načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Třeba i železem a krví -- Prusko-rakouské války 1740-1866 - Karel Richter

Třeba i železem a krví -- Prusko-rakouské války 1740-1866

Elektronická kniha: Třeba i železem a krví -- Prusko-rakouské války 1740-1866
Autor:

České země byly v důsledku svého pevného včlenění do habsburské monarchie nuceny sdílet s ní všechny její válečné strázně. Platí to i o prusko-rakouských ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 495
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-870-2729-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor s dokonalou znalostí tématu popisuje sled válečných událostí vyvolaných touhou Pruska stát se první velmocí Německa. Z tohoto úhlu pohledu popisuje vnitřní politiku Pruska a aktivity významných politiků té doby ( zejména kancléře Bismarcka); dále i vztahy Pruského království k ostatním státům, zejména k Francii a k Rakousku-Uhersku. Hlavní pozornost je věnována rozsáhlému konfliktu sedmileté války (1756-1763). Popisuje i bitvy, které se odehrály na území českých zemí. Podrobný a důkladný faktografický popis střídají pasáže beletristického charakteru. Také četná vyobrazení jak vojenských a panovnických osobností, tak i bitevních polí přispívají k atraktivnosti a lepšímu pochopení textu. - Doplněno shrnujícím doslovem a dále chronologií válečných událostí. Ke škodě věci chybí jmenný rejstřík. Kniha českého historika a zároveň i spisovatele podrobně, ale i čtivě líčí vznik, průběh i konečné důsledky prusko-rakouských válek od poloviny 18. století do poloviny 19. století.

Popis nakladatele

České země byly v důsledku svého pevného včlenění do habsburské monarchie nuceny sdílet s ní všechny její válečné strázně. Platí to i o prusko-rakouských válkách, jejichž dramatické děje se odehrávaly převážně na území Slezska, Moravy a Čech.
Pruský král Friedrich II. zahájil vpádem do Slezska koncem roku 1740 tzv. „Slezské války“, jejichž výsledkem bylo odejmutí Kladska a Slezska z historického celku českých zemí. V tzv. „Sedmileté válce“, rozpoutané po necelém desetiletí míru, potvrdil svou územní loupež a ani v nepříliš dlouho trvající tzv. „Bramborové válce“ nedlouho po válce sedmileté nedosáhlo Rakousko navrácení ztracených území.
Nedořešený spor o vedoucí postavení v Německu pak čekal na své rozuzlení téměř celé století. Rozhodla jej až válka, kterou Prusko rozpoutalo v roce 1866. Skončila drtivou porážkou Rakouska v jednom z nejdramatičtějších a nejkrvavějších vojenských střetů devatenáctého století – v bitvě u Hradce Králové – a po ní následným rychlým ústupem zdecimované rakouské armády. Byla to poslední z řady prusko-rakouských válek, či spíše poslední fáze jedné a téže dlouhodobé války o nadvládu v Německu, jejímž definitivním důsledkem bylo vybudování imperiální německé říše.
Kniha nabízí v historických souvislostech nový úhel pohledu na všechny uvedené války.

PhDr. Karel Richter, CSc. (*1930)
je vojenský historik, člen Obce spisovatelů a dlouholetý předseda Klubu autorů literatury faktu. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a Vojenskou akademii v Brně a v Bratislavě. V letech 1971-1989 pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Knižně publikuje od konce 60. let a věnuje se především zpracování vojenských konfliktů novodobých dějin. Je autorem a spoluautorem více než třiceti knižních titulů, např. Osudový omyl generála Vlasova, Ďábel Trenk, Češi a Němci v zrcadle dějin, Tragický osud generála Heliodora Píky, Třeba i železem a krví, Pamětihodné bitvy českých dějin, Přes krvavé řeky, Apokalypsa v Karpatech, Válka začala v Polsku, Vražda jménem republiky, Hranice placená krví, Hrdinové Československa . Příběhem o Alexandrovi Velikém – Dobyvatel světa (2010) – poprvé vykročil do období antického válečnictví. Krom literární činnosti redigoval třináct let historickou revue Přísně tajné , hojně publikuje časopisecky, překládá a spolupracuje též s rozhlasem i televizí jako autor i konzultant. Je trojnásobným laureátem Ceny E. E. Kische, dvakrát obdržel Cenu M. Ivanova a slovenskou literární cenu V. Zamarovského. Byl jmenován čestným občanem svého rodného města Chlumce nad Cidlinou.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války



EDICE


KAREL RICHTER

PRUSKO-RAKOUSKÉ

VÁLKY 1740–1866

Třeba

i železem

a krví


Copyright © Karel Richter, 2007

Cover © Karel Kárász, 2007

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2007

ISBN 978-80-87027-29-5


Věnuji své ženě Jarmile.

Zvláštní poděkování

Markétě Sandanusové

za výtvarnou spolupráci.



9

OBSAH

I. Dědičné rozepře ........................................ 11

Tragický rok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Vpád do Slezska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Požár se rozhořívá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Válka na pokračování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Druhá slezská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

Bitva u Žďáru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 II. Sedmiletá válka ......................................... 89

Diplomatický přelom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

Vpád do Saska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

Bitva u Lovosic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

Kdo seje vítr... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

Krvavá lázeň u Kolína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

Válka se rozhořívá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

Naděje na dobytí Slezska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

Co bude dál? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

Tažení ruských spojenců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Do čtvrtého roku války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

Jen zázrak mohl spasit Prusko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

Z posledních sil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

Bitva u Lehnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194

Ovládnutí Berlína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198

Kdy bude Prusko na kolenou? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208

Zázrak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218

Sklizeň bídné úrody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 III. Bramborová válka ....................................... 235

Nezhojené jizvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236

Josefovy plány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239

Krátkodechá válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 IV. Pruské ambice .......................................... 251

Historický prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252

Pod novým králem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

Šlesvicko-holštýnské extempore . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 V. Konečné vyrovnání ...................................... 285

Itálie vstupuje do hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286

Na severním válčišti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297

Pruský vpád do Čech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308

Pruský nezdar u Trutnova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331

Nešťastná bitva u Skalice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 346

Na jizerské frontě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 357

Ztráta Jičína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369

Pruský útok pokračuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378

Válečné finále . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382

Schyluje se k bitvě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388

Bitva začíná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395

Výsledek na vážkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403

Boční úder . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410

Druhá armáda přichází . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 417

Boj o centrální postavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 424

Oharky naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 436

Ústup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 447

Složitá cesta k míru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 466

Jednání o míru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 472 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 480 Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 493

11

I.

Dědičné

rozepře

12 Třeba i železem a krví

TRAGICKÝ ROK

Na Staroměstském náměstí v Praze byl 31 . prosince 1865 přesněo půl

noci před zraky početného davu zvědavých diváků spuštěn hodinový

stroj památného orloje na radniční věži . Odpočítal poslední hodinysta

rého roku a lidé, kteří nadšeně přihlíželi průvodu nových, barevnýchfi

gur apoštolů, netušili, co všechno je v nadcházejícím roce čeká .A neje

nom je .

Za několik dní, v pátek 5 . ledna 1866, se na jevišti Prozatímníhodi

vadla, naplněného do posledního místečka, odehrávala dlouhoohlašo

vaná a s dychtivým napětím očekávaná první opera skladatelea kapel

níka Bedřicha Smetany s názvem, který, jak se za pár měsíců ukáže, má

téměř prorocký význam, Braniboři v Čechách . Opera sklidila obrovský

úspěch .

František Josef I.

Dědičné rozepře 13

Budoucnost se zdála nadějná . Národní listy v novoročním úvodníku hýřily optimismem: „Zdá se, jako by každý jednotlivý stát měl co hojit na ranách z dob dřívějších, pročež touží po klidu .“ To byl zajisté správný postřeh, příští měsíce však přinesou definitivní odpověď na otázku, zda řečená tužba po klidu bude naplněna .

V  Čechách se lidé radují: Císař pán František Josef I . přijal prosincovou děkovnou adresu českého sněmu s  „nejúplnějším uspokojením“ a odpověděl nadějným poselstvím, v jehož závěru se pravilo: „Radostně vítám okamžik, ve kterém zdar velikého díla mne povede do méhostaroslavného města Prahy, abych tam uprostřed svých věrných Čechů po právu a svatém obyčeji akt korunovací vykonal .“

Ještě 8 . února české noviny citovaly z trůnní řeči britské královnyViktorie v parlamentu ujištění, že „nemá příčiny, aby se bála, že mírvšeobecný bude porušen“ . Avšak již následující den znepokojilo české čtenáře

Královský palác v Berlíně


14 Třeba i železem a krví

uveřejnění zvláštního telegramu z Vídně, že „mezi Vídní a Berlínem je

napnutí co možno veliké“ . Co se stalo?

Propukaly rozpory ve společné rakouskoruské správě ŠlesvickaHolštýnska . V obou vévodstvích se přes úřední zákaz nepřestávaloagitovat pro nastolení vlády vévody Augustenburského, zatímco pruskánadvláda v jakékoli podobě ztrácela širší podporu . Rakousko nemělo důvod v  Holštýnsku svěřenému její správě potlačovat snahy o  nezávislost na Prusku . Odmítalo proto pruské žádosti o zákrok proti stoupencůmaugustenburské vlády na svém správním území jako nevhodné a nepřijatelné vměšování do svých mocenských záležitostí . Berlín byl zvláště pobouřen čtyřtisícovým protipruským protestním shromážděním augustenburské strany 23 . ledna v Altoně, které rakouský guvernér generál Gablenz nejprve zakázal, ale nakonec povolil . Pruský protest rakouská vláda zamítla . Pruský premiér Bismarck dal při setkání s rakouskýmvyslancem Esterházym jednoznačně najevo, že již nepovažuje prusko-rakouskou alianci za platnou .

28 . února se to potvrdilo v Berlíně . Ve starém paláci s antickýmportálem na třídě Unter den Linden přesně ve 12 .00 začalo jednání korunní rady, kterou narychlo svolal král Wilhelm . Ještě než se ujal slova, přejel vážným pohledem všechny přítomné civilní i vojenské hodnostáře .Seděli tu ministři v  čele s  Ottou von Bismarckem, korunní princ Friedrich Wilhelm, šéf generálního štábu generál Helmuth von Moltke s třemi dalšími generály ve zlatě vyšívaných tmavomodrých uniformách, pruský vyslanec v Paříži hrabě von Goltz . Všichni hleděli na krále s dychtivým očekáváním . Napětí vzrostlo, když král vyzval přítomné, aby o všem, co se bude projednávat, jakož i  o  pouhém tématu jednání zachovali nejřísnější mlčení . Hned poté přešel k věci: Gastýnské úmluvy o společné správě Šlesvicka-Holštýnska ztratily platnost . Rakouská vláda nastolila vůči Prusku nepřátelský kurz, který možná povede k  válce . Prusko nemůže ustoupit od svých plánů . Projev zakončil výbojným výrokem:„Nechceme provokovat válku, ale musíme jít svou cestou dále, aniž bychom se přitom války zalekli .“

Po králi se ujal slova Bismarck . V působivých barvách vylíčil celý sled rakouských intrik a  řekl bez obalu: „Nebylo by moudré nechat na Rakousku volbu příhodného okamžiku pro válku . Jelikož rakouskouúnorovou nótou je roztržka dovršena, nastala ta pravá chvíle . Celý historický

Dědičné rozepře 15

vývoj německých vztahů, nepřátelské chování Rakouska,“ volal silným

hlasem, „nás ženou vstříc válce . Bylo by chybou jít jí nyní z cesty!“

Všichni ministři dávali přičinlivě najevo souhlas se slovy svéhopremiéra .

Pruský vyslanec v Paříži hrabě Robert Goltz doplnil jeho projevujištěním, že Francie v případě války o Šlesvicko a Holštýnsko zachováneutralitu stejně jako Anglie a  spřátelené Rusko . Prusko bude mít tudíž bezpochyby krytá záda, zejména uzavře-li spojenectví s Itálií, kterým by dozajista dosáhlo neobyčejně výhodného diplomatického i  vojenského postavení .

Všichni přítomní, kromě ministra financí, přitakávali válečnémuřešení . Šlesvický guvernér Manteuffel dokonce zvolal: „My se užnacházíme ve válce a já se vřele přimlouvám za její rozšíření!“

Nakonec byl požádán o vyjádření náčelník generálního štábua tvůrce operačních plánů pro válku proti dunajské monarchii generál Moltke, pod jehož vedením se generální štáb proměnil z bezvýznamnéhovědecko-technického pracoviště ministerstva války v  řídicí a  plánovací centrum a skutečný vrcholný orgán velení pruské armády .

Otto von Bismarck


16 Třeba i železem a krví

„Já jsem pro válku,“ oznámil úvodem . „Podmínkou pro vítězství nad Rakouskem je vojenské spojenectví s Itálií, aby bylo možno odpoutatnucenou přítomností v Itálii alespoň sto tisíc rakouských vojáků . Rakousko by pak bylo schopno postavit do pole na severu přibližně dvě stě čtyřicet tisíc mužů, proti nimž by Prusko mohlo vyslat do boje přibližně stejný počet .“

Na závěr se o slovo řihlásil korunní princ, druhý nejvyššíz přítomných hodnostářů po králi . Na rozdíl od všeobecné nálady u  jednacího stolu vyslovil důrazné varování před bratrovražednou válkou . „Radím využít všech možností k mírovému vyrovnání s Rakouskem .“

Jednání korunní rady uzavřel král Wilhelm . „Zisk vévodství stojí za válku,“ prohlásil, „i  když bych mírové řešení, pokud by ovšem vůbec bylo možné, přijal raději .“ Odpovědnost za válku však svalil na bedra Rakouska . „O tom, zda potrvá mír, či vypukne válka, se rozhodnev závislosti na jeho dalším postoji .“

Pruský tisk radil Rakousku, ať si uvědomí svůj charakter „podunajské říše“ a severní Německo ať přenechá Prusku, pro něž je jeho ovládnutí

Generál Helmuth von Moltke


Dědičné rozepře 17

životní nutností, jih Itálii a odškodní se ve své „přirozené sféře“ovládnutím Moldávie a  Valašska (kde byl 23 . února 1866 státním převratem

svržen kníže Cuza, takže se uvolnil trůn) . Pro Rakousko to byla ovšem

nepřijatelná rada, neboť zájem o  rumunská knížectví by okamžitě vedl

k nežádoucím rozepřím s Ruskem a Tureckem .

Někdy v polovině března, když se hladina veřejného mínění,rozčeřená obavami z války, začala opět uklidňovat, byl premiér Bismarck pozván na saské vyslanectví v  Berlíně k  slavnostnímu obědu . Vyslancova choť, hraběnka Hohenthalová, která seděla u prostřené tabule vedle něho,obrátila se na něj s naivně otevřenou otázkou: „Je pravda, Excelence, co se proslýchá, že Prusko chce ve válce porazit Rakousko a dobýt Sasko?“

Přátelsky naladěný Bismarck odpověděl s  překvapivou upřímností: „Zcela jistě je to pravda, milá hraběnko . Od prvního dne své vládynemyslím na nic jiného . Brzy uvidíte, že střílíme lépe než náš protivník .“

Pruský král Wilhelm I.


18 Třeba i železem a krví

„To je strašné,“ zaúpěla hraběnka . „V tom případě, když už jste taksrdečně upřímný, můžete mi snad dát přátelskou radu . Máme dvě panství, jedno v Čechách a druhé u Lipska . Kam bychom se měli uchýlit?“

„Já vám mohu pouze poradit,“ odvětil zdvořile Bismarck, „abystenejeli do Čech, neboť právě někde v blízkosti vašeho statku, pokud senemýlím, uštědříme Rakušanům porážku . Mohli byste tam tudíž zažítnemilá dobrodružství . Jeďte klidně do svého saského zámku, tam vás nikdo nebude obtěžovat . Lipsko neleží na operačním směru .“

Hraběnka si rozhovor s  Bismarckem přirozeně nenechala pro sebe . Jeho obsah vzbudil senzaci . Bismarck jej ani nepopřel, ani nepotvrdil . Tvářil se, jako by byl nad diplomatické klepy povznesen . Saský ministr zahraničí Beust jej však nebral na lehkou váhu . Okamžitě informoval Vídeň s žádostí o rázný diplomatický zákrok . Rakouský vyslanecEsterházy z pověření svého ministra zahraničí Mensdorfa si vyžádal audienci u  Bismarcka a  položil mu přímou otázku: „Má Prusko v  úmyslu zničit Gastýnskou konvenci?“ Žádal „naprosto precizní a nedvojsmyslnouodo v ě ď “ .

Bismarck se zdál být zpočátku v rozpacích . Vymlouval se, že na ústní otázku lze těžko podat precizní odpověď, žádal písemné vyjádření . Pak se ale rozhorlil a  začal chrlit obvinění, jedno za druhým . Označil Rakousko za kazimíra, který zbrojí a žene věci k válce... Po chvíli senicméně ovládl . Uvažoval, jestli by nebylo lépe nechat vyslancovu otázku bez odpovědi . Nakonec se však přece jen vyslovil: „Na jakoukoli otázku toho druhu, jakou jste mi položil, nelze odpovědět jinak než slovem Ne .“ Bez podrobnějšího vysvětlení byla ovšem tato odpověď veskrze nezřetelná, a tudíž bezcenná, zvlášť když sám Bismarck připustil, že i mocnost,která by zítra hodlala překročit cizí hranice, ani v předvečer vpádu by svůj záměr nepřiznala .

V tisku se objevovaly nejrůznější dohady, zda válka bude či nebude . Staročeský list Národ 1 . dubna v úvodníku prohlašoval případnou válku s Pruskem za „nejpopulárnější ze všech, které by Rakousko vésti mohlo, neboť pomineme-li Turecko, není žádný stát na světě v takové nenávisti u lidu českého jako právě náš soused lupem zbohatlý a na lupspekulujíc“ . Již v únoru tento list, obrážející mínění značné části české veřejnosti, dovozoval: „Válka prusko-rakouská byla by u nás nejen nejpopulárnější, nýbrž nabyla by prvním výstřelem rázu národní války pro nás Čechy,

Dědičné rozepře 19

a kdyby vypukla a přišlo zle, musíme přinésti poslední kapku krvea poslední haléř za oběť ve prospěch věci rakouské, kteráž jest zároveň národní věcí českou .“

Již ve druhé polovině března 1866 se mezi význačnými osobnostmi, kterým byla poskytnuta audience v pruském královském paláci, objevil černovlasý, ztepilý voják jiskrného pohledu . Italský generál GiuseppeGovone v doprovodu civilního poradce hraběte Camila Barala . Od 14 . břez- na z  pověření své vlády jednal s  Bismarckem o  vojenském spojenectví . 8 . dubna dospělo jednání k podepsání tajné prusko-italské smlouvy .Obsahovala závazek obou smluvních stran, že do tří měsíců, tedy nejpozději do 8 . června, zahájí společně válku proti Rakousku . V závěrečné klauzuli byl italské straně přislíben, kromě finančního příspěvku ve výši 120milionů franků, zisk Benátska, poslední větší rakouské državy na italské půdě, kromě jihotyrolského Trentina . To byla pro Italy vhodně použitá návnada, která je snadno vlákala do pruské válečné pasti .

Bismarck si ovšem uvědomoval, že šlesvicko-holštýnská otázka není vhodnou záminkou pro válku . Bylo třeba najít jinou .

Ve Vídni se mezitím v  týdnu od 7 . do 14 . března konala řada porad nejvyšších rakouských armádních činitelů . Jednali o  mimořádně závažných otázkách . Císař generálům předložil k  posouzení operační plány . Byl zároveň podrobně rozebrán a  zhodnocen celkový stav armády, její dislokace, vytváření bojových uskupení jednotlivých složek armády,řešily se otázky výzbroje a výstroje pěchoty, dělostřelectva i jezdectva,vybavení a dodatečné fortifikační úpravy pevností . Počítalo se s nutnostíbojovat současně na dvou frontách, nejenom proti Prusku, ale i proti Itálii . Se zřetelem k tomu bylo rozhodnuto zformovat Severní armádu pro operace v českých zemích a Jižní armádu pro bojovou činnost na italském bojišti . Podle schválených operačních plánů byly již v březnu do Čech přesunuty pěší jednotky v síle asi 10 000 mužů a rozmístěny poblíž hranic .

Také Prusko podnikalo viditelné přípravy k válce . Z rozhodnutíkorunní rady z  27 . března se přikročilo k  úpravě pevností na prusko-rakouských hranicích a  75 pěších batalionů bylo doplněno mužstvem na válečný stav mobilizací zhruba 11 000 záložníků .

Vlády obou znesvářených států si přitom vyměňovaly čím dál ostřejší nóty . 9 . dubna přišla zpráva z Frankfurtu nad Mohanem, která ohromila Třeba i železem a krví veřejnost . Pruská vláda, která již v  únoru neoficiálně sondovala postoj jednotlivých německých států k  svému návrhu reformy Německého spolku, jejíž podstatou bylo sjednocení německých zemí kolem Pruska a vytlačení Rakouska jako národnostně smíšeného, neněmeckého státu z  členství ve Spolku, nyní vystoupila s  návrhem svolat německý parlament utvořený na základě všeobecných a  přímých voleb k  projednání tohoto návrhu . Bismarck sledoval tímto krokem dva cíle: Vystupňovat rozepři s  Rakouskem a  zároveň představit Prusko německé veřejnosti jako zastánce národních zájmů německého národa .

Pruská iniciativa vyvolala rozruch ve všech vrstvách obyvatelstvaněmeckých států . Každému bylo jasné, že konfliktní premiér Bismarcknávrhem na svolání spolkového sněmu chce vyprovokovat válkus Rakouskem, neboť reforma Německého spolku nemůže znamenat nic jiného než likvidaci vedoucího mocenského postavení rakouské monarchie .

Bismarckova politika narážela na nepochopení a nesouhlas vevlastním Prusku . Sám král, když mu premiér vyložil svůj plán, jak využítvšeněmeckého parlamentu pro zájmy Pruska, zvolal rozčileně: „Ale to je přece revoluce, co mi tady navrhujete!“ Velká část pruských statkářů, junkerů, vysocí pruští diplomaté a vlivné kruhy u dvora se obávalivšeobecných voleb a z nich vzešlého parlamentu . Viděli v něm nástroj,kterého liberální demokraté snadno využijí k tomu, aby připravili junkery o moc . Nebyli ani přesvědčeni, že Prusko ve válce najisto zvítězí . Pruská šlechta namnoze nepohlížela na šlechtické vládnoucí kruhy Rakouska jako na nepřátele, nýbrž spíše jako na spolubojovníky proti revolučním silám . Nepochopili, že Bismarck svou válečnou politikou sleduje v konečném důsledku úplné potlačení revoluce .

Královna Augusta, korunní princ, pařížský vyslanec von Goltz i téměř celé Wilhelmovo knížecí příbuzenstvo, všichni se snažili krále přemluvit, aby se od Bismarckovy politiky distancoval . Někteří přímo žádali, aby byl ministerský předseda propuštěn a nahrazen hrabětem von Goltz .Začalo se šuškat, že Bismarckův pád je otázkou několika dnů . Avšak vliv militaristů v čele s ministrem války Roonem a šéfem generálního štábu Moltkem byl tak silný a dalekosáhlý, že se jim podařilo Bismarckaudržet u moci . Jejich nejpůsobivějším argumentem, kterého používal i sám Bismarck, byla přehnaná nebo účelově zkreslená hlášení o válečnýchpříravách a politických intrikách Rakušanů . Vytrvale vsugerovávali králi,

Dědičné rozepře 21

že Rakousko je dravá šelma, proti které se nevinné, mírumilovné Prusko

musí bránit . (Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak .)

Pravda je, že dunajská monarchie, nejreakčnější, moderním proudům nejméně přístupný stát Německa, ovládaný vysokou šlechtou, byla nezbytně rozhodným odpůrcem německého národního státu . Jeho vládci věděli bezpečně, že do čela shora sjednoceného Německa by se rozhodně nedostali oni, ale pruští junkeři, přičemž by zřejmě zároveň bylo nutno vyjít vstříc národním hnutím Maďarů, Čechů, Slováků, Chorvatů, Srbů, Slováků, Rumunů, Ukrajinců, Rusínů, Poláků a Italů, všech Rakouskem podmaněných národů, které toužily po nezávislosti . Vládnoucí kruhy Rakouska nebyly připraveny na podporu ideje sjednocení Německa a nebyly ani schopny ji uskutečnit . Z prestižních důvodů se všaknemohly vzdát svého tradicemi daného přednostního postavení v  Německém spolku . Z této skutečnosti pro junkersko-militaristické Pruskovyplývalo, že jedinou cestou, jak dospět k rozbití Německého spolku a vytvoření německého národního státu, je válka .

Ještě svitla naděje na udržení míru . Ve druhé polovině dubna Bismarck náhle onemocněl a byl dočasně upoután na lůžko . Ztratil takpřehled o  vládních záležitostech a  bezprostřední vliv na jejich vyřizování . Nemohl se účastnit důležitých porad a setkávat se podle potřebys králem . Právě v té době, 20 . dubna, byla do Berlína doručena nóta, v nížrakouská vláda navrhovala, aby Rakousko a Prusko s platností od 25 . dub- na zrušily všechny dosavadní válečné přípravy .

Král a  většina ministrů následující den rakouský návrh přijali . Nemocný Bismarck mohl zlostí vyletět z  kůže . Vynutil si alespoň, že do souhlasné odpovědi byla vložena formulace ponechávající datum odzbrojovacích opatření zatím ještě otevřené . Válečné nebezpečí se však zdálo zažehnané . Rakouský vyslanec Karolyi označil pruský souhlas za Bismarckovo fiasko . Novinové články vzbuzovaly růžové naděje . České Národní listy dokonce zrušily svou zvláštní rubriku s nadpisem Přípravy k válce . Zdála se již bezpředmětná .

Vtom nastal nečekaný obrat . Rakousko 21 . dubna vyhlásilomobilizaci své Jižní armády . Evropu znovu zachvátil rozruch . Co se děje?

Italská vláda totiž otevřeně podnikala přípravy k válce . Začínalo být čím dál zjevnější, že generál Govone nepřijel před nedávnem do Berlína pouze nakoupit padesát nadbytečných pruských pistolí s  pouzdry, jak Třeba i železem a krví se oficiálně předstíralo . Bylo již nabíledni, že Itálie s Pruskem ujednala tajný komplot . Nedočkavě se nyní připravovala k osvobození Benátska . Povolala do armády brance podléhající odvodu v roce 1866, aleneproustila do zálohy vojáky, kteří si odsloužili povinnou dobu služby . Tím se zvýšil početní stav italské armády . Zároveň začala soustřeďovat jednotky u hranic benátské rakouské provincie .

Rakousko odpovědělo mobilizací, která měla Italy odstrašit . Listy v  Čechách vzrušeně oznamovaly: „Italské vojsko pošinuto jest k hranicím . U  Bologni soustředěna jest velká síla vojska . Jsou určité zprávy o vtržení válečném...“ V obnovené rubrice Národních listů Přípravy k válce se čtenářům sdělovalo: „... jen co bylo trochu uklidnění, stal se nenadálý obrat a zdá se, jako bychom válce byli nyní bližší nežli kdykoliv d ř í v e “ .

Náčelník rakouského generálního štábu Henikstein v  memorandu odevzdaném ministru zahraničí pod dojmem italských vojenskýchopatření požadoval mobilizaci rakouských vojenských sil v Itálii . Ministrovi zahraničí bylo jasné, že mobilizace, byť pouze na jihu, bude velkou zátěží pro jednání s  Pruskem . Vláda však přes jeho zarputilý odpor vyhověla generálnímu štábu .

Bismarck se pod dojmem této zprávy téměř zázračně uzdravil . Ihned zaslal italské vládě písemné ujištění, že může počítat s pruskou pomocí . Povzbuzena tímto ujištěním, italská vláda 26 . dubna vyhlásila mobilizaci všech vojenských pozemních i námořních sil .

Rakouská vláda namísto moudré zdrženlivosti učinila další kroksměrem k válce, který ještě znásobil Bismarckovo uspokojení z toho, jak mu Rakušané hrají do karet . Zahájila mobilizaci své Severní armády určené do boje proti Prusku . Za těchto okolností Bismarck spolu s Moltkem a Roonem snadno už přiměl krále Wilhelma 3 . května k podepsánímobilizační vyhlášky . Urychleně se začalo doplňovat 5 sborů pruskéarmády, pokyny pro doplňování ostatních měly následovat během několika dní .

Je 7 . května 1866, krátce po 17 . hodině . Premiér Bismarck, v cylindru a tmavém dlouhém plášti, vyšel ze sloupového portálu královskéhopaláce po rozhovoru s panovníkem a spokojeně kráčí alejí Unter denLinden k svému premiérskému paláci, kde má i úředně přidělený byt . Poblíž

Dědičné rozepře 23

nároží se pojednou za jeho zády ozvaly dvě střelné rány . Rychle se otočil .

Dva kroky za sebou spatřil hubeného mladíka, který na něhonapřaho

val revolver . Vrhl se na něj, uchopil ho pod krkem a za pravou ruku . Při

zápolení obou mužů padl třetí výstřel . Kulka šla mimo . Avšak atentátník

stačil bleskurychle přendat revolver do levé ruky, přitiskl jej ministrovi

na hruď a dvakrát rychle stiskl spoušť . Mezitím přispěchali četnícia ně

kolik vojáků gardového pěšího pluku, který náhodou pochodoval kolem .

Zadrželi střelce a odvedli ho na četnickou strážnici . Bismarckk obecné

mu údivu zůstal nejenom živ, ale dokonce nezraněn . První tři střelymi

nuly cíl, poslední dvě ztlumil průnik zimníkem, sakem a vestou natolik,

že uvázly beze škody v premiérově nátělníku .

Na strážnici se výslechem zjistilo, že atentátník je student z jižního

Německa Ferdinand Cohen-Blind, nevlastní syn známého levicového

radikála Karla Blinda . Při jeho zatčení četníci provedli u něj pouzezběž

nou tělesnou prohlídku, odňali mu sice revolver, ale nenašli v podpaždí

ukrytý nůž . Večer si jím mladík v  cele vyšetřovací vazby podřezal zá

pěstí .

Atentát na Bismarcka Třeba i železem a krví

Lidé mladíka veřejně litovali . Prohlašovali ho za mučedníka . Ozvaly se dokonce hlasy vyjadřující politování, že se atentát nepodařil, jakvysvítá z dopisu uveřejněného v listě Berliner Demokrat . Fotografieatentátníka se rozmnožovaly po tisících a šly na dračku .

Známý berlínský univerzitní profesor přírodovědec Emil du BoisReymond ve Stilkeově knihkupectví vyslovil nahlas hluboké zklamání, že atentátníkova smrt byla zbytečná . „Co to vyrábíte v Německu zamizerné revolvery!“ prohodil znechuceně .

Policejní důstojník poručík Hoppe ze 14 . berlínského policejníhorevíru v  hlášení o  sledovaných schůzích Dělnického spolku psal o projevech „zavilé nenávisti k hraběti Bismarckovi“ .

Proti pruskému militarismu a  jeho plánům na uchvácení Německa se na jaře 1866 zvedlo mohutné lidové hnutí odporu, jehož hybnousilou bylo dělnictvo . Na masových shromážděních v Lipsku, Frankfurtu, v Porýní, Württembersku, ale i přímo v Berlíně se požadovalo vytvoření konstitučního národního shromáždění a  všeobecné ozbrojení lidu pod heslem „Německé lidové vojsko jediný zachránce vlasti“ . Duch revoluce z roku 1848 ožíval . V Lipsku na obrovské manifestaci pronesl Wilhelm Liebknecht plamennou obžalobu pruského militarismu s odvoláním na události onoho roku: „Prusko postřílelo v  Badenu tisíce bojovníků za svobodu, má na svědomí stovky zabitých za stanného práva, Prusové to byli, kdo v  Drážďanech potlačili květnové povstání, a  tyto Prusy chce dnes někdo postavit do čela Německa, udělat německým císařem toho muže, který dal do bojovníků za národ a svobodu střílet z děl .“ Pět tisíc manifestantů pak jednohlasně schválilo rezoluci proti pruské vládě .

Rakouská vláda při vyhlášení mobilizace předpokládala, že tentodůkaz vojenské připravenosti pruským militaristům zchladí hlavy . Kromě toho počítala, že poskytne protibismarckovské opozici argumentk Bismarckovu svržení . Účinek rakouské mobilizace byl však zcela opačný . Stala se naopak Bismarckovým argumentem upevňujícím jeho postavení v Prusku . Přispěla tak k potvrzení válečnického kurzu otevřenýmzahájením mobilizace pruské .

Koncem dubna, ve dnech, kdy napětí ve vztazích mezi oběma státy dosahovalo vrcholu, pokusilo se Rakousko vyloučit ze hry jižní frontu . Francouzským prostřednictvím se obrátilo na italskou vládu s nabídkou,

Dědičné rozepře 25

že Rakousko odevzdá do její správy Benátsko, pokud zachováv pruskorakouském sporu neutralitu . Italská vláda, vědoma si svých spojeneckých závazků k Prusku, rakouskou nabídku odmítla . Ostatně aninevěřila v její reálnost vzhledem k tomu, že byla podmíněna získáním Slezska

po vítězné válce .

Cesta k válce byla otevřena . Ještě však mohly do vývoje událostízasáhnout evropské velmoci . Rýsovala se možnost svolání evropského kongresu . V novinách se koncem května psalo, že Francie, Ruskoa Anglie se již dohodly na jeho uspořádání a  Itálie a  Prusko že přislíbily se ho zúčastnit . Také Německý spolek přijal pozvání a nakonec se k účasti přihlásila i  rakouská vláda, ovšem s  řadou předběžných podmínek: že bude především pozván i římský papež (což bylo nepřijatelné pro Itálii, Anglii i Rusko) a že předmětem jednání nebudou žádné územní změny, ježto pro Rakousko bylo nepřijatelné odstoupení jakékoli provincie,pokud by nebylo vyváženo přiměřenou náhradou na základě vítězné války . Rakouská přihláška k  účasti tak vzhledem k  nesplnitelnosti předběžně kladených podmínek vyzněla jako odmítnutí . Tím se stal kongres bezředmětným .

Rakousko však navázalo tajné rozhovory s  Francií, jejichž výsledkem bylo 9 . června 1866 podepsání přísně tajné rakousko-francouzské smlouvy, jíž se Rakousko zavázalo, že v případě vítězné války s Pruskem odstoupí Francii Benátsko a v případě vítězství nad Itálií nezmění nic na současném stavu . Kromě toho přijalo závazek, že jakékoli územní změny ve střední Evropě bude předem projednávat s Francií, která přitomnebude překážet změnám, jež nenaruší současnou rovnováhu . Rakousko přitom nemělo námitek proti vytvoření nového samostatnéhoporýnského státu z části pruského území na levém břehu Rýna pod francouzským protektorátem . Francie se naproti tomu zavázala pouze k dodržováníneutrality a  k  uplatnění svého vlivu na italskou vládu, aby rovněž zaujala neutrální postoj .

Mimo to se Rakousko snažilo zaměstnat Prusko opětšlesvicko-holštýnskou otázkou . Vyvinulo iniciativu k  svolání stavovského shromáždění knížectví Holštýnského, které se nacházelo pod jeho správou, na 11 .  června do Itzehoe (město severně nad Hamburkem) . Stanovisko tohoto shromáždění odmítající pruské mocenské záměry hodlalo pak předložit spolkovému sněmu . Rozezlený Bismarck označil tento záměr Třeba i železem a krví za zjevně nepřátelský akt . Prohlásil, že Prusko nyní přestává uznávat platnost Gastýnské smlouvy o společné správě Šlesvicko-Holštýnska .

7 . června pruské jednotky v síle přibližně 12 000 mužů za zvukububnů a píšťal vpochodovaly do Rakušany spravovaného Holštýnska . Proti nim stálo necelých 5000 vojáků rakouské brigády generála Kalika .Jelikož se nedalo počítat s příchodem posil, pokládal generál za rozumnější neklást Prusům odpor a ušetřit síly ústupem přes Altonu do Harburgu . Odtud byly jeho jednotky železničními transporty přepraveny dojižního Německa . To bylo pro Bismarcka zklamání . Doufal v ozbrojený střet, který by konečně zažehl válku . Po ničem jiném pruský premiér nynínetoužil .

Pruské pochodové kolony v Holštýnsku nerušeně táhly k městuItzehoe, kde se mělo konat zmíněné shromáždění holštýnských stavů .Pruský velitel generál Manteuffel uveřejnil prohlášení, že řečenéshromáždění nepřipustí, a kdyby se zástupci stavů navzdory jeho zákazu sešli, bez váhání jejich porady násilně přeruší .

V Itzehoe zavládlo napětí . Uklidnění přinesla zpráva, že rakouštíkomisaři se navzdory pruskému vpádu dostaví a shromáždění se budekonat podle plánu . V určené budově se sešlo asi dvanáct stavovskýchzástupců . Na předběžné schůzi se usnesli odebrat se do jednacího sálu . Ten však byl již obsazen pruským vojskem . Jeho velitel nedbal rozhořče ných protestů a  hrozil účastníkům zatčením, pokud se nerozejdou . Přítomný rakouský vládní rada byl odvlečen do kočáru a odvezen do Rends - burgu .

Ještě byl podniknut jeden, soukromý pokus o  udržení míru . Pruský důstojník Anton von Gablenz, syn saského generála a starší bratrrakouského generála Ludwiga von Gablenz, místodržícího v  Holštýnsku, který bude zanedlouho provokativním vpádem Prusů přinucen opustit úřad i  zemi, se v  civilu objevil ve Vídni a  předložil ministru zahraničí Mensdorfovi návrh, aby byla uchována samostatnost obou zálabských vévodství pod vládou pruského prince při bohatém finančnímodškodnění Rakouska . Mensdorf jej odkázal na předběžné projednání návrhu s Bismarckem .

Soukromý diplomat Gablenz cestoval několikrát mezi Berlínema Vídní, až konečně s třetí pozměněnou variantou návrhu byl 25 . května přijat v  Hofburgu . Ve více než hodinovém rozhovoru s  císařem Františkem

Dědičné rozepře 27

Josefem I . se dozvěděl, že jeho návrh je sice dobrý, ale přichází pozdě . Za

tři dny mu ministr Mensdorf oznámil, že napětí mezi oběma velmocemi

naprosto vylučuje jakékoli přímé jednání . Zhruba o týden později došlo

k pruské okupaci Holštýnska a vztahy se vyhrotily zřejmě jižnenapravitelným způsobem .

Ve spolkovém sněmu, kde se již delší dobu projednávala otázkaodzbrojení, se rakouský a  pruský zástupce navzájem častovali urážkami a obviněními . Došlo i na události v Holštýnsku . 9 . června pruskývyslanec označil pruskou okupaci této země v rozporu s fakty za aktsebeobrany . Rakouský vyslanec Kübeck okamžitě reagoval obviněním: „Prusko se dopustilo aktu svévole vyžadujícího, aby sněm přijal příslušnáprotiopatření!“

Prusko ovšem nečekalo na usnesení sněmu a bez ohledu na nějprostřednictvím svých vyslanců informovalo 10 . června všechny německé vlády o pruských návrzích na reformu státně politických poměrů ve střední Evropě: Německý spolek přetvořit ve federaci německých států s  vyloučením Rakouska, které není německým státem . Zákonodárná moc v  novém německém státním celku příslušela vedle spolkového sněmu také parlamentům jednotlivých států voleným na základě všeobecného, rovného, tajného a přímého hlasovacího práva . Vztah nového státu k Rakousku byl pojímán jako spojenectví dvou spřízněných států .

Vychytralý Bismarck vždy cílevědomě navlékl pruskou iniciativu tak, aby se Rakousko jejím odmítnutím dostalo do úzkých jako rozbíječpospolitosti německých států a  odpůrce mírových snah . Odmítalo přece italské návrhy řešení vztahů na podzim 1865, řadu pruských návrhů k  vyřešení šlesvicko-holštýnské krize v  roce 1865, odzbrojení na jižní frontě v dubnu 1866, jednání o sporných otázkách s Pruskem v květnu a  vzápětí Gablenzovu misi a  nakonec i  evropský kongres . Z  pozice navrhovatele, který si přeje změnu ve svůj prospěch maskovaný zdánlivým prospěchem všech, nebylo těžké obviňovat rivala, který nemohlsouhlasit se změnami ve svůj neprospěch, tak říkajíc na svůj účet, z neochoty k dohodě, kterou nelze překonat po dobrém .

Ovzduší ve Spolkovém sněmu houstlo . 11 . června rakouský zástupce von Kübeck přednesl návrh na mobilizaci veškerého spolkovéhovojska s vyloučením pruských sborů k zákroku proti narušiteli spolkových usnesení, jimž se svým svévolným vpádem do Holštýnska stalo Prusko . Třeba i železem a krví Pruská vláda samozřejmě tento návrh přijala jako rakouskou provokaci . Pruský vyslanec Savigny na zasedání 14 . června, kdy se o něm mělo hlasovat, jejím jménem prohlásil: „Jakékoli jednání o  tomto návrhu je neslučitelné se spolkovým právem!“

Hlasování se přesto konalo a rakouský návrh byl s nepatrnýmizměnami schválen . Několik menších spolkových států se postavilo protinávrhu anebo se zdrželo hlasování . Na stranu Rakouska se jednoznačně postavilo Sasko, Bavorsko, Hannoversko a Württembersko a ještěněkteré další, méně významné státečky . Pruský vyslanec Savigny poté vstal a stroze pronesl s ledovou tváří: „Pruská vláda nejenže nebere na vědomí toto rozhodnutí, ale nadále neuznává ani Německý spolek jako takový .“ Nato rozhodným krokem opustil jednací sál . To byla pobuřující urážka sněmu .

Kübeck okamžitě vznesl protest: „Vystoupení ze Spolku jenepřípustné!“ Ozvala se řada zástupců dalších německých států včetně těch,kteří předtím hlasovali proti rakouskému návrhu . Všichni vyslovovalirozhodný nesouhlas s  prohlášením pruského vyslance . Ani jediný hlas se neozval na jeho podporu .

Evropské veřejné mínění, které předtím mělo Rakousku za zléodmítání pruských návrhů a  zmaření evropské konference, nyní, po pruské agresi v  Holštýnsku, nacházelo pro Rakousko slova uznání a  sympatií . I české Národní listy v úvodníku ze 14 . června psaly v očekáváníválečného konfliktu: „Vímeť předobře, že účel této války nesouhlasí se zásadami, kteréž bychom my Rakousku doporučovali, ba že jest spíše proti nim; vímeť předobře, že to jsou především staré německé tradice, za něž synové a bratři naši budou krváceti, za něž poslední zbytky zmrhaného blahobytu národního padnou za oběť – a přece jsme my první hlas svůj pozvedli za právo Rakouska . Což by nás jiného mohlo k tomu vésti, ne-li přesvědčení, že Rakousko není morálním původcem tohoto boje, ženaopak vynasnažilo se dostatečně jemu zabrániti...“

Ozbrojené síly Rakouska a jeho spojenců se na základěvojenskogeografických podmínek členily do tří seskupení, severoněmeckého,jihoněmeckého a rakousko-saského . Jejich síla i vojenská zdatnost byly však rozdílné . Značné nebezpečí pro Prusko představovalo severoněmecké Hannoversko a  Kurhesensko, které ohrožovaly všechny pruské spoje

Dědičné rozepře 29

s  Porýním a  Šlesvicko-Holštýnskem . Síla obou států nebyla tak velká,

aby mohly dlouhodobě odolávat eventuální pruské ofenzivě, nicméně

disponovaly vojskem, které bylo schopno pruské jednotky nežádoucím

způsobem poutat .

Jihoněmecké seskupení nepředstavovalo vážnější hrozbu . Bavorsko, Württembersko, Bádensko a Hesensko-Darmstadtsko sice byly schopny postavit do pole poměrně početná vojska, ale jejich zasazení do bojevyžadovalo nejprve důkladnější výzbroj, organizaci a doplnění velitelského sboru, takže s jejich válečným použitím se dalo počítat až po delší době .

Pro výsledek války byla nepochybně nejdůležitější rakouská armáda, dislokovaná převážně v českých zemích . Masa jejích vojsk mohla být snadno a rychle posílena saským vojskem .

Generál Moltke s uvážením rozložení sil potenciálního nepřítelerozmístil pruské armádní sbory tak, aby mohl ještě před zahájenímválečných operací proti Rakousku vyřadit z účasti na válce jeho spojence .

Původní záměr rakouské vlády, aby se všechna spojenecká vojska soustředila v Čechách, narazil na nesouhlas jihoněmeckých panovníků, kteří byli ochotni nasadit svá vojska pouze k  obraně vlastního území . Teprve 27 . června bude vévoda Karl von Bayern jmenován spolkovým vrchním velitelem . Do té doby neexistovala žádná dohoda o společném vedení války . Předpokládalo se pouze, že bavorská armáda jako 7 .spolkový sbor se spojí s 8 . sborem složeným z příslušníků dalšíchjihoněmeckých států a zahájí ofenzivu severozápadním směrem . Nebyla uzavřena ani žádná dohoda s Hannoverskem a Kurhesenskem o rychlém spojení jejich ozbrojených sil se 7 . a 8 . spolkovým sborem .

V  jižním Německu se nacházela pouze jedna plně bojeschopná rakouská brigáda složená z  osádek spolkových pevností . Jinak žádné vážnější přípravy k  válce ve spojeneckých vojscích neprobíhaly . Pouze v Hesensko-Darmstadtsku a v Nassau byla v polovině června vojskapřiravena k pochodu, ale nikoli k válce .

1 . června 1866 dostala pruská Mohanská armáda rozkaz třemidivizemi vpadnout do Hannoverska a  Kurhesenska a  podle možnosti odzbrojit vojska obou států . Jakýkoli odpor měl být bezohledně zlomen . Určené tři divize vyrazily z východišť u Altony, Mindenu a Wetzlaru . Již následující den byl dobyt Hannover, Lüneburg a Stade . AniHannoveřané ani Hesenští nebyli schopni čelit pruskému náporu . Předpokladem Třeba i železem a krví k  účinnějšímu odporu bylo spojení jejich vojsk s  jihoněmeckým sborem spolkové armády . S tímto záměrem se hannoverské síly soustředily u Göttingen a Hesenští u Hanau .

Pruský sbor generála Bayera vtrhl 16 . června do Kasselska, jehožvojsko bez boje ustoupilo a  po železnici se přesunulo k  Mohanu . Kurfiřt sám bez ochrany zůstal na svém zámku Wilhelmshohe poblíž Kasselu . Generál Bayer tak bez odporu obsadil Kassel . Dostavil se do kurfiřtova sídla a navrhl mu, aby se přidal k Prusku . Když kurfiřt odmítl, byl zatčen a  odvezen do Štětína . Hannoveřané se mezitím u  Göttingen dostali do sevření dvou pruských divizí . Podařilo se jim však dosáhnout poměrně vysoké bojeschopnosti . Jejich velení se dlouho nemohlo shodnout na tom, jaké rozkazy jednotkám vydat . Jedni navrhovali pochod na jih, jiní prosazovali obranu v postavení u Göttingen a poté ústup do Harzu .Bavorsko jim slíbilo vyslat na pomoc jednu divizi směrem na Kissingen . Hannoverští jí 20 . června vytáhli vstříc přes Heiligenstadt na Eisenach .

22 . června připochodovali do Mühlhausenu, aniž za pochodunarazili na nepřítele . Prusové, kteří počítali s dobýváním bráněnéhoGöttingenu, se před městem zastavili a  rozvinuli se k  útoku . Vyčleněné jednotky zeměbrany vyslali na Gothu a  Eisenach . Malý oddíl se zastavil se ve rovýchodně od Langensalzy, čímž se Hannoverští 23 . června ocitli v ob klí čení .

Štáb Mohanské armády, který opíral své rozhodování o nedostatečné průzkumové zprávy, nařídil svým vojskům postupovat na Nordhausen . Tím Hannoveřanům bezděky uvolnil cestu . V  domnění, že ustupující hannoverské jednotky nelze dostihnout, zastavil jejich pronásledování s úmyslem nechat vojska odpočinout a poté jim nařídit postup naFrankfurt nad Mohanem . Hlavní stan však v rozporu s tímto záměrem nařídil postup valného voje, tedy jádra síly, na Eisenach . Hannoverská armáda, jejíž průzkum nezjistil obnovené pohyby nepřítele, si dopřávala denodočinku, když ji Prusové znenadání dostihli a vyzvali ke kapitulaci .Velení hannoverských vojsk vyslalo parlamentáře k jednání, kterým chtělo získat čas v naději, že zatím dorazí slíbená bavorská pomoc .

25 . června hannoverské vojsko opustilo Mühlhausen a soustředilo se u  Langensalzy . Prusové v  té době s  2500 muži a  28 děly stanuli u Eisenachu, zatímco jednotky v síle 8250 mužů s 76 děly dorazily ke Kreuzburgu a Treffurtu a u Gothy stanulo 6500 mužů s 22 děly .Pozno

Dědičné rozepře 31

vu vyzvali Hannoveřany, aby složili zbraně . Hannoverské velení však

kapitulovat odmítlo a rozhodlo se vymanit z pruského sevření únikem

v jižním směru . Znamenalo to ustoupit zpět k Sonderhausenu . Z Gothy

jim v patách vyrazil na pochod pruský oddíl, který na něu Langensal

zy zaútočil, aby je zastavil . Vzplanul urputný boj . Kolem 2 . hodiny byli

Prusové donuceni couvat . Hannoveřané jim vyrvali z rukou i most přes

Západní bojiště 1866

32 Třeba i železem a krví

Werru . Pod tlakem hannoverské protizteče Prusové ustoupili do mírně

svažitého lesa při silnici . Sotva z něho vyšli do roviny, která se za ním

rozvírala, udeřilo na ně prudkým nájezdem hannoverské jezdectvo .

Rozhořčený boj trval až do páté hodiny . Obě strany v něm utrpělyztrá

ty, Prusové, kteří sklidili nečekanou porážku, však byli postiženi hůře .

Hannoveřané zvítězili, ale jejich spásný pochod na jih vstříc Bavo

rům byl povážlivě zbrzděn . Vojska generálů Falkensteina, Manteuffela

a Goe bena se blížila ze všech stran . Obklíčeným Hannoveřanům hrozil

zničující úder . Jejich velení se v noci rozhodlo hned po rozedněnízno

vu zaútočit na poražený pruský oddíl . Upustilo však od svého záměru,

když nazítří zjistilo, že jeho vyčerpané a  hladové jednotky nemají ke

všemu ještě také pomalu čím střílet . Nahlíželo, že probít se k Bavorům

zřejmě nebude možné .

František Josef I.

Dědičné rozepře 33

Večer čtyřicetitisícová pruská armáda u Langensalzy uzavřela kolem Hannoveřanů obkličovací kruh . Jejich velení se po zvážení bezvýchodné situace odhodlalo složit zbraně . Takto byl u Prusů obvyklým zákeřným přepadem zneškodněn nebezpečný severoněmecký odpůrce Pruska . Hannoverské vojsko bylo rozpuštěno . Veškerý válečný materiál se stal kořistí Prusů . Šest tisíc koní, 220 děl a 40 000 pušek bylo jistě vítaným doplňkem pruského válečného arzenálu . Hannoverský král a  korunní princ se museli zavázat, že opustí zemi .

Mohanská armáda měla nyní volné ruce k  útoku na jihoněmecké spolkové spojence Rakouska, jejichž vlády svého času odmítly součinnost s rakouskými vojsky na území Čech . Nyní se spěšně a se značnými obtížemi sjednocovaly k společné obraně . Velitel spolkových vojsk, který byl zároveň vrchním velitelem bavorské armády, předložil sněmu operační plán předpokládající zasazení 7 . bavorského spolkového sboru a 8 . spolkového sboru z  Frankfurtu nad Mohanem proti Hersfeldu v  údolí Fuldy, kde by se spojily s Hannoveřany, a dosáhly tak převahy nadstodvacetitisícovou pruskou Mohanskou armádou .

Zpráva o  hannoverském vítězství u  Langensalzy povzbudila Bavory k pochodu směrem k Durynskému lesu . Tím se ovšem vzdálili od 8 . spolkového sboru a  poté, co Hannoveřané kapitulovali, ocitli se náhle v osamoceném postavení v prostoru Wasungen, Meiningen,Schleusingen, Hildburghausen . V té době stál 8 . spolkový sbor dosudu Frankfurtu nad Mohanem . Šlo nyní o to, aby se všechny síly co nejrychleji spojily v  údolí Fuldy . K  tomu bylo zapotřebí podniknout riskantní boční pochod před pruskými liniemi .

V době, kdy Prusko rdousilo malé severoněmecké státy a chystalo se totéž učinit v  jižním Německu, odehrály se závažné události, které zažehly válečný požár na hlavní frontě prusko-rakouské války .

Byla neděle 17 . června . Ranní vydání přineslo zkrácené zněnícísařova válečného manifestu, který byl den předtím v konečné podoběschválen na zasedání vlády . Večer už lidé v trafikách houfně kupovali zvláštní vydání s úplným zněním manifestu . Pravilo se v něm: „Nejnovějšípříběhové potvrzují nevývratně, že Prusko nyní zjevně klade násilí namístě práva . Ani právo a čest Rakouska, ani právo a čest veškeréhoNěmeckého národa nebylo již Prusku hrází, kterou by se dalo v osudné ctižádosti Třeba i železem a krví své zadržeti... Tím stala se nevyhnutelná válka ta nejhorší, válka Němců s Němci . K odpovídání ze všeho toho neštěstí, kteréž tato válka uvalí na jednotlivé osoby, rodiny, krajiny a země, volám ty, kteří ji způsobili, před soudnou stolici dějinstva a věčného všemohoucího boha...“

Následující den se s  odpovědí obrátil k  svému národu pruský král Wilhelm I .: „Stará neblahá žárlivost plným plamenem vyšlehla . Prusko má býti oslabeno, zneuctěno, zničeno... Kamkoli se v Německuohlédneme, jsme obklopeni nepřáteli a válečným heslem těchto jest: ponížení Pruska!“

Ponížením Pruska král (s  Bismarckovou nápovědou) rozuměl odor proti pruské násilnické rozpínavosti . Falešně zdůrazňoval obranný charakter svého úkladně připravovaného a rozdmychávaného válečného konfliktu .

Oba monarchové se dovolávali Boha, aby jim popřál vítězství . Bůh byl tak postaven před těžké rozhodování, kdo si je spíše zaslouží . Jestli vůbec někdo z těch dvou .

Z hlediska Čechů bylo třeba se obávat, že neštěstí, kteréž tato válka, podle císařových slov, uvalí na jednotlivé osoby, rodiny, krajiny a země,

Král Wilhelm I.


Dědičné rozepře 35

postihne především české země, které se opět stanou bojištěm tétochro

nické prusko-rakouské války, která propukla před 126 lety a s krátkými či

delšími přestávkami propukala znovu a znovu, aniž zřejmě Prusové, její

vyznavači a  hlavní ohňostrůjci, do této chvíle dosáhli svého . Je to stále

táž válka Němců s Němci, v níž jsou donuceni krvácet a strádat i Češi .


36 Třeba i železem a krví

VPÁD DO SLEZSKA

Píše se rok 1740 . Mladého pruského prince Friedricha II . 31 . květnaná

hlá smrt jeho despoticky přísného otce Friedricha Wilhelma I ., s nímž se

svého času dostal do skandální rozepře, učinila vládcem pruskéhokrá

lovství .

Zesnulý král odcházel ze života s pocitem, že ho všichni zradilia pod

vedli . Hannoverský švagr, který se mu odcizil, sotva usedl pod jménem

Jiří II . na anglický trůn, a přezíravě o něm hovořil jako o „svém milém

bratru kaprálovi“, Francouzi, jimž se nedá věřit, neboť spojeneckéúmlu

vy využívají jednostranně jen k  svému prospěchu, a  hlavně věrolomný

římskoněmecký císař Karel VI ., který nesplnil slib, že mu za jeho kur

Friedrich Wilhelm I.


Dědičné rozepře 37

fiřtský hlas při volbě císaře a za uznání právoplatnosti nástupnictví jeho

prvorozené dcery Marie Terezie zajistí zisk porýnských vévodství Jüllich

a  Berg . Pomstu vůči věrolomnému Habsburkovi přenechal, jak uvedl

ve své závěti, následníkovi trůnu Friedrichovi, jehož dal svého času pro

vzpouru málem odsoudit k trestu smrti .

Dvouapůlmilionové Prusko, které nastupující král zdědil po svém

bohabojném, pracovitém a  asketickém otci, náchylném k nekontro

lovatelným výbuchům vzteku, třinácté v  Evropě co do počtu obyvatel

a  druhé v  hranicích římskoněmecké říše, disponovalo armádou, která

zaujímala čtvrté místo podle počtu vojáků, ale zřejmě vynikala nad jiné

evropské armády kázní, výzbrojí a  úrovní výcviku . Vladařská mocich

Marie Terezie


38 Třeba i železem a krví

tivost přiměla mladého krále, aby především zvýšil početní stav pruské

armády o sedm pěších pluků, neboť se odhodlával k výbojům sledujícím

především uspokojení historických nároků Braniborska na slezskáknížectví, brežské, lehnické a oslavské, která podle dědické smlouvy z roku

1537 měla již v roce 1675 po vymření vládnoucí dynastie piastovských

knížat připadnout braniborskému kurfiřtství . Pro začátek si troufl vojensky obsadit území lutyšského biskupství . Jeho svévole popudila Karla

VI ., císaře Říše římské národa německého, jehož svrchovanosti pruský

král jakožto kurfiřt podléhal .

V říjnu toho roku však císař, dřív než stačil přikročit k sankcím,náhle zemřel, údajně na otravu zkaženými houbami . Na osiřelý trůn byla ve shodě s nástupnickým zákonem zvaným Pragmatická sankce nucena usednout císařova nejstarší dcera Marie Terezie, od té chvíle královna uherská a česká, arcivévodkyně rakouská, toskánská et cetera . Řadastátů, které za císařova života uznaly Pragmatickou sankci, pojednou začínala měnit své stanovisko . Nejdravěji si počínalo Prusko v čeles mladým, ctižádostivým králem, který prahl po rozšíření územní rozlohy svého království . Spoléhá na své dokonale organizovanéa vydrezurované vojsko, vybavené nejlepšími zbraněmi své doby . Čítá okolo 100 tisíc mužů včetně 20 tisíc jezdců a 1200 dělostřelců . Stačí pouhých deset dnů od vydání králova rozkazu, aby bylo schopno vytrhnout do pole v plné bojové síle .

S  tímto vražedným nástrojem v  ruce se Friedrich II . chtivě rozhlíží, kam vpadnout . Má zálusk na hrabství Jüllich a Berg, ale nejvíc jeho uchvatitelské choutky dráždí Slezsko . Území o  rozloze 45  900 čtverečních kilometrů, větší než kterákoli z pruských provincií, s počtemobyvatelstva rovnajícím se pětině Pruska a vynášející okolo milionu tolarů ročně .

Královi vyzvědači zjistili, že Slezsko může být snadnou kořistí, neboť jeho vojenská ochrana je velice chatrná . Vždyť ve Slezsku má Rakousko pouhé čtyři pěší pluky, v Čechách pět a na Moravě jeden jezdecký .Většinu pluků drží dosud v  Chorvatsku, Slavonii a  Uhrách proti Turecku . Značné síly odčerpává vojenské zajištění Itálie .

V Marii Terezii Friedrich nevidí žádnou překážku pro svéuchvatitelské cíle . Je to podle něho bezvýznamná ženská . Devátého prosince se na něj naivně obrátila s prosbou, aby v příští volbě říšského císaře podpořil

Dědičné rozepře 39

svým kurfiřtským hlasem kandidaturu jejího muže a spoluvládceFrantiška Štěpána . Spoléhala na Friedrichovo přátelství .

Rakouský vyzvědač působící u berlínského dvora von Demeradt však poslal do Vídně varování: „Proslýchá se, že král pomýšlí na získání části Slezska a císařského titulu .“ Vzápětí sděluje: „Král pracuje s ministrem Podewilsem a  generály Schwerinem a  Kattem, ve dne v  noci je s  nimi a skoro nikdo k nim nesmí... ještě před nástupem zimy by mohlzamýšlet nějaký nebezpečný kousek... Bylo by velice moudré počítats nezbytnými prostředky k zajištění bezpečnosti slezského vévodství .“

V prosinci dokončila pruská armáda podle králových pokynůvšechny přípravy k útoku . Pohyby vojsk se nedaly utajit . Diplomatičtí kurýři i špehové dodávali svým vládám zprávy o soustřeďování pruských pluků na slezských hranicích .

Mladý Friedrich II.


40 Třeba i železem a krví

Král už své záměry neskrýval . Vyslal do Vídně hraběte Gottera, aby tlumočil habsburskému dvoru jeho nárok na Slezsko a zároveň nabídky, jimiž byl ochoten Rakousko odškodnit .

Královna Marie Terezie nabídky odmítá . Její zvláštní kurýr markýz Botta přijel do Berlína, aby odvrátil pruského krále od rozpoutání války .

„Sire!“ zvolal rozrušeně, „vy chcete zničit rakouskou dynastii, ale sám se přitom zřítíte do propasti! Vaše vojenské útvary jsou na pohledkrásné, sire, to musím uznat . Naše takovým dojmem nepůsobí, ale stojíte před prvním výstřelem . Zapřísahám vás, rozmyslete si dobře, co chcete udělat!“

„Říkáte, že moje útvary jsou krásné,“ pronesl sebejistě Friedrich, „ale brzy se přesvědčíte, že jsou také dobré .“

Generál Botta měl sto chutí pruského krále ujistit, že i rakouští vojáci si umějí na bojištích s  nepřítelem poradit, ale Friedrich rázně ukončil audienci .

„Je příliš pozdě . Krok přes Rubikon byl ji



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist