rodné chatrči. Onoho léta je z něj papanino

vec a bydlí na polární stanici. Staré jeptišky ušily černý

stan ze tří vrstev – celta, pogumované plátno, hedvábí.

Z Moskvy letí přestavěnými Tupolevy, natřenými na křik

lavě žluto, aby byly ve sněhu dobře vidět. Při prvním prů

20

zkumném letu na Severní pól vyhodí z letadla plechovku

oleje, promaže zrezivělou osu Země. Pak s kamarády

z polární stanice urazí na dvě stě čtyřicet desítek kilomet

rů za skoro dvě stě čtyřicet dní.

Rodnou chatrč si pamatuji tak živě, jako bych ji zrovna

opustil. Smrková kulatina rozřezaná napůl, nakladená ků

rou ven. Mezi kládami hlína a sláma, aby držely u sebe.

Na stěnách hlína a sláma, na ochranu proti mrazu. Tře

tinu chatrče zabíraly dvě železné postele, nadoraz přistr

čené ke stěnám. Mezi nimi vklíněný stůl a pár židlí. V jed

nom rohu police plné knih. Ve druhém skříň napěchovaná

věcmi, bez nichž se život neobejde. Polovici jedné stěny

zabírala kamna, která postavil dědeček.

On sám spí na polici nad matčinou postelí. Jednoho

zimního večera se vánice přižene už brzy a vše kolem

nich nezvykle a zvláštně ztichne. Jen hodiny tikají hlasitě

a stroze. Otec mluví potichu a beze spěchu. Skulinami

v korunách stromů a černých oblacích dopadá na zem

světlo měsíce a závěje vrhají fialové stíny, tu temné, tu

světlejší, tu docela neviditelné. Pozoruje stínohru bedlivě

i poté, co se otec chopí houslí a zaplaví světnici tesklivou

melodií. Stíny se po sněhu plíží v tempu smyčce, jako by

je vyvolával svými tahy. Vtom za oknem zahlédne, jak po

závějích něco klouže, jak se tmou blíží lidská postava.

Tatínku, vykřikne, tatínku. Otec ho vezme za ruku a on

pak venku, rozechvělý pláčem a skřípotem sněhu pod

nohama, vidí svoje a otcovy stopy a zvlněné závěje, hlad

ké a čisté, třpytivé jak naftalín.

Když se otec vypravuje na frontu, chvíli spolu mlčky sedí

na zápraží. Teď jsi na řadě ty, praví pak otec. Teď to

bude na tobě. Zvedne se a přejde dvůr. Ještě jeho záda

a vrznutí branky.

21

Sovětský svaz má nevyčerpatelné rezervy a zbroj, ať

budou ztráty sebevětší, útočníku nebudeme nikdy mu

set čelit holýma rukama. Sovětská lokomotiva, těžký typ,

s dlouhou řadou vagónů naložených tanky, jež směřuje

na frontu. Na sovětských železnicích je rozchod kolejí

o 89 milimetrů širší, než je běžné ve zbytku Evropy. A tam

hle další tanky na postupu, na staré lesní cestě, jsou mas

kované větvemi. Tamhle se v terénu kryje sovětský voják,

nese munici střelcům ve frontové linii. Telegrafista spěšně

zapisuje zachycený povel. Tamhle postává skupinka ra

něných sovětských vojáků propuštěných z lazaretu, při

pravených nastoupit zpět na frontu. Dolní město zaplavila

voda, neboť nad městem vypustili přehrady. Cisterny na

benzín zůstaly stát, rozbombardované po náletu Němců.

Tamhle se sovětští průzkumníci ubírají k jedné z mnoha

řek, vyzbrojeni plováky a vesly. Obránci Leningradu ko

lem města vyhloubili příkop, na obranu před německými

obrněnými vozy. Polní kuchyně veze splašenou sněhovou

bouří proviant na frontovou linii. Kůň vydrží v zimní válce

víc než motor. Obrněný vlak natřený na bílo snadno sply

ne se sněhem a oblohou. První zásilku vlněného prádla,

shromážděnou na pomoc mrznoucímu vojsku, nakládají

do vlaku směr fronta. Tamhle stojí sovětský letec, co se

střelil osm německých letadel. Poslední z nich, Messer

schmitt 110, leží za ním ve sněhu. Sovětští parašutisté

seskočili kdesi na severní frontě a připravují výbuch želez

niční trati. Německé dělostřelectvo je na ústupu. Sníh po

kryl zem, nebe halí bílá mračna dýmu od hořících stavení.

Na obzoru hoří ves.

Za holínky, u nichž se podrážky prodřely naskrz, se je

nom těžko sháněla náhrada. Dědovi Michailovi ze všeho

nejvíc chybělo kuřivo. Kam se od nás dalo dojít pěšky,

22

nešlo ve vsích opatřit ani tabák, ani papír. Chtě nechtě se

musel spokojit s rostlinkami, které si sám vypěstoval. O ty

pak pečoval s něhou, jež se co do množství a síly mohla

měřit jenom s nenávistí vůči Němcům, co ho o jeho jediné

nevinné potěšení připravili. Miloval je natolik, že neměl to

srdce sklízet je ani řezat. To jsem měl za úkol já, otrhávat

lístky, sušit je a slavnostně mi svěřenou řezačkou je na

řezávat zcela na jemno.

Když jdu jednou navečer k oknu doplnit tabatěrku,

všimnu si na římse desek jedné z tatínkových knih. Do

sud mám přebal s šedivými písmenky na karmínovém

pozadí před očima. Ještě před chvílí se dědeček nad kni

hou hrbil u lampy. Teď byla prázdná, listy pečlivě vytr

hané z hřbetu. Pár dní nato najdu další tatínkovu knížku,

stejně tak vypleněnou, rozebranou, dočtenou. To už jsem

se dovtípil, že děda bere jednu knížku za druhou, svědo

mitě je pročítá stránku po stránce, písmenko po písmen

ku, načež listy vytrhává, načež vytrhává kapitoly, které

už má přečtené, a z papíru si balí cigarety. Nevykouřil ani

řádku, aniž ji prve přelouskal. A knihy trhal jenom tehdy,

když byl doma sám. Jako by hanba narůstala s vršícím se

štůskem vyprázdněných svazků, starostlivě vyrovnaných

na římse. Pro mě, který jsem si umění číst tehdy zrovna

plně osvojil, byl kouř z dědečkových cigaret zázrakem,

jehož pomocí se vědomosti šířily a rozplývaly volně do

vzduchu. A od onoho dne mi vůně tabáku vždycky v mys

li vyvolávala celé verše z Puškina.

Poté co armáda ve vesnici zabaví i posledního koně, vy

cvičuje děd na tahání krávy. Daří se mu to mistrovsky,

občas bere chlapce s sebou. Nikdy se nevrací s prázd

nou, vždycky se snaží přivézt fůru. To na ni pak hocha

vysadí. Sám jde s otěžemi před vozem a zpívá. Do kopce

jsem chodil pěšky.

Když jsme vyšli na kopec, nechával krávy odpočinout. Mezitím mi vesměs dával lekce z počtů. Pověz mi, vnoučku, říkával s šibalskou jiskrou v oku. Kupec měl dvacet pět kopějek. Osm dal za plachtu, sedm za lano, čtyři půjčil známému, a když pak viděl, že mu nezbylo skoro nic, půjčil si od jiného známého dalších jedenáct, ovšem předtím ještě koupil za dvě kopějky pomerančů. Když jsem úlohu vyřešil, spokojeně zavelel. Jdeme.

Dědeček občas zabloudí do vzpomínek. Vidíš támhletu paseku? Támhle z Curavliki jsme k nám do vsi převezli tu chalupu. A támhleta houština, to byla naše pozorovatelna. Tenkrát bychom spolu nemohli chodit krajem jen tak bez pušky, ani koňmo, natož s vozem, ani s kravkou ne. Když jsem byl mladý, živily vysoké hory Altaje samotného cara. Zlaté a stříbrné doly kypřily státní pokladnu. Na těžbu drahého kovu měli trestance, k tomu však potřebovali ještě zemědělce, kteří by uvězněné síly krmili. Carové tak dali vzniknout legendě o Altaji, o úrodné přebohaté zemědělské půdě, o pozemcích za nic. Tučné a živné, čekaly jen na toho, kdo se na nich usadí a začne je obdělávat. Statisíce rolníků se ženami, dětmi, matkami, co na západě jenom strádaly a dřely, se novou zemí na východě nechaly zvábit. Celé vesnice povstávaly jako jeden muž a opouštěly odvěké domovy, sporý majetek pevně sešněrovaný na saních a povozech. Tak se začala dlouhá pouť na východ. Kdo neměl na koně, táhl všechno na zádech. Muži, ženy, děti se trmácejí po tisíce kilometrů, směřují na východ, vše pro zlaté carské sliby. Umírají jako mouchy, hlady, vyčerpáním, na nemoci a na štiplavý mráz, jenž je cestou provází. Tisíce jich propadají zoufalství, když jim děti, které poutí trpí ze všech nejvíc, chřadnou a hynou. Zoufalci scházejí z cesty, usazují se, kdekoliv jen najdou jídlo aspoň na pár dní. Přesto jich tisíce dojdou až na Altaj. Zde stanou tváří v tvář carově hořké šalbě. Pozemky nikde. Půda je rozporcovaná a rozdělená mezi carskou přízeň. Sny o vlastním gruntu vadnou, těžknou důlní otročinou, těžknou dřinou pro pány, se všemi právy, jež náležejí zvířeti. Tak tedy došli na východ. Strádání a lopota jsou tu jiné, hlad týž. Konstantin Eduardovič Ciolkovskij je od dětství hluchý. Mám sedmnáct sourozenců. O sluch ho připravily návaly spály. Stojím uprostřed kry, když vtom led pukne a já padám do studené vody. Nenechává se tím nikterak svazovat. Naučí se sám, čehokoliv si hlad po vědění žádá. Můj otec, říká později, byl chladný a odmítavý. Předává ovšem synovi vášeň pro stavitelství a konstrukce. Knihy jsou moji jediní přátelé. Jednou mu otec vysvětluje pohyb Země, napíchne jablko na hůl a otáčí je kolem osy. Jednou pomocí astrolábu, aniž při tom vyjde z domu, určí vzdálenost mezi zápražím a strážní věží. Dvanáct set stop, říkají jeho propočty. Potom si vzdálenost přeměří pásmem a dospěje k závěru, že teorie umí předpovědět, co se pak prokáže v praxi. V šestnácti odjíždí do Moskvy, maminko, stýská se mi, čerpat vědomosti.

Lze prakticky zužitkovat energii zemské rotace? Na tuto otázku obratem odpovídám ne. Lze poslat vlak po rovníku tak, aby se odstředivou silou oprostil od gravitace? Znovu odpovídám nikoliv, z důvodu odporu vzduchu a z mnohých dalších příčin. Lze zkonstruovat neprodyšný aerostat z kovu, který by se ve vzduchu udržel neomezeně dlouho? Odpověď zní ano. Lze v parních motorech využít tryskající páru o vysokém tlaku? Odpověď zní opět ano.

Studovna Čertkovovy knihovny je temná, v paprscích světla rejdí prach. Tancuje nespoutaně, jako by tancoval člověk, nebýt té proklaté gravitace. Vyryje to perem do okraje stránky. Své city k zákonu přitažlivosti laskavě

25

kroť!, zařve knihovník Nikolaj Fjodorovič Fjodorov, který

neustále vyrušuje a neustále vyhledává společnost. Pří

roda je změtí řítících se světů, jejichž pomalý let mylně

považujeme za stabilitu. Pád světa tak pokládáme za

stav světa, zkázu světa za světový řád! Máchá rukama.

V knihovně je uloženo na osmdesát pět tisíc knih a pam

fletů, osmnáct tisíc map, separátů a jiných nesvázaných

dokumentů. Říká se, že Nikolaj Fjodorovič zná nejen

název a umístění všech knihovních položek, nýbrž že je

i obeznámen s jejich obsahem, a umí tak v krátkosti po

referovat o základních myšlenkách, tezích, závěrech kaž

dého jednoho z desetitisíců titulů. Kdo odevzdá objednáv

ku jemu, najde pak na svém stole o mnoho víc knih, než

si vyžádal; najde knihy, o nichž jaktěživ neslyšel, které

se však vždycky ukážou být k nemalému užitku, mnoh

dy jsou pro jeho studium přímo nepostradatelné. Hrbatý,

ve starých ošuntělých hadrech, vysoký a hubený s beze

dnýma tmavýma očima. Kvapně se blíží. Naším čelním

odpůrcem je chaos a vedle něj ještě náhoda. Síly, jejichž

svrchovaným výplodem je smrt, smrt v podobě entropie

kosmu.

Přece jsi četl Clausia? A o tom, čím je pro lidstvo konec

člověka? Smrt je náš úhlavní nepřítel, musíme zapřáh

nout všechny síly, abychom ji přemohli, za nás samotné,

za všechny živé, za naše mrtvé příbuzné, kteří pak budou

vrženi zpět do života. Ve všem, v pousmání krásné ženy,

v prvním jarním lístečku, ve křiku novorozeněte vidí smrt.

A tudíž i život. Veškerá hmota je z prachu našich předků.

A v nekonečně droboulinkých částečkách, jaké možná

vidí jenom mikroskopičtí tvorečci, jaké jsou našim očím

zcela neviditelné, ovšem jen pokud by měli dostatečně

silné mikroskopy, aby jejich zrakové schopnosti znásobi

ly natolik, jako běžně násobí ty naše, tak ve čtverečcích

26

a krychličkách oněch mikroskopických částic teprve od

halíme stopy našich praotců. Musíme je zachránit a při

vést zpátky k životu! A máme-li své předky nashromáždit

do poslední částečky, musíme uspořádat mimozemské

výpravy až do nejzazších koutů univerza, protože i tam,

v souladu s koperníkovským principem jednoty, je hmo

ta jedna a tatáž, sestává z prachu našich předků. To by

nám bylo na Zemi těsno, poznamenávám si spěšně. Ale

nedojdu ani ke konci námitky, a Fjodorov už křikne Aha!

s ústy dokořán, tak hřmotně, že se za námi otočí celá

studovna a počastuje nás významným pohledem. Místa

je dost na bezpočtu jiných planet v kosmu. Tam ať lidstvo

zamíří. Tobě je zima, praví a položí mi ruku na rameno.

Víš co, koupím ti zimník z nejlepší vlny. Sedí naproti mně

s hrnkem čaje v dlaních. Z dětství, řekne, jsem si zřetelně

vštípil tři vzpomínky. Za prvé. Viděl jsem černý, černočer

ný chleba, jakým se, jak jsem se dozvěděl, živili rolníci,

byl prý zrovna hladomorný rok. Za druhé. Zeptal jsem se,

co to je válka, a oni na to, že ve válce prý lidi střílí jeden

druhého. Lidi jeden druhého! Zamotalo mi to hlavu. Za

třetí. Potom jsem pochopil, že ne všichni jsou moji blízcí,

že někteří lidi jsou cizí, a že dokonce i moji blízcí jsou ve

skutečnosti cizinci. Tyhle tři vzpomínky. A Pamír. Můj Pa

mír. Pustopustá zem. Ohnisko našich společných snah

o nastolení přírody a probuzení zemřelých. Říkalo se, že

tam byl kdysi spanilý Eden. Po zmařených lidských poku

sech přírodu spoutat se z raného ráje stala neobyvatelná

pustina. Kosti Adama, nejstaršího z otců, jsou pohřbené

tam někde v horách. Tamní krajina mi mimochodem při

pomíná pyramidu z lebek. První hrob, jehož směrem uka

zují všechny hroby ostatní.

Vlahý šedý úsvit vrhá protáhlé průsvitné stíny na dlažbu

a zdi východního křídla Petropavlovské pevnosti. Dlou

27

hými kamennými chodbami dupou katové cinkající klí

či, až se zastaví před železnými dveřmi vedoucími do

studené vlhké cely Nikolaje Ivanoviče Kibalčiče. Není to

moje první cela. Před dvaceti dny zavraždil cara a teď

ho vedou na oprátku, je mu dvacet sedm let. Sestrojil

jsem bombu, kterou odpálila Vůle Lidu. Během posled

ní noci života ještě v rychlosti sepisuje své teorie a črtá

plánky, nákresy stroje, jenž člověka vymaní z okovů ze

měkoule. Kreslí dutý kovový válec s otvorem na jednom

konci. Když se postaví uzavřeným koncem vzhůru a do

výdechu se vpustí dostatečný tlak, měl by se vznést.

Tímto završuje bádání, jemuž věnoval osmnáct let živo

ta. Avšak na řešení, na konečné řešení, přišel, teprve

když sestavoval bombu, jež na cucky rozmetala cara.

Opravdu podstatné je jenom to, že dva a dva jsou čtyři,

všechno ostatní je snůška hloupostí. Před úsvitem ode

vzdává arch strážnému. Připojuje žádost, aby ho pone

chali ještě několik dní naživu, jen tolik, aby mohl nákresy

vysvětlit hrstce vědců, mohou-li snad pro nějaké poslat.

Žádost se však zamítá a plánky se zabavují a ukláda

jí pod zámek u carské policie. Věřím v proveditelnost

svých návrhů a tato víra je mi v mé tíživé situaci jedinou

oporou. Pokud se prokáže, analýzou odborníků, že mé

ideje lze realizovat, mohu se těšit z pomyšlení, že jsem

své vlasti a lidstvu obecně prokázal ohromnou službu.

Pak mohu jít pokojně smrti v ústrety, s vědomím, že má

myšlenka nezanikne spolu se mnou, nýbrž že bude žít

nadále v celém lidském pokolení, pro něž jsem připra

ven vzdát se života.

V březnu dva roky nato dokončuje Konstantin Ciolkov

skij knihu Volný prostor. Klíčové pasáže cituje ve Snech

o nebi a o Zemi. Případný zemský sputnik, píše, podob

ný Měsíci, avšak bližší naší planetě, nanejvýš nějakých

28

tři sta verst od povrchu Země, by představoval zanedba

telné množství hmoty, oproštěné od gravitační síly. Píše

v hlubokém křesle, na klíně desku z dřevotřísky. Levou

rukou si přidržuje arch; pravou vrhá myšlenky na papír za

pomoci velkých písmen. Když zavře oči, vidí před sebou

poletovat ocelové ptáky.

Bolševici se chopili moci. Altajským krajem se prohnala

vlna násilností, zběsilí rolníci se vrhli na své pány. Majite

lé půdy rázem pomřeli. Celé jejich rodiny byly rozřezány

na kusy. Rolníci jejich těla pro samý vztek rozsekali noži,

jejich kosti rozdrtili palicemi, drásali a stínali a vraždili,

v nevyhnutelné krvavé lázni. A pak, snad aby uposlechli

věčně přítomného hladu, se navrátili ke svým pozemkům.

Nikoliv už v područí caristické vrchnosti, nýbrž aby živili

jen sami sebe.

V listopadu otvírají vítězoslavní revolucionáři v archivu

carské policie jistou složku. Jenom pár dní nato se na zá

kladě Kibalčičových plánů provádějí první propočty.

A tak plamen revoluce zasáhl i naši končinu. Komuny se

zakládaly, když měli zrovna vojáci propustku, partyzáni

dobývali nazpátek celé vesnice a okresy. Byli jsme hrdí,

chudí, ovšem zapálení pro Leninovy ideje o kolektivní

práci. Pak jsme si založili vlastní komunu, v srdci sibiřské

tajgy. Nechtěli jsme zůstat ve vesnicích, pro nás to byla

doupata kulaků. Vybrali jsme si pěkné místo daleko ode

všeho a pustili se do stavby nových chat a stěhování těch

starých ze vsi. Nevzpomínám si už, kdo s tím přišel, ale

rozhodli jsme, že naše vesnička se bude jmenovat Rani

ce, neboť jsme vskutku prožívali úsvit nových dob, úsvit

dob pracujícího lidu. Na společném poli jsme vyorali prv

ní brázdu. Položili jsme dřevo do základu sněmu. Stavěli jsme stodoly a sýpky a vzdělávali panenskou zem. Naši vůli k boji nezlomily ani kulky banditů, ani hrozby kulaků. Bránili jsme svůj majetek před nájezdy kulackých band a bělogvardějců, již křižovaly tajgu jako hladovějící vlčí smečky. Komuna se bez ustání rozrůstala a získávala pro nový řád života stále více pracujících rolníků. Kdysi jsme byli nejchudší z nejchudších v zemi a nyní jsme kulakům zlomili hřbet, dopracovali se k převratu ve věcech zemědělství a stanovili sobě a svým lidem nový metr pro život, nový způsob žití. O všech záležitostech komuny jsme rozhodovali společně, o všechno jsme se dělili rovným dílem, pracovali jsme jako jeden muž, starý nebo mladý, beze špetky nechuti vůči tvrdé dřině. S jednou z armádních jednotek, jež táhly naší vsí, k nám přišel Andrian Mitrofanovič Toporov. Naučil nás číst a psát a předal nám lásku ke knihám a vědění. Nové rolníky jsme přijímali na sněmu. Museli skládat přísahu, že naší věci zachovají věrnost, že budou budovat nový život, že budou svědomitě pracovat, nebudou se hašteřit, zřeknou se starých návyků a zapojí se do našeho kulturního života. A všichni svému slibu dostáli. A pak, když přišla kolektivizace, se s komunami skoncovalo a namísto nich nastoupily kolchozy.

Utichl. Krávy okusovaly přečnívající seno. Mezitím se setmělo, dávno už bylo načase vydat se k domovu.

Doma čekal dopis od otce. V jak přešťastném žalu jsem pak padal hrudí k zemi, v jak rozechvělém napětí jsem pak brázdil stará známá pole. Za tichých hodin úsvitu, když začnou probleskovat první roztřepené paprsky, tam někde daleko, daleko v polích, bělokur volá na svou družku. Jurij ulehá na lůžko. V Klušině ve Smolensku jsme válce byli blíž. Však víš. Jako by se před námi zničehonic rozevřela propast. Otec se přiřítil ze sovětu. Válka!, křičel. Matka se sesula na židli, tvář schovala do zástěry a plakala.

Na obzoru se kupí temná mračna. Vítr podél cest popohání štěrk. Ještě téhož dne odjely z kolchozu vozy s prvními mobilizovanými. Válka se postupně přibližuje, jako velká voda, dokud nesahá až po práh. Utečenci táhnou vsí jako stíny.

V září, o prvním školním dni, přeletí nízko nad vesnicí dva letouny s rudými hvězdami na křídlech. V domech zachrastí okenní tabulky. Kdákající slípky uhánějí do chlívků a stodol. První letadla, jež kdy viděl. Jeden Jak, jeden Lagg. Do jednoho z nich se v boji trefil nepřítel a pilotovi se podaří doletět až k močálu zarostlému lekníny a rákosem. Potom už padá jako balvan. Letadlo se řítí do gejzíru vody a jílu a rozlamuje se na dva kusy, ale pilot, jenž na poslední chvíli vyskakuje z kabiny, je v pořádku. Druhé letadlo, Jak, přistává v nedalekém poli. Pilot neopouští kamaráda v ohrožení.

Pelášil jsem k letadlu, co mi nohy stačily. Po ničem jsem ještě netoužil tolik jako po tom, abych se směl na chviličku posadit do pilotovy oprýskané kabiny.

Pilot klopýtá směrem k nim. Hej, kluci! Přineste fošny. Močál letoun neúprosně stahuje ke vzdálenému dnu. Kola už nejsou vidět, spočívá na rozepjatých křídlech. Nazdar, ty lumpe! Pilot objímá spolubojovníka, smějí se spolu. Já myslel, že už je po tobě, a ty zatím takhle, kulišáku. Postaví si k letadlu lávku a obsah nádrží vynášejí v kbelících. Hladově vdechuje zápach benzínu a pořád dokola přepočítává paprsčité díry po kulkách na křídlech letadla.

Na druhý den se nad močálem zvedá černý sloupec dýmu. Letadlo podpálili a odjeli. Pod matrací má schované pouzdro na mapu, které od nich dostal.

Naší vesnicí čím dál častěji projíždějí kolony náklaďáků a konvoje raněných. Dělostřelectvo hřmělo jako bouřka a obloha svítila od požárů červeně, tenkrát, když naši ves zničehonic obsadili Němci na motorkách. Prohlíželi domy, hledali partyzány, brali všechno, co jim přišlo pod ruku. Naši rodinu vystěhovali, dům zabrali němečtí vojáci. Jako prozatímní bydliště jsme si vyhloubili zemljanku. Němec, který se usídlil v tom, co doposavad bylo naším domovem, se jmenoval Albert. Vysedával na zápraží, jako by mu to tam patřilo, a jedl z talířů, jichž jsme se sami jedinkrát netkli. Měl za úkol nabíjet startovací baterie. Když byl pryč, pěchoval jsem do nich hlínu. Po cestách jsem rozséval hřebíky a střepy.

Jednoho dne oběsí Albert jeho nejmladšího bratříčka Borise na jabloni před domem, oběsí ho na pletené šále, kterou mu matka téhož rána uvázala kolem krku. Albert stojí pod stromem a zajíká se smíchy. Jeho smích je jako koňský řehot, ovšem méně půvabný a zpěvný. Matka, Anna Timofejevna, k dítěti zdvihá ruce ve snaze na něj dosáhnout, avšak Němec ji drží stranou. Chce se mu volat o pomoc, ale má pocit, že se dusí, jako by visel on a ne bratříček.

Vzpomínám si, jak nad vesnicí přeletělo šest sovětských letounů. Chvíli nato jsme slyšeli vybuchovat bomby, které shodily. Když se vracely, jeden chyběl. Prve jich bylo šest, pak už jen pět. Uměli jsme tehdy počítat jen do deseti a odčítání jsme ještě nebrali, ale beztak jsme věděli, že jedno letadlo chybí. Zkoušeli jsme si představit, co se s ním mohlo stát. Když vtom se objevilo. Hořelo, ale letělo pořád dál nad cestou plnou vojáků, pilot střílel, seč mu síly stačily. Fašisti se v panice rozutíkali do všech stran, kvičeli, hulákali a řvali. Říkali jsme si, zdalipak se ještě vrátí, a to už pilot stroj otočil a znovu letěl nad kolonou. Tentokrát na Němce vypustil sprchu bomb.

32

Nakonec stroj strhl přímo na konvoj. Jako Gastello!, volali

jsme. Jako Gastello! Letadlo shořelo a pilot v něm. Ni

kdo od nás z vesnice se už nikdy nedozvěděl, co byl zač

a odkud přišel. Jednu věc jsme však věděli všichni, totiž

že to byl skutečný hrdina Sovětského svazu, jenž s nepří

telem bojoval až do posledního vydechnutí. Žádný z nás

kluků to nevyřkl nahlas, ale do jednoho jsme chtěli být

jako on a zemřít pro svou vlast.

Kříž pro navinutí drátu zhotovíme ze suchého dřeva, které

se nalakuje, namaluje nebo namoří, aby nesálo vlhkost.

Plát mědi nebo galvanizovaného železa o rozměru jeden

metr čtvereční, zapuštěný do trvale vlhké hlíny a opatře

ný přiletovaným hrubým měděným drátem, zaručuje vyni

kající uzemnění. Následující soustava může posloužit při

výběru krystalu: Galenit – fosforbronz, Karborundum – al

paka nebo měď, Chalkopyrit – hliník, Silikon – hliník nebo

zlato, Telur – hliník, Molybdenit – alpaka, Radiocit – ocel.

Mřížkový svod vytvoříme grafitovou ryskou, přibližně je

den milimetr širokou a čtyři až pět centimetrů dlouhou, na

tvrdém papíře. Takováto ryska má však tu nevýhodu, že

její odpor není konstantní.

Lidské plemeno se už v raném dětství naučilo komu

nikovat se sousedem prostřednictvím hořících ohňů,

obláčků dýmu nebo lomození. Pak člověk jednoho dne

porobil i nespoutanou přírodní sílu elektrickou a zkrotil ji

co poslušného, leč mocného služebníčka. Ke konci vál

ky mě ta síla pohltila docela. Jak jsem se jen obdivoval

promítačce, školnímu generátoru, ale úplně ze všeho nej

víc rádiu, jehož zázračné schopnosti nám byly názorně

předvedeny Semjonem Nikolajevičem Vaňuškinem, který

s námi strávil nejeden večer a celé hodiny nás nechával

rozebírat a zase sestavovat školní reproduktory. Nemě

li jsme měděný drát, ani zvonkový drát (nepocínovaný),

33

ani ebonitové desky, rádio jsme si sestrojili z dřevěných

odřezků, papíru a příze, všechny rozměry podle předpisu,

a vyslali jsme jím do světa své sdělení. Vesnice se nám

rázem zmenšila a lidí bylo víc.

Lev Michajlovič Bespavlov, na toho rovněž nikdy nezapo

mene, naplní láhev vodou, pevně ji zazátkuje a vynese ji

ven na ledový vzduch a oni se dívají, jak láhev s třesknu

tím vybuchuje jako ruční granát. Elektřinu umí vyčarovat

hřebenem, objev zákona zemské přitažlivosti demonstru

je s jablkem z nedaleké jabloně, jehličí a špendlíky nechá

vá plavit po vodě a vysvětluje jim, jak se orientovat podle

kompasu. Učí je stavět letadýlka ze dřeva a rákosových

stébel. Vzlétají při břehu řeky, směřují nad zasněžený led

a daleko do lesa.

Otcovo kolo je šedé, s řídítky z otesaného dřeva. Vlaštov

ka s křídly z oceli, nadnášená vzduchem, blyštivá, na še

dých pláštích kol navinuté desítky kilometrů cest. Kdykoli

jde kolem, prohlíží si ho, jak tam tak stojí opřené o stěnu

jejich chalupy, a jakmile se mu naskytne příležitost, urve si

ho jen pro sebe. Vyjede za vesnici a ven po cestách, tajně

a svobodně. Má jedno místo, kam se vždycky vrací, takové

košaté březové houští, husté jako zídka, v létě je obklopu

je zlaté moře pšenice. Duje slabý větřík a rozvlňuje klasy.

Břízy chřestí a pohazují olistěnými hlavami. Tohle místo

mi vytane na mysl pokaždé, když pomýšlím na rodný kraj.

Jednoho jarního dne jsem se projížděl po vsi, když

vtom mi pod přední kolo vběhla vypasená slípka. Přeletěl

jsem přes řídítka a přistál na zemi. V tu ránu jsem cítil

ostrou bolest v levé paži. Nedokázal jsem se zvednout.

Co si jen tatínek pomyslí, jestli se vrátí z pole a nenajde

kolo na svém místě. S námahou jsem se postavil a paži

si prohlédl. Byla zlomená.

Sám se vypraví za doktorem. Kolo vede zdravou rukou. Levice praskla nad zápěstím. S levicí v sádře se vrátí domů, stačí ještě kolo postavit zpátky ke stěně chalupy, potom řekne, že upadl, když utíkal, utíkal rychleji, než si kdy pomyslel, že dovede.

Zlomená kost se hojila pomalu a já jsem se ji jal tvrdošíjně cvičit. Vymyslel jsem si všelijaké cviky, abych předešel sebemenším trvalým následkům. Aniž jsem se o tom komu zmínil, zašel jsem každý den k jezeru. Samou bolestí jsem skřípěl zuby, když jsem sádru nořil do ledové vody, aby změkla. Pak jsem se posadil na břeh a rozcvičoval jsem všechny svaly. Zatínal jsem a rozevíral pěst a prsty jsem hýbal ze strany na stranu.

Rozdírá jej bolest tak silná, že se mu s každým dalším náporem celé tělo smrští. Až do posledního však brání nářku vyprostit se z úst a ledabyle odbývá, s tváří bělavou a mokrou od studeného potu, každou matčinu otázku.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist