načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trestankyně -- Příběh Růženy Vackové - Milena Štráfeldová

Trestankyně -- Příběh Růženy Vackové

Elektronická kniha: Trestankyně -- Příběh Růženy Vackové
Autor:

Co má větší cenu: žít vbezpečném závětří, ovšem za cenu kompromisu, nebo si stát odvážně za svým a uchovat si čisté svědomí? Kolikrát ve 20. století měli lidé v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 371
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3999-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co má větší cenu: žít vbezpečném závětří, ovšem za cenu kompromisu, nebo si stát odvážně za svým a uchovat si čisté svědomí? Kolikrát ve 20. století měli lidé v Československu před sebou tuto volbu? Pro Růženu Vackovou ale otázka takto vůbec nestála. Neochotu přistoupit na kompromis dokázala tato univerzitní profesorka už za nacistické okupace, kdy byla za účast v odboji odsouzena k smrti. A znovu po únoru 1948, kdy ji soud poslal za mříže za špionáž ve prospěch Vatikánu“. V komunistických věznicích nakonec prožila patnáct let. Přesto je její jméno veřejnosti málo známé. Román Trestankyně přibližuje její život na pozadí „šťastného“ 20. století. Spisovatelka a publicistka Milena Štráfeldová se narodila v roce 1956 v Praze. Vystudovala obor teorie a dějiny kultury na FF UK. Vystřídala řadu zaměstnání v muzeích, knihovnách, na ministerstvu kultury a mnoho let pracovala jako redaktorka v Českém rozhlase. V 70. a 80. letech v samizdatu vydala tři sbírky poezie, v roce 2010 jí vyšla povídková kniha Kriplíci a o rok později sbírka Přepisovačka a kniha fejetonů Co mě naučilo listí . Své povídky, glosy a fejetony publikuje i časopisecky. Je autorkou řady rozhlasových dokumentů, reportáží a uměleckých pořadů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Milena Štráfeldová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Trestankyně

Příběh Růženy Vackové

Milena Štráfeldová


Praha 2016

Trestankyně

Příběh Růženy Vackové

Milena Štráfeldová

MLADÁ FRONTA


ISBN (pdf ) 978-80-204-4092-1

Copyright © Milena Štráfeldová, 2015

Czech edition © Mladá fronta, 2016

Photo © Archiv rodiny Gjuričových

Za  významnou pomoc děkuji členům rodiny Gjuričových, příbuz

ným Růženy Vackové, stejně jako jejím přátelům a  pamětníkům.

Vznik knihy podpořilo Ministerstvo kultury ČR.


Dobro není chabé proto, že je pomalé.

Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem.

Růžena Vacková

Tento národ, který neoplývá talenty,

hospodaří s nimi hanebně.

Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě.

Josef Zvěřina


9

Věčné město

Na tuhle chvíli se těší od rána! – Až se zas večer posadí na balkonsvého hotelového pokoje vysoko nad městem a pod sebou bude mít Řím.

Bude si připadat jako v divadle. Proto taky tomu balkonu říká bidýlko.

Když na  něj vyšla poprvé, úplně jí to vzalo dech! Střechy domů se přelévaly do  dálky, vlna za  vlnou, až k  obzoru. Třpytily se v zapadajícím slunci. Z  otevřených oken k  ní přitom doléhaly útržky hovoru, smích i vůně večeří. Kdosi hrál na harmoniku O sole mio. Pokoj a mír, řekla si tehdy. Pokoj a mír...

A vtom se z protější kaple ozval zvon! Byl tak blízko, že by si na jeho středověké srdce mohla snad sama sáhnout. Poprvé před tím duněním polekaně couvla, teď se jen pevně chytne zábradlí, zavře oči a nastaví se jeho úderům...

Ne, nebojí se! Čeho taky? I  když se ten chatrný balkonek nad střechami Říma při večerním vyzvánění pokaždé celý roztřese...

Tohle ale nejsou římské zvony!

To ne!

„Budíčééék! Vstávááát!!“ řve na  chodbě ženský hlas a  mlátí přitom kovovou tyčí do gongu.

Tohle je..., uvědomí si Růžena a  teprve teď se jí opravdu sevře žaludek.

Medříč

„Růženko, vstávej,“ hladí ji maminka po hlavě. „Už je ráno!“

Jenže děvčátku se vstávat nechce. Ještě ne. Ještě alespoň chvilku se chce vyhřívat v tom svém králičím pelíšku. Celá se do něj zavrtáa peřinu se zelenými puntíky si přetáhne přes hlavu. Maminka se zasměje, jako každé ráno.

„Tak dobrá, ale jen minutku,“ řekne a tiše odejde, dveře na chodbu nechá otevřené. Je to taková jejich hra. Růženka okamžik počká, teprve pak vystrčí hlavu a  zhluboka se nadechne. Než vstane, musí si přece celý dům pořádně očichat! Jen tak se pozná, jaký bude den.

Z  kuchyně už je cítit káva, kterou Bětka chystá každé ráno pro tatínka. Tatínek má rád kávu silnou, z čerstvě namletých zrnek. A vůbec si ji nesladí. Jednou dal Růžence ochutnat, bylo to ale strašně hořké! Začala prskat, káva jí tekla po bradě a tatínek se rozesmál na celé kolo.

„Vidíš, to není pro malé holčičky,“ utěšoval ji a utřel jí bradunažehleným kapesníkem. Pro malé holčičky je kafíčko se smetanou, které pro ni Bětka vaří z cikorky. Vůni opravdické kávy má ale Růženka ráda. Ráda proto chodí s  maminkou ke  kupci, kde se zelená kávová zrnka pomalu praží na  velikánské pánvi. Ta vůně je cítit po  celém náměstí.

A co teprve rohlíky! Z kuchyně voní čerstvě upečené rohlíky, Bětka pro ně po ránu chodí k pekaři Neuwirthovi. Jsou ještě teplé, a když se do nich kousne, křupnou. Růžence je maminka maže máslema jahodovou marmeládou.

Pak je z  chodby cítit ještě leštidlo, kterým Bětka včera natírala dřevěné schody na  půdu. Blýskala je pak flanelovým hadrem a  holčička jí směla chvilku pomáhat, dokud ji nezačaly bolet ruce.

Z  druhé strany, ze zahrady, voní pokosená tráva. A  řeka, která jim teče pod okny. Taky je slyšet ptáky. Nedávno jí maminka ukázala hnízdo, které si na  terase udělaly jiřičky. Prý jsou v  něm schovaní malí ptáčci, ptačí děti, a  ptačí tatínek a  maminka jim nosí žížaly. Růženka se pak s maminkou chvilku dívaly, jak ta holátka vystrkují z  hnízda hladové zobáčky. Pískala u  toho, i  když jim rodiče žádnou žížalu nepřinesli.

Spolu s  Růženkou pozorovala ptáčky i  kočka Týna. Holčičce se zdálo, že na něco čeká. A když se Týna konečně dočkala, odvedla maminka Růženku rychle pryč. „Já to chci vidět,“ žadonila marně holčička. Tak snad se na ptáčky půjdou zas brzy podívat.

Bude to dobrý den, řekla si konečně Růženka, když všechnoočichala. Vstala z  vyhřáté postele a  vyběhla na  chodbu. Ještě tak stihla přivonět k  tatínkovi, který byl už po  snídani a  zrovna odcházel do  své ordinace. Tváře mu byly cítit vodou po holení.

„Měj se tu hezky, cvrčku,“ usmál se na  ni a  dal jí pusu na rozloučenou. „A buď hodná! Ať ti zítra můžeme dát ten dárek!“

O dárku si tatínek s maminkou šeptali už pár dní, ale když seobjevila, zmlkli.

„Já dostanu dárek?“ vyzvídala proto holčička u Bětky v kuchyni.

„To víš, že ano. Zítra přece budeš mít narozeniny!“ zasmála se Bětka.

Jenže Růženka ještě nevěděla, co jsou to narozeniny.

„Budou ti tři roky! A když má někdo narozeniny, dostane dárek.“

Růženka pořádně nevěděla ani to, co jsou to tři roky. Jen je už uměla ukázat na prstech.

O  dva roky později už maminka Růženku budit nemusela. A holčička už taky neočichávala dům, aby poznala, co je nového. Místo toho

se pokaždé rozběhla rovnou k  oknu. Dnes se za  ním sypou sněhové

vločky...

Chvilku se na  ně jen okouzleně dívala. Vločky se jako nadýchané chmýří pomalu snášely k  zemi a  pokojně si tam lehaly do  závěje. Padají na  záda, nebo na  bříško? – napadlo Růženku. Vzadu po  krku jí přitom přejel stejně slastný pocit, jako když se někdy dotkla maminčiny hedvábné košilky. Na okamžik zavřela oči.

Když je otevřela, právě zafoukal vítr a  vločky za  oknem náhle zavířily všemi směry, nahoru a dolů. Bylo to k smíchu. – A vtom si vzpomněla!

„Tatínkúú,“ utíkala bosá do ložnice rodičů. „Sněžíííí!“

Tatínek jí přece slíbil, že až příště napadne sníh, vezme ji s  sebou! A dneska sněží!!!

Jenže tatínek už v  ložnici nebyl. Že by odjel bez ní? – lekla se. Doběhla k oknu na chodbě a zahlédla ho, jak venku s podomkem Matoušem zrovna do saní zapřahají klisničky Regan a Goneril. Matoušovaberanice i vousy byly od sněhu celé bílé...

Přece ji tu tatínek nenechá?!

„Tatínkúúú!“

A  Růženka jen tak, v  noční košilce, pádila ze schodů a  dole se pověsila na  kliku domovních dveří. Naštěstí na  ni právě dosáhla! – Dveře povolily a ona se najednou ocitla venku, bosýma nohamarovnou v  závěji. Goneril se po  ní udiveně podívala a  odfrkla. Z  nozder jí vycházel obláček bílé páry. A  tatínek s  Matoušem dál utahovali postroje.

„Co tu proboha děláš?“ všiml si jí konečně tatínek, to už holčičku pořádně zábly nohy.

„Já jsem jen chtěla jet s tebou,“ natahovala Růženka. „Slíbils mi to!“

„Takhle?! V  noční košili? Vždyť se nastydneš a  budeš nemocná!“ zlobil se tatínek. Popadl ji do náruče a rychle ji odnášel zpátky do domu. Jenže Růženka hned poznala, že se nezlobí doopravdy.

„Podívej se, jakého jsem u dveří našel sněhuláka,“ volal totižna maminku, která mu vzadu v kuchyni chystala svačinu na cestu. Kdyžuviděla Růženku, jak celá promrzlá jektá zuby, spráskla ruce.

„Vy dva nemáte vůbec rozum! Co to zase vyvádíte?“ a chtěladěvčátko tatínkovi z náruče vzít. Růženka se ale nedala:

„Vezmi mě s sebou,“ loudila. „Já chci jet taky!“

„To nejde, tatínek spěchá. Víš, že ho čekají pacienti,“ snažila se ji maminka od  tatínka odtrhnout, holčička se ho ale dál držela kolem krku jako klíště:

„Prosííím!“

„Tak ji nech,“ zasmál se nakonec tatínek. „Těch pár minut můžou pacienti počkat. Musíme tě ale na  cestu pořádně nabalit!“ Předal Růženku mamince a tentokrát se ho holčička pustila.

Když za  chvíli usazoval Růženku do  saní a  celou ji schoval do kožichu, aby k  ní nepronikl ani kousíček horácké zimy, byla šťastná. A  byla ještě šťastnější, když pak tatínek jen tak zlehka švihl bičem nad hřbety obou klisniček a  sáně se konečně rozjely! V  čerstvě napadaném sněhu za nimi zůstávaly hluboké stopy koňských kopyt a zmrzlé ticho kolem rušily jen zvonky na postrojích...

Růženka si na tuhle chvíli jednou vzpomene tam, po půl století. Už bude vědět, že to byla jedna z nejhezčích chvil jejího dlouhého života.

Co na tom, že tenkrát opravdu onemocněla?!

„Zachovej nám, Hospodine, císaře a  naši zem. Dej, ať z  víry moc mu plyne,

ať je dobrým vladařem,“ rozléhalo se 16. září roku 1907 na dvoře obecné

dívčí školy v Gross Meseritsch. Císařskou hymnu zpívaly nejen žákyně

třetí až páté třídy, ale i  několik druhaček, které se ji v  minulém školním

roce už stihly naučit.

Jen holčičky, co zrovna dnes nastupovaly do  první třídy, stály tiše a užasle pozorovaly, jak slečna učitelka Řeháková divoce máchárukama a  hlasitě předzpěvuje: „Hajme věrně trůnu Jeho proti nepřátelům všem. Osud trůnu habsburského Rakouska je osudem.“

Mezi dvaašedesáti žákyněmi, které toho dne přišly poprvé do školy, byla i  Růženka. Ráno nemohla dospat, převalovala se v  posteli úplně stejně, jako když měla loni zápal plic. A  když ji maminka konečně přišla vzbudit, byla už skoro ustrojená.

„Já tě nepoznávám,“ nemohla tomu maminka uvěřit. „Kde je naše Růženka, co se vždycky tak loudá s oblékáním? Že nám ji někdo v noci vyměnil? Tatínku, honem pojď sem! Růženka je pryč a  tohle je nějaká cizí holčička,“ volala do  ložnice. Tatínek přišel opravdu hned. Právě si nasazoval šle a vážně přitom kroutil hlavou.

„To máš pravdu, maminko! Tohle asi není naše Růženka...“

Růženka by se jindy zasmála, tyhle hry milovala, jenže tentokrát jí bylo spíš do  pláče. Jak si z  ní můžou rodiče takhle utahovat? Právě v  den, když má jít poprvé do  školy? Copak nevidí, jak je z  toho vyplašená? Ke všemu ji znovu rozbolelo bříško...

První si toho tentokrát všimla maminka. Přitiskla Růženku k  sobě a  přivoněla k  jejím dlouhým vlasům: „Tatínku, víš co? Já si myslím, že to nakonec bude naše holčička. Jenom je to už velká školačka!“

„Opravdu? Ukaž, maminko, ať si ji taky prohlédnu,“ zasmál setatínek a zvedl Růženku vysoko nad hlavu. „A je to tak, je to našeRůženka,“ a zatočil se s ní dokola. Růžence se konečně trochu ulevilo.

To ráno ji pak maminka nastrojila do nových bílých šatů s mašlemi, jednu jí dokonce zapletla do  vlasů. A  všichni tři se pak vydali ke  škole. Bylo to jen kousek: přes lávku nad řekou, potom kamennou brankou v  hradbách, prošli ještě tou úzkou uličkou kolem kostelíku nazývaného Špitálek a krámku pana Neuwirtha, a už byli na náměstí. Jindy by tuhle cestu Růženka sama uběhla za  pět minut, teď se ale držela rodičů křečovitě za ruku a srdce jí bušilo až v krku.

„Dobrého dne přeji, má úcta. To máme krásný den,“ slyšela cestou ze všech stran. Lidé, které potkávali, tatínka hlasitě zdravili. A  není divu, je v Medříči už třetím rokem okresním lékařem! Šušká sedokonce, že ho čeká kariéra ve  Vídni. – Teď si ale pyšně vykračuje po  náměstí a  vede svou jedinou dcerku prvně do  školy. Spolu si ještě poslechnou služby Boží, kterými se zahajuje školní rok v celém mocnářství...

„Tak se drž, cvrčku,“ zašeptá Růžence do  ucha, když si ji slečna podučitelka Marie Vrbková konečně odvádí do třídy.

A Růženka se drží. Náboženství, český jazyk, počty, zpěv i tělocvik, které se učí v  první třídě, zvládá na  výbornou. Nejvíc ji však baví kreslení.

„Rrráčte vstoupit do  mý boudýý, póódivat se na  vembloudýý,“ vyvolával majitel cirkusu, který už týden stojí na plácku za medříčskýmrynkem. Červenobílý stan ověšený barevnými praporky láká děti z  celého

města. Doma loudí o  pár krejcarů, aby mohly konečně vidět tu nádheru! Zkusila to i Růženka:

„Tatííí! Já se chci na  ty vembloudy taky podívat,“ prosila. „A  na pejsky a opičky, co tam ten pán ukazuje...“

Jenže tatínek se tentokrát zdráhal. Nešlo samozřejmě o  pár drobných, těch míval vždycky plnou kapsu a  na  Růžence by nikdy nešetřil. Šlo mu o princip!

„Víš, v jaké špíně tam ta ubohá zvířata žijí? Jsou určitě plná blech! A ty přenášejí nemoci. Víš, jak jsem ti o tom vyprávěl...“

Ten potulný cirkus ležel tatínkovi v  žaludku od  chvíle, kdy přijel do města. Vlastně mnohem dřív: co si jeho majitel podal na radnicižádost, aby mu bylo povoleno manéž cirkusovou v  Medříči postavit. „Ku pobavení obyvatel města i  vzdělání dítek, kteráž zde uvidí mnohou zvěř cizokrajnou,“ stálo v suplice.

Tatínek se zlobil: „Jakápak zvěř cizokrajná! Bude tam mít nejspíš dva kokršpaněly, co chodí po  předních, a  jednoho spícího hada. A  ty jeho opice prales v  životě ani nezahlédly!“ Aby však cirkusákovi náhodou nekřivdil, šel se na  jeho zvířata sám podívat. A  toho, co viděl, se vážně zhrozil!

„To odporuje všem zásadám moderní hygieny,“ rozčiloval se, když o tom vyprávěl mamince. „Opice jsou nemocné, mají nějakou vyrážku, věčně se drbou. A ti psi jsou zas úplně vychrtlí, olezlí, jeden mádokonce na  noze otevřený vřed! A  velbloudi?! Párek ubohých starých zvířat se špinavou srstí, už se sotva vlečou! – Jak vůbec může někdo zvířata pro pár krejcarů takhle trápit? A  navíc vystavovat diváky riziku, že se bůhvíčím nakazí? Děti si je po  představení chodí hladit! Tohle přece nemůžu jako lékař podporovat!“

Nejvíc mu ale vadilo, že se ho na jeho názor nikdo nezeptal. Je přece okresní lékař, měl by mít právo se k  takovým věcem vyjádřit! Jenže to by na radnici musela být jiná sestava, a ne tihle bařtipáni, co o nějaké veřejné hygieně nemají ani potuchy! – Hygiena byl totiž obor, který tatínkovi v  posledních letech doslova učaroval. V  tomhle směru se toho přece dá tolik udělat!

Kolik jen jako lékař viděl tmavých, vlhkých a plesnivých bytů,bídných nevětraných kutlochů a  všelijakých přístěnků, kde lidé stonali na tuberu! O choleře se naštěstí už jen učil, ale sám ještě zažil epidemii tyfu. A co žloutenka? Typická nemoc ze špíny. Nemluvě o svrabu,rouech a červících, kterých je zvlášť mezi dětmi pořád plno!

To vše by bylo možné vymýtit, jen kdyby si lidé dávali trochu víc pozor na čistotu. Však o tom taky píše a přednáší, kde se dá! Dokonce se pustil do  sepisování odborné knihy. Hygiena, to je budoucnost medicíny! To on sám nikdy nepřestane hlásat.

A teď by měl vlastní holčičku pustit do toho zablešeného cirkusu?

To tedy ne!

„Tatínkúúú...,“ nepřestávala loudit Růženka. Ke  všemu se k  ní přidala i  maminka. Jeho vlastní žena, která je jinak čistotou v  domácnosti úplně posedlá!

„Tak to tomu dítěti dopřej, ne? Byly tam snad už všechny děti z  její třídy. Víš, jak je jí líto, že sama v cirkuse ještě nikdy nebyla?!“ naléhala maminka.

Co měl nakonec dělat? Podlehl, jako vždycky: „Já tam s ní aleneůjdu, mám své zásady,“ vymluvil se. A  ze zvyku si šel honem umýt ruce, ten den už nejmíň podesáté. „Jako Pilát,“ napadlo ho při tom bezděčně.

Nakonec šla Růženka do  cirkusu s  Bětkou, mamince totiž zase nebylo dobře. Byla to tedy Bětka, kdo Růžence upletl cop; tentokrát jí na  něj uvázala zelenou mašli. Sama si na  tu slávu vzala novou blůzu, co dostala od milostpaní k loňským Vánocům. Ještě ji ani neměla kde ukázat! A vlastně ani ten slaměný klobouček s třešněmi, co similostaní objednala a  pak se jí přestal líbit, tak ho Bětce věnovala. A potom už obě nedočkavě spěchaly do cirkusu. Těžko říct, která z nich se těšila víc!

Přes náměstí vedla služka děvčátko raději za  ruku. Přece jen by se mohl odněkud vyřítit ten příšerný vůz, automobil, co si nový majitel panství hrabě Harrach dal přivézt z  Vídně a  teď se v  něm občas prožene městem. Jeho řidič vždycky troubí, jako kdyby jeli k  ohni! Jako blázen, pánbůh mě netrestej, pomyslí si pokaždé Bětka o  panu hraběti.

Tentokrát byl klid, a tak se mohly obě usadit v šapitó a užít si tuslávu. Veselé opičky s rolničkami na čepicích poskakovaly po manéži,cvičení psi panáčkovali a  kouleli před sebou barevné míčky a  vembloudi se rozvážně nesli, ověšení zlatými střapci. Sám majitel přitom troubil na trubku. Růženka s Bětkou mohly na té nádheře oči nechat!

A jako všechny děti i Růženka si nakonec šla zvířátka pohladit. Jen ti vembloudi se jí zdáli nějací smutní.

„Říká se velbloudi,“ opravil ji zhurta tatínek, když mu to pak doma vyprávěla. Málokdy s  ní mluvil tak příkře. A  snad vůbec poprvé sám nařídil Bětce, aby hned, ale hned nanosila do vany v koupelně horkou vodu a Růženka se v ní musela vykoupat. Po ní si do vany musela vlézt i  Bětka a  taky se celá umýt!! Kartáčem. A  to ani nebyla sobota! To se Bětce vůbec nelíbilo!

„Milospán to s  tou čistotou ňák přehání,“ brblala si pro sebe. Nahlas by se však nic takového říct neodvážila, to tedy ne!

Brzy nato si tatínek s  maminkou zase něco šeptali. Určitě nemohlo jít

o  dárek pro Růženku, narozeniny už přece měla! Teď se dokonce i Bětka tvářila tajuplně...

Už za  pár dní se ukázalo, oč jde. „Přiletí k  nám vrána a  přinese ti bratříčka. Nebo sestřičku,“ řekli doma Růžence.

Jenže jí to nepřestávalo vrtat hlavou. Jak je ta vrána najde? A jakvůbec to miminko ponese? V  zobáku? Co když ho upustí a  miminko si natluče? Nebo ho ještě někde ztratí? Co pak? – Samé otázky! Růženka se všech kolem vyptává, jak to s  tou vránou vlastně bude, ale každý se jen usmívá:

„Nedělej si starosti, však ona k nám trefí!“

Tohle ovšem holčičku moc neuspokojilo. Co chvíli stála u  okna a ustaraně vyhlížela, jestli ta vrána už letí, aby na ni zamávala: „Tady bydlíme! Tady...“

Když ji tak viděla Bětka, dusila smích v  dlaních a  utekla do  kuchyně.

A to ještě nebylo všechno! Proč maminka, která byla vždycky takštíhlá, najednou tloustne? – divila se Růženka. A přitom skoro nejí! Co chvíli si taky naříká, že je jí zle, a polehává s mokrým obkladem na hlavě.

„Nemůžeš dát mamince nějaké prášky, aby byla zase zdravá?“ ptá se holčička tatínka, ten ale jen vrtí hlavou.

„Neboj se, to brzy samo přejde,“ uklidňuje dcerku, „maminka bude v pořádku.“

Růžence se to vůbec nelíbí. Za  tatínkem chodí lidi, když je něco bolí. A pro maminku žádný lék nemá!?

„Neměli bychom to Růžence přece jen nějak vysvětlit?“ slyší jednou holčička tatínka, jak se radí s maminkou. „Je to už školačka.“

„Já nevím,“ váhá maminka, „vždyť je jí teprve sedm. Jak jí to chceš říct?“ – A  to už má maminka tak velké břicho, že sotva chodí. Ani k sobě nemůže svou holčičku přivinout jako dřív...

„Já myslím, že to zvládne, je to chytré děvčátko,“ myslí si tatínek. „Žijeme v  moderní době, jsem lékař, přece nebudu vlastnímu dítěti nalhávat nějaké báchorky o vráně!“ A jednou odpoledne si posadíRůženku na  klín a  začne: „Teď ti budu vyprávět, jak se narodí dítě, ano?“

Jenže Růženka je z  toho pak ještě zmatenější! Tak to miminko, co jim měla přinést vrána, má ve  skutečnosti maminka už v  břiše? A  jak se tam dostalo? A jak se zase dostane ven?! A ona prý byla u maminky v břiše taky? Jak to? Vůbec si to nepamatuje!

Už jen z té představy jí bylo zle. Bylo to tak divné, že se aždo večera raději schovávala vzadu na  zahradě, v  té boudičce, kterou jí stloukl tatínek. Bětka na  ni musela dlouho volat, aby šla k  večeři. Jenže Růženka nemohla ani jíst. I to málo, co snědla, nakonec zvrátila. Dostala dokonce horečku!

„Já jsem ti říkala, že je na to ještě moc malá,“ stěžovala si maminka. Proseděla u  Růženky celou noc a  vyměňovala jí obklady na  rozpáleném čele. Tatínek zatím jen ustaraně chodil kolem a mnul si nevyspalé oči.

„Přece nebudu vlastní dceři lhát?“ obhajoval se pořád dokola.

To horší však mělo teprve přijít. O  týden později Růženku probudil divný shon. Když otevřela dveře svého pokoje a  podívala se na  chodbu, uviděla Bětku v  noční košili, jak spěchá do  ložnice rodičů a  nese umyvadlo s  horkou vodou. A  pak zase hromadu čistých ručníků a prostěradel. Z ložnice se zatím ozývaly zvuky, jaké holčička v životě neslyšela!

Proběhla chodbou a zůstala stát užasle ve dveřích. Do pokoje svých rodičů chodila málokdy, vlastně jen v  neděli, když se chtěla po  ránu pomazlit. Vždycky tam bylo krásně uklizeno a  z  toaletního stolku voněly maminčiny parfémy...

Ale teď zahlédla maminku, jak celá zpocená leží ve zválené posteli a  těžce oddechuje. Najednou se vzepjala, vytřeštila oči a  začala křičet bolestí! Tatínek zatím seděl na kraji postele a jako by něco hledal mezi maminčinýma nohama. Ruce měl od krve.

„Ještě tlač! Musíš,“ křičel na maminku, a sám byl úplně bledý.

Maminka znovu vykřikla a  pak se jí mezi nohama objevilo něco hrozného... To už si naštěstí Bětka všimla, že Růženka stojí ve dveřích, a rychle ji odvedla pryč.

„Tohle není nic pro tebe! Teď musíš zůstat ve  svém  pokoji, rozumíš? Miminko uvidíš ráno. A  neboj, všechno bude zas v  pořádku,“ snažila se uklidnit Růženku, která se strachy rozplakala. A  plakala ještě dlouho potom, co ji Bětka uložila zpátky do postele a pečlivě, až po bradu,přikryla peřinou.

Tohle bylo to nejstrašnější, co ji mohlo potkat, myslela si holčička. Co když maminka umře? – K ránu nejspíš usnula, protože když seprobudila, svítilo do pokoje slunce a v celém domě bylo zase ticho.

Najednou se otevřely dveře a v nich stál tatínek, ještě celý pobledlý a nevyspalý, ale usmíval se, v ruce držel bílý balíček a z něj se ozývalo kňourání.

„Tohle je tvoje sestřička,“ ukázal Růžence svraštělou rudou tvářičku, která vykukovala z ručníku.

„Budeme jí říkat Jiřinka,“ řekl ještě tatínek. „Líbí se ti?“

Růženka si to malé chvilku prohlížela a  pak jen zavrtěla hlavou. Tatínek se ale nezlobil.

„To nevadí,“ objal Růženku a  přitiskl ji k  sobě. A  vtom mu začaly po  tvářích stékat slzy. Tehdy poprvé viděla holčička svého tatínka plakat.

„Já chci za maminkou,“ prosila.

O  necelý rok později už však sama vozila Jiřinku v  kočárku. Důležitě

si s  ní vykračovala po  cestičkách městského parku a  poslouchala, jak

jí křupe písek pod nohama. Maminka, už zase štíhlá, šla s  tatínkem

pár kroků za  ní a  oba se bavili pohledem na  Růženku, jak vážně pečuje

o mladší sestřičku.

V  té době žilo celé městečko přípravami na  událost století! V  září 1909 se tu měly konat císařské manévry, kterých se zúčastní sám císař Franz Josef I. s  následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d’Este a celou generalitou habsburského mocnářství. Bude tu i německý císař Vilém II., velvyslance, vojenské ataché, pozorovatele a  novináře z mnoha zemí nepočítaje. Přijedou až z  Petrohradu či z  dalekého Japonska. V  okolí Gross Meseritsch si bude hrát na  válku na  šedesát tisíc vojáků!

Městská rada v  čele se starostou Josefem Čermákem už od  června horečně zasedá. Je potřeba zařídit tolik věcí! Musí například předláždit celou Radnickou ulici! Korunované hlavy po  ní přece pojedou od nádraží až k  zámku hraběte Harracha, kde budou ubytovány. Při té příležitosti byly strženy všechny terásky, zídky a  předzahrádky, které by mohly překážet.

Domy na  náměstí dostaly novou fasádu, celé město pak moderní plynové osvětlení. Nakonec byly podél hlavních silnic vztyčeny stožáry s girlandami a před zámkem postavili slavobránu. Náklady na tyto úpravy byly posléze vyčísleny na 109 094 korun a 80 haléřů.

Stejně horečně probíhaly přípravy i  na  samotném zámku. Pro německého císaře zde bylo upraveno sedm pokojů, zatímco stařičký mocnář Franz Josef si vystačil se čtyřmi. Své sídlo tu měl i následník Ferdinand, přičemž vybavení pro Jejich Výsosti včetně nábytku, peřin a  stolního nádobí přivezl do  Medříče speciální vlak o  dvaatřiceti vagonech.

Mnozí generálové a  velvyslanci se museli spokojit s  ubytováním dole ve  městě. Nižší důstojníci ložírovali dokonce ve  škole a  vojsko po  stodolách nebo pod širým nebem. Na  hostinách pro panstvo se na  zámku samozřejmě nešetřilo, sjížděla se na  ně i  místní šlechta z dalekého okolí.

Manévry budou pro obyvatele jinak ospalého moravskéhoměstečka příležitostí vidět mnohé vojenské novinky: například polní kuchyni nebo vojenské pozorovací balony, docela nové uniformy rakouských vojáků v  barvě polní šedi nebo rychlé opakovací pušky Mannlicher. Celý kraj budou křižovat vojenské automobily, armáda dokonce vyzkouší i  motorky a  bicykly. Všichni uvidí, že Rakousko-Uhersko je na válku dobře připraveno. – Žádná válka stejně nebude! Komu by se ještě na začátku 20. století chtělo bojovat?

Když císař Franz Josef I., kterého Růženka znala zatím jen z  obrazů ve škole, konečně do Medříče přijel, vítaly ho po cestě do zámkuzástupy nadšených poddaných. Mezi nimi i  školní mládež s  praporky v  barvě mocnářství, tedy černé a  žluté, a  Království českého, červené a  bílé. Růženka, žákyně třetí třídy, mávala praporkem, seč jí síly stačily.

Holčičky při té slávě trochu záviděly Lidce, dcerce starosty Čermáka, která směla císaři osobně předat kytičku. Starosta se v  očích místních vlastenců zase vyznamenal tím, že německého Viléma odmítl na  nádraží přivítat německy! Vilém proto, snad trochu uraženě, odjel rovnou na zámek, kde mu naopak velmi vřele potřásl rukou Franz Josef.

Tři dny, kdy samotné manévry probíhaly, bylo všechno ve  městě vzhůru nohama. A daly zabrat i Růženčinu tatínkovi:

„Doktore, honem, starého Peroutku u  Dolní brány pokopal kůň,“ přiběhli za ním a on spěchal ošetřit další krvavé rány a odřeniny. Nebo se nějací místní pásci servali s  vojáky v  hospodě, a  hned z  toho bylo pár zlomených žeber. V  těch dnech se vlastně skoro nevyspal. Všichni byli nakonec rádi, že manévry skončily.

Proč ale právě toho roku Okresní úřad v  Gross Meseritsch sděluje slavnému místodržitelství v  Brně, že okresní lékař MUDr.  Bohumil Vacek je přidělen k  ministerstvu vnitra ve  Vídni? A  proč následně brněnské místodržitelství sděluje zmíněnému okresnímu úřadu, že dr. Gottlieb Vacek k ministerstvu přidělen nebude?

„Pojď si dát, tatínku, šálek kávy a  bábovku. Bětka ji právě upekla, ještě je teplá. Potřebuješ si konečně po  všem tom shonu trochu odpočinout,“ říká maminka a  naloží tatínkovi na  talířek rovnou dva kousky.

A  v  únoru roku 1910 se manželům Vackovým narodí synek Vladimír. Maminku to tentokrát bude málem stát život, ale u  toho už Růženka nebude...

Ani tři děti Růženčině mamince nezabránily ve spolkaření.

„Už zase spolkaříš?“ říkával tatínek a  Růžence se zdálo, že se přitom trošku zlobí. Jen zprvu nevěděla, co to maminky vlastně dělají, když spolkaří. Pro ni to znamenalo, že její maminka odchází často z domu, někdy i  večer, když už děti měly spát. Nebo si pozve domů jiné maminky a  pak o  něčem dlouho mluví a  tatínek musí sám večeřet v  kuchyni. Protože tatínek nespolkaří. Tatínek je doktor a má práci.

„Měl by sis vážit toho, že se zajímám o  veřejné záležitosti, a  ne mi to vyčítat,“ slyšela občas Růženka maminku, jak se dohaduje s  tatínkem.

„Ale já ti to přece nevyčítám,“ řekl tatínek unaveným hlasem. „Jen je to tenhle týden už potřetí, co máte nějakou schůzi.“

„A  divíš se? Víš, kolik je tu pořád palčivých problémů? Nedořešených sociálních otázek? A  škola! Víš, kolik dětí z  okolí nemá ani boty, aby mohly chodit do školy?“

„To náhodou vím moc dobře,“ bránil se tatínek. „Dokonce bych řekl, že daleko líp než dámy z  toho vašeho spolku! Já totiž k  těm dětem chodím domů, když stůňou. A  vidím, v  čem žijí. O  tom ty nemáš ani ponětí...“

„A  jsme zase u  toho,“ mamince přeskočil hlas. „Mám se snad omlouvat za to, že jsem z dobré rodiny?“

„Zatímco já jen ze zahradnictví, že?“ To už se tatínek začal opravdu zlobit.

„To jsem přece nikdy neřekla! Tohle pokaždé vytáhneš ty sám! To ty v  tom vidíš problém!“ I  maminka mluvila čím dál hlasitěji, až jí naskákaly takové červené flíčky na krku. Pak se najednou zarazila:

„Promiň! Já to tak nemyslela...“

Tatínek uraženě mlčel.

„Přece si pamatuješ, o  čem jsme snili v  Praze, ne?“ řekla po chvíli maminka mnohem tišeji. Tatínka totiž poznala, když byl ještě studentem medicíny. „O  spravedlnosti a  důstojném životě pro všechny! Tehdy jsi říkal, že chceš bojovat proti bídě. A  já jsem ti v  tom chtěla pomáhat, pamatuješ?“

„To je už dávno!“ Tatínek ještě trucoval. „Studentské sny... Skutečný život je, holčičko, jiný.“ – Růženka nechápala, proč tatínek najednou říká mamince holčičko, když maminka je přece velká.

A už vůbec nechápala, proč mamince najednou zvlhly oči.

„Ale no tak...,“ snažil se ji tatínek rychle uklidnit. „Tak si to tak neber!“

„Jak si to mám nebrat?“ řekla maminka s  pláčem. „Ty aspoň děláš něco opravdu užitečného. A já? Kolikrát mám pocit, že na těch schůzích jen mluvím a mluvím, jako bych mlátila prázdnou slámu...“

„Ale to není pravda. Ta sbírka, co jste udělali loni pro pohořelé ze Samot, vynesla přece hodně peněz. Pomohla jim z  nejhoršího. A  ty kurzy pro služebné, cos vymyslela, to je taky potřebná věc. Aspoň se tam děvčata něčemu přiučí. Budou samostatnější a  budou si víc vážit sama sebe...“

„No vidíš, a  naše Bětka do  nich chodit nechce! Nemůžu ji k  tomu přemluvit. Prý – k čemu by mi to bylo, milostpaní. Žehlit umím i tak dobře, ne?!“

Maminka napodobila Bětku tak věrně, že se tatínek neubránil smíchu.

A  bylo po  hádce. Růženka škvírou ve  dveřích viděla, jak se tatínek s maminkou zase pusinkují.

Na ty boty ale musela myslet dál. To je pravda, že ToničkaSmejkalová, co bydlí nahoře u Třech křížků, neměla na podzim v čem chodit do školy. A že jí pak slečna učitelka předala dárek od damz maminčina spolku, pár bot a  velký vlňák, aby se měla v  zimě do  čeho zabalit. A  Tonička pak musela jít a  políbit těm dámám ruku. I  její mamince. Růženka z toho měla divný pocit...

A  pak ji to napadlo! Vždyť ona přece má takové pěkné boty na  zimu, zrovna jí je nechal ušít tatínek. Vysoké holínky z  lesklé červené kůže. Každý jí je chválí. – Dá je zítra Toničce, ať se v nich zahřeje.

A s tím pomyšlením Růženka konečně usnula.

„Vezměte ještě ty tři bedny vzadu, a  na  ten koš dejte zvlášť velký pozor! Je v  něm křišťálový lustr,“ diriguje už brzy nato maminka partu

mužských, kteří nakládají na  vůz zbytky její domácnosti. Nábytek z jídelny a salonu, knihovnu po dědečkovi a také ložnici s tou obrovitou


24

manželskou postelí odvezl špeditér na  nádraží už ráno. Teď se stěhují

jen knížky, peřiny, balíky šatstva a  hrnce. I  tak jsou toho plné dva žebřiňáky. Jenom broušené sklo a  parádní porcelán balily maminka s Bětkou do hedvábného papíru a dřevité vlny skoro týden!

A  to musely co chvíli tišit malého Vládíka, kterému se  právě prořezávaly první zoubky. „Hajajú, hajajú, a  co že mu hrajú, hajajú, hajajú, veď ho rádi máájú,“ zpívala mu maminka stále dokola a  nohou do rytmu pohupovala kolíbkou. Vzpomněla si při tom na svého otce, zemského advokáta Vašátka, který by podobných ukolébavek uměl určitě na desítky. Dodnes na něj v Medříči vzpomínají jakona význačného sběratele lidových písní.

Škoda, že ji jich nestačil naučit víc. Jak by se jí teď hodily! Sama zná sotva dvě tři. Zazpívala je malému už nejmíň stokrát, a  přesto usne vždycky jen na  chvilku. Hned se zase s  křikem vzbudí. Babské recepty, které radily dát dítěti cumel s  odvarem z  máku, se jí vždycky příčily. Nežijeme přece ve  středověku! Neměla by to přece jen dneska zkusit?

To by jí Bohumil dal, uvědomila si vzápětí...

Jenže kde vůbec je? Zrovna dnes, kdy je ho tu nejvíc potřeba, se hned ráno někam vytratil! Jistě, pořád mu leží v  hlavě ta stížnost, kterou na  něho podali jeho kolegové. Maminka doteď pořádně neochopila, na  co si stěžovali, tatínek o  tom nikdy nechtěl mluvit. Muselo to ale být hodně nepříjemné, když o  tom na  okres psali až z místodržitelství!

Tatínka si kvůli tomu dokonce pozvali do  Brna. Tam se však nejspíš nějak dohodli: okresní lékař Bohumil Vacek odejde z Medříče„za lepším“, do  Vyškova. A  na  jeho místo v  Gross Meseritsch bude přeložen brněnský zdravotní koncipient Bedřich Protivenský.

Právě jeden z těch, kteří si na tatínka stěžovali!

„Takhle se to dělá,“ řekl trpce tatínek.

To ale mamince neprozradí, že celá ta lapálie vznikla vlastně kvůli

ní... Továrník Karel Jelínek z Medříče je přece její příbuzný. A když mu

tatínek vydal zdravotní osvědčení, že je zcela zdráv, chtěl tím vyhovět

hlavně jí.

Na bratránka Karla si už dlouho stěžovala jeho vlastní žena. Že prý blázní! Dovlekla ho kvůli tomu dokonce na vyšetření k AntonínuHeverochovi, c. a  k. profesoru neurologie a  psychiatrie tehdejší KarloFerdinandovy university v  Praze, jinak také tatínkovu příteli, léta si spolu tykají. Ten však usoudil, že Karel je psychotik a právě prodělává manickou fázi. A že ve skutečnosti patří do blázince.

Jenže celá Medříč ví, že právě o to Karlově ženě šlo – zbavit semanžela! Proč by se měla se svým majetným mužem rozvádět a tahatpo soudech, když stačí, aby ho označila za blázna? Byla by hloupá, kdyby to nezkusila...

Když to však tatínek Tondovi Heverochovi přátelsky napsal, c. a  k. univerzitní profesor se hluboce urazil a  stěžoval si na  něj až u místodržitelství Markrabství moravského v  Brně. MUDr.  B. Vacek se prý dotkl cti nejen jeho, uznávaného znalce v  oboru, kterému navíc sám jako praktický lékař vůbec nerozumí, ale i milostivé paní továrníkové Jelínkové!

Ta je prý zoufalá z toho, že její manžel jen za posledních pár týdnů utratil na  čtyřicet tisíc korun! Ke  všemu za  samé nesmyslné objednávky zboží. Kam by při takovém hospodaření podnik přišel? Milostivá paní Jelínková se mu prý v slzách svěřila, psal profesor Heveroch, jaké má o manželovo duševní zdraví obavy.

A nějaký okresní doktůrek, nota bene z pacientovy přízně, si tudovoluje zpochybnit jeho diagnózu? Názor slovutného profesora psychiatrie a  přísežného soudního znalce? „Cítím se tímto dotčen na  své cti a  odborné způsobilosti,“ napsal kamarád Tonda ve  své stížnosti. A dooručil dát si na dr. Vacka a jeho pochybné diagnózy dobrý pozor!

Tatínkovi po pravdě v této záležitosti příliš neprospělo, že sámKarel Jelínek se ve  chvíli, kdy ho chtěli odvézt do  sanatoria pro nervově choré, začal ohánět ostře nabitým revolverem značky Browning. Zřízencům i jeho ženě dalo hodně práce, aby ho uklidnili a vpravili do něj nějaká sedativa. Sebrat pak spícímu Karlovi zbraň byla už hračka,stejně jako ho navléct do  svěrací kazajky a  konečně ho do  blázince jednou provždy strčit.

A  už vůbec nepomohlo, když se ukázalo, že maniodepresivní psychózou trpí i Karlova sestra a že tuto diagnózu jí před nedávnempotvrdil sám tatínek. Je tu i  možnost určitého rodinného zatížení, napsal, když sám doporučil její hospitalizaci – ve  stejném sanatoriu, kam teď odvezli i  Karla. Profesor Heveroch na  to ve  své stížnosti náležitě poukázal a bylo to.

Žádné dodatečné omluvy ani vytáčky nebyly dr.  Bohumilu Vackovi nic platné!

Místodržitelství Markrabství moravského celou stížnost náležitě posoudilo a usoudilo, že tatínka po takovém skandálu v Medříčizkrátka nechat nemůže. Přitom to je takový schopný mladý lékař, vynikající organizátor, měli s ním velké plány. Co teď? Ještě že se jako z udělání uvolnilo místo okresního lékaře ve Wischau.

A  tak roku 1911 rodina opouští Velké Meziříčí a  stěhuje se do Vyškova. Do moravských Versailles, snaží se tatínek navnadit maminku, aby jí to stěhování alespoň trochu osladil.

„I tam budeš mít divadlo,“ slibuje jí.

Přece jí nebude vyprávět, jak to bylo doopravdy!

Jenže Růžence se do  nějakého Vyškova vůbec nechce! Tady to zná!

Každou uličku, každé zákoutí, doslova každý kámen. Tady může běhat po zahradě i po kopcích za městem. Může ležet třeba celé hodiny

na  stráni ve  vřesu a  dívat se, jak jí nad hlavou plují mraky. Tady má

kamarádku Lilinku, která jednou v  neděli přiměla svého strýčka, aby

snědl žížalu. A koho zná tam!? – Nikoho!

Copak to rodiče nechápou? – Na  nic se jí nezeptali a  teď ji naloží do  vlaku jako nějaký kufr a  odvezou ji pryč. Za  pár hodin vystoupí v  docela neznámém městě, vůbec se tam nevyzná a  děti ve  škole si z  ní budou určitě utahovat.

„Máš všechno sbaleno?“ ptá se maminka Růženky ten den už nejmíň podesáté.

„Ale mám,“ odpoví Růženka a v jejím hlase je najednou vzdor, který tam maminka ještě nikdy neslyšela. Udiveně se na  dcerku podívá a  už ji chce napomenout, ale v  tu chvíli se konečně objeví tatínek. Je celý rozčilený, na tvářích mu naskákaly červené skvrny...

„Jak jste s tím stěhováním daleko?“ málem vyjede na maminku.

„Máme hotovo,“ řekne maminka a musí se hodně krotit, abytatínkovi něco neřekla pěkně od plic. Nechal ji tu na všechno samotnou! To se dělá?! Před Růženkou a  hlavně před Bětkou si raději dá pozor. – Však si o tom ještě s tatínkem popovídá, až budou sami.

Růženka využije toho, že si jí chvilku nikdo nevšímá, a  vyběhne z  domu. Ještě jednou se může projít po  Medříči a  rozloučit se s místy, která měla tak ráda. Kdypak je znovu uvidí? A  uvidí je vůbec ještě někdy?!

Oběhne náměstí, chvilku postojí před Obecníkem, místním hostincem, a  zajde na  zámecký vrch. Pak to prokličkuje zahradami zpátky na  rynek, má tam svoje zkratky. Naposledy se podívá ke  škole, zamává holubům ve  věži Svatého Mikuláše a  potom ji už čeká to poslední, tajné místo. Vždycky se tam trochu bála, o to víc ji ale lákalo.

Nejdřív musí projít úzkou uličkou, pak ještě další, zahnout za  roh a konečně je na místě! Bývá tu pusto, stará synagoga stojí docelastranou. Od doby, co si medříčtí židé o kus dál postavili novou, honosnou, do  té původní už nikdo nechodí. Její tlusté zdi s  malými okny přesto dosud skrývají něco... něco, čemu Růženka ještě nerozumí. Pokaždé se jí trochu zatají dech, když se dotkne její oprýskané omítky.

Vevnitř ještě nikdy nebyla. Bývá zamčeno, a navíc se to prý aninesmí. Tak ráda by však aspoň nakoukla, jak to v  ní vypadá! – Co se to děje?! Dnes jsou ty těžké rozpukané dveře s  kovanou klikou pootevřené a  ozývá se odtud takový zvláštní zpěv, spíš jakoby kvílení... Trochu, jen trošičku do těch dveří strčí...

„Něco hledáš?“ ozve se najednou přísný hlas za  jejími zády. Vyděšeně sebou trhne – a  za  ní stojí vysoký stařec s  černým kloboukem na  hlavě. Pátravě si ji prohlíží a  Růženka pod tím přísným pohledem úplně ztuhne.

„Ne... ne,“ stěží vykoktá. „Já jen...“ A  pak se kolem toho divného starce protáhne a  utíká pryč, seč jí síly stačí! Když konečně doběhne na  náměstí, sotva popadá dech. Musí se alespoň na  chvilku posadit ke kašně, úplně se jí roztřásly nohy...

„Kdes byla,“ vyjedou na  ni rodiče, když konečně přijde domů. Do odjezdu vlaku zbývá už sotva hodina. I tatínek se tentokrátopravdu zlobí, byl kvůli své holčičce strachy bez sebe. Už už napřahuje ruku, v poslední chvíli se však zarazí.

A Růženka se najednou rozpláče. Tak ráda by ty zoufalé vzlyky před rodiči zadržela, ale nejde to. Ta lítost zkrátka musí ven...

Někdy v té době se mohli v Třebíči, Heřmanově Městci, ČervenémKostelci nebo Plaňanech narodit Otík, Františka či Karel. Snad ani moc nelakali. Zlo totiž bývá zpočátku nenápadné.


28

Vyškov

„Já jsem se nikdy nechtěla lišit od  ostatních. Vždyť kvůli tomu jsem ani nechtěla často jezdit ve Vyškově autem, protože je jiné děti neměly,“ napíšeRůžena po letech.

A  opravdu po  Vyškově raději běhala po  svých. Auto tam vlastně ani nebylo potřeba, všude bylo blízko. Od nádraží ke gymnáziu, ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, na náměstí s radnicí nebo k zámkus pivovarem to netrvalo víc jak čtvrthodinku. Brzy se v  městečku dobře vyzná, oddechla si.

Poprvé se kolem sebe rozhlížela trochu užasle. Medříč byla sice taky okresní město, žilo tam zhruba stejně lidí jako ve  Vyškově, a  přesto na ni Vyškov udělal větší dojem. Už jen to výstavné nádraží! V Medříči byla sotva malá zastávka.

„Tak jsme konečně tu,“ řekl tatínek, když vlak dojel na  místo. Galantně pomohl ze schůdků mamince, trochu i  Bětce, která nesla v náručí Vladimírka, a  tak tak chytil i  tříletou Jiřinku. Seplušku, jak jí doma říkali. Málem z  vagonu samou nedočkavostí vypadla. Zato Růženka si dala záležet, aby vystoupila jako slečna! Vždyť už je jí deset...

„Takové okaté děvčátko,“ budou o  ní říkat vyškovské dámy, když je maminka o pár dní později pozve na čaj do jejich nového bytuve Stromořadní ulici. To už stojí na  místě všechny ty bachraté skříně a obrovité postele, které se s  nimi stěhovaly z  Medříče. A  taky knihovna, jídelna a klavír, křesla, pohovky a stolky, co zaplňovaly jejich starý byt a sem se sotva vejdou. A  dokonce i  bílý nábytek z  dětského pokoje. Tady ovšem bude mít Růženka jenom svůj pokoj! Už je opravdu slečna.

„Máte krásné děti, paní doktorová,“ pochvalují vyškovské dámy nastrojenou Seplušku i  Vládíka, který si na  podlaze salonu hraje s dřevěným koníkem. Růženka v  nových šatech netrpělivě poposedává na  krajíčku židle a  nejraději by odtud utekla. Nudí se. Dámy už hodinu upíjejí čaj z  maminčina svátečního servisu, způsobně ukusují povidlové koláčky – a  mluví a  mluví. Jsou jako hejno vlaštovek, napadne ji. Nebo slepic, řekl by nejspíš tatínek a  Růžence při té představě cuknou koutky. Maminka se na ni varovně podívá...

A  tak se ta desetiletá slečna raději kouká nenápadně z  okna, skrz nové krajkové záclony, co Bětka ještě ráno nahonem věšela do  oken, aby bylo všechno, jak má být. A  hele – ten paprsek světla, jak prošel záclonou, vytvořil na parketách docela zajímavý odraz...

„Milostpaní šla do  schůze. Říkala, ať dětem večer navařím kaši a  pro

vás mám přichystat uzené s  okurkou,“ drmolí Bětka, sotva tatínek odoledne nakoukl do  kuchyně. „Nebo k  tomu budete chtít raději křen?

A pivo?“

Tatínek zklamaně pokrčil rameny. Chce k  uzenému křen, nebo okurku? Není to jedno? A  chce vůbec pivo? Bětka by pro ně musela ještě zaběhnout do hospody na náměstí... Má to po ní chtít?

Hlavně však vidí, že stěhováním z  Medříče do  Vyškova se doma nic nezměnilo. Stačilo pár týdnů a  maminka je znovu ve  svém živlu. I  ve  Vyškově je totiž ženský spolek! Ten zdejší se jmenuje Vlasta a maminka se už zanedlouho stane jeho předsedkyní. A  zase bude mít plné ruce práce s  organizováním přednášek, doučovacích kurzů pro dělná děvčata, s  léčebnou pro neduživé děti nebo dobročinnými akademiemi ve  prospěch chudých studentů. – A  tatínka zase čekají studené večeře v kuchyni.

„Tak raději křen, nebo okurku?“ nedá se odbýt Bětka.

„Dejte mi obojí,“ rozhodne se najednou tatínek a  samotného ho to překvapí. „Ale pro pivo chodit nemusíte.“

Bětka jen spokojeně kývne hlavou. Je ráda, že večer už nebude muset z domu. Má toho za celý den právě dost. Ke všemu se od loňské zimy stále nemůže dát do pořádku. Co prodělala ten škaredý zápal plic, jako by jí bylo jen půl. A  nejvíc jí dalo zabrat stěhování do  Vyškova! Kolikrát se jí ještě teď slabostí roztřesou nohy...

Ještě že si toho milostpaní nevšimla!

Zato pánovi hned tak něco neuteče. „Pojďte sem, trochu se na  vás podívám,“ řekl zrovna nedávno, to ještě bydleli v Medříči. A nedal jinak, než že se musela svléknout do  spodní košile, a  on si vzal tu věcičku, co mají doktoři, a poslouchal ji, jak se nadechuje.

„Ještě výdech – a  nádech – zhluboka – a  ještě jednou...,“ nařizoval a  zároveň jí tou věcičkou přejížděl po  zádech i  zepředu po  hrudi. Ze začátku to studilo, pak si ale zvykla. A taky byla ráda, že měl celou dobu zavřené oči. Jinak by se snad hanbou propadla...

Na druhou stranu – nebýt milostpána, tak tu nemoc snad nepřežila! To on přikázal, že musí ležet v  posteli, tři týdny tak propotila. A  nosil jí i  všelijaké léky a  mazání. Musela si to natírat na  prsa, pálilo to jak čert! Ale nakonec se jí ulevilo.

„Děvče, buď za  to tomu vašemu milostpánovi náramně vděčná! Vždyť tys utekla hrobníkovi z  lopaty,“ říkali jí doma, když se tam mohla konečně po dlouhých týdnech vypravit. „To víš, u nás by na nějaké doktory nebylo! Jen si vzpomeň na  Lojzku!“ – Bětčina mladší sestra umřela předloni, ještě jí nebylo ani dvacet. Taky začala zničehonic pokašlávat, přišly teploty a za tři měsíce byla pryč.

„Je tam ještě trochu šelest. Na  pravé plíci,“ řekl tatínek, sotva si Bětku tehdy poslechl. Moc se mu to nelíbilo, tenhle šelest slyšel už mockrát! Aby to nakonec nebyla... Ani to nechtěl domyslet. Měl by si o  tom promluvit s  maminkou, tady jde přece o  Bětčino zdraví! A  taky o jejich děti!

Jenže přes den na to není čas a večer bývá maminka často pryč.Nejspíš zase někde řeční o  emancipaci žen a  právu služek na  vzdělání, řekl si tatínek s trochou trpkosti.

„Tak už je vám líp? Už se tak nezadýcháváte?“ zeptá se proto tatínek Bětky, když před něj večer staví talíř s  tenkými plátky dorůžova vyuzeného masa.

„Chvála bohu,“ odpoví Bětka. To už ale neřekne, že na ní ještěkaždou chvíli vyrazí studený pot.

„No to jsem rád,“ uklidní se tatínek. Pak ho napadne, že by si měl Bětku přece jen zase poslechnout. Pro jistotu. Teď si na chvilku zajde do Kojálu, na čtvrtečku červeného. To uzené potřebuje zapít...

Ještě předtím se rozloučí s  dětmi. Až se vrátí, budou už nejspíš spát. Růženku zastihne v  jejím pokoji, je teď věčně zahrabaná v  knížkách. Rychle se podívá, co čte – no vida, Divou Báru...

„Ne abys zase svítila do  půlnoci,“ řekne tatínek a  políbí svou nejstarší na čelo. „V devět koukej zhasnout!“

A  pak se ještě zastaví v  hale, kde si hrají Sepluška s  Vladimírkem. Sepluška ho posadila na  dětskou židličku, stojí před ním a  něco mu vykládá. Máchá u  toho důležitě rukama. Vladimír na  ni kouká s otevřenou pusou.

„Na co si to hrajete?“ zeptá se tatínek pobaveně.

„Na schůzi,“ odpoví Sepluška.

... Druhou zimu Bára už do  školy chodit nemohla, musela se učit příst a  tkát.

Dosáhla patnáct let a  žádné děvče v  celé dědině nemohlo se jí rovnat v  síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů...,“ četla Růženka dlouho

do  noci. Příběh divokého, nebojácného děvčete, o  kterém si celá ves

myslela, že je rodičům podstrčila polednice, ji doslova uhranul. Devátou hodinu dávno přetáhla, nemohla se však od  Divé Báry odtrhnout.

Bude ji nosit v hlavě ještě kolik dní. A bude si přát, aby jednou,jednou, byla jako ona. Stejně nebojácná. Aby se ani ona nenechalaod nikoho zastrašit! – Jistě, od  té noci přečte spousty dalších knížek. Později dokonce na děvče, co se nebálo přespat na hřbitově, dávno zapomene. A když po letech po Divé Báře zase sáhne, řekne si, že je to vlastněhlouá a sentimentální slátanina.

Přesto v  ní ta hromotlucká dívka s  havraními vlasy a  velkýma očima kdesi uvízne: „Když jste ráčili usoudit, že jsem trestu hodna, tedy si hopodstoupím,“ pohodila Bára vzdorně hlavou a šla s muži...

Začalo to tam?

„Chceš jet dnes se mnou?“ ptá se Růženky tatínek a do svéhodoktorského kufříku balí stetoskop, nové roušky a pár obinadel. Ve Vyškově jsou

sotva pár měsíců, přesto už stačil poznat většinu zdejších nemocných.

Nechodí za všemi, to ne! Vrchní okresní lékař tu přece není od toho, aby se kdekomu díval do  krku nebo mu počítal tep. Ručí za  to, že v jeho okrese bude všechno v pořádku a že ostatní lékaři pod jeho dohledem budou dělat to, co je jejich povinností. Že nikde pokud možno nevyukne epidemie. Že se zkrátka nic nezanedbá.

A právě v tom je ta potíž...

I  ve  Vyškově jsou totiž místa, kam by rozumný člověk raději nevkročil. Třeba ta kolonie za řekou! Jako lékaře by ho už nemělo nic překvapit, přesto se doslova zhrozil, když tam přišel poprvé! Ty nuzné baráky zamořené plísní, plné tubery a syfilidy, novodobého moru. Ty tvářeznetvořené nádory, nad kterými se každý jen otřese! Ten zápach...

Tam by samozřejmě svou Růženku nikdy nevzal! Bere ji vlastně jen na výlety: podél řeky, do Křečkovic nebo do Brňan. Nejdál spolu zatím byli na  Pazderně. Většinou jedou autem, na  místě pak často vystoupí, procházejí se a povídají si.

Že nebude brát Růženku až k nemocným, musel ostatně slíbiti mamince. Jí se totiž jejich společné výpravy vůbec nelíbí. „Chceš, aby se něčím nakazila?“ vyčítá tatínkovi. Tatínek ale ví, že Růženka bude v pořádku.

„Na to dám krk,“ věří si.

Jen si při těch výletech s  Růženkou říká: co kdyby? – Ženy už teď konečně smějí studovat medicínu. A co kdyby i ji bavilo prohlížetpacienty, přicházet na kloub tomu, co je trápí, a radovat se, když se jim zase uleví? Vidět, jak se uzdravení vracejí do života.

Pamatuje si, jak tohle všechno kdysi prožíval sám! Při první pitvě se sice pozvracel, jako všichni. Ale to nadšení, když poprvé správně určil diagnózu. Nebo když mu profesor pochválil léčbu, kterou navrhl! A  když pak v  praxi viděl, jak zabírá. Když se v  odborných lékařských časopisech dočítal, k jakým objevům přicházeli jiní! – Tohle takdokázat! Snil o tom, že i on zachrání svět...

Dnes už ví, že svět nezachrání. Přesto trochu pyšný na  sebe snad být může, ne? Koho by taky napadlo, že se synek zahradníkaz Horšova Týna jednou stane vrchním lékařem! Musel se pochopitelně něco ohánět, aby to dokázal. Nemohl lajdat jako jiní, užívat si studentského života. Jen těch kondicí co dával! Přivydělával si, kde se dalo; na  pomoc z domova nemohl spoléhat. Dost na tom, že ho na škole vydržovalpoběžovický pan hrabě.

Byl za  to Jeho Milosti samozřejmě vděčný. Moc dobře si uvědomoval, že nebýt stipendia, na studia by se nedostal. Ale přece jen...Vždycky se mu něco vzpříčilo v krku, když musel na konci semestru napsat hraběti děkovný dopis a  vypsat v  něm, s  jakým prospěchem pokračuje dál. A když si navíc představil, jak jeho táta uctivě smeká klobouk, kdykoliv hrabě projede na koni kolem zámeckého zahradnictví!

Toho všeho by své děti rád ušetřil. A  může! S  platem vrchního lékaře jim dokáže dát dobré vzdělání, aniž se kdy budou muset někoho doprošovat. To se ví, Jiřinka i  Vládík jsou ještě malí, o  nějakých studijních předpokladech se u  nich zatím nedá mluvit. U  Růženky je to ale jiné. Moc dobře si všiml, jak hltá knížky. A  jak o  všem přemýšlí. Někdy člověk až žasne, co se tomu vážnému děvčátku honí hlavou...

Zrovna onehdy! Taky si spolu vyrazili na obhlídku a cestou na Nouzku je

zastihl déšť. Nebylo zbytí, nemohl přece dcerku nechat venku v autě,

musel ji vzít s  sebou k  pacientovi. A  nešlo zrovna o  nic pěkného: bídná

rodina se sedmi dětmi, to nejmladší přišlo na  svět sotva před pár týdny. A  víc než pár dnů života mu jako lékař ani nedával. – Jeho otec byl

od  prvního pohledu pijan, děcko se narodilo s  těžkou srdeční vadou.

Bylo už celé promodralé a sotva lapalo po dechu.

„Přežije?“ zeptala se ustrašená máma.

Tatínek nemluvně prohlédl, poslechl si je stetoskopem a  chvíli mlčel. Víc ani nemusel...

„Tak snad aby si ho pánbůh už vzal než ho takhle trápit,“ řekla ta vysílená ženská a rozhlédla se kolem. Rodina žila ve dvou ubohýchcimrách, nouze, kam se člověk podívá. Táta vyspával opici a  starší děti se s  křikem honily kolem stolu, jako by se jich osud toho nejmenšího vůbec netýkal.

„Buďte aspoň chvíli zticha,“ okřikla je máma, nikdo si jí však nevšímal.

„Je mi to líto,“ řekl tatínek a sbalil stetoskop zpátky do kufříku.„Nechám vám tu pro něj nějaké kapky, to mu trochu uleví,“ dodal ještě a šli. Máma si jen utřela oči.

„Copak se s  tím opravdu nedá nic dělat?“ ptala se pak vyděšená Růženka, když se vraceli domů. „To mu už nic nepomůže?“

„Sotva. Má moc slabé srdce...“

Růženka chvíli přemýšlela: „A to by nešlo nějak – vyměnit?“

Tatínka to skoro rozesmálo: „Jak vyměnit?! Copak je to snad vadná žárovka? Jak bys někomu chtěla vyměnit srdce?“

„Já nevím...,“ řekla Růženka. „Třeba by to nějak mohlo jít, ne?“

„Ty máš ale nápady!“ – Jenže tatínkovi to stejně vrtalo hlavou. Co kdyby jednou...


34

Tyhle společné jízdy s  tatínkem má Růženka moc ráda.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist